Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
Humanismus versus autonomie jedince
Ale ano, paní Zemanová, přesně to je ten problém o který se jedná. A to sice od samotných prvopočátků, tedy už (přinejmenším) od časů Platónových a Aristotelových úvah o optimálním společenském uspořádání.
Je tedy naprosto nepochybné: jedná se o naprosto zásadní, velice složitý, a krajně obtížně řešitelný úkol respektive cíl. O co se ale jedná: princip liberální demokracie a priori odmítá se tomuto centrálnímu úkolu vůbec věnovat, liberální demokracie cítí že sama nemá vůbec potenciál toto dilema pozitivním způsobem vyřešit, a proto celé téma prostě vytěsňuje ze společenského vědomí a společenského diskurzu, a celou záležitost „řeší“ zcela jednostranným příklonem k individuální autonomii. Následně se pak ovšem musí potýkat s problémy které z této individualizace a atomizace lidské bytosti pramení (například současná identitární hnutí jsou prakticky s jistotou zákonitou reakcí na tento vyhraněný individualismus, a z toho pramenící pocit izolovanosti, a tedy i bezprizornosti a ztráty smyslu), aniž by tyto důsledky mohla sama odstranit.
Jinak řečeno: liberální demokracie se snaží řešit problémy, které ona sama nepřetržitě produkuje. Právě v tom leží její základní dilema.
Ano, paní Hájková, v určitém smyslu všechno záleží na výchově. Například Aristoteles požadoval velmi důslednou výchovu, právě jakožto nezbytný předpoklad řádně fungující obce.
Jenže: za podmínek liberální demokracie (a kapitalismu) je krajně obtížné zavést takto důslednou a řádnou výchovu. Vezměme si třeba jenom takovou samozřejmost jako je výchova dětí ve školách k tomu, aby se dokázaly orientovat v džungli internetu, aby zde dokázaly odlišit pravdu od lži. Ovšem – když na to přišla řeč, tak Václav Klaus mladší okamžitě spustil pokřik, že touto výchovou k internetové gramotnosti by děti státem byly „indoktrinovány“!! Že by jim tak byl prý vnucován určitý názor, že by tím byly připravovány o svou svobodu samy si rozhodnout, co uznají za „pravdu“.
Tato hysterická reakce V. Klause mladšího je sama o sobě v zásadě zcela pochopitelná, protože výchova dětí ke schopnosti rozpoznávat pravdu o lži by celému klanu Klausů postavila velké překážky moci dále neomezeně šířit jejich paranoidální výmysly a konspirační teorie. Ale zároveň se jedná o ukázku toho, jak je pro liberální demokracii (jednostranně stavících na právech individua) prakticky nemožné prosadit i ta nejsamozřejmější opatření v rámci rozumu a humanity, protože tato opatření okamžitě narážejí na ona výsostná práva jedince dělat si co on sám uzná za vhodné.
Nebo jiná věc: v současné době v televizi běží seriál o exekucích. Tento pořad chce především upozornit na nekalé praktiky exekutorských firem; ale ve skutečnosti se tu zároveň ukazuje i druhá stránka věci, totiž naprostá finanční buďto negramotnost, anebo neodpovědnost velké většiny dlužníků. (Ze čtyř ilustračních případů které jsou v tomto dokumentu sledovány pouze v jediném případě byla dlužnice skutečně bez vlastního zavinění, do exekuce ji zavlekl bývalý manžel.)
Napadlo mě přitom: vlastně by muselo být součástí výuky na školách naprosto jasné sdělení učitelů žákům: „Nikdy si neberte půjčky u těchto úvěrových firem! Jsou to všechno podvodníci, kteří z vás jenom chtějí tahat peníze, dostanou vás do stále hlubší a horší dluhové pasti!“
Zdálo by se naprosto oprávněné a nutné, aby už školy svým žákům takovéto varování vštěpovaly do hlavy; jenže za podmínek liberální demokracie a volného trhu by i taková samozřejmost byla sotva prosaditelná, kdykoli by mohla některá z těchto úvěrových společností žalovat stát za to, že jí kazí kšefty. Neboť v liberální demokracii je prvotní maximou nikoli člověk, nýbrž právě volný trh.
Ostatně, paní Zemanová, jak už naznačila paní Hájková ono se nejedná jenom o „právo nezmoknout“; nýbrž jedná se především o právo nebýt zablácen stříkanci lidské tuposti a lidského primitivismu, které někdo produkuje jenom ve vlastním komerčním zájmu.
Například německá televize, první program bezprostředně před svými hlavními večerními zprávami den co den vysílá reklamu jedné a téže firmy (tuším že Baumarkt), kde se neustále už celá léta opakuje stále stejný reklamní výrok!
Existuje jedna – napohled „jemná“ – metoda mučení, kdy se vězni oholí hlava, a na takto obnaženou kůži se nechají kapat kapky vody. Napohled by se mohlo zdát, že to je přece – ve srovnání s klasickými, brutálními metodami mučení – naprostá bagatela, která dotyčnému nijak neublíží. Jenže – je to právě toto nekonečné opakování, tyto bezprostředně jemné údery na hlavu, které se mu nakonec stanou natolik nesnesitelnými, že ho mohou přivést až k šílenství! A tato nekonečně stále se dokola opakující slabomyslná reklama nakonec není ničím jiným, nežli těmito nikdy nepřestávajícími údery kapek na hlavu.
Právě toto je základní slabina celého tradičního pojetí „lidských práv“: jejich katalog dokáže pojmout jenom ta práva, která jsou zcela napohled zjevná, každému srozumitelná: právo na život a na tělesnou integritu, to pochopí každý že když ta jsou porušena, že se děje něco špatného. Ale subtilní, napohled „nebolící“ faktory působící na člověka, které ve svém souhrnu mohou mít zcela devastující účinek – něco takového tato „lidská práva“ vůbec nevidí, něco takového se nikdy nemůže vměstnat do formalistické řeči jejich katalogů.
Pane Poláčku, mně nešlo o dilema liberální demokracie a čím se tato zabývá či nezabývá, ale o společnost, kam liberální demokracie nedorazila anebo byla od počátku vytěsnována, protože není kompatibilní s tamním tradičním pojetím jedince nikoli jako individuality, ale jako součásti celku. Moje otázka zněla, jestli se v takovém iliberálním společenství může rozvinout humanismus takové kvality, jakou byste si přál.
V iliberálním společenství humanismus rozvinout takové kvality, jaké by si jedinec přál rozhodně nemůže.
Jenže i ve společnosti, které byla dána možnost si ověřit nevýhody otevřené liberality (co nejširší akceptace individuálních postojů/projevů a také nutnost sebekontroly/ba autocenzury), vychází jedinec z poznatku obtížného pouze relativního civilizačního pokroku.
A tak v jakkoliv liberálním společenství notabene masově kapitalistického trhu humanismus potěšitelné kvality rozvinout nemůže …….bych si také posteskl.
Panu Poláčkovi
Myslíte si, že škola by měla žáky vychovávat ke kritickému myšlení, k tomu, kde vyhledávat informace….
Včera bylo v nějakém pořadu na Dvojce ČRo zmíněno, že prý v italském rozhlase vysílali zprávu o tom, že někde rostou stromy- špagetovníky, ze kterých je možné si volně natrhat špagety. Asi to bylo míněno jako aprílový žert nebo něco podobného. Ale velkým překvapením prý bylo, že po odvysílání pořadu dostala redakce stovky telefonátů, které žádaly upřesnění polohy oněch stromů.
Přitom ve škole se děti přece učí, že těstoviny se vyrábějí z mouky, a ta se zase mele z obilných zrn.
Paní Zemanová, odpovím napřed zcela krátce: ta humánní společnost kterou já bych si přál, by nebyla ani liberální ani iliberální; nýbrž – dejme tomu – metaliberální.
Já vím, v tuto chvíli je obtížné pochopit o co by se mělo jednat; ale ono je vždy obtížné nějaký kvalitativně vyspělejší komplex chtít pochopit prostřednictvím pojmů a představ, které jsou spojeny s komplexem nižšího řádu. Je to asi něco takového, jako když si – my laikové – stále znovu zkoušíme záhady teorie relativity a čtyřrozměrného prostoru vměstnat do našich představ trojrozměrného prostoru a kategorií newtonovské mechaniky.
Zkusme to poněkud jinak. Já razím vždy jedno heslo: když si lámeme hlavu nad tím, jakým směrem bychom měli nasměrovat naši souičasnou společnost – zkusme si představit, jak ona asi bude vypadat za nějakých 500, tisíc anebo třeba deset tisíc let. Anebo ještě jednodušeji: zkusme si představit že na naší zemi přistáli příslušníci nějaké jiné vesmírné civilizace, ovšem nesrovnatelně vyspělejší nežli je ta naše. Co myslíte – bude se tato nesmírně vyspělá civilizace stále definovat jako „liberální“?… Tedy s důrazem na naprosto nepodmíněnou autonomii jednotlivce? Kde právě tato autonomie (tedy zásada dělat a myslet si všechno co se danému jednotlivci zlíbí, pokud to přímo a násilně nenarušuje autonomii těch druhých) by byla stále ještě vůdčím principem oné civilizace?
Já osobně se domnívám, že taková civilizace bude kulturně (a tedy i společensky) už někde naprosto jinde. Samozřejmě že tato společnost nebude iliberální, v tom smyslu že by potlačovala něčí svobody. Ale – tato společnost (alespoň doufám) bude UVĚDOMĚLÁ, to jest každý její jedinec bude s naprostou samozřejmostí na takové výši, že ho ani nenapadne nějaké svévolné výstřelky svého vlastního já stavět nade vše ostatní, tedy nad kulturní a interpersonální hodnoty a potřeby dané společnosti. Jinak řečeno: doufám velmi že individuální Já se bude nacházet v principiálním, přirozeném souladu s „My“ celé této civilizace. (Tím nechci nijak tvrdit že bude tento vztah mezi „Já“ a „My“ zcela bezkonfliktní; určitá diference zde bude vždycky, a tak je to také dobře. Jedná se ale o základní charakter a kvalitu tohoto vztahu.)
Pokud tedy akceptujeme přinejmenším možnost že takováto civilizace, s takto vyváženým vztahem mezi „já“ a „my“ reálně existuje či v budoucnosti existovat bude, pak je klíčovou otázkou, co učinit dnes, abychom se vůbec vydali na cestu k takto vyspělé civilizaci.
A protože cílem je harmonický, vyvážený vztah mezi „já“ a „my“, pak je v prvé řadě nutno se postavit proti všemu, co tuto symetrii narušuje, co jí brání. A tady je zcela jasné: princip liberalismu takovouto vzájemnou vyváženost nikdy přivodit nemůže, protože on je spojen jenom s jednou jedinou stranou, s jedním jediným pólem tohoto vztahu, tedy s individuálním „já“. V současnosti je tedy v prvé řadě nutno zpochybňovat tuto jednostrannou, zdánlivě „přirozenou“ dominanci liberalismu, a je nutno napřed vůbec obnovit základní vědomí legitimity onoho „my“.
Takovýto projekt obnovení (respektive vytvoření) symetrického, vyváženého vztahu mezi oběma principy ovšem není možný za trvající existence kapitalismu – který ze své nejvlastnější podstaty neustále produkuje soukromovlastnický, tedy individualistický (a egoistický) způsob myšlení.
To je tedy v podstatě všechno, paní Zemanová. Pokud chceme mít pravý humanismus, musíme překonat omezený charakter liberalismu; toho liberalismu který konec konců plní (ať chce či nechce) úlohu být ideologií kapitalismu.
Pane Petrasku, nevím zda jste to četl, ale na DR právě teď běží docela zajímavá diskuse o poměru liberalismu a kapitalismu: https://denikreferendum.cz/clanek/35058-odbory-a-socialni-demokracie-si-pod-sebou-podrezavaji-vetev . Pan Krupička tam umístil velice výstižnou repliku na liberální výzvy J. Pehe, když jeho vlastní (Peheho) formulaci o „vůdcovských hnutí bez demokratické kontroly“ použil k charakterizování způsobu činnosti nadnárodních kapitalistických koncernů. Kterážto činnost je ovšem praktikována ve světě (téměř bezbřehého) liberalismu.
Ano, paní Hájková, je to bohužel tristní skutečností tohoto světa, že míra inteligence velkých částí populace jen sotva nějak markantně převyšuje inteligenci zvířat. Vlastně oba základní ideové směry 20. století – liberalismus a socialismus – se nacházely v tom fatálním omylu, že vycházely z představy rozumného, inteligentního člověka. Který bude stejně tak rozumně a odpovědně spravovat svou zemi. Bohužel, reálný stav je ale zcela jiný.
Konkrétně, ty „špagety na stromě“: před několika léty podnikli výzkumníci zcela cílený projekt na internetu, umísťovali v něm zcela fiktivní tvrzení; ale netrvalo ani hodinu, a i ta naprosto nejnesmyslnější tvrzení měla už celé stovky „followerů“! Kteří tedy tomuto totálnímu nesmyslu uvěřili, a ještě se za něj sami postavili.
Ano, máte naprostou pravdu, ve školách by se především mělo učit schopnosti kritického myšlení; ovšem problém je v tom, že mnozí jedinci nedokáží myslet vůbec. Natož pak kriticky. Sám si ještě vzpomínám na školní léta, jak se naši učitelé u některých žáků víceméně zcela marně snažili probudit alespoň nějakou jiskřičku inteligence.
Je naprosto klíčovou otázka, jestli je možno s tímto stavem něco udělat. Protože ti intelektuálně zatemnění jedinci se rodí znovu a znovu. Někdy se zdá, že zásadní změny bude možno docílit až s nástupem prenatální genetiky. Tedy cíleného zásahu do genomu embryí. Což je ovšem z principiálních (etických) důvodů krajně sporná záležitost.
V tuto chvíli by tedy to jediné co je možno dělat by byla opravdu naprosto cílená výchova ke schopnosti kritického myšlení. Ke schopnosti rozpoznat alespoň ten nejzřetelnější klam. Co by bylo zapotřebí: aby ministerstvo školství za pomoci psychologů vypracovalo speciální edukační program zaměřený právě na rozvoj těchto kognitivních schopností. Bylo by to mnohem důležitější, nežli do dětí cpát jenom další a další informace k nabiflování.
Mimochodem, tu recenzi k Bělohradského „Pléthokracii“ mám už v zásadě napsanou. Šlo to nakonec rychleji, než jsem se původně obával. Zdaleka nejobtížnější bylo značně heterogenní myšlenky autora uspořádat do jednoho souvislého ideového rámce, aby ten bylo možno podrobit systematickému kritickému přezkoumání.
Tato recenze by měla vyjít v nejbližších dnech, první díl snad už zítra.