Josef Poláček
V úvodní části jsme se přenesli do doby samotného vzniku kapitalismu, abychom si zpřítomnili jeho principiálně ahumánní charakter. Který se dnes, za existence sociálního státu, může napohled jevit už jenom jako relativně marginální. V této závěrečné části si podrobněji rozebereme jednotlivé charakteristické aspekty kapitalismu.
1. Třídní antagonismus
Jedním ze základních bodů marxistické analýzy a kritiky kapitalismu je tedy ten, že společnost je zde rozdělena, rozštěpena na dva velké tábory, které jsou navzájem neslučitelné a nesmiřitelné, které proti sobě vedou trvalý boj: na třídu kapitalistů-vlastníků produkčních prostředků, a na třídu pracujícího proletariátu. Přičemž zásadně protikladný, antagonistický vztah těchto dvou společenských tříd je dán tím, že třída kapitalistů pouze vlastní, ale nepracuje – zatímco třída pracujícího proletariátu pracuje, ale nevlastní. Společenské hodnoty vytváří výlučně třída pracujících – ale výsledky jejich práce si přivlastňuje třída kapitalistů, jenom na základě svého privilegovaného postavení vlastníků. – Opakuji ještě jednou: zásadní kritické přezkoumání těchto marxistických tézí (především ohledně pojmu „vykořisťování“) bude provedeno později; tady ale může být konstatováno alespoň tolik, že i když tento třídní antagonismus se dnes už zdaleka nemusí jevit tak příkrým, stejně tak na straně druhé zůstává skutečností, že neustále bezmála exponenciální řadou narůstá objem bohatství nahromaděného v rukou velkých kapitálových vlastníků. Vzniklá majetková disproporce je tak obrovská, že je možno ji srovnat snad jenom se stavem v dřívějších orientálních despociích; a ve svém důsledku by nakonec naprosto mohla vést k těžkým deformacím sociálních struktur a sociální homogenity stávající společnosti. Jednou jedinou větou: „třídní boj“ aktuálně neprobíhá; ale nelze vyloučit že je to jen spící vulkán, který se za určitých krizových okolností může opět probudit.
2. Konflikt společenského a soukromovlastnického principu
Jako další kritický znak kapitalismu byl uveden principiální konflikt mezi „společenským charakterem produkce“ a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování. Tady je nutno konstastovat, že právě tento faktor je – navzdory napohled relativně jasnému vyznění – ve skutečnosti krajně komplikovanou záležitostí, kterou bude nutno dopodrobna analyzovat až ve speciálním rozboru daného tématu. V tuto chvíli se tedy omezíme na výklad toho, jak tento fenomén pojal Karel Marx, a proč ho považoval za natolik klíčový.
Podle Marxe v předchozích dějinných periodách (tedy především za feudalismu) nevznikal v daném smyslu žádný zásadní konflikt – neboť malovýrobce většinou produkoval jenom pro svou vlastní, to jest individuální spotřebu. Takže jak produkce, tak i přivlastňování (konzumace) jejích výrobků měly individuální charakter.
Zásadně jinak je tomu ale za podmínek kapitalismu. Spolu s rozvojem výrobních sil rozhodující masa produkce dostává už nikoli individuální, nýbrž principiálně společenský charakter. (Už teď ale musím podotknout, že není vůbec snadné přesně určit, co vlastně konkrétně měl Marx tímto termínem „společenský charakter produkce“ na mysli. Zda tím měl na mysli jenom nutnou kooperaci v rámci jedné manufaktury, anebo i nějaký širší společenský rámec produkce.) V každém případě Marx ale dovozuje: produkce má společenský charakter – ale její přivlastňování má charakter soukromovlastnický. To pak má ale fatální důsledky: kapitalisté jsou ochotni produkovat jenom a pouze tehdy, když jim z toho plyne jejich vlastní – tedy soukromý – zisk. A když nemají vyhlídku na zisk, pak prostě přestanou vyrábět. Nastává tedy skutečně naprosto paradoxní a protismyslný stav, kdy ve společnosti existuje jak obrovský potenciál produktivní činnosti (rezervní armáda potenciálních pracovníků), tak i obrovský potenciál pro uplatnění této produkce (lidé samozřejmě chtějí a musejí konzumovat, pro materiální zabezpečení svých životů). Jenže – tento potenciál produktivní činnosti a potenciál konzumu se nemohou sejít, protože mezi oběma stojí kapitalista, jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků. A tento kapitalista striktně prohlásí: „To že lidé nemají práci a že nemají co jíst je mi naprosto lhostejné – já v mých fabrikách obnovím jakoukoli činnost až zase tehdy, až budu mít vyhlídky na můj vlastní soukromý zisk!“
Snad se na tomto příkladě ukáže, jak fakticky naprosto umělý, ale i naprosto cynický je z hlediska lidské společnosti celý systém kapitalismu: namísto aby produkce sloužila k životnímu zabezpečení člověka, tak se tu daný poměr naprosto obrací, z člověka se stává jenom jakýsi přívěsek produkce, který má sám cenu a hodnotu jenom potud, pokud dokáže kapitalistovi produkovat jeho zisk!! I kdybychom odhlédli od veškeré marxisticko-komunistické teorie a ideologie, i tak se tu už na první pohled ukazuje, že něco je tu naprosto převrácené na hlavu.
3. Fenomén odcizení
Termín „odcizení“ sice není přímo uveden pod oním v úvodu použitým slovníkovým heslem „kapitalismus“; přesto je bezpodmínečně nutno ho zmínit, neboť označuje jeden z klíčových znaků kapitalismu, respektive jeden z klíčových momentů kritiky kapitalismu.
Ani tady ovšem není nijak snadné rozpoznat, v jakém konkrétním smyslu Marx tento pojem definoval respektive používal. Bezprostředně vzato jsme si jeho nejobecnější význam vlastně už uvedli: je to ten stav, kdy člověk-pracovník, tedy bezprostřední výrobce hodnot, je za podmínek kapitalismu ze své primární pozice odsunut do pozice sekundární, závislé. Člověk-pracovník tedy vytváří určitý produkt, který by mu měl sloužit, měl by mu být užitečný, měl by zabezpečovat možnosti jeho žití a přežití – ale za podmínek soukromého přivlastňování se tento stav výrobce – produkt naprosto převrací, člověk se stává zcela závislým na svém vlastním produktu, na tom jakými silami je tento produkt ovládán podle zákonitostí zbožního trhu. Tyto síly, tyto tržní mechanismy se vymykají jak z možnosti ovládání samotným člověkem-výrobcem, tak ale i jeho pochopení; vystupují proti němu jako osamostatněná, cizí síla a moc. A stejně jako jsou mu cizí tyto síly a mechanismy trhu, tak stejně tak je mu odcizený i samotný produkt jeho vlastních rukou, který se na tomto trhu z užitečného předmětu spotřeby metamorfuje do podoby čistě tržního objektu, kde rozhodujícím faktorem není jeho užitečnost pro člověka, nýbrž výhradně jeho schopnost generovat kapitalistovi jeho zisk.
Člověk-originální výrobce tedy svýma vlastníma rukama vytvoří určitý produkt, který má takovou či onakou užitnou hodnotu, do kterého on sám vložil určité množství jeho vlastní práce – ale nikdy si nemůže být předem jistý, že tato jeho práce bude uznána trhem, respektive v jaké míře. Na rozdíl od onoho individuálního výrobce z dřívějších dob, který svou prací vytvořil určitý produkt a mohl se bezprostředně spolehnout na to že tento produkt mu bude sloužit k jeho prospěchu, za podmínek kapitalistického trhu se mu kdykoli může stát, že mu tento anonymní, odcizený trh sdělí: „Celá tvá práce byla k ničemu; tvůj produkt, výsledek práce tvých rukou nebyl trhem uznán jako obchodně realizovatelný, a proto skončí na hromadě odpadu! To že jsi poctivě pracoval nikoho nezajímá; na (kapitalistickém) trhu nerozhoduje práce ani užitek, nýbrž pouze a jedině zisk!“
———————————————————————————-
Tímto je tedy možno uzavřít naše prvotní pojednání o kapitalismu; o jeho podstatě, o jeho principiálně ahumánním charakteru, jakož i o tom, proč a z jakých důvodů otcové marxistické teorie tento kapitalismus podrobili zásadní kritice, s cílem vytvořit společenské uspořádání zcela zásadně jiné. Takové, kde bude odstraněn
– třídně antagonistický charakter společnosti
– stav vykořisťování, přivlastňování si nadhodnoty jednou třídou na úkor třídy druhé
– diskrepance mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování
– stav odcizení mezi člověkem a jeho vlastním produktem.
Kde místo toho bude nastolena společnost sociálně homogenní, kde všichni lidé budou spojeni společnou prací na společném díle. Kde produkty lidských rukou budou sloužit člověku, a celá společenská produkce bude mít jediný účel: být základnou pro neustálý vzrůst kvality lidského života, pro neustálý rozvoj všech humánních potenciálů a možností lidské bytosti.
Dokončení
Ještě musím doplnit: Marxovu kritiku na systému kapitalismu by bylo možno samozřejmě rozšířit ještě o řadu dalších výtek. Nicméně se domnívám, že ty tři základní body které jsem zde uvedl vytvářejí opravdu základní „kostru“ jeho analýzy a jeho kritiky kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání.
V každém případě je důležité si uvědomit, že Marx svou kritiku kapitalismu neomezoval jenom a pouze na otázku třídní, jenom na otázku vykořisťování (a už vůbec ne jenom na otázku majetku). Jedinečnost jeho analýzy kapitalismu spočívá v tom, že zde předestřel celou šíři a hloubku faktorů, kterými kapitalismus svazuje člověka, kterými omezuje a dusí potenciál člověka vést skutečně svobodný a humánní způsob existence.
Shodou okolností na webu „Forum24“ právě vyšel článek o Marxově kapitalismu od Jana Sokola – dřívějšího disidenta, pozdějšího – kromě jiného – ministra školství: https://www.forum24.cz/kapitalismus-penize-a-svoboda-v-cem-se-karl-marx-mylil/
Jan Sokol Marxovu kritiku kapitalismu projednává z tvrdě pravicového hlediska. Podle něj je na marxismu už od samého počátku vlastně úplně všechno špatně. Sokol sice tak nějak zmíní že v 19. století existovala jakási chudoba a periodické krize; ale namísto aby z toho vyvodil jediný přirozený závěr, že totiž boj proti této masové chudobě byl přirozenou mravní povinností každého slušného a pokrokového člověka, tak celou věc prezentuje spíše tak, jako by Marx této lidské bídy jenom zneužil pro formulování svých scestných teorií.
Sokol – který vlastně přinejmenším zpochybňuje, ne-li přímo odmítá samotnou existenci kapitalismu – sice připouští že v současné době existují extrémně bohatí lidé; ale tuto skutečnost hned vzápětí „přebíjí“ poukazem na to, že je to jenom díky tomu, že dnes už jsou vlastně všichni (!) bohatí, takže ti miliardáři jsou holt jenom trochu bohatší než ti ostatní. Zkrátka, pro Sokola není ta dramatická propast mezi miliardářem a tím kdo je nucen pracovat za minimální mzdu nic, nad čím by bylo zapotřebí si nějak lámat hlavu. Hlavně že je možno zatratit a dehonestovat Marxe. A jinak Jan Sokol na současném kapitalismu nevidí naprosto nic, za co by bylo možno ho kritizovat. Moment „odcizení“ je podle něj jenom jakási podivná Marxova výpůjčka od Hegela, kterou není zapotřebí zkoumat nijak dál do hloubky.
Všeho všudy: Sokol má se svou kritikou Marxových teorií samozřejmě v mnohém pravdu. Nicméně jeho pohled na celou vysoce komplexní problematiku kapitalismu a jeho kritiky od Marxe je krajně povrchní a plochý, není tu prakticky nic co by čtenáře nějakým způsobem vedlo k hlubšímu zamyšlení. Podle typicky pravicové manýry Sokol do středu všech věcí staví „svobodu“ – jako by to bylo nějaké absolutum, kolem kterého má kroužit celý vesmír lidských aktivit a lidských dějin.
Jistě; svým způsobem by skutečně bylo možno říci, že lidské dějiny směřují ke svobodě; jenže pak by napřed bylo nutno se skutečně do hloubky vypořádat s tím, co vlastně tato „svoboda“ doopravdy znamená, jaká má být její podstata a její obsah. Jan Sokol je pokud vím křesťan; tak přinejmenším jako křesťan by měl vědět, že skutečná lidská svoboda je něco mnohem více, nežli jenom životní princip buržoazní společnosti, totiž ničím nevázaná osobní autonomie.
Jenže u Sokola jeho pravicovost vysoko vítězí nad jeho křesťanstvím, a tak z celého širokého horizontu lidské existence nevidí nic jiného, nežli takto abstraktně povrchně chápanou svobodu, a než možnost užívat si konzumního života v blahobytném kapitalismu.
Škoda, že je ten Sokol takový pravičák. Křesťané-pravičáci ve mně vždycky vzbuzují smutek.
Vy píšete, že „boj proti masové chudobě byl přirozenou mravní povinností každého slušného a pokrokového člověka“. Já beru dělnické hnutí spíš jako přirozenou obranu proti bídnému postavení. Na vědomí jakési mravní povinnosti bych moc nespoléhala.
V Bibli jsou neustále vyzvedáváni spravedliví, kteří spoléhají na Hospodina. Ale Bible má taky pochopení pro lidské slabosti. V Žalmu 125, 3 se píše: „Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem.“
Připouští se tam, že i spravedliví by se v sebeobraně mohli dopustit podlosti.
Ano, paní Hájková, i já v takových případech cítím především smutek. Smutek z toho, jak i inteligentní, vzdělaní lidé, dokonce filozofové (jakým Sokol je) se svým ideologickým fundamentalismem nechají strhnout k takto naprosto povrchním soudům. Tady se v tuto chvíli nejedná o to jestli Sokolovo hodnocení Marxe je či není správné; ale jde o to že je v každém případě naprosto povrchní. Sokol je tu v pravém slova smyslu „slepý na jedno oko“, u Marxe vidí jenom všechno špatné, a není ani v nejmenším ochoten (dost možná ani schopen) zohlednit nespornou velikost a pronikavost Marxových analýz.
Co se vztahu dělnického hnutí a „mravní povinnosti“ týče: tady je zase nutno rozlišovat, dělníci samozřejmě za zlepšení svého postavení nebojovali s nějakých mravních důvodů, nýbrž z důvodů čistě hmotných. Ale právě takové osobnosti jako Marx nebo Engels za práva dělnické třídy začaly bojovat jenom z čistého přesvědčení; Marx mohl vést pohodlný a dobře zajištěný život advokáta (jak tomu chtěl jeho otec), namísto toho se vydal na velice nejistou dráhu teoretika revoluce, což pro něj – a jeho rodinu – znamenalo dlouhá léta hmotné nouze. A Engels – ten mohl zůstat fabrikantem, tedy vysloveně boháčem; a přesto nemohl jinak, nežli postavit se na obranu chudých. Kdyby nic jiného, tak ušlechtilé pohnutky pro jejich jednání jim není možno upřít.
Co se ale toho žalmu 125 týče: sám o sobě zní velmi zajímavě, ale s výkladem bych si tu nebyl tak docela jistý, existuje tu – zase jednou – celá řada různých překladů, takže vedle toho výkladu že spravedliví by se mohli dopustit podlosti (nespravedlnosti) v sebeobraně by zřejmě byl možný i ten výklad, že pokud by nad Jeruzalémem setrvala vláda bezbožníků, tak že by se tím mohli nakonec „nakazit“ i ti spravedliví.
„Křesťané-pravičáci ve mně vždycky vzbuzují smutek.“
Já vlastně nevím, paní Hájková, ale je docela možné, že jsem křesťan – pravičák, smutek bych ale v nikom vzbuzovat nechtěl.
Někdy si zase připadám jako konzervativní levičák, ale jindy mám pochybnosti, zda – spíše než konzervativec – nejsem vlastně opravdový skutečný liberál, protože ti, co se za liberály třeba sami někdy označují, mi kolikrát liberální vůbec nepřipadají…
Takže je těžké kritizovat například ten liberalismus, když (podle mnohých) to, co je dnes jako liberalismus označováno, liberalismem třeba ani není a pomalu se to možná blíží třeba nějakému totalitarismu. (S tím, že ekonomický liberalismus se blíží totalitarismu budou ovšem rádi souhlasit zase liberálové kulturní, nebudou ale s tím tvrzením souhlasit, pokud půjde zase o liberalismus kulturní…)
Nejsou s tím marxismem vlastně tak trochu podobné problémy jako s tím liberalismem? (V tom smyslu, že to, co je dnes označováno za
….marxismus, už třeba marxismem ani není?)
Ten smutek by možná mohl pramenit v jakémsi subjektivním pochopení významu „křesťan-pravičák“ = „křesťan-sobec“.
Ano, pak je to pochopitelné.
„Pro Sokola není ta dramatická propast mezi miliardářem a tím kdo je nucen pracovat za minimální mzdu nic, nad čím by bylo zapotřebí si nějak lámat hlavu.“
A proč bych si proboha měl s tímhle lámat hlavu, pane Poláčku? Já vím přece naprosto jistě, že miliardářem být nechci!
Já vás k těm pravičákům nepočítám, pane Nusharte. Musím říct, že ten Sokolův text jsem nečetla. Nějak se mi do toho nechtělo. Mám o něm ale jakousi představu z dřívější doby, že je to pravičák. A pan Poláček to potvrzuje…
V některých směrech jsou mi lidé, kteří se považují za pravičáky, dokonce sympatičtější než Petr Kužvart. Třeba takový Dan Drápal je mi určitě bližší než on. Přestože Kužvart je v podstatě marxista nebo se za něj aspoň považuje. Jenže každý marxista je nakonec úplně jiný a nemusí si navzájem vůbec rozumět.
Takže jednoduché to není. Člověk by se rád někam zařadil a nejde to.
Já čtu konzervativního Drápala i liberálního Štampacha a snažím se najít něco mezi tím.
Miliardář, si pane Poláčku, samozřejmě zaslouží náš soucit,
protože učinit cílem svého života hromadění majetku a podřídit tomuto cíli veškeré své úsilí – to nutně musí z člověka udělat nešťastného chudáka.
A co teprve ti chudáci miliardáři, kteří miliardářem být ani sami nechtěli a spadli do tohoto neštěstí nějakou náhodou (třeba už se takto postižení narodili)?
Byl jsem, pane Poláčku, před časem na besedě s jedním lékařem, který pracoval u MSF v nemocnici v Africe. Podle jeho vyprávění dokáží být ti Afričané se kterými se tam setkal, daleko šťastnější než průměrný Evropan či Američan, o miliardářích ani nemluvě…
Možná prý žijí víc „doopravdy“…
Tedy – ne ti miliardáři.
Možná chápou víc než my, že utrpení je normální součást lidského života, že utrpení se nelze zbavit ani s pomocí nějaké nauky (například budhismu či marxismu), ani změnou „systému“.
Možná chápou, že to má nějaký smysl, že se tím člověk mění a vidí pak věci jinak.
I materiálně bohatý člověk trpí, protože utrpení je běžnou součástí života. Přerozdělením majetku utrpení nezmizí…
Úkolem tedy není vymýšlet koncepty jak ze světa odstranit utrpení, úkolem je „být s tím, kdo trpí“, neboli – jak pan Kalous kdysi citoval Kurta Vonneguta: „pomáhat to tu lidem přežít“ a ne „vymýšlet pro ně ráj“.
Paní Hájková, Petr Kužvart právě vlastně už vůbec není marxista. Alespoň ne skutečný marxista. On mi to sám napsal – když jsem na něj vyrukoval s tím jak na základě marxismu hodnotím současný svět – a on na to odpověděl, že mu to připadá jako dogmatický (!) marxismus, že on sám by snad věci viděl podobně někdy ve svém mládí, ale že dnes už je někde dost jinde.
To je totiž přesně ten samý fenomén co jsem popsal u příslušníků oné německé ultralevicové „Marxistische Gruppe“: oni nikdy nedokázali (ačkoli sami studenti filozofie!) pochopit Marxe filozofického, humanistického; a z celého Marxe si vyškubli jenom a pouze jeho boj proti kapitalismu. To je ale zoufale málo; za prvé se tím naprosto ztrácí původní humanistický smysl celého marxismu, a za druhé ani samotný systém kapitalismu není možno z takto zúžené perspektivy pochopit skutečně v celé jeho šíři a hloubce. Takže nakonec z toho všeho zbývá vlastně vysloveně boj proti větrným mlýnům – bojuje se proti pouhým vnějškovým symbolům kapitalismu, jako jsou mezinárodní koncerny a jejich údajně totální vláda nad tímto světem.
Ale jistě, pane Nusharte, i materiálně bohatý člověk trpí, a to dokonce dvojnásobně: za prvé trpí jako každý jiný člověk, jakožto konkrétní jedinec; a za druhé trpí tím samým odcizením jako jeho zaměstnanec, i ten kapitalista je totiž nakonec stejně tak ovládán odosobněnou mocí slepých tržních mechanismů, kterým se musí se svým konáním naprosto přizpůsobit, podřídit.
Jenže v pozici obou je jeden zásadní rozdíl. Jak napsal Karel Marx, kapitalista toto své odcizení prožívá jako své vítězství a jako své panství, zatímco jeho dělník to samé odcizení prožívá jako svou porážku a své znevolnění.
Pane Nusharte, Vy pořád tak nějak nejste schopen, či možná spíše ochoten pochopit, že člověk se pohybuje zároveň v různých rovinách své existence. A že jeho prožitky z těchto různých sfér není možno jen tak bez dalšího směšovat (natož pak zaměňovat).
Dám Vám triviální příklad: například nějaký indiánský bojovník se mohl třeba láskyplně chovat ke své manželce a ke svým dětem; ale zároveň byl hrůzostrašným a nemilosrdným válečníkem vůči příslušníkům nepřátelského kmene. Zkrátka, jako válečník byl někým zcela jiným, nežli ve své existenci jako manžel a jako rodič.
Takže ta skutečnost že někdo má takové či onaké prožitky jako konkrétní individuum, se svým vlastním vnitřním emocionálním životem, to je něco zásadně jiného nežli jeho existence dejme tomu jako koncernový manažer, provádějící bez mrknutí oka všechny intence kapitálu (a sám tímto kapitálem ovládaný).
Samozřejmě že tyto dva životní okruhy nejsou od sebe oddělené absolutně, oba na sebe působí navzájem; ale přesto jsou to dvě různé životní sféry, a jak řečeno nelze je zaměňovat.
Štěstí přírodních národů – ale jistě, pane Nusharte, sám jsem před časem psal o jedné televizní dokumentaci s názvem „U bran ráje“, bylo to o jednom indickém nárůdku někde na úpatí Himálají, oni měli tu výhodu že chovali jakýsi exkluzivní druh buvolů který dával zcela výjimečně kvalitní a tučné mléko, takže mohli docela dobře vyžít jenom z prodeje másla od těchto buvolů. (Na rozdíl od jejich sousedů, kteří museli celé dny tvrdě pracovat na polích.) A vůbec si žili opravdu naprosto přirozeným, šťastným způsobem života.
Jenže: pak moderní civilizace vtrhla i do toho jejich bezmála až pohádkového světa, z nedalekého města k nim začaly pronikat zprávy o lákadlech moderní společnosti, a především mladí mužové těmto lákadlům dosti podléhali.
Jinak řečeno: takto „rajský“ způsob existence je možný opravdu jenom na nižších vývojových stupních, kde lidé ještě žijí v naprostém souladu s přírodou. Ale pokud se člověk chce – a má – vyvíjet někam dál a výš, pak je nevyhnutelně vystaven i negativním stránkám moderní civilizace. Jejímu pohybu, jejímu spěchu, jejímu stresu, i jejím povrchním zábavám. A jejímu soutěžení, o peníze a o moc.
No právě – Petr Kužvart není dokonce už ani marxista. Levice, která není marxistická, je buď příliš liberální nebo příliš radikální.
Tak například já (jakožto odcizený zaměstnanec bohatého německého kapitalisty, který právě v těchto dnech rychle zchudne, čímž já i on přestaneme být odcizení a oba tu změnu budeme vnímat jako prohru) nevnímám, pane Poláčku, své nynější odcizení jako prohru (Marx se tedy mýlil).
Odcizení totiž není vždy a za všech okolností špatné. Pokud je člověk odcizen do té míry, že už nemusí myslet na slepé tržní mechanismy, ale může myslet na věci, které považuje za zajímavé, umožňuje mu takové odcizení osobnostní rozvoj.
Čili, já své odcizení neprožívám jako znevolnění, prožívám ho naopak podobně jako kapitalista – prožívám své odcizení jako vítězství a konec svého odcizení jako prohru. Dosáhnu toho jednoduše tak, že se prostě pohybuji současně v různých rovinách své existence a že prožitky z těchto různých rovin navzájem nesměšuji a nezaměňuji.
Nezaměňuji tedy prožitky zaměstnance odcizeného a prožitky zaměstnance rozvíjejícího se. Je to jednoduché…
Pane Poláčku, v té současné Africe (jak to líčil ten lékař z MSF) nešlo o žádný rajský způsob existence.
Panu Nushartovi
Člověk je zvláštní tvor a nikdo vlastně neví, co je pro něj dobré. Jeden pastor si prý „užívá“ stav, kdy je (pravděpodobně smrtelně) nemocný.
Stačí mu k tomu jediné: Bůh.
https://www.krestandnes.cz/tim-keller-choroba-mne-naucila-uplne-zavislosti-na-bohu/
Ten Sokolův článek na Foru24 mi připadá poměrně přesný a výstižný, „praštily mě tam do očí“ však dvě věci; jedna další věc podle mě pak vyplývá i z naší reakce.
Ty „dvě věci“:
1. „Ve svobodné společnosti může člověk vyrábět a nabízet skoro cokoli, ale ani ta nejliberálnější společnost mu nemůže trpět, aby vyráběl a nabízel stokoruny za polovic, i když by to jistě byl dobrý obchod.“
2. „Na druhé straně nevidíme, že alternativou ke společnosti, v níž legitimním prostředkem prosazování vlastní vůle jsou pouze peníze, jsou společnosti, kde se mocní prosazují násilím a hrozbami.“
—————————-
Ta „jedna další věc, která vyplývá z naší reakce“:
Všiml jsem si podobnosti té reakce na Kužvarta a reakce na Sokola.
Ad 1 – Sokol se pak už nikde v celém článku nezabývá tím, kdo, jak a za jakou cenu ty „stokoruny“ „vyrábí“ a nabízí. Právě toto je ale pro „pochopení kapitalismu“ dosti klíčové. (Nezabývá se tím ani Marx.)
Respektive klíčové pro pochopení kapitalismu se to jeví mně, ale pravděpodobně už nikoliv panu Poláčkovi. Omlouvám se za apodiktičnost svého předchozího tvrzení.
Já jsem se na ten článek jen tak „mrkla“, ale hned jsem viděla, že ten Sokol (podobně jako mnozí jiní) Marxe vůbec nepochopil. Přesto se pokouší s ním polemizovat.
Marx přece nikdy netvrdil, že za problémy v kapitalismu mohou trhy a peníze. Peníze ostatně ani neznamenají totéž, co kapitál.
A Marx si nikdy nemyslel, že by nebylo potřebné právo a stát (které bdí nad tím, aby nikdo nemohl padělat bankovky). Marx neschvaloval anarchii. Právo a stát jsou naprosto nutné ve společnosti, která je třídně rozdělená.
Výstižný je ten článek podle mě v tom, že podmínkou záporného emocionálního postoje k nějaké „věci“ je pojmenování té věci – na tom „vnitřním náboji“ určitého pojmenování velmi záleží – pojmenování do jisté míry předurčuje vztah k té věci, proto se například vede ta „válka“ o pojmenování manželství, resp. o naplnění již zavedeného pojmu novým významem.
Právě z toho důvodu, že pojmenování předurčuje vztah k pojmenované věci (a „vnitřní náboj“ tohoto pojmenování lze zase změnit změnou samotného věcného obsahu pojmu), právě z tohoto důvodu nastává ta potíž s pojmenováním Boha, zde je asi ta souvislost s různými zákazy zobrazovat či pojmenovávat Boha, zneužívat jméno Boží. Když něco pojmenujete, zamezíte si tím vlastně určitým způsobem tomu, abyste té věci mohli porozumět nějakým jiným způsobem, než umožňuje toto pojmenování.
Jestliže ovšem chcete mít k něčemu vztah (kladný či záporný), musíte si to nějak pojmenovat, popřípadě i zobrazit…
„Sokol Marxe nepochopil.“
Polemika (podle mě) vždycky znamená nepochopení. Pokud by se dva lidé chápali ZCELA, nejspíše by se ve svých názorech zcela sjednotili.
Možná, že nějaké takové sjednocení lidí (v morálce, v chápání světa) – tedy vzájemné pochopení „zcela“, předpokládal Kant právě na základě všem lidem společného rozumu. (Nefunguje to ale ani u vysoce racionálních vědců.)
V tom článku, který napsal Petr Pithart je velmi dobrá myšlenka: Než začneme s druhým polemizovat, zopakujeme před ním v krátkosti, jak rozumíme jeho názoru (nebo výroku nebo soudu). A počkáme, jestli nám potvrdí, že toto opravdu řekl a tak to myslel.
A pak teprve vyslovíme své námitky.
Vyžaduje to ovšem schopnost porozumět. Která dnes ve společnosti mizí čím dál tím rychleji.
K tomu negativnímu přídechu slova kapitalismus (o jakém se zmiňuje Sokol) bych řekla tolik, že si myslím, že Marx někdy kapitalismus dokonce obdivoval. Většinou když ho srovnával s feudalismem.
Možná vymyslel ten název – kapitalismus, ale slovo „kapitalista“ určitě nevymyslel. Myslím, že se tehdy běžně používalo. Každou společenskoekonomickou formaci nazývá Marx podle hlavni (vládnoucí) třídy: Otrokáři, feudálové, kapitalisté – otrokářský, feudální, kapitalistický systém.
Právo je podle Marxe vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. Ovšem nikoliv celé vládnoucí třídy, ale jenom jedné její frakce. (Proto existovaly i uvnitř vládnoucí třídy politické boje). Vládnoucí třída by nemohla pomocí práva vládnout, kdyby ve společnosti neexistoval určitý konsensus s danými poměry. Čím větší je konsensus, tím snadněji se vládne.
Marxismus a radikální levice – ano, paní Hájková, na tom něco bude, že levice která není marxistická je buďto příliš radikální nebo příliš liberální.
Sice: na jedné straně byl Marx sám dozajista velmi radikální (a právě z toho pramení některé zásadní vady jeho teorie); ale na straně druhé přece jenom filozoficky vycházel z Hegela, to znamená že měl přece jenom vědomí celku, jeho vnitřní provázanosti. A jak vždy říkal Hegel, „jenom celek je pravdivý“. Nur das Ganze ist das Wahre.
Zatímco současná levice: její radikální frakce si z celého komplexu života společnosti vyškubne jenom svůj boj „proti kapitálu“, a necítí se nijak povinna zohledňovat faktický stav věcí, reálný život společnosti; liberální levice zase prakticky naprosto opustila Marxův filozofický materialismus (tedy nejvlastnější fundament celého jeho konceptu), a omezuje se jenom na prosazování bezprostředních sociálních (respektive „kulturně sociálních“) hodnot; tedy na to co Marx sám by zařadil jenom do sféry „společenské nadstavby“. Z hlediska Marxe oni tedy zcela převracejí kauzální vztah, kurýrují symptomy místo aby odstraňovali příčiny.
Pane Nusharte, stav odcizení je objektivní faktum; nezávisí tedy nijak na tom jestli si to sám uvědomujete nebo ne.
Je to asi něco podobného, jako když lidé v oblastech s výskytem smolince byli vystaveni radiačnímu záření ještě i v dobách, kdy to vůbec ještě nebylo známo. Takže si to působení ani nikdo nemohl uvědomovat.
Co se týče toho „pocitu vítězství“ a „pocitu porážky“ – tady je ovšem nutno zohlednit dobu ve které Marx tato slova napsal, to byl čas prvotního kapitalismu, kdy dělník byl prakticky vydaný na milost a nemilost svému zaměstnavateli, ten ho mohl kdykoli vyhodit z práce, a tím ho zcela zbavit možnosti výdělku, možnosti uživit rodinu.
Ostatně, kdyby se stalo a ta Vaše mezinárodní firma zkrachovala, kdybyste Vy přitom ztratil své zaměstnání a – pokud by se jednalo o hlubokou krizi – nemohl najít další, pak i Vy byste možná začal prožívat určité pocity „odcizení“; a i Vy byste snad začal chápat, že v kapitalismu je na tom kapitalista i nadále pravidelně daleko lépe nežli jeho zaměstnanec.
Mimochodem, pane Nusharte: Marx se „cenou peněz“ zabýval ve svých ekonomických studiích velice důkladně.
Marx a stát – paní Hájková, tady je to zase dost složité. Marx tady dává dost rozporuplné odpovědi. Ono zase vždycky přijde na konkrétní kontext, ve kterém on ten či onen výrok učinil. Takže na jedné straně je pro něj stát „organizované násilí“ a „nástroj vlády jedné třídy nad druhou“; ale na straně druhé v jiných souvislostech uznává, že – ve srovnání s předchozím, neorganizovaným stavem – příchod státní organizace měl pro společnost pozitivní důsledky.
Jeho radikální negace státu je nutno vidět v tom kontextu, že on musel bojovat především proti „starohegeliáncům“, tedy konzervativním hegeliáncům, kteří stále zůstávali stát u Hegelovy iluze „pravdivého státu“, který je prý realizací dokonalé státní ideje. A za druhé asi musel bojovat i proti určitým iluzím v samotném dělnickém hnutí, že postačí zmocnit se politické moci ve státě, a že není zapotřebí provádět revoluci. (Této iluzi ve svém pozdním věku do značné míry podlehl nakonec i sám Engels.)
Ovšem co se Marxova hodnocení trhu týče: tak tady je tomu poněkud jinak, Marx skutečně tržní ekonomiku považoval za samotný základ kapitalismu. Právě proto vznik komunistické společnosti podmiňoval odstraněním trhu, tržní ekonomiky, a přímou správou dělníků nad celou produkcí. Jinak by totiž ani nebyl odstraněn stav odcizení, ale ani by vůbec nebyl odstraněn stav nutně produkující celý systém kapitalismu.
„Marx se ‚cenou peněz‘ zabýval ve svých ekonomických studiích velice důkladně.“
Dobře, pane Poláčku, ale zabýval se tedy také mechanismem jejich vzniku?
Nikoliv pochopitelně z hlediska historického (proč, jak a kdy vznikly v historii peníze), ale z hlediska té zcela konkrétní hodnoty – odkud se vzala ta „stokoruna“ na mém účtu, ne odkud tam byla převedena – pochopitelně z jiného účtu, ale kde a jak ta „stokoruna“ – to „číslo“, které se pak převádí z účtu na účet, kde tohle „číslo“ vzniklo?
Je pochopitelně lhostejno, že v Marxově době neexistovaly bankovní účty v elektronické podobě, je jedno, jestli se ta hodnota stokoruny „převádí vytištěná na papíře z kapsy do kapsy“, nebo jestli se převádí elektronicky ve formě pouhých čísel.
Důležité je, kde a jak ona směnitelná hodnota „sto korun“ (ve formě čísel na účtech či ve formě hotovosti) vlastně vznikla.
Zabýval se tímhle Marx, pane Poláčku?
„Stav odcizení je objektivní faktum; nezávisí tedy nijak na tom jestli si to sám uvědomujete nebo ne.“
Takto apodikticky se zdůvodnit cokoliv, například existence Boha:
„Existence Boha je objektivní faktum; nezávisí tedy nijak na tom jestli si to sám uvědomujete nebo ne.“
Jan Sokol byl a dosud je člověk nemálo obdivuhodný. Na rozdíl od svého jmenovce Tomáše, s nímž se setkal na platformě OH, nebyl žádný pravičák, spíš prostě jen člověk nelevicový. Možná jen o malinko více než trochu jinak „ukotvený“ Václav Havel, jehož jsme ve stejném ohledu posuzovali celkem nedávno. Na Jana Sokola měl podstatný vliv Jan Patočka (stal se s ním i příbuzným). Na Václava Havla ostatně nejinak. S rostoucím věkem se (úspěšní) lidé leckdy přiklánějí spíše k pravici a tři posledně zmíněné velké osobnosti nejsou zrovna pravidlo potvrzující výjimkou.
Hledisko Jana Sokola respektuji. Na článku s tradičně výtečnou popularizační dovedností mě však zarazily tři věci.
Zaprvé, že Sokolův pohled na Marxe je vskutku plochý, neempatický. Ideologický. Na velké myslitele 19. století bychom měli hledět adekvátněji. Obávám, že podobně jako Marx by u Sokola mohl dopadnout také Darwin…
Více mě však překvapilo, že článek v souvislosti s kapitalismem vyzdvihuje dva „geniální objevy“, peněz a trhu. Myslím, že je tu stěží někdo proti, žádné Rudé Khmery u nás nemáme. Oba vynálezy mají ovšem své pozvolné začátky vlastně již v pravěku. Vždyť již v prehistorické době existovaly ekvivalenty směny jako mušličky, či mlaty. K roku 966 píše Ibrahim ibn Jakub o trhu v Praze. Vedle tehdy jen cizích mincí se tam dalo setkat i s původnější měnou – plátýnky (odtud „platit“). Na jihu byli lidé ovšem dále, takže drobných mincí obíhalo na konci starověku tolik, že se dají i dnes dostat celkem lacino. Založit chválu kapitalismu na dobrodiní peněz a trhu nemám za dobrý argument. Existence základních civilizačních přínosů přece nepředstavuje dalekosáhlé ospravedlnění každého budoucího vývoje.
S uvedeným souvisí druhé překvapení. Cituji: „Proto tam, kde lidé penězům rozumějí, všichni vědí, že pokud není velká inflace, je výhodnější mít peníze než jakékoli zboží, i kdyby bylo kdovíjak levné.“
Řekl bych, že takhle tomu zdaleka není. Respektive, že to (velmi nemile) platí pouze o majetku obyčejných lidí. Pominu zlato, jež je, dejme tomu, měnou. Co ale další výhodné investice pro bohaté? Pozemky, nemovitosti? Co firmy, či jejich loga, know how? Co vybraná umělecká díla? (Kolikrát stoupla hodnota v bance uložených peněz a kolikrát hodnota za den namalovaného van Goghova obrazu během, řekněme, čtyř třetin století?
Neměli bychom místo toho klábosení tady změnit raději portfolio, prodat všechnu měď a wolfram a nakoupit „mega“ tun… Neví nějaký stoupenec či odpůrce kapitalismu čeho nejlíp dneska?
„odcizení – též alienace
(…)
V ekon. rovině považuje Marx za odcizující takovou práci, která je vynucena jako pouhý prostředek fyzické reprodukce, neslouží tedy k rozvoji člověka.
(…)
V Marxově koncepci o. není dostatečně odlišena kritika kapitalismu od kritiky industrialismu. Z této perspektivy je stěží řešitelný např. problém možného o. dělníků v podmínkách tovární velkovýroby po zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků.
(…)
V rovině empir. výzkumů je o. chápáno jako psych. stav. Sleduje se, jak individuum prožívá svoji situaci. V této rovině se zpravidla vytrácí soc.-kritická dimenze, příp. o. má být redukováno lepší adaptací individuí na existující soc. podmínky.
(…)
R. Blauner se zabýval kategoriemi zaměstnanců, kteří jsou imunní vůči pocitům o., neboť neusilují o kontrolu výrobního procesu…“
https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Odcizen%C3%AD
„Obávám, že podobně jako Marx by u Sokola mohl dopadnout také Darwin…“
„Značné množství lidí, včetně vysokoškolsky vzdělaných (…), má sklon k tomu, vnímat politický svět ohromně mechanisticky, jako nějaké modelové kolejiště, kde si ponastavujete výhybky, jak chcete…“
https://kechlibar.net/2020/12/02/darwin-vs-newton/#more-25213
Ale jistě, pane Nusharte, že se Marx dopodrobna zabýval p ř e d e v š í m samotným mechanismem (a tedy ne pouze historickým procesem) vzniku peněz.
Co bylo na Marxovi jedinečné a objevné: že hodnotu zboží (a tedy i peněz) nechápal jako nějakou fixní veličinu, jako něco v podstatě materiálního, nýbrž důsledně jako vztah společenský; tedy jako – dejme tomu – zrcadlení všech relevantních společenských procesů a vztahů vznikajících ve sféře ekonomiky.
Odcizení a Bůh: to je naprosto scestné srovnání, pane Nusharte; Marx svou teorii odcizení založil na exaktních společensko-ekonomických analýzách, zatímco tvrzení existence Boha je čistě apodiktický výrok.
Sokolova „dva geniální objevy“ kapitalismu: ano, pane Horáku, nad tímto způsobem Sokolovy argumentace jsem také musel – až téměř nevěřícně – potřásat hlavou. Za prvé, jak sám uvádíte, peníze existovaly už dávno před nástupem samotného kapitalismu; a za druhé, trh (a sám kapitalismus, jak jsme si nedávno ukázali) je krajně ambivalentní záležitostí, a když někdo glorifikuje pouze jeho pozitivní aspekty a naprosto přehlíží aspekty negativní, pak to nemá s nějakou seriózní analýzou naprosto nic společného, to je pak už jenom čirá apologetika.
Pane Poláčku, pan Nushart má asi na mysli to, co zmiňuje Jan Keller v oné Sociologické encyklopedii:
„Pod vlivem L. Feuerbacha hovoří mladý Marx o náb. odcizení, kdy se člověk odcizuje své vlastní podstatě projektované do ideje Boha. Odcizení ve formě náboženství je podle Marxe živeno neschopností člověka kontrolovat podmínky své pozemské existence.“
K POJMU ODCIZENÍ
Ano, pane Nusharte, je nutno konstatovat že to slovníkové heslo „Odcizení“ je v té sociologické encyklopedii zpracováno velice kvalitně. Jen zcela výjimečně je možno mít určité výhrady. (K tomu později.)
Rozhodující pro pochopení Marxova pojetí odcizení je hned první věta: „odcizení (…) označuje situaci, kdy lidé, tvůrci sociální reality, získávají pocit, že ztrácejí kontrolu nad svým výtvorem a stávají se obětí sil, které sami uvedli do chodu“.
To je přesně to, co říká Marx (a co jsem tu už také uvedl): dělník (tedy podle Marxe jediný originální tvůrce hodnot) svou prací vytváří produkty, které však – za podmínek kapitalismu – na anonymním trhu převrátí zcela svůj charakter, namísto aby sloužily tomuto člověku stávají se jeho pánem, ovládají slepě jeho život, on je plně vystaven jejich živelné nahodilosti.
Určitou výhradu je ale nutno mít především k tomu tvrzení v textu, že prý Marx nerozlišil odcizení kapitalistické a industriální. Jinak řečeno: že si Marx neuvědomil, že i kdyby bylo skutečně bezezbytku odstraněno odcizení způsobované kapitalismem, tak že by stejně přetrvávalo odcizení generované industriálním (tedy přirozené lidské práci velmi vzdáleným) způsobem produkce.
Tato výtka by mohla mít svou platnost nanejvýš pro Marxe středního věku; ve svých pozdějších létech – což je ovšem opravdu jenom dost málo známou skutečností – si Marx tento problém plně uvědomil. A proto sám konstatoval, že dokonce i za podmínek komunistické společnosti ke skutečnému osvobození práce (a tedy i člověka) dojde až tehdy, když za člověka veškerou hrubou práci budou dělat už jenom stroje. Takže člověk sám už bude provádět prakticky jenom ryze kreativní činnost.
Co se pak další výtky na adresu Marxe týče, že prý nedocenil nebezpečí odcizení politické sféry od člověka – tady je odpověď zcela jednoduchá (a tohle by autor onoho textu přece jenom měl vědět), Marx s žádnou další existencí politiky jako autonomní, od života společnosti odtržené sféry prostě vůbec nepočítal. Tak jako v komunismu měl odumřít stát, tak spolu s ním samozřejmě musela odumřít i politika. Právě proto Marx natolik bazíroval na tom, že veškerá produkční činnost musí být přímo řízena „svobodnými sdruženími dělníků“.
Ovšem na straně druhé je fakt, že tady Marx opět ve starším věku do jisté míry revidoval tento svůj dřívější názor; asi si přece jenom postupem času uvědomil, že to aby dělníci přímo řídili tak extrémně složitý komplex jako je celospolečenská produkce, že něco takového je naprosto nereálnou představou. V pozdějších létech tedy Marx s Engelsem doznali, že i v komunismu může existovat něco takového jako vláda; ovšem zásadní rozdíl měl spočívat v tom, že to „bude vláda nad věcmi, nikoli vláda nad lidmi“.
———————————-
Teď ještě k tomu – obecnému – bodu, že lidé (pracovníci) si své vlastní odcizení vůbec nemusejí uvědomovat. Respektive že jim je to jedno, protože vůbec nemají ambice k tomu, aby sami řídili svou produkci jejíž jsou součástí. A že si tedy raději nechají dobře zaplatit, ale řízení produkce přenechají kapitalistům, respektive manažerům.
Tento argument má sice svou logiku; ale konec konců stojí na značně zúženém chápání principu a stavu „odcizení“.
Především: jak už jsem odpověděl panu Nushartovi, stav odcizení je (alespoň v Marxově ekonomickém modelu) naprosto objektivně existující kategorií; na člověka tedy vykonává svůj negativní vliv zcela bez ohledu na to, zda dotyčný si to uvědomuje či nikoliv.
A za druhé: toto „odcizení“ opravdu není možno chápat jenom tak úzce, jako by se jednalo jenom o přímé řízení produkce. Při takto zúženém pojetí se pak může zdát, že finálním řešením všech problémů by byla prostě výrobní družstva – kde tedy rozhoduje a řídí sám pracovní kolektiv. Oproti tomu já zdůrazňuji znovu a znovu: kapitalistické odcizení má mnohem širší charakter, zahrnuje celý komplex uchycenosti člověka v produkčním procesu. Krátce řečeno: i člen družstva je nakonec vystaven všem mechanismům kapitalistického trhu, i vůči němu „produkt jeho vlastních rukou proti němu vystupuje jako cizí síla a moc“. Takto povrchní Marx opravdu nebyl, aby celý stav odcizení redukoval jenom na otázku přímého řízení výroby.
Darwin a Newton – bohužel, pane Nusharte, ale autor onoho článku spolu navzájem srovnává jenom dva naprosto neadekvátní (v poměru k lidské společnosti) modely. Jinak řečeno: chtít dynamiku lidské společnosti redukovat na pouhý darwinismus je jenom o málo menší stupiditou, nežli chtít ji redukovat na pouhý (newtonovský) mechanismus.
Tento zcela nesmyslný počátek má pak samozřejmě nevyhnutelně své důsledky i pro veškerou další argumentaci autora. A jemu tak jako tak zcela evidentně šlo o jediné: touto pseudoargumentací nějak podložit své apriori xenofobní založení.
Mimochodem: jeho výklady vzniku první světové války jsou i čistě fakticky naprosto převrácené na hlavu; skutečný stav věcí byl přesně opačný, nežli jak tvrdí on. Je skutečně podivuhodné, s jakým sebevědomím společenské procesy vykládá někdo, kdo se ohledně jejich znalosti vyznačuje především naprostým diletantismem.
Nevím teď přesně, co máte na mysli, paní Hájková. Ano, Marx považoval víru za jeden z důsledků odcizení; ale není mi teď jasné co to má společného s panem Nushartem.
Reagovala jsem na vaše: „Odcizení a Bůh: to je naprosto scestné srovnání, pane Nusharte“.
Domnívala jsem se, že nevíte, proč pan Nushart spojuje odcizení s Bohem. Napadlo mě, že prostě četl to heslo.
„Marx se dopodrobna zabýval p ř e d e v š í m samotným mechanismem (a tedy ne pouze historickým procesem) vzniku peněz.“
Jak tedy – podle Marxe – vznikají peníze „na trhu“ – jak vzniklo mých „sto korun“ na účtu?
Ostatně, v souvislosti s tím Feuerbachovým odcizením nemohu nevzpomenout marxistu Gardavského, který prý řekl, že to, co je tam nahoře, by mělo přijít sem dolů.
„… chtít dynamiku lidské společnosti redukovat na pouhý darwinismus je jenom o málo menší stupiditou, nežli chtít ji redukovat na pouhý (newtonovský) mechanismus.“
Což ji tedy redukovat na marxismus?
On ten Gardavský vlastně nepochopil, že ono to tu dole už dávno je.
„… jemu tak jako tak zcela evidentně šlo o jediné: touto pseudoargumentací nějak podložit své apriori xenofobní založení.“
Pane Poláčku, názor, že „přemístění například Afričana či indiána do Evropy“ se nerovná „dobru“ – tento názor není „strachem z indiánů či Afričanů“ (není tedy xenofobií).
Není samozřejmě ani odmítáním uprchlíků.
Příkré soudy soudy o lidech nejsou podle mého názoru ani tak projevem logického myšlení, jako spíše něčím téměř neuvědomělým (projevem „těla“).
Bůh a odcizení: ne, paní Hájková, tady šlo jenom o to že pan Nushart použil zcela nepřiměřený způsob argumentace.
Jak vznikají peníze?
Nejsem si teď zcela jistý, jak konkrétně tuto otázku myslíte, pane Nusharte. Ale zřejmě ji kladete z pozice svého přesvědčení, které jste zřejmě vyčetl z nějaké ekonomické příručky, že peníze prý vznikají „z úvěru“.
Takovýto pohled je pro Marxe naprosto povrchní. Vychází jenom z jevové stránky celé záležitosti; vlastně počíná od konce, namísto od počátku.
Počátek všeho je, že zboží má svou h o d n o t u, za kterou je navzájem směňováno. A peníze nejsou – v dané souvislosti – ničím jiným, nežli měřítkem této hodnoty.
Ovšem: i tady platí, že pouze měřítkem vnějším. Základním měřítkem – a zároveň zdrojem – této zbožní hodnoty je míra p r á c e, která byla do toho zboží při jeho produkci vložena. Tato práce tvoří vlastní základ hodnoty zboží; za tuto hodnotu je zboží na trhu – v průměru – směňováno; a peníze pak nejsou ničím jiným, nežli univerzálním či výrazem této hodnoty.
To je – v dané rovině – vlastně všechno.
(Ponechávám teď stranou všechny další funkce peněz, jakož i veškeré další mechanismy kterým podléhají, jako každá jiná tržní komodita.)
Redukcionismus na marxismus. – Pane Nusharte, každý redukcionismus je samozřejmě zásadně špatný. Rozdíl v daném případě je, že jestliže darwinismus (a tedy darwinistický redukcionismus) je přece jenom o něco méně redukcionistický nežli pouhý (newtonovský) mechanismus, pak marxismus stojí – i se svým redukcionismem – stále ještě vysoko nad (primitivně užívaným) darwinismem.
A že autor onoho článku je zjevný xenofob, to je možno spolehlivě rozpoznat ne z toho či onoho jeho jednotlivého tvrzení, nýbrž z celkového charakteru jeho (pseudo)argumentace.
„Marx svou teorii odcizení založil na exaktních společensko-ekonomických analýzách, zatímco tvrzení existence Boha je čistě apodiktický výrok.“
Marxovy analýzy dokládají existenci objektivně existujícího odcizení (tedy odcizení také i u mě nutně existujícího – existujícího nezávisle na tom, zda odcizení prožívám) asi podobně, jako třeba Augustinovy analýzy dokládají existenci objektivně existujícího Boha (tedy existujícího nezávisle na tom, zda je lidmi jeho přítomnost prožívána).
Pravděpodobně se ale občas mýlili oba dva – Marx i Augustin. Vy sám, pane Poláčku, přece na mnoha místech upozorňujete na rozpory mezi Marxovými analýzami a pozdější společensko-ekonomickou realitou. Marxovy analýzy tedy nejsou zcela bezchybné a není jimi možno „dokazovat“ objektivní existenci „něčeho“ (ve smyslu „vědecky dokázané objektivní fyzické existence“).
Na každý fenomén je možno (a vlastně i nutno) hledět parciálně, dobově podmíněně a všelijak příznačně. Jinak o kočce soudili „staří“ v Egyptě, jinak básník, jinak biolog a jinak neurolog. Zajisté by se dala napsat celá noetická kočkologie. (A to ještě nechávám stranou Schrödingera, o myších nemluvě.)
Celkem stejně je tomu samozřejmě i s penězi.
Rozdíl je v tom, pane Nusharte, že všechny ty údajné „ontologické důkazy existence Boha“ svého času definitivně vyvrátil jistý Kant.
A už Platónovy a Aristotelovy pokusy existenci Boha/bohů dokázat jaksi logickými úvahami, jsou – mírně řečeno – krajně pochybné, a tak velkých filozofů vysloveně nedůstojné. – To všechno dokazuje fakticky jenom tolik, jak i ti největší myslitelé doslova „vypínají“ svůj mozek, když jsou ovládnuti emocionálně podmíněnou předpojatostí.
Zatímco Marxovy argumenty jsou v naprostém souladu i s těmi nejmodernějšími teoriemi systémů. Které nám sdělují, že v rámci jednoho a totéž komplexního systému (jakým je, objektivně vzato, i lidská společnost) jsou všechny jeho části nakonec pod vlivem centrálního řídícího jádra tohoto systému („black box“). Marx konec konců neříká nic jiného.
To že v jeho teorii existují určité dílčí vady na správnosti tohoto základního určení naprosto nic nemění.
Pane Horáku, naprosto důsledně vzato by pak ale bylo nutno i prohlásit, že dejme tomu na Měsíc lidé v různých dobách hleděli velice různě. Což je sice pravda, nicméně na jeho objektivním charakteru se tím asi nic nemění. A dá se dost velkým právem soudit (přinejmenším od té doby co na něj vstoupila lidská noha), že naše současné poznatky o něm jsou už víceméně definitivně správné.
Co se pak peněz týče: ano, je samozřejmé že klasická teorie pracovní hodnoty (se kterou pracoval i Marx) jako taková už dávno není přijímána bezrozporně. Respektive – dnes je už skoro jisté, že je nutno je určitým způsobem modifikovat.
Ovšem – to zdaleka neznamená že by byla vyvrácena z kořene. Je to trochu podobný případ, jako když Newtonova mechanika byla revidována teorií relativity. Newtonova mechanika tím neztratila svou platnost; ukázala se ale být jenom jedním specifickým případem, platícím pro určitý okruh fenoménů. Ztratila tedy svou původní – zdánlivě absolutní – platnost.
Já tuto Marxovu teorii pracovní hodnoty časem rozeberu více do hloubky; ale předběžně je možno říci, že závěry budou asi takové jak jsem je zde podal. Marxova teorie pracovní hodnoty (a tedy i peněz) není sama o sobě vadná; naopak, je velmi konzistentní. Ale – přece jsou zde určité aspekty, které Marx nezohlednil (do značné míry proto že v jeho době charakter produkce ještě nebyl natolik rozvinutý, aby se tyto aspekty staly zřejmými).
Jistě, pane Poláčku, máte pravdu. Chtěl jsem jen upozornit, poněkud zhuštěně a bonmoticky, na celkem samozřejmou skutečnost, že jevy nahlížíme podle svých možností, potřeb i gusta. (Třeba ten měsíc znali lidé od nepaměti až celkem donedávna doslova jen z jedné strany.)
Marxův pohled na podstatu peněz je jistě daleko relevantnější a vlivnější než pohled dejme tomu numismatika. Také on má ovšem „kus pravdy“, jež dokáže o společnosti říci nemálo. Někdo může zdůrazňovat, že peníze „jsou kryty zlatem a jinými aktivy státní banky…“, jiný zase, že spíše očekáváními atd.
„Šlo mu o (pseudo)argumentační podložení svého apriori xenofobního založení.“
„Může někdo, kdo si nemyslí, že přemístění Afričana či indiána do Evropy rovná se ‚dobro‘, nemít strach z indiánů či Afričanů – může někdo takový nebýt xenofobem?“
„Že xenofob je, to je možno spolehlivě rozpoznat z celkového charakteru jeho (pseudo)argumentace.“
—————————-
Nemám, co dodat, zařaďte si tedy i mě do svého seznamu xenofobů, pane Poláčku.
Já si nemyslím, že pan Nushart je xenofob. Na to už ho dlouho znám. I když jenom z diskusí. To bych si musela myslet, na základě několika výroků o migrantech, že xenofob byl třeba taky Josef Heller. A to vím jistě , že nebyl.
Předevčírem jsem náhodou hledala na internetu jedno jeho vyjádření, na které jsem si vzpomněla. Nepamatovala jsem si ho úplně přesně, ale našla jsem ho. Na jeho webu Nestalinský marxismus, který je pořád ještě na internetu. Bránil se tenkrát proti nucení k tomu, aby strana zaujala k čemusi jednotné stanovisko:
„Zatím vládnoucí „jednota“ spočívala ve faktickém vydírání jednoho proudu druhým (uznávám, že silnějším) využívajícím nechuti vedení riskovat nějaká pnutí ve straně, později už z nechuti ohrozit svoji neotřesitelnou a výhodnou pozici. A jaká může být jednota člověka, který říká – „Neboj se toho drátu spadlého na zem, nic se ti nestane“ s druhým, který říká „Nesahej na ten drát, zabije tě to.“? I Lenin přece řekl: Abychom se mohli spojit, (rozumí se v praktickém boji), musíme se nejdříve rozdělit.“ (jasně vymezit).
Ten výrok s migranty nijak nesouvisí, aby nedošlo k omylu. Píšu ho sem proto, že je zajímavý.
Pane Poláčku, neměl jsem vůbec v úmyslu obhajovat jakékoliv „důkazy Boha“ (naopak jsem se vždy v minulosti – v rozporu s Vaším míněním – jednoznačně hlásil ke stanovisku, že jakýkoliv „důkaz Boha“ je z podstaty nesmyslný a v našich diskusích jsem to i zmiňoval).
Mým úmyslem tedy teď není plédovat za jakési nesmyslné „důkazy Boží existence“, mým úmyslem je dát najevo, že podobně jako odmítám být ženou a chci nadále setrvávat ve stavu muže (gender je sociálním konstruktem, takže mi setrvání v tomto stavu snadno umožňuje), tak také stejným způsobem odmítám být odcizený a chci setrvávat ve stavu, kdy odcizen nejsem a žádné odcizení (v souladu s empirickými výzkumy, které výše zmiňuje i ona sociologická encyklopedie) neprožívám.
Věřím sice na objektivní existenci mužů i na objektivní existenci žen, ale jako humanista mám zároveň povinnost přiznat komukoliv právo být tím, čím sám být chce.
Vy zase věříte na objektivní existenci odcizení – přesněji řečeno věříte, že jsem odcizen, i když se odcizen necítím, ale jako humanista máte TAKÉ povinnost přiznat mi právo být tím, čím sám být chci: mužem nebo ženou, odcizeným mužem nebo odcizenou ženou, ale i mužem či ženou, kteří odcizeni vůbec nejsou. A já nyní chci být neodcizený muž – je to má volba, na kterou mám právo.
Pokud mi tedy nyní odmítnete umožnit být neodcizeným mužem a dovolíte mi být jen pouhým mužem odcizeným, rozpláču se „jak pracovník kanadského nakladatelství“ a Vy se již nadále nebudete moci považovat za humanistu a stanete se člověkem, který se bojí neodcizených – stanete se
antialienafobem. ? 🙂
Tak prý správněji analienofobem. ?
Pane Nusharte, když se dostavíte k psychiatrovi a on Vám bude diagnostikovat dejme tomu schizofrenii, pak on bude trvat na objektivní danosti tohoto stavu Vaší psychiky bez ohledu na to, že Vy sám budete i nadále naprosto železně přesvědčen, že naprosto žádným rozštěpením osobnosti netrpíte.
Opakuji znovu: stav „odcizení“ je reálným stavem či charakterem společenských vztahů, bez ohledu na to zda si to ten či onen jednotlivec sám uvědomuje či nikoliv. S tímto stavem „odcizení“ ostatně pracoval nejen sám Marx, ale i celá řada naprosto seriózních a respektovaných autorů současnosti.
———————————
Mimochodem – abych celou záležitost převedl do Vám srozumitelnější roviny – podle mnohých názorů má tento novodobý pojem „odcizení“ své kořeny u Pavla z Tarsu. Který konstatoval „odcizení člověka Bohu“. A i u něj se jednalo o stav naprosto objektivní – naprosto bez ohledu na to zda si to ten či onen jednotlivec sám uvědomoval.
Ovšem: připouštím že pochopení tohoto fenoménu „odcizení“ není vůbec snadné. Totiž: ono to není ani tak složité v rovině čistě teoretické; ale je velice obtížné v rovině emocionální. Každé vědomí se zcela přirozeně brání přiznat si, že není zcela nezávislé, zcela autonomní, ale že je ve skutečnosti ovládáno nějakými vnějšími silami. Takováto představa je pro přirozené vědomí vlastně zcela nepřijatelná, nesnesitelná; a proto se toto vědomí ze všech sil brání tomu, aby si tento fakt muselo samo před sebou přiznat.
Mechanismus tohoto působení je ovšem sám o sobě také značně složitý; působí jenom vskrytu, a je tedy napohled „neviditelný“. Časem se pokusím tento mechanismus rozebrat více dopodrobna.
Paní Hájková, neznám sice výroky J. Hellera na téma xenofobie respektive cizinců; ale tady je nutno si uvědomit, že se – ostatně jako prakticky u všech psychických záležitostí – jedná o velice komplexní fenomén, který může mít velice různé, a i velmi skryté projevy. Je například bez dalšího možné (respektive je to naopak velmi rozšířené) trpět selektivní xenofobií.
Například z obyvatel (dřívější) východní Evropy by asi sotva kdo trpěl xenofobií vůči Angličanům, Francouzům, Švédům… A přesto je v celé východní Evropě stále ještě přítomna velice výrazná xenofobie vůči těm, kteří pocházejí z regionů třetího světa.
Jedním z klasických příkladů této selektivní xenofobie je antisemitismus. Masaryk – který jak známo se v Hilsnerově aféře postavil plně na obranu tohoto Žida – když se ho Karel Čapek zeptal, kdy on sám překonal svůj antisemitismus, po chvíli zamyšlení doznal: „Emocionálně – snad nikdy!“
Xenofobie je jedním ze zcela nejzákladnějších, atavistických instinktů, kterými nás vybavila – a zároveň zatížila – evoluce. V zásadě tento instinkt xenofobie v pozadí číhá na každého z nás. A je asi jenom velice málo takových, kteří jsou vůči němu naprosto a bez výjimky imunní. A opět naprosto nerozhoduje, jestli my sami si to uvědomujeme nebo ne. Masaryk projevil alespoň tu velikost, že to otevřeně přiznal.
„Každé vědomí se zcela přirozeně brání přiznat si, že není zcela autonomní, že je ve skutečnosti ovládáno vnějšími silami. Tato představa je pro vědomí nepřijatelná – nesnesitelná…“
Kdo je tedy, pane Poláčku, principiálně schopen nějakou zcela konkrétní závislost zcela konkrétního vědomí na zcela konkrétních vnějších silách identifikovat, když vědomí konkrétního jedince toho samo schopno není, neboť je to pro něj nepřijatelné – nesnesitelné?
„Jak – podle Marxe – vznikají peníze ‚na trhu‘ – jak vzniklo mých ‚sto korun‘ na účtu?“
„Jak vznikají peníze?
Nejsem si teď zcela jistý, jak konkrétně tuto otázku myslíte…“
—————————-
Kde se, pane Poláčku, úplně poprvé objevilo těch sto korun, které jsou nyní na mém účtu? Kde těchto sto korun vzniklo, než se prostřednictvím bankovních převodů přestěhovaly na můj účet? Jak tuto zcela zásadní otázku řeší Marx?
Co je ve skutečnosti (z mého hlediska) za naším sporem o objektivitu (v tomto případě například objektivitu odcizení).
Náš spor o odcizení je sporem o objektivní zaměření mojí vůle [vůle k moci?]. Pan Poláček tvrdí, že moje vůle nutně musí chtít zbavit se odcizení, protože i moje vůle totiž musí být v souladu s vůlí objektivních dějinných („přírodních“) zákonitostí.
KONFLIKT PŘIROZENÉHO A NEPŘIROZENÉHO ŽIVOTA
Pane Nusharte, v oblasti tzv. „odcizení“ je samozřejmě krajně obtížné (respektive principiálně nemožné) předložit nějaký jednoznačný důkaz, ve smyslu dejme tomu důkazu fyzikálního. Tohle platí ale pro společenské vědy všeobecně. Je tedy nutno provádět analýzy strukturální, z kterých nám vyplyne určitá pravděpodobnost takových či onakých důsledků.
Co se samotného fenoménu odcizení týče, tady uvádí Jan Keller ve Vámi předloženém slovníkovém hesle naprosto správně, že jeho určitou slabinou je, že je nutno zde jako výchozí postulovat určitý „ideální“ stav. Kterého je pak stav odcizení určitým narušením.
Pro Marxe tato nutnost postulování „ideálního“ stavu není ovšem žádným zásadním problémem. Na rozdíl od Hegela, který byl nucen vytvářet krajně komplikované filozofické konstrukce, Marx vychází prostě z přirozeného způsobu lidské existence. Tento přirozený způsob lidské existence spočívá v tom, že člověk vytváří svou prací určité – užitné – hodnoty, které mu slouží. Tyto hodnoty mu slouží vlastně dvojím způsobem: na jedné straně slouží bezprostředně k uspokojování jeho potřeb (například kladivo, sporák, pračka) – ale zároveň tím že je člověk svou prací vytváří, tak touto účastí na pracovním procesu tento člověk utváří, kultivuje sám sebe. Neboť – podle přesvědčení Marxe – člověk se stal člověkem jenom právě prostřednictvím práce, své (kreativní) pracovní činnosti.
Za podmínek kapitalismu je ale tento přirozený vztah člověka k práci, respektive k výsledkům a produktům jeho práce přetržen. Zopakuji ještě jednou klíčový moment: ještě i ve feudalismu individuální výrobce většinou vyráběl sám pro sebe, pro svou vlastní spotřebu. Rolník (tedy naprostá většina populace) na svých polích vyprodukoval obilí, které v naprosté většině zužitkoval pro svou spotřebu. Jenom přebytky prodal na trhu. Stejně tak svůj dům si vystavěl sám, a víceméně všechny ostatní pracovní i spotřební předměty.
S nástupem kapitalismu se ale tato původní bezmála idyla radikálně mění. Člověk už nepracuje sám pro sebe – nýbrž pro j i n é h o. Musí mu prodat svou pracovní sílu – protože nemá jinou možnost, jak se uživit. Už vlastně tady dochází k prvnímu momentu odcizení: člověk prodává, tedy zcizuje sám sebe, svou pracovní sílu někomu jinému. Ale hlavně se jedná o to, že v mechanismu kapitalistického trhu je produkt vlastních rukou člověka polapen vlastními zákony tohoto trhu – zákony které jsou pro toho bezprostředního pracovníka mnohdy naprosto neviditelné, neprohlédnutelné, nepochopitelné. Produkt jeho vlastních rukou tedy vůči němu vystupuje jako nějaká cizí, odosobněná moc.
V čem se to konkrétně projevuje, jsem už popsal: člověk pracuje, ale až později se dozví, zda výsledky jeho práce trh vůbec přijal. A pokud ano, tak jak je ocenil. Může se tedy stát, že dělník poctivě a usilovně pracuje, jako dříve – ale náhle mu jeho zaměstnavatel sdělí, že mu musí snížit mzdu, protože někde na opačném konci světa někdo jiný ten samý produkt vyrábí levněji. Anebo ho jeho zaměstnavatel rovnou propustí, protože jeho práci už nemůže zpeněžit. To jest – nemůže z ní mít dostatečný zisk.
To je právě ten zásadní rozdíl oproti dřívějšímu stavu: ten feudální rolník věděl, že pokud bude pracovat, bude z toho mít bezprostřední prospěch pro sebe, pro svou rodinu. (Prakticky jediným neznámým faktorem tu bylo počasí; které ovšem samo mělo zcela přirozený charakter.)
Zatímco v kapitalistické produkci je tento původně přirozený pracovní vztah denaturován, vstupuje do něj abstraktní faktor (kapitalistického) zisku. Onen pracovník je tedy – opakuji znovu – prakticky vydán na milost a nemilost živelným pohybům trhu, které se zcela vymykají jeho vlastní moci, jeho vlastní kontrole.
Takový je tedy Marxův model odcizení, a jeho odůvodnění.
V každém případě: že v kapitalistické produkci nastupuje onen nový faktor naprosté osobní závislosti od anonymního trhu a od (kapitalistického) zisku, o tom nemůže být pochyby. To je holý fakt. Je samozřejmě možno diskutovat o tom, jaký má toto „odcizení“ konkrétní důsledky pro mysl, pro vědomí i nevědomí toho či onoho pracovníka; ale o to se nejedná. Samotný stav „odcizení“ je dán onou strukturálně podmíněnou diskrepancí mezi přirozeným životem na straně jedné, a mezi tímto podřízením se člověka-výrobce pod anonymní síly trhu a abstraktní zákony peněz a zisku.
Co se pak toho mystéria Vašich „sto korun“ týče, pane Nusharte, pak Marx dává naprosto jasnou odpověď: n a p ř e d musel někdo pracovat, napřed musel vytvořit nějaké hodnoty – a teprve p o t é mohou vznikat peníze, jako univerzální nositel těchto hodnot.
To že z hlediska b a n k y peníze „vznikají“ až teprve poskytnutím úvěru, sice tato banka skutečně může takto vnímat; ale to nemění nic na základní skutečnosti, že ona tyto úvěry může poskytovat až teprve v tom prostředí, kdy už jsou r e á l n ě vytvářeny hodnoty. A když za těmito hodnotami stojí odpovídající množství lidské práce.
Zkuste si jenom představit: pojedete na dovolenou na nějaký malý ostrůvek. Nějaké malé ostrovní království, zcela odloučené od světového obchodu. Tam bude nějaká banka, která Vám dejme tomu poskytne úvěr. Půjčí Vám dejme tomu Vašich sto korun. Jenže – těchto sto korun nebude podepřeno žádnými reálnými hodnotami! Nebude za nimi stát žádný výkon, žádný produkt lidské práce. Zkrátka: ty „peníze“ které od banky dostanete nebudou nic jiného nežli jenom pomalované papírky. S kterými byste si tak jedině mohl podpálit v kamnech.
Proto jsem napsal, že ty ekonomické příručky, které tvrdí že „peníze vznikají z úvěru“, sice nemají zcela nepravdu – ale začínají fakticky od konce. Převracejí na hlavu celý reálný proces tvorby hodnot a tvorby peněz. Peníze jsou až poslední článek celého hodnototvorného procesu, na jejímž počátku nestojí nic jiného, nežli zcela reálná lidská práce, a jí vytvořené (materiální) hodnoty.
Hezký příběh banky na malém tichomořském ostrově má Jack London v povídce Sluneční peruť. Pro samozvaného bankéře nekončí dobře. Když nebyl schopný dostát svým závazkům uvedeným na ostrovních bankocetlích, utrpěl na pokyn královny výprask chcíplým seletem. Škoda, že v civilizovaných zemích nebylo nic podobného zavedeno, dokud byl čas.
Na jednu stranu s Vámi, pane Poláčku, souhlasím: pojmy jako diskutované „odcizení“ nestojí a nepadají s našimi pocity, s tím, jak se v práci cítíme. Nepopisují symptomy, nýbrž změněný stav člověka.
Na druhou stranu je ovšem sporné, nakolik lze souhlasit s Marxovým míněním, že odcizení vzniká právě až s rozvojem kapitalismu. Jak rostlo bohatství šlechty? Nezakládala práce na něm něco odcizení nepříliš vzdáleného? Vlastně jsem o tom onehdy psal. Roli peněz či trhu nelze (dnes) podceňovat ani pro období feudalismu. Ve městech si lidé zpravidla domy a jídlo kupovali. Venkované byli zase často svázáni mnoha povinnostmi, za jejichž plnění nedostávali náležitou protihodnotu. V Marxově době však přichází postupný rozpad původně zcela dominantní ideologie a s ním touha po spravedlnosti zde na tomto světě. Ke změně přispívá (skoro) všeobecná gramotnost, rozvoj vědy a techniky. Dělnická práce se stává záležitostí zcela masovou. A zdrojem kolektivního sebevědomí. K dispozici jsou lepší prostředky komunikace i organizace. Za nových poměrů mohl vynikající jedinec rozpoznat a popsat odcizení (celkem nejinak než třeba vznik druhů přirozeným výběrem). A co je ještě důležitější, mohl se vyhnout něčemu jako inkvizici, nebát se a publikovat. A získávat příznivce.
Kdo je ksakru v tomhle případě vlastně xenofob, pane Poláčku?
https://www.thetimes.co.uk/article/paris-imam-in-hiding-after-death-threats-for-denouncing-terrorism-xnrnzss2g
Francouzský imám, který si podal ruku s Židem, zastal se zavražděného učitele, a teď ráno neví, jestli se on a jeho rodina dožijí večera?
Je těch belgických 150 000 euro na jeho hlavu vlastně dotací na potírání xenofobie?
Jsou ksakru už i Ayaan Hirsi Ali a Sarah Haider taky xenofobky?
V tom encyklopedickém hesle je napsáno, že lidé, kteří se odcizí své podstatě „stávají se obětí sil, které sami uvedli do chodu.“
Připomíná mi to tak trochu Deuteronomium: „Tam budete sloužit bohům vyrobeným lidskýma rukama, bohům ze dřeva a z kamene, kteří nevidí a neslyší, nejedí a nečichají. Odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha; nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší.“
Na to by nebylo dost chcíplých selat, paní Zemanová. 😉
ODCIZENÍ DŘÍVE A DNES
To by pak ovšem znamenalo, pane Horáku, že stav odcizení nastává až v důsledku lidské vzdělanosti. 😉
Samozřejmě: už v předkapitalistických formacích byli lidé mnohdy vystaveni působení sil a ran osudu, které je ničily, ubíjely, uváděly v zoufalství.
Jenže: ten naprosto klíčový rozdíl je v tom, že dříve tyto osudové rány vůči člověku vystupovaly v principiálně p ř i r o z e n é podobě; zatímco stav odcizení v průmyslově-kapitalistickém věku nabývá anonymního, nepřirozeného charakteru. Člověk je vláčen silami, které jsou mu většinou nesrozumitelné, jejich mechanismus je neprůhledný, jejich působení je sice velice citelné, ale napohled „neviditelné“.
Dříve bylo všechno mnohem jednodušší: Nastala neúroda? Pak je buďto přirozený přírodní fenomén – anebo trest boží za naše hříchy; tedy sám o sobě naprosto „logický“, snadno pochopitelný důsledek.
Musím snášet vydírání, vykořisťování od svého pána? – Pak je to špatný, zlý pán; ale je to opět naprosto přirozená, jasně pochopitelná příčina.
Jsou války, které ničí můj domov, které mě ohrožují na životě? – Jistě; ale všechny tyto války přece dělají (zlí) lidé.
Zatímco toto novodobé „odcizení“ – to má vlastně dvě komponenty, za prvé (jak uvádí paní Hájková) člověk je zde odcizen své podstatě, a za druhé je to právě tento anonymní, nepochopitelný charakter jeho působení. Člověk je něčím vláčen, manipulován, ovládán – ale on neví čím vlastně, on cítí že není skutečným pánem svého života, ale cítí to jenom jako jakýsi neurčitý pocit vlastního vykořenění, vlastní bezmoci.
Máte pravdu v tom, že alespoň do jisté míry si to může racionálně uvědomit jenom vzdělaný člověk, který je schopen přece jenom do jisté míry racionálně analyzovat ony skryté, napohled neviditelné mechanismy. Ale přesto: tyto síly, tyto mechanismy působí bez ohledu na to, zda si je kdo uvědomuje nebo ne.
Musím ale ještě jednou zdůraznit: pochopit působení těchto mechanismů, to je opravdu krajně obtížná záležitost.
To nejobtížnější na tom je právě to dokázat si uvědomit, že i já, jakožto naprosto autonomní individuální vědomí, jsem přesto těmto mechanismům vystaven a podřízen.
Přičemž Marx sám tuto svou teorii odcizení formuloval do především jako jev společensky-strukturální, a dokonce bych tvrdil, že do nemalé míry i metafyzický. Nikoli jako stav individuální. Proto se tento stav odcizení daleko lépe chápe tomu, kdo má alespoň určitou zkušenost a zběhlost v metafyzickém (respektive vůbec filozofickém) myšlení, nežli když se někdo na celou záležitost dívá z hlediska svého vlastního individuálního vědomí.
Já bych si ostatně docela troufal tvrdit, že naprostá většina v současné době natolik populárních „konspirativních teorií“ (a dost možná všechny) má své kořeny právě v tomto nevědomém, ale pociťovaném prožitku odcizení.
Máš pocit, že nejsi pánem svého vlastního života, nýbrž že jsi ovládán nějakými skrytými, anonymními silami? Které si nedokážeš vysvětlit, a které jsou ti pak o to hrozivější? – Snadná odpomoc: vysvětli si to jako působení tajuplných mimozemšťanů, anebo jako vliv té či oné skryté, ale mocné spiklenecké skupiny – a svět se ti rázem stane alespoň o něco přehlednějším, pochopitelnějším. Dokonce i působení mimozemšťanů se jeví být mnohem „přirozenějším“ faktorem, nežli tyto naprosto anonymní mechanismy vysoce komplexní industriálně-kapitalistické civilizace.
Toto působení oněch skrytých mechanismů trhu a kapitálu je natolik subtilní, že ani většina (pseudo)marxistů ho ve skutečnosti nechápe; a tak i oni propadají oné touze představit si je v nějaké přirozené, personální podobě. Přesně tak jak nám to tady předvedl P. Kužvart – když se místo oněch subtilních mechanismů všechna vina spatřuje jenom u nadnárodních koncernů. Tyto koncerny, to je přece jenom už nějaký zjevný, viditelný nepřítel, proti kterému je možno bojovat, proti kterému je možno napřít svou energii. Zatímco to skutečně subtilní, strukturální působení anonymních sil trhu a kapitálu, tedy skutečné odcizení – proti němu se dá bojovat v podstatě stejně tak málo jako nešťastný Don Quijote proti větrným mlýnům.
ZBOŽNÍ FETIŠISMUS
No ano, paní Hájková, to je přesně to o co se jedná, Marx při své analýze kapitalistických procesů kolem výroby a směny zboží použil výslovně příměr o „zbožím fetišismu“ – podle něj člověk, pracovník vytvoří prací svých rukou nějaký produkt, ale tento vlastní produkt se v důsledku působení anonymních mechanismů kapitalistického trhu proměňuje v cizí moc, která se obrací proti němu samotnému. On sám si ale nedokáže uvědomit, že se jedná o společenský fenomén, nedokáže prohlédnout tyto mechanismy – a proto si ve svých představách „oživuje“ to zboží vyrobené jím samým, domnívá se že to negativní působení které na něj dopadá způsobuje toto konkrétní, předmětné zboží samo. Marx výslovně uvádí příměr s divochem, který si ze dřeva vyřeže nějaký totem, a pak tento fetiš ve svých představách oživí jako nějakého ducha či boha, který jeho samotného ovládá svou mocí.
Názorný – skoro až triviální – příklad takovéto záměny je vlastně to, co jsem už uvedl: pracovník pracuje, jako pracoval vždycky; ale najednou za svou práci dostane mnohem nižší mzdu než dříve. On ale není schopen prohlédnout anonymní mechanismy světového trhu, a tak se domnívá, že na „vině“ je jím vyrobené zboží, že je třeba málo kvalitní, málo atraktivní.
Už snad někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století (za časů nějaké ekonomické krize) jsem četl o tom, že (konzervativní) američtí farmáři si vůbec nejsou ochotni, ani schopni připustit, že je do chudoby či přímo do krachu vedou právě tyto anonymní mechanismy trhu a zákony zisku, a tvrdošíjně hledají vinu jenom u sebe samých! Pochopení oněch anonymních sil se naprosto vymyká jejich představivosti.
Pane Nusharte, Vámi uvedený článek bohužel nemohu číst, nejsem předplatitelem onoho média.
Ale jinak nevím, co by to mělo mít společného s xenofobií; tady se jedná v prvé řadě zřejmě o palestinsko-izraelský konflikt (který ovšem ve své extrémní podobě nabývá forem antisemitismu).
Já myslím, že dělník si nemyslí, že na vině je vyrobené zboží.
A možná by byl odcizený, i kdyby dostal zaplaceno víc.
Pane Poláčku, víte, co mě před chvílí napadlo? Vzít do ruky knížku Ericha Fromma Mít nebo být.
Otevřu úvodní stranu a hle – tam je citát z Karla Marxe:
„Čím méně jsi čím méně projevuješ ze svého života – tím více máš a tím více odcizený je tvůj život.“
Řekla bych ale, že tohle (tím více máš) neplatilo zrovna pro dělníka. Dělník za Marxe přece dostával mzdu jen v takové výši, aby mohl reprodukovat svou pracovní sílu. Myslím, že to platí obecně pro veškeré snahy získat majetek, postavení, udělat kariéru, vyšvihnout se někam, ať to stojí co to stojí.
Ačkoli odcizení je to přece jenom i pro dělníka. On nepracuje, protože chce, ale protože musí, aby se uživil. A nemůže si práci moc vybírat.
Kromě toho citátu je v tom úvodu ještě citát Lao-c: „Cesta jednání je cestou bytí.“
A kromě toho je tam citát Mistra Eckharta: „Lidé by neměli uvažovat tolik o tom, co mají udělat, jako o tom, co jsou.“
Ten francouzský imám se, pane Poláčku,
v minulosti snažil o usmíření se Židy (kvůli čemuž měl mezi muslimy problémy), ale to není ten aktuální problém. Tím je umírněný postoj tohoto imáma po vraždě učitele Samuela Patyho – postoj, který vybočuje z obvyklého proudu muslimských reakcí.
Učitel Paty je totiž podle tohoto imáma mučedníkem svobody slova, mučedníkem, který podle onoho imáma učil civilizovanosti a toleranci.
Reakce na takovýto (ve veřejném diskurzu muslimů zcela neobvyklý) imámův postoj na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat. V novinách nejmenovaný belgický islamista se například zavázal vyplatit 150 000 euro za zabití tohoto francouzského imáma, který je tedy nyní ve fakticky stejné situaci jako třeba Salman Rushdie: „Volám své rodině každé ráno, protože nevím, jestli to dotáhnu až do večera,“ uvedl imám pro list Le Parisien. Byla mu samozřejmě přidělena policejní ochrana a jeho rodina byla inkognito někam přemístěna (údajně do nejmenované země v Perském zálivu).
Na tomto příkladu je, pane Poláčku, dobře vidět, že umírněný islám, který by v klidu koexistoval se západními hodnotami (tedy s modelem sekulárního státu) je velmi obtížně prosaditelný (možná spíše neprosaditelný) i v případě, že by pro tento model islámu byla většina muslimů. Prosazování umírného islámu totiž vyžaduje obrovskou osobní statečnost, vyžaduje to nasazení vlastního života, zvláště těch samotných muslimů – v mnoha případech dokonce těch samých muslimů, kteří před nábožensky motivovanou agresí uprchli do západních sekulárních států – migrace je, pane Poláčku, tedy součástí tohoto problému, součástí problému přijetí a bezpečnosti samotných skutečných uprchlíků (možná je prostě z tohoto hlediska nereálné dát migraci volný průchod, mít umírněný islám – mít kladný vztah veřejnosti k migraci a zajistit bezpečnost pro samotné uprchlé „odpadlíky od ortodoxního islámu“).
Proto mě nesmírně rozčiluje, když jakákoliv snaha o racionální uchopení složitého (a bohužel pro mnoho samotných skutečných uprchlíků – v důsledku obou vzájemně se posilujících protichůdných západních (pro/proti)-migračních postojů – tragického problému, když každá taková snaha je automaticky bezmyšlenkovitě nálepkována jakožto „xenofobie“. Mně osobně už celkem nijak nevadí, když mě někdo kvůli mým názorům označí za xenofoba, ovšem tento „nalepkovací přístup“ znemožňuje diskusi především pro samotného klasifikujícího.
Jedna paní umístila na svůj Facebook fotografii vysokých představitelů tří náboženství, jak si podávají ruce. Jeden z nich byl papež, druhý nějaký rabín a třetí imám. A Ivan Štampach napsal k obrázku toto:
„Hezké, že si podávají ruce. Není to už Kaifáš, Torquemada ani sultán Sulejmán. Hledí na sebe docela shovívavě. A s mnoha ohledy na své poddané, aby si nezadali. Kéž by se zahleděli stejným směrem, a řekli nám, jak svobodnou, demokratickou, otevřenou a sociální společností před sebou vidí a co pro ni dělají. Jak pracují na rovnosti mužů a žen. Kdyby už nebylo muslimům zakázáno brát si Židy a křesťany za přátelé; kdyby už křesťané neoslavovali jako hrdiny a světce rytíře, kteří masakrovali vše v Malé Asii a ve východním Středomoří v raném středověku nehlava, pravoslavné, Židy i muslimy, kdyby Židé došli k závěru, že smrtelně nemocnému je dovoleno pomoci elektrickým přístrojem i v sobotu (podle jejich pokynů není v terminální fázi covidu možno poskytnout plicní ventilátor, protože to má porušovat jednu micvu).“
Jenže, bohužel víme, že ani v římskokatolické církvi není papež František všemi jejími členy uznávaný. Byť tam papežský úřad býval tradičně velkou autoritou. Jaký vliv potom mají autority u muslimů, o tom těžko můžeme soudit.
Takže bychom měli doufat spíš v působení nějaké nadpřirozené duchovní moci, že to všechno dobře skončí.
Ostatně, máme přece spoléhat na Boha, ne na člověka.
Řekla bych, pane Nusharte, že je vždycky snazší říct, kdo není xenofob.
V případě, který uvádíte, je od toho podezření jednoznačně osvobozen ten imám, zatímco o islamistech, kteří nad ním v roce 2015 vyhlásili fatwu a dnes nabízejí odměnu za jeho smrt, se to říct rozhodně nedá. Smíření se od nositelů xenofobních tendencí čekat nedá.
Co se týče české společnosti, podezírám z xenofobie ty, co rezolutně vyhlašují, že záměrem všech, co vyznávají islám, je podrobit si Evropu a její obyvatele, a proto je přítomnost všech muslimů nepřijatelná. Jestli oprávněnost tohoto postoje dokážete zpochybnit, pak u mne xenofob nejste, aspoň tedy ve vztahu k muslimům.
Pro ilustraci dávám snímek skupiny imámů, kteří před časem objížděli evropská města, aby odsoudili násilí a pomodlili se za jeho oběti.
„Jsme tady, abychom jasně řekli, že terorismus je v rozporu s naším náboženstvím i hodnotami islámu,“ vysvětlil imám Hassen Chalghoumi, na snímku člověk v modrém obleku.
Chalghoumi je právě onen imám, který se pro svou snahu stal terčem nenávisti islamistů.
https://img.ihned.cz/attachment.php/160/68637160/FWxaTurvmL6QybpzDs8eU7to4IjhPiRk/jarvis_5963a363498e6104b9600350.jpg
Podle mě je prostě tragédií soustřeďovat se místo racionálního rozboru situace pořád jen na to, kdo je a kdo není xenofobem.
Jestliže skončíme zas u téhle „fixace na xenofobii“, nedá se o problému migrace dál rozumně mluvit.
MIGRACE, XENOFOBIE A RACIONÁLNÍ DISKUSE
Pane Nusharte, před několika lety jeden americký mladík povraždil celou českou rodinu, u které bydlel. Má se teď proto zakázat paušálně všem Američanům usídlit se v České republice? – To jsou přece také „migranti“…
Píšete, že každá snaha o „racionální uchopení“ daného problému je automaticky bezmyšlenkovitě nálepkována jako xenofobie.
Není žádných pochyb o tom, že tu existuje velký problém. Vlastně problémy dva: za prvé problém s migrací obecně, za druhé problém s islámským fanatismem a terorismem.
Ovšem: zrovna tohle je velice zajímavý aspekt. Který doposud – pokud je mi známo – zůstává zcela mimo pozornosti. Pokud by totiž odpor proti imigraci měl skutečně jenom čistě racionální pozadí, totiž obavu z možného terorismu – pak by se muselo zaujmout přinejmenším toto stanovisko: „Dobře, zavřeme své hranice preventivně před muslimy – ale zato je otevřeme pro africké žadatele o azyl s vyznáním křesťanským!“ Zatím jsem se ale nikdy nesetkal s tím, že by odpůrci migrace dokázali zajmout toto – racionální! – stanovisko. Nýbrž oni odmítají migraci paušálně a apriori.
Takže se věc i nadále jeví tak, že hrozba teroristickými útoky je tu ve skutečnosti pouze zástupným argumentem; a že prvotní a pravou pohnutkou je skutečně čirá xenofobie.
Za druhé: pokud bychom na téma migrace chtěli diskutovat opravdu racionálně, pak takováto racionální a nezaujatá diskuse předpokládá a vyžaduje, že se budou objektivně zvažovat všechny argumenty pro i proti. Doposud jsem se ale z tábora odpůrců migrace nesetkal s jedním jediným případem, že by se někdo vůbec namáhal s tím, hledat nějaké argumenty ve prospěch migrantů.
A nakonec: pane Nusharte, zkuste už konečně jednou pochopit, že demokratické státy vůbec n e m o h o u odmítnout žadatele o azyl! Z čistě právních důvodů to není možné. Všechny civilizované demokratické státy mají ve svých zákonech (Německo dokonce přímo v ústavě) zakotvené právo na azyl. Tento azyl tedy m u s í být poskytnut každému, kdo přesvědčivě prokáže, že mu v zemi jeho původu hrozí pronásledování. A tento azylový zákon samozřejmě nijak nerozlišuje, jakého vyznání je žadatel o azyl.
Jedinou reálnou možností by tedy bylo zrušit právo na azyl; jenže to by pro tyto státy znamenalo vzdát se své civilizace, základního postulátu humanity, a vrátit se někam do středověku. A jmenovitě pro Německo, s jeho stále ještě poměrně nedávnou minulostí, kdy desetitisíce a snad statisíce jeho občanů unikly smrti jenom díky tomu že jim byl poskytnut azyl v jiných zemích, by takovýto krok byl absolutně nepřijatelný, z morálního i čistě politického hlediska.
Tak tohle všechno, pane Nusharte, by bylo nutno vzít v potaz ve skutečně racionálně vedené diskusi na téma migrace.
„… jeden americký mladík povraždil celou českou rodinu, u které bydlel. Má se zakázat všem Američanům usídlit se v České republice?“
Pokud by, pane Poláčku, byl v ČR problém s terorismem amerických podnájemníků, bylo by celkem logické hledat nějakou příčinu, proč se ti teroristé rekrutují právě z těch amerických podnájemníků. V tomto smyslu by pak tedy bylo i logicky oprávněné přijmout nějaké odpovídající opatření, aby k tomu nedocházelo.
To by se ale samozřejmě nijak netýkalo hotelového pobytu Američanů v Česku, ani amerických majitelů nemovitostí na území ČR. 🙂
„… zkuste už konečně jednou pochopit, že demokratické státy vůbec n e m o h o u odmítnout žadatele o azyl!“
Pane Poláčku, proč si myslíte, že to nechápu? Tvrdil jsem snad někdy, že by demokratické státy měly odmítat posuzování žádostí o azyl?
MARXŮV ZBOŽNÍ FETIŠISMUS
Paní Hájková, uvádí Fromm přesné místo z Marxe, z které má pocházet onen citát? Nedokážu teď ve své knihovně jeho „Mít nebo být“ najít. – Tohle mi totiž nějak na Marxe nepřipadá, nanejvýš na (velmi) mladého Marxe.
V každém případě Fromm – jakožto příslušník Frankfurtské školy – je už někde dost jinde, nežli (dospělý) Marx. Fromm argumentuje v zásadě existenciálně, zatímco („starý“) Marx argumentoval socioekonomicky.
Marxův pojem „zbožního fetišismu“ je ovšem dost nesnadný k uchopení. Česká sociologická encyklopedie na adresu fetišismu praví toto: „V marx. pojetí je tzv. zbožní fetišismus proces abstrakce, zvěcnění lidských vztahů, odcizení konkrétních hodnot práce ve prospěch kapitálu; fetiš je podle K. Marxe zhmotnělá práce, která se stala zbožím, jehož původ se zdá být zapomenut, protože jeho výrobce je skryt ve výrobních vztazích.“
K tomu je nutno ale připojit ještě to, že v důsledku tohoto zbožního fetišismu dělník-originální výrobce není schopen uvidět a pochopit, že podmínky jeho vlastní práce za kapitalismu jsou společensky podmíněné, že mají společenský (a odcizený) charakter; nýbrž jemu se tento vztah jeví v převrácené formě, to jest tyto společenské podmínky se mu jeví, jako by to byly objektivní respektive přírodní vlastnosti samotných věcí (tedy zboží které on sám vyrobil).
Marx k tomu píše: „Abychom pro to (pro toto zvěcnění) našli analogii, musíme se uchýlit do mlžných regionů světa víry. Zde se jeví produkty lidské hlavy být samostatnými postavami, které jsou nadané vlastním životem, které se nacházejí ve vztahu k sobě navzájem i k lidem. A tak je tomu také ve světě zboží s produkty lidské ruky. Toto nazývám fetišismem, který se nalepí na produkty práce, jakmile jsou vyráběny jako zboží, a proto jsou neodlučné od zbožní produkce.“
Jak tedy vidíme, pro Marxe je zde rozhodující onen moment převrácení – kdy tedy společenské vztahy, společenské podmínky práce a produkce se člověku-dělníkovi ukazují ne ve své pravé podobě, tedy jako vztahy tržně-kapitalistické společnosti, nýbrž jako přirozené či přírodní vlastnosti samotných věcí, zbožních předmětů. To nemá tedy naprosto nic společného s tím, kolik dělník dostává či nedostává zaplaceno za svou práci. Totiž: bezprostředně to nesouvisí. Ale samozřejmě že dělník současné doby, pokud má stálé a jisté zaměstnání a dobrý příjem, tento stav samozřejmě pociťuje nesrovnatelně méně palčivě, nežli dělník raného kapitalismu, který doslova „nevěděl dne ani hodiny“, jak jsem už opakovaně popsal kdykoli se mohl stát obětí slepých mechanismů kapitalistického trhu.
K tomu citátu od Mistra Eckharta: ale paní Hájková, vždyť to je vlastně v plném souladu s Marxem. 😉
I ten přece přece trval na tom, že lidé mají napřed poznat, co d o o p r a v d y jsou, aby tedy prohlédli reálné, objektivní podmínky jejich existence (za podmínek kapitalismu); a teprve na tomto základě a s tímto vědomím aby začali jednat. Aby tedy odstranili ty podmínky, které jim brání v tom, aby byli tím, čím původně jsou – tedy plnohodnotnými lidskými bytostmi.
Pane Nusharte, a kdypak jste vlastně v diskusích o migraci vystoupil s prohlášením, že v š e m oprávněným žadatelům o azyl tento má být bezpodmínečně poskytnut? Kdy jste vyhlásil, že první povinností jak křesťana, tak i každého slušného a mravného člověka je pomáhat trpícím – bez ohledu na jejich původ a jejich vyznání?… Nějak si nevzpomíná, že bych od Vás nějaké takovéto výroky kdy slyšel; naopak z Vaší strany přicházejí jenom neustálé nářky na migraci.
Pokud by ovšem, pane Poláčku, ti Američané v ČR prosazovali zákonný zákaz jakéhokoliv negativního vyjádření o hamburgeru, a učitele, kteří by poukazovali význam zdravé stravy pro školní mládež, by dokonce i fyzicky likvidovali, pak bych ten paušální zákaz pobytu Američanů na území ČR viděl jako docela oprávněný.
Poznámka k „jádru pudla“
Když vyjde zpráva, že někdo s arabským jménem právě zabil několik obyvatel (pro nás cizího) státu, kde sám třeba i od narození žil, bují hned pod textem diskuse o 300 či 500 příspěvcích. Vjede-li však do davu „místní bílý muž“, jako onehdy v Trevíru, je pod často poněkud jinak působícím článkem uvedeno, že počet diskusních příspěvků je 1. Co k tomu říct?
„… kdypak jste vlastně v diskusích o migraci vystoupil s prohlášením, že v š e m oprávněným žadatelům o azyl tento má být bezpodmínečně poskytnut? … Nějak si nevzpomínám…“
———————-
Vypadá to, že zase budeme hledat xenofoby, zatímco diskuse o migraci zase žádná nebude…
Nevím, odkud ten Marxův výrok pochází, pane Poláčku. Fromm to neuvádí. Ale stejný výrok (prý také Marxův) jsem našla v článku Petra Kužela: „Čím méně jsi, čím méně projevuješ svůj život, tím více máš, tím větší je tvůj zvnějšněný život, tím více své odcizené bytosti hromadíš.“ Autor tam uvádí jakési číslo, snad odkaz na poznámky, které jsem ovšem nedohledala. Snad se to podaří vám. Soudím, že ten výrok pochází z Kapitálu. Ale nejsem si jistá. Možná je opravdu od mladého Marxe, ke kterému se Frankfurtská škola hlásí.
Ten Kuželův článek je zde: https://sok.bz/clanky/2006/petr-kuzel-marxovo-pojeti-cloveka
Srovnání jsou ošidná, pane Horáku.
Srovnáme-li například počet úmrtí v Hirošimě a Nagasaki po výbuchu těch dvou atomových bomb s nárůstem světové úmrtnosti v důsledku současné pandemie, je ta atomová bomba vlastně jenom taková „chřipečka“.
Ano, pane Horáku, to je přesně ono. Pro určitou část populace jsou vraždy a teroristické činy jenom tehdy opravdu „zajímavé“, když je spáchá vyznavač islámu. To hned kolem toho vypukne tanec.
Ale že například zrovna v minulých týdnech v Německu byla policií odhalena teroristická skupina m í s t n í c h, německých pravicových teroristů – to nezajímá naprosto nikoho. A prakticky o tom vůbec nikdo ani neví.
Pane Nusharte, nevím, jestli tu někdo popírá, že v evropských muslimských komunitách jsou běžné různé formy zajišťování loajality jejich příslušníků (dokonce i nepříslušníků) vůči radikálům, či aspoň neutrality, jejich zastrašování. Pokud někdo „vypisuje“ odměnu za zabití kohokoli, má být vypátrán a postaven před soud.
My si však musíme uvědomit, že muslimů je dnes v různých evropských zemích velké množství, takže počet (silně medializovaných) těžkých deliktů nezakládá právo konkrétních kolektivních soudů. Mimochodem rizikovou skupinu tvoří obecně mladí muži a těch je mezi přistěhovalci vysoký podíl. Navíc jsou to lidé, kteří z podstaty věci hrají spíše vabank. Mimochodem v severních Čechách je 75 let po změně místního obyvatelstva dosud větší zločinnost než v jádře sídelního území.
Paní Hájková, ten článek od Petra Kužela (četl jsem zatím jenom jeho část) kterým se snaží rehabilitovat Marxe je dozajista sympatickým počinem; ale za prvé pro mě to nemá tak velkou zajímavost, protože – jak sám výslovně uvádí – zde nedělá nic jiného nežli reprodukuje původního Marxe jako takového; nekonfrontuje tedy jeho myšlenky s pozdějším vývojem respektive se současností. Za druhé, jeho citace z Marxova díla by mi nijak nepomohly, zřejmě se vztahují k českému vydání Marxe, já mám jenom německé.
A za třetí: Kužel tu zcela evidentně Marxe pouze obhajuje, ale naprosto žádným způsobem neproblematizuje. Respektive se evidentně vyhýbá všemu, co by mohlo Marxovy téze nějak zpochybnit. Pro nás je tu zajímavá jedna konkrétní pasáž, které se týká tématu které jsme zrovna v minulých dnech probírali, totiž Marxovo pojetí člověka, jeho podstaty. Citát z Engelse:
„Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v …absurdní frázi.“
Tohle je sice pravda, Marx s Engelsem samozřejmě nebyli zcela mechaničtí deterministé. Ale to naprosto nic nemění na tom, že „konec konců“ je u nich právě ona „materiální základna“ rozhodujícím, určujícím faktorem. To jest: jakkoli Marx s Engelsem připouštějí i zpětnou vazbu, tedy působení „společenské nadstavby“ na materiální základnu, ve skutečnosti v celém jejich konceptu není naprosto nic, co by mohlo této „společenské nadstavbě“ propůjčit nějakou a u t o n o m n í existenci. A když si tedy Engels stěžuje, že byli se svým materialistickým determinismem nesprávně chápáni, pak je nutno vidět, že je to logickým důsledkem jejich konceptu. Jak byl Hegel – přes veškerou svou dialektiku – nakonec jednostranně idealistický, pak stejně tak Marx s Engelsem byli – taktéž přes veškerou verbální dialektiku – nakonec jednostranně materialističtí.
A dále (a právě tohle souvisí s onou „podstatou člověka“): Engels zde (místo termínu „materiální základna“) používá formulace „produkce a reprodukce skutečného života“.
Což zní sice napohled velmi přesvědčivě materialisticky; jenže ve skutečnosti tu zůstává celá řada zcela neobjasněných otázek.
Protože: CO je to vlastně doopravdy, tento „skutečný život“?!… Není „skutečný život“ člověka opravdu ničím jiným, ničím více, nežli jenom produkcí hmotných statků?!…
Samozřejmě: naši materialisté mají naprostou pravdu při poukazu na to, že tato produkce materiálního zabezpečení lidské existence je v každém případě velice klíčovým faktorem. Nicméně: naprosto neřešená je tady otázka po člověku samotném. Vidíme tu sice velmi zřetelně a přesvědčivě, čím je tento člověk ve svém reálném životě o v l i v ň o v á n, případně přímo determinován. Ale naprosto nic se tu nedozvídáme o jeho nejvlastnější, nejvnitřnější podstatě, o jeho dějinném směřování. Vlastně ta jediná „definice“ člověka v daném smyslu kterou Marx a Engels poskytují je „zvíře vyrábějící nástroje“!
A navíc: jak jsem napsal v diskusi „Hvězdy a osud“, jestliže Marx vychází z toho že člověk je podstatně formován procesem produkce a tato produkce je opracováváním přírody, pak by bylo nutno blíže určit, c o tato příroda vlastně je, a co je člověk jako její produkt. Jenže právě takovéto určení přírody jako takové není možné bez metafyziky – kterou ovšem materialista Marx zásadně odmítá.
Všeho všudy: tento Kuželův text může mít svou informativní hodnotu pro toho kdo není s dílem Marxe blíže seznámen; ale protože Marxovy téze nijak blíže nezkoumá a neproblematizuje, pak se nakonec jedná o pouhou apologetiku Marxe, bez vyšší poznávací hodnoty.
Ostatně, pane Nusharte, dost dobře nechápu proč zrovna Vy si stěžujete že je tu neustále diskutováno o xenofobii. Pokud je mně známo, jste to pouze a jedině Vy sám, kdo sem tato témata neustále znovu a znovu zanáší.
Docela mi už připomínáte jistého římského senátora, který každou svou řeč – i bez jakékoli věcné souvislosti – končíval výrokem: „A nadto se domnívám, že Kartágo musí být zničeno.“
Ve Vašem případě by stačilo slovo „Kartágo“ nahradit slovem „migranti“, a jinak bychom byli víceméně u toho samého.