Eva Hájková
Věřím, že každý, kdo čte Bibli, si v ní časem najde své oblíbené knihy, oblíbené kapitoly, oblíbené věty nebo i oblíbená slova. Oblíbené možná není ten správný výraz. Řekněme raději místa, která nějak silněji promlouvají k jeho duši. Já mám takových míst více a o některých ani nevím, z jakého důvodu nebo čím vlastně se mě tak dotýkají. Ráda čtu například žalmy, které obsahují zmínky o Hospodinových nádvořích.
„Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.“ (Ž 65, 5)
„Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“ (Ž 84, 3)
„Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti.“ (Ž 84, 11)
„Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha…“ (Ž 92, 14)
„Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! Přineste dar, vstupte do nádvoří jeho.“ (Ž 96, 8)
Zmínky o Hospodinových nádvořích se nenacházejí jen v žalmech, ale i v Mojžíšových knihách, v první a druhé Královské, v knihách Letopisů, v prorockých spisech. Jedná se, jak je vidět z citací, o otevřené prostory Hospodinova domu, čili chrámu, ale též o místa, kde je přítomen Bůh nebo také Boží lid. Jistě si lze na základě různých zdrojů, třeba popisu v první knize Královské, aspoň trochu představit, jak asi vypadal Šalomounův chrám s velesvatyní a s několika nádvořími. Nádvoří přináleželo kupodivu dokonce už ke stanu setkávání. Na nádvořích se scházel Boží lid k modlitbám, chválám i obětem. Zaznívaly tam hlasy proroků.
Pokud jde o samotné slovo – „nádvoří“- označujeme jím obvykle shora nekrytý vnitřní nebo přilehlý prostor nějakého většího domu. Nádvoří mívají zámky, paláce, kláštery a jiné stavby. Mám zažitou takovou ideální představu nádvoří, které je ze čtyř světových stran obestavěné zdmi. Je to chráněný prostor, kam příliš nedoléhá hluk z ulice, nefouká tam, v parném létě tam bývá příjemný chládek, protože za slunečního svitu vždycky alespoň část nádvoří kryje stín. Zdi mohou být porostlé loubincem, ve kterém se ukrývá drobné ptactvo. Možná jsem to takhle viděla na některém zámku. Nebo mi v mysli utkvěly spíš vnitrobloky domů, jak jsem je mohla spatřit během svých návštěv jednoho vzdáleného velkoměsta – plné chladivého stínu a zeleně, s pítky pro ptáčky. Nosím tu představu v sobě už dlouhou dobu, ač mi rozum napovídá, že chrámové nádvoří vypadalo asi jinak. Proto mě těší zejména žalm 84, kde je zmíněn vrabec, hledající si přístřeší v Hospodinově domě, i vlaštovka, která si staví hnízdo u oltářů. Kousek živé přírody mezi kamennými zdmi chrámových nádvoří. Jaká krása!
Někdy možná podvědomě toužíme právě po takovém hrazeném místě, byť směrem k nebi otevřeném, kde bychom našli bezpečí. Občas se v nás objeví touha po hradbách, uvnitř kterých se nám nic nemůže stát. Za hradbami totiž vždy číhalo nebezpečí. Mohla tam být třeba poušť plná hadů, štírů a lvů, zatímco v chráněném prostoru se jich netřeba bát.
Žalm 84 líčí cestu poutníků toužících po Hospodinově domu, po jeho nádvořích. Víme, že k chrámu proudily zástupy věřících z odlehlých končin země, například ze severněji položené Galileje. Podstupovali nebezpečí daleké cesty, jen aby se ukázali před Hospodinem. I Ježíšovi rodiče tam každoročně putovali o svátcích. Během své pouti procházeli lidé toužící po Boží přítomnosti pustinou či neobydlenou krajinou – v žalmu je psáno: údolím balzámovníků. Balzámovníky prý vylučují kapky pryskyřice, podobající se slzám, jak tvrdí Pavlíkův studijní překlad. Dává to údolí též do souvislosti s údolím Pláče v knize Soudců 2,5. Když lidé hledající svou sílu v Hospodinu, procházejí cestou do Hospodinova domu tím údolím, „činí je prameništěm“. Možná jim sám Bůh sesílá déšť. Jeho požehnání tak vlastně dopadá i na zemi, kudy se ubírají. Odměnou za útrapy cestování bude věřícím setkání s Hospodinem. To, že stanou před jeho tváří. Vždyť – jak praví žalm – jeden den v Hospodinově nádvoří je lepší než tisíce jinde!
Jakým pokladem, jakým svatým místem asi musel být pro Židy chrám – místo Boží přítomnosti a jeho slávy – a jak hroznou tragédií muselo být zpustošení chrámu nepřáteli. Jako by šlapali po jejich duši. A jak musel být Ježíš rozhořčen, když si směnárníci z chrámu udělali „doupě lupičů“! Dovedeme si to jistě živě představit.
I my dnes, podobně jako tehdejší Židé, toužíme po pobytu v Hospodinových nádvořích, i když o nich můžeme mít trochu jinou představu. Toužíme po stálé Boží přítomnosti. Někdy totiž Boží přítomnost pociťujeme velmi silně a někdy se nám naopak může zdát, jako by se nám Bůh vzdálil, jako by nás opustil, i když tomu ve skutečnosti tak není. Možná jen chce, abychom znovu a znovu hledali jeho tvář, abychom si k němu nevytvářeli jakýsi rutinní vztah. A my pak znovu putujeme pustinou s balzámovníky, i když se třeba ve skutečnosti nevzdálíme ze svého místa pobytu.
Někdy však více než Boží přítomnost vyhledáváme pocit bezpečí. Tělesného, duševního nebo duchovního. Nejraději bychom se obehnali nějakými novými hradbami. Nebo aspoň zákony, které by nám zaručily, že se kolem nás nic nezmění. Jen aby nás nic neohrozilo. Jen ať nemusíme do toho údolí, které máme během svého putování činit prameništěm. Jen abychom se vyhnuli poušti s hady, štíry a lvy. Jen abychom se vyhnuli místu, kde číhá pokušení přeludů, které člověka svádějí z cesty. Místu, kde nic není jisté. Jenže právě na taková místa Ježíš své učedníky posílal!
Putujme tedy svým údolím balzámovníků. Vždyť tolik lidí jím putovalo před námi a činili je prameništěm vod, tak možná už tak vyprahlé ani nebude. A jednou možná opravdu staneme ve vytoužených Hospodinových nádvořích, kde jeden den je lepší než tisíce jinde, v příbytcích, které pro nás v domě svého Otce připravil Ježíš.
