Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 712 komentářů u „Forum“

  1. Pokud je člověk obdařen povahou šťastného koně s ostruhami ve slabinách, pokud se nestal víceméně tuctovým filozofem hrabajícím se donekonečna v zatuchlých textech abstraktní filozofie či jeho apoštolem, je vystaven kondici nejhlubší existenciální kontradikce -po „Něčem“ toužit, co vím, že svými lidskými silami nemohu dosáhnout.
    Což znamení mj i zájem o odhalování nevědomých zdrojů lidské mentality nejen formou moderního románu (je rozdíl mezi odhalování temnot lidského ducha Cervantese, jeho apoštola Kundery a Jiráska) a psychoanalýzy.

  2. „zájem o odhalování nevědomých zdrojů lidské mentality“- pane Petrasku, shodou okolností jsem zrovna dnes pročetl na německé Wikipedii slovníková hesla „svoboda“ a „svobodná vůle“; a jmenovitě v souvislosti s pojetím svobody u Leibnize (které jsem ovšem objevil podrobně zpracované jinde) jsem se dočetl o tézích které jsou velice příbuzné Vašim vlastním zde užitým formulacím.

    Napřed k tomu, co jsem se dočetl ve Wikipedii: upřímně řečeno, je toho tolik (a natolik rozličného až protichůdného), že z toho jde vysloveně hlava kolem. Sice – nebylo zde nic tak přelomově nového, že bych o tom alespoň v zásadních obrysech neměl už předtím povědomost. Vztah svobody a determinovanosti, vztah svobody vnější a vnitřní, vztah svobody a spontaneity, vztah svobody a poznané nutnosti – tím vším se člověk tak či onak už předtím sám zabýval. Ale když je tu pak všechno toto víceméně hozené na jednu hromadu, pak z toho nevyhnutelně vznikne přinejmenším temporálně zmatek, chaos z nadkritického množství informací.

    Všechny tyto – natolik rozdílné až přímo protikladné – koncepty svobody se ale zdají mít jeden společný rys: totiž že danou záležitost pojímají většinou jenom s přihlédnutím k jednomu jedinému aspektu. A tak tu stojí deterministé proti liberalistům, autonomisté proti substancialistům, psychologisté proti objektivistům, atd. atd.

    V každém případě může ale platit za jisté: ani v té nejmodernější filozofii, psychologii či neurologii není otázka svobody lidského jednání, lidské vůle žádným způsobem definitivně zodpovězena.

    Ještě relativně nejkomplexněji otázku lidské svobody zřejmě pojal zmíněný Leibniz. Na jedné straně u něj stojí – stejně jako u Vás – horizont „Něčeho čeho lidskými silami není možno dosáhnout“, tedy jakási absolutní svoboda myšlení, která je dosažitelná jenom pro naprosto dokonalého filozofa, anebo pro Boha. – Přičemž ani tato absolutní svoboda není ale bez tlaku; například absolutní geometrické figury ani na této úrovni není možno řešit/rozhodovat jinak, nežli jedním jediným způsobem. Takovéto absolutní vědění tedy nemá fakticky žádnou volnost svého rozhodování.

    Nižší – reálnější – úroveň lidského vědomí, a tedy i lidského rozhodování je v zásadě „kontingentní“. Lidská mysl zde uvažuje (a rozhoduje se) ve sféře věcí, které se nacházejí někde v prostoru mezi nutností a možností. Tady vstupuje do hry onen moment „přibližování se“, který jste také uvedl. Rozhodujícím činitelem je tady (míra) inteligence; s jejím vyšším stupněm je možno přibližovat se čím dál tím více plné svobodě (aniž by kdy bylo možno jí zcela dosáhnout), a spolu s tím také rozpoznání dobra.

    U Leibnize tedy svoboda vůle nemá dichotomický charakter, ve smyslu alternativy buďto – anebo, nýbrž svoboda má u něj graduelní charakter.

    Třetím aspektem který tvoří celý systém Leibnizova pojetí svobody je „spontaneita“ – tedy to, do jaké míry dané rozhodnutí/jednání je v souladu s osobním nastavením, přesvědčením daného jednotlivce. (To je to, co většina lidí pokládá za svou svobodu vůbec.)

    Leibniz tedy svobodu pojímá jakožto „holistisches Zusammenspiel aller beteiligten Instanzen auf : „[W]ir wollen […] nur das, was harmonisch (harmonicum) erscheint. Was aber harmonisch erscheinen kann, hängt von der Beschaffenheit des Empfindenden, des Objekts (objecti) und des Mittels (medii) ab.“

    Tedy jako holistickou souhru všech tří uvedených instancí; přičemž spojujícím elementem je naše touha po harmonii. Která ale závisí od uspořádání toho, kdo pociťuje, objektu a prostředku.

    Leibnizovo pojetí svobody je tedy nemálo komplikované (je také asi dost podmíněné jeho specializací geometra); jak už jsem předeslal nepovažuji ho za definitivní (především zde zůstává otevřena otázka oné „kontingence“ – to je spíše abstraktní, nežli obsahové určení); nicméně Leibniz se zde zajímavým a komplexním způsobem pokusil dát dohromady princip svobody a princip determinace lidské vůle.

  3. Mimochodem, v oněch wiki-textech jsem se kromě jiného dočetl, že v biblických textech je možno nalézt jak pasáže hovořící ve prospěch svobody lidské vůle (Pavel: je možno rozhodnout se pro Boha nebo proti němu), tak i pasáže směřující spíše k výkladu opačnému, tedy že svoboda lidského jednání je pouze podmíněná, respektive pouze zdánlivá.

  4. „Resuscitace upřímnosti naděje v demokracii“ – pane Nusharte, zrovna v dnešním vydání DR vyšly hned dva články zabývající se upřímností (či naopak kýčovitostí, předstíraností) oficiálních oslav a tryzen k (obojím) výročím k 17. listopadu; sám jsem k tomu přidal také můj vlastní komentář. Především mě zaujal příspěvek onoho mladého studenta (z řad stávkujících studentů); právě u něj – a u jeho starosti o tento svět – jsem (k mému nemalému potěšení) nalezl nemalou dávku takto upřímného vztahu.

    Za minulého režimu to bylo jenom prázdným heslem, ideologickou floskulí; ale v poslední době se mi přece jenom při určitých příležitostech začíná zdát, že by přece jenom mohlo platit, že „v mládeži je naše budoucnost“… 😉

  5. V Bibli je dost textů, které svědčí pro svobodu lidské vůle, ale jsou tam i pasáže ukazující na předurčení, Boží vyvolení, na to, že člověk je jen „nádobou v rukou „hrnčíře“ – Boha. Čtenář musí být schopen si to v hlavě dát nějak dohromady, skloubit to.
    Petr říká: „Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.“
    I Pavel ukazuje, že svobodu lze chápat různě a že záleží na tom, čím ji naplníme:
    „Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. (Římanům 6, 20-22)
    (To osvobození od hříchu bylo samozřejmě uskutečněno skrze Ježíše Krista.)
    „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13)
    Podle Pavla je skutečná svoboda možná jenom „v Kristu“ – tedy skutečně svobodní jsou ti, kdo mají jeho ducha. „Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2K 3,17)
    Duch totiž způsobí ono „dobrovolné sebeomezení“ vytvářející „prostory svobody“. („Společenství vytvořené Duchem se uskutečňuje všude tam, kde dochází ke svobodnému sebeomezení z důvodu svobodné vydanosti jiným tvorům tak, aby vytvořilo prostory svobody a možnosti rozvoje pro sobě podobné.“)

  6. Že „v mládeži je naše budoucnost“ je, pane Poláčku, vlastně velmi prostým a jednoduchým faktem. Nejde to nijak vyvrátit, snad jen kdyby člověk byl nesmrtelný – pak ano, pak by v mládeži naše budoucnost nebyla.

    Něco jiného je ovšem kult mládí – ten byl nezpochybnitelnou součástí fašismu a paradoxně i komunismu ještě v době, kdy ideálem byl sice mladý hrdina, ale vedoucí silou byl již starý geroj (příslušník světového geroatriátu).

  7. (Geroatrie je tuším nějaký lékařský obor, který se zabývá vzpomínkami na hrdinství v mládí.)

  8. Možná jsi měl na mysli juvenální autogeroiolatrii – coby variantu reminiscenční terapie? (A Tvůj chytrý textový editor špatně přeložil složeninu řeckého a slovanského základu 🙂 )

    ( Oproti tomu gerontolatrie by byla prostě podmnožinou ideolatrie. Narozdíl od úcty ke stáří… i k tíži mládí 🙂 ).

  9. Za určitých okolností ovšem, pane Nusharte (Jiří) může být mládež naopak naší minulostí. Zrovna v dnešních německých novinách jsem četl o mládežnické organizaci německé strany CDU „Junge Union“, o jejíchž členech či vedoucích představitelích prý mnozí ironicky soudí, že „jsou ještě starší nežli ti staří (členové CDU) samotní“.

    Zkrátka, být mladý věkem ještě naprosto neznamená být mladý duchem.

  10. A ještě něco jsem četl v dnešních novinách (českých). A i to má svou nemalou zajímavost.

    Jedná se o to, že před nějakým časem se starostkou rakouského města Grazu stala komunistka. To byla – především v této katolicko-konzervativní spolkové zemi – tehdy naprosto mimořádná událost, která došla i nemalého mezinárodního ohlasu. A i v české straně Levice (v době kdy jsem k ní byl přidružen) se zdvihla vlna nadšení jak z jejího zvolení, tak především z jejího počínání: ona v prvé řadě masivně zlevnila komunální bydlení, zvedla podpory sociálně slabším vrstvám obyvatelstva, tuším že subvencovala energie, a tak dále a tak dále. Pro příslušníky (radikální) levice to byl živoucí důkaz, že je možno i za stávajících podmínek konat radikální a důslednou prosociální politiku. A už v tom viděli první vlaštovku, za kterou bude následovat celá vlna podobným způsobem provozované komunální politiky. Neboť kdo by si nepřál takovou starostku, která se takto aktivně stará o „své“ obyvatelstvo?

    Já jsem už tehdy v diskusních fórech Levice varoval, že napřed je nutno vyčkat, do jaké míry se tyto její štědrá prosociální opatření ukáží být trvale ufinancovatelná. No – a zrovna teď prosákla na veřejnost (vlastně tajná) zpráva, že finance města Grazu jsou v akutní krizi, a že město stojí možná před bankrotem!

    Je to stále ta samá písnička, stále ten samý problém: příslušníci radikální levice chtějí – z bezpochyby chvályhodných a úctyhodných motivů – rozdávat peníze plnými hrstmi chudým; ale nijak si nelámou hlavu s tím, kde na toto rozdávání vzít peníze. Jejich znovu a znovu opakované experimenty s takto štědrým rozdáváním peněz ve svém konečném efektu nakonec jenom hrají do rukou pravice, která tím získá další argument pro své tvrzení o „rozhazovačné levici“.

    Byl to ostatně jeden z klíčových důvodů proč jsem nakonec Levici opustil; neviděl jsem žádného dalšího smyslu pokoušet se jim znovu dokola – a to sice naprosto marně – vysvětlovat ty nejzákladnější ekonomické zásady a fakty. Že tedy není možno rozdávat více, nežli kolik je k dispozici zdrojů.

  11. (oprava mého chytrého editoru: idolatrie)
    … Až na případy kdy je možné si půjčovat a podíly z úvěrů pak nabízet na trhu 😉

    K té Vaší souhrnné větě pane Poláčku mne napadá, že ačkoli jsou Zelení počítáni k levici, asi by s ní souhlasili a ještě by ji přitvrdili: není možné si již dál půjčovat (některé i dosud neoceněné) zdroje od příštích generací.

  12. Tedy, v tomto ohledu se levice/Levice ocitá v dost nemalém rozporu: oni si nechtějí půjčovat od příštích generací (tj. nechtějí zvyšovat ekologickou zátěž respektive ekologický dluh); ale na straně druhé chtějí žít na dluh v současnosti; tj. – nikoli v ekologickém, nýbrž v ryze finančním smyslu – chtějí vydávat (především na sociální účely) více nežli kolik umožňují stávající zdroje.

    Svým způsobem je toto nastavení jednotlivých partají při daných příležitostech (tj. při přijímání nového sociálního zákonodárství) možno sledovat prakticky v přímém přenosu, při sledování hlasování v (německém) parlamentu. Jako to bylo právě v současné době v souvislosti s hlubokou reformou pověstného „Hartz IV“.

    Této reformy se ujala především strana sociální demokracie; poté co zjistila že jí dramaticky ubývá voličů, a že by bylo zapotřebí se zase nějak zviditelnit. Spolu s touto reformou má být zvýšena částka sociální pomoci: sociální demokracie původně chtěla nějakých 40 euro navíc; zelení chtěli ještě víc, takže se nakonec dohodla částka 53 euro; ale (nevládní) Die Linke požadovala ještě mnohonásobně vyšší navýšení, nevím teď přesně kolik, ale přinejmenším o 200 euro.

    Což o to, z hlediska příjemců sociální pomoci by ani tato posledně jmenovaná částka nebyla nijak extrémně vysoká; ale tady by už právě vznikal akutní problém s financováním; a zároveň pak vzniká problém další, totiž že pro mnoho těch, kteří nyní pracují, by se pak už vůbec nevyplatilo pracovat, nýbrž by pro ně bylo výhodnější žít ze sociálních dávek.

    Což je zase další moment který si příslušníci radikální levice zcela zásadně nepřipouštějí (a tento problém se vynořuje především v souvislosti s Nepodmíněným základním příjmem, který je další ideovou ikonou této levice): že při zavedení NZP by s velkou pravděpodobností nemalá část populace prostě přestala pracovat, a žila by bezpracně jenom z tohoto státem garantovaného a státem poskytovaného příjmu.

    Radikální levice zřejmě stále ještě sdílí Marxovo přesvědčení, že pro člověka je práce jeho prvotní životní potřebou, takže ji bude vždy (přinejmenším za podmínek „osvobozené“ práce) vždy rád a ochotně vykonávat, bez ohledu na odměnu.

  13. „Strukturální egoismus“

    Diskuse na Deníku Referendum už dávno ztratily svou bývalou intenzitu (i rozsáhlost); ale přece jenom se čas od času – obvykle naprosto neočekávaně – stane, že se tu vynoří nějaký zajímavý moment.

    Stalo se, že jsem (právě dnes) v polemice s Otou Novotným v diskusním vlákně https://denikreferendum.cz/clanek/34601-iranska-vzpoura-jenadeji-mezinarodni-levice použil termín „strukturální egoismus“.

    Tato polemika je významná v tom, že se zde srážejí dvě naprosto protichůdná pojetí společnosti, respektive náhledy na společenské dění: na straně jedné stojí pojetí vycházející z toho, že společnost je tvořena akty jejích jednotlivých členů; a že se tedy nejedná o nic jiného nežli tyto jednotlivce nějakým způsobem přivést k lepšímu, mravnějšímu, humánnějšímu jednání. Na straně druhé pak stojí pojetí chápající společnost jako jeden komplexní celek, jako útvar vykazující nové, svébytné vlastnosti a charakteristiky, kterými pak zpětně ovlivňuje a formuje jednání (i motivaci) jednotlivých lidí.

    Co činí tuto aktuální polemiku zajímavou je právě ten moment, že zde došlo k přímé konfrontaci ohledně zcela konkrétního momentu, totiž k otázce lidského egoismu. Přičemž – na jedné straně stojí fakt že člověk moderní západní společnosti není nutně egoistický, v obvyklém individuálním smyslu. V polemice proti O. Novotnému jsem proto sáhl po pojmu „strukturální egoismus“. Na vyjádření toho, že tento člověk západní liberální společnosti, i když naprosto nemusí být egoistický osobně, je nicméně imanentní logikou jak liberalismu, tak kapitalistické „materiální základny“ formován a motivován k přinejmenším latentnímu, skrytému egoismu, který se ale pak nevyhnutelně projevuje ve zcela konkrétních životních situacích.

  14. „Fake News“ před tři čtvrtě stoletím

    Přerovnával jsem si nějaké věci ve skříni, kde mám uložené staré, dávno přečtené (a dávno už nečtené) knihy; a přitom jsem tam narazil i na knihu Nikolaje Nosova „Neználkovy příhody“. Neodolal jsem, a začetl jsem se do jejích prvních kapitol.

    Znovu se mi potvrdilo, že se v tomto případě naprosto nejedná jenom o nějaké nezávazné pohádkové vyprávění; nýbrž že Nikolaj Nosov byl velice bystrým pozorovatelem lidských charakterů, a že jeho svět „malíčků“ v mnohém odrážel velmi reálný svět nás samých.

    Jedna scénka mě ale obzvlášť zaujala. Stalo se, že Neználkovi při jeho toulkách po polích narazil zezadu do hlavy chroust. A protože malíčkové byli opravdu malí, pak chroust byl v porovnání k Neználkovi hodně velký, a svým nárazem ho porazil na zem. Když se Neználek vzpamatoval, byl ale chroust už dávno pryč. Neználek tedy marně pátral po příčinách svého úrazu; až se pak zadíval upřeně na slunce, a zazdálo se mu že ho kousek chybí. Nabyl tedy přesvědčení, že mu „kousek slunce“ spadl na hlavu. S tímto svým přesvědčením se dostal až ke hvězdáři Okulárkovi, který se mu ovšem vysmál, s tím že slunce je přece obrovské, a že kdyby kousek z něj opravdu Neználkovi spadl na hlavu, že by ho rozdrtil na placku.

    Ovšem Neználek, místo aby nahlédl nesmyslnost svého původního přesvědčení, si naprosto svérázným způsobem spojil obě události – rozběhl se domů a začal alarmovat všechny ostatní malíčky, že „slunce je obrovské a jedna část z něj nám každou chvíli spadne na hlavu“. A poté co se mu ostatní vysmáli za tento nesmysl, odvolal se na svědectví Okulárka. A protože hvězdář Okulárek požíval všeobecné vážnosti, malíčci se přece jenom zarazili, znejistěli; co když na tom přece jenom bude? A začali se dívat do slunce, a oslepeni jeho jasem začali také mít pocit že ho kousek chybí. Vypukla všeobecná panika; až teprve sám Okulárek jim objasnil pravý stav věcí.

    Poté se všichni Neználkovi smáli a říkali:

    „To se divíme, jak jsme ti tak mohli věřit!“

    „Já se nedivím,“ odpověděl jim Neználek. „Vždyť jsem tomu věřil dokonce i já.“

    Nikolaj Nosov tedy už před tři čtvrtě stoletím v odlehčené pohádkové formě naprosto přesně popsal proces, jakým vznikají všechny ty možné „fake news“: nějaký trouba narazí na fenomén, který si nedokáže vysvětlit, který přesahuje možnosti jeho chápání. Poté někde objeví vědecké vysvětlení tohoto fenoménu. Jenže místo toho aby toto vysvětlení přijal v jeho racionální formě, tak z něj vytrhne jenom jednu izolovanou součást, tuto smísí se svými vlastními diletantskými výklady a představami – a od té chvíle je naprosto nezlomně přesvědčen, že nejenže tento jeho (o sobě zcela nesmyslný) názor je pravdivý, ale že je dokonce podepřený autoritou vědy!

    Přitom s Neználkem to nakonec dopadlo ještě relativně dobře, nakonec i on sám pochopil nesmyslnost svého původního tvrzení. To současní neználkové jsou zcela jiného ražení, ti nám vždy budou tvrdit s nezlomným přesvědčením, že nám „padá slunce na hlavu“…

  15. Ona snad pro naše pospolitosti není tak nebezpečná nebo destruktivní samotná (zákonitá) chybovost našich názorů, spíš až teprve míra agresivity s jakou jsou některé z nich sdíleny. Dispozice k občasné eskalaci agresivní reakce jsou přitom nám primátům (asi s výjimkou orangutanů) vrozené. Míra rizika penetrance té dispozice může být balancována aktuální úrovní frustrační tolerance. Takže snad se snižování rizika lavinovitých šíření skupinových frustrací daňovou investicí do přiměřené míry důvěryhodně sdíleného sociálního bezpečí vyplácí i „méně chudým“… (?)

  16. Víra v kapitalismus je bohužel stále velmi silná. Spoléhání na sebe (kterému nás chce naučit vláda) jde se spoléháním na kapitalismus (že bude zcela určitě fungovat ještě za sto let) ruku v ruce.

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-osobni-nova-pravidla-pro-uspory-na-stari-umozni-odecist-si-vice-z-dani-220093#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest203_personalizovany_layout_varBB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

  17. Spoléhat se na jiný než průběžný důchodový systém je, paní Hájková, prostě bláznovství (za víru v kapitalismus to nepovažuji).

    Spoléhat se, že mě ve stáří zabezpečí někdo jiný než právě společnost (třeba budoucí vývoj cen akcií) je čisté bláznovství.

    Víra v budoucí vývoj dějin je bláznovství, dějinná nutnost důchody nezabezpečí, může je zabezpečit jenom společnost (když se lidé postarají o své bližní).

    Víra v budoucí vývoj dějin je důvěra v nedůvěryhodného bližního, neboť i on je obrazem Boha.

    Víra v budoucí vývoj dějin je láska k Principu systému (levice píše malé p a velké s).

    Víra v budoucí vývoj dějin je důvěra, že všechno dobře dopadne i když tady už nebudu a důchod potřebovat nebudu.

  18. Z té našé křesťanské pozice bych řekl, že jde jak o víru ve schopnost kreace představ lepšího světa, než je ten ve kterém se nacházíme, tak i o víru ve schopnost kreace uspokojivých zdůvodnění věčného troskotání……. samozřejmě vždy s jistým pocitem neúplnosti.

  19. „Problém eutanazie se ukázal například u těch lidí, kde hlavním zdrojem touhy po konci života bylo – kromě nějaké běžné chronické nemoci – hlavně to, že jsou chudí a hrozilo jim, že přijdou o střechu nad hlavou.

    Několik opravdu vážně nemocných pacientů si naopak veřejně stěžovalo, že lékaři ztrácejí zájem o jejich léčení a zástupci nemocnic jim s vytrvalou úporností podsouvají sebevraždu jako nejlepší řešení.

    Celkem nepřekvapivé, protože pojišťovny si hlídají peníze a podle studie ušetří jedna asistovaná sebevražda zdravotnímu systému zhruba 60 000 dolarů (patrně kanadských).

    V téhle logice tedy můžeme Linky důvěry nahradit automatickou nahranou odpovědí: „Tak už nekecej a skoč.“

    Konání dobra, zaštítěné verbálním bojem proti diskriminaci a za lidská práva, se nedá zastavit zpátečnickým zapšklým zlem. Od příštího roku se do programu eutanazie mohou v Kanadě přihlásit i mentálně postižení…“

    —————————-

    A taky by to řešilo tu důchodovou reformu.

  20. Moderní liberál prostě nepřistoupí na myšlenku, že problém je ve skutečnosti velmi jednoduchý a jeho řešení spočívá ve skutečnosti, že dřív bylo hodně dětí a málo důchodců. Respektive ten moderní liberál na tuto myšlenku přistoupí „víc než si myslíte“.

    A navíc je velmi neodpovědné mít v tomhle světě dítě. Jednak bychom ho tím vystavili utrpení (zde máme na mysli především to dítě) a pokud by už nedej bože i vyrostlo, jako dospělý člověk by dýcháním ročně vyprodukovalo zhruba tolik CO2, co za dva a půl tisíce kilometrů vyprodukuje průměrně velký osobní automobil splňující emisní normu Euro 6 (o metanu ani nemluvě – metanu průměrně velký člověk vyprodukuje ještě mnohem více než dospělý automobil). A my přece nechceme vystavovat svět utrpení.

    Vědci si také stále hlavou lámu s problémem, proč se stoupající mírou pokroku rapidně klesá porodnost (dobrým příkladem je třeba Rusko), když antikoncepce s tím souviset nemůže. Příčinu tohoto neobvyklého jevu se zatím objasnit nepodařilo.

  21. Jestě mě napadá, že negativní vývoj porodnosti (v závislosti na stoupající míře pokroku) určitě nemůže nijak souviset s prosazováním práv žen či s relativizací manželství („nepotřebujeme na to papír“), ani s rozvolněním významu tohoto slova („potřebujeme na to papír“) a změnou funkce manželství z původního „inkubátoru“ na vyprázdněný statusový symbol.

    Pokud vědci příčinu klesající porodnosti v pokrokových společnostech neobjeví, budou se nakonec muset o staré lidi postarat samotné akciové trhy, jak to chytře předjímá připravovaná důchodová reforma.

  22. Pan Jaroslav Nushart: pane Nusharte, právě jsem v jiném diskusním vlákně („Ale pravdu mám přece já!“) vyjádřil můj postoj k deficitní míře inteligence u určitých osob – abych vzápětí zjistil, že víceméně to samé jste zde už napsal Vy sám! 🙂

    Ano, je tomu skutečně tak: problémem není ani tak samotný deficit inteligence u určitých jedinců, jako míra arogance s kterou oni své názory a postoje deklarují a prosazují. Někdy na počátku sedmdesátých let (nebo to bylo ještě v roce devětašedesátém?), tedy v době politické „normalizace“ kdy na každém úředním místě seděli prověření kádrováci užívající si svou moc, jeden český karikaturista vytvořil (anonymně) karikaturu s titulkem „Srážka s blbcem“. Toto sousloví se pak na jistý čas stalo dost často užívaným úslovím.

    Ze všeho nejhorší případ je právě kombinace hlouposti a arogance; a když je pak dotyčný navíc ještě obdařen mocí nad druhými, tak pak už je doopravdy zle.

    Co se pak Vaší zmínky či návrhu ohledně „snižování rizika lavinovitých šíření skupinových frustrací daňovou investicí do přiměřené míry důvěryhodně sdíleného sociálního bezpečí“ – tak to je něco co požadoval už Aristoteles, pro něj byla revoluční situace (vznikající ovšem především ze sociální frustrace) vždy příznakem krizové situace, nestability systému (a řecká polis, vždy přinejmenším latentně ohrožovaná vnějším nepřítelem, si jakoukoli vnitřní nestabilitu nemohla dovolit, to pro ni mohlo mít smrtelné následky) – proto tedy Aristoteles požadoval společnost s relativně malými sociálními rozdíly, se silnou střední třídou. (Jinak řečeno, i Aristoteles soudí, že i oligarchii se vyplatí dát „ze svého“ nějaký peníz na podporu méně majetných; jejím profitem pak bude sociální smír, kdy si tato oligarchie pak bude moci o to nerušeněji užívat svého bohatství.)

  23. Což o to, paní Hájková, důchodové zabezpečení založené na kapitálovém trhu má naprosto svůj smysl, v Německu něco takového existuje už dávno, jde o to že akcie jsou obecně mnohem výnosnější nežli jakákoli jiná forma uložení peněz. A i kdyby celé důchodové pojištění i nadále držel v ruce stát, tak i on by musel vycházet z toho že se kapitalismus (tedy tržní ekonomika) bude rozvíjet úspěšně, protože jinak by ani stát neměl dost peněz na (dostatečné) důchody, respektive ty peníze které by měl by ztratily na hodnotě.

    Nedá se nic dělat, ale s kapitalismem už zřejmě budeme skutečně muset nějak vyžít, všechny snahy o jeho eliminování končí pravidelně naprostým propadem ekonomické činnosti. To jediné o co je možno se pokusit je tento kapitál – aby se tak řeklo – „zhumanizovat“, to jest změnit jeho nastavení tak, aby působil více v souladu s (pravými) zájmy člověka, místo aby on sám člověka podřizoval svým vlastním zájmům.

  24. Hmmm…. Zajímavý bonmot, pane Petrasku. 😀

    Problém je dost možná toliko v tom, že lidé nejsou schopni otočit pořadí uvedených aktů kreativity. Totiž: kdyby si n a p ř e d dokázali uvědomit a přiznat, v čem jsou jejich představy o lepší budoucnosti nehotové, nedotažené (a v čem se tedy skrývá kořen jejich budoucího ztroskotání), pak by jejich kreativita ohledně možného lepšího světa rázem obdržela podstatně solidnější kvalitu. Takže by pak možná vůbec nemuselo docházet k bodu 2, tedy ke kreativnímu vymýšlení důvodů proč to „pro tentokrát zase nevyšlo“.

    Mimochodem, když už na to přišla řeč, jak jsem už zmínil měl jsem v minulých dnech určitou výměnu názorů s ekologickým (a antisystémovým) aktivistou Josefem Patočkou; a snažil jsem se mu vysvětlit že jeho koncept demokratizace kapitalismu respektive kapitálu je předem odsouzený ke ztroskotání, neboť neřeší komplexní problematiku ani samotné tržní produkce, ani zákonů a dynamik kapitálu. Nicméně jak se zdá, Patočka je železně přesvědčen o své pravdě; a tak ho zřejmě skutečně neočekává nic jiného, nežli za nějaký čas muset kreativně zdůvodňovat, že jeho koncept transformace kapitalismu byl sám o sobě sice naprosto správný, ale že jenom svět jaksi odpíral se podle něj řídit…

  25. Pan Jiří Nushart: Váš příklad s nucením k eutanazii v nemocnicích je naprosto mimo realitu: nemocnice samy na (těžce nemocných) pacientech naopak vydělávají nejvíce. Bylo by proto z jejich hlediska naprosto protismyslné, aby je nutili k eutanazii.

    Měl jsem svého času kolegu, jehož starý otec ležel v nemocni, snad s rakovinou jater. Zřejmě víceméně ve finální fázi. V každém případě mi k tomu ten můj kolega řekl: „Oni naprosto přesně vědí, že mu nemůžou nijak pomoct. A přesto ho budou sedm hodin operovat!“

    Na takto složité a dlouhé operaci nemocnice vydělá obrovskou částku; že se tím samotnému pacientovi nijak nepomůže, tu nehraje žádnou roli.

  26. Pane Poláčku, odmítnutí léčby je něco jiného než eutanazie. Před operací obvykle (pokud jste toho schopen) podepisujete tzv. informovaný souhlas a i v současném zákoně je také upravena instituce předem vysloveného přání. Například přání nezahajovat resuscitaci, nebo – u svědků Jehovových – nepřijmout krevní transfuzi. Pokud vím, tak hodnocení účelnosti léčby u pacientů v konečné fázi jejich života je zcela běžnou praxí – rozhodně se tomu nemocnice sama nebrání a neraduje se z poskytování bezúčelné léčby. Má totiž dlouhý pořadník a někteří pacienti se pak třeba výměny kloubu ani nemusí dožít. Situace je dnes snad také i v důsledku pandemie spíše opačná – člověk většinou opravdu nemusí mít strach, že by byl léčen nějak moc, lidé si spíše stěžují na nedostatek péče. Opravdu jsem se dosud nesetkal s nikým, kdo by si stěžoval na její neúčelný přebytek.

    Nevím, jak je třeba financovaná záchranka, jestli tedy z tohoto hlediska „potřebuje“ co nejvyšší počet „už vlastně zbytečných“ výjezdů. V roce 2009 těch výjezdů v ČR bylo 774 690, v roce 2021 to bylo
    1 164 811 výjezdů. Pokud by tímto tempem ten nárůst pokračoval, znamenalo by to, že nás čeká kolaps celého systému, a to bez ohledu na to jestli záchranka ty zbytečné výjezdy „potřebuje“ nebo nepotřebuje.

    Otázka, co je to „zbytečný výjezd“, je ovšem otázka docela jiná.

  27. Podle Listiny základních práv a svobod má, pane Poláčku, každý člověk právo na život. Pokud by současně měl také právo být zbaven života, byl by to dohromady nesmysl.

  28. Pro všechna základní práva platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a že jsou pod ochranou soudní moci.

    Nezcizitelnost znamená, že subjekt se svého práva na život nemůže zřeknout. Nezadatelnost a nezcizitelnost chrání jednotlivce proti jemu samotnému tím, že ho omezují v dispozici s jeho vlastními. právy. Nezrušitelnost znamená, že státní moc nemůže právo na život zrušit nebo prohlásit za neplatné.

    Pokud tedy chcete legalizovat eutanazii, by nejprve nutné prohlásit Listinu základních práv a svobod za neplatnou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *