Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
Možná se odkazoval na toto? :
prožitek údivu nad životem: „Tak jako v mé vůli k životu je touha po životním pokračování … , která se nazývá radost, ale také strach před zánikem, což nazýváme bolestí, stejně je tomu s vůlí k životu všude kolem mne …“
https://www.databazeknih.cz/knihy/nauka-ucty-k-zivotu-103098
Ano, paní Hájková, skutečně jediné možné řešení je jakýsi podvojný přístup, který – alespoň pokud je to vůbec možné – sjednocuje oba postoje, respektive každému ponechává určitý prostor.
Zkusme to z opačné strany, tedy jaký stav by byl jednoznačně špatný: na straně jedné naprosto striktní zákaz jakéhokoli předčasného ukončení těhotenství, jak ho například svého času praktikoval rumunský diktátor Ceausescu, když potřeboval doslova „vyrobit“ další zástupy pracovních sil pro svou chronicky nevýkonnou centrálně plánovanou ekonomiku.
Ale na straně druhé by stejně tak nepřijatelný byl stav naprosté „svobody“, kdy by ženy donosily či utrácely svůj plod podle své vlastní momentální nálady, což by ovšem vedlo k naprosté devalvaci lidského života.
Tento rozpor je možno pozitivně vyřešit skutečně pouze tak, že – nejen u žen, ale v celé společnosti – zavládne stav všeobecného respektu vůči životu, takže by vůbec nevznikalo podezření že k umělým přerušením těhotenství by docházelo svévolně.
Ovšem – onen zmíněný trend snižování počtů potratů bych spíše připisoval na konto moderní antikoncepce, čili menšího počtu nechtěných těhotenství, nežli ve zkvalitnění citového vnímání současného člověka.
Pane Nusharte, to je zajímavá myšlenka: jestli za fundamentalistickými postoji militantních odpůrců umělého přerušení těhotenství nakonec nestojí – jejich vlastní strach před zánikem!
Totiž – právě u těch nejmilitantnějších je možno mít nemalé pochybnosti o tom, zda jejich pravou motivací je skutečně ochrana lidského života, když jsou proto dokonce schopni i zavraždit lékaře kteří tyto zákroky provádějí. Jestli za tímto jejich divokým počínáním nevězí jejich vlastní strach ze smrti?…
A na straně druhé, vůle k životu jakožto radost – i to je velmi zajímavá myšlenka, i tady by bylo možno uvažovat tím směrem, jestli – stejně tak fundamentalističtí – zastánci a hlasatelé naprostého liberalismu ohledně umělého přerušení těhotenství netrpí určitou ztrátou této vůle k životu jakožto radosti, a proto nacházejí alternativu ve svých radikálně fundamentalistických aktivitách.
Ono je to vždy velmi obtížné, za těmi či oněmi vnějšími postoji či propagovanými hesly nacházet pravé motivace dotyčných jedinců, které mnohdy mohou mít zcela jiné kořeny, jiné příčiny nežli si jejich nositelé sami uvědomují.
Malá novinka z poněkud jiného soudku: podle aktuálního, široce založeného výzkumu jsou texty populárních písní v posledních desetiletích čím dál tím kratší, myšlenkově nenáročnější, a čím dál tím mechanicky repetitivnější!
Jinak řečeno: i na poli populární písně (která už sama ze své podstaty je spíše lehčího charakteru) se v posledních dobách projevuje trend stále dalšího myšlenkového zploštění a zpovrchnění, pokračujícího úpadku tvůrčí kreativity.
Ostatně tento výzkum pouze potvrzuje to co já sám zde vlastně už léta tvrdím: že poslední období rozkvětu populární písně byla šedesátá, a ještě počátek sedmdesátých let; ale od té doby se čím dál tím více projevuje její úpadek, jako důsledek její masové komercializace.
Taky věřím, že mezi demonstranty či pochodujícími jsou lidé různí. Někteří mají jistě dobré úmysly. Ono je vůbec poměrně nebezpečné se nějakých, i dobře míněných, průvodů účastnit. Stačí totiž jeden šílenec, který se vmísí mezi účastníky a začne vykřikovat například, že je zapotřebí někoho pověsit, a ihned tím zkazí celou akci. Stín podezření z extrémismu pak logicky padne na všechny.
Mně se tuhle líbila promluva papeže Františka, v níž se zmínil, že každý z nás sní o tom jak „žít věčně a být milován bez konce“, jenže neví, jak ten sen naplnit.
„Všichni chceme mít život, ale existují různé způsoby, jak toho dosáhnout. Jsou například lidé, kteří existenci redukují na zběsilý závod o to, jak si užít a vlastnit mnoho věcí: jíst a pít, bavit se, hromadit peníze a věci, prožívat nové a silné emoce atd. Je to cesta, která na první pohled vypadá příjemně, ale která srdce nenasytí. Takto člověk „nemá život“, protože následování cest požitků a moci nevede ke štěstí. Tolik aspektů existence zůstává nezodpovězeno, například láska, nevyhnutelné zkušenosti bolesti, omezení a smrti. A pak zůstává nenaplněn sen, který nás všechny spojuje: naděje žít věčně, být milován bez konce. Dnešní evangelium říká, že tato plnost života, k níž je každý z nás povolán, se uskutečňuje v Ježíši: je to On, kdo nám dává plnost života. Ale jak k ní přistupovat, jak ji prožívat?“
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-04/angelus-7-4-24.html?fbclid=IwAR0oyleMImpcbLq2QNaQHTnUNSXHrAThS_8sxPU9EkqM6wPY50lnG7Mn_I4
Nedovolil bych si tím citátem z citátu z knihy A. Schweitzara vůbec uvažovat o případných (dokonce nevědomých) motivech účastníků pochodu a nechtěl jsem je ani kritizovat. Jen jsem si na zde vznesený dotaz po původu toho slovního spojení vzpomněl kde jsem se s ním setkal:
„Ehrfurcht vor dem Leben“ – možná český překlad „úcta k..“ nevystihuje dostatečně ten A. S. popsaný prožitek: také úžasu-možná i bázně-…před „..vůlí k životu všude kolem mne“..
Z takového (odmechanističtělého) zahlédnutí života (byť v jeho pouze základní potencialitě) může být odvaha pro autenticky svobodné rozhodnutí čerpána daleko spíše než z jakýchkoli zákonných vymezení.
Stanovením zákonných podmínek zde společnost sice vyslovuje svou spoluzodpovědnost za meze rozhodování jednotlivců – ale spíš pasivně a tedy „lacino“.
Nejen politicky, ale vůbec, celkově, jsem asi nejspíš skoro antipodem lidí okolo Aliance pro rodinu, pravděpodobně bych si s nimi málo rozuměl. Na druhé straně, a nemusím přitom ani myslet na Voltaira, mě tlačí do zastání málo a špatně motivovaný radikalismus opačného druhu, jenž se třeba na DR projevil přidáním fotografie z akce zmíněné aliance (i s arcibiskupem) do článku Ivana Štampacha, jenž se zabýval znásilňováním dětí. (Samozřejmě, že v katolické církvi, kde jinde…)
Vzpomenu si v podobných případech na starou Kapfererovu knihu Fáma, resp. na jeden z jejích četných příkladů hoaxu, totiž že McDonald´s dělá své karbanátky …ze žížal. Lidé si tehdy (i na Západě) maso běžně mleli doma, původ nápadu mám za celkem jasný. Fáma nemusí být nutně nepravdivá. Potřebuje mít potenciál se šířit, k čemuž pomůže „vděčný“ námět (a obsah). Lidé jí mohou a nemusí věřit, podstatné je, aby se u nich vytvořila silná asociace. Když potom půjdou třeba chlapec s dívkou kolem „Meka“, co myslíte, zajdou dovnitř? Spíš asi ne. Podíváme-li se na oba případy takhle, nacházíme shodu. Kdysi „Mekáč“ rovná se „žížaly“, dnes „církev rovná se prznění dětí“. Až budou rodiče řešit, zda mají to své malinké nechat pokřtít, třeba v nich něco řekne ne. Podobně, až bude čas začít ho brát do kostela, jak je vídám u „svého“, poměrně „živého“ (Plečnikova) na Nám. Jiřího z Poděbrad.
Byl jsem v neděli na prohlídce břevnovského kláštera. Koná se jen o nedělích, běžně pouze dvakrát. Přesto nás bylo ve skupině méně než deset. Podobný je počet zdejších benediktinů. Za na dnešní poměry mírné vstupné (pro seniory v ceně jednoho piva) trvala prohlídka 90 minut. Výklad člena místní komunity byl skvělý. Přitom i sebevědomý (což v případě nositele tradice, trvající od roku 993, zase tak moc nepřekvapí). Přemýšlel jsem o významu skutků, o tom, jak nakládat se svými životy, o současných plodech odbornosti Ivana Štampacha a o liberálně levicové agendě.
K tomu, co napsal pan Nushart
Myslím si, že by úcta k životu mohla znamenat prožitek údivu (úžasu) nad životem, nad tím, jak k němu všechno stvoření lne, tedy nad jeho vůlí k životu.
Ano, mohli bychom tu úctu nazvat i bázní. Možná je totožná s onou biblickou „bázní před Hospodinem“. Mě už dávno napadlo, že Bůh je nejspíše sám Život, který vše živé (možná i neživé) prostupuje.
A smrt (nebo strach ze smrti) možná také všechno prostupuje, smrt je také všudy(e)přítomná. Jako by spolu vedli (vedly) jakýsi zápas, který probíhá i v duši člověka.
Jednou citoval Ivan Štampach v jednom svém článku k Velikonocům jakousi starou Sušilovu básničku:
„Smrť a život stály polem, podivný boj vedouc spolem. Života pak umřev vůdce, vládne živý po té půtce.“
Možná tou básní chtěli říct (Sušil i Štampach), že smrt ztratí nad námi moc, když ji akceptujeme.
Bohužel ten starý článek na Referendu už nejde žádným způsobem otevřít.
Fotografie k článkům na Referendu vybírá, pokud si pamatuji z dob, kdy jsem tam přispívala, redakce. Jedině snad, když autor chce nějakou fotografii výslovně jako ilustraci či podstatný doplněk ke svému článku připojit, tak mu ji tam dá.
„Života pak umřev vůdce, vládne živý po té půtce“ – paní Hájková, nad touto větou by v každém případě zřejmě uznale pokýval hlavou Hegel, ta je totiž ryze dialektická, je to věčné střídání života a smrti, jsoucnosti a zániku, v bezprostředním boji samozřejmě vždycky prohraje život (to jest: každá konkrétní forma života je smrtelná), ale přesto nakonec je život trvalým vítězem, protože z každého zániku, z každé smrti se život reprodukuje znovu, jako Fénix z popela.
Zcela upřímně řečeno: je to pro mě naprosto fascinující, jak se „prostý moravský člověk“ čistě cestou svého přirozeného vnímání a uvažování mohl dobrat takovýchto výšin filozofického/dialektického myšlení.
A ještě tuto svou moudrost zhudebnit.
„Jsou například lidé, kteří existenci redukují na zběsilý závod o to, jak si užít a vlastnit mnoho věcí: jíst a pít, bavit se, hromadit peníze a věci, prožívat nové a silné emoce“ – tak tento výrok papeže Františka ve mně zase probudil vzpomínku na jeden song Karla Kryla, kde se zpívá:
Jíst, pít, rouhat se víře
pak sedět v díře nějaký rok
Jíst, pít, co hrdlo ráčí
vždyť osud stáčí už poslední lok.
Zde tedy Karel Kryl opět ve zpěvné formě vyjádřil víceméně přesně to samé co papež František: existuje sorta lidí kteří naplnění svého života nehledají (a nenacházejí) v ničem jiném (a v ničem vyšším), nežli jsou požitky těla, požitky a prožitky právě jsoucího okamžiku, ony zmíněné „silné emoce“, které se ale vybouří, vybijí spolu s uplynutím toho okamžiku ve kterém vznikly, a je tedy nutno okamžitě hledat prožitky nové. Jako silný kuřák, který je na nikotinu už natolik závislý, že si doslova zapaluje jednu cigaretu od druhé.
Totiž, pane Poláčku, já Hegela neznám, tak nevím, jak to myslel on. Ale podle mého náhledu ten Sušil svým textem vyjádřil podstatu křesťanství. Křesťanská nauka říká, že pro toho, kdo nepoznal a nepřijal Krista, který nad smrtí zvítězil, je smrt (tedy nevědomý strach z ní) životním vodítkem (vůdcem). Jeho chování bývá ovlivňováno nebo přímo blokováno tímto nevědomým strachem (ze zákona, z lidí, z bohů nebo z něčeho jiného). Ale když „zemře s Kristem“, jak říká Pavel, který smrtí překonal smrt, tak tím vlastně získá (věčný) život, zatímco pro zákon a pro svět se stane „mrtvým“ (zbaví se podvědomého strachu z trestu, z mínění lidí, z neúspěchu atd).
Člověk, kterému jsou odpuštěny hříchy, už nejedná ze strachu, že bude za ně potrestán, ale podle vlastního srdce.
I za tím zběsilým závodem „o to, jak si užít a vlastnit mnoho věcí: jíst a pít, bavit se, hromadit peníze a věci, prožívat nové a silné emoce“ vlastně číhá smrt. Smrt to je totiž takový život beze smyslu.
Paní Hájková, já musím přiznat že jsem si až teď – po opětovném přečtení – uvědomil že onen citát ze Sušila je zřejmě jeho vlastní výtvor, tedy – umělá – báseň. Já jsem měl Sušila doposud zafixovaného jako sběratele lidových písní, proto ve mně vznikla představa že i zde se jedná o úryvek z lidové písně.
Vzhledem k okolnostem tedy asi budete mít spíše pravdu se svým výkladem, že Sušil se zde vztahuje k explicitnímu křesťanskému tématu.
Ještě se vrátím k oněm pravo-levým bojům o potraty. Nějak mi to nedá, ač nechci soudit a už vůbec ne moralizovat zprava ani zleva. Na nich je totiž vidět, kam až se levice posunula za posledních sto, sto dvacet let, co byly a co jsou dnes její priority. Vzpomněla jsem si na Wolkerovu báseň Balada o nenarozeném dítěti:
https://cs.m.wikisource.org/wiki/T%C4%9B%C5%BEk%C3%A1_hodina/Balada_o_nenarozen%C3%A9m_d%C3%ADt%C4%9Bti
Ano, paní Hájková, v této básni Jiří Wolker dokázal básnickým obrazem postihnout prakticky všechny aspekty, všechny bolesti které jsou s tímto aktem spojené. Wolker zde nijak nemoralizuje, jako hlavního viníka (alespoň v konkrétním případě) označuje bídu; nicméně jasně ukazuje, že takovýto počin vždycky může znamenat těžké trauma. Nedá se nic dělat, ale – v tomto ohledu mají odpůrci potratů pravdu – je to zahrávání si člověka s lidským životem; a život je něco příliš vzácného, nežli aby směl být k libovůli člověka.
Tady se otvírají propasti, které jsou principiálně nepřekročitelné; problémy které nejsou nijakým pozitivním způsobem řešitelné. Každá z obou stran, každý z obou názorů má svou pravdu; ale stejně tak má i svou nepravdu, a není prakticky nic co by zátěž této nepravdy mohlo odstranit.
Ano, jak Wolker sám zmiňuje, jsou takoví kteří tento akt provedou a pouze nad ním lhostejně mávnou rukou:
Večer
mnoho milenců smutných je,
že to, co žít mohlo, nežije,
a mnozí ani smutní nejsou,
protože to nedovedou.
Toto „protože to nedovedou“ je na celé věci vlastně to nehorší zlo; protože tato lhostejnost je projevem právě onoho postoje, že s lidským životem je možno zacházet a manipulovat podle vlastních potřeb, bez ohledu na cokoli dalšího.
V ne tak dávné době údajně patriarchální a machistická společnost tepala často a leckde, např. v televizních inscenacích, muže za to, že tlačí své partnerky do „umělého přerušení těhotenství“, namísto toho, aby prokázali zralou odpovědnost a poskytli ženám podporu.
V časech nových, usilujících (prý) o skutečnou rovnoprávnost, je to sama žena, kdo bez ohledu na neporovnatelnou velikost své biologické investice a z toho faktu plynoucí svou větší citlivost má přejímat v podstatě mužské hledisko, jež bylo dříve považováno za sice (u muže) pochopitelné, ale přesto ne zcela dospělé, za libertinské až sobecké a v posledku proto za poněkud kompromitující, psychicky zatěžující či potenciálně neblahé.
Já se domnívám, že hlas svědomí jako reakce na to, čeho se člověk dopustil, záleží jak na postojích a chování prostředí, ve kterém vyrostl, tak na postojích a chování prostředí, v němž se obvykle pohybuje. Vliv na jedince má celá společnost i užší společenství. Člověk bývá ovlivnitelný – buď v dětství nebo i později.
Jednou jsme si tu, ohledně zabíjení lidí, například ve válce, řekli, že nejtěžší pro člověka je patrně zabít poprvé. Pak už to jde snadněji. Také asi pomáhá zdůvodnění – proč musím zabít (např. nepřítel není člověk).
Tuším loni jsem tu prezentovala názor z jedné knihy o Janu Žižkovi: Žižka se údajně přidal k boji za víru a pravdu, protože ze své žoldnéřské praxe měl na svědomí mnoho životů. (Tak aby prý si to v nebi jako vyžehlil). Pan Poláček (nevím, jestli si na to vzpomíná) tehdy reagoval, že tomu nevěří. Žižka prý se narodil a pohyboval v kruzích, kde zabíjení bylo zcela normální. Jeho svědomím to prý nemohlo otřást už proto, že byl jistě dostatečně pevná osobnost.
Když se vrátím k problému těhotenství a potratu – nepůsobí zde jen příroda. I u zvířat je občas mateřský pud přehlušen něčím jiným a samice opustí mládě. U člověka jsou jistě důležitější společenské vlivy než vrozené pudy. Záleží na tom, jaké jsou hodnoty společnosti (a blízkého prostředí) ve kterém žijeme. Ty deklarované i ty skryté.
K té Wolkerově básni („nedovedou být smutní“): Jistě se dá předpokládat, že dělnické prostředí bylo dosti obhroublé na to, aby v něm vyrůstali necitliví lidé. Ale co ten lékař? Ten byl ze své práce smutný nebo k ní přistupoval také lhostejně? Kdo ví?
Dnes existují různé názory na to, zda od samého počátku, tedy od splynutí dvou buněk, se jedná o plnohodnotnou lidskou bytost. Jistě by se mělo k problému přistupovat velmi zodpovědně a nic nebrat na lehkou váhu. Když se člověk trochu zamyslí, napadne ho, jak je to zvláštní, že nenarozené dítě má například od samého počátku právo na dědictví, ale na život právo nemá.
Společnost je dnes skutečně maskulinní. Ženy jsou v ní jakoby chráněny, ale ženství ani ne. Být svobodná často znamená chovat se jako muž (i ta levice to preferuje). Jak jsem uvedla výše, hodnoty společnosti mohou být jiné deklarované a jiné skryté, ale působící.
Abychom nebyli tolik závislí na cizím mínění a cizích vlivech, možná je dobré naladit se na život. Zbavit se strachu z budoucnosti, který figuruje i v té básni o milencích. Vždyť budoucnost stejně neznáme. Naladit se na život by se dalo chápat třeba i jako „oslovit Boha“ a snažit se navázat s ním kontakt.
Ano, paní Hájková, na ten disput o Žižkovi si vzpomínám.
Ale – shodou okolností právě v dnešním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung vyšel obsáhlý rozhovor s pracovníkem poradenského centra pro ženy které chtějí provést potrat. V Německu je totiž taková zákonná regulace, že umělé přerušení těhotenství je sice zakázané, ale pokud se provede do 12. týdne od početí, není trestné. K tomu je ovšem připojena povinnost napřed absolvovat onu poradnu. V současné době se ale – na návrh expertní komise – začalo uvažovat o tom že by se potrat (do toho 12. týdne) dekriminalizoval úplně.
V tomto rozhovoru onen pracovník poradny řekl, že k rozhodnutí provést potrat ženy přivádí především nepříznivá finanční situace (čili ta samá chudoba, jak ji konstatoval už Jiří Wolker), za druhé narušený vztah s jejich partnerem, a za třetí skutečnost že jsou právě v učení nebo nezaměstnané (kterýžto poslední důvod ovšem zjevně splývá s onou prekérní finanční situací).
K tomu pak připojil ještě dva docela zajímavé údaje: za prvé, velkou část klientek těchto poraden tvoří cizinky, tedy migrantky. Které jsou ovšem signifikantně více ohroženy prekérní finanční situací. A které také mnohdy (pokud přicházejí z exotických zemí) nemají možná dostatečnou kompetenci ohledně antikoncepce.
S tím pak souvisí druhý zajímavý moment: podle vyjádření tohoto odborníka s přáním provést potrat nepřicházejí ponejvíce mladé ženy po prožití nějakého náhlého dobrodružství; zde se projevuje blahodárný vliv systematické německé sexuální výchovy. Nýbrž většinou se jedná o ženy které „už mají uzavřené své plánované rodičovství“; které tedy už nechtějí mít (další) dítě.
Co se pak vnitřního nastavení respektive prožívání těchto žadatelek týče, pak ty jsou samozřejmě individuálně rozdílné, ale pro nějakých dvacet procent se jedná o emocionálně značně zatěžující záležitost.
Patriarchální a machistická společnost – pane Horáku, právě včera jsem shlédl francouzský televizní dokument „Láska a sex v Rusku“, kde se jedná prakticky právě o tom. (Tento dokument byl natáčen před třemi lety, tedy ještě – těsně – před zahájením ruské agrese proti Ukrajině.)
K obsahu této reportáže: jistě, člověk si už předtím nedělal iluze o lidské kvalitě ruské společnosti; ale mnohé co zde bylo řečeno a ukázáno bylo i tak nemálo otřásající. Zdá se, že jak je současné Rusko deformované politicky, pak naprosto stejně je rozvrácené i uvnitř, v samotné rodině.
Ad machismus: byl kde ukázán jeden mladý ruský pár v době jejich svatby. A mladý ženich zde bez jakýchkoli zábran vykládal, že v rodině musí rozhodovat výhradně muž – nejen proto že je silnější a rozhodnější nežli žena, ale že také umí lépe myslet. (!!) A jeho nastávající k tomu všemu pouze trpně (či dokonce souhlasně!) přikyvovala.
Přičemž svým způsobem měla ještě štěstí, že se vůbec mohla vdát. V Rusku se stává zcela běžně, že když žena svému milenci oznámí, že je těhotná, pak on nepohnutě prohlásí, že to je její věc, a zmizí někde v dálavách ruské říše.
Pokud se nicméně ruská žena vdá, není to pro ni žádná záruka spokojeného rodinného života: 70 procent ruských manželství končí rozvodem. Obrovský podíl ruských dětí vyrůstá bez otce. Mužové jsou alkoholici, vůči svým ženám se chovají brutálně. Pokud si dobře pamatuji čísla, ročně je tisíc ruských žen svým manželem zavražděno. (Mnohonásobně více ve srovnání s Francií.)
Přitom: toto násilnické jednání vůči ženám je v Rusku už natolik „normální“ záležitostí, že bylo dokonce fakticky dekriminalizováno: ruský parlament před několika lety přijal zákon, podle kterého když žena není svým mužem zbita natolik že by zůstala viditelná zranění nebo by došlo k pracovní neschopnosti, pak se vůbec nejedná o trestný čin! Nýbrž pouze o přestupek, s finanční pokutou. (Která ovšem jde z peněz celé rodiny. Takže fakticky i sama žena platí pokutu za to, že byla svým mužem zbita!)
Najít nějakého jakž takž přijatelného muže je v Rusku už natolik obtížné, že mnoho ruských žen už po třicátém roku svého věku zcela rezignuje na další hledání.
Výsledkem tohoto rozvráceného stavu ruské rodiny je pak to, že ruská žena rodí v průměru jenom jedno jediné dítě! Což pak ovšem znamená, že ruská populace se dramatickým tempem zmenšuje.
Což je nakonec dost možná pozitivní zpráva: čím více se sníží početní stav této mravně narušené, obhroublé, brutální ruské společnosti, tím méně bude mít možnost své vnitřní agrese ventilovat násilnými akty vůči svým sousedům.
A další náhodná shoda okolností: v dnešním Právu vyšel článek, který doplňuje přesně ty údaje o ruských rodinách, kterými jsem si nebyl zcela jistý. Přitom tyto údaje vycházejí z vlastních ruských, aktuálních statistik.
Takže: téměř už každé čtvrté (38,5 procenta) ruské dítě vyrůstá v rodině bez přítomnosti jednoho z obou rodičů (zpravidla otec). Přičemž tento počet se za pouhá dvě desetiletí téměř zdvojnásobil; tehdy to bylo něco přes 20 procent.
Přitom, pane Poláčku, je právě tak skutečností, že v Rusku došlo v minulosti k výrazné svého druhu emancipaci žen. Kromě válek, tak jako jinde (ale asi ještě více), se tak stalo rovněž v důsledku revoluce, která byla mj. volbou (vlevo vedoucí) cesty – snad zkratky. Všechny ty příslovečné jeřábnice, s jejichž vyzdvihováním jsme se setkali v mírnější podobě i u nás, působily nejen v propagandě SSSR, ale třeba jako sportovkyně, i v realitě, zatímco naše ženy si soukromě stěžovaly, že na Západě muž uživí rodinu a na banány tam netřeba čekat po práci, či místo oběda frontu.
Někdo by možná mínil, že ruský machismus může být reakcí na ženskou emancipaci. Spíš však bude pravděpodobnější, že jde o dvě strany jedné mince. Každopádně bude asi důvod obávat se, že nejinak může dopadnout Západ. Ženy se tu musí nyní, se zpožděním, vyrovnat, podobně jako kdysi Rusky, skoro ve všem mužům a také stále častěji být samy na děti.
Ano, pane Horáku, na tu – porevoluční – emancipaci ruských žen jsem také pomyslel. Ale přesto se nedomnívám že by bylo možno učinit přímou, lineární paralelu mezi situací v Rusku a ve společnosti západní. I když určité styčné body tu skutečně jsou.
V Rusku se zde – v tomto rozpadu rodinných vztahů – projevuje především obhroublost ruské společnosti vůbec. Která byla za trvání totalitního režimu, kde se striktně vyžadovalo dodržování norem, ještě do určité míry tlumena; ale která pak plně propukla s přívalem západního liberalismu po rozpadu Sovětského svazu. Krátce řečeno: Rusové z tohoto západního liberalismu přejali především jeho špatné stránky: naprostou libovůli vlastního jednání, individualismus, z něj pramenící egoismus.
Na Západě se tyto atributy liberalismu sice samozřejmě projevují také, ale na straně druhé zde stojí už dlouhá tradice relativně vyzrálé občanské společnosti, kde se tedy už mohou projevit i pozitivní stránky liberalismu: respekt k člověku (věc v Rusku tradičně naprosto neznámá), s tím související relativně vysoký stupeň kultivovanosti v interpersonálních vztazích. Navíc – když těhotnou ženu v západní společnosti opustí otec jejího dítěte, ona má většinou mnohem vyšší možnost vymoci z něj alespoň výživné na dítě, nežli jak je tomu u žen v Rusku.
A opět jednou novinky z výzkumu našich nejbližších živočišných příbuzných, tedy opic. Pro tentokrát se jedná o zajímavé porovnání míry agresivního jednání mezi šimpanzi a opicemi bonobo. Šimpanzi – jejichž skupiny či tlupy jsou vedeny a dominovány výhradně samci – jsou nechvalně proslulí svou brutální agresivitou, která se projevuje jak uvnitř tlupy samotné, tak především vůči příslušníkům jiných (šimpanzích, tedy rodově příbuzných) tlup. V tomto směru mnohdy i po celá léta zuří až vyslovené vyhlazovací války.
Oproti tomu tlupy bonobo jsou vedeny samicemi, a mají velice mírumilovnou pověst. Když se potkají dvě skupiny opic bonobo, chvíli spolu jdou společně, třeba společně pojí, a pak se zase přátelsky rozejdou.
Takový je tedy tradiční obraz rozdílu mezi šimpanzi a opicemi bonobo. Nyní si však výzkumníci dali tu práci a námahu s tím, že provedli dlouhodobé, a velice důkladné, po celý den trvající sledování a pozorování jedné tlupy šimpanzů a jedné tlupy bonobo. (Jedna z nich čítala 12, druhá 14 členů.) A najednou se vyjevily věci dosti nečekané: ano, v zásadě onen uvedený obraz jejich chování odpovídá skutečnosti; ale na straně druhé vnitřní agresivita v tlupách bonobo je mnohem četnější, nežli u šimpanzů! Samci bonobo se bijí a kousají třikrát častěji, nežli jak tomu činí samci šimpanzů. Přičemž ovšem stojí za zmínku: u šimpanzů samci své agrese většinou vybíjejí na (podřízených) samicích, zatímco samci bonobo jsou v tomto ohledu „rytířštější“, své zápasy a rvačky si vyřizují výhradně mezi sebou.
Ovšem ještě jednu okolnost je nutno uvést: bonobo se sice napadají častěji – ale jejich útoky jsou vedeny s mnohem menší intenzitou, nežli jak je tomu u šimpanzů.
Celkově tedy tento výzkum podává poněkud nejednotný obraz. Nedá se tedy jednoznačně říci, že „vláda žen“ by lineárně vedla k menší míře vzájemných konfliktů; ale zřejmě jejich intenzita, jejich brutalita je signifikantně nižší.
K tomu všemu je ovšem ještě nutno připojit, že toto pozorování bylo sice velmi důkladné a dlouhodobé – nicméně omezené jenom a pouze na tyto jediné dvě opičí tlupy. V humánní psychologii by takovýto výzkum byl automaticky považován za neprůkazný, vzhledem k velice nízkému počtu zkoumaných jedinců. Ale přece jenom – určité zajímavé momenty a trendy zde lze zřejmě zaznamenat.
V dnešním Právu vyšel opět jeden obsáhlý text V. Bělohradského, pod názvem „Systém člověku vlkem“: https://digiport.digitania.eu/1704/565927/11?readtoken=A9Ced5D11FA709d5a6fBDa4EEcc3521516FA4026D0
Samotný název vyjadřuje vlastně veškerý obsah a účel Bělohradského úvah. Bylo by možno říci: naprosto klasický Bělohradský; snad jedině s tou určitou obměnou, že v posledních létech své ataky proti „systému“ stále více intenzifikuje.
Na jedné straně je bezpochyby pozitivním momentem to že dokáže – na rozdíl od dob polistopadových – vidět tu skutečnost, že vládnoucí systém liberální demokracie přes svou zdánlivou demokratičnost a svobodomyslnost ve skutečnosti produkuje nerovnost, nadvládu silnějších (komerčních, institucionálních) subjektů nad běžným občanem. Na straně druhé Bělohradského neustálý zápas se systémem už působí dojem vyložené obsese; v jejím zájmu je ochoten glorifikovat prakticky všechno, co je vůči tomuto „systému“ nějakým způsobem subverzivní. Přičemž trvalou interní antinomií jeho postojů je, že on sice tvrdé kritice podrobuje (politický) systém liberální demokracie, ale přitom nadále sám zaujímá vyhraněně liberální stanoviska! Jeho ideálem stále zůstává – údajně zcela svobodný a nepodmíněný – autonomní občan, naprosto nezávislý na tomto „systému“ (jakož na čemkoli jiném), který své občanské aktivity provádí výhradně na základě zcela svobodného, ničím dalším nevázaného a nesvázaného svobodného rozhodnutí.
Bělohradský si stále není schopen uvědomit to, na co ho nedávno v jejich polemice taktéž na stránkách Práva (referoval jsem zde o tom) upozornila jeho filozofická kolegyně, že člověk je vždy niterně provázán se společností, tedy se „systémem“; že člověk nikdy nemůže být nějakou absolutně nezávislou, společenským systémem nedotčenou entitou.
Totiž: v samotném závěru svého textu Bělohradský konstatuje tuto podmíněnost člověka systémem kapitalismu; ale tuto podmíněnost pojímá stále jenom a pouze čistě negativně, tedy jako něco co je člověku bytostně cizího.
Přičemž ovšem stále zůstává velmi nejasným, na jaký základ vlastně chce postavit jím vyžadovaný ideální stav občanské společnosti. Ano, on argumentuje tím že veškerá legitimita („principy“) společenského života má vznikat na základě rozumové úvahy, tím že je jakožto rozumné a legitimní „přijme obec“ – ale už v mé recenzi k jeho „Pléthokracii“ jsem mu vytkl, že nijakým způsobem nedokládá, jaký konkrétní charakter, jakou strukturu by tento spásný „rozum obce“ měl vlastně mít. Bělohradský není schopen si uvědomit, že zde neexistuje žádný autonomní, životem společnosti nedotčený „rozum o sobě“, nýbrž že myšlení, uvažování a hodnoty členů společnosti jsou dávno podmíněné, formované zcela konkrétním typem a charakterem společnosti, ve které žijí, ve které se narodili, ve které se socializovali.
Bělohradský zásadně odmítá všechny metafyzické koncepty společnosti (včetně marxismu); ale ve skutečnosti je tímto svým abstraktním pojetím „rozumu“ obce sám metafyzikem, nikoli myslitelem konkrétního života, jak se sám o sobě domnívá.
Já jsem dostala takovou knížku, kde je také zmínka o systému, a sice o tom, že by neměl určovat naše životy.
„Toužíme po systému, který nám jako jednotlivcům přináší světskou spásu s minimálními nebo žádnými náklady. Moc rádi líně pozorujeme, jak naše jablka padají na zem, kde je požírají červi, a doufáme, že systém nám z nich udělá jablečné pyré.
Skutečnost je taková, že nemůžeme spoléhat na to, že nám nějaký systém pomůže v našem boji proti vládám a mocnostem. Ekonomické systémy se prostě neangažují v oblastech, ve kterých se musíme angažovat my. Ať už jsou systémy kapitalismu, socialismu či jakéhokoliv jiného ekonomického jakékoliv, pořád platí, že jde o systémy materialistické. Pokud dovolíme některému z těchto systémů, aby určoval náš pohled na svět, stáváme se sami materialisty. Nicméně vlády a mocnosti jsou, jak přece víme, v „nebeských oblastech“. Jsou to metafyzické skutečnosti, které dávají řád hmotnému světu. Jejich podstata ovlivňuje jakýkoliv z těchto systémů – ať už k dobrému nebo zlému. Mají-li se tyto mocností proměnit, musíme opustit materialistické paradigma a vykročit k takovému soužití, které je určeno božským soucitem a nikoliv hmotnou potřebou.“
Poznámka: ze závěru myslím jasně vyplývá, že se zde nemluví o boji proti vládě jakožto sboru ministrů.
Soucit je podle mého názoru to, co by mělo fungovat namísto politických formulací, kdo je nejslabší, jak jsme o tom tuhle psali ve vedlejší diskusi.
Problém zde ovšem spočívá v tom, že i tyto „metafyzické skutečnosti, které dávají řád hmotnému světu“ jsou svým způsobem – zase systémy!
Není nic, co nějakým způsobem reálně existovalo, co by mohlo existovat v jiné formě nežli určitým způsobem ustálený, strukturovaný soubor určitých momentů, vztahů, elementů – a tedy jakožto „systém“. Rozdíl je pouze v tom, jak my sami danou záležitost vnímáme.
Například v oblasti filozofie byl Sokrates toho názoru, že i nejvyšší (metafyzické, božské) ideje je člověku možno poznat, tedy v jejich konkrétní strukturovanosti. Zatímco novodobí fenomenologisté (odvolávající se na předsokratovské filozofy) tvrdí že člověku toto možné není, nýbrž že bytí samo se nám pouze „jeví“, v jakémsi aktu niterně intuitivního vnímání.
Ještě jednou tedy: skutečnost sama zůstává stejná, rozdíl je jenom v tom jak my sami ji vnímáme (respektive jak ji vnímat, pojímat chceme).
Jenže Platón se mýlil v tom, že ony metafyzické skutečnosti, které Pavel nazývá „nebeské trůny, panstva, vlády a mocnosti“, jinak též systémy či řády, jež drží pohromadě také lidský svět, jsou dokonalé (nebo snad i dobré?).
Byly původně stvořeny v Kristu, jakožto dobré, ale padly. Však víme, že i ďáblové jsou původně padlí andělé – ti, kteří se vzbouřili proti Bohu, protože se cítili dokonalí a nechtěli sloužit něčemu tak ubohému, jako je člověk.
Pavel píše: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6, 12)
A jinde:
„Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví?“ (Ga 4, 9)
Proč si vlastně myslíme že ideje jsou dokonalé? Nebo v čem jejich dokonalost spatřujeme? Co kdyby (některé) byly jen „artefakty“ našich pokusů o porozumění hmotné skutečnosti?
Pokud bychom toužili po naději být vystaveni léčení svých slabostí – křehkostí – opouzdřeností/za(u)jatostí(Systémy) Bohem v Ježíši, museli bychom jít za Ním „zpět“ k nedokonalostem skutečnosti.
Možná zaměňujeme ideje s ideály.
Ideál znamená „vzor“ nebo též „vysoký cíl“. Ideální = dokonalý, vysněný, nedosažitelný, neskutečný, jak píšou ve slovníku cizích slov.
Ale též existuje idol, což znamená modla. Idol je prý nepravý ideál.
Izajáš říká: „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.“
Což o to, tato dichotomie mezi sférou idejí a jsoucím světem je přítomna už u Platóna; a je dokonce naprosto podstatným rysem celého jeho konceptu.
Ideje jsou samy o sobě dokonalé, jsou to nehmotné pravzory; ale každé jejich uskutečnění v materiálním světě je nutně nedokonalé, je pouze nápodobou oněch idejí.
—————————————-
Proč se vlastně domníváme, že ideje jsou dokonalé? – To je velmi zajímavá otázka. Odpověď můžeme podat z metafyzického, z historického, anebo také z psychologického hlediska.
Hledisko metafyzické: zde si nejlépe pomůžeme příměrem z oblasti matematiky (a připomeňme že jmenovitě Platón měl velkou příbuznost s učením pythagorejců). V matematice je například možno vytvořit dokonalý kruh – který ale v této dokonalosti nelze v reálném, materiálním světě nikdy vytvořit. A to samé platí nakonec i pro všechny další matematické objekty. Platónovy ideje byly tedy také takovéto dokonalé, nehmotné, ideální pravzory pro předměty hmotného světa, které ale v tomto hmotném světě nikdy nemohou být realizovány v jejich dokonalé ideální formě. Přičemž opět – a to má svou zajímavost – pro Platóna dokonce i umělé artefakty, tedy produkty lidských rukou, mají v oné sféře nehmotných idejí své ideální pravzory. Tedy například „ideální pohár“. Možná že se tento Platónův náhled dá vysvětlit tím, že podle jeho „historických“ výkladů to byli sami bohové, kteří lidi naučili řemeslům. A boží dílo jako takové je samozřejmě vždy dokonalé.
Hledisko historické: tady je nutno si opět zpřítomnit, že Řekové žili vlastně v éře fascinace z objevování světa. Především pohled na – zdánlivě dokonalé – pohyby nebeských těles v nich budil přesvědčení, že základem vesmíru je naprosto dokonalá nebeská mechanika, kosmická harmonie. Takže i na tomto základě se tehdejším lidem přirozeně jevilo, že základním stavem vesmíru je dokonalost, a že pouze sami lidé jsou ti, kdo – ať svou nevědomostí či svou špatností – tuto dokonalost narušují.
Hledisko psychologické: zde se vynořuje vlastní otázka, proč m y sami neustále cítíme potřebu dosáhnout, vlastnit to, co je dokonalé.
Dost možná má tato touha po dokonalosti docela profánní evoluční důvody: byla to prakticky právě tato – neuhasitelná – touha po dokonalosti, která lidstvo na jeho vývoji hnala stále dále a dále. Kdyby člověk tuto touhu po dokonalosti neměl, pak by se lidstvo zřejmě uspokojilo s nějakým dosaženým, relativně uspokojivým stavem, a nerozvíjelo by se už nikam dále. A je docela dobře možné že zcela prapůvodním popudem či motivem zde byl docela obyčejný pud rodový, pohlavní: nejen u lidí, ale prakticky u všech živočichů se ve chvílích páření každý z účastníků snaží pro sebe nalézt toho co nejdokonalejšího partnera.
Ale abychom člověka neredukovali pouze na takto profánní motivy, je nepochybné že tato touha po (původně fyzické) dokonalosti časem nabyla subtilnějších, sublimovanějších forem, takže člověk touží například po prožitku dokonalé krásy i tam (například v umění), kde to s oněmi původními evolučně podmíněnými motivacemi nemá už nic společného.
Všeho všudy je tedy možno detekovat několik důvodů, několik kořenů toho proč člověk touží po dokonalosti, a proč by bez této věčné touhy nebyl tím, čím dnes je.
„byla to prakticky právě tato – neuhasitelná – touha po dokonalosti, která lidstvo na jeho vývoji hnala stále dále a dále.“
Tak ne materiální potřeby, jak tvrdí Marx?
Možná to byla touha po dokonalém uspokojení oněch stále rostoucích materiálních potřeb.
Marxovi se vytýká jak přílišný materialismus, tak přílišný idealismus, jak o tom kdysi psal Hauser.
Když jsem četla MacMurrayovu knížku, o níž jsem se tu už vícekrát zmínila, zaujalo mě tam, jak autor stanoví dva základní pozitivní motivy lidského jednání – hlad a lásku.
K „hladu“ počítá nejen hlad po jídle, ale touhu po opatření všech fyzických potřeb, jinými slovy touhu ovládat svět okolo sebe, touhu mít nad ním moc, počítaje v to i moc nad lidmi. Motiv hladu může vést i ke spolupráci, ale je to spolupráce některých za účelem ovládání jiných.
„Naproti tomu láska, i ve své čistě organické formě jako pud pohlavní, překračuje sama sebe.“ – píše autor. „V lásce nepřivlastňuje člověk svět sobě. Dává sebe světu.“
Kam byste tedy zařadil tu touhu po dokonalosti, pane Poláčku? Nejspíš k tomu „hladu“. Pouze v sublimovanější formě.
Napřed k Marxovi: on především věřil tomu, že lidstvo se bude neustále víceméně lineárně stále více vyvíjet k vyšším a vyspělejším formám své existence. Tento předpoklad na jedné straně může být správný – ze zcela obecného hlediska. Marx se ovšem zcela vyhnul základnímu, profilovému konfliktu který lidstvo na této cestě vždy znovu bude muset řešit – totiž protikladu mezi (latentně vždy egoistickým) zájmem individua na straně jedné, a zájmem celé společnosti (volonté générale) na straně druhé. Marx se tomuto problému vyhnul tím, že prostě a jednoduše deklaroval že lidé jsou ze své podstaty společenští, a že zde tedy žádnuý konflikt vůbec nevzniká, s výjimkou vykořisťovatelských společenských formací. V tomto ohledu je tedy skutečně možno mu vytýkat přílišný idealismus.
Mimochodem ke konci svého života prý Marx intenzivně studoval přírodní národy – tedy ty které ustrnuly na nižším stupni vývoje, a tím nabourávaly jeho přesvědčení že lidstvo se neustále vyvíjí.
Přičemž u Marxe hnacím motorem tohoto vývoje byla především produkční kreativita; dalo by se tedy říci, touha po dokonalém naplnění materiálních potřeb lidí. V tomto směru je opět skutečně možno mu vytýkat poněkud přílišný materialismus; ovšem v daném ohledu bych mu docela dal za pravdu, že tento ryze materiální zájem byl (a stále je) základním hnacím motorem rozvoje lidstva.
„láska, i ve své čistě organické formě jako pud pohlavní, překračuje sama sebe“ – prakticky přesně to samé sděluje Sokrates v Platónově „Hostině“. Ovšem Sokrates neříká, že by se tím „člověk dával světu“, nýbrž člověk se tímto způsobem transcenduje k vyšším, subtilnějším, ušlechtilejším formám lásky, jejíž nejvyšším stupněm je pak nikoli láska k druhé osobě, nýbrž láska ke Kráse vůbec, a k láska k Dobru.
V určitých momentech jsou tedy užity jiné formulace, ale v zásadě je základní koncept v obou případech ne-li stejný, pak přinejmenším velmi podobný.
Kam tady zařadit „touhu po dokonalosti“? – Podle Platóna a Sokrata docela jistě ne k onomu „hladu“. I když – dost možná ano, ale pouze v počátečních, nižších fázích tohoto řetězce transcendencí. Na počátku stojí obyčejný pud pohlavní, ale na konci stojí už jenom touha po čiré dokonalosti, tedy po (metafyzické) Kráse a Dobru. (Odtud ostatně také pochází známý obrat o „platonické lásce“.)
Dobře, pane Poláčku. Asi nemá smysl psát, že Ježíš nebyl platonik.
Paní Hájková, Ježíš sám skutečně nebyl platonik; nicméně helénisticky vzdělaný (a tedy důvěrně seznámený s učením novoplatoniků) byl autor Janova evangelia. Které je zcela zásadní pro tu formu křesťanské teologie, jak ji známe dnes. Je možno právem říci, že bez tohoto autora by křesťanství mělo zcela jinou podobu; jmenovitě sám model „trojjedinosti“ sotva kde jinde může mít své kořeny nežli v Platónově dialektice.
Možná před měsícem, už si nevzpomenu v jakém kontextu, tady pan Petrásek „vynesl kartu“ CELISTVOSTI. Pro dnes žijícího člověka, s jemu dostupnými fragmenty těžko již přehledných a sdílitelných (ne)vědění, může být touha po obnovování celistvosti (na různých úrovních, v různých kontextech) upřímnější, uvěřitelnější než touha po dokonalosti (poznání…).
Ježíš vyzývá „buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec“ – ale říká to v kontextu apelu na neúčelovost/nepodmíněnost vztahů s druhými.
Z „mozaiky“ evangelních epizod jde vnímat Jeho vydanost zprostředkovat Jeho národu a jednotlivě člověku zhojení – zacelení ve vztazích k Bohu, sobě a sobě navzájem.
____
„Produkční kreativita“ není myslím vždy motivována „hladem“ po naplnění nebo strachem z nenaplnění materiálních potřeb. Často něčím jako „nebezpečně zvědavá hravost“?
Zatímco socialistická plánovitost byla pokusem vnést do té kapitalistické produkční kreativity řád. Ovšem velmi neumělý řád, který kreativitu téměř zadusil a potřeby lidí neuspokojil.
Zřejmě ten řád musí přijít zevnitř.
Paní Hájková, v tomto ohledu bych v prvé řadě zůstal důsledným dialektikem. To jest: jednota řádu a živelnosti. Je nutno vidět: jako obvykle před námi dějiny vytvořily klasický dialektický (výchozí) protiklad. Na straně jedné živelný kapitalistický trh, na straně druhé pokus vysvobodit se z této živelnosti tím, že se veškerá produkce podřídí společnému plánování. Že tento umělý pokus o (naprostý) řád v praxi ztroskotal, je známo. A on ztroskotat musel, neboť to nekonečné množství jednotlivých produkčních/komerčních aktivit nelze řídit shora, tady je nutno nechat příslušný prostor spontánnímu pohybu. I když ten je samozřejmě nevyhnutelně spojený s určitou mírou živelnosti, a tedy nevypočitatelných (a mnohdy nežádoucích) důsledků pro člověka.
Na straně druhé – naprosto neřízený, živelný kapitalismus už je také dávno pasé. Současný kapitalismus (respektive trh) je do značné míry reglementovaný, a když dochází ke krizovým momentům pak se vlády snaží (a mají k tomu také příslušné nástroje) tuto krizi zvládnout, nebo přinejmenším utlumit.
Dalo by se tedy možná říci, že současný kapitalismus je tedy už takovouto zdařilou syntézou mezi spontaneitou trhu a společenskou regulací. Ovšem – o nějaké syntéze v autentickém dialektickém smyslu zde není možno hovořit, jedná se pouze o vzájemné přiblížení protikladů, o prvotní poznání že řešením není ani jeden z obou extrémů. Ale pravá dialektická syntéza – já sám už celá desetiletí kroužím právě kolem tohoto problému, jak ta by měla vypadat, ale doposud jsem se propracoval k pouze velmi mlhavým představám. Naprosto optimální případ by byl ten, kdy ekonomika jako taková by fungovala spontánně – ale zároveň by každý takovýto autonomní ekonomický subjekt celospolečenský zájem (humanitu) pociťoval jako svůj vlastní eminentní osobní zájem.
O určitý model takovéto syntézy zájmů se pokusili Tejkl se Švihlíkovou ve své knize; já jsem tu knihu nečetl ale na základě dřívějších diskusí s M. Tejklem na DR jsem vůči takovémuto modelu velmi skeptický. Nedomnívám se že by mohl reálně fungovat; nicméně samotný princip je správný, totiž snaha navzájem sladit, zharmonizovat soukromý a veřejný (ekonomický) zájem.
Produkční kreativita jako „nebezpečně zvědavá hravost“ – zajímavá myšlenka, pane Nusharte. 😉
Pro Marxe se tu ještě žádné nebezpečí neotvíralo (s výjimkou vykořisťovatelských společensko-produkčních formací), Marx před lidstvem optimisticky spatřoval lineární vývoj stále narůstající kreativity. A stále narůstajícího uspokojování materiálních potřeb lidské bytosti. Ovšem – a to je nutno zdůraznit – Marx by za takovéto legitimní potřeby nikdy neuznal prázdný, ze řetězu utržený konzumerismus.
Jestli se jedná o „hravost“? Marx jednou napsal, že například i komponování (tedy výsostně kreativní činnost) je „velmi závažná práce“. Marx v lidské práci spatřoval především prvek humanistický, tedy médium sebevytváření lidského rodu, lidské bytosti. S nějakou hravostí se zřejmě nezabýval.
Dnes jsme si ovšem už daleko více vědomi ambivalence vlastně jakékoli lidské činnosti (i kreativita může být samozřejmě destruktivní, nebo přinejmenším ohlupující; viz „kreativitu“ tvůrců reklam).
Takže – ano, dalo by se říci že produkční kreativita obsahuje prvek hravosti, ale zároveň i nebezpečného zahrávání si s lidským světem. Respektive se světem vůbec.