Recenze básnické sbírky Evy Hájkové „Proměny času“


Josef Poláček



Psát poezii, to je snad něco takového jako z luku střílet na terč za noci a za mlhy, a ještě za dujícího větru. To jest: cílí se na něco a neví se vlastně přesně na co, a autor či autorka může jenom doufat, že vystřelený šíp přese všechno zasáhne přesně onen tušený střed věcí, jejich skrytý význam, stěží uchopitelné tajemství. Když se tak přece jenom zdaří, pak se stane malý zázrak; ale nikdo, žádný básník nemá předem jistotu úspěchu. To platí i pro velké, renomované básníky; někdy je báseň přes všechnu snahu nějak „mimo“, i když napohled má všechny ingredience které jsou zapotřebí, i když tvůrce do nich vložil veškerou svou snahu.

Sbírka básní Evy Hájkové „Proměny času“ je autorčinou prvotinou; je zde k nalezení dost široká škála různých forem její tvorby. Podle mého – ovšemže subjektivního – soudu nebylo příliš šťastným řazení básní, respektive jejich výběr. Totiž: na samotném počátku sbírky – kde by tedy především měl být zaujat a získán čtenář – jsou umístěny básničky které snad autorka pociťuje jako své vlastní osobní vyznání, které jsou ale podle mého soudu až poněkud příliš lyricky laděné, nežli aby mohly mít potenciál skutečně zaujmout a strhnout někoho, kdo se k této knize dostane třeba pouze náhodou, a jenom zkusmo listuje prvními stránkami. A i samotná forma veršování se mi zde – v tomto počátku – nezdá být příliš zdařilá, některé rýmy (tíží-blíží, lidí-vidí) budí dojem až poněkud příliš snadného, mechanického rýmu.

K ryze formální stránce knihy je snad možno ještě podotknout, že není příliš šťastným ten stav, kdy některé básničky končí jaksi „za rohem“; kdy tedy jejich poslední verše následují až na další stránce – té sudé, takže čtenář napřed musí obrátit list, aby zjistil že básnička kterou už považoval za uzavřenou náhle ještě pokračuje dále. Přitom se zdá, že alespoň v některých případech byla možná grafická úprava textu jiná, přehlednější.

Počátek knihy se tedy nezdá být zcela přesvědčivým; osobně – už proto že znám i mnohé z další autorčiny tvorby – bych preferoval výběr básní jiných. Podle mého soudu básnicky přesvědčivější, výraznější básně počínají až po straně 10, básní „Hvězdné akvárium“, a především pak básní „Nač se čeká?“; která je sice svým obsahem nemálo temná („čeká se na mou smrt“), nicméně čtenáře silou své niterné výpovědi vtáhne do proudu svých veršů, svého sdělení.

Pokud tedy samotný úvod básnické sbírky zanechává poněkud rozpačitý dojem, pak poté jak její formálně-poetická, tak i obsahově sdělná stránka graduje, a mnohé básně svým nábojem hluboce oslovují duši čtenáře. Ať se jedná o básně laděné poetičtěji, ať se jedná úvahy nad chodem dějinného času či o melancholické momentky z naší přítomnosti anebo nostalgické vzpomínky na léta dětství – všude tady je možno zaznamenat „cit pro věc“, autentickou básnickou schopnost odhalovat před vnitřním zrakem duše to, co naše oči ve světě všedních předmětů tak často přehlížejí.

Co je na básnickém pohledu autorky sbírky natolik specifické? Podle mého soudu je to její schopnost – a toto jsou z mého pohledu také její nejhodnotnější básně – napohled nenápadným způsobem, jaksi „mimoděk“ otevřít pohled na netušené roviny našeho bytí.


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.


Tato kratičká básnička může sloužit jako příklad za všechny ostatní právě tohoto rysu básnické tvorby Evy Hájkové, kdy se zdánlivě jedná jenom o jakýsi lyricky laděný obrázek z našich luk, ale v jeho vyznění se skrývá jakási lehká, mírná, ale přece znatelná melancholie. Vědomí, sdělení nezadržitelnosti běhu času, pomíjivosti věcí, ale také – byť jen nevysloveně – pomíjivost i nás samých.

Vůbec, pocit melancholie jako by byl profilujícím rysem básnické tvorby autorky; či snad možná jedním ze dvou, je tu stále jakési oscilování mezi pocitem pomíjivosti všech věcí na straně jedné, ale zároveň stále obnovované naděje na straně druhé. Ať už je tato naděje formulovaná explicitně, jako upínání se k Bohu, anebo jenom subtilně, jako poukaz na nové rození, nové klíčení, které nakonec překoná samotnou smrt.

Ostatně, tato subtilnost výrazu je sama o sobě dalším profilujícím rysem této básnické sbírky, respektive její autorky. Kdo chce porozumět skrytému smyslu jejích veršů, ten nesmí hledat prvoplánově výrazné epické příběhy; naopak, musí si dát sám práci s tím ponořit se do tichých rovin a zákoutí jejích poetických sdělení.

Je velmi obtížné, snad až nemožné suchou řečí recenze adekvátně postihnout tyto skryté roviny naší přítomnosti, které jsou uchopitelné a sdělitelné právě jenom jemnou řečí poezie. Já sám v takovýchto případech neuchopitelnosti používám někdy výrazu „jinobytí“. Jinobytí – jako označení toho, že se jedná o naši vlastní skutečnost, námi žitou, námi prožívanou; ale že se zároveň jedná o skutečnost nějakým způsobem jinou, novou, která nám ukazuje a odhaluje skryté roviny, skrytá tajemství našeho vlastního bytí. A je to právě toto odhalování, zpřítomňování našeho „jinobytí“, které já považuji za nejcennější rys celé této básnické sbírky.


Večerní zvon zvoní klekání

Ale nikdo si nekleká

Mám ten zvon ráda

Něco mi totiž připomíná a já nevím co


V tomto jediném čtyřverší z básně „Večerní zvon“, a především poslední věta mnohem lépe, mnohem výstižněji nežli recenzent suchou řečí teorie vyjadřuje onu odhalující se skrytost zmíněného jinobytí: „Něco mi totiž připomíná a já nevím co.“ Vlastně jako by celá tato básnická sbírka byla takovým zvonem, který v nás budí, v nás rezonuje vzpomínky na něco v nás – ale my nikdy nejsme plně schopni odhalit toto tajemství našeho (jino)bytí.

Mimochodem: tato kniha veršů je ilustrována jednou z autorčiných dcer; a tyto ilustrace se vyznačují tou samou úsporností, zdrženlivostí, jemností výrazu, stejně tak jako jakýmsi tušeným niterným tajemstvím. Zdá se opravdu, že určité talenty se dědí v přímé linii z generace na generaci.

Tolik tedy k této básnické sbírce. Abychom se vrátili k našemu úvodnímu příměru, pak sice ne všechny zde otištěné básničky nalezly zcela neklamně svůj cíl; ale je tu celá řada takových, které se hluboko zaryjí do našich duší. Alespoň tehdy, když my sami si dáme práci s tím hledat ve tmě a mlze skryté obrysy hlubokých pravd našeho vlastního žití a bytí.

Politické procesy padesátých let


Josef Poláček



V názvu článku uvedené téma mě vždy až přímo magicky přitahovalo. Dlouhá léta pro mě zůstávalo nevysvětlitelnou záhadou, jak se mohlo právě to ideové hnutí, které se samo definovalo jakožto vyvrcholení všeho dějinného směřování k plnému humanismu, jak právě toto hnutí se mohlo dopustit tak nesmírného barbarství, které je neoddělitelně spojeno s tím, co je známo jako „divadelní procesy“. U nás v létech padesátých, ve stalinském Sovětském svazu už mnohem dříve, od let třicátých minulého století.

Zůstaňme ale u nás. Jak řečeno toto téma mě vždy přitahovalo; a nevynechal jsem jedinou příležitost jak se o těchto událostech, o jejich příčinách a jejich pozadí dozvědět něco více. Především jsem shlédl prakticky všechny dokumentace na dané téma které vysílala Česká televize; a domníval jsem se že mě v daném ohledu už víceméně nic nového nemůže zásadně překvapit. Ovšem: před časem tato televize reprízovala jeden už starý reportážní pořad z kdysi legendárního cyklu „Zvědavá kamera“, natočený v reformním roce 1968, s názvem „Svědectví pro výstrahu“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1006323478-zvedava-kamera/20754215554/ A shlédnutí tohoto pořadu mnou přece jenom v mnohém otřáslo; neboť zde bylo ukázáno celé pozadí těchto procesů tak důkladně, jako málokde jinde. A byly zde sděleny věci, okolnosti, které jsem doposud sám neznal.

Napřed ke konkrétní kauze, o co se v tomto pořadu jednalo: reportáž začíná tím, že reportérka Ota Bednářová (která se později angažovala v disidentském hnutí) oznamuje, že se zúčastnila (víceméně v tajnosti drženého) jednání u Státního soudu v Praze na Pankráci, ohledně rehabilitačního řízení sedmi odsouzených mužů za údajné protistátní spiknutí. Podle obžaloby se jednalo o tzv. „Velkou radu“ (jejíž existence byla ovšem kompletně zfabulována vyšetřujícími orgány komunistické Státní bezpečnosti), a v této souvislosti byli její údajní členové odsouzeni k mnohaletým (deset až dvacet let) trestům vězení. Původní soud se konal v roce 1953; toto odvolací řízení až v roce 1963. To znamená: všichni strávili – na základě zcela nezákonných procesů a zcela nezákonných rozsudků – v těžkém vězení celých deset let. Přitom se jednalo o vysoce vzdělané, kultivované osoby, tři nebo čtyři z nich dokonce sami byli doktory práv.

Co bylo na této kauze (alespoň pro mě) natolik výjimečného, až přímo šokujícího? – Bylo už známo prakticky všechno o krutých vyšetřovacích metodách tehdejší StB; ale přece jenom je něco jiného, když zde právě jeden takovýto naprosto kultivovaný muž vypráví o tom, jak na něj osobně komunistická (!) policie používala doslova středověké metody mučení, které jinak známe jenom z učebnic dějepisu: vložili mu do úst železnou hrušku, a otáčením šroubu tuto pak roztahovali čím dál tím více. Fakticky se takovýmito metodami tento – pokrokový! – komunistický režim sám katapultoval do dob temného středověku.

Přitom – a to jsem do této chvíle sám nevěděl – tyto barbarské vyšetřovací metody byly v té době svým způsobem „legální“! Vyšlo totiž jakési nařízení, že v případě nejzávažnějších činů proti (socialistické) republice musejí být dodržovány jenom „ty nejzákladnější“ procesní normy! Z toho si pak už ovšem každý vyšetřovatel mohl vybrat, co sám uznal za vhodné. Respektive z toho vyplývala fakticky volná ruka k používání i těch nejbarbarštějších vyšetřovacích metod. – Jeden z těch několika málo vyšetřovatelů, kteří byli později za tyto své vyšetřovací metody souzeni (tuším že to byl Doubek) pak také na svou obhajobu uvedl, že „teprve později přišla direktiva že se má (v průběhu vyšetřování) dodržovat zákon“. (!!) Sotva co může názorněji svědčit o naprostém rozkladu elementárního právního vědomí v té době: postupovalo se nikoli podle základních právních a mravních norem, nýbrž výhradně podle politických direktiv, které vydal nějaký mocenský orgán. Legalita (respektive ilegalita) takovýchto direktiv nebyla pak žádným způsobem zpochybňována respektive přezkoumávána.

(Pokud by v tuto chvíli – o sobě oprávněné – zhrození nad zneužíváním moci komunistickými vyšetřovateli bylo příliš ideově jednostranné, je ovšem zapotřebí si připomenout, že ještě historicky zcela nedávno se prakticky to samé dělo s vyšetřovanými vězni na americké základně v Guantánámu! Zrovna před několika týdny na toto téma v Deníku Referendum vyšel článek: https://denikreferendum.cz/clanek/34254-co-s-nimi-udelalo-guantanamo , ve kterém se uvádí že i v nynějších „demokratických“ USA onen dekret o „intenzivních“ vyslýchacích metodách prošel celou řadou institucí, byl schválen celou řadou podpisů; až na samém konci stála opět fakticky naprostá libovůle vyšetřovatelů mučit vězně podle vlastního uvážení.)

Dalším šokujícím sdělením bylo, když manželka jednoho z odsouzených (v době natáčení reportáže pořadu byl už po smrti) vyprávěla, že poté co byl její muž odsouzen, děti přicházely domů ze školy zbité (!); neboť rodiče jejich spolužáků je proti nim poštvávali, jakožto na děti „zrádce a třídního nepřítele“!! I kdyby dotyční byli skutečně jakkoli vinní, takováto štvanice proti dětem vždy neklamně svědčí o mentalitě smečky; fakticky se nejedná o nic jiného nežli o pověstnou německou „Sippenhaft“ z politického a policejního arzenálu fašistického režimu.

Už tedy samotné okolnosti procesů jsou otřásající; ale jak sama Ota Bednářová v pořadu řekla, to co následovalo v dalších letech bylo vlastně ještě mnohem horší. Onen soud se jak uvedeno konal v roce 1953; tedy v roce smrti Stalina. Už jenom tím by vlastně měl ustat největší tlak na další pořádání zinscenovaných politických procesů; ale v každém případě o tři roky později byla proslulou Chruščovovou řečí definitivně odhalena pravá tvář těchto politických procesů, jejich vykonstruovanost, jejich bezprávnost.

Jak odsouzení, tak jejich rodinní příslušníci celou tuto dobu podávali žádosti o obnovu procesu, vysvětlovali že k rozsudkům došlo nezákonnou cestou; celou tu dobu ale naráželi na hluché uši úřadů; a to i těch nejvýše postavených osob a institucí. Až právě v roce 1956 se zazdálo, že teď skutečně nastal bod obratu. Jeden z odsouzených vyprávěl, že k němu do věznice přišel nějaký prokurátor, zjevně slušný a sympatický, a sdělil mu že návrh na zrušení rozsudku je už vypracovaný a podaný k Nejvyššímu soudu; a slíbil mu že do měsíce už bude volný.

Jenže: když pak došlo k onomu líčení, tak náhle tam o nějakém zrušení původního rozsudku nebylo ani řeči; a pak tam nakonec vstoupil právě onen prokurátor, pronesl jakousi „neslanou nemastnou řeč“, jejímž vyzněním pak bylo, že prokuratura žádá potvrzení původního rozsudku! Onen prokurátor tedy najednou otočil o celých 180 stupňů!

V pořadu bylo ovšem zároveň vysvětleno, proč k tomu došlo. Problémem byl právě onen rok padesátý šestý; v něm došlo nejen k oné odhalující řeči Chruščova, ale i k lidovému povstání v Maďarsku a Polsku. Českoslovenští komunisté pak dostali panickou hrůzu, že – kdyby se veřejně přiznaly politické procesy v Československu – že by se něco takového mohlo stát i zde. Proto se rehabilitace zastavily; a na své osvobození tito vězni museli čekat ještě dalších sedm let.

Nutno objektivně přiznat: z hlediska režimu to byla docela oprávněná obava, a zastavení rehabilitací byl tedy v daném smyslu logický počin. Na straně druhé se tu ale ukazuje naprostý cynismus režimu, přesněji řečeno jeho zcela konkrétních představitelů, kteří naprosto přesně věděli že jsou vězněni zcela nevinní lidé – a jenom z ryze politických důvodů je nechali věznit dál! Když už tu byl strach z lidových bouří – i pak je mohli propustit alespoň „tichou cestou“; jak se pak ostatně fakticky stalo ještě v roce třiašedesátém.

Co ale bylo na této reportáži ještě zcela výjimečné, bylo to že zde ke slovu přišlo i několik osob „z druhé strany“ – tedy ti kteří se na oněch nezákonných procesech sami aktivně podíleli! To jest: přímo před kameru se postavili jenom dva; oba prokurátoři, jeden z onoho původního procesu, a druhý – to byl právě ten který původně sliboval revizi rozsudků a brzké osvobození, pak pak u soudu žádal pravý opak, potvrzení původních rozsudků!

Je nutno zmínit: oba působili skutečně solidním, důvěryhodným dojmem. Co se jejich role v dané záležitosti týče, pak onen původní prokurátor svou účast na procesu vysvětlil tím, že on sám dostal vyšetřovací spis pouhý týden před procesem. On tedy fakticky vůbec neměl možnost nějakým způsobem odhalit všechny ty nezákonnosti, které se v průběhu vyšetřování děly. On se mohl jenom seznámit s onou čistě a přesvědčivě vyfabulovanou vyšetřovací verzí (včetně vlastnoručně podepsaných doznání), na jejíž základě on sám uvěřil, že se obžalovaní oněch činů proti státu skutečně dopustili. Nyní s odstupem let se sám o sobě vyjádřil jako o „naivním důvěřivci“.

Onen druhý prokurátor, který naprosto evidentně zapřel a zradil své přesvědčení, své vědění o nezákonnosti původního rozsudku – ten se snažil své tehdejší jednání nějakým způsobem osvětlit, ale z až přímo neurotického cukání jeho očních víček bylo jasně patrné, že si je sám zcela vědom že se zde pokouší obhajovat neobhajitelné. Na jeho omluvu je však nutno uvést, že tehdejší komunistická prokuratura byla založena na principu striktní hierarchie, s prakticky vojenskou subordinací. Zkrátka: podřízený prokurátor byl naprosto a bezezbytku vázán příslušnými pokyny svého nadřízeného. A nemohl s tím naprosto nic udělat.

Ota Bednářová v onom pořadu položila otázku, proč dotyční proti těmto evidentním nezákonnostem neprotestovali alespoň tím způsobem, že by složili svou funkci. Jenže – ani tohle v té době opravdu nebylo nijak jednoduché. Ano – Zdeněk Mlynář, který byl pověřen rehabilitačními řízeními, poté co poznal že jsou z vrchních míst blokována, udělal právě toto gesto, a svou funkci složil. Jenže – Mlynář měl za prvé reálnou alternativu dostat jiné (solidní) zaměstnání respektive funkci; za druhé, on byl absolventem Vysoké školy politické v Moskvě, což znamenalo že měl nemálo silnou politickou pozici; a za třetí pokud vím, neměl v té době ještě rodinu. Mohl tedy jednat jenom sám za sebe. Zatímco nějaký řadový prokurátor, který by v souvislosti s těmito procesy demonstrativně složil svou funkci, musel s jistotou počítat s tím, že tím bezprostředně existenčně ohrozí respektive vysloveně zničí jak sám sebe, tak svou rodinu, své vlastní děti. Za takovýchto okolností bylo opravdu krajně obtížné učinit takovéto gesto; tím spíše že dotyčný musel vědět, že tímto svým osobním počinem nikomu nepomůže, na protiprávném stavu se nezmění naprosto nic.

Co k tomu všemu říci závěrem? – Byl to nakonec celý systém moci, totiž moci vzešlé z ideologie a poplatný této ideologii, který lámal lidské charaktery. Byl to systém v pravém smyslu totalitní, ze kterého nebylo úniku žádným směrem. Tato totalitní moc byla na jednu chvíli nalomena, v onom krátkém čase reformního „Pražského jara“. Poté se ale se vší samozřejmostí zase obnovila; a to přesto že jejím čelním představitelem byl muž, který se sám dříve dostal do soukolí politických procesů padesátých let. Co tedy k tomu říci? – „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“

Vnitřní květina

Eva Hájková



VNITŘNÍ KVĚTINA


V mém nitru rozkvétá

divoká květina

Vyrůstá ze srdce

k nebi se upíná

V mém nitru vyvěrá

studánka chladivá

Vodou se napájí

květina žíznivá

Kořínek v srdci má

korunku u nebe

Máš-li chuť přivoň si

vykvetla pro tebe



LIPOVÁ ALEJ


Půjdu lipovou alejí

se srdcem plným nadějí

a v duši žhavé léto

Polední větřík rozvoněl

žlutavé květy plné včel

Vždyť lípy právě kvetou

Poledne v dálce vyzvání

A možná za chvíli

uslyším píseň skřivaní

nad lány obilí

Já jsem ta cesta do polí

po které projde kdokoli

v alejích lipových

Když hroudu bota rozdrolí

někdy to cestu zabolí

než zasype ji sníh

Květná neděle


Eva Hájková



KVĚTNÁ NEDĚLE


Ráno na květnou neděli

přehouplo se slunce přes okraj země

a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,

po vzoru latinské abecedy zleva doprava.

Za málo hodin

už roste jeho zář

i jeho žár.

Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?

Každá je přece jiná!

Každá je neopakovatelná,

umíš-li se dívat

křišťálem v duši.

Na chvíli vyběhnu do zahrady

prozářené sluncem,

utrhnu pažitku nebo petrželku

a vrátím se do kuchyně.

Je totiž třeba chystat nedělní oběd.

Odpoledne bude jistě procházka do přírody.

Nic neobvyklého,

ale vždycky přinese kousek krásy do duše.

A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,

pak je to očekávání.

Očekávání čeho?

Snad že se někde mihne stín

postavy na oslátku,

stín spravedlivého a zachráněného.

Kde je kamení,

aby křičelo?



ÚTERNÍ ODPOLEDNE


Nádherný teplý den

na konci března

Slunečné odpoledne

plné jasu a ptačího zpěvu

Jak pokojně jsem se cítila

při stříhání živého plotu

Jedna větvička za druhou

poškozené rzí

odpadávaly na zem

Sbírala jsem je do koše

Jen tak nalehko v tričku

jsem přešla silnici

abych vyhodila dvě sklenice

do popelnice na sklo

Pár lidí šlo kolem

a bavili se docela vesele

Díky Bohu

Slunce se pomalu

sklánělo k obzoru

až zapadlo



ÚNAVA


Přemáhá mě únava

a toužím po samotě

Po lesním tichu

naplněném hlasy ptáků,

praskáním větviček,

šustěním loňského listí,

z něhož vykvétají sasanky,

Po tichém větru, co si pohrává

větvemi s chomáči ptačích hnízd

vysoko v korunách stromů

Po mírných paprscích slunce

prosvítajících sem tam korunami

Po stínu tišícím unavené oči,

který si lehá do kapradin

a nevadí mu ani drápky ostružin

Po místě,

kde není včera

ani zítra

Jen věčná přítomnost,

co neklade otázky

A já nemusím odpovídat



STUDNA V POUŠTI


V hluboké studnici,

tam v studni hluboké

je voda čistá jako křišťál

a chladná jako led.

Osvěží tělo i mysl

i duši žíznivou –

– vyprahlý písek pouště,

který se chaoticky přesýpá

sem tam.

Vyvěrá zřídlo z prahlubin země.

Duch vane nad dunami.

A duše pláče, že se rozpadá.

Neboj se sama v této pustině

Někdy je lepší otevřená poušť

než uzavřené město.

Nenech se klamat fatou morgánou.

Vyhni se vírům písků tekutých.

do útrob země nenechej se vtáhnout.

Bůh daruje ti život,

tvé rozmetané kosti shromáždí.

Buď jak ta studnice!

On bude voda živá,

písčitou půdu svlažující.

Když budeš věřit,

a silně věřit,

vyroste před tebou košatý strom.

V zeleni větví

budou hnízdit ptáci.

A svými hlasy přivolají déšť

ze zbloudilého mraku.

Život se rozvine

jak pouštní růže.

Uprostřed pustiny vyraší zeleň.

Povstane oáza

okolo stromu života,

nad studnou bezednou

zazáří hvězdy.