Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 118 komentářů u „Forum“

  1. A ještě, jak člověk stárne, pomalu začíná nazývat „mladými“ širokou škálu obyvatel – od teenagerů téměř po padesátileté. A ti už přece spolu nemají vůbec nic společného.
    Myslím, že si půjdu číst knížku Anselma Grüna Umění stárnout.

  2. Když jsem výše napsal, že starší přece jen leccos zažili a přežili, naznačil jsem, že mladí mohou být citlivější. Na druhé straně je celá jejich zkušenost (skoro) současná, adaptaci zvládají lépe a protestovat en bloc proti režimu a západní orientaci se méně slučuje už s mírou jejich zcestovalosti a lepší znalosti angličtiny. Jejich protest proto případně mívá parciální podobu (týká se třeba ekologické krize).

    Souhlasím s tím, že někteří antirežimní aktivisté poměry (dočasně) vysloveně trpí. Sám jsem se s aspoň dvěma takovými případy setkal. V tomhle se nikomu nedivím, spíš naopak, když je někomu všechno jedno a hájí pro mě neobhajitelné. (Přel jsem se onehdy v této věci s kamarádem). Na Západě snad většinou přece jen spíše platí, že to bývají mladší, kdo vstupují do světa starších generací, přičemž dochází k jejich konfrontaci s poměry. U nás však došlo k zásadní změně režimu a přelom byl urychlený. Dříve narození se ocitli v (i hodnotově) dramaticky změněném prostředí. Mívají přitom potíže s adaptací na ně i s jeho akceptací.

    Osobně jsem se při diskusi s uvedeným způsobem aktivními osobami setkal s jevy, jež mi připomněly hovory s některými konvertity k exkluzivně spasitelným vyznáním malých církví. Zaprvé zavádějí cíleně na téma řeč. Zadruhé se nespokojí s pochopením ani vstřícností, stojí jen o to člověka získat. (Dílčí souhlas, třeba v kritice překotnosti změn, jim nestačí a odsudek přílišného bohatství je zpravidla neoslovuje). Zatřetí jejich přesvědčení a aktivita přišly jakoby z ničeho, dříve jim nebyly podobné zájmy vůbec vlastní. (Leckdy je zřejmá souvislost s nějakým přelomem v jejich životě).

    Ještě jedna obdoba mě napadá. Zapojení do pyramidálních podniků. Také zde se jako artikl v posledku nabízí důvěryhodnost podílníků, kteří entusiasmem hodným lepší věci dodávají atraktivnější tvářnost a sílu profesionálnímu cynickému záměru (kalkulu). Jako všechny podnikatelské (původně) okraje jsou tyto aktivity nebezpečné vysokou měrou anonymity a externalizováním závažných společenských hrozeb.

  3. Nevím, zda lze tvrdit, že protestování proti západní orientaci se méně slučuje s mírou zcestovalosti a lepší znalosti angličtiny.
    Koneckonců, mám dojem, že právě v některé zdejší diskusi byla kdysi řeč o tom, že spousta Rusů je už dnes značně zcestovalá, vědí jaké je to na Západě a přesto ten Západ naprosto nenávidí.
    Ono je vůbec těžké se nenávisti zbavit.

  4. Neříkám, paní Hájková, že jde o spolehlivý, nebo dominantní indikátor. Ruská situace je jiná než naše. Lidé proti Západu jsou tam na vládní straně. To podporují důvody praktické, sociologické, psychologické, či historické. Jde o důsledek autoritářského režimu, dnes vlastní volbou ve válce. Stejně si však myslím, že ty, kteří doopravdy sdílejí oficiální narativ, najdeme častěji, i relativně, mezi obyčejnými Rusy, kteří viděli nanejvýš pár „ikon“ západního světa. Ruský národ zřejmě patří mezi národy se sklonem považovat se za „panské“. Třeba práce na brigádě někde v Anglii bude asi pro většinu Rusů mít pachuť málo vhodné aktivity.

    Mezi ruskou inteligencí jsou „zapadnici“ v menšině tradičně. Cestování tohle změnit nemohlo (a vztah angličtiny a ruštiny je v Rusku samozřejmě úplně jiný než u nás). Mnoho vzdělaných Rusů nejspíš vůči Západu pociťuje něco jako „hassliebe“. Týká se to i spokojenosti s tím, že se centra země za posledních 30 let ekonomicky, civilizačně a spotřebitelsky velmi připodobnila Západu. V sociální oblasti totéž většinou odmítají. vzpomenu role, již tam hráli komunisté, ateismus a nyní má (opět) pravoslaví (Moskva je „třetí Řím“).

  5. Nevím, pane Horáku, jestli pravoslaví hraje v Rusku tak zásadní roli. Jistě má přednost před jinými křesťanskými vyznáními, která jsou chápána jako cizí, to určitě ano. Ale myslíte si, že mnoho Rusů je věřících? Já jsem nedávno měla možnost nahlédnout do jakési ruské propagandistické četby, která křesťanství spíše odmítala. Soudím tak z toho, že celou západní společnost označovala za „biblický projekt“, který je pro ruské obyvatelstvo nevhodný.

  6. Otázka po víře či povaze víry lidí, včetně našich blízkých, specificky i nás samých, patří určitě k těžkým, ba nejtěžším. Už jen rozdíl mezi vírou a zbožností. Reálná kritéria víry jsou ještě ke všemu v pravoslaví poněkud jiná než na západě.

    Osobně se domnívám, že k zásadnímu nárůstu počtu věřících Rusů pravděpodobně nedošlo. Právě tak je ovšem možné, že rovněž předchozí pokles neznamenal vymizení víry v běžně předpokládané míře. Rusové umí akceptovat z nezbytí „potřebu a ducha doby“ a právě tak poznají i poměrně nenápadný jejich konec. Nezdá se, že by minulé časy zanechaly mimořádnou trpkost. Tradiční sepětí státu a církve (caesaropapismus), v němž je služebná role náboženství, mají Rusové zpět. A nezdá se, že je ve velké míře irituje.

  7. Hledaje svého času odpověď na otázku role ruských elit jsem narazil na text F. M. Dostojevského: „Docela zvláštní slovíčko o Slovanech, která jsem už dávno chtěl říci“ (výňatek z „Deník spisovatelova“ překlad z roku 1935).
    V souvislosti s ruskou účastí na balkánské válce proti Turecku v r. 1877 mj. poznamenává:
    Jestliže slovanští národové nebudou pro vyšší cíl aby sloužily lidstvu, nýbrž budouli sloužit pouze svým „zájmům“, pak zahynou tito národové bez vší pochyby, ztuhnou, zeslábnou a umrou. Vyššího cíle není, než toho který vytkne Rusko, sloužící Slovanům nezištně a nežádajíc od nich vděčnosti, podporujíc jejich mravní a politické sjednocení v jeden velký celek. Proto ani nemůže býti Rusku nic prospěšnějšího, aby jej mělo jasněji a jasněji na mysli a povznášelo se víc a více duchem při této neustálé a statečné práci ve prospěch člověčenstva. Dopadne-li nynější válka šťastně, pak Rusku nepochybně nastane nová a krásnější doba jeho života………….. Západní Slovany vnímal ujařmené západem, bez schopnosti procitnout a přijmout spásu lidstva, kterou jim nabízí ruské pravoslaví.

  8. Ovšem Rusko není jednotně pravoslavné. Vyskytují se tam různé teorie a vize. Nejen pravoslavné, ale i vyloženě pohanské. A vzhledem k tomu, že o slovanském pohanství se toho historicky moc neví, jsou schopni si toho spoustu navymýšlet a vybájit. Například, že jejich předkové měli písmo už před Konstantinem a Metodějem, a vůbec, že byli kdysi ve všem před Západem.

  9. Pan Horák píše: „Mezi ruskou inteligencí jsou „zapadnici“ v menšině tradičně.“
    Nepatřili náhodou k „zapadnikům“ i ruští marxisté (komunisté)? Kdyby tedy později nepodlehli vlivu Stalina, který vedl Rusko zpět k „asijské formaci“, jak by to nazval Marx.

  10. Protiklad Západ – Východ

    V minulých dnech jsem měl určitou výměnu myšlenek na ruské téma se svým německým přítelem – velkým znalcem a milovníkem umění. On na jedné straně samozřejmě odmítl a odsoudil ruský antiliberalismus, jehož nejnovějším projevem je ruská agrese na Ukrajině. Zároveň ale odmítl zatratit ruský národ, ruský element jako takový; neboť pro něj stále přetrvává fascinace výtvory velikánů ruského umění – v hudbě, literatuře, ve filmu.

    Je nutno si uvědomit: v ruské duši je stále přítomen element nazývaný „svatost“; což je fenomén krajně obtížně definovatelný, on se ze své nejvlastnější podstaty vzpírá tomu aby byl upnut do striktních logicko-racionalistických kategorií. Je to primárně čirý pocit; což ovšem nijak neznamená, že by neodrážel v určitém smyslu objektivní realitu.

    Zkusím to nicméně vyjádřit analogií s pojmy z oblasti filozofie: Rusové jsou, dá se snad říci, „pocitoví metafyzici“. Oni se příliš upínají k metafyzickým výšinám, a těmto nejvyšším metafyzickým prožitkům pak podřizují vše ostatní. Včetně střízlivého racionalismu, a včetně západního liberalismu.

    Přičemž je ovšem také nutno konstatovat a uznat: jejich kritika západního liberalismu naprosto není zcela bezdůvodná. Druhou, odvrácenou stránkou západního liberalismu je skutečně existenciální povrchnost, ideová neukotvenost, emocionální chlad. Tuto povrchnost a chlad Západu jsme svého času – značně bolestně – pociťovali i my, emigranti ze střední (slovanské) Evropy; tím intenzivněji je pak musí cítit široká ruská duše. Z těchto nedozírných hlubin ruské duše tedy pramení tradiční ruské přezírání, až vyslovené pohrdání – dekadentním – Západem; ovšem tato pouze na své hluboké emocionální prožitky fixovaná ruská duše na straně druhé nedoznává žádného korektivu právě oním střízlivým západním racionalismem, anticko-západoevropským smyslem pro míru a vyváženost. Z tohoto fatálního nedostatku citu pro míru pak pak pramení jak ruský pocit nadřazenosti nad Západem (či vůbec okolním světem), tak ale i naprostá absence zábran tuto svou domnělou nadřazenost znovu a znovu „exportovat“ i prostřednictvím hrubé síly.

    Máme zde tedy fakticky dán ryze dialektický vztah, respektive protiklad, kdy proti sobě stojí dva životní principy které jsou v naprosté vzájemné opozici, každý z nich je opakem toho druhého. Každý z nich má své vlastní oprávnění; ale každému z nich zároveň chybí všechno to, co vlastní, čím se vyznačuje jeho antipod.

    Z hlediska obecné dialektiky by tedy veškeré úsilí muselo nutně směřovat k tomu tento dialektický protiklad překonat, sjednotit ve smyslu dialektické syntézy. Ovšem k takovémuto počinu nemá v současné době dostatečný potenciál ani jedna, ani druhá strana. Přesněji řečeno, ani jedna z obou náprotivných stran se k takovému počinu vůbec nijak necítí být motivována respektive povinována. Jak tomu v takovýchto případech naprosto klasicky bývá, každá strana vidí pouze chyby a vady protivníka (kterých je ovšem dost a dost), a zarytě odmítá přiznat si chyby a deficity vlastní.

    Svého času (ke konci šedesátých let, přesněji řečeno kolem roku osmašedesátého) se v českém (československém) intelektuálním diskursu dost často objevovala myšlenka, že právě naše země – spojená ideově jak se Západem tak i s Východem – by mohla být tím mostem, který dokáže propojit oba tyto ideově protichůdné světy. Samo o sobě by tento projekt naprosto mohl mít své oprávnění (naprosto stejné ambice by si ovšem mohlo činit i takové Polsko, zčásti snad i Rakousko); ovšem česká mysl tradičně trpí příliš zakořeněným provincialismem, nežli aby mohla mít potenciál k tomu provést takto světodějný počin. – Nicméně by k němu česká kultura mohla přispět alespoň jaksi „pomocnými pracemi“; pokud by už vytvoření samotného mostu mezi Západem a Východem bylo nad její síly, pak by mohla alespoň stavět „mostky“ v malém měřítku, v ad hoc kulturních a jiných kontaktech a aktivitách.

  11. Jestli k „zapadnikům“ patřili ruští komunisté? – Spíše bych řekl, že i oni byli vnitřně rozpolceni na svou „zapadnickou“ a „svatoruskou“ část. Na jedné straně se sice intelektuálně inspirovali Marxem; ale na straně druhé v nich stále přetrvávalo hluboce zakořeněné přesvědčení, že ve jménu své „svaté věci“ mají naprosté oprávnění použít i ty nejbrutálnější prostředky k jejímu uskutečnění.

  12. Naposledy řeknete, pane Poláčku, že v komunistech (nejen těch ruských) byla také jakási svatost, což chtěl asi naznačit Badiou v knížce Svatý Pavel zakladatel univerzalismu. Podle něj skrze svatého Pavla podobně uvažoval o komunismu i Passolini.
    „Jak může autentická svatost (kterou Passolini u Pavla jednoznačně uznává) projít zkouškou současně uplývajicich a monumentálních Dějin, v nichž je vyjímkou a nikoliv působícím faktorem? Jedině tak, že se sama zatvrdí, že se stane autoritářskou a uzavřenou. Svatost uvržená do aktuality, jakou je aktualita Římské říše, stejně jako aktualita současného kapitalismu, se může chránit jen tím, že se vší nevyhnutelností vytvoří církev.“ (Která se pak stane autoritářskou).

  13. Omluva za (chybějící) čárky v interpunkci způsobené predikcí v tabletu.

  14. Idea vyvolávající dojem svatosti má v historii lidských civilizací omezenou platnost. Neodvratitelně a pravidelně se dostavující změny nezbytných forem tmelu společenské organizovanosti, jsou nutně doprovázeny poutavým slibem smysluplné idey. Variabilní délka její platnosti je daná intuitivní recepcí ducha doby a dojem univerzálnosti nadčasovostí religiózní formy.
    Příkladem mne napadá srovnání pojetí dominantního otce papežem Františkem a pro Františkem Kafkou. Nemluvě o nových dokladech archeologů o pojetí svatosti v povodí Nilu ………bych dodal.

  15. Tedy, paní Hájková, je nutno uznat že Badiouův postřeh je velice výstižný. Tedy o tom, že „svatost“, aby se mohla prosadit v dějinách, se musí zatvrdit a stane se autoritářskou. Toto platí všeobecně, a tím spíše pro „svatost“ ruskou.

    Základní vada se spočívá v tom co jsem zmínil už výše, totiž že zde chybí vyvážený dialektický vztah mezi (latentně vždy autoritářskou) svatostí na straně jedné, a mezi (latentně či spíše aktuálně vždy bezobsažným) liberalismem na straně druhé. Klíčovou otázkou dějin (ať s velkým či malým písmenem) je pak právě to, zda se kdy podaří takto vyvážený dialektický vztah reálně a natrvalo vytvořit. Tedy stav svatosti, která je ale zároveň schopna své vlastní kritické sebereflexe, svého vlastního zpochybnění – a liberalismu který je stejně tak schopen kriticky přezkoumat reálné efekty a hodnotu svého (chladného a cituprázdného) racionalismu.

    Jestli do tohoto schématu „autoritativní svatosti“ spadá i kapitalismus, jak tvrdí Badiou, bych si ovšem nebyl tak docela jistý. Kapitalismus se prosazuje čistě pragmatickou věcností, nemá zapotřebí se sám pozvedat do nějakých religiózních výšin. To by poněkud spíše mohlo platit o jeho standardní politické formě, totiž liberální demokracii, která se ovšem za – ne možná přímo svatou, ale fakticky posvátnou, nebo přinejmenším absolutně nezpochybnitelnou – ráda prohlašuje.

  16. Co se vývoje ideje svatosti v dějinách týče, pane Petrasku, tady je zřejmě nutno rozlišovat dvě různé linie. Za prvé – střídání různých idejí, kdy tedy jedna idea je po čase vystřídána druhou. Za druhé pak střídání (respektive neustálý střet) mezi ideou svatosti vůbec na straně jedné, a mezi racionalistickým skepticismem na straně druhé. Zdá se, že v současné době má „die Nase vorne“ racionalismus a skepticismus; nicméně lze soudit, že tento boj je věčný, a nikdy nebude ukončen definitivním vítězstvím jedné či druhé strany.

    Mimochodem, onou poznámkou o „nových dokladech archeologů o pojetí svatosti v povodí Nilu“ máte na mysli něco konkrétního?

  17. Ano pane Poláčku, nové doklady archeologů o pojetí svatosti v povodí Nilu předkládají i časově přesné doklady výměny společensky nosných a euforizujících posvátností, které se staly tmelem jak stoletých dynastií, tak i jen několikaletých společenských projektů. Obzvláště zajímavé jsou epochy ve kterých rotace stabilizující substancí tvořily jak živé, tak i neživé bytosti. Panovníky přímo bohy , popř božími syny se to jen hemžilo. Mezi tím došlo i na různou Zvěř, popřípadě Slunce, Měsíc…… a dokonce i na Čas.
    Což mi dalo vzpomenout nejen na Tisíciletou říši, ale i na knihu Carlo Rovelli: Und wenn das die Zeit nicht gäbe? Ve které autor hledá opěrný bod ve společném jmenovateli pro teorii relativity a kvantenteorii.
    I tenkrát byla duchem doby poptávka po řešení čirým intelektem …bych dodal.

  18. Já si myslím, že svatost není žádná idea (i když záleží na pojetí), ale spíš něco jako vnitřní oheň. Koneckonců i náš Bůh je „oheň stravující“, jak je psáno na více místech v Bibli. A Bůh také není žádná idea, nýbrž realita (nebo Realita).
    A liberální západ se proti svatosti nesnaží bojovat jen racionalistickým skepticismem, ale také například sexuální revolucí.
    Myslím si, že neexistuje žádná nutnost vytvářet autoritářské organizace – ani církevní ani státní. Koneckonců, Ježíš byl svatý a nebyl žádným autoritářem.

  19. Vrátím se ještě k tématu s „dezoláty“, s radikálními kritiky vlády. V dnešním Právu vyšel rozsáhlý text Kateřiny Smejkalové (dříve činné na DR), ve kterém zpravovala o výsledcích zkoumání nálad českých voličů, respektive českých občanů. (Tento projekt probíhal pod patronací německého Friedrich-Ebert-Stiftung.)

    Kateřina Smejkalová zde tvrdí, že česká společnost – na rozdíl od panujícího názoru – není „rozpolcená“, nýbrž spíše „roztříštěná“. To jest, že prý není rozčleněna na dva názorově protichůdné, ideově jasně definovatelné tábory, nýbrž že (rozdílné) názory na jednotlivá témata se navzájem prolínají, panuje zde určitý názorový chaos. Na rozdíl od sousedního Německa, kde je možno detekovat takovéto velké hodnotově ucelené, rozdílné názorové bloky.

    Tento fenomén názorové roztříštěnosti by mohl souviset s tradiční českou nedůvěrou jak vůči ideologiím, tak vůči politickým partajím, které tyto názorové bloky kolem sebe shromažďují (a zároveň vytvářejí).

    Především ale tento článek K. Smejkalové zmiňuji z jiného důvodu. Co se oné vrstvy lidí týče, kteří se nacházejí v radikální opozici vůči vládě, pak oni jako hlavní příčiny svého negativního postoje vůči vládní politice uvádějí převažující pocit nejistoty. Nejistoty zřejmě ekonomické, ale – a to snad v prvé řadě – nejistoty v podmínkách (polistopadové) demokracie vůbec. Co postrádají, je pocit nějakého ideového zakotvení.

    Kateřina Smejkalová zde tedy konstatuje přesně to, co já sám tvrdím už celá léta: systém liberální demokracie nemůže ze své nejvlastnější podstaty tento pocit ideového zakotvení lidem poskytnout; neboť liberální demokracie svůj okruh působnosti programaticky omezuje pouze na čirou formu (demokratických) rozhodovacích procesů. Čistě filozoficky řečeno, obsah je zde zcela vytěsněn formou; na místo otázky po kvalitě obsahů společenských hodnot a společenských procesů je glorifikována, až přímo fetišizována holá forma autonomního rozhodování.

    Toto vytěsnění všech obsahů holou formou ovšem nemůže natrvalo zůstat bez následků; je tedy naprosto přirozeným a logickým důsledkem, že určitá část populace na tento deficit liberální demokracie reaguje radikálně negativistickým postojem.

    Přičemž – Kateřina Smejkalová zároveň uvádí, že tito lidé v zásadě neodmítají, nezpochybňují princip demokracie jako takový; ale cítí se nějakým způsobem zklamáni, či přímo podvedeni konkrétními formami, jakými se tato projevuje v běžném politickém provozu.

  20. Hledáte tedy naději v odmítání liberální demokracie ze strany subjektů, jako je u nás SPD anebo německá AfD?
    Nahrazení tohoto systému, který vás neuspokojuje svým nedostatkem ideového zakotvení, systémem, který přinese ideové zakotvení dle jmenovaných hnutí, je jistě řešení, jak negativistický postoj části veřejnosti přetavit do opojného pocitu optimismu.

  21. Proces reformace křesťanského pojetí monoteismu dnes hledá scházející společenský optimismus formou syntézy racionálního teismu a racionálního ateismu. Což je paní Zemanová popravdě dispozice, která ku kotvení nabízí zatím jen tekoucí písek pod bárkou na vlnách se houpající. A mezi námi jsou tací, kteří si neumí za žádných okolností lehnout na palubu a vystavit své vnady bohu Slunce či XY……..bych na obhajobu všech Sysifů dodal.

  22. Paní Zemanová, odpovědí Vám může být poznámka, kterou jsem zde tak jako tak chtěl ještě připojit k oněm vystoupením protivládních „dezolátů“.

    Přičemž musím předeslat, že je to myšlenka kterou chovám už několik let, právě při pohledu na hnutí jako AfD apod. Jedná se o toto: ano, napohled jsou tato shromáždění zuřících (a namnoze intelektuálně přitroublých) kverulantů nechutná, a právem vzbuzují odpor kultivované části společnosti.

    Jenže – časem jsem si uvědomil, že oni právě touto svou kritickou předrážděností plní určitou objektivní, a dokonce potřebnou funkci ve společnosti. A to sice – funkci svým způsobem „hlídacích psů“!

    Jedná se o to: život společnosti je velice citlivý, respektive labilní mechanismus, který když nějakým způsobem vypadne ze standardní osy svého fungování, pak dochází k dramatickým disproporcím a kolizím. („Doba vymknutá z kloubů šílí.“) A jak řečeno jsou to právě tito předráždění kverulanti, kteří mnohem dříve nežli většinová měšťanská společnost cítí tyto zvraty, a na jejich původce hlasitě štěkají.

    To jest: oni štěkají prakticky na každého, kdo se jim nějak nelíbí, kdo nezapadá do jejich (zjednodušeného) obrazu světa. Štěkají zuřivě na všechno cizí, nezvyklé. Často se tedy jedná o falešný poplach – nicméně v řadě případů tento časný poplach má přece jenom své zcela reálné důvody.

    Je nutno si uvědomit: jakmile počet těchto „kverulantů“ překročí určitou hranici, pak už se nemůže jednat pouze o individuální deviace (které by spadaly pod příslušnost psychoterapie či psychiatrie), nýbrž pak už se jedná o zcela objektivní společenský fenomén. Který má jako takový své zcela reálné důvody, a to právě v nějakých disproporcích, poruchách, napětích v dané společnosti.

    Je tedy v každém případě zapotřebí tyto fenomény, tyto demonstrace, tyto výbuchy hněvu brát vážně. Je nutno detekovat jejich objektivní příčiny; a nelze si vystačit pouze s tím, že jejich nositele budeme morálně odsuzovat, z perspektivy „lepší společnosti“.

  23. „hledá scházející společenský optimismus formou syntézy racionálního teismu a racionálního ateismu“ to bude zřejmě právě ta zásadní chyba, pane Petrasku, že se zde spolu stýkají dva racionalismy, ale naprosto zde absentuje emocionální, citová stránka. Která – to se nedá nic dělat – je pro člověka, pro lidskou duši esenciální.

    Zásadní omyl liberální demokracie v daném ohledu spočívá právě v tom, že se domnívá že člověka může odbýt svým suchým a chladným racionalismem, ryze technokratickou správou veřejných záležitostí. A že ta emocionální stránka lidského života je už pouze jakousi pofidérní, iracionální záležitostí, se kterou se každý člověk má už nějakým způsobem vypořádat ve svém vlastním soukromém životě.

    Jenže – já už celá léta opakuji že zcela zásadně není možné jednotnou lidskou existenci takto roztrhnout na dvě (zdánlivě) zcela nesouvislé části, na život společensko-politický na straně jedné, a na život soukromý na straně druhé. Člověk vždy žije tyto dvě roviny své existence současně, respektive paralelně, a zážitky z jedné sféry nevyhnutelně přenáší i do sféry druhé.

    To pak znamená: když je tento člověk ve sféře veřejné odbyt pouze oním chladným technokratickým racionalismem, pak to v něm nevyhnutelně budí deprivaci i v jeho životě osobně-citovém. Kterážto deprivace se pak projevuje jako hluboká frustrace z životních poměrů vůbec, a jako bumerang se vrací v podobě negativistických postojů vůči politické sféře, respektive vůči vládnoucím elitám.

    Ještě jednou tedy: liberální demokracie se může jak chce pokoušet vyvázat se ze své odpovědnosti i za citovou náplň života společnosti, ve skutečnosti tento její alibismus natrvalo nemůže fungovat, nemůže zůstat bez následků. Horror vacui, hrůzu z prázdna znali už v antice. Tato duševní prázdnota systému liberální demokracie volá po svém zaplnění; a když zde není přítomno nic co by ji mohlo vyplnit v pozitivním smyslu, pak je nevyhnutelně zaplňována obsahy negativními, reakcionářskými.

  24. Režim před rokem 1989 nejen že potíral a trestal systémovou kritiku, dokázal také přesvědčit lidi, kteří to s ním mysleli dobře: Je třeba mlčet, protože „nepřítel poslouchá“. Liberální kapitalismus měl a má výhodu, že si svých kritiků nevšímá a spoléhá, někdy ovšem mylně, na to, že „zrno od plev“ se už nějak oddělí.

    Pro výše postižený rozdíl si myslím, že ti, kteří to myslí s liberální demokracií dobře, by měli, paní Zemanová, skoro povinně kritizovat nedostatky jejího systému (a hlavně jejich důsledky v praxi). Samozřejmě bychom si však neměli zahrávat (a nikdo to tu, myslím, nečiní) s podporou hnutí, která formují nepřátelé demokratického zřízení a jeho vymožeností. Když kdysi představovali alternativu komunisté, dalo se aspoň uznat, že nejdou jen po politické demokracii, ale především (či také) po nespravedlnosti kapitalismu a proti ohromné nerovnosti. Dnes však, podobně jako vlastně už před stoletím v Itálii a Německu (či méně úspěšně i jinde), míří populistická hnutí vyloženě proti stávající míře politické tolerance a proti rozsahu občanských svobod.

  25. Považovat „liberální demokracii“ za jakýsi subjekt, který cosi zamýšlí, dopouští se omylů, chce se vyvázat ze své zodpovědnosti atd., je zarážející myšlenkový konstrukt, pane Poláčku, když zároveň hlásáte, že jde o zcela vyprázdněnou entitu.
    Je snad možné přijmout jako fakt, že liberální demokracie je prostě a jednoduše konkrétní společenské uspořádání s důrazem na pravidla právního státu a uznávání lidských práv, které dává prostor formování a uplatnění nejrůznějších politických sil s výjimkou těch, co chtějí zbourat její základy.

  26. “ liberální demokracie je prostě a jednoduše konkrétní společenské uspořádání s důrazem na pravidla právního státu a uznávání lidských práv, které dává prostor formování a uplatnění nejrůznějších politických sil“ – paní Zemanová, právě toto je základní omyl (a zároveň klam) politického uspořádání liberální demokracie. Mám tím na mysli především poslední část Vašeho tvrzení, tedy že liberální demokracie „dává prostor formování a uplatnění (nejrůznějších politických sil)“.

    Tato formulace totiž sugeruje, že liberální demokracie vytváří prostředí všeobecné intelektuální, společenské i politické kreativity, kde se neustále rodí nové, svěží ideje, které se stávají součástí obecného diskursu, a ty které obstojí před zkouškou rozumu jsou pak použity pro dobro společnosti.

    Ve skutečnosti je ale reálný stav věcí ten, že liberální demokracie je velice bezduchý politický model, kde se v nekonečných střetech stále dokola srážejí ty samé beraní hlavy politických odpůrců, především dvou základních politických bloků pravice a levice. Stále dokola se zde prezentují ty samé názory, omílají se ty samé argumenty. Kde je zde vůbec možno objevit, spatřit, zakusit jakýkoli náznak skutečně duchaplné kreativity?… Nanejvýš v tom, jak „kreativně“ se politikové z konkurenčních politických stran navzájem osočují a shazují.

    Tento tristní stav společenského diskurzu ovšem není nijak nahodilý, má své zcela konkrétní příčiny, a to hned dvojího druhu.

    Za prvé je to charakter politického uspořádání vůbec: liberální demokracie napřed přichází z představou všeobecné, racionální a odpovědné obecné diskuse o záležitostech veřejného zájmu; ale tento stav „rajské nevinnosti“ veřejného diskursu v reálné praxi velice rychle degraduje k tahanici o voličské hlasy. A za okolností, kdy o vítězi a poraženém rozhodují pouze čistě kvantitativní většiny získaných voličských hlasů, tomu ani vůbec nemůže být jinak. Nejsnadnější, nejúčinnější cestou k získávání voličských hlasů je ovšem čirý populismus, demagogické nadužívání těch nejchytlavějších, ale tím zároveň myšlenkově nejprázdnějších, nejstupidnějších hesel a sloganů.

    Už ze samotné formy liberální demokracie tedy vyplývá její nevyhnutelná intelektuální i hodnotová degradace; ale zároveň je vždy nutno mít na paměti i tu základní skutečnost, že tato politická forma se – navzdory neustálému tvrzení jejích apologetů – nevznáší v nějakém vzduchoprázdnu, jako jakási čistá, transcendentální entita, nýbrž že se jedná o standardní formu stále ještě docela obyčejného „starého dobrého“ kapitalismu. Tedy toho kapitalismu, který mysl naprosté většiny svých obyvatel znovu a znovu (především neustálým masírováním komerční reklamou) připoutává k ryze konzumnímu způsobu existence, a tedy i odpovídajícímu způsobu myšlení a politických preferencí. (Mimochodem, na BL zrovna běží jedna diskuse o tomto devastujícím vlivu stupidní komerční reklamy na lidskou mysl.)

    Ještě jednou tedy: politická forma liberální demokracie pouze zdánlivě otevírá všechny dostupné prostory pro nezaujatý společenský diskurs, pro kreativní zrod nových, inspirujících myšlenek a idejí. Ve skutečnosti tato politická forma slouží pouze k neustálé autoreprodukci kapitalistického produkčně-společenského systému, která jde ruku v ruce s neustálou autoreprodukcí stále těch samých politických a názorových schémat. Ze zdánlivě nekonečně otevřeného prostoru pro všechny možné ideje se tedy velice rychle stává do sebe uzavřený systém, ve své mechanické autoreprodukci stále dokola přemílající stále stejné myšlenkové a politické vzorce.

  27. Vrátím se ještě k tomu, jak liberální demokracie od sebe odděluje (rádoby) racionalistickou stránku člověka na straně jedné, a jeho duševní/emocionální stránku na straně druhé.

    Právě tento počin je totiž „dědičným hříchem“ liberální demokracie, který ji nevyhnutelně doprovází po celou dobu její existence. Takovéto rozpolcení lidské bytosti na dvě části, z nichž jedna nemá mít žádnou souvislost s tou druhou, to je akt který by se jevil naprosto nepřijatelným, a dokonce logicky nesmyslným velkým myslitelům antiky. Pro ně bylo naprosto samozřejmé, že člověk tvoří nerozlučnou jednotu jak uvnitř sebe samého, tak ale i jednotu svého života osobního a svého života veřejného.

    Připomenu nedávnou polemiku kterou jsem na DR vedl s panem Profantem: jak jsem tam zmínil, Platónův Sokrates v dialogu „Ústava“ na jednom místě říká, že prý je krátkozraký, že nedokáže (v textu žití) číst „malá písmena“, a že tedy napřed bude číst to co je napsáno „velkými písmeny“, neboť je to snadněji viditelné. Přičemž tím „co je napsáno malými písmeny“ míní evidentně vnitřní, osobní, emocionální složku lidského žití, zatímco „velkými písmeny“ je napsána jeho účast, jeho aktivita v životě veřejném.

    Přičemž ale – a to je naprosto rozhodující – v obou případech, tedy ať je psán „velkými“ či „malým“ písmeny se vždy jedná o ten samý text, o tu samou skutečnost lidského žití. Je tedy naprosto nemyslitelné, aby člověk na jedné straně žil svým soukromým (citovým) životem, a na straně zcela jiné aby jednal jako (racionalistický) státní občan.

    Opakuji proto ještě jednou: ten stát který není schopen – v důsledku svého neosobního technokratismu – své občany k sobě připoutat citově, tím že by jim poskytl nějakou vyšší společnou ideu, takovýto odtažitý stát si sám zadělává na to, aby se od něj jeho vlastní lid odvrátil, aby se mu tento jeho stát stal lhostejným, a aby si svou emocionální deprivaci kompenzoval státně-politickými konstrukty a idejemi vycházející z primárních, atavistických pudů společného stáda či smečky, s odpovídajícím emocionálním potenciálem nedůvěry a odporu vůči všemu, co se vymyká těmto atavistickým vzorcům myšlení a cítění.

  28. Pan Horák: ano, nalézt správný postoj vůči oněm negativisticko-populistickým hnutím je velmi složitá záležitost, a i mně samotnému trvalo nemálo dlouho, nežli jsem se ke svému současnému náhledu propracoval.

    Je nepochybné, že tato hnutí svou obhroublostí, svým kverulantstvím, svou demagogií, i svými zcela konkrétními politickými postoji (například vstřícný, nebo přinejmenším „chápavý“ postoj vůči imperiálně-agresivnímu Rusku) v každém slušném a odpovědném člověku nevyhnutelně musí vzbudit odpor. Trvalo i mně proto dost dlouho, nežli jsem se propracoval k poznání a pochopení, že i přes tento jejich odpor vzbuzující vnějškový vzhled i oni mají přinejmenším čistě objektivně alespoň určitou část pravdy na své straně. – Opět jednou připomínám Leibnizovo schéma „monád“, kde každá monáda reflektuje jsoucí svět, a tedy i pravdu tohoto světa; jenom že každá pod svým vlastním úhlem pohledu.

    Je možno si dát i jiný příklad: když by se ve společnosti najednou vynořil určitý počet osob nemocných leprou, také v nás budou napohled budit odpor. Nicméně i tak jejich „pravda“ bude spočívat v té skutečnosti, že kde je následek, tam je také příčina; a že je to v prvé řadě společnost sama, která je povinna detekovat, a poté odstranit příčiny tohoto patologického jevu. Protože když by se společnost omezila pouze na to vyjadřovat nad těmi nemocnými svůj odpor, samotná patologie by tím ze světa nijak nezmizela.

  29. Vycházím z přesvědčení pane Poláčku že jde o přirozený proces každé civilizace. Ze zdánlivě nekonečně otevřeného prostoru pro euforizující ideje se postupně a nutně stává do sebe uzavřený systém, který ve své mechanické autoreprodukci stále dokola přemílá stále stejné myšlenkové a politické vzorce.
    Dominanta procesu je iracionální. Vašimi slovy – neuchopitelnost emocionální, citové stránky, která – to se nedá nic dělat – je pro člověka, pro lidskou duši esenciální.
    V současnu se potýkáme s osvobozujícím obsahem prostoru pro euforizující ideje. A tak nezbývá než od tisíciletého procesu reformace křesťanství (syntézy racionálního teismu a racionálního ateismu), očekávat koneckonců jen tradiční rutinu s výsledným imperativem: Pojmenuj zdroj společenské konfuze vycházející z citové nouze tak, aby asanace provinilců umožnila většině spoluobčanů osvobození od pocitu emocionální nouze………že by doopravdy ultimativní státnická moudrost?

  30. Inu, pane Poláčku, to vy se tu pokoušíte všem vsugerovat, že někdo tvrdí, že „liberální demokracie vytváří prostředí všeobecné intelektuální, společenské i politické kreativity, kde se neustále rodí nové, svěží ideje, které se stávají součástí obecného diskursu, a ty které obstojí před zkouškou rozumu jsou pak použity pro dobro společnosti“. Nikdo nic takového opravdu netvrdí.
    Já si naopak myslím, že takové prostředí neexistuje nikde. A existovat nebude, přestože je to váš vysněný obraz, jak by to mohlo vypadat, kdyby se vám podařilo současné společenské uspořádání zničit.

  31. Jenže právě tak tomu v žádném případě není, paní Zemanová. Jen si vzpomeňte na tu euforii, kterou byl doprovázen nástup liberální demokracie v polistopadové době. Zdálo se, že teď definitivně přichází ta pravá, vysněná svoboda – která může ovšem jenom a pouze tehdy mít nějaký smysl, pokud je naplněna kvalitními obsahy, tedy právě onou zmíněnou intelektuální, společenskou a politickou kreativitou, kde se neustále rodí nové, svěží, inspirativní ideje.

    Jenže ono je to s tou demokracií tak, paní Zemanová (a konstatoval jsem to při různých příležitostech a polemikách už opakovaně): na počátku přichází tato demokracie s velkými sliby (i když třeba jenom implicitně), s velkolepými vizemi, s velkými nadějemi. Poté ale co se ukáže že z těchto úchvatných vizí o lepším, kvalitnějším životě nedokáže naplnit téměř nic (s výjimkou absence čirého útlaku), pak náhle obrátí a začne tvrdit, že ona přece nic neslibovala, nežli jenom ono Vámi zmíněné „otevření prostoru“, a že když lidé tohoto prostoru nedokáží využít k tvorbě kvalitních životních obsahů, tak že jsou si sami vinni, svou vlastní špatností.

    Pokud by tato demokracie tedy měla být skutečně upřímná, pokud by se chtěla jednou provždy zbavit obvinění že svými sliby lepšího světa se dopouští permanentního klamání veřejnosti, pak by musela od samého počátku veřejně a naprosto jednoznačně vyhlásit:

    „Nepřináším nic, žádnou vyšší kvalitu života, ani společenského ani individuálního, nepřináším žádné nové, lepší intelektuální, kulturní ani mravní kvality, s výjimkou jednoho jediného aspektu, totiž že za politické názory už není nutno bát se pronásledování.“

    Kdyby tato demokracie něco takového veřejně deklarovala, pak by jí bylo možno přiznat že je alespoň v daném ohledu upřímná a pravdivá. Jenže ona právě tento krok učinit nemůže, protože by tak veřejně doznala svou imanentní vnitřní prázdnotu. A proto i nadále musí hrát tuto dvojí hru, na jedné straně musí stále předstírat že právě ona je naplněním odvěkého snu lidstva o veskrze humánním, pravdivém, kvalitními obsahy naplněném lidském žití – a zároveň se musí znovu a znovu distancovat od těchto svých příslibů a tvrdit, že „já nic já muzikant“, že za špatnost světa pod její vládou v žádném případě nemůže ona sama, nýbrž jenom a pouze samotní lidé.

  32. Vraťme se ještě jednou k „dávání prostoru“ či „otvírání prostoru“, které údajně poskytuje (liberální) demokracie lidem pro svobodnou tvorbu jejich politické vůle. Právě tady se totiž skrývá jádro celého jejího klamu.

    Zaměňují se tu totiž dva zcela různé pojmy: něco „smět“ a něco „moci“. V daném případě je tedy v uvedeném smyslu sice skutečně snad možno říci, že demokracie „dává prostor“ (tím že lidem nezakazuje být politicky aktivní) – jenže ona přitom neposkytuje nic, co by lidem reálně umožňovalo tento prostor využívat, k získávání vyšších společenských a lidských kvalit.

    Je to asi něco takového jako kdybychom někomu dali lán pole – ale nepřidali bychom mu k tomu už ani pluh, ani traktor, ani osivo. A když by se pak na tomto poli neurodilo nic kromě plevelu a býlí, pak bychom tomuto člověku ještě navíc tvrdili: „To všechno je tvoje vina, že jsi z tohoto úhoru nedokázal udělat kvetoucí zahradu!“

  33. „že jde o přirozený proces každé civilizace. Ze zdánlivě nekonečně otevřeného prostoru pro euforizující ideje se postupně a nutně stává do sebe uzavřený systém, který ve své mechanické autoreprodukci stále dokola přemílá stále stejné myšlenkové a politické vzorce“ – no ano, pane Petrasku, v určitém ohledu se skutečně nejedná o nic jiného (a nic menšího), nežli postavit se proti tomuto o sobě přirozenému procesu degradace každé civilizace, každé ideje. Obecně řečeno: jedná se skutečně o to, postavit se aktivně proti přirozené tendenci komplexních systémů k entropii.

    Tyto snahy postavit se proti entropii většinou probíhají ve formě takových či onakých revolucí, ať už politických či pouze ideových. Po tomto – euforickém – vzepětí pak ovšem následuje onen „přirozený“ proces uzavření se daného systému (jak ideového tak politického) do sebe samého, kdy výsledkem je už pouze ona bezduchá, mechanická autoreprodukce.

    To o co se jedná je tedy právě to, aby přímo v daném systému (ať ideovém či společensko-politickém) byl zabudován nějaký element, nějaký moment, který by sám trvale působil proti tomuto procesu entropie. Já osobně zde jedinou možnost vidím v dialektickém uspořádání daného systému (politického či ideového), neboť jedině ten je přímo založen na neustálé – a rovnoprávné – konfrontaci svou protikladných momentů respektive idejí. Blíže se touto záležitostí budu zabývat v mém komentáři k Hauserově „Pražském jaru“ (nakolik mi to má současná tělesně-mentální konstituce umožní, v současné době to s mou schopností systematické intelektuální práce bohužel nevypadá zrovna nejlépe).

  34. Nepamatuju se, že by po listopadu někdo proklamoval nástup „liberální demokracie“. Ten pojem se pokud vím na rozdíl od jiných, frekventovaných politologických termínů, příliš nepoužíval.
    Většina lidí tenkrát vítala /samozřejmě kromě milovníků starých pořádků/ návrat normálních poměrů, k jakým byl této zemi odňat přístup v roce 1948.

  35. Když řeknu dialektické uspořádání daného systému (politického či ideového), který je založen na neustálé – a rovnoprávné – konfrontaci svou protikladných momentů respektive idejí…….. tak se mi pane Poláčku vybaví kulturní stav ve kterém dominuje schopnost zpochybnit vlastní své vlastní základy . Tedy metoda myšlení umožňující schopnost korekce omylů a nabývání poznání. V čem je tento stav v rozporu s režimem svobodné demokracie….. bych dodal a připojil stížnost i na mou současnou tělesně-mentální konstituci .
    Souhlasím s paní Zemanovou. V roce 1968 byly kulturní vymoženosti, které tehdejší stav západní liberální demokracie obnášel neznámi i profesorům filozofie. Za katedrou byli platonisté a doma despotové….jsem byl poučen.

  36. To si musím opatřit. Vidím, že je to na všechno, zatímco já kombinuji různé čajové směsi na žlučník, na játra, na ledviny, na močové cesty, na srdce a na spaní a teď mi zrovna chybí něco na oči.
    Nejvíc mě uklidní, když si přečtu, že v 65 letech už jsou všelijaké potíže normální 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *