Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 215 komentářů u „Forum“

  1. Ano, paní Hájková, skutečně jediné možné řešení je jakýsi podvojný přístup, který – alespoň pokud je to vůbec možné – sjednocuje oba postoje, respektive každému ponechává určitý prostor.

    Zkusme to z opačné strany, tedy jaký stav by byl jednoznačně špatný: na straně jedné naprosto striktní zákaz jakéhokoli předčasného ukončení těhotenství, jak ho například svého času praktikoval rumunský diktátor Ceausescu, když potřeboval doslova „vyrobit“ další zástupy pracovních sil pro svou chronicky nevýkonnou centrálně plánovanou ekonomiku.

    Ale na straně druhé by stejně tak nepřijatelný byl stav naprosté „svobody“, kdy by ženy donosily či utrácely svůj plod podle své vlastní momentální nálady, což by ovšem vedlo k naprosté devalvaci lidského života.

    Tento rozpor je možno pozitivně vyřešit skutečně pouze tak, že – nejen u žen, ale v celé společnosti – zavládne stav všeobecného respektu vůči životu, takže by vůbec nevznikalo podezření že k umělým přerušením těhotenství by docházelo svévolně.

    Ovšem – onen zmíněný trend snižování počtů potratů bych spíše připisoval na konto moderní antikoncepce, čili menšího počtu nechtěných těhotenství, nežli ve zkvalitnění citového vnímání současného člověka.

  2. Pane Nusharte, to je zajímavá myšlenka: jestli za fundamentalistickými postoji militantních odpůrců umělého přerušení těhotenství nakonec nestojí – jejich vlastní strach před zánikem!

    Totiž – právě u těch nejmilitantnějších je možno mít nemalé pochybnosti o tom, zda jejich pravou motivací je skutečně ochrana lidského života, když jsou proto dokonce schopni i zavraždit lékaře kteří tyto zákroky provádějí. Jestli za tímto jejich divokým počínáním nevězí jejich vlastní strach ze smrti?…

    A na straně druhé, vůle k životu jakožto radost – i to je velmi zajímavá myšlenka, i tady by bylo možno uvažovat tím směrem, jestli – stejně tak fundamentalističtí – zastánci a hlasatelé naprostého liberalismu ohledně umělého přerušení těhotenství netrpí určitou ztrátou této vůle k životu jakožto radosti, a proto nacházejí alternativu ve svých radikálně fundamentalistických aktivitách.

    Ono je to vždy velmi obtížné, za těmi či oněmi vnějšími postoji či propagovanými hesly nacházet pravé motivace dotyčných jedinců, které mnohdy mohou mít zcela jiné kořeny, jiné příčiny nežli si jejich nositelé sami uvědomují.

  3. Malá novinka z poněkud jiného soudku: podle aktuálního, široce založeného výzkumu jsou texty populárních písní v posledních desetiletích čím dál tím kratší, myšlenkově nenáročnější, a čím dál tím mechanicky repetitivnější!

    Jinak řečeno: i na poli populární písně (která už sama ze své podstaty je spíše lehčího charakteru) se v posledních dobách projevuje trend stále dalšího myšlenkového zploštění a zpovrchnění, pokračujícího úpadku tvůrčí kreativity.

    Ostatně tento výzkum pouze potvrzuje to co já sám zde vlastně už léta tvrdím: že poslední období rozkvětu populární písně byla šedesátá, a ještě počátek sedmdesátých let; ale od té doby se čím dál tím více projevuje její úpadek, jako důsledek její masové komercializace.

  4. Taky věřím, že mezi demonstranty či pochodujícími jsou lidé různí. Někteří mají jistě dobré úmysly. Ono je vůbec poměrně nebezpečné se nějakých, i dobře míněných, průvodů účastnit. Stačí totiž jeden šílenec, který se vmísí mezi účastníky a začne vykřikovat například, že je zapotřebí někoho pověsit, a ihned tím zkazí celou akci. Stín podezření z extrémismu pak logicky padne na všechny.

  5. Mně se tuhle líbila promluva papeže Františka, v níž se zmínil, že každý z nás sní o tom jak „žít věčně a být milován bez konce“, jenže neví, jak ten sen naplnit.
    „Všichni chceme mít život, ale existují různé způsoby, jak toho dosáhnout. Jsou například lidé, kteří existenci redukují na zběsilý závod o to, jak si užít a vlastnit mnoho věcí: jíst a pít, bavit se, hromadit peníze a věci, prožívat nové a silné emoce atd. Je to cesta, která na první pohled vypadá příjemně, ale která srdce nenasytí. Takto člověk „nemá život“, protože následování cest požitků a moci nevede ke štěstí. Tolik aspektů existence zůstává nezodpovězeno, například láska, nevyhnutelné zkušenosti bolesti, omezení a smrti. A pak zůstává nenaplněn sen, který nás všechny spojuje: naděje žít věčně, být milován bez konce. Dnešní evangelium říká, že tato plnost života, k níž je každý z nás povolán, se uskutečňuje v Ježíši: je to On, kdo nám dává plnost života. Ale jak k ní přistupovat, jak ji prožívat?“
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-04/angelus-7-4-24.html?fbclid=IwAR0oyleMImpcbLq2QNaQHTnUNSXHrAThS_8sxPU9EkqM6wPY50lnG7Mn_I4

  6. Nedovolil bych si tím citátem z citátu z knihy A. Schweitzara vůbec uvažovat o případných (dokonce nevědomých) motivech účastníků pochodu a nechtěl jsem je ani kritizovat. Jen jsem si na zde vznesený dotaz po původu toho slovního spojení vzpomněl kde jsem se s ním setkal:

    „Ehrfurcht vor dem Leben“ – možná český překlad „úcta k..“ nevystihuje dostatečně ten A. S. popsaný prožitek: také úžasu-možná i bázně-…před „..vůlí k životu všude kolem mne“..

    Z takového (odmechanističtělého) zahlédnutí života (byť v jeho pouze základní potencialitě) může být odvaha pro autenticky svobodné rozhodnutí čerpána daleko spíše než z jakýchkoli zákonných vymezení.
    Stanovením zákonných podmínek zde společnost sice vyslovuje svou spoluzodpovědnost za meze rozhodování jednotlivců – ale spíš pasivně a tedy „lacino“.

  7. Nejen politicky, ale vůbec, celkově, jsem asi nejspíš skoro antipodem lidí okolo Aliance pro rodinu, pravděpodobně bych si s nimi málo rozuměl. Na druhé straně, a nemusím přitom ani myslet na Voltaira, mě tlačí do zastání málo a špatně motivovaný radikalismus opačného druhu, jenž se třeba na DR projevil přidáním fotografie z akce zmíněné aliance (i s arcibiskupem) do článku Ivana Štampacha, jenž se zabýval znásilňováním dětí. (Samozřejmě, že v katolické církvi, kde jinde…)

    Vzpomenu si v podobných případech na starou Kapfererovu knihu Fáma, resp. na jeden z jejích četných příkladů hoaxu, totiž že McDonald´s dělá své karbanátky …ze žížal. Lidé si tehdy (i na Západě) maso běžně mleli doma, původ nápadu mám za celkem jasný. Fáma nemusí být nutně nepravdivá. Potřebuje mít potenciál se šířit, k čemuž pomůže „vděčný“ námět (a obsah). Lidé jí mohou a nemusí věřit, podstatné je, aby se u nich vytvořila silná asociace. Když potom půjdou třeba chlapec s dívkou kolem „Meka“, co myslíte, zajdou dovnitř? Spíš asi ne. Podíváme-li se na oba případy takhle, nacházíme shodu. Kdysi „Mekáč“ rovná se „žížaly“, dnes „církev rovná se prznění dětí“. Až budou rodiče řešit, zda mají to své malinké nechat pokřtít, třeba v nich něco řekne ne. Podobně, až bude čas začít ho brát do kostela, jak je vídám u „svého“, poměrně „živého“ (Plečnikova) na Nám. Jiřího z Poděbrad.

    Byl jsem v neděli na prohlídce břevnovského kláštera. Koná se jen o nedělích, běžně pouze dvakrát. Přesto nás bylo ve skupině méně než deset. Podobný je počet zdejších benediktinů. Za na dnešní poměry mírné vstupné (pro seniory v ceně jednoho piva) trvala prohlídka 90 minut. Výklad člena místní komunity byl skvělý. Přitom i sebevědomý (což v případě nositele tradice, trvající od roku 993, zase tak moc nepřekvapí). Přemýšlel jsem o významu skutků, o tom, jak nakládat se svými životy, o současných plodech odbornosti Ivana Štampacha a o liberálně levicové agendě.

  8. K tomu, co napsal pan Nushart
    Myslím si, že by úcta k životu mohla znamenat prožitek údivu (úžasu) nad životem, nad tím, jak k němu všechno stvoření lne, tedy nad jeho vůlí k životu.
    Ano, mohli bychom tu úctu nazvat i bázní. Možná je totožná s onou biblickou „bázní před Hospodinem“. Mě už dávno napadlo, že Bůh je nejspíše sám Život, který vše živé (možná i neživé) prostupuje.
    A smrt (nebo strach ze smrti) možná také všechno prostupuje, smrt je také všudy(e)přítomná. Jako by spolu vedli (vedly) jakýsi zápas, který probíhá i v duši člověka.
    Jednou citoval Ivan Štampach v jednom svém článku k Velikonocům jakousi starou Sušilovu básničku:
    „Smrť a život stály polem, podivný boj vedouc spolem. Života pak umřev vůdce, vládne živý po té půtce.“
    Možná tou básní chtěli říct (Sušil i Štampach), že smrt ztratí nad námi moc, když ji akceptujeme.
    Bohužel ten starý článek na Referendu už nejde žádným způsobem otevřít.

  9. Fotografie k článkům na Referendu vybírá, pokud si pamatuji z dob, kdy jsem tam přispívala, redakce. Jedině snad, když autor chce nějakou fotografii výslovně jako ilustraci či podstatný doplněk ke svému článku připojit, tak mu ji tam dá.

  10. „Života pak umřev vůdce, vládne živý po té půtce“ – paní Hájková, nad touto větou by v každém případě zřejmě uznale pokýval hlavou Hegel, ta je totiž ryze dialektická, je to věčné střídání života a smrti, jsoucnosti a zániku, v bezprostředním boji samozřejmě vždycky prohraje život (to jest: každá konkrétní forma života je smrtelná), ale přesto nakonec je život trvalým vítězem, protože z každého zániku, z každé smrti se život reprodukuje znovu, jako Fénix z popela.

    Zcela upřímně řečeno: je to pro mě naprosto fascinující, jak se „prostý moravský člověk“ čistě cestou svého přirozeného vnímání a uvažování mohl dobrat takovýchto výšin filozofického/dialektického myšlení.

    A ještě tuto svou moudrost zhudebnit.

  11. „Jsou například lidé, kteří existenci redukují na zběsilý závod o to, jak si užít a vlastnit mnoho věcí: jíst a pít, bavit se, hromadit peníze a věci, prožívat nové a silné emoce“ – tak tento výrok papeže Františka ve mně zase probudil vzpomínku na jeden song Karla Kryla, kde se zpívá:

    Jíst, pít, rouhat se víře

    pak sedět v díře nějaký rok

    Jíst, pít, co hrdlo ráčí

    vždyť osud stáčí už poslední lok.

    Zde tedy Karel Kryl opět ve zpěvné formě vyjádřil víceméně přesně to samé co papež František: existuje sorta lidí kteří naplnění svého života nehledají (a nenacházejí) v ničem jiném (a v ničem vyšším), nežli jsou požitky těla, požitky a prožitky právě jsoucího okamžiku, ony zmíněné „silné emoce“, které se ale vybouří, vybijí spolu s uplynutím toho okamžiku ve kterém vznikly, a je tedy nutno okamžitě hledat prožitky nové. Jako silný kuřák, který je na nikotinu už natolik závislý, že si doslova zapaluje jednu cigaretu od druhé.

  12. Totiž, pane Poláčku, já Hegela neznám, tak nevím, jak to myslel on. Ale podle mého náhledu ten Sušil svým textem vyjádřil podstatu křesťanství. Křesťanská nauka říká, že pro toho, kdo nepoznal a nepřijal Krista, který nad smrtí zvítězil, je smrt (tedy nevědomý strach z ní) životním vodítkem (vůdcem). Jeho chování bývá ovlivňováno nebo přímo blokováno tímto nevědomým strachem (ze zákona, z lidí, z bohů nebo z něčeho jiného). Ale když „zemře s Kristem“, jak říká Pavel, který smrtí překonal smrt, tak tím vlastně získá (věčný) život, zatímco pro zákon a pro svět se stane „mrtvým“ (zbaví se podvědomého strachu z trestu, z mínění lidí, z neúspěchu atd).
    Člověk, kterému jsou odpuštěny hříchy, už nejedná ze strachu, že bude za ně potrestán, ale podle vlastního srdce.

  13. I za tím zběsilým závodem „o to, jak si užít a vlastnit mnoho věcí: jíst a pít, bavit se, hromadit peníze a věci, prožívat nové a silné emoce“ vlastně číhá smrt. Smrt to je totiž takový život beze smyslu.

  14. Paní Hájková, já musím přiznat že jsem si až teď – po opětovném přečtení – uvědomil že onen citát ze Sušila je zřejmě jeho vlastní výtvor, tedy – umělá – báseň. Já jsem měl Sušila doposud zafixovaného jako sběratele lidových písní, proto ve mně vznikla představa že i zde se jedná o úryvek z lidové písně.

    Vzhledem k okolnostem tedy asi budete mít spíše pravdu se svým výkladem, že Sušil se zde vztahuje k explicitnímu křesťanskému tématu.

  15. Ano, paní Hájková, v této básni Jiří Wolker dokázal básnickým obrazem postihnout prakticky všechny aspekty, všechny bolesti které jsou s tímto aktem spojené. Wolker zde nijak nemoralizuje, jako hlavního viníka (alespoň v konkrétním případě) označuje bídu; nicméně jasně ukazuje, že takovýto počin vždycky může znamenat těžké trauma. Nedá se nic dělat, ale – v tomto ohledu mají odpůrci potratů pravdu – je to zahrávání si člověka s lidským životem; a život je něco příliš vzácného, nežli aby směl být k libovůli člověka.

    Tady se otvírají propasti, které jsou principiálně nepřekročitelné; problémy které nejsou nijakým pozitivním způsobem řešitelné. Každá z obou stran, každý z obou názorů má svou pravdu; ale stejně tak má i svou nepravdu, a není prakticky nic co by zátěž této nepravdy mohlo odstranit.

    Ano, jak Wolker sám zmiňuje, jsou takoví kteří tento akt provedou a pouze nad ním lhostejně mávnou rukou:

    Večer
    mnoho milenců smutných je,
    že to, co žít mohlo, nežije,
    a mnozí ani smutní nejsou,
    protože to nedovedou.

    Toto „protože to nedovedou“ je na celé věci vlastně to nehorší zlo; protože tato lhostejnost je projevem právě onoho postoje, že s lidským životem je možno zacházet a manipulovat podle vlastních potřeb, bez ohledu na cokoli dalšího.

  16. V ne tak dávné době údajně patriarchální a machistická společnost tepala často a leckde, např. v televizních inscenacích, muže za to, že tlačí své partnerky do „umělého přerušení těhotenství“, namísto toho, aby prokázali zralou odpovědnost a poskytli ženám podporu.

    V časech nových, usilujících (prý) o skutečnou rovnoprávnost, je to sama žena, kdo bez ohledu na neporovnatelnou velikost své biologické investice a z toho faktu plynoucí svou větší citlivost má přejímat v podstatě mužské hledisko, jež bylo dříve považováno za sice (u muže) pochopitelné, ale přesto ne zcela dospělé, za libertinské až sobecké a v posledku proto za poněkud kompromitující, psychicky zatěžující či potenciálně neblahé.

  17. Já se domnívám, že hlas svědomí jako reakce na to, čeho se člověk dopustil, záleží jak na postojích a chování prostředí, ve kterém vyrostl, tak na postojích a chování prostředí, v němž se obvykle pohybuje. Vliv na jedince má celá společnost i užší společenství. Člověk bývá ovlivnitelný – buď v dětství nebo i později.
    Jednou jsme si tu, ohledně zabíjení lidí, například ve válce, řekli, že nejtěžší pro člověka je patrně zabít poprvé. Pak už to jde snadněji. Také asi pomáhá zdůvodnění – proč musím zabít (např. nepřítel není člověk).
    Tuším loni jsem tu prezentovala názor z jedné knihy o Janu Žižkovi: Žižka se údajně přidal k boji za víru a pravdu, protože ze své žoldnéřské praxe měl na svědomí mnoho životů. (Tak aby prý si to v nebi jako vyžehlil). Pan Poláček (nevím, jestli si na to vzpomíná) tehdy reagoval, že tomu nevěří. Žižka prý se narodil a pohyboval v kruzích, kde zabíjení bylo zcela normální. Jeho svědomím to prý nemohlo otřást už proto, že byl jistě dostatečně pevná osobnost.
    Když se vrátím k problému těhotenství a potratu – nepůsobí zde jen příroda. I u zvířat je občas mateřský pud přehlušen něčím jiným a samice opustí mládě. U člověka jsou jistě důležitější společenské vlivy než vrozené pudy. Záleží na tom, jaké jsou hodnoty společnosti (a blízkého prostředí) ve kterém žijeme. Ty deklarované i ty skryté.
    K té Wolkerově básni („nedovedou být smutní“): Jistě se dá předpokládat, že dělnické prostředí bylo dosti obhroublé na to, aby v něm vyrůstali necitliví lidé. Ale co ten lékař? Ten byl ze své práce smutný nebo k ní přistupoval také lhostejně? Kdo ví?
    Dnes existují různé názory na to, zda od samého počátku, tedy od splynutí dvou buněk, se jedná o plnohodnotnou lidskou bytost. Jistě by se mělo k problému přistupovat velmi zodpovědně a nic nebrat na lehkou váhu. Když se člověk trochu zamyslí, napadne ho, jak je to zvláštní, že nenarozené dítě má například od samého počátku právo na dědictví, ale na život právo nemá.
    Společnost je dnes skutečně maskulinní. Ženy jsou v ní jakoby chráněny, ale ženství ani ne. Být svobodná často znamená chovat se jako muž (i ta levice to preferuje). Jak jsem uvedla výše, hodnoty společnosti mohou být jiné deklarované a jiné skryté, ale působící.
    Abychom nebyli tolik závislí na cizím mínění a cizích vlivech, možná je dobré naladit se na život. Zbavit se strachu z budoucnosti, který figuruje i v té básni o milencích. Vždyť budoucnost stejně neznáme. Naladit se na život by se dalo chápat třeba i jako „oslovit Boha“ a snažit se navázat s ním kontakt.

  18. Ano, paní Hájková, na ten disput o Žižkovi si vzpomínám.

    Ale – shodou okolností právě v dnešním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung vyšel obsáhlý rozhovor s pracovníkem poradenského centra pro ženy které chtějí provést potrat. V Německu je totiž taková zákonná regulace, že umělé přerušení těhotenství je sice zakázané, ale pokud se provede do 12. týdne od početí, není trestné. K tomu je ovšem připojena povinnost napřed absolvovat onu poradnu. V současné době se ale – na návrh expertní komise – začalo uvažovat o tom že by se potrat (do toho 12. týdne) dekriminalizoval úplně.

    V tomto rozhovoru onen pracovník poradny řekl, že k rozhodnutí provést potrat ženy přivádí především nepříznivá finanční situace (čili ta samá chudoba, jak ji konstatoval už Jiří Wolker), za druhé narušený vztah s jejich partnerem, a za třetí skutečnost že jsou právě v učení nebo nezaměstnané (kterýžto poslední důvod ovšem zjevně splývá s onou prekérní finanční situací).

    K tomu pak připojil ještě dva docela zajímavé údaje: za prvé, velkou část klientek těchto poraden tvoří cizinky, tedy migrantky. Které jsou ovšem signifikantně více ohroženy prekérní finanční situací. A které také mnohdy (pokud přicházejí z exotických zemí) nemají možná dostatečnou kompetenci ohledně antikoncepce.

    S tím pak souvisí druhý zajímavý moment: podle vyjádření tohoto odborníka s přáním provést potrat nepřicházejí ponejvíce mladé ženy po prožití nějakého náhlého dobrodružství; zde se projevuje blahodárný vliv systematické německé sexuální výchovy. Nýbrž většinou se jedná o ženy které „už mají uzavřené své plánované rodičovství“; které tedy už nechtějí mít (další) dítě.

    Co se pak vnitřního nastavení respektive prožívání těchto žadatelek týče, pak ty jsou samozřejmě individuálně rozdílné, ale pro nějakých dvacet procent se jedná o emocionálně značně zatěžující záležitost.

  19. Patriarchální a machistická společnost – pane Horáku, právě včera jsem shlédl francouzský televizní dokument „Láska a sex v Rusku“, kde se jedná prakticky právě o tom. (Tento dokument byl natáčen před třemi lety, tedy ještě – těsně – před zahájením ruské agrese proti Ukrajině.)

    K obsahu této reportáže: jistě, člověk si už předtím nedělal iluze o lidské kvalitě ruské společnosti; ale mnohé co zde bylo řečeno a ukázáno bylo i tak nemálo otřásající. Zdá se, že jak je současné Rusko deformované politicky, pak naprosto stejně je rozvrácené i uvnitř, v samotné rodině.

    Ad machismus: byl kde ukázán jeden mladý ruský pár v době jejich svatby. A mladý ženich zde bez jakýchkoli zábran vykládal, že v rodině musí rozhodovat výhradně muž – nejen proto že je silnější a rozhodnější nežli žena, ale že také umí lépe myslet. (!!) A jeho nastávající k tomu všemu pouze trpně (či dokonce souhlasně!) přikyvovala.

    Přičemž svým způsobem měla ještě štěstí, že se vůbec mohla vdát. V Rusku se stává zcela běžně, že když žena svému milenci oznámí, že je těhotná, pak on nepohnutě prohlásí, že to je její věc, a zmizí někde v dálavách ruské říše.

    Pokud se nicméně ruská žena vdá, není to pro ni žádná záruka spokojeného rodinného života: 70 procent ruských manželství končí rozvodem. Obrovský podíl ruských dětí vyrůstá bez otce. Mužové jsou alkoholici, vůči svým ženám se chovají brutálně. Pokud si dobře pamatuji čísla, ročně je tisíc ruských žen svým manželem zavražděno. (Mnohonásobně více ve srovnání s Francií.)

    Přitom: toto násilnické jednání vůči ženám je v Rusku už natolik „normální“ záležitostí, že bylo dokonce fakticky dekriminalizováno: ruský parlament před několika lety přijal zákon, podle kterého když žena není svým mužem zbita natolik že by zůstala viditelná zranění nebo by došlo k pracovní neschopnosti, pak se vůbec nejedná o trestný čin! Nýbrž pouze o přestupek, s finanční pokutou. (Která ovšem jde z peněz celé rodiny. Takže fakticky i sama žena platí pokutu za to, že byla svým mužem zbita!)

    Najít nějakého jakž takž přijatelného muže je v Rusku už natolik obtížné, že mnoho ruských žen už po třicátém roku svého věku zcela rezignuje na další hledání.

    Výsledkem tohoto rozvráceného stavu ruské rodiny je pak to, že ruská žena rodí v průměru jenom jedno jediné dítě! Což pak ovšem znamená, že ruská populace se dramatickým tempem zmenšuje.

    Což je nakonec dost možná pozitivní zpráva: čím více se sníží početní stav této mravně narušené, obhroublé, brutální ruské společnosti, tím méně bude mít možnost své vnitřní agrese ventilovat násilnými akty vůči svým sousedům.

  20. A další náhodná shoda okolností: v dnešním Právu vyšel článek, který doplňuje přesně ty údaje o ruských rodinách, kterými jsem si nebyl zcela jistý. Přitom tyto údaje vycházejí z vlastních ruských, aktuálních statistik.

    Takže: téměř už každé čtvrté (38,5 procenta) ruské dítě vyrůstá v rodině bez přítomnosti jednoho z obou rodičů (zpravidla otec). Přičemž tento počet se za pouhá dvě desetiletí téměř zdvojnásobil; tehdy to bylo něco přes 20 procent.

  21. Přitom, pane Poláčku, je právě tak skutečností, že v Rusku došlo v minulosti k výrazné svého druhu emancipaci žen. Kromě válek, tak jako jinde (ale asi ještě více), se tak stalo rovněž v důsledku revoluce, která byla mj. volbou (vlevo vedoucí) cesty – snad zkratky. Všechny ty příslovečné jeřábnice, s jejichž vyzdvihováním jsme se setkali v mírnější podobě i u nás, působily nejen v propagandě SSSR, ale třeba jako sportovkyně, i v realitě, zatímco naše ženy si soukromě stěžovaly, že na Západě muž uživí rodinu a na banány tam netřeba čekat po práci, či místo oběda frontu.

    Někdo by možná mínil, že ruský machismus může být reakcí na ženskou emancipaci. Spíš však bude pravděpodobnější, že jde o dvě strany jedné mince. Každopádně bude asi důvod obávat se, že nejinak může dopadnout Západ. Ženy se tu musí nyní, se zpožděním, vyrovnat, podobně jako kdysi Rusky, skoro ve všem mužům a také stále častěji být samy na děti.

  22. Ano, pane Horáku, na tu – porevoluční – emancipaci ruských žen jsem také pomyslel. Ale přesto se nedomnívám že by bylo možno učinit přímou, lineární paralelu mezi situací v Rusku a ve společnosti západní. I když určité styčné body tu skutečně jsou.

    V Rusku se zde – v tomto rozpadu rodinných vztahů – projevuje především obhroublost ruské společnosti vůbec. Která byla za trvání totalitního režimu, kde se striktně vyžadovalo dodržování norem, ještě do určité míry tlumena; ale která pak plně propukla s přívalem západního liberalismu po rozpadu Sovětského svazu. Krátce řečeno: Rusové z tohoto západního liberalismu přejali především jeho špatné stránky: naprostou libovůli vlastního jednání, individualismus, z něj pramenící egoismus.

    Na Západě se tyto atributy liberalismu sice samozřejmě projevují také, ale na straně druhé zde stojí už dlouhá tradice relativně vyzrálé občanské společnosti, kde se tedy už mohou projevit i pozitivní stránky liberalismu: respekt k člověku (věc v Rusku tradičně naprosto neznámá), s tím související relativně vysoký stupeň kultivovanosti v interpersonálních vztazích. Navíc – když těhotnou ženu v západní společnosti opustí otec jejího dítěte, ona má většinou mnohem vyšší možnost vymoci z něj alespoň výživné na dítě, nežli jak je tomu u žen v Rusku.

  23. A opět jednou novinky z výzkumu našich nejbližších živočišných příbuzných, tedy opic. Pro tentokrát se jedná o zajímavé porovnání míry agresivního jednání mezi šimpanzi a opicemi bonobo. Šimpanzi – jejichž skupiny či tlupy jsou vedeny a dominovány výhradně samci – jsou nechvalně proslulí svou brutální agresivitou, která se projevuje jak uvnitř tlupy samotné, tak především vůči příslušníkům jiných (šimpanzích, tedy rodově příbuzných) tlup. V tomto směru mnohdy i po celá léta zuří až vyslovené vyhlazovací války.

    Oproti tomu tlupy bonobo jsou vedeny samicemi, a mají velice mírumilovnou pověst. Když se potkají dvě skupiny opic bonobo, chvíli spolu jdou společně, třeba společně pojí, a pak se zase přátelsky rozejdou.

    Takový je tedy tradiční obraz rozdílu mezi šimpanzi a opicemi bonobo. Nyní si však výzkumníci dali tu práci a námahu s tím, že provedli dlouhodobé, a velice důkladné, po celý den trvající sledování a pozorování jedné tlupy šimpanzů a jedné tlupy bonobo. (Jedna z nich čítala 12, druhá 14 členů.) A najednou se vyjevily věci dosti nečekané: ano, v zásadě onen uvedený obraz jejich chování odpovídá skutečnosti; ale na straně druhé vnitřní agresivita v tlupách bonobo je mnohem četnější, nežli u šimpanzů! Samci bonobo se bijí a kousají třikrát častěji, nežli jak tomu činí samci šimpanzů. Přičemž ovšem stojí za zmínku: u šimpanzů samci své agrese většinou vybíjejí na (podřízených) samicích, zatímco samci bonobo jsou v tomto ohledu „rytířštější“, své zápasy a rvačky si vyřizují výhradně mezi sebou.

    Ovšem ještě jednu okolnost je nutno uvést: bonobo se sice napadají častěji – ale jejich útoky jsou vedeny s mnohem menší intenzitou, nežli jak je tomu u šimpanzů.

    Celkově tedy tento výzkum podává poněkud nejednotný obraz. Nedá se tedy jednoznačně říci, že „vláda žen“ by lineárně vedla k menší míře vzájemných konfliktů; ale zřejmě jejich intenzita, jejich brutalita je signifikantně nižší.

    K tomu všemu je ovšem ještě nutno připojit, že toto pozorování bylo sice velmi důkladné a dlouhodobé – nicméně omezené jenom a pouze na tyto jediné dvě opičí tlupy. V humánní psychologii by takovýto výzkum byl automaticky považován za neprůkazný, vzhledem k velice nízkému počtu zkoumaných jedinců. Ale přece jenom – určité zajímavé momenty a trendy zde lze zřejmě zaznamenat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *