Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

4 297 komentářů u „Forum“

  1. Ještě trochu zpět k onomu „zdravému rozumu“, který tu zmínil pan Petrasek. Napadla mě přitom totiž jedna – dosti neradostná – myšlenka. Ono to sice samo o sobě není nic nového, ale až v této souvislosti jsem si tuto skutečnost uvědomil s naprostou jasností a zřejmostí. Pokud tu tedy stojí vize aby naše jednání a konání bylo určováno, či alespoň korigováno střízlivým rozumem – má myšlenka v tu chvíli byla, že už čistě evolučně je tomu bohužel jinak: člověk stále ještě primárně jedná na základě principu slasti.

    Obecná představa je taková, že tím nejvzácnějším čím nás evoluce vybavila je náš rozum, naše schopnost racionálního poznávání a posuzování životních situací. Jenže je nutno si uvědomit: ještě dávno předtím nežli příroda respektive evoluce dokázala zkonstruovat něco tak složitého jako je rozum, už dávno předtím živé tvory vybavila mnohem původnějším, mnohem elementárnějším aparátem sloužícím k pokud možno adekvátnímu, to jest vlastnímu přežití sloužícímu posuzování vlastních životních (kritických) situací. Já už jsem tu svého času referoval o tom, že už prvoci – tedy tvorové které bychom dozajista nepodezřívali z vlastnictví kognitivních schopností – rozpoznají zda se pohybují v prostředí kyselém anebo zásaditém, a podle toho (co z toho odpovídá jejich fyziologickému uzpůsobení) z tohoto prostředí buďto prchají nebo jsou jím přitahováni.

    Zkrátka: už tito naprosto primitivní tvorečkové poznají, co jim konvenuje a co nikoli, a podle toho jednají. Naprosto spontánně, instinktivně, impulsivně. Tato naprosto primární reakce organismu na charakter jeho okolí později pak dostává podobu slasti (respektive – v negativním případě – odporu), tedy hluboce emocionální podmíněnosti.

    Podle všeho je nutno usuzovat, že i dnešní – zdánlivě natolik racionální – člověk ve skutečnosti stále ještě primárně jedná podle onoho evolučně mnohem staršího principu slasti. „Tohle se mi líbí, tamto mě odpuzuje“ – podle tohoto čirého pocitu člověk stále ještě vytváří své základní životní preference, a veškerý rozum pak užívá ne jako primární nástroj objektivního hodnocení, nýbrž pouze pro racionalizaci, sekundární zdůvodnění svých primárních preferencí.

    Zkrátka: i současný člověk mnohdy jedná stále ještě pod vlivem řídícího aparátu prvoků. Není to zrovna povzbudivé zjištění.

  2. Pane Huďo, když už se zde jedná o tom s kterým z nás dvou je či není řeč – nenapadla Vás skutečně ještě alespoň ta zcela elementární skutečnost, že se svými svéráznými výklady světa se nacházíte (a to dozajista nejen zde) ve zjevné menšině? Kde vlastně vůbec berete tu absolutní jistotu, že právě tento Váš zcela minoritní názor je ten jedině a nepochybně pravý?…

    Na Vás je zcela jasně znát, že většinu svého času trávíte v typické názorové „bublině“ se stejně smýšlejícími. Vy si tam stále dokola vyprávíte ty samé příběhy, ty samé mýty, bez připuštění sebemenší kritiky – takže pak nakonec tyto své fantazie začnete považovat za čirou realitu.

    Dost mi tím připomínáte dva mé zážitky z dřívějška, respektive dva okruhy osob. Na jedné straně mystika Vítka Skočného který zde svého času taky krátce byl přítomen – a který se také pohyboval především v diskusních kruzích jiných mystiků, takže oni pak veškerou realitu tohoto světa nevnímali už vůbec jinak nežli prizmatem svých mystických vizí a představ.

    Poněkud konkrétněji mi pak svým způsobem argumentace dost nápadně připomínáte počínání členů z „Marxistische Gruppe“, čili Marxistické skupiny, se kterou jsem měl možnost se seznámit při mém studiu na mnichovské filozofii. Konkrétně především na seminářích které vedl jediný tamější marxistický docent.

    Příslušníci této „Marxistische Gruppe“ byli svým způsobem myšlení naprostí marxističtí fundamentalisté. Ovšem nejen to; zásadní problém byl v tom že jejich pojetí marxismu bylo velice zkrácené, oni stejně jako Vy měli ryze binární pojetí světa: kapitalismus versus ne-kapitalismus. Nic jiného nedokázali vidět nežli jenom tuto manichejskou dualitu kapitalistického Zla a komunistického Dobra. Jejich výklad Marxe byl natolik zúžený, že se neustále dostávali do konfliktu i s oním marxistickým docentem, který jim znovu a znovu dokazoval jak je jejich výklad Marxe triviální a neadekvátní. Oni však byli naprosto nezlomní ve svém „exkluzivním poznání“; a naopak znovu a znovu jemu předhazovali, že prý o n špatně chápe Marxe! On, jeden z nejlepších německých znalců Marxova díla!

    Tak tyto příslušníky oné Marxistische Gruppe mi, pane Huďo, velmi nápadně připomínáte: s jejich dogmatismem, s jejich dualismem, s jejich zarytým odmítáním chápat jenom něco více ze složitostí tohoto světa, které by jim nabourávaly jejich jednoduché myšlenkové schéma. Přitom – jakožto studenti vysoké školy to byli bezpochyby nadprůměrně vzdělaní lidé, někteří z nich dokonce skutečně inteligentní; ale nedá se nic dělat, jejich ideologický fundamentalismus vždy znovu a znovu vítězil nad jejich intelektem.

  3. Křesťanství a vztah k vlastní individualitě: totiž pane Petrasku mám pocit že Safranski (bohužel s jeho knihou nejsem ještě pořád hotov, ale časem k tomu dojde) – že tedy Safranski v souvislosti s renesancí uvádí spíše pouze rodící se konflikt mezi lidskou individualitou a (tíživým) dědictvím křesťanství, jmenovitě křesťanské církve. K opravdu hlubokým křesťansky fundovaným úvahám o základech vlastní individuality dochází asi až o něco později. Mě v daném ohledu nejvíce zaujala pasáž o Wittgensteinovi; který se na jedné straně radikálně distancoval od neživotných nánosů které se v křesťanství postupem času nahromadily především v důsledku působení oficiální (byrokratické) církve; ale na straně druhé právě na základě křesťanství podnikl cestu do hlubin vlastního já. Krátce řečeno, on se pokoušel o dvojí: na jedné straně obnovit, oživit původní autenticitu křesťanství, a na jejím základě objevit (obnovit?) autenticitu vlastní.

    Toto pro mě je tedy jedním z nejsilnějších momentů Safranskiho sledování vývoje novodobé individuality. Pro takto pojímané křesťanství bych mohl mít ještě relativně nejvíce pochopení; ovšem – jak Safranski také dokumentuje – v reálném světě pak Wittgenstein nedokázal nijakým způsobem překonat hodnotový respektive mravní dualismus. Zkrátka, opět se potvrdilo že individualismus moderního, sebevědomého člověka a křesťanský mravní kánon se jen velice obtížně navzájem snášejí.

  4. Pane Poláčku, já na HD žádný „ráj na zemi“ nepropaguji. Ale každý člověk, který říká, že „ekonomika je úžasná“, by měl být nucen pracovat jako běžný zaměstnanec měsíc v Targetu, Starbucks, McDonalds, montážní lince, těžkém průmyslu nebo jakémkoli skladu a pak žít z této mzdy. Rád bych slyšel o jejich zkušenostech. Zapomněl jsem. Pro Vás to je jenom malý zlomek dnes již málo kvalifikované populace v Americe i Evropě. Vy máte pro svá tvrzení svoje data. Velká většina populace podle Vás má jinak „ráj na zemi“ a miluje konzumní kapitalismu… 😁

    Přestaňte se mnou bojovat, pane Poláčku, a začněte bojovat se systémem(texty), pokud jste UPŘÍMNÝ levicově smýšlející humanista, jak se deklarujete. Ne, liberál a propagátor neoliberalismu a dogmat.

    Mýtus individualismu po většinu naší evoluce jako lidského druhu NEEXISTOVAL. Myšlenka, že několik lidí ve skupině se může mít dobře, zatímco ostatní trpěli, byla lidskému druhu po 98 procent naší existence zcela cizí. Vyvinuli jsme se jako kolektivistický druh a jinak bychom nepřežili.

    Nebojte se, pane Poláčku, rozšířit si svůj vzdělanostní obzor. Nemusíte tím vůbec konvertovat k anarchismu. 🧐

  5. Ano. Není to jenom 1% nejbohatších na světě, který miluje „efektivní“ konzumní kapitalismus/ neoliberalismus.
    „Stejné zásady ‚volného trhu‘, které v posledních několika desetiletích tolik ztěžovaly život a práci, současně vytvořily více vysoce placených manažerů, telemarketérů, byrokratů pojišťoven, právníků a lobbistů, kteří celý den nedělají nic užitečného.“
    -David Graeber

  6. Pane Huďo, nevím, kolik vám je let, ale považuju za pravděpodobné, že jste v sedmdesátých ani osmdesátých letech nepracoval v průmyslu, dopravě, obchodu ani v dalších reálných podmínkách světa socialismu. Neoliberalismus to opravdu nebyl, ale tím víc nebylo o co stát. Kdo to pamatuje, je rád, že je to za námi.

  7. Pan Poláček píše, že lidé stále jednají na základě pocitu slasti, jako ty nejprimitivnější organismy. Zatímco by měli jednat na základě rozumu. Protikladem slasti je bolest. Lidé daleko spíš jednají tak, aby se vyhnuli bolesti. Přitom bolest není samoúčelná, ale je varováním organismu – něco není v pořádku, něco s tím udělej!
    Překonávat bolest se odjakživa učili bojovníci (napadá mě Mucius Scaevola, který strčil ruku do ohně se slovy: „Pohleď, králi, jak bezcenné je tělo pro nás, kdo usilujeme o slávu!“) Čili on se od své bolesti distancoval. Zda to bylo rozumné, to už je věc názoru.
    Dnes se má spíš za to, že člověka, který potlačuje vlastní bolest (nevnímá ji), nebude zajímat ani bolest nikoho druhého. Čili že takový člověk se stane víceméně nelidským. Člověk by měl nejen uvažovat o nějakém rozumnějším systému proto, protože rozumem usoudil a udělal si názor, že tento systém není dobrý, ale měl by být především schopen „vnímat bolest světa“.
    To poslední jsem dala do uvozovek, protože to není z mé hlavy. Je to citát, který jsem nedávno zaslechla.
    Dalo by se tedy říct, že člověk by se neměl řídit heslem: moje slast je důležitá, ale s ní spojená cizí bolest mě nezajímá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *