Eva Hájková
Leden pro mě v dětství a mládí býval vcelku temným a nepříliš příjemným měsícem. Zatímco prosinec plynul radostně, v očekávání zimních svátků, leden mi býval spíš protivný. Dlouhé podzimně-zimní očekávání se dovršilo a naplnilo o Vánocích a najednou tu nebylo nic, k čemu by se člověk mohl upínat. Venku vládla zima, často blátivá, bez sněhu a mrazu, a temná část dne nadále hrála prim. Před Vánocemi tma tolik nevadila, protože se v ní přece mělo zrodit nové světlo. Ale po svátcích, přestože toho světla přibývalo, se kupodivu zdálo, že je ho pořád nedostatek. Zima sotva začala a člověk by užuž chtěl jaro, které bylo ovšem ještě daleko. K rozmrzelosti přispíval blížící se konec pololetí, který s sebou nesl velké zkoušení a prověřování znalostí – ústní i písemné. Únor býval už o něco radostnější, ukazovalo se více světla, přestože zima tížila dál. Jaro se však očividně přibližovalo a přinášelo nové těšení se.
Teď máme prosinec. Kruh starého roku se ještě neuzavřel. I když tma je v tomto měsíci nejhlubší a nejdelší z celého roku, snášíme ji často lépe než tmu lednovou, protože něco očekáváme, na něco se těšíme. Někdy se to stává i v životě. Totiž že očekávaná budoucí radost naplňuje člověka více než radost z momentální situace. To, co má jednou proběhnout vně, to my už teď prožíváme uvnitř. Pokud jde o periodicky se vracející událost, je to vcelku pochopitelné, protože k představování si budoucí události čerpáme ze svých vzpomínek na to, co už jsme prožili. Lze pociťovat radost i z budoucnosti, kterou jsme nikdy žádným způsobem neprožili?
Nedávno jsem četla vyjádření jednoho současného intelektuála o křesťanství. Křesťanství prý lidem přineslo „úprk do budoucnosti“, jímž odsunulo prožívání současnosti na vedlejší kolej. Je to taková ta nietzscheovská kritika, nad kterou můžeme jen mávnout rukou. Nebo se nad ní zamyslet. Popřípadě se zamyslet nad časem a nad jeho prožíváním.
Čas může letět, pádit, může plynout nebo se může vléci. Co to ten čas vlastně je? Je odvozen od pohybů nebeských těles a měří se kalendářem a hodinami? Nebo se odvíjí od stárnutí organismů? Často se mluví o tom, že nám tikají biologické hodiny; nebo o tom, jaký je náš biologický věk (který může být nižší nebo vyšší než kalendářní). Nebudu se pouštět do vysvětlování, protože se dost nevyznám v biologii, ve fyzice ani v příbuzných oborech, které se zabývají časem a jeho měřením, ale vím ze zkušenosti, že subjektivní vnímání času se může u různých osob v různých obdobích lišit. Dítěti obvykle trvá předvánoční čas celou věčnost, kdežto staršímu člověku uběhne velmi rychle.
Aby dětem před Vánocemi čas lépe ubíhal, pořizují jim rodiče „sladké“ adventní kalendáře. Dospělí si stěžují spíše na to, že utíká příliš rychle. Když jsem byla mladá maminka a měla jsem už svou domácnost, také jsem se zpočátku honila za tím, abych před svátky všechno stihla. Abych měla uklizeno, abych měla napečeno, abych sehnala zboží, které jsme k Vánocům „nutně“ potřebovali… Podléhala jsem řečem, co už má která z kolegyň a známých k Vánocům uklizeno, připraveno a nakoupeno a myslela jsem si, že to musím dohnat. Často jsem z toho byla nervózní a následně to pak odnesla rodina. Pamatuji si, jak jsem jednou na Štědrý den ráno zjistila, že je umakartová stěna naší panelákové koupelny ušmudlaná, tak jsem se se vší vervou pustila do čištění a přitom jsem hlasitě dávala najevo, jak jsem přetížená a jak je toho na mě moc. Zasáhl manžel, který mi přišel říct, ať se vzpamatuji a nechám toho, že ta stěna vůbec není důležitá. A měl pravdu. Dnes bych k tomu dodala, že hlavní je mít uklizeno ve svém srdci. Pak nás nemusí rozčílit, když nestihneme uklidit celý byt.
K Vánocům i k adventu lze zaujmout různé postoje. Například postoj komerční, při kterém podléháme nákupní horečce. Nebo postoj náboženskomoralistický, kdy nám bude vadit, že se v nákupních centrech už od listopadu stále dokola hrají koledy, zatímco by lidé měli spíš adventně rozjímat. Ale kolovrátkové omílání zesvětštělých vánočních písní a koled doprovázející předvánoční shon v nákupních centrech přece nikomu v rozjímání nebrání – tedy pokud nehodlá rozjímat přímo v některém nákupním centru. A vůbec – moralizovat druhé, že mi kazí mé Vánoce, mi nepřipadá právě křesťanské.
Je možné zaujmout též postoj okrašlovací a vyzdobovací, se kterým souvisí i ten zmíněný horečný předvánoční úklid. Jiný postoj je postoj jehovistický, který Vánoce úplně ignoruje. Občas mu podléhají i někteří křesťané. Potom ještě existuje takový postoj, kdy se dělá z Vánoc „posvátná kráva“. Dospívajícím či dospělým dětem se třeba zakazuje, aby je strávily mimo domov (protože babička by byla smutná). Nebo se jim nedovolí, aby si domů ke štědrovečerní večeři přivedly přítele, protože ten by nám ty čistě rodinné svátky nějakým způsobem „znesvětil“. Proč? Vždyť kdysi bývalo u nás zvykem prostírat jeden talíř navíc pro neznámého příchozího!
Pokud jde o Vánoce, jsem pro postoj „žít a nechat žít“. Slavte je nebo neslavte, záleží na vás. Já je mám ráda. V nákupních centrech ať si klidně hrají, co chtějí. Vždyť já tam netrávím půl života. Dospívající děti už nemám a dospělé nechám, ať si řídí svůj čas samy. Včetně rozhodování, zda chtějí nebo nechtějí strávit Vánoce s námi. A přijmu každého, s kým se mé děti rozhodnou trávit Vánoce. Vánoce tu totiž nejsou jen pro mne, ale taky pro ty druhé. Zejména pro děti. Jejich radost je moje radost. Ano, Vánoce nejsou z hlediska víry nijak důležité, ale nemusíme je ani odmítat. Můžeme si třeba myslet, že Bůh nám dal advent a Vánoce, abychom měli další důvod k radosti. Je to příležitost zažít čas jinak než obvykle. Je krásné uložit si takové okamžiky do paměti a vracet se k nim ve vzpomínkách. Pokud se v našem nitru zabydlila radost, láska a pokoj, pokud nebudeme očekávat od druhých, že nám ty bezpodmínečně radostné Vánoce zajistí oni, můžeme zažívat něco jako Vánoce vlastně kdykoliv během roku a nebude žádnou tragédií, když se některé skutečné Vánoce nevydaří tak, jak jsme si představovali.
O Vánocích bývalo (nebo ještě bývá) zvykem, že se k sobě lidé chovali ohleduplněji než jindy. A kupodivu to často šlo, i když jindy to nešlo vůbec. Člověk, který má ve svém nitru Vánoce – ve smyslu radosti a pokoje – by se snad mohl chovat k druhým lidem ohleduplně během celého roku. Občas se v diskusích řeší, zda vůbec máme právo se radovat, když „svět ve zlém leží“. Myslím, že máme, pokud budeme přát radost a pokoj i ostatním lidem. Třeba jako v básni, kterou přidávám na závěr.
ZIMNÍ PŘÁNÍ
Kéž se snáší sníh na krajinu
jemně jak peříčka
Ne jako vánice v horách
Kéž svítí hvězdy
měkce a pokojně
nad ospalou zemí
Poklidně spěte, unavení lidé
Dlouhé a tmavé jsou noci
Chladné a chmurné jsou dny
Navzdory tomu
kéž ve vašich domovech
rozkvete láska
Vždyť slunce se brzy vrátí
Mráz nebude štípat do tváří
Zas pokvetou louky
Zas budou bzučet včely
a zpívat ptáci
Teď zapalte svíčku
za uplynulý rok
A pusťte ho, ať odpluje
po proudu času
S nadějí se zadívejte
do budoucnosti
Tak tenhle pocit jakéhosi prázdna po Vánocích (a Silvestru) jsem kdysi také prožíval, paní Hájková. 😉
Najednou jako by nebylo na co se (dalšího) těšit. Ale že bych proto nedočkavě očekával jaro, to zase ne. Naopak, mě vždy naplnilo mrzutou náladou, když jsem viděl jak začíná tát sníh. Jmenovitě pražské ulice pak byly plné špinavě šedé břečky. Měl jsem rád zimu (ačkoli nijak tělesně nesnáším zimu, jakožto chlad). Měl jsem rád zasněženou krajinu, tichou, zadumanou, a tak trochu tajuplnou.
Období tání (velkého množství sněhu) jsme tu zažili v posledních dnech. 🙂 Ovšem je naděje, že ještě nějaký sníh tuto zimu napadne.
Já jsem se na to jaro nezačínala těšit hned po svátcích, Ale spíše až v tom únoru. Hlavně takhle na konci, když se „na svatého Matěje slunce zasměje“. A pravidelně, každého posledního února, jsem si u okna recitovala Wolkerovu báseň: „K oknu jsem včera a dnes přistoupila s velikou touhou, únor byl ještě. Zítra už bude březen – splavné růžové deště….“
Zdá se mi že text i báseň v jeho vyústění jako by naváděly k otočení perspektivy: Ne že nám je vyměřen čas (odkrokovaný nějakým z přirozeně periodických jevů) ale jako bychom sami svým bytím (jako každý jiný jev) svůj čas rozprostírali. Jako krystal sněhové vločky než roztaje na skle a stane se některou z dalších potencialit vody. Jako hořící svíčka která na chvíli zpřítomní společný prostor vzpomínkám i očekáváním.
Jako lék na kampaňovitost některých předvánočních aktivit jsem si někdy představoval, že bychom Vánoce mohli nechat přicházet trochu nečekaně-neplánovaně. Třeba nechat vyhlašovat „zvýšenou pravděpodobnost Vánoc“ Vatikánskou astronomickou službou 😉
No ano, pane Nusharte, také jsem zaznamenal že tato poslední básnička se v kontextu poslední tvorby paní Hájkové vyznačuje dost neobvyklým optimismem. 😉
Co se pak „kampaňovitého“ charakteru předvánočních aktivit týče, pak tady jsem si vzpomněl na někdejšího publicistu (později člena „Svobodné Evropy“) Milana Schulze, který ve vysílání SE jednou vyprávěl o tom, že někdy v polovině šedesátých let (snad stržen tehdejší uvolněnou atmosférou) dospěl k rozhodnutí, že se radikálně vymkne z této železné periodicity Vánoc – a Štědrý den i se svou rodinou slavil uprostřed žhavého léta!
Tento jeho počin mě dost překvapil, svým habitem byl Schulz (jak jsem ho krátce poznal) spíše usedlým maloměšťáčkem nežli nějakým extravagantním bořitelem konvencí; ale jak řečeno, ta vzrušivá atmosféra šedesátých let mnohdy dokázala učinit nečekaná kouzla.
Co se křesťanství a „úprku do budoucnosti“ týče – ovšem, něco na tom je, je to jeden určitý aspekt křesťanství. Je nepochybné, že v křesťanství všechno nakonec směřuje k „Poslednímu soudu“ a k naději na zmrtvýchvstání.
Můj vztah k Vánocům je poněkud ambivalentní. Tato skutečnost vyplývá již z povahy vzpomínek. Jsou hezké, ale rovněž tak bilanční: Kde je (třeba i jen domnělá) idyla dětství i pozdějších let?
K uvedenému se přidávají i další, leckým rovněž sdílené faktory. Slunovrat v běžném životě ještě skoro měsíc téměř nepociťujeme. Tmavost dní (zesílená absencí sněhu), působí ve prospěch větší radosti z Ježíšova zmrtvýchvstání o Velikonocích než narození, slaveného o Vánocích.
Vánoce navíc pro mě znamenají předčasný konec roku. Zatímco na Velikonoce bylo možno jet třeba „ven“, Vánoce byly a jsou vždy doma. Jsou skoro ročním obdobím. Leccos je potřeba (konečně) uklidit a co nejlépe pořídit. Vánoce se zkrátka zeptají, co jsem dělal v prosinci. A v lednu ještě doznívají. Je přece škoda tak pěkný stromek už odstrojit. Je to však hlavně moje nátura nikoli ranního ptáčete, která leccos posouvá, ne-li „bycha“ pozdě honí.
Na Vánoce proti sobě stojí nemalý osobní tradicionalismus, velící zachovat minulé i tentokrát (třebaže v podmínkách nebývalých), a touha po změně a svobodě (vlastně volnosti). K vítězství našlápnuto má ovšem v mém případě svého druhu věrnost.
Odstrojit (a vyhodit) vánoční stromek: jestliže jsem napsal že poté co proběhl (a byl už minulostí) Štědrý večer (jakož i Silvestr) tak se mě vždy zmocňoval pocit jakéhosi nedefinovatelného nenaplnění, pak ten moment kdy se odstrojoval a vyhazoval vánoční stromek, byl pro mě momentem čiré frustrace. Nějak ve mně vznikal pocit, že vše co bylo nějakým způsobem slavnostní a výjimečné tímto definitivně pomíjí, a že nastupuje zase čas víceméně konvenčního žití. Tento pocit byl umocňován ještě tím, že po tehdejších stromcích pravidelně zůstalo jmenovitě v koberci obrovské množství spadaného jehličí, které se jakýmsi podivuhodným způsobem natolik zabodalo a zarylo do kobercového pletiva, že ho prakticky nebylo možno vysát. Takže namísto vánočních oslav nyní nastávala namáhavá a frustrující práce s úklidem.
Co se pak té – relativní – „idyly Vánoc“ týče, tady záleží na tom v jakém věku. Ve věku dětském tato idyla, tato fascinace dozajista existuje. Ve věku dospělejším už pouze jak kdy, jaká je konkrétní konstelace.
Ta frustrace z odstrojování vánočního stromku mi připomněla jednu z Andersenových pohádek. Až na to, že ta pohádka je psána nikoli z pozice člověka, který má pocit nenaplnění z Vánoc, ale jakoby z pozice toho vánočního stromku, jemuž jsou také přisuzovány nějaké pocity. Stromek nejdříve roste v lese, je krásný, raduje se ze života, ze slunce, deště a větru, pak je uříznut, dostane se do města do nějaké domácnosti s dětmi, kde je o Vánocích slavnostně ozdoben a osvětlen, stane se středem pozornosti, z čehož se neméně raduje, připadá si velmi významný, vidí v tom vrchol svého života, ale ono to k jeho lítosti rychle pomine, strom je odstrojen a nakonec skončí na smetišti a potom shoří v ohni.
Také jsem si vzpomněla na jednu paní, která kdysi diskutovala na Referendu. Byla to už před těmi několika lety starší paní a věnovala se buddhismu. Zaujala mě svým názorem, že člověk nebude zklamán, když nebude v životě vůbec nic očekávat, tedy hlavně nic od jiných lidí.
Zřejmě jsem ji také něčím zaujala. Párkrát jsme si psaly e-mail a ona mi věnovala svou knížku, která má název Pronikavý vhled. Ta knížka jí prý kdysi mnoho dala. Buddhismus asi také. Myslela si možná, že u mne bude knížka v dobrých rukou, že se vydám stejným směrem jako ona. Ale já už jsem tehdy tíhla ke křesťanství a buddhismus mě nezajímal. Pak už jsme si nepsaly a já ani nevím, jestli ještě žije.
„… pocit jakéhosi nedefinovatelného nenaplnění“ – mi rezonuje jako nečekaně výstižná formulace i na vlastní dětské vzpomínky 🙂
_____
Bojím se to napsat, tuším že bych neměl – omlouvám se a prosím berte mne s velkou rezervou, ale ten Váš – Andersenův příběh ze života stromku mi nějak příliš připomněl (ne samozřejmě z pohledu Zevnitř! ) ten velký příběh jehož „okamžiky interregna“ jde také vidět jako důsledek lidské záliby v „ověšování“ osobně nezvnitřnělými nadějemi…
Já jsem v článku napsala:
„Dlouhé podzimně-zimní očekávání se dovršilo a naplnilo o Vánocích a najednou tu nebylo nic, k čemu by se člověk mohl upínat.“
To „naplnilo“ jsem myslela jako že se skončilo. (naplnil se čas…, naplnily se dny…)
Pocit nenaplnění, o kterém píšete vy, je něco jiného. To třeba člověk nechce, aby něco skončilo (protože to bylo krásné) – a ono to stejně skončí.
Moje myšlenky pracují dál, a tak mě napadla další souvislost.
Nedávno jsme se spolukřesťany diskutovali o žalmu 131. Je to velmi krátký žalm.
1 Poutní píseň, Davidova. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,
2 nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.
3 Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.
Šlo o slovo „odstavené“. Shodli jsme se na tom, že je to nevhodně přeloženo, protože odstavené dítě (dítě, které úplně přestaneme kojit), nebývá právě nejklidnější, ale často to odstavení špatně nese. (Než pochopí, že ho tím matka zcela nezavrhuje ani ho nenechá o hladu)
Já jsem pak navrhla vhodnější slovo: nakojené dítě. Na tom jsme se shodli. Nakojené dítě se opravdu chová klidně a tiše. Většinou usne.
Omlouvám se za odbočení, jen mě to tak napadlo.
Ten „pocit nedefinovatelného nenaplnění“ – ten má asi něco společného i s vědomím pomíjivosti (světských) věcí.
Píši „světských“, neboť i samotné Vánoce – či přesněji oslavy Vánoc – jsou v této podobě také fakticky světskou záležitostí. Je to – jako tak mnohé z lidského života – událost která slibuje více, nežli pak může reálně přinést.
V souvislosti s tím je pak možno započít úvahy na jedné straně o smyslu Vánoc (v jejich současné přebujelé a zkomercializované podobě), tak ale na straně druhé i o naší vlastní mysli. Která se vždy sama k něčemu upne, navnadí nás na sliby pocitu (trvalého) štěstí, aby nás pak zahrnula pocitem smutku či frustrace z toho, že onen prožitek štěstí byl jenom tak krátkodobý, respektive krátkodechý.
V daném ohledu by tedy vlastně skutečně mohli mít pravdu buddhisté, že upínat se na věci, na události bezprostředně jsoucího, předmětného světa je zásadně omylem, že znamená upínat se na fikce.
Na straně druhé – takto ortodoxně pojatý buddhismus znamená fakticky naprosté odloučení se od života samotného, který samozřejmě nikdy nemůže být pouze stavem trvalého štěstí (to by se ostatně časem nivelizovalo, to jest ztratili bychom pro něj cit, kdyby zde nebyl přinejmenším latentně přítomen kontrast s neštěstím). Život sám se vždy bude pohybovat ve vlnách mezi dny lepšími a horšími. Ta buddhistická naprostá negace života vezdejšího je cesta, která nevede nikam. (Ostatně pochybuji velice, že buddhisté sami tuto rezignaci na životní radosti a slasti praktikují skutečně důsledně.) Takto pojatý buddhismus je vhodný prakticky jenom pro obyvatele klášterů, kde je ovšem nějakých životních radovánek přítomno pomálu, a proto je výhodnější vlastní mysl k nim vůbec neupínat.
Ta buddhistická naprostá negace života vezdejšího je cesta, která nevede nikam, stejně tak jako pojetí jisté formy křesťanského údělu….zato nabízí nádech podivně šťastného civilizačního pokroku.
Ps Štěstí https://www.facebook.com/TrulyMind/videos/339804403454581/
Pane Poláčku je vaše mail adresa jopol…….funkční?
Kdo se upíná na věci tohoto světa, bude zklamán, protože spokojenost z nich plynoucí je jen dočasná. Neznamená to, že bychom neměli vůbec nic chtít. Pouze si nemáme od věcí nebo od zážitků (ani od lidí) slibovat něco, co nám nemohou dát.
Ježíš řekl ženě u studny: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
Neznamenalo to však, že by žena už neměla pít obyčejnou vodu, protože za chvíli bude mít opět žízeň. I když ona si to zprvu myslela, nevědouc, o čem to Ježíš vlastně mluví.
Nakonec i sám Ježíš musel pít tu obyčejnou vodu, přestože lidem nabízel pramen věčného života.
Pane Petrasku, to video je skutečně vynikající! 😀 Je tu v koncentrované formě vyjádřeno to, na co by jinak byly zapotřebí celé stohy kritických pojednání o prázdnotě, marnosti a bezperspektivnosti naší – ach tak šťastné – moderní konzumní civilizace.
Jestli je má uvedená adresa funkční? – Nejsem si teď zcela jistý, mám několik velmi podobných adres, které se liší pouze v detailech. A sám si nejsem schopen zapamatovat, která je ještě funkční a která ne.
Jisté je jenom jedno: tu kterou jsem svého času uvedl zde jako adresu kontaktní, tu jsem musel zrušit, protože se ji zmocnil nějaký zlovolný internetový bot, a stále mi ji zaplavoval spamy. Ale ta adresa na kterou jste mi v minulosti posílal nějaké maily – ta by měla být ještě funkční. Pokud by s ní něco nebylo v pořádku, dejte mi vědět, poslal bych Vám adresu náhradní.
Ano, paní Hájková, tato scéna s Ježíšem a ženou u studny kterou jste zmínila skutečně velmi pregnantně vyjadřuje nejvlastnější smysl Ježíšova působení na této zemi. Ale – zároveň v tom co jste k ní sama napsala se dost možná otevírá určitá disproporce, a to sice mezi „věčným“ a pouze momentálním uhašením žízně.
Jak správně píšete v zásadě je v životě zapotřebí obojí; jenže vlastně všechny velké duchovní směry mají nevyhnutelně tu vlastnost, že do popředí staví především ty své vlastní „věčné“ pravdy. V jejich záři pak přece jenom blednou pravdy respektive „nápoje“ všedního života vezdejšího.
Nemám pocit že některý z těchto velkých duchovních směrů by dokázal obě tyto stránky lidského žití spojit v opravdu bezrozporný, jednolitý, přirozený celek. Takováto přirozená jednota existovala snad naposled v duchovních představách přírodních národů (nebo snad naposled ještě u „pohanských“ Řeků a Římanů), kde se svět bohů bezprostředně prolínal s přirozeným lidským životem.
Ovšem tam zase ještě nebyly přítomny (respektive ne natolik rozvinuty) ony „věčné pravdy“.
Možná právě v tom je slabé místo některých pojetí křesťanství: málo „počítá“ také s konkrétní lidskostí Ježíšovou, Mariinou… Přitom evangelní Ježíš právě i k tomu vyzývá – a vede tak k tomu abychom více „počítali“ právě i s lidskostí svojí vlastní (před Bohem).
Pane Poláčku, můj Váš Mail je zřejmě postarší a odmítá doručit dobrý text o kořenech současné pravicové revoluce a levicové sešlosti.
Nedávno jsem četla na Facebooku, že v římskokatolické církvi je prý dostatečně zastoupen ženský prvek, protože Marie byla téměř zbožštěna, stala se Královnou nebes, byla postavena prakticky na úroveň řeckých bohyň…. O lidské stránce se pisatel nezmínil.
Ježíš býval často zobrazován jako Pantokrator – tedy ten, který byl „dříve než Abraham“, druhá osoba Boží Trojice.
Taky mám raději ty jejich lidské postavy.
„Kdo se upíná na věci tohoto světa, bude zklamán, protože spokojenost z nich plynoucí je jen dočasná. Neznamená to, že bychom neměli vůbec nic chtít. Pouze si nemáme od věcí nebo od zážitků (ani od lidí) slibovat něco, co nám nemohou dát.“
Přílišné upínání se, upnutí se obecně nebývá zdravé a zvláště na věci by nemělo být neodolatelně silné.
Na druhé straně, i zklamání patří k životu. Vyhýbat se mu (jednomu je i druhému) znamená v důsledku se bát.
Schopnost těšit se je dost podstatným ukazatelem duševního mládí. Je dobré si jí aspoň kousek zachovat. Samozřejmě, není-li už člověk dítětem, hned ze všeho „druhé vánoce“ nemá. Zvláště když většinu svých „poprvé“ zažil, jak tomu dnes bývá, docela brzy, ne-li předčasně. V dospělosti se nás někdy zmocňuje obava, abychom těšením se nepřivolali něco nemilého. Máme si však kazit radost z každého pochutnání, protože jednou si při takovém zlomíme zub?
Jistě, mít přílišné očekávání, znamená nebýt mile překvapen. Když nám někdo řekne, že ten a ten film, obraz, kostel, nebo údolí jsou nádherné, nebude posléze náš vlastní dojem pravděpodobně kdovíjak silný. Nemluvě o absenci radosti z osobního objevu. Ocitneme-li se v na příslušných místech, v kině, na výstavě, někde v obci, či u řeky bez přípravy, nejlépe cestou jakéhosi noření se (proto je pro památky zachování kontextu tak důležité), můžeme být tím, co uvidíme, mocně uchváceni, dojati a přemoženi.
Všichni si asi pamatujeme, jak nás jako děti zlobilo, když rodiče (a dospělí vůbec) nesdíleli naše rozšíření očí, či dokonce neodolali, aby občas nepronesli moudra typu „už aby bylo po těch vánocích, po té „dovolené“ atp. Mimochodem, přirovnání k dětem má za nosná i Ježíš v evangeliích.
Dobře, pane Petrasku, pošlu Vám novou adresu. Pokud byste ji (ještě dnes) neměl dostat, dejte mi zde opět vědět.
Ovšem, teď mě napadá: Vy jste přece také svého času změnil svou mailovou adresu, ne? – V té době kdy se nějak pokazilo Vaše původní spojení. Takže teď nevím jestli se k Vám moje zpráva dostane. – Jak řečeno, dejte mi v tom případě vědět, vymysleli bychom něco nového.
Božské a lidské v křesťanství: podle Hegela (ale i podle křesťanské teologie vůbec) má křesťanství v osobě Ježíše překonávat dichotomii mezi božským a lidským, má být (definitivní) syntézou obojího. Ovšem – tak je tomu v čiré teorii, ale i zde praxe poněkud pokulhává za teorií. Už kdysi jsem zde napsal (v dialogu s paní Hájkovou), že Ježíš sice platí jako člověk a zároveň bůh (Boží syn, součást Trojjedinosti); ale že ve skutečnosti v evangeliích vystupuje prakticky výhradně jenom ve své božské roli. Zkrátka, jako by mu při každém jeho výstupu nad hlavou zářila svatozář. Je jenom velmi málo momentů, kde alespoň na chvíli probleskne jeho přirozeně lidská stránka. (Například když sám zmiňuje že je – svými nepřáteli? – označován za „pijáka vína“.)
To samé se ostatně týká i samotné Marie. Celkově bych tedy soudil: ano, v křesťanství je skutečně možno zaznamenat určité propojení elementů lidských a božských; ale k opravdové, bezrozporné jednotě obojího – ve smyslu dialektické syntézy – podle všeho vede ještě dlouhá cesta.
Očekávání a zklamání: ano, mé pocity jakéhosi nedefinovatelného zklamání (či nenaplnění) jmenovitě z Vánoc v mém dětském věku byly zřejmě do značné míry způsobovány právě tím, že se k nim upínalo příliš mnoho očekávání. Která pak samotná životní realita jen stěží dokázala naplnit. Vlastně už v tom okamžiku, kdy byly rozbaleny všechny dárky, se u mě pravidelně dostavoval pocit: „A tohle už bylo všechno?“ Náhle už nebylo na co (dalšího) se těšit, co ještě očekávat. Jako jediná „útěcha“ zbývalo už jenom vánoční cukroví. Které ale také nebylo možno konzumovat donekonečna.
Ano, přílišná očekávání pravidelně devalvují naše prožitky; a to i v případě že jsme zažili něco skutečně kvalitního. Zdá se, jako by opravdu tou nejlepší životní strategií bylo heslo „Zanech všech nadějí!“ nad bránou Dantova pekla. 😉 Pak člověk může být už jenom pozitivně překvapen, že věci nejsou až tak zlé jak je původně očekával.
Mně se zdá, pane Poláčku, že biblický Ježíš a Marie jsou podstavy víc lidské než božské. Ježíš se projevil jako Bůh snad jen na hoře Proměnění, kdy jeho tvář i jeho oděv nadpozemsky zářily. Jinak sice v evangeliích dělá zázraky, ale při tom působí velmi lidsky. Některé věci bychom mu z hlediska dnešních představ o zdvořilosti možná i vytkli. Nemyslím právě to pití vína, ale třeba jak proklel fíkovník a nechal ho uschnout za to, že na něm nebyly plody, když měl hlad. nebo jak řekl Syrofeničance žádající ho o pomoc „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Čímž jí dal vlastně najevo, že ona je oproti Židům méněcenná. A možná i další věci by se našly.
A samozřejmě se nejvíce projevuje jako člověk ve svém utrpení.
Chtěla jsem to napsat už včera, ale byla jsem po těch včerejších událostech tak smutná, že se mi ani nechtělo. Člověk (i když se ho to osobně přímo netýká) si vždycky uvědomí, v jakém světě to vlastně žijeme.
Mám na tuhle otázku pohled spíše jako Vy, paní Hájková. Když pominu Ježíšovy zázraky (ale ty později a v jiných vyprávěních konali také i pouzí, v ty chvíle ještě „nehotoví“ svatí), evangelijní texty mají v podstatě ráz sdělení o lidech. Jistě, věřících, v Ježíšově případě i ve vlastní vyšší poslání. Proto také svého času mohli přijít znalci se závěry, že Markovu evangeliu původně chyběl konec, ozřejmující Ježíšovu božskou přirozenost. Kdyby byla povaha evangelií jiná, protikladná, asi by byla všednějším vyprávěním (o bohu, či bozích) než jsou.
Paní Hájková, co se týče Vaší poznámky nejníže. Ano, je to velmi smutné a frustrující. Zločinec (výrazy jako „zesnulý pachatel“ shledávám nemístnými) mohl zaútočit kdekoli, v metru, na trzích… Člověku jde hlavou, že ti v dobrém „študáci a kantoři“ padli vlastně místo nás, kteří do té krásné školy nechodíme… Aby nezemřeli dvakrát zbytečně, měla by společnost tlačit na v kramflecích ne silnou vládu, aby ustoupila od své podpory držení zbraní. Myslím, že studenti i my ostatní, co
nesloužíme u vojska ani policie, vůbec nemáme co být sběrateli palných zbraní, natož
automatických. Nejsme v Americe, abychom se divili „jak divizny“, že existuje zlo, či patologie. Jenže už nyní je patrné, že jen doopravdy otevřít příslušnou diskusi bude problém.
Co se – až doslovně zločinně laxních – českých zákonů ohledně držení zbraní týče, v tomto ohledu jsem svůj názor na věc vyjádřil v diskusích jak na DR, tak i na BL. Ale jak píše pan Horák, sotva se dá očekávat že by se v tomto směru rozjela nějaká skutečně do hloubky jdoucí diskuse. (Právě dnes na BL jsem měl kontroverzi s jedním účastníkem, který – jak je tomu u této sorty lidí obvyklé – tvrdil že restrikce na držení zbraní prý nic neovlivní, ničemu nezamezí.)
Z mé strany to ostatně není nijak momentální postoj, už při přijímání (respektive liberalizování) zákona o nošení zbraní před léty jsem se k tomu na sociálních sítích postavil zásadně negativně, dostal jsem na tomto základě dokonce pozvání z televize do jednoho diskusního pořadu na toto téma (jako divák), tuším že se to jmenuje „Máte slovo!“ moderátorky Jílkové. (Do pořadu tohoto druhu bych ovšem nešel i kdybych k tomu měl reálnou možnost.)
—————————–
Ovšem co se označení „zločinec“ týče – ne, to v takovémto případě skutečně není na místě. Činům takovéhoto druhu se ve forenzní psychologii říká „rozšířená sebevražda“; a každá sebevražda je v prvé řadě naprosto zoufalým počinem někoho, kdo už nedokáže unést svůj vlastní život. Většinou sebevrazi ovšem zničí pouze život vlastní; ovšem někdy jejich narušená mysl propadne fatálnímu přesvědčení, že na jejich životním neštěstí, na jejich utrpení je vinen okolní svět. Který je nechce pochopit, nechce je přijmout. Oni se pak svým činem mstí tomuto světu; ze svého převráceného vidění reality dokonce právem.
Jsou to tedy tragické případy, od samotného počátku až do jejich vyústění; ale o „zločinném“ smýšlení se tu sotva dá právem hovořit.
Něco jiného byl ovšem takový Breivik; i u něj sice působily přesně ty samé příčiny (jeho matka ho nikdy nepřijala, vlastně původně dokonce chtěla nechat provést interrupci), což u něj zřejmě v pozdějším věku vedlo právě k tomuto životnímu pocitu že ho svět nepřijal, že ho odmítá, a že on se mu za to pomstí. Ovšem – u Breivika se k tomu přidružila i nenávist ryze ideologická, to jest on toto své vnitřní pnutí přetavil v ryze fašistické smýšlení.
Co se pak Ježíšovy lidskosti týče, já nadále setrvávám u přesvědčení, že ve svém reálném životě byl ještě mnohem „lidštější“, nežli jak to podávají evangelia. Například bych si docela vsadil na to, že ve svých disputacích se zákoníky a farizeji naprosto ne vždy byl tak jednoznačným a přesvědčivým vítězem, jak by se mohlo zdát na základě evangelických textů. Docela bych si by jist že i on byl nezřídka unavený, skleslý a malomyslný. V evangeliích – v těch několika málo pasážích kde jsou tyto jeho projevy skleslosti zmíněny – ovšem i tyto jsou vylíčeny v jakémsi božsko-heroickém duchu: jakožto utrpení bytosti nadzemské, kterou pozemský svět nechápe, nikoli jako malomyslnost „obyčejného“ člověka.
Mimochodem, ta scéna s fíkovníkem – tady bych si troufal tvrdit že ta se naprosto nevztahuje k prostému, naturálnímu nasycení, nýbrž že se i zde jedná o klasickou ježíšovskou alegorii, kdy Ježíš vyjadřuje právě že maximální frustraci ze světa, který – místo aby člověku přinášel výživné plody – je duchovně prázdný a neplodný. A proto tento svět zahrne svým prokletím.
Což má ostatně podle mého soudu nemalou příbuznost s oním textem o Nietschem, který mi poslal pan Petrasek. Ještě se k tomuto textu podrobněji vrátím.
Mimochodem, paní Hájková, M. Hauser mi na FB skutečně (doposud) neodpověděl; ale když se člověk podívá na výlevy určitých jedinců tam, pak není ani divu že on své facebookové konto užívá jenom k veřejnému oznámení svých aktivit, a k ničemu jinému.
Pane Poláčku, výraz „zločinec“, odvozený od pojmu zločin, s velmi jasnou etymologií, je podle mého názoru pro použití v konkrétním případě zcela příhodný, a to jak v jeho významu trestněprávním (k soudnímu projednávání hromadné vraždy ovšem pro smrt pachatele nedojde), tak i v širším, morálním. Každý neseme nějaký „svůj kříž“, i zločinci. To však nic nemění na existenci a povaze zlých činů.
K prokletí fíkovníku: Ano, zmiňoval jsem tu kdysi také toto místo Markova/Matoušova vyprávění. Už nevím v jakém kontextu ale je to pro mne jedno ze silných míst pomoci k vnímání Ježíšova autentického lidství. Nemyslím si že je třeba vykládat ho více „alegoricky“ než předcházející „obtěžkávání očekáváními“ při příchodu do Jeruzaléma a následující vyhánění penězoměnců z Chrámu – takto pro mne tvoří lidsky srozumitelný kontext utrpení – narůstajícího vědomí Osamění… Které však se nechce a ví že nemůže jakkoli vyhnout svému poslání jako pravdivého Slova…
Ze žalmu 139/8: Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
Pan Poláček tvrdí, že scéna s fíkovníkem je alegorií: „Ježíš vyjadřuje právě že maximální frustraci ze světa, který – místo aby člověku přinášel výživné plody – je duchovně prázdný a neplodný. A proto tento svět zahrne svým prokletím.“
Tak si srovnejme výroky:
– Ježíš po nenalezení plodů ve světě zahrnul svět svým prokletím (pan Poláček)
„Nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“ (Jan 12, 47)
Bohužel, zdá se, že to srovnání nahrává panu Poláčkovi. Lze tak totiž vysvětlit, proč vlastně svět stále ještě není spasen.
(To byla trocha ironie, která nikoho nezabije 🙂 )
Ale nenechte si mou ironií kazit Vánoce, čtenáři tohoto webu. Přeji všem pokoj, radost, štěstí, zdraví nejen v těchto dnech, ale po celá dlouhá léta.
Připojuji se k přání paní Hájkové. Přeji všem, kteří na tyto stránky často, nebo i jen zřídka zabrousí, aby prožili pěkné Vánoce a aby se jim po nich po všech stránkách dařilo.
Pane Horáku, budeme „zločincem“ nazývat schizofrenika, kterému jeho hlasy v hlavě poručí, aby někoho zabil, a on tak učiní? Asi sotva; budeme mluvit o nemocném, tedy těžce postiženém člověku. I když objektivně spáchal zločin.
Jistě, v daném případě se nejednalo o schizofrenii; zákon v zásadě rozlišuje mezi dvěma stavy, v hovorové řeči „příčetnost“ a „nepříčetnost“. Nynější střelec by byl podle tohoto rozlišení zřejmě uznán příčetným, tedy odpovědným za své činy.
Jenže – ta hranice mezi „příčetností“ a „nepříčetností“ je ve skutečnosti velice nejasná, klouzavá. A v těchto přechodových stavech mohou i dva soudní znalci dospět k diametrálně odlišnému závěru ohledně odpovědnosti pachatele za jeho jednání.
My jsme o této odpovědnosti člověka zde už mnohokrát hovořili; a opakovaně byla zmiňována jedna povídka Karla Čapka, ve které Bůh říká, že soudit, odsuzovat pachatele trestných činů mohou jenom a pouze pozemští soudci; zatímco on, Vševědoucí, tak činit nemůže, právě proto že on ví o všech příčinách, které daného člověka k jeho činu vedly. Respektive – které ho k němu předurčily, determinovaly. Nějaká vlastní „vina“ člověka je tu pak záležitostí krajně problematickou.
Paní Hájková, výroky o Ježíšovi z Janova evangelia je vždy nutno brát s velkou rezervou; především tehdy když se nacházejí v rozporu se podáním evangelií synoptických. Ostatně jsme už v minulosti opakovaně zmiňovali, že ohledně Ježíšova vztahu ke světu je možno nalézt zcela protichůdné výroky.
Co se pak dané scény týče: opravdu se nedomnívám, že by do biblického kánonu našlo cestu něco natolik banálního jako že by se Ježíš rozkatil na fíkovník proto, že se z něj nemůže – čistě fyzicky – nasytit.
Ale – podíval jsem se teď na německou Wikipedii https://de.wikipedia.org/wiki/Verfluchung_des_Feigenbaums ; podle ní je daná záležitost celkem jednoznačná, fíkovník zde stojí jakožto symbol pro Chrám, jeho duchovní prázdnotu.
Měl jsem tedy pravdu v tom ohledu, že se v každém případě jedná o alegorii, že se Ježíš hněvá nikoli kvůli natolik banální záležitosti jako je uschlý fíkovník, nýbrž hněvá se na židovský Chrám, který by měl dávat lidem duchovní potravu, ale přitom je sám duchovně zcela vyschlý a prázdný.
Jinak také všem účastníkům a členům naší malé komunity přeji pokud možno hezké a poklidné svátky. 🙂
No dobře, pane Poláčku, to je ale něco jiného. Takový výklad je přijatelnější. Vy jste ale poprvé nenapsal, že chrám nepřinášel plody, a proto byl Ježíšem proklet, ale že jím byl proklet celý svět. To je rozdíl.
V Biblickém komentáři ke Starému Zákonu to vykládají podobně, jen s tím rozdílem, že nemluví o chrámu, nýbrž o židovském národě. Ten byl tím neplodným fíkovníkem, protože se nechoval tak, jak od něj Bůh čekal. Také se tam píše, že prokletí židovského národa není věčné, ale že pomine nejpozději při druhém Kristově příchodu. „Pak bude spasen všechen Izrael.“ (Římanům 11, 26)
Oprava – v komentáři k Novému Zákonu.
No ano, já jsem tuto ježíšovskou alegorii napřed vyložil všeobecně. Ovšem je nutno vidět i to: Ježíš svůj hněv směřoval víceméně stejně tak proti oficiálnímu duchovenstvu (Chrámu), tak ale stejně tak znovu a znovu i proti samotné – judaistické – společnosti, která sice mechanicky dodržuje nařízení Zákona, ale v jejím reálném jednání je to pouze mrtvá litera.
V tomto ohledu tedy není žádného zásadního rozdílu mezi kritickým postojem Ježíše jak ke (chrámovému) duchovenstvu, tak k celé tehdejší židovské společnosti vůbec.
Přeju všem, co sem píšete, sváteční pohodu. Ať se vám přenese i do nového roku.
Děkujeme srdečně, paní Zemanová. 🙂