Dredy a kulturní levice

Josef Poláček


Ve včerejších německých novinách jsem četl zprávu, která v sobě obsahovala nemalou výbušnou sílu. Jednalo se o to, že v německém Hannoveru se chystá velká klimatická demonstrace hnutí „Fridays for Future“. Na tomto podniku měla vystoupit také mladá zpěvačka Ronja Maltzahn. Ta byla ale pořadateli oné demonstrace náhle zase odhlášena – s tím odůvodněním, že má své vlasy spletené do rasta-účesu. A že prý je toto znamení útlaku, je to přisvojování si cizí kultury, aniž by se přitom brala zřetel na bídu a útlak, které se za touto rasta módou skrývají.

Můj první popud byl, že ještě ten samý den napíšu článek, ve kterém budu nucen dát do značné míry panu Nushartovi; s tím že přinejmenším určitá část „kulturní levice“ je skutečně naprosto pomatená, ideologicky zfanatizovaná, když nepociťuje žádné zábrany někoho oktrojovat jenom pro to, jak vypadá, jaký nosí účes. Jenže včera jsem se k sepsání tohoto článku z časových důvodů nedostal; a jak se později ukázalo, bylo tak jedině dobře. Ušetřil jsem si tím nutnost zásadně revidovat napsané. V dnešním vydání těch samých novin totiž vyšel k oné zprávě podrobnější komentář; a ukázalo se že i v tomto zdánlivě natolik jasném případě je všechno ve skutečnosti mnohem složitější.

Totiž: rasta (respektive rastafari) hnutí ve svém původu skutečně velice úzce souvisí s utlačováním, s kolonialismem a bojem proti němu. Jmenovitě na Jamajce, která tehdy byla britskou kolonií, vzniklo ve třicátých létech minulého století toto hnutí, kdy divoké rasta účesy byly vědomým vymezením se proti bílému ideálu krásy. U ostatních tyto „divošské“ účesy budily strach, až přímo hnus; odtud také jejich označení „dread“, strach. V 70. létech pak rasta účesy – spolu s reggae a marihuanou – přivedli do světa Bob Marley a další hudebníci.

Tolik tedy k samotnému vzniku a původnímu významu rasta hnutí, a rasta účesů. Proč by ale tyto účesy měly dnes být považovány za jakýsi „kulturní imperialismus“ jenom proto, když si je uplete například bílá zpěvačka? Není to přece jenom ideologicky zcela ujeté? Tím spíš že právě v levicovém prostředí tento účes dnes platí jako projev individuality, nekonvenčnosti a levicového rebelství?

V onom článku je ale připomenuto, jak svého času módní značka Valentino v roce 2016 nechala své modelky jít přes pódium s dredami – pod mottem „Primitivní, tribalistický, spirituální a přece majestátní“. Budiž, tvůrci této akce to snad ani vůbec nesmysleli špatně; prostě si vůbec jenom nebyli schopni uvědomit, co to vlastně bude znamenat, když se ve spojitosti s touto kulturou původně jamajských domorodců použije charakteristika „primitivní“. A pak byli asi upřímně překvapeni, když za to sklidili vydatný „shitstorm“.

Ale ono se nejedná jenom o tento konkrétní výraz, který jako takový samozřejmě působí bezprostředně urážlivě, jako rasisticky ponižující charakteristika. Ale jde především o to, s jakou samozřejmostí si „bílý“ člověk osobuje právo přisvojit si klíčové artefakty cizích kultur pro své vlastní, především ryze komerční zájmy. – Jak poznamenává onen novinový článek, obdobné diskuse se vedly i v souvislosti například s indiánskými pérovými ozdobami, kimony nebo kreolskými kruhovými náušnicemi.

Zdá se nám celý ten rozruch kolem těchto módních doplňků a artefaktů přece jenom stále zcela nepřirozený a umělý? – Tak si zkusme představit, co by asi tak cítili přívrženci podobojí, kdyby po poražení husitství dejme tomu nějaký krejčí začal používat symbol kalicha jako ryze komerční doplněk svých šatových kreací. A kdyby přitom navíc užil přídomku „primitivní“.

Zkrátka: nedá se nic dělat, ale na té výtce, že první svět si mnohdy až příliš snadno přisvojuje symboly spjaté s cizími kulturami, a že toto přisvojování může nést znaky nadřazenosti, či dokonce svým způsobem „kulturního imperialismu“, že na této výtce přece jenom může něco být. A k tomu je nutno ještě připojit, že ona zmíněná demonstrace nemá za své téma jenom boj za životní prostředí, ale stejně tak boj proti vykořisťování a utlačování ze strany kolonialismu a kapitalismu. Pod heslem „People non Profit, člověk místo profitu.

Takže tedy? Co říci závěrem k celé této aféře? – I nadále je onen počin organizátorů oné akce, vyloučení mladé (a zřejmě angažované) zpěvačky jenom proto že se „opovážila“ uplést si své vlasy do rasta-účesu, bezpochyby naprosto pomatený, ideologicky zaslepený, fundamentalistický. (A ostatně, tito organizátoři za něj sklidili ten samý shitstorm, jako svého času ona komerční módní firma.)

Ale na straně druhé – nedá se přehlédnout, nedá se popřít, že i takto napohled zcela „ujeté“ jednání ze strany příslušníků „kulturní levice“ naprosto má i svůj reálný základ, reálný kontext. A dá se právem předpokládat, že stejně tak tomu bude i ve všech ostatních případech. Že sice formy protestu kulturní levice proti těm či oněm symbolům se mohou právem zdát být povrchní či vyloženě fundamentalistické, ale že na straně druhé v tomto světě existuje opravdu celá řada skrytých projevů diskriminace, kterých si běžný občan sám nikdy nepovšimne; a že jsou to právě tito ideologicky vyhranění aktéři, kteří jsou ti jediní, kdo na ně svými akcemi dokáží fokusovat pozornost veřejnosti.

Válka a cukr

Josef Poláček


Současné válečné dění na Ukrajině je nekonečně širokým polem činnosti pro komentátory a analytiky všeho druhu; seriózní a informované, amatérské i zcela spekulativní. Rozebírají se doširoka jak čiré poměry vojenských sil, tak ale i historie vzájemných vztahů Ukrajinců a Rusů, a především důvody – politické, systémové, dějinné, kulturní – které vedly k vypuknutí takto naprosto iracionálního válečného počinu, o němž by se ještě nedávno zdálo, že přinejmenším v tomto rozsahu a v této intenzitě bude už naprosto nemyslitelný ve 21. století, přinejmenším v evropském prostoru.

V této záplavě zpráv a rozborů o obrazu současného Ruska mi padla do oka jedna scéna, napohled pouze druhotně související s aktuálním válečným konfliktem: v důsledku mezinárodních sankcí v Rusku zřejmě nyní propukl akutní nedostatek cukru. Ať už z důvodu reálné nemožnosti jeho zásobováním, nebo v důsledku spotřebitelské paniky, v každém případě jsou zřejmě naprosto reálné videozáběry, které ukazují jak se v ruských obchodech lidé doslova perou o několik balení cukru, když se někde přece jenom objeví. To by samo o sobě nebylo snad ještě nic tak překvapivého; ve chvílích nouze z lidí mnohdy velice rychle padá jejich naučená civilizační a kulturní slupka. Ale o co se teď tady jedná: v každé civilizované zemi by se za obdobné situace nedostatkové zboží ve svém odběru pro zákazníky omezilo, aby se za prvé zabránilo nadměrným či spekulativním nákupům, a za druhé aby se předešlo takto nedůstojným scénám. Zatímco na tomto videu bylo vidět, jak prodavačka v ruském obchodě vozík s cukrem jenom vytlačila ze skladu do nákupních prostor – a tam ho prostě nechala stát, aniž by se o celou věc nějak dále starala; ať se lidé poperou! Ona jim ten cukr doslova předhodila jako zvířatům krmení.

Tento jediný výjev o charakteru současné ruské společnosti prozradil vlastně více, nežli sáhodlouhé rozbory a komentáře. Opakuji znovu: takto neomalené, takto nekulturní scény by v jakémkoli obchodě Západu byly prakticky nemyslitelné. Ale Rusko – tam evidentně stále ještě nepronikly, nevyrostly alespoň základní standardy kultivovaného jednání. A právě toto je pak to společenské podhoubí toho, že jeden jediný vládce může spustit válku podle svého vlastního zalíbení, aniž by narazil na jakýkoli reálný odpor u obyvatelstva své země. A co ještě hůře: podle všeho naprostá většina ruské populace tuto zcela zjevnou válečnou agresi plně podporuje.

Jistě; i státy či politici Západu se mohou zaplést do válečných konfliktů. Ale – v každém případě od konce druhé světové války žádný západní stát nepodnikl tak zjevnou agresi, která by měla za cíl přímou anexi cizího území, jak to učinilo nyní Rusko. Každý západní státník musí nutně počítat s faktorem kritické veřejnosti; tedy s tím že jeho válečný akt bude veřejností jeho země velmi intenzivně diskutován, bude prozkoumáván ze všech jeho aspektů; a že přinejmenším částí této veřejnosti (a veřejných médií) bude podroben zásadní kritice. I když leckteré počiny především Spojených států je právem možno považovat za nelegální intervenci (za nejpříkřejší z těchto případů bych považoval zásah ozbrojených sil USA za prezidenta Reagana proti levicové vládě v Grenadě), přes to všechno jsou v zemích demokratického Západu pro takovéto akty ozbrojeného násilí v mezinárodních vztazích překážky mnohem silnější, a odpor proti nim mnohem intenzivnější.

Zatímco Rusko – není to zdaleka až poznatek těchto dnů, že v Rusku něco takového jako „kritická veřejnost“ téměř vůbec neexistuje. A to dokonce ani v dobách, kdy to ještě bylo v zásadě možné. Ještě nedávno existovala v Rusku alespoň určitá kritická média – ale ta byla záležitostí jenom úzkého okruhu liberální inteligence, zatímco velká masa Rusů se o ně prostě nezajímala. Ano, oni byli manipulováni státní propagandou, státně řízenými médii; ale druhá stránka věci je, že oni se velice ochotně nechali manipulovat. Ta naprostá lhostejnost ve tváři ruské prodavačky předhazující nedostatkové zboží v plen mase zákazníků plně koresponduje s občanskou pasivitou, nezájmem, lhostejností průměrného občana Ruska. Tento průměrný Rus se – stejně jako ti zákazníci peroucí se o cukr – stará v prvé řadě jenom o sebe, o svůj vlastní zájem; a jinak se velice rád nechá oblouznit ruskou propagandou, jak prý jsou Rusové výjimečný, Bohem vyvolený národ, který je povolán k tomu zvítězit nad dekadentním Západem.

Pokud by současné Rusko mělo definitivně přestat být trvalým nebezpečím pro jeho sousedy i pro celý svět, pak k tomu zdaleka nestačí pouze se zbavit Putina. Tento „putinismus“ jako forma vládnutí vychází ze samotného středu současné ruské společnosti, z její občanské nevyzrálosti, z její neschopnosti přijmout určité standardy chování. Z neschopnosti pochopit, že určité věci se prostě nedělají, dělat nesmějí. Tyto velké akty agrese mají svůj kořen nakonec právě v tomto „malém“ okruhu zcela běžných, každodenních mezilidských vztahů.

Takovéto vyzrání občanské společnosti je ale vždy během na dlouhou trať; a v obrovském, kontinentálním, od okolního světa čím dál tím více izolovaném Rusku bude trvat ještě mnohem déle. Za jiné příležitosti jsem vyjádřil názor – a mohu ho zde jenom zopakovat – že to co by současné Rusko i pro své vlastní dobro potřebovalo ze všeho nejvíce, to by byla naprostá vojenská porážka, a nucená správa ze strany mocností demokratického Západu – naprosto stejně jako se stalo s Německem po druhé světové válce. Kterážto nucená správa by do Ruska zavedla alespoň základní principy skutečné demokracie; a především, která by Rusům – stejně jako svého času Němcům – jasně ukázala jak se bez vlastního odporu nechali obelhávat svým vedením, a že právě proto na jeho činech, na jeho zločinech nesou i vlastní vinu. Dokud současná ruská společnost neprojde touto očistnou katarzí, dotud bude Rusko vždy přinejmenším potenciálním zdrojem konfliktů a agresí v tomto světě.

Kosmická kráska. Poslední jaro.

Eva Hájková



KOSMICKÁ KRÁSKA


Kulatá jasná luna září

z temného oceánu nebe

Vítr si zahrává

s bílými chuchvalci mraků

Mění se kvapně

jak lehké kouřové signály

jak pohyblivé obrazce

v zrcadlech kaleidoskopu

Zakrývají a odkrývají

záhadnou kosmickou krásku

Zastřená závojem z mraků

zalévá zahradu

stříbrným jasem

Třináctkrát letos zemře

a třináctkrát se znovu narodí

A jednou za úplňku

zastíní Země

její tvář


POSLEDNÍ JARO?


Ještě se můžem těšit na jaro

i kdyby bylo poslední

Zas všechno něžné a křehké

zesláblé po zimě

ožije jarním deštěm

poroste ke slunci

rozkvete barvami

rozezpívá se láskou

Ještě se můžem těšit na jaro

Až rozehřeje zemi

zas všechno dravé a bujné

poběží s větrem o závod

bude se vrhat střemhlav do polí

a stříkat v peřejích

Ještě se můžem těšit na jaro

I kdyby bylo poslední

a žádné jiné už nepřišlo

žili jsme aspoň chvíli

Žili a milovali

Radikálové a radikální nenásilí

Eva Hájková


Židé ctili Mojžíšův zákon, který byl vytesán do kamenných desek. Jedno z trvale platných přikázání znělo „Nezabiješ!“ Na druhé straně se každá židovská komunita musela vypořádávat s porušováním zákona některými svými příslušníky. Toho, kdo se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Postupně však tyto způsoby propadaly čím dál tím většímu formalismu.

Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži, vytvářeli nový typ obcí, nový typ společenství, kde se nekamenovalo a lidé si navzájem odpouštěli a žili spolu v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, nepodléhali židovskému zákonu. Ctilo se svědomí každého jednotlivce. Skutečný Boží zákon však nebyl zrušen. Předpokládalo se, že ten, kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého.

Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo prvním křesťanům pod jeho vedením, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.

Už před Ježíšem byla známá zásada: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).

Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)

Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje jakoby smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. Takoví lidé bývají označováni též za extrémisty. Extrém znamená okraj, krajnost, výstřednost. Ztotožňování významu obou slov však není správné, i když je docela obvyklé. Měli bychom se vrátit k původnímu významu slova radikální, který je odvozen od radix-kořen. Jít ke kořenům znamená jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.

Na to by měla myslet zejména radikální levice, která chce radikálně, čili od základu, změnit společnost. Jací vlastně jsme? Jsme vůbec schopni vytvořit takovou společnost, se kterou bychom byli spokojeni? Kolik toho ze sebe chceme a můžeme společnosti dát a kolik toho naopak očekáváme od druhých? Požadujeme úplnou rovnost, ale jsme si všichni úplně rovni ve svých schopnostech a ve svých potřebách?

Vraťme se však k radikálnímu nenásilí. Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedávalo by sousloví „radikální nenásilí“ vůbec smysl. Radikální nenásilí ale znamená úplné vzdání se násilí v jednání. Může to znamenat životní postoj, může to znamenat i metodu politického boje. Samotné slovo „násilí“ může znamenat jak zabíjení a bití, tak i psychický nátlak, takže úplně jednoznačné to není.

S odmítáním násilí souvisí pacifismus. Ten můžeme chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.

Jsou lidé, kteří tvrdí něco jako toto: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být ani nemohou“. A jsou lidé, kteří pacifisty odsuzují jako mravní povýšence, kteří se nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy státního násilí neobejde. Tento druhý názor nás vrací zpět k tomu pověstnému židovskému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy však ještě neexistovala svoboda svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí. Svoboda svědomí související s náboženským přesvědčením bývala argumentem pro odmítnutí vojenské služby v těch státech, které svobodu svědomí uznávaly.

Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o lidi s hlubokým etickým cítěním a poznáním nebo může jít o lidi slabé, kteří vědí, že se sami neumějí bránit. Souvisí to možná s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. V tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně.

V každém člověku se skrývá potencialita dopouštět se násilí. Křesťané mluví o tom, že lidská přirozenost je narušená. Je v nás agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou tedy logicky mít v sobě ještě více agresivity než jiní. Prostě se v nich hromadí. To je věc, kterou by si měli uvědomit příslušníci radikální levice a neměli by proto dělit lidi na ty zlé nahoře a na ty hodné dole. Není to takhle jednoduché.

Možná je volba radikálního nenásilí způsobem, jak se vypořádat s vlastní agresivitou. Podobně jako je radikální abstinence nutností pro alkoholiky, aby znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.

Historie abstinentního hnutí ukazuje dva druhy boje proti alkoholismu. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě či celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ (Ř 7,18)

Muselo to jít přes pokoru, přiznání si vlastní slabosti, narušenosti a přes poznání nutnosti držet své sklony na uzdě, mimo jiné i úplnou abstinencí. Pak už nešlo o boj se světem, ale o boj se sebou samým (Vím, že ve mně nepřebývá dobro, ale strašlivá destruktivní síla). Křesťané věří, že v takovém boji člověku musí pomáhat Ježíš.

Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u radikálních pacifistů a odmítačů násilí. Totiž že si uvědomují vlastní sklon k agresivitě. Možná by se nad tím měla zamyslet celá radikální levice, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Být radikální, ve smyslu jít do hloubky, ke kořenu problému, a držet se známého hesla: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“ Levice by se tak stala jakousi „duchovní levicí“.