Existuje vykořisťování?
Josef Poláček
Vykořisťování podle Marxe
Předem je nutno upozornit, že tato kapitola bude z celé této série článků o Marxovi zřejmě tou nejproblematičtější, a především nejkontroverznější. Původní záměr dokonce byl toto téma pro jeho obsáhlost vyčlenit, a zpracovat později samostatně. Na straně druhé ale fakticky není možno předložit zhodnocení Marxova díla, a nezmínit přitom tento ústřední element jeho kritiky kapitalismu. Pokusíme se tu tedy podat alespoň základní přehled klíčových momentů dané problematiky, aniž bychom si činili nárok na její definitivní teoretické zpracování.
Podívejme se napřed, jak pojem „vykořisťování“ pojímá a formuluje sám Marx. Ve své základní podobě se vykořisťování jeví být naprosto jasnou, vlastně až přímo triviálně jednoduchou záležitostí, která musí být každému už na první pohled zřejmá. – Bezmála by bylo nutno se vůbec podivovat nad tím, proč Marx k vyložení natolik jednoduché záležitosti měl zapotřebí sepsat celé tisíce stran natolik složitých ekonomických analýz. A stejně tak by bylo nutno se divit tomu, že se ještě i dnes najde celá řada takových – ať už laiků nebo profesionálních ekonomů – kteří tuto Marxovu tézi o vykořisťování zpochybňují, a považují ji za pouhý ideologický konstrukt.
Abychom pochopili tuto samotnou potíž recepce tohoto Marxova modelu, musíme si zpřítomnit, že on v zásadě navazoval na výsledky klasické anglické politické ekonomie, v první řadě na dílo Adama Smithe. A u Adama Smithe se celá záležitost jeví být skutečně v zásadě takto jednoduchou: zdrojem bohatství národů je především dělba práce (to jest: produkční, pracovní specializace), která v moderní době umožnila do té doby nevídaným způsobem zefektivnit společenskou produkci, tedy vytváření společenského bohatství. K této dělbě práce dochází především v novodobých manufakturách respektive fabrikách. Svůj podíl – a svou zásluhu – na této tvorbě tohoto enormního bohatství mají tedy víceméně společným dílem jak dělníci, tak i majitel továrny. Továrník zaplatí dělníkovi za jeho práci, opačně dělník profituje z toho, že může užívat celý výrobní, strojový arzenál který ve své továrně má kapitalista. Vzniká tak synkretický efekt, ze kterého má prospěch celá společnost, tedy jak kapitalista-zaměstnavatel, tak i jeho dělník.
Teprve když si uvědomíme tato historická a teoretická východiska, teprve pak můžeme v plné míře ocenit, jak skutečně naprosto přelomové byly Marxovy analýzy podstaty kapitálu v jeho době. Byl to právě on, který demaskoval pouze zdánlivě přirozený, a pouze zdánlivě spravedlivý charakter tohoto způsobu produkce. Byl to právě Marx, který přišel se zcela novým náhledem na tento produkční proces: totiž že vztah kapitalista – dělník není symetrický, nýbrž hierarchický, a že dělník – přes zdánlivě spravedlivě zaplacenou hodnotu jeho práce – je zde přesto fakticky obírán o něco, co vytvořil, a co mu není ze strany kapitalisty uhrazeno.
Abychom v plné míře pochopili argumenty, o které Marx opíral svou tézi o vykořisťování, musíme si v prvé řadě uvědomit zásadní rozdíl mezi pojmy „práce“ a „pracovní síla“. Podle Marxe dělník neprodává kapitalistovi svou práci – nýbrž svou pracovní sílu. V tom je klíčový rozdíl. Kdyby mu prodal svou práci – pak by nebylo nic, na co by si dělník mohl stěžovat. Svou práci by dostal v plné míře zaplacenu. Jenže – když mu prodává svou pracovní sílu, pak je situace podstatně jiná. Lidská práce má totiž jednu exkluzivní schopnost: vytvářet větší hodnotu, nežli jaké jsou náklady na ni samu, na její vlastní produkci. Právě v této unikátní schopnosti leží specifická užitná hodnota lidské práce. Kapitalista tedy koupí dělníkovu pracovní sílu, za – reálnou – cenu, která vyjadřuje náklady nutné k její produkci. Tedy jednoduše řečeno: za nezbytné životní náklady dělníka. Ovšem: díky této specifické vlastnosti či schopnosti lidské práce produkovat více, nežli jsou náklady nutné k jejímu pořízení, je tato hodnota respektive cena dělníkovy pracovní síly splacena už za část pracovní doby. Dejme tomu, že je splacena po šesti hodinách práce; ale dělník pracuje (dnes) osm hodin. To znamená: tyto dvě hodiny dělník pracuje, produkuje „navíc“, nad samotnou hodnotu či cenu jeho pracovní síly; a toto „navíc“, tuto nadhodnotu si přivlastňuje kapitalista bez náhrady. Kapitalista si tedy – a to sice díky svému privilegovanému, fakticky monopolnímu postavení (dělník nemůže pracovat bez strojů, které vlastní kapitalista) – přisvojuje část dělníkova pracovního výkonu. Toto je tedy podle Marxe základní vzorec stavu „vykořisťování“ za kapitalismu.
Když se na celou záležitost vrhne takovýto – a jenom takovýto – pohled, pak se naprosto samozřejmými a nezpochybnitelnými jeví ovšem i všechny důsledky, které z toho vyvodil Marx: kapitalista svého dělníka vykořisťuje, zatímco dělník svého kapitalistu k ničemu nepotřebuje; on potřebuje jenom ty stroje, jenom ta zařízení které vlastní kapitalista. Bez tohoto produkčního vybavení je jinak kapitalista pro dělníka zcela nepotřebný, působí tu v roli pouhého parazita na dělníkově práci, která jediná je originálním zdrojem (nových) hodnot. Co je tedy pak přirozenější, nežli že se dělník svého kapitalisty zbaví, tyto produkční prostředky převezme do vlastních rukou, a svou vlastní prací bude vytvářet hodnoty ne pro soukromníka-kapitalistu, nýbrž pro celou komunitu spojených pracujících!?…
Ano je to naprosto přirozená, až svůdně jednoduchá představa; ale podívejme se teď na celou záležitost z jiné strany.
Kritické přezkoumání Marxova pojetí vykořisťování
Byl to ostatně Marx sám, který tento pohled z druhé strany učinil; ovšem jenom za tím účelem, aby vyvrátil všechny argumenty samotného kapitalisty (respektive, jak Marx ironicky poznamenává „pro to zvlášť placených profesorů politické ekonomie“). Tato zcela klíčová pasáž pro posouzení, jak se celá věc doopravdy má s institutem „vykořisťování“, se nachází v prvním díle Marxova Kapitálu, III. oddíl, v části 2. Zhodnocovací proces; v německém vydání MEW 23, Dietz Verlag 1977 na str. 207. Ocitujme si doslova, jak zde – v podání Marxe – kapitalista odůvodňuje svůj přínos pro konečný produkt:
„Náš přítel (onen kapitalista, pozn. J.P.), ještě před chvílí natolik horující pro kapitál, náhle zaujímá skromný postoj svého vlastního dělníka. Nepracoval snad on sám? Nevykonával práci kontroly, vrchního dohledu nad přadlákem? Nevytváří jeho vlastní práce také hodnotu?“
Po tomto předestření argumentace ze strany kapitalisty ohledně jeho vlastního přínosu pro pracovní respektive hodnototvorný proces pak ale následuje replika: „Jeho vlastní overlooker a jeho manažer krčí rameny.“
Jedna jediná krátká větička – a přesto je v ní obsaženo veškeré jádro celé věci. Marx tedy argument kapitalisty, že i on přece vykonává užitečnou práci tím, že sice sám fyzicky nepracuje, ale že vykonává nutnou práci řízení a kontroly produkce, přebíjí poukazem na to, že ve skutečnosti tuto řídící práci nevykonává kapitalista sám, nýbrž že k tomu má své vlastní dílovedoucí a produkční manažery!
Tato Marxova replika je – nutno uznat – velice duchaplná; a skutečně se může zdát, že tím je snaha kapitalisty o zdůvodnění legitimity jeho existence jednou provždy vyvrácena. Podívejme se ale na celou záležitost ještě blíže a podrobněji; pak zjistíme, že Marx – aniž by si toho sám povšiml – se tu chytil do pasti své vlastní argumentace.
Marx tu totiž – a to je ten naprosto klíčový moment – fakticky doznal, že nikoli pouze bezprostřední fyzická práce v samotné produkci, nýbrž že i vedoucí a řídící činnost je také užitečná práce!
Jistě: Marx tady vzápětí kontruje tím, že kapitalista tuto řídící práci nevykonává sám, nýbrž na to má své placené zástupce. Ovšem: naprosto rozhodující otázkou zde je, jestli tito placení dílovedoucí skutečně mohou plně zastoupit kapitalistu ve všech jeho funkcích jakožto vlastníka.
Protože vlastník – ten opravdu není pouhý dílovedoucí, který by jenom dohlížel na bezprostřední pracovní proces. Je nutno si uvědomit jedno: i onen podnikový manažer je nakonec jenom zaměstnanec; to znamená, on nikdy nebude s firmou, s podnikem, s továrnou natolik srostlý jako sám vlastník. Manažer, dílovedoucí dostává svůj plat, za ten podává – stejně jako dělník – odpovídající výkon; ale po skončení pracovní doby je mu už osud fabriky víceméně lhostejný, když firma kde je zaměstnán ohlásí konkurs tak on může jít jinam, a může se stát třeba i to že už během svého zaměstnání u jednoho kapitalisty je potají angažován jeho konkurentem, a vykonává pro něj průmyslovou špionáž, či jinak škodí svému aktuálnímu zaměstnavateli. Zatímco kapitalista – to je majitel, vlastník, ten je celým svým životem srostlý se svým majetkem, se svou továrnou, její zánik je i jeho vlastním zánikem. A tak zatímco si jeho podnikový manažer po skončení pracovní doby užívá svého volna, je to tento majitel, tento kapitalista, který neustále – a i o sobotách a nedělích – neustále myslí na úspěch své firmy, znovu a znovu pro ni hledá nejlepší strategie, nejlepší, nejefektivnější produkční metody.
Zkrátka, jednou větou: jestliže už jednou uznáme a přiznáme, že i vedoucí, řídící činnost v podniku, v továrně je činností přínosnou a užitečnou – pak nevyhnutelně musíme dospět i k závěru, že jsou i takové vedoucí a řídící činnosti ve prospěch firmy, které reálně nevykonává nikdo jiný nežli kapitalista sám.
Pro doložení tohoto tvrzení si můžeme dát zcela jednoduchý názorný příklad, z moderní (respektive poněkud futuristické) produkce. Dejme tomu, že veškerou bezprostřední fyzickou produkci (tedy „práci“ v Marxově smyslu) už vykonávají jenom samí roboti. Tedy: stroje. Podle Marxovy teorie by zde principiálně nemohla vznikat naprosto žádná nadhodnota; neboť tuto nadhodnotu může vytvářet pouze živá lidská práce, tím že pracuje nad onen časový limit, který postačí pro uhrazení její vlastní hodnoty, tedy její ceny na trhu práce. Tito roboti by byli jenom součástí konstantního kapitálu; a podle Marxe konstantní kapitál „c“ nevytváří žádnou nadhodnotu.
To znamená: tento kapitalista by za ty produkty, které by mu vytvořili takto pro něj pracující roboti nemohl na trhu utržit žádný vyšší výnos, nežli jaká byla cena za jejich vlastní pořízení! Od nuly nula vzejde. Tento kapitalista by tedy neměl žádný zisk, celý jeho podnik by byl naprosto k ničemu.
Představme si pro zjednodušení, že takovýto stav je ne pouze u jednoho kapitalisty, nýbrž u všech. Pak by zde tedy byla situace, že jeden kapitalista by druhému kapitalistovi prodával své produkty, ten zase své jemu – a žádný z nich by nemohl dosáhnout žádného zisku! Společenská produkce by naprosto stagnovala v bodě nula.
Za daných okolností by nějaká vzájemná výměna produktů neměla smysl; každý kapitalista by mohl své roboty nechat pracovat jenom pro sebe samého. Mohli by mu prostě vyrábět všechno, co on potřebuje ke svému životu.
Jenže: právě tady se nám ukazuje limit celé Marxovy argumentace. I kdyby ti roboti byli produkčně naprosto univerzální – to jest mohli by pro daného kapitalistu jak vystavět jeho obydlí tak i pro něj péct chleba, a všechno ostatní – i pak by bylo nezbytné, aby někdo tyto roboty napřed opatřil, aby je koupil, aby je naprogramoval určitým způsobem pro určité činnosti. (Abychom celou situaci dále zjednodušili, vyjděme z toho že tento kapitalista nezaměstnává žádné „živé“ pracovníky, nýbrž on sám je programátorem.)
Ukazuje se nám tedy naprosto jednoznačně: už jenom tím samotným aktem, že majitel-kapitalista vůbec vykonal onen počáteční, gründerský akt zorganizování produkce, už jenom tím že shromáždil určitý počet robotů k jedné určité specializované činnosti, tím jim doslova „vdechl život“, stejně jako když rabbi Löw svému Golémovi vtiskl do čela šém, a dodal jim tak novou, vyšší kvalitu než měli předtím. Bez tohoto jeho podnikatelského aktu by tito roboti byli jenom mrtvou masou u svého vlastního výrobce, Golémem bez šému.
Rozhodujícím momentem je tady ona specializovaná činnost. Marx sice od Adama Smithe přejal jeho poznatek, že to byla právě a jedině pracovně-produkční specializace, která je pravým zdrojem „bohatství národů“ – ale ve svých vlastních teoriích o hodnotě a nadhodnotě Marx tento aspekt specializace vzápětí naprosto opomíjí a ignoruje! Samozřejmě, v zásadě je možné zformulovat definici, že hodnota zboží je dána jenom a pouze kvantem práce (ať živé či minulé) do tohoto zboží vložené; ale pak se takto určená „hodnota“ naprosto zásadně liší od toho, co je obecně považováno za materiální společenské bohatství.
Marx samozřejmě věděl, že – díky této specializaci – je možno vyrábět stále více efektivněji; ale v jeho podání tento nárůst efektivity jde výhradně do kapes kapitalisty! Přitom už jeho souputník Bedřich Engels (ovšem zcela nevědomky) dokládá naprostý opak. Ve svém dopise Paulu Lafargueovi (MEW 36, s. 196) Engels cituje ekonoma Beaulieua (kritika Marxových teorií), který dokládá, že z technického pokroku neprofituje kapitalista (v důsledku konkurence), nýbrž spotřebitel. Engels tu ironicky píše, že „pan B(eaulieu) nám zapomíná říci, v jakém ohledu má námezdní pracovník výhodu z toho sledovat růst své produktivity, když výsledek této vzrostlé produktivity mu nepatří a když jeho mzda není určována produktivitou nástroje“.
Budiž; dejme zde tedy odpověď Bedřichu Engelsovi. Tato odpověď není ostatně nikterak obtížná; a jenom při troše pozornosti by Engels musel přijít na to, že tuto odpověď podal už on sám.
Dejme tomu, že se pracovní produktivita zvýší o pět procent. Bezprostředně z toho námezdní pracovník skutečně nic nemá; neboť od svého zaměstnavatele dostává stále stejnou mzdu. Podle Marxova modelu se tímto pouze zvýší míra vykořisťování; neboť kapitalista pak může na trhu prodat více produktů jakožto „nadhodnotu“. Ovšem: tato produktivita práce se – v delším časovém horizontu – asi nebude zvyšovat jenom v této jediné fabrice, u tohoto jediného kapitalisty. Takže předpokládejme, že se tato produktivita produkce v celé společenské produkci zvýšila o těch samých pět procent. To znamená: i pekař u kterého si tento dělník kupuje svůj chléb bude nyní – za stejných nákladů – produkovat o pět procent více pečiva; i krejčí mu bude moci dodat za stejnou cenu více látky (respektive to samé ošacení o pět procent levněji); dříví na otop nyní dostane za svůj plat o pět procent více. Už jenom na těchto třech příkladech vidíme: i když námezdní pracovník jako takový u svého vlastního zaměstnavatele-kapitalisty bezprostředně ze zvýšení produktivity své vlastní práce nijak neprofituje, pak ze zvýšení produktivity jiných producentů-kapitalistů profituje, a to sice mnohonásobně! Dochází tedy k naprosto paradoxnímu důsledku, že podle Marxovy teorie hodnoty a nadhodnoty se zvýší míra dělníkova vykořisťování – přestože se jemu reálně daří mnohem lépe!! Navíc z tohoto „zvýšení míry vykořisťování“ ovšem profituje i sám kapitalista (a v rozporu s Marxovým tvrzením, že takto může dosáhnout jenom přechodně „extra“ nadhodnoty, v každém případě v moderní ekonomice je tento neustálý inovační proces zcela konstantním rysem produkce), pak tento kapitalista může svému zaměstnanci zvýšit jeho mzdu; což se také zcela pravidelně děje.
Touto skutečností je ostatně také vyřešen jinak neřešitelný hlavolam ortodoxních marxistů především v době hospodářského boomu po druhé světové válce: podle Marxe totiž dělník od svého kapitalisty principiálně nedostává o nic více, nežli kolik je hodnota dělníkovy pracovní síly. A tato hodnota je dána hodnotou (cenou) zboží které je – jako u každého jiného zboží – zapotřebí k jeho produkci. To znamená: která je nutná k (re)produkci dělníkovy pracovní síly. Čili k obživě dělníka a jeho rodiny. Jak ale na tomto základě klasického marxismu pak vysvětlit dramatický nárůst životní úrovně dělníka v poválečném období? Ortodoxní marxisté se napřed snažili nalézt východisko v modifikovaném tvrzení, že tuto „hodnotu pracovní síly“ je nutno nahlížet v konkrétním společenském kontextu. Že tedy dělník v moderní západní společnosti má i vyšší materiální spotřebu nežli dělník v manufaktuře či fabrice 19. století. Jenže – jak je možno i neextenzivnějším výkladem tohoto argumentu vysvětlit, že dejme tomu kvalifikovaný německý dělník si jezdí do práce mercedesem, a každý rok si létá na dovolenou na Mallorcu nebo k egyptským pyramidám!? Jak je takovýto konzumní luxus ještě možno vměstnat do floskule o „nevyhnutelných nákladech na reprodukci pracovní síly“?… Vysvětlení je ale mnohem jednodušší; jak řečeno zdrojem nové hodnoty respektive nadhodnoty není jenom a pouze bezprostřední kvantum dělníkovy práce, nýbrž celý produkční proces, včetně jeho inovačních, a také organizačních prvků, na kterých má svůj podíl i sám kapitalista. To vše pak umožňuje platit dělníkovi mzdu, která vysoce přesahuje náklady na pouze holou reprodukci jeho pracovní síly.
Ukončeme tedy tuto kapitolu konstatováním, že ve světle těchto analýz je naprosto neudržitelný Marxův axióm, že zdrojem nové hodnoty respektive „nadhodnoty“ není nic jiného, nežli jenom a pouze živá práce námezdního pracovníka, a že kapitalista nečerpá svůj zisk z ničeho jiného nežli z jeho vykořisťování. Ostatně, v moderní ekonomické teorii už dávno platí jako všeobecný konsens, že zdrojem hodnoty je nejenom (živá) práce, nýbrž stejně tak i kapitál. Není proto nijak divu, že současní ekonomové Marxovy teorie pracovní hodnoty víceméně zcela ignorují, když v praktické ekonomii dnes a denně vidí jejich rozpor s ekonomickou realitou.
(Ostatně je nutno poznamenat i to, že celý Marxův koncept pracovní teorie hodnoty je značně pochybný; když totiž za zdroj směnné – tržní – hodnoty zboží označuje jenom a pouze kvantum do ní vložené práce. I ta nejpřirozenější životní zkušenost naprosto jasně praví, že kupujícího zajímá jen značně relativně, jaké kvantum lidské práce při produkci daného výrobku spotřeboval ten či onen výrobce. Kupující si kupuje především konkrétní užitnou hodnotu, tedy kvalitu. Dalo by se asi plným právem říci, že tržní hodnota zboží je ve skutečnosti dána součinitelem jeho kvantity a kvality. Ale Marx – který se stále hlásil k dialektické metodě myšlení – tady v naprostém rozporu se vší dialektikou mechanicky separoval kvantitu – tedy množství vložené práce – od její kvality, tedy od reálné užitné hodnoty.)
Tolik tedy k otázce vykořisťování podle teorií Karla Marxe. Mají tedy tyto závěry, ke kterým jsme dospěli, znamenat že všechno je v naprostém pořádku? Že zdrojem společenského bohatství je rovným dílem jak práce námezdního pracovníka, tak i podnikatelská a organizační činnost na straně kapitalisty? Že tedy jediným rozumným společenským uspořádáním je korporativismus, vzájemný soulad mezi prací a kapitálem, jak se praktikoval dejme tomu v meziválečné Itálii? Anebo jak ho žádal vlastně i náš Masaryk? – Než bychom se dopustili až příliš unáhlených soudů, podívejme se na celou záležitost ještě také ze strany opačné.
(Pokračování)
