Josef Poláček
Psát poezii, to je snad něco takového jako z luku střílet na terč za noci a za mlhy, a ještě za dujícího větru. To jest: cílí se na něco a neví se vlastně přesně na co, a autor či autorka může jenom doufat, že vystřelený šíp přese všechno zasáhne přesně onen tušený střed věcí, jejich skrytý význam, stěží uchopitelné tajemství. Když se tak přece jenom zdaří, pak se stane malý zázrak; ale nikdo, žádný básník nemá předem jistotu úspěchu. To platí i pro velké, renomované básníky; někdy je báseň přes všechnu snahu nějak „mimo“, i když napohled má všechny ingredience které jsou zapotřebí, i když tvůrce do nich vložil veškerou svou snahu.
Sbírka básní Evy Hájkové „Proměny času“ je autorčinou prvotinou; je zde k nalezení dost široká škála různých forem její tvorby. Podle mého – ovšemže subjektivního – soudu nebylo příliš šťastným řazení básní, respektive jejich výběr. Totiž: na samotném počátku sbírky – kde by tedy především měl být zaujat a získán čtenář – jsou umístěny básničky které snad autorka pociťuje jako své vlastní osobní vyznání, které jsou ale podle mého soudu až poněkud příliš lyricky laděné, nežli aby mohly mít potenciál skutečně zaujmout a strhnout někoho, kdo se k této knize dostane třeba pouze náhodou, a jenom zkusmo listuje prvními stránkami. A i samotná forma veršování se mi zde – v tomto počátku – nezdá být příliš zdařilá, některé rýmy (tíží-blíží, lidí-vidí) budí dojem až poněkud příliš snadného, mechanického rýmu.
K ryze formální stránce knihy je snad možno ještě podotknout, že není příliš šťastným ten stav, kdy některé básničky končí jaksi „za rohem“; kdy tedy jejich poslední verše následují až na další stránce – té sudé, takže čtenář napřed musí obrátit list, aby zjistil že básnička kterou už považoval za uzavřenou náhle ještě pokračuje dále. Přitom se zdá, že alespoň v některých případech byla možná grafická úprava textu jiná, přehlednější.
Počátek knihy se tedy nezdá být zcela přesvědčivým; osobně – už proto že znám i mnohé z další autorčiny tvorby – bych preferoval výběr básní jiných. Podle mého soudu básnicky přesvědčivější, výraznější básně počínají až po straně 10, básní „Hvězdné akvárium“, a především pak básní „Nač se čeká?“; která je sice svým obsahem nemálo temná („čeká se na mou smrt“), nicméně čtenáře silou své niterné výpovědi vtáhne do proudu svých veršů, svého sdělení.
Pokud tedy samotný úvod básnické sbírky zanechává poněkud rozpačitý dojem, pak poté jak její formálně-poetická, tak i obsahově sdělná stránka graduje, a mnohé básně svým nábojem hluboce oslovují duši čtenáře. Ať se jedná o básně laděné poetičtěji, ať se jedná úvahy nad chodem dějinného času či o melancholické momentky z naší přítomnosti anebo nostalgické vzpomínky na léta dětství – všude tady je možno zaznamenat „cit pro věc“, autentickou básnickou schopnost odhalovat před vnitřním zrakem duše to, co naše oči ve světě všedních předmětů tak často přehlížejí.
Co je na básnickém pohledu autorky sbírky natolik specifické? Podle mého soudu je to její schopnost – a toto jsou z mého pohledu také její nejhodnotnější básně – napohled nenápadným způsobem, jaksi „mimoděk“ otevřít pohled na netušené roviny našeho bytí.
Pampeliško, tvé zlaté vlasy
v stříbro se přes noc změnily.
Nadešel konec tvojí krásy.
Už nezajímáš motýly.
Tvůj závoj z lehounkého chmýří
zítra ti vítr rozčepýří
a po lukách ho rozptýlí.
Tato kratičká básnička může sloužit jako příklad za všechny ostatní právě tohoto rysu básnické tvorby Evy Hájkové, kdy se zdánlivě jedná jenom o jakýsi lyricky laděný obrázek z našich luk, ale v jeho vyznění se skrývá jakási lehká, mírná, ale přece znatelná melancholie. Vědomí, sdělení nezadržitelnosti běhu času, pomíjivosti věcí, ale také – byť jen nevysloveně – pomíjivost i nás samých.
Vůbec, pocit melancholie jako by byl profilujícím rysem básnické tvorby autorky; či snad možná jedním ze dvou, je tu stále jakési oscilování mezi pocitem pomíjivosti všech věcí na straně jedné, ale zároveň stále obnovované naděje na straně druhé. Ať už je tato naděje formulovaná explicitně, jako upínání se k Bohu, anebo jenom subtilně, jako poukaz na nové rození, nové klíčení, které nakonec překoná samotnou smrt.
Ostatně, tato subtilnost výrazu je sama o sobě dalším profilujícím rysem této básnické sbírky, respektive její autorky. Kdo chce porozumět skrytému smyslu jejích veršů, ten nesmí hledat prvoplánově výrazné epické příběhy; naopak, musí si dát sám práci s tím ponořit se do tichých rovin a zákoutí jejích poetických sdělení.
Je velmi obtížné, snad až nemožné suchou řečí recenze adekvátně postihnout tyto skryté roviny naší přítomnosti, které jsou uchopitelné a sdělitelné právě jenom jemnou řečí poezie. Já sám v takovýchto případech neuchopitelnosti používám někdy výrazu „jinobytí“. Jinobytí – jako označení toho, že se jedná o naši vlastní skutečnost, námi žitou, námi prožívanou; ale že se zároveň jedná o skutečnost nějakým způsobem jinou, novou, která nám ukazuje a odhaluje skryté roviny, skrytá tajemství našeho vlastního bytí. A je to právě toto odhalování, zpřítomňování našeho „jinobytí“, které já považuji za nejcennější rys celé této básnické sbírky.
Večerní zvon zvoní klekání
Ale nikdo si nekleká
Mám ten zvon ráda
Něco mi totiž připomíná a já nevím co
V tomto jediném čtyřverší z básně „Večerní zvon“, a především poslední věta mnohem lépe, mnohem výstižněji nežli recenzent suchou řečí teorie vyjadřuje onu odhalující se skrytost zmíněného jinobytí: „Něco mi totiž připomíná a já nevím co.“ Vlastně jako by celá tato básnická sbírka byla takovým zvonem, který v nás budí, v nás rezonuje vzpomínky na něco v nás – ale my nikdy nejsme plně schopni odhalit toto tajemství našeho (jino)bytí.
Mimochodem: tato kniha veršů je ilustrována jednou z autorčiných dcer; a tyto ilustrace se vyznačují tou samou úsporností, zdrženlivostí, jemností výrazu, stejně tak jako jakýmsi tušeným niterným tajemstvím. Zdá se opravdu, že určité talenty se dědí v přímé linii z generace na generaci.
Tolik tedy k této básnické sbírce. Abychom se vrátili k našemu úvodnímu příměru, pak sice ne všechny zde otištěné básničky nalezly zcela neklamně svůj cíl; ale je tu celá řada takových, které se hluboko zaryjí do našich duší. Alespoň tehdy, když my sami si dáme práci s tím hledat ve tmě a mlze skryté obrysy hlubokých pravd našeho vlastního žití a bytí.
