Josef Poláček
V úvodní části jsme se přenesli do doby samotného vzniku kapitalismu, abychom si zpřítomnili jeho principiálně ahumánní charakter. Který se dnes, za existence sociálního státu, může napohled jevit už jenom jako relativně marginální. V této závěrečné části si podrobněji rozebereme jednotlivé charakteristické aspekty kapitalismu.
1. Třídní antagonismus
Jedním ze základních bodů marxistické analýzy a kritiky kapitalismu je tedy ten, že společnost je zde rozdělena, rozštěpena na dva velké tábory, které jsou navzájem neslučitelné a nesmiřitelné, které proti sobě vedou trvalý boj: na třídu kapitalistů-vlastníků produkčních prostředků, a na třídu pracujícího proletariátu. Přičemž zásadně protikladný, antagonistický vztah těchto dvou společenských tříd je dán tím, že třída kapitalistů pouze vlastní, ale nepracuje – zatímco třída pracujícího proletariátu pracuje, ale nevlastní. Společenské hodnoty vytváří výlučně třída pracujících – ale výsledky jejich práce si přivlastňuje třída kapitalistů, jenom na základě svého privilegovaného postavení vlastníků. – Opakuji ještě jednou: zásadní kritické přezkoumání těchto marxistických tézí (především ohledně pojmu „vykořisťování“) bude provedeno později; tady ale může být konstatováno alespoň tolik, že i když tento třídní antagonismus se dnes už zdaleka nemusí jevit tak příkrým, stejně tak na straně druhé zůstává skutečností, že neustále bezmála exponenciální řadou narůstá objem bohatství nahromaděného v rukou velkých kapitálových vlastníků. Vzniklá majetková disproporce je tak obrovská, že je možno ji srovnat snad jenom se stavem v dřívějších orientálních despociích; a ve svém důsledku by nakonec naprosto mohla vést k těžkým deformacím sociálních struktur a sociální homogenity stávající společnosti. Jednou jedinou větou: „třídní boj“ aktuálně neprobíhá; ale nelze vyloučit že je to jen spící vulkán, který se za určitých krizových okolností může opět probudit.
2. Konflikt společenského a soukromovlastnického principu
Jako další kritický znak kapitalismu byl uveden principiální konflikt mezi „společenským charakterem produkce“ a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování. Tady je nutno konstastovat, že právě tento faktor je – navzdory napohled relativně jasnému vyznění – ve skutečnosti krajně komplikovanou záležitostí, kterou bude nutno dopodrobna analyzovat až ve speciálním rozboru daného tématu. V tuto chvíli se tedy omezíme na výklad toho, jak tento fenomén pojal Karel Marx, a proč ho považoval za natolik klíčový.
Podle Marxe v předchozích dějinných periodách (tedy především za feudalismu) nevznikal v daném smyslu žádný zásadní konflikt – neboť malovýrobce většinou produkoval jenom pro svou vlastní, to jest individuální spotřebu. Takže jak produkce, tak i přivlastňování (konzumace) jejích výrobků měly individuální charakter.
Zásadně jinak je tomu ale za podmínek kapitalismu. Spolu s rozvojem výrobních sil rozhodující masa produkce dostává už nikoli individuální, nýbrž principiálně společenský charakter. (Už teď ale musím podotknout, že není vůbec snadné přesně určit, co vlastně konkrétně měl Marx tímto termínem „společenský charakter produkce“ na mysli. Zda tím měl na mysli jenom nutnou kooperaci v rámci jedné manufaktury, anebo i nějaký širší společenský rámec produkce.) V každém případě Marx ale dovozuje: produkce má společenský charakter – ale její přivlastňování má charakter soukromovlastnický. To pak má ale fatální důsledky: kapitalisté jsou ochotni produkovat jenom a pouze tehdy, když jim z toho plyne jejich vlastní – tedy soukromý – zisk. A když nemají vyhlídku na zisk, pak prostě přestanou vyrábět. Nastává tedy skutečně naprosto paradoxní a protismyslný stav, kdy ve společnosti existuje jak obrovský potenciál produktivní činnosti (rezervní armáda potenciálních pracovníků), tak i obrovský potenciál pro uplatnění této produkce (lidé samozřejmě chtějí a musejí konzumovat, pro materiální zabezpečení svých životů). Jenže – tento potenciál produktivní činnosti a potenciál konzumu se nemohou sejít, protože mezi oběma stojí kapitalista, jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků. A tento kapitalista striktně prohlásí: „To že lidé nemají práci a že nemají co jíst je mi naprosto lhostejné – já v mých fabrikách obnovím jakoukoli činnost až zase tehdy, až budu mít vyhlídky na můj vlastní soukromý zisk!“
Snad se na tomto příkladě ukáže, jak fakticky naprosto umělý, ale i naprosto cynický je z hlediska lidské společnosti celý systém kapitalismu: namísto aby produkce sloužila k životnímu zabezpečení člověka, tak se tu daný poměr naprosto obrací, z člověka se stává jenom jakýsi přívěsek produkce, který má sám cenu a hodnotu jenom potud, pokud dokáže kapitalistovi produkovat jeho zisk!! I kdybychom odhlédli od veškeré marxisticko-komunistické teorie a ideologie, i tak se tu už na první pohled ukazuje, že něco je tu naprosto převrácené na hlavu.
3. Fenomén odcizení
Termín „odcizení“ sice není přímo uveden pod oním v úvodu použitým slovníkovým heslem „kapitalismus“; přesto je bezpodmínečně nutno ho zmínit, neboť označuje jeden z klíčových znaků kapitalismu, respektive jeden z klíčových momentů kritiky kapitalismu.
Ani tady ovšem není nijak snadné rozpoznat, v jakém konkrétním smyslu Marx tento pojem definoval respektive používal. Bezprostředně vzato jsme si jeho nejobecnější význam vlastně už uvedli: je to ten stav, kdy člověk-pracovník, tedy bezprostřední výrobce hodnot, je za podmínek kapitalismu ze své primární pozice odsunut do pozice sekundární, závislé. Člověk-pracovník tedy vytváří určitý produkt, který by mu měl sloužit, měl by mu být užitečný, měl by zabezpečovat možnosti jeho žití a přežití – ale za podmínek soukromého přivlastňování se tento stav výrobce – produkt naprosto převrací, člověk se stává zcela závislým na svém vlastním produktu, na tom jakými silami je tento produkt ovládán podle zákonitostí zbožního trhu. Tyto síly, tyto tržní mechanismy se vymykají jak z možnosti ovládání samotným člověkem-výrobcem, tak ale i jeho pochopení; vystupují proti němu jako osamostatněná, cizí síla a moc. A stejně jako jsou mu cizí tyto síly a mechanismy trhu, tak stejně tak je mu odcizený i samotný produkt jeho vlastních rukou, který se na tomto trhu z užitečného předmětu spotřeby metamorfuje do podoby čistě tržního objektu, kde rozhodujícím faktorem není jeho užitečnost pro člověka, nýbrž výhradně jeho schopnost generovat kapitalistovi jeho zisk.
Člověk-originální výrobce tedy svýma vlastníma rukama vytvoří určitý produkt, který má takovou či onakou užitnou hodnotu, do kterého on sám vložil určité množství jeho vlastní práce – ale nikdy si nemůže být předem jistý, že tato jeho práce bude uznána trhem, respektive v jaké míře. Na rozdíl od onoho individuálního výrobce z dřívějších dob, který svou prací vytvořil určitý produkt a mohl se bezprostředně spolehnout na to že tento produkt mu bude sloužit k jeho prospěchu, za podmínek kapitalistického trhu se mu kdykoli může stát, že mu tento anonymní, odcizený trh sdělí: „Celá tvá práce byla k ničemu; tvůj produkt, výsledek práce tvých rukou nebyl trhem uznán jako obchodně realizovatelný, a proto skončí na hromadě odpadu! To že jsi poctivě pracoval nikoho nezajímá; na (kapitalistickém) trhu nerozhoduje práce ani užitek, nýbrž pouze a jedině zisk!“
———————————————————————————-
Tímto je tedy možno uzavřít naše prvotní pojednání o kapitalismu; o jeho podstatě, o jeho principiálně ahumánním charakteru, jakož i o tom, proč a z jakých důvodů otcové marxistické teorie tento kapitalismus podrobili zásadní kritice, s cílem vytvořit společenské uspořádání zcela zásadně jiné. Takové, kde bude odstraněn
– třídně antagonistický charakter společnosti
– stav vykořisťování, přivlastňování si nadhodnoty jednou třídou na úkor třídy druhé
– diskrepance mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování
– stav odcizení mezi člověkem a jeho vlastním produktem.
Kde místo toho bude nastolena společnost sociálně homogenní, kde všichni lidé budou spojeni společnou prací na společném díle. Kde produkty lidských rukou budou sloužit člověku, a celá společenská produkce bude mít jediný účel: být základnou pro neustálý vzrůst kvality lidského života, pro neustálý rozvoj všech humánních potenciálů a možností lidské bytosti.
Dokončení
Pane Poláčku, mně se ale zdá, že teď panu Nushartovi tak trochu cosi podsouváte. Tedy něco, co neřekl. Myslím to s tím Catonovým výrokem.
Je podle vás xenofobem třeba Dan Drápal? V jednom svém článku (https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-my-jsme-to-rikali/ ) napsal: „Islám je obrovská duchovní síla, kterou si nelze takto ochočit.“
Jenomže z jeho textu (a nejen z tohoto) vyplývá, že vlastně totéž si myslí o křesťanství. Domnívá se, že nevěřící lidé neznají moc náboženství, a proto je podceňují. Netuší totiž, co může s člověkem dělat.
PODSTATA ČLOVĚKA – JEHO PRAXE?
Přečetl jsem teď další část Kuželova článku. Tady se přímo zabývá Marxovým pojetím podstaty člověka. Podle Kuželova (zřejmě správného) podání Marx zásadně odmítal jakékoli metafyzické či substanciální pojetí „podstaty člověka“ jako nějakého fixního, konstantního, stále stejného určení či vymezení. Marx oproti tomuto pojetí stavěl člověka, který neustále sám produkuje sebe i své dějiny, v procesu své vlastní dějinné (převážně materiální) praxe.
Tady opět platí: ano, z materialistického hlediska je to všechno naprosto v pořádku; v zásadě v tom nejsou logické chyby. Jenže: když přihlédneme jen poněkud blíže, pak zjistíme velmi záhy, že se tu stále dokola žongluje těmi samými pojmy, jako je „praxe“, „dějinný proces“, „dialektika“ atd.atd. – ale že tím vším nakonec není vysvětleno vůbec nic. Jestliže totiž Marx zásadně odmítá určení nějaké vlastní podstaty člověka jako takového – pak mu prostě a jednoduše naprosto chybí vůbec nějaký s u b j e k t, který by onu „dějinnou praxi“ vlastně mohl provádět. Člověk tady „tak nějak“ produkuje své dějiny a sám je jimi produkován, je to tedy proces vzájemného formování, přičemž ale ve skutečnosti není obsahově určena ani jedna z obou stran: ani sám člověk, ale ani jeho dějiny. Je to jenom čirá procesualita, ale bez jakéhokoli (archimédovského) pevného bodu. Není tu nic, čeho by bylo možno se chytit; co by mohlo dát nějaký poznatek o člověku v obsahovém smyslu.
Pane Poláčku, souhlasíte s diskusí na téma „problém migrace“ – s diskusí, ve které bychom tedy diskutovali o problematice migrace, a to bez toho, abychom se přitom navzájem obviňovali z „morální nedostatečnosti“?
Souhlasíte tedy s věcnou diskusí o migraci bez vzájemného obviňování, souhlasíte se společnou úvahou na toto téma, s úvahou, ze které teprve nějaký výsledek může vyplynout – vyplynout tím způsobem, že budeme předkládat, srovnávat a navzájem hodnotit své argumenty, ale nebudeme navzájem morálně ani jinak hodnotit partnera v diskusi?
Paní Hájková, já jako příklad vezmu jednu větu z Drápalova textu. On tvrdí: „Politici i žurnalisté uznávají, že integrace se nedaří.“
Takto řečeno je to prostě lež. V každém případě v Německu alespoň v mých novinách čtu pravidelně pravý opak: že v naprosté většině případů se integrace cizinců daří v překvapivě vysoké míře. A je to vidět i každodenně v televizi: dnes už se v Německu prakticky nikdo (s výjimkou rasistů a xenofobů) nepozastaví nad tím, že i známí a populární politici mají turecké nebo africké kořeny, že jejich vírou není křesťanství, nýbrž islám. (A to už vůbec nemluvím například o slavných fotbalistech, kdy i německý národní tým má ve svých řadách celou řadu imigrantů respektive potomků imigrantů.)
Ano, velké potíže s integrací jsou především ve Francii. Francouzi se ovšem svého času dopustili té fatální chyby, že dopustili vytváření – arabských – ghett. Kde se pak vytvořila příslušná subkultura, navíc doprovázená vyšší mírou nezaměstnanosti. To všechno vedlo k odcizení arabských přistěhovalců od většinové společnosti. Takovouto chybu Němci neudělali; ti důsledně rozmisťují příchozí po celém teritoriu. Ne že by se vůbec netvořila ghetta (při tak velkém přílivu přistěhovalců to vůbec není možné); ale není to zdaleka takový problém jako ve Francii.
A za druhé: Němci mají velice promyšlený systém profesního vzdělávání, respektive učňovství. Německý „duální systém“, kdy už učni jsou integrováni do výrobní praxe (kde si pak mnozí také hned najdou zaměstnání), platí jako příklad pro celý svět. A mladý člověk, který má práci, se samozřejmě do většinové společnosti integruje mnohem lépe nežli takový, který se – jsa nezaměstnaný – v ghettech celé dny bezcílně potlouká po ulicích.
A vůbec: integrace, to je vždy dvoustranný proces. A těžko je asi možno nějakou hlubokou integraci očekávat od někoho, komu většinová populace od samého počátku dává na vědomí, že on tu není vítán, že je tu jenom trpěn, a že je vlastně nějakým způsobem méněcenný.
Pane Nusharte, věcná diskuse – bez morálního hodnocení protistrany – je ovšem možná jenom a pouze tehdy, když takto věcně a nezaujatě diskutují a argumentují obě strany.
No dobře, tak měl Drápal možná napsat, že integrace se někde daří a někde nedaří. Ostatně, tady je trochu problém být objektivní. Každý má totiž jinou představu o tom, co je a co není zdařilé. Někdo má pocit, že svět se vyvíjí k lepšímu, někdo, že jde do háje. Kdo rozhodne, co je správně?
Ale nechme stranou, zda se integrace cizinců v Evropě daří. Já jsem chtěla upozornit na to, že islám (ale i jiná náboženství) jsou obrovskou duchovní silou, proti níž vůbec není snadné něco dělat. Věříte tomu?
Ano, souhlasím, pane Poláčku, souhlasím s tím, že věcná diskuse bez morálního hodnocení protistrany (osoby diskutujícího) je možná, když takto postupují obě strany. Jsem pro.
Brání nám tedy něco v takovéto diskusi?
Myslím, že i v ČR se mnoho cizinců do společnosti dobře začlenilo. Na druhou stranu je ovšem třeba upozornit, že nově příchozí z některých zemí si asi jen málokdy představují, že budou vykonávat jim běžně dostupné „všední“ profese. Konec konců i naše společenské klima staví nejvýše podnikání. Imigranti zde chtějí také podnikat. Jestliže je férovost i zákonnost takové činnosti problém obecně, tím spíš pak v případě cizí komunity. Točení peněz snadno vyletí z mezí legality. Jsem přesvědčen, že mnozí z cizinců považují „západ“ za oblast, kde mohou snáze vytvářet nové funkční hierarchie či sítě a tak vydělávat peníze.
Pane Nusharte, když jste přišel s tím, jak vám jde na nervy nálepkování, konkrétně takové, že je někdo označen za xenofoba, usoudila jsem, že vám vyjdu vstříc, když vám naznačím, jak byste se toho mohl lehce vyvarovat.
Paní Zemanová, jde mi to na nervy z toho důvodu, že to zamezuje diskusi k té samotné věci migrace a problémů s tím spojených a místo toho se pak diskutuje o tom, kdo konkrétně je a kdo zase není xenofobem – to je ale spíše téma pro nějakou bulvární tiskovinu a mě to nezajímá.
Jestli mě osobně někdo označí za xenofoba – to je mi samozřejmě úplně jedno.
Pan Poláček tu oprávněně konstatoval, že neposkytování azylu by znamenalo návrat naší společnosti hluboko zpět. V běžném úzu přitom použil výraz „do středověku“.
Spíše jen pro ilustraci toho, o jak hluboký regres by šlo (příp. už jde), uvedu, že azylanti, kteří se uchýlili na půdu kostelů, byli ve středověku pokládáni za nenapadnutelné.
Osobně se domnívám, že sv. Václav byl zavražděn možná spíše, když šel vyhledat azyl na svěcené půdě, než když šel na jitřní. Je to moje domněnka, nejsem si vědom, že bych ji někde četl. Svatý Vojtěch odešel z Čech zřejmě z několika důvodů. Možná nejzávažnějším však bylo zabití jisté ženy, údajné cizoložnice, jež vyhledala azyl v kostele. V nymburském chrámu sv. Jiljí našli azyl obyvatelé města za (formálně již novověké) třicetileté války. Švédové však pronikli bočním vchodem dovnitř a zde shromážděné povraždili. U severního portálku dosud na tragédii upozorňuje stará informační tabule.
Porušování práva azylu jen potvrzuje jeho univerzálně platnou podstatu.
Pane Nusharte, vždyť ale to, co jsem doporučila vám, platí pro všechny, co jsou nařčeni z xenofobie.
Přece ta nálepka není úplně náhodná, ale je spojena s určitými názory a projevy. Například s tím, co jsem uvedla. V podstatě se většinou jedná o tvrzení, že záměrem muslimů je násilné podrobení Evropanů. A taky zavedení práva šaría namísto evropských lidskoprávních ústavních základů.
Pane Nusharte, diskutovat o migraci je samozřejmě možné. Já o sobě mohu říci, že nejsem stoupencem urychleného pohybu lidí. Nemyslím si, že je třeba otvírat příliš trh práce (podobně jako není nutná úplná liberalizace obchodu).
„Neposkytování azylu by znamenalo regres…“
Ano, souhlasím, pane Horáku.
Paní Zemanová, mně je úplně jedno, kdo je nařčen z xenofobie. Nezajímá mě to.
Ale jistě, paní Hájková, že islám (i jiná náboženství) jsou „obrovskou duchovní silou, proti níž vůbec není snadné něco dělat“.
Daleko důležitější je ale spíše to, CO s ní dělat. Je tu zcela evidentně přítomen velice intenzivní duchovní (a názorový potenciál); a teď je otázka, co s ním.
Nechat tento potenciál jenom tak prostě působit, nechat mu volný průběh? Ve smyslu hesla laissez-faire? Samozřejmě je docela dobře možné, že působením času všechny tyto duchovní potenciály přirozenou cestou najdou své „správné“ místo ve společnosti. Ať je pod touto „správností“ míněno cokoli. Ale na straně druhé tento pasivní přístup k těmto potenciálům by také mohl znamenat, že to nedopadne vůbec dobře. A ostatně, svým způsobem jsou i státní zásahy samy součástí „přirozeného“ procesu; jsou přirozenou reakcí společenského tělesa na určité fenomény.
Zkrátka: ani společnost, ani stát nemohou být vposledku zcela lhostejné vůči idejím, které v nich působí. Vždy je nutno je nějakým způsobem (kriticky) přezkoumat, poměřit jejich působení na společnost, a to jak kvalitu, tak i sílu tohoto působení.
Ovšem – liberalistické státy se tu dostávají do víceméně neřešitelných konfliktů. Na jedné straně tu platí naprostá náboženská svoboda; ale na straně druhé například zrovna v současné době francouzský stát začíná chápat, jak těžký to byl omyl nechat volně působit islámské fundamentalistické kazatele, a teprve teď se začíná s jejich důslednou kontrolou. Podobný obrat v přístupu se – i když v menší míře – uskutečnil i v Německu. Ovšem – tímto státním dohledem liberalistický stát zásadně porušuje svou centrální maximu, že náboženství je naprosto soukromou záležitostí, do které stát principiálně nemůže mluvit.
V posledním ohledu všechny tyto zmatky vznikají z toho, že současný svět a současný člověk ještě nejsou natolik vyspělí, aby dokázali tyto (duchovní) potenciály zvládnout vědomě. Aby si dokázali ujasnit co je vlastně jejich pramenem, z čeho vznikají, proč tu jsou a co vlastně znamenají. A především: jaké skutečné jádro se skrývá za jejich vnější formou.
Tyto náboženské formy jsou samy uzavřené jenom v sobě samých, ve své víře; a samozřejmě nemohou vyjít za okruh své víry. Oproti tomu (racionalistický) liberální stát předem rezignoval na to vůbec se pokoušet hlouběji pochopit duchovní i filozofické sféry, a proto je odsunul do – zdánlivě – čistě soukromé oblasti. Až teď najednou musí zjišťovat, že takhle jednoduché to není, a že to zdánlivě soukromé se najednou zcela masivně vlamuje do sféry zájmů veřejných a státních.
Pane Nusharte, ještě jednou: věcná diskuse „bez morálního hodnocení protistrany“ je možná jenom a pouze za těch podmínek, kdy v š e c h n y strany argumentují objektivně, vyváženě a nezaujatě. Jestli některá ze stran vstoupí do dialogu se zjevně podjatými názory tvrzeními, pak se nemůže divit, když sklidí nejen věcné argumenty, ale i mravní hodnocení. Akce vybuzuje reakci, to platí nejen ve fyzice.
Od muslimů v Afghánistánu by se dalo čekat, že vykořenění nejsou, ani snad nežijí v ghettech. A přece právě tam je bašta islámských radikálů. https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/v-afghanistanu-zastrelili-televizni-moderatorku-40344802#dop_ab_variant=0&dop_req_id=vrVb8Xp4Ao3-202012101033&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Problém integrace (kriminálních) klanů.
Ano, pane Horáku, tohle je skutečně jedním z největších problémů migrace. Například až v souvislosti se spektakulárními loupežemi v berlínských muzeích v poslední době se německá veřejnost blíže seznámila s tím, že zde víceméně nekontrolovatelně působí kriminální cizinecké rodinné klany o počtu několika stovek (!) členů, které jsou natolik uzavřené do své vlastní komunity, že i veškeré svatby se provádějí jenom v jejich vlastním rámci.
To je opět odvrácená stránka liberalismu: jakmile se vyhlásí maxima že každý si může dělat co se mu zlíbí, že všechno je jenom soukromou záležitostí, pak se vždycky najde někdo, kdo toho zneužije.
Není pochyb o tom, že se tu jedná o velice složitý problém. Na jedné straně liberální stát nemůže používat takové metody dozoru jako stát totalitní; ale na druhé straně jednostranný a zabsolutizovaný liberalismus nese také své shnilé ovoce.
A za třetí: tady se opravdu jedná právě i o to, jakými reálnými hodnotami žije cílová (hostitelská) společnost. Opakuji znovu, že integrace je vždy oboustrannou záležitostí; záleží tedy velice zásadně i na tom, jak se tato hostitelská společnost postaví k nově příchozím, respektive jakým způsobem se jim prezentuje.
Přičemž, jak se často konstatuje, první dojem bývá ten nejsprávnější. Můj vlastní osobní dojem z Německa (tedy ze společnosti západního, liberálního typu) byl tento: na jedné straně vysoce zdvořilé, korektní normy vzájemného vystupování, jednání vůči člověku či občanu – ale na straně druhé naprostá vnitřní prázdnota.
Na jedné straně tedy vyspělá občanská společnost – ale na straně druhé osobní, emocionální i duchovní chlad.
A ještě třetí z oněch úvodních pocitů: jediné co skutečně platí jsou peníze. Může to znít jako klišé; ale je tomu tak. Nově příchozí (z méně vyspělé země) je přímo oslepen explozí konzumu; ale na straně druhé brzy zjistí, že je to právě a pouze tento konzum, který vytváří skutečnou životní substanci této společnosti.
Jestliže tedy do takové země, s takovýmto hodnotovým nastavení přijde nově příchozí, pak je sotva možno se mu divit, že se stejně tak jako všichni ostatní bude snažit dosáhnout co nejvyššího konzumního blahobytu. Za prvé je to pro něj osobně příjemné; a za druhé v této společnosti bohatství zároveň přináší společenský status. No a jestliže onen příchozí nemá to štěstí že má předpoklady dejme tomu pro studium na vysoké škole či jinou možnost dosáhnout na vyšší příčky společenské hierarchie, pak je sotva možno se divit tomu, že morálně méně pevní jedinci to heslo „peníze nade vše“ vezmou až příliš doslova, a svůj majetek si opatřují kriminálním způsobem.
Je to samozřejmě odsouzeníhodné; ale opakuji ještě jednou, západní konzumentská společnost k takovémuto postoji sama přímo svádí.
Paní Hájková, tady je ovšem nutno rozlišovat mezi islámem na straně jedné, a mezi archaickými společnostmi (a jejich archaickými normami a morálními předsudky) na straně druhé.
Četl jsem například v jedné knize od cestovatele Vojtěcha Friče, že podle norem amazonských indiánů se žena v noci nesmí ke svému muži obrátit zády. A takovýchto – podle našich vlastních norem zcela iracionálních – tabu existuje obecně mezi tzv. „přírodními národy“ celá řada.
Takže v daném případě oněch afghánských fanatiků se daleko spíše jedná o archaické patriarchální představy, nežli o skutečný islám. Nevím nic o tom že by prorok Mohamed ženám zakazoval vykonávat nějaké povolání. Takže toto řádění afghánských islamistů je zcela zjevně deformovaný, zfalšovaný islám.
Ostatně, i samo křesťanství považovalo ženy dlouhodobě za bytost ne zcela rovnou mužům. A v katolické církvi dodnes ženy nesmějí vykonávat duchovní funkce.
„… tímto státním dohledem liberalistický stát zásadně porušuje svou centrální maximu, že náboženství je naprosto soukromou záležitostí, do které stát principiálně nemůže mluvit.“
—————————-
Je tomu, pane Poláčku, právě naopak – stát tím zásahem (dohledem) na té sekulární zásadě nezávislosti státu na náboženství a ideologiích TRVÁ – brání se závislosti na náboženských přikázáních vynucovaných pohrůžkou a fyzickou agresí. Znakem liberálního státu je totiž právě jeho monopol na institucionalizovanou fyzickou agresi. V liberálním státě toto právo na donucení fyzickou agresí žádnému náboženství přináležet nemůže, protože pak už se nejedná o liberální stát, ale o stát náboženský.
Pane Poláčku, vyberte si, které z těchto dvou tvrzení platí (obě najednou platit nemohou).
1. „… věcná diskuse – bez morálního hodnocení protistrany – je ovšem možná jenom a pouze tehdy, když takto věcně a nezaujatě diskutují a argumentují obě strany.“
2. „… věcná diskuse ‚bez morálního hodnocení protistrany‘ je možná jenom a pouze za těch podmínek, kdy v š e c h n y strany argumentují objektivně, vyváženě a nezaujatě. Jestli některá ze stran vstoupí do dialogu se zjevně podjatými názory a tvrzeními, pak se nemůže divit, když sklidí nejen věcné argumenty, ale i mravní hodnocení.“
————————–
Ad 1) „… je možná jen tehdy, když takto věcně a nezaujatě diskutují a argumentují obě strany.“
Toto jsem pochopil tak, že „věcná diskuse bez morálního hodnocení protistrany je možná jen tehdy, když se morálního hodnocení protistrany vzdají obě strany“.
Ad 2) Jestliže jste ovšem to „bez morálního hodnocení protistrany“ myslel „v uvozovkách“ (tzn. jestliže jste to ve skutečnosti nemyslel tak, jak je to napsané) a nadále trváte na „na sklízení mravního hodnocení“, pak se tedy budu muset také přinutit k nějakému mravnímu hodnocení, abyste ani Vy o tato hodnocení nezůstal ochuzen. Musíme ovšem samozřejmě dopředu počítat už s tím, že to zase zabije tu věcnou diskusi…
Domnívám se, že na jedné straně tu máme svět idejí, které patří do oblasti, kde Západ dává občanovi svobodně si vybrat, co bude vyznávat, a na druhé straně tu je svět činů, které Západ striktně dělí na zákonem zakázané a na ty ostatní. Do té první skupiny, tedy činy zakázané, patří i vyzývání k násilným činům proti obyvatelstvu i proti jednotlivci.
Neboli podle mne není nutné hledat žádné filosofické zádrhele a rozpory v tom, že sekulární stát s liberální ústavou zakročuje vůči imámům hlásajícím nenávist a teror.
Mám dojem, že pravidlo liberálního státu (které lze vztáhnout i na duchovní oblast) zní takto: Stát může (a musí) dělat jenom to, co zákon přikazuje. Občan může dělat vše, co zákon nezakazuje. Čili iniciativa je na straně občana.
To máte pravdu, paní Hájková. Zákon státu přikazuje stíhat zločince.
„Je tu zcela evidentně přítomen velice intenzivní duchovní (a názorový potenciál); a teď je otázka, co s ním.“
———————-
S „názorovým potenciálem“ je těžké dělat cokoliv. Proto se mi jako důležitější jeví otázka, co dělá „názorový potenciál“ s námi. Například nás nutí k mravnímu hodnocení protistrany. Čili je vidět, že k dorozumění v racionální rovině je třeba ještě něco jiného.
To je právě to, paní Hájková, že v liberalismu je všechno redukováno jenom na vztah stát – občan. Čili víceméně jenom na rovinu právně-politickou. A mizí tu všechno autenticky lidské.
Všechno to co tvoří samotnou náplň, samotný obsah lidství, to je tu degradováno jenom na čistě soukromou záležitost. Čili pro stát (jakožto reprezentanta celku) naprosto irelevantní. Stát sám se redukuje jenom na čirého strážce zákonnosti – ale tím sám ztrácí onen autenticky humánní obsah.
Pane Nusharte, na rozdíl od Vás já žádný rozpor v obou větách nevidím. Zkuste si je pročíst – a promyslet – ještě jednou.
Pane Poláčku, nejdřív musíte po státu vyžadovat, aby měl autenticky humánní obsah. Teprve až ho bude mít, může ho ztratit.
Tím chci říct, že nevím, jaký stát kdy naplňoval toto vaše kritérium.
Třeba takový stát paní Zemanová, který akceptoval preambuli své ústavy ve které stálo:
Měřítkem společenského potenciálu je zdraví a blaho slabších.
„Zkuste si je pročíst – a promyslet – ještě jednou.“
Ano. Takže v tom prvním případě je jako podmínka věcné diskuse pro obě diskutující strany ustanoveno vzdání se morálního hodnocení protistrany,
zatímco ve ve druhém případě je ta podmínka věcné diskuse pro obě diskutující strany stanovena jinak: strany musí argumentovat „objektivně, vyváženě a nezaujatě“
[splnění tohoto kritéria nelze v průběhu diskuse, která nemá žádného „rozhodčího“, hodnotit nijak jinak, než pouze jednostranně a subjektivně]
a když tak nečiní (neplní ono jednostranně subjektivně hodnocené kritérium), je zde to (v prvním uvedeném případě zcela zapovězené) morální hodnocení dovoleno.
První výrok tedy morální hodnocení protistrany zapovídá zcela, druhý výrok ho naopak na základě jednostranně a subjektivně hodnoceného kritéria povoluje – tyto výroky jsou tedy ve vzájemném rozporu: Nemůže totiž platit, že „podmínkou věcné diskuse je vzdání se morálního hodnocení a nevzdání se morálního hodnocení“.
HUMÁNNÍ STÁT
Paní Zemanová, možná Vás to překvapí – ale takovýmto „humánním státem“ byl například víceméně celý středověký stát!
Totiž přesněji: středověký k ř e s ť a n s k ý stát.
My jsme se vší samozřejmostí uvykli tomu na středověk hledět našima očima moderní civilizace jako na období permanentního temna, násilí a brutality. A jako na éru feudálního útlaku, naprosté svévole pána vůči jeho poddanému.
A přitom zcela opomíjíme, jak obrovský civilizační pokrok i tento středověký stát znamenal vůči obdobím dřívějším.
Za prvé, už středověký stát byl v zásadě právní stát; a přes všechen nesporný třídní charakter tehdejší justice zde principiálně nebyla přípustná naprostá zvůle, a to ani vůči poddaným.
Ale především: středověký stát byl jak řečeno státem křesťanským; a to v té době ještě zdaleka nebylo prázdné slovo. Už v počátcích tohoto státu se vedly intenzivní státoprávní a teologické diskuse o vztahu říše k vůli boží. Římsko-křesťanský panovník Justinián například sebe sama viděl jako přímého zástupce Boha na zemi – ovšem už ne v tom smyslu jako dřívější, „pohanští“ římští císařové, kteří se sami deklarovali jako ztělesnění nějakého boha, nýbrž přesně naopak, křesťanský panovník se cítil být bytostně p o v i n o v á n svou říši uspořádat tak, aby byla v souladu s Boží vůlí, to jest s vůlí uspořádat svět podle mravního kánonu zvěstovaného Ježíšem Kristem.
To pak konkrétně znamenalo: tento křesťanský panovník (a Justinián to ve svých státně-teologických spisech výslovně uvádí) se cítil být povinován nejen vůči Bohu samotnému, ale i vůči svému vlastnímu l i d u (!), aby pro něj vytvořil takové podmínky, aby tento mohl žít v souladu s touto Boží vůlí!
Právě tohle má na mysli mou zmínkou o „humánním státu“ (v obecném smyslu) – takovýto stát nehledí na občana jenom víceméně lhostejně, nýbrž sdílí s ním společný cíl, dosažení vyšších mravních a existenciálních hodnot.
Takovýto cíl liberální (neřkuli kapitalistický) stát nemá. Liberální stát se sice ovšem také snaží vytvářet pro svého občana v zásadě pozitivní životní podmínky; ale liberální stát není schopen vytyčit žádné vyšší cíle, a tak tyto zmíněné pozitivní životní podmínky mají ve své podstatě fakticky jenom čistě technokratický charakter.
V paralelní diskusi (Hvězdy a osud) jsem právě teď psal o rozdílu mezi prakticky orientovanou rozumností (racionalitou), a mezi moudrostí, která se vztahuje k nejvyšším hodnotám. Bylo by možno říci: liberální stát používá onu praktickou rozumnost (fronésis) – ale naprosto v něm absentuje skutečná moudrost, sofía. V běžném praktickém životě tento rozdíl není vidět; ale na straně druhé tento fatální deficit moudrosti nemůže zůstat bez důsledků.
Pod formulací „humánní stát“ mám tedy na mysli takový stát, který své občany nezkracuje v jejich právu žít ve světě i těch nejvyšších cílů a nejvyšších hodnot. Proto i ta formulace kterou navrhuje pan Petrasek („měřítkem společenského potenciálu je zdraví a blaho slabších“) nepostačí; neboť i ta se vztahuje jenom na čistě sociální, tedy konec konců ryze technickou oblast. Tím by se tomuto státu zase jenom poskytovala úniková ulička k tomu, aby mohl tvrdit: „Já přece pro mé občany dělám maximum toho co můžu; a něco víc po mně nikdo nemůže chtít!“
„Humánní stát“ v plném slova smyslu musí mít za svůj cíl přinejmenším to, co proklamoval Marx pro svět komunismu: totiž plný rozvoj v š e c h lidských možností a potenciálů! Humanismus v plném a pravém slova smyslu není možno redukovat jenom na systém sociálního zabezpečení. Jenže současný liberální stát je ve své pravé podstatě stále ještě jenom státem reálného kapitalismu; a v kapitalismu fakticky neplatí nic jiného, nežli právě jenom čistě materiální stránka existence člověka. Nějaký „humánní liberální stát“ na půdě kapitalismu je principiálně nemožné spojení, kapitalismus si i veškeré poctivě míněné snahy o humanismus nakonec zvěcní jenom do těch – materiálních – kategorií, kterým jediným dokáže rozumět, které jediné dokáže vnímat.
Pane Nusharte, nemohu jinak nežli doporučit Vám ještě jednou: prostudujte si ty dvě věty ještě jednou, a to pořádně a se střízlivou a nezaujatou myslí. Pak Vám snad dojde, že věcná diskuse (bez mravního hodnocení protistrany) je možná jenom tak, když se obě strany drží právě jenom čistě věcné argumentace; ale když jedna straně tento požadavek poruší (například ideologicky předpojatým způsobem argumentace respektive pseudoargumentace), pak tím výchozí podmínky pro onu neutrálně vedenou ryze věcnou diskusi automaticky odpadají.
Pane Poláčku, jsem poněkud zmatena vaším příspěvkem o tom, kde vidíte příklad humánního státu.
Nejdřív jste uvedl, že ve středověku. Měla jsem tomu rozumět, že po celou éru, kterou označujeme jako středověk?
Vzápětí jste jako příklad uvedl císaře Justiniána, který vlastně do středověku nepatří. Nicméně proč ne? Na jeho případě se dají vysledovat prvky, které se později opakují i u středověkých vladařů /i u absolutistických panovníků novověku/. Jde zejména o pojetí „stát jsem já“, tedy o nezpochybnitelné ztotožnění osoby vladaře se státem a státní mocí, kdy panovník vládne z Božího pověření a plní Boží vůli, kteroužto laskavě zprostředkovává všem svým poddaným. Toto pojetí státu ovšem předpokládá součinnost panovníka a církve, což občas drhlo, když mezi těmito autoritami došlo k neladu. Což se dalo vyřešit buďto výměnou papeže za někoho vhodnějšího, anebo sloučením funkce hlavy státu a hlavy církve pod jednu čepici. Viz Anglie. Jestli se tím Jindřich VIII. snažil zajistit svému lidu podmínky, aby mohl žít v souladu z Boží vůlí, jak o to usiloval Justinián, si netroufám říct. Je možné, že byste v ranějších dějinách /možná i v té Anglii/ našel vhodnější příklad. Je to asi slibnější. Jednak o těch dřívějších dobách nemáme tolik přesvědčivých informací, aby nám bránily dosadit tam tolik humanismu, kolik potřebujeme, jednak definice státu v raném středověku nebývala nijak určitá, takže to skýtá velkou možnost výkladu, jaký potřebujete.
Pane Poláčku, jsem naprosto zásadně proti tomu, aby jako „humánní stát“ byl označován stát, který své občany nezkracuje v jejich právu žít ve světě nejvyšších cílů a nejvyšších hodnot a cítí se být dokonce povinován vytvořit takové podmínky, aby lid mohl žít v souladu s těmito státem určenými cíli a hodnotami nejvyššími (cítí se být například povinován uspořádat tento stát podle mravního kánonu zvěstovaného Ježíšem Kristem).
Jako křesťan jsem zásadně proti tomu.
Paní Zemanová, Vy argumentujete přesně tím, co jsem uvedl jako převrácený vztah panovníka k božské instanci. Tedy ten stav, kdy panovník se cítí být tak či onak ztělesněním (či přinejmenším reprezentantem) Boha, aby na základě toho mohl popustit uzdu své vlastní panovnické svévoli. Zdá se, že vůbec nejste ochotna uznat reálnou možnost postoje opačného: totiž že panovník se cítí být p o v i n o v á n Bohu, a sekundárně tedy i svému vlastnímu l i d u za to, jestli ve své říši bude prosazovat řád a mravnost v souladu s Boží vůlí.
Naprosto klasickým příkladem je vztah Seneky a císaře Nera. Seneca se snažil budoucího císaře vychovávat právě v tom smyslu, že císař by svou říši měl spravovat stejně tak spravedlivě jako bohové spravují svět. Jenže Nero si z toho vyložil naprostý opak: že on je „božským vládcem“ říše, a tak že si s touto říší může dělat co se jemu samotnému zlíbí.
Paní Zemanová, samozřejmě že spousta středověkých vládců se tomuto svému poslání, této své povinnosti zpronevěřila. A svůj status panovníka si vykládali daleko spíše ve smyslu Nera, nežli ve smyslu Justiniána. Ale přesto: i ve středověké státní ideji byla principiálně zakotvena jak odpovědnost (křesťanského) panovníka vůči Bohu, tak ale i vůči jeho lidu. A to sice – opakuji ještě jednou – nejen ve smyslu pouze „dobré správy“, tedy ve smyslu čistě technokratickém, nýbrž zároveň ve smyslu křesťanského „božího dobra“.
Pane Nusharte, Váš postoj v dané věci mě vůbec nepřekvapuje. Vy sice navenek vyznáváte křesťanství; ale ve skutečnosti nejvyšší hodnotou pro Vás je absolutní svrchovanost Vašeho vlastního Já. A i kdyby se před Vámi zjevil samotný Ježíš, i pak byste mu sdělil: „Milý Kriste, já samozřejmě budu ochotně poslouchat Tvá doporučení – ale jenom a pouze tehdy, když mě nebudeš nutit k ničemu, co bych j á neuznal za pro mě vhodné a příjemné!“
Pane Poláčku, myslím, že jste mě špatně pochopil, když píšete, že nejsem ochotna uznat reálnou možnost, že panovník se cítí být povinován Bohu a svému vlastnímu lidu, že ve své říši bude prosazovat řád a mravnost v souladu s Boží vůlí.
Určitě takoví panovníci v dějinách byli, co to takto cítili. Aspoň při korunovaci určitě. Ale jak to pak bylo v reálu? Prosazovali ve svých zemích Boží řád a mravnost tak úspěšně, že to letopisci zaznamenali?
Je to podle mne velmi podobné, jako kdybychom za humánní státy prohlásili země, kde vládli komunisti, protože ti rozhodně nešetřili proklamacemi, že lidu se pod jejich vládou dostane velkého humánního dobra. Sice to nemělo být naplněním Boží vůle, ale Velkého Dějinného Úkolu dělnické třídy a jejího předvoje – komunistické strany. Což je vlastně prašť jako uhoď. Jakou porci humanismu pak občánek pod jejich vládou obdržel v praxi, máme ještě v paměti.
Pane Poláčku, nastolil jste zde vlastně velmi zajímavou otázku: Jak bych se zachoval, pokud bych se setkal Ježíšem. Vycházíte přitom ze zdánlivě samozřejmého předpokladu, že Ježíš by trval na tom abych ho poslouchal – že by mne tedy nutil k ukázněnému dodržování onoho mravního kánonu.
Předpokládejte tedy pro tuto chvíli, že Ježíš existuje. Jak byste se při setkání s ním zachoval Vy? Zachoval byste se nějak výrazně odlišně než-li já?
Rád bych upozornil na upozornění předkřesťana Marka Aurela:
Nedoufej v Platonův ideální stát, ale zaměř se na sebemenší známky společenského pokroku a buď s tím spokojen.
Tak nějak to mělo znít v uších socialistům ztřeštěných let šedesátých a vyznavačům neoliberalismu potřeštěných let devadesátých.
Míra utrpení občánka koreluje s mírou pošetilé a mnohdy i krvelačné víry elity ve své humánní poslání….bych opět trochu zjednodušil.
Tadyhle zrovna čtu, že nějaká skupina místních pravicových teroristů rozmlátila továrnu:
https://www.novinky.cz/ekonomika/clanek/zamestnanci-zdemolovali-indickou-tovarnu-na-iphony-ctyri-mesice-nedostali-zaplaceno-40345148#dop_ab_variant=1&dop_req_id=yWjI71JxoHS-202012141318&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Údajně je „mělo rozlítit, že již čtyři měsíce za sebou nedostali plnou smluvenou mzdu, ale jen její část. Odbory tvrdí, že jsou porušována základní práva.“
Z humanistického hlediska je ale přece úplně jedno, jestli zaměstnanci dostanou či nedostanou zaplaceno (hmotné zabezpečení je stejně jen nástrojem populismu).
Důležitější je, jestli na manažerských pozicích a ve vedení továrny je dostatečný počet žen.
———————
(Jsem zrovna v trochu podobné situaci, takže doufám, že ve mně zvítězí to lepší humanistické „já“.)
Paní Zemanová, já naopak mám pocit že Vy jste zcela nepochopila mě. Tak ještě jednou: samozřejmě že lidé obecně (a tím spíše panovníci) vždy inklinují k tomu jednat především ke svému vlastnímu prospěchu. Tedy sobecky. A u panovníků se to pak projevuje především v jejich samovládných sklonech.
Ale pro nás se staví klíčová otázka, jestli máme v rukou alespoň nějaké nástroje pro to, jak tyto samovládné tendence potlačovat, a naopak jak (a čím) podporovat jejich (panovníků) chování pozitivní. Jedním z těchto nástrojů je samozřejmě samotný právní stát. Občanská práva, alespoň v základní míře.
Druhým z těchto nástrojů je ale přímé působení na mysli těchto panovníků. Implantovat do jejich přirozeného egoismu a přirozených samovládných sklonů něco, co je přece jenom bude zdržovat od příliš cynického užívání jejich privilegovaného postavení, jejich moci. A navíc, co v nich probudí přece jenom určitou poctivou touhu a snahu jejich říši vést a uspořádat řádně a spravedlivě.
Samozřejmě: nikdo už zpětně nemůže udělat psychologický výzkum, do jaké míry se do reálného jednání středověkých panovníků promítla přítomnost křesťanství, jeho striktního mravního kánonu.
Ale – v obecné rovině jsem nadále pevně přesvědčen, že křesťanství – právě svým přísným mravním kodexem – mělo na člověka středověké společnosti signifikantně umravňující vliv. Na existenci pekla (a tedy i pekelných trýzní pro hříšníky) se tehdy zcela všeobecně věřilo; a dá se asi právem předpokládat, že vyhlídka na věčná muka v ohni pekelném leckterého človíčka té doby odradila od páchání nepřístojných činů.
A co platí v rovině negativní, to samé musí analogicky platit v rovině pozitivní: když je někdo hluboce a emocionálně velmi intenzivně přesvědčen o existenci Boha, jakož i o tom, že tento Bůh po něm žádá pozitivní plnění Božího dobra – pak bude jeho připravenost k takovémuto společensky pozitivnímu jednání dozajista signifikantně vyšší, nežli bez této motivace.
Dozajista i nekřesťanský (respektive „pohanský“) panovník může být naplněn upřímnou touhou a snahou řádně a spravedlivě spravovat svou říši; nicméně reálným historickým faktem je, že všechny velké civilizace v novodobých dějinách byly doprovázeny takovýmto kánonem „pozitivních motivací“: ať se už jednalo o křesťanství, nebo o islám, nebo i buddhismus, či o konfucianismus.
ŽIVOT S UTOPIÍ A ŽIVOT BEZ UTOPIE
Ano, pane Petrasku, Marcus Aurelius měl dozajista pravdu v tom, že Platónův ideální stát byl utopií. A pravdu měl dozajista i v tom, že obecné poměry je zapotřebí zlepšovat všude, kde to jenom jde. A třeba i po malých krůčcích.
Otázka je ovšem, jakým by skutečně byl svět při naprosté absenci jakýchkoli vyšších idejí. Vyšších cílů, než je pouze neustále narůstající míra uspokojování touhy člověka po naprostém pohodlí.
V paralelní diskusi byla zrovna řeč o tom, jakým by byl život zcela bez utrpení; a jak prázdným je život bez hlubšího vztahu. Takto cituprázdný život ve společenské rovině je právě ten, kde chybí jakákoli vyšší idea. Není po čem toužit, kromě po odstraňování všech překážek k vlastní pohodlné existenci. Ano, ve své bezprostřední podobě jsou tyto velké ideje utopiemi, pokud se věří v jejich reálné uskutečnění, v poměru 1 : 1. Ale přesto – i když nikdy nebudou takto realizované, přesto jsou to právě ony, které „táhnou“ společnost někam dál.
Abych vzal jeden Vámi jmenovaný konkrétní příklad: kdyby se západní mládež v šedesátých letech „nepobláznila“ iluzivní utopií o možnost zřídit naprosto svobodnou společnost bez jakýchkoli autorit a hierarchií, pak bychom zde nejspíš dodnes měli poválečný autoritativní stát, s jeho zkostnatělými strukturami. A nakonec kdyby i teoretici římského práva nechovali svou vlastní utopii o možnosti zřídit naprosto spravedlivý právní stát, pak by nikdy nedokázali vytvořit onen jedinečný kánon základních právních institutů, na kterých stále stojí i všechny moderní právní systémy.
Takže tolik asi k poměru nerealizovatelných utopií a malých pragmatických reforem.
Pane Nusharte, neutíkejte od otázky. Ta zněla: jak byste se zachoval, kdyby před Vás předstoupil Váš Ježíš – a něco Vám autoritativně nakázal?! Co by ve Vás v tuto chvíli zvítězilo: Vaše křesťanská víra, anebo ale Váš nárok na absolutní osobní svrchovanost?
Víte, pane Nusharte, Vy žijete vlastně v naprostém rozporu: na jedné straně ve jménu křesťanství odmítáte povrchnost liberalismu, jeho prázdného individualismu – ale na straně druhé ve skutečnosti právě s tímto liberalismem sdílíte jeho nejvyšší metu, totiž právě absolutní nedotknutelnost své vlastní, individuální vůle!
Jednou byste se snad měl rozhodnout, jak tento protiklad vlastně chcete vyřešit. Pokud už jednou uznáváte, že existují nějaký vyšší hodnoty (v daném případě reprezentované respektive sankcionované autoritou Boha) – pak musíte uznat a snést i to, že Vás k respektování a zachovávání těchto hodnot někdo může nutit.
A pokud chcete vědět jak bych se zachoval já kdybych v současném světě potkal Ježíše: v každém případě bych ho srdečně pozdravil, a poté bych mu položil otázku, jakými prostředky by své mravní poselství chtěl šířit v dnešním sekulárním světě. Tedy ve světě, který na existenci Boha buďto už nevěří vůbec, anebo o ní chová nemalé pochybnosti; anebo na ni věří, ale jeho vztah k Bohu je většinou už jenom značně vlažný.
„Cituprázdný život ve společenské rovině je právě ten, kde chybí jakákoli vyšší idea.“
Cituprázdný život je právě ten, kde přítomnost vyšší idey ničí ten citový (pokud možno bezpodmínečně akceptující) vztah k bližnímu.
„Vy žijete vlastně v naprostém rozporu… Pokud už jednou uznáváte, že existují nějaké vyšší hodnoty (v daném případě reprezentované respektive sankcionované autoritou Boha) – pak musíte uznat a snést i to, že Vás k respektování a zachovávání těchto hodnot někdo může nutit…
… kdyby se západní mládež v šedesátých letech ‚nepobláznila‘ iluzivní utopií o možnosti zřídit naprosto svobodnou společnost bez jakýchkoli autorit a hierarchií, pak bychom zde nejspíš dodnes měli poválečný autoritativní stát.“
Paní Hájková, naše diskusní příspěvky se nejspíše nějak „srazily“ a nechce se tu objevit ani jeden z nich.
„Pokud chcete vědět jak bych se zachoval já, kdybych v současném světě potkal Ježíše – položil bych mu otázku, jakými prostředky by své mravní poselství chtěl šířit v dnešním sekulárním světě.“
———————
To je divné, pane Poláčku – Vám by Ježíš autoritativně nic nepřikazoval, k ničemu by Vás nenutil? Proč Vás ne a proč mě ano? (Možná by ve Vašem případě změnil prostředky, kterými v dnešním sekulárním světě chce šířit své mravní poselství.) Asi bych se ho tedy také zeptal, jestli by se i ke mně mohl zachovat stejně jako k Vám.
Nevím, jestli se zde ještě někomu jinému také „zjevují“ cizí e-mailové adresy v odesílacím rámečku. Mám pocit, že to možná nastává v případě, když jsou diskusní příspěvky odesílány v přibližně tom samém čase. Už se mi to stalo asi třikrát.
Mně se akorát jednou v odesílacím rámečku „zjevily“ jméno a mail paní Zemanové.
Jinak se mi nezdá, že by mi nějaký příspěvek zmizel. Ale úplně jistá si nejsem.
Ještě jsem chtěla něco napsat k tomu, zda nás někdo může autoritativně nutit k zachovávání mravních norem. Křesťanství je náboženství zjevené. A jako takové je vnitřní, přímé a osobní. Člověk, který takové zjevení obdržel, je povinen řídit se pouze Božím hlasem ve svém nitru. Autoritou pro něj není dokonce ani samotná Bible ani její různí interpreti (Ježíš by možná řekl – ani Zákon ani proroci), tím méně nějaké světské autority.
S těmi záměnami adres odesílatele je to ovšem opravdu podivné. Mně se nic takového nestává. Já se ovšem obvykle nemusím přihlašovat prostřednictvím toho přihlašovacího rámečku – mám zadanou opci „Zapamatovat si mě“ (dokonce dvakrát, jednou v samotném WordPressu a podruhé v mém internetovém prohlížeči), takže v naprosté většině případů mohu rovnou psát komentáře.
Ale je možné, že zde ještě stále přetrvávají nějaké technické problémy, jak jsem psal že tu byla nabídka na uprgadování na vyšší verzi WordPressu a pak zase zmizela, tak to samé se opakovalo znovu, včera tam byla a dnes už zase ne.
Mimochodem, na DR je už zase zablokovaná možnost psát komentáře, byl tam včera zajímavý článek o srovnání společnosti (respektive mládeže) ČR a bývalého východního Německa, připsal jsem k tomu poněkud delší komentář, abych pak zjistil že to bylo k ničemu, už to zase nefunguje.
ZJEVENÉ NÁBOŽENSTVÍ?
Pane Nusharte, kdybych potkal Ježíše, on by vůbec neměl žádnou možnost mi cokoli nakazovat – prostě proto že na něj nevěřím. To jest, nevěřím na jeho údajný božský původ. Tohle je ale u Vás jiné – a proto se nutně musíte být zavázán autoritou Boha.
Paní Hájková, Vaše interpretace „zjeveného náboženství“ je sice zajímavá, ale obávám se, že velmi svérázná. V každém případě zástupci katolické církve by to asi viděli velice jinak.
Právě ta skutečnost že křesťanství je náboženství „zjevené“ už sama o sobě automaticky znamená, že zde něco k člověku přichází s e s h o r a. Tedy od Boží autority. Kterou samozřejmě není přípustné nijakým způsobem zpochybňovat. A pokud je Bible „božím slovem“, ani její texty, články a příkazy není přípustné žádným způsobem zpochybňovat.
Je jeden jediný aspekt na křesťanství, který tento jednosměrný a jednostranný vztah od Boha k člověku do jisté míry relativizuje: totiž sám Ježíš. Který skutečně přišel s tím přelomovým zvěstováním, že člověk má konat dobro (primárně) sám ze sebe, ze svého vlastního přesvědčení. A ne na příkaz. Pokud by křesťanství dokázalo zůstat u tohoto základního momentu Ježíšova učení, pak byste snad se svou interpretací mohla mít alespoň v daném smyslu pravdu. Ale ve skutečnosti se i reálné křesťanství do značné míry stalo zase tou samou „nalejvárnou“, jako judaismus; to jest do hlav a duší věřících se stále hustila naprosto jasná a striktní přikázání a zákazy. Kde prostoru pro nějaké vlastní uvážení či hodnocení je velice málo.
Tento akt regrese směrem k restaurované autoritě reálné křesťanství ovšem učinilo z velmi závažných důvodů, takových lidí kteří opravdu dokáží ze sebe samých konat dobro (a připomeňme si znovu, že podle Aristotela je k tomu zapotřebí nejen dobrého úmyslu, ale i příslušné – praktické – inteligence!) – tak takovýchto lidí je velice málo. Jinak řečeno, kdyby se mravnost a konání dobra přenechaly plně vlastnímu úsudku a vlastní dobré vůli každého jednotlivce, pak by to dopadlo asi velice špatně. A proto tu musí být stále přítomna i ta složka příkazová, dogmatická, a i složka represivní; pro velkou většinu populace je to stále ta nejúčinnější metoda, jak je alespoň do jisté míry přidržovat k zachovávání pravidel obecné mravnosti.
Ten výšeuvedený citát o „zjeveném náboženství“ není od zástupců katolické církve, ale od čínského křesťana Watchmana Nee (https://cs.wikipedia.org/wiki/Watchman_Nee )
Zjevení (Boží hlas) nepřichází „seshora“ nýbrž zevnitř – z nitra samotného člověka.
A teď právě se mi v přihlašovacím řádku zobrazuje Ivo Horák. Zkusím ho přepsat.
S potížemi jsem se při odesílání textů dosud nesetkal. Po otevření humanistických dialogů volím jednotlivé položky z nejnovějších příspěvků. Nato získávám bílý rámeček k napsání komentáře. Nad ním je napsáno „Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. …“ Pod rámečkem pak předvyplněné kolonky „název“ (se jménem), „email“ (s emailem) a „webová stránka“ (prázdné). Mám totiž zatrženo „uložit do prohlížeče jméno, email a webovou stránku“.
KDO NÁM SMÍ PŘIKAZOVAT?
V této souvislosti je ovšem – zcela obecně – tato otázka skutečně velmi významná: kdo nám vlastně smí legitimně něco nakazovat, respektive přímo přikazovat?
V zásadě je k dané otázce možný trojí postoj:
– hierarchie (a tedy právo něco tomu druhému přikazovat) jsou ve společnosti naprosto nezbytné; bez tohoto práva by se společnost rozpadla ve stav naprosté anarchie
– něco nakazovat mi smí jenom ten, koho já sám uznám za (legitimní) autoritu
– jakékoli příkazy shora jsou narušením mé výsostné svobody, za určitých okolností je sice nevyhnutelné je do určité míry strpět, ale vždy proti tomu stavu budu bojovat.
Zajímavé na tomto přehledu je: každý z těchto postojů má svou pravdu; a je krajně obtížné moci tu dospět k nějakému jednoznačnému, zcela univerzálně platnému závěru.
Ocituji zde jednu pasáž pocházející z proslulého díla „Umění války“ od čínského stratéga Sun-c‘. Jedná se tedy o úvahy o vedení války a o řízení armády, kde nutnost bezpodmínečně poslouchat rozkazy velitelů je absolutní podmínkou úspěchu. A přesto zde stojí i toto poznání:
„Jsou rozkazy generála, které se za žádných okolností nesmějí poslechnout.“ (!)
Jinak řečeno: i v této naprosto striktní vojenské příkazové hierarchii je zachována základní míra pro vlastní, autonomní uvážení nižších vojenských složek. I nejvyšší generál se může fatálně mýlit; a pak je jedinou záchranou pro vlastní armádu to, když nižší velitel odmítne tento rozkaz splnit.
A z oblasti válečné moudrosti tradice japonské pak pochází toto konstatování:
„Dobrý luk je obtížné napnout.
Dobrého koně je obtížné řídit.
Dobré muže je obtížné vést.“
To co je dobré, co je opravdu kvalitní – to klade odpor. To se nenechá jenom nějak pasivně, slepě ovládat. Protože to co je kvalitní – to má svou vlastní sílu, svou vlastní aktivitu, svou vlastní energii. Proto je vždy znovu a znovu nutno tuto – v principu individualistickou – energii překonávat, znovu a znovu ji „přesvědčovat“ že je to i v jejím zájmu podřídit se vůli nadřízené složky.
Naprosto slepá poslušnost je dobrá nanejvýš pro stav čirého otroctví – tedy tam kde se jedná jenom o to vykonávat stále stejné, zcela mechanické práce, kde není nijak zapotřebí vyvíjet vlastní iniciativu. Ale všude jinde se tak či onak nakonec jedná o vzájemnou souhru mezi tím, kdo příkazy či povely vydává, a mezi tím, kdo tyto intence má svou vlastní aktivitou uvést v čin.
Kdy je tedy někdo oprávněn něco mi nakazovat? Jak už vyplývá z předešlého, neexistuje tu žádné absolutně jasné a pevné měřítko. Vždycky se tu setkávají – a potýkají – obě strany: na jedné straně nutnost hierarchií (přinejmenším ve smyslu organizačním, tj. ve smyslu organizace práce, ale i organizace státu atd.) – a na straně druhé stojí autonomní vůle toho, kdo je příjemcem oněch příkazů, povelů, organizačních opatření.
Ale v zásadě mohou platit zřejmě tyto základní principy:
– příkazy všeho druhu mohu daleko snadněji akceptovat od toho, kdo k tomu má příslušnou všeobecně uznávanou kompetenci (nadřízený v práci, velitel v armádě)
– příkazy je možno daleko snadněji přijímat od někoho, kdo má schopnost přirozené autority
– příkazy je možno daleko snadněji přijímat od toho, kdo zároveň respektuje mou vlastní autonomii, kdo respektuje mou osobnost, mé právo mít svou vlastní vůli.
Ještě jednou tedy, co je na dané záležitosti to nejdůležitější: vždycky se jedná o vzájemnou souhru o b o u stran: jak strany přikazující, tak strany provádějící.
Je tedy nutné, aby strana přikazující respektovala svobodnou vůli, svobodné uvážení strany provádějící; ale nijak nejde (respektive nemá jít) o to, aby strana provádějící svou vlastní vůli, svůj vlastní názor prosazovala za každou cenu. Protože pak už se nejedná o skutečnou svobodu, nýbrž o pouhé kverulantství, o až přímo hysterickou neschopnost podřídit se jakékoli autoritě.
Není na újmu vlastní svobodě podřídit se legitimní autoritě (nakonec i Ježíš se podřídil autoritě Boha-Otce); ale jde o to vždy si zachovat poslední rozhodnutí o tom, zda dotyčná autorita je skutečně legitimní.
Ovšem: toto „poslední rozhodnutí“ si plným právem může nárokovat zase jenom někdo, kdo – řečeno s Aristotelem – skutečně „ví“; kdo tedy sám má skutečně zvnitřněné vysoké mravní normy, a kdo má opravdu vyspělou schopnost úsudku, co je a co není dobré.
Paní Hájková, kdyby si všichni věřící opravdu přiznali, že ten údajný „Boží hlas“ přichází (jenom) z jejich vlastního nitra, pak by tu nebylo žádných problémů. Pak by bylo možno zavést zcela racionální debatu o tom, co za tímto „vnitřním hlasem“ stojí – jaké subjektivní i objektivní momenty, jak se tu projevuje jak osobní zkušenost, tak zkušenost rodová, tak ale i struktury a podstata samotného Bytí.
Ale pokud a dokud konečným zdrojem tohoto „vnitřního hlasu“ má být Bůh – pak zde zůstává principiálně nevyřešený rozpor mezi vnitřním a vnějším, mezi vlastním já a nadřazenou autoritou.
Ale vždyť Bůh není vnější autoritou. On je tím mým „vlastním já“, o kterém jsem psala 13 prosince 2020 (07:45) pod článkem Hvězdy a osud. A pan Jaroslav Nushart v následujícím příspěvku naznačuje totéž. Ostatně, i svatý Augustin prý řekl, že Bůh je člověku bližší, než si je on sám.
„….samozřejmě že lidé obecně (a tím spíše panovníci) vždy inklinují k tomu jednat především ke svému vlastnímu prospěchu. Tedy sobecky. A u panovníků se to pak projevuje především v jejich samovládných sklonech.
Ale pro nás se staví klíčová otázka, jestli máme v rukou alespoň nějaké nástroje pro to, jak tyto samovládné tendence potlačovat…“
Pane Poláčku, přiznávám, že jsem se těmto vašim větám zasmála. Nástroji k potlačování samovládných tendencí se lidé v naší / tj. v evropské a později i americké/ kultuře zabývají od starověku. Výsledkem je ústavní právo. Tedy vymezení kompetencí všech pilířů státní moci a jejich vzájemná pozice. Je to přesně to, co vy nazýváte formální demokracií. Ve vašich očích, jak jste mnohokrát přiznal, jsou tyto nástroje nicotné, protože si kromě zákonného vymezení moci státu, definice práv jednotlivce a jejich garance nekladou žádné vznešené cíle. To podle vás dělá autokrat a za to mu připisujete aureolu humanismu. Že u autokrata neexistují žádné garance, že své moci nebude zneužívat, u vás ve srovnání se záměrem plnit boží poslání bledne.
Ale ted najednou voláte po nějakých nástrojích. Jak si je představujete, aby se nepodobaly těm dávno vynalezeným?
A to jsem ještě vynechala vaši myšlenku, že by šlo pozitivně ovlivnit autokrata implantací vyšší porce vznešeného dobra do jeho mysli.
A to jsem ještě vynechala vaši myšlenku, že by šlo pozitivně ovlivnit autokrata implantací vyšší porce vznešeného dobra do jeho mysli.
Pozn.:
Po vložení se mi tento příspěvek nezobrazuje a v rubrice pro odeslání se mi objevilo jméno paní Hájkové a její mail.
Pane Poláčku, potkat Ježíše je celkem dost běžná záležitost – člověk ho potkává ať už v něj věří či nevěří. Typicky bývá viděn „hladový, potřebuje najíst a napít, je na cestách, nedostatečně oblečený, nemocný a nebo ve vězení“. Nikdy mě ovšem v podobných situacích ze své pozice autority k ničemu nenutí ani nerozdává žádné (mravní) příkazy.
To je zajímavé, kolikrát jsme v této diskusi použili slovo „zjevit“ nebo jeho odvozeniny. Já jsem ho dokonce použila ještě i v jiné diskusi. Tak mi utkvělo v mysli.
Napřed jedna aktuální poznámka: Petr Kužvart právě včera dokončil svůj seriál o „reálném socialismu“. Až v poslední části se podrobněji věnoval otázce, proč vlastně tento pokus o nekapitalistickou cestu vývoje ztroskotal.
Podle mého názoru ovšem v tomto ohledu nedává žádnou přesvědčivou odpověď. On sice jako obvykle velice precizně popisuje symptomy deformovaného stavu; ale co se týče samotných hlubokých, strukturálních a principiálních příčin, tady se naprosto míjí s jádrem věci.
Nicméně, pokud si odmyslíme jeho typickou levičáckou rétoriku, tyto jeho analýzy reálného socialismu, jeho pádu, ale i jeho určitých paralel k systému kapitalismu mají svou nemalou zajímavost, a stojí za přečtení: https://www.e-republika.cz/article4379-Realny-socialismus-Co-to-bylo-a-proč-13-dil
Co jsem já sám zde shledal především zajímavým bylo to, jak srovnával vedoucí politické lídry systému zahnívajícího socialismu a současného kapitalismu; v obou případech je skutečně možno zaznamenat tu samou plochost a nevýraznost. Naprosto absentují opravdové osobnosti.
Já v každém případě napíšu podrobnou recenzi k tomuto seriálu o „reálném socialismu“ od Petra Kužvarta; kde se pokusím podat hlubší vysvětlení příčin, proč se tento pokus o socialistickou variantu vývoje nezdařil; a za daných okolností ani zdařit nemohl.
Napřed ale ještě dopracuji mou recenzi knihy historika Rychlíka na víceméně to samé téma: „Československo v období socialismu“. Myslím, že to všechno dohromady nám opravdu poskytne velice hodnotný materiál pro zásadní určení za prvé podstaty reálného socialismu, a za druhé pro zodpovězení otázky, jaké jsou možnosti a perspektivy dalšího vývoje.
Ježíše tedy, pane Poláčku, poznáte podle toho, že si nese kříž, nikoliv podle toho, že rozkazuje.
Paní Hájková, kdyby Bůh skutečně nebyl něco vzhledem k Vám vnějšího, pak by to muselo znamenat, že Vy jste zcela totožná s Bohem.
Předpokládám, že něco takového skutečně tvrdit nechcete.
Možná chce, abychom mu pomohli spíše s tím křížem, ne s tím mravním kánonen.
Já nic takového netvrdím, pane Poláčku. Ale vy to vidíte moc dualisticky. Buď člověk nebo Bůh a vždycky odděleně. Nepřipouštíte žádný průnik, natož sjednocení božského a lidského.
Teď se mi v okénku zase objevilo jméno a adresa Jiřího Nusharta.
Z pozice autority se ale pochopitelně nedá rozkázat, abyste té autoritě pomohl nést kříž.
Byly sice i takové pokusy – z pozice autority kříže třeba zakázat, jenže se pak stejně ukázalo, že utrpení se tím zákazem zbavit nelze.
STÁT A OBČAN; STÁT A ČLOVĚK
Paní Zemanová, zase všechno převracíte na hlavu. Vy prostě nechcete uznat a přiznat, že jak v životě jednotlivého člověka, tak v životě společnosti může být přítomno také ještě něco vyššího, nežli jenom bezprostřední pragmatismus. Respektive technokratismus.
Zkusím to takhle: pro staré Řeky byla „spravedlnost“ jednou z nejvyšších hodnot, a také jednou ze čtyř (platónských) kardinálních ctností.
Je to pochopitelné: v době starověku se teprve rodila skutečná civilizace ze světa plného divokého, nijak neregulovaného násilí, a to jak násilí mezi národy, tak ale i násilí interního, uvnitř samotné společnosti.
Prvotní potřebou bylo tedy vůbec zřídit něco takového jako právní – tedy spravedlivý, ve smyslu občanské rovnosti – stát a řád. V oné době to byl opravdu přelomový pokrok.
Potud tedy dobře. Jenže – byli to ti samí Řekové, kteří nezůstali stát jenom u tohoto čistě právního pojetí, ale kteří šli ještě dál.
Za prvé: je tu i čistě „hmatatelná“ otázka sociální. Historik Rychlík ve své publikaci o poválečném (socialistickém) Československu velice trefně charakterizuje (v tomto Československu restaurovaný) kapitalismus slovy, že ten přináší „občanskou rovnost a sociální nerovnost“. A to samé platí samozřejmě i pro stát tohoto kapitalismu, čili pro stát liberální demokracie.
Je ostatně naprosto typické pro vyznavače pravice, že se neustále ohánějí výdobytky rovnosti občanské – ale jsou naprosto lhostejní a slepí vůči nerovnosti sociální. Buďto tuto sociální nerovnost prohlásí prostě za „přirozenou“ (respektive v dřívějších dobách přímo za „Bohem danou“), anebo těm chudým zvěstují objevné sdělení, že si za svou chudobu můžou sami. V lepším případě nad nimi soucitně pokývají hlavou, a tu a tam pošlou nějaký příspěvek na charitu.
Jenže: ti staří Řekové nezůstali stát ani u tohoto faktu sociální nerovnosti (kterou ostatně dopodrobna analyzoval už Aristoteles). Řekové šli dál: ti kladli otázku, v čem v ů b e c spočívá to, čemu je možno říkat „dobrý život“. Tento „dobrý život“ se naprosto nevyčerpává pouhou (právní) spravedlností; nýbrž je nesrovnatelně obsažnější, zahrnuje celý horizont lidské přítomnosti na tomto světě, a míří nakonec k těm nejvyšším metám.
Sokrates sám směřování k tomuto „dobrému životu“ zřejmě pojímal ještě jako v zásadě ryze individuální záležitost; jako čistě osobní „péči o duši“.
Ovšem: jeho následovník Platón v tomto ohledu už šel dál; Platón pochopil, že není možno mechanicky izolovat individuální existenci člověka od jeho existence společenské; a že tedy i o kvalitě tohoto „dobrého života“ jednotlivce nakonec bude rozhodovat kvalita uspořádání celé společnosti (státu).
Samozřejmě, Platón tento svůj nový, přelomový objev o podstatné roli státního uspořádání značně hypostazoval, jeho model vztahu stát – občan byl až příliš převážený ve prospěch státu. Nicméně, i mnohem střízlivěji a praktičtěji uvažující Aristoteles člověka principiálně definoval a pojímal jako „zoon politikon“. Samozřejmě dnes každý zná tento Aristotelův výrok; ale jen málokdo si dokáže uvědomit celý jeho dosah. Aristoteles tu konstatuje v podstatě to samé co Platón: není možno mechanicky separovat individuální a společenskou rovinu existence člověka.
Takže, paní Zemanová, nedá se nic dělat, ale pokud si skutečně za konečnou metu přítomnosti člověka na tomto světě vytyčíme onen antický „dobrý život“, pak se musíme smířit s tím, že ten je opravdu něčím mnohem více, nežli jenom pouhou právní a občanskou rovností. A že o jeho podaření rozhoduje nakonec celkový charakter státu; a ideje které tento stát vyznává – anebo také nevyznává, ignoruje, vytěsňuje.
Z pohledu liberálů se stát nemá pouštět do ničeho jiného, nežli je jenom čistě technokratická správa společnosti. A že se nemá pouštět do záležitostí hodnot. Že má zůstat striktně neutrální. Jenže: tento stát v ž d y c k y musí zaujmout nějaké stanovisko. I to rozhodnutí naprosto ignorovat (a tedy fakticky devalvovat) celou sféru (vyšších) hodnot je totiž také stanoviskem. Stanoviskem sice pouze negativním, nicméně naprosto jednoznačným. Je to jedna ze dvou možných cest; na každé z nich se něco získává, ale zároveň i něco ztrácí. Neutralistický liberalistický stát sice získává možnost vyvázat se z ideových konfliktů a sporů; ale zároveň ztrácí svůj (hlubší) smysl pro člověka. A jestliže jemu je lhostejný onen „dobrý život“ jeho obyvatel – pak se nemůže divit, že stejně tak je nakonec lhostejný on jim.
Pane Nusharte, skutečně Vám Ježí nedává žádné mravní příkazy – například nakrmit hladové, nebo vstřícně přivítat migranty prchající před hrůzami života ve své domovské zemi?!… Nebo mít pochopení pro ty, co na svět přišli s nevyhraněnou sexuální respektive genderovou identitou? Kterou je ostatně musel vybavit samotný Bůh?…
Pane Nusharte, celé – reálné – působení Ježíše bylo o příkazech a nakázáních. To „nesení kříže“ si k tomu přibásnili až pozdější křesťané, když už on sám jim do toho vůbec nemohl mluvit.
Ale jistě, paní Hájková: n ě j a k ý průnik „lidského a božského“ samozřejmě možný je. Ale to nic nemění na tom, že tu zároveň existuje i ta dualita. Protože jinak bychom tu fakticky neměli nic jiného nežli tu naprosto amorfní polévku naprosté duchovní identity, jak si to představují mystikové. V případě takovéto „naprosté identity“ by se ovšem musela klást otázka, proč vlastně vůbec existuje člověk. Když by neměl být ničím více nežli jenom „kapkou v moři“.
Nikdo přece neříká, že mystik má trávit život v jakési „polévce“. Ježíšovi učedníci přece mají žít v reálném světě a přitom s ním nesplývat. Tedy nesplývat s davem.
Pane Poláčku, na vnášení vyšších hodnot do fungování státu tu máme stranické ideology a jejich programy. Pravidla, o kterých mluvím, je pouze usměrňují, aby hra byla fair.
Na vnášení vyšších hodnot do lidských komunit jsou tu církve i další spolky, které si daly tento cíl.
„‚Nesení kříže‘ si k tomu přibásnili až pozdější křesťané…“
On tedy ten kříž nenesl?
Tak se nám v Humanistických dialozích nějak (dokonce i explicitně) objevilo téma humanismu, resp. poměru humanity a historického rámce. Málokdo z nás chce o sobě mínit Havlovým výrokem ze Zahradní slavnosti „nic cizího mi není lidské“, a proto se snažíme nacházet větší než malé množství humanity právě v těch socioekonomických či historických poměrech, jež oceňujeme.
Budeme-li se tedy přít o větší či menší špatnost reálně socialistického nebo reálně kapitalistického systému, bude se to skoro nutně odrážet v nalézané míře jejich humanity. Zamyslíme-li se obecněji nad situací, napadne nás asi, že proklamovat humanismus rozhodně nestačí. Dokonce to může být začátek cesty, jak humánní nebýt. Avšak ani pouhá jistá humanita, kdy je lidem ponechávána volnost a na jejich lepší formování (i trestání) se spíše zapomíná, nepovede k nastolení potřebného důsledně humanistického diskursu a k postavení práva člověka rozvíjet se nad právo manipulovat a kořistit.
Společnost roku 2020 cení na jedné straně životy lidí výše než v minulosti a koná podle toho (a svých vzrůstajících možností). Na druhé straně ji lze jen těžko označit za na člověka hledící prizmatem humanismu. Jestliže socialismus prolongoval trvání v podstatě válečného úhlu pohledu na jedince, který nesmí jít v protisměru, současné moci poplatný diskurs nemá zase co říci k soužití finančních Liliputánů s těmi rovnou z Brobdingnagu.
Mohu uvést, že pan Poláček mě svým zmíněním středověku coby režimu sui generis humánního poněkud překvapil. Zároveň však jako (kritického) oceňovatele přínosu dlouhého „mezidobí“ i potěšil. Je mi samozřejmě jasné, že nešlo o ocenění všeobecné praxe, nýbrž o maximu, týkající se systémového ukotvení, či spíše upínání se. Podobné mínění by panu Poláčkovi snad nebylo proti mysli ani v případě socialismu, na rozdíl od paní Zemanové (jak to vyplynulo z jejího příspěvku).
Běžným souslovím je „humanismus a renesance“, ne humanismus a středověk nebo humanismus a gotika. Oba pojmy, které pro dobu předcházející údajnému znovuzrození (rinascita) užíváme, vznikly jako pejorativa. Určitě stojí za pozornost (i analogie), že střední Evropa, ač jednoznačně přebírající iniciativu, podléhala setrvale něčemu jako touze po jihu (i západu). Ano, tam zbyly oblasti, kde vydrželo leccos ze ztracené antické civilizace, a nová multipolárnost byla navíc prožívána jako ztráta impéria. Muselo zde však být i něco jako pocit, že tam pod jižním sluncem je, řečeno dnešní floskulí, tráva zelenější, ač, nejen doslova, příliš nebývala. Těch náběhů k renesanci se během středověku konalo několik: už karolínská, pak otonská a posléze i románská (Friedrich II.). Jižané, kteří upadli do určité letargie, se ovšem nezbavili despektu vůči „Gótům“, ač jejich výkony, nejen na poli stavitelství, vyzývaly spíše k důkladnému studiu i napodobování. Imitační potřeby však měla spíše střední Evropa, toužící po (našem) moři a tehdy i dotycích Orientu.
Ale vraťme se k humanitě a ještě dále do minulosti. Zanedlouho bude k připomenutí 2000 let od vzniku instituce římského císařství. Už teď se zdá, že výročí to nebude bez souvislostí s naší dobou, která je také „tak velká“, že jí je běžná občanská a republikánská kazajka malá. Augustus řekl něco jako „Řím jsem nalezl cihlový, ale zanechal z mramoru“. Jistě přehnané. Ale nemají nynější mocní, vydrží-li „nahoře“ po nějaký čas, velké pokušení cítit se jako nadmíru zasloužilí? Právě takoví tak mohou, málo zaslouženě, i vypadat.
Zatímco začínaly růst nový megalomanský Řím a jeho impérium, vzrůstala zároveň i potřeba humanismu a hlavně praktikované humanity. Během nedlouhé doby se v říši objevila řada osobností, které vycítily, pro co dozrává čas. Nejznámější byli Hilel, Filón a Ježíš. Třetí z jmenovaných snad v důsledku jistých podivuhodných okolností (a určitě horlivých učedníků) neslýchaným způsobem naočkoval budoucnost v trvání dvou milénií.
Také dnes se zdá, že svět formuje nebývalý vzmach sil, které vyžadují zbavit se všech zbytků provinciálnosti a rozehrát hru, z níž nevypadneme jen tehdy, pojede-li se po nových kolejích mířících mimo lidskou dimenzi. Takové nepokryté rozžehnání se s dosavadními evolučními vazbami znamená ovšem poslední zvonění pro pokus zásadně revitalizovat humanismus a praktikovat humanitu.
Humanismus je dnes (mimo jiné) zneužit jako vznešený pojem pro karikaturu liberalismu, ve kterou se liberalismus sám (v důsledku svého „vnitřního naprogramování“) proměnil. Já jsem pro liberalismus – pro ten nezkarikovaný – jsem pro sekulární stát, který svým občanům nepředepisuje, které „vznešené myšlenky“ mají společně vyznávat a o které „nejvyšší cíle“ mají společně usilovat.
„… mravní příkazy – nakrmit hladové, přivítat migranty, mít pochopení pro ty, co mají nevyhraněnou sexuální respektive genderovou identitu“
———————
Nejde, pane Poláčku, o příkazy (to byste nejdříve musel věřit, že existuje někdo, kdo Vám to přikazuje – a to Vy nevěříte), nejde tedy o příkazy, jde pomoc s nesením jejich kříže.
Jde o pomoc s nesením jejich kříže, protože kdyby „pomoc“ utrpení nezmírňovala ale vyvolávala (i třeba u jiných lidí), nebyla by to už pomoc, bylo by to něco jiného než pomoc.
Pane Nusharte, já vám rozumím. Ale obecně řečeno – mám obavy, že naprosto nejsme schopni žít tak, abychom měli jistotu, že naše činy vůbec u nikoho nevyvolají žádné utrpení. A možná i naše představa, že někomu pomáháme nést jeho kříž je pouhou představou, pokud nejsme schopni poznávat pravdu, jak tvrdí postmodernisté.
Duše v Bohu rozpuštěná, duše v Bohu nerozpuštěná – paní Hájková, právě před chvílí jsem mailem odpovídal na námitky pana Nusharta (Jaroslava) na jeho námitky ohledně mého tvrzení o naprostém rozpuštění duše člověka v (nadřazeném) božském elementu. Je vlastně škoda že se tato výměna myšlenek konala jenom v soukromé rovině; dost principiálně jsem přitom vyložil můj náhled na věc.
Ale co se toho samotného „rozpuštění lidské duše“ v božském elementu týče, mohu zde reprodukovat mé zásadní konstatování: křesťanský model naprosté identity lidského nitra, lidské duše s božským momentem trpí tou zcela zásadní čistě logickou vadou, že subjekt (tedy člověk) tu chce být plně identický s metasubjektem (tedy Bohem) -ale přitom si chce zachovat stále svou vlastní subjektivitu.
Z čistě logického hlediska není obojí zároveň možné; alespoň ne v této podobě. Není možno být sám sebou, a zároveň někým (něčím) jiným. Buďto je člověk (subjekt) pouze pasivním účastníkem na božském principu – anebo je tento subjekt autonomně činným aktérem, pak ale musí mít možnost vystoupit z intencí onoho nadřazeného metasubjektu (Boha), a začít si vytvářet svůj vlastní svět, ve svých intencích vlastních. Svým vlastním hledáním, ve své vlastní odpovědnosti.
Teď Vám možná nerozumím, paní Hájková.
Nerozumím té zmínce o postmodernismu. Vztahuje se k pravdě, nebo k naší představě o pomoci s nesením kříže?
Myslela jsem, jestli pravdivě poznáme, kdo vlastně trpí, komu je třeba nést kříž, pane Nusharte. A pokud je má představa o postmodernismu správná, tak podle něj je přece problém poznat pravdu.
VYŠŠÍ HUMÁNNÍ HODNOTY – JENOM PRO ČLENY SPOLKŮ?
Paní Zemanová, přesně tuhle námitku jsem od Vás očekával. Veškeré vyšší lidské hodnoty se prostě odsunou do sféry ryze soukromé, jenom jako dílo jakýchsi obskurních spolků, politických partají a církví. Tím se – zdánlivě – těmto vyšším humánním hodnotám ponechá jejich svoboda; ve skutečnosti jsou ale tímto odsunutím do ryze soukromé sféry naprosto devalvovány v jejich ceně. Jako ryze soukromá záležitost už nemají žádný vyšší smysl, žádnou vyšší relevanci, žádnou vyšší závaznost nežli jako jenom nějaký čistě osobní koníček. Radikální mravní výzva Ježíše, bezpodmínečná mírumilovnost buddhismu, antický projekt všestranně vyzrálé lidské duše – to všechno tu pak nemá o nic vyšší hodnotu nežli dejme tomu sbírání poštovních známek nebo chovatelství králíků.
Paní Zemanová, je nepochybné že jsou lidé, kteří pro takovéto „vyšší hodnoty“ a jejich nezastupitelnou roli v cestě lidstva ke kvalitnějším formám jeho existence prostě nemají buňky. Jsou lidé kteří nemají žádné receptory dejme tomu pro vnímání (vyššího) umění; jiní lidé zase nemají schopnost nadchnout se pro tyto vyšší hodnoty. Co je ale skutečně až přímo zákeřné je to, když liberálové tvrdí, že oni těmto vyšším hodnotám přece poskytují „naprostou svobodu“. Jenom proto, že je přímo nezakážou. A nikdy nepřiznají, že tímto odsunutím do pouze čistě soukromého sektoru ve skutečnosti tyto hodnoty ve skutečnosti podvazují a dusí, neboť jim upírají jakoukoli nadindividuální závaznost.
Pane Poláčku, já naprosto souhlasím s tím, aby byl každý před ostatními lidmi odpovědný za své činy. Nelze v žádném případě otevřeně svalovat odpovědnost na Boha a tvrdit, že on něco přikazuje.
Ovšem nikomu nezakážete, aby si myslel, že Bůh si přeje to nebo ono, nebo že mu Bůh osobně předal nějaké informace.
Pane Nusharte, to „nesení kříže spolu s Ježíšem“ si vymysleli pozdější křesťané.
PRÁVO ČLOVĚKA ROZVÍJET SE
Pane Horáku, vlastně je opravdu škoda že jste svůj poslední příspěvek nezpracoval jako samostatný text. Je v něm obsaženo tolik závažných témat, že je teď dost obtížné na ně reagovat v rámci jediné odpovědi.
Začal bych snad napřed oním středověkem, jeho – mnou uvedenou – humánní dimenzí. Setkal jsem se kdysi s jedním hodnocením (raného) středověku jakožto „dobou nejhlubší zbožnosti a hrubé brutality“. Je to hodnocení možná ne příliš myšlenkově náročné; ale myslím, že naprosto přesně vystihuje hlubokou rozporuplnost oné doby. Ano, v (raném) středověku skutečně ještě přežívala v člověku hluboce zakořeněná brutalita a agresivita z dřívějších fází jeho existence; a přesto zde do hry vstupuje nějaký zásadně nový prvek, totiž radikální, nejvyšší (boží) autoritou sankcionovaná výzva a povinnost k mravní nápravě. A tedy – naší terminologií – k humanismu. Ano, člověk středověku se pohyboval v tomto dramatickém protikladu, na jedné straně mu hrozily tresty pekelné za prostou vraždu, ale na straně druhé masové zabíjení na poli válečném bylo považováno za zcela legitimní, a dokonce záslužný čin!
Ano, existoval zde tento hluboký mravní, a zároveň existenciální rozpor; ale buďme šťastni a vděčni, že zde v ů b e c tento rozpor existoval. Protože už tento sám rozpor znamená, že se zde objevila alespoň nějaká protiváha k onomu (přirozenému?) sklonu lidské bytosti k agresivitě a brutalitě. Staří bohové války, kteří glorifikovali válečné násilí, odešli ze scény, a nebyli nahrazeni nikým jiným. Křesťanský Bůh je bohem nenásilí. A ten fakt že sama křesťanská církev žehnala zbraním a zabíjení svědčí na jedné straně o dekadentních rysech této instituce, ale na straně druhé prostě o tom, že ta tradice násilí a zabíjení byla příliš silná, a reálné sociálně-dějinné okolnosti ještě příliš svůdné k užívání násilí, nežli aby bylo možno tento „tlak minulosti“ z jednání lidí odstranit jedním rázem. Proto – opakuji znovu – už jenom nástup tohoto mravního rozporu byl pozitivním znamením, že přichází nová éra ve vývoji lidstva směrem k reálnému naplnění jeho humánního potenciálu.
———————————-
Ale já jsem chtěl psát hlavně stavu humanity v současné době. Pan Horák píše – a jsou to opravdu klíčová slova – toto: „Proklamovat humanismus rozhodně nestačí. Dokonce to může být začátek cesty, jak humánní nebýt.“
Tady se – opět jednou – dostáváme k rozdílu mezi zdáním a realitou; jmenovitě v souvislosti s (demokratickým) státem současné doby. Pan Horák tu vyjadřuje v podstatě tu samou myšlenku, kterou jsem vyslovil v odpovědi paní Zemanové: to že současný (liberální, demokratický) stát navenek proklamuje humanitu, to může být ve skutečnosti také jenom velice pohodlným prostředkem k tomu, jak se humanity zbavit. Zavedou se určitá opatření v oblasti právní a správní, realizuje se určitý katalog „základních občanských a lidských práv“ – a tím už je stát z obliga. Už se nijak necítí povinen zkoumat dále a hlouběji, jestli pojem „humanismus“ nemá přece jenom nějaký mnohem širší smysl a obsah, nežli jenom tato ryze právní a technokratická opatření.
Pan Horák k tomu dále píše: „Avšak ani pouhá jistá humanita, kdy je lidem ponechávána volnost a na jejich lepší formování (i trestání) se spíše zapomíná, nepovede k nastolení potřebného důsledně humanistického diskursu a k postavení práva člověka rozvíjet se nad právo manipulovat a kořistit.“
Je to především toto „právo člověka rozvíjet se“, které je středobodem všeho. Pokud bychom totiž toto „právo člověka rozvíjet se“ skutečně postavili nad právo „manipulovat a kořistit“ – pak vzato opravdu důsledně by to neznamenalo nic jiného, nežli nutnost přepsat celou ústavu. Neboť současné ústavy (demokratických) států sice samozřejmě nezakazují právo člověka rozvíjet se a dokonce verbálně proklamují humanitu; ale fakticky otevírají dveře dokořán pro ono právo „manipulovat a kořistit“.
Paní Zemanová zastává názor, že stát se nemá vměšovat do ideových (respektive ideologických) záležitostí; že (liberální) stát má pouze garantovat „férová pravidla“. Jenže: zavést ta samá pravidla boje pro souboj humanity s komercí, to je fakticky totéž jako pustit do společného ringu subtilního zápasníka muší váhy a stokilového brutálního bijce, a pak čekat, jak tento zápas dopadne. A potom vyhlásit legitimním vítězem ten bezduchý žok svaloviny, neboť on přece vyhrál podle „férových pravidel“.
Humanita, pravá a skutečná humánní podstata člověka, to je něco natolik subtilního, že se to nikdy nemůže prosadit svou vlastní silou, pokud my sami tomu nebudeme nápomocni. Pokud jeho principiální subtilnost nevyvážíme jeho zvýhodněním veřejnou podporou, tak aby vůbec mělo šanci obstát proti svému obhroublému protivníkovi z komerční, jakož vůbec přízemní sféry lidského bytí.
Ale nošení kříže přece existuje, pane Poláčku: Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. (Matouš 16, 24)
Myslíte si, že to Ježíš neřekl?
Nebo chcete říct, že si svůj kříž má nést každý sám?
Věříte aspoň, že Duch svatý může člověku dát obrovskou sílu? Nemyslím zrovna tělesnou sílu, ale spíš vnitřní sílu. Nedávno jsem našla v knize Anselma Grüna tento citát vztahující se k adventní době:
„Lucie, nositelka světla zahání temnotu. Světlo, které ji ozařuje, je podle legendy Duch svatý. Osvětluje ji zevnitř a dodává jí takovou sílu, že s ní nikdo nedokáže hnout z místa. Toto je krásný obraz lidské individuace. Jsme-li osvíceni Duchem svatým, pak z nás vychází světlo do našeho okolí.“?
Tak můžete jeden z těch mých stejných komentářů smazat, pane Poláčku. Diskusní příspěvky se bohužel natolik opožďují, že to pak vypadá, jako by se ztratily.
„‚Nesení kříže spolu s Ježíšem‘ si vymysleli pozdější křesťané.“
Pane Poláčku, obávám se, že Vám vůbec nerozumím. Co by na tom vlastně mělo být špatného, že „nesení kříže spolu s Ježíšem“ si vymysleli pozdější křesťané? Filozofii si zase třeba vymysleli filozofové…
K těm údajně „férovým podmínkám“ mám jednu aktualitu. V dnešním Salonu (Právo) je článek, jehož autor se zabývá důsledky tzv. „Bosmanova rozsudku“ pro evropský fotbal. Tehdy (je to nějaké půl století) došlo k přelomovému rozhodnutí evropského soudu, kterým bylo zrušeno tehdejší omezení, že v jednom fotbalovém klubu mohou působit pouze tři cizinci. Hraní fotbalu bylo tímto prohlášeno prostě za „pracovní činnost“ – a toto omezení by odporovalo evropským úmluvám o svobodné volbě zaměstnání v rámci EU (tehdy ještě EHS).
Co to má co společného s naším tématem? – Autor článku konstatuje: na jedné straně tím hráči získali svou smluvní svobodu; ale na straně druhé to vedlo k tomu, že reálné šance na vítězství v evropských klubových soutěžích má jenom už uzavřený okruh těch největších a nejbohatších klubů. Jestliže dříve mohly ještě zvítězit i kluby z malých, dokonce východoevropských zemí jako Steaua Bukurešť nebo Červená hvězda Bělehrad, když měli k dispozici generaci kvalitních domácích hráčů, dneska by už takové hráče dávno vykoupily velké a bohaté kluby.
Zkrátka: tato „férová pravidla“ ve skutečnosti nakonec naprosto zvýhodňují jenom ty bohaté. A co platí ve fotbale, to asi bude analogicky platit i jinde.
Paní Hájková, co se opožděného objevování napsaných komentářů týče, zdá se že trochu pomáhá kliknout na symbol „Obnovit stránku“ v řídící liště internetového prohlížeče. A potom znovu vyvolat hlavní stránku HD.
Zjistil jsem totiž že když sám napíšu nějaký komentář, a ten se mi neobjeví, že ho pak najdu už uložený v seznamu komentářů – jenom se holt neobjeví tam, kde by měl. Takže ten proces s „obnovením stránky“ někdy pomůže ho jaksi „vytáhnout“ z onoho úložiště ven.
Co se toho – údajného – výroku Ježíše týče, tady bych si opravdu velice mnoho vsadil na to, že je to výrok neautentický, nýbrž vložený mu do úst až pozdější křesťanskou tradicí.
Otázka je, paní Hájková, jestli tu „obrovskou sílu“ člověku dává opravdu Duch svatý sám – anebo ale vnitřní p ř e s v ě d č e n í dotyčného člověka, že v něm působí Duch svatý.
Vnitřní přesvědčení může mít skutečně dramatické projevy, a to dokonce i čistě fyzické. Zjistilo se například u sportovců, že pozitivní motivace (tj. vsugerování si vlastní nepřemožitelnosti) zvyšuje jejich výkon tuším snad až o dvacet procent!
Špatného na tom pozdějším původu „nesení kříže“ není ovšem nic, pane Nusharte. Ovšem není pak možno tvrdit, že se tím vytváří nějaká „jednota s Ježíšem“, respektive že se tak jedná na jeho přímý popud, když on o něčem takovém sám vůbec nic nemohl vědět.
Pane Poláčku, papež (i jiní církevní představitelé) tvrdí, že kandidáti na kněžství nebo ti, co se rozhodli pro řeholní život, mají k této profesi povolání od Boha, respektive od Ježíše (protože to je v podstatě totéž). Tedy že Bůh sám jim vnuknul myšlenku stát se knězem. Jestliže Bůh neexistuje (ani Ježíš), kdo je tedy ke kněžství/řeholnictví povolal? Papež si to Boží povolání vymyslel?
Je celkem dobře známo, že v počátcích křesťanství se uctívání kříže (ani zobrazování Ježíšova ukřižování) nepraktikovalo. Teprve po zrušení tohoto druhu popravy (právě v souvislosti se postátněním nového náboženství) byly pro obé vytvořeny předpoklady. Co ale nesení kříže spolu s Ježíšem?
Jak z pramenů víme, ukřižování bylo vykonáváno leckdy masově. Někdy byly silnice za městem doslova lemovány kříži místo stromy. Nepletu-li se, je zachováno, že podél Via Appia bylo takto jednorázově ukřižováno tuším 6000 rebelů a jinde ještě více. Úsloví, že „každý si nese svůj kříž“, by v tom čase neznělo nikterak alegoricky. Lidé tedy mohli s Ježíšem soucítit, ale podobně jako později v případě jeho matky, jež přišla o syna, byl konkrétní tragický úděl, o němž vznikly dalece nejrozšířenější texty doby, vlastně celkem všední realitou.
Když je řeč o nesení Ježíšova kříže, je asi třeba brát toto v úvahu.
Pan Poláček si tedy myslí, že člověk může mít vnitřní sílu, protože došel ke klamnému přesvědčení, že v něm působí Duch svatý.
Křesťané si myslí, že proto, aby v nich Duch svatý mohl skutečně působit, musí „ukřižovat“ svou hříšnou přirozenost.
Z hlediska nezúčastněného pozorovatele je to jedno, paní Hájková.
„‚Nesení kříže spolu s Ježíšem‘ si vymysleli pozdější křesťané.“
Zde, pane Poláčku, nejde o autenticitu VÝROKU, ale o autenticitu VZTAHU k bližnímu.
Do symbolu „nesení kříže s Ježíšem“ si můžete promítnout „nesení utrpení s člověkem“, se kterým Vás osud náhodou svede zrovna dohromady.
[Bylo by opravdu bláznivé tvrdit, že historický Ježíš se stavěl proti „nesení kříže spolu s trpícím člověkem“, že byl pouhý MRAVOKÁRCE, že byl PROTI POMOCI trpícím lidem a že opak (tedy to „nesení kříže“ spolu s trpícím) mu byl podsunut pozdějšími křesťany. To je absurdita.]
Tou pomocí člověku v utrpení je pak samotné navázání autentického vztahu s ním… (v tom přímém, nepřeneseném smyslu – tedy v tom konkrétním případě Ježíše navázání vztahu i s tím, kdo je ostatními lidmi odsouzen)…
[Domnívám se, paní Hájková, že není nutné pravdivě poznávat, kdo vlastně trpí, že je možné mít prostě jistotu, že „nesení kříže spolu s někým“ nevyvolá žádné další utrpení u nikoho jiného – že například například návštěva u nemocného či ošetření zraněného žádné utrpení u nikoho dalšího nevyvolá.]
… „autentického“ vztahu ve smyslu vztahu „přijímajícího“ (přijímajícího pokud možno bezpodmínečně) – to například znamená vztah nesoudící, nesoudící, zda si dotyčný člověk svoje utrpení zaslouží. Soud je nahrazen přijetím podílu na společném nesení jeho utrpení. (Soudící – a k dodržování mravního kánonu („zákona“) přinucující autorita („farizej“) je nahrazena bližním, který mi pomáhá v mém utrpení a nese tím na sobě (ze své vlastní svobodné vůle) i mé viny.
Pomocí člověku v utrpení je tedy – podle mě – navázání autentického vztahu s ním (v tom výše popsaném smyslu). Pomocí (ani navázáním vztahu) naopak není – s nadsázkou řečeno – sepsání díla „Jak správně (bezbolestně) nosit kříž“, kde se ve dvanácté kapitole budeme zabývat i technicky propracovaným stylem pomoci při jeho společném nesení (aby odsouzenec pak mohl být na kříži ještě dlouho fit) a druhý díl knihy pak nastíní koncept systému, ve kterém by už kříže byly dočista vymýceny (a pro jistotu i zakázány).
Jinými slovy řečeno, jsem-li na lodi a vidím topícího se člověka je třeba ho zachránit. Pomocí topícím se lidem ale není vytvoření koncepce, která bude utonulé produkovat.
KDO POVOLÁVÁ?
To je opravdu zajímavá otázka, paní Hájková. Při bližším pohledu to s tím „povoláním od Ducha svatého“ ovšem není nikterak jednoduché.
Například takový Descartes se ke konstruování své racionalistické metody myšlení (které nakonec bylo jedním z klíčových zdrojů osvícenského ateismu) cítil být povolán samotným Bohem! On sám v tom ještě nespatřoval žádný protiklad; ale jak se později ukázalo, právě tohle se ukázalo být zdrojem velkého oslabení víry v Boha. – Že by tedy opravdu sám Bůh někoho inspiroval k připravení půdy pro ateismus?…
Křesťanští vládci se cítili být „povoláni Bohem“ k tomu aby podnikali křížové výpravy proti islámu; ovšem stejně tak islámští vládcové se svým vlastním Bohem cítili být povoláni ke svaté povinnosti bojovat proti „nevěřícím“ (ke kterém de facto počítali i křesťany, ačkoli je na druhé strany uznávali jako „lid s Písmem“). Kterážto situace s „Božím povoláním“ k vražednému boji je pak ještě o to propletenější, že ve skutečnosti se jak křesťané, tak i muslimové odvolávali na toho samého Boha!! Že by tedy tento jediný Bůh své ovečky sám povolával k bratrovražedným bojům?…
Takže se zdá, že když bychom opravdu chtěli vycházet z toho, že iniciativa k tomuto „povolání“ skutečně vychází od Boha respektive Ducha svatého, že se tím dostáváme do značně neřešitelných aporií. Zkusme se tedy na celou věc podívat raději z opačné strany.
Je nepochybnou skutečností, že člověk dokáže prožívat hluboký a intenzivní pocit toho, že on sám osobně je předurčen, způsobilý, povolán, či přímo vyvolen k vykonání nějakého velkého, či dokonce světodějného počinu. Takovýto pocit prožívali zřejmě všichni velcí náboženští zvěstovatelé, proroci, vizionáři; ale stejně tak i světští aktéři, například takový Napoleon se zřejmě cítil být povolán k tomu, aby (nejen) dobyl Evropu, čistě vojenskou mocí, nýbrž aby ji z přežilého feudalismu vyvedl k moderní občanské společnosti.
A tak dále a tak dále. Zopakujme si tedy: lidská mysl má dozajista schopnost zažít tento krajně intenzivní pocit vlastního povolání k vyšším úkolům, vlastní vyvolenosti k jejich provedení.
Toto je tedy první zjištění v řetězci našich úvah. Zeptejme se ale dále: o d k u d se vlastně v lidské mysli bere tato schopnost, tato uzpůsobenost? Jestliže je lidský mozek vybaven touto vlastností, pak to asi bude mít nějakou příčinu. Evoluce jen zřídka nechává vzniknout (respektive dlouhodobě se udržet) něčemu, co by nemělo žádnou přínosnou funkci. Otázka tedy zní, jakou funkci v minulosti měla (a ovšem stále ještě má) tato funkce lidského mozku?
Odpověď pak už není až tak příliš složitá. Je to analogicky něco podobného, jako dejme tomu s automobily. Pro běžný silniční provoz jsou optimálním dopravním prostředkem automobily univerzální, tedy vybavené víceméně rovnoměrně pro všechny dopravní situace. Vedle toho ovšem existují ještě i automobily závodní: vysoce specializované, které jsou celou svou konstrukcí uzpůsobené pro jediné: dosahovat co nejvyšších rychlostí, dostat se k danému cíli co nejrychleji. Tato jejich úzká specializace má ovšem svou cenu: je z nich odstraněno prakticky všechno to, co by je činilo způsobilými pro účast na běžném silničním provozu.
No, a tím už se dostáváme k vysvětlení celé záležitosti. I pro lidské společenství samotné je evolučně naprosto optimální ten stav, kdy naprostá většina populace jsou oni „univerzálové“, kteří jezdí víceméně podle daných pravidel na k danému účelu vymezených komunikacích. Kdy ale stejně tak na straně druhé existuje úzká skupina velice vyhraněných „specialistů“, kteří opustí tyto předem vytyčené cesty a silnice, a kteří veškerou svou životní energii orientují jedním jediným směrem: k nalezení zcela nových cest, a k dosažení zcela nových cílů.
No a aby veškerá jejich životní energie byla zaměřena, fokusována právě jenom k tomu jedinému cíli, pak prostředkem k tomu je právě tento jejich pocit osobního povolání, jejich vyvolenosti. Oni se samozřejmě cítí být takto povoláni svým samotným cílem, tedy něčím co stojí mimo nich samých; ale bezprostředně vzato jedná se jenom o jejich vlastní, čistě niterný pocit či stav.
——————————–
Tímto konstatováním by bylo možno celou tuto úvahu ukončit; a podle všeho by se jednalo o výklad dané záležitosti z hlediska čistě racionálního správný a nepochybný. Jenže – kdybychom skutečně skončili už tady, něco velmi podstatného by se nám tu ztratilo.
To celé by pak totiž směřovalo k tomu, že se nakonec nejedná o nic více, nežli o nějakou čistě vnitřní, psychologickou záležitost, ne-li dokonce přímo o nějakou osobnostní odchylku. Ono to tak sice – opět z čistě racionálního respektive racionalistického hlediska – opravdu může být; ale to je jenom jedna stránka věci. Druhá stránka věci je to, že ono tady o p r a v d u je přítomno něco, co volá.
Vezměme si relativně neutrální případ, tedy onoho zmíněného Napoleona. Který se zřejmě cítil být skutečně osobně povolán k tomu, vytvořit (sjednocenou) moderní Evropu. Ovšem: toto poslání či povolání bylo v jeho osobně neoddělitelně spojeno s jeho ryze osobními ambicemi, s jeho neuhasitelnou touhou po slávě a moci velkého imperátora.
Ovšem: z opačné strany nahlíženo to v oné době byla skutečně samotná E v r o p a, která přímo volala po svém modernizátorovi! Byla to Evropa sama, která ve svém vnitřním vývoji dospěla tak daleko, že už byla nazrálá pro revoluci, pro zásadní přerod z éry feudalismu směrem k občanské společnosti. Nebylo to tedy v žádném případě tak, že Napoleon by si sám nějak vymyslel toto své „poslání“ či „povolání“; to poslání, to volání tady už čistě objektivně bylo, a Napoleon byl pak tím, kdo toto povolání vyslyšel, kdo se ukázal být dostatečně silný a energický k tomu, toto dílo provést. Sice byl nakonec poražen, jeho projekt sjednocené občansky svobodné a moderní Evropy byl zadupán vlnou reakce (v našich zemích metternichovským a bachovským policejním státem); nicméně samotná idea občanské svobody a rovnosti se už natrvalo pohřbít nedala, a po čase znovu nastoupila svou novou, tentokrát už definitivně vítěznou cestu.
A nejinak nežli u Napoleona bylo a je tomu i v dalších případech. Samozřejmě: velmi mnoho z oněch proroků se může mýlit, jsou to skutečně samozvanci, hlásající pouze zmatené vizionářské bludy; ale přesto dochází v běhu dějin ke klíčovým, přelomovým momentům, kdy je to chod světa sám, kdo volá ty, kdo budou schopni provést toto přelomové dílo. Takových, kteří k tomu skutečně mají dostatečný potenciál, dostatečné schopnosti a dostatečné odhodlání, bylo a vždy bude jen velice málo; svou trvalou platnost má biblické „je mnoho povolaných, ale málo vyvolených“. Nicméně nakonec se vždy najde někdo, kdo dokoná tento čin, který chod a řád světa pozvedne na zcela novou, vyšší úroveň.
K uskutečnění tohoto díla je tedy vždy zapotřebí, aby se sešly obě strany: jak samotné „volání světa“, tak i přesvědčení o vlastním povolání od toho či onoho výjimečného („specializovaného“) jedince. Anebo jak konstatoval Marx: k úspěšné revoluci je vždy zapotřebí současné přítomnosti jak jejích objektivních, tak ale i subjektivních podmínek.
To je velmi případná poznámka, pane Horáku. Sice na straně jedné už Pavel z Tarsu vyhlašoval, že křesťané „věří v Kříž“; ale na straně druhé je fakt, že v počátcích křesťanství toto naprosto nepoužívalo symbol kříže (ten naopak tehdy platil jako symbol Ježíšovy porážky!), nýbrž symbolů jiných, především znamení ryby, pak staurogramu a Kristova monogramu. Symbol kříže vešel v užívání až od 3. století, čili až o mnoho později.
K trestu ukřižováním je ale nutno podotknout ještě i jednu dost málo známou okolnost, že toto bylo v římském trestním právu přípustné jenom pro velice málo specifických případů. Vlastně jenom pro rebely, buďto pro otroky kteří se pozvedli proti svému pánu, anebo pro neřímské národy. Takže například ta ukřižování na Via Appia které zmínil pan Horák, to bylo po potlačení Spartakova povstání otroků. A když v roce 4 př.n.l. došlo po smrti panovníka Herodese v Palestině k nepokojům, tak místodržící Publius Quinctilius Varus nechal ukřižovat 2 000 Židů. Takže když pak místodržící Pilatus nechal ukřižovat Ježíše, bylo to plně v této tradici, respektive v rámci této trestněprávní normy: Pilát Ježíše považoval zřejmě za pretendenta na vládce, čili přinejmenším potenciálně za rebela proti císaři.
Kdyby ovšem Ježíš měl římské občanství (jako Pavel), pak by se mu trest ukřižováním nehrozil. A křesťanství by pak přišlo o svůj hlavní symbol. Neboť Ježíš by pak s největší pravděpodobností byl oběšen.
Předpokládejme ale, že křesťanství by proto ještě nezačalo uctívat šibenici.
Nevím, jestli je kříž jakožto symbol křesťany tak všeobecně uctívaný. Četla jsem vyjádření nějakého významného kněze, že v Indii by křesťané s Ježíšem na kříži nepochodili. Indové by v tom totiž viděli symbol smrti a ne symbol vzkříšení a věčného života. Tam prý se zobrazuje vzkříšený Ježíš, který má kříž už za zády.
Evangelíci nebo husité, myslím, dávají přednost symbolu kalicha před symbolem kříže.
Kříž měl podle mého názoru hluboký symbolický význam už před křesťanstvím.
V křesťanství je však důležitá návaznost na Starý zákon. Křesťané v něm spatřovali souvislost například s Mojžíšovým hadem na holi, na něhož se člověk uštknutý hadem podíval a nezemřel. Hůl je dřevěná, had je symbol hříchu. Ježíš na dřevě kříže vzal na sebe cizí lidské hříchy (stal se tím hadem) a sprovodil je tím ze světa. Nevím, zda jsem to vyjádřila přesně, ale takových souvislostí je víc. Ježíš svým ukřižováním a vzkříšením prostě navazuje na Starý zákon.
Pane Nusharte, Váš výklad o „bezpodmínečně sdíleném utrpení“ by mohl být sám o sobě zcela správný a přesvědčivý; kdyby nebylo té okolnosti, že tam kde Vy sám byste toto „bezpodmínečné sdílení“ měl projevit v praxi, si okamžitě kladete podmínku. A je jedno jakou; nějaká ta podmínka či okolnost jak se vyvázat z této své – křesťanské – povinnosti se vždycky najde. Ostatně, právě toto Ježíš znovu a znovu vytýkal farizejům.
No ano, paní Hájková, křesťanský kříž samozřejmě postupem času obdržel svou vlastní symboliku. Svislý trám má vyjadřovat spojení mezi Bohem a člověkem, příčný trám spojení mezi lidmi navzájem.
Ovšem jestli při vzniku této křesťanské symboliky opravdu hrála svou roli židovská symbolika s Mojžíšovou holí – nevím, připadá mi to přece jenom trochu uměle vytvořené spojení. Ale k tomu nechci dávat žádný definitivní soud, natolik nejsem znalcem věci.
Co je ale opravdu nemálo zajímavé: znamení kříže mělo svou kultovní symboliku už dávno předtím, dokonce i v nejstarších dějinách lidstva, jak prokazují archeologické nálezy, a vrypy do skalních stěn v nejstarších lidmi obývaných jeskyních v Evropě. Někdo v tom spatřuje jakousi všeobecnou religiózní světovou formuli; ovšem bylo by také možno uvažovat o tom, že tyto dva o sobě jednoduché elementy – svislice a horizontála – se samy nabízejí jako základní kultické formy.
No ano, pane Poláčku, kladu si „podmínku“, že vytvoření koncepce a následné sepsání příručky „Jak správně nosit kříž“ prostě není „nesení kříže“.
Domníváte se, že pokud někdo nesouhlasí s tou příručkou… ?
„… právě toto Ježíš znovu a znovu vytýkal farizejům.“
Ježíš vytýkal farizeům právě to, že se pořád chtějí řídit jen „příručkou“.