Slunce je drahé kamení

Eva Hájková


Jsou věci, bez nichž by na zemi nebyl možný život, a slunce je jednou z nich. Je tak důležité, že ho rády kreslí už velmi malé děti. Na dětských kresbách se slunce s paprsky vyskytuje mezi prvními zobrazovanými objekty.

Co říká o slunci Bible? Pro Kazatele je pozemský život životem „pod sluncem“. Bezmála třicetkrát se v jeho knize objevuje spojení „pod sluncem“. Všechno, co se na světě děje, se děje pod sluncem. A děje se tu dobré i zlé. A Bůh nechává slunce svítit, na dobré i zlé, jak praví Ježíš (Mt 5, 45).

Pro mnohé pohanské národy bylo slunce božstvem, neboť si uvědomovaly svou závislost na jeho světle a teple, na ročních dobách, které se odvíjely od pohybu tohoto nebeského tělesa. Pro Hebrejce bylo slunce jen Hospodinovým stvořením, ale mocným. Vždyť Bůh je na počátku světa stvořil a umístil na nebeskou klenbu, aby „vládlo nade dnem“, jak je psáno v 1. kapitole knihy Genesis. Slunce tedy patří k „nebeským mocnostem“, jimž je však zapovězeno se klanět. Bědující Job se brání mimo jiné ujišťováním, že se ke slunci, měsíci a hvězdám nikdy nechoval jako k božstvům („jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.“- Jb 31, 26-28) a že si tedy nezaslouží trest.

Touhu po slunečním světle i po přítomnosti Boha, který ho lidem poskytuje, vyjadřuje věta z proroka Izajáše: „Světlo měsíce bude jako světlo sluneční a světlo slunce bude sedmkrát jasnější – jako světlo sedmi dní – v onen den, kdy Hospodin ováže zranění svého lidu a uzdraví rány, jež jim zasadil.“ (Iz 30, 26)

Slunce svítí živým tvorům a vychází ráno – proto rčením, že někomu „vzešlo slunce“, se v biblických textech vyjadřuje nová naděje, začátek nového života. O Jákobovi je psáno: „Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gen 32, 32) Penúel neboli Tvář Boží bylo místo, kde Jákob zápasil s Bohem. Vzešel mu tedy nový den, když minul Tvář Boží a zůstal naživu, přestože setkat se tváří v tvář s Bohem mohlo pro člověka znamenat smrt. I když zchroml, radoval se, jako by mu „vzešlo slunce“.

Naopak, když se v Bibli o někom říká, že mu „slunce zapadlo“, znamená to trápení, bolest nebo dokonce úplný konec. Bůh slibuje Izajášovými ústy Jeruzalému: „Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily.“ (Iz 60,20) Zajímavé je, že podle psychologů velmi často sledují západy slunce právě depresívní osoby. Prý je to prokázáno.

I Bůh je někdy přirovnáván ke slunci, aby se touto metaforou vyjádřil oslňující jas, který z něho vychází a který poráží temnotu: „Hospodin přišel ze Sinaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ (Dt 33, 2)

Když jsem poznala, kdo je Ježíš, mívala jsem úžasné zážitky z krásy, kterou jsem kolem sebe vnímala. I ze slunce. Brzy ráno jsem chodila na zastávku autobusu, který mě vozil do práce. V létě slunce vycházelo zrovna proti mně a oslňovalo mě svými paprsky. A já jsem s přivřenýma očima potichu vyslovovala slova chvály, jak mi přicházela na mysl: „Děkuji Ti, Bože, za to, že jsi stvořil toto nádherné slunce!“

Zvlášť v zimě si člověk uvědomuje, jakým je pro nás slunce vzácným darem. V tu dobu je ho vidět méně často a mnohem méně také hřeje. Možná o to více si ho všímáme. Do svislých ploch, jako jsou třeba okna a zdi domů, se slunce v době, kdy je níž nad obzorem, opírá víc než když stojí v zenitu. Když se někdy na takové sluncem ozářené zdi dívám, nebo když vidím, jak paprsky svítí do oken, cítím takovou zvláštní radost. Mně ty šikmé sluneční paprsky připomínají zážitek z raného dětství. Pozorování paprsků nízkého zimního slunce pronikajícího dovnitř domu oknem v době před Vánocemi.

Z dětství si vzpomínám i na tříkrálovou koledu „My tři králové jdeme k vám“, kde se o slunci zpívá: „Slunce je drahé kamení od Kristova narození…“ Jistě, je to lidová písnička a možná se ta slova prostě jen hodí do rýmu, a proto tam jsou. Ale ona, kupodivu, dobře vyjadřují tu změnu, která se se světem udála Ježíšovým příchodem. Všechno, co bylo zšedlé, nemocné a unavené, jakoby dostalo novou, krásnější tvář. Nový smysl. Všechno se rozzářilo. Totéž se opakuje u každého člověka, který nově uvěří v Ježíše. Všechno se stane krásným. Vždyť Bůh stvořil krásu a chce, abychom ji vnímali. I proto poslal svého Syna. Škoda, že po nějakém čase to okouzlení trochu pomine a člověk má zase sklon vidět negativa. A začne přemýšlet – například takhle: „Bůh mi nedal to, co jsem očekával, neproměnil mne tak jak jsem očekával. Nezbavil mne zlozvyků. Pořád jsem ten starý člověk plný negativních emocí. Nezbavil mne ani mých trápení.“

Život – ani ten křesťanský – není nepřetržitý růst, nepřetržitý vzestup nahoru. Někdy přijdou pády. Přijde temnota, Boží odmlčení. „Možná, že to, co jsem zažil na začátku, byl nějaký přelud“ – začne pak jeden pochybovat. „Zkušenost Boží přítomnosti mě přiměla dělat věci, které jsem předtím neměl v úmyslu a pak se ten pocit jeho přítomnosti kamsi vytratil.“

Také mívám občas všelijaké pocity. Ještě že člověk ví, že svými pocity se nemá řídit. Alespoň toto poznání ve mně zůstalo.

Karel Čapek napsal v roce 1938, krátce před svou smrtí fejeton Podzimní dny

Mně se ten fejeton moc líbí. Popisuje v něm narůstání podzimní temnoty spolu s depresí, která z ní plyne, která je však mírněna jasným vědomím blízkosti slunovratu. Návratu světla. Zároveň Čapek ten koloběh ročních období přirovnává k dějinám, které střídavě přinášejí lepší i horší časy. Všechno má smysl. Všechno je moudře zařízeno. Všechno negativní jednou pomine. Okolní temnota nás vede k návratu domů a k rozsvěcení světel. K poznávání toho, co je naše, a zároveň k čekání na slunovrat.

Jistě to platí pro roční období. Možná i pro dějiny (kdo ví?). Ale zcela určitě to platí pro náš osobní lidský život. Nezávisle na ročních obdobích i na dějinách zažíváme ve svém životě lepší a horší časy, světlo i temnotu, radost i utrpení. A ti, kdo poznali Ježíše a nechali se jím vést, věří tomu, že na konci toho všeho je čeká návrat domů. Věříme, že neskončíme v marnosti, že se nepropadneme do temnoty kolem nás, do smutku a bolesti a neutopíme se v tom. Ale i kdybychom tím procházeli, zůstává v nás naděje, že se za tím vším zase objeví světlo. Možná už brzy. A možná nás jednou, až tam na samém konci naší pozemské pouti a na prahu věčnosti, bude čekat otevřená náruč.

Možnosti volby


Josef Poláček



Tento text byl původně napsán pod jedním článkem v Deníku Referendum https://denikreferendum.cz/clanek/34631-lze-slavit-17-listopad-bez-kyce-kdo-jsou-dnesni-mladi-nositele-jeho-idealu, především jakožto odpověď na komentář I. Štampacha k úvodnímu textu. Je sice možná trochu nevhodné opakovat své vlastní myšlenky na jiném místě ještě jednou; nicméně při dané příležitosti jsem v celkem kompaktní a souhrnné formě vyjádřil víceméně všechny zásadní body mé kritiky na systému liberální/buržoazní demokracie, jak je v různých souvislostech vyslovuji už celé roky. Snad tedy nebude zcela na škodu je zde ještě jednou předestřít v koncentrované a přehledné podobě.


„Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry,“ míní Ivan Štampach. Zkusme si poněkud podrobněji rozebrat tuto klíčovou tézi.

Bylo to ještě za časů hluboké totality, když protestní písničkář Jaroslav Hutka s geniální předvídavostí v jednom ze svých songů vyjádřil hlubokou touhu národa „mít možnost volby a mít volbu možností“.

Jistě, v demokracii občanského/buržoazního typu bezpochyby možnost volby – tedy možnost svobodného hlasování – existuje. A dozajista je možno tímto hlasováním určité procesy a tendence do určité míry ovlivnit.

Ale – je tím bez dalšího skutečně dána možnost člověka svobodně a uvědoměle formovat, určovat svou lepší, svou progresivnější, svou humánnější budoucnost?…

Jinak řečeno: je tato „možnost volby“ skutečně doprovázena odpovídající „volbou možností“? Je zde skutečně přítomna, k volbě předložena dostatečně široká škála možností, projektů, vizí jak v progresivním smyslu přetvořit současný stav společenského, politického a ekonomického uspořádání? Anebo se všechny tyto „možnosti“ které jsou standardním předmětem voleb nakonec ukazují být jenom pseudoalternativami, které nijakým způsobem nepřekračují omezený systémový rámec kapitalistické ekonomiky a s ní spojeného konzumního způsobu existence, s faktickým vytěsněním jakýchkoli vyšších, hodnotnějších životních horizontů?

Je skutečně možno tento omezený rámec lidské existence překročit pouhou „možností volby“ v rámci tohoto systému; anebo je nutno si opravdové alternativy k němu vyvzdorovat, vybojovat, vyprotestovat, jak se o to zrovna v současné době pokouší (alespoň v náznacích) část především mladé, ekologicky (a snad i sociálně) uvědomělé generace?…

Ústředním klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o „otevřený systém“. Že je tu tedy člověku poskytnuta plná svoboda podle svého vlastního uvážení formovat svůj svět, vytvářet svou budoucnost. Ve skutečnosti jsou zde pouze zaměněny pojmy „smíš“ a „můžeš“.

Ano, v tomto politickém uspořádání člověk/volič smí svůj hlas dávat (téměř) čemukoli a komukoli. (A podle toho to pak také velice často vypadá a dopadá.) Ale toto „ty smíš“ ještě zdaleka s sebou nepřináší automaticky reálnou možnost změnit základní nastavení daného systému. A to včetně toho, jak tento panující systém svým faktickým ideovým/ideologickým monopolem formuje, ovládá, manipuluje mysli lidí – takže nakonec rozhodující většina z nich „svobodně“ hlasuje v souladu s potřebami panujícího systému.

Aby někdo totiž dokázal – intelektuálně a ideově – překročit hranice stávajícího systému, k tomu je zapotřebí nemálo vysoká míra schopnosti kritické reflexe a sebereflexe; natolik vysoká, že za standardních okolností ji vykazuje jenom nepatrné procento populace. – Právě tento fakt byl vždy základní oporou všech společenských a politických uspořádání, ať jakéhokoli druhu: většinový člověk právě přítomné státní uspořádání časem přijme jako faktické, neměnné, „přirozené“, aranžuje se s ním; a neplýtvá energií na hledání – progresivnějších – alternativ.

Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně kapitalistické zbožní produkce reálně poskytoval k volbě více možností, nežli jaké jsou kompatibilní právě s jeho vlastní existenční formou. „Svobodné volby“ zde nemají jinou funkci, nežli být prostředkem autoreprodukce (včetně určité autoregulace) právě přítomného panujícího systému.

Jakékoli skutečné alternativy k tomuto uspořádání – které právě v současné době už z ryze environmentálních důvodů nepřehlédnutelně ukazuje limity svých možností – bude nutno nalézat, formulovat a zřejmě i prosazovat podstatně jinými cestami, nežli pouze vhazováním hlasovacích lístků do volebních uren.

Říše smrti


Eva Hájková



Léto minulo, úroda je sklizena, listí začíná opadávat, slunečního svitu ubývá, dny se krátí a noci dlouží. Naši pohanští předkové vnímali zimu jako nadvládu chladu a temnoty. A protože na podzim příroda před jejich zraky jakoby „umírala“, vláda chladu a temnoty byla pro ně zároveň vládou smrti, které se báli. Báli se pochopitelně i skutečné smrti, nejen zimního spánku, do něhož se každoročně hrouží část přírody.

Vzpomínám si na svůj dětský strach ze smrti, o níž jsem však v podstatě nic nevěděla. Hlavně jsem se bála o maminku a o tatínka, protože oni tehdy byli v mém životě tím nejdůležitějším. Rodiče měli doma knížku Věnec národních písní ilustrovanou kresbami Mikoláše Alše. V knížce byl mimo jiné otištěn text známé lidové písně Osiřelo dítě. Bála jsem se, abych také neosiřela. Nebo nezemřela. Kvůli té písničce se mi knížka tak zprotivila, že jsem ji zahrabala hluboko do málo používané skříně a na ni navršila spoustu knih, které nikdy nikdo nečetl. Když jsem tam pak něco hledala, bála jsem se, aby na mě přitom nevykoukl nemilý Alšův zpěvník s obrázkem mrtvé holčičky v rakvi, protože jsem věděla, že tam ta knížka někde je. Měla jsem však velké štěstí, které všechny děti nemají. Rodiče sice zemřeli, jako všichni ostatní lidé, ale až v době, když už jsem byla dospělá.

Smrt odjakživa byla a dosud je pro všechny lidi strašidelná. Říše smrti je říší strachu. Patří k ní různé přízraky a monstra. Slovo monstrum prý pochází z latinského „monstrare“ (=ukazovat). Monstrum se ukazuje (zjevuje) v temnotě, v šeru či příšeří. Proto se mu říká příšera. Protože strach má velké oči, jeví se nám monstrum monstrózně – zveličeně. Vypadá hrozivější než je ve skutečnosti. Co je zveličené, je nepřirozené, tak trochu umělé. Do kategorie monster bychom tak vlastně mohli zařadit i modly, které si člověk zhotovoval vlastníma rukama, aby se jich pak bál, jako by to ani nebyly neživé věci.

Doménou smrti bývalo podsvětí – vše, co se nachází pod povrchem země. Hebrejci mluvili o šeolu, Řekové o Hádu. Ne, že by Hospodin neměl nad podsvětím moc, že by tam vůbec nebyl přítomen. Jak je patrné z Žalmu 139, 7-8, není místa, kde by úplně chyběla přítomnost Božího ducha: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ Hospodinova tvář tedy mohla nahlížet i do podsvětí, přesto to místo pod zemí bylo vyhrazeno vládě smrti. Hospodin je všudypřítomný, jenže mrtví už ho nevidí a nechválí („Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ – Ž 115,17). Překlad B 21 mluví o říši mlčení. Bůh přeje člověku život, aby ho člověk mohl chválit. Pomáhá mu. aby mohl chodit před jeho tváří v „zemi živých“. „Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.“ (Ž 94,17)

Podsvětí bylo říší (šeré) smrti, říší mlčení, říší ticha, říší stínů, říší zkázy, říší záhuby, říší tmy, zemí mrtvých, zemí zapomnění, záhrobím, temnotou, nejhlubší jámou. V biblických textech se všechny tyto výrazy vyskytují. Šlo o místo, kam sestupují mrtví. Nebo jsou tam sraženi. Rozhněvaný Bůh říká bohatému a pyšnému městu Týru: „Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy.“ (Ez 26,20)

Zmizení člověka do podsvětí se někdy přirovnává k jeho pohlcení, jako když někoho pohltí divá zvěř či nějaká obluda. Podsvětí (nebo též země) má chřtán, má spáry, má útroby, v nichž končí mrtví. („Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme!“ – Ž 49,16) Ano, Bůh může člověka vykoupit z moci smrti. Prorok Abakuk přirovnává troufalého člověka k podsvětí, zmiňuje se o jeho chřtánu a nenasytnosti: „Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.“ (Abk 2,5) Jindy se píše ne o chřtánu, ale o branách podsvětí, jako by šlo o nějakou pevnost. V Mt 16, 18 sděluje Ježíš Petrovi, že brány pekel nepřemohou jeho církev.

V biblickém pojetí je smrt zlem, protože má souvislost s hříchem. Ale křesťanský mystik František z Assisi ve svém Chvalozpěvu stvoření mluví celkem přívětivě o „sestře smrti těla“, jíž žádný živý člověk nemůže uniknout. Tato první smrt je tedy, podle Františkova chvalozpěvu, součástí dobrého stvoření až do konce věků.

Jestliže Ježíš říká: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20), totéž by vlastně mohla říci také smrt. I ona je nedílnou součástí našeho života. Svým způsobem patří k mystériu života. Jenže smrt, která je zde na zemi s námi a které podléhá veškeré živé tělo, zároveň nemá nad námi vládnout. Vládnout nad člověkem má Ježíš, který nad smrtí zvítězil. Když smrt nemá nad námi vládnout, neznamená to, že si jí nemáme všímat, že s ní nemusíme bojovat, že pro nás neexistuje. Naopak. Musíme se jí a její říši bránit po celý svůj život. Je to mocnost, která má být poražena až jako poslední (“Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ – 1 Kor 15, 26).

Řekneme-li „smrt“, neznamená to vždycky totéž, tedy biologický zánik. Smrtí může být nazváno i něco, co brání životu. Každý člověk dostává do vínku určitý potenciál – nějaké schopnosti, dovednosti, vlohy a nadání – nějaké ty „hřivny“. A mimoto může dostat i různá omezení – menší či větší neschopnosti, postižení fyzická či psychická, která mohou hrát roli „koule na noze“, a proto patří do rezortu „smrti“. Každý člověk je tím vším nějak determinován. Říká se: Osud rozdává karty, my hrajeme. Někdo může hrát i s nepříznivě rozdanými kartami velmi dobře, takže nakonec vyhraje, jiný i s počátečními trumfy dopadne nakonec špatně.

Křesťané by možná nemluvili o osudu, ale řekli by, že „karty“, s nimiž hrajeme, rozdává Bůh. Z evangelií známe podobenství o hřivnách, s nimiž se vlastně také „hraje“. Jde o to nezakopat hřivnu, ale vytěžit z ní maximální užitek pro pána. Naopak všechna lidská omezení, nedostatky a postižení jsou tím, co brání „hře“ neboli životu. Něco, čím bychom se neměli nechat odradit od skutečného a plného života, od maximálního využití našeho potenciálu.

Když apoštol Pavel říká „zemřeli jste s Kristem“, myslí tím bezpochyby něco jiného než konec pozemského žití. Někdy ve svých listech skutečně mluví o smrti těla, jindy o smrti něčeho, co bychom mohli nazvat částí duše, popřípadě egem. Tedy té části člověka, která je zároveň součástí tohoto světa a podléhá mu (tomuto světu, který se vzdálil od Boha i od pravdy). Proto člověk, který se dívá očima světa žijícího v iluzi, nevnímá skutečnost pravdivě. Nevidí ji takovou, jaká opravdu je. Ani sám sebe nevidí pravdivě, protože žije v temnotě, jako by byl v podsvětí. Už ve Starém zákoně Bůh slibuje vysvobození z temnoty i z podsvětí. („Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ – Iz 9, 1) A my dnes víme, kdo byl myšlen oním světlem, které svítí lidem na cestu jejich životem (J 1, 4-9). Víme, kdo je vítězem nad smrtí všeho druhu i nad celou její říší. Je to Ježíš Kristus, který otevřel lidem cestu k věčnému životu v Bohu.

Bělohradského „pléthokracie“


Josef Poláček



V dnešní (13.10.) příloze deníku Právo „Salon“ byl otištěn článek úzce související s tématem které i my na tomto webu intenzivně projednáváme, v současné době jmenovitě pod článkem „Ale pravdu mám přece já!“. Jedná se o recenzi nové knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“ od Ondřeje Slačálka. „Pléthokracie v podání Bělohradského znamená přesunutí společenských procesů a rozhodování na spontánní aktivity iniciativ „zdola“, jako protiklad etatismu, a to i toho „demokratického“. (Spinoza podobné pojetí nazýval pojmem „multituda“.) Slačálek tento model charakterizuje takto: „Moc neukotvených a vždy znovu skládaných většin nabízí podle něj naději na spravedlivější řešení různých planetárních problémů než soupeření oligarchických peněz v periodickém marketingovém festivalu zvaném volby.“

Ale všechno popořadě. Na počátku své recenze Slačálek referuje o tom, že Bělohradský se ve své knize zcela zásadně staví proti konceptu tzv. „lidských práv“ – neboť ho pokládá za nástroj především amerického hegemonismu, či dokonce přímo rasismu!

Pro mě osobně má tento názorový obrat Bělohradského obzvláštní význam. Já už celou řadu let zcela zásadně zpochybňuji tento model „lidských práv“, jakožto ve skutečnosti ideologický produkt západní společnosti maskující tím svou vlastní ideovou a lidskou prázdnotu. S touto mou kritikou jsem také neustále znovu a znovu narážel; automatickou reakcí mých oponentů bylo: „Vy odmítáte lidská práva? Vy tedy chcete obnovit diktaturu?!…“ A nyní – se zpožděním několika desetiletí – ta samá kritika tohoto konceptu „lidských práv“ přichází i od nejprominentnějšího českého politického filozofa současnosti.

Ovšem – nutno hned připojit – je otázka jestli já a Bělohradský tento model odmítáme z těch samých důvodů a motivů. Nečetl jsem sám tuto Bělohradského knihu; ale vše hovoří pro to že on si zde především vyrovnává účty s americkým unilateralismem. Že mu tedy ze všeho nejvíce vadí samotný fakt, že Spojené státy své pojetí demokracie používají jako nástroj své světové hegemonie. (Shodou okolností zrovna v těchto dnech americký prezident Biden deklaroval zásadní obrat v této oblasti americké zahraniční politiky: Spojené státy už příště nemají ani usilovat o změnu politických režimů, ani o výstavbu nových – demokratičtějších – politických a státních uspořádání. Zkrátka – Američané pochopili že jejich „vývoz demokracie“ do mnohdy kulturně velmi zaostalých regionů třetího světa naráží na prakticky nepřekonatelné překážky. Především zkušenosti z Iráku a Afghánistánu zde zřejmě hrály rozhodující roli.)

Slačálek k tomuto negativnímu postoji Bělohradského vůči lidským právům poznamenává, že ještě tak před 15 – 20 lety by mu v tomto ohledu sám plně přisvědčil, ale nyní vidí mnohé věci jinak; že jsou to právě lidská práva která jsou pro mnoho lidí ve světě plném útlaku jejich poslední nadějí. – Musím přiznat, že bych v daném ohledu mohl napsat přesně to samé jako Slačálek. Jak řečeno onen koncept „lidských práv“ jsem vždy odmítal pro jejich formalismus a skrytý ideologický charakter; ale v posledních letech si uvědomuji, že ve střetu (západní) civilizace s vyloženým barbarstvím i tento o sobě formalistický koncept lidských práv má stále ještě mnohdy svou nezastupitelnou hodnotu.

Ale zpět k Bělohradskému: on tedy koncept „lidských práv“ zavrhuje zřejmě především z tohoto důvodu amerického unilateralismu a eurocentrismu. Ale staví se otázka do jaké míry sám prohlédl jeho ideologický, formalistický charakter. Nemohu to tvrdit s jistotou, ale v každém případě se zdá že u něj jeho antiamerikanismus stojí na prvním místě. (Podle Slačálka Bělohradský dokonce žádá, aby se Evropa začala chovat tolerantně vůči čínskému režimu, tedy rezignovat na otázku porušování lidských práv; a to jenom proto aby se nechovala „hegemonisticky“!)

——————————-

Vraťme se teď k samotnému tématu „pléthokracie“. Jak řečeno jedná se o preferování spontánních iniciativ zdola. Bělohradský zde vidí naději na „spravedlivější řešení planetárních problémů“ nežli v odcizeném mechanismu formalizovaného aktu periodických voleb. K tomu ovšem Slačálek připojuje velmi zajímavý (a s naším vlastním zmíněným tématem úzce související) komentář. Napřed reprodukce základní myšlenky Bělohradského:

„Tato naděje přitom není jenom politická, ale také filosofická. Je opřena nejen o představu, že ‚části jsou víc než celek‘ (jakýkoli pokus o reprezentaci celku musí skončit redukováním bohatství částí). Její optimismus je založen i na tom, že představy o reprezentaci celku definitivně selhaly a staly se filosofickou veteší. Hegela jako filosofa celku a Historie, autora obdivujícího se imperiální velikosti, nahradil Spinoza, filosof imanence a tvořivosti různých multitud.“

Na to pak ovšem Slačálek navazuje svou vlastní kritikou myšlenek a tézí Bělohradského. První bod kritiky se vztahuje na to, že Bělohradský sice veškeré naděje do budoucna vidí v onom konceptu „pléthokracie“ – ale přitom nijak konkrétně neuvádí, jak by tento vlastně měl probíhat a fungovat. (Což je víceméně ta samá kritika kterou vůči tomuto Bělohradského konceptu vyjadřujeme zde už celá léta.) A pak přichází druhý bod Slačálkovy kritiky:

„Druhou překážkou je úvaha nad celkem. Ten s jistě rozpadl do mnoha fragmentů a většina pokusů jej reprezentovat působí absurdně a domýšlivě; nevolá ale věk antropocénu po uchopení celku ještě víc a palčivěji než jiné doby?

Že potřebujeme společnou správu světa jasně píše i Bělohradský. Lze ale myslet takovou správu bez nějaké reprezentace celku?“

Právě tato část Slačálkovy recenze se úzce dotýká našeho vlastního tématu – totiž vztahu jednotlivce a celku, respektive partikulárních názorů a univerzálně platných pravd.

Už celá léta zde tento Bělohradského koncept kritizujeme z toho samého důvodu jako Slačálek: že se zde veškeré těžiště společenských aktivit zcela jednostranně přesouvá směrem k jednotlivci, respektive k volně se sdružujícím skupinám jednotlivců. Prostě řečeno, je to klasický pohyb „ode zdi ke zdi“. Bělohradský paušálně zavrhuje klíčový Aristotelův nález, že „celek je víc nežli pouhá suma jeho částí“; apodikticky tvrdí že „představy o reprezentaci celku se staly filosofickou veteší“ – a místo toho nekriticky a jednostranně vynáší a glorifikuje spontánní aktivitu volných sdružení občanských aktivistů.

Přitom Bělohradský nijak hlouběji nepřezkoumává míru pravdivosti, míru kvality činnosti těchto občanských iniciativ; pro něj jsou zřejmě už jenom proto dobré a progresivní, že jsou spontánní, nevázané, antietatistické.

Závěrem je tedy možno říci: jakkoli je pozitivním zjištěním že Bělohradský se definitivně emancipoval od ideologických klišé západní společnosti liberálně-demokratického typu, pak jeho vlastní řešení je stejně tak jednostranné, a stejně tak povrchní. Bělohradský neřeší, a vůbec se ani nepokouší řešit velmi komplikovaný dialektický vztah mezi částí a celkem; nýbrž svým způsobem nakonec svůj koncept „pléthokracie“ ideologizuje stejně tak, jako je ideologií současně vládnoucí model konvenční volební demokracie.

Ve stínu Tvých křídel


Eva Hájková



Ve svém článku Obrazy Boha a Boží obraz jsem psala o biblickém antropomorfismu, tedy o způsobu myšlení, který o Bohu pojednává, jako by tento měl lidské tělo, a vysvětlila jsem, proč to tak je. Mezi různými částmi těla, pomocí kterých se v Bibli obrazně vyjadřuje Boží jednání (Boží pravice, dlaň, tvář, ústa, noha), ačkoli ve skutečnosti Bůh nic takového nemá, se nachází ještě jedno ústrojí, které však nemá ani člověk, ač ho mají někteří z živočichů. Jedná se o křídla.

„Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ (Rút 2, 12)

„Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.“ (Ž 91, 4)

O Hospodinových křídlech se Písmo zmiňuje i na dalších místech. Inspirací pro takové představy o Bohu není ani tak podoba člověka, ale spíš podoba anděla. Nejde tedy o antropomorfismus, ale spíš o něco jako „angelomorfismus“(?). Není na tom nic tak nepochopitelného, vždyť víme, že Bůh na sebe někdy brával podobu anděla, pokud se chtěl učinit viditelným. Andělé mají křídla, aby mohli být spojnicí mezi nebem a zemí – Božími posly.

Na vrcholku jeruzalémského chrámu pokouší ďábel Ježíše odkazem na žalm 91, 11-12 („On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil“). Byla to taková provokace: „No, pokud věříš Bohu a tomu, co je o něm psáno, tak přece můžeš naprosto cokoliv. Jistě přiletí okřídlení andělé a zachrání tě.“ Ježíš na to ďáblovi, jak víme, nenaletěl.

Člověk od nepaměti toužil po křídlech. Pozoroval ptáky při letu a občas jim záviděl. Jak krásné by bylo uletět z nepříjemných situací. „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde“, zpívá se v Žalmu 55. Touha po křídlech, s jejichž pomocí je možné uniknout nebezpečí, byla vlastní lidem různých národů. Řecké báje vypravují o tom, jak Daidalos a Ikaros chtěli pomocí křídel zhotovených z ptačího peří a z vosku uprchnout z krétského labyrintu, v jehož útrobách se skrýval Minotauros – obluda vyžadující lidské oběti.

Uletět na křídlech směrem k nebi – tato představa vždy vyjadřovala touhu po svobodě. Vždyť nad nebem nemá moc nikdo jiný než sám Bůh. V žalmu 115 se píše: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ Lidé si tu zemi, kterou jim dal Bůh, rozparcelovali. Vytyčili a nastavěli na ní různé hranice a ploty, aby rozlišili mé a tvé, naše a vaše. Ale na nebi, na tom bylo odjakživa patrné, že lidem nepatří. Tam žádné hranice není vidět. Ačkoliv, dlužno říct, že už ani to neplatí docela. V dnešní době má každý stát svůj nenarušitelný „vzdušný prostor“ a jednou jsem se dočetla, že prý se prodávají už i parcely na Měsíci. Lidská touha vlastnit je patrně bezmezná.

V současné době mají lidé, na rozdíl od minulých dob, kdy o křídlech jen snili, k dispozici skutečné létající stroje. Přestože letadla dovedou létat ohromnou rychlostí, jejich křídla nejsou zárukou svobody.

Křídla rozprostřená nad někým symbolizují jeho ochranu. Lidové pořekadlo „vzít někoho pod křídla“ vzniklo nejspíš z pozorování, jak se ptačí mláďata ukrývají pod křídly své matky. I Ježíš používá tuto metaforu – vzít pod křídla: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23, 37, Lk 13, 34) I když Ježíšova slova mají možná trochu jiný význam. Ukrýt se pod jeho křídla znamená přijmout jeho lásku a blízkost všech, kteří se u něj takto shromáždili. Zcela jistě zde nejde o fyzickou záchranu před smrtí nebo před jinou zlou událostí. Jistotu, že nebudeme trpět, nelze od Boha očekávat.

Úkryt pod „křídly“ hledali lidé též u jiných lidí. Například Rút u svého příbuzného Bóaze: „Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“ (Rút 3, 9) Ženy v biblických dobách (i později) takovou mužskou ochranu nutně potřebovaly.

Představa Božích křídel je nádherným obrazem. „Ve stínu tvých křídel“ zní ještě o něco poetičtěji než jenom „pod křídly“. Stín zde jakoby umocňuje význam křídel. I on ve fyzické realitě plní jakousi ochrannou funkci, zvlášť pochopitelnou lidem, kteří poznali nesnesitelný žár slunce na pouštích. Proto byla tato metafora použita ve starozákonních textech.

„Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel“ (Ž 17, 8)

„Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“ (Ž 36, 8)

„Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.“ (Ž 57, 2)

„Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.“ (Ž 63, 7-8)

Stín může znamenat nejen ochranu, ale zároveň moc nad někým: „Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35) Bůh žádá náš souhlas, že mu chceme patřit, proto Marie odpovídá: Ať se stane, jak si přeje Bůh.

Hospodin vytýká Izraelitům: „Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě.“ (Iz 30, 2-3)

Stručně vyjádřeno: Patřit Hospodinovi je sláva, protože to znamená svobodu, patřit faraónovi je hanba, protože to znamená otroctví.

Fyzická (i politická) moc, kterou disponují různí mocní světa (a nabízejí či vnucují s její pomocí lidem ochranu), je jen iluzorní mocí. Vždyť naše tělo na konci života tak jako tak propadne zkáze. Stejně tak propadnou zkáze i říše, jako byla ta faraónova.

Avšak „utíkat se do stínu Egypta“ by (čistě teoreticky) mohlo v přeneseném smyslu slova znamenat i něco jiného. Například schovat se v davu, zapadnout mezi ostatní, neprojevovat se, abychom na sebe neupozorňovali. Představme si, že v divadle sedí v hledišti diváci, jakoby skrytí ve stínu, zatímco na toho, kdo se postaví na scénu, se okamžitě zaměří všechna světla a zraky všech přítomných. Bůh nikdy nemohl chtít, aby jeho děti byly trvale neviditelné, čili aby žily v anonymitě davu. Spíše měl v úmyslu ukázat na nich svou vlastní moc. Ale – pochopitelně – ne kdy a jak budou chtít ony, ale kdy a jak bude chtít on.

Ale pravdu mám přece já!


O názorech, nezvratných přesvědčeních a vlastní pravdě světa



Josef Poláček



Motto: Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ Harley Baldwin.

Dá se asi právem předpokládat, že není jediného člověka, který by alespoň čas od času neprožil pocit zásadního, naprostého nesouhlasu s někým jiným, kterýžto nesouhlas je obsažen už v názvu tohoto článku: „Ale pravdu mám přece já!“ Tento pocit má charakter až jakéhosi návalu krve do hlavy, pocit nejintenzivnějšího odporu vůči tvrzení ideového protivníka, nejhlubšího přesvědčení: „Tohle přece nemůže být pravda!!“

Tento principiální a nepodmíněný nesouhlas se projevuje čistě intuitivně, vychází ze samotného nitra vlastního já, ještě než by vůbec vstoupilo do hry nějaké racionální uvažování s logickými argumenty, ještě dávno předtím se přihlásí toto niterné vzedmutí citů, toto absolutní přesvědčení: „To co říká můj odpůrce je naprostý nesmysl, ať už z jeho nevědomosti nebo ze zlého úmyslu; pravdu v této věci mám přece já, tato pravda je natolik jasná a jistá, že žádný rozumný člověk o ní přece vůbec nemůže ani v nejmenším pochybovat!!“

Toto niterné, intuitivní přesvědčení o naší vlastní pravdě není pouze jakýmsi názorovým střetem, soubojem takových či onakých argumentů; nýbrž zde se na svou obranu staví naše vlastní nejhlubší, bytostné já, my zde bojujeme o samotnou vlastní identitu. Kdybychom v dané věci přiznali, že pravdu nemáme my nýbrž náš odpůrce, pak bychom tím přiznali že celý náš základní světonázor je mylný, ztratili bychom tím půdu pod nohama pro naši samotnou existenci.

Takto důležité, takto existenciálně významné a nepostradatelné je pro nás zachování, udržení si vlastní pravdy, alespoň v určitých zásadních, světonázorových střetech. A potom ale přijde někdo takový jako Harley Baldwin, a cynicky prohlásí že všechno toto, tato naše vlastní existenciální jistota naší pravdy, že to všechno je jenom „výsledek náhody a temperamentu“!… A přitom, kdybychom tuto větu sledovali ještě o kousek dál, pak je sotva možno vyhnout se nálezu, že i onen „temperament“ je vlastně také věcí čiré náhody: náhody kombinace těch či oněch genů, nahodilosti rodinných, společenských a dobových podmínek, do kterých jsme byli zrozeni a kterými jsme byli formováni.

A to vše přijde ještě hůře. Totiž tehdy, když začneme zkoumat ty nejpůvodnější, evoluční kořeny tohoto našeho nezlomného přesvědčení o vlastní pravdě. Před několika lety věda učinila jeden nový objev ohledně chování těch nejjednodušších, jednobuněčných organismů, prvoků-bičíkovců. Zjistilo se totiž, že oni jsou rozděleni do dvou základních druhů podle toho, jestli je pro ně životně příznivější zásadité, anebo ale kyselé prostředí. A jestliže se dostanou do prostředí které je jim nepříznivé, pak se pohyby svého bičíku usilovně snaží z tohoto prostředí uniknout, a dostat se do prostředí jim příznivého. Tento objev byl proto nový a překvapivý, protože se do té doby soudilo, že prvoci jsou v daném ohledu indiferentní, neteční ke svému okolí. Že nejsou schopni vlastní volby. A náhle se ukázalo že oni jsou „vybíraví“, že jistý druh prostředí je jim existenčně souhlasný, a druhý negativní, závadný.

Jak tento čistě biologický poznatek souvisí s našimi úvahami o hledání pravdy, o lidském přesvědčení vlastní neomylnosti? – Právě tady by totiž bylo snad možno nalézt nejvlastnější, evolučně podmíněné prvopočátky toho, proč my jsme natolik žárliví na naši vlastní pravdu, a natolik nedůtkliví, podráždění když je nám vnucována pravda jiná, nám bytostně cizí. Protože tyto navzájem si konkurující „pravdy“, to je také něco co pro nás vytváří zcela určité prostředí pro náš život, pro naši existenci. A i tady je tomu tak, že určité pravdy jsou souhlasné s naším vnitřním nastavením, s naším vnitřním uspořádáním – a jiné jsou s ním v konfliktu, v protikladu. V samotném prapočátku našeho rozlišování toho co je „pravda“ a co je „nepravda“ stojí nakonec to samé jako u těch prvoků-bičíkovců: my sami jsme nastaveni buďto „zásaditě“ anebo „kysele“. A právě proto se v nás všechno tak okamžitě, tak intuitivně a tak intenzivně bouří proti tomu, co odporuje naší vlastní pravdě: je to pro nás prostě „kyselé“, ohrožuje to samotný základ naší existence, a proto se toho musíme za každou cenu zbavit. Buďto tím, že se z toho „kyselého“ prostředí vzdálíme (to jest, našeho odpůrce prostě přestaneme poslouchat); anebo se ho ze všech sil pokusíme přesvědčit, že on se přece hluboce mýlí, že jediným zdravým, pravým a životu příznivým prostředím je to zásadité; a nikoli kyselé, jak – ovšem naprosto omylně – tvrdí on.

Snad by se mohlo zdát, že takovýto pohled na člověka, na jeho duševní život, na jeho životní přesvědčení a hodnoty je až příliš degradující: člověk, tento vrchol evoluce, náhle nemá být ničím více nežli jenom trochu vyspělejším prvokem? – Na druhé straně je to ale právě jenom takto objektivizující náhled, který nám umožní nejen racionálně pochopit, ale i vytvořit si určité porozumění pro lidské jednání, které se nám jinak jeví naprosto nesmyslným, deformovaným až zlovolným. Jestliže se například v aktuální vojensko-politické situaci najde stále ještě celá řada lidí (a to ne pouze v samotném Rusku, ale i v jiných zemích), kteří vyjadřují podporu pro agresi Putina proti Ukrajině, pak je to z ryze morálních hledisek samozřejmě počin naprosto nepochopitelný a zavrženíhodný. Tak se to tedy jeví z hlediska čistě mravního; ale když se na celou věc podíváme z onoho hlediska objektivně-evolučního, pak se naprosto může ukázat, že dotyčná osoba ze svého hlediska jedná naprosto racionálně, v souladu se svými vitálními zájmy. Takovéto vnitřní souznění s akty zjevné agrese totiž mohou pociťovat pouze takoví, kteří jsou sami vnitřně rozpolcení, kteří v sobě samém ukrývají latentní agresivitu, kterou nakonec obracejí proti sobě. Z tohoto hlediska tedy toto jejich vzývání zla, agrese může být nevědomou snahou o zmírnění své vlastní autoagrese, tím že ji zacílí navenek, na jiný objekt.

Připomeňme si ještě jednou základní myšlenku: pokud my naše názorové střety s nám cizími názory a míněními budeme pokládat za čistě subjektivní záležitost, pak se nevymaníme z věčného koloběhu ideových konfliktů, střetů a bojů. Pokud budeme vycházet výlučně z té pozice, že náš názorový protivník své postoje a hodnocení vytváří čistě na základě vlastního úsudku, pak nám nebude jinak možné nežli znovu a znovu prožívat onen uvedený pocit, že on naprosto iracionálně a svévolně popírá objektivně jsoucí realitu.

Pokud si ale uvědomíme, že tato subjektivní stránka tvorby vlastního názoru sice samozřejmě je také vždy přítomna, ale že za ní stojí ještě něco jiného, totiž právě sama objektivně jsoucí realita, která se tu určitým způsobem manifestuje – pak se nám zcela podstatně změní jak charakter celého sporu, tak i pohled na našeho názorového odpůrce. V tu chvíli se nám totiž vyjeví, že my v onom ideovém sporu popíráme nejen názor – principiálně omylného – člověka, nýbrž i samotnou realitu! A to už pak pro nás, pro naše přesvědčení o naší vlastní neomylnosti (a zároveň omylnosti našeho protivníka) znamená značně závažný problém. Najednou se ukáže, že ne pouze náš názorový odpůrce, nýbrž i my sami se nacházíme v rozporu s realitou; přinejmenším s jednou její částí.

A právě zde leží vlastní jádro problému. Vraťme se k našemu příkladu s bičíkovci: jedni upřednostňují kyselé, a jiní zásadité prostředí. Každý z nich má svou vlastní, zcela objektivní pravdu; ale kdyby se někdy dostali do vzájemného hovoru o tom, které z těchto prostředí, která z těchto pravd jsou ty „jedině správné“ – nikdy by se nemohli navzájem dohodnout. A přesně tohle je ale osud, a svým způsobem prokletí nás lidí. Člověk je totiž – a snad je to jeho nejvlastnější charakteristika – velice komunikativní tvor. Ani práce – kterou ještě Marx považoval za vlastní člověkotvorný faktor, ani sociální vztahy, ani kultura by nebyly možné, kdyby mezi lidmi neprobíhal nepřetržitý proces vzájemné komunikace. Kterážto komunikace není pouze sdělováním samotných informací; nýbrž je zároveň neustálým hodnocením, srovnáváním, poměřováním toho, co je z hlediska člověka a společnosti dobré, prospěšné, progresivní. A co je naopak špatné, škodlivé, negativní.

Kámen úrazu je v tom: bičíkovci nejen že spolu navzájem nekomunikují, ale oni by ani vůbec neměli zapotřebí si navzájem upírat jejich – ač protichůdné – pravdy. Každý z nich si prostě žije ve své vlastní ekologické nice. Zatímco člověk je oproti tomu principiálně univerzální tvor, usilující o univerzálně platné pravdy. Člověk tedy nemůže – alespoň co se principiálních témat týče – tomu druhému prostě říci: „Tohle je tvoje pravda, a já mám zase svoji!“ Nýbrž člověk musí jít do onoho konfliktu, on musí stále znovu a znovu vybojovávat onen spor o to, co je z univerzálně lidského hlediska pravdou větší, vyšší, ušlechtilejší. Přesněji řečeno, základní problém je v tom, že člověk musí usilovat o univerzální pravdy – ale přitom je ve své individuální životní existenci stejně tak partikulární, jako oni bičíkovci. Ani člověk tedy není – jakožto individuum – schopen překonat onen protiklad „kyselý – zásaditý“; on sám je buďto jedno nebo druhé, ale přitom tuto svou partikulární pravdu musí hlásat a prosazovat jako pravdu univerzální, nezpochybnitelnou! Právě z toho pak nevyhnutelně vznikají všechny spory a střety.

Přičemž ovšem – vraťme se ještě jednou ke konstatování H. Baldwina – svým způsobem je to věcí čiré nahodilosti, zda zrovna my, v našem individuálním těle, se narodíme jako „kyselí“ či „zásadití“. Ale když už jednou srosteme s jednou z těchto alternativ, pak už se pro nás stane „jednou jedinou pravdou“, a my už nikdy nebudeme schopni či ochotni uznat alespoň dílčí platnost pravdy opačné.

Ještě jednou tedy, v čem je jádro problému: mezi naším partikularismem na straně jedné, a mezi naší potřebou univerzálních pravd na straně druhé. Každý z nás je – stejně jako onen bičíkovec – doslova naprogramován jenom na určitý specifický způsob existence, a tedy i na jeden jediný specifický výklad světa. Ovšem – my přitom cítíme neklamně životnost této své existence; to pak vede k našemu hlubokému přesvědčení, že když je tato forma existence (tedy tato pravda) dobrá pro nás, pak musí být nutně dobrá i pro život sám, a tedy i pro všechny ostatní. Proto se tedy neustále zmítáme v onom střetu našeho partikularismu s naším univerzalismem, a nenacházíme cesty jak z tohoto věčného konfliktu uniknout.

Samozřejmě, bylo by možno – právě na základě tohoto poznání – blahovolně říci: „Já tedy zůstanu u své vlastní pravdy a mému názorovému odpůrci ponechám pravdu jeho; ta je přece také platná, je tedy nesmyslné se navzájem přít!“ Jenže právě takovéto o sobě mírumilovné a vstřícné řešení není možné. Není možné u člověka; neboť jak řečeno ten vždy musí usilovat o to být univerzálním tvorem, usilovat o univerzální pravdy. Protože jinak bychom se sami degradovali na úroveň pouhých bičíkovců, kteří existují jenom nějakým lhostejným způsobem vedle sebe, ale nikoliv pospolu. Oni pouze – mechanicky a nevědomě – existují, zatímco člověk musí znovu a znovu hledat podstatu svého žití, která je jako taková vždy nutně univerzální.

Co tedy dělat? Neexistuje tedy definitivně žádný únik z tohoto zakletého kruhu neustálých vzájemných srážek a sporů? – Na základě řečeného by alespoň prvním krokem k řešení bylo zásadní a hluboké uvědomění a přiznání si vlastní osobní partikularity. Tedy – přinejmenším částečné individuální podmíněnosti, nahodilosti našich „posvátných“ názorů a přesvědčení. To neznamená, že bychom se těchto svých názorů měli zcela vzdát; jak bylo ukázáno, vždy (téměř) je v nich obsažena objektivní pravda, objektivní realita. Jde ale o to uznat a přiznat, že i náš ideový protivník má ve svém postoji (většinou) také alespoň určitou část pravdy. A to sice právě tu část, která nám samotným chybí. „Kyselé“ spojit se „zásaditým“ v jednu jedinou komplexní, všeobsáhlou pravdu – to je čin který nemůže provést bičíkovec, ale může ho provést jedině a pouze lidský duch. Lidský duch, pokud se dokáže osvobodit z partikulárního modu té existence, kterou vede jeho materiální nositel, jakožto to či ono individuum.

Duše v poušti


Eva Hájková



Jak stárneme, všechno kolem nás se mění. Lidé stárnou s námi a někteří umírají. Mizí z našeho života. Mění se i prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Domy byly buď zbourány nebo přestavěny či aspoň nově omítnuty. Pokud ne, jsou tak zchátralé, že vůbec nejsou k poznání. Stromy se rozrostly do mohutných rozměrů nebo naopak už byly vykáceny a nahrazeny mladými stromky. Lavičky a sochy v parku jsou jiné. Zkrátka, nic není jako dřív. Nic na zemi není na místě, kde to bylo kdysi dávno. Kdybychom na čtyřicet let odletěli na jinou planetu (nebo aspoň někam hodně daleko) a pak se vrátili, možná bychom se divili, kde jsme se to ocitli. Přesto to tady považujeme za svůj domov.

Něco ale přece zůstává stále stejné. Slunce a měsíc a hvězdy. Je to totéž slunce, které nás hřálo v našem dětství. Tentýž měsíc, který na nás už tenkrát tajemně shlížel z noční oblohy. Tytéž hvězdy a tatáž souhvězdí, která jsme se tenkrát učili pojmenovávat. Zdá se, že jediný čas, který znají, je čas cyklický. Cykličnost vládne také přírodě. I příroda je stále táž, přestože krajina se mění. Může však nám být příroda oporou?

Někdy se mi zdá, jako by měl člověk dvě duše – pozemskou a nebeskou. Obě hledají naplnění. Ta pozemská ho hledá ve světě okolo sebe – v lidech i v přírodě. Ta nebeská mimo tuto zemi. V něčem, co je radikálně jiné. Věřící křesťan jistě řekne, že v Bohu. Někdo by si mohl myslet, že nebeskou duši to táhne tam nahoru ke hvězdám. K nebi. Vždyť kdo by se nedíval rád na oblaka, na slunce, měsíc a hvězdy? Okno vesmíru se v noci otvírá dokořán pro každého, kdo má zájem pozorovat nebe.

Možná nejde o dvě duše, ale jen o dvě tváře téže lidské duše. Nebo o duši a ducha? Nevím. Neumím to přesně pojmenovat. Jisté je, že v duši je přítomna touha po lásce, po radosti ze života, po domově, po bezpečí, po přijetí druhými a po uznání. Je v ní i touha po Bohu, často nevědomá. Vždyť Bůh je ta konstanta, ta stálost a neměnnost v proměnlivém světě. Bůh je to naplnění. Opora, po níž naše duše touží.

Duše může v sobě nosit krajinu dětství a vše krásné, co kdy prožila. I slunce, měsíc a hvězdy v ní mohou svítit. Může být vyprahlá jako poušť, což je utrpení. A může se stát i oázou pro druhé, když je poušť všude okolo. Může z ní vytrysknout pramen živé vody. Jak řekl Ježíš ženě u studny – „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ ( J 4,14) Taková duše bude nesmírně šťastná, protože se před ní začne otvírat brána nebeského království.

A taková duše naplněná láskou by se mohla stát požehnáním pro ty, kdo nemají tak velikou víru. Pro ty, kdo se propadají do pouště beznaděje. Možná bude v těchto časech poušť okolo nás narůstat. Možná jí budeme muset projít, než se dostaneme někam dál. Kéž bychom každý den vysílali k Bohu modlitby: Pane, učiň mě oázou v poušti, učiň mě požehnáním pro druhé!

Politické procesy padesátých let


Josef Poláček



V názvu článku uvedené téma mě vždy až přímo magicky přitahovalo. Dlouhá léta pro mě zůstávalo nevysvětlitelnou záhadou, jak se mohlo právě to ideové hnutí, které se samo definovalo jakožto vyvrcholení všeho dějinného směřování k plnému humanismu, jak právě toto hnutí se mohlo dopustit tak nesmírného barbarství, které je neoddělitelně spojeno s tím, co je známo jako „divadelní procesy“. U nás v létech padesátých, ve stalinském Sovětském svazu už mnohem dříve, od let třicátých minulého století.

Zůstaňme ale u nás. Jak řečeno toto téma mě vždy přitahovalo; a nevynechal jsem jedinou příležitost jak se o těchto událostech, o jejich příčinách a jejich pozadí dozvědět něco více. Především jsem shlédl prakticky všechny dokumentace na dané téma které vysílala Česká televize; a domníval jsem se že mě v daném ohledu už víceméně nic nového nemůže zásadně překvapit. Ovšem: před časem tato televize reprízovala jeden už starý reportážní pořad z kdysi legendárního cyklu „Zvědavá kamera“, natočený v reformním roce 1968, s názvem „Svědectví pro výstrahu“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1006323478-zvedava-kamera/20754215554/ A shlédnutí tohoto pořadu mnou přece jenom v mnohém otřáslo; neboť zde bylo ukázáno celé pozadí těchto procesů tak důkladně, jako málokde jinde. A byly zde sděleny věci, okolnosti, které jsem doposud sám neznal.

Napřed ke konkrétní kauze, o co se v tomto pořadu jednalo: reportáž začíná tím, že reportérka Ota Bednářová (která se později angažovala v disidentském hnutí) oznamuje, že se zúčastnila (víceméně v tajnosti drženého) jednání u Státního soudu v Praze na Pankráci, ohledně rehabilitačního řízení sedmi odsouzených mužů za údajné protistátní spiknutí. Podle obžaloby se jednalo o tzv. „Velkou radu“ (jejíž existence byla ovšem kompletně zfabulována vyšetřujícími orgány komunistické Státní bezpečnosti), a v této souvislosti byli její údajní členové odsouzeni k mnohaletým (deset až dvacet let) trestům vězení. Původní soud se konal v roce 1953; toto odvolací řízení až v roce 1963. To znamená: všichni strávili – na základě zcela nezákonných procesů a zcela nezákonných rozsudků – v těžkém vězení celých deset let. Přitom se jednalo o vysoce vzdělané, kultivované osoby, tři nebo čtyři z nich dokonce sami byli doktory práv.

Co bylo na této kauze (alespoň pro mě) natolik výjimečného, až přímo šokujícího? – Bylo už známo prakticky všechno o krutých vyšetřovacích metodách tehdejší StB; ale přece jenom je něco jiného, když zde právě jeden takovýto naprosto kultivovaný muž vypráví o tom, jak na něj osobně komunistická (!) policie používala doslova středověké metody mučení, které jinak známe jenom z učebnic dějepisu: vložili mu do úst železnou hrušku, a otáčením šroubu tuto pak roztahovali čím dál tím více. Fakticky se takovýmito metodami tento – pokrokový! – komunistický režim sám katapultoval do dob temného středověku.

Přitom – a to jsem do této chvíle sám nevěděl – tyto barbarské vyšetřovací metody byly v té době svým způsobem „legální“! Vyšlo totiž jakési nařízení, že v případě nejzávažnějších činů proti (socialistické) republice musejí být dodržovány jenom „ty nejzákladnější“ procesní normy! Z toho si pak už ovšem každý vyšetřovatel mohl vybrat, co sám uznal za vhodné. Respektive z toho vyplývala fakticky volná ruka k používání i těch nejbarbarštějších vyšetřovacích metod. – Jeden z těch několika málo vyšetřovatelů, kteří byli později za tyto své vyšetřovací metody souzeni (tuším že to byl Doubek) pak také na svou obhajobu uvedl, že „teprve později přišla direktiva že se má (v průběhu vyšetřování) dodržovat zákon“. (!!) Sotva co může názorněji svědčit o naprostém rozkladu elementárního právního vědomí v té době: postupovalo se nikoli podle základních právních a mravních norem, nýbrž výhradně podle politických direktiv, které vydal nějaký mocenský orgán. Legalita (respektive ilegalita) takovýchto direktiv nebyla pak žádným způsobem zpochybňována respektive přezkoumávána.

(Pokud by v tuto chvíli – o sobě oprávněné – zhrození nad zneužíváním moci komunistickými vyšetřovateli bylo příliš ideově jednostranné, je ovšem zapotřebí si připomenout, že ještě historicky zcela nedávno se prakticky to samé dělo s vyšetřovanými vězni na americké základně v Guantánámu! Zrovna před několika týdny na toto téma v Deníku Referendum vyšel článek: https://denikreferendum.cz/clanek/34254-co-s-nimi-udelalo-guantanamo , ve kterém se uvádí že i v nynějších „demokratických“ USA onen dekret o „intenzivních“ vyslýchacích metodách prošel celou řadou institucí, byl schválen celou řadou podpisů; až na samém konci stála opět fakticky naprostá libovůle vyšetřovatelů mučit vězně podle vlastního uvážení.)

Dalším šokujícím sdělením bylo, když manželka jednoho z odsouzených (v době natáčení reportáže pořadu byl už po smrti) vyprávěla, že poté co byl její muž odsouzen, děti přicházely domů ze školy zbité (!); neboť rodiče jejich spolužáků je proti nim poštvávali, jakožto na děti „zrádce a třídního nepřítele“!! I kdyby dotyční byli skutečně jakkoli vinní, takováto štvanice proti dětem vždy neklamně svědčí o mentalitě smečky; fakticky se nejedná o nic jiného nežli o pověstnou německou „Sippenhaft“ z politického a policejního arzenálu fašistického režimu.

Už tedy samotné okolnosti procesů jsou otřásající; ale jak sama Ota Bednářová v pořadu řekla, to co následovalo v dalších letech bylo vlastně ještě mnohem horší. Onen soud se jak uvedeno konal v roce 1953; tedy v roce smrti Stalina. Už jenom tím by vlastně měl ustat největší tlak na další pořádání zinscenovaných politických procesů; ale v každém případě o tři roky později byla proslulou Chruščovovou řečí definitivně odhalena pravá tvář těchto politických procesů, jejich vykonstruovanost, jejich bezprávnost.

Jak odsouzení, tak jejich rodinní příslušníci celou tuto dobu podávali žádosti o obnovu procesu, vysvětlovali že k rozsudkům došlo nezákonnou cestou; celou tu dobu ale naráželi na hluché uši úřadů; a to i těch nejvýše postavených osob a institucí. Až právě v roce 1956 se zazdálo, že teď skutečně nastal bod obratu. Jeden z odsouzených vyprávěl, že k němu do věznice přišel nějaký prokurátor, zjevně slušný a sympatický, a sdělil mu že návrh na zrušení rozsudku je už vypracovaný a podaný k Nejvyššímu soudu; a slíbil mu že do měsíce už bude volný.

Jenže: když pak došlo k onomu líčení, tak náhle tam o nějakém zrušení původního rozsudku nebylo ani řeči; a pak tam nakonec vstoupil právě onen prokurátor, pronesl jakousi „neslanou nemastnou řeč“, jejímž vyzněním pak bylo, že prokuratura žádá potvrzení původního rozsudku! Onen prokurátor tedy najednou otočil o celých 180 stupňů!

V pořadu bylo ovšem zároveň vysvětleno, proč k tomu došlo. Problémem byl právě onen rok padesátý šestý; v něm došlo nejen k oné odhalující řeči Chruščova, ale i k lidovému povstání v Maďarsku a Polsku. Českoslovenští komunisté pak dostali panickou hrůzu, že – kdyby se veřejně přiznaly politické procesy v Československu – že by se něco takového mohlo stát i zde. Proto se rehabilitace zastavily; a na své osvobození tito vězni museli čekat ještě dalších sedm let.

Nutno objektivně přiznat: z hlediska režimu to byla docela oprávněná obava, a zastavení rehabilitací byl tedy v daném smyslu logický počin. Na straně druhé se tu ale ukazuje naprostý cynismus režimu, přesněji řečeno jeho zcela konkrétních představitelů, kteří naprosto přesně věděli že jsou vězněni zcela nevinní lidé – a jenom z ryze politických důvodů je nechali věznit dál! Když už tu byl strach z lidových bouří – i pak je mohli propustit alespoň „tichou cestou“; jak se pak ostatně fakticky stalo ještě v roce třiašedesátém.

Co ale bylo na této reportáži ještě zcela výjimečné, bylo to že zde ke slovu přišlo i několik osob „z druhé strany“ – tedy ti kteří se na oněch nezákonných procesech sami aktivně podíleli! To jest: přímo před kameru se postavili jenom dva; oba prokurátoři, jeden z onoho původního procesu, a druhý – to byl právě ten který původně sliboval revizi rozsudků a brzké osvobození, pak pak u soudu žádal pravý opak, potvrzení původních rozsudků!

Je nutno zmínit: oba působili skutečně solidním, důvěryhodným dojmem. Co se jejich role v dané záležitosti týče, pak onen původní prokurátor svou účast na procesu vysvětlil tím, že on sám dostal vyšetřovací spis pouhý týden před procesem. On tedy fakticky vůbec neměl možnost nějakým způsobem odhalit všechny ty nezákonnosti, které se v průběhu vyšetřování děly. On se mohl jenom seznámit s onou čistě a přesvědčivě vyfabulovanou vyšetřovací verzí (včetně vlastnoručně podepsaných doznání), na jejíž základě on sám uvěřil, že se obžalovaní oněch činů proti státu skutečně dopustili. Nyní s odstupem let se sám o sobě vyjádřil jako o „naivním důvěřivci“.

Onen druhý prokurátor, který naprosto evidentně zapřel a zradil své přesvědčení, své vědění o nezákonnosti původního rozsudku – ten se snažil své tehdejší jednání nějakým způsobem osvětlit, ale z až přímo neurotického cukání jeho očních víček bylo jasně patrné, že si je sám zcela vědom že se zde pokouší obhajovat neobhajitelné. Na jeho omluvu je však nutno uvést, že tehdejší komunistická prokuratura byla založena na principu striktní hierarchie, s prakticky vojenskou subordinací. Zkrátka: podřízený prokurátor byl naprosto a bezezbytku vázán příslušnými pokyny svého nadřízeného. A nemohl s tím naprosto nic udělat.

Ota Bednářová v onom pořadu položila otázku, proč dotyční proti těmto evidentním nezákonnostem neprotestovali alespoň tím způsobem, že by složili svou funkci. Jenže – ani tohle v té době opravdu nebylo nijak jednoduché. Ano – Zdeněk Mlynář, který byl pověřen rehabilitačními řízeními, poté co poznal že jsou z vrchních míst blokována, udělal právě toto gesto, a svou funkci složil. Jenže – Mlynář měl za prvé reálnou alternativu dostat jiné (solidní) zaměstnání respektive funkci; za druhé, on byl absolventem Vysoké školy politické v Moskvě, což znamenalo že měl nemálo silnou politickou pozici; a za třetí pokud vím, neměl v té době ještě rodinu. Mohl tedy jednat jenom sám za sebe. Zatímco nějaký řadový prokurátor, který by v souvislosti s těmito procesy demonstrativně složil svou funkci, musel s jistotou počítat s tím, že tím bezprostředně existenčně ohrozí respektive vysloveně zničí jak sám sebe, tak svou rodinu, své vlastní děti. Za takovýchto okolností bylo opravdu krajně obtížné učinit takovéto gesto; tím spíše že dotyčný musel vědět, že tímto svým osobním počinem nikomu nepomůže, na protiprávném stavu se nezmění naprosto nic.

Co k tomu všemu říci závěrem? – Byl to nakonec celý systém moci, totiž moci vzešlé z ideologie a poplatný této ideologii, který lámal lidské charaktery. Byl to systém v pravém smyslu totalitní, ze kterého nebylo úniku žádným směrem. Tato totalitní moc byla na jednu chvíli nalomena, v onom krátkém čase reformního „Pražského jara“. Poté se ale se vší samozřejmostí zase obnovila; a to přesto že jejím čelním představitelem byl muž, který se sám dříve dostal do soukolí politických procesů padesátých let. Co tedy k tomu říci? – „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“

Vnitřní květina

Eva Hájková



VNITŘNÍ KVĚTINA


V mém nitru rozkvétá

divoká květina

Vyrůstá ze srdce

k nebi se upíná

V mém nitru vyvěrá

studánka chladivá

Vodou se napájí

květina žíznivá

Kořínek v srdci má

korunku u nebe

Máš-li chuť přivoň si

vykvetla pro tebe



LIPOVÁ ALEJ


Půjdu lipovou alejí

se srdcem plným nadějí

a v duši žhavé léto

Polední větřík rozvoněl

žlutavé květy plné včel

Vždyť lípy právě kvetou

Poledne v dálce vyzvání

A možná za chvíli

uslyším píseň skřivaní

nad lány obilí

Já jsem ta cesta do polí

po které projde kdokoli

v alejích lipových

Když hroudu bota rozdrolí

někdy to cestu zabolí

než zasype ji sníh

Platónův stát a Sokratova anarchia


Josef Poláček



Před nějakým časem byly na webu „Humanistické dialogy“ vedeny dost intenzivní diskuse na téma anarchie jakožto formy společenské samosprávy. Vzhledem k tomu že jsem právě v té době na téma „anarchie“ narazil i při četbě komentáře k Platónovu ústřednímu politickému dílu „Politeia“, přislíbil jsem že toto téma zpracuji a rozvedu podrobněji.

Napřed je ale nutno poněkud šířeji uvést celé téma, respektive jeho širší kontext. K samotné Platónově knize: její název „Politeia“ bývá do češtiny překládáno jakožto „Ústava“; což je překlad sice nikoli chybný, ale vzhledem k vlastním obsahu a směřování Platónova díla nemálo zavádějící. Onen termín „politeia“ se tak jako tak ze staré řečtiny jen značně obtížně – především v důsledku jeho mnohovýznamovosti – dá přeložit do moderních jazyků; v němčině se proto tento název Platónova spisu buďto nepřekládá vůbec, anebo ale jakožto „Stát“. Což je sice také ne zcela přesné, ale přece jenom mnohem výstižnější nežli překlad jakožto „Ústava“. Neboť překlad či pojem „ústava“ sugeruje jako by se zde jednalo jenom o psaný, respektive sepsaný soubor určitých norem či zákonů, podle kterých se má řídit příslušný stát; ale takto minimalistické respektive formalistické toto monumentální Platónovo dílo skutečně není. Ale ani o „stát“ se tu nejedná primárně, pokud bychom tím rozuměli v prvé řadě státní aparát; podle mého názoru by relativně nejblíže vlastnímu smyslu a cíli tohoto Platónova díla odpovídal překlad „Státní a společenské uspořádání“. Kde už je více zřejmé že se nejedná pouze o zákony či o státní aparát, nýbrž o kvalitu existence celé společnosti. (Ostatně, jeden z možných překladů slova politeia také znamená „občanstvo“.)

Dále je úvodem ještě zapotřebí zmínit, že Platón zde jako obvykle hovoří ústy Sokrata; jestliže tedy v dalším textu budou obraty typu „Sokrates říká“ nebo „Platón tvrdí“, pak jsou to prakticky synonyma, identická sdělení. (Takové specifické detaily jako že v první části knihy je „více Sokrata“ a v druhé „více Platóna“ nás zde nemusejí zajímat.)

—————————————————-

Nyní tedy k samotnému tématu. Ještě než se ale dostaneme k samotné záležitosti anarchie, je ještě nutno zmínit, že Sokrates celý rozsáhlý dialog počíná otázkou po tom, co je „spravedlnost“. Poté co jeho spoludiskutující navrhnou několik víceméně konvenčních výkladů tohoto pojmu (značně nekonvenční je ovšem názor sofisty Thrasymachose, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“), Sokrates jeden po druhém tyto názory demaskuje jako nepřípadné, nepřiléhavé, respektive princip spravedlnosti zcela převracející. Otázka po spravedlnosti (ve státě a společnosti, ale i v lidské duši) pak bude profilovat celý tento dialog až do konce; už na tomto místě ale Sokrates vytyčuje jednu centrální vlastnost principu spravedlnosti. Podle jeho soudu je spravedlivé, když „každý dělá to svoje“. Toto zdánlivě dosti banální tvrzení má ve skutečnosti dalekosáhlý dopad. Sokrates zde fakticky říká toto: každý člověk má zcela specifické schopnosti a dovednosti; a jenom tehdy když má možnost tyto své jedinečné schopnosti a dovednosti plně rozvinout a uplatnit, teprve tehdy může docílit svého vlastního nejvyššího naplnění. Sokrates tedy fakticky říká: spravedlivé je, když každý může v plné míře realizovat maximum svých vlastních, jedinečných potenciálů. (Stojí snad za zmínku, že Sokrates respektive Platón zde zaujímají zcela opačnou pozici nežli Marx a Engels, podle nichž člověk v komunistické společnosti – na rozdíl od té kapitalistické – už nemá být omezen, fixován jenom na tu či onu dílčí činnost, nýbrž může se volně věnovat činnostem všem.)

Následně se hovor stáčí k otázce, jakým způsobem tento sokratovský princip spravedlnosti uplatnit v lidské společnosti. Účastníci diskuse zde konstatují, že v lidské společnosti „každý potřebuje každého“. Tento fakt logicky vyplývá z předchozího: když je každý jedinec specialistou, pak je nutná vzájemná kooperace, vzájemná výměna produktů. Sokrates pak začne zcela konkrétně vypočítávat, jaké specializace (respektive specialisty) takováto kooperující lidská komunita respektive město potřebuje: rolníky, stavitele, tkalce, ševce; asi také zedníky a kováře, pastevce a obchodníky, pokud si dané město nedokáže samo vyprodukovat vše co potřebuje. A když obchodníky tak také námořníky (jsme zde přece v Řecku); a nikoli v posledku lidi, kteří zboží prodávají na trhu; ti zase potřebují pomocníky, kteří za peníze vykonávají těžké práce.

Následující konstatování autora onoho komentáře k Platónově „Ústavě“ jsou pro naše vlastní téma natolik klíčová, že bude záhodno je ocitovat doslovně: „Jakkoli detailní je toto vypočítání povolání, ze kterých město sestává, stejně tak zajímavé je, že zde vůbec není zmíněno, kdo v tomto městě vládne. Člověk by mohl mínit, že toto město je pohromadě drženo čistě jenom principem dělby práce a že vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí; jinak řečeno že je to anarchistické (!!) město v pozitivním (!) slova smyslu.“ (Vykřičníky vsunuté mnou.) K tomu pak ale autor ještě uvádí v poznámce pod čarou, že „an-archia znamená doslova bez vlády“.

Prapůvodní význam termínu „anarchie“ tedy skutečně neznamená fakticky nic více, nežli prostě a jednoduše stav absence institucionalizované vlády; a to (také) tam, kde této institucionalizované vlády objektivně není zapotřebí. Právě z toho v oněch zmíněných dřívějších diskusích na toto téma vznikla celá řada nejasností, kdy kritici především pozic zastávaných panem Huďou pod pojmem „anarchie“ zřejmě rozuměli něco podstatně jiného, totiž víceméně stav chaosu, kde si každý smí dělat co se jemu samotnému zlíbí.

Zde je však (ovšem autorem komentáře, nikoli samým Sokratem) vyřčena ona klíčová věta, že toto město „jak se zdá je drženo pohromadě samotným principem dělby práce a vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí“. Sokrates zde pak ještě jako „třešničku na dortu“ líčí idylickou slavnost obyvatel města, kdy tito užívají plodů své práce.

Až potud nám tedy vzniká – a jako nemálo přesvědčivý se ukazuje – tento idylický obraz města či společnosti, kterému či které nemusí vládnout nějaký – nadřazený a privilegovaný – vládce. Jenže – mezitím v rozhovoru Sokrates položí zdánlivě zcela nevinnou otázku: „Je tedy naše město nyní už tak veliké, že už mu nic nechybí?“ Tato napohled nezáludná otázečka ale – jak vzápětí uvidíme – vede ke zcela fatálním důsledkům.

Rozhodující otázkou zde je: je život v tomto městě skutečně tak zcela bezvýhradně příjemný? Glaukón (jeden z účastníků hovoru) připomíná, že Sokrates ve svém výčtu opomněl několik přísad, které se mnohým – a to ne pouze Řekům – jeví být nepostradatelnými: olivy, sůl a sýr. Zelenina chybí také, o moučníku ani nemluvě. A takový výdobytek civilizace jako je lehátko by se také nechtěl postrádat. (Staří Řekové stolovali v leže na lehátku.)

Samo o sobě se napohled nejedná o nějaké převratné požadavky; a přesto zde postupně, neznatelně fakticky dochází k vyložené revoluci. To původní, pouze na základní lidské potřeby omezené (respektive uskromněné) město se stává stále bohatším, zjemnělejším a diferencovanějším; až tu místo původního města idylické prostoty a skromnosti najednou máme město zbohatlé, ne-li přímo zhýralé!!

A přitom – a to je klíčový aspekt – ačkoliv se jedná o zcela zásadní rozdíl, přesto samotný přechod mezi těmito dvěma městy je zcela povlovný, neznatelný; jak je například možno rozhodnout, zda „olivy, sůl a sýr“ patří ještě k legitimním lidským potřebám, anebo už jsou prvními příznaky „zhýralého“ způsobu existence?…

V každém případě jsou pro Sokrata s tímto nástupem (nadměrného) bohatství spojeny zcela zásadní důsledky. V prvé řadě toto bohaté město začne budit závist u svých sousedů, kteří se tohoto jeho bohatství budou chtít zmocnit. Původně zcela přirozeně a bezstarostně ve vzájemné – i vnější – pohodě žijící komunita tohoto města si bude muset opatřit ozbrojenou ochranu; tzv. „strážce města“. Tito ovšem ani zdaleka neplní pouze funkci obrany před vnějším nepřítelem; neboť tím že město zbohatlo, je vystaveno i akutnímu nebezpečí vlastního mravního, a tedy i sociálního rozkladu. Tito strážci města tedy stejně tak (a vlastně ještě mnohem více) musí dohlížet na dodržování vnitřního pořádku a řádu; především musejí dokázat předcházet nežádoucím změnám, novotám, které by onen přirozený a zdravý řád mohly narušit, podemlít.

S těmito „strážci města“ a jejich dohledem nad chodem dané společnosti pak ovšem přistupuje i samotný prvek vládnutí. Nadřazené, institucionalizované moci, která má pravomoc stanovit závazné normy chování pro obyvatelstvo města respektive státu.

————————————————

Toto nám tedy Platón a Sokrates sdělují o rozdílu mezi „přirozeným“ a mezi zbohatlým, respektive „zhýralým“ městem. Pro naše téma an-archie to tedy znamená:

Pokud byly úvahy těchto dvou filozofických velikánů správné, pak ono prvotní město, které žije přirozeným způsobem života bez vyšších nároků, takové město kde každý dělá co je mu vlastní, specifické, a tím přispívá k prospěchu všech, a kde je tedy touto jeho činností přirozeným způsobem zároveň určeno jeho místo v dané komunitě či společnosti, tedy takové město či obec skutečně nemá zapotřebí nějaké formy institucionalizované vlády. (Vzpomeňme si jenom opět na jezuitské redukce, které jsme svého času podrobně projednávali; to je naprosto dokonalý příklad takovéto komunitní pospolitosti, kde se vyrábí víceméně jenom pro bezprostřední spotřebu, kde neexistují žádné majetkové rozdíly a tedy žádné sociální hierarchie, a kde tedy není ani zapotřebí nějaké institucionalizované vlády či panství.)

Na straně druhé ale, jak nám Sokrates s jedinečnou názorností ukazuje, takto an-archický způsob uspořádání dané obce či komunity je možný jenom a pouze za setrvávajících velmi jednoduchých poměrů; když její obyvatelé ještě vůbec nebyli vystaveni pokušení pohodlného života a vlastního majetku. Jakmile ale daná komunita, obec či stát vykročí z hranic této přirozené, ale fakticky velmi nuzné existence – v tom okamžiku se vynoří celá řada problémů s tímto novým bohatstvím souvisejících, a od té chvíle takovéto město či stát už není možno spravovat jenom dosavadním přirozeným, konsensuálním způsobem, nýbrž je zapotřebí neustálého dohledu nad tím, aby toto město neskončilo v anarchii v obvyklém smyslu, tedy v chaosu – jehož důsledkem je pak nevyhnutelně tyranie, vláda jednotlivce který tyto anarchistické, rozkladné choutky zpovykaného obyvatelstva musí krotit železnou rukou.

Pro současné vyznavače anarchisticko-demokratického způsobu rozhodování a řízení společnosti to tedy nejsou žádné dobré zprávy: moderní společnost jako takovou samozřejmě není žádným způsobem možno vrátit do onoho původního, „idylického“ stavu. (Dokonce i Marx, jehož „prvobytně pospolná společnost“ vykazovala prakticky ty samé znaky jako toto Sokratovo „skromné město“ věděl, že vývoj musí jít dál, od rovnosti v nouzi k třídní společnosti a třídnímu panství, nežli se – podle jeho názoru – může učinit pokus o obnovení oné původní beztřídní společnosti na vyšší úrovni.)

Protože ale pokus zavést tuto Marxovu komunistickou společnost jak známo v praxi naprosto ztroskotal, pak jedinou zbývající alternativou pro vyznavače anarchické formy rozhodování by byly malé komunity lidí žijících někde na venkově alternativním způsobem života. Což je ovšem model, který v žádném případě nemůže poskytnout řešení problémů moderní masové, industriální společnosti.