Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 343 komentářů u „Forum“

  1. No právě. Abychom nežili jako zvířata, která žijí v hierarchii, je nutné snažit se mezi lidmi udržovat rovnost.

  2. Ano, na jedné straně je nutné se snažit o vytváření podmínek které podporují vzájemnou rovnost; ale na straně druhé, naprostá rovnost by byla doslova a do písmene proti přírodě.

    Dokonce i sám Marx konstatoval, že lidé jsou různí (jeden má větší žaludek a druhý menší), proto by bylo nesmyslné jim všem dávat stejný plat. Marx se ovšem pokoušel tuto přirozenou různost lidí nivelizovat podle svého hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ – což pak ovšem opět generuje nerovnost, jeden by ve prospěch společnosti pracoval mnohem méně než druhý (měl by menší schopnosti), a přitom by konzumoval neúměrně více (měl by vyšší potřeby). Takovýto model by mohl fungovat opravdu jenom za předpokladu, že by dejme tomu prakticky veškerou práci za lidi dělali už jenom roboti, a že ti by dokázali vyrobit takový přebytek spotřebních statků, že by všichni měli dost. Což je ovšem iluze, lidské potřeby se vyvíjejí spolu s „rozvojem výrobních sil“, o tom už jsme opakovaně mluvili, i když se třeba už bude létat raketami na víkend na Měsíc, tak stejně každý (téměř) bude toužit po tom, aby měl svou vlastní raketu, a to sice lepší, rychlejší, honosnější nežli jeho soused.

    Tato lidská touha dosahovat stále více je neuhasitelná a nezrušitelná, za prvé z evolučně-psychologických příčin, a za druhé z důvodů budoucího vývoje, už jsem o tom nedávno psal, někdy v budoucnosti se lidstvo dokáže zachránit před expandujícím sluncem jenom přesídlením do jiných světů, ale to vyžaduje obrovský technický a technologický pokrok, a toho je možno dosáhnout právě jenom prostřednictvím této nikdy neutuchající lidské touhy po neustále vyšším, dokonalejším uspokojování jejich čistě osobních potřeb a tužeb.

    Nedá se tedy nic dělat, ale ani do budoucna (natož do současnosti) není možno vidět jinou cestu, nežli zachování principu „každý podle svých schopností, ale každému podle jeho výkonu“. Z čehož ovšem nevyhnutelně vzniká nerovnost mezi lidmi, nerovnost příjmová, ale i hierarchická.

  3. Včera jsem četla o Bernardu Bolzanovi. Zaujal mě jeho citát: „Přijde doba (pravím tak s plnou důvěrou) – přijde doba, kdy bude válka, tato nesmyslná snaha dokázat své právo mečem, právě tak obecně v opovržení, jako je již nyní v opovržení souboj. Přijde doba, kdy budou ty tisíceré stupně a dělicí zdi mezi lidmi, které působí tolik zla, náležitě obmezeny, kde bude každý zacházeti se svým bližním jako bratr s bratrem. Přijde doba, kdy budou zavedeny ústavy, kterých nebude lze tak mnohonásobně zneužívat, jako těch, které jsou nyní: doba, kdy bude člověk povaze své přiměřeněji vychován a kde nebude hledat nikdo slávu v tom, jak daleko se od přirozenosti odchýlil, kde se nebude nikdo domnívat, že zasluhuje proto cti slávy, že on jediný tolik uchvátil, co by postačilo celému tisíci lidí.“
    Zdá se, že humanista Bolzano byl v očekávání velmi naivní. Středověký humanista Petr Chelčický byl asi mnohem blíž realitě, když napsal, že „Člověk jest věc mdlá, nemocná a hlúpá“. A že většina lidí se Kristu nikdy nepodřídí. S čímž ovšem souvisí zase jiná očekávání (popsaná ve Zjevení svatého Jana).

  4. „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Všeobecná deklarace lidských práv, OSN (1948)

    Nelze asi říci, že proklamace rovnosti zacházejí příliš daleko. Spíše jen reflektují těžké lapsy společností na cestě dějinami, kolektivní selhání celků, jež se pokládaly za přední a vyspělé. Faktickou lidskou nerovnost v žité realitě se nyní nezdá kdokoli zásadně kritizovat, natož aby je hodlal vykořenit. Naopak, sžíváme se s jejím etablováním jako rodové.

    Jsou ve společnosti vrstvy, zespoda sice nikoli neprodyšně izolované, vzájemně však zcela odlišné, co do možností, jež se jim skýtají. Dolní zápasí s multiplikací potíží a ztrát, horní s násobením příležitostí a zisků. Kdybychom učinili jednu skupinu z lidí, kterým z důchodu (za 40 let práce) nebo z platu (za nemalý výkon) zůstává po zaplacení za bydlení, energie a potraviny stěží několik tisíc korun na měsíc, a druhou z těch, jejichž téměř bezpracný příjem je sto tisíc nebo víc, příslušníci obou by se v průměru sotva nějak podstatně lišili co do svých schopností, pracovitosti a společenské přínosnosti. O rozdílech v mravním ohledu raději pomlčet…

    Většina lidí ovšem nenáleží ani do jedné z námi učiněných skupin. Nemálo deformováni myslí především na to, jak podpořit některého příslušníka horní vrstvy a získat jeho důvěru. Na tom spočívá jejich svoboda.

  5. Nicméně je nutno uznat, že ten Bolzanův argument ohledně soubojů má svou závažnost. Jestliže skutečně platí, že souboje na kordy či na pistole – dříve oblíbená kratochvíle šlechty – dnes platí za projev barbarství, pak principiálně není důvodu se domnívat, že obdobným způsobem nebudou jednou platit za totéž i války. A do jisté míry tomu už tak skutečně je; jenom a jedině právě proto ruská agrese proti Ukrajině vzbudila v celém civilizovaném světě takovou vlnu rozhořčení, protože je tento akt všeobecně považován za těžkou regresi, za obnovení norem jednání obvyklých v barbarských, předcivilizačních časech.

    To že časem budou vymýceny války, to se jeví opravdu dost pravděpodobné. Jestliže jednou na celé planetě zvítězí demokratická státní uspořádání, a především jestli materiální zájmy všech národů se víceméně vyrovnají (tak jak je tomu v rámci EU), pak nebude ani důvodů, ani reálné možnosti rozpoutávat ještě nějaké svévolné válečné avantury.

    Ovšem: jestliže je možno do budoucna právem očekávat vymizení válek, i tak zůstává velkou otázkou, jestli se taktéž podaří stejně tak vymýtit jakékoli formy násilí mezi lidmi. A to především za těch okolností, když i v budoucnosti zůstane zachován kapitalismus – tedy hospodářský řád který automaticky staví lidi proti sobě, neboť zisk jednoho je bezprostředně ztrátou druhého.

    Je to opravdu dosti schizofrenní situace: na straně skutečně (alespoň ve vyspělých státech) převládá trend stále více postupující kultivace mezilidských vztahů, delegitimizování všech forem násilí; ale na straně druhé určité formy násilí (včetně i tak subtilních forem jako je komerční či politická manipulace druhým člověkem) zde stále platí za legitimní, a dokonce mnohdy za naprosto žádoucí a nutné!

    Vůbec, formy násilí se obecně přesouvají od oněch hrubých, viditelných forem k oněm subtilnějším, napohled neznatelnějším; ale na straně druhé se stále zvyšuje citlivost i pro tyto subtilnější formy, takže subjektivní pocit utrpěného násilí se nakonec možná příliš nemírní.

    Navíc, pan Petrasek by zřejmě řekl, že určitá míra „nekrofilního“ jednání je člověku rodově vštípena, a že se jí principiálně není možno zbavit.

    Na kterýžto argument je ovšem možno dát tu odpověď, že určitá míra agresivity je člověku, lidskému rodu podle všeho skutečně vrozena; ale že na druhé straně je možno její projevy prostřednictvím výchovy a společenského tlaku relativně úspěšně mírnit a kultivovat.

  6. Mimochodem, paní Hájková, dočetl jsem tu Vaši sbírku básní. Doufám, že se v dohledné době dostanu k tomu napsat o ní nějakou recenzi.

  7. Napište, pane Poláčku. Jsem zvědavá na vaše vyjádření. Od V. Bělohradského ani od A. Borziče, kterým jsem básně poslala, se ho asi už nedočkám.

  8. No – já dost možná odhalím i ty důvody, proč od těchto dvou nepřišla žádná reakce. Ovšem – také záleží na tom které z Vašich básní se jim dostaly do rukou.

    Původně jsem si ovšem sám nebyl vůbec jistý jestli budu mít – aby se tak řeklo – v rukou „dostatek materiálu“, aby to vydalo na celou recenzi. Nakonec přece jenom (doufám) tomu tak bude. Já mám ovšem tu výhodu, že Váš způsob psaní respektive poezie už znám opravdu dost podrobně.

  9. Sovětský svaz ve dvacátých létech

    Jak zde bylo nedávno uvedeno, obdržel jsem od pana Petraska jednu novou knížku – s nevysloveným, ale víceméně zřejmým domácím úkolem, abych ji přečetl a zde o jejím obsahu poreferoval. 😉

    Jedná se o cestopisné zápisky německého spisovatele Josepha Rotha „Cesty na Ukrajinu a do Ruska“, především na základě jeho dlouhé (měsíc trvající) cesty po Volze od Nižního Novgorodu na severu až po Astracháň na jihu. Knížku ještě nemám dočtenou; ale zrovna dnes jsem v ní četl několik postřehů, které skutečně stojí za zmínku. A které nám podají asi dost nečekaný obraz o životě v Sovětském svazu v rané fázi jeho existence.

    Takže, poznatek číslo 1: na „komunistickém“ parníku na jehož palubě J. Roth cestoval, existovaly celkem čtyři třídy. A to nejen cenové, ale spolu s tím i společenské. Na nejvyšší, nejdražší palubě žili „nepovci“, tedy ti kteří pro sebe dokázali nejvíce vytěžit z NEPu, z Nové hospodářské politiky vyhlášené Leninem poté, co ztroskotal pokus o okamžité zavedení komunismu. Dalšímu rozvratu Lenin zabránil jenom tím, že – přes odpor velké části strany – prosadil návrat tržní ekonomiky, tedy víceméně kapitalismu. (Tito „nepovci“ se tedy ze všeho nejspíše podobali ruským oligarchům vzniklým po rozpadu SSSR a nástupu nového, dravého kapitalismu.) Zatímco zcela dole, v nejhlubším podpalubí – tam cestovala chudina. Spodní společenská vrstva. Přičemž – ne všichni byli vysloveně chudí v ryze materiálním smyslu; byli mezi nimi i zámožní rolníci; kteří ale instinktivně cítili svou nesourodost s „lepšími“ společenskými vrstvami, a proto raději cestovali s příslušníky dolní, plebejské vrstvy. V každém případě: v novém sovětském státě nijak nezmizely reálné rozdíly mezi společenskými vrstvami respektive třídami. Ani majetkové, ani statusové.

    Poznatek číslo 2: podle svědectví našeho cestovatele v té době opravdu velká část ruské (sovětské) populace plně souzněla s novým, komunistickým režimem! Roth pro to uvádí naprosto reálné důvody: především na dolním toku Volhy, kde žilo mnoho neruských národů, komunismus přinesl – ve srovnání s poměry za carismu – nepopiratelný pokrok, modernitu, vzdělání. Konkrétně uvádí, že – a to během několika málo let (tato reportáž byla psána v roce 1926) – se u Tatarů analfabetismus snížil o 25 procent! A všechny tyto úspěchy lidé automaticky spojovali s komunistickou stranou. Jak Roth doslova píše, strana „nejenže svrhla velké pány, ale ona i vynalezla telefon a abecedu“. A proto „pro naivního přírodního člověka (Naturmensch) z vesnice u Volhy komunismus = civilizace“.

    Náš západní pozorovatel tedy podává svědectví, že (raný) komunismus v Sovětském svazu zdaleka nebyl jenom hlad a útlak, nýbrž v mnohém ohledu přinesl lidem mnoho vymožeností, které do té doby vůbec neznali, a proto se s ním také do značné míry ztotožnili.

    A s tím souvisí také zjištění číslo 3. Které nás asi překvapí ze všeho nejvíce. Ocitujme si doslova, co Joseph Roth píše (jinak byste mi snad ani nevěřili, že si nevymýšlím 😉 ):

    „Ještě jsem v žádné zemi nebyl s takovou samozřejmostí, s takovou volností zván k návštěvě. Mohu jít do úřadů, soudů, nemocnic, škol, kasáren (!!), věznice, k ředitelům policie a k univerzitním profesorům. Občan kritizuje hlasitěji a ostřeji, nežli je cizinci vůbec milé. Mohu s vojákem i s velitelem pluku Rudé armády v každé restauraci hovořit o válce, pacifismu, literatuře a výzbroji. V jiných zemích je to nebezpečnější. (!!) Tajná policie je zřejmě natolik schopná, že ji vůbec nezaznamenám.“

    Tolik tedy německý spisovatel Joseph Roth – nikoli snad o společenské atmosféře ve svobodomyslné Americe, nýbrž v revolučním, komunistickém Sovětském svazu! Jenom si představme: je možno volně hovořit třeba i o vojenských tajemstvích, občané zcela volně kritizují poměry – a tajná policie vůbec nezasáhne! Když my jsme – ještě z brežněvovských časů – uvyklí tomu že na každé silniční křižovatce (ne ve městech, ale ve volné krajině!) stála policejní hlídka kontrolující, kdo kam a proč jede. O nějaké svobodě kritizovat poměry ani nemluvě.

    Tento neuvěřitelný fenomén je možno vysvětlit jenom tak, že se jednalo teprve o polovinu dvacátých let. Kdy tedy ještě nějakým způsobem přežívala idea nové svobody; a především, kdy se Stalin ještě nedostal k absolutní moci. Kdy ještě nerozpoutal svůj teror. Ale i tak – tyto vylíčené poměry v mnohém zcela na hlavu stavějí mnohé naše představy, které jsme si na základě vlastní zkušenosti o (mladém) Sovětském svazu vytvořili.

  10. Pane Poláčku, knihu, s jejímiž některými poznatky jste nás zde seznámil, si opatřím a přečtu.

    Zaprvé proto, že o autora mám zájem. Jeho stěžejní dílo, Pochod Radeckého, řadím bez váhání mezi svých „top 25“. Autor, pocházející z poslední generace, jejíž vlastí bylo Rakousko-Uhersko, určitě o střední Evropě nesmýšlel jako o východní, jak je (podle námi zde diskutovaného Ivana Kalmara) dnes na západě běžné. (Vzpomenu v této souvislosti také našich diskusí na DR s Davidem Ungerem.) Ano, vymizení německého živlu nakonec z celého rozsáhlého regionu tu sehrálo svou roli. Totéž ovšem platí také o zániku živlu židovského. Joseph Roth byl skvělým příkladem průsečíku obou, člověk spjatý s monarchií, zachycující se skvělou směsicí nostalgie a porozumění bravurně její konec. (Snad jen Gepard Tomasa di Lampedusa a trochu jinak Buddenbrookovi Thomase Manna ukazují konec starých časů, u na Sicílii a u německého Baltu, se stejnou expresivní silou a přesvědčivostí.)

    Druhým důvodem, proč chci Rothovu Cestu na Ukrajinu a do Ruska (česky jen do Ruska) poznat, je můj zájem o žánr a ještě více o dnes potlačenou (ale pro chápání historie inspirativní a důležitou) ambivalentnost dění v porevolučním Sovětském Rusku (a SSSR), již poctiví současníci vnímali.

    Jak jsem se již (na DR) jednou letmo zmínil, četl jsem (až) asi před třemi lety známou (nyní zřejmě již opomíjenou) reportážní knihu Návrat ze Sovětského svazu. André Gide, evokující podobně jako Roth poměry v novém mladém státě, jen o několik let později, byl na levici napadán coby renegát. U nás napsal spisek Anti-Gide S. K. Neumann. (Taky bych si ho měl přečíst, byť je asi hodně slabý.) Ohromným přínosem Gideovy knížky nejsou jen, ani v první řadě, autentické zprávy a postřehy, hlavně je jím vhled do myšlení po otřesu 1. světovou válkou nečetných liberálně levicových intelektuálů. Kombinace autorovy upřímnosti a ohleduplnosti vůči hostitelům, svár jeho idealismu s pochopením pro místní ideologické záměry, jasné vědomí zneužívání jeho návštěvy i sklony sovětských lidí k národní aroganci, jakož i jeho samozřejmá svobodymilovná nezávislost vůči vyspělejší vlasti nejdou vnímavému, tolerantnímu a otevřenému čtenáři z hlavy a o minulosti vypovídají opravdu hodně.

    Když už Vám nemohu, pane Poláčku, s úspěchem doporučit čtení výše uvedených rozsáhlejších „literárních fresek“ (psal jste, že beletrii již nečtete), činím tak tímto alespoň v případě reportážního dílka Gideova (s dodatky).

  11. Pane Horáku, poté co jsem se seznámil s literárním stylem Josepha Rotha, spontánně se ve mně zrodil popud prohřešit se proti mému „předsevzetí“ nečíst beletrii, a jeho Pochod Radeckého si přece jenom opatřit. Je na první pohled znát, že je to bohem nadaný literát; jmenovitě jeho líčení pochodu válečných mrzáků ve Lvově/Lemberku patří k tomu nejvíce otřásajícímu, co jsem kdy v daném ohledu sledoval. Uvidíme, jestli se přece jenom rozhoupám k tomu si tuto knihu přečíst. 😉

    Co se pak Rothova vztahu k Sovětskému svazu týče, jak jsem zmínil knihu ještě nemám dočtenou, ale namátkou jsem teď nalistoval doslov, a tady sám autor vlastně vystihuje všechno: „‚Kdybych napsal knihu o Rusku‘, rozmýšlel Joseph Roth 10. října 1926, ‚pak bych musel vylíčit vyhaslou revoluci, požár který dohořel, žhnoucí zbytky a velmi mnoho hasičů.‘ Teprve devět let tehdy uplynulo od nejradikálnějšího politického nového počátku moderny, a Roth už viděl Sovětský svaz na okraji propasti, hospodářsky tak jako tak, ale i duchovně, intelektuálně, ideově. V létě 1926 (…) vyrazil autor plný očekávání směrem na východ – a už v říjnu ztratil všechny své iluze.“

    Toto se tedy píše v doslovu o vystřízlivění (původně zřejmě vůči revoluci značně entuziastického) Josepha Rotha po jeho zkušenostech s reálnými poměry v Sovětském svazu. (Mimochodem, v další kapitole kterou jsem mezitím přečetl dokonce píše o množství žebráků!, kteří posedávali všude na ulicích v Astracháni. Jak se existence žebráků může snášet s představou „ráje dělníků a rolníků“, je bez dalšího jasné.

    Reportáže André Gidea jsem – bohužel – doposud také nečetl, u nás se samozřejmě propagoval pouze Neumannův Anti-Gide; aniž by bylo možno si přečíst původní originál.

    S odstupem – mnoha a mnoha let – je možno konstatovat, že je to vždy velmi riskantní záležitost, když se především intelektuálové pro něco zcela bezvýhradně nadchnou. Ne že by „obecný lid“ neměl taktéž tuto schopnost či tuto potřebu nebo touhu se naprosto upnout k nějaké iluzi, k nějakému snu; ale intelektuál tento svůj sen ještě navíc opřede rozsáhlým aparátem svých teorií, které mu „nepochybně dokazují“, že právě tato idea či tato revoluce je definitivním vyústěním veškerých lidských dějin. Lid obecný od této ideje či revoluce očekává víceméně jenom svůj osobní prospěch či prožitek, a její ztroskotání je pak jenom jeho osobním zklamáním; zatímco intelektuál pak prožívá žal a zoufalství za celé lidstvo.

    Intelektuál tomuto svému žalu, tomuto svému osudu ale vlastně vůbec nemůže uniknout; neboť upínat se k idejím, k velkým projektům patří k samotné podstatě jeho intelektuálství. Duch musí směřovat ke svému naplnění, ten se nemůže spokojit jenom s pouhou každodenní všední existencí; a proto intelektuálové znovu a znovu propadají této své – až by se snad dalo říci, nemoci z povolání – vždy znovu a znovu nekriticky uvěřit v nějakou další nabízející se „definitivní spásu“.

    Samozřejmě, této fascinaci z revoluce nepropadají všichni intelektuálové; v intelektuálovi se vždy sváří dvě stránky, na straně jedné tato touha po naplnění, zpřítomnění ducha v reálném světě – ale na straně jeho jeho bytostný kriticismus. Který ho nutí ke skepsi vůči všem takovýmto „definitivně spásným“ projektům. Záleží pak na individuální psychické konstelaci, zda v daném – intelektuálském – jedinci převáží ta či ona stránka.

  12. Paní Hájková, chci Vás, na tomto místě, pozdravit. Doufám, že to tady stále skoukáváte. Jak mi kolikrát není do skoku, slyším nějak trávu růst a Váš poslední vstup mi zůstává ležet v hlavě. Takže na Vás myslím.

  13. AKTUÁLNÍ OBRAZ MARXISTICKÝCH DISKUSÍ

    Napadlo mě před několika dny trochu se porozhlédnout jak po českém, tak po německém internetu, jestli se snad náhodou přece jenom někde nekonají nějaké smysluplné, seriózní marxistické diskuse. V českých diskusních fórech jsem nenašel žádnou diskusní místnost která by se věnovala marxismu; zkusil jsem to tedy v obecnější rovině, diskusní témata s politikou a podobně. Při té příležitosti jsem si – s dost citelným otřesem – znovu uvědomil, jak naprosto se naše vlastní diskuse liší od prakticky všeho, co se jinak v těchto diskusních fórech odehrává. Jednou větou řečeno: v naprosté většině se jedná jenom o vysloveně hospodské plky. Jeden má takový názor a ten zase druhý, jeden je napravo a jiný nalevo, jeden je věřící a ten druhý ateista – a pak po sobě už jenom házejí kameny argumentů, přesněji řečeno pseudoargumentů. Nějaké jen trochu hlubší, komplexnější, diferencovanější zamyšlení se tu prakticky vůbec nekoná. Už jenom tento pohled na celkovou úroveň obecných diskusí je způsobilý v člověku vyvolat hlubokou skepsi ohledně toho, jakou – intelektuální a vůbec občanskou – kvalitu může mít veřejný „demokratický“ diskurs.

    —————————–

    Co se pak vlastního tématu marxistických diskusí týče: víceméně jenom naprostý obraz bídy a utrpení. Co jsem našel v českém internetu, to byly jenom jakési marxisticko-revoluční skupinky, které evidentně stále ještě vedou svůj džihád proti kapitalismu; a tomu také plně odpovídá jejich pojetí marxismu. V zásadě se jedná jenom o mlácení prázdné slámy, o nekonečnou recyklaci antikvárních marxistických pojmů, o nějaké snaze po modernějším výkladu marxismu zde není vidu ani slechu.

    A internet německý? Ten jsem zatím ještě neprohledal tak důkladně; nicméně narazil jsem zde na jeden nemálo zajímavý text. – Pokud by to snad někoho zajímalo blíže, onen článek je zde: http://www.praxisphilosophie.de/schmiedkowarzik_praxisphilosophie_praxis2010.pdf Je to v němčině; ale dnes už je samozřejmě možno si každý text nechat přeložit příslušným translatorem. Nejlepší pro překlad dlouhých textů prý má být DeepL.

    Už jenom titul tohoto textu vlastně říká všechno: „Die Herausforderung der Marxschen Philosophie der Praxis und die Misere aktueller Marxinterpretation“. Čili: Výzva Marxovy filozofie praxe a bída aktuálních interpretací Marxe.

    Ano, je tomu skutečně tak, jak už jsem napsal současné marxistické diskuse skýtají především obraz intelektuální bídy; a to se týká nejenom obskurních pseudorevolučních spolků, nýbrž víceméně stejně tak i seriózních vědeckých diskusí. Autor uvedeného textu tedy zcela správně konstatuje tuto teoretickou bídu; nicméně si nedokáže nijak uvědomit, že ani on sám není schopen překročit omezený limit těchto marxistických názorových střetů v současnosti. I on zůstává plně polapen v klasických marxistických interpretacích, a ani on není schopen Marxovy téze skutečně kriticky a inovativně přehodnotit.

    O co se jedná? – Především o víceméně zcela klasický střet mezi vyznavači „starého Marxe“ a „mladého Marxe“. Tedy mezi těmi, kdo chtějí vidět jenom Marxe jako autora „Kapitálu“, tedy jenom jako striktně vědecky-ekonomicky argumentujícího autora; a mezi těmi, kdo zůstávají u přesvědčení, že bez „mladého“ Marxe, který svůj revolučně-humanistický postoj odůvodňoval ještě obecnými filozoficko-antropologickými úvahami, že tedy bez tohoto filozofického Marxe ani onen „starý“ Marx Kapitálu by vůbec neměl smysl, respektive naprosto by se ztrácel jeho humanisticky emancipační impuls.

    V tomto ohledu je nutno dát plně za pravdu autorovi daného textu; onen pohled vycházející pouze z „ekonomického“ Marxe je skutečně hrubě redukcionistický a ekonomizující.

    Jenže: co si náš autor vůbec nepřipouští je to, že i opačný tábor má pro svou pozici naprosto závažné důvody. Marx totiž svůj humanisticko-revoluční impuls skutečně nemohl odůvodnit jinak nežli ryze filozoficky; jenže pes je zakopaný v tom, že na základě důsledně materialistického výkladu světa vůbec není možno odvodit takovýto filozoficko-humanistický program! V materialistickém modelu člověk nakonec nikdy nemůže být ničím jiným, nežli oním proslulým „zvířetem vyrábějícím nástroje“; tedy ryze přírodním tvorem, který je nad tuto svou přírodní základnu vybaven už pouze schopností abstraktního myšlení. Nic víc.

    Takovýto víceméně ryze naturalisticky pojímaný tvor sice může trpět pod kapitalismem, pokud žije v takové bídě, že nemá ani dost potravy ke své obživě; ale není tu nic, na základě čeho by se ho mohly dotýkat (respektive na základě čeho by vůbec mohl vnímat) subtilnější dehumanizační tlaky kapitalismu: zvěcnění všeho lidského, odcizení člověka od jeho práce, degradace člověka na pouhý přívěsek stroje, a tak dále a tak dále.

    Tady a právě tady vězí jeden z nejzákladnějších problémů, či přímo aporií celé marxistické teorie; ale ani dnešní marxisté evidentně nejsou schopni tento problém vůbec detekovat, natož pak řešit. Místo toho se klasicky rozdělí na dva tábory, z nichž každý má svou dílčí pravdu, ale vůbec se neobtěžuje zamyslet se i nad pravdou toho druhého.

    Takže bohužel: ale ani na relativně odborné úrovni současné marxistické diskuse zřejmě neskýtají naději, že by zde bylo možno dosáhnout nějaké skutečně inovativní, progresivní revize marxistických teorií a myšlenkových modelů.

  14. Panu Horákovi
    Ještě pořád to tu čtu. Ale nějak už nemám co říct. Možná už všechno bylo řečeno.
    Před chvílí jsem byla na lipovém květu, který suším na čaj. Kousek od hřbitova roste lípa. Dál jsou pak pole s obilím. Všude bylo ticho, jen vítr trochu hučel v korunách stromů a listí šumělo. Je horké odpoledne, proto je ten větřík velmi příjemný. Pod stromem ve stínu bylo dobře.

  15. Vážený pane Horáku, moc děkuji že jste tu dokázal vyslovit tu starost…

    A moc děkuji paní Hájkové za odpověď. Vše co jsme schopni říci sice možná už bylo řečeno a ticho může někdy být velmi dobré. Takové jaké jste zachytila tak, že snad skoro můžeme spolu-prožít tu vděčnost, za to co vzniká stále nové 🙂

  16. Ticho… To může být vlastně pojímáno jako akustický protějšek k buddhistické prázdnotě; tedy k takové „prázdnotě“, která v sobě pojímá a vyjadřuje všechno… 😉

  17. Dnešního dne se ve městě Mnichov vytvořila jakási specifická meteorologická situace, která má velmi nepříznivé důsledky na výkonnost organismu. Především je organismus zásobován velmi nedostatečně kyslíkem; a to je jmenovitě v mém případě naprosto devastující. Poté co jsem tedy dnes definitivně zjistil že nejsem schopen jakékoli jen trochu náročnější činnosti (vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu se zde dnes přihlásit), rozhodl jsem se alespoň trochu osvěžit duši tím, že na YouTube shlédnu několik českých písniček ze „zlatých“ šedesátých a počátku sedmdesátých let. Ovšem – přitom jsem tam narazil na několik starých německých „Wochenschau“, týdeníků z třicátých let. Tedy v zásadě z doby vlády Hitlera. Ten úplně první filmový týdeník (tehdy se ovšem ještě jmenovaly poněkud jinak, Deulig-Tonwoche, čili něco jako „Deuligův zvukový týdeník“) je shodou okolností přesně z toho týdne, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem.

    Viděl jsem už spoustu dokumentací o době nacionálního socialismu. Znovu a znovu mě fascinuje otázka, jak něco takového vůbec mohlo vzniknout, jaké toho byly vlastní příčiny, a to to znamenalo pro tehdejší obyvatele Německa. Ale – všechny tyto dokumentace jsou prakticky pouze umělé, nejsou autentické. Ony jsou produkovány v době kdy jsou ovšem už známy všechny zločiny nacistického režimu; a tak se tvůrci těchto dokumentací snaží obraz tehdejšího dění podávat s jakousi pózou mravní nadřazenosti; to jest jako by už tehdy každému soudnému a poctivému člověku muselo být naprosto jasné, že nacistický režim je zločinný a že bylo projevem naprostého mravního selhání se pod ním jakýmkoli způsobem angažovat. Nebo i vůbec jenom pod ním žít, aniž by se dotyčný občan proti němu aktivně postavil. Krátce řečeno: z tehdejších filmových záběrů je pečlivě vystřiženo, odstraněno všechno, co by mohlo i na dnešního diváka působit autentickou fascinací oné doby. A to i včetně charizmatu samotného Hitlera.

    Musím říci naprosto otevřeně: tyto tři autentické filmové týdeníky z oné doby mi v tomto ohledu o oné době sdělily nakonec mnohem více, nežli všechny ty novodobé dokumentace.

    Hned ten první týdeník, jak řečeno z týdne kdy se k moci dostal Hitler: zajímavé je, že tato zpráva vůbec nebyla prezentována jako hlavní událost, nýbrž onen týdeník začal zcela nepoliticky: zprávou o technicky velmi náročném protažení trupu jakési námořní lodi! A pak následovaly zprávy ze světa, z koňských dostihů v Indii (za účasti anglického místodržícího), o tom jak v Japonsku za nadšeného provolávání slávy obyvatelstvem je další vojenská jednotka posílána na mandžuskou frontu… A teprve až na samotném konci byla krátká zpráva o Hitlerově kancléřství.

    Tento týdeník byl tedy natočen na samém předělu mezi dobou před Hitlerem, a dobou za Hitlera. A vlastně se ještě daleko více nesl v duchu doby předchozí. Ale právě z toho se dalo vyčíst několik velmi zásadních znaků doby, jmenovitě v Německu.

    Co mě opravdu zaujalo: aktivní, angažovaný, energický tón projevu německého komentátora. Sice to ještě nebyl onen štěkavý tón nacistické éry; ale už tady jako by bylo jakési očekávání, pnutí, snaha po velkých činech. To československé filmové týdeníky z oné doby měly znatelně jiný charakter: jaksi „měkčí“, umírněnější. Sice zde bylo také znát určité „budovatelské nadšení“ První republiky; ale ne tak agilním, až bezmála burcujícím tónem jako v Německu.

    Druhý aspekt který mě zaujal v tomto prvním týdeníku: ona naprostá samozřejmost, s jakou se komentoval a přijímal onen japonský militarismus. Nebylo zde vysloveno ani slůvko pochybností. Bylo by opravdu zajímavé sledovat československý filmový týdeník z téže doby; ale soudil bych že komentář k této události by se přece jenom nesl v poněkud jiném tónu.

    Další moment který mě zaujal (to už ovšem bylo z jiného týdeníku, už někdy z března toho roku, tedy v době kdy už Hitler pevně držel svou novou moc), to byla reportáž s jakéhosi výchovného či cvičného tábora – studentů práv, nadcházejících německých právníků!

    Jenom si to představme: budoucí právníci – tedy ti kdo mají být garancí právního státu -jsou zde naorganizováni (nechceme-li přímo říci: nahnáni) do tábora s prakticky vojenským drilem, kde jim jakýsi nacistický důstojník (!) rozkazovačným vojenským tónem káže o tom, jak mají ve své budoucí činnosti vykládat právo ve smyslu nacionálního socialismu. A to všechno – opakuji ještě jednou – už pouhé dva měsíce po nástupu Hitlera k moci! Nacisté opravdu nijak neztráceli čas s tím, aby svou ideologií indoktrinovali všechny vrstvy německé společnosti.

    Třetí zajímavý moment pak byl projev Hitlera na jakémsi shromáždění. Byl to celkem „normální“ Hitlerův projev, ani nijak nadmíru rozkřičený; ovšem na rozdíl od oněch zmíněných dokumentací z dnešní doby – byl sice samozřejmě zkrácený, ale nikoli sestříhaný. To jest: byly v něm ponechány i ty pasáže, kdy Hitlerovy apely na německý lid, jeho vize společné výstavby nové budoucnosti dávaly tušit, proč a čím Hitler na své současníky mohl vykonávat natolik přesvědčivý, až magický dojem. Byl to především právě tento projekt, tato vize znovuvýstavby Německa (především po právě přestálé drtivé hospodářské krizi), co mohlo mít naprosto reálný potenciál získat pro tento společný čin, pro toto společné dílo velkou část německé populace. A to třeba i ty, kteří se jinak o politiku vůbec nezajímali. Vůbec: tyto originální německé týdeníky z oné doby se vyznačovaly vysokou mírou přesvědčivosti. A to především právě v záležitosti „budovatelské práce“. Nevím jak tomu bylo v raných dobách Sovětského svazu; ale československé filmové týdeníky z let padesátých se v tomto ohledu nemohou s těmi německými nijak měřit. V těch československých bylo jasně znát, že se jedná o propagandu (i když se s ní tehdy ještě mnozí dokázali identifikovat); zatímco ty německé výzvy ke společné práci na výstavbě Německa působily mnohem přesvědčivěji, mnohem přirozeněji.

    Závěrem ještě jednou k roli oněch současných dokumentací o čase nacionálního socialismu. Jak už řečeno ony se staví do pózy mravní nadřazenosti, jako by muselo být tehdejším lidem naprosto jasné, že nacistický režim je podvodný a zločinný. To je ale velice povrchní, a velice laciný postoj. Vůbec se přitom nevstupuje do reálných životních podmínek, do reálných pocitů lidí tehdejší doby. A proto je míra poznání reálného světa zprostředkovávaná těmito novodobými dokumentacemi tak mizivě malá.

  18. Vlastně ještě jeden zajímavý zážitek konfrontace s dobami minulými jsem měl dnes; když jsem nemožnosti vlastní tvořivé činnosti v důsledku počasí využil k četbě archivních vydání Rudého práva z roku osmašedesátého. Přesněji: jedná se o projev Dubčeka k výročí Říjnové revoluce. Ale o tom opravdu zase až někdy jindy.

  19. Taky se v horkých dnech snažím jak to jde číst. Tradičně to na mě mívá uklidňující vliv. Podobně jako pan Poláček toho najednou mívám rozečteno víc. K tomu, o čem tu šla řeč, je nejblíž kniha Jana Rychlíka Československo v letech socialismu 1945-1989. Našel jsem ji v blízké „knihbudce“, jaké se před nedávnem dost rozšířily. Někdy, jako v tomto případě, se v ní objeví něco docela pro mě zajímavého.

    Doufám, že se tu k Rychlíkově podání historie nějak vyjádřím.

  20. Ano, ta Rychlíkova kniha dozajista stojí za přečtení. Není v ní sice o fenoménu socialismu řečeno zdaleka všechno; nicméně jedná se o velice seriózní historický přehled.

  21. Musím k dané záležitosti ještě něco dodat, než by mi to zase vypadlo z hlavy: jak fašismus/nacismus, tak i komunismus byly jak známo kolektivistická hnutí. A německý nacismus – tak jak jsem ho shlédl v oněch týdenících – skutečně dokázal velice účinně a přesvědčivě vytvářet pocit všezahrnující, a vysloveně všeobjímající národní jednoty. A jak už jsem napsal, podle mého soudu mnohem přesvědčivěji nežli jak to dokázala propaganda komunistická.

    K tomu je ale nutno připojit ještě jeden zásadní rozdíl: fašismus měl v daném ohledu tu obrovskou výhodu, že on – na rozdíl od komunismu – nijak nerozbíjel fungující tržní ekonomiku. Komunismus se musel od samého počátku potýkat s obrovskými problémy ve své státem řízené produkci. Komunismus sice zpočátku mnoho lidí sociálně pozvedl; ale na straně druhé svou fatální ekonomickou neschopností také velice mnoho lidí ochudil. Za těchto okolností – všeobecně panujícího produkčního šlendriánu – je ovšem dost obtížně vytvářet pocit nějaké společenské pospolitosti a harmonie.

    Zatímco především německý nacismus měl ještě tu dodatečnou výhodu v tom, že se k moci dostal přesně v tu chvíli, kdy končila velká hospodářská krize. A razantní vzestup jeho ekonomiky pak ovšem velmi přispěl k tomu, že obecný lid se s vládou nacistů dokázal velmi rychle a obsáhle identifikovat.

  22. Co jsem k dané věci ještě chtěl uvést: tuto atmosféru pospolitosti, všeobecného sjednocení za společným dílem a cílem, jaká byla cítit z těchto starých dokumentů z dob nacistického režimu, jsem alespoň já osobně v říši komunismu pociťoval jenom v krátkém období reformního „Pražského jara“.

    S čím ostatně souvisí další téma, kterému jsem zde chtěl věnovat. Jak už jsem zmínil, v minulých dnech jsem četl Rudé právo z roku osmašedesátého, s projevem Alexandra Dubčeka k výročí Říjnové revoluce. Z jeho projevu za zmínku stojí především dva body. Na straně jedné – a to dokonce opakovaně – hlásal nutnost čestného (!!) plnění moskevských dohod. Připomeňme: moskevské protokoly byly prakticky prohlášením kapitulace, kdy československé stranické vedení akceptovalo sovětský pohled na reformní proces, že se přinejmenším v jeho průběhu vynořilo akutní nebezpečí kontrarevoluce. Toto „čestné plnění moskevských dohod“ tedy neznamenalo nic jiného, nežli důsledně pracovat na svém vlastním ztroskotání. (Ledaže by tím Dubček měl na mysli to, že tyto dohody má „čestně“ plnit především sovětská strana, a nepotlačovat zbytkové reformy ještě i nad dohodnutý rámec.)

    Ale – v každém případě se zdá být dost jistým, že i českoslovenští reformisté nakonec i sami začali uznávat, že určité kontrarevoluční tlaky tu opravdu reálně existovaly. Osobně se nemohu zbavit pocitu, že přinejmenším za obnovu cenzury byli Sovětům a jejich zásahu nakonec docela vděčni; protože to jim umožnilo vyhnout se mnoha brizantním tématům ve veřejné diskusi, na která čím dál tím méně dokázali nacházet přesvědčivé odpovědi.

    ———————–

    Druhým zajímavým momentem Dubčekova projevu byl jeho apel, že „strana musí opět přejít do ofenzivy“. Tato napohled nijak mimořádnou se zdající výzva ve skutečnosti naprosto vystihovala situaci, do které se reformní proces a osobně sám Dubček dostali. Problém byl totiž v tom, že reálně vůbec nebyl k dispozici žádný směr, kterým by se ona žádaná ofenziva vlastně měla zaměřit. Sovětskou okupací a moskevskými protokoly byl reformnímu procesu zlomen vaz; a muselo být jasné, že tímto směrem dál žádnou iniciativu není možno vykonávat. A vyvinout „ofenzivu“ ve stylu Husáka, tedy fakticky popřít celý smysl a oprávnění reformního procesu – tak tohle Dubček přece jenom nechtěl, a fakticky ani nemohl.

    Dubček se tedy ocitl v naprosto patovém postavení; v danou chvíli (listopad 1968) sice ještě nedostal mat, ale ať by se pohnul kterýmkoli směrem, hned vzápětí by tento šach-mat nevyhnutelně následoval. Fakticky tedy Dubček nemohl dělat nic jiného, nežli zcela trpně sledovat svou vlastní postupnou demontáž; a na filmových záběrech z oné doby je i na výrazu jeho tváře možno naprosto plasticky sledovat tento jeho postupný ústup z centra moci a ze slávy. Jeho obličej působil čím dál tím více rezignovaným, zklamaným, bezradným dojmem. Tyto jeho pocity byly nakonec jak známo zcela oprávněné, nakonec byl odstaven úplně.

  23. K nástupu Hitlera k moci došlo na vrcholu hospodářské krize. K jejímu rychlému překonání německý nový režim přispěl, státními zakázkami, výstavbou infrastruktury a zbrojením. Také v Československu zbrojní produkce pomohla, ke skutečné konjunktuře však už nedošlo. V této době se ukázalo, že silná vláda je nejlepším lékem na krizi. Průmyslový rozvoj v SSSR i přijetí nebývalých opatření v USA se i později zdály přesvědčivě dokládat, že recept na chronickou a zhoršující se nemoc kapitalismu byl nalezen. Tato skutečnost nezůstala bez důsledků.

    Německo ovšem mělo na prahu roku 1933 za sebou nejen několik let aktuální krize, ale také ještě živou zkušenost s prohranou válkou (šířilo se, že v důsledku zrady), ztrátou území, reparacemi a astronomickou inflací. Ve východním sousedství vznikly nedávno nové státy, jimž vládly slovanské většiny, jimž Němci spíše nepřiznávali státotvorných předpokladů a práva. Důvodů k trpkosti a zhrzenosti byla v Německu celá řada.

    Českoslovenští komunisté o 10 až 15 let později těžili z vítězství ve válce právě nad Německem. Široce sdílený pocit naděje z nastoupení nové cesty se od německé situace 30. let zásadně nelišil. Zatímco v Říši byl nepřítel hledán převážně v Židech, levici a v zahraničí, u nás byl později spatřován převážně v Němcích a když to přestávalo být aktuální, tak stále více v kapitalistech a vyšších vrstvách (vlastní) společnosti vůbec. Jejich postih na jedné straně uvolnil prostor pro sociální modernizaci, na straně druhé však oslabil nebývale právní vědomí společnosti a její strukturovanost a členitost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.