Moc ducha v podání Martina Bubera

Eva Hájková

Jedna z přednášek Martina Bubera, židovského filosofa náboženství (1878-1965), přednesená ve třicátých letech 20. století ve Frankfurtu a. M. se nazývala Moc ducha. Buber se zde vyjadřuje k dobové repaganizaci, čili pokusům o obnovu pohanství, a polemizuje s jedním jejím představitelem (H. Keyserling). Souvisela zmíněná „repaganizace“ s nadcházejícím nástupem nacismu? O tom se přednáška nezmiňuje.

Někteří filosofové prý měli za to, že nový obdiv k pohanství byl způsoben dlouhodobým zanedbáváním „telurických sil“. Buber je nazývá živelnými silami. Filosofové vyzvedávající pohanství poukazovali na antiku jako na poslední kultivovanou epochu v Evropě, v níž člověk přijímal sám sebe v úplnosti své bytosti. Keyserling kladl otázku, proč by člověk nemohl vytvořit obdobnou epochu, nějakou novou kulturu, do níž by znovu začlenil ony telurické síly. Tato kultura by prý mohla překonat tu antickou, vzhledem k hlubšímu a úplnějšímu poznání, kterého člověk mezitím dosáhl.

Proti tomu Buber namítá, že žádná nová kultura dosud nebyla vytvořena záměrně a také, že reálně nelze provést syntézu z toho, co se nám v dějinách líbí a cosi nového tak vytvořit. Nelze se ani do nějaké minulé epochy vrátit a obnovit ji. Píše: „V historii skutečnosti neexistuje obnova na základě myšlení.“ Podceňujeme prý smysl vývoje ducha v dějinách, pokud tomu věříme.

Podle Bubera vždy v dějinách existovala i jiná síla než síla živelnosti. Je to síla ducha. Před pojem „duch“ Buber občas klade do závorky přívlastek „lidský“. Jedině duch byl v dějinách schopen dostat nespoutané živelné síly pod svoji moc, i když ne vždy a ne natrvalo. Duch není něco, co v člověku nějak dodatečně vzniklo. Naopak, duch stál u samého zrodu člověka. Duch dokonce zakládá člověka jako takového. Člověk totiž není bytostí, která by byla daná pouhou svou přirozeností. Buber zde vyslovuje myšlenku, že tím (lidským) duchem je jeho vědomí: „Člověka dělá člověkem jeho autentická úplnost, která se stala vědomím, úplnost, do níž jsou zahrnuty a začleněny všechny jeho schopnosti, síly, vlastnosti a pudy.“ Tento duch nesídlí v nějakém ohraničeném místě (např. v lidské hlavě), nýbrž má jím být prostoupeno celé bytí člověka („až do konečků prstů“).

Dnes (míněno v Buberově době) prý mnozí lidé chápou pod pojmem „duch“ něco jiného. Vidí ho jako pouhou jednu část člověka. To, co je takto chápáno, však podle autora vůbec není duch, nýbrž „podvázaný“ intelekt. Ten byl jakýmsi „přiškrcením“ odpojen od úplného člověka. Tento „podvázaný“ intelekt celistvost nenávidí a touží po moci nad člověkem. Chce ho řídit tím, že ho spoutá, aniž by byl schopen vlít do něj opravdovou živoucnost. Zatímco pravý duch dokáže (i když ne vždy a ne docela) ovládnout živočišné síly tím, že je schopen je tvarovat, jako když sochař ovládá hmotu tím, že z ní tvaruje sochu.

(Tady musím poznamenat, že jsem nedávno na Wikisofii náhodně objevila jméno Ludwig Klages, což byl současník M. Bubera, psycholog, který, zdá se, ducha definuje právě tím způsobem, jak se to podle Bubera nemá, čili jako cizorodou sílu působící proti duši, tedy vlastně proti životu https://wikisofia.cz/wiki/Psychologie_%C5%BEivota )

„Duch nepůsobí na svět jinak než skrze duši jednotlivce a projevuje se v něm jako věřící odvaha a věřící láska“ – tvrdí Buber. Někdy je duch na vzestupu, jindy bývá na čas vytlačen živelnými silami. Znamená to, že Buber vidí osobnost člověka jakožto bojiště duše a ducha, podobně jako ji vidí Klages? Ne, protože on ducha pojímá jinak.

Buber se dále zabývá vztahem ducha k živelným silám. V dějinách zaznamenává tři podoby jejich vzájemného vztahu. K té první patří doba, kdy živelné síly mají nad člověkem navrch a jsou jím oslavovány jakožto síly samy o sobě posvátné. To je pohanství národů. Nikdy se to však podle Bubera nedělo v čisté formě, tedy ne absolutně. Duch byl vždy nějakým způsobem přítomen.

Jinou podobu vztahu mezi nimi mělo křesťanství. Buber nezapomněl dodat, že pod křesťanstvím nemyslí Ježíšovo náboženství, nýbrž to, co po něm reálně vzniklo a rozšířilo se. Dlužno říct, že i někteří dnešní křesťané na to nahlížejí podobně – tedy tak, že mezi učením Ježíše a následným křesťanstvím je určitý rozdíl.

Epocha křesťanství se vyznačovala snahou o překonávání živelných sil, vedoucí až k jejich potlačování. Třetí podobou vztahu ducha a živelných sil, která nepatří ani k první ani k druhé formě, ač s nimi těmi či oněmi bývá někdy ztotožňována, je podle Bubera židovství. Jeho podstata spočívá nikoli v oslavě živelných sil ani v jejich potlačování či odsouvání, ale v začleňování těchto sil do spojení s posvátnem a tím i jejich proměňování.

Epocha, kdy převládaly živelné síly, nemohla trvat věčně, podotýká Buber, ač se ji prý helénismus pokoušel obnovit. Ale doba šla dál: „Pohanské bytí se nakonec nutně rozpadá na ducha cizího světu a duchu cizí svět. Klasická antika není nic jiného než nádherný sen nebo opojení přirozeně posvátnou existencí. Řecká tragédie znamená neustálé procitání z tohoto snu a řecká filosofie pak pokaždé neúspěšný pokus o znovuzískání toho, co mizí.“ Antika má v sobě podle Bubera neodstranitelný rozpor, který neúprosně naléhá a vyvolává v člověku zoufalství nad dobou.

Nebylo to tedy tak, že křesťanství zničilo helénismus v rozkvětu. Naopak, křesťanství povstalo kvůli samotným rozporům epochy, které byly neřešitelné, aby se pokusilo je svým způsobem vyřešit. Křesťanství, na rozdíl od pohanství, nepřisuzuje živelným silám žádnou svatost. A živelné lidské pudy ani nijak neposvěcuje, ale podrobuje je svatosti zcela odlišného rázu. Výsledkem je, že jakoby vedle sebe žijí duch a svět, přičemž každý z nich se řídí odlišným zákonem. Člověk se stává bezmocným, může se pouze pasivně odevzdat Bohu. Objevuje se asketický ideál. Vzniká jakýsi dualismus bytí. Život se rozpadá na „život, jaký se má žít“ a „život, jaký se žije“. V tom druhém opět vládne živelnost.

Potom nadchází doba, kdy proti těmto živelným silám povstává – nikoliv skutečný duch – ale už zmíněný „podvázaný intelekt“ a snaží se živelnost ovládnout. Buber má patrně na mysli epochu osvícenství. Podvázaný (přiškrcený) intelekt bývá někdy považován za ducha, jak už bylo řečeno výše. Živelné síly, které se intelekt snaží potlačit, však po čase znovu povstanou. Povstávají, dalo by se říci, bezhlavě. Živelné síly včetně lidských pudů totiž nemají žádnou schopnost samy sebe pochopit, natož pochopit ducha.

Pokud jde o třetí formu vztahu mezi duchem a živelnými silami – židovství – Buber velmi vyzvedává jeho význam pro duchovní dějiny světa. V židovském pojetí není duch nic jiného než ona síla, která posvěcuje svět, propojuje lidské společenství s jeho pramenem, vede k sounáležitosti člověka s Bohem. Není to nic pevného, jistého, jednou provždy vloženého do člověka. (Ostatně i z biblických textů se dovídáme, že duch si – jako vítr – vane, kudy chce.) Duch je neustále v pohybu, proudí a posvěcuje. A celý svět i veškerá tělesnost takové posvěcování potřebuje, protože duch vše stvořené stále znovu naplňuje smyslem vloženým do něj už při stvoření. Posvěcování se děje například skrze rituály.

K živelným silám řadil Buber kupodivu i národ: „Národ a země se v biblickém Izraeli jeví jako živelné síly, které přijímají své posvěcení z hlediska účelu Božího stvoření. Nejsou ani prohlašovány za svaté ani nejsou ze svatosti vylučovány, neboť posvátno je přijímá a do svatosti je začleňuje.“ Živelné síly jsou to proto, že po velmi dlouhou dobu budovaly chování, povahy a osudy lidí.

Podobně jsou posvěcovány i živelné pudy, z nichž autor jmenuje tři – hlad, sexualitu a touhu po moci. V pobiblické době prý k nim přistupuje ještě vášeň, zvaná po židovsku „zlý pud“ (která ovšem nemusí být nijak zlá). Člověk má možnost se při svém jednání rozhodovat.

Důležitou myšlenkou v přednášce je, že pudy jsou proměňováním postaveny do pozice odpovědnosti vůči posvátnu. (Například symbolem odpovědnosti pohlavního pudu u Židů je tradičně obřízka).

Buber míní, že dáme-li duchu ve svém životě prostor (obrací se patrně především k židovskému národu), obstojí i v těchto dobách, kdy živelné síly a pudy vládnou bez omezení. Dodávám, že tato přednáška byla vyslovena v roce 1934. I my dnes, na počátku třetího tisíciletí máme určité problémy s živelnými, čili nevědomými silami a pudy. A také s rozumem odpojeným od ducha. Má nám Buber co říci ještě i dnes? Dá se jeho filosofie nějak aplikovat také na nežidy? Měli bychom spíš hledat nějaké řešení navazující na křesťanství? Nebo bychom měli hledat něco úplně nového? Duch je patrně stále týž, i když se může projevovat různě. Potom by asi bylo nejlepší znovu s ním navázat spojení.

Projekt Zarathustra

Thomas Assheuer

Úvodem: následující text jsem nedávno obdržel mailem od pana Petraska. Dané téma je bezpochyby velmi kontroverzní; nicméně právě proto mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodl ho přenést i do našich vlastních diskusí. Text zde reprodukuji beze změn tak, jak mi ho poslal pan Petrasek. Tedy v německém originálu; pro ty kdo nehovoří tímto jazykem je dnes už k dispozici dostatek docela schopných translatorů, a to i těch v bezplatné verzi. Pro překlady delších textů prý má být nejlepší DeepL. Jenom v jeho bezplatné verzi je delší texty nutno nechat přeložit po částech.

Das Zarathustra-Projekt

Der Philosoph Peter Sloterdijk entwickelt in einem Vortrag die Idee vom „Menschenpark“. Als Thomas Assheuer in der ZEIT interveniert und die gentechnischen „Züchtungsfantasien“ zerlegt, beginnt eine große Debatte.

Von Thomas Assheuer 02.09.1999

Philosophen, so lautet eine landläufige Beschwerde, wohnen hinterm Mond, von dem sie auch keine Ahnung haben. Sie spekulieren im Sonnenschatten der eigenen Weltdeutung, verstehen von der Naturwissenschaft nichts und von Gentechnologie noch weniger. Untereinander halten die Denker für gewöhnlich Frieden. Man liebt den Kreis der viel fliegenden Minds-&-More-Kongressphilosophen und wärmt sich am Kamin der Selbstvertrautheit: „Wir telefonieren.“

Während die nachmetaphysisch gestimmte Philosophie sich keine Weltdeutung im Ganzen mehr zutraut, bastelt die Naturwissenschaft munter am biokosmischen Menschenbild. Unterwürfig preist das Publikum die Evolutionsbiologie als Weltbildersatz. Die Gemeinde beugt das Knie bei astrophysikalischen Liturgien und nimmt die Einsegnungen der Affenforschung jauchzend entgegen.

Mit einem Paukenschlag möchte Sloterdijk die Feindseligkeiten zwischen Philosophie und Naturwissenschaften beenden, um Wissen und Geist, Philosophie und Naturwissenschaften zu versöhnen. Ihm schwebt eine demokratiefreie Arbeitsgemeinschaft aus echten Philosophen und einschlägigen Gentechnikern vor, die nicht länger moralische Fragen erörtern, sondern praktische Maßnahmen ergreifen. Diesem Elitenverbund fällt die Aufgabe zu, mithilfe von Selektion und Züchtung die genetische Revision der Gattungsgeschichte einzuleiten. So wird Nietzsches schönster Traum bald wahr: die Zarathustra-Fantasie vom Übermenschen.

Sloterdijk begründet sein Plädoyer für gentechnische Selektion mit einer düsteren Diagnose. In der eskalierenden Moderne, sagt er, wachse das barbarische Potenzial der Zivilisation. Die „alltägliche Bestialisierung der Menschen in den Medien der enthemmenden Unterhaltung“ nehme zu. „Die Ära des neuzeitlichen Humanismus ist abgelaufen, weil die Illusion nicht länger sich halten lässt, politische und ökonomische Großstrukturen könnten nach dem amiablen Modell der literarischen Gesellschaft organisiert werden.“ Die „Entwilderung“ des Menschen ist gescheitert und die „Zukunft von Humanität“ bei den alten „Humanisierungsmedien“ in schlechten Händen. Wenn das krumme Holz der Humanität nur noch für das Puppenmuseum der Aufklärung taugt, fragt sich, wie man der „aktuellen Verwilderungstendenzen Herr“ wird. Was „zähmt noch den Menschen, wenn der Humanismus als Schule der Menschenzähmung scheitert“? Wenn die „bisherigen Anstrengungen der Selbstzähmung in der Hauptsache doch nur zur Machtergreifung über alles Seiende geführt haben“?

Der Humanismus, sagt Sloterdijk, war Teil jenes Gewaltproblems, als dessen Lösung er sich immer noch ausgibt. Seine Lektionen richten den Menschen ab und richten ihn zu – bis aufs Zwergenformat. „Domestikation des Menschen (ist) das große Ungedachte, vor dem der Humanismus von der Antike bis in die Gegenwart die Augen abwandte.“ Die „Kleintierzüchtung“ der Zivilisation, so zitiert Sloterdijk den sozialdarwinistischen Nietzsche, zeugt harmlose Menschen, jämmerlich und verächtlich, mit einem Lüstchen für den Tag und einem für die Nacht. Da kriechen sie nun. „Mit Hilfe einer geschickten Verbindung aus Ethik und Genetik“ haben es die Menschen „fertiggebracht, sich selbst kleinzuzüchten“. Im harmlosen und doch verwilderten Menschen erreicht die „Verhaustierung“ der Gattung ihren planetarischen Letalzustand.

„Was zähmt noch den Menschen?“ Für einen Moment klammert sich Sloterdijk an seinen Hausgott Martin Heidegger – und wird bitter enttäuscht. Der bewunderte Heidegger, klagt er, habe sich in den „beispiellos düsteren Jahren nach (!) 1945“ in seine Hütte verkrochen und sei zum andächtigen „Hüter des Seins“ introvertiert. Was damals anachronistisch, aber verständlich war, ist heute gefährlich. Die Zeit ruft nicht nach Hirtenspielen, sondern nach Entscheidungen. Die Zeit drängt. Die Gewalt wächst. „Es genügt, sich klar zu machen, daß die nächsten langen Zeitspannen für die Menschheit Perioden der gattungspolitischen Entscheidung sein werden.“ Doch schon sieht Sloterdijk eine „Lichtung“. Darauf die Gentechnik mit ihren Instrumenten Selektion und Züchtung.

Platon liefert das Modell, um Gentechnik in Biopolitik zu überführen

Moralische Skrupel? Im Gegenteil. Keinesfalls dürften die geistigen Eliten auf die „Rolle des Selektors“ verzichten und ihre Hände in Unschuld waschen. „Da bloße Weigerungen oder Demissionen an ihrer Sterilität zu scheitern pflegen, wird es in Zukunft wohl darauf ankommen, das Spiel (!) aktiv aufzugreifen.“ Beiläufig erinnert Sloterdijk an Platons Dialog Politikos, um ihn scheinbar kommentarlos in die Zukunft zu sprechen. Tatsächlich liefert Platon ihm das Modell, um Gentechnik in Biopolitik zu überführen. Hat nicht der „platonische Zoo“ den Irrtum der egalitären Demokratie glücklich hinter sich gelassen? Spricht nicht schon Platon von der „züchterischen Steuerung der Reproduktion“?

In seiner Replik in der Frankfurter Rundschau verwahrt sich Sloterdijk gegen die „Schauerromantik“ seiner Kritiker, macht aus dem eigenen Fall einen Kasus des „ahnungslosen“ Feuilletons und behauptet, Heidegger nur paraphrasiert zu haben. Das ist im Unwesentlichen richtig, im Ganzen falsch. Schon 1991 wurde Sloterdijk von Züchtungsfantasien heimgesucht; schon damals spielte er mit dem Gedanken, den harmlosen „Altmenschen“ durch Selektion zur Strecke zu bringen. In den von ihm herausgegebenen Berichten zur Lage der Zukunft (edition Suhrkamp) empfahl er, das „alteuropäische weltanschauliche Erbe“ abzuräumen. Von diesem Ballast befreit, begeisterte sich Sloterdijk damals für einen „Biologismus“, der „auf eine intelligente Menschheit im ganzen zielt, nicht auf eine neurobiologische Apartheid oder eine Klassenherrschaft der Intelligenzmutanten über die Altmenschen heutigen Typs“. Einen Satz später verfliegt der Skrupel vor der Obszönität seiner Sätze, und der innere Großzüchter erhält das Wort. „Das Schlimmste ist möglich, aber auf jeden Fall nichts Schlimmeres als das, was geschieht, wenn es keine Selektion von intelligenten und generöseren Menschen gibt.“

In der Tat, schlimmer konnte es nicht kommen. Dennoch entspringt Sloterdijks skandalöse Rede nicht nur der Verirrung eines Weltanschauungsphilosophen, der in den Fußstapfen von Nietzsche und Heidegger versinkt und sich dabei einbildet, er könne im Stadtwald von Karlsruhe die Moderne begraben. In Sloterdijks Selektionsfantasien haust ein fürchterlicher Realismus, der das diabolische Potenzial der Genforschung nüchtern ins Auge fasst. Er weiß, dass die Büchse der Pandora geöffnet und gentechnische Menschenzüchtung keine Science-Fiction mehr ist.

Von der ersten Stunde an hat die Gentechnologie Menschenbilder transportiert, dunkle Bedrohungsszenarien entworfen und das Blaue vom Himmel versprochen. Die gentechnische Sonde des Wissens hat die letzten metaphysischen Reste beseitigt und den Glauben an einen zeitlosen und unveränderlichen Wesenskern des Menschen heillos entzaubert. Und doch produziert die absolute Freiheit den namenlosen Schrecken. Die gentechnische Transparenz erzeugt neue Dunkelheiten; sie setzt eine Dialektik der Aufklärung in Gang, die eine tief internalisierte Zone zu berühren scheint: das moralische Verhältnis der Menschen untereinander, die grundlegende Symmetrie zwischen Freien und Gleichen. Der amerikanische Rechtsphilosoph Ronald Dworkin erklärt die archaische Angst, die die Gentechnik auslöst, aus der tief sitzenden Furcht, wir könnten im doppelten Sinne des Wortes die „Haftung“, das Wissen von Gut und Böse verlieren – ganz so, als sei von der Genforschung der Latenzschutz des Daseins und das uralte Definitionsverbot des Lebens verletzt worden.

Sloterdijk nutzt die Gunst der Stunde und unterbreitet den angsterzeugenden Naturwissenschaften ein Friedensangebot. Er tritt als Bewährungshelfer auf und verspricht der Forschung die höheren metaphysischen Weihen, indem er gentechnischem Wissen philosophischen Geist einhaucht – und zugleich der Philosophie die Krone der Königswissenschaft aufsetzt. Das wäre die Erlösung von aller Kritik und das Ende des Verdachts gegen die faustische Wissenschaft, ein ewiger Frieden zwischen Wissen und Geist, Philosophie und Technik.

Nicht Freiheit und Verantwortung, sondern ethisch entkernter Konformismus lautet die Parole. Bizarr, dass diese Biopolitik vollmundig im Windschatten eines mit Nietzsche genmanipulierten Heidegger operiert. Ausgerechnet Heidegger. Schaudernd hätte er sich vor dem eugenischen Wahn des Zarathustra-Projekts abgewandt – vom Generalangriff auf das unaussprechliche Leben der „Altmenschen“.

Proč tříbit jazyk?

Eva Hájková

V době před českým národním obrozením (a možná ještě i později) mnozí Češi neuměli pořádně česky. Někdy se jako komický příklad z té doby uvádí věta: „Štumédla pucovala na forhauze hausmajstrovi vinterok“. Kdyby tomu někdo nerozuměl, tak ta průpovídka znamená: „posluhovačka čistila na chodbě domácímu zimník.“ Můžeme se tomu jistě zasmát. Ale tenkrát se tak (nebo nějak podobně) opravdu mluvilo. Hlavně v řeči městského lidu se to germanismy jenom hemžilo.

Národní obrozenci měli s Čechy asi mnoho práce, než je naučili mluvit lépe. Co by však řekli na dnešní český jazyk plný novotvarů pocházejících z angličtiny? Ne, že bychom měli být jako ten poštovní úředník z Jiráskova románu F. L. Věk, co ve svém „slovaři“ nahrazoval slova jako „student“ a „švagr“, která se mu nezdála dost česká, nově vymyšlenými tvary „knihovtipník“ a „sestromuž“, ale přece jenom se mi někdy zdá, že těch anglických slov je až příliš a že nám to začíná nějak přerůstat přes hlavu. Vezměme si třeba počítačovou mluvu. Sice už dávno vím, co znamená „mejlovat“, „gůglit“, „heknout“ nebo „spamovat“, vím i co znamená, že jůtubeři sbírají lajky, ale nějaké mezery přece jen mám. A asi dost velké. Tuhle jsem si v internetové diskusi přečetla, že někoho „zabanovali“ a musela jsem si zjišťovat, co to vlastně znamená. Kdyby před třiceti lety někdo zaslechl, že kdosi „spamoval“ nebo „trolil“, až ho „zabanovali“, nevěděl by „vo co gou“, jak s oblibou říká mládež.

Digitální svět je také jednou z oblastí, kde se užívá obrázkového písma (ikony). Pro mnoho lidí je to asi velmi srozumitelné. Odpadá jazyková bariéra. Já osobně dávám přednost (srozumitelným) slovům před obrázky.

Možná mnoho lidí přijímá anglické výrazy v počítačové a internetové mluvě jako samozřejmost a nepochopí tedy, proč by měly někomu vadit. Nesbližuje nás to nakonec s cizinci? Ale představme si, že kdysi si kdosi dal tu práci a vymyslel české názvy například i pro tak odborné výrazy, jako jsou chemické prvky a sloučeniny. Nebo pro rostlinné a živočišné druhy, pro které se v češtině původně nevyskytovalo žádné pojmenování. Proč to dělal? Vždyť se mohly přebrat cizí termíny a nemuseli bychom se názvosloví učit dvakrát, pomyslí si možná někdo. Z dnešního hlediska jde o těžko pochopitelnou věc pro ty, kdo už nerozumějí svým předkům. A takových lidí je, bohužel, čím dál víc. Ochuzuje nás to o něco.

Uznávám, že se bez přejímání cizích slov neobejdeme. Zprvu nám nezvyklé slovo vadí, ale později si na ně zvykneme. Nebo se naše vnímání neladu otupí – jak se to vezme. A přijmeme je. Když jsem začínala číst deník „Křesťan dnes“, tahalo mě trochu za uši velké množství slov převzatých z angličtiny. Gospelový, worshipový a pod. Nebyla jsem na ně předtím zvyklá. Připouštím, že gospel je hudební žánr. A kdyby ten název měl někomu vadit, musel by mu vadit také džez nebo folk.

Když jsem tam však nedávno četla o nějakém hudebním festivalu, na němž se první den bude hrát gospelová hudba a worship, druhý den bude dominovat pop a rock a třetí den víkend uzavře hip-hop, a o tom, že zde budou workshopy a jídlo se bude podávat z festivalových food trucků, zase mě to trochu rozladilo. Ale hned jsem si sebekriticky řekla: No tak vymysli pro ty věci lepší názvy! Vždyť ti v tom nic nebrání. Ty, která jsi se za celý svůj dlouhý život ani nenaučila anglicky! A zmlkla jsem.

Používání cizích slov podléhá také módě. Nebo spíš řekneme, že určitým „trendům“? Kdysi se velmi rozšířilo slovo „diskurs“. Dnes si mnozí lidé oblíbili „narativ“. Jednou, při poslechu jinak docela zajímavého rozhlasového pořadu, jsem počítala, kolikrát tento termín přednášející použije. A stalo se tak nejméně patnáctkrát.

To, co čteme, na nás působí a mění náš mozek. Nejen obsah četby, ale i forma. Čtení knih pozitivně podporuje i znalost pravopisu, protože právě tam bývá pravopis správný. Jazyk by se měl tříbit. To je krásné české slovo a známe ho i z Bible. Na internetu jsem si přečetla výklad, že tříbit znamená: zbavovat chyb, kazů, uvádět do dokonalejšího stavu, popřípadě čistit; zušlechťovat (ale to prý platí spíš v chemii). Tříbení není jen úkolem Ústavu pro jazyk český, který jistě není všemocný a nemůže proto vládnout takovému fenoménu bez hranic, jakým je internet. Je to úkol pro nás pro všechny, kteří svůj jazyk máme rádi a přejeme si, aby zůstal nejenom živým jazykem, ale aby také zůstal krásný.

Nepodmíněné individuum, nebo běh dějin?

Josef Poláček

Následující text je kopií diskusního příspěvku, který jsem napsal na Deníku Referendum. Nicméně jeho obsah se mi jeví být natolik zásadní, že jsem se rozhodl ho znovu zreprodukovat i zde. Celá diskuse na dané téma na DR https://denikreferendum.cz/clanek/35058-odbory-a-socialni-demokracie-si-pod-sebou-podrezavaji-vetev je ovšem delší, začíná přinejmenším k tomuto datu: 12. dubna 2023 v 10.49

Klíčová téze o určujícím vlivu „materiální základny“ a o zákonitostech dějinného vývoje pochází od Marxe. (Ovšem dodnes přelomový význam této téze zůstává v naprosté většině nepochopený, jak před nedávnem svým výrokem v Salonu/Právo plasticky ilustroval Jiří Přibáň.)

Ovšem – ani sám Marx v tomto ohledu naprosto nebyl první, on jenom navázal na Hegela, na jeho svého času proslulý výrok o „lsti rozumu“. Připomeňme si znovu jeho (dnes už také většinou zapomenutý) výrok; neboť je skutečně naprosto zásadní důležitosti.

Hegel – ačkoli ortodoxní metafyzik a tvůrce idealistické filozofie – zde pronesl výrok který má fakticky univerzální platnost. Tedy jak ve sféře idejí, tak ale i ve sféře reálného, materiálního světa, respektive reálných dějin.

Hegel – vycházeje ze svého metafyzicko-idealistického pojetí skutečnosti – zde říká, že lidé, jakožto jednotlivci, vůbec nejsou schopni dohlédnout všech souvislostí, důsledků, ale ani skrytých, vzdálených příčin svého jednání. Oni sice sledují své vlastní osobní zájmy, domnívají se (respektive: namlouvají si), že jejich jednání je výsledkem a projevem jejich vlastní, autonomní vůle – ale ve skutečnosti svým jednáním uskutečňují intence dění, historických procesů vyššího řádu. U idealisty Hegela je tímto vyšším, určujícím řádem metafyzicky pojatý „Rozum“, respektive „světový duch“.

Reálnou existenci tohoto hypotetického „světového ducha“ mu dnes ovšem (snad s výjimkou křesťanů) už nikdo neuvěří; ale to nijak neznamená, že by tato jeho téze neměla mít naprosto reálné, pravdivé jádro.

Vraťme se k tomuto jádru. Člověk – jakožto individuum – tedy jedná určitým způsobem, sleduje své vlastní zájmy. A domnívá se že jedná svobodně, nepodmíněně. Ve skutečnosti je ale objektivním stavem věcí stavěn do zcela určitých situací, do zcela určitých konstelací, na které musí reagovat, které musí řešit zcela určitým způsobem. A to sice právě ve vlastním osobním zájmu. Jeho konání tedy fakticky předurčuje, preformuje objektivní skutečnost, nikoli on sám.

Konkrétní příklad: v éře občanských, antifeudálních revolucí byl samozřejmě každý aktér těchto revolucí pevně přesvědčen, že je to jeho vlastní rozhodnutí, když bojuje za svou svobodu. Z jeho – subjektivního – pohledu tomu tak také skutečně bylo. Jenže – z hlediska běhu dějin k těmto masovým povstáním proti feudálnímu režimu došlo až tehdy, když ten se objektivně přežil; když už jeho společenské hierarchie a mocenské struktury neodpovídaly objektivnímu stupni vývoje a rozvoje společnosti, jmenovitě v oblasti společenské produkce. Krátce řečeno: feudální systém byl už velmi neefektivním krunýřem pro nově se rodící průmyslově-kapitalistický typ produkce.

Je tedy možno naprosto právem říci: z hlediska samotných dějin to byly tyto naprosto objektivní změny ve způsobu společenské produkce, které teprve vyvolaly toto revoluční hnutí, tuto revoluční atmosféru. A tedy i tyto zcela zásadní změny v myšlení, ve vědomí lidí. Ti samí lidé kteří ještě včera feudální systém přijímali jako přirozený a bohem daný, proti němu najednou šli na barikády, s nasazením vlastního života.

Ještě jednou tedy: je to naprosto zúžený, redukcionistický pohled na společenské dění, když ho vykládáme jenom a pouze z jeho subjektivní stránky, jakožto svobodné volní jednání jednotlivců. Hegelova idealistická téze o „lsti rozumu“ má své naprosto reálné, racionální jádro; jenom bychom dnes spíše hovořili o „lsti struktur“, o „lsti sytému“, a podobně. Nicméně stále platí: je naprostou iluzí domnívat se, že člověk v dějinách, a tedy i v politice jedná naprosto autonomně a nepodmíněně. Člověk vždycky byl, je a bude ovlivňován, a tedy determinován konkrétním kontextem svého jednání. Člověk se nestane svobodným tím, že bude železně setrvávat na své iluzi svobody. Skutečné (byť i stále jen relativní) svobody je možno naopak dosáhnout jenom tak, když si uvědomíme, když si přiznáme svou podmíněnost. Jedině nahlédnutím své (dějinné, kontextuální) podmíněnosti se jí můžeme postavit vědomě, a právě tím (alespoň v rámci možného) neutralizovat její moc nad námi.

Není to možná zcela nejvhodnější příklad, ale stejně tak alkoholik se jedině tehdy může osvobodit od své závislosti na alkoholu, když si tuto závislost napřed uvědomí a přizná. Dokud si bude nalhávat, že má svůj excesivní konzum alkoholu pod kontrolou, a že pije jenom proto že „sám má chuť“ – do té doby zůstane v jeho moci, a bude jím zcela ovládán, i ve své údajně „svobodné vůli“.

Celá tato záležitost – totiž objektivní podmíněnost aktů lidského jednání – se zdá být natolik samozřejmá, že jediné co je na ní skutečně nepochopitelné je to, jak je možné, že ještě dvě staletí po Hegelovi a Marxovi je stále ještě nutno ji znovu a znovu vysvětlovat, jako by se jednalo o něco nového. Příčiny tohoto stavu (a tohoto nepochopení) jsou ryze psychologické: my jsme celou svou životní zkušeností kondicionováni na to, své jednání chápat výhradně jako akty naší vlastní vůle. Z hlediska bezprostřední životní praxe je takovéto přesvědčení samozřejmě potřebné a nutné; ale tato optika nám pak brání pochopit, uznat a přiznat, že zde existuje i druhá stránka věci, kdy naše zdánlivě zcela autonomní, svobodné jednání je ve skutečnosti podmíněno, preformováno a predestinováno objektivními společenskými a dějinnými faktory a dynamismy. Všechno v nás se bouří, abychom se nemuseli vzdát této své iluze o absolutní svobodě našeho jednání, naší vůle.

Jenže nedá se nic dělat: pokud se chceme dostat někam dále na cestě dějinného, ale i intelektuálního vývoje, pak základní podmínkou tohoto progresu je zásadní změna paradigmatu právě v této oblasti. Tedy dokázat se zbavit iluzí o vlastní nepodmíněnosti, a dokázat sebe sama pochopit jako součást celkového společenského a dějinného dění.

Jenom takový člověk může svobodně tvořit své dějiny, kdo dokázal pochopit jejich objektivní běh.

„Pléthokracie“ V. Bělohradského II.

Josef Poláček


II. Kritické přezkoumání konceptu „pléthokracie“

Otázka počátku

Když Platón uvažoval o možnostech optimálního uspořádání tehdejší polis, spojil přímou linií základní charakteristiky státu na straně jedné, a lidské duše na straně druhé. Obojí mělo směřovat k nejvyšším myslitelným metám, ukotveným v říši dokonalých idejí a garantovaným nesmrtelnými, věčnými bohy. Když tytéž úvahy podnikl podstatně pragmatičtější Aristoteles, pak ani on na samotný počátek nepostavil jenom stát jako takový, nýbrž především obraz řádně a odpovědně hospodařícího jedince. Jeho kvalita jakožto rozvážného a mravně odpovědného hospodáře pak byla reálným fundamentem jeho habitu rozvážného a mravně odpovědného občana. (Ostatně, je to fakticky to samé pojetí s jakým vystoupil o dvě tisíciletí později Marx; v obou případech je základem homo faber, teprve z něj se odvíjí zoon politikon. Jediný rozdíl je v tom, že jestliže Aristoteles vycházel z individuálně hospodařícího jedince, Marx – v éře masové průmyslové produkce – z kooperativně, pospolitě činných komunit výrobců.)

Platón tedy svůj stát a svého občana ukotvuje v nebi, Aristoteles na zemi. U Bělohradského ale naprosto absentuje tato vertikální linie mezi nebem a zemí; proto u něj také chybí samotný střed věcí. Už v úvodu bylo zmíněno, že obtíže spojené s porozuměním jeho mapovaní jsoucího světa jsou dány tím, že této mapě chybí nějaký středový bod; a právě zde se ukazuje pravá příčina tohoto stavu. Toto chybějící ukotvení – ať ontologické, ať metafyzické, ať ekonomické, ať antropologické – způsobuje, že čtenář textů V. Bělohradského vlastně musí vždy myšlenkově začínat znovu a znovu. Každý jeho argumentační řetězec má svou vlastní existenci, není zde jednotící pevný fundament, ústřední bod.

Tento stav ontologického neukotvení pak má nevyhnutelně fatální důsledky: abstraktní (přes bezprostředně velmi detailní popisy) pojetí společnosti a státu, ahistorismus, subjektivizace objektivních společenských procesů a fenoménů, a především: absentuje zde samotný člověk. A to přesto že reaktivace právě člověka je u Bělohradského víceméně primárním cílem; ale fakticky je jeho klíčovým subjektem pouze politický aktivista. A to je zásadní rozdíl.


Kde je rozumně argumentující obec?

Snad naprosto centrálním pojmem celého konceptu V. Bělohradského je „rozumně argumentující obec“. Právě ona má mít potenciál současnou společnost a po autentickém žití toužícího člověka osvobodit z pout odosobněných politických, ekonomických a technokraticko-byrokratických struktur, a společenské dění vrátit do rukou aktivních, rozumně a odpovědně jednajících občanů. Bezpochyby lákavá vyhlídka; nicméně klíčová otázka zde je, odkud takovouto dokonalou obec vzít. Bělohradský hovoří o jejím „obnovení“; a o tom že se formovala po celá tisíciletí. Takže tedy: mělo by se snad jednat především o antickou obec? V čele s racionálně argumentujícím Sokratem? Ovšem – nemusel snad právě Sokrates celý svůj život bojovat proti nerozumně argumentující athénské obci?!… A nestál ho tento – prohraný – boj nakonec jeho život? Anebo touto „argumentující obcí“ měl být římský Senát? I kdybychom pominuli okolnost, že diskuse v něm byly záležitostí úzké elity, v žádném případě celé římské obce, i pak je nutno mít zásadní pochybnosti o rozumném charakteru těchto jednání: Senát byl především kolbištěm pro neustálé boje patricijských klanů o moc. A doba středověku? Kde je zde možno uvažovat o nějaké „argumentující obci“?…

Snad tedy novověk, osvícenství, nástup racionalismu; jenže v tu samou chvíli na světovou scénu nastupují masová hnutí a politické partaje s jejich ideologiemi, pro Bělohradského naprostý opak oné vytoužené „rozumně argumentující obce“. To, co mělo být centrálním nosným sloupem celého konceptu společenské obrody V. Bělohradského se tedy jeví být víceméně pouhou chimérou. A sotva je možno se ubránit dojmu, že poté co Bělohradský zavrhl mýtus spasení prostřednictvím náboženství, mýtus spasení prostřednictvím masových hnutí a mýtus spasení prostřednictvím národních států, tak nakonec on sám vytváří mýtus vlastní: mýtus spasení prostřednictvím „rozumně argumentující obce“. Ještě jednou: samozřejmě bychom si takto rozumně a odpovědně jednající polis všichni přáli; ale to neznamená, že je možno si ji prostě vykouzlit, aniž bychom pro její existenci našli reálný fundament.


Jaký rozum?

Jak bylo řečeno, tato „rozumně argumentující obec“ je centrálním elementem vize V. Bělohradského ohledně demokratické transformace současné politiky; ale bohužel v celé jeho knize je sotva možno nalézt nějaké konkrétní určení, jaké vlastnosti, jaké znaky by tento spásný rozum vlastně měl vykazovat! Samozřejmě, cestou negace je možno z kritiky jak „digitálních mělčin“ tak „expertního vědění“ nějakým způsobem odvodit, že tento rozum by měl být rozumem přirozeným, věcně a nezaujatě argumentujícím, nezávislým a neideologickým. To vše je však příliš málo, nežli aby bylo takto pojatému rozumu možno přiznat potenciál k zásadní pozitivní transformaci současného světa. (Ostatně sám Bělohradský zde svým až anarchisticky přezíravým postojem k expertnímu vědění – jmenovitě v ekonomické oblasti – nedává nijak dobrý příklad rozumné a nezaujaté argumentace.) Musíme se tedy na tuto záležitost podívat poněkud blíže.

Pro přesnější určení charakteru tohoto „přirozeného rozumu“ si musíme připomenout, že V. Bělohradský vede permanentní boj na dvou protilehlých frontách: na jedné straně proti stupidně argumentujícím „digitálním mělčinám“ – ale na straně druhé snad ještě nesmlouvavěji brojí proti Rozumu; tedy proti monumentálním ideovým a dějinným konceptům společnosti od velkých myslitelů minulosti, v prvé řadě Hegela a Marxe. Bělohradský zcela zásadně popírá jakoukoli legitimitu takovéhoto metafyzicky pojímaného Rozumu, a spolu s ním zavrhuje jakýkoli koncept operující s nějakým konečným cílem a smyslem dějin. V takovýchto velkých dějinných konceptech Bělohradský nespatřuje nic jiného nežli ideologii, totalitu a hrozbu táborů gulagu.

Dobře tedy; vyjděme z onoho „přirozeného rozumu“. Ovšem, nedá se nic dělat; i ten – pokud je skutečně jeho ambicí zásadně transformovat současnou společnost – se bude dříve či později muset vypořádat s otázkou, co tato společnost vlastně je, jaký je její vztah k dominantnímu systému tržně-kapitalistické produkce. A tím jsme nevyhnutelně zase přinejmenším u Marxe; a všechno tedy bude záležet na tom, do jaké míry tento „přirozený rozum“ bude vůbec schopen Marxovy analýzy kapitalismu pochopit, a aktivně s nimi pracovat. Jaký je tedy zásadní rozdíl mezi „přirozeným rozumem“ a (hegelovsko-marxovským) „Rozumem“?

Čeština bohužel neposkytuje možnost natolik zřetelného pojmového rozlišení mezi různými stupni kognitivních potenciálů lidského vědomí, jaké má k dispozici například němčina, která rozlišuje „Verstand“ a „Vernunft“. Přičemž „Verstand“ znamená v zásadě právě tento přirozený rozum, specializovaný, ale zároveň omezený na víceméně empirický, smyslově vnímatelný svět; zatímco „Vernunft“ je usídlena o celý řád výše, její doménou jsou vztahové struktury bytí které je možno odvodit pouze čistě myšlenkově, cestou dedukce.

Konkrétněji: přirozený rozum pracuje výhradně s lineární formou kauzality; zatímco onen Rozum naopak pojímá skutečnost v její komplexně-systémové kauzalitě. Nevyhnutelným důsledkem tohoto diametrálně odlišného způsobu vnímání skutečnosti je nemožnost vzájemného porozumění; především onen „přirozený rozum“ je naprosto neschopen pochopit a vůbec uznat relevanci a legitimitu onoho vyššího, komplexního modu myšlení. Jeho nálezy pak považuje za plané, svévolné žonglování s filozoficky-pojmovými chimérami, v horším případě za ideologii zlovolně deformující přirozený svět.

Jak fatální je toto nepochopení ze strany přirozeného rozumu (a to i toho akademického!), je možno si konkrétně ukázat na způsobu, jakým Jiří Přibáň nedávno (2. března .t.r.) zhodnotil klíčovou Marxovu tézi o prioritě tzv. „materiální základny“ (tj. souboru společenských vztahů vznikajících ve sféře materiální produkce) vůči „společenské nadstavbě“ (tedy souboru vztahů ve sféře politiky, občanské společnosti, kultury atd.). Přibáň zde píše: „Naivní omyl marxismu spočíval v tom, že od materiálního života společnosti odvozoval všechno ostatní: ‚ekonomická základna‘ měla předurčovat vše, co se děje ve ‚společenské nadstavbě‘. Ideje, ideály, přesvědčení a hodnoty jsou podle marxistů jen prodloužením ekonomických zákonitostí.“

K tomu je možno podotknout pouze tolik: takto triviálně lineární kauzální vztah mezi oběma sférami Marx nikdy nepostuloval. Jeho vlastní model vzájemného vztahu (a vzájemné podmíněnosti) obou těchto složek je ve skutečnosti velice složitý, vychází z oné zmíněné komplexně-systémové kauzality; ale právě proto tento model nikdy nemůže být adekvátně pochopen a vyložen někým, kdo uvažuje pouze v modu a kategoriích kauzality lineární. (Pro Jiřího Přibáně může být určitou omluvou, že takto triviálně-mechanický výklad tohoto Marxova modelu zřejmě vyčetl u marxisticky orientovaných autorů; je ale bohužel tristním faktem, že i ti většinou uvažují pouze v kategoriích lineární logiky a lineární kauzality, a proto ani oni nejsou schopni tuto Marxovu centrální myšlenku adekvátně pochopit a reprodukovat.)

Pro nás je zde rozhodující jedno: onen „přirozený rozum“ argumentující obce, ve kterém V. Bělohradský spatřuje základnu pro radikální obnovu současné společnosti, zcela principiálně není schopen chápat a vnímat podstatná určení a souvislosti celého systému fenoménu zvaného „společnost“. A jestliže tento rozum není schopen rozpoznat ani základní znaky přítomnosti – jak by mohl mít potenciál ji pozitivním způsobem přeměnit?…


Mají dějiny smysl?

Bylo zmíněno, že V. Bělohradský spolu s oním (hegelovsko-marxovským) Rozumem zcela zásadně popírá i to, že by dějiny společnosti měly mít nějaký konečný, transcendentní smysl. Podle Bělohradského může být jakýkoli reálný smysl konstituován pouze v konkrétních aktech jednajících individuí, respektive jejich množin. Dobře tedy; ale položme si otázku: jak tam, kde nesmí mít smysl celek, jak ho pak mohou mít jeho jednotlivé části? Jestliže automobil jako celek nemá schopnost dovézt své pasažéry k určitému cíli, jaký pak smysl mohou mít jeho jednotlivé součásti – motor, volant, kola?… Jestliže by celkový a konečný smysl neměla mít Beethovenova symfonie, jaký pak smysl by mohly mít jednotlivé noty či věty?

Pokud by lidské dějiny skutečně nesměřovaly nikam, k žádnému naplnění, k žádnému cíli, pak by se i smysl našeho běžného jednání ztrácel do nicoty, byl by pouhou fikcí, kterou bychom si zastírali naprostou bezvýznamnost naší přítomnosti na tomto světě. Bělohradský zřejmě tuší tento zásadní deficit jeho vlastního konceptu pouze bezprostředně aktivní občanské společnosti; a proto se vždy znovu utíká do jeho – nutno takto říci – oblíbených katastrof, externalit akutně ohrožujících existenci celého lidstva, neboť jedině bezprostřední heroismus tohoto boje může nějakým způsobem suplovat jím popíraný cíl a smysl lidských dějin jako takových. Ale – co se stane když tato klimatická krize bude vyřešena, například zvládnutím technologie jaderné fúze? Když Bělohradský ztratí tyto své „externality“ – jaký pak smysl ještě zůstane pro každodenní akcionismus jím glorifikovaných skupin aktivistů?…


Kapitalismus, nebo postkapitalismus?

Vraťme se zpět k té záležitosti, že přirozené vědomí není schopno pojmout společenské fenomény v jejich komplexitě. Takovýmto komplexním fenoménem je ovšem i samotný kapitalismus. V. Bělohradský tvrdí, že v současné době nikdo není schopen tento kapitalismus definovat jako celek; takže ani není možno proti tomuto – chybějícímu – celku postavit jiný celek, jako možnou alternativu.

K tomu je možno poznamenat pouze tolik: kdybychom skutečně ještě i dnes, dvě staletí po Marxovi, nebyli schopni v dostatečné míře definovat systém kapitalismu, který stále ještě tvoří základ námi žité skutečnosti, pak by se v každém případě jednalo o doklad našeho naprostého intelektuálního selhání. Selhání tak těžkého, že by život pod tíhou kapitálu byl za něj zaslouženým a spravedlivým trestem.

Kapitalismus „jako celek“ by bylo možno v míře dostatečné definovat už prostřednictvím pojmového aparátu který nám zde zanechal Marx; nicméně Bělohradský – to je nutno přiznat – má plnou pravdu v tom ohledu, že tato dosavadní marxistická definice kapitalismu nepostačí k vytvoření funkční alternativy ke kapitalismu. K tomuto účelu je skutečně zapotřebí naprosto zásadní, dialektické revize a redefinice všech základních pojmů a institutů celé marxistické teorie.

Takovouto dialektickou revizi marxismu ovšem nepodává ani sám Bělohradský; místo toho tvrdí že dnes už vlastně vůbec neexistuje klasický kapitalismus, nýbrž pouze jakýsi „postkapitalismus“. Tento postkapitalismus není ovšem definován prakticky ničím jiným, nežli že – už není klasickým kapitalismem! Bělohradský toto své tvrzení o vytěsnění kapitalismu postkapitalismem opírá o dva zásadní argumenty: o fenomén sdílené ekonomiky (jako je například taxislužba Uber), a o fenomén platformové (internetové) ekonomiky.

Co se Uberu týče: soudy už dávno rozhodly, že ačkoli automobily této taxislužby jsou majetkem řidičů, přesto se jedná mezi organizátorem a jednotlivými řidiči o vztah zaměstnavatel – zaměstnanec. Jinak řečeno: stále zde je přítomen jeden kapitalista, který – na základě svého privilegovaného postavení – si může přisvojovat část nadhodnoty vytvořené jeho zaměstnanci. Bělohradský se zde nechal zmýlit bezprostředním vlastnictvím produkčního prostředku, tedy automobilu; ale to není rozhodující moment, vlastním produkčním kapitálem kapitalisty tu není samotný automobil, nýbrž jeho vlastní organizace celého provozu. Stejně tak je Bělohradský na falešné stopě, když se domnívá že klasický kapitalismus je zatlačován sdílenou ekonomikou, když například skupina uživatelů sdílí společný automobil. To se ale týká jenom samotného spotřebního předmětu; sám kapitalismus je tím dotčen stejně tak málo, jako když například v minulosti v domech s nájemními byty bývala ve sklepě společná pračka nebo mandl.

A stejně tak ona „platformová ekonomika“ sotva může mít potenciál nějakým zásadním způsobem vyvrátit z kořenů dominanci kapitalismu jako takového; jedná se o fenomén nijak zásadně nepodobný třeba spotřebním či výrobním družstvům za První republiky, aniž by tehdy někdo hovořil či vůbec uvažoval o jakémsi „postkapitalismu“. Zkrátka, V. Bělohradský se zde příliš nechal unést změnami pouhých forem současné produkce, a příliš rychle z této změny forem odvodil i – údajnou – změnu podstaty. Kapitalismus z dějin nezmizí jenom proto, že ho někdo obdaří předponou „post-„.

Pokud ovšem nejsou odůvodněny argumenty V. Bělohradského o tom, že „platformizace“ ekonomiky by mohla vést k zániku kapitalismu, pak tím zároveň ovšem padá i jeho naděje, že tato platformizace by mohla vyprodukovat jakéhosi nově emancipovaného člověka: „Cílem liberální levice by měla být emancipace těchto „sociotropních“ (na kvalitě společnosti závislých) faktorů efektivity práce od jejich podřízení se reprodukci kapitálu (imperativu růstu HDP).“ Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného nežli o maloburžoazní typ produkce, jejímž účelem není nic jiného, nežli maximalizace vlastního zisku; takováto produkce nemůže vyprodukovat nic jiného, nežli opět pouze maloburžoazní způsob myšlení. – Přičemž právě tento argument emancipačního potenciálu platformové ekonomiky mohl být pro Bělohradského tím zdaleka nejsilnějším; fakticky totiž sděluje to samé co již zmíněná Marxova téze, tedy že je to reálná produkční činnost, která podstatně formuje sociální vztahy, a tedy i samotného člověka. V této souvislosti se pak dostáváme k dalšímu tématu, kterým je téze:


„Část je větší než celek“; aneb Švejk v blázinci

Už bylo uvedeno, že konečným cílem veškerých politicko-sociálních úvah V. Bělohradského je přesunutí těžiště politických aktivit od zbyrokratizovaných a oligarchických tradičních státních mocenských center zpět k samotnému člověku, respektive přesněji ke sdružením angažovaných, aktivních občanů. Tyto akční skupiny (prý) nepodléhají dogmatům, nýbrž opírají se o svou vlastní osobní, skupinovou, lokální kompetenci. Z tohoto přesunu těžiště politické aktivity z centra na periférii pak Bělohradský odvozuje svou neortodoxní tézi, že prý „část je větší než celek“.

Bezprostředně vzato tu není možno nevzpomenout si na historku, kterou Švejk vyprávěl o svém pobytu v blázinci, kde „byl jeden pán, který tvrdil že uprostřed zeměkoule je ještě jedna další zeměkoule, která je ale větší než ta první“. Tento výrok pacienta léčebného ústavu nesděluje prakticky nic jiného nežli Bělohradského téze, že „část je větší než celek“.

Tímto srovnáním by bylo velmi snadné onu myšlenku V. Bělohradského zlehčit, zesměšnit; ale toto nebylo v žádném případě úmyslem autora této recenze. Přesně naopak; on sám tuto pasáž v Haškově díle vždy považoval za geniální nejen z hlediska humoru, ale i z hlediska filozofie. Proč? – Zde je nutno si připomenout, že potenciální počet všech neuronálních spojení v našem mozku (tedy našich možných myšlenek) je větší nežli počet všech částic v celém vesmíru! To znamená, že každý jednotlivý člověk je ve svém duševním, kognitivním potenciálu něčím více, nežli celé hmotné univerzum! Na tomto pozadí je tedy možno pochopit i oprávněnost téze V. Bělohradského, že „část“ – tedy komunity autentickým způsobem žijících občanů – mohou skutečně být něčím více nežli celý stát, nežli abstraktní a neživotné struktury a instituty státní moci a správy.

Až potud by tedy mohlo být všechno v pořádku; ovšem u Bělohradského chybí něco, co je vyřčeno ve Švejkovi, a čeho si byl vědom i onen pán v blázinci: totiž že stejně tak platí i opak, tedy že ona „větší zeměkoule“ je stále ještě uvnitř té původní; a že je tedy nevyhnutelně zároveň i menší.

Jinak řečeno: ve Švejkovi je genialita daného obrazu dána oním paradoxem, oním napětím mezi oběma zeměkoulemi, z nichž každá je zároveň menší i větší nežli ta druhá. Tento – dialektický – paradox ale u Bělohradského mizí, u něj jsou už jenom části větší než celek. Tím se ale zároveň ztrácí veškeré pozitivní, kreativní pnutí mezi oběma póly; zůstávají jenom části, uzavřené víceméně samy do sebe, které jsou náhle zatíženy – či spíše přetíženy – úlohou suplovat, nahradit samotný celek. Je asi zbytečné dodávat, že je sotva vyhlídka že by tomuto monumentálnímu úkolu mohly být schopny dostát. Jediným pravým řešením tedy může být takové pojetí vztahu člověka a společnosti respektive státu, kdy na jedné straně je konkrétní člověk více nežli – vždy přinejmenším latentně abstraktní – struktury státu a společenského tělesa; ale na straně druhé stejně tak musí platit, že je to tato společnost jako celek, která vysoce přesahuje dosah – nejen politických, ale i kulturně-duchovních – možností, kterými disponuje pouhý lidský jedinec. V daném smyslu je tedy opět celek více nežli pouze jeho jednotlivé části.


Závěr; kam se poděl světový duch?

Co tedy říci závěrem? Ještě jednou: je naprosto možno pochopit – a pozdravit – snahy V. Bělohradského postavit do centra dění opět samotného člověka, s jeho autentickou životní zkušeností, životní kompetencí, emancipovat ho od nadvlády odosobněných státních, politických, komerčních a technokratických struktur. Na straně druhé ale ta přemíra naděje, kterou on vkládá do pouze spontánního akcionismu skupin nezávislých individuí, bez vedení jakoukoli vyšší ideou, se zdá být sotva odůvodněná. Platformový akcionismus těchto skupinek jednotlivců nakonec ze všeho nejspíše připomíná chaotický pohyb Brownových tělísek v laboratorní misce – zcela nahodile se shlukují, aby se vzápětí zase rozptýlila.

Snad nejvýstižněji pochybný charakter těchto skupinek aktivistů, které by podle V. Bělohradského měly převzít těžiště politické činnosti, charakterizovala účastnice jedné internetové diskuse, když prohlásila: „Ani já si nemyslím, že by o všem měly rozhodovat náhodné shluky lidí na ulici!“

V. Bělohradský tvrdí, že (Hegelův) dějinotvorný „světový duch“ spadl z koně; a že by bylo bláhovostí snažit se ho tam opět vysadit. – Ano, Hegelův „světový duch“ skutečně spadl; neboť ho Hegel usadil na špatné sedlo, ušité z abstraktních metafyzických pojmů a kategorií. Ale – ten kůň dějin tady stále ještě je; v tuto chvíli, zbaven svého jezdce, poněkud bezradně pobíhá sem a tam, a čeká jenom na to, až se najde někdo kdo bude mít odvahu na něj znovu usednout, určit mu nový cíl a směr.

(Dokončení)

„Pléthokracie“ V. Bělohradského I.

Aneb povstání částí proti celku

Josef Poláček

Tento text bude kritickou recenzí knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“, s podtitulkem „Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně“. Recenzi této publikace svého času už napsal Ondřej Slačálek (Salon, 13. říjen 2022); ovšem on se zabýval spíše jen politickými respektive politologickými souvislostmi tézí V. Bělohradského, zatímco zde se mají do centra pozornosti dostat především principiální filozofická východiska.

Tato recenze bude sestávat ze dvou částí. V prvé budou předestřeny základní myšlenky vyslovené v „Pléthokracii“; ve druhé pak budou tyto myšlenky kriticky přezkoumány s ohledem na jejich odůvodněnost.


I. Základní téze V. Bělohradského; pléthokracie proti demokracii

Co se samotné reprodukce myšlenkových konceptů V. Bělohradského týče, zde musí recenzent přiznat, že se v tomto ohledu potýkal s nemalými potížemi, a to ve dvojím ohledu: za prvé značná nejasnost ohledně základních ideových pozic autora publikace, a za druhé obtíže se samotným výkladem textů. Co se ideových postojů V. Bělohradského týče, pak ty se ukazují být velice obtížně uchopitelnými; vždy když se zazdá že je jejich nositele možno zařadit do určité kategorie, on učiní nečekaný obrat který tuto názorovou fixaci vzápětí zpochybní. Autor recenze V. Bělohradského vždy považoval za zastánce a propagátora liberalismu; a obdobně je charakterizován i v české Wikipedii. Ovšem – jak se s tímto ideovým zařazením snáší, když autor knihy v ní (bez vlastního protestu) uvádí citát, kde je liberalismus zařazen do výčtu řady ideologií?! Přitom ideologie jsou právě tím, proti čemu V. Bělohradský trvale a zásadně bojuje. A ještě pregnantněji: Bělohradský při své kritice současných vládnoucích poměrů dokonce zásadním způsobem zpochybňuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví – tento posvátný princip liberalismu! (Právě toto radikální zpochybnění je ostatně snad nejsilnější pasáží celé knihy.) A sám politický systém liberální demokracie charakterizuje jako vládu hodnot prosazených oligarchiemi tradičních politických stran! Ukazuje se tedy, že určit ideové pozice V. Bělohradského jenom prostřednictvím liberalismu by bylo příliš zjednodušující, zkracující.

Jaká jsou ale tedy jeho skutečná názorová zakotvení, z jejichž perspektivy on pak zásadní kritice podrobuje struktury současného světa, současné moci? – Podle názoru recenzenta je u něj možno detekovat tyto tři zásadní ideové pozice: 1. radikální humanismus; 2. radikální demokratismus; 3. radikální liberalismus. Přičemž tato liberální složka je vlastně jakýsi pra-liberalismus; tedy ryzí liberální idea ještě předtím nežli byla deformována fixací moci politických partají, byrokratických aparátů a nadnárodních koncernů a institucí. Tento ideový purismus V. Bělohradského nemálo připomíná protestantsko-reformní hnutí v křesťanství, která – znechucena zkostnatělostí a mocenskými hierarchiemi oficiální církve – se také snažila či snaží obnovit původního, ryzího ducha evangelií a raného křesťanství. Přičemž tato tři základní ideová východiska jsou u V. Bělohradského někdy v souladu, ale někdy se také dostanou do vzájemného konfliktu; pak ale pravidelně vítězí ideologie liberalismu, tedy základní princip bezpodmínečné autonomie nezávislého subjektu. Typickým příkladem takovéhoto střetu je otázka tzv. „lidských práv“; Bělohradský je daleko spíše ochoten tolerovat diktátorské režimy ve státech jako je Čína nežli jejich kritiku ze strany Západu, jenom proto aby nebyla nějakým způsobem narušena jejich „kulturní autonomie“. (Mimochodem: je naprosto pozitivním momentem že V. Bělohradský dokáže prohlédnout skrytý ideologický charakter projektu lidských práv; ale vzápětí sleduje falešnou stopu, tím že příčinu této ideologizace spatřuje v jejich – možném – zneužití ve prospěch západního hegemonismu, místo aby ji objevil v nich samých, v jejich zužujícím a formalistickém pojetí.)

Druhá klíčová potíž recepce textů V. Bělohradského vyplývá z jejich vlastní výkladové a argumentační struktury: autor publikace sice velice důkladně mapuje všechny relevantní politické a společenské fenomény, struktury, instituty současného světa; ale v těchto podrobných a detailních líčeních jako by chyběl nějaký pevný ústřední „archimédovský bod“, s jehož pomocí by tuto mapu světa bylo možno uchopit, centrovat, ujasnit si kterým směrem toto putování a hledání vlastně má vést. Až ke konci knihy její autor do jisté míry odkrývá karty; nicméně zda je už jenom tím nalezen hledaný středobod, zůstává velmi nejisté.

Tolik tedy úvodem; nyní k samotným myšlenkám a tézím V. Bělohradského. Mnohé bylo naznačeno už v úvodu: on je radikálním kritikem všech odcizených, odosobněných politických, mocenských, ekonomických struktur tohoto světa. Tyto struktury, jakkoli se ve svých ideologických obrazech prezentují jako svobodné a demokratické, se ve skutečnosti naprosto vzdálily skutečnému, pravému člověku-občanu, s jeho konkrétní, osobní životní zkušeností, s jeho vlastní životní a občanskou kompetencí. Bělohradský proto zavrhuje samotný princip politické reprezentace, kdy anonymní masa lidu je prostřednictvím volebních uren daleko spíše izolována od svého práva být originálním tvůrcem státní vůle, nežli aby tuto svou vůli mohla naplnit. Je to právě tento důvod, proč Bělohradský kritizuje, respektive zavrhuje v současné době naprosto dominantní systém liberální demokracie: ta podle jeho přesvědčení už dávno neplní svůj původní účel, fakticky není ani liberální, ale ani vůbec pravou demokracií!

Z této fundamentální kritiky současného politického uspořádání pak logicky vyplývá vlastní Bělohradského koncept, návrh na řešení této krize principu politické reprezentace: od odcizených, zbyrokratizovaných a zideologizovaných státních, technokratických a partajních aparátů se má těžiště tvorby společensko-politických aktivit přesunout zpět ke svému autentickému počátku a východisku. Ne však k jakémusi „pravému lidu“ (tento pojem je pro Bělohradského principiálně falešný, zideologizovaný), nýbrž k samotnému člověku, respektive k volným sdružením aktivních jednotlivců, s jejich konkrétní, lokální životní zkušeností. Centrálním subjektem a aktérem politického dění se má stát „argumentující obec“, která se při formulaci společných cílů emancipovala od jakékoli ideologie, a namísto toho se drží striktně racionálního způsobu argumentace. Na místo – odosobněné a deformované – institucionalizované demokracie má nastoupit pléthokracie – tedy vláda ideologicky nevázaných „tekutých“ seskupení jednotlivých občanů, kteří budou v těchto ad-hoc sdruženích vytvářet „kritická množství“, mající potenciál být účinnou opozicí vůči oněm odcizeným strukturám současné moci. Tato „tekutá“ uskupení se mají formovat prostřednictvím internetových platforem, za určitým konkrétním cílem; ale po jeho dosažení se mají opět rozpadat na své výchozí elementy, tedy jednotlivé občany.

Přičemž naprosto centrální cíl a smysl těchto spontánních občanských aktivit Bělohradský spatřuje v boji proti hyperobjektům, proti externalitám zasahujícím brutální devastující silou do našeho přirozeného života; takovým klasickým hyperobjektem je především hrozící klimatický kolaps.

Tolik tedy v krátkosti základní rysy Bělohradského kritiky současného světa, jakož i jeho vlastní vize možné nápravy. Recenzent zde musí poznamenat: v daném smyslu – až na několik dílčích momentů – sdílí s autorem publikace víceméně naprosto jeho názory, to jest především jeho fundamentální kritiku odosobněných mocenských struktur a ideologických clon současného světa. A to sice – budiž ještě jednou výslovně zdůrazněno – toho světa, který o sobě stále ještě tvrdí že je „naprosto svobodný“ a „naprosto demokratický“. Dokázat prohlédnout, že ve skutečnosti se u této rétoriky jedná pouze o ideologickou kamufláž, není vůbec snadné; a že se k takto kritické distanci dokázal propracovat někdo kdo sám původně vyšel „ze struktur“, a v každém případě je stále ještě součástí přinejmenším akademického establishmentu, je počin který zasluhuje respekt a uznání.

Chtělo by se tedy Václavu Bělohradskému vlastně ve všem přisvědčit, a připojit se k jeho boji za návrat „vlády věcí tvých“ zpět do rukou samotného konkrétního, rozumně a odpovědně jednajícího občana. Jenže bohužel – v celém tomto konceptu „pléthokracie“ se skrývá celá řada nemálo problematických momentů; jejich kritické přehodnocení bude předmětem druhé části této recenze.

(Pokračování)

Únava

Eva Hájková

ÚNAVA

Přemáhá mě únava

a toužím po samotě

Po lesním tichu

naplněném hlasy ptáků,

praskáním větviček,

šustěním loňského listí,

z něhož vykvétají sasanky,

Po tichém větru, co si pohrává

větvemi s chomáči ptačích hnízd

vysoko v korunách stromů

Po mírných paprscích slunce

prosvítajících sem tam korunami

Po stínu tišícím unavené oči,

který si lehá do kapradin

a nevadí mu ani drápky ostružin

Po místě,

kde není včera

ani zítra

Jen věčná přítomnost,

co neklade otázky

A já nemusím odpovídat

STUDNA V POUŠTI

V hluboké studnici,

tam v studni hluboké

je voda čistá jako křišťál

a chladná jako led.

Osvěží tělo i mysl

i duši žíznivou –

– vyprahlý písek pouště,

který se chaoticky přesýpá

sem tam.

Vyvěrá zřídlo z prahlubin země.

Duch vane nad dunami.

A duše pláče, že se rozpadá.

Neboj se sama v této pustině

Někdy je lepší otevřená poušť

než uzavřené město.

Nenech se klamat fatou morgánou.

Vyhni se vírům písků tekutých.

do útrob země nenechej se vtáhnout.

Bůh daruje ti život,

tvé rozmetané kosti shromáždí.

Buď jak ta studnice!

On bude voda živá,

písčitou půdu svlažující.

Když budeš věřit,

a silně věřit,

vyroste před tebou košatý strom.

V zeleni větví

budou hnízdit ptáci.

A svými hlasy přivolají déšť

ze zbloudilého mraku.

Život se rozvine

jak pouštní růže.

Uprostřed pustiny vyraší zeleň.

Povstane oáza

okolo stromu života,

nad studnou bezednou

zazáří hvězdy.

Ráno

Eva Hájková

Ráno vyšlo slunce jako červený kotouč. Na zmrzlé zimní trávě křupe za chůze jinovatka. Vystoupím v zahradě na venkovní schody pokryté, podobně jako kovové zábradlí, tenkou vrstvičkou ledu, abych mohla vyfotografovat svůj už nevímkolikátý východ slunce, což je činnost, která mě snad nikdy neomrzí.

Po snídani a ranním nákupu pečiva v místním obchůdku se vydávám na procházku po vsi. Obloha bez mraků slibuje krásný den. Směrem na severozápad dosud stojí namodralá mlha lehce zahalující vzdálený lesík a vrcholy kopců. Sluncem ozářené zahrádky už odrážejí radost z blížícího se příchodu jara.

Holé stromy a východní zdi domů hltají sluneční světlo. Švitořící vrabci, co se tak rádi drží v křovinách poblíž lidských obydlí, právě prolétají okolo stínu, který vrhá na zeď kouřící komín protějšího stavení. Procházím uličkami, až dojdu na okraj obce. Slunce se naplno opírá do hlíny i do travnatých ploch. I silnice do vedlejší vsi, rovná a nekonečně dlouhá jak letištní plocha, je zalitá sluncem. Já ale odbočím na cestu vedoucí polem zpátky do vsi. Snad si příliš nezablátím boty, když tudy projdu.

Napadlo vás někdy, že se bláto může třpytit? Říká se s oblibou: není všechno zlato, co se třpytí. Skutečně není. Někdy se může třpytit i bláto. Vidím, jak na něm tancují miliardy jiskřiček. Bylo totiž zmrzlé, takže maličké krystalky ledu se na slunci blýskaly jako drobné úlomky průzračného křemene. Kaluž u kraje cesty je dosud uzavřená vrstvičkou ledu s několika prasklinami. Působí dojmem jako by byla z rozbitého mléčného skla. Na poli je spousta čerstvých krtčích hromádek. Na cestě leží zmrzlá žížala. Zřejmě si, chudák, popletla únor s nějakým teplejším měsícem.

Jsem na kopci a obloha se klene nade mnou i všude kolem dokola. Ráno, ráno, ráno! Má to slovo něco společného s ránou? Podobně jako jitro se slovem jitřit? Ranit nebo zjitřit znamená otevřít něco, tedy začít něco úplně nového. Jitro či ráno otevírá nový den, byť to vyjadřujeme starým jazykem. Krásným jazykem. A nový den je vždycky nový život, přestože život trvá nepřetržitě. Možná jenom my potřebujeme být občas oživováni. Poslední zbytky sněhu se choulí ve stínu svažitého terénu. Slunce nabývá na síle tím, jak se jeho denní dráha zvedá výš a výše nad obzor.

Zpoza vysokého betonového plotu zemědělské farmy na mě zvědavě vykoukne pštrosí hlava. Ne, dnešní venkov už se nespokojuje pouze se slepicemi, krůtami nebo vepři. Zasáhla ho světovost. Už se asi nevrátí k idylickým časům minula. Někoho to možná mrzí, někoho ne.

Vzpomínám si, že na podzim se nad tímto šedivým plotem červenala větev s jeřabinami. Kde je jim teď konec? Jistě je sezobali ptáci. Všímám si naježené temně zelené borovice. A ještě je tady křehká dlouhovlasá bříza, zatím bez listí. A dál vidím ovocné stromy v zahrádkách, pochopitelně také bez zeleně. Holubi sedí na holých větvích a vystavují svá tělíčka hřejivým slunečním paprskům. V jedné ze zahrádek růžově rozkvetla zimní kalina. Ranní procházka končí u našich domovních dveří.

Všude kolem se rozprostírá úplně obyčejný život, který však člověk může nahlédnout neobyčejným způsobem – když otevře své oči a své srdce k tomu zvláštnímu vidění nevšedního. Jenže otevřené srdce bývá srdce zjitřené či zraněné – jako to jitro, jako ráno, jako nový začátek.

Problém nevědění současné společnosti podle V. Bělohradského IV.

Josef Poláček

Společenský diskurz na rozhraní vědomí a bytí

Vraťme s k tomu, co V. Bělohradský uvedl v souvislosti s Marxem. Jeho jméno zmínil v souvislosti s „filosofií podezření, jak ji rozvinuli Marx, Nietzsche a Freud, kteří za idejemi, normami a ideály viděli skryté síly – ekonomické zájmy, touhy, pudy…“ K tomu je možno podotknout toto: veškerá tragédie Marxovy recepce v současné době spočívá zřejmě právě v tom, že je znovu a znovu pojímán jenom a pouze jako kritik kapitalismu. A takto zkráceně je obvykle chápán i v samotné komunitě současných marxistů. Ale pokud se jeho pohled na společnost, její charakter a její determinanty zkrátí pouze na tyto – víceméně bezprostředně třídní – „ekonomické zájmy“, pak se ztrácí to, co je na Marxovi nejcennější, a co si udržuje svou trvalou platnost i mimo systém kapitalismu, respektive i mimo jakákoli pouze úzce třídní určení.

Ona zmíněná Marxova kritika kapitalismu je totiž – právě jenom kritikou, má pouze negativní charakter. A proto je vázána, omezena jenom na svůj daný předmět, tedy na kapitalismus. Ale Marx vyslovil i jednu tézi s pozitivním, a to sice s univerzálně platným obsahem. Tato téze praví, že společenské vědomí nakonec vždy musí být v souladu se společenským bytím. Ovšem, mnohem známější, mnohem frekventovanější je specifická forma této téze, totiž že „společenská nadstavba“ je určována, determinována „materiální základnou“, sférou materiální produkce společnosti. A od takovéhoto myšlenkového schématu je pak už jenom nepatrný krůček k triviálně deterministickému a ekonomizujícímu chápání této klíčové Marxovy téze. Takto ekonomizující výklad pěstují pravidelně Marxovi kritici a odpůrci; ale jak už bylo zmíněno, je velice rozšířené i mezi jeho vyznavači. Při takto úzce ekonomizujícím pohledu se ale zcela ztrácí ten nejcennější aspekt celé Marxovy myšlenky.

Abychom se vyhnuli této pasti triviálního ekonomismu, podívejme se na celou záležitost z poněkud jiného úhlu. Pokud pohlédneme na společenské vědomí, na společenský diskurz jako celek, pak je nutno si uvědomit, že je zde přítomen nějaký – a to zcela konkrétní a specifický – logos. Zcela určitý komplex ustálených pravidel, zvyklostí, norem, myšlenkových a argumentačních schémat, podle kterých příslušníci dané společnosti (většinově, standardně) uvažují, komunikují a jednají.

Jenže – ona Marxova „ekonomická základna“ společnosti má také svůj logos! I ona má zcela konkrétní, zcela specifický způsob vzájemného vztahování se jejích jednotlivých elementů, jednotlivých subjektů! I v ekonomické základně probíhá určitá komunikace, která naprosto není libovolná, nýbrž je vázána na určitou racionalitu, která je ze své strany podmíněna nutností, diktátem (ekonomické) efektivity.

Máme tedy v jedné a téže společnosti přítomen dvojí logos: na straně jedné logos ve sféře společenského vědomí, společenského diskurzu – a na straně druhé logos reálné, praktické, produkční činnosti. A zde jsou pak dva momenty naprosto zásadní:

Za prvé není natrvalo možné, aby oba logoí byly ve vzájemném rozporu, aby se od sebe zásadně lišily. Není reálně myslitelné, aby jeden a ten samý člověk pracoval, reálně existoval, tvořil v modu jednoho určitého logu; ale aby – poté co obrazně řečeno odešel z práce domů – aby náhle myslel, hodnotil, rozvažoval a argumentoval v modu logu zcela jiného!

Společnost nemůže natrvalo zůstat schizofrenně rozpolcená do dvou zcela různých modů své existence; musí tedy časem nutně dojít k jejich sjednocení, homogenizaci. To jest: život společnosti nakonec musí řídit jenom jeden jediný určující, dominantní logos. A položme si pak otázku: jestliže se do vzájemného protikladu dostane logos bytí a logos vědomí – který z nich se asi ukáže být tím silnějším? Ten, ve kterém si lidé vytvářejí obrazy o svém životě; anebo ten, který je spojený s jejich reálnou, materiální existencí?…

Materiální základna a digitální dav

Poznamenejme si tedy další, pro tentokrát závěrečný z řady našich klíčových poznatků: Marx měl plnou pravdu v tom, že společenské vědomí a společenské bytí tvoří jeden kompaktní celek; a že v tomto celku je rozhodující složkou bytí, nikoli vědomí. S tímto poznatkem se vraťme zpět k naší centrální otázce: jak přimět, respektive jak motivovat veřejnost (a jmenovitě onen „digitální dav“) k tomu, aby sama ze sebe cítila potřebu a touhu se na vertikále mezi přízemností a kvalitou, mezi plochostí a významovostí posunout směrem vzhůru? Marx nám v tomto ohledu dává do ruky velice účinný nástroj: jestliže bude logos samotné „materiální základny“ významuplný, jestliže on sám bude svou dynamikou jednotlivé účastníky jejích procesů nutit k tomu vystoupit z profánnosti a omezenosti jejich materiální existence, pak nevyhnutelně svůj kvalitativní vzestup zakusí i logos společenského vědomí, společenského diskurzu.

Jaký je tedy v současné době onen „materiální logos“? K čemu vede, k jakému způsobu jednání a myšlení přivádí, respektive nutí v něm účastné, v něm uchycené aktéry? – Tento materiální logos v naší době, v naší části světa stále ještě nespočívá na ničem jiném, nežli na zcela obyčejném kapitalismu. To jest: více či méně izolované individuum hledí především na dosažení svých vlastních materiálních, ekonomických, kariérních zájmů; všechny dále jdoucí vazby, kontakty, významovosti jsou pro něj pouze sekundární. Tomuto individualisticko-privátnímu logu materiální sféry pak naprosto odpovídá logos „digitálního davu“, respektive veřejného diskurzu vůbec: každý prosazuje pouze svůj vlastní (většinou ryze nahodile vzniklý) názor, který hájí s urputností soukromého vlastníka. Jiné názory, jiné náhledy, jiné ideje pak tento privátní jedinec nechápe, nevnímá jako možnost svého intelektuálního i osobního rozvoje a obohacení, nýbrž jenom jako nevítaného konkurenta, který zlovolně a agresivně narušuje jeho vlastní privátní sféru, jeho výsostné vlastnictví „jedině správného názoru“.

Marx nám tu tedy sděluje jedno: pokud má existovat reálná vyhlídka na kvalitativní zlom ve společenském diskurzu, pak je v prvé řadě nutno provést stejně tak radikální přeměnu v oblasti společenského bytí. Zde není místo na to abychom podrobněji rozebírali Marxovu víru ve společenský charakter produkční praxe společnosti, jakož i – částečnou – omylnost této jeho víry; rozhodujícím prvkem jeho sdělení je samotná skutečnost, že společenské vědomí je odrazem společenského bytí, a že pokud my chceme zásadně zvýšit kvalitu společenského vědomí, pak máme k tomu účelu k dispozici mocný nástroj cestou radikální reorganizace, restrukturalizace dynamik a vztahů ve sféře „společenského bytí“.

———————————————————————————————-

Samotným závěrem je tedy už pouze možno ještě jednou zrekapitulovat klíčové body našich úvah. Jestliže je naším cílem zásadní kvalitativní pozdvihnutí společenského vědomí, společenského diskurzu, pak je k tomu zapotřebí:

– především si vůbec důsledně uvědomit onu vertikální dimenzi společenského diskurzu, s odstupňováním jeho kvalit

– nestačí pouhý apel na užívání rozumu; tento rozum je nutno konkrétně určit, a to sice jako kreativní dialektický logos spojující protiklady, protikladné názory a perspektivy

– k dostatečné motivaci všech aktérů pro tento vzestup ke kvalitativně vyšším stupňům společenského diskurzu je pak nutno:

– za prvé vůbec obnovit pojem duše; totiž duše směřující k nejvyšším dosažitelným hodnotám a sférám, kde teprve najde svého finálního naplnění

– za druhé spojit ježíšovské a sokratovské pojetí duše

– a za třetí je nutno samo společenské bytí radikálně proměnit tak, aby ono samo svou vlastní dynamikou vytvářelo účinný tlak jakož i motivaci pro vynakládání námahy s oním vzestupem k vyšším kvalitám společenského diskurzu spojené.

(Dokončení)

Problém nevědění současné společnosti podle V. Bělohradského III.

Josef Poláček

Sokratovská „péče o duši“

Připomeňme si znovu, o co se nám především jedná: o vertikálu společenského diskurzu, což ovšem znamená o vertikálu charakteru celé společnosti vůbec. Bylo řečeno že Sokrates není pouhým kritikem, pouhým bořitelem mýtů, nýbrž že on má svůj vlastní jasný obraz světa, a že tento jeho svět je pevně ukotven v metafyzicko-božských výšinách. Nyní je zapotřebí se poněkud blíže podívat, jakým způsobem Sokrates líčí cestu duše od jejího původního, nejpřízemnějšího stavu až k oněm nejvyšším sférám. V této souvislosti je nutno zmínit především dialog „Hostina“ (Symposion), ve kterém je tento vzestup duše vzhůru prezentován. A především – on zde předkládá to, co jsme hledali, totiž velice mocný impuls pro to, aby člověk byl motivován podstoupit námahu s tímto vzestupem k vyšším rovinám duše, ducha i bytí spojenou. Tímto mocným impulsem je – láska.

Tato cesta k nejvyšším sférám sestává z celé řady jednotlivých kroků, stupňů poznání, respektive očištění vlastního vědomí, vlastní duše. Ale rozhodujícím je už stupeň první, nejnižší. Sokrates sděluje, že už na nevědomé, animální úrovni láska sice slouží napřed jenom čirému aktu rozmnožování, nemá tedy ještě ani ten nejmenší duchovní rozměr; nicméně právě tím že se tímto aktem rozmnožování daný živočišný druh udržuje při – trvalé – existenci, je už zde zlomena vláda konečnosti, smrti nad jedincem, a tento se prostřednictvím své rodové existence transcenduje do nekonečnosti, nesmrtelnosti. A každá další příčka na onom výstupu k nejvyšším sférám je novým, vyšším stupněm transcendence. Až pak na samém konci stojí čirá duchovní, metafyzická láska, oproštěná od všeho přízemního; a tato láska vede k nejvyššímu Dobru. Které je identické se samotným Bytím, a proto nesmrtelné. Dospěním k tomuto nejvyššímu Dobru se tedy lidská duše sama dostává do sféry nesmrtelnosti.

Zde tedy Sokrates vidí zásadní impuls pro to, aby lidská duše byla dostatečně motivovaná k postoupení námahy spojené s výstupem k oněm nejvyšším sférám vertikály (a připomeňme, že i křesťanský důraz na moment lásky je zjevně inspirován platonismem respektive novoplatonismem). Nicméně – už v Sokratových dobách tento motivátor zřejmě neměl žádoucí účinnost, a už on sám musel neustále bojovat proti silám a touhám, které člověka na zmíněné vertikále znovu a znovu strhávají dolů, směrem k přízemním lákadlům, k povrchnímu způsobu existence. A tím slabší impuls od tohoto konceptu duše a nejvyššího Dobra vychází dnes, v době technické, kdy sám pojem „duše“ se už do značné míry vytratil, jsa vytěsněn termínem „psychika“; o metafyzice je pak dnes v obecném vědomí prakticky nulová znalost, a i pocit spojení s božskou sférou zjevně vyhasíná čím dál tím více. Zdá se tedy, že pouze s tímto sokratovským pojetím vzestupu duše k nejvyšším sférám si dnes už nevystačíme; a že je nutno sáhnout ještě po jiných momentech z arzenálu sokratovsko-platónské tradice.

Sokratovský dialog a princip dialektiky

Vraťme se zpět k tomu, jak sám V. Bělohradský prezentuje charakter sokratovských dialogů: jakožto především projev kritického rozumu, který rozbíjí všechna dogmata plynoucí z pouhé zvyklosti, a který nechává platit pouze to, co je možno s dostatečnou přesvědčivostí podložit racionálními argumenty. Bělohradský v této souvislosti dokonce uvádí pojem „dialektika“. Bohužel – neobjasňuje nijak blíže, v čem spočívá samotný princip dialektiky, dialektického způsobu myšlení; a toto opomenutí se pak ukazuje být fatálním. Neboť jakkoli problematickými se mohou jevit pokusy definovat natolik komplexní fenomén, v každém případě se klíčovým znakem dialektiky (především v jejím pozdějším vývoji, vrcholícím u Hegela) jeví být moment spojování protikladů. Schopnost od sebe izolované části roztrženého světa spojit v jeden komplexní, vnitřně provázaný celek. Umění spojovat věci zdánlivě neslučitelné.

Dialektika jako taková tedy není pouhým obecným, nijak konkrétněji neurčeným, věčně trvajícím a výsledkově zcela otevřeným hovorem; nýbrž je specifickým, jedinečným uměním uchopit zcela konkrétní protiklad daného tématu, daného prostředí a dané chvíle, a z protichůdných momentů tohoto protikladu vytvořit novou, vyšší, komplexnější kvalitu. – Připomeňme pro zajímavost, že Aristoteles pojem „fantazie“ charakterizoval jakožto schopnost „uvést do vzájemné souvislosti ať jakkoli navzájem vzdálené věci, na základě společného znaku“.

Pro dnešní dobu by bylo možno vytyčit několik takovýchto klíčových protikladů, které by bylo bezpodmínečně nutno vyřešit cestou dialektické syntézy, aby byla překonána rozpolcenost našeho světa:

– protiklad mezi pravicí a levicí

– protiklad mezi konzervatismem a progresivismem

– protiklad mezi ekonomismem a ekologií

– protiklad mezi individuem a společností

– protiklad mezi spontaneitou a odpovědností

– protiklad mezi podmíněností a svobodou

– protiklad mezi přirozeným myšlením a myšlením metafyzickým/teologickým

– protiklad mezi sokratovským a ježíšovským pojetím duše; sokratovské pojetí duše je příliš racionalistické, nežli aby dokázalo (ještě dnes) strhnout; ježíšovské pojetí má oproti tomu příliš mystický charakter, nežli aby bylo bez dalšího přijatelné pro stále více racionálně založenou mysl příslušníka moderní technické civilizace.

Ještě jednou tedy: pokud chceme veřejný diskurz pozdvihnout na kvalitativně vyšší úroveň, pak naprosto nepostačí habermasovský „trvalý dialog prostý násilí“, ale ani pouze obecná, blíže nespecifikovaná racionalita. Tento veřejný diskurz musí mít bezpodmínečně dialektický charakter, tedy ochotu (a schopnost!) spojovat protikladné, zdánlivě nespojitelné momenty. Takovýto dialektický diskurz je pravdivou formou toho, čeho je glorifikovaný „demokratický pluralismus“ pouze zdáním a klamavým spektáklem. Tento „demokratický pluralismus“ předstírá, že právě on je definitivním non plus ultra, nejvyšší možnou formou svobody, vrcholem a zároveň koncem dějin. Ve skutečnosti ale nedokáže dospět nikam dále než k tomu že jednotlivé elementy života společnosti nechá slepě narážet na sebe, jako beraní hlavy, a nikdy si ani vůbec neklade za cíl (natož aby k tomu měl potenciál) od této bezprostřední protikladnosti postoupit někam dále a výše.

Tímto bychom naše rozmýšlení nad úrovní a charakterem společenského vědomí, společenského diskurzu vlastně mohli ukončit; ukázali jsme si že nestačí vyslovit výzvu k rozumnému a odpovědnému společenskému dialogu, nýbrž že je zároveň nutno konkrétně určit, čím má tento společenský diskurz být nesen, kam má směřovat, na základě čeho je možno u něj očekávat zásadní vzestup kvality. Ano, mohli bychom na tomto místě skončit; jenže tím bychom se sami dopustili zcela závažného pochybení. Proč? Protože bychom stále ještě zůstávali pouze v rovině vědomí; a zcela bychom opomenuli sféru samotného bytí. To jest: chyběla by nám celá jedna polovina celkové skutečnosti; a to sice evidentně polovina základnější, primárnější.

(Pokračování)