Josef Poláček
Poté co jsme si rozebrali obecně faktory vedoucí k takovým či onakým volebním preferencím (především s tím zjištěním, že zdaleka ne každý pracující, a ani ne každý nezaměstnaný má nutně objektivní důvody dávat svůj hlas levici) snad nebude na škodu věnovat se i té otázce, kdo vlastně tedy vůbec je přívržencem respektive potenciálním voličem radikální, tedy antisystémové levice.
Jako základní faktory či motivy by snad bylo možno vytyčit především tyto:
1. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro spravedlnost; především pro spravedlnost sociální. (I když možná přesnější formulace by byla: nadprůměrně vyvinutý odpor vůči jakékoli nespravedlnosti.)
Jak už vyplývá ze samotné definice („nadprůměrně vyvinutý“), takto cítících osob je v populaci jenom menšina. Ovšem – byli to mnohdy právě jednotlivci s takto nadprůměrně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, kteří do dějin lidstva vstoupili jako klíčoví aktéři přelomových změn. Platónovo centrální politické dílo „Ústava“ počíná Sokratovým tázáním se po pravé spravedlnosti („dobré dílo“ při výstavbě společnosti respektive státu); sociální část učení Buddhy-Šákjamúního je založena na bezpodmínečném soucitu se všemi trpícími; a Ježíš Nazaretský striktně pranýřoval asociální chování svých současníků na každém kroku.
Ovšem pozor: až příliš vyhraněný odpor vůči nespravedlnosti může vést i k extrémním postojům; matka proslulého německého teroristy Andrease Baadera o něm řekla, že on „už ve škole nesnášel nespravedlnost“. I boj proti nespravedlnostem tohoto světa je nutno vést s určitou dávkou rozmyslnosti a uměřenosti.
2. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro pospolitost. Smysl pro pospolitost je obecně znakem přívrženců levice – v zásadním rozdílu k mentalitě vyznavačů pravice, kteří preferují vyhraněný individualismus (který je ovšem vždy přinejmenším latentně zatížen sklonem k egoistickému způsobu jednání). U vyznavačů levice radikální je ovšem tento smysl pro pospolitost zřejmě přítomen ještě mnohem silněji nežli u levice obecně, preferují se pospolité, komunitní formy jak produkce, tak i života vůbec.
3. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro rovnost. I tady platí: tento znak je charakteristický pro levici obecně; ale u přívrženců levice radikální je odpor vůči jakékoli nerovnosti přítomen zcela intenzivně.
Bezpodmínečná rovnost mezi lidmi, to je samozřejmě vysoká a ušlechtilá hodnota; ovšem u levice, a to právě u té radikální, velice často přechází v hlásání naprostého, mechanického rovnostářství. A to už pak může být (a také pravidelně bývá) závažný problém. Především v oblasti ekonomické. Protože moderní ekonomika, to už opravdu není práce na poli, kde každý pracuje stejně jako druhý, a tak právem dostává stejně jako druhý. Moderní ekonomika je dynamická, inovační, ta vyžaduje individuální aktivity; a tedy i individuální odměnu za (nadprůměrný) výkon. Jakékoli přehnané rovnostářství je železnou koulí na národní ekonomice, o tom jasně hovoří celé dějiny „reálného socialismu“.
Navíc: u mnohých vyznavačů radikální levice je jejich cit pro rovnost a spravedlnost velmi selektivní: oni chtějí a žádají (především příjmovou a majetkovou) spravedlnost a rovnost, ale především pro sebe samé. Tento velmi selektivní přístup k principům rovnosti a sociální spravedlnosti se velmi zřetelně projevuje například u příslušníků „konzervativního socialismu“, kteří sice hlasitě žádají sociální rovnost – ale jenom pro příslušníky vlastního národa, zatímco jakmile by oni sami měli něco ze svého poskytnout příslušníkům jiných národů, kteří jsou v nouzi ještě mnohem větší, pak je náhle oheň na střeše.
Ostatně, u leckterých z těchto vyznavačů bezpodmínečné sociální rovnosti by mohlo být docela zajímavé zvědět, jak by se zachovali, kdyby se sami náhle dobrali velkého bohatství; třeba dědictvím, nebo výhrou v loterii. Jestli by i teď se stejně nezlomným přesvědčením trvali na heslu „bohatým brát a chudým dávat“ – anebo jestli by pak náhle nespustili pokřik „tohle jsou přece moje peníze – neopovažujte se mi na ně sahat!!“
- Intenzivní vnitřní odpor vůči světu kapitalismu, ale i vůči establišmentu vůbec.
Tento odpor vůči systému kapitalismu je ústředním společným znakem radikální levice vůbec; ale i tady se skrývá jeden nemálo problematický moment. Totiž ten, že je tu přítomná tendence všechno zlo tohoto světa vykládat jenom jako vinu zlého kapitalismu. To pak vede k tomu, že se vůbec neřeší sám člověk, jeho vlastní viny. Místo toho se pěstuje iluze, že každý (pracující) člověk je přece v jádru dobrý člověk; a že jakmile se podaří osvobodit ho od jha kapitalismu, že plně propukne jeho doposud potlačené ryzí lidství. Po provedených revolucích pak revolucionáři s úžasem zjišťují, že tento člověk se chová stejně tak egoisticky, jako se choval za kapitalismu. Ale protože žili ve své iluzi o „dobrém pracujícím člověku“, nevědí vůbec co si s tímto reálným člověkem počnout, a tak ho začnou „umravňovat“ prostřednictvím sankcí.
A vůbec: leckteří z těchto „bojovníků proti kapitalismu“ (a to často právě ti nejohnivější) jsou ve skutečnosti jenom docela obyčejní kverulanti. Kteří nesnesou žádnou autoritu, žádný – závazný – pořádek. Oni jsou teď proti kapitalismu, protože v současnou chvíli je to právě kapitalismus, který je oním určujícím, závazným uspořádáním, které určuje – a vynucuje – pravidla chování. Ale kdyby zavládl socialismus (a stanovil a vynucoval své vlastní normy chování), pak oni budou zase stejně tak proti socialismu.
Uvedli jsme si tu teď tedy několik základních znaků, charakterizujících přívržence radikální levice. V zásadě se ovšem jedná o hodnoty, o principy pozitivní, mravně ušlechtilé. Ale prakticky vždy platí, že daná pozitivní hodnota může být převrácena ve svůj naprostý opak. Vždy znovu a znovu je nutno důsledně rozlišovat mezi tím, co je součástí pravé, autentické levicovosti – a co je pouze výrazem prázdného radikalismu, čiré negativity, která může mít velmi specifické osobní motivy. A jsou i takoví vyznavači či hlasatelé radikální levice, s kterými je možno navazovat nanejvýš čistě strategickou či taktickou spolupráci, ale vůči jejich skrytému či latentnímu egoismu je nutno se se vší rozhodností vymezit.
