Zatmění duše

Eva Hájková



ZATMĚNÍ DUŠE


Přítomnost je plná truchlení

truchlení za rozbitý svět

Jen občas probleskne spásná myšlenka

na nový život

Musí být někde blízko

Na dosah ruky

Ale kde?

Až skončí zatmění duše

Až zahodíš to začouzené sklo

přes které se díváš

Až najdeš cestu z lesa výmluv

proč něco nejde

Až svlékneš kůži hrocha

a utřeš slzy krokodýla

vynoří se jak perla

z mořských vln



VÍTR V LESE


Vítr hučí vysoko v korunách stromů

a já stojím pod nimi v závětří kopce

Dívám se na les

a mlčky naslouchám jeho temným zvukům

Nahé větve se navzájem dotýkají

vztahují se k nebi jako košťata

sněhuláků z dětských obrázkových knížek

Kymácejí se desítky metrů nad mou hlavou

Na pozadí těžkých tmavě šedých mraků

ze kterých visí nad polem cáry

(někde v dálce asi prší)

vidím letět několik ptáků

Míří do lesa

Hledají v jeho otevřené náruči

útočiště před větrem?

Vysoký starý smrk co přežil své bratry

možná kdysi napadené kůrovcem

stojí tu obklopen holými listnáči

I on je skoro holý

a větrem ošlehaný

ale pořád ještě žije

A jako každoročně

pokorně očekává

zázrak znovuzrození jara kolem sebe

přestože sám

vypadá pořád stejně temně

smutně a unaveně

Kdy už to začne?



OSM PTÁKŮ


Osm ptáků sedí na jabloni

bříška ozářená odpoledním sluncem

Den plyne tempem února

ale oni zůstávají

Nikdo kromě mě se na ně nedívá

Nikdo je nevyplaší

A tak ptáci

dál sedí na větvích

jak nehybné vánoční ozdoby

co jednou za rok vytáhneme z krabice

a pak je zase uklidíme

Kdo volí radikální levici?

Josef Poláček


Poté co jsme si rozebrali obecně faktory vedoucí k takovým či onakým volebním preferencím (především s tím zjištěním, že zdaleka ne každý pracující, a ani ne každý nezaměstnaný má nutně objektivní důvody dávat svůj hlas levici) snad nebude na škodu věnovat se i té otázce, kdo vlastně tedy vůbec je přívržencem respektive potenciálním voličem radikální, tedy antisystémové levice.

Jako základní faktory či motivy by snad bylo možno vytyčit především tyto:

1. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro spravedlnost; především pro spravedlnost sociální. (I když možná přesnější formulace by byla: nadprůměrně vyvinutý odpor vůči jakékoli nespravedlnosti.)

Jak už vyplývá ze samotné definice („nadprůměrně vyvinutý“), takto cítících osob je v populaci jenom menšina. Ovšem – byli to mnohdy právě jednotlivci s takto nadprůměrně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, kteří do dějin lidstva vstoupili jako klíčoví aktéři přelomových změn. Platónovo centrální politické dílo „Ústava“ počíná Sokratovým tázáním se po pravé spravedlnosti („dobré dílo“ při výstavbě společnosti respektive státu); sociální část učení Buddhy-Šákjamúního je založena na bezpodmínečném soucitu se všemi trpícími; a Ježíš Nazaretský striktně pranýřoval asociální chování svých současníků na každém kroku.

Ovšem pozor: až příliš vyhraněný odpor vůči nespravedlnosti může vést i k extrémním postojům; matka proslulého německého teroristy Andrease Baadera o něm řekla, že on „už ve škole nesnášel nespravedlnost“. I boj proti nespravedlnostem tohoto světa je nutno vést s určitou dávkou rozmyslnosti a uměřenosti.

2. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro pospolitost. Smysl pro pospolitost je obecně znakem přívrženců levice – v zásadním rozdílu k mentalitě vyznavačů pravice, kteří preferují vyhraněný individualismus (který je ovšem vždy přinejmenším latentně zatížen sklonem k egoistickému způsobu jednání). U vyznavačů levice radikální je ovšem tento smysl pro pospolitost zřejmě přítomen ještě mnohem silněji nežli u levice obecně, preferují se pospolité, komunitní formy jak produkce, tak i života vůbec.

3. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro rovnost. I tady platí: tento znak je charakteristický pro levici obecně; ale u přívrženců levice radikální je odpor vůči jakékoli nerovnosti přítomen zcela intenzivně.

Bezpodmínečná rovnost mezi lidmi, to je samozřejmě vysoká a ušlechtilá hodnota; ovšem u levice, a to právě u té radikální, velice často přechází v hlásání naprostého, mechanického rovnostářství. A to už pak může být (a také pravidelně bývá) závažný problém. Především v oblasti ekonomické. Protože moderní ekonomika, to už opravdu není práce na poli, kde každý pracuje stejně jako druhý, a tak právem dostává stejně jako druhý. Moderní ekonomika je dynamická, inovační, ta vyžaduje individuální aktivity; a tedy i individuální odměnu za (nadprůměrný) výkon. Jakékoli přehnané rovnostářství je železnou koulí na národní ekonomice, o tom jasně hovoří celé dějiny „reálného socialismu“.

Navíc: u mnohých vyznavačů radikální levice je jejich cit pro rovnost a spravedlnost velmi selektivní: oni chtějí a žádají (především příjmovou a majetkovou) spravedlnost a rovnost, ale především pro sebe samé. Tento velmi selektivní přístup k principům rovnosti a sociální spravedlnosti se velmi zřetelně projevuje například u příslušníků „konzervativního socialismu“, kteří sice hlasitě žádají sociální rovnost – ale jenom pro příslušníky vlastního národa, zatímco jakmile by oni sami měli něco ze svého poskytnout příslušníkům jiných národů, kteří jsou v nouzi ještě mnohem větší, pak je náhle oheň na střeše.

Ostatně, u leckterých z těchto vyznavačů bezpodmínečné sociální rovnosti by mohlo být docela zajímavé zvědět, jak by se zachovali, kdyby se sami náhle dobrali velkého bohatství; třeba dědictvím, nebo výhrou v loterii. Jestli by i teď se stejně nezlomným přesvědčením trvali na heslu „bohatým brát a chudým dávat“ – anebo jestli by pak náhle nespustili pokřik „tohle jsou přece moje peníze – neopovažujte se mi na ně sahat!!“

  1. Intenzivní vnitřní odpor vůči světu kapitalismu, ale i vůči establišmentu vůbec.

Tento odpor vůči systému kapitalismu je ústředním společným znakem radikální levice vůbec; ale i tady se skrývá jeden nemálo problematický moment. Totiž ten, že je tu přítomná tendence všechno zlo tohoto světa vykládat jenom jako vinu zlého kapitalismu. To pak vede k tomu, že se vůbec neřeší sám člověk, jeho vlastní viny. Místo toho se pěstuje iluze, že každý (pracující) člověk je přece v jádru dobrý člověk; a že jakmile se podaří osvobodit ho od jha kapitalismu, že plně propukne jeho doposud potlačené ryzí lidství. Po provedených revolucích pak revolucionáři s úžasem zjišťují, že tento člověk se chová stejně tak egoisticky, jako se choval za kapitalismu. Ale protože žili ve své iluzi o „dobrém pracujícím člověku“, nevědí vůbec co si s tímto reálným člověkem počnout, a tak ho začnou „umravňovat“ prostřednictvím sankcí.

A vůbec: leckteří z těchto „bojovníků proti kapitalismu“ (a to často právě ti nejohnivější) jsou ve skutečnosti jenom docela obyčejní kverulanti. Kteří nesnesou žádnou autoritu, žádný – závazný – pořádek. Oni jsou teď proti kapitalismu, protože v současnou chvíli je to právě kapitalismus, který je oním určujícím, závazným uspořádáním, které určuje – a vynucuje – pravidla chování. Ale kdyby zavládl socialismus (a stanovil a vynucoval své vlastní normy chování), pak oni budou zase stejně tak proti socialismu.


Uvedli jsme si tu teď tedy několik základních znaků, charakterizujících přívržence radikální levice. V zásadě se ovšem jedná o hodnoty, o principy pozitivní, mravně ušlechtilé. Ale prakticky vždy platí, že daná pozitivní hodnota může být převrácena ve svůj naprostý opak. Vždy znovu a znovu je nutno důsledně rozlišovat mezi tím, co je součástí pravé, autentické levicovosti – a co je pouze výrazem prázdného radikalismu, čiré negativity, která může mít velmi specifické osobní motivy. A jsou i takoví vyznavači či hlasatelé radikální levice, s kterými je možno navazovat nanejvýš čistě strategickou či taktickou spolupráci, ale vůči jejich skrytému či latentnímu egoismu je nutno se se vší rozhodností vymezit.

Prostor ticha


Eva Hájková


Když jsem byla mladou maminkou, toužila jsem po tichu. Cítila jsem přímo naléhavou potřebu ticha, protože od třiadvaceti můj život dlouhá léta doprovázel dětský křik. První dvě děti se nám narodily ani ne rok za sebou. Dcerka ještě ani pořádně nechodila a už měla mladšího bratra. Spadla jsem do toho po hlavě, protože před jejich narozením jsem se nemusela prakticky o nic starat. A najednou jsem je měla ve dne v noci okolo sebe.

Nebyla jsem právě nejlepší matka. Byla jsem nervózní a bezradná matka. Nesnesla jsem, že si manžel, když přišel z práce, pustil k jídlu rádio. Rušilo mě to. Já jsem alespoň u jídla potřebovala ticho. Zpočátku se děti budily několikrát za noc. Krmení, přebalování, koupání, praní plen a dětského prádla, nákupy s kočárkem, uklízení, míchání Sunaru, vaření zeleninových polévek a kašiček…. Párkrát se stalo, že jsem vůbec nestihla pro sebe a pro manžela uvařit oběd. Prostě na to nezbyl čas. Naštěstí byl můj muž velmi chápavý. Stěžovala jsem si kdekomu, že se v noci nevyspím. Známí mi radili, ať dám děti na pár dní k babičce. Jenže to bohužel nebylo možné.

Po skončení mateřské dovolené (což je poněkud nevhodné slovo pro toto období) jsem si aspoň část dne vychutnávala ticho v archivu, kam jsem nastoupila do práce. Doma však ticho nebývalo nikdy. Po několika letech nám přibyla ještě jedna dcerka. Škoda, že jsem tenkrát ještě neměla srdce otevřené pro Boha. Určitě bych všechno prožívala pokojněji. Ale zatím asi nenastal ten pravý čas.

Ach, to ponocování nad postýlkou! Všechny ty rýmy, angíny, kašel, horečky, příušnice, plané neštovice, rozbitá kolena, pořezané prstíky a jiné nehody! Kolik jen to stojí úsilí a sebezapření, než se vypiplá jeden takový človíček. A potom se něco stane a lidský život může být během jediného okamžiku zmařen. Jak křehcí jsme my lidé!

Děti jsou starost, ale také radost. Často si člověk až zpětně uvědomí, jak krásná to byla léta a jak rychle uběhla. Postupně přibývalo i toho ticha, protože starší odešli na studia, po kterých se osamostatnili. Ale já jsem si ticho ještě dlouho nějak neuměla užívat. Zatoužila jsem po lepším pracovním zařazení, snažila jsem se dohnat nedokončené vzdělání…

Před sedmi lety jsme během krátkého období (pro mě a moje blízké tísnivého až bolestného) několikrát navštívili pražskou nemocnici v Motole. V rozlehlém komplexu, jehož chodby se podobaly labyrintu (aspoň nám venkovanům se to tehdy tak jevilo), ukazovaly šipky ke dveřím zvláštní místnosti označené jako „prostor ticha“. Co to asi je? Musela jsem se tam podívat. V téměř prázdné zšeřelé místnosti bez oken nebyl nikdo přítomen a skutečně tam vládlo ticho. Asi proto, aby k člověku mohl mluvit Bůh tichým a jemným hlasem. Nebo aby člověk mohl mluvit k Bohu. Prostor ticha byl vlastně jakousi náhradou nemocniční kaple. Tehdy jsem už o Bohu přemýšlela. A postupně jsem začala poznávat pokoj, jaký nikde jinde než u něj nelze získat.

Dnes už jsem v penzi a prostor ticha mám doma. Prakticky každý den, pokud právě nehlídám vnoučata. Jsem ráda, že mám vnoučata, a uvědomuji si, že bych je neměla, kdybych před lety nezažila to nelehké období s vlastními dětmi. Mám ráda i samotu, která otevírá prostor ticha v našem nitru. Těší mě, že mohu zažívat to vnitřní ticho, ticho modlitby a odpočinutí, jaké poskytuje Ježíš.