Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
Já se ještě vrátím k tomu co jsem na dané téma četl na BL, autorka toho článku totiž reagovala na mou poznámku, a upozornila mě že (čehož jsem si sám vůbec nevšiml) je v textu link na kurs k oné záležitosti se „zranitelností“: https://pavelrataj.cz/zranitelnost/
Trochu mě zarazilo, že se tedy vlastně jednalo o komerční záležitost; nicméně je tam jedna zajímavá věta: „Zranitelnost není zranění“.
Tou „zranitelností“ se zřejmě míní skutečně především vnitřní, citové otevření se vůči světu; z kteréžto citové, empatické otevřenosti pak ovšem rezultuje nebezpečí zranitelnosti. Ovšem – cílem tohoto postoje evidentně není to být zraněn; nýbrž i zde se zřejmě jedná o to, dokázat se naopak se svými zraněními vypořádat.
Co se pak Grüna týče: no on má zřejmě dost specifický výklad určitých duševních záležitostí, který si „upletl“ jakousi svéráznou kombinací prvků křesťanství a C. G. Junga. Já v tomto ohledu nejsem odborník, dozajista na jeho názorech a výkladech něco je, ale já mohu odpovědět vlastně jenom to samé co jsem dnes na BL napsal autorce onoho textu, že mám sice pochopení pro takovéto názory a výklady, ale že mě ve své konkrétní podobě nepřitahují, nepřesvědčují. Prostě – já jsem čistě osobně někde jinde.
Ta Grünova věta „Nevíš, proč k tobě lidé chodí tak rádi a proč ti tak otevřeně o sobě vyprávějí?“ – tu už jste tu jednou citovala, dozajista zde Grün hovoří na základě svých vlastních zkušeností, ale já jsem už tehdy napsal, že on má zřejmě svou specifickou „klientelu“, která na tyto jeho postoje reaguje pozitivně, cítí se jimi (respektive jeho osobností) být přitahována. Ale já sám skutečně velmi pochybuji, že bych patřil do tohoto okruhu těch kteří se mu tak otevřeně svěřují se svými životními problémy a kolizemi. To jest: docela ochotně bych si s ním podiskutoval o jeho názorech na svět, na lidskou duši; ale to by bylo také všechno.
K této mé skepsi mě ostatně vedou i mé někdejší zážitky z prostředí ezoteriky, kde se také neustále hovoří o „celistvosti osobnosti“, o „duchovním a osobním růstu“; ale když člověk přihlédne blíže, jen málokdy za těmito vzletnými slovy stojí skutečná substance.
Tedy, musím říct, pane Poláčku, mně se jako ezoterika jeví spíš ten váš odkaz než ten výše uvedený úryvek z Grüna. Přestože Grün si bere určité myšlenky z Junga, přece v něm zůstává i dost z klasického křesťanství. A uzdravení (duše), pokoj či spása, to jsou pojmy z křesťanství. Akorát že Grün nemluví o Bohu či Ježíši, nýbrž o jakémsi andělu (který pak působí tím dojmem ezo-).
Ale ještě mě napadá jeden úryvek, týkající se lidské slabosti. Napsal ho jeden duchovní, který popisuje jakýsi starý zdevastovaný kostel, který přirovnává ke své duši (nebo spíš obráceně). A já s ním docela souzním.
„Jsou chvíle, kdy mi připadá, že i moje duše se podobá prázdnému a zplundrovanému kostelu, jakých je u nás v Sudetech docela dost. Takové chvíle k duchovnímu životu patří a není správné utíkat od nich. Sami se nenaplníme, na to naše ega nestačí, i kdyby se nafukovala sebevíc. Ale může nás naplnit vděčnost, když nám právě v těchto chvílích dojde, že naši vnitřní prázdnotu objímá nekonečně trpělivá Láska.“
Ale ano, ten – psychologický – kurs na mě také působil nemálo ezotericky, i když se odvolává na to že ho vede prý jeden z nejuznávanějších českých psychologů. (Nevím, nemám takový přehled o české psychologii, abych toto tvrzení mohl potvrdit či vyvrátit.) V každém případě mě by účast na něčem takovém nijak nelákala. Respektive přesněji: byl byl značně opatrný, než bych ho třeba někomu známému doporučil.
Grün: já jeho dílo, jeho myšlenky a názory neznám natolik podrobně abych mohl definitivně soudit, samozřejmě že v zásadě spočívá na půdě křesťanství; nicméně pokud vím tak právě z křesťanských kruhů mu jeho inspirace C. G. Jungem byla mnohdy dost zásadně vytýkána.
No, víte, pane Poláčku, těch všelijakých duchovních a psychologických škol a teorií je dnes trochu moc. Už jednou jsem se tu zmínila, že mě to někdy až znechucuje. Občas mívám i takový pocit: ať si každý nechá to své duchovno pro sebe. Ale na druhé straně – je to má chyba, že to všechno čtu. A občas sama něco vkládám, třeba sem nějaký odkaz nebo úryvek.
Facebook už jsem omezila. Dřív jsem tam denně vkládala nějaké citáty a úryvky z duchovní literatury. Někteří lidé to občas nevhodně komentovali nebo na to nějak zvláštně reagovali, čímž mě zaskočili. Ale většinou nereagovali vůbec. Teď už tam jen sem tam vkládám některé své fotky krajin. Fotky vnoučat nesmím. Tuhle se mi stalo, že jsem na Facebook nic nenapsala celý týden. Prostě už mě to omrzelo.
Já Facebook nemám vůbec; ale jinak já sám v poslední době cítím, že mě už tyto veřejné diskuse zdaleka tolik nelákají jako dříve. Dříve jsem měl pocit že musím okomentovat všechno na co jsem v internetu narazil (naštěstí má přítomnost v něm je omezena prakticky jenom na dvě-tři média, včetně našeho HD).
Ale dnes už si často řeknu, že mi daná věc nestojí za to abych ztrácel čas jejím komentováním. (Například právě dnes na DR pan Morbicer napsal něco k domácí politice a také k válce na Ukrajině, můj prvotní popud byl napsat k tomu komentář, ale pak jsem to nechal být.) Čím dál víc se mě ovšem zmocňuje pocit že to stejně k ničemu nevede, lidé budou stejně stále dokola opakovat to samé.
To neznamená že bych už přestal diskutovat vůbec, ale vybírám si už jenom to co mi stojí za to. Tedy co se týká zásadních věcí. Například na DR jsem dnes napsal komentář o vztahu médií a demokracie, a na BL o vztahu liberální demokracie a populistických hnutí. – I když i zde mám pocit, že to nakonec nic nepřinese.
Narazil jsem v posledních dnech na dvě novinky, ze zcela rozdílných oblastí (sociální literatura a etologie), které spolu ale přece jenom dost podstatně souvisejí.
Napřed k oné literatuře: jedná se o knihu nějaké mladé české autorky o bydlení v jakémsi squatu v Curychu. Jak řečeno je to bezprostředně vzato literární fikce; ovšem autorka sama má s životem ve squatu zřejmě osobní zkušenosti, její první kniha na totéž téma byla víceméně autobiografická, tuším že pobývala nějaký čas ve squatu v Ústí nad Labem.
Proč je toto téma pro nás zajímavé? – My jsme zde v poslední době dost často diskutovali o anarchismu, tedy o naprosté mezilidské pospolitosti, zbavené jakýchkoli mocenských hierarchií. A bydlení ve squatu – to se principiálně velice blíží tomto anarchistickému ideálu.
Jenže: autorka zde přesvědčivě popisuje, jak i v tomto zdánlivě naprosto rovnostářském squatu se velice rychle vytvoří neformální, ale o to striktnější hierarchie. Které jsou založené na osobním, ale i genderovém, nacionálním či rasovém základě. Padla zde jedna věta, která sama o sobě vyjadřuje všechno: „Někteří bydlí v pokoji s balkónem, zatímco jiní nemají ani okno.“
Je tedy vidět (a ukazuje se to znovu a znovu), že i zdánlivě naprosto rovnostářské formy vzájemného spolužití nakonec stejně zcela pravidelně vedou vytvoření těch či oněch nerovností a mocenských hierarchií. Kde tedy jedni jsou „rovnější než ti druzí“. A tíha této hierarchie může být nakonec třeba i větší ve srovnání se stavem, kde jsou tyto hierarchické struktury neskrývanou realitou, ale právě proto je možno vytvořit obranné instituty k jejich zmírnění.
Druhá zpráva je jak řečeno z oblasti etologie. V dnešním vydání německého deníku „Süddeutsche Zeitung“ vyšel rozhovor s jednou výzkumnicí chování vos. A ta zde sdělila některé opravdu nemálo zajímavé věci.
Především velmi překvapivým momentem bylo to, že když dělnice nějakého hnízda (jednalo se o jeden konkrétní druh vos z Jižní Ameriky) nemají dost práce ve vlastním hnízdě (například starost o larvy), tak poté zaletí k sousednímu hnízdu a pomáhají tam! Takováto pomoc druhému je až neuvěřitelným projevem altruismu. (Tedy pokud bychom nechtěli zaujmout skeptické stanovisko, že se tu prostě slepě projevuje geneticky vrozený pracovní instinkt.)
Co ona výzkumnice bohužel nezmínila, to byl vztah obou hnízd, respektive jejich osazenstva. Totiž – vzhledem k tomu že se jedná o hnízda sousedící, je docela dobře možné, že to druhé bylo založeno jedinci pocházejícími z onoho hnízda prvního. Že se tedy jedná o hnízdo „sesterské“, a že ty vosy které v něm takto externě vypomáhají, že takto svou pracovní energii vydávají ve prospěch svých příbuzných.
V každém případě: velmi zajímavý příklad reálného altruismu v živočišné říši; který by mohl snadno (s)vést k závěru, že tedy altruismus je přece jenom primárním principem života. A že tedy i pro člověka je tím nejpřirozenějším stavem altruismus, nikoli egoismus.
Ovšem: v tom samém článku ona výzkumnice zpravovala i o tom, že v oněch vosích hnízdech vládne naprosto striktní hierarchie; a že ty vosy které se pokoušejí jednat v rozporu se svým sociálním statusem, se stávají cílem fyzických ataků ze strany ostatních.
A když pak náhle zemře královna, pak je ještě hůř – v celém hnízdě propukne anarchie, vosy nyní začnou brutálně bojovat proti sobě, neboť každá dělnice má náhle ambice stát se sama novou královnou.
Takže tolik pár zajímavůstek z živočišné říše; případné paralely k životu lidí jsou ovšem jenom ryze náhodné. 😉
A ještě jedna zpráva z (poněkud) příbuzné oblasti, pro tentokrát ohledně chování (respektive vývoje) druhu homo sapiens.
My jsme zde už vícekrát probírali otázku, jak a proč se vlastně natolik razantně vyvinul lidský mozek, respektive kognitivní schopnosti člověka. V těchto dnech vyšla zpráva o jedné nové teorii na toto téma. Podle této teorie rozhodující roli v rozvoji mozku člověka měla – potřeba vyvíjet sofistikovanější, efektivnější lovecké zbraně!
Ukázalo se totiž, že tento rozvoj v kvalitě a efektivitě loveckých zbraní (to jest oštěpy s kamenným hrotem místo oštěpů pouze přiostřených, celodřevěných; objevení „střelných“ zbraní, tedy luku a šípu) spadá do té samé doby, ve které se dramaticky zmenšila velikost člověkem ulovené zvěře. Jestliže na počátku tohoto období tehdejší lidé lovili velkou kořist (v průměru tři metrické centy), pak ke konci tohoto období už tato ulovená kořist měla pouze padesát kilogramů! Z této skutečnosti tedy tvůrce oné teorie vyvozuje, že spolu s tím jak tehdejší lidí už nemohli lovit velkou (a spíše pomalou) zvěř, jako především slony, a museli se přeorientovat na malou a rychlou zvěř, že proto byli nuceni neustále vylepšovat své lovecké zbraně, a spolu s tím se vyvíjel i jejich mozek.
Samozřejmě, jako vždy v takových případech se vzápětí ozvaly i kritické hlasy. Tuto časovou korelaci mezi zmenšením velikosti zvěře a rozvojem lovecké techniky nikdo nepopírá; ale otázka je zda se skutečně jedná o kauzální souvislost.
A pokud ano, ta by mohla být i přesně opačná: v důsledku lepších zbraní tehdejší lidé mohli vybít velkou zvěř, takže pak zůstala už pouze ta menší…
Nicméně, i tak je to zajímavá teorie, jak zdánlivě pouze vnější faktory a okolnosti mohou také ovlivňovat nejvlastnější jádro lidské bytosti, tedy schopnost člověka užívat aktivně svůj mozek.
Proč zrovna zbraně, pane Poláčku? Z toho byste také mohl usoudit, že na vývoj mozku měla vliv změna stravy (pojídání malých zvířat namísto velkých), když se to odehrálo zrovna v té době, kdy člověk přešel od lovu velkých zvířat k lovu malých.
Velká či malá zvířata – množství masa které tehdejší lidé pozřeli zůstalo asi zhruba stejné, paní Hájková. Takže tohle asi opravdu roli nehrálo.
Já jsem ale sám napsal, že nepochybné je jenom to že se jedná o (časovou) korelaci. A že oponenti onoho vědce zpochybnili, že se jedná o kauzální souvislost.
Nicméně ta jeho teorie má něco do sebe. Jádrem této myšlenky je v zásadě to, že lidský mozek, respektive lidské kognitivní schopnosti se vyvíjejí spolu s úkoly, který tento mozek musí řešit. A čím naléhavější jsou tyto úkoly, tím spíše je mozek nucen pracovat, a tedy rozvíjet své schopnosti.
Totiž – s těmi velkými zvířaty, konkrétně slony, v tehdejších dobách postačilo zahnat je někam do bažin. Kde na jejich usmrcení už nebylo zapotřebí nějakých sofistikovaných zbraní. Zatímco poté co tato velká zvířata zmizela (respektive byla už většinou odlovena), a zůstala jenom menší, pohyblivější, obtížněji ulovitelná zvířata, pak tehdejší lidé museli zapnout svůj mozek, aby si vymysleli účinnější metody lovu.
To celé nevyjadřuje vlastně nic jiného nežli zcela obecné konstatování, že „člověk roste se svými úkoly“.
V každém případě se skutečně zřejmě dá tvrdit, že rozvoj lidstva začal až spolu s tím, že skončil původní „ráj“ – tedy kdy zemská flóra byla natolik bujná a štědrá, že člověku naprosto postačilo živit se pouhým sběrem jejích plodů. A nestálo to ani příliš mnoho práce; před časem jsem četl nějaké srovnání, že k nasycení se tehdejšímu člověku postačilo – nevzpomenu si už zcela přesně, ale mám pocit že pouze nějaké dvě až tři hodiny „práce“ denně. Když touto „prací“ nebylo téměř nic jiného nežli prostě jenom natáhnout ruku a utrhnout si plody štědré přírody.
Jenže pak se pozemské klima změnilo, už nebylo možno vyžít z takto pohodlného sběračství, a člověk se musel začít mnohem více starat.
Je skutečně docela dobře možné, že kdyby vegetace zůstala stejně štědrá, že by lidé zůstali natrvalo v oné štědré „zahradě Eden“, a nic by je nenutilo se rozvíjet někam dále.
Takže inteligence člověka roste přímo úměrně tomu, jak velkému stresu je vystaven?
Ano paní Hájková……..inteligence člověka roste přímo úměrně tomu, jak velkému stresu je vystaven …….. a to pokud nedojde k bezvýchodné traumatizaci jak jedince, tak společnosti….bych dodal.
Paměť (její vědomá část) může však selhávat úměrně stresu jakému je člověk vystaven 😉
… Korelace/koincidence/kauzalita – nedostatečné rozlišování významu těchto pojmů je docela typický problém a bohužel i metoda (reklamního/ideologického) používání výsledků různých retrospektivních studií.
Selhávání paměti při velkém stresu…
To mi připomíná jeden citát, který jsem si zapamatovala, ale bohužel jsem nezjistila jeho autora:
„Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali. Ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“
To by svědčilo o jakési emocionální paměti.
Takhle asi může vznikat podhoubí nenávisti.
Vliv stresu na jednání (a myšlení) člověka: je to sice trochu o něčem jiném, ale nějak se mi teď v hlavě vynořila vzpomínka na jednu dokumentaci o „Dni D“, tedy o invazi spojeneckých vojsk v Normandii. Ovšem – ještě nežli byla provedena samotná akce vylodění na plážích, tak ještě předtím byly shozeny nad nepřátelským územím celé oddíly parašutistů, aby ještě v noci provedli diverzní akce, to jest aby především přerušili komunikace, po kterých by Němci mohli posílat záložní jednotky na frontu.
Pro zúčastněné parašutisty se tedy samozřejmě jednalo o vysoce stresovou záležitost; za prvé bojová akce jako taková, tedy s vysokým nebezpečím pro ně samotné; a navíc vědomí historického významu celého podniku. A v oné dokumentaci k tomu bylo řečeno, že po doskoku na zem prakticky v totožných situacích jednotliví parašutisté jednali naprosto rozdílným způsobem. Někteří okamžitě po doskoku začali vyvíjet vysokou aktivitu, shromažďovali se s ostatními ve skupiny a pak začali plnit své bojové úkoly – zatímco jiní byli jako by ochromení, jejich psychika byla tím vysokým stresem prakticky naprosto blokována, oni zůstali stát (či sedět) v místě dopadu, a nebyli schopni se vzchopit k jakékoli činnosti.
A nakonec – nemusí tomu dokonce být ani tak že různé osoby pod stresem reagují různě, ale například já sám si vzpomínám že u různých zkoušek jsem sám zažil oba tyto stavy, někdy jsem byl aktivní, a někdy zase zcela pasivní pod tíhou situace.
Abychom se vrátili k tématu: k tomu je nutno ještě podotknout, že oni ti pravěcí (či se jednalo spíš už o starověk?) lidé své lovecké zbraně nevymýšleli a nevyvíjeli ve stavu akutního stresu. Oni prostě viděli, že velké zvěře ubývá, a došlo jim že pokud mají být i nadále schopni se v dostatečné míře zásobit masitou stravou, že si musejí vymyslet něco nového.
Alespoň tak si to představuje tvůrce oné teorie. Já osobně jsem zde ale sám poněkud skeptický – například luk a šíp nikdo nevymyslí jenom tak na povel. Tady zřejmě hraje velkou roli náhoda, nějaká šťastná myšlenka. Ovšem – to je nutno uznat – za okolností kdy by dotyčný kmen měl k dispozici dostatek relativně snadno ulovitelných velkých zvířat, je docela možné že by nad tím vynálezcem luku všichni jenom pokrčili rameny. K čemu takový vynález, když je možno si maso opatřit mnohem jednodušším způsobem?… Takže tato inovativní idea by dost možná zase upadla v zapomnění.
To ovšem pouze za okolností, když by onen kmen neměl žádné lidské nepřátele; protože tady možnost svého nepřítele ničit už na dálku představuje samozřejmě naprosto jednoznačnou, životně rozhodující výhodu.
Ještě jednou ale ke stresu: ten tedy může být jak ochromující tak i aktivující, destruktivní i inspirující. Záleží na okolnostech, i na jednotlivých charakterech.
P.S. O zkouškovém stresu pojednává ostatně i můj čerstvě napsaný text; vyvěsím ho zde zítra.
Emocionální paměť: ta ovšem může působit v obou směrech, jak směrem k nenávisti tak ale i směrem k příchylnosti. Nicméně ona uvedená věta má mnoho do sebe, je to znát například v politice, tam si lidé mnohdy své politiky vybírají čistě jenom na základě svého vlastního emočního nastavení. A pak je už zcela lhostejné jestli onen politik je třeba zcela neschopný nebo říká naprosté nesmysly; ta primární emoční vazba je mnohem silnější nežli jakákoli logika, respektive nežli střízlivé posouzení činů daného politika.
Vztah inteligence a traumatizované společnosti: ano, v okamžiku těžké traumatizace ovšem rapidně upadá i kognitivní potenciál člověka, respektive jeho mozku. Je to chronicky známý jev: v obdobích těžkých sociálních disproporcí, pocitů bezperspektivnosti a bezvýchodnosti lidé inklinují ke zjednodušeným řešením, především za účasti silného vůdce, který domněle svým vlastním charismatem sám vyřeší složitou situaci.
Ve svých memoárech napsal Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, že jeden jeho profesor na akademii architektury mu v době rozvrácenosti Německa v těžké hospodářské krizi (ale ještě před nástupem Hitlera) řekl, že „dnes je všechno natolik komplikované, že by se žádalo aby přišel někdo zcela jednoduchý, jakoby nějaký sedlák, který by celou tuto složitou situaci dokázal zjednodušit“. No – a přišel Hitler.
Taková emoční vazba na politika by se ovšem udržela jen tenkrát, pne Poláčku, kdyby lidi kvůli tomu politikovi nepostihly žádné pozdější nepříjemnosti.
Nebo snad chcete tvrdit, že Němcům zůstal v emoční paměti pocit, že se vedle Hitlera cítili báječně, i v době, kdy už Německo neslo následky druhé světové války?
Mimochodem, totéž se týká revolucí. Kdysi se o tom, jak si vzpomínám, zmínil i Josef Heller. Že totiž každá revoluce vzbudí v lidech velké naděje, načež se jim v příštích letech ukáže, jak velice se zmýlili. Že sice většinou jde o úžasný emocionální zážitek (on konkrétně mluvil o Pražském jaru), ale lepší je zachovat si střízlivost a nebýt pak zklamaný.