Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

649 komentářů u „Forum“

  1. Podle mě je to tak. Sklon (genetická dispozice) existuje. Ovšem nemusí se rozvinout. Na to mohou mít vliv jak vnější faktory, tak vůle onoho jednotlivce, který je touto dispozicí nadán (nebo postižen).
    Queer příznivci si myslí, že v případě, kdy bude eliminován tlak zvenčí (tlak na normálnost), budou mít osoby s homosexuální dispozicí svobodu rozhodnout se, zda se svými sklony budou řídit nebo ne.

  2. Paní Hájková: rozhodně nejsem na větvi. Tohle téma mě zajímá.
    Mohu k němu nesměle podotknout jen tolik, že aby duchovní úsilí fungovalo, je podle mého názoru nutné, aby o něm příjemce věděl a aby v jeho účinky věřil.
    Něco podobného /míním tím mechanismus působení/ se odehrává i ve zcela odlišných konsekvencích a v opačném gardu než je prospěch obmyšleného. Myslím tím například rituál prokletí u australských domorodců.

  3. Tedy, musím napsat, paní Zemanová, že vysvětlit, jak působí modlitba, si vůbec netroufám. Není to jednoduché vysvětlit. A možná je to dobře, protože musí existovat také nějaké tajemství.
    Vzpomínám si, že papež František v nějaké své promluvě vysvětloval, jak modlitba ne snad „funguje“, ale působí: „Modlím se za chudé, aby netrpěli hladem, pak vstanu a jdu je nakrmit“ 🙂
    Jistě hodně záleží na tom, čeho chceme dosáhnout, zač se modlíme a ke komu se modlíme.
    Richard Rohr napsal, že člověk je tvor, který má silný sklon k negativitě. A negativita nepřináší nic dobrého, nemůže se stát základem společnosti. Proto se má každý jedinec snažit o to, aby se negativitě vyhýbal. Modlitba je jeden z dobrých způsobů, jak na to. Ale na druhé straně, nemůže jít o jakési pozitivní myšlení za každou cenu. Člověk si musí připustit, že má i negativní myšlenky. Prožít je, ale nepěstovat si je.
    Kletby by křesťan používat neměl, ale u těch domorodců víme, že působí. Možná proto, že u nich je silná kolektivní duše? Těžko říct.
    V evangeliích Ježíš opakovaně zdůrazňuje: „Víra tvá tě uzdravila“. Líčí, co všechno víra zmůže (i přenášet hory).
    U toho woodoo snad hraje roli negativní víra. Řekla bych, že víra ve zlé síly, v démony. Člověk věří, že někdo mu chce způsobit smrt a skutečně zemře. Na Ježíšových příbězích vidíme, jak démony vymítal, jak uzdravoval tělo i duši.

  4. Paní Hájková, napsala jste tento svůj poslední komentář na „Nástěnce“, nebo tady na „Fóru“?… Zdá se že teď opravdu komentáře svévolně migrují sem a tam. V každém případě jsem tento Váš komentář zkopíroval z „Nástěnky“ sem, protože tady je evidentně věcně příslušný.

    Ale jinak to vypadá, že tu novou webovou stránku budu opravdu muset zřídit v dohledné době, ty problémy se tu množí čím dál tím víc.

  5. Paní Zemanová, jak už jsem napsal, já sám jsem posílal léčivé energie i lidem, kteří o tom vůbec nevěděli, a zdá se že to i v těch případech působilo. Jednalo se ovšem jenom o jednotlivé případy (nejsem v žádném případě profesionální léčitel), ale přesto se ty účinky zdály být dost jednoznačné. (Ale stejně tak naopak byly případy kdy jsem někomu předem sdělil že mu pošlu léčivé energie; ale účinek byl v daném případě nulový.)

    Ostatně, docela zajímavou příhodu na toto téma svého času vyprávěla zpěvačka Eva Pilarová. Ona měla dost velké zdravotní problémy (kromě jiného s rakovinou), a tak si jednou (to bylo snad ještě za socialismu) nechala k sobě přijít nějakého léčitele. A zajímavé bylo: její koucourek okamžitě vycítil kouzlo jeho osobnosti, a sám se k němu nanutil, aby z jeho rukou přijal dávku léčivých energií. O tom se vůbec dost často zpravuje v léčitelských kruzích, že zvířata dokáží tyto schopnosti mnohem citlivěji vycítit nežli lidé. A také je ovšem možno i zvířata těmito energiemi léčit; kde tedy asi sotva je možno hovořit o nějaké „sugesci“. 😉

    Ostatně, Eva Pilarová líčila i jeden svůj další zážitek s léčitelstvím, který je ovšem už skutečně i pro mě velmi podivuhodný. To už bylo po převratu, kdy už tedy mohla cestovat na Západ. (Což předtím celou dobu nesměla, jako „nespolehlivá“.) Dostala se tedy do Kanady, aby tam zpívala krajanům. Byla tam ubytovaná v nějakém českém (to jest: českými emigranty vedeném) hotelu či něco takového. A ta česká hoteliérka měla také léčitelské schopnosti. A najednou se Evy Pilarové zeptala, jestli snad nemá něco s krkem. Zpěvačka ten den skutečně byla silně ochraptělá; vůbec nevěděla jak bude moci zpívat. Ale ta hoteliérka jí přiložila svou ruku na krk, a delší dobu ji tam držela. A když ji pak zase odtáhla z jejího krku – ta ruka byla náhle úplně zčernalá! Eva Pilarová doslova řekla, že ta ruka byla černá jako kdyby ji ta paní vytáhla z uhláku. A – ochraptění bylo pryč, ona mohla bez problémů zpívat!

    K tomu všemu je ještě zapotřebí dodat: Eva Pilarová jak už zmíněno měla svého času rakovinu; a lékaři jí nedávali více než půl druhého roku života. Ona se pak právě tehdy obrátila na pomoc léčitelů; a o této příhodě pak mohla vyprávět ještě o řadu desetiletí později! Bylo to myslím v jednom show Karla Šípa; ten to spontánně doprovodil komentářem: „Kdo ví, kde jsou dneska ti doktoři!“ Zatímco jejich pacientka, které přiznávali už jenom rok a půl života, zde byla ještě stále.

  6. Šlo o komentář na Fóru. On ale nikam nemigroval. Vždycky, když se načne nová stránka (nebo nový list) diskusních příspěvků a dotyčný komentář (příspěvek) se ocitne už na tom novém listě, nelze se na příspěvek přímo dostat. Jak jsem upozorňovala pana Nusharta, musí se jít na předchozí příspěvek a pak překliknout na novější komentáře.

  7. Ale ten Váš komentář se pak objevil na Nástěnce. Já jsem ho jenom zkopíroval sem, na Fórum.

  8. K těm zážitkům s léčitelstvím Evy Pilarové se mi podařilo příslušné pořady objevit v archivu České televize.

    Především se jedná o to show Karla Šípa: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10090925908-vsechnoparty/207522161600038/

    Kdo by ho nechtěl sledovat celé, jenom tu část s vyprávěním Evy Pilarové, to je možno nalézt na spodní liště, jsou tam žlutá znaménka; když se přes to přejede myší, u toho posledního se objeví popiska „Eva Pilarová“.

    A o své nemoci a o léčitelství vypráví také v pořadu „13. komnata“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/205562210800007-13-komnata-evy-pilarove/

    Tady je ostatně možno jednoho léčitele spatřit přímo v akci.

  9. Šlo o následující komentář:
    „Podle mě je to tak. Sklon (genetická dispozice) existuje. Ovšem nemusí se rozvinout. Na to mohou mít vliv jak vnější faktory, tak vůle onoho jednotlivce, který je touto dispozicí nadán (nebo postižen).
    Queer příznivci si myslí, že v případě, kdy bude eliminován tlak zvenčí (tlak na normálnost), budou mít osoby s homosexuální dispozicí svobodu rozhodnout se, zda se svými sklony budou řídit nebo ne.“

    Tento komentář byl hned od začátku na Fóru, kam jsem ho i napsala, nikoli na Nástěnce.

  10. Ne, paní Hájková, jedná se o Váš komentář z 12:42. Tedy ten který začíná „Tedy musím napsat, paní Zemanová…“

    Ten byl na Nástěnce, i když věcně i logicky patří sem, na Fórum.

  11. Velmi souhlasím s názorem paní Hájkové, že (konkrétní) dispozice se nemusí vždy rozvinout (manifestovat). Blízké mi je stanovisko odborníků, s nímž nás tu seznámila paní Zemanová. Byl by to nádherný doklad působení přírodního výběru, kdyby se s každým narozeným chlapcem stávalo pravděpodobnější, že jeho mladší sourozenec bude mít homosexuální (pre)dispozici. Zvlášť „důmyslné“ by bylo, kdyby předpokladu v rozvinutí mohlo zabránit, pokud by starší sourozenci předčasně zmizeli z dosahu (zemřeli). Nelze ovšem vyloučit, že zde máme co do činění s výsledkem hledání hodně právě tímto směrem… Pochybnosti vzbuzuje především, že s nižším počtem dětí by (dnes) ve většině světa mělo být méně homosexuálně disponovaných jedinců. Asi si nemyslíme, že tomu takhle je. Existuje však i možnost, že dávnou realitu dnes nepoznáme pro řídké manifestování sexuální orientace.

    Má-li někdo se svým sourozencem (tak jako jsem měl i já se svým bratrem) krásný vztah, může mít potíže pochopit, jak evolučně přínosný
    může být úspěch při snižování rivality a napětí. Není proto od věci uvědomit si, o čem vypráví mýty a historie od Romula a Rema přes Boleslava a sv. Václava až třeba po tři knížecí bratry, ohrožující svými úklady reálně samostatnost státu Čechů na počátku 11. století.

    Každopádně je skutečností, že homosexuální chování je poměrně běžné u mnoha živočišných druhů. Nejvlastnější původ tedy bude v genetické sféře a výše zmíněný účel nemusí mít obecnou platnost. U tvorů nám biologicky nejbližších je však velmi zřetelný. Šimpanzi bonobo získali zřejmě v první řadě takto mnohem klidnější život (ve srovnání s jejich příbuznými na druhém, pravém břehu veletoku Kongo).

    O tom, co udělalo člověka člověkem, je spousta teorií. Nejznámější asi zůstává Engelsova o vlivu práce. Když se dnes podíváme na lidskou spolupráci a (díky ZOO nebo TV) na rozruch ve větších skupinách různých primátů, pochopíme, že to mohla být i schopnost plného soustředění, jež vyžaduje, jak víme, dostatek klidu. Později ovšem mohla homosexualita (i její nové, sociální, funkční ekvivalenty) zastat i další podstatnou roli, třeba ušetřit čas i jiné prostředky, potřebné na rozvíjení celé škálu poněkud zbytných záležitostí.

  12. K příběhu kocourka paní Pilarové mohu dát k lepšímu příběh našeho milovaného bígla Maxe, který miloval lidi a každá návštěva ho naprosto nadchla. Až na jedinou výjimku. Kolegyně k nám dovedla léčitele, ke kterému měla naprostou důvěru. Předtím nám vyprávěla, že ji ten člověk přesvědčil, že ji svým působením dokáže zbavit bulky v prsu, takže nebude muset podstoupit ani chirurgický zákrok ani žádnou další léčbu.
    Maxíkova reakce při vstupu léčitele do bytu nás šokovala. Vrčel na něj vyloženě nepřátelsky a nedalo se dělat nic jiného, než že jsme psa museli zavřít v ložnici, kde zuřivě štěkal po celou dobu, než návštěva odešla.
    Kolegyně po půl roce naštěstí dala na naše naléhání a obrátila se na odborníky. Ukázalo se, že jde o zhoubný nádor a řešením byla operace a chemoterapie. Skončilo to dobře, tu ženu čekalo přes třicet let spokojeného života v láskyplné rodině.
    To bylo opravdu poprvé a naposledy, kdy dal Max najevo, že si někdo nezaslouží jeho důvěru.

  13. K tomu poslednímu případu: paní Zemanová, v komunitě nejen léčitelů, ale esoteriků všeobecně naprostá většina bez dalšího otevřeně přizná, že se zde pohybuje i obrovské množství šarlatánů. Nedá se nic dělat, ale toto je sféra, kde jsou reálné schopnosti (a reálné výsledky) jen značně obtížně prokazatelné a kontrolovatelné. Navíc: mnozí z dotyčných snad ani nejsou šarlatány ve vlastním slova smyslu; to jest, oni ve své vlastní (nadpřirozené) schopnosti sami věří, i když je nemají, nebo jenom v daleko menší míře, než jak jsou sami přesvědčeni.

    Ovšem: celá množství šarlatánů bychom našli i v oboru přírodních věd a klasické (školské) medicíny. Že praskne to že ten či onen výzkumník – v honbě za slávou a za finančními prostředky – zmanipuloval data svých výzkumů, to se děje prakticky jako na běžícím pásu. Ale to asi ještě nebude dostatečný důvod k tomu, abychom zavrhli vědu jako takovou.

    Seriózní léčitel – jak bylo ostatně jasně ukázáno v oné „Třinácté komnatě“ s Evou Pilarovou – se bezpečně pozná podle toho, že nikdy nebude pacienta zrazovat od prostředků klasické terapie. A optimální stav – jak bylo také řečeno tamtéž – je ten, kdy oba tyto léčebné způsoby najdou cestu k sobě, doplňují se navzájem.

  14. Co se pak tématu homosexuální orientace týče, musím přiznat, že mě už poněkud unavuje, respektive nevidím v jeho neustálém propírání žádný další podstatný přínos.

    Nicméně se zdá, že je – z čistě metodologického hlediska – nutno rozlišovat dvě základní skupiny působících faktorů. Krátce řečeno: faktory interní (individuální) a faktory externí (evolučně funkční).

    Především je nutno si uvědomit jednu věc, kterou si za normálních okolností nijak nepřipouštíme: totiž že celá oblast sexuality (jak lidské tak obecně biologické) je krajně složitý mechanismus. Je to krajně složitý mechanismus – ve kterém se kdykoli něco může „porouchat“. Stejně jako dejme tomu u automobilu se může stát, že při vadné konstrukci (či produkci) jeho převodové skříně se po zařazení prvního rychlostního stupně místo žádoucího pohybu vpřed rozjede vzad. Prostě proto že tam někdo přehodil nějaká kolečka.

    A v řádově mnohonásobně složitějším mechanismu sexuality a pohlavních preferencí je prakticky nevyhnutelné, že tu a tam dojde k této „záměně koleček“. S tím rozdílem ovšem, že tuto sexuální orientaci není možno „opravit“, neboť je velice úzce spojena se základním pocitem vlastní identity. (Přinejmenším doposud žádná možnost „opravy“ objevena nebyla. Uvidíme, co přinese další rozvoj genetické „crispr“-techniky.)

    To je tedy oblast interních faktorů. (Těch může být ovšem ještě celá další řada, psychické predispozice především.) Externí (evoluční) faktory jsou ale takové, které například zmínil pan Horák s opicemi bonobo: zdá se že evoluce nepokládá homoerotické vztahy za nikterak zásadně škodlivé co se týče přežití, udržení rodu; a naopak, ona si je dokázala přizpůsobit pro vlastní, žádoucí účely (především asi pro zvýšení vzájemných přátelských vztahů mezi samci, a tím utlumení jejich vzájemné vnitrodruhové agresivity). Ovšem k tomu je nutno připojit i to, že tyto homoerotické vztahy v přírodním prostředí většinou zřejmě nejdou na úkor vztahů heteroerotických, tedy nijak neomezují plodnost a rozmnožování daného živočišného druhu.

    Ovšem k tomu je nutno připojit ještě to, že u skupinově žijících druhů má většinou vůdčí samec monopol na plození potomků; samotná kvantita reprodukce tím tedy nijak není ohrožena, zatímco pro „přebývající“ samce jsou pak homoerotické styky do značné míry jedinou možností pro odbourání vnitřního pnutí.

    Všeho všudy: homosexuální orientace je – ve svém jádru – evidentně přírodně podmíněnou a přirozeně danou záležitostí, a je dost marným namáháním se proti tomu mravně rozčilovat.

    I když – na straně druhé dost možná, že i toto „mravní rozčilování“ nad lidskou homosexualitou opět může mít své čistě evoluční důvody! U lidského rodu totiž onen skupinový monopol na plození potomků většinou není dán; z hlediska evoluce je tedy naopak potřebné (pro udržení druhu), aby byly projevy homosexuality potlačovány co nejvíce. Přinejmenším v těch fázích vývoje lidstva, kdy je reprodukční číslo příliš malé (respektive protivenství přírody příliš velká), takže by reálně mohlo hrozit vyhynutí celého druhu.

  15. Pane Poláčku, ono vnitřní pnutí je patrně energie, která se ovšem mohla vynaložit k jinému účelu než k sexuálnímu styku, ještě ke všemu takto neproduktivnímu, když to řeknu tak utilitaristicky.

  16. Možná že člověk nezůstal na úrovni opice právě proto, protože nebyl sto okamžitě uspokojovat všechny své potřeby. Kdyby mohl, nebyl by vývoj.

  17. K slovům pana léčitele (o mamince tišící bolest dítěte) a příběhu s Maxíkem mne napadá: Třeba by lepší integraci těchto přístupů do úsilí o uzdravení napomohlo, kdybychom si zvykli nazývat tyto reálné děje schopnostmi „podpřirozenými“ 😉 …. Kdybychom je brali s pokorou a vděčností jako výraz faktu, že člověk existoval jako smečkový tvor, že byl/může být reálně částí „těla“ rodiny/společenství a tato společenství vyvinula (v předvědeckých dobách) tyto určité nástroje vzájemné podpory a pomoci… Existují i jiné „atavismy“ 😉
    Uzdravení/prosba o ně ale může člověka pomoci vyladit k hlubší důvěře… K onomu „Ne jak já chci… „

  18. Tak jsem si teď poslechla pořad Třináctá komnata Evy Pilarové. Asi to tak bude, že člověk potřebuje mít motivaci k životu, vůli k životu, a pomáhá mu především to, když má pro koho žít. Zaujal mě (ke konci) příběh s drahým autem na dluh, které dotyčný nemocný musel splácet, a proto „nemohl“ umřít a nechat dluh ženě. A lékař potvrdil, že mu to patrně pomohlo k uzdravení.
    Taky se mi líbila ta vstřícnost lékaře k léčiteli a naopak, která prakticky vedla k jejich spolupráci při léčbě. To se asi málokdy vidí.

  19. No ano, právě tuto vzájemnou vstřícnost jsem měl na mysli, když jsem psal o tom že tohle by měl být ideální stav. Bohužel v realitě je tomu většinou pořád ještě tak, že klasická medicína alternativní způsoby léčby (a tím spíše léčbu energiemi) neuznává. Zatímco – jak to zmínila paní Zemanová – leckteří šarlatáni na poli léčitelství zase hledí spatra na klasické léčebné terapie. A tato vzájemná konkurence a nevraživost jde samozřejmě na úkor pacientů.

    Ovšem – pokud vím tak v USA už je celá řada klinik, kde je klasická a alternativní medicína praktikována ve vzájemné kooperaci a koordinaci. Ovšem nevím jestli se tu používá i léčení energiemi; spíše asi jenom takové metody jako je akupunktura, TCM a podobně.

  20. „Podpřirozené“ léčitelské schopnosti – to je opravdu nezvyklá definice, pane Nusharte! 😉 Ale opravdu otvírá prostor pro nové náhledy.

    Přitom ovšem onen léčitel se vyjádřil asi poněkud nešťastně, on chtěl říci že energetické léčitelství má své přirozené/přírodní základy, jenom že určití jedinci mají tuto schopnost více vyvinutou; ale tak jak to formuloval to spíše budilo takový dojem, že léčitelství spočívá vlastně jenom na sugesci, jako když matka pofouká svému dítěti bolístku.

    Ovšem, v esoterické komunitě se právě o tom vedly spory (a asi to dodnes nebude rozřešené), jestli tyto schopnosti má skutečně v zásadě každý člověk, a že jenom někteří jedince mají tyto schopnosti vyvinuté více nežli jiní; anebo jestli se jedná o zcela exkluzivní schopnosti které jsou dopřány jenom určitému okruhu jedinců.

    Jisté je: schopnost působit prostřednictvím energií reiki může být vybuzena prakticky u každého člověka (pokud má k dané věci jenom trochu vstřícný vztah); teorie je taková, že mistr reiki prostřednictvím iniciačního aktu v daném adeptovi „pročistí“ jeho energetické kanály, takže on jimi pak může přijímat, a dále posílat „kosmické“ léčivé energie. Jinak řečeno: podle této teorie má tyto energetické kanály v sobě skutečně každý člověk; a tedy v zásadě u každého mohou být aktivovány.

    Ovšem: léčení energiemi reiki je hodně nespecifické, to jest je to víceméně jenom čiré dodávání energií. S léčivými energiemi je možno zacházet i mnohem aktivněji a cíleněji; ale to je pak opravdu asi záležitostí jenom omezeného okruhu k tomu osobně disponovaných jedinců.

  21. Termín podpřirozené mne napadl v souvislosti s představou, že třeba vlci se možná léčí navzájem ve smečce (nevím to, je to jen moje představa) , tak jako možná někteří psi někdy léčí ve své (lidské) smečce… Nemyslím si ani, že hlavním mechanismem opravdové pomoci maminky svému dítěti je (auto)sugesce. Myslím že tam působí nějaká hluboká prosba a důvěra.

  22. Možná proto je dnes samozřejmostí, že musí-li malé dítě do nemocnice, je dovoleno, aby tam s ním byl někdo z rodičů, většinou matka.
    Kdysi to nešlo. Ba ani za ním nesměli na návštěvu. Domnívali se (odborníci) zřejmě, že to naopak léčbě brání.

  23. A co teprve novorozenec, který tvořil a ještě i po porodu tvoří s matkou jeden celek. Ani na to se před desítkami let (v porodnici) nebral moc ohled.

  24. O možnosti posílání léčivých energií na dálku se jistě vedou spory.
    Ale spory se vedou i o jiných věcech – například o možnosti předávat evangelium pomoci moderních technologií jako je televize, internet…
    Já myslím, že ano. Tam se totiž neposílá energie, nýbrž informace, která v člověku může (a nemusí) vzbudit něco, co v něm vlastně už je.
    Nebo je ona léčitelská energie také informace? Která ovšem necílí na ducha člověka, nýbrž na jeho tělo?

  25. Ano, v určité době došlo k velkému odklonu od „starého dobrého“, od přirozenosti. Víra v pokrok a změnu zasáhla celý svět, ale v zemích východního bloku vítězila jednoznačně. Rozchod s tradicí můžeme dodnes vidět třeba na charakteristické podobě sídlišť. (Současnost naproti tomu přece jen zase už vyrůstá z více kořenů.) Praxe ve zdravotnictví, jejíž jeden příklad zmínila paní Hájková, byl také charakteristickou dobovou oscilací.

    Je dobře, jestliže se aspoň v některých ohledech vracíme k zavrhovaným archetypálním formám. Neměli bychom to však přehánět. Zvláště v oblasti zdravotní péče ne. Různé přirozené způsoby navracení zdraví byly dlouho tím nejlepším, co lidé měli. Později byly často rovnocennou alternativou k novým odborným postupům a výkonům. Již nějaký čas však jde jen o doplňkový „sortiment“, byť třeba populární a poptávaný. Leckdy proto, že nutná léčebná praxe bývá hrazena, a v lidech je přitom dnes opět posilován pocit, že to nejlepší přece koupí za své na trhu.

  26. Energie a informace: myslím, že o tom už jsme jednou mluvili, paní Hájková. Ovšem – ono je to skutečně poněkud složitější.

    Bezprostředně vzato je to rozlišení evangelium = informace, zatímco léčitelství = energie bezpochyby správné.

    Ovšem: na straně druhé každá energie je zároveň také informace. Protože jinak by byla naprosto amorfní, nespecifická, byla by to jenom čirá síla, ale bez jakéhokoli konkrétního působení. A to platí tím spíše o energii léčivé (léčitelské), která tedy musí nutně obsahovat i vysokou míru zcela specifické informace.

    A na straně druhé: ano, evangelium jako takové je svým obsahem bezpochyby především informace. Kdy je tedy víceméně jedno, jakým médiem jeho zvěst bude šířena.

    Ovšem: na straně druhé Ježíš sám své evangelium vůči svým posluchačům nešířil jenom a pouze slovem (informací), nýbrž dozajista zároveň i silou své osobnosti, svým charismatem. (A skoro by bylo možno soudit, že toto jeho charisma bylo fakticky nezbytnou podmínkou pro to, aby lid obecný vůbec začal přemýšlet i o obsahu jeho sdělení.) A charisma – co to vlastně je? Osobní vyzařování – je to více energie, nebo více informace?…

    Vlastně ještě užší je tento vztah mezi slovem (jakožto pouhou informací) a mezi způsobem jejího podání v islámu. V něm jsou totiž slova proroka Mohameda tradičně přednášena ve verších, zpěvavým hlasem přednašeče při společných shromážděních nábožného zástupu v mešitách. A ti muslimové, kteří „vyrostli“ na těchto společných modlitbách, na tomto poeticko-zpěvném přednášení súr Koránu, když se později dostali k jeho pouze písemné podobě, byli pak těžce zklamáni, v této písemné formě vůbec nedokázali objevit tu intenzitu duchovnosti, jakou prožívali dříve, v tomto bezprostředně osobním sdělení.

    Takže jak je vidět, obsah (sdělení) přece jenom není možno tak docela oddělovat od formy, jakou se tento obsah sděluje.

  27. Evangelium bylo/je sdělováno právě také formou informací o možném uzdravení. To nejhlubší uzdravení má však (v Ježíšově podání) konkrétní cíl: návrat k základní důvěře. (Což může znamenat vlastně zhojení podstaty prvotního hříchu.)

  28. No, to poeticko-zpěvné přednášení súr Koránu má možná obdobu v katolických bohoslužbách, kde na věřící působí též hudba, obrazy, oltáře, výzdoba kostela a j.
    Protestanti to většinou odmítají. I když ne tak úplně (třeba tu hudbu mají také). Ale rozhodně by to nemělo být to hlavní. Ony vůbec ty bohoslužby by neměly být to hlavní. Důležité je, aby člověk víru přenášel do života, ne aby byl „okouzlen“ bohoslužbou či dokonce charismatickým knězem.
    Apoštol Pavel přikazoval ženám zahalovat si v modlitebním shromáždění hlavu, zejména proto, aby neokouzlovaly přítomné muže svými dlouhými vlasy.

  29. Pane Poláčku, tak jsem před chvílí otevřela knížku A. Grüna „Biblické obrazy o vykoupení“ na zcela náhodné stránce a hned jsem tam narazila na zmínku o tom, že Ježíš vlastně léčil i samotným svým zjevem, tedy svým charismatem. A také lidi uzdravoval rozhovorem s nimi. To jsem sem tedy musela opsat, protože je tam i o té informaci a o tom, co je to informace.
    „Ježíš položil dvěma učedníkům na cestě do Emauz otázku, která vnesla do jejich smutné bezradostnosti smysl a která by i pro nás mohla být klíčem k životu: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26)
    Projdeme-li spolu s tímto klíčovým slovem svůj život, tu pocítíme, že i v našem případě měly všechny ty krize a trampoty, všechna naše selhání a poranění svůj smysl, že nás vedly k naší vlastní podobě, k naší slávě (doxa) a mohly nás osvobodit od všech našich iluzí, které jsme si udělali o životě. Tím, že ve svém životě objevíme během rozhovoru nějaký smysl, se uzdravíme, smíříme se sami se svou osobní historií a probudí se v nás nové síly. Evangelista Lukáš jakožto Řek podporuje dnešní víru ve spásu prostřednictvím informace. Informace u něho ovšem není žádný poznatek, nýbrž nový vhled do tajemství života, který se člověku ozřejmí právě během rozhovoru. Tím, že spolu hovoříme, přidruží se k nám Kristus a otevírá nám smysl našeho života. Přitom nejde jen o nový vhled, nýbrž i o Ježíšovo vyzařování, o vyzařování jeho tepla, jeho lásky a jeho síly. V Ježíšově blízkosti se uzdravují lidé, cítí ve svém srdci dotek.
    Tak nám Lukáš ukazuje, že lidské setkání a rozhovor jsou místa, kde nás dostihne spása skrze Ježíše Krista, kde nám sám Ježíš ukáže cestu k životu; cestu kterou nezpochybní ani sama smrt; cestu, která spíše vede smrtí do slávy nebes.“

  30. No ano, paní Hájková, to je to co jsem psal že Ježíš působil nejenom slovem, ale i svým osobním vyzařováním, svým charismatem. Přičemž ovšem toto charisma je těžké nějak definovat: je to také svého druhu „informace“, nebo ne?…

    Teď mě ale napadla jedna opravdu dost neobvyklá myšlenka. Právě teď jsem v druhém diskusním vláknu psal o tom, jak Sokrates věřil tomu, že lidská duše na svět nepřichází prázdná, nepopsaná, ale že si „vzpomíná“ na to co věděla a znala dříve.

    Co kdybychom tedy i Ježíšovo působení nakonec pojímali tak, že Ježíš vlastně nakonec lidské duše přiváděl k tomu, aby se „rozpomenuly“ – ovšem ne na pouhé vědomosti, nýbrž na svůj původní, čistý, ryzí stav; ten stav ve kterém se nacházely ještě před „prvotním hříchem“?… – Což je vlastně právě to, co napsal i pan Nushart.

  31. K čemuž je možno připojit ještě i to, že i podle Platóna byli lidé původně „u bohů“, ve své původní čisté, nezkalené, nezkažené podobě.

    A teprve později ztratili tento svůj bezprostřední kontakt ke světu bohů – zčásti v důsledku světové potopy, zčásti v důsledku vlastní zkaženosti. A i podle Platóna musí teď lidé namáhavě hledat svou cestu zpátky k onomu původnímu, božskému stavu v dobách „Zlatého věku“.

    – Teď mě napadá, že toto Platónovo pojetí se ve své struktuře nakonec nijak příliš zásadně neliší od křesťanského konceptu „Království božího“…

  32. Pan Nushart ovšem o preexistenci lidských duší nic nenapsal. I když, mám dojem, že i v křesťanství se svého času ten koncept objevil. Ale asi se to neujalo.
    Myslím, že duchovní uzdravení je snad totožné se spásou. Jde o uzdravení ze hříchu. Hřích lze pokládat za ránu v duši, za něco, co stojí mezi člověkem a Bohem. Lidské chování je hluboce ovlivňováno nevědomím a prožitky z raného dětství, různými pocity viny, závislostí atd.
    Boží království není návratem zpátky k Zlatému věku, k nějakému původnímu božskému stavu (ten nikdy neexistoval) nýbrž cestou k budoucnosti. Tresmontant kdysi psal o tom, že lidstvo má být „přebožstveno“.

  33. Jde o totéž, co řekl Ježíš Nikodémovi.
    „Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3)

  34. Myslel jsem to myslím jen jednoduše tak, že člověk uzdravením pochopí/prožije (nevím zda znovu), že může Bohu plně důvěřovat.

    (Ztráta? / nenalezení? této důvěry a její nahrazení strachem je asi podstatou prvotního hříchu).

  35. Strachem z lidí? Strachem z bolesti? Strachem ze smrti? Strachem ze života?

  36. Možná všechny tyto a další strachy (kvůli kterým člověk škodí sobě nebo druhým) pochází ze strachu z Boha. (Ať v představách Jeho Bytí či prázdného chaosu. Na místě Důvěry.)

  37. Je tenhle strach už u malých dětí? Když jsem hlídala 4 a půl letou vnučku, přišla za mnou v noci do postele. Ráno jsem se jí ptala, proč. Řekla: No protože já jsem se bála, že v mojí postýlce je strašidlo.

  38. Předevčírem jsem chtěla něco přidat do diskuse v Dr. Ale zjistila jsem, že už mi zanikl přístup. Přestože ještě přispívám měsíčně stokorunu. Zřejmě to nestačí. Zruším tedy i to, co dosud platím, protože navyšovat předplatné už nechci.
    Ale stejně je zajímavé, že největší diskuse bývají ohledně komunistů či komunismu. Jako by to bylo stále nějaké aktuální téma. Proč?

  39. Tak to je skutečně zajímavé, paní Hájková: já poplatky na DR neplatím vůbec – a přesto tam stále mohu umisťovat své příspěvky!

    Já bych ty poplatky platil – jenže se vůbec nemohu dostat do mé osobní sekce, abych tam ty poplatky mohl poukázat. Místo toho jsem tedy těch tuším 500 korun poslal jako dar.

    A tuším že pan Morbicer také napsal, že se do své osobní sekce nemůže dostat.

    Ale jestli máte zaplaceno a nemáte možnost přístupu, nejlépe když pošlete mail do administrace. Myslím že i pan Nushart (Jiří) s tím měl problémy, a když tam poslal mail tak to dali do pořádku.

    Jinak: ano, i já jsem si toho povšiml, že sice to někdy vypadá, jako by nejen že tam už skoro nikdo nediskutoval, ale skoro to ani vůbec nesledoval. Ale u určitých témat se najednou ukáže, že je tomu jinak. Že ta „stará garda“ je tu stále ještě přítomna, a občas jsou ochotni i diskutovat. Neřekl bych ovšem že jenom když se jedná o komunismus; ale když se jedná o nějaké zásadní politické téma.

  40. Shodou okolností jsem zrovna dnes v německých novinách (Süddeutsche Zeitung) četl článek o duších, v jejich posmrtné existenci. To jest přesněji: byla to recenze Dantova „Pekla“, jeho nového vydání.

    A byl zde zaznamenán docela zajímavý rozdíl mezi zemřelými v tradici antické, a v tradici křesťanské.

    Totiž: v té antické tradici jsou tito zemřelí vlastně jenom „stíny“. Které jako takové samy nevrhají stín (podle toho se od nich sám Dante ve svém pobytu v podsvětí odlišoval). Zatímco v křesťanském pojetí – které tu ovšem není nijak jednoznačné, jedná se spíše o vlastní interpretaci Danteho – by duše zemřelých musely být pojímány jako „světlo“, neboť jejich pramenem je Boží světlo.

    Ovšem co je tu obecně problémem, je vztah k tělu, k tělesnosti, k tělesné schránce. Ty antické „stíny“ jsou už ze samotné své definice netělesné; jsou jenom jaksi odrazem, tedy „stínem“ původní tělesné existence.

    Ale u křesťanských duší je jejich vztah k tělu dost nejasný. Podle podání Danteho jsou to tedy v jejich současné podobě jenom jakési světelné útvary či entity; které nicméně čekají na to, že ke konci věků jim budou vrácena jejich původní těla, nyní ovšem už v dokonalé podobě.

  41. K té větě, že duše (podle Danta)“čekají na to, že ke konci věků jim budou vrácena jejich původní těla, nyní ovšem už v dokonalé podobě…“
    Myslím, že ta těla nebudou původní. Vždyť ani naše současná těla nejsou „původní“. Veškerá jejich hmota v podobě atomů atd. se už několikrát vyměnila. A duše je podle Bible součástí těla. Proto se i ona obnovuje.
    Nakonec o tom psal i apoštol Pavel ve 2. listu Korintským 4:
    „16A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.
    17Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy
    18nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“

  42. Včera jsem si koupila katolický kalendář s citáty, které jsem si hned přečetla. Dověděla jsem se tam, že katolická teoložka Georgette Blaquière řekla: „Bůh sestoupil do kolébky, abychom z něj už neměli strach.“
    Vzpomněla jsem si hned, že se tu pan Nushart nedávno zmínil o strachu z Boha. Z Boha v kolébce by asi nikdo strach neměl. Trochu mi to připomnělo feministickou teologii o „slabém Bohu“. Takový Bůh se ale zdá být bezmocný. Místo strachu z Boha by nás pak mohl přepadnout strach z nepřítomnosti Boha, čili strach z chaosu. Jenže Bůh přítomen je, i když může být (zatím) v kolébce. Vždyť i v malém dítěti je vůle a potenciál s chaosem bojovat.

  43. Musím přiznat, paní Hájková, že toto zlidštění Boha se křesťanům skutečně povedlo. Nejen zmíněným položením syna Božího do kolébky, ale i tím, jak Kristovi přisoudili prožitek utrpení.

  44. Což o to, utrpení – a to mnohonásobné – prožíval i Prométheus. I když ten byl vlastně jenom „polobůh“.

    Ale to „položení do kolébky“ – ano, to by asi dost sotva v nějakém jiném náboženství hledalo paralelu.

  45. Ovšem, co se toho strachu z bohů týče – zdaleka ne všechna náboženství měla nezbytně bohy, kterých bylo zapotřebí se bát. Například – bylo to tuším v době mínojské, na ostrově Kréta – tamější obyvatelé měli původně náboženství přírodními, dobrotivými bohy. Jenže – potom došlo ke katastrofě, k obrovskému zemětřesení, které smetlo půlku ostrova. A zbylí obyvatelé pak zcela změnili své náboženství, nyní byl jejich parthenón plný strašlivých, děsivých bohů, kterém bylo nutno přinášet lidské oběti.

    Ovšem, tato změna kultu jim nijak nepomohla; přišlo další ničivé zemětřesení, archeologové dokonce objevili jednu místnost či skalní sluj kde právě probíhala taková lidská oběť, která byla právě v tom okamžiku zasypána v důsledku zemětřesení.

    Zdá se tedy, že proti přírodním silám nic nezmohou ani dobří, ani zlí bohové…

  46. Na přírodní zákony poukázal i Ježíš slovy:
    „On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?“ Lukáš 13, 2-4
    Podle přírodních zákonů tělo zde ve světě čeká smrt, ať byl člověk spravedlivý nebo ne. S tím se nedá nic dělat. Ježíš nabízí pokání, tedy změnu smýšlení, jako způsob, jak překonat myšlení těla, které směřuje ke smrti.

  47. PROFESOR V. V. ŠTĚCH

    Před nedávnem Česká televize reprízovala seriál hovorů s profesorem V. V. Štěchem. Ačkoliv jsem tento seriál (nebo přinejmenším některé jeho díly) už kdysi viděl, přesto (nebo možná právě proto) jsem si je teď nahrál na videorekordér, a sleduji ho znovu. Připomínám, že tento seriál byl zahájen tuším v roce 1966, a pak v nepravidelných intervalech pokračoval po několik dalších let.

    Co mě na celé této záležitosti fascinuje (a proč považuji za potřebné respektive přínosné tuto věc zmínit i zde), to je právě samotná osoba pana profesora. Přitom: on sám na první pohled působí dost nenápadným dojmem, starší pán (už na počátku oné série mu bylo nějakých 80 let!), oblečen v dost nevzhledném dlouhém kabátě, typickém pro tehdejší dobu (a pro tehdejší náš textilní průmysl).

    Ale: profesor Štěch, to byla v podstatě chodící, či lépe řečeno: živá historie. Byl to jedinečný vypravěč; a už sám jeho způsob řeči, způsob přednesu je – především ve srovnání s dnešními standardy – téměř zázrakem. Dnes je nutno takovéto vzpomínkově-dokumentární pořady přednášet suverénním tónem, v tempu, divák se ani na chvíli nesmí nudit; jinak by hrozilo nebezpečí, že přepne na jiný program. Profesor Štěch si nijakým způsobem neláme hlavu s tím, jestli bude na televizního diváka působit tím či oním dojmem; znovu a znovu se zarazí, zastaví v řeči, a hledá příhodný výraz. Ovšem – toto hledání nese své ovoce, jak už řečeno on byl jedinečný vypravěč, on ještě hovořil víceméně starou, historickou, nebo spíše literární češtinou, která se dnes už v běžném hovoru reálně nepoužívá. Ale – u něj to působí naprosto přirozeně, je neklamně znát že on mluví tak jak doopravdy myslí, jeho řeč je vlastně jakýmsi románem spatra přednášeným, či právě tvořeným, nesmírně rozkošatá, místy až bezmála poetická. Dnes už prakticky nikdy není možno zažít tak neuvěřitelné bohatství naší mateřštiny. On mluvil ještě jazykem Jiráska, Masaryka, Palackého…

    A nejenom samotným jazykem; ale je naprosto jasně znát, že on celou tehdejší národní kulturu do sebe vstřebal, on s ní splynul v jedno, byl prakticky jejím ztělesněním, personifikováním – a právě proto o ní dokázal tak živě a přesvědčivě vyprávět. Jak sám řekl, on znal v Praze osobně prakticky každého, kdo v té době v kultuře něco znamenal. Do velké míry se spolu poznávali a setkávali v Národním divadle, kam chodili -jakožto chudí studenti – na místa k stání. – V této souvislosti Štěch pronesl jednu skutečně pamětihodnou větu: „To bylo v dobách, kdy umělci ještě chodili do divadla.“ (!)

    Co je dále fascinující na vyprávěních V. V. Štěcha, to jsou jeho neuvěřitelné faktografické znalosti a fenomenální paměť. On například dokázal z hlavy říci, jak se jmenoval italský zahradník (!) na pražském císařském dvoře někdy v 17. století! A když vypráví o novějších dějinách – o mnohém může vyprávět z vlastní zkušenosti, on se narodil ještě v 19. století, a tak například tehdejší konfliktní vztah mezi českým a německým elementem může dokreslovat zcela názornými obrazy a prožitky.

    Ale proč vlastně především zde tato vyprávění V. V. Štěcha uvádím a zmiňuji: v jeho podání nejen že národní dějiny doslova znovu ožívají – ale v jeho obrazech se zde přímo rodí národní duše, celé to putování českého národa jeho dějinami, a znovu a znovu velké kulturní počiny jako substance jeho existence; divák je nevyhnutelně stržen tímto proudem jeho vyprávění, a získává nezlomné přesvědčení, že (český) národ nejen žije, ale že směřuje odněkud někam, že jeho dějiny mají svůj nevývratný, jedinečný a s nikým jiný nezaměnitelný smysl. Musím přiznat, že sotva kdy jsem prožíval takový pocit národní příslušnosti, a i národní hrdosti, jako právě při vyprávění profesora V. V. Štěcha.

    Pokud by někdo měl chuť se také ponořit do jedinečného proudu jeho vyprávění, vyhledal jsem v archivu ČT dva díly této série, sahající až do hlubin národní dějin: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/896866-v-v-stech-vypravuje-a-vzpomina/26753130283-o-prazskem-hrade

    https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/896866-v-v-stech-vypravuje-a-vzpomina/26753130284-o-vysehrade

    A přece jenom ještě něco dodatkem: co je na samotné osobě V. V. Štěcha hodné obdivu (a asi i závisti), je jeho neuvěřitelná vnitřní vitalita. Jak řečeno už starý pán, kdy sama tělesná schránka už příliš neslouží; ale jeho naprosté vnitřní zaujetí pro věc mu dávalo jedinečnou sílu ducha. Mohu jenom ještě jednou zopakovat: dnes už prakticky není vůbec možné ještě někde zažít a zakusit takovýto dotyk se „starými časy“, s živou minulostí, s živou kulturou našeho národa.

  48. SAMURAJ VE VATIKÁNU

    Několik posledních dnů mě pronásledoval jakýsi mlhavý pocit, že jsem měl připraveno zajímavé téma pro zdejší rubriku; ale vůbec jsem nebyl schopen si vybavit, o co se vlastně mělo jednat. Až včera mi to najednou zase vyskočilo v hlavě: „Samuraj ve Vatikánu“!

    Tak se totiž jmenovala jakási hraná dokumentace (tuším španělské televize) o události, která se skutečně reálně stala. A dodnes jsou o ní k nalezení dokumenty v archivech jak Vatikánu, tak španělského královského dvora.

    O co se tedy jednalo? V 16. století se jeden mocný japonský provinční šlechtic (daimyó) rozhodl navázat své vlastní styky se západním světem. A to sice jak styky obchodní, se španělským králem, tak i styky v oblasti náboženské. Dost možná měl v plánu zřídit na svém území biskupství. (Bylo to už v době, kdy v Japonsku už delší dobu působili portugalští jezuité.)

    On tedy jednoho svého samuraje (který byl ovšem předtím v nemilosti) poslal jako svého vyslance na tuto (dlouhou a nebezpečnou) cestu, východním směrem, přes Tichý a potom Atlantický oceán, ke španělskému králi. Jeho společníkem a průvodcem byl křesťanský misionář; který sám zřejmě nijak nebyl bez osobních ambicí, dost možná snil o tom, stát se hlavou onoho nového biskupství. Tento samuraj byl skutečně přijat s vysokými poctami, dostalo se mu audience u krále. A co víc: on pak konvertoval ke křesťanství, a sám král byl osobně přítomen jeho biřmování.

    Vše tedy bylo zdánlivě na nejlepší cestě; ale pak se – jako obvykle – do věci zamíchala politika. Všechno totiž bylo mnohem složitější. Španělský král by sice rád navázal výhodné komerční styky s exotickým Japonskem (tím spíše že jihoamerické zlaté a stříbrné doly už pozvolna vysychaly); jenže ty obchodní cesty by vedly přes Mexiko. Které sice patřilo jemu; ale které už začalo mít pocit že španělského krále vlastně k ničemu nepotřebuje, a že by si mohlo vládnout samo. A tato nová obchodní cesta by nadále zvýšila bohatství Mexika, a tedy jeho separatistické tendence.

    Španělský král tedy velmi dlouho váhal se svým rozhodnutím (snad celý rok); poté přislíbil souhlas, ale podmínil ho tím, že bude souhlasit i Vatikán. Náš samuraj i se svým průvodcem se tedy vydali do Říma. I zde byli přijati se všemi poctami, samotným papežem. Který pak ovšem také dlouho čekal s vydáním rozhodnutí – a nakonec celý projekt zamítl! V onom pořadu nebylo jasně vysvětleno proč; ale zjevně i zde byly ve hře ty či ony politické zájmy. Totiž: papež samozřejmě nerozhodoval o samotné obchodní cestě; ale on zakázal zřízení onoho japonského biskupství, a dokonce onen misionář dostal zákaz působit nadále v Japonsku!

    Náš samuraj se tedy vrátil zpět domů s nepořízenou. Mezitím se ovšem poměry v Japonsku radikálně změnily; křesťanství bylo nyní zakázáno a pronásledováno. O dva roky později tento samuraj přišel o život za nevyjasněných okolností; a o dalších dvacet let později byla popravena jeho žena i oba jeho synové pro praktikování křesťanství. (Zdá se tedy, že jeho konverze ke křesťanství nebyla jenom účelová, nýbrž opravdová.)

    A onen misionář? – Ten ignoroval papežský zákaz, a vrátil se tajně do Japonska. (Snad se domníval, že se mu přece jenom podaří to křesťanské biskupství zřídit?…) Jenže jak řečeno nyní byla situace v Japonsku pro křesťanství už zcela jiná; on byl nakonec zatčen, a spolu s 25 dalšími misionáři upálen.

    ————————————

    Proč tady celý tento příběh vyprávím? – Protože mě velice nápadně upomněl na to všechno, co jsme zde diskutovali v souvislosti s knihou a filmem „Mlčení“. Jestliže příběh z „Mlčení“ byl ale bezprostředně vzato jenom literární fikcí, tato dokumentace pojednávala o zcela reálných lidských osudech, a opírala se o zcela reálné události, doložené oficiálními archivními dokumenty. O to – alespoň pro mě – byl celý tento příběh plastičtější a přesvědčivější.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *