Oblaka

65 komentářů u „Oblaka“

1. Ten ilustrační obrázek s modrým nebem nekoresponduje (respektive nekontrastuje) příliš dobře s modrým pozadím našich webových stránek; našel jsem sice dva obrázky s nebeskými výjevy v jiné barvě, ale ty byly zase příliš malé. Takže jsem nakonec zůstal u tohoto.

2. Básnička „Oblaka“ ve mně vzbudila vzpomínku na jeden dávný song Karla Kryla. I když ten se vztahuje na zcela jinou životní situaci.

   Cesta je tchér a prach
   a udusaná hlína
   Mosazná včelka od vlkodlaka
   Rezavý kvér – můj brach
   A sto let stará špína
   A děsně velká, bílá oblaka

   Jak řečeno jedná se o dvě zcela rozdílné životní situace, nebo přesněji řečeno o dvě zcela rozdílná prostředí; a přece je zde jeden moment společný (vedle pohledu do oblak), a to sice konfrontace s konečností vlastního života. (Onen Krylův voják ovšem kráčí vstříc své smrti na bitevním poli.)

   Ten Krylův básnický obrat „a děsně velká, bílá oblaka“ mě svého času nějakým podivným způsobem fascinoval, pociťoval jsem v něm jakési až mystické tajemství dotyku se smrtí.

3. Taky jsem měla tu Krylovu píseň ráda. Jmenuje se tuším Morituri te salutant.
   A jestlipak poznáte, z čeho je následující úryvek, kde se popisuje podobný zážitek (téměř) umírajícího vojáka, tedy jeho zážitek oblohy a mraků?

   „V tu chvíli nad ním nebylo nic než nebe – vysoké nebe, které nebylo příliš jasné, ale přesto nezbadatelně vzdálené, s tiše plujícími šedivými oblaky. Jak je to všechno tiché, klidné a slavnostní, úplně jiné, než když jsem běžel, pomyslel si Andrej, docela jiné, než když jsme všichni utíkali, křičeli a bili se; docela jiné, než když se Francouz a dělostřelec, oba s vylekanou a zběsilou tváří, přetahovali o vytěrák – ta mračna po vysokém nekonečném nebi plynou úplně jinak. Jak je možné, že jsem tohle vysoké, nekonečné nebe nikdy neviděl? Jak jsem šťastný, že jsem ho nakonec přece jen poznal. Ano! Kromě toho nekonečného nebe je vše jen prázdnota, jen klam. Není nic kromě něj. Ale ono vlastně není ani to, není nic kromě ticha a klidu. Chvála Bohu…!“

4. Andrej Bolkonskij 🙂

5. Ano, je to tak. Andrej Bolkonskij z románu Vojna a mír.

6. V tom se tam objeví Napoleon, který na koni objíždí bojiště a vysloví větu: „Voilà une belle mort!
   Kníže Andrej pochopil, že se tu mluví o něm a že ten hlas patří Napoleonovi. Slyšel, jak tomu, kdo pronesl ta slova, říkají sire. Jenže ta slova slyšel asi tak, jako když posloucháme bzučení mouchy. Nejenže ho nezajímala, ale vlastně si jich ani nevšiml a hned na ně zase zapomněl. Hlava mu žhnula, cítil, jak z něj uniká krev, ale dál nad sebou viděl daleké, vysoké a věčné nebe. Věděl, že to byl jeho hrdina Napoleon, ale v tu chvíli mu i on ve srovnání s tím, co se právě odehrávalo mezi jeho duší a oním vysokým, nekonečným nebem s ubíhajícími oblaky, připadal věru maličký a nicotný. V tu chvíli mu bylo dokonale jedno, kdo nad ním stojí a co říká, byť by to byl kdokoliv; byl rád jen proto, že se u něj zastavili lidé, a přál si jen tolik, aby mu ti lidé pomohli a vrátili ho do života, který mu připadal opravdu nádherný, protože ho teď chápal zcela jinak. Sebral v sobě všechny síly, aby se dokázal pohnout a vypravit ze sebe nějaký zvuk.“

7. Ano, je tomu tak: člověk až v mezních situacích intenzivně vnímá hodnotu jinak všedních věcí. Jako je například vlastní život. 😉

   Tady se ovšem staví otázka, jestli jsou tyto mezní situace jakási „okna“, která nám umožňují alespoň takto krátké uvědomění si, rozpoznání nekonečné hodnoty našeho života; anebo je tomu ale přesně naopak, tyto naprosto výjimečné životní situace nám jedinečnou intenzitou fixují veškerou naši pozornost jenom na samotnou hodnotu života jako takového – a přitom nás ale činí slepými pro vnímání jiných záležitostí. To jest – slepými pro konkrétní obsahy právě tohoto života.

   Je známo, kolik například amerických vojáků vrátivších se z té či oné mise, kde zažili dramatické bojové situace s bezprostředním ohrožením života, kde museli přihlížet smrti jejich kamarádů – kolik z nich pak mělo po návratu do vlasti masivní problémy s tím opět se začlenit do obyčejného civilního života. Ve srovnání s oněmi mezními životními situacemi se pak všechno ostatní zdá být nicotné, nedůležité, banální.

   Podobné je to i s lidmi kteří zažili v nemocnici okamžik blízké smrti. Pro mnohé to pak už natrvalo zcela zásadně změní celý jejich postoj k životu. Oni sami tuto změnu vnímají většinou pozitivně; prý se pak cítí být v životě klidnější, vyrovnanější, nelámou si hlavy s drobnými kolizemi života, nad kterými se běžný člověk často rozčiluje.

   Může tomu tak skutečně být, že dochází k tomuto životnímu zklidnění, nadhledu; ale na straně druhé, život sám sestává právě především z tisíců oněch drobných životních situací, které musejí být nějakým způsobem řešeny. A to není dost dobře možné bez toho, aby se jimi člověk cítil dotčen. S takovýmto bohorovným nadhledem by snad bylo možné dobře žít někde v přírodním ráji karibských ostrovů, kde život každý den plyne stejným způsobem, dejme tomu ráno vyplout na lov ryb a večer se vrátit domů, anebo obdělávat svou plantáž; ale dynamická moderní společnost nemůže existovat bez neustálého vypořádávání se i s oněmi zdánlivě nepatrnými konflikty a kolizemi. Nedá se nic dělat, ale určitá míra stresu a emocionálního diskomfortu je nevyhnutelnou, a dokonce nepostradatelnou součástí přirozeného života.

8. Když jsem opsala ten citát, jak raněný kníže Andrej silně zatoužil žít, napadl mě citát A. Schweitzera, který byl nedávno uveden zde v diskusi: „Jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít.“
   Hledala jsem další Schweitzerovy citáty a zjistila jsem, že on nikdy nezískal „bohorovný nadhled“, s nimiž by chtěl „žít někde v přírodním ráji karibských ostrovů, kde život každý den plyne stejným způsobem, dejme tomu ráno vyplout na lov ryb a večer se vrátit domů“.
   Naopak věděl, že život je neustálé potýkání se s něčím:
   „Existenční boj je dvojí povahy. Člověk se musí uplatnit v přírodě a proti přírodě a také mezi lidmi a proti nim.“
   Anebo také:
   „Boj mezi optimismem a pesimismem v nás není nikdy dobojován. Pořád kráčíme po drobivé suti nad propastí pesimismu.“
   Nejvíc mě dostal jeho citát „Dobré svědomí je vynález ďáblů.“ https://citaty.net/autori/albert-schweitzer/
   Přemýšlím, jak to myslel.

9. Tak jsem si jen na chvíli „odskočila“ na procházku přes svůj oblíbený kopec a myslím, že už vím, jak to Schweitzer s tím dobrým svědomím myslel. Zřejmě tak, že dobré svědomí může člověka vést k sebeuspokojení nebo dokonce k pýše.
   Hned se mi vybavila scéna z Lukášovy 18. kapitoly:
   „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
   Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
   Farizeus si byl sebou jist, že koná to, co má konat (měl tedy dobré svědomí). Zatímco celník věděl, že nekoná (ani není schopen konat) to, co by měl (jeho svědomí tedy nebylo „dobré“), a proto prosil Boha o slitování.

10. .. nebo i episoda s člověkem který se ptá co má dělat aby měl podíl na věčném životě – snad proto že správně cítí že (formálně) nehřešit není ta cesta. Dostává se mu rady rozdat majetek – t.j. povzbuzení k postoji ochoty propustit „svého daimona“/svůj zdánlivý poklad. Tím zdánlivým pokladem může být i vidina/iluze(touha po) – vlastní bezhříšnosti přednostně před otevřeností Bohu – s doufáním v odpuštění.

    Vojnu a mír jsem se pousil přečíst kdysi díky nějaké trochu delší nemoci 🙂 .. tehdy s vynecháváním velmi dlouhých pasáží úvah. Už si z toho skoro nic nepamatuji – snad celkový dojem – ale po Vašem připomenutí jsem si tu scénu vybavil. Je to působivý doklad takových „oken“ příležitostí pro změnu „volby daimona“ našeho žití.
    Tento pohled neznamená nevidět že život bývá i „pouhým“ bojem o život. Již i v této elementární podobě je život úctyhodný – zázračný. Možná to přepnutí spočívá v tom vidět sebe – se svojí schopností sebeuvědomění jako částečky těch bojů – která se kupodivu chce nějak pokoušet spolu-nést zodpovědnost za způsoby jejich vedení/sdílení.

11. Otevřenost Bohu patrně znamená následovat svůj vnitřní hlas bez jistoty, zda to skutečně volá Bůh. Ježíš v evangeliích vícekrát vyzývá lidi slovy „následuj mne, pojď za mnou“.
    „Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)
    „Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.“ (Mt 9,9 )
    „Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (L 18,22 )

    Vlastně už ve Starém zákoně Bůh slibuje svému lidu, že je povede, jen ať na něho spoléhají:
    „Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím.“ (Iz 42,16 )
    „Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu. Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou.“ (Jr 31,9 )

    Ale také je mohl zavést, kam nechtěli. Snad tehdy, když neměli dost trpělivosti:
    „Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil.“ (Ž 66,10-11)

12. Já jsem ten Tolstého román četla už na gymnáziu. Vypůjčila jsem si ho ve školní knihovně. Profesor českého jazyka a výtvarné výchovy mi tenkrát při vrácení knihy řekl: „To jste vážně celé přečetla? Tak to klobouk dolů. Já bych to nedal.“
    Já jsem přiznala, že některé pasáže jsem také přeskočila. Vlastně jsem si to chtěla přečíst, protože jsem napřed viděla ten sovětský film (Bondarčukův), který se mi tenkrát líbil.
    Později jsem román četla ještě jednou a myslím, že jsem tomu už víc rozuměla.
    Často to tak bývá, že člověk při opakovaném čtení nebo opakovaném sledování filmu víc rozumí než při prvním, protože toho víc pochytí. Nebo to tak mám možná jenom já, zatímco ostatní stíhají sledovat a vnímat…
    Dnes je život příliš rychlý.

13. Paní Hájková, když jsem svého času poprvé viděl film Andreje Tarkovského „Andrej Rubljov“, neporozuměl jsem z něho prakticky naprosto ničemu. (Bylo mi v té době nějakých osmnáct-devatenáct let, o výšinách a hlubinách filmového umění jsem tehdy neměl potuchy. Naopak, byl to právě tento film kdy jsem prožil bližší dotyk s autentickým filmovým uměním.) Tento film nemá prakticky žádný děj, Tarkovský zde poskládal řetězec monumentálních obrazů, výjevů ze středověkého Ruska, předestřel zde celou bídu, násilí, krutost, zaostalost, ale na straně druhé i duchovní velikost Ruska, ruského člověka, ruské duše.

    Ovšem – protože se jedná o výjevy zcela různorodé, bez viditelné vzájemné souvislosti, pospojované prakticky jenom osobou malíře (a ani ten není zdaleka ve všech oddílech filmové epopeje přítomen), je krajně obtížné smyslu tohoto filmového díla porozumět. Za normálních okolností bych tento film hodil za hlavu, a už bych se k němu nikdy nevrátil. Byla to jenom tehdejší specifická atmosféra, kdy se z jinotajů a náznaků mezi řádky hledala tajná sdělení, která – když mi mí tehdejší přátelé naznačili, že tenhle film je „n ě c o“ – mě přece jenom přiměla k tomu zajít si do Filmového klubu na tento film ještě jednou. A pak ještě potřetí, počtvrté. Velmi namáhavě, krůček po krůčku – přes mnohé omyly a falešné výklady – jsem se propracovával k alespoň určitému základnímu porozumění, co chtěl režisér tímto svým monumentálním eposem vyjádřit.

    Musel jsem se k tomuto dílu tedy vracet několikrát; ale nakonec se toto úsilí mnohonásobně zúročilo, jak už jsem zmínil právě zde byl počátek mé cesty nejen k chápání filmového umění, ale i obrazové, vizuální estetiky vůbec. A myslím že dodnes mohu čerpat z toho, že mým prvním průvodcem na této cestě k vizuální estetice byl právě takový jedinečný mistr obrazových sdělení jako byl Andrej Tarkovskij.

14. Co se toho dobrého svědomí jakožto „výmyslu ďáblů“ týče – ano paní Hájková, myslím že Váš výklad bude správný. Takzvané „dobré svědomí“ vede k samolibosti, respektive je jejím produktem. A samolibý člověk – ten je zapouzdřen sám do sebe, je neschopen kritického pohledu na sebe samého. A kdo nemá tuto zpětnou vazbu své vlastní sebereflexe, ten nevyhnutelně ustrne ve svém duševním, osobnostním vývoji. A navíc – má velice blízko k tomu, že za definitivně platný mravní zákon bude považovat sám sebe.

    Kdybychom vzali krajní případ, docela bych si troufal tvrdit, že i takový Adolf Hitler chodil spát s „dobrým svědomím“. On přece pro svůj německý národ zamýšlel a konal vždy jen to nejlepší!

15. Ještě k jednomu z těch citátů z AS (každý může najít své Lambarènè) myslím že je dobré si uvědomit, že stejnou či spíš zásadnější roli v humanizaci pospolitosti přijímají ti (momentálně) slabí – křehcí – zranění…

    A (omlouvám se, z drobné zvědavosti jsem nahlédl do wikipedického textu o Františku Saleském) jeden citát tamodtud:

    „Naše dokonalost spočívá z velké části v tom, jak dovedeme navzájem snášet své nedokonalosti.“

16. „stejnou či spíš zásadnější roli v humanizaci pospolitosti přijímají ti (momentálně) slabí – křehcí – zranění…“
    Nedávno se tu zmínil pan Poláček o tom, že různí lidé (buď z levice nebo z pravice) mají různou představu o tom, kdo jsou ve společnosti ti nejslabší.
    Zřejmě se to nedá formulovat politicky.

17. Paní Hájková, právě v tom je celý problém. Bezmála by se dalo říci, že právě ty nejdůležitější věci se vůbec nedají formulovat politicky.

    Shodou okolností jsem právě tohle původně hodlal konstatovat v běžících diskusích na DR, kde se právě jedná o vztah sociální demokracie (respektive levice vůbec) ke kapitalismu. Zastánci sociální demokracie se stále ještě domnívají, že kapitalismus je možno účinně regulovat čistě politicky, tedy takovými či onakými zákonnými opatřeními. A stále si nedokáží uvědomit, že základní vlastnosti kapitalismu (a tedy i jeho negativní vliv na člověka) není možno neutralizovat politicky, nýbrž pouze komplexní systémovou změnou.

    Ale toto je omyl nikoli pouze sociálních demokratů; je to trvalá iluze novodobé demokracie vůbec, že všechny problémy je možno řešit (a vyřešit) politicky. A co se nedá vyřešit politicky, to se prý nedá vyřešit vůbec. Nevyhnutelným důsledkem takovéhoto postoje pak je, že namísto skutečných, systémových, substanciálních řešení vše nakonec sklouzává k pouhému politikaření.

    ————————-

    Co se pak oné záležitosti „humanizace pospolitosti slabými a křehkými“ týče – to je v zásadě zcela logické, za prvé jsou to ti slabší kdo mají zájem na humanizaci obecných poměrů, a za druhé právě ti křehčí a zranitelnější mají mnohem vyšší vnímavost vůči nespravedlnostem všeho druhu nežli ti silnější, kteří jsou obvykle vybaveni hroší kůží.

    Ovšem z tohoto faktu pak vzniká ten problém, že pro reálné provádění oné humanizace jsou naopak potřební lidé silní, rozhodní, agilní. Je tedy zapotřebí někoho, kdo je „slabý i silný“ zároveň: kdo je vnímavý vůči nespravedlnostem, ale zároveň dost silný a rozhodný aby je dokázal řešit. Je pak ovšem nabíledni, že takovýchto jedinců s natolik protichůdnými vlastnostmi se rodí jen velmi málo. – Dá se ostatně asi konstatovat, že levice obecně má k dispozici méně výrazných vůdčích osobností nežli pravice.

18. Otázkou je, zda se člověk vůbec s nějakými vlastnostmi či schopnostmi rodí.
    Takový Dan Drápal si myslí, že vůdčí osobnost, čili autorita, v musí mít zjevení. Tedy že má usilovat o to, aby mu bylo zjeveno, co je třeba dělat.
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-autorita-v-cirkvi/?amp=1

19. Jestli se člověk s nějakými vlastnostmi či schopnostmi rodí? – Následující zprávu jsem původně chtěl vložit do obecného fóra, ale u dané souvislosti ji dám sem.

    Jedná se o další psychologický výzkum: výzkumníci chtěli zjistit, na základě čeho vzniká (či zaniká) pocit životního štěstí. Sledovali proto emocionální stavy jak těch šťastlivců, kteří v loterii vyhráli miliony, tak i jedinců postižených osudem, jmenovitě takových kteří po těžké nemoci jsou upoutáni na invalidní vozítko. Ukázalo se především jedno: pociťovaný stav štěstí je pro danou osobu v jejím životě víceméně konstantní. Jak euforie z náhlého bohatství, tak i šok ze zdravotního postižení po čase pominou, a tento člověk se poté nachází víceméně v té samé rovině pociťovaného štěstí, v jaké byl předtím. (Mohu to plně potvrdit na příkladu mého německého známého: po prodělané mrtvici je stále na levou polovinu těla ochrnutý, pohybovat se může samostatně jen velmi obtížně, má i další zdravotní problémy; a přesto je to i nadále velmi srdečný, humorný člověk jako kdykoli předtím.)

    V této souvislosti pak v této zprávě bylo konstatováno: toto osobní nastavení je ze 70 – 80 procent dědičné. V každém případě tedy musíme vycházet z toho, že na svět nepřicházíme jako nějaká nepopsaná tabula rasa, nýbrž že mnoho z našich vlastností a schopností je nám dáno už předem.

    Co se pak toho textu Dana Drápala týče – tady je velká otázka, jestli i ono „zjevení“ nám takto není dáno předem. To jest – naše schopnost být vůči takovémuto „zjevní“ otevření, vnímaví.

    Jak on například píše že v Jeruzalémě bylo mnoho kněží, ale že „lidé“ vážili cestu k Jordánu, kde kázal Jan – tady je především nutno konkretizovat, že k Janovi asi neputovali „lidé vůbec“, nýbrž právě jenom jejich určitá část, která měla už předem určité predispozice, určité osobní nastavení. Z celkového počtu obyvatel Jeruzaléma se dozajista jednalo jenom o marginální minoritu.

    V každém případě tedy musíme vycházet z toho, že naprosto nejsme zcela autonomní entitou, bez toho že bychom byli do značné míry formováni vnějšími (dědičnými) faktory. Tento stav nás ale nemusí nijak zásadně znepokojovat, rozhodující není odkud to co je v nás přišlo, nýbrž jestli je to dobré.

20. Co se pak úvah D. Drápala na téma vztahu vnější a vnitřní autority, respektive vztahu odpovědnosti a individualismu týče – v zásadě je možno s ním souhlasit, ale jako obvykle u jeho způsobu argumentace mám pocit jakési strojenosti, ne-li až přímo fundamentalismu jeho postojů.

    Ostatně je velká otázka, co je a co není „vnější autoritou“; pro ateistu je samozřejmě Bůh autoritou vnější, nikoli vnitřní.

21. A co je pro vás vnitřní autoritou, pane Poláčku. Svědomí? (I když je to podle Schweitzera „vynález ďáblů“?)

22. Ano, ovšem, Schweitzer psal o „dobrém“ svědomí, které prý je nástrojem ďáblů, a my jsme si to vysvětlili tak, že (zdánlivě) dobré svědomí vede člověka k sebeuspokojení či dokonce k pýše. A může být „dobré“ i bezdůvodně, jak bylo řečeno.
    Ale koneckonců nástrojem ďáblů by mohlo být i špatné svědomí. Vždyť i Satan byl původně označován jako Žalobce, čili ten, kdo člověka obviňuje. A pokud ho chce trápit, může to dělat i skrz svědomí. Tak, že mu neustále předhazuje jeho viny, ačkoliv už mohly být odpuštěny.

23. Ono vlastně – v odpuštění hříchů se musí věřit.

24. Co je pro mě vnitřní autoritou? – To je skutečně otázka na tělo.

    Svědomí? – Ano, bezpochyby. Není to však „dobré svědomí“, v onom výše vylíčeném smyslu. Dalo by se téměř spíše říci že touto vnitřní autoritou je š p a t n é svědomí; naprosto základní a hluboký pocit, že určité věci se za žádných okolností dělat nesmějí.

    Z tohoto základního a primárního povědomí o tom, že určité věci se za žádných okolností dělat nesmějí, pak pramení jejich pozitivní forma, totiž že určité věci by se dělat měly.

    Jaký je ale nejvlastnější základ tohoto niterného přesvědčení, že toto je správné a toto nikoliv? – Tady je ovšem odpověď velmi obtížná. Dalo by se říci, že tento naprosto nejhlubší základ je stejně tak nevyzpytatelný jako Bůh. Je to jakési „něco“, co je nám dáno předem, a s čím my nemůžeme volně disponovat.

    Nicméně co se týče poznávání, co je a co není dobré, nejsme přece jenom tak docela bezmocní. „Zkoumal jsem sám sebe,“ odpověděl Sokrates na otázku jakým způsobem se dobral svého vědění. – Jistě, tady se bezprostředně jednalo o záležitost čistě gnozeologickou; nicméně Sokrates jakožto i mravní autorita takto postupoval zřejmě i při zkoumání, respektive přezkušování toho co je a co není dobré.

    Přičemž ovšem tato cesta do vlastního nitra je paralelně doprovázena neustálým dialogem s okolním světem, s ostatními lidmi. Jedině takto je možno poznat co ostatním lidem škodí, a co jim naopak prospívá. A tedy co je mravné, a co nikoli.

25. Ovšem sám Sokrates jako svou nejvyšší mravní instanci respektive autoritu uváděl své „daimonion“: jakéhosi vůdčího ducha který ho prý provázel jeho životem a dával mu rozpoznat, jaké jednání je správné a jaké nikoli. A několikrát ho prý toto „daimonion“ ochránilo před chybnými životními kroky.

    I u Sokrata tomu tedy bylo tak, že v poslední mravní instanci je zde něco, co přesahuje samotného člověka, co je tu před ním a nad ním.

26. Jan Ámos Komenský (na rozdíl od Schweitzera) považoval dobré svědomí za možné a za žádoucí.
    Nedávno jsem našla pár jeho myšlenek o svědomí:
    Proto, aby člověk mohl milovat svého bližního, musí milovat i sama sebe. Láska k sobě samému je založená především na snaze mít dobré svědomí a řídit se jím. Jestliže někoho trápí svědomí z důvodu, že uhnul z cesty, je třeba se ihned na tuto cestu vrátit a obnovit svoji bezúhonnost. Pokud člověk zavrhne svědomí jako toho, kdo kárá, učiní si z něho toho, kdo trýzní.
    Také je třeba se starat o své svědomí více než o cizí a to z těchto důvodů:
    – člověk je odpovědný sám za sebe
    – každý bude skládat účty ze svých činů
    – svědomí druhého nelze ovlivnit, lze ovlivnit jen vlastní
    – je možné se rmoutit nad hříchy ostatních, ale ne se nad nimi pohoršovat či hněvat
    Je třeba držet se následujících pravidel:
    1. Hlas svědomí se v žádném případě nesmí potlačovat, ale je nutné své svědomí kultivovat, aby se zachovala jeho citlivost.
    2. Za jediného pána svého svědomí uznávej Boha, ne jiného člověka.
    3. Pro větší sebejistotu je dobré mít na mysli, že náš soudce ví o všem. Zná naše skutky i naše myšlenky.
    4. Není dobré si být příliš jistý sám sebou a to jak v citech nebo ve spoléhání na své síly. Největší nebezpečí nám totiž hrozí od nás samých, proto opatrně.
    5. Žij s vědomím, že tvůj cíl není tento život, ale život věčný, proto je lepší starat se o to, na čem záleží z hlediska věčnosti.
    6. Pokud člověk ví, že to, co dělá, je dobré, je nutné v tom stále pokračovat. Šťastný člověk je ten, kdo činí, co je dobré, ne ten, kdo má o dobrém jen povědomí.
    7. Vyhýbej se příležitostem k hříchu. 8. Stýkej se s lidmi, kteří tě mohou obohatit a odvrátit od nepravosti, vyhýbej se těm, kdo tě mohou do nepravosti stáhnout.
    9. Straň se pomluv a jalových a neužitečných debat.
    10. Jestliže člověk pro svoji slabost klopýtne, je nutno vědět, že najde lék v krvi Kristově, která za něj byla vylita. Není dobré utíkat před rozhněvaným Bohem, ale hledat pomoc u Boha milosrdného.
    11. Pokud tě něco zneklidňuje, bojíš se nebo jsi obtěžován zlými myšlenkami, ihned to v modlitbě předej Bohu.
    12. Buď shovívavý ve svých soudech. Vždyť je psáno: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Když vyjde něco špatného o tvém bližním na povrch, raděj mlč a nech si to pro sebe. Pokud cítíš potřebu s tím něco dělat, domluv mu, buď sám anebo prostřednictvím někoho jiného, kdo má větší autoritu, aby dotyčný věděl, že se o jeho přestupku ví a nechal toho.
    13. Když nevíš, co je správné, poraď se napřed sám se sebou, pak s blízkým člověkem, ale nejlépe je, nespoléhat na svoji chytrost a vyprosit si Boží vedení.
    14. A nakonec, klid svědomí nespatřuj v tom, že nebudeš pociťovat pokušení, ale že nepřipustíš, aby tě přemáhalo.

    Tuším zde určitý rozdíl (Komenský x Schweitzer). Schweitzer byl patrně větším pesimistou ohledně teologických názorů na člověka a tedy i na jeho svědomí. Jistě, byl původem protestant a protestantismus vychází z Lutherovy nebo Kalvínovy nauky o tom, že lidská přirozenost je nadobro zkažená. Zatímco Komenský byl český bratr, a proto to viděl trochu jinak.

27. Málokdo asi řekne, že mu je něčím jako střelkou morálního kompasu mínění ostatních lidí. Nicméně právě tak to v mnoha případech bývá, či aspoň vypadá.

    Proti schválení skutku pocitem vlastního dobrého svědomí bych příliš nenamítal. Stěží najdeme něco lepšího. Nesmí ovšem jít o laciné sebeuspokojení. Zvláště úspěch nás může zmást, nejspíš přichází, aby nás oblafnul. Své svědomí bychom měli asi mít založené jako sebezpytující až zpochybňující (jako advocata diaboli). Kus takového Havla, či Kafky (ze zde zmiňovaných osobností), tedy pocitu nesamozřejmosti uvnitř, jednomu neuškodí (i když se s ním často nežije lehce). Cesta k relativní jistotě vede přes pole nejistot. Není divu, pocítíme-li za takových okolností zvědavost ohledně mínění vzácných důvěru zasluhujících jednotlivců.

28. „Není dobré utíkat před rozhněvaným Bohem, ale hledat pomoc u Boha milosrdného.“ Myslím že třeba tato věta z Vašich citací z Komenského ukazuje že mezi jeho pochopením a „aforismem“ od AS nemusí být tak zásadní rozpor: Svědomí jako „výbava“ člověka působí jako známka snahy přijmout vědomou spoluzodpovědnost. Ať dobré či špatné by se stávalo „vynálezem ďáblů“ až pokud bychom se jím nechali tak fascinovat-determinovat, že by nás vzdalovalo či vyhánělo ze Vztahu, který teprve mu může dávat (nesamozřejmý 🙂 ) smysl. (Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.)

29. Souhlasím, že nakonec i na první pohled rozdílná stanoviska mohou skrývat podobný záměr. I v evangeliích, ba v celé bibli je spousta protichůdných výroků. Vždy je třeba sledovat kontext a celkový smysl.
    Vzpomínám si, co řekl Halík na otázku, co si představuje pod slovem Bůh. Odpověděl: „Univerzálně kontext všeho, co se děje.“
    A ano, není možné stát mimo tento kontext, ale je zapotřebí žít ve vztahu s ním.
    A není ani možné mít dobré svědomí a zároveň být naprosto odtržen od druhých.

30. Především je nutno si zpřítomnit, že v obou případech je „dobré svědomí“ užíváno v jiném významu. U A. Schweitzera se jedná – bylo by vlastně nutno říci – o „takzvané“ dobré svědomí; tedy o pocit vlastního sebeuspokojení, nebo snad přesněji pocit vlastní morální nadřazenosti (Kundera by možná řekl: „morální kýč“). Tento pocit vlastního sebeuspokojení je hradbou proti povinnosti kriticky přezkušovat sám sebe, mravní kvalitu svých vlastních počinů.

    Zatímco pro Komenského je svědomí pravým opakem, je právě tímto neustálým přezkušováním sebe samého.

    V každém případě je nutno Komenskému naprosto přisvědčit v tom ohledu, že toto (vlastní) svědomí je nutno neustále kultivovat, aby nezakrnělo, aby neztratilo svou citlivost.

    Velmi zajímavá je i ta pasáž kde Komenský píše, že je zapotřebí mít jasné vědění o tom, co je dobré, a nestačí mít pouhé (nejasné) povědomí o tom (bod č. 6). Zajímavé na tom je to, že prakticky totéž ve své „Etice“ napsal a vyžadoval už Aristoteles. Nestačí tedy mít pouze dobrou vůli, čisté mravní úmysly – nýbrž je zapotřebí také vědět, co skutečně, objektivně dobré je – jinak se velmi snadno může stát že dotyčný s nejlepšími úmysly bude konat věci nedobré, škodlivé.

31. Jasné vědění o tom, co je dobré, přináší Duch svatý.
    Jak říká papež František:
    „V srdci každého muže a každé ženy je tedy schopnost hledat dobro. Duch svatý je dán proto, aby ti, kdo jej přijímají, dokázali jasně rozlišovat dobro od zla, měli sílu přilnout k dobru tím, že se budou vyhýbat zlu, a tím dosáhnout plného uskutečnění víry.“
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-04/frantisek-zivot-v-milosti-podle-ducha.html

32. V dějinách křesťanství už miliardy lidí „přijaly Ducha svatého“. Bohužel se nijak nejeví, že by jim to bylo nějak příliš nápomocno k jednoznačnému poznání toho, co je dobro. Což se ukázalo a ukazuje na všech sporech, konfliktech i ozbrojených bojích, kteří proti sobě tito „Duchem osvícení“ křesťané vedli. A i sám papež František musí vést neustálý boj proti konzervativním členům církevní, v prvé řadě vatikánské organizace. Nebo snad všichni tito vysocí církevní hodnostáři nikdy nepřijali Ducha svatého?…

33. Jako se nedá formulovat politicky, kdo je slabý – křehký – zraněný, tak podobně se ani Duch svatý nedá institucionalizovat. Přichází, kam chce, a nejspíš k tomu, kdo se mu otevře.
    Kdyby v církvi Ducha svatého automaticky „fasovali“, pak by se zbytečně zpívalo „Přijď Duchu svatý k nám“.

34. Mimochodem, pro zajímavost: už Aristoteles vycházel z předpokladu, že člověk má „od přírody“ schopnost poznávat pravdu. A tedy i to, co je a co není dobré.

35. Aha. Ale jak potom člověk může (také podle Aristotela) „s nejlepšími úmysly konat věci nedobré, škodlivé“? Když má „od přírody“ schopnost poznávat pravdu. A tedy i to, co je a co není dobré?“

36. No ano, to je u Aristotela dost podobný problém jako u Marxe. Totiž, toto určení „od přírody schopný poznat pravdu“ respektive „lidstvo ze své přirozenosti směřuje k neustálému progresivnímu vývoji“ – to jsou fakticky výroky metafyzické, tedy naprosto obecné. Které v tomto naprosto obecném smyslu mohou být dokonce správné; jenže to zdaleka neznamená že by takto jednal každý jednotlivý člověk. Mezi tím „člověkem vůbec“ (respektive „člověkem od přírody“) a reálným lidským individuem je obrovská vzdálenost. Už velmi mnoho filozofů se tak dostalo na falešné stezky jenom proto, že si nedokázali zpřítomnit tuto propast mezi jejich filozofickými konstrukty lidské bytosti, a mezi tímto reálným jedincem, který je vždy za prvé intelektuálně limitovaný (nemůže znát všechno), a za druhé je pravidelně fixovaný především na svůj vlastní individuální zájem, a ne na nějaké abstraktní filozofické principy.

37. „Už velmi mnoho filozofů se tak dostalo na falešné stezky…“
    Cílem filosofie prý je ztroskotání, jak jsem se dočetla v jedné moudré knížce, z níž opisuji citát:
    „Filosof je ten, kdo jde na nejvzdálenější okraj, aby se tam setkal s hranicí toho, co je možné myslet. Pokud se mu to nepodaří, zůstává chytrým mužem či ženou. Pokud najde dost odvahy a poctivosti, aby svou cestu dokonal, stane se moudrým, tedy pro svět neviditelným. Jediným opravdu možným cílem filosofie je totiž její ztroskotání.
    Po všech mnohých slovech svých spisů se tohoto okraje dotkl Platón, když díky pythagorejské aritmologii došel na místo nevyslovitelnosti. Nebyl sám. Stejné zužování cesty až k momentu vymizení můžeme sledovat ve spisech Martina Heideggera či v logicko-filosofickém traktátu Ludwiga Wittgensteina.
    Cílem cesty filosofie je překročení racionality – tedy vstup na pole mystiky. Zatímco filosofie je bytostně v moci člověka, mystická zkušenost (pokud má nést punc pravosti), nemůže být ničím jiným než iniciací udělenou člověku odkudsi zvenčí. Na mystickou zkušenost je možné připravit se důkladným svléknutím všech brnění, nelze ji však automaticky vyvolat. Filosofická racionalita, která se odváží zajít až na samý okraj svých možností a tam překročit hranici, má sice dobrou naději, ani v nejmenším se však nemůže zaštítit žádnou jistotou. V tom se nakonec opravdová filosofie neliší od důsledně následované cesty náboženství, vědy nebo umění. Nejzazším horizontem všech těchto cest je nevynutitelná mystická zkušenost.“

38. To je opravdu zajímavá úvaha, paní Hájková. (Kdo je jejím autorem?)

    Nicméně in concreto by bylo asi zapotřebí trochu korigovat: nevím jak u Wittgensteina, ale ani u Platóna ani u Heideggera se při jejich vstupu do – dejme tomu – mystické zkušenosti nejednalo o to že by narazili na hranice filozofie a poté by zjistili že dále je možno jít pouze cestou mystiky, nýbrž pro oba se jednalo o navzájem vždy propojené oblasti. Především Platón – ano on vycházel z pythagoreismu, kde se skutečně matematika (respektive aritmetologie) úzce stýkala s mystikou; ovšem už jeho učitel Sokrates měl za svého učitele Parmenida, kde logické filozofické myšlení bylo zasazeno do rámce řecké mytologie, říše bohyň a jiných nadzemských bytostí. To tedy znamená: na rozdíl od mystiků, kteří mají pouze svůj mystický prožitek, Sokrates a Platón měli za cíl propojit dohromady mystickou intuici s nejpřísnější logikou, striktní filozofickou myšlenkou. O to je práce filozofa obtížnější nežli pouhé pocitové vnořování se do mystických světů, že musí propojovat tyto dva o sobě zcela protikladné způsoby vnímání světa.

    Heidegger – tady je ovšem situace poněkud jiná, ten vytýkal Sokratovi a Platónovi právě to že se pokoušeli imanentní tajemství bytí uchopit do kleští striktních filozofických pojmů, podle Heideggera se tím toto původní tajemství bytí nenávratně ztratilo. Heidegger tedy cíleně mířil k oné předsokratovské jednotě filozofie a tajemství bytí; ovšem i zde by bylo přinejmenším nepřípadné hovořit přímo o „mystice“. Ano, toto intuitivní tušení tajemství bytí má sice bezprostředně charakter mystického prožitku; nicméně stále se jedná o filozofii, tedy o poznávání, nikoli o pěstování (iracionální) mystiky v obvyklém slova smyslu.

39. Knížka se jmenuje Otevíratelky a úmluvy a napsal ji Jáchym Gondáš.

    Já bych neřekla, že mystika znamená „pocitové vnořování se do mystických světů“ (které jsou oddělené od tohoto světa). Spíš by se dalo říct, že jde o uchvácení nebo nazírání. Možná je to něco jako spiritualita. Mystika není iracionální ve smyslu „proti rozumu“, ale spíš „za rozumem“. Svým způsobem je to také poznávání. Poznávání života.
    V jiné knize jsem se dočetla, že mystika je „zkušenost jednoty a úplnosti života. Mystické vnímání, mystické zření je pak i neúprosným vnímáním roztříštěnosti života. K mystice patří touto roztříštěností trpět a vnímat ji jako neúnosnou. Vidět Boha roztříštěného v chudých i bohatých, nahoře i dole, ve zdravém i nemocném, v slabém i mocném, to je mystický život.“ (D. Soelle).

40. Ještě k otázce poznávání pravdy, dobra a zla.

    O tom, jak je pojem pravda historicky utvářený, jsme tu, tuším, už diskutovali. Na jednom významovém okraji jde stále o původem starý obsah, o nápravu křivd, tedy o kategorii v podstatě mravní, na druhém o platnost, třeba ve výrokové logice. Každopádně, ohledně schopnosti člověka dospět k poznání pravdy se zdráhám zastávat generální stanovisko. Úplné poznání, je-li nám principiálně vůbec dostupné, by vyžadovalo času, který není jednotlivci dán, a nehledě na nutnost ztrát či vzájemného neporozumění, nemělo jej dosud ani lidstvo. Z křesťanského (i židovského) hlediska byl člověk stvořen k Božímu obrazu, ne však s neomezenými „kapacitními“ předpoklady Boha. Z evolučního hlediska je zarážející spíše skutečnost, že lidský mozek působí dojmem luxusu, či naddimenzovanosti, než je důvodný podiv nad tím, že jej nemáme ustrojen k poznání veškeré skutečnosti a zákonitosti světa, jeho minulosti, natož pak budoucnosti.

    Naše poznání je, myslím, dostatečné v tom smyslu, že nám umožňuje jít dále, než jsme se dosud, především ve starém smyslu, tedy co se týče společenského pořádku, dosud dostali. Zdá se totiž, že rozvojový samopohyb a priorita funkční zdatnosti nás drží stranou účinné práce pro spravedlivější budoucnost a třeba i stranou chápání, že to, čeho se stále nemůžeme, nehledě na pochyby intelektu, nabažit, zasluhuje „účinnou lítost“.

    Otázku dobra je ze všeho nejurčitěji ideologií lidského rodu. Zprvu opravdu toho kterého rodu, nyní už, občas i celého našeho druhu (příp. života jako takového, zachování plodů nesmírného úseku toku času). Poznat, na co mám nárok, kdy překážím atp., to jsou otázky, které vždy řešila snadno as bezpečně evoluce, nikoli vzpírající se vědomí a svědomí. Jsme vybaveni (jakžtakž) rozpoznat, co je pro nás dobré a co zlé, ale rozhodnout ve střetu různých zájmů, vnímaných pokaždé jako dobro, to je zatraceně těžký úkol. (Třeba se toho chopí UI).

41. „mystika je zkušenost jednoty a úplnosti života“ – no ano, to je v zásadě v pořádku a legitimní, jenže mystika vše jsoucí fixuje a zároveň redukuje jenom a pouze na tento prožitek celistvosti, veškeré diference – místo aby je chápala jako přirozené a nutné – nedokáže pojmout jinak nežli jako „roztříštěnost“, tedy jako něco veskrze negativního. To je ten iracionální moment na mystice, že na místo věcné analýzy jednotlivých součástí jsoucího světa a jejich vzájemných vazeb a struktur se ona chce pouze donekonečna uchvacovat oním pocitem holistické všejsoucnosti.

    Je to tedy jak řečeno na jedné straně legitimní pohled na svět, ale jenom na jednu jeho stránku, zatímco druhá stránka bytí (diference, jednotlivost) je tu denuncována jako „roztříštěnost“.

    Tento iracionální aspekt mystiky pak ovšem vystupuje do popředí především v těch momentech, kdy mystik je přece jenom donucen nějakým způsobem vykládat děje profánního předmětného (a tedy diskrétního) světa, a on jim pak – namísto věcných logických výkladů – neustálé podsouvá výklady z perspektivy oné holistické všejsoucnosti. Což pak nutně vede ke za vlasy přitaženým výkladům a deformovaným kauzálním řetězcům.

42. Evolučně naddimenzionovaný mozek? – To je velmi zajímavá myšlenka, pane Horáku. Ano, skutečně je možno se pozastavit nad tím, proč evoluce člověka vybavila natolik komplikovaným (a energeticky natolik náročným) aparátem, jako je náš mozek. Když k čirému přežití rodu by naprosto postačil dejme tomu mozek šimpanze.

    Viděl bych zde dvě možnosti vysvětlení. Za prvé: veškerou skutečnost nelze redukovat jenom a pouze na evoluci. To je až záležitostí současné doby (kdy ze společenského povědomí už prakticky zcela vymizela schopnost filozofického, respektive metafyzického myšlení), že se vše vykládá pouhým utilitarismem přežití. Tento metafyzický (ale ovšem i přírodovědecký, pokud skutečně důsledný) pohled pak říká, že hmota zjevně všeobecně směřuje k vytváření neustále komplexnějších struktur. Kdekoli k tomu příroda má příležitost, vytvoří komplexnější struktury nežli ty předcházející. Není zapotřebí v tom hledat nějakou mystiku: přírodní entity spolu nevyhnutelně znovu a znovu přicházejí do kontaktu, a tedy do interakce; a tam kde se dvě entity navzájem propojí v trvající nový celek, tam zákonitě vzniká nová, komplexnější kvalita. No – a stalo se, že to byl právě živočišný druh homo sapiens, na kterého připadla ona šťastná náhoda, že byl vybaven tím doposud nejvyspělejším, nejkomplexnějším (kognitivním) orgánem na této planetě.

    Druhá možnost vysvětlení je ze zcela opačné strany. Shodou okolností jsem si právě dnes uvědomil jednu věc. V obchodě se jakási mladá, sympatická žena chvíli o něčem bavila s ženou u pokladny. (Zřejmě se osobně znaly.) A především tato mladá žena měla velmi živý výraz v obličeji, své výklady a poznámky doprovázela typicky ženskou mimikou, takže i ten kdo neslyšel slova hovoru mohl uhadovat, co si právě o dané věci myslí. V tuto chvíli mě napadla jedna věc: tyto nekonečné běžné hovory mezi lidmi se zdají být napohled zcela nicotné, mající význam pouze pro bezprostředně zúčastněné. Ale – ve skutečnosti se tu děje něco více, z celkového hlediska tu plyne široký proud neustálého zvažování, neustálého hodnocení, co má jaký význam, jakou kvalitu, co je lepší a co je horší. Přičemž se zde obvykle nejedná o principiální otázku dobra a zla jako takového; ale probíhá zde zcela obyčejné porovnávání, co je lepší, příjemnější, užitečnější, krásnější. A co naopak.

    Přičemž – právě z oné velice jemné a citlivé mimiky oné mladé ženy bylo znát, jak velice subtilní, to jest jak velice citlivé jsou tato srovnávání, tyto úsudky. Takováto míra citlivosti by vůbec nebyla možná bez toho, aby člověk měl k dispozici právě natolik vyspělý a vytříbený nástroj myšlení a prožívání jako je mozek.

    To znamená: tento takto vyspělý mozek naprosto není nějakým „luxusem“, nýbrž je bezpodmínečně zapotřebí aby udržoval v – relativní – rovnováze ten obrovský komplex mezilidských vztahů, který ve svém celku vytváří život celé společnosti. A za druhé, toto neustálé zvažování a porovnávání „lepší – horší“ má pak svůj zcela hmatatelný význam a dopad i v ryze produkční sféře; tedy v té sféře která člověku umožňuje jeho dominantní postavení v celé živočišné říši.

    Odpověď tedy zní: ona zmíněná „naddimenzovanost“ mozku není dána nijakou náhodou, nýbrž má své zcela konkrétní příčiny, a stejně tak svůj zcela reálný užitek. (A skýtá reálnou evoluční výhodu.)

43. K možnosti, že mozek našich pradávných předků a tím pádem i naše až znepokojivě oslnivá druhová trajektorie nepřicházely nutně jen jako evoluční akce a reakce na tlak potřeb či jako atrakce příležitostí, které kdysi člověk měl (a objevoval).

    Pane Poláčku, nejdříve k první možnosti, již jste zmínil. Proč se nepravděpodobná událost zpravidla nestane? Protože na to není dost času. (Takto, jako pravděpodobnostní bývá někdy zdůvodňován dokonce sám jeho běh). Čím déle tedy naše Země nese na svém povrchu (ve své biosféře) život, tím spíše bude dosaženo vyšší mety jeho organizace. Tradiční usuzování na nějakou sílu, jež pohání svět k větší dokonalosti, je v současnosti převážně zavrhováno (možná až tak jako jako „vis vitalis“). Letitý (uvedeným předpokladem podmíněný) názor, že soudobí živočichové jsou podstatně dokonalejší než bývali v dávnověku, věda opustila. (Např. dinosauři „přestali být tupí obři a kosterní materiál se „podvolil“ velmi ochotně). Stále existují (a prosperují) viry, bakterie, řasy, prvoci, žraloci…). Samozřejmě záleží na tom, co budeme označovat za vyspělý život. Zmíním hlodavce. Jsou dnes nejmodernějším (nejmladším) a nejpočetnějším řádem savců. Možná se budeme zdráhat vyvyšovat je pro jejich velkou množivost, již mají třeba i ryby (žel, nyní i v mém akváriu). Malé rozměry, rychlý metabolismus a krátký život, taková je strategie, jež zajistila hlodavcům „triumf“. Jenže podobný je „recept“ už nesporně primitivní vačice opossum, která se jako málokterý druh z menší oblasti neotropické dokázala rozšířit na sever do oblasti nearktické. Hlodavci mají navrch hlodáky. To je ten evoluční vrchol? Srovnejme jen s evolučně staršími kytovci, kteří se dokázali „vrátit“ do oceánu, umí obdivuhodně komunikovat atd. atd.

    Nyní ad druhá možnost. Ano. Jak jsem tu v minulosti napsal, nejbližší mi je teorie růstu lidského mozku v důsledku složitých sociálních interakcí. (Konkrétně jsem trochu negativisticky vypíchl soutěž v předstírání a podvádění). Je tu však dost důležité „ale“. Mozek našeho druhu se objevil řekněme před 150 tis. lety (možná dříve) během asi dost krátké přechodné doby (jak tomu podle teorie přerušované rovnováhy bývá) v již téměř „hotové“ (dnešní) podobě. (Nejen např. současní Papuánci byli schopni „přeskočit“ během jedné generace sto generací. S velkou pravděpodobností by se do naší společnosti dokázal zapojit i Kopčem s Veverčákem a i ( v jejich očích) hloupá Žabka by si dnes hrála s chytrým telefonem…).

    Rychle nabytý ohromný mozek asi kdysi byl, neuvěříme-li v nějaký speciální vyšší záměr nebo nepřisoudíme-li přírodě schopnost teleologie, dost luxusní výbavou. Když řekněme Karel IV. založil naddimenzované Nově Město pražské, vysvětlíme to jeho optimistickou povahou, ambicemi nebo prozíravou orientací na budoucnost. Totéž ovšem stěží jde přisoudit „procentuálnímu tenisu“ přírodního výběru. Na závěr proto uvedu možnost, že náš „naddimenzovaný mozek“ vznikl v důsledku působení mechanismu, který Darwin (v rámci přírodního výběru) specifikoval jako výběr pohlavní. Ten celkem běžně plodí přehnaný růst orgánů. Typickým příkladem je třeba páv. Jeho ocas je určitě velmi přerostlý. Jeho funkcí je signalizovat samicím, že jeho vlastník je natolik zdatný, že přežívá i s největším chvostem. (Podívejte, já riskuji život pro vás, „holky všechny moje“…) Totéž vyhynulý veledaněk rodu Megaloceros a mnoho dalších. U člověka se předpokládá, že možná sklon k pití alkoholu je podobným signálem. (I když zkvašené ovoce nechutná jen jemu jedinému). „Ostatní už jsou pod stolem, ale já jsem tak silný a zdravý a mám takovou vůli, že zůstanu poslední ve hře, či aspoň okouzlím na příště“).

    Možná, že růst lidského mozku popohnal pohlavní výběr. Jako pars pro toto navrhuji představit si následující. Velká rozpoznávací schopnost a paměť, umožňující sbírat bez obav kdekoli všechny jedlé bobule a houby, jsou zajisté žádoucí Jako prevence otravy a sbíráním jen známých druhů se ochudíme o další dobré jídlo. Neméně podstatné však může být, že výhoda mimořádně znalého muže se realizuje skrze ohromení potenciální partnerky na společné vycházce lesem během výkladu o houbách…

44. Ale jistě, pane Horáku, že zde – tedy v konstrukci komplexnějších entit, a tedy i nakonec i lidského mozku – hraje svou roli čas. Toho si byl naprosto vědom i takový Hegel, ačkoli v jeho konceptu i ty nejvyšší formy (lidského) rozumu byly dány už na samotném počátku (tedy ještě před vznikem hmotného vesmíru) a priori, prapůvodní logicko-metafyzickou strukturou samotného bytí. Prostý tok času nám zde tedy neřeší žádnou z fundamentálních otázek.

    „Vis vitalis“ – není nijak zapotřebí, jak už jsem napsal naprosto postačí víceméně zcela věcné respektive logické procesy, za prvé je stále ještě možné že měl pravdu Hegel, tedy že primární strukturální určení samotného bytí svým vlastním samovývojem směřují ke komplexitě; anebo druhá možnost je čistě přírodovědecká, jak jsem ji popsal minule, tedy že materiální/fyzikální entity navzájem nutně vstupují do interakcí, a tím tedy – spolu s tokem času – nevyhnutelně dochází k jejich propojování, k jejich syntéze, a tedy k entitám vyššího (komplexnějšího) řádu.

    – To ovšem naprosto neznamená že by se jednalo o nějaký jednoduchý lineární proces, dejme tomu žulový balvan se sám od sebe netransformuje v organickou (tedy komplexnější) hmotu.

    Argumentace evolucí je zde podle mého soudu nepřípadná; evoluce jako taková samozřejmě „nehledí“ na nic jiného nežli na holé přežití druhu; a tady je samozřejmě naprosto možné že například žraloci už celé miliony let přežívají v té podobě, na tom stupni vývoje, které se ukázaly (pro jejich prostředí) být optimálními. (Platí víceméně to samé co pro onen žulový balvan; ne každá entita je podrobena tlaku se transformovat.)

    Ale to o co se jedná je otázka, zda za touto (samo o sobě omezenou) evolucí nestojí ještě nějaký působící faktor obecnějšího, vyššího řádu. Viz výše – strukturální metafyzika bytí, respektive holá skutečnost fyzikálních interakcí.

    K oné záležitosti s „naddimenzionovaným“ mozkem se ještě vrátím.

45. Krásně, vtipně didaktické podání principů evoluční biologie na malém prostoru 🙂
    K jeho závěrečnému obrazu houbařské vycházky mne napadá – jak asi toto dnes dominující paradigma pohledu na přírodní děje odolá případné revizi z pozic genderových studií? 😉

    I ze zbylých fragmentů svého účelově zaměřeného přírodovědného vzdělávání mohu myslím potvrdit, že nezvyklá expanze čelních laloků koncového (původně čichového – tedy vlastně potkávacího&hodnotícího) mozku se považuje za radikální příležitost k shlukování do mnohem komplexnějších společenstev a variabilní adaptivitě na životní podmínky v nich pro nositele této „poruchy“. (Tedy možná ne práce ale společenské večírky u ohňů „polidštily opici“?)

    Dobré je myslím uvědomit si, že pokud si nemůžeme být jisti že určitá směřování k „logicko-strukturálním předobrazům“ jsou vlastností samotné přírody, musí evoluční biologie předpokládat náhodnost vzniku různých takových poruch. Ty pak procházejí testem kompatibility/výhodnosti v již konkétně existujícím prostředí – samo toto testující prostředí je tedy určitým v čase přechodně ukotveným systémem zpětných vazeb – a tedy vybírá už trochu nenáhodně…
    Čím vyšší je pak komplexita systému (jednoho mozku s jeho paměťovými záznamy a předpoklady i jejich organizovaných shluků a jimi přetvářených vnějších a vnitřních prostředí) tím pravděpodobnější v dostupném čase jsou i jeho další a další poruchy…
    A pokud by nebyl k dispozici stabilizovanější nad-systém prostředí pro testování funkčnosti/adaptivity těch poruch, zdá se pravděpodobné že naději tvořit nově stabilní funkční celky budou mít už jen jednodušší fragmenty..

    Užitečně fungující čelní laloky nám pomáhají zvážit, zda/kdy je/bude vhodná příležitost pro uskutečnění impulzu k (ne)chtěné akci-reakci, odložit ji nebo nějak modifikovat – pomáhají nám vybřednout z jakoby dětského „období vzdoru“ – možná bychom je tedy pro adaptivní existenci v dnešní době (alespoň ti mezi námi s reálnou rozhodovací pravomocí) potřebovali ještě o kus větší 😉

46. (Přes všechny tyhle a jiné dohledatelné fungující mechanismy by ale bylo těžké zbavit se pocitu nesamozřejmosti-zázračnosti faktu že v tom mohu nějaký čas i já osobně spolu-být, vnímat něco z toho a že jsme do určité míry schopni svá bytí a dojmy z nich sdílet..).

47. „Z lidí se v podstatě začnou stávat průvodci jiných lidí.‘
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/porady-inside-talks-uz-to-nejde-zastavit-expert-popisuje-co-s-lidmi-udela-umela-inteligence-251049#dop_ab_variant=1291700&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest246_ribbon_sluzeb_varCC&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
    „Samozřejmě to není úplně pro každého. Bude spousta právníků, developerů i softwarových inženýrů, kteří tu změnu profese nedají a nezvládnou se přeorientovat. V tom případě bude obrovské množství lidí, kteří se a teď se omlouvám, uchlastají, prostě to pro ně nebude dobré. Řekl bych, že deset procent lidí může mít vážné problémy tohoto typu,“ dodává.
    Problémy zatím nebudou mít řemeslně zdatní lidé, těm však mohou začít brát práci ti, kteří se z práce hlavou přeorientují na práci rukama. „Někteří lidé budou více predisponovaní na manuální činnosti, někteří na hybridní činnosti – tedy on plus stroj. Mnoho lidí se pak bude více orientovat na péči o jiného člověka. A právě pečující profese mají velký potenciál se obohatit daleko více než teď,“ říká.
    Prý do deseti až patnácti let…

48. „Tedy možná ne práce ale společenské večírky u ohňů „polidštily opici“?“ – pane Nusharte, tato Vaše myšlenka souvisí s jedním bodem který jsem taktéž hodlal zmínit.

    Ale zpět k samotné komplexitě (respektive „naddimenzionovanosti“) našeho mozku, konkrétně pak k „náhlosti“ jeho evolučního vzniku. – Pane Horáku, zde by především bylo zapotřebí přezkoumat onu tézi o „náhlosti vzniku“. Vy uvádíte údaj nějakých 150 tisíc let; to se ovšem může týkat pouze už té nejvyspělejší formy našeho mozku, tedy druhu homo sapiens sapiens, jenže tady počátek celé vývojové linie leží ještě mnohem hlouběji v minulosti, vlastně už celé miliony let, už jsme o tom diskutovali co vlastně původně vedlo k tomu že se mozek budoucího člověka začal náhle vyvíjet mnohem více (a to i čistě co do objemu) nežli u jiných primátů, konstatovali jsme tehdy že prvotní příčinou zřejmě byla změna životního prostředí, z původních deštných pralesů se staly polosavany, naši předkové byli tedy donuceni hledat si nové niky a nové zdroje potravy, tyto nové zdroje potravy (maso) zde bylo zřejmě možno ukořistit jenom díky vzájemné kooperaci při lovu, což pak obojí (jak přísun bílkovin tak faktor kooperace) vedlo k nárůstu jak mozkové hmoty tak jejích kognitivních schopností.

    Na co tím chci poukázat: náš vlastní (vysoce komplexní) mozek nevznikl z ničeho, nýbrž navazoval na zřejmě celou řadu předcházejících dílčích změn, až v určitém momentu došlo k tomu, co se v dialektice nazývá „přeměnou kvantity v kvalitu“, a ty předcházející dílčí změny přešly ve – zdánlivě nepochopitelně explozivní – nárůst našeho mozku.

    Navíc k tomu přistupuje ten moment – a to souvisí s poznámkou pana Nusharta – že u živočichů (přinejmenším těch vyšších) žijících v komunitách dochází k vyššímu rozvoji inteligence nežli u jedinců žijících osaměle. Zkrátka, sociální vazby svou komplexitou nutí k neustálému přemýšlení o tom, jaký postoj zaujmout k tomu či onomu členu skupiny, respektive jak nalézt své místo v daných sociálních hierarchiích.

    Ovšem – ještě k poznámce pana Nusharta – pro Marxe byla i práce vždy společenskou záležitostí vyžadující vysokou míru kooperace, tedy stejným způsobem stimulující lidský mozek. Přičemž – podle Marxe práce (tedy: zabezpečení materiálních životních podmínek) je pro člověka holou nezbytností, zatímco pospolité večery u táboráku nikoli. 😉

49. Paní Hájková, ten článek na Seznamu jsem nemohl přečíst, je tam platební brána (a vstup do mého počítače za účelem reklamy jsem jim nehodlal povolit); nicméně obecně je možno říci, že ta vize že „z lidí se začnou stávat průvodci jiných lidí“ nepředstavuje nic tak mimořádného, masivní přesun ze sféry produkce do sféry služeb trvá už přinejmenším půl století, a nástup umělé inteligence zřejmě nebude ničím jiným nežli pouze dalším krokem v tomto procesu. „Být průvodcem jiných lidí“ je stejně tak služba, neznamená to nic jiného nežli že ten kdo je v určitém oboru kompetentnější nežli já určitý výkon provede za mě. Zatímco já zase svou vlastní kompetenci uplatním jinde, ve prospěch jiných osob. Konec konců se nejedná o nic jiného nežli o standardní společenskou dělbu práce.

50. Kdybyste chtěl, pane Poláčku, tak vám ten článek zkopíruji a pošlu.
    Co se týče služeb, tak k tomu jsem nedávno četla jeden článek na Křesťanu dnes. Týká se koučování, ale lze to možná vztáhnout i na jiné služby, kde, jak říká autor článku, „platíme za pozornost“, která je nám věnována.
    https://www.krestandnes.cz/david-novak-potrebujeme-skutecne-kouce/
    Autor radí nahradit placené služby službami přátelskými (které jsou zdarma). Ovšem, potřebujete k tomu mít přátele, ochotné vám svůj čas a svou pozornost věnovat.

51. Ten koučing – to souvisí s něčím co jsem už dlouhou chtěl zmínit, člověk současné (komerční a kariéristické) civilizace je ochoten nechat se formovat, koučovat v tom smyslu aby „lépe fungoval“, aby mohl být úspěšnějším manažerem, aby měl takové či onaké (komerčně či kariérně využitelné) dovednosti.

    Přitom ale ten samý člověk nedělá naprosto nic pro to (a naopak by se tomu zarytě bránil, kdyby to po něm někdo žádal) aby skutečně pracoval na změně své vlastní osobnosti, ve smyslu charakterovém, etickém, hodnotovém. V tomto směru se každý být naprosto dokonalou osobností, která nemá v nejmenším zapotřebí jakékoli kritické sebereflexe, své vlastní nápravy.

    V onom článku v Křesťanu je zmíněna role přítele, která je nezastupitelná, nenahraditelná všemi těmito profesionálními „kouči“. Musím v této souvislosti myslet na Sokrata (před časem jsem tu o tom psal, v souvislosti s Platónovým dialogem „Hostina“): Sokrates zde vylíčil cestu lidské duše od nejprvotnějších, a zároveň nejnižších forem lásky až k formám nejvyšším, spojeným s poznáním pravé Krásy a Dobra. Sokrates uvedl, že tuto cestu musí každý provést sám v sobě; ale na straně druhé je velmi prospěšné když má dobrého přítele, který ho na této cestě vzhůru podporuje a povzbuzuje.

    Jenže – dnes se pod onou „cestou vzhůru“ nerozumí už nic jiného nežli stoupání po žebříku kariéry; za tím účelem jsou ovšem užitečnější ti profesionální kouči.

    —————————-

    Ten článek na Seznamu: záleží na Vás, paní Hájková, jestli Vás to nebude stát příliš námahy a pokud tento článek opravdu stojí za to, můžete mi ho poslat. Ovšem nemohu zaručit že mě nad ním napadne ještě nějaká inspirativní myšlenka.

52. Když lidé museli tvrdě společně pracovat, možná je přirozeně napadlo společně prožít i nezbytný odpočinek – nadechnutí a naplánování nové práce… Tak jestli nakonec člověka nepolidštila sobota 😉 (popř.neděle).

53. Ovšem soboty, popřípadě neděle nebo i jiné svátky často souvisely s náboženským kultem.
    Tak možná člověka polidštilo náboženství.

54. Ona i hrozící „porucha pracovní síly“ jako každá nová porucha/mutace je pouze příležitost – záleží do jakého konkrétního kontextu se zasadí… „Sobota je (příležitost) pro člověka, ne člověk pro sobotu „.
    Zajímavé bude, k jakému závěru se pro pracují samoučící algoritmy – stran konkrétních obsahů pojmu „polidštění“ 😉

55. Pane Nusharte, na ty konkrétní obsahy pojmu „polidštění“, jsem právě dnes myslela. Totiž na to, zda „polidštění“ je změna někoho/něčeho k dobrému nebo naopak k horšímu. Tedy vlastně na přesný obsah pojmu – co vůbec znamená být lidský?

56. Řečeno s titulem knihy prof. Vondráčka, fantastické a magické, či spíše mystické a magické, posléze pak náboženské, provázejí člověka skutečně možná už od časů, co se stal člověkem (našeho druhu). Z pradávných rituálů jsou to pohřby, jejichž stopy dokládají, že pozůstatky před věky s pietou pochovaného můžeme považovat za lidské.

    Lidstvo, zvláště to podle našeho pojímání technicky vyspělé, není na světě vůbec dlouho. Až to člověka znepokojí. Neznamená to něco? Každopádně hrozbu pro budoucnost, pro živý svět i nás samé zjevně představujeme. Přece však, přes „hoře z rozumu“, jsme lidmi rádi. Když v pohádkách zlý černokněžník zakleje někoho do podoby zvířete nebo věci, stěží jsou rodiče a děti spokojeni a přestávají dále číst, resp. poslouchat.

    Sváteční den, jeho ctění je zajisté natolik novějšího data, že „člověka nepolidštil“. Nicméně šlo o mezník značného významu. Dělbu práce mezi mužem a ženou doprovodila i dělba času na pracovní a slavnostní. Zatímco pro většinu společenství měly různé jevy povahu jednou profánní a jindy sakrální, Židé obě kategorie velmi rigidně oddělili. Význam soboty pro ně byl a je mimořádný.

    V křesťanském prostředí ovšem lidé světili jako sváteční den neděle. Stejně jako bohoslužby k nim patřilo např. i typické korzování. (Tuším, že v Trutnově tradici obnovili). Ránu takovému pojetí neděle znamenaly poválečné změny a hlavně konec pracovních sobot. Dnes mnozí o nedělích pracují a libují si, že mají volno jindy. v neděl. O nevalné současné váze nedělního nedělání (vzpomeňme příslušnou písničku) svědčí i moje zkušenost se zaměstnavatelem, který nepříliš dávno platil nedělní příplatek jednu korunu za hodinu. Proměna měst ovšem vede k jejich ochotnému vylidňování a ne všichni mohou vždy skutečně odjet. V příjemných zónách přírody a rekreace začíná, po úpravách, být opět rušno. Třeba i v pro Prahu tradiční Stromovce.

57. Já se vrátím ještě k tomu článku na Seznamu o umělé inteligenci, jak na něj dala odkaz paní Hájková. Kde jakýsi kybernetik tvrdí, že už v horizontu 10 – 15 let bude umělá inteligence natolik vyspělá, že téměř ve všech oblastech nahradí člověka. Tady je klíčový výňatek z textu:

    „Upozorňuje, že umělá inteligence bude postupně lepší než člověk možná úplně ve všech kognitivních činnostech. Tedy činnostech, které děláme hlavou, jako je vnímání, pozornost, paměť, učení, myšlení, rozhodování a jazyk.

    „V čem budeme my jako lidi jedineční a co si nesmíme pokazit, je člověčství. Možná i emoce bude brzy AI vnímat a analyzovat daleko lépe než člověk,“ dodává Romportl.“

    K tomu ještě připojuje, že tento nástup UI je prý spojen s desetiprocentním nebezpečím, že v horizontu nějakých třiceti let způsobí kolaps naší civilizace.

    Tak tuhle vizi nám předestírá odborník. Ovšem – nedávno jsem zde uváděl názor jiného odborníka, podle kterého umělá inteligence nikdy nebude lepší nežli pouze „trochu lepší flašinet“. Jedná se o to: UI neumí nic více, nežli čím byla „nakrmena“. Tedy stále se opakujícími stejnými daty. Jistě – ona dokáže člověka nahradit (to jest být lepší nežli on) ve všech stále se opakujících, rutinních činnostech. O tom není sporu. Jenže jak řekl onen skeptik, to co je na lidském myšlení tak mimořádné, to je přesně naopak nikoli to, co je stále stejné, nýbrž co je jedinečné, nové.

    Je nutno si uvědomit: tato „umělá inteligence“ nemá ve skutečnosti naprosto žádnou vlastní inteligenci. Tedy schopnost uvažovat, analyzovat, zvažovat. Jak řečeno ona ze sebe pouze „vyplivne“ to, co do ní bylo vloženo. Když by ji někdo nakrmil určitým kvantem textů ve kterých se tvrdí že země je placatá, tak ona to bude naprosto mechanicky papouškovat. Protože si přitom sama nebude naprosto nic myslet. Je to stále ještě jenom bezduchý stroj, který pracuje podle určitých – tedy v posledku ryze mechanických – algoritmů.

    A je možno mít zásadní pochybnosti o tom, že UI by mohla člověka předběhnout i v emocích. Právě z uvedeného důvodu: ona je a vždy bude pouze chladný, emocionálně nezúčastněný stroj.

    Samozřejmě: ona časem docela jistě dokáže n a p o d o b o v a t lidské emoce. A budou s tím dozajista obrovské problémy. Především v tom směru, že například bude velmi obtížné rozpoznat, jestli po telefonu mluvíme s živým člověkem, anebo pouze s umělou inteligencí. Ale tato nápodoba lidských emocí je něco naprosto jiného, nežli samotný niterný prožitek.

    Nenechme se tedy oklamat entuziasmem jistých profesionálů zabořených pouze do svého oboru: to nebezpečí že by UI už v dohledné době mohla mít vlastní duši skutečně nehrozí.

    A dokonce i to masové nahrazování lidských profesí bych neviděl tak docela žhavé, jak to dotyčný kybernetik líčí. On zmiňuje například právníky. Bezpochyby: v justiční praxi je celá řada velmi rutinních procesů, které soudci velmi ochotně přenechají umělé inteligenci. Ale – jak by tato (jak řečeno principiálně bezduchá, neúčastná) UI mohla rozhodovat konkrétní soudní kauzy? Tím spíše kauzy trestní? Kde je nutno zvážit naprosto konkrétní okolnosti případu, a to i na základě vyzrálé životní zkušenosti soudce? Jak by toto zvažování lidských životů mohla nahradit umělá inteligence, pracující pouze na základě matematických algoritmů?…

    A navíc: ano, UI bude umět spoustu činností lépe (to jest: rychleji a přesněji) nežli člověk. Jenže – jak bylo uvedeno výše, ona se také může dopouštět naprosto fatálních omylů, právě proto že nedokáže samostatně přemýšlet, na základě přirozeného rozumu. Kdo by pak měl být odpovědný za tyto chyby? – Ona nemá žádnou subjektivitu, nemůže tedy nést žádnou odpovědnost. To znamená: nakonec tady stejně vždy musí být přítomen člověk, aby její výsledky zkontroloval, a to právě na základě přirozeného rozumu.

    Ještě jednou tedy: ano, UI radikálním způsobem promění profesní svět člověka; ale nenechme se přesvědčit fantaskními vizemi, že by v době dohledné (pokud vůbec kdy) dokázala nahradit člověka. A to sice právě v těch oblastech, kde nutno „myslet hlavou“.

58. Modernizace od pradávna, dávno před UI, nahrazovala mnohé prostředky a metody jinými a mařila úsilí a dovednosti lidských generací i osvojených jednotlivci za jejich života. Leckdy poskytla víc než rovnou náhradu, často však i pocit vykořenění a citové újmy. Proto (a z důvodu rostoucí nerovnosti) nehledě na pravdivost slov Ursuly von der Leyenové, že jsme v ČR zažili hospodářský zázrak, je u nás tolik lidí „nevděčných“. Mnoho druhů věcí a činností ztratilo smysl a cenu a na řadu přicházejí další a další. Zbývající se ovšem o naše peníze a čas „šábnou“. Je ovšem pravda, že někdy se staré, pracné a více uspokojující předměty nebo činnosti opět dostávají ke slovu. Např. tradiční látkové tašky nebo proutěné košíky mohou vždy přijít znovu do módy a omezit převahu později rozšířených umělohmotných ekvivalentů.

    Pro všechny obory ovšem toto neplatí. Na jednu stranu je fantastické, že se mohu podívat na velice podrobnou mapu (nebo letecký snímek) nějakého mrňavého ostrova v Pacifiku a zjistit, co značí skoro libovolný výraz. Uvedené možnosti mají nesporně laicizační charakter. Emancipační potenciál. Není však na druhé straně škoda, když se pomalu končí s vydáváním map, slovníků, průvodců, kuchařek atd. atd.?

    Od doby, kdy šachové automaty překonaly nejlepší velmistry, svět šachu mě přestal bavit. Co jsme touhle „vymožeností“ získali? Umělá inteligence bude ještě podstatně rychleji posilovat hodnoty vlastní (prioritně) liberalismu, jak jej charakterizoval pan Nushart v diskusi na DR, kde Vy, pane Poláčku, dáváte najevo, že jej nemáte rád.

59. Ad vymoženosti umělé inteligence a tradice: pane Horáku, vlastně by se to mě osobně vůbec nemuselo týkat, nikdy jsem ke knihovně či knihám řady Encyclopedia Britannica neměl přístup – ale přesto mě bolestně doslova píchlo u srdce, když bylo před časem oznámeno, že tento tradiční britský strážce veškerého lidského vědění vzdal svůj boj proti internetové konkurenci, a do budoucna už nikdy nebude vycházet knižně. Měl jsem při této zprávě pocit že se zde definitivně ztrácí něco, co mělo nejen pro britskou, ale vůbec pro světovou kulturu naprosto jedinečný a ničím jiným nenahraditelný význam.

    Kniha, která už není knihou v klasickém smyslu, je vlastně už jenom pouhým textem.

60. Co co pak umělé inteligence a jejího vlivu na náš život týče: shodou okolností v dnešním německém deníku Süddeutsche Zeitung vyšel taktéž rozhovor s jedním (mladým) odborníkem na kybernetiku. Ten ovšem hovořil zčásti přece jenom poněkud jinak nežli jeho český kolega.

    Ten německý naprosto jasně řekl, že veškerý současný vývoj UI směřuje pouze výlučně k rutinním operacím. Sice také uvedl, že existuje něco takového jako umělá „superinteligence“ – která by skutečně měla dokázat překonat lidské myšlení jako takové; ale že takovýto výzkum dnes prakticky vůbec není prováděn.

    —————————–

    A dodatečně jsem si uvědomil, že celá záležitost má ještě jeden háček, a to dost možná zcela zásadní. Zopakujme si ještě jednou: současné pojetí UI se omezuje pouze na v zásadě jednoznačně matematicky-algoritmicky formulovatelné rutiny. Pokud je daný program bezchybný, funguje zcela striktně podle zadaných parametrů. Ovšem – lidské myšlení jako takové funguje na principech zcela jiných, tady je neustále (respektive konstitutivně) vždy přítomen velmi silný prvek intuice, citu, vnímavosti k danostem které nelze sevřít do jednoznačných, víceméně lineárně naprogramovaných algoritmů.

    Jedná se o to: jakmile programátoři začnou zkoušet umělou inteligenci naučit i tento nelineární, komplexní modus myšlení, pak zde (jak ostatně v souvislosti s lidským myšlením konstatoval i pan Nushart) dojde prakticky s určitostí k až exponenciálnímu nárůstu chyb a závad všeho druhu!

    Přičemž: UI nebude mít k dispozici prakticky žádný nástroj pro korekci těchto chyb. A to sice právě proto, že nemá vlastní intuici. Člověk – ten většinou vytuší že něco není v pořádku. Kromě jiného – člověk je vybaven pocitem svědomí, který mu umožňuje korigovat (respektive vůbec vnímat) chyby v jeho chování. UI ale není subjekt, nemá pocit, vědomí svého vlastního já. Nebude tedy mít žádnou možnost rozpoznat, když se svými nelineárními myšlenkovými operacemi ocitne naprosto mimo realitu.

    Dovolil bych si tedy tvrdit ještě jednou: ano, UI už v dohledném časovém horizontu může důkladně „přeorat“ víceméně celý pracovní svět. Ale že by v historicky dohledné době dokázala skutečně nahradit, či dokonce překonat člověka jako takového, s jeho jedinečnou schopností vysoce komplexních myšlenkových pochodů – ne, něco takového patří pouze do říše fantaskních vizí současných kybernetiků, kteří si ani ještě vůbec neuvědomují jak nekonečně složitá je ta oblast lidského myšlení, kterou se domnívají mít už téměř na dosah jejich umělých algoritmů.

61. „..může důkladně „přeorat“ víceméně celý pracovní svět“ – tzn. „řečeno s klasikem“, podstatně změnit vztahy kolem produkce, tím pak i další vztahy ve společnostech… Nebude přeci jen s očekávatelným razantnějším vstupem AI na pracovní trh čas promýšlet jméno novému „ismu“? (a v něm dominantním nově provázaným antagonismům spojeným s novými převažujícími způsoby reinvestování naakumulovaného bohatství/vlivu?)

62. Pane Nusharte, Vaše poznámka mi připomněla jeden moment z už dosti dávných časů, kdy jsme na filozofickém semináři mnichovské univerzity s (jediným) tamějším marxistou probírali otázku, zda by principiálně bylo myslitelné, že by jednoho dne kapitalisté mohli „vykořisťovat roboty“. Jinak řečeno, zda i roboti by mohli být schopni produkovat nadhodnotu. Tuto otázku jsem tehdy nadhodil já, a onen marxistický vedoucí semináře – s určitým podrážděním – odpověděl, že v tom případě by „Marx byl vyřízený“. To jest – ani on, velice erudovaný marxista, v zásadě nemohl tuto možnost vyloučit. A byl si plně vědom toho, že v tom případě by klasické marxistické „-ismy“ byly přinejmenším závažně otřeseny.

    Já osobně bych to ale až tak striktně neviděl. Za prvé jsem přesvědčen, že nadhodnota vzniká i jiným způsobem nežli jenom a pouze vykořisťováním živé lidské práce. (A v tom samém poměru celá marxistická teorie ovšem ztrácí na relevanci.)

    Na straně druhé: už od prvních (nejen lidských, ale i obecně živočišných) tlup a komunit se prakticky všudy vytvářejí skupinové hierarchie. Které jsou spojeny s nerovným přístupem k příslušným požitkům. V lidské společnosti se tedy jedná v prvé řadě o nerovný přístup ke společenskému bohatství; ale i k požitkům jiného druhu, například rozdílný společenský status.

    Zkrátka: určité antagonismy zde budou vždy, a to i antagonismy čistě materiální. Alespoň pokud člověk a lidstvo budou existovat víceméně v té formě v jaké je známe dnes.

    Ovšem – ono se také dost jedná o to jakého druhu tyto antagonismy budou. Pro Marxe byl (třídním) antagonismem takový stav, kdy zájmy jedné třídy stojí v zásadním protikladu k zájmu třídy opačné. Čili klasicky: třída kapitalistů má zájem vykořisťovat třídu pracujících, třída pracujících má naopak zájem nenechat se vykořisťovat, a tedy zbavit se panství třídy kapitalistů.

    Na rozdíl od tohoto Marxova modelu je ovšem reálným faktem, že ve skutečnosti tyto dvě třídy mají zároveň i zájmy společné. A to sice zájem na efektivní produkci, tedy na vytváření pokud možno největšího společenského bohatství. A v tomto ohledu i dělnická třída potřebuje třídu kapitalistů. To je právě ten moment který by Marx ani na mučidlech nepřiznal: že totiž kapitalista je nikoli pouze vykořisťovatel, nýbrž že je – jakožto majitel továrny či jiného produkčního objektu – zároveň obvykle schopný organizátor. Marx věřil že tuto produkčně organizační činnost mohou bez dalšího převzít sami dělníci; ale v tomto ohledu se hluboce mýlil. Engels – který sám byl dlouhá léta majitelem továrny – by mu mohl říci, jak je tato vedoucí a organizační činnost krajně náročná; a jak iluzorní je představa, že by ji mohl bez dalšího vykonávat kterýkoli obyčejný dělník. (Anebo jak to svého času formuloval Lenin, že za komunismu „každá švadlena bude schopna řídit továrnu“. – Nejsem si zcela jistý konkrétním zněním tohoto citátu, ale smysl byl v zásadě tento.)

    Takže tedy: existují protikladné zájmy, ale i zájmy společné. Co se pak vlivu umělé inteligence na pracovní (a vlastnickou) sféru týče, pak je nutno vycházet z toho, že sice dojde k dramatickým přesunům v pracovních činnostech, ale ona nerovnost v rozdělování v zásadě zůstane zachována. Je možná že ji UI poněkud zmenší (každý bude moci UI využívat) – ale stejně tak je možné že ji naopak ještě prohloubí (jen někteří budou mít přístup k těm nejlepším, nejefektivnějším, nejvýnosnějším programům či projektům s UI).

    Jednou větou: příjmové a majetkové hierarchie jsou v historii lidstva víceméně konstantní, mění se pouze formy.

    To jediné o co se pak jedná (a v tomto směru by UI možná přece jenom mohla být poněkud nápomocná) je vytvořit takový model produkce a společenských vztahů, kde by společný zájem převažoval nad zájmy antagonistickými.

63. Roboti nadhodnotu neprodukují, protože nadhodnota podle Marxe znamená rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává.
    Roboti přece mzdu nedostávají. Nebo ano? Roboti jsou de facto na úrovni otroků, neboť cele patří svým vlastníkům.
    Roboti jsou nesmírně výkonné stroje a jako takoví mohou silně zvyšovat produktivitu práce. Možná by se dalo mluvit o nadproduktu (což by znamenalo, že se celkově vyrobí více, než se spotřebuje), ale o nadhodnotě asi ne, protože ta patří do oblasti kapitalistických výrobních vztahů (popřípadě námezdní práce).
    Pokud si vzpomínám, Marx si nemyslel, že by dělníci sami dělali řídící a organizační práci a „vyšoupli“ kapitalistu či ředitele. Co by potom dělal kapitalista, který má na tuto činnost schopnosti? Nemyslím si, že je chtěl Marx všechny zlikvidovat. Jako třídu jistě ano, ale jako lidi ne. Řídili by a organizovali výrobu jako předtím, ale dostávali by za to dělnickou mzdu. (Tak jsem to aspoň četla v dílech klasiků).
    Pan Poláček předpovídá, že rovnost nikdy nebude, že lidé budou vždy žít na různých materiálních a kulturních úrovních. Já s tím v podstatě souhlasím. Někteří lidé by to nepřežili, aby nebyli jaksi „výše postavení“, někteří se zas neobejdou bez velmi vysokého životního standardu. Asi by nebylo dobré jim to brát. Na druhé straně, kdyby měli všichni lidé na planetě žít příliš „na vysoké noze“, planeta by to asi nepřežila. Když bude takových jedinců menší množství, planeta to spíš unese. V knize Svoboda jednoduchého života je ukázáno, jak lze žít kvalitní život i za málo prostředků. Ale nelze to nikomu vnucovat. Člověk k tomu musí dospět.

64. „nadhodnota podle Marxe znamená rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává“ – no ano, paní Hájková, tohle je klasický (nebo také: ortodoxní) výklad Marxova pojetí nadhodnoty. Jenže – ve skutečnosti je celá věc daleko složitější.

    Totiž – ono ve skutečnosti není vůbec jasné, kde (všude) vzniká samotná hodnota; natož aby bylo jasné, kde vzniká (a co vůbec je) nadhodnota. Němečtí marxisté se o to – v souvislosti s tzv. „novou četbou Marxe“ (neue Marx-Lektüre) – přou dodnes. Jedni tvrdí – v souladu s Marxem – že hodnota vzniká výhradně prací námezdního dělníka v kapitalismu, a nikde jinde.

    Jenže – takovýto ortodoxní výklad pak nevyhnutelně vede ke zcela paradoxním důsledkům. Podle toho tedy ve starověku vůbec nemohla vznikat žádná (zbožní) hodnota, protože zde neexistovala masová kapitalistická produkce. Když tedy někdo chtěl například směnit dejme tomu svůj luk za něčí oštěp, pak se podle tohoto výkladu jednalo o čistě naturální směnu. Jenže – kdyby jak v onom luku, tak v onom oštěpu nevězelo zcela určité kvantum (společensky nutné!) práce, jak by pak onen majitel luku vůbec mohl vědět, zda má svůj luk směnit za jeden oštěp, anebo za dvacet oštěpů?!… Zkrátka: ta představa že by (směnná) hodnota zboží respektive produktů vznikala až teprve k kapitalistickém produkčním způsobu je naprosto nesmyslná, naprosto odporuje jakékoli reálné dějinné zkušenosti. Každý vlastník nějakého předmětu naprosto přirozenou intuicí věděl, jakou mají předměty v jeho vlastnictví hodnotu (a za jakou protihodnotu je tedy případně může směnit); a tím spíše si této zbožní hodnoty byl vědom každý obchodník.

    Onen ortodoxní výklad, že hodnota a nadhodnota vznikají až a pouze v kapitalistické produkci, se natolik tvrdošíjně drží výhradně proto, že pokud se uzná opak, tedy zmíněný reálný stav věcí, pak se tím ovšem vzápětí hroutí celý Marxův teoretický konstrukt, že k „vykořisťování“ (v tomto užším smyslu) dochází jenom a pouze v kapitalismu, a že tedy dynamika dějin lineárně směřuje k překonání tohoto kapitalistického vykořisťování a ke komunismu.

    Mimochodem, pro zajímavost: už před mnohými léty, ještě v době mého studia na mnichovské univerzitě se v Mnichově konala velká sešlost všech německých marxistů. Bylo to za časů Gorbačovovy perestrojky; tedy v době kdy už se začínal hroutit jednolitý blok světa socialismu, a s tím i dřívější skálopevná dogmata. A už tehdy v rámci oné konference konstatoval náš marxistický docent Elmar Treptow, že „ono se dřív myslelo že všechno je jasné, že základní marxistické pojmy jsou platné jednou provždy – ale teď se najednou ukazuje že definitivně jasné není nic, a že všechno je nutno promyslet znovu od počátku“.

    Ostatně, paní Hájková, když jste – v souvislosti s roboty – zmínila otroky, otrockou práci: ve skutečnosti je při bližším pohledu i zde mnoho věcí zcela nejasných. Píšete, že otrok sice je vykořisťován, ale že to se může týkat pouze jeho „nadpráce“, nikoli „nadhodnoty“, neboť on principiálně žádnou nadhodnotu nevytváří (nepracuje za mzdu).

    No dobře; pokud tento otrok pracuje pouze v hospodářství svého pána, je docela dobře možno tvrdit, že žádnou nadhodnotu nevytváří. Ale – co když tento otrok pracuje v dílně svého pána? Když tedy vytváří (zbožní) hodnoty, které pak jeho pán (ovšemže se ziskem) prodává na trhu? A z čeho pramení tento zisk jeho pána? Z čeho pak jiného, nežli z diference mezi hodnotou otrokovy pracovní síly (tedy z nákladů na jeho stravu, ošacení atd.) a mezi tržní hodnotou zboží které tento otrok vyprodukoval? Jinak řečeno: v daném případě je hodnotová struktura práce dělníka naprosto ta samá, jako u námezdního dělníka!

    Ještě jednou tedy: Marxova teorie práce, hodnoty a nadhodnoty obsahuje celou řadu „nedodělků“, paradoxů, protismyslů. Je nutno vždy mít na paměti jednu základní věc: Marx (v rozporu se všemi tvrzeními o údajné „vědeckosti“ jeho ekonomických teorií) ve skutečnosti nikdy nevytvořil nějakou nezaujatou, objektivní, vnitřně konzistentní vědeckou teorii v dané oblasti. Marxovým jediným cílem bylo dokázat nezbytnost a oprávněnost revoluce; a tomto cíli podřídil i veškeré své teoretické úvahy, všechny své ekonomické analýzy. A vždycky když narazil na nějaký problém který odporoval jeho teoriím, tak se mu nějakým způsobem vyhnul. Sice většinou velmi elegantně a duchaplně, ale vyhnul, nepostavil se mu zpříma.

65. Otázka nadhodnoty

    Totiž, paní Hájková, ono je to s tou nadhodnotou dost možná ještě všechno úplně jinak. Tato myšlenka mě napadla celkem nedávno, když jsem četl knihu jednoho německého marxisty o Marxově pojetí kapitálu. A troufal bych si docela odhadovat, že jsem ten první kterého tuto myšlenku dostal. Protože je v naprostém rozporu s celým marxistickým konceptem, a tak nikdo kdo má v sobě jen trochu zažitý marxistický způsob uvažování na takovouto myšlenku vůbec nemůže připadnout.

    Jedná se o to: jádro Marxovy teorie spočívá v axiomu, že dělník je svým kapitalistou vykořisťován; protože tento by jinak vůbec nemohl své zboží prodávat se ziskem, protože by ho prodával čistě za výrobní náklady, to jest za „společensky nutné množství práce do produktu vložené“.

    Právě v tomto okamžiku mě napadla ona heretická myšlenka: co to vlastně doopravdy znamená, toto „společensky nutné množství práce“? – Znamená to společensky nutné množství práce výrobců, tedy prodávajících – anebo ale naopak konzumentů, kupujících?… To je totiž naprosto zásadní rozdíl. Jenže v celém marxistickém myšlení je tento rozdíl naprosto ignorován respektive je nevnímán, stále se o něm hovořilo jakožto o nějaké naprosto jasné samozřejmosti.

    Logicky se musí jednat o společensky nutné množství práce vznikající v produkci, tedy u výrobce. Jenže – ti producenti (ve stejné branži) si přece své produkty neprodávají mezi sebou navzájem! Oni je přece prodávají zákazníkům – tedy těm kteří by (protože nejsou na danou produkci specializováni) by si daný produkt dokázali vytvořit pouze za vynaložení mnohem většího množství práce! (Pokud vůbec.)

    Takže producenti-specialisté prodávají své zboží se ziskem zákazníkům, a přesto je tato směna pro obě strany výhodná. Neboť tento zákazník je stejně tak producentem v jiné branži – takže on zase své vlastní produkty může se ziskem prodávat tomu prvnímu producentovi, který je nyní zákazníkem.

    Zkrátka: ve skutečnosti zde máme docela obyčejnou, klasickou společenskou dělbu práce, založenou na specializaci, kterážto specializace je primárním zdrojem neustálého nárůstu společenského bohatství. – Jak je tedy vidět k prodeji se ziskem naprosto postačí tato zcela přirozená společenská dělba práce, nějaké „vykořisťování“ zde vůbec není zapotřebí.

    ————————————

    Přičemž ovšem – aby nedošlo k nedorozumění – tím naprosto nechci tvrdit že tu k žádnému vykořisťování nedochází. Marx zde bezpochyby odhalil a popsal velice významný aspekt související s kapitalistickou formou produkce; ovšem on tento aspekt mohl pouze proto vyjádřit s takovou ostrostí a naléhavostí, že přitom vytěsnil všechny ostatní aspekty této produkce, které se mu nehodily do jeho revolučního konceptu (jak už jsem napsal minule).

    Je to tedy ve skutečnosti krajně ambivalentní vztah, toto „vykořisťování“ existuje a zároveň neexistuje, záleží na tom z jaké strany se na to díváme. (Je to víceméně ten samý stav, kdy se fyzikální entity jeví být částicové nebo vlnové podoby, podle toho jak my na ně hledíme.)

    Opakuji tedy ještě jednou: nejedná se o to že by se Marx se svou teorií vykořisťování zcela a zásadně mýlil; ale jeho teorie byly příliš jednostranné, nežli aby s nimi v jejich původní formě bylo možno pracovat ještě i dnes. Je tedy nutno je uvést do širších souvislostí; a naopak právě to by je mohlo osvobodit z jejich současného zapomnění.