Naše hledání a naše -ismy

Ve svém textu „Jak poznávat pravdu?“ jsem uvedl příklad několika českých umělců, kteří ve svém exilu v Paříži odmítli podřídit se tomu či onomu právě platnému či módnímu uměleckému kánonu, tedy tomu či onomu -ismu, a svou cestu k uměleckému vyjádření hledali na základě vlastní zkušenosti. Na základě vlastního hledání, bezprostředního, důkladného a poctivého ohledávání, „ohmatávání“ věcí, až je poznali v jejich vlastním bytí, ze všech jejich stran. V uvedeném článku bylo také řečeno, že je to právě tento nezaujatý (to jest: žádné platné doktríně nepoplatný) poctivý přístup vlastního hledání, který je základem jakékoli cesty ke skutečné pravdě.

Jako jasný závěr z oněch úvah by se tedy musel jevit ten postoj, kdy se definitivně skoncuje se všemi těmi ideologickými a doktrinářskými -ismy, a na jejich místo se postaví toto nepředpojaté vlastní zkoumání pravdy věcí. Jenže – nedá se nic dělat, ale i tady je vlastní skutečnost složitější. Zůstaňme napřed u umění. V malířském umění byl zřejmě tím úplně prvním vyhraněným -ismem impresionismus; pod jehož praporem tvůrci kteří se mu upsali opustili dosavadní, klasický způsob malířství, kdy okolní svět byl zachycován a reprodukován víceméně přesně tak, jak ho spatřovaly lidské oči. Tedy oči víceméně každého člověka, ať už umělecky nadaného či nenadaného.

Ti první impresionisté ale náhle začali svět vidět zcela jinak. Začali v něm objevovat jeho skryté dimenze, které oči běžných lidí spatřit nedokázaly. My se asi stěží dozvíme, co se to tehdy vlastně pohnulo v myslích, v nevědomí, v intuici těch prvních tvůrců, kteří odmítli dosavadní konvenční vidění světa, a začali na něj hledět zcela novým způsobem. Dost možná by to zcela přesně nedokázali vysvětlit ani oni sami. Oni jenom věděli: poté co tento nový svět už jednou spatřili, tak už nemohou jinak. Už nemohou malovat postaru, ten starý klasický svět – protože z jejich hlediska by tím setrváváním na zděděných konvencích zrazovali pravdu. Uměleckou pravdu. Oni pociťovali naprostou vnitřní jistotu, že je to právě to jejich nové vidění skutečnosti, které je mnohem pravdivější, které jde mnohem blíže k podstatě věcí, nežli klasická předmětná malba, pasivně setrvávající na vnější podobě viděného. Tato jejich vnitřní jistota nové, vyšší pravdy byla natolik silná, že se pro toto své přesvědčení vydali do boje prakticky proti celému tehdejšímu uměleckému světu. Namísto obdivu a slávy sklízeli dlouhá léta jenom posměch a pohrdání. Van Gogh – jeden z největších malířských géniů všech dob – za celý svůj život dokázal prodat jenom jeden jediný svůj obraz.

A později expresionismus, kubismus, konstruktivismus, dadaismus, a tak dále a tak dále: ano, všech těch různých -ismů se časem vynořila celá plejáda, a nemálo z nich jsou bezpochyby už jenom projevy laciného a svévolného uměleckého exhibicionismu; ale přes to všechno to byly právě tyto -ismy, které znovu a znovu svým specifickým pohledem odkrývaly nové, do té doby netušené a neviděné skryté vrstvy žité skutečnosti. Nebýt těchto smělých a inovativních -ismů, tak by snad dodnes existovaly jenom dvě sorty malířů: krajináři a portrétisté.

O uměleckém přínosu všech těchto -ismů nemůže být, alespoň v oblasti umění, dnes už sebemenší pochybnosti. Tato skutečnost teď ale před nás staví určitý problém v naší vlastní argumentaci. Na straně jedné jsme přece tvrdili, že rozhodujícím krokem k (umělecké) pravdě je právě nutnost oprostit se od všech těchto -ismů, od jejich kánonů, od jejich zavedených metod a tvůrčích stereotypů, a místo toho začít „ohmatávat“ předměty tohoto světa, znovu a znovu hledat jejich vlastní pravdu. A teď se nám najednou ukazuje pravý opak: totiž že to byly právě tyto -ismy, které byly naprosto nepostradatelným impulsem veškerého moderního uměleckého malířství. Kde, na které straně je teď tedy vlastně pravda? Nebo přinejmenším více pravdy?

Tak především: obě strany není možno stavět takto proti sobě. A daleko spíše naopak: jedna podmiňuje – nebo snad spíše koriguje – tu druhou. A i ti první impresionisté svůj revoluční počin podnikli právě proto, že důkladněji, že poctivěji nežli všichni ostatní zkoumali skutečnost kolem sebe. Že to byli právě oni, kdo tuto živoucí skutečnost ohmatali ze všech jejích stran; a proto právě oni jako první objevili ty stránky této skutečnosti, které těm kdo se drželi zavedených konvencí zůstaly skryté, nepoznané. A i ti naši pařížští umělci, kteří odmítli diktát všech možných -ismů a začali věci zkoumat z nich samých – tak ve skutečnosti i oni nakonec stavěli na tom, co už předtím tyto -ismy v oblasti umění vybudovaly a prosadily. Jenom na základě těchto smělých výbojů minulosti oni teď mohli sice s novou pokorou, ale v jejich tradici nadále zkoumat a odhalovat skrytá sdělení předmětů našeho světa.

Na straně druhé ovšem bylo řečeno i to, že postupem času se mnohé z oněch -ismů staly pouhou prázdnou exhibicionistickou pózou. Kde se rozhodujícím momentem stala křečovitá snaha o originalitu za každou cenu, ale to co zde chybělo to byla právě ta zcela primární umělecká poctivost. Ve svém souhrnu je tedy možno zopakovat: tvůrčí invenci uměleckých -ismů není možno stavět do protikladu s fundamentální uměleckou poctivostí nepředpojatého zkoumání, „ohmatávání“ předmětů našeho světa, našeho bytí a žití. Jenom na základě takto poctivého zkoumání je možno objevovat nové dimenze skutečnosti; ale toto smělé objevitelství na straně druhé musí mít jako svůj korektiv vždy přítomnu tuto fundamentální tvůrčí poctivost.

*********************************************************

K takovému výsledku jsme tedy dospěli na poli umění. Ale jak teď v našem vlastním světě, v našem vlastním životě, v našem vlastním hledání životních pravd? Je to teď dobře nebo špatně, když své životní přesvědčení spojíme s tím či oním výkladovým pojetím, tedy fakticky s tím či oním -ismem?… I tady asi nakonec bude platit něco velice podobného, jako v umění. Ano, ty -ismy bývají často zatracovány jako pouhé ideologie, tedy řečeno s Marxem jako „falešné vědomí“. Ale – nebýt těchto ideologií, pak bychom stále ještě žili v sice snad přirozeném, ale myšlenkově nijak nereflektovaném světě. Byly to – stejně jako v umění – tyto „-ismy“, které nám umožnily vůbec poznat nové, do té doby skryté dimenze (a zároveň možnosti) tohoto světa i našeho vlastního žití. Nebýt například právě marxismu, dodnes bychom neměli k dispozici vůbec žádný pojmový aparát k tomu, abychom popsali struktury a odcizený charakter kapitalismu.

Na druhé straně ale i v oblasti politických a ideových -ismů platí (a vlastně ještě mnohem více nežli v oblasti umění) to, že tyto -ismy vrhají na skutečnost vždy jenom velice jednostranné světlo. Sice světlo pronikavé; ale fixující pohled jenom z jedné jediné strany. A proto i tady zůstává v platnosti ona výchozí poučka: že pokud opravdu chceme poznat vlastní pravdu tohoto světa, tak že na něj musíme dokázat hledat bez předpojatosti ze všech jeho stran.

I v oblasti společenských, světonázorových teorií a idejí platí, že ke skutečné pravdě se můžeme přiblížit jenom prostřednictvím neustálé vzájemné souhry obou aspektů: na straně jedné inovativních, smělých a revolučních -ismů, ale na straně druhé uvážlivého, důkladného, poctivého a nepředpojatého zkoumání skutečnosti ze všech jejích různých stran a úhlů.

Jak poznávat pravdu?

V průběhu diskusí byla položena otázka po tom, zda je pojem zla absolutní anebo relativní. Tedy zda to, co se jako „zlo“ jeví jednomu, se někomu druhému může jevit jako dobro. A to sice z legitimních důvodů. Takto položená otázka velice úzce souvisí s otázkou po pravdě; neboť tvrzení „toto je zlo“ samozřejmě musí být nutně přezkoumáno na to, zda je to tvrzení pravdivé či nikoli. Jako první krok – nežli se začneme zabývat samotnou otázkou po absolutním či relativním charakteru zla – si tedy musíme ujasnit, jakým způsobem vůbec můžeme poznávat pravdu.

Samozřejmě, mohlo by se napřed zdát, že jsme si touto změnou tématu příliš nepomohli. Či dokonce: že jsme se tím dostali z deště pod okap. Protože jestliže už sama otázka po objektivním charakteru zla je velice problematická, pak otázka po objektivitě či subjektivitě pravdy se jeví být už zcela neřešitelná. Dalo by se téměř říci: kolik lidí na této planetě, tolik různých pravd. Felipe Fernández-Armesto ve své knize „Pravda“ s podtitulem „Dějiny. Nepřátelé. Šance“ při svém zkoumání na dané téma popsal skoro tři sta stran; aby na samém konci tohoto hledání spíše jenom jako mravní apel vyjádřil přesvědčení, že přece lidská řeč nemůže být principiálně natolik vzdálená od objektivní reality, aby nám o této realitě nedávala určité objektivní poznání. Jinak řečeno: ani po velmi důkladných rešerších v celé kulturní historii lidstva není možno nalézt naprosto nic, o čem by bylo možno s naprostou (či alespoň dostatečnou) jistotou prohlásit, že je to nezpochybnitelné kritérium pravdivosti.

Zdálo by se tedy, že všechno skutečně směřuje nakonec k naprostému relativismu, který je tak charakteristický pro současnou dobu: „pravda“ je to, co za ni kdo prohlásí. A i když je to třeba zjevná lež, pak naprosto postačí ji prohlásit prostě za „alternativní pravdu“ – a je hotovo. „Pravda“ tu už vůbec není pojímána ve smyslu souhlasu něčího výroku s objektivní realitou – nýbrž jenom jako čistě subjektivní výklad, který nepodléhá žádnému objektivnímu přezkoumání. A kdy si tedy každý může naprosto volně tvrdit cokoli, aniž by riskoval že mu bude dokázána nepravda, respektive přímo lež.

Nutno podotknout: i takový velikán evropského myšlení jako byl Platón měl krajní potíže s tím, když se snažil rehabilitovat pojem objektivní pravdy oproti relativismu sofistů. Antičtí sofisté a dnešní postmodernisté jsou skutečně fakticky ta samá sorta lidí: jejich zájmem není objektivní pravda, nýbrž to jediné co pro ně platí je úspěch u publika. Schopnost přesvědčit své posluchače. A to sice jakýmkoli způsobem, třeba i přímou argumentační manipulací. A jak řečeno i sám Platón měl – přes všechnu složitost a myšlenkovou vycizelovanost svých vývodů – krajní potíže s tím, aby dokázal přesvědčivě obhájit své přesvědčení o existenci objektivní pravdy. Platón si ve svém boji proti sofistům nakonec musel vypomoci jenom určitou analogií, převzatou z malířství: sofisté podle něj ve svém způsobu argumentace nevytvářejí „rovnoobraz“, pravý obraz skutečnosti – nýbrž obraz klamavý, falešný. Ale ani sám Platón nemůže předložit žádné jasné kritérium pro rozlišení mezi obrazem pravým a falešným.

Je tedy jednou provždy všechno ztraceno? Není tu definitivně naprosto nic, čím by bylo možno odlišit pravé od falešného, pravdivé od nepravdivého? – Zůstaňme na poli umění; třeba tu přece jenom objevíme alespoň nějaký záchytný bod. Někdy v osmdesátých létech minulého století v jednom exilovém časopise vyšel článek o několika českých emigrovavších umělcích žijících v Paříži. Připomeňme si: tehdejší doba byla ještě přímo prosáklá ideologií, všemi těmi marxismy-leninismy na straně druhé, a stejně tak jako ideologický klacek používanými demokratismy a liberalismy na straně druhé. Ani v umění ještě nepropukla plně době postmodernistická, relativistická; a především právě u těch umělců kteří odešli do exilu stále ještě přežívaly vzpomínky na povinný kánon „socialistického realismu“. V oné exilové publikaci jakožto charakteristika současného způsobu tvorby těchto umělců pak stála věta, že oni „byli už přesyceni všemi možnými „-ismy“, a že svou vlastní tvorbu postavili v prvé řadě na důkladném ohmatání předmětu, který se chystali umělecky ztvárnit.

Zapamatujme si dobře tento pojem: „ohmatat“. To v daném kontextu neznamená nic jiného – a především: nic méně – nežli to, že se daný tvůrce ke svému předmětu postaví nezaujatě. Že ho apriori nevměstnává jenom do zúžené perspektivy toho či onoho -ismu, tedy toho či onoho vidění. Které z něj vytrhává jenom určité aspekty, a přitom potlačuje všechny ostatní. Toto „ohmatání“ znamená to, že tvůrce nenutí předmětu svou vlastní ideovou či tvůrčí předpojatost – nýbrž naopak, že on se v prvé řadě nechává vést svým předmětem. Hledí na něj ze všech jeho stran, otáčí jím sem a tam, zjišťuje co všechno mu tento předmět sám o sobě chce sdělit. A teprve poté co si tímto „ohmatáváním“ přisvojil veškerou sdělnost samotného předmětu, teprve potom přechází ke svému vlastnímu tvůrčímu počinu, aby vlastní bytí předmětu ztvárnil ve specifické umělecké podobě.

Pro zajímavost: jestliže tu bylo řečeno že tito umělci si předmět své tvorby „osahávali ze všech stran“, pak Platónův Sokrates v dialogu „Politeia“ stejně tak svému protějšku v diskusi sděluje, že pokud se chceme přiblížit nalezení skutečné pravdy, tak že na daný předmět musíme hledět – ze všech jeho stran! A jestliže tu byla řeč o tom, že ti zmínění umělci na sebe napřed nechali působit vlastní sdělnost předmětu – pak Platón v dialogu „Sofisté“ postuluje, že – na rozdíl od sofistů kteří se zabývají pouhým zdáním věcí – při hledání skutečné pravdy je nutno vycházet z vlastního bytí věcí, z toho jaké tyto věci jsou „samy o sobě“.

Můžeme tedy konstatovat: jak je na straně jedné opravdu sotva možné nalézt a vytyčit nějaké absolutně jasné a provždy platné kritérium pravdy, pak na straně druhé tomu není tak, že všechno nalézání pravdy by spadalo jenom do výlučné libovůle toho či onoho subjektu. Naše výroky, naše tvrzení o tom, co je či co není pravdivé, jsou nakonec vždy výroky o něčem; tedy o něčem, co zde existuje objektivně, samo o sobě. A ono se nakonec vždycky dá velice spolehlivě poznat, zda jsme se při našem poznávání daného předmětu, jakož i při našich soudech o něm nechali vést jeho vlastní jsoucností, jeho vlastní skutečností – anebo zda jsme ho násilně přinutili přizpůsobit se našim vlastním předpojatostem, našim vlastním apriorním přesvědčením, našim vlastním -ismům.

Sedláčkův labyrint srdce

Tomáš Sedláček se zamýšlí nad Komenského knihou Labyrint světa a ráj srdce. https://proboha.cz/magazin/spolecnost/aktualne-cz/2020/03/tomas-sedlacek-labyrint-srdce-a-raj-sveta/?fbclid=IwAR2Zx92_ZyyxupUYWb9lopwYOhx9ONWt2HcIp5MsT49BIHuoKLsuTocX1ss

Sedláček rozumí Komenského knížce tak, že se tato snaží popsat proměnlivost, případně klamavost světa (reality), před kterou člověk hledá útočiště ve svém srdci (nemyslí se tím, pochopitelně, tělesný orgán, nýbrž lidské nitro), a nalezne ho tam. Najde tam jistotu. Sedláček se táže, zda by to náhodou nemohlo být také obráceně: tedy, že svět je takový jaký je (stále stejný), čili že není nikterak falešný, zatímco tím labyrintem by naopak mohlo být naše neklidné (proměnlivé) srdce. A co by prý takovému pojetí asi řekl Komenský?

Komenský si ale, zdá se, nemyslel, že srdce je samo o sobě nějakou oázou klidu a jistoty. Předpokládal, že se jí stane až tehdy, když se tam člověk setká s Ježíšem. To Sedláček nějak opomněl zdůraznit. Naše srdce je opravdu neklidné, ale je to proto, že v něm, v tom našem srdci je celý ten svět přítomen, přesněji řečeno, je tam obraz tohoto světa. My vidíme svět srdcem. Člověk si ten obraz světa vytváří pod vlivem svých poznatků, zážitků a kontaktů s jinými lidmi, někdy dost složitě, že se v něm, bohužel, ani sám nevyzná (protože on touží poznat pravdu a pravda je složitá).

Také touží po smyslu.

Sedláček dává to srdce do spojitosti s vědeckými teoriemi, v nichž se člověk snaží tu pravdu najít. Ty moderní teorie jsou opravdu velmi složité a málokdo se v nich vyzná. Většina lidí jim nerozumí. Ale nejsou ty teorie spíš záležitostí hlavy než srdce? Možná by hlava a srdce měly být propojené. Jenže ne vždy se to podaří. Sedláčkovi se zdá, že Komenský v tom skrytu lidského srdce vidí Boží království. Proto píše: „Kdo tedy hledá Boží království v sobě, nikdy ho tam nenajde, protože tam nikdy nebylo. Boží království není ani tady, ale ani tam, je v procesu přicházení, jednou nohou ve dveřích a druhou zase někde jinde.“ A upozorňuje na evangelium, které říká, že Boží království nelze lokalizovat v nějakém prostoru (jímž asi míní to naše srdce).

Podle mého názoru si Komenský nic takového nemyslel. On neztotožňoval ráj srdce s Božím královstvím. To se Tomáš Sedláček poněkud mýlí. Komenský dobře věděl, že Boží království není v jedinci, uzavřeném do sebe. Že je „mezi vámi“ a nikoli ve vás“ (ve smyslu lidského nitra). Jenom jaksi z toho nitra musí vyjít ven, mezi lidi. Ale když vyjde, pak často „trpí násilí“, jak řekl Ježíš v Mt 11 („od času Jana Křtitele až po tuto chvíli nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují“). Boží království není jen místo radosti. Je to především místo, kde je plněna Boží vůle (čili vládne tam Bůh). Pokud se nějaký člověk tou Boží vůlí řídí, je v něm už vlastně takový zárodek Božího království. A mělo by se to začít projevovat i kolem něho.

Komenský v Labyrintu také píše: „Lidé v světě rádi hledají tovaryšstva. Ty se hluku šetř a samotnost miluj. Tovaryšstvo není než pomoc aneb k hříchům aneb k nějakým zbytečnostem aneb k zahálce a maření času. Však sám nejsi, neboj se, by i sám byl: Já jsem s tebou a anjelů mých zástupové, s námi rozprávěti můžeš. Pakli by časem i viditedlného tovaryšstva předce žádostiv byl, těch, kteříž by téhož ducha byli, hleď, aby vaše tovaryšení společné v Boha se tvrzení bylo.“

Čili Komenský předpokládá, že „tovaryšit“ se mají lidé sobě podobní – lidé „stejného ducha“. Zřejmě proto, aby navzájem jeden druhého přijímali a aby tolik netrpěli. A možná i proto, aby se v tom (zlém) světě nějak nezkazili. Snil o nové Jednotě bratrské?

Domnívám se, že o světě si Komenský nemyslel, že je jaksi sám ze sebe klamavý. Myslel si, že klamavý je jeho obraz. Obraz světa, jak nám ho podávají lidé, kteří se v tom reálném světě pohybují jako ryba ve vodě, a kteří nevnímají to, co se nevejde do jejich kouzelných brýlí, přes které na svět hledí. Oni svět vidí jako vcelku zábavné místo. Místo slova „ráj“ bylo původně v názvu knihy „lusthaus“. To by pro ten svět možná bylo příhodnější označení. Jenomže každému se svět takto nejeví.

Labyrint je labyrintem nejen proto, že se z něj nemůžeme dostat ven na svobodu, ale také proto, že v něm je obluda, která nás chce sežrat. Jistě se dá říct, že jakási obluda, jíž se bojíme, může být i v tom našem srdci, v našem vlastním nitru, a my ji často nechceme vidět. S tím by se celkem dalo souhlasit. Srdce musí být čisté, abychom jím čistě viděli (a takový Komenského Poutník byl).

Sedláček mě však těžko může přesvědčit, že svět je těch „oblud, které nás chtějí sežrat“, naopak úplně prost. Dnešní svět je pro většinu lidí asi trochu jiný než svět Komenského – svět hrůzné třicetileté války. I když pořád je ještě dost lidí, kteří mohou svět vidět obdobně (války a jiné katastrofy). Dnes ve světě většinou všichni zažíváme víc radosti. Rájem však určitě není. Co s tím? Můžeme to změnit? Komenský věřil, že ano. Labyrint nebyl jeho celkový životní pohled. Napsal ho pod bezprostředním dojmem svých zážitků (Bílé hory, emigrace, smrti blízkých osob). V tu chvíli to možná viděl dost černě. Jinak ale přece dlouho věřil v obecnou nápravu všech věcí. V nápravu, ve kterou dnes už nevěří skoro nikdo; ba zapovídá se v ni věřit, protože prý je to nebezpečné.

Badiou ve Svatém Pavlovi říká, že existují čtyři přístupy ke světu a z toho plynoucí čtyři diskursy (diskurs filosofa, proroka, apoštola a mystika). A že ten poslední je jen záložní diskurs, k němuž se uchylujeme jen někdy, když trávíme čas v samotě. Tehdy můžeme mluvit s Ježíšem i s anděly. Není účelem, abychom celý svůj život prodlévali ve svém srdci, pokud se tím myslí prodlévání v ústraní sami se sebou, nýbrž abychom žili ve světě a proměňovali ho svou prací a svou láskou (obojí podle něj souvisí víc, než si myslíme).

Sedláčkův pohled je ten, že jsme-li v ráji, toužíme z něj utéct. Komenský také předpokládal, že člověk nemůže žít navěky v samotě (viz: „pakli by časem i viditedlného tovaryšstva předce žádostiv byl…“), ale tento ráj, v němž se setkává s Bohem či s Ježíšem potřebuje jako trvalé zázemí (u Badioua – „záložní diskurs“), aby vůbec mohl ven a nebyl sežrán obludou světa.

Jinak mi ten Sedláčkův článek nepřipadá příliš křesťanský. Sedláček buď není křesťan nebo je jiný křesťan, a proto Komenskému moc nerozumí. Podobně, jako mu nerozuměli ani jeho současníci.

Jak vznikl kapitalismus?

Krátké dějiny kapitalismu


Tímto článkem začíná plánovaná řada úvah a analýz na téma kapitalismu. V těchto textech má být rozebrána podstata kapitalismu, jeho dosavadní pojetí, jeho současný stav, i možnosti jeho překonání. Tato řada měla být zahájena vlastně už před léty, na Deníku Referendum; ale pak jsem ztratil možnost dalšího publikování tamtéž, a proto byl celý projekt odložen ad acta. A teprve teď je možnost ho zase reaktivovat. Tento úvodní článek je v zásadě reprodukcí novinového článku „Krátké dějiny kapitalismu“, který vyšel v německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ 30. května 2015.

Kdy tedy vlastně vůbec začal onen fenomén, které dnes známe pod označením „kapitalismus“? Německý ekonom Werner Sombart, který tento pojem v Německu zpopularizoval, situoval jeho počátky do 13. a 14. století, tedy spolu s objevením se prvních podnikatelů. Karel Marx sám – což pro mnohé asi bude překvapením – pojem „kapitalismus“ nepoužíval; on ale rozlišoval dva zásadní způsoby produkce. Na straně jedné stojí jednoduchá zbožní produkce, zaměřená na uspokojování vlastních potřeb. Například když pekař peče své housky s úmyslem směnit je za výrobky řezníka, jedná se o jednoduchou zbožní produkci. Na straně druhé stojí pak kapitalistická zbožní produkce, jejímž cílem je dosažení zisku, a to sice principiálně nikdy nekončící produkce (respektive nadprodukce) zisku.

V uvedeném článku jsou pak jmenovány tři události, které podle názoru jeho autora vedly ke vzniku kapitalismu. Na prvním místě jako základní klíčový moment uvádí založení prvního benediktýnského kláštera na Monte Cassino u Neapole v roce 530! Tuto událost autor uvádí do souvislosti se vznikem kapitalismus proto, protože opat tohoto kláštera Benedikt z Nursy „skoncoval s pohrdáním prací, které bylo obvyklé v otrokářských společnostech antiky, a vytvořil étos práce a pracovní disciplíny“.

Jako druhou klíčovou událost podmiňující vznik kapitalismu autor článku uvádí vynález podvojného účetnictví v roce 1494 janovským mnichem Lucou Paciolim, které umožnilo racionální vedení komerčního podniku. A jako třetí moment spojený se vznikem kapitalismu je jmenován – vynález mechanických hodin! Které prý „demokratizovaly“ čas, protože ho vyjmuly z dosavadní nadvlády ze strany kněžstva. K tomu pak přistoupil ještě konkrétní sociální aspekt – totiž vznik vrstvy sebevědomých občanů v severoitalských městech, v německých Svobodných říšských městech, v Holandsku a později i v Anglii.

Jsou to tedy tyto – zčásti zřejmě nemálo překvapivé – aspekty, které jsou v tomto článku označeny za základní momenty vedoucí ke vzniku kapitalismu: pracovní étos, racionalizace, demokratizace času, a vznik nové střední třídy. Všechno ostatní přišlo až potom: první akciové společnosti, vynález parního stroje, první továrny.

* * * * * *

Po tomto úvodu do dějin kapitalismu autor článku zmiňuje jeho sociální dopady, konflikty s ním spojené: „S krizemi museli lidé sice žít od nepaměti. Ale dříve měly krize příčiny, který mohl každý pojmenovat: například války nebo přírodní katastrofy. V kapitalistickém hospodářství se to ale zdály být anonymní mocnosti, které způsobovaly zhroucení výrobních podniků i celých národních ekonomik. Už Martin Luther brojil proti obchodním společnostem jeho času: ‚Pokud mají zůstat právo a solidnost, pak musejí tyto společnosti zmizet‘, napsal.“

Dále článek zmiňuje především velkou hospodářskou krizi třicátých let minulého století, která měla nejen drastické sociální důsledky, ale navíc vedla k hlubokému otřesu důvěry v demokracii. Zatímco světové demokracie se topily v krizi, v té samé době komunistický Sovětský svaz hlásil nové a nové rekordy ekonomického růstu; a v hitlerovském Německu stát nastartoval svůj program budování dálnic, ve kterém našly práci statisíce nezaměstnaných. Tyto události spojené s krizí kapitalistické ekonomiky pak vedly k tomu, že po válce dokonce i konzervativní německá CDU napsala do svého programu v roce 1947, že „kapitalistický hospodářský systém se neukázal být přínosným pro státní a sociální životní zájmy německého lidu“. V Německu (a i jinde v západní Evropě) byl tedy nastartován projekt „sociálního státu“, adekvátní americkému projektu „New Deal“ Franklina D. Roosevelta.

Další úder ale tento – napřed úspěšný – „sociální kapitalismus“ utrpěl v roce 1973, když arabské státy pro posílení svých pozic v arabsko-izraelském konfliktu skokově zdražily cenu ropy. Následovala éra „stagflace“, čili kombinace nepatrného růstu, vysoké nezaměstnanosti a stoupajících mezd. Důsledkem toho bylo, že došlo k odvratu od keynesianismu (tedy zásahů státu do ekonomiky, se záměrem vyrovnávat sociální rozdíly a konflikty) směrem k učení F. von Hayeka – tedy to, co náš V. Klaus charakterizoval jako „svobodný trh bez přívlastků“. O všem měly nadále rozhodovat jenom živelné tržní mechanismy, stát do toho neměl nijak zasahovat. Tato vlna nového ekonomického konzervatismu byla v politice spojena se jmény Thatcherová, Reagan, v Německu Helmut Kohl. Napřed zde – to nelze popírat – bylo dosaženo zřetelného oživení ekonomiky; až se pak dostavila další těžká krize kapitalismu, totiž finanční krize let 2008 až 2009.

* * * * * *

Toto tedy o okolnostech vzniku kapitalismu, o jeho podstatě, o jeho krizích a o snahách tyto krize řešit píše německý autor Nikolaus Piper. Některé jeho téze – především co se týče příčin vzniku kapitalismu – mohou být asi nemálo sporné; ale v každém případě nám podal solidní přehled daného předmětu, který může velice dobře posloužit jako úvod do oné zmíněné plánované tématické řady rozebírající kapitalismus, jeho charakter a možnosti jeho pozitivního překonání.

Hlavně všechno zahalit

Světovými médii včera proběhla zpráva o smrti mezinárodně známého a populárního tvůrce s uměleckým jménem „Christo“, pravým jménem Christo Javačev. Který si svou popularitu získal jakožto „zabalující umělec“, neboť veškerá jeho tvůrčí činnost spočívala v tom, vybrat si nějaký – pokud možno význačný – objekt, a tento objekt s maximalizovanou mediální působivostí zahalit do plátna.

Při pohledu na jeho životní dílo ale není možno nepoložit otázku: na základě čeho se jeho tvorba má či může vůbec zařazovat do kategorie „umění“? Anebo naopak: pokud by jako dostatečná charakteristika pro umění mělo platit to, že se něco do něčeho zabalí – proč potom jako umělce neoznačovat třeba baliče v expedici zásilkových obchodů? Ti přece také všechny předměty které jim přijdou pod ruku zabalí, skryjí pod vnějškovým obalem. Proč by tedy na jedné straně jakýsi Christo měl platit jako „význačný umělec“, a ti druzí jenom jako obyčejní baliči?…

Zdá se, že v dnešních dobách je základním znakem umění právě jenom ten samotný fakt dokázat něco prezentovat s příslušným mediálním zájmem a popraskem. Ať je to cokoliv, ať je to umělecky třeba jakkoli pokleslé; jakmile se podaří vzbudit zájem mas, v tom okamžiku je možno začít to vydávat za „umění“. (To samé je možno ostatně konstatovat i o tvorbě našeho Davida Černého, který zrovna nedávno obšťastnil Prahu další ze svých exhibicionistických instalací.)

V jednom z „Hovorů H po 20 letech“ s Miroslavem Horníčkem jeho host Jan Werich vzpomínal na jednoho amerického komika. Jehož způsob humoru byl podle Werichova soudu zřejmě naprosto primitivní. Doslovná Werichova slova: „…a on je b l b e j!“ K čemuž Jan Werich vzápětí připojil, že „on je samozřejmě hrozně slavnej; neboť“ (dodal ironicky) „jak známo masa má vždycky vkus“.

Co k tomu dodat? Český klasik tu zase jednou v jednoduché zkratce dokázal geniálně postihnout jádro věci. O tom, co má či nemá platit za kvalitní umění (či humor), o tom dnes rozhoduje výhradně názor a vkus masy; a tato masa dá vždy přednost plochému, bezprostřednímu požitku před jakoukoli hlubší myšlenkou. To jediné o co se tedy jedná je vzbudit zájem a pozornost masy, a to nějakým pokud možno okatým, exhibicionistickým počinem. Jakmile masa získá pocit, že „tady se něco děje“, pak už se znalci pravého umění mohou jakkoli namáhat se svou kritikou, masa ví vždy všechno nejlépe.

Na ilustračním obrázku je možno vidět jeden takový světový počin z dílny Christa: nejedná se o nic více, nežli o do plátna zabalené jakési lávky přes vodu. O sobě naprosto banální záležitost; ale celé zástupy Christových obdivovatelů se daly do pohybu, aby se tito vyznavači umění po těchto lávkách prošli vlastní nohou, a aby přitom mohli prožít slastný pocit, že oni sami jsou účastníky, ne-li přímo spolutvůrci „světového umění“.

Co k tomu dodat? Co dodat k době, která natolik propadla povrchnímu myšlení, že u ní došlo k naprostému převrácení všech – uměleckých – hodnot? Kdy zjevný kýč platí za „světové umění“, zatímco opravdu umělecká díla zůstávají zcela mimo zájmu veřejnosti?

Snad by bylo možno říci: vždyť je to přece jedno, ať si každý užívá to, na co stačí jeho rozum, jeho inteligence, jeho vkus. Jenže: toto naprosté převrácení hodnot nemůže zůstat bez důsledku. Totiž bez důsledku pro celý veřejný prostor. Jakmile někde zvítězí povrchnost, hloupost a prázdný exhibicionismus, pak se to začne nezadržitelně šířit dále. I do jiných sfér společenského života; a to včetně sféry politiky. A tam už to nikdy není záležitost čistě osobního vkusu; protože povrchnost, faleš a exhibicionismus v politice nakonec začnou zamořovat celý veřejný prostor. A před tím už pak definitivně není úniku.