Ekonomické reformy „Pražského jara“

Je možná socialistická tržní ekonomika?

Josef Poláček

Tento text je kopií mého diskusního příspěvku na Deníku Referendum, v rámci diskuse o vztahu kapitalismu a socialismu, konkrétně pak o tom jestli v reformním roku 1968 bylo či nebylo možno vytvořit životaschopný model tržní, ale zároveň kapitalistické ekonomiky. https://denikreferendum.cz/clanek/32868-proc-pirati-ztraceji-podporu

„Es ist ein ebenso frommer wie dummer Wunsch, daß der Tauschwert sich nicht zum Kapital entwickle oder die den Tauschwert produzierende Arbeit zur Lohnarbeit.“

Tedy v češtině: „Je to stejně tak zbožné jako hloupé přání, aby se směnná hodnota nevyvinula v kapitál nebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu.“

Tak tohle je orginál Marx, pane Profante. Už za jeho časů totiž existovaly iluze, že je možno zachovat jakousi přirozenou, neškodnou, neagresivní tržní ekonomiku, aniž by tato časem zmutovala v kapitalismus.

Marx tady naprosto jasně konstatuje, že takové představy jsou naprostou iluzí. Tržní ekonomika nevyhnutelně vede k akumulaci finančních prostředků v rukou omezené skupiny (úspěšnějších) tržních subjektů. A tyto akumulované finanční prostředky – pokud jsou použity na své další zhodnocení, prostřednictvím námezdní práce – to není nic jiného než docela obyčejný kapitál.

A kde máme kapitál jako klíčový moment, motor celé ekonomiky – tam máme i kapitalismus.

To že tento kapitalismus sekundárně a parciálně omezuje volnou konkurenci (tedy volnou tržní ekonomiku) – to je sice fakt, ale to naprosto nic nemění na to zcela zásadním faktu, že tržní ekonomika nevyhnutelně vede k instalaci (a k dominanci) kapitalistického způsobu produkce.

——————————–

A teď se tedy ještě jednou podívejme na ekonomické reformy roku osmašedesátého.

„Šikův tým chtěl socialistický trh při delegovaném státním vlastnictví“ – ano, tato charakteristika je v zásadě naprosto přesná; ale naprosto klíčové je uvědomit si přitom jednu věc: ti osmašedesátníci pořád ještě mohli žít v blahé víře v „čistý“ socialismus marxisticko-leninského ražení. To jest: oni mohli stále ještě věřit v zásadní homogenitu zájmů mezi státem, produkčními subjekty a (pracujícím) lidem. Oni tedy vycházeli z toho, že „socialistické“ národní podniky budou přirozeně usilovat o to samé, o co usiluje socialistický stát – tedy o další výstavbu socialismu, o všestrannou produkci humánních hodnot. Kde materiální produkce měla sloužit humanizaci člověka, ale neměla být samoúčelem, tedy úpadkem k plochému konzumismu v klasickém kapitalismu.

Ty národní podniky, kterým nyní měla být poskytnuta operační a tržní autonomie, tedy nadále zůstávaly ve státním vlastnictví, a očekávalo se tedy, že už jenom tím se budou chovat „socialisticky“.

– Ovšem, dnes už samozřejmě dávno víme, jak dramatický rozpor může existovat mezi „zespolečenštěním“ a „zestátněním“ produkčních prostředků. A že samotné státní vlastnictví ještě nijak nezaručuje, že produkce materiálních statků bude skutečně mít celospolečenský, tedy socialistický charakter.

Musíme si danou situaci představit naprosto konkrétně. Národní podniky tedy sice neměly mít soukromého vlastníka; nicméně měly pracovat pro zisk. A to sice pro vlastní zisk. Státu měly odvádět jenom odvody – tedy jako jakýkoli jiný subjekt v běžné tržní (kapitalistické) ekonomice. Tento zisk měl v zásadě zůstat podniku; měl pak být rozdělen na část která bude použita na investice, a část která bude rozdělena osazenstvu (tedy zaměstnancům a managementu) jako prémie.

A tady už máme první zádrhel: ve volném tržním (a tedy konkurenčním) prostředí by některé národní podniky byly úspěšnější, a některé by se potácely na hraně konkursu. To pak ale znamená: namísto spravedlivé socialistické rovnosti, stejné odměny za stejnou práci, by nastal stav, kdy zaměstnanci bohatých národních podniků by měli mnohem vyšší příjmy, nežli ti z podniků chudých! A to za stejnou práci!

A za druhé: jak už řečeno, některé podniky by v nové volné konkurenci podlehly. (To byl ostatně výslovně jeden z cílů reformy: vysoce ztrátové, doposud masivními státními subvencemi uměle při životě udržované podniky měly zmizet, skončit v konkursu.) To pak ale znamená, že by zde nevyhnutelně nastal ten samý nemilosrdný boj o přežití, jaký vládne v kapitalismu!! Namísto nějaké „socialistické pospolitosti“ by zde tedy zavládl docela obyčejný boj všech proti všem.

Jaký reálný význam by tu tedy měl ještě onen formální titul „státního vlastnictví“? Když by tento stát těmto „národním“ podnikům fakticky nemohl a nesměl nic předepisovat, o všem podstatném by si rozhodovaly samy?…

A dále: zisk (kromě standardních odvodů státu) by tedy zůstával v podniku. Tento zisk jak řečeno měl být rozdělován podle určitého klíče, ve formě prémií. Ovšem – u těch úspěšných podniků by se časem nahromadil obrovský kapitál, z onoho podílu určeného k novým investicím. A teď – nedošlo by snad k tomu samému efektu jako to bylo po Listopadu? – Tedy k masivnímu tunelování tohoto podnikového majetku jeho manažery? Kteří by se asi mnohdy nespokojili jenom se svým platem, když by měli na dosah tak obrovské finance?…

A pak by tu byl ještě jeden aspekt, který se všeobecně zcela přehlíží. Totiž: mělo být povoleno volně zakládat nové podniky. A ty by vlastně už vůbec nebyly vázány nějakými „socialistickými hodnotami“. Dejme tomu, že by se zde vynořil nějaký Bill Gates. Který by dostal nějaký výborný inovační nápad, slibující vysoký zisk. Tak by si – třeba s několika přáteli – založil podnik, který by pro formu měl družstevní (tedy „socialistickou“) vlastnickou strukturu. Toto „družstvo“ by tedy bylo veleúspěšné, pohádkově by zbohatlo, a jeho družstevní spolumajitelé také. A teď: co by toto všechno ještě mělo společného s nějakým „socialismem“? Když by se nakonec nejednalo o nic více, nežli o holý zisk?! A navíc: tyto nové, inovační, fakticky soukromé produkční subjekty by svou dravostí vysloveně válcovaly staré, většinou těžkopádné a neefektivní národní podniky. Které by tedy jeden za druhým šly do konkursu, a jejich místa by zaujímali tito noví, agilní dravci.

Ještě jednou tedy: ano, českoslovenští reformátoři v roce 1968 skutečně chtěli zavést socialistickou ekonomiku s elementy volného trhu. Ovšem – naprosto nic nehovoří pro to, že by mohli být schopni tuto kvadraturu kruhu vyřešit. Jejich trvalým odkazem zůstává, že se o to alespoň – v dobrém úmyslu – pokusili; ale řešení tohoto problému (pokud je vůbec objektivně možné) je natolik krajně složité, že v každém případě ještě dodnes nikdo takový model vytvořit nedokázal; a současnému lidstvu bude trvat asi ještě hodně dlouho, než to dokáže.

Pro tuto chvíli bychom byli velmi spokojeni s tím, kdyby se alespoň nutnost a potřebnost usilovat o tuto „třetí cestu“ mezi komunismem a kapitalismem dokázala konstituovat jako obecně sdílený společenský konsens.

Jak zkrotit kapitalismus? Piketty versus Drulák

Josef Poláček

Byl jsem upozorněn na jeden text Petra Druláka, ve kterém tento známý politolog představuje, a zároveň kriticky hodnotí názory velmi populárního autora současné doby Thomase Pikettyho na to, jakým způsobem by bylo možno zkrotit současný kapitalismus – to jest v prvé řadě, jakým způsobem by bylo možno odstranit či alespoň radikálně zmenšit dramatické nerovnosti v rozdělení společenského bohatství, kterými se vyznačuje současný kapitalismus.

Tento Drulákův článek je možno si přečíst zde: https://issuu.com/mdakademie/docs/201214_piketty_drulak_web

(Pro jistotu připomínám, že je nutno si ono video zvětšit kliknutím na obdélníček vpravo dole na velikost obrazovky; potom je tento text už docela dobře čitelný.) Je to sice dost dlouhý text; ale opravdu se vyplatí ho číst, Drulák – to je nutno mu uznat – zde naprosto precizně populární Pikettyho návrhy na prosté zdanění kapitalismu demaskuje jako naprosto iluzorní, a především vnitřně rozporuplné.

Potud je tedy P. Drulákovi nutno vyslovit plné uznání. Ovšem – v závěrečné pasáži kde naznačuje vlastní návrhy na řešení problému současného kapitalismu, tam nakonec propadá té samé naivitě jako Piketty – navíc okořeněné jeho zřejmě nevyléčitelným nacionalismem. Tam kde Piketty propadá naivní představě že kapitalismus je možno zkrotit prostě a jednoduše tím, že ho zdaníme, tam Drulák řešení spatřuje v jakémsi mystickém pojetí národní jednoty, kdy kapitalisté prý dobrovolně svůj majetek rozdají svému národu, jenom aby se nemuseli vystěhovat do ciziny!!

Podrobný rozbor a kritiku těchto představ – jak Pikettyho tak Druláka – jsem podal na Fóru Levice; zde tento můj elaborát přetiskuji:

PIKETTY VERSUS DRULÁK; OTÁZKA SOCIÁLNÍ ROVNOSTI

Co k tomu říci? – V prvé řadě je nutno uznat: Drulákova analýza (a zároveň kritika) Pikettyho názorů a návrhů je vynikající. Naprosto precizně Drulák odhaluje všechny slabiny Pikettyho koncepce. Především její naprostou rozporuplnost: krátce řečeno Piketty chce provést revoluci bez revoluce. On chce prosadit změny které by ve svém souhrnu znamenaly zásadní změnu celého ekonomicko-společenského uspořádání, tedy fakticky revoluci – ale přitom zachovává samotný základ kapitalistického řádu zcela netknutý, tedy volný trh s jeho principiálně komerčním charakterem, který nevyhnutelně směřuje k nerovnoměrné distribuci vytvořených hodnot. To je u Pikettyho skutečně naprosto zásadní protiklad; vzhledem k tomu jsou Pikettyho představy o řešení prostřednictvím jakési deliberativní demokracie vyloženě naivní.

Takže tedy – naprosté a bezvýhradné uznání vůči jedinečnému intelektu a erudici Petra Druláka? Uznalé sklonění se před železnou logikou jeho argumentace? Skoro; ale toto „skoro“ ve skutečnosti znamená velice dramatické limity.

Podívejme se napřed na to, jakou sám Drulák navrhuje alternativu vůči Pikettovým představám o vyrovnání příkrých sociálních a příjmových rozdílů. A jediné Drulákovo řešení je – národ!! Po rozsáhlé systémově-společenské a systémově-ekonomické analýze zde Drulák najednou – bez jakéhokoli přechodu, naprosto iracionálně a protismyslně vyrukuje s představou, že všechny problémy jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší – národ!

Naprostou nesmyslnost takovýchto představ si uzřejmíme, když si uvědomíme, že všechny uvedené problémy (sociální a příjmová stratifikace za kapitalismu) mají objektivní, univerzální charakter, to jest platí stejným způsobem ve všech průmyslově vyspělých zemích. A tento naprosto univerzální rys soudobého kapitalismu má být řešen jenom jakousi mystikou národa!! Je to asi něco takového, jako kdybychom dejme tomu teorii relativity chtěli řešit tím, že ji zasadíme do kategorií a hranic jednoho jediného (výlučného?..) národa. Nakonec bychom tímto způsobem ještě nejspíše skončili někde u „židovské fyziky“… Tyto společensko-ekonomické struktury jsou totiž stejně tak univerzální, jako přírodní zákony. Že Drulák tady dokáže „řešení“ hledat s odvoláním na národ, to je možno vysvětlit jenom jeho až vysloveně patologickým nacionalismem, který mu doslova zatemňuje mozek. Takovéto výklady a představy nemohou být předmětem seriózní diskuse společenskovědní, nýbrž vysloveně zkoumání ryze psychologického.


Že se Drulák nakonec dostává k takto nesmyslným závěrům a představám, to je ovšem podmíněno jednou zcela fatální chybou v jeho úvahách ryze teoretických. Ocitujme si klíčovou pasáž jeho vývodů:

„Ukazuje (Piketty) sice, že jevy jako trh, vlastnictví či nerovnost nejsou přirozeně dané, nýbrž ideologické konstrukce s mocenskými a ekonomickými důsledky, ale ideologie vlastnictví je pouze klíčový kámen ideologické stavby liberalismu, kterou sám Piketty nikdy tak úplně neopouští.“

Tak tedy podle Druláka je trh – tedy tato nejvlastnější materiální základna kapitalismu – pouhá „ideologická konstrukce“!! Trh, tržní ekonomika, to tedy nemá být objektivní realita, nýbrž jenom konstrukt našich vlastních představ; snad nám nakonec Drulák vysvětlí, že celý ten kapitalismus se nám prostě jenom zdá!..

Je až neuvěřitelné, jak může natolik erudovaný autor s vážnou tváří vůbec jenom vyslovit takovýto nesmysl. – Ano, je sice fakt že i sám Marx vznik komunistické společnosti podmiňoval odstraněním tržní ekonomiky (neboť tato nevyhnutelně vede ke kapitalismu); ovšem za prvé, právě odstranění trhu (a víra v možnost „společenského vlastnictví“ a společenského řízení ekonomiky) bylo jedním z úplně největších Marxových omylů (a celá historie reálného socialismu je jedním jediným dokladem naprosté omylnosti této představy); a za druhé, Marx sice věřil že trh je možno zrušit – ale jenom na základě objektivního vývoje materiální základny společnosti. Marx by nikdy nemohl vyslovit tak neuvěřitelný nesmysl, že trh je jenom „sociální konstrukt“, který si kdokoli může vytvořit či zase odmyslet, jak se mu jenom zachce!

Zkrátka: Drulák sice kritizuje Pikettyho pro polovičatost jeho řešení, které zůstávají jenom v rovině institucionální, zatímco základ kapitalismu zůstane netknutý; ale sám Marx by Druláka s Pikettym hodil oba do stejného pytle nepolepšitelných idealistů, kteří zcela na hlavu převracejí poměr „materiální základny“ a „společenské nadstavby“, a kteří propadají maloburžoazní představě, že materiální společenské danosti je možno měnit jenom tím, že změníme naše představy o nich.

Drulák, ačkoli se hlásí k marxismu, vůbec nikde netematizuje onen zmíněný Marxův model vztahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“; a přitom právě tohle je vztah naprosto klíčový. A právě tady se ukazuje, proč je tak důležitý: jakmile se ignoruje (respektive vůbec nepochopí) jeho důsažnost, jakmile se nepochopí určující role „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“, pak nevyhnutelným důsledkem je takováto idealistická eskamotáž. Kdy se pak dokonce propadne i oné fantaskní představě, že problém (planetárního) kapitalismu by nějakým kouzelným způsobem měl vyřešit „národ“!..

Ovšem: je fakt že dokázat skutečně pochopit tento Marxův model „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ a dokázat s ním aktivně pracovat, to je záležitost velmi obtížná; a ukazuje se znovu a znovu, že i velmi mnoho z těch kteří se verbálně hlásí k Marxovu dědictví, právě toto ve skutečnosti nikdy nezvládli.


Ukažme si ještě jednou konkrétně, v čem je chyba. Piketty chce drastickými – především daňovými – zásahy minimalizovat majetkové rozdíly. Jeho zásadní chyba spočívá v tom, že on tady hledí jenom na ty majetky samotné – a že vůbec nehledí na trh, tedy na objektivní ekonomický základ, který za tím stojí. Tento trh sám totiž nevyhnutelně směřuje k příjmovým a majetkovým rozdílům, a znovu a znovu je produkuje. Nepřetržitá produkce zisku, a tedy i reálná možnost dosahovat (ovšemže nestejného) zisku je základním životním principem tržní ekonomiky. Zrušte možnost dosahovat zisku – a v tom okamžiku jste pohřbili celou tržní ekonomiku. Co je pak nevyhnutelným důsledkem, jsme už zažili v naprostém marasmu „socialistické“ plánované ekonomiky. (Která ovšem nakonec stejně musela akceptovat faktor zisku.)

Jednou větou: Piketty chce odstranit symptomy – ale vůbec se nezabývá příčinami.

Tohle mu Drulák naprosto právem vytýká; ale vzápětí Drulák činí naprosto to samé, totiž že chce – jakýmsi záhadným aktem „národní pospolitosti“ – nivelizovat všechny sociální a příjmové rozdíly, aniž by přitom ale zrušil tržní ekonomiku, potažmo kapitalismus jako takový! Drulák nepocítí žádný stud vědeckého pracovníka při tvrzení, že prý národní kapitalisté by před svým nuceným odchodem do zahraničí (i se svým bohatstvím) daleko raději dali přednost své národní identitě, s platem běžného krejčího či popeláře! Jako by už před půl druhým stoletím Marx nekonstatoval, že buržoazie – stejně jako proletariát – nemá fakticky žádnou národní příslušnost, neboť kapitál sám je bez hranic, a kapitalista sám je (stejně jako proletář) konec konců jenom pomocníkem kapitálu, nikoli jeho pánem.

Ještě jednou tedy: Drulákova analýza a kritka Pikettyho je naprosto výstižná a přesná; ale Drulák sám se utápí v jakési mystické představě národní pospolitosti, která je nakonec ještě mnohem naivnější, nežli všechny Pikettyho představy.

Stratifikace společnosti a univerzalita socialismu

Josef Poláček

Tento text byl původně napsán jenom v rámci diskuse pod článkem „Družstevnictví – cesta k socialismu?“; a to sice jako odpověď na diskusní příspěvek pana Jar. Nusharta: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/druzstevnictvi-cesta-k-socialismu/comment-page-1/#comment-6840. Po napsání mé odpovědi jsem ovšem zjistil, že tato už čistě svým rozsahem vydá za zcela standardní článek; a za druhé a především, že jsem zde byl donucen víceméně kompletně zpracovat jedno zcela klíčové téma celé teorie postkapitalistické společnosti. A že by tedy bylo škoda, kdyby tento text zapadl jako jenom obyčejný diskusní příspěvek. Proto jsem se tedy rozhodl ho zveřejnit jako samostatný článek.

Toto téma jsem měl už dávno v plánu jednou zpracovat; na straně jedné jsem nebyl příliš potěšen z toho, že jsem byl okolnostmi donucen ho rozebrat takto náhle, spontánně, tento text dozajista nese mnoho znaků této nepřipravenosti. Na straně druhé ale zase musím být panu Nushartovi vděčen za to, že mi svou úvahou takto „připravil půdu“ pro vyjádření mých vlastních myšlenek. Takže kdoví, nakonec tato neplánovaná forma sdělení bude ještě relativně nejlepší.


Společenská rovnost a funkční asymetrie

Pan Nushart zde předestřel prakticky ústřední problém postkapitalistické (ale zároveň vlastně stejně tak i postkomunistické) společnosti.

V rozporu s původními marxisticko-komunistickými představami o naprosté rovnosti a pospolitosti všech členů společnosti s něčím takovým dnes už nemůžeme závažně počítat. To by nebylo nic jiného, nežli setrvávání v planých iluzích.

Proti Marxovi je vlastně možno obrátit jeho vlastní základní tézi o tom, že charakter společenského uspořádání (tedy „společenská nadstavba“) je určován, determinován reálnými materiálními vztahy (tedy především v materiální produkci). Ale samotná tato materiální produkce není jednolitá, nýbrž vysoce specializovaná respektive funkčně diferencovaná. A není možno na stejnou rovinu postavit činnost dejme tomu přidavače na stavbě a technika v atomové elektrárně.

Funkční diferenciace společensko-materiálních činností je tedy nutná; a spolu s ní je nevyhnutelná i alespoň určitá základní společenská respektive sociální stratifikace.

To je jedna stránka věci. Na straně druhé je nutno si klást otázku, jestli je už jenom proto nezbytné jednou provždy akceptovat rétoriku pravice, že „každý je svého štěstí strůjcem“, a že sociální hierarchie je nejen nutná, ale že z ní plynoucí faktická nerovnost mezi lidmi je dokonce žádoucí a „zasloužená“.

Ocitáme se tady v dilematu, které je skutečně krajně obtížně řešitelné.

J. Nushart navrhuje neodstraňovat překážky (asymetrii moci, vlastnění…), nýbrž schopnost jaksi se přes tyto asymetrie přenést, dohlédat „za ně“.

Tady ale musíme postupovat krajně opatrně, krok za krokem.

Kdybychom totiž zůstali stát jenom u této pozice, pak by platilo fakticky naprosto přesně to, co Marx svého času předhazoval jak církvím, tak ale například i mladohegeliáncům (tedy vlastně: občanským demokratům): totiž že vytvářejí pouze fiktivní univerzalismus, fiktivní rovnost – ale že se vůbec ani nesnaží odstranit nerovnost faktickou, sociální, existenční. Křesťanské církve veškeré ambice na univerzální rovnost všech lidí přesouvají do sféry nebeské; zatímco občanští demokraté pouze do sféry politické. Jedni se spokojí s tím, že všichni jsou „bratři v Kristu“, zatímco ti druzí se spokojí s tím, že všichni jsou „svobodní občané“. Reálná, materiální nerovnost lidí v posledku nezajímá ani jedny ani druhé. Respektive ji ještě fixují, cementují.

Ještě jednou: my se tu nacházíme v dilematu, které se jeví prakticky absolutně neřešitelným. Na straně jedné je funkční, a tedy i sociální a rozhodovací (a spolu s ní i mocenská) asymetrie v moderní společnosti nutná a nevyhnutelná – na straně druhé stojí nezadatelný postulát rovnosti (a to faktické, ne pouze formální či ideální) všech lidí. Je tady vůbec možno najít nějaké východisko?

V každém případě je jisté: není tu možné najít řešení naprosto „čisté“, absolutní. Vždycky tu bude uchován nějaký konflikt obou těchto složek. (Což samo o sobě ale vůbec nemusí být na škodu, z hlediska čistě metafyzického; už od Hérakleita víme, že právě napětí, konflikt mezi protikladnými momenty je cestou k vyšším – syntetickým – kvalitám.)

Vzpomínka na Pražské jaro

Pro řešení (respektive alespoň pro určitý náznak řešení) se zase jednou budeme muset vrátit do roku osmašedesátého, do časů reformního „Pražského jara“. V táboře levice se tato doba často vynáší jako nástup principu samosprávy; ale to je krajně zjednodušený pohled, ve skutečnosti tehdejší dění bylo mnohem složitější.

Nutno si uvědomit: v ekonomické oblasti celá Šikova ekonomická reforma směřovala především k odstranění mzdové nivelizace. Která se pro národní hospodářství ukázala být železnou koulí na noze. Kdo před sebou neviděl reálnou možnost za zvýšený pracovní výkon dostat vyšší odměnu, ten samozřejmě nebyl nijak motivován k tomu tento vyšší výkon podávat. A co platilo na mikroúrovni (tedy jednotlivého zaměstnance), to samé pak platilo i na makroúrovni, tedy ve sféře podnikové.

A nejednalo se jenom o nivelizaci čistě příjmovou/mzdovou; ale spolu s ní ruku v ruce i o nivelizaci společenskou. Například Vladimír Páral ve svém románu „Milenci a vrazi“ v jedné scéně s až naturalistickou přímostí ilustroval, s jakým despektem se parta dělníků vyjádřila na adresu jejich inženýra: „Vždyť my víme, že bereš hovno!“

Takovýto vedoucí pracovník samozřejmě nemohl mít u svých podřízených žádný respekt; a podle toho to pak v produkci také vypadalo. Ještě jednou tedy: v ekonomických reformách roku osmašedesátého se jednalo především o to, odstranit ideologicky motivovanou nivelizaci, a to jak v oblasti mzdové, tak i v oblasti společenské.

Ovšem: stále ještě to byl socialismus; bylo tedy principiálně nepřípustné zavést docela obyčejnou „buržoazní“ příjmovou a sociální, a s tím i společenskou nerovnost. Hledala se tedy nějaká střední cesta, na straně jedné se měla zvýšit mzdová diferenciace (a tím pracovní a výkonová motivace), ale na straně druhé to všechno mělo stále ještě nějak zůstat pod společenskou kontrolou (především právě tady měl vstoupit do hry prvek samosprávy, tedy dělnické/zaměstnanecké kontroly nad vedením podniků).

To je jedna věc. A druhá – a snad ještě důležitější – je ta, že to všechno se stále ještě dělo (respektive dít mělo, fakticky byly tyto projekty ještě před jejich realizací utnuty zásahem zvenčí) na půdě socialismu. To znamená: stále ještě zde byla přítomna idea pospolitosti, společného díla za lepší, humánnější, spravedlivější, vyšším smyslem naplněný svět.

Na rozdíl od běžné společnosti kapitalistické/buržoazní, která si neklade žádné vyšší cíle nežli neustálý nárůst „blahobytu“, tedy konzumu, socialistická společnost roku osmašedesátého stále ještě měla za svůj konečný a nejvyšší cíl samotného člověka, jeho rozvoj po všech jeho lidských a kulturních stránkách. Celkově vzato tedy tato plánovaná příjmová diferenciace měla jenom sloužit k vytvoření materiálních podmínek pro další a efektivnější rozvoj univerzální složky člověka, jeho obecné humánní kvality. Během roku osmašedesátého bylo opakovaně jasně prohlášeno vedoucími činiteli, že cílem reformního hnutí není, aby se společnost vrátila k obyčejnému „buržoaznímu“ způsobu života, nýbrž se jedná o zkvalitnění a prohloubení socialismu.

Význam „Pražského jara“ pro dnešek

Tolik tedy k dění roku osmašedesátého. Jak už bylo řečeno tehdejším reformistům nebylo umožněno tento jejich experiment opravdu vyzkoušet v praxi; je ale nutno předpokládat, že by se jim to tehdy nepodařilo uřídit. Že by se jim to vymklo z ruky. Že by – zjednodušeně vyjádřeno – ordinérní kapitalismus zvítězil nad ušlechtilou socialistickou ideou. Prakticky by se povlovným způsobem („plíživou kontrarevolucí“) dospělo ke stejnému výsledku, jako se po Listopadu událo Klausovou cílenou kampaní: k reálné transformaci socialistického systému v kapitalismus. Tehdejší reformátoři by nakonec nejspíš byli šťastni, kdyby se jim podařilo alespoň uchovat něco takového jako „skandinávský socialismus“. Který je ovšem samozřejmě kapitalismem, jenom s vyšší nežli obvyklou hladinou sociální solidarity a míry přerozdělování.

Pokus o reformu socialismu roku osmašedesátého by tedy s největší pravděpodobností ztroskotal, i bez zásahu zvenčí. Nicméně v určitých ohledech pro nás stále zůstává trvalou inspirací. Co si z té doby můžeme odnést za ponaučení, jsou především tyto základní momenty:

– naprostá nivelizace (příjmová i společenská) je nejen neudržitelná, ale i vysloveně škodlivá

– na straně druhé není možné příjmovou diferenciaci nechat narůst nad určitou (snesitelnou) mez; především u dolních sociálních vrstev není možné připustit, aby se jejich životní situace stala materiálně nesnesitelnou a lidsky nedůstojnou

– celá společnost musí být spojena tmelem nějaké společné ideje; musí tu být stále přítomen pocit univerzální vzájemnosti, společného úsilí za dosažení společného cíle; přičemž tímto cílem musí být konec konců sám člověk, vytvoření možností pro všestranný rozvoj všech jeho osobních a lidských potenciálů. Jedině za přítomnosti této společné ideje je možno stávající sociální (majetkové) i společenské (statusové) rozdíly relativizovat, zmírňovat jejich společenský dosah.

Budiž to řečeno ještě jednou: v roce osmašedesátém by reformní snahy téměř nevyhnutelně skončily návratem ke kapitalismu. Tehdejší (československá) společnost byla téměř posedlá touhou dohnat bájný blahobyt západních zemí. Nebylo zřejmě nic, čím by se tato touha dala zastavit.

Dnešní svět – a v tom je určitá naděje – je ale přece jenom už poněkud jiný. V prvé řadě je to samotná příroda, která právě v této době člověku dává naprosto jasně na vědomí, že čistě konzumní způsob života vede doslova k zániku, ke smrti. Nejen že lidstvo tedy musí vyřešit aktuální ekologickou krizi; ale zásadně zpochybněn je i samotný konzumní způsob života. Právě tohle je zásadní rozdíl vůči roku osmašedesátému: tehdy i sám socialismus viděl svůj cíl v „neustálém růstu blahobytu socialistického člověka“. Byť to nebyl cíl jediný; ale jedním z hlavních.

Je tedy docela dobře možné, že právě teď se nacházíme v historicky výjimečně příznivé situaci, kdy se zásadní transformace kapitalistické, buržoazní společnosti můžeme ujmout tím, že se upomeneme na reformní snažení, hledání a zkoumání našeho vlastního roku osmašedesátého. Tehdejší snahy o socialistickou společnost zbavenou okovů nivelizace by snad bylo možno nazvat pokusem o „diferencovaný socialismus“ – tedy o syntézu individuální diferenciace a principu vzájemnosti, pospolitosti. Což je právě to jediné, o co se – s alespoň určitou nadějí na úspěch – můžeme pokoušet dnes.

Družstevnictví – cesta k socialismu?

Josef Poláček

Je dost s podivem, jaké naděje vkládá současná levice, nebo přinejmenším její část, do institutu družstevnictví. Jako by samotné družstevnictví bylo jakýmsi „kamenem mudrců“, všemocným zaklínadlem které svou magickou mocí samojediné dokáže zlomit moc kapitálu nad člověkem, vytěsnit kapitalistický společenský řád, a nahradit ho společenským uspořádáním pospolitým, solidárním, skutečně demokratickým. Ať tak či onak: ukazuje se potřebnost se s tímto fenoménem vypořádat důkladněji, rozebrat systematicky všechny jeho aspekty.

Trocha teorie nikoho nezabije…

V určitém smyslu není tento příklon k principu družstevnictví ovšem nijak příliš překvapivý. Původní, marxisticky fundovaný projekt zrušení kapitalismu a jeho nahrazení modelem státního vlastnictví se při svém praktickém použití ukázal být takovým propadákem, že dnes už prakticky vůbec není možno se k tomuto modelu závažně hlásit. Institut družstevnictví se tedy jeví být lákavou alternativou: na jedné straně je i zde zachován prvek pospolitosti, společného vlastnictví a demokratického rozhodování – ale na straně druhé se zde obchází problém etatismu, centrálního státního vlastnictví a státního řízení, které je spojeno s centralismem moci, a tedy i s diktátem vládní strany nad lidem.

To jsou bezpochyby závažné argumenty ve prospěch družstevnictví; kde by tedy měla být nějaká chyba?

Začnu osobní vzpomínkou: po mém odchodu do emigrace jsem se v Německu seznámil s jedním Slovákem, montérem. On to byl vlastně příslušník „dělnické třídy“, jak by si ho tehdejší komunistická ideologie jenom mohla přát: přemýšlivý, politicky interesovaný, sečtělý; četl Mňačka, Kunderu… Vlastně jediná „vada na kráse“ byla v tom, že svým politickým přesvědčením byl zarytý antikomunista.

Toto své antikomunistické přesvědčení dával za každé příležitosti velmi ostentativně najevo; jednou se mi ovšem přiznal, že původně dokonce i on sám v komunismus věřil! Doslova řekl: „Já jsem si myslel že když to všechno bude naše, tak si to všechno budeme řídit sami, a bude to všechno pro nás… No, ale pak nám to všechno ukradli bolševici!“

Zastavme se u jedné části jeho výroku; ten je opravdu klíčový. Totiž u té představy, že „když to všechno bude naše“. Tak že potom bude rázem všechno v nejlepším pořádku, všechno si budeme řídit sami, všude bude vládnout duch pospolitosti a dobré vůle, všechno tu bude k našemu společnému prospěchu.

Co na této víře bylo špatně? To že toto „naše“ si pak fakticky přivlastnila jenom jedna určitá skupina? Těch „rovnějších mezi rovnými“?… Takto se to většinou vykládá; ve skutečnosti je ale tohle už jenom důsledek. Vlastně nevyhnutelný důsledek chyby, která se stala už předtím. Tou základní a primární chybou není nic jiného, nežli – čirá víra ve vlastnictví!

Tato víra „když to všechno bude naše“ je totiž ve svém jádru nekonečně naivní. Sice vyplývá z přirozené lidské zkušenosti; ale proto není ještě o nic odůvodněnější. Především tam ne, když se mechanicky přenese, extrapoluje z individuálního osobního vlastnictví na celospolečenský rozměr a formát.

Samozřejmě, přirozená životní zkušenost každého člověka je, že když něco vlastní, tak má z toho prospěch; může to užívat svou mocí, ve svém zájmu, pro své blaho. Ovšem: ani v tomto čistě individuálním měřítku to zdaleka nemusí platit bezezbytku. Když se například stanu majitelem kosmické rakety – bude mi k ničemu, protože nebudu mít žádnou možnost (schopnost) s ní nějak zacházet. Když se stanu majitelem hejna sršňů, sotva z toho budu mít nějaký vlastní prospěch. Jsou neovladatelní, a navíc s jedovými žihadly. Když se stanu majitelem tygra, budu moci vykonávat své vlastnické právo, dokud tento bude v kleci, a já budu vně této klece. Jakmile by se ale otevřely dveře v této kleci a tygr se dostal ven, pak by se mocenský poměr mezi námi okamžitě zvrátil v naprostý opak. Když budu majitelem pokoutní varny heroinu, budu si sice namlouvat že tento používám ve svém zájmu a ku svému blahu; ale ve skutečnosti se nakonec on zmocní mě, a bude mým faktickým pánem, a já mu budu sloužit jako svému démonu.

A tak dále a tak dále. Tím vším má být řečeno a ilustrováno jedno: samotný status vlastnictví ještě nic definitivního nevypovídá o tom, jaké budou reálně panovat poměry kolem daného předmětu. A především tento samotný stav vlastnictví ještě nedává žádnou absolutní záruku toho, že se to všechno bude dít k mému skutečnému prospěchu. I když já sám si třeba budu tvrdošíjně namlouvat, že tomu tak je.

Zkrátka: zařídit a dosáhnout, aby poměry byly skutečně „biofilní“, aby skutečně sloužily životu, aby měly skutečně humánní charakter – to je nekonečně složitější záležitost nežli jenom samotný fakt (formálního) vlastnictví. Právě na tomto rozdílu a protikladu mezi formálním vlastnickým titulem a mezi realitou ztroskotal celý projekt socialismu. Ne proto že se tu zmocnila vlády jedna státostrana; už bylo řečeno, že to byl jenom důsledek. Faktickou příčinou byla ona nekonečně naivní představa, že postačí pouze změnit vlastnické vztahy, a že už jenom tím se jedním rázem změní i všechno ostatní, že celá společnost najednou začne fungovat zcela jinak, že z doposud egoisticky jednajících individuí se jako mávnutím kouzelného proutku náhle stanou pospolité včeličky pilně a nesobecky pracující pro blaho všech.

Je nutno si připomenout: takto zcela triviálně jednoduše to neviděl ani sám Karel Marx. Jistě – i u něj všechno směřovalo ke společnému vlastnictví; ale toto převzetí výrobních prostředků do rukou dělnictva/bezprostředních producentů nebylo samoúčelem, nebylo nějakým všespasitelným aktem – nýbrž naopak, to byla vlastně až „třešnička na dortu“, byl to (respektive měl to být) až závěrečný akt mnohem hlouběji ležícího dějinného a společenského procesu. Dnes už víme, že tento proces neprobíhá tak, jak si to Marx představoval; a tím pádem i to, co mělo být až tímto posledním aktem (tedy společenské vlastnictví) ztratilo svou základnu. Setrvávat ještě dnes ve víře v samospasitelnost kolektivních forem vlastnictví, je – abychom zůstali u daného příkladu – něco takového jako chtít mít třešně jako plody, aniž bychom měli k dispozici třešni jako strom.

Všechny tyto dosavadní výklady je možno krátce shrnout asi takto: to že něco budeme (kolektivně) vlastnit a že to budeme moci bezprostředně (kolektivně) řídit, to ještě zdaleka neznamená, že se tím skutečně „vrátí vláda věcí svých do rukou lidu“, ve smyslu Komenského. Aby věci skutečně sloužily člověku a nikoli aby on byl světem věcí ovládán – to je zcela jiná, a mnohem obtížnější záležitost, než aby ji mohl vyřešit jenom pouhý institut družstevnictví.

Družstevnictví v reálné praxi

V předcházejících výkladech byl podán teoretický rozbor toho, proč samotná vlastnická a organizační družstevní forma nemůže mít potenciál nějak zásadně změnit kapitalistické společenské uspořádání, jak v to stále věří vyznavači družstevnictví. Ukažme si teď, jak se tyto družstevní formy projevují v reálné ekonomické a společenské praxi.

Vezměme si příslušné údaje z Německa. V roce 2015 zde bylo asi 7 600 registrovaných družstev, s asi 20 milióny (!) členů. Největší podíl tohoto členstva připadá na družstevní banky, a na stavební bytová družstva.

To tedy znamená: pokud vezmeme v úvahu jenom dospělou německou populaci, pak už každý třetí (!) dospělý Němec je členem nějakého družstva. Pokud bychom tedy uvěřili propagátorům družstevnictví, pak bychom museli dojít k závěru, že Německo je už na nejlepší cestě ke komunismu! – Zajímavé ovšem je, že to doposud jaksi nikdo nepostřehl; a například německá postkomunistická strana „Die Linke“ má v současné době volební potenciál tak někde kolem sedmi procent. A Německo jako takové má stále naopak pověst velice úspěšné kapitalistické země.

A co také stojí za obzvláštní pozornost: že naprosto největší podíl na těchto členech družstev mají – banky! Tedy právě ty bankovně-finanční instituce, které jinak platí za základní stavební kámen ryzího kapitalismu! Kdyby opravdu mělo platit, že družstva jsou zárodky antikapitalistického hnutí, pak by tyto banky vlastně musely být neustále hlídány a sledovány německým Úřadem na ochranu ústavy, tedy německou tajnou službou.

Faktický stav věcí bude asi poněkud jiný; a to sice takový, že družstevní forma vlastnictví sama o sobě není vůči kapitalismu nijak subverzivní, nijak nebezpečná; nýbrž se s ním naprosto bez problémů snáší. Za podmínek dominantní kapitalistické ekonomiky družstva nejsou konec konců ničím jiným, nežli docela obyčejným kolektivním soukromým vlastníkem. Tedy v zásadě něčím podobným, jako jsou zcela standardní akciovky. Jediný rozdíl vůči firmě vlastněné jedním kapitalistou je ten, že je zde zisk rozdělován mezi kolektiv vlastníků (to je ovšem v oněch akciovkách také), a že se zde rozhoduje kolektivně.

Ovšem, je tu ještě ten rozdíl, že zde nikdo nikoho „nevykořisťuje“; ovšem jestli tomu tak skutečně je, to velmi záleží na zcela konkrétní organizační a majetkové struktuře dané společnosti. Dostávají skutečně všichni členové ten samý podíl na zisku? Dostává dejme tomu pokladní v obchodě s družstevním vlastnictvím opravdu ten samý podíl, jako jeho vedoucí manažer? – Protože pokud ne, pak je její „družstevní podíl“ fakticky jenom jinou formou mzdy.

Jistě, existují i taková družstva, kde je možno hovořit o pravém, autentickém družstevnictví, ve smyslu skutečné pospolitosti všech. Například v Brazílii byl určitý počet firem, které jejich majitelé chtěli pro nerentabilitu zavřít, převzaty jejich zaměstnanci, a těmi byly nadále řízeny a spravovány. (V Brazílii bylo dokonce přijato zákonodárství, které toto – samo o sobě vlastně nelegální – vyvlastnění usnadňuje.) Ale k tomu je nutno podotknout dvojí: za prvé, ty fabriky se – po jejich převzetí zaměstnanci – staly rentabilními jenom díky tomu, že zaměstnanci dali souhlas se zmenšením jejich platů! Tady se nutně staví otázka, proč tak neučinili už předtím, ještě za soukromého majitele; celá ta krizová situace s hrozícím konkursem vůbec nemusela vzniknout.

A za druhé: tato „pravá“ družstva evidentně vznikají jenom za mimořádných, prakticky krizových situací. Za standardní ekonomické situace vznikají většinou pouze družstva „nepravá“: to jest taková která mají sice družstevní strukturu i institut kolektivního vlastnictví, ale ve skutečnosti fungují na ryze komerčním základě, jako kterýkoli jiný subjekt kapitalistické ekonomiky. Nějaký reálný potenciál k jakémusi „plíživému vytěsnění kapitalismu“ od nich skutečně není možno očekávat.

Závěrem je tedy ještě jednou možno konstatovat: transformace kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání v nějaký řád postkapitalistický či nekapitalistický – to je obrovsky náročný úkol, který v žádném případě není možno zvládnout tak triviálně jednoduchým způsobem, že se založí určitý počet družstev. Princip družstevnictví tu – se svým duchem kolektivismu – sice dozajista může sehrát určitou pozitivní úlohu; ale nikdy sám o sobě nemůže být faktorem rozhodujícím.

Zaměstnanecké spoluvlastnictví II.

Josef Poláček

B. Podniková samospráva

Ukázali jsme si, že samotné spoluvlastnictví (prostřednictvím akciových podílů) vlastní firmy zaměstnanci ještě zdaleka nezaručuje kýžený cíl, tedy skutečné sebeurčení pracujícího člověka, nýbrž ho naopak může ještě více spoutat pod nadvládou kapitálu. Ovšem – tvůrci programu „Levice“ tento problém zřejmě do jisté míry tuší, a proto svůj projekt osvobození pracující vrstvy staví ještě na jeden základ, totiž na princip podnikové respektive zaměstnanecké samosprávy. Odvolávají se přitom především na dvě události z minulosti: za prvé na zřizování podnikových zaměstnaneckých rad v průběhu reformního roku 1968, a za druhé na snahy tyto podnikové rady obnovit po listopadovém převratu roku 1989.

Než se blíže podíváme na tyto dva pokusy o podnikovou samosprávu, musíme si napřed ujasnit jednu věc. Podnikové rady totiž existují už i dnes, v rámci běžných kapitalistických firem. Aniž by se ovšem něco zásadního změnilo na soukromovlastnickém respektive kapitalistickém charakteru těchto firem. Podnikové rady tohoto druhu mají totiž víceméně jenom charakter jakýchsi zástupných odborů: jejich smyslem je především chránit práva pracujících, proti potenciální zvůli ze strany soukromého majitele respektive kapitálu. To je sice bezpochyby pozitivní funkce; ale sama o sobě ještě nepřináší opravdovou zaměstnaneckou samosprávu.

O skutečné zaměstnanecké samosprávě je možno hovořit prakticky jenom tehdy, když tato má přímou a autonomní rozhodovací pravomoc ohledně interních rozhodnutí v rámci podniku, a to především při

– rozhodování o výši mezd

– rozhodování o intenzitě práce

– rozhodování o propouštění zaměstnanců.

Teprve v případě kdy má podniková rada právo rozhodovat nebo přinejmenším spolurozhodovat v těchto otázkách, jedině tehdy je možno hovořit o pravé zaměstnanecké samosprávě; neboť jenom tehdy mají zaměstnanci reálnou možnost sami (spolu)rozhodovat o naprosto zásadních otázkách týkajících se charakteru jejich práci a odměny za ni.

Podniková samospráva v roce osmašedesátém

S tímto vědomím se tedy můžeme blíže podívat na to, jakým způsobem se plánovaly modely podnikové samosprávy v rámci reformního procesu roku osmašedesátého. Tady je klíčovým momentem uvědomit si jedno: už tehdy byla tato zaměstnanecká spoluúčast diskutována velice kontroverzně. Nebylo tomu tedy v žádném případě tak, že by se jednalo prostě a jednoduše o bezproblémový element celkového procesu demokratizace všech úrovní společenského a ekonomického života.

V první řadě (a právě tohle je ze strany zastánců podnikové samosprávy zcela pravidelně naprosto přehlíženo) tehdejší českoslovenští ekonomové měli před očima příklad jugoslávské podnikové samosprávy – a to sice jako příklad velmi odstrašující!

Orgány jugoslávské podnikové samosprávy měly pravomoci „pravé“ samosprávy, jak byly definovány výše; to jest především, měly pravomoc rozhodovat o výši mezd. Výsledek? Zaměstnanecké rady dopřávaly svým zaměstnancům nadměrně vysoké mzdy, které nijak nebyly kryty skutečným pracovním výkonem a ekonomickým výnosem daného podniku. Autoři programu „Levice“ zmiňují tunelování privatizovaných podniků po Listopadu jako odstrašující příklad kořistnictví soukromovlastnického elementu; ale v rámci oné jugoslávské samosprávy to byli fakticky sami zaměstnanci, kteří bez skrupulí „tunelovali“ svůj vlastní podnik! Který byl těmi nadměrnými a ekonomicky nijak neopodstatněnými mzdami samozřejmě zle zatížen; a jenom díky tomu že tyto podniky měly většinou monopolní postavení a nebyly tedy vystaveny přímé tržní konkurenci, mohly vůbec přežívat. Za podmínek volné tržní konkurence by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.

Krátce řečeno: princip podnikové samosprávy naprosto neznamená, že se zaměstnanci budou chovat ekonomicky odpovědně. Do hry vstupuje jeden zásadní moment, který byl vlastně příčinou ekonomického ztroskotání celého socialismu vůbec: že totiž místo předpokládaného socialistického kolektivismu zvítězil princip „košile bližší než kabát“. Zkrátka: zaměstnancům je daleko milejší jejich plat, nežli blaho jejich vlastní firmy.

Zdálo by se to ovšem být naprosto protismyslným počínáním, ruinovat svůj vlastní podnik; jenže jak se můžeme znovu a znovu přesvědčovat právě v současné době – ať už v souvislosti s děním okolo Donalda Trumpa nebo se současnou epidemií anebo i s klimatickou krizí – člověk je velice iracionální tvor, a v zájmu svého bezprostředního prospěchu skutečně dokáže zcela bezmyšlenkovitě podřezávat větev, na které sám sedí. A to samé co bylo řečeno o výši mezd, to samé platí i ohledně pracovního tempa: pokud by rozhodující slovo měli mít samotní zaměstnanci respektive jejich samospráva, pak je možno s naprostou jistotou uhadovat, že pracovní výkon by zcela dramaticky poklesl. A to samé platí ovšem i o propouštění zaměstnanců: podniková samospráva by bránila propouštění i těch zaměstnanců, kteří jsou pro daný podnik evidentně nadbyteční či jinak nepoužitelní. To všechno by ve svém souhrnu nevyhnutelně vedlo k propadu ekonomické efektivity podniku – a za podmínek volné tržní konkurence k jeho nevyhnutelné zkáze.

Samozřejmě, určitá část zaměstnanců by byla ochotna a schopna chovat se racionálně, tedy nezatěžovat vlastní podnik nadměrnými mzdami. Jenže – je nutno předpokládat, že by se v tomto ohledu osazenstvo podniku rozpoltilo na dva protichůdné, a pravděpodobně nakonec zle znepřátelené tábory: na tábor odpovědných zaměstnanců, a na tábor těch, kteří hledí jenom na výši vlastní mzdy a na nic jiného. Podíl těch rozumnějších by byl zřejmě vyšší v malých firmách, kde víceméně každý zná osobně každého, a především kde ekonomické a finanční proudy jsou jasně přehlédnutelné, a každý si může spočítat ekonomickou situaci firmy a její zatížení (nadměrnými) mzdami. Ovšem – čím větší firma, tím nepřehlednější je tento kauzální vztah mezi výší mezd a mezi prosperitou firmy; a tím větší a bezohlednější by byl tlak ze strany osazenstva na zvyšování mezd.

Zrekapitulujme si tedy: už v samotném roce osmašedesátém byl projekt podnikové samosprávy nemálo sporný; a jestliže radikální demokratizátoři žádali víceméně „čistou“ zaměstnaneckou samosprávu se všemi právy v oněch třech zmíněných oblastech (mzdy, intenzita práce, propouštění), pak vládní reformní ekonomové daleko spíše preferovali takový model, kdy by zaměstnanecké rady měly spíše jenom poradní charakter, zatímco operativní řízení firmy (včetně všech zásadních interních rozhodnutí) by činil podnikový management, mnohem více hledící na ekonomické potřeby celého podniku.

Pokusy o podnikovou samosprávu po Listopadu

Se zmíněnými problémy úzce souvisí i vývoj po listopadovém převratu v r. 1989. Autoři programového prohlášení „Levice“ tvrdí, že snahy o zavedení (respektive obnovení) zaměstnaneckých rad po listopadovém převratu byly uměle zardoušeny seshora, ze strany Klausových neoliberálů. Zatímco pracující vrstvy si prý přály opak, tedy zavedení samosprávy. Respektive oni argumentují tím, že po převratu si naprostá většina lidu nepřála rozbití socialismu, nýbrž jenom jeho demokratizaci.

Jenže jak už zcela právem poukazuje historik Rychlík ve své knize o vývoji socialismu v poválečném Československu, všechno záleží na tom, co si kdo vlastně konkrétně pod pojmem „socialismus“ představoval. Lidé by si tehdy samozřejmě přáli zachování pohodlných sociálních jistot z dob socialismu; jenže oni tehdy fakticky stáli před alternativou, buďto sociální jistoty, ale nevýkonná ekonomika (a tedy nízká životní úroveň), anebo tržní ekonomika – v principu asociální, ale s vysokou efektivitou a až přímo oslepující konzumní nabídkou. Třetí cesta tehdy fakticky nebyla možná; neboť jak jsme si vysvětlili výše, jakákoli sociální opatření která nějakým způsobem přesahují zavedený průměr zatěžují dramaticky firemní rozpočet, a v otevřeném konkurenčním prostředí nevyhnutelně vedou ke krachu, k zániku celé firmy.

To že po Listopadu tedy byly udušeny snahy po zřízení podnikové samosprávy, to nebylo primárně dílem nějakého démonického Klause a jeho neoliberálních pohůnků, nýbrž to bylo nevyhnutelným důsledkem tržní ekonomiky. Tržní ekonomika s její nemilosrdnou konkurencí se nesnáší se skutečnou samosprávou; podniky bez této samosprávy by vždycky měly vysokou konkurenční výhodu oproti těm, ve kterých by byla zavedena. Bylo by samozřejmě možno uvažovat o tom, že by byla zavedena povinně ve všech firmách; ovšem ve volné, pohyblivé, dynamické tržní ekonomice je něco takového reálně sotva možné, bylo by totiž zároveň nutno zajistit že všechny tyto podnikové samosprávy zavedou ta samá sociální opatření, to jest stejně vysoké mzdy, stejně vysokou intenzitu práce atd.atd. – a to je reálně naprosto nemožné zabezpečit.

III. Závěr

Závěrem je ještě jednou nutno připomenout, že model zaměstnanecké samosprávy z ideové dílny „Levice“ sestává ze dvou komponent – majetkového (akciového) spoluvlastnictví na jedné straně, a podnikových (zaměstnaneckých) rad na straně druhé. Přičemž tyto dvě komponenty se mají navzájem vyvažovat – princip ekonomismu (ekonomické racionality) má být vyvažován momentem zaměstnanecké samosprávy, demokracie, humanismu.

Nutno uznat: samotná tato myšlenka vzájemného vyvažování dvou protikladných momentů je naprosto správná, a je nutno jí vyslovit respekt. Problém je jenom v tom, že – jak vyplývá z našich analýz – především onen moment podnikové samosprávy je sám o sobě příliš rozporuplný, nežli aby mohl plnit funkci účinné a rovnovážné protiváhy. Celý komplex vztahů kolem vlastnictví, tržní ekonomiky, kapitalismu a samosprávy je ještě mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho vyřešit takovýmto relativně jednoduchým modelem.

K tomu je nutno připojit ještě jedno: programoví autoři „Levice“ veškerou svou pozornost upírají především na samotný moment samosprávy, sebeurčení. To jsou sice bezpochyby důležité hodnoty; ale samotný moment samosprávy či sebeurčení ještě zdaleka nezadává skutečnou a všeobsáhlou lidskou svobodu. To jsou dva pojmy, dvě skutečnosti, které se velmi pravidelně zaměňují.

V jedné části programového prohlášení „Levice“ se konstatuje, že otázka svobody je velmi komplikovaná, a že k jejímu zodpovězení bude ještě zapotřebí mnoho diskusí a bádání. To je naprosto správné zjištění; a je nutno jenom pozdravit, že osobnosti kolem „Levice“ jsou si tohoto problému vědomy, a chtějí ho řešit. Jenže, nedá se nic dělat: přátelům z „Levice“ je nutno vzkázat, že dokud nedokáží pozitivně vyřešit právě tuto otázku, pak vůbec nemají k dispozici dostatečný ideový fundament prakticky ani na založení nějakého hnutí; natož pak politické partaje. Otázka svobody souvisí podstatně s tím, jak chceme pojímat člověka vůbec, jeho místo a jeho určení na této planetě. Dřívější socialistické hnutí pracovalo s určitým obrazem člověka, který dnes už ale ztratil na platnosti. Pro budoucnost (a tedy už i pro současnost) je nutno vytvořit obraz zcela nový; a teprve na tomto základě je možno pak postulovat konkrétní politické požadavky a podnikat politickou akci.

———————————————————————————————-

V samotném závěru je možno konstatovat: podle programového prohlášení „Levice“ soudě je to v zásadě značně sympatický subjekt, který se poctivě snaží o humanizaci a demokratizaci především ekonomicko-sociálních poměrů; ale který přinejmenším v tuto chvíli ještě není v teoretické rovině tak daleko, aby byl v této oblasti schopen předkládat skutečně přesvědčivá a perspektivní řešení.

(Dokončení)

Existuje alternativa ke kapitalismu? II.

Josef Poláček

2. Bod druhý – „naprostá svoboda slova a projevu“

Toto jsou ovšem základní principy liberální demokracie; jenže ve skutečnosti platí to samé co bylo řečeno o soukromém vlastnictví. „Naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje prakticky nikde. Za prvé: v téměř všech státech prvního světa jsou zakázány projevy smýšlení propagující fašismus. Jistě: z hlediska elementárního zdravého rozumu je to naprosto legitimní omezení. Jenže: onen zdánlivě posvátný princip liberalismu o „naprosté svobodě“ slova a projevu tím byl fakticky vyvrácen. A jestliže tento princip ve své absolutní nedotknutelnosti padl, pak už platí to samé jako v případě soukromého vlastnictví: pak jsou hranice mezi tím, co je povoleno a co už ne, pohyblivé a nejisté, a nakonec záleží jenom na momentálním stavu společenského konsensu, kudy tyto hranice povedou. A za druhé: i tam kde „naprostá svoboda“ projevu není omezena trestním právem, tam je mnohdy limitována ustanoveními práva občanského. Například když začnu rozhlašovat o mém sousedu že je ničema – pak on mě může úspěšně zažalovat, i kdyby mé tvrzení bylo tisíckrát pravdivé. (Ovšem – v dané obecné rovině prakticky nedokazatelné.)

Zkrátka: ani za podmínek liberální demokracie nějaká „naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje; i tady se vždy znovu a znovu sváří zájem jednotlivce se zájmem celospolečenským. Jak dramatické důsledky tento vzájemný boj (a jeho špatné řešení) může mít, je možno snadno nahlédnout při pohledu na současnou pandemii. Ve státech s liberální demokracií nikomu nemůže být zakázáno, aby veřejně šířil své bludy o tom, že buďto žádná epidemie vůbec neexistuje; anebo že nařízená ochranná opatření (roušky) jsou zcela neúčinná; nebo že očkování je taktéž buďto neúčinné, anebo dokonce škodlivé.

Šíření těchto nesmyslů je tedy v liberálních demokraciích kryto svobodou slova; ale podívejme se teď blíže, co má tato „svoboda slova“ za reálné důsledky. Státy liberální demokracie za jednu z nejvíce chráněných hodnot deklarují právo na život; jenže jakékoli zlehčování nebezpečí pandemie koronavirem, které je šířené veřejně, nevyhnutelně ohrožuje – právě lidské životy! Učiňme si jenom zcela reálné srovnání: v etatistické Číně – kde jak známo epidemie vypukla – byla takto pojatá „svoboda slova“ která by podkopávala státní protiepidemická opatření ovšem bezu okolků potlačena; s tím výsledkem že tato země s miliardovou populací je dnes téměř bez nákazy, jenom sporadicky se objeví nějaké lokální ohnisko. Zatímco státy s neregulovanou svobodou slova úpí pod následky pandemie.

Zcela napřímo řečeno: v zájmu zachování dogmatu „svobody slova“ státy liberální demokracie denně hází přes palubu svou povinnost chránit právo svých obyvatel na život; denně doslova a do písmene obětují lidské životy, jenom abych si uchovaly netknutou svou ideologii „svobody slova“.

Tady není prostor na to aby se konkrétně řešil tento hluboký konflikt mezi svobodou slova a právem na život; tady se jedná jenom o to ozřejmit, že naprostá svoboda slova, pokud je pozvednuta na dogma, se může stát jedem, který má doslova smrtelné následky. A liberální demokracie zcela evidentně není schopna tento konflikt pozitivně vyřešit.

3. Bod třetí – volná hra politických sil

I tady platí to samé co bylo už řečeno v souvislosti se svobodou slova: ani v liberální demokracii nějaká naprosto „volná hra“ politických sil neexistuje. Snad s výjimkou ultraliberálních Spojených států a možná i Velké Británie jsou zakázány strany podporující fašismus. Opět: tento zákaz je dozajista rozumný; ale znamená to prolomení principu. Fakticky jsou povoleny pouze strany systémově konformní.

A za druhé: „volná hra“ je zde tak jako tak víceméně iluzorní. Každý sice může založit vlastní partaj či hnutí; ale fakticky se relevantní politickou silou může stát jenom takový politický subjekt, který je tak či onak „mainstreamový“. To opět znamená: systémově konformní.

„Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by byly zakázány“ – tento výrok je projevem frustrace těch částí společnosti, které trpí trvalým pocitem, že jejich hlas není slyšen. Že jejich názory nejsou sice přímo zakázány – ale že jsou fakticky permanentně vytěsňovány na periférii. A pro pocit trvalé deprivace není až zase tak příliš rozhodující, jestli se toto vytlačení děje prostřednictvím přímých státních represí, anebo nenápadně, faktickým ideovým monopolem panujícího systému. I stát liberální demokracie provádí neustálou ideologickou indoktrinaci svých obyvatel – od školní výuky počínaje, přes mainstreamová média až po všechny státní instituce.

Opět: zde není místo na to řešit oprávněnost či neoprávněnost těchto okrajových hlasů a názorů. Jde o to uvědomit si že ani liberální demokracie není zdaleka tak „otevřeným“ systémem za jaký se vydává; a že i zde trvale existují skupiny s hlubokou ideovou a politickou deprivací z nemožnosti vlastního uplatnění se. Pokud by takto na periférii zájmy byly vytlačovány pouze ideje evidentně reakční, bylo by to v pořádku. Jenže liberální demokracie nemá žádná kritéria pro posouzení co je opravdu reakční, a co by mohlo být ideou progresivní. Na periférii zájmu je vytlačováno všechno, co není v souladu se samopohybem systému. Toho systému, jehož reálným fundamentem a jádrem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus fixovaný na neustálou maximalizaci profitu, a na straně druhé bezduchý konzumismus.

4. Neutralita v oblasti ideologie

Liberální demokracie tvrdí, že ona a právě ona je tím jediným politickým uspořádáním, které je ideologicky neutrální, nevázané. A že má tedy naprosto exkluzivní postavení, že právě ona je ta jediná „opravdu svobodná“. Už z toho co bylo uvedeno výše vyplývá, že toto tvrzení je krajně problematické.

Připomeňme si: lidská společnost je nakonec jenom specifickou větví obecné evoluce. A evoluce neklade mravní nároky. U ní platí jediné: účelnost. Schopnost v daném čase a na daném místě adekvátně reagovat na dané životní podmínky. Jsou vytvářeny určité modely přežití – a každý model prosazuje sám sebe, to jest neguje všechny modely ostatní. A tak ani liberální demokracie v dějinách naprosto není nějakým exkluzivním modelem platným či účelným pro všechny situace; za středověku například by její paušální zavedení znamenalo uvrhnout celý stát do chaosu. Tehdejší společnost bylo možno efektivně vést jenom prostřednictvím striktních hierarchií; a myšlenku všeobecné demokracie by rezolutně zavrhly nejenom vládnoucí elity, ale nejspíše by ji jako nesmyslnou utopii s nepochopením odmítly i široké lidové masy.

Současná liberální demokracie je přesně tím, čím je: státní doktrínou společnosti rozvinutého kapitalismu. Kde je tedy společnost tmelena, řízena a fakticky i hierarchizována všeobecnou snahou o maximalizaci (vlastního) bohatství. Ale – co když se změní vnější rámcové podmínky? Co když opravdu vypukne klimatická krize? Co když se celé pásy země stanou neobyvatelnými? Co když povstanou masové migrační vlny, proti nimž je současná migrace jenom nevinnou hříčkou? Co když nastane všeobecný boj o přežití? Skutečně zůstane i za těchto okolností liberální demokracie exkluzivní, privilegovanou, nedotknutelnou formou státně-politického uspořádání? Neobnoví se tu – jakožto v dané situaci efektivnější – opět hierarchické modely řízení společnosti? Ještě jednou: evoluce se neptá na morálku; evoluce staví své aktéry do situací, a očekává adekvátní reakci. A který organismus nenajde správný modus existence, ten zahyne.

Tím vším má být řečeno toto: tvrzení liberální demokracie, že právě ona jako jediná nemá žádnou vlastní ideologii, je falešné. Právě tato zdánlivá bezideologičnost je její ideologií. I ona postuluje jeden určitý, zcela specifický způsob uspořádání společnosti – a neguje tím všechny mody, způsoby ostatní. Z metafyzického hlediska ideologií liberální demokracie je vlastně princip chaosu. Jednotlivým subjektům respektive entitám je ponechána naprostá volnost pohybu a vzájemných interakcí – a zcela se rezignuje na to, z tohoto chaosu vytvořit nějakou novou, principiálně vyšší a komplexnější kvalitu. Napohled tu tedy existuje naprostá volnost – ale fakticky jsou zde zataraseny všechny cesty vedoucí k vyšším stupňům komplexity, a tedy k vyšší vývojové kvalitě.

Samozřejmě že reálně nejsou státy liberální demokracie zcela chaotické. To je ovšem dáno za prvé oním zmíněným fenoménem, že faktickým vládcem a řídícím prvkem jsou zde mechanismy kapitalismu; každý kdo chce efektivně přežít, musí se jim podřídit. A za druhé: ve skutečnosti si tyto „demokracie“ vytvořily řídící struktury, které mají fakticky oligarchický charakter (v aristotelském smyslu „vlády některých“). Právě proto je tento systém natolik relativně stabilní; protože víceméně přesně odpovídá Aristotelovu modelu kombinace demokratických a oligarchických prvků. V daném smyslu by tedy všechno bylo v pořádku; ale jedná se o to, že celý tento systém se stále ještě vydává za „čistou“ demokracii, a přítomnost oligarchických elementů je zamlčována, ukrývána, popírána. Ani tady se tedy nejedná o pravou, vědomou a otevřenou syntézu protichůdných elementů; nýbrž jedná se daleko spíše o neorganickou směsku, kde jednou vítězí element jeden, podruhé zase ten opačný. Ale to všechno neutváří dohromady jeden opravdu vnitřně provázaný, harmonizující celek.

Tak tedy: jaký společenský systém místo stávajícího kapitalismu?

Jak už jsem uvedl na počátku, byl jsem J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud sdílím záměr překonat systém současného kapitalismu prostřednictvím zásadní systémové, tedy fakticky revoluční změny – abych předložil koncept jiného, alternativního společenského modelu, který by ale splňoval jím stanovená kritéria. Už tehdy jsem mu odpověděl, že nemám schopnosti proroka, abych si troufal s apodiktickou jistotou určovat, jaký bude příští vývoj dějin, a tedy i lidské společnosti. V tuto chvíli opravdu není nikdo, kdo by byl schopen takovýto model předložit, v nějaké definitivní a fixní podobě. To jediné co je v tuto chvíli možné – a právě o to jsem se zde pokusil – je to, jaksi vykolíkovat cestu, která by k tomuto cíli mohla vést. Určit základní směr; a vytyčit základní koordináty této cesty. To je ale prakticky možné jenom prostřednictvím analýzy, kritiky, negace stavu současného.

V tomto elaborátu jsem se tedy v prvé řadě pokusil ukázat, že stávající systém kapitalismu i s jeho liberální demokracií není ani zdaleka systémem natolik homogenním, jak se na první pohled zdá. Přesněji řečeno: že je to systém vnitřně rozporný, který své interní protiklady principiálně není schopen řešit, a místo toho je zametá pod koberec, ukrývá je pod ideologickou mlžnou clonou „čisté demokracie“.

Případná postkapitalistická společnost by tedy musela splňovat tyto základní systémové znaky:

– pravá, provázaná a vyvážená syntéza mezi prvkem soukromé iniciativy (soukromého vlastnictví) na straně jedné, a legitimním celospolečenským zájmem (společně sdílené statky) na straně druhé

– svoboda jednotlivce vsazená do systému odpovědnosti vůči celku. Nikoli tedy principiálně nevázaná (a pouze negativně vymezená a vnějškově omezená) svoboda individua v liberalistickém pojetí, nýbrž integrovaná syntéza obou těchto o sobě protikladných principů

– v oblasti politické platí naprosto to samé: na jedné straně samozřejmě volnost politických aktivit a iniciativ – ale na straně druhé přítomnost momentu společenské odpovědnosti. Nikoliv princip nevázané svévole propagovat a prosazovat cokoli, bez ohledu na společenské a mravní kvality respektive destrukční potenciál těchto iniciativ

– co se pak přítomnosti či nepřítomnosti státní ideologie týče, bylo ukázáno že nějaká státní doktrína je přítomna vždy; ať už přiznaně či skrytě. Je tedy daleko lepší, a v každém případě poctivější její existenci přiznat otevřeně. Existuje jediný způsob, jak může být přítomna hegemonní státní doktrína, aniž by přitom byla ideologickým diktátem: když bude od samotného svého počátku formulována na dialektickém principu. Tedy na principu syntézy protikladů. Liberální demokracie vlastně už sama učinila první krok v tomto směru, tím že všechny názory uznala za legitimní; ona ale nemá schopnost jejich pozitivní syntézy, a proto je musí nechat slepě na sebe narážet v neustálém boji, a sama (liberální demokracie) si nad tímto bojem myje ruce, a staví se do pohodlné role nadstranického rozhodčího, který dbá pouze na zachování obecných regulí boje, ale sám do střetu ideových obsahů nijak nezasahuje.

Jednou větou je tedy možno říci: tato postkapitalistická společnost by se měla vyznačovat vyváženou, autentickou syntézou protikladných společenských elementů na všech úrovních společenského žití. Společnost liberálního kapitalismu tuto úlohu neplní a splnit nedokáže; ona jednostranně preferuje zájem privátní, a jenom ve zcela zřejmých, evidentních případech se odváží prosazovat zájem celospolečenský. V praxi to sice – na současné úrovni a za současné situace – funguje relativně úspěšně; ale to nic nemění na tom, že to není žádné skutečné systémové řešení. V důsledku toho přinejmenším u částí populace vzniká stav trvalé deprivace; a nikdo nemůže předpovědět, jestli se tato deprivace jednou nenahromadí, a nevybuchne kataklyzmatickou explozí. Nedávný útok běsnícího davu na symbol americké demokracie by se mohl ukázat být jenom malou, předběžnou demonstrací toho, k čemu jednou povedou tyto systémově imanentní rozpory a napětí současného kapitalismu.

Dosavadní terminologií vyjádřeno, tato budoucí – hypotetická – společenská formace by nesměla být ani kapitalismem ani komunismem; ale nebyla by ani pouhou konvergencí jejich elementů, neboť konvergence v daném smyslu je jenom mechanickou směsí. Nebyla by ale ani nějakou „třetí cestou“ mezi kapitalismem a komunismem“ – neboť takovéto „mezi“ je samo o sobě prázdné, nemá svou vlastní substanci. Musela by být vlastně kapitalismem a zároveň komunismem – to jest, musela by nést určité znaky obou, ale v takové jejich syntéze, která by znamenala zcela novou systémovou a dějinnou kvalitu.

(Dokončení)

Co je kapitalismus? II.

Josef Poláček

V úvodní části jsme se přenesli do doby samotného vzniku kapitalismu, abychom si zpřítomnili jeho principiálně ahumánní charakter. Který se dnes, za existence sociálního státu, může napohled jevit už jenom jako relativně marginální. V této závěrečné části si podrobněji rozebereme jednotlivé charakteristické aspekty kapitalismu.

1. Třídní antagonismus

Jedním ze základních bodů marxistické analýzy a kritiky kapitalismu je tedy ten, že společnost je zde rozdělena, rozštěpena na dva velké tábory, které jsou navzájem neslučitelné a nesmiřitelné, které proti sobě vedou trvalý boj: na třídu kapitalistů-vlastníků produkčních prostředků, a na třídu pracujícího proletariátu. Přičemž zásadně protikladný, antagonistický vztah těchto dvou společenských tříd je dán tím, že třída kapitalistů pouze vlastní, ale nepracuje – zatímco třída pracujícího proletariátu pracuje, ale nevlastní. Společenské hodnoty vytváří výlučně třída pracujících – ale výsledky jejich práce si přivlastňuje třída kapitalistů, jenom na základě svého privilegovaného postavení vlastníků. – Opakuji ještě jednou: zásadní kritické přezkoumání těchto marxistických tézí (především ohledně pojmu „vykořisťování“) bude provedeno později; tady ale může být konstatováno alespoň tolik, že i když tento třídní antagonismus se dnes už zdaleka nemusí jevit tak příkrým, stejně tak na straně druhé zůstává skutečností, že neustále bezmála exponenciální řadou narůstá objem bohatství nahromaděného v rukou velkých kapitálových vlastníků. Vzniklá majetková disproporce je tak obrovská, že je možno ji srovnat snad jenom se stavem v dřívějších orientálních despociích; a ve svém důsledku by nakonec naprosto mohla vést k těžkým deformacím sociálních struktur a sociální homogenity stávající společnosti. Jednou jedinou větou: „třídní boj“ aktuálně neprobíhá; ale nelze vyloučit že je to jen spící vulkán, který se za určitých krizových okolností může opět probudit.

2. Konflikt společenského a soukromovlastnického principu

Jako další kritický znak kapitalismu byl uveden principiální konflikt mezi „společenským charakterem produkce“ a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování. Tady je nutno konstastovat, že právě tento faktor je – navzdory napohled relativně jasnému vyznění – ve skutečnosti krajně komplikovanou záležitostí, kterou bude nutno dopodrobna analyzovat až ve speciálním rozboru daného tématu. V tuto chvíli se tedy omezíme na výklad toho, jak tento fenomén pojal Karel Marx, a proč ho považoval za natolik klíčový.

Podle Marxe v předchozích dějinných periodách (tedy především za feudalismu) nevznikal v daném smyslu žádný zásadní konflikt – neboť malovýrobce většinou produkoval jenom pro svou vlastní, to jest individuální spotřebu. Takže jak produkce, tak i přivlastňování (konzumace) jejích výrobků měly individuální charakter.

Zásadně jinak je tomu ale za podmínek kapitalismu. Spolu s rozvojem výrobních sil rozhodující masa produkce dostává už nikoli individuální, nýbrž principiálně společenský charakter. (Už teď ale musím podotknout, že není vůbec snadné přesně určit, co vlastně konkrétně měl Marx tímto termínem „společenský charakter produkce“ na mysli. Zda tím měl na mysli jenom nutnou kooperaci v rámci jedné manufaktury, anebo i nějaký širší společenský rámec produkce.) V každém případě Marx ale dovozuje: produkce má společenský charakter – ale její přivlastňování má charakter soukromovlastnický. To pak má ale fatální důsledky: kapitalisté jsou ochotni produkovat jenom a pouze tehdy, když jim z toho plyne jejich vlastní – tedy soukromý – zisk. A když nemají vyhlídku na zisk, pak prostě přestanou vyrábět. Nastává tedy skutečně naprosto paradoxní a protismyslný stav, kdy ve společnosti existuje jak obrovský potenciál produktivní činnosti (rezervní armáda potenciálních pracovníků), tak i obrovský potenciál pro uplatnění této produkce (lidé samozřejmě chtějí a musejí konzumovat, pro materiální zabezpečení svých životů). Jenže – tento potenciál produktivní činnosti a potenciál konzumu se nemohou sejít, protože mezi oběma stojí kapitalista, jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků. A tento kapitalista striktně prohlásí: „To že lidé nemají práci a že nemají co jíst je mi naprosto lhostejné – já v mých fabrikách obnovím jakoukoli činnost až zase tehdy, až budu mít vyhlídky na můj vlastní soukromý zisk!“

Snad se na tomto příkladě ukáže, jak fakticky naprosto umělý, ale i naprosto cynický je z hlediska lidské společnosti celý systém kapitalismu: namísto aby produkce sloužila k životnímu zabezpečení člověka, tak se tu daný poměr naprosto obrací, z člověka se stává jenom jakýsi přívěsek produkce, který má sám cenu a hodnotu jenom potud, pokud dokáže kapitalistovi produkovat jeho zisk!! I kdybychom odhlédli od veškeré marxisticko-komunistické teorie a ideologie, i tak se tu už na první pohled ukazuje, že něco je tu naprosto převrácené na hlavu.

3. Fenomén odcizení

Termín „odcizení“ sice není přímo uveden pod oním v úvodu použitým slovníkovým heslem „kapitalismus“; přesto je bezpodmínečně nutno ho zmínit, neboť označuje jeden z klíčových znaků kapitalismu, respektive jeden z klíčových momentů kritiky kapitalismu.

Ani tady ovšem není nijak snadné rozpoznat, v jakém konkrétním smyslu Marx tento pojem definoval respektive používal. Bezprostředně vzato jsme si jeho nejobecnější význam vlastně už uvedli: je to ten stav, kdy člověk-pracovník, tedy bezprostřední výrobce hodnot, je za podmínek kapitalismu ze své primární pozice odsunut do pozice sekundární, závislé. Člověk-pracovník tedy vytváří určitý produkt, který by mu měl sloužit, měl by mu být užitečný, měl by zabezpečovat možnosti jeho žití a přežití – ale za podmínek soukromého přivlastňování se tento stav výrobce – produkt naprosto převrací, člověk se stává zcela závislým na svém vlastním produktu, na tom jakými silami je tento produkt ovládán podle zákonitostí zbožního trhu. Tyto síly, tyto tržní mechanismy se vymykají jak z možnosti ovládání samotným člověkem-výrobcem, tak ale i jeho pochopení; vystupují proti němu jako osamostatněná, cizí síla a moc. A stejně jako jsou mu cizí tyto síly a mechanismy trhu, tak stejně tak je mu odcizený i samotný produkt jeho vlastních rukou, který se na tomto trhu z užitečného předmětu spotřeby metamorfuje do podoby čistě tržního objektu, kde rozhodujícím faktorem není jeho užitečnost pro člověka, nýbrž výhradně jeho schopnost generovat kapitalistovi jeho zisk.

Člověk-originální výrobce tedy svýma vlastníma rukama vytvoří určitý produkt, který má takovou či onakou užitnou hodnotu, do kterého on sám vložil určité množství jeho vlastní práce – ale nikdy si nemůže být předem jistý, že tato jeho práce bude uznána trhem, respektive v jaké míře. Na rozdíl od onoho individuálního výrobce z dřívějších dob, který svou prací vytvořil určitý produkt a mohl se bezprostředně spolehnout na to že tento produkt mu bude sloužit k jeho prospěchu, za podmínek kapitalistického trhu se mu kdykoli může stát, že mu tento anonymní, odcizený trh sdělí: „Celá tvá práce byla k ničemu; tvůj produkt, výsledek práce tvých rukou nebyl trhem uznán jako obchodně realizovatelný, a proto skončí na hromadě odpadu! To že jsi poctivě pracoval nikoho nezajímá; na (kapitalistickém) trhu nerozhoduje práce ani užitek, nýbrž pouze a jedině zisk!“

———————————————————————————-

Tímto je tedy možno uzavřít naše prvotní pojednání o kapitalismu; o jeho podstatě, o jeho principiálně ahumánním charakteru, jakož i o tom, proč a z jakých důvodů otcové marxistické teorie tento kapitalismus podrobili zásadní kritice, s cílem vytvořit společenské uspořádání zcela zásadně jiné. Takové, kde bude odstraněn

– třídně antagonistický charakter společnosti
– stav vykořisťování, přivlastňování si nadhodnoty jednou třídou na úkor třídy druhé
– diskrepance mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování
– stav odcizení mezi člověkem a jeho vlastním produktem.

Kde místo toho bude nastolena společnost sociálně homogenní, kde všichni lidé budou spojeni společnou prací na společném díle. Kde produkty lidských rukou budou sloužit člověku, a celá společenská produkce bude mít jediný účel: být základnou pro neustálý vzrůst kvality lidského života, pro neustálý rozvoj všech humánních potenciálů a možností lidské bytosti.

Dokončení

Co je kapitalismus? I.

Kapitalismus podle Marxe

Josef Poláček

Tímto tedy předkládám text na téma „co je kapitalismus“; text který jsem už dlouhou dobu opakovaně avizoval, ale jehož zpracování jsem znovu a znovu musel odkládat z důvodů vynoření se témat aktuálnějších. Tento článek by zároveň měl být výchozím bodem pro celý řetězec analýz a úvah, které budou mít za cíl podrobit přezkoumání celou marxistickou teorii společnosti, ekonomiky a dějin; spolu s otázkou, do jaké míry je možno s touto teorií smysluplně pracovat ještě i v době současné.

Co se tohoto úvodního textu týče, tady se ovšem vynořila právě ta potíž, že v klasickém marxismu jsou spolu navzájem velice propleteny jak elementy s trvalou hodnotou, tak i takové které je nutno podrobit zásadní revizi. Nakonec jsem se rozhodl zde podat jenom čistý přehled marxistické teorie kapitalismu, a veškerou kritiku odložit až na později; protože jinak by se daný text stal zřejmě příliš nepřehledným. Zde hodlám nanejvýš naznačit, které z bodů marxistické teorie bude nutno této hloubkové kritice a revizi podrobit.

„Kapitalismus respektive buržoazní společnost je taková společenská formace a takový produkční způsob, které jsou charakterizovány třídním protikladem mezi buržoazií a proletariátem. V kapitalistické společnosti jsou – za účelem produkce nadhodnoty respektive vykořisťování – produkční síly masivně zmnožovány. Spolu s rozvojem výrobních sil se prohlubuje rozpor mezi společenským charakterem produkce a soukromým kapitalistickým přivlastňováním (krize). Kapitalismus je poslední antagonistická společenská formace. Ta bude zákonitě vystřídána socialismem a komunismem.“

Tak takováto je definice kapitalismu v díle „Pojmový slovník Marxe a Engelse“ (Marx-Engels Begriffslexikon) německých autorů Lottera, Meinerse a Treptowa. Co se snad i běžnému čtenáři při čtení těchto vět stane ze všeho nejvíce nápadným: kapitalismus, tento centrální pojem všech ideologických střetů především 20. století – střetů natolik vášnivých a nesmiřitelných, že mohly vést i ke třetí světové válce, a v každém případě zasáhly masivně do životů stamiliónů a miliard lidí – tak tento kapitalismus zde náhle jaksi zcela „vychladl“ do několika málo suchopárných vymezení, jako když explodující supernova po krátkém čase ztratí celý svůj lesk, celou svou záři!

Při takovémto ryze objektivistickém výkladu kapitalismu se čtenář nevyhnutelně musí podivovat nad tím, jak tento krátký katalog jistých sociálně-ekonomických faktorů vůbec kdy mohl mít potenciál být příčinou tak vášnivých sporů a bojů! Nutně se musí zazdát, že tyto otázky by mohly být pouze záležitostí pro specialisty z oboru ekonomie a sociologie, ale že pro běžného člověka nemají a nemohou mít žádnou bližší zajímavost. Takto ryze ekonomicko-sociologicky pojímaný kapitalismu že by měl být oním démonem, jaký z něj udělala komunistická propaganda minulého století?!…

Jako první krok se tedy musíme podívat na to, proč a z jakých důvodů a pohnutek se klasikové marxismu s takovou vehemencí pustili právě do zpracování tématu kapitalismu; a proč boj proti němu považovali za rozhodující krok na cestě člověka k jeho skutečné emancipaci, ke skutečnému naplnění jeho humánních potenciálů. Abychom si tyto důvody osvětlili, je ovšem nutno opustit suchopárný způsob prezentace pojmového lexikonu, a musíme si mnohem plastičtěji přiblížit reálné společenské a dějinné podmínky, ze kterých vzešel jak samotný kapitalismus, tak i jeho kritika a boj proti němu.

Dějinný přechod od feudalismu ke kapitalismu – to je pro nás dnes fakticky už jenom malá poznámka z učebnice dějepisu. Vnímáme to jako přechod od jedné periody, kde se pracujícímu člověku žilo velice těžce, k jiné periodě, kde se mu vedlo také velice těžce. I když poněkud jiným způsobem. A konec konců tento přechod vnímáme jako progresivní, od temného středověku k moderní průmyslové společnosti. A jenom některým z nás snad ještě z výuky dějepisu uvízlo v paměti slovo „ohrazování“.

Jenže: svého času toto napohled zdánlivě nevinné slůvko znamenalo fakticky téměř totéž, jako poukázka do Stalinova „gulagu“. Znamenalo násilné vytržení z celé dosavadní existence, vyhnání z půdy která znamenala jediný zdroj obživy, vyhnání z vlastního domu, doslova na ulici. Respektive ještě hůře, do volné přírody. Jako když se vyžene dobytek. Musíme si připomenout: v rozporu s našimi představami o tvrdém, nemilosrdném středověku na tom běžný venkovský člověk nebyl zdaleka tak zle. Pokud nebyl vysloveně žebrákem bez vlastní střechy nad hlavou, byl přece jenom součástí určitého způsobu materiálního zabezpečení; a jmenovitě v Anglii si tamější sedláci svého času vymohli relativně vysoký stupeň vysloveně – dnešní terminologií řečeno – „sociálního zabezpečení“, kdy měli například v případě neúrody nárok na odškodné!

V tu chvíli ale kdy angličtí latifundisté objevili, že chov ovcí na vlnu je pro ně mnohem lukrativnější nežli propachtovávat svou půdu malorolníkům, tak v tom okamžiku byl s touto relativní selskou idylou konec. Venkovští baroni začali své pachtýře vyhánět ze svých pozemků – bez jakékoli milosti, naprosto bez ohledů na jejich rodiny, na to jestli se budou moci ještě nějak uživit, anebo zda pomřou hlady. Ovce byly v té době nesrovnatelně důležitější a hodnotnější bytostí nežli lidé. Celé masy malorolníků i s celými jejich rodinami byly takto vyhnány prakticky do lesů – tohle a právě tohle byly počátky „moderního“ kapitalismu! (V jednom sociálně kritickém románu z té doby byl dokonce přímo použit výjev či příměr, jak „ovce požírají lidi“!)

Ano, z čistě dějinného hlediska to byl skutečně „pokrok“; na místo malorolnické produkce nastoupily mnohem efektivnější velkochovy; a za druhé, tyto masy nyní bezprizorných rolníků se nyní vrhly do měst, kde vytvořily rezervní proletariát pro nově vznikající manufaktury. Ale to všechno nemění nic na tom, že kapitalismus už v okamžiku svého nástupu ukázal svou pravou tvář: naprosto cynického leviatana, nestvůry požírající vše lidské.

Jestliže bychom tedy dnes mohli s určitým nepochopením potřásat hlavou nad tím, co se zakladatelům marxismu na společenské formaci kapitalismu mohlo zdát natolik pobuřujícího, pak je opravdu zapotřebí si připomenout, že v oněch dobách byl kapitalismus skutečným diktátorem, tyranem který mohl svou mocí celé masy lidí vyrvat z jejich dosavadního života, zničit jejich existence, a uvrhnout je do naprosté bídy. Dnes už asi nikdo nespočítá, kolik lidí, kolik dětí oněch rolníků tehdy zemřelo hlady, poté co jejich rodiny byly vyhnány ze svých domovů, od půdy která je živila. Ano, stalinský teror proti kulakům byl dozajista mnohem drtivější; ale člověku umírajícímu hlady je dost jedno, zda za jeho smrtí stojí ještě navíc i tyranie politická, anebo „jenom“ volná hra tržních sil.

Ale nejen tato éra anglického „ohrazování“ (která ovšem měla svou určitou paralelu například i v Německu) přinesla takto drastické důsledky. Musíme si připomenout i to, že v devatenáctém století – kdy tedy už kapitalismus byl dominantním ekonomickým a společenským fenoménem – že tento kapitalismus znovu a znovu upadal do těžkých, drtivých krizí, které opět celé masy proletářů uvrhovaly do stavu nezaměstnanosti, a tedy drtivé existenční nouze! Tyto krize kapitalismu se jeden čas opakovaly naprosto pravidelně každých deset let; takže Marx z toho dokonce vyvodil závěr o nevyhnutelné periodicitě těchto krizí. Jak drtivé měly tyto krize důsledky na život tehdejších lidí, o tom zpravuje nezávislý historik: například během jedné takové krize byl v Berlíně každý čtvrtý (!) jeho obyvatel buďto žebrákem, nebo zločincem, anebo prostitutkou! Zkusme si jenom tyto dimenze přenést do současné Prahy: znamenalo by to, že drtivou existenční nouzí by čtvrt miliónu (!) obyvatel Prahy bylo dohnáno k žebrotě, k zločinu anebo k prostituci!

Tak takové a právě takové byly podmínky „reálného kapitalismu“ doby 19. století; a při pohledu na tento stav věcí snad už přece jenom pochopíme, proč tyto nelidské poměry vedly k hluboké touze pracujících vrstev k vytvoření společnosti, kde by už lidé nebyli vláčeni slepými silami tohoto kapitalismu, nýbrž kde by jim bylo možno vést důstojný a sociálně zabezpečený život. Kterážto touha po spravedlivém světě byla ovšem ještě umocňována faktem, že jestliže na jedné straně stály tyto masy zchudlého či přímo ožebračeného obyvatelstva, pak na druhé straně se předváděly vrstvy zbohatlíků jezdících po ulicích měst ve zlatých kočárech! Kdo se při tomto pohledu ještě může podivovat nad tím, že termín „třídní boj“ tehdy ještě nebyl jenom prázdnou floskulí z doktrinálních příruček jakési podivné ideologie, nýbrž bezprostředně žitou skutečností!

Teď už snad tedy máme přece jenom trochu více porozumění pro to, co v oné době skutečně znamenal kapitalismus; a proč se boj proti němu, proti jeho ničivé síle a jeho ahumánnosti stal záležitostí právě těch nejpokrokovějších osobností. A snad vzhledem k těmto poměrům snad dokážeme Marxovi alespoň zčásti odpustit i leckteré jednostrannosti v jeho teorii, kdy sveřepě zavíral oči před všemi fakty které by zpochybňovaly jeho revoluční koncept odstranění a překonání kapitalistického společenského řádu; v každém případě mu musíme uznat alespoň tolik, že byl přitom hnán ušlechtilými motivy touhy po sociální spravedlnosti.

———————————————————————————

Po tomto úvodu, po tomto vyjasnění konkrétních dějinných a sociálních podmínek z kterých se zrodila marxistická analýza a kritika kapitalismu se nyní můžeme vrátit zpět k oněm základním principům a znakům kapitalismu, jak byly zmíněny úvodem. Nicméně, ještě předtím je nutno si vyjasnit jednu záležitost. Bylo by totiž možno namítnout, že tak drastické sociální dopady kapitalismu existovaly sice bezpochyby v 17., 18. i 19. století; ale že dnešní kapitalismus má už přece jenom naprosto jiný charakter, takže marxistické analýzy z předminulého století pro něj už nemají svou dřívější platnost.

To je sice na straně jedné bezpochyby pravda; a sám jsem ve své polemice proti P. Kužvartovi uvedl, že současný, poválečný sociálně modifikovaný kapitalismu nelze bez dalšího stavět do jedné řady s „divokým“ kapitalismem jeho počáteční, syrové fáze. Dnešní kapitalismus je bezpochyby už do značné míry regulovaný, sociálně snesitelnější; pracující třída si – prostřednictvím svých demokraticky zvolených parlamentů a vlád – přece jenom na kapitálu vymohla celou řadu významných ústupků.

Jenže: na straně druhé stejně tak platí, že samotná podstata kapitalismu zůstává víceméně ta samá. Kapitál je i dnes stejně tak bezduchý, ale i cynický a bezohledný aktér jako kdykoli jindy, stále se mu jedná jenom o jeho vlastní zájmy, to jest o mechanickou, nepřetržitou maximalizaci zisku. Kapitál stále vykazuje trvalou snahu všechno lidské podřídit tomuto jeho vlastnímu zájmu a zákonu zisku, zkomercializovat všechny oblasti lidského a společenského života, veškerou kulturu i morálku. A stejně tak i dnešní kapitalismus – jak jsme zažili v nedávných periodách – znovu a znovu upadá do těžkých krizí; které sice už nejsou natolik ničivé jako dříve, ale které stále mohou mít a také mají těžký až drtivý dopad na existenční situaci velkých skupin lidí.

Jestliže tedy na jedné straně z marxisticko-komunistické kritiky kapitalismu je skutečně mnohé už přežilé, pak na straně druhé zde zůstává i velmi mnoho s trvalou platností. – Ostatně, právě toto je na dnešní recepci marxistické tradice to ze všeho nejobtížnější: dokázat čistě separovat trvale hodnotné části od těch zastaralých, či (už tehdy) jednostranně pojatých a deformovaných. Ale jak už bylo zmíněno úvodem: v tuto chvíli chceme podat marxistickou teorii kapitalismu v její vlastní podobě, v jejím vlastním odůvodnění; její kritické přezkoumání bude provedeno až později.

Pokračování

Kapitalismus a demokracie III/5

Josef Poláček

Touto kapitolou končí celá série článků na dané téma. V minulém pokračování byla dána odpověď na celou řadu konkrétních tvrzení P. Kužvarta ohledně poměru v současném kapitalismu; teď už zbývá jenom uzavřít samotné centrální téma.

6. Kapitalismus, demokracie autentická a demokracie formální

Teď – poté co jsme vyřešili a zodpověděli řadu dílčích témat – se tedy konečně dostáváme k tomu, abychom zhodnotili, v jakém poměru spolu vlastně navzájem stojí kapitalismus a demokracie. Přičemž zde musíme rozlišovat demokracii v užším smyslu, tedy demokracii politickou, a obecně demokratické formy spoluúčasti, především ve sféře podnikového řízení.

A. Politická demokracie

Tady je v prvé řadě nutno zaznamenat velmi významný posun v hodnocení politické demokracie ze strany Petra Kužvarta. Jestliže ve své původní odpovědi na mou tézi, že demokracie je tou nejpřirozenější formou vlády za kapitalismu reagoval tvrzením, že tohle může platit nanejvýš pro rané formy demokracie, s omezeným volebním právem (kdy tedy pracující vrstvy neměly ještě žádný nebo jen omezený přístup k politické participaci), pak v rozšířené a přepracované verzi svého textu zveřejněném na webu outsidermedia.cz: https://outsidermedia.cz/k-povaze-a-roli-demokracie-v-dejinach-2/ podrobuje tuto tézi zásadní revizi, a dospívá k závěru, že ani masová demokracie nevede pravidelně k žádné systémově změně, ve smyslu převzetí moci pracujícími vrstvami společnosti. Kužvart konstatuje: „Výsledkem je nakonec stav, kdy s vlastně nic moc ani po zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva nemění, kapitalismus není podroben žádným zásadním změnám a funguje dál.“

Tohle je ovšem zcela zásadní obrat. Jestliže totiž v prvém případě Kužvart ještě zcela zásadně popíral mou tézi, že (politická) demokracie je pravidelnou formou kapitalismu, nyní tuto skutečnost zřejmě (i když jen implicitně) akceptuje! Následně však (opět implicitně) dělá to zásadní rozlišení, že tuto masovou politickou demokracii zjevně neuznává za demokracii pravou, neboť nevede k onomu uchopení moci pracujícími vrstvami. Reálná moc tedy zůstává i nadále v rukou buržoazní třídy.

Kužvart tento – z hlediska revoluční doktríny – vlastně zcela nepochopitelný fakt, že pracující vrstva svou politickou moc nikdy nevyužila k reálnému převzetí moci od kapitalistů – vysvětluje mnohými faktory, jako je přeměna sociálně demokratických stran ve strany reformistické (tedy systémově konformní), roztříštěností politického spektra do mnoha různých subjektů, tím že masová demokracie zásadně nepřeje radikálním, antisystémovým změnám.

To všechno samozřejmě může být tím či oním způsobem pravda. Zásadní problém je ale v tom, že Kužvart zde zásadně zaměňuje příčinu a následek. Kdyby totiž pracující třída opravdu pociťovala svůj vitální zájem na systémové změně – pak by ani nedošlo ke konverzi revolučních stran ve strany reformistické, ani by nedošlo k roztříštění sil dělnictva do celé řady politických směrů, mnohdy se zcela opačným zaměřením. Zkrátka: ať se to komu líbí nebo ne, nedá se nic dělat, ale široké vrstvy pracujících v zásadě akceptovaly systém kapitalismu; a v odpovídající míře tedy tento kapitalismus demokratickou legitimitu!

Ovšem: tato demokratická legitimita skutečně není absolutní. Nýbrž jen velice relativní. Podle jednoho výzkumu prováděného před lety v Německu by si vysoce nadpoloviční většina obyvatelstva (tedy celé populace, nikoli pouze dělnické třídy!) přála nahrazení kapitalismu nějakým jiným, humánnějším uspořádáním, kdyby takové bylo k dispozici. (Pokud mě neklame paměť, bylo to dokonce přes 60 procent respondentů – čili téměř dvě třetiny!)

To tedy znamená: demokratická legitimita kapitalismu sahá jenom potud, že aktuálně není k dispozici žádná funkční náhrada. Ovšem: to zároveň ovšem znamená i to, že právě dokud tu nebude k dispozici takováto použitelná náhrada, potud má kapitalismus svou část legitimity. Právě tuto skutečnost si radikální levice stále zatvrzele odmítá přiznat a připustit: že ona sama takovouto funkční alternativu ke kapitalismu nemůže nabídnout! Experiment se stáním socialismem kolosálně ztroskotal; a jinak nemá současná levice k dispozici nic jiného, s výjimkou stále přetrvávajících iluzí o samospasitelnosti družstevnictví.

Vraťme se ale k samotnému tématu vztahu kapitalismu a demokracie. Pokud bychom se tedy s Petrem Kužvartem shodli na tom, že za podmínek kapitalismu je politická demokracie jeho pravidelnou, tedy jeho přirozenou formou, ale že tato demokracie má nakonec pouze formální charakter, neboť nevede ke skutečné „vládě věcí svých“ samotným lidem – pak mezi námi není žádného zásadního názorového sporu!

Nikdy jsem netvrdil, že tato (buržoazní) demokracie by byla demokracií skutečně pravou, plnohodnotnou, právě ve zmíněném smyslu autentické správy vlastních věcí lidem a člověkem:

– za prvé, v této demokracii fakticky vůbec není přítomen lid ve vlastním slova smyslu, tedy jako homogenní entita; nýbrž tento lid je zde rozštěpen na řadu vzájemně konkurujících zájmových skupin a navzájem sebou pohrdajících ideových směrů

– a za druhé, člověk je zde sice v zásadě osobně svobodný, ale tato osobní autonomie na druhé straně pouze kašíruje jeho faktickou svázanost celou řadou společensko-ekonomických vazeb a determinací.

Ovšem: na straně druhé je nutno i tuto osobní autonomii vzít vážně. Ta sice nepřináší plnou, plnohodnotnou svobodu člověka; nicméně vytváří základní podmínku této svobody. Právě proto jsem ve svém vlastním článku zdůraznil, že pod pojmem „demokracie“ rozumím celou sumu procesů a vymožeností, která je součástí celkového dějinného demokratizačního procesu. Kapitalismus sice nepřináší plnohodnotnou lidskou svobodu; ale přináší alespoň tuto relativní autonomii jednotlivce.

Tuto pasáž je tedy možno ukončit konstatováním, že vztah kapitalismu k demokracii je zcela zásadně ambivalentní; že kapitalismus na jedné straně přináší určité demokratizační elementy, ale na straně druhé nejen že nepokračuje dále k demokracii úplné (substanciální), nýbrž lapá lidskou bytost do celá řady nových závislostí a manipulací. Což je tedy přesně to, co jsem tvrdil už v mém prvním textu, a co P. Kužvart odmítl uznat.

——————————————————————————–

B. Demokracie v produkční sféře

Podívejme se tedy ještě nakonec, jaký je stupeň demokracie, to jest stupeň participace na řídících procesech za podmínek kapitalismu v samotné produkční sféře. P. Kužvart tvrdí, že jestliže sice ještě v šedesátých či sedmdesátých létech minulého století docházelo k progresivnímu vývoji, například instalováním podnikových rad, pak že s nástupem neoliberalismu došlo k pohybu regresivnímu, a že především ve velkých koncernech vládne fakticky tvrdý autokratismus. A že pokud zde jsou nějaké skupinové formy rozhodování, tak že se jedná jenom o „štábní“ formu technické přípravy rozhodování, ale že nakonec rozhoduje výhradně svými rozkazy koncernový šéf.

V prvé řadě je ovšem nutno konstatovat, že Kužvart tu – opět jednou – protiřečí sám sobě. Totiž tím, když uznává, že byla doba, kdy se v kapitalismu prosazovaly i reálné formy spoluúčasti zaměstnanců na podnikovém vedení. Tady je naprosto vedlejší, jestli snad poté opět došlo k neoliberální restauraci, tedy k odbourávání oněch participačních (a tedy demokratických) vymožeností. Naším centrálním tématem zde není otázka neoliberalismu; nýbrž otázka, do jaké míry sám kapitalismus přináší či nepřináší demokratické prvky spoluúčasti. Je tedy zcela nelegitimní tady srovnávat neoliberalismus s léty šedesátými; nýbrž je nutno srovnávat poměry za kapitalismu s poměry za feudalismu! Nebo přinejmenším s poměry za raného, ještě nerozvinutého kapitalismu. A v tomto ohledu není žádných pochyb: kapitalismus (vyspělý) přináší i ve sféře zaměstnanecké spoluúčasti naprosto jednoznačný pokrok. Jestliže Kužvart tvrdí, že v současných koncernech prý vládne fakticky armádní princip nepodmíněné velitelské pravomoci, pak je nutno si uvědomit, že ve skutečnosti to byl naopak fabrikant z dob manufaktur, který byl fakticky neomezeným diktátorem ve své firmě! Mohl produkovat co se mu zlíbilo a jak se mu zlíbilo, mohl platit mzdy jaké sám uznal za vhodné, a když se mu někdo znelíbil, mohl ho okamžitě vyhodit na ulici! To všechno jsou věci, které si i ten nejvyšší koncernový šéf současnosti jen tak bez dalšího nemůže dovolit. Je tu svázán celou řadou zákonů, mocí odborů, podnikových rad, ale i obecně panující „politickou kulturou“. Ne že by leckterý koncernový šéf neměl žádné choutky diktátora; ale jak řečeno platí pro něj mnohá omezení, a alespoň navenek musí dodržovat určité dekorum.

Zde zase musím přijít s vlastní osobní vzpomínkou. Pracoval jsem dlouhá léta ve filiálce jednoho velkého mezinárodního koncernu. Tedy přesně takového, které Petr Kužvart označuje za reálné vládce tohoto světa, a kterým (tj. jejich vedením) přisuzuje autokratický, zcela nedemokratický způsob rozhodování.

Ano, skutečně souhlasí: když do naší odbočky měli přijet na kontrolní návštěvu velcí koncernoví šéfové z Ameriky, pak u našeho vlastního managementu vypukl poplach. Bylo to doslova jako když svého času Brežněv přijel do Prahy: všude se čistilo, uklízelo, jindy od špíny černá obrovská produkční hala se celá nově nabílila; jindy přímo pekelné pracovní tempo se náhle zmírnilo snad o polovinu. Zkrátka, stavěly se naprosto klasické Potěmkinovy vesnice. Naše místní vedení mělo vyslovenou hrůzu z toho, že velcí šéfové objeví něco v nepořádku, a že to pro ně (to jest: pro jejich kariéru) bude mít fatální důsledky. A když tito velcí šéfové při své kontrolní pochůzce procházeli naší produkční halou – nedá se nic dělat, ale oni opravdu i svým zevnějškem vypadali jako karikatury sebe sama: distancovaní, strnulí, nepřístupní, s trvale nakysle-přísným výrazem v obličeji. Ano, v tomto smyslu je skutečně nutno dát Petru Kužvartovi za pravdu: zde skutečně vládla daleko spíše militaristická hierarchie, nežli nějaký humánní demokratismus.

Ovšem – to je jen jedna stránka věci. Druhá stránka věci je ta, že v naší vlastní firemní odbočce například dveře do kanceláře vedoucího manažera byly permanentně otevřené (až ten úplně poslední tento zvyk porušil); kdykoli k němu kdokoli mohl vstoupit a projednat s ním svou záležitost. Každý den se konaly porady šéfa s vedoucími jednotlivých oddělení a týmů; samozřejmě že šéf měl nejsilnější pozici, ale i tady platilo, že každý mohl a směl říci svůj vlastní názor na věc. Mimochodem: protože se jednalo o americký koncern, panovaly v něm i typicky nenucené americké normy vzájemného styku: všichni jsme si (a to i našimi vedoucími manažery) navzájem tykali a oslovovali se křestními jmény. A například já sám (ačkoli na jedné z nejnižších vedoucích pozic) jsem se mnohokrát takto nenuceně bavil s nejvyšším šéfem celého jihoněmeckého distriktu našeho koncernu! A že jsem leckdy měl zcela opačný názor nežli on, a to jsem mu také zcela otevřeně sděloval!

A co se těch podnikových rad týče, o kterých Kužvart tvrdí, že byly zaváděny v šedesátých a snad ještě i sedmdesátých letech, ale pak byly v průběhu nástupu neoliberalismu zase osekávány: já sám jsem byl přitom, když se takováto podniková rada u nás zaváděla – někdy v první dekádě tohoto století! Tedy už v plné éře neoliberalismu.

Tedy: je fakt, že zřízení této podnikové rady našim vedoucím manažerům nijak nevonělo. Dělali přitom viditelně velice kyselé obličeje. A jeden funkcionář celoněmeckých podnikových rad, který k nám přijel poskytnout pro její zřízení podporu, při svém úvodním projevu prozradil, že v jiné německé koncernové filiálce za takové příležitosti doslova „létaly lavice vzduchem“! Takže prosazování těchto podnikových rad opravdu ne všude nacházelo pochopení a láskyplnou vstřícnost ze strany vedení. Nicméně: tyto podnikové rady (tedy forma spoluúčasti zaměstnanců) vznikaly a stále vznikají; a já sám jsem od naší podnikové rady dostal významnou podporu, když firma napřed zruinovala (vlastním zaviněním) mé zdraví, a potom se mě chtěla pokud možno lacině zbavit.

Všeho všudy tedy: jestliže jsme naše analýzy politické demokracie za podmínek kapitalismu uzavřeli konstatováním, že tento vzájemný vztah je velice ambivalentní – pak přesně ten samý závěr můžeme učinit i s pohledem na demokracii respektive zaměstnaneckou spoluúčast v oblasti vlastní produkce. Je samozřejmé, že soukromí vlastníci respektive kapitalisté mají maximální zájem na tom, aby ve svých firmách a koncernech mohli rozhodovat co možná „nejsvobodněji“, tedy podle vlastního uvážení a ve svém vlastním zájmu; ale na straně druhé je stejně tak fakt, že rozvinutý kapitalismus rozvíjí a prosazuje určité formy participace zaměstnanců na podnikovém vedení a rozhodování, a že tyto formy participace je nutno hodnotit jako prvky demokratické.

Opakuji ještě jednou co jsem uvedl už výše: samozřejmě že tento principiálně ambivalentní vztah kapitalismu a demokracie vede k tomu, že jejich vzájemný silový poměr není vždy stejný; je to neustálý zápas, kdy se poměr sil přesouvá sem a tam. V tomto světle je nutno vidět i současnou éru tzv. „neoliberalismu“. Není to proto že by po jakémsi „zlatém období“ sociálního a demokratického kapitalismu šedesátých let minulého století nyní došlo k nějakému trvalému zvratu, kdy by se definitivně prosadil tvrdý, asociální a nedemokratický kapitalismus (neoliberalismus); nýbrž jedná se víceméně o kyvadlový pohyb sem a tam. Kdy po nadměrně štědrém (finančně trvale neudržitelném) sociálním státu šedesátých let nevyhnutelně došlo k protipohybu, tedy k uvolnění produkční sféry jak od nadměrných daní, tak i od celé řady dřívějších sociálních výdobytků.

Ještě jednou tedy: kapitalismus je vnitřně naprosto rozpolcený, rozštěpený historický společenský útvar, který na jedné straně přinesl celou řadu nesporných demokratizačních prvků; ale který na straně druhé zůstává stát na půl cesty, a jeho demokratismus jen málokdy překračuje pouhou autonomii osobně nezávislého individua.

Veškerý další vývoj – a tedy veškeré usilování levice – musí jít tedy tím směrem, tento pouze individualistický, a tedy limitovaný demokratismus rozvinutého kapitalismu převést do formy demokracie nové, která se neváže pouze na individuum (ale ani ne pouze na kolektiv, což je fakticky jenom druhá strana téže mince) – nýbrž na celého člověka, v plném horizontu jeho humánní a kulturní existence.

*************************************************

V samém závěru je tedy ještě jednou možno souhrnně zhodnotit ten názor (tolik rozšířený v prostředí radikální levice), že současný svět je prý fakticky plně ovládán mezinárodními koncerny. A že bude stále hůř. Svým způsobem je ovšem docela zajímavý vývoj v této oblasti: původně za všechno zlo na této zemi mohli prostě „kapitalisté“. Respektive buržoazie. Potom na scénu nastoupily kapitalistické monopoly, které bylo možno vinit z toho, že ovládají a dusí veškerý lidský život. A nyní tedy jsou zase vysloveně v módě „koncerny“. Teď jsou to ony, na které je možno zaměřit a cílit veškerou aktivitu radikální levice; na které je možno svalovat vinu za to, že levice není schopna uskutečnit svůj program socialistické přeměny světa.

Toto tvrzení, že původem všeho zla na této planetě jsou mezinárodní koncerny, ve skutečnosti obsahuje všechny strukturální momenty konspirativních teorií:

– monokauzální výklad namísto složité a komplexní systémové analýzy

– za viníka se označí jediný subjekt (respektive skupina subjektů), namísto aby se odhalovaly objektivní strukturální příčiny dějinného vývoje

– tomuto subjektu jsou připisovány jakési démonické snahy ovládat a vysávat lidstvo

– zároveň je mu připisován reálný potenciál k ovládnutí světa; je to prý on, který v pozadí všech politických i jiných rozhodnutí tahá za nitky a všechno ovládá svou temnou vůlí.

Takovýto výklad má tu „výhodu“, že je velice zjednodušující, zbavuje nutnosti zdržovat se složitými a náročnými analýzami komplexní a vždy vnitřně protikladné skutečnosti. Ovšem: takovéto konspirativní výklady pak neumožňují nic více, nežli praktikovat víceméně slepý akcionismus; promyšlená a cílená změna světa na jeho základě možná není.

Dokončení

Kapitalismus a demokracie III/4

Josef Poláček

V minulé kapitole jsme si ukázali, že nástup tzv. neoliberalismu v sedmdesátých létech minulého století nebyl žádnou historickou nahodilostí ani zlovolným aktem konspirujících asociálních skupin, nýbrž zcela přirozenou reakcí reálné ekonomiky na zbytnělý sociální stát předcházející poválečné periody. Dnes si podrobně rozebereme názor P. Kužvarta, že prý v rámci tohoto neoliberalismu světovou politiku fakticky ovládají mezinárodní koncerny.

5. Diktatura koncernů?

Podívejme se teď podrobněji na centrální tézi P. Kužvarta. Podle jeho tvrzení jsou to mezinárodní respektive nadnárodní koncerny, které fakticky vládnou světu; a veškeré vlády, a stejně tak mezinárodní organizace (jako EU apod.) nejsou prý ničím jiným nežli „servisními organizacemi“ plnícími poslušně všechna přání těchto koncernů. Je to prý důsledkem tohoto dominantního postavení těchto koncernů, že ony bohatnou stále více (neboť tyto vlády a mezinárodní organizace jim úslužně stále snižují daně), zatímco chudší vrstvy prý stále chudnou.

Podívejme se tedy blíže, jaká je vlastně realita. Samozřejmě: není žádné pochybnosti o tom, že jak v národních ekonomikách, tak i v mezinárodní ekonomice existují „silní hráči“. Kteří jsou mnohem silnější než ti ostatní. Ovšem – na tom není nic nepřirozeného. Když znovu sáhneme po příkladu s evolucí respektive džunglí: i tady samozřejmě existují živočichové větší a silnější, stejně tak jako menší a slabší. Prakticky všude kam se jenom v tomto světě podíváme, všude se vytvářejí víceméně přirozené hierarchie. Ty existují třeba i v mraveništi nebo ve včelím úle, které jinak platí za symbol pospolitosti.

Teď se ale jedná o Kužvartovo obvinění, že tyto koncerny, tito silní hráči plně ovládají i národní vlády a mezinárodní organizace. Že tu tedy neexistuje žádná skutečná demokracie, nýbrž pouze její zdání; neboť tyto politické subjekty prý nerozhodují v zájmu lidu, nýbrž výhradně v zájmu koncernů. Podívejme se tedy konkrétně na některá jeho obvinění, a přezkoumejme si je na jejich platnost:

Tvrzení: vlády těmto koncernům – na jejich nátlak – odpouštějí nebo přinejmenším snižují daně.

Realita: takto paušálně se to v žádném případě nedá tvrdit. Zásadní chyba této radikální části levice je, že se dívají vždy jenom nahoru, k oněm mohutným a bohatým koncernům; ale naprosto opomíjejí podívat se také dolů. Tedy: k dolním patrům produkční sféry. Tady totiž velká část firem vede fakticky permanentní boj za vlastní přežití. Protože mají příliš malé ziskové marže. A když pak přijde nějaká náhlá kolize (třeba jenom přechodný pokles odbytu) – pak už to neunesou, finančně se zhroutí. To znamená: každá vláda ví, že jestliže zvýší daně podnikové sféře – že tím fakticky popraví celou řadu svých vlastních produkčních podniků! A spolu s tím se na dlažbě ocitnou i všichni jejich zaměstnanci! Které nikdo nově nezaměstná, protože těmito vyššími daněmi bude zatížena celá produkční sféra. (O tom už byla řeč výše.) Zkrátka: demokraticky zvolené vlády nesnižují daně proto, že by byly jenom jakýmsi pasivním posluhou či pomahačem velkých koncernů; nýbrž proto že vědí, že kdyby příliš zvýšily daně ekonomické sféře, tak tím nakonec poškodí svou vlastní ekonomiku, a svůj vlastní (pracující) lid!

Samozřejmě: je vždy možno uvažovat o progresivní dani. Jenže: ani tady není možno zvyšovat daňovou zátěž donekonečna. Protože i tady platí naprosto základní a jednoduchý zákon: čím více je nějaký ekonomický subjekt zatížen daněmi ze zisku, tím více klesá jeho motivace tento zisk vůbec produkovat. Jinak řečeno: při přílišném zatížení klesá produkce, spolu s tím stoupá nezaměstnanost – a to už jsme si všechno vysvětlili. A za druhé: ani ty nejbohatší koncerny nejsou „nesmrtelné“. I jim se může stát, že za nečekané kritické situace (jako je například současná pandemie) se zcela náhle ocitnou na pokraji bankrotu. A proto je i pro ně životně nutné, aby si vytvářely dostatečné finanční rezervy.

Není pochyb o tom, že je to z morálního hlediska až vysloveně perverzní, když nějaký superbohatý mezinárodní koncern jako Google je nějakou (konkrétně irskou) vládou prakticky zbaven povinnosti odvádět jakékoli daně. Jenže: ani ta irská vláda to neudělala proto že by byla jenom otrockou „servisní organizací“ Googlu poslouchající poslušně na rozkaz; nýbrž tato vláda věděla, že i s tímto minimálním zdaněním se jí to pořád ještě vyplatí. Že Google přinese do země pořád ještě obrovský balík peněz, že tam vytvoří celou řadu (dobře placených) pracovních míst (ze kterých pak tito zaměstnanci budou státu odvádět daně).

Ano, tyto téměř nulové daně jsou skutečně odsouzeníhodné; ale to není proto že by tyto koncerny nějak přímo ovládaly politickou sféru, nýbrž národní vlády se samy předhánějí ve snaze, aby se u nich tyto velké firmy usídlily. Něčemu takovému je možno zabránit jenom na mezinárodní úrovni; a není tomu tak že by se v tomto ohledu nic nedělalo. Ostatně, Irsku byly tyto praktiky pokud vím také už zatrženy. (Mimochodem, tady se ukazuje jak naprosto nesmyslná jsou tvrzení všech těch Kellerů a Druláků, že prý kapitalismus je možno regulovat jenom v rámci národního státu. Přesný opak je skutečností: jenom mezinárodními opatřními je možno takovéto praktiky omezit.)

Ostatně: ohledně toho tvrzení, že snižování daní slouží prý jenom zájmům bohatých koncernů, můžeme předložit zcela aktuální data z ekonomického vývoje Spojených států, pod vedením pravicového prezidenta Trumpa. Ten své první klání o prezidentský úřad vyhrál především proto, že slíbil oživení ekonomiky tím, že radikálně sníží daně pro komerční sféru. Což pak také doopravdy udělal. Jaký je výsledek tohoto snížení daní koncernům? Takovýto (cituji teď z německého deníku Süddeutsche Zeitung, z 29. 10. 2020):

„Sice z této reformy profitovaly především firmy a vyšší příjmové skupiny, ale ona oživila také ekonomický růst (i když zdaleka ne tolik jako bylo slibováno) a stlačila míru nezaměstnanosti s 3,5 procent na nejnižší hodnotu za 50 let. (!) I menšiny jako afroameričané a latinos dosáhli rekordních čísel zaměstnanosti, dokonce tak okrajové skupiny jako zdravotně postižení a osoby po výkonu trestu, které to jinak mají na trhu práce velmi těžké, nacházely v důsledku rostoucího nedostatku pracovních sil (!) zaměstnání. Kursy na burze stoupaly – ale také mzdy prostých dělníků a zaměstnanců. Míra chudoby klesla.“

Je tedy možno vidět na naprosto reálném příkladě, že snížení daní komerční sféře se nakonec opravdu vyplatí pro všechny. I když – samozřejmě – v nestejné míře. To jediné co na této Trumpově kalkulaci ovšem nevyšlo je to, že tento hospodářský boom nestačil na to, aby dokázal vyrovnat ztráty státního rozpočtu vzniklé oním snížením daní. Jinak řečeno: nakonec to celé bylo na úkor rostoucího státního zadlužení.

Tvrzení: vlády nedělají nic proti neustále rostoucí moci koncernů.

Realita: a co pak všechno to antimonopolní zákonodárství, které má za cíl právě toto, totiž zamezit naprosté dominanci jednoho jediného ekonomického subjektu?!… A proč například zrovna v minulých dnech americká vláda (prezidenta Trumpa!!) podala žalobu na softwarového giganta Google právě za to, že (podle jejího názoru) zneužívá svého monopolního postavení?!… Je to snad všechno jenom divadlo pro veřejnost? Ze strany samotného Trumpa to možná bylo divadlo, před blížícími se volbami; ale to nic nemění na tom, že tato žaloba má naprosto reálnou šanci uspět. Není tomu tedy v žádném případě tak, že by vlády tohoto světa jenom vždy poslušně srazily podpatky před přáními (ne-li přímo rozkazy) velkých koncernů; tyto vlády naprosto dokáží vystoupit na ochranu veřejnosti, na ochranu spotřebitelů i proti těmto velkým koncernům. Každý politik chce být znovu zvolen; a proto musí takovéto aktivity ve prospěch běžného spotřebitele vyvíjet, i kdyby nechtěl, jinak by na znovuzvolení neměl šanci.

Tvrzení: anglická/britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová svého času brutálně potlačila akce pracujících, bojujících za udržení svých pracovních míst, a postavila se na stranu velkých koncernů. Kužvart tím má zřejmě na mysli svého času opravdu masivní konflikt Thatcherové s horníky, když se Thatcherová rozhodla zavřít uhelné doly kvůli jejich neefektivitě. Tehdy se opravdu rozhořel „třídní boj“ v plné síle, a byl veden s plnou vášní a vzdutými emocemi. A nakonec horníci svůj boj prohráli, Margaret Thatcherová byla velkou vítězkou, doly byly zavřeny, a pro mocného šéfa hornických odborů Scargilla to znamenalo prakticky jeho politický konec.

Skutečnost: ano, všichni jsme tenkrát drželi palce anglickým horníkům, aby vyhráli tento boj za svá pracovní místa; jenže nedá se nic dělat, objektivně je nutno uznat, že M. Thatcherová měla pravdu. Totiž: ty doly byly opravdu naprosto neefektivní, vláda je musela permanentně subvencovat ze svého rozpočtu; a navíc – jak víme dnes – uhlí z nich těžené bylo i krajně neekologické.

Snad by se mohlo říci, že státní rozpočet je tady přece právě od toho, aby (ve prospěch pracujících) zasahoval a intervenoval právě tam, kde zákony volného trhu selhávají, respektive projevují až příliš svou principiální necitelnost. Jenže Thatcherová tehdy v jednom televizním vystoupení předvedla jeden zcela názorný příklad, jehož platnost nelze žádným způsobem popřít: ukázala jednu nákupní tašku, s produkty které si v obchodě koupí běžná hospodyně. A pak ukázala tašku druhou, mnohem prázdnější – a dodala k tomu, že ta je tak prázdná právě proto, že tolik finančních prostředků jde na subvence neefektivních a zastaralých dolů. A je to fakt: vláda nevydává prostředky na subvence ze svého; vláda žádné vlastní peníze nemá. Ona může jenom přerozdělovat. A když jednomu přidá nadmíru, pak musí zase vzít někomu jinému.

Zkrátka: ani samotná M. Thatcherová v daném případě nejednala jenom proto, že by se nějak chtěla „zaprodat kapitálu“; nýbrž z hlediska čiré ekonomické racionality jednala naprosto oprávněně, ve prospěch běžného spotřebitele.

Tvrzení: kapitalismus má silnou tendenci k diktátorským formám vládnutí, případně přímo k fašismu.

Skutečnost: takto paušální tvrzení naprosto neobstojí před střízlivou historickou analýzou. Když se podíváme na německý fašismus, jakožto nejvyhraněnější ze všech fašistických režimů, pak se nám zjeví tento obraz:

Hitler sám ve svém programovém díle „Mein Kampf“ opakovaně útočil na kapitalisty, na to jak vykořisťují německého dělníka. Mnohé jeho formulace jsou v tomto ohledu natolik radikální, že by mohly bez dalšího stát i v „Komunistickém manifestu“! A není to nakonec žádný div; Hitler sám pocházel z dolních vrstev společnosti, jeho otec byl sice státní zaměstnanec, ale Hitler sám zakusil časy citelné bídy.

A obdobné platí i pro naprostou většinu sociální základny německého nacistického hnutí: to byli muži z ulice, z nemalé části deklasovaní proletáři, kteří sotva mohli mít nějaký důvod pociťovat obzvláštní sympatie k vrstvám zbohatlíků. A velitel SA (ve své době nejmocnější složky nacistického hnutí) Röhm byl vysloveně radikální socialista, který plánoval provedení revoluce! Až ho Hitler – kterému se jednalo aby v boji o politickou moc proti sobě příliš nepopudil konzervativní kruhy – musel brzdit. Bojůvky SA zcela běžně v ulicích německých měst fakticky přepadaly zámožně vypadající chodce a vyžadovaly od nich příspěvky na sociální fondy SA!

V každém případě po převzetí moci němečtí fašisté donutili zaměstnavatele (tedy: kapitalisty!) provést na vlastní náklad celou řadu sociálních opatření ve prospěch dělníků: týden placené dovolené, pro dělníky v továrnách se musely postavit řádné ubikace místo dosavadních maringotek, zavedla se zdravotní a hygienická opatření, kvůli k nim bylo nutno přestavovat celé továrny, aby v nich bylo více světla a lepší větrání. A to všechno, opakuji znovu, na vlastní náklady zaměstnavatelů! Jak je při pohledu na všechny tyto skutečnosti možno závažně tvrdit, že kapitalisté si přejí vládu fašistů?!…

Samozřejmě: když se kapitalisté musejí rozhodovat mezi nebezpečím komunismu a nebezpečím fašismu, vždycky se mnohem raději rozhodnou pro fašismus; neboť tam jim alespoň nehrozí ani totální konfiskace majetku, ani osobní internace v gulagu. Ale v zásadě je jim fašismus suspektní, neboť i u něj vždy hrozí že se jim politika bude míchat do jejich vlastních podnikatelských aktivit.

Tvrzení: v Chile provedl svého času Augusto Pinochet svůj pravicový puč ve prospěch asociálního neoliberalismu; a právě proto zavedl fašistický režim, aby mohl brutálně potlačit pracující vrstvy bouřící se proti tomuto neoliberalismu.

Skutečnost: nazývat Pinochetův režim „fašistickým“, to byla ideologická floskule komunistických režimů. Ve skutečnosti se jednalo fakticky o docela „standardní“ jihoamerickou diktaturu; tvrdou a brutální, ale bez jakékoli strukturované ideologie. (Pokud bychom za ideologii nechtěli prohlašovat jenom čirý zavilý antikomunismus.) Není ale nic známo že by zde byl zaváděn nějaký korporativismus – naprosto základní znak jakéhokoli fašismu. A že pak Pinochet zavedl v ekonomické sféře tvrdý neoliberalismus? – No bože, chtělo by se říci, a co měl vlastně jiného dělat? Allende byl socialista, stát i jeho ekonomiku tlačil víceméně směrem ke kubánským poměrům – a to je v prostředí jihoamerické „politické kultury“ krajně rizikové počínání. Když tedy Pinochet Allendův socialistický experiment zarazil násilným pučem, pak bylo jasné že musí ekonomiku převést na zcela jinou kolej. Zavedl tedy klasický „trh bez přívlastků“, tedy první historickou realizaci tehdy nově se konstituujícího neoliberalismu. A nelze popírat: jeho ekonomická reforma byla úspěšná, chilská ekonomika zažila celá léta hospodářského boomu.

——————————————————————————–

Krok za krokem, případ za případem tedy můžeme sledovat, že obraz který nám P. Kužvart vymaloval, o jakési absolutní nadvládě koncernů na tomto světě a o poslušné servilitě vlád a mezinárodních organizací, že to je obraz ideologicky zaujatý, který v této absolutní a vyhraněné podobě nenachází oporu v realitě. Jistě: není sebemenšího sporu o tom, že tyto nadnárodní koncerny jsou velmi silní hráči; že znovu a znovu projevují snahy prosadit své zájmy i prostřednictvím politiky, a že se jim to nezřídka i daří. Ale to všechno nemění nic na tom, že toto dominantní postavení koncernů není absolutní, nýbrž že společnost a politika mají nástroje jak tuto moc koncernů omezit, a tyto nástroje také využívají. Pokud bychom se ještě jednou vrátili k našemu příměru s džunglí, pak by to bylo asi tak, že zde skutečně existují mohutní predátoři typu tyrannosaurus rex; ale že ostatní, menší zvířata v džungli se už mezitím dala dohromady, spojila své síly a těmto predátorům sdělila: „No dobře, vy jste tedy ti velcí dravci; my vás necháme existovat, protože kdybychom vás odstranili, na vaše místo by okamžitě nastoupil jiný predátor. V celkovém ekosystému máte svou objektivní funkci, a to my hodláme respektovat. Ale: odsud až podsud, nedovolíme vám vaší síly zneužívat víc, než jak je to v zájmu přirozeného fungování celého ekosystému potřebné a nutné!“

Neexistuje tedy žádné přímé ovládání společnosti ze strany koncernů prostřednictvím politiky; ale nakonec se musíme podívat blíže právě ještě na specifickou oblast politiky samotné. Musíme si položit otázku, jestli tato politika – v soudobých kapitalistických státech – je ve své podstatě demokratická, anebo ne. O tom bude pojednávat příští kapitola.