Žlutá chryzantéma. Hlubiny. Život na podzim.

Eva Hájková



ŽLUTÁ CHRYZANTÉMA


Padá listí do zahrádky

Rozkvétají listopadky

Pomalu a váhavě

rozsvěcují svatozář

v celé pozdní kráse

Slunce začíná svou tvář

skrývat před chladnoucí zemí

Místo rosy na trávě

jiskřivě či mlhavě

jinovatka zamrazí

Utrhnu si do vázy

kvítek žluté chryzantémy

Kousek slunce dopřeje mi

v dušičkovém čase



HLUBINY


Každý člověk

je zrníčkem vesmírného prachu

Každý člověk

je středem vesmíru

Každý člověk

nese v sobě celý vesmír

Kdo prozkoumá hlubiny vesmíru

kdo prozkoumá hlubiny člověka

rozprostřené či schoulené

mezi počátkem a koncem?



ŽIVOT NA PODZIM


Podzim už rozpouští slunce v mlze

Mrazivý vítr zavane z polí

Tma se prohlubuje

a rozpíná v čase

Život se stává křehčím

a stahuje se zvnějšku do nitra

jak míza do kořenů

Za dveřmi na závoru potichu skomírá

Možná se mu zdá sen

o košatější budoucnosti

Živá voda

Eva Hájková

Kdo měl v dětství rád pohádky, jistě ví, že některé z nich vyprávějí o živé vodě. Vzpomínám si namátkou, že se o takové zázračné vodě můžeme dočíst ve Zlatovlásce, v pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška a také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Tam na prameni živé vody seděla veliká žába, kvůli níž voda nemohla prýštit.

Ale i zcela obyčejná voda je k životu nezbytná. Lidé si jí někdy začínají vážit teprve tehdy, až se jim jí nedostává. V tomto smyslu může být i obyčejná voda živou vodou.

Voda má své nezastupitelné místo také v Bibli, která nám vypráví úžasný příběh o vztahu Stvořitele a stvoření. Hned od samého počátku, když byla země ještě pustá a prázdná se vznášel Boží Duch nad vodami. Bez vody by to nešlo.

Voda napájí vše živé. Zahradu Eden zavlažoval pramen, jenž se větvil ve čtyři mohutné řeky. Voda ale také přinášela zkázu a smrt, když jí bylo příliš, jak názorně ukazuje příběh o potopě světa. I hučící a hlučící moře, k němuž jsou často přirovnávány národy, bylo krajně nebezpečné. Jeho hlubiny patřily k říši smrti, k hlubinám podsvětí, jak o tom svědčí prorok Jonáš: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.“ (Jn 2,6) O propastných tůních je ve Starém zákoně mnoho zmínek. Je to tak krásně poetické sousloví (aspoň mně se tak jeví), že by snad byla věčná škoda přeložit jej jiným výrazem.

Nebezpečná je nejen hlubina, ale i valící se proud vody. Proto je nepřítel líčen jako povodeň, jako záplava: „Hle, od severu vystupují vody a stanou se rozvodněným tokem. Zaplaví zemi se vším, co je na ní, město i ty, kdo v něm bydlí“ (Jr 47,2).

Nebo zde: „hle, proto Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy.“ (Iz 8,7) Řekou s velkým Ř je snad Eufrat. Valícím se veletokem je i Nil. „Egypt vystupuje jako Nil, jako řeky, jejichž vody se vzdouvají.“ (Jr 46,8)

Valit se jako řeka či záplava mohou však nejen nepřátelé, ale též právo a spravedlnost: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ (Am 5,24) „jako záplava se valí spravedlnost.“ (Iz 10, 22) A dokonce i pokoj či moudrost lze přirovnat k řece nebo k záplavě: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny, (Iz 48,18)“ „Poznání moudrého stoupá jako záplava a jeho rada je jako životodárný pramen.“ (Sír, 21,13)

A zase jsme u vody životadárné. Ale voda v biblických knihách je živá i jinak, jak názorně ukazují zejména žalmy. Je živá v tom smyslu, v jakém je živé veškeré stvoření, zvlášť to, které je nadáno pohybem. Bůh totiž stvořil živou přírodu, nikoliv mrtvou, pasivní hmotu. Stvořil živly, které se dovedou i bouřit, ale nakonec stejně poslechnou Pána stvoření, protože On je umí ukáznit svým řádem.

Voda je symbol života. Voda je živá, voda se nejen vzdouvá a hučí. Voda vidí, voda mluví, voda volá, voda má ruce, voda truchlí, voda utíká, voda chválí Hospodina, ale též se před ním svíjí v křeči, protože On přece dokáže ve svém stvoření vzbuzovat respekt.

„Dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98, 8)

„Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘“(Jb 28,14)

„Ať ho chválí nebesa i země, moře se vším, co se v nich hemží.“ (Ž 69,35)

„Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých.“ (Ž 42, 8)

„Propastná tůň do křiku se dala, vysoko vzpíná své ruce.“ (Abk 3, 10)

„V den, kdy sestoupí do podsvětí, zavřu nad ním propastnou tůň a způsobím, aby truchlila, zadržím její proudy, hojné vody budou zastaveny.“ (Ez 31, 15)

„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití. Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině. (Ž 93, 3-4)

„Moře to vidělo a dalo se na útěk, Jordán se nazpět obrátil.“ (Ž 114, 3)

„Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči.“ (Ž 77, 17)

„Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny.“ (Ž 89, 10)

Jistě bychom v biblických knihách našli ještě mnoho podobných překrásných obrazů vody.

Mojžíše, když byl ještě nemluvnětem, unášel proud. Bůh ho zachránil a Mojžíš, jehož jméno znamená „z vody vytažený“, se později stal člověkem, který se nenechal unášet proudem. Plynutí vody se podobá plynutí času a její proměnlivost se podobá proměnlivosti světa. Když byli Šimon Petr a jeho bratr Ondřej svým Mistrem učiněni rybáři lidí, pomáhali je jakoby vytahovat z vody – dělali z lidí ty, kteří se nenechají unášet proudem, kdo nepodléhají proměnám světa, protože jsou zachráněni pro věčnost.

Ponořit se do vody a vyjít z ní znamená získat nový život. Koupel ve vodě byla znakem rituální čistoty – omytí od hříchů. Zaujalo mě, že u Šalamounova chrámu byla zřízena bronzová vodní nádrž, kterou nazývali mořem. V bronzovém moři se omývali kněží, jak nás zpravuje Druhá kniha Královská. Podle popisu to musela být nádhera! Později se dovídáme, že Babylóňané po dobytí Jeruzaléma bronzové moře rozbili a kov odvezli do Babylónu. A jak smutné pak asi bylo sedávat u babylónských řek, jejichž vlny se valily do dáli, a vzpomínat na rozbitý chrám a na bývalou slávu!

Čistá voda z pramenů zahání žízeň a osvěžuje. Studny a studánky byly nezbytnou součástí země. Lidé, kteří dobře znali pouštní suchopár, si jich velmi vážili. Také Ježíš, když byl unaven cestou Samařskem, se potřeboval docela obyčejně napít, proto se zastavil u Jákobovy studny a požádal ženu, která se tam vyskytla, aby mu nabrala vodu. Na oplátku Samařance prozradil, že existuje ještě jiná voda: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-14)

Ano, Bůh chtěl, aby celé jeho stvoření bylo plné života, a nejvíc mu záleželo na tom, aby byl živý ten, koho si stvořil jako svého společníka a přítele, kdo však ho neustále opouštěl a zrazoval. Bůh sám je pramenem, z něhož vyvěrá živá voda, jak je zmíněno už v Jeremiášovi: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jr 2, 13)

Opouštěli a potom litovali. A zase věřili, že Bůh je neopustí, jako oni jeho, že jim svou živou vodu jednou vrátí, jak to slibovali proroci: „V onen den potečou z Jeruzaléma živé vody, polovina k Mrtvému moři na východě a polovina ke Středozemnímu moři na západě. Potečou v létě tak jako v zimě.“ (Za 14, 8)

Ezechiel ve 47. kapitole vypráví o prameni, který vytéká z pod prahu chrámu. Je to životodárný pramen, „neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá.“ (Voda je živá a když se její proud vlije do Mrtvého moře, jeho voda se uzdraví, ožije). Ezechiel dále líčí, že „na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

Táž nekonečná touha Božího lidu po živé vodě se projevuje téměř stejným obrazem v poslední kapitole knihy Zjevení. Tam však živá voda nevyvěrá z pod chrámového prahu, ale přímo z Božího a Beránkova trůnu. „Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.“ (Zj 17, 22) Je to voda zahánějící žízeň navěky, voda uzdravující, voda oživující, kterou nám připravil sám Bůh a nic za ni od nás nežádá, přestože si ji nezasloužíme.

Volby: opravdu změna?

Josef Poláček


Je svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak snadno je u některých lidí možno vybudit pocit životního štěstí. V ten volební večer, kdy se ukázalo že dosavadní český ministerský předseda ztratil většinu ve sněmovně, zavládla v mnohých kruzích vyslovená euforie. Znovu a znovu bylo opakováno a radostně zvoláváno jediné slovo: ZMĚNA!!

Budiž; nelze popírat že k určitým změnám v české politické krajině skutečně dojde. Ovšem – nejedná se v prvé řadě ani tak o Babiše samotného, nýbrž především o to, že se teď konečně rozlomí populisticko-nacionalistický, xenofobní a mnohdy vysloveně reakční blok Babiš – Zeman. Posledně jmenovaný se nyní dostane do citelné izolace; snad stále ještě ne společenské (v národě samém má ještě mnoho svých věrných), ale do izolace politické. Nyní proti sobě bude mít jak senát, tak poslaneckou sněmovnu, tak i vládu. Lze jen doufat, že těmto třem orgánům se podaří spojenými silami potlačit jeho šovinistické a vůči jistým autoritativním a totalitním státům velmi vstřícné choutky.

Ale jinak? Pokud se na proběhlé volby podíváme z poněkud jiného pohledu, pak se nám ukáže obraz dosti odlišný. Ano, na politické šachovnici se vyměnilo několik figurek; a co dál? Pojede se víceméně podle toho samého scénáře, podle těch samých pravidel; s tím jediným rozdílem, že tato pravidla teď snad přece jenom budou dodržována poněkud více, že – alespoň pro tuto chvíli – určitá základní solidnost v jednání vytlačí (zjevný) populismus, respektive – v případě M. Zemana – vyslovené buranství.

Ale: co se tak zásadního změní na celkovém pojetí politického – a především společenského – provozu? Změní se snad nějak základní nastavení celého systému? Přestane snad být ta zmíněná šachovnice politického života jenom kolbištěm pro prosazování partikulárních a partajních zájmů, těch či oněch ideologií?… Přestane snad jenom odvolením jednoho oligarchy celý společenský život být nadále ovládán zákony kapitálu, zákony zisku, zákony soukromého prospěchu? Jaký skutečně emancipační potenciál může mít heterogenní soubor různých politických subjektů, ve kterém vedoucí silou je strana otevřeně pravicová, která programaticky vzývá „prosperitu“, tedy nekonečnou honbu za ziskem? Ano, Česká republika se nyní více přiblíží Západu; což ovšem neznamená nic jiného, nežli že se přiblíží právě té západní společnosti, která se trvale utápí ve svém bezduchém konzumu, a navíc je rozštěpená na ty, kteří tohoto konzumního bohatství mají nadbytek, a na ty pro které z něj zůstanou jenom drobty. K jaképak „změně“ v těchto zcela klíčových oblastech dojde jenom tím, že nyní k té samé šachovnici usedli noví hráči?… Když se na výsledek voleb podíváme poněkud s odstupem, pak dospějeme s určitým zjednodušením k závěru, že pravostředové ANO nyní bude vystřídáno – pravostředovou koalicí!

Ponechme tedy ty, jejichž občanský horizont je omezen pouze sférou bezprostředních politických konstelací, aby se nyní opájeli nadšením ze své „změny“; a podívejme se raději na mnohem hlouběji ležící faktory, které budou skutečně rozhodovat o tom, jakým směrem se bude pohybovat budoucí vývoj.

Volební debakl levice

Že v právě proběhlých volbách naprosto propadla levice, je všeobecně známo. Mnoho politických komentátorů (především těch z pravicové strany politického spektra) už ohlašuje definitivní konec levice v Česku. Ale – při bližším pohledu situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Celá tato záležitost stojí za hlubší analýzu, a za hlubší zamyšlení.

V prvé řadě je nutno konstatovat: skutečně a na celé čáře propadly jenom klasické levicové strany, které se spolehly víceméně jenom na tradiční sociální agendu. Propadla KSČM, propadla sociální demokracie; a nijak neuspěla ani radikální Levice.

Na straně druhé nelze zapomínat, že Piráti dostali svých 15 procent hlasů. A v určitém smyslu je paradoxem, že právě díky tomu, že se Babišovi ve svých tvrdých atacích proti Pirátům v předvolebním boji podařilo tuto stranu prezentovat jako „neomarxistickou“, je možno právem předpokládat, že těchto patnáct procent bylo voliči v naprosté většině skutečně míněno jako hlasy pro levici. Ovšem: nikoli pro levici tradicionalistickou, nýbrž pro levici moderní, liberální, tak jak ji představují například němečtí Zelení. (Kteří mimochodem v nedávných volbách dostali prakticky stejně tolik hlasů jako čeští Piráti.)

Za druhé je stále nutno mít na paměti, že Babišovo ANO, přestože v jeho čele stojí oligarcha, se na pravolevé ose rozkročilo značně doširoka, takže někdy bylo nakonec pokládáno za spíše levicové, nežli pravicové. V tuto chvíli je zcela nedůležité, do jaké míry tento názor odpovídal či neodpovídal realitě; rozhodující je, že v každém případě určitou část elektorátu A. Babiše je možno přinejmenším tendenciálně připočítat k táboru levice. A to samé platí dozajista i pro KDU-ČSL a pro STAN. Za této situace je tedy možno udělat dvě klíčová konstatování:

1. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje

2. spoléhat se jenom na klasickou sociální agendu je pro levici cesta do propasti. Současný volič žádá od levicových stran mnohem více, nežli aby mu jenom neustále přisypávaly peníze ze státních fondů.

Záleží teď tedy jenom na levicových stranách samotných, jestli dokáží pozitivně odpovědět na tato očekávání současného voliče. Jestli dokáží přijít s novými myšlenkami, s novými vizemi, které by potenciálně levicovému občanu/voliči ukázaly, že on pro ně není jenom jakýmsi pasivním příjemcem státních sociálních podpor, nýbrž že je pro ně partnerem při hledání cest, jak vytvořit lepší, humánnější, spravedlivější svět.

Mlčící většina

Jako vždy po proběhlých volbách, i teď političtí komentátoři a astrologové dopodrobna rozebírají vzniklé politické konstelace, počty hlasů pro vítězné i pro poražené strany, vypočítávají možné koalice. Ale – jako zcela pravidelně, i tady prakticky zcela mimo pozornost těchto znalců zůstává strana, která je fakticky ta ze všech největší – totiž strana nevoličů.

Tato „strana“ v právě proběhlých volbách dosáhla úctyhodných 35 (!) procent z celkového volebního potenciálu. Kdyby se tato skupina populace dokázala domluvit, zorganizovat, dát dohromady – pak by fakticky právě ona musela být pověřena sestavováním nové vlády!!

Samozřejmě; takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat. Ale přece jenom – i když odpočítáme dejme tomu 15 procent takových, kteří jsou nejen pro politiku v užším smyslu, ale vůbec pro občanskou společnost z těch či oněch důvodů ztracení, i pak tu zůstane potenciál 20 procent populace, který stojí za bližší prozkoumání.

Dalo by se totiž případně soudit, že velká část, dost možná většina z nich touto svou neúčastí ve volbách fakticky vyjadřuje souhlas se známým heslem: „Kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali.“

Pokud je tento předpoklad správný, pak by to ovšem znamenalo, že je tu velký společenský potenciál, který si přeje skutečnou, zásadní, systémovou změnu! A protože o takovouto zásadní systémovou změnu v současné době usiluje pouze (radikální, autentická) levice, pak by bylo nutno dospět k závěru, že právě tato autentická, antisystémová levice má ve společnosti mnohem vyšší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Pokud tuto skutečnost spojíme s výše uvedeným faktem, totiž že volební potenciál levice se v současné době posouvá od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti, pak by nám z toho vyplynul tento závěr:

Přes zdánlivě totální porážku levice v posledních volbách se ve společnosti naopak ukazuje velký potenciál pro novou, autentickou levici, která by dokázala přinést nové impulsy, jdoucí za rámec současného systému, který jen donekonečna reprodukuje sám sebe. Záleží jenom na samotné levici, zda dokáže tento trend uchopit, odpovědět na jeho požadavky novými vizemi a idejemi.

Sokrates: hořící kámen, rozumný oheň a van Gogh

Josef Poláček



V románu „Sokrates“ autorů Josefa a Miroslavy Tomanových je líčena scéna, kdy mladý Sokrates v rozhovoru se svým učitelem, materialistickým filozofem Anaxagorasem prožívá těžký otřes, když tento mu sdělí, že podle jeho soudu slunce není nic jiného, nežli prostě velký hořící kámen.

„Mé slunce kámen!?“ zvolal v bolestném zklamání. „Každé ráno se před ním ukláním! Slunce je má milá! Bez její lásky by nebylo žádného života! Nebyli by žádní lidé, žádná zvířata, žádné rostliny! Slunce je nejmilovanější ze všech lásek!“

V tomto svém úleku se Sokrates nenechá utišit ujišťováním Anaxagorase, že on jeho lásce přece nezkřivil ani jeden vlas na hlavě. Sokrates naříká: „Když je slunce kámen, pak to nemůže být bůh Hélios se zlatými vlasy a s korunou ze žhnoucích paprsků! Pak ani nemůže den po dni putovat na své cestě po nebi ve svém zlatém, čtyřspřežím okřídlených koní taženém voze!“

Na to mu Anaxagoras odpovídá, že on sám se přece také nepřestal slunci klanět. A pak mladému Sokratovi sděluje rozhodující slova:

„Uvědom si, že to, co tvrdíme my filozofové, se v podstatě nijak neliší od starých mýtů. My často pouze převádíme verše a básnické obrazy, proroctví a vize do prózy!“

Samo o sobě zde není vyřčeno nic tak převratného; konstatoval to například už Hegel, že náboženství a filozofie jsou v určitém smyslu jenom dvě stránky té samé mince. Mají oba společný obsah – jsoucí svět, a místo člověka v něm. Jenom jejich úhel pohledu je rozdílný – na jedné straně stojí racionální způsob uvažování, na straně druhé niterné vizionářství. Anebo jak to formuloval Hegel, obojí (ještě spolu s uměním) má za svůj předmět Absolutno; ovšem filozofie toto Absolutno pojímá prostřednictvím precizního pojmu, zatímco náboženství prostřednictvím představy (Vorstellung). – Ten třetí ve svazku, umění, pak toto Absolutno člověku zviditelňuje prostřednictvím nahlížení (Anschauung). Nicméně tato románová pasáž nám vykresluje s jedinečnou názorností, jak velice blízce se mohou navzájem dotýkat tyto dvě napohled zcela rozdílné sféry, tedy náboženská představa a racionální (a dokonce materialistické!) myšlení.

Anaxagoras ostatně pokračuje ještě dále se svou řečí, když mladého Sokrata upomíná na dílo Hérakleita z Efesu: „Jistě jsi také četl, že Hérakleitos určil věčný oheň za základ veškerého světa. Není tomu tak?“ A poté co Sokrates potvrdil tato slova svého mistra, vykládá Anaxagoras dále: „A nyní – netvrdí snad Hérakleitos, že oheň je příčinou veškerých změn? Že oheň je síla? A dokonce, že síla ohně je nositelem rozumu? Já, milý Sokrate, považuji rozum za vrchol veškerého lidského konání. Rozum je onen velký bůh, před kterým se lidé mají sklánět! Co chceš tedy více? Když já o slunci prohlásím, že je žhnoucí kámen, neuctívám ho tím víc, než kdybych v něm viděl jenom vozku s rozpálenou korunou na hlavě?“

Na to Sokrates ale stále ještě namítá, že potom by slunce nebylo tak krásné. Poté ho ale jeho mistr ostře napomene: „Nemluv tak! Obojí je zcela stejné, neboť pravda znamená zároveň krásu!“

Tady autoři románu zjevně chtějí ukázat kořeny vlastního jádra Sokratovy filozofie (ke kterému se on sám ovšem zřejmě dopracoval až mnohem později), totiž že pojmy „krása“ a „pravda“ znamenají fakticky to samé; a že obé v souhrnu znamená „dobro“.

V dalším průběhu hovoru pak Anaxagoras Sokratovi sděluje, že tedy není naprosto nic závadného v tom, když tento – jakožto mladý sochař – slunce zobrazí v poetických obrazech, čili (obdobně jako Homér) jako planoucího vozku či běžce s olympijským ohněm.

Tolik tedy k této scéně z románu „Sokrates“; povšimněme si zde jenom ještě, že jestliže Hérakleitos sám napsal, že onen kosmický oheň je rozumný, pak autoři knihy se uchylují k formulaci zdrženlivější, totiž že oheň je nositelem rozumu.

——————————————————————————–

Učiňme teď na tomto místě určitý úkrok stranou. Shodou okolností v těch samých dnech, kdy jsem pročítal tyto stránky románu Sokrates, vzal jsem do rukou knihu s reprodukcemi obrazů impresionistického malíře Vincenta van Gogha. Musím přiznat: jak jsem na jedné straně vždy byl fascinován stylem a způsobem jeho malby, na straně druhé tato mi vždy zůstávala nepochopitelnou záhadou. Pro popis, pro charakteristiku jeho jedinečně dynamických silokřivek zachycujících jakési neustálé pnutí a chvění znázorněných objektů, především samotného nebe, jsem si vytvořil příměr, že van Gogh na malířském plátně dokázal zachytit a zobrazit nejen trojrozměrný, ale dokonce i jakýsi čtyřrozměrný prostor. Přičemž tato hypotetická „čtvrtá dimenze“ bylo právě toto tajemno, bylo to právě ono vnitřní pnutí které svým dosahem a významem překračovalo jakýkoli nám známý pohyb standardního prostoru trojrozměrného. – Téměř bych si skutečně troufal vyslovit příměr, že ve svém čase byl van Gogh doslova Einsteinem malířské tvorby.

O co se tady v tuto chvíli jedná: všechny tyto obrazy a příměry se mi náhle spojily v jeden jediný celek, v jednu jedinou kauzální linii. Slunce – žhnoucí kámen – rozumný oheň – a van Goghovy žhnoucí silokřivky prostoru. Právě tady se mi odhalilo doposud nepochopitelné tajemství jeho malby: asi se sotva budeme mýlit, když vyslovíme přesvědčení, že van Gogh svou tvorbou konec konců směřoval – právě k Hérakleitovu „rozumnému ohni“!! Tento „kosmický oheň“, ten bychom dnes nazvali „vesmírnou energií“; energií která mohla být před vznikem našeho strukturovaného vesmíru ještě chaotická, tedy „nerozumná“, ale jakmile se z ní zrodil tento strukturovaný svět, pak už ona sama nemůže působit libovolně, chaoticky, nýbrž jenom v rámci zcela určitých zákonitostí, pravidel uspořádanosti; a tedy „rozumně“.

Van Gogh smělými křivkami své malby opustil vnějškovou strukturovanost viditelného světa, aby za ní spatřil mnohem hlubší, mnohem významnější, mnohem pravdivější strukturovanost „rozumného ohně“, samotného dynamického základu celého jsoucího vesmíru.

Vrací se nám tak tedy v našem moderním věku zpět původní poznání starých antických myslitelů, že jsoucí svět je ve své strukturované uspořádanosti rozumný; že tato rozumnost je sama pravdou; že tato pravda je totožná s krásou; a že toto všechno ve svém souhrnu je dobré.

Biblické stromy

Eva Hájková



V Bibli je mnoho překrásných obrazů živé přírody. Mnoho krásného je zde nejen o ptácích a zvířatech, ale také o vodě, o bylinách, o stromech. Moc ráda to čtu. Za těmito obrazy přírody se často skrývá ještě jiná skutečnost – ta lidská, neboť biblické myšlení je analogické. Tráva bývá analogií pomíjivosti, všeho, co není věčné. Kupříkladu u proroka Izajáše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky“ (Iz 40, 6-8).

Jindy bývají k trávě přirovnáváni nepřátelé: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou“ (Ž 37, 1-2). „Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť“ (Ž 18,46 a 2S 22, 46). Naproti tomu spravedlivý člověk je přirovnáván ke stromu zasazenému u vody: „Je jako strom zasazený u tekoucích vod, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří“ (Ž 1, 3). Strom u tekoucích vod – nádherný obraz!

Izrael je přirovnáván k olivě (Jr 11, 16). I apoštol Pavel v listu Římanům využil této analogie Božího lidu s ušlechtilou olivou. Ježíš sebe sama přirovnává ke kmeni vinné révy (J 15, 5) a své učedníky k ratolestem, které čerpají sílu z tohoto kmene.

Bible je plná obrazů krásných zdravých stromů s korunami zeleného listoví nebo s chutnými plody, v jejichž větví hnízdí ptáci, a které poskytují stín všemu živému kolem. Ať už jde o skutečné stromy nebo symbolické obrazy.

Krásný vysoký strom rostoucí až do nebes je v Bibli obrazem mocného sebejistého vládce, jako je tomu ve čtvrté kapitole proroka Daniela. Babylónský král Nebúkadnesar viděl ve snu nádherný vysoký strom pokrytý svěžím listím a obtěžkaný plody, který stál uprostřed krajiny a stále rostl, až nakonec dosáhl nebe. Tu se v králově snu objevil nebeský posel, který rozkázal ten strom skácet, osekat jeho větve, otrhat jeho listí a rozházet jeho plody. Byl z něj ponechán jen pařez s kořeny. Prorok Daniel vyložil králi ten sen. Znamenal brzký konec Nebúkadnesarova kralování. A vskutku se tak stalo. Král byl vyhnán z paláce do lesů, přišel o rozum a sedm let žil v divočině, kde se živil jako zvíře, dokud se neobrátil k Bohu, který mu potom vrátil zdraví i trůn.

Podobný obraz urostlého stromu sahajícího až k nebi je u Ezechiela (kapitola 31), kde je líčen vpád Babylóňanů do Egypta. Faraón je varován příkladem asyrského krále, který je poeticky vylíčen jako vysoký cedr z Libanonu, jenž byl zničen pro svou pýchu: „Hle, Ašúr byl jako cedr na Libanónu, krásně rozvětvený, vrhající hluboký stín, vysokého vzrůstu, jeho vrcholek byl mezi košatými korunami. Vody mu daly velikost, propastná tůň ho vyhnala do výše, její proudy protékaly kolem místa, kde byl vysazen; své potůčky vysílala ke všem stromům pole. Proto se svým vzrůstem vynášel nad všechny stromy pole, jeho větve se rozrostly, ratolesti se prodloužily díky hojným vodám, když vyrůstal. V jeho větvích hnízdilo kdejaké nebeské ptactvo, pod jeho ratolestmi se rodila kdejaká polní zvěř, v jeho stínu sídlily kdejaké početné pronárody. Byl krásný svou velikostí a délkou svého větvoví, neboť zakořenil u hojných vod. Nepřesahovaly ho cedry v zahradě Boží, cypřiše se nevyrovnaly jeho větvím, platany nebyly jako jeho ratolesti. Žádný strom v zahradě Boží se mu krásou nevyrovnal. Krásným jsem jej učinil množstvím jeho větvoví, záviděly mu všechny stromy Edenu, které byly v zahradě Boží.“

Libanonské cedry jsou ve Starém zákoně zmíněny vícekrát, podobně jako bášanské duby. V Týru se z nich vyráběly lodě. Vysoké silné kmeny se upravovaly jako stěžně. Cedrů se užívalo též ke stavbě domů. I David bydlel v domě cedrovém, jak sám připomíná. Vzácné dřevo cedrů a cypřišů použil Šalamoun ke stavbě chrámu.

Život stromu se v něčem může podobat životu člověka. Anebo životu celého národa, jak o tom svědčí výše zmíněná metafora olivy. Stromy i lidé žijí sice dlouho, ale věčný je jenom Bůh. My všichni, od prvního do posledního, jsme závislí na Bohu. Víme, že Bůh může „nechat uschnout strom zelený a dát vypučet stromu suchému“ (Ez 17,24). Může dát vyrůst mohutnému stromu z nepatrného výhonku. To všechno je v jeho moci. Strom, který nenese dobré ovoce, může být i vyťat a hozen do ohně, jak připomínají evangelia.

Posezení ve stínu stromu (fíkovníku nebo vinné révy) symbolizovalo život v pokoji a v bezpečí. Izraelité po staletí toužili právě po takovémto pokoji. I proroci slibovali, že v budoucnu zase jednou nastanou dobré časy, jaké bývaly za králů Davida a Šalomouna (1Kr 5,5): „A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.“ Tentýž obraz je u Micheáše: „Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí“ (Mi 4,4) a také v 1. knize Makabejské: „Každý seděl pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem a nebyl nikdo, koho by se musel bát“ (1Mak 14,12).

Pod fíkovníkem ostatně seděl i Nathanael, když si ho Ježíš poprvé všiml.

Fíkovník se objevuje jak ve Starém tak v Novém zákoně. Kromě toho v Bibli najdeme názvy mnoha dalších stromů a keřů: Dub, granátovník, ořešák, olivovník, vinná réva, myrta, cedr, cypřiš, platan, jasan, sosna, datlovník (palma), jabloň, mandloň, moruše, akácie, topol, vrba, lentišek, tamaryšek, zimostráz…

„V poušti dám vyrůst cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz“ praví Bůh (Iz 41,19). Stromy představují oázu v poušti. I zahrada Eden, v níž kromě stromu poznání dobrého a zlého a stromu života rostlo ještě množství jiných krásných stromů, připomíná jakousi oázu, z níž jsou lidé po svém pádu vyhnáni do pouště tvrdého života.

Pod zelenými stromy se ovšem mohlo nejen odpočívat, ale mohly se tam dít i nekalé věci – například se tam mohlo obětovat modlám, podobně jako na posvátných návrších (např. v 2 Kr 17,10). Hospodin ústy proroků připomíná, že panna sijónská mu byla nevěrná pod kdejakým zeleným stromem.

Hospodinův svatostánek, který dal postavit Mojžíš, byl, včetně schrány úmluvy, zhotoven ze dřeva akácií, jež je vysoce odolné vůči povětrnostním vlivům. Někteří křesťané v tom vidí souvislost. Akácie je totiž strom s trny a Ježíšovi byla před ukřižováním nasazena trnová koruna. Víko akáciové schrány úmluvy (tzv. „slitovnice“) zakrývalo desky zákona, který připomíná hříchy, a skrápělo se ve stanovený čas krví obětních zvířat. A v Pavlíkově překladu Bible je o Ježíši Kristu psáno jako o Boží slitovnici: „Toho Bůh vystavil za slitovnici skrze víru v jeho krev…“ (Žd 4, 25).

Stromy a dřevo z nich vyprovázely člověka po celou jeho historii a dodnes vyprovázejí i každého jednotlivce – od kolébky až po rakev. V Bibli mají stromy své místo snad ve všech jejích knihách. I Ježíšův kříž byl ze dřeva. Posledním zmíněným biblickým stromem je strom života z knihy Zjevení, nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka, k němuž budou mít přístup všichni obyvatelé svatého města – nebeského Jeruzaléma.

Smrt stromu. Černé slunce.

Eva Hájková



SMRT STROMU


Starý dub na kraji paseky

Vydechl naposledy

Podříznut pilou

A podťat sekerou

Nebude už nikdy slunce vítat

Slunce co noří se z ranních mlh

Z červánků na obloze

Nebude naslouchat ptačímu zpěvu

Houkání sovy za nocí

Bzučení včel

Ani bublání potoka

Neuslyší

Neucítí vůni pryskyřice

Ani svěžího lesního vzduchu

Padl strom

Dohořel život

Zalomil větvemi

Zanaříkal listím

Míza v něm nebude dále proudit

Kolik let tady stál

Srostlý se zemí

Zbude tu po něm

Jenom prázdné místo



ČERNÉ SLUNCE 


Den dohořel. Jak popel zhas.

Nastává konce věků čas.

A nad skalnaté pohoří

se černé slunce vynoří,

jež temným ohněm plápolá

jak černý démant blýskavý.

Ach běda! Kdo mu odolá?

Svým žárem srdce roztaví.