Kamna

Eva Hájková

Kamna hrála v mém dětství důležitou úlohu. Měli jsme je v kuchyni, v ložnici i v obývacím pokoji. Zatímco v kuchyni stál prachobyčejný bílý sporák na pevná paliva, jaký měl dříve kdekdo, v pokojích byla kamna onačejší. Vlastně šlo o jediná kachlová kamna vestavěná do zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přikládalo se jen v jedné místnosti, ale kachle zároveň hřály i v té druhé. Dvířka na přikládání zakrývala kovová mříž. Rodiče, nevím proč, říkali těm kamnům krb. Ale byla to kamna; v obývacím pokoji obložená hnědými kachli, v ložnici bílými.

V kamnech se topilo uhlím, koksem nebo briketami. Chodilo se pro ně do sklepa. Topivo přinášel v kovovém uhláku většinou tatínek. Často jsem ho při tom doprovázela. Jenom tak, abych se do sklepa, který vzbuzoval respekt tím, že v něm visely pavučiny a byla tam tma, také podívala. Kromě hromady uhlí na zimu, různého nářadí a špalku se sekerou na štípání dřeva, zde byly uskladněny také brambory a bedýnky s jablky. Rodiče je nakoupili na podzim do zásoby, protože to přišlo levněji. Každý den jsem při cestě do sklepa dostala jedno jablko. Víc ne. Snědla jsem je s velkou chutí.

V zimě se u praskajících kamen hezky poslouchalo rádio. Potmě, aby se ušetřilo. Jen rudá záře při tom osvětlovala podlahu před kamny, kam se občas přihodila lopatka uhlí nebo briket, až zasršely jiskry a plameny pohltily přiložené palivo. V kamnech v pokoji se zatápělo až pozdě odpoledne, když už západními okny dopadaly do bytu poslední paprsky slunce a když vyhaslo v kuchyňských kamnech.

V kuchyni se vařilo, jedlo, trávili jsme tam větší část dne. Protože okno bylo obrácené k východu, bývala kuchyň celé dopoledne plná veselého slunečního světla. Na kamnech se hřála voda na nádobí. Přímo na rozpálené plotně se daly krásně opékat brambory nakrájené na plátky. Tak dlouho, až na nich začaly praskat černé puchýře.

K zatápění v kamnech byly potřebné staré noviny. Dalo se ovšem použít leccos. Třeba kelímky od piva, vyrobené z tuhého voskovaného papíru. Chodila jsem pro ně na blízké nádraží, kde se vždycky nějaké odhozené našly. Spalovat kelímky asi nebylo právě ekologické. Ale v šedesátých letech minulého století se u nás o ekologii ještě nic nevědělo. V kamnech se tehdy pálil kdejaký odpad, o čemž, zejména v zimním období, svědčil hustý štiplavý kouř vycházející z domácích komínů.

Když v kamnech dohořelo a popel vychladl, vynášel se do popelnic stojících u branky vedoucí do ulice. Jednou jsem v popelnici našla broušené skleněné či křišťálové držátko z víčka rozbité dózy, kterou tam někdo vyhodil. Drobné šestiúhelníkové plošky duhově lámaly sluneční světlo. Všechno jsem přes ně viděla mnohonásobně. Taková nádhera nalezená v popelu! Dlouho jsem ten poklad opatrovala.

Když mi bylo deset let, podařilo se rodičům vyměnit náš starý byt za menší, zato modernější, vybavený radiátory dálkového topení, teplou vodou a plynovým sporákem. Ač nerada, musela jsem se s dosavadním domovem rozloučit. A samozřejmě také s kamny.

Nejen obyvatelé paneláků se zbavili domácích kamen. Časem i lidé v rodinných domcích začali přesouvat topeniště do sklepů (pokud ještě nevytápěli plynem) a odtud teplo rozvádět do obytných místností. Při zatápění v bytě se totiž občas nepříjemně vysypal popel na podlahu nebo vypadl nějaký ten žhavý uhlík. A kouř se usazoval na stěnách, takže bylo zapotřebí častěji malovat… Plynofikace usnadnila lidem život a udělala vzduch ve městech i na venkově mnohem dýchatelnějším.

Pohodlí je hezká věc. Získá se tím čas pro dělání něčeho jiného, daleko zajímavějšího. Ale zároveň s jeho nárůstem obvykle o něco přicházíme. Třeba o možnost dívat se do plamenů domácího ohně – toho věrného průvodce člověka od úsvitu dějin civilizace. Na které jsme čím dál tím závislejší.

Politika, systémová změna a revoluce

aneb

Kudy vede cesta autentické levice?

Josef Poláček

Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.

Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.

Co je autentická levice?

Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.

Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.

A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.

V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.

Koho chce/může oslovit autentická levice?

Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?

Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?

A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.

Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!

Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!

Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.

Politická strana, anebo ideové hnutí?

„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.

Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.

A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.

Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.

Ideové zázemí autentické levice

Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.

Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.

Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.

Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.

Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.

Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?

Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:

Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.

Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.

To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí

1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a

2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.

Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.

Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.

Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.

Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.

Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.

Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany

Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.

Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.

Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.

Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.

Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.

Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.

To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.

Systémová změna a revoluce

Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.

„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?

Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.

Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.

Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.

Co říci závěrem?

Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.

Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.

To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.

Zaměstnanecké spoluvlastnictví II.

Josef Poláček

B. Podniková samospráva

Ukázali jsme si, že samotné spoluvlastnictví (prostřednictvím akciových podílů) vlastní firmy zaměstnanci ještě zdaleka nezaručuje kýžený cíl, tedy skutečné sebeurčení pracujícího člověka, nýbrž ho naopak může ještě více spoutat pod nadvládou kapitálu. Ovšem – tvůrci programu „Levice“ tento problém zřejmě do jisté míry tuší, a proto svůj projekt osvobození pracující vrstvy staví ještě na jeden základ, totiž na princip podnikové respektive zaměstnanecké samosprávy. Odvolávají se přitom především na dvě události z minulosti: za prvé na zřizování podnikových zaměstnaneckých rad v průběhu reformního roku 1968, a za druhé na snahy tyto podnikové rady obnovit po listopadovém převratu roku 1989.

Než se blíže podíváme na tyto dva pokusy o podnikovou samosprávu, musíme si napřed ujasnit jednu věc. Podnikové rady totiž existují už i dnes, v rámci běžných kapitalistických firem. Aniž by se ovšem něco zásadního změnilo na soukromovlastnickém respektive kapitalistickém charakteru těchto firem. Podnikové rady tohoto druhu mají totiž víceméně jenom charakter jakýchsi zástupných odborů: jejich smyslem je především chránit práva pracujících, proti potenciální zvůli ze strany soukromého majitele respektive kapitálu. To je sice bezpochyby pozitivní funkce; ale sama o sobě ještě nepřináší opravdovou zaměstnaneckou samosprávu.

O skutečné zaměstnanecké samosprávě je možno hovořit prakticky jenom tehdy, když tato má přímou a autonomní rozhodovací pravomoc ohledně interních rozhodnutí v rámci podniku, a to především při

– rozhodování o výši mezd

– rozhodování o intenzitě práce

– rozhodování o propouštění zaměstnanců.

Teprve v případě kdy má podniková rada právo rozhodovat nebo přinejmenším spolurozhodovat v těchto otázkách, jedině tehdy je možno hovořit o pravé zaměstnanecké samosprávě; neboť jenom tehdy mají zaměstnanci reálnou možnost sami (spolu)rozhodovat o naprosto zásadních otázkách týkajících se charakteru jejich práci a odměny za ni.

Podniková samospráva v roce osmašedesátém

S tímto vědomím se tedy můžeme blíže podívat na to, jakým způsobem se plánovaly modely podnikové samosprávy v rámci reformního procesu roku osmašedesátého. Tady je klíčovým momentem uvědomit si jedno: už tehdy byla tato zaměstnanecká spoluúčast diskutována velice kontroverzně. Nebylo tomu tedy v žádném případě tak, že by se jednalo prostě a jednoduše o bezproblémový element celkového procesu demokratizace všech úrovní společenského a ekonomického života.

V první řadě (a právě tohle je ze strany zastánců podnikové samosprávy zcela pravidelně naprosto přehlíženo) tehdejší českoslovenští ekonomové měli před očima příklad jugoslávské podnikové samosprávy – a to sice jako příklad velmi odstrašující!

Orgány jugoslávské podnikové samosprávy měly pravomoci „pravé“ samosprávy, jak byly definovány výše; to jest především, měly pravomoc rozhodovat o výši mezd. Výsledek? Zaměstnanecké rady dopřávaly svým zaměstnancům nadměrně vysoké mzdy, které nijak nebyly kryty skutečným pracovním výkonem a ekonomickým výnosem daného podniku. Autoři programu „Levice“ zmiňují tunelování privatizovaných podniků po Listopadu jako odstrašující příklad kořistnictví soukromovlastnického elementu; ale v rámci oné jugoslávské samosprávy to byli fakticky sami zaměstnanci, kteří bez skrupulí „tunelovali“ svůj vlastní podnik! Který byl těmi nadměrnými a ekonomicky nijak neopodstatněnými mzdami samozřejmě zle zatížen; a jenom díky tomu že tyto podniky měly většinou monopolní postavení a nebyly tedy vystaveny přímé tržní konkurenci, mohly vůbec přežívat. Za podmínek volné tržní konkurence by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.

Krátce řečeno: princip podnikové samosprávy naprosto neznamená, že se zaměstnanci budou chovat ekonomicky odpovědně. Do hry vstupuje jeden zásadní moment, který byl vlastně příčinou ekonomického ztroskotání celého socialismu vůbec: že totiž místo předpokládaného socialistického kolektivismu zvítězil princip „košile bližší než kabát“. Zkrátka: zaměstnancům je daleko milejší jejich plat, nežli blaho jejich vlastní firmy.

Zdálo by se to ovšem být naprosto protismyslným počínáním, ruinovat svůj vlastní podnik; jenže jak se můžeme znovu a znovu přesvědčovat právě v současné době – ať už v souvislosti s děním okolo Donalda Trumpa nebo se současnou epidemií anebo i s klimatickou krizí – člověk je velice iracionální tvor, a v zájmu svého bezprostředního prospěchu skutečně dokáže zcela bezmyšlenkovitě podřezávat větev, na které sám sedí. A to samé co bylo řečeno o výši mezd, to samé platí i ohledně pracovního tempa: pokud by rozhodující slovo měli mít samotní zaměstnanci respektive jejich samospráva, pak je možno s naprostou jistotou uhadovat, že pracovní výkon by zcela dramaticky poklesl. A to samé platí ovšem i o propouštění zaměstnanců: podniková samospráva by bránila propouštění i těch zaměstnanců, kteří jsou pro daný podnik evidentně nadbyteční či jinak nepoužitelní. To všechno by ve svém souhrnu nevyhnutelně vedlo k propadu ekonomické efektivity podniku – a za podmínek volné tržní konkurence k jeho nevyhnutelné zkáze.

Samozřejmě, určitá část zaměstnanců by byla ochotna a schopna chovat se racionálně, tedy nezatěžovat vlastní podnik nadměrnými mzdami. Jenže – je nutno předpokládat, že by se v tomto ohledu osazenstvo podniku rozpoltilo na dva protichůdné, a pravděpodobně nakonec zle znepřátelené tábory: na tábor odpovědných zaměstnanců, a na tábor těch, kteří hledí jenom na výši vlastní mzdy a na nic jiného. Podíl těch rozumnějších by byl zřejmě vyšší v malých firmách, kde víceméně každý zná osobně každého, a především kde ekonomické a finanční proudy jsou jasně přehlédnutelné, a každý si může spočítat ekonomickou situaci firmy a její zatížení (nadměrnými) mzdami. Ovšem – čím větší firma, tím nepřehlednější je tento kauzální vztah mezi výší mezd a mezi prosperitou firmy; a tím větší a bezohlednější by byl tlak ze strany osazenstva na zvyšování mezd.

Zrekapitulujme si tedy: už v samotném roce osmašedesátém byl projekt podnikové samosprávy nemálo sporný; a jestliže radikální demokratizátoři žádali víceméně „čistou“ zaměstnaneckou samosprávu se všemi právy v oněch třech zmíněných oblastech (mzdy, intenzita práce, propouštění), pak vládní reformní ekonomové daleko spíše preferovali takový model, kdy by zaměstnanecké rady měly spíše jenom poradní charakter, zatímco operativní řízení firmy (včetně všech zásadních interních rozhodnutí) by činil podnikový management, mnohem více hledící na ekonomické potřeby celého podniku.

Pokusy o podnikovou samosprávu po Listopadu

Se zmíněnými problémy úzce souvisí i vývoj po listopadovém převratu v r. 1989. Autoři programového prohlášení „Levice“ tvrdí, že snahy o zavedení (respektive obnovení) zaměstnaneckých rad po listopadovém převratu byly uměle zardoušeny seshora, ze strany Klausových neoliberálů. Zatímco pracující vrstvy si prý přály opak, tedy zavedení samosprávy. Respektive oni argumentují tím, že po převratu si naprostá většina lidu nepřála rozbití socialismu, nýbrž jenom jeho demokratizaci.

Jenže jak už zcela právem poukazuje historik Rychlík ve své knize o vývoji socialismu v poválečném Československu, všechno záleží na tom, co si kdo vlastně konkrétně pod pojmem „socialismus“ představoval. Lidé by si tehdy samozřejmě přáli zachování pohodlných sociálních jistot z dob socialismu; jenže oni tehdy fakticky stáli před alternativou, buďto sociální jistoty, ale nevýkonná ekonomika (a tedy nízká životní úroveň), anebo tržní ekonomika – v principu asociální, ale s vysokou efektivitou a až přímo oslepující konzumní nabídkou. Třetí cesta tehdy fakticky nebyla možná; neboť jak jsme si vysvětlili výše, jakákoli sociální opatření která nějakým způsobem přesahují zavedený průměr zatěžují dramaticky firemní rozpočet, a v otevřeném konkurenčním prostředí nevyhnutelně vedou ke krachu, k zániku celé firmy.

To že po Listopadu tedy byly udušeny snahy po zřízení podnikové samosprávy, to nebylo primárně dílem nějakého démonického Klause a jeho neoliberálních pohůnků, nýbrž to bylo nevyhnutelným důsledkem tržní ekonomiky. Tržní ekonomika s její nemilosrdnou konkurencí se nesnáší se skutečnou samosprávou; podniky bez této samosprávy by vždycky měly vysokou konkurenční výhodu oproti těm, ve kterých by byla zavedena. Bylo by samozřejmě možno uvažovat o tom, že by byla zavedena povinně ve všech firmách; ovšem ve volné, pohyblivé, dynamické tržní ekonomice je něco takového reálně sotva možné, bylo by totiž zároveň nutno zajistit že všechny tyto podnikové samosprávy zavedou ta samá sociální opatření, to jest stejně vysoké mzdy, stejně vysokou intenzitu práce atd.atd. – a to je reálně naprosto nemožné zabezpečit.

III. Závěr

Závěrem je ještě jednou nutno připomenout, že model zaměstnanecké samosprávy z ideové dílny „Levice“ sestává ze dvou komponent – majetkového (akciového) spoluvlastnictví na jedné straně, a podnikových (zaměstnaneckých) rad na straně druhé. Přičemž tyto dvě komponenty se mají navzájem vyvažovat – princip ekonomismu (ekonomické racionality) má být vyvažován momentem zaměstnanecké samosprávy, demokracie, humanismu.

Nutno uznat: samotná tato myšlenka vzájemného vyvažování dvou protikladných momentů je naprosto správná, a je nutno jí vyslovit respekt. Problém je jenom v tom, že – jak vyplývá z našich analýz – především onen moment podnikové samosprávy je sám o sobě příliš rozporuplný, nežli aby mohl plnit funkci účinné a rovnovážné protiváhy. Celý komplex vztahů kolem vlastnictví, tržní ekonomiky, kapitalismu a samosprávy je ještě mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho vyřešit takovýmto relativně jednoduchým modelem.

K tomu je nutno připojit ještě jedno: programoví autoři „Levice“ veškerou svou pozornost upírají především na samotný moment samosprávy, sebeurčení. To jsou sice bezpochyby důležité hodnoty; ale samotný moment samosprávy či sebeurčení ještě zdaleka nezadává skutečnou a všeobsáhlou lidskou svobodu. To jsou dva pojmy, dvě skutečnosti, které se velmi pravidelně zaměňují.

V jedné části programového prohlášení „Levice“ se konstatuje, že otázka svobody je velmi komplikovaná, a že k jejímu zodpovězení bude ještě zapotřebí mnoho diskusí a bádání. To je naprosto správné zjištění; a je nutno jenom pozdravit, že osobnosti kolem „Levice“ jsou si tohoto problému vědomy, a chtějí ho řešit. Jenže, nedá se nic dělat: přátelům z „Levice“ je nutno vzkázat, že dokud nedokáží pozitivně vyřešit právě tuto otázku, pak vůbec nemají k dispozici dostatečný ideový fundament prakticky ani na založení nějakého hnutí; natož pak politické partaje. Otázka svobody souvisí podstatně s tím, jak chceme pojímat člověka vůbec, jeho místo a jeho určení na této planetě. Dřívější socialistické hnutí pracovalo s určitým obrazem člověka, který dnes už ale ztratil na platnosti. Pro budoucnost (a tedy už i pro současnost) je nutno vytvořit obraz zcela nový; a teprve na tomto základě je možno pak postulovat konkrétní politické požadavky a podnikat politickou akci.

———————————————————————————————-

V samotném závěru je možno konstatovat: podle programového prohlášení „Levice“ soudě je to v zásadě značně sympatický subjekt, který se poctivě snaží o humanizaci a demokratizaci především ekonomicko-sociálních poměrů; ale který přinejmenším v tuto chvíli ještě není v teoretické rovině tak daleko, aby byl v této oblasti schopen předkládat skutečně přesvědčivá a perspektivní řešení.

(Dokončení)

Zaměstnanecké spoluvlastnictví I.

Otevřený dopis členům strany „Levice“

Josef Poláček

Tak trochu oklikami jsem narazil na programové prohlášení relativně nedávno založené strany „Levice“. Z tohoto jejího programu mě nejvíce zaujala pasáž o zaměstnaneckém spoluvlastnictví; v neposlední řadě proto že se zde autoři textu odvolávají na reformní rok osmašedesátý, který je stálým předmětem mého zájmu. Cíle v tomto programu jmenované jsou bezpochyby sympatické, je za nimi cítit poctivá snaha „vrátit lidu vládu věcí svých“. Ovšem, nedá se nic dělat – v celé řadě bodů se znovu vracejí a opakují klasická levicová klišé, která sice mají ušlechtilé prosociální cíle, ale bohužel berou jen velmi malý ohled na realitu ekonomických vztahů. Napřed jsem zamýšlel mé kritické poznámky poslat jednomu z vedoucích členů „Levice“ (který nedávno na podobné téma napsal článek na stránkách Deníku Referendum); ale protože se jedná zároveň o témata která jsou tak či onak permanentně diskutována i na našem vlastním webu, a o kterých se tedy dá předpokládat že budou zajímavá i pro jeho účastníky, rozhodl jsem se nakonec tyto mé kritické úvahy zveřejnit ve formě „otevřeného dopisu“. Který si tedy stejnou měrou mohou přečíst jak členové „Levice“, tak i „Humanistických dialogů“.

I. Programové body „Levice“

Zrekapitulujme si napřed základní téze programového prohlášení „Levice“ ohledně zaměstnaneckého spoluvlastnictví, tak jak jsou v originále publikovány zde: https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/01/Verejne-LEVICOVINY.-vydani-1.pdf (Ještě je nutno zmínit, že onen text poukazuje ještě na nějaké další pokračování; ale to zřejmě doposud nevyšlo. Ale už v tom co bylo doposud zveřejněno jsou vytyčeny ve zřejmě dostatečné míře základní programové body, takže je možno už na tomto základě provést jejich kritické zhodnocení.)

Programové téze „Levice“ na poli zaměstnaneckého spoluvlastnictví jsou tedy v zásadě tyto:

– V průběhu listopadového převratu r. 1989 si lidé přáli nikoli odstranění socialismu, nýbrž jeho zhumanizování; kromě jiného si přáli demokratizaci ekonomického sektoru, to jest nastolení možnosti spoluúčasti zaměstnanců na vedení jejich firem. Tato možnost však lidem reálně dána nebyla; místo toho se prosadil klausovský neoliberální model výhradně soukromého vlastnictví, spojeného s diktátem zisku nad celým produkčním procesem i nad samotnými zaměstnanci.

– Tento fatální krok je tedy nutno revidovat; demokratizaci a humanizaci celé produkční sféry je nutno provést především prostřednictvím dvou základních institutů:

– Za prvé prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, které ze zaměstnanců udělají reálné spoluvlastníky firmy ve které pracují; a tím se zároveň zvýší míra jejich identifikace s firmou, jejich vlastní zájem na zdravém fungování a prosperování firmy.

– Za druhé prostřednictvím zaměstnaneckých rad, na jejichž základě se zaměstnanci budou moci podílet na strategickém řízení podniku, čímž se zamezí případným nekompetentním rozhodnutím technokratického managementu; a zároveň zde zaměstnanci získají možnost ovlivňovat i interní rozhodnutí v rámci firmy, například v oblasti zdravého pracovního prostředí.

– Tato dvojí účast zaměstnanců na vlastnictví a řízení firmy pak vytvoří potřebnou rovnováhu mezi tím, že zaměstnanci budou na jedné straně motivováni k vykonávání poctivé a odpovědné práce ve prospěch firmy – ale zároveň budou moci zabránit svému nemilosrdnému vykořisťování, ke kterému vždy přinejmenším tenduje ryze soukromovlastnický kapitál.

II. Kritické přezkoumání programu „Levice“

Není pochyb: každý komu se jedná o pravou humanizaci a demokratizaci produkčního procesu a v něm vznikajících společenských vztahů nemůže jinak nežli tento program „Levice“ pozdravit. Jeho požadavky jsou – z čistě morálního hlediska – oprávněné a spravedlivé, a z tohoto hlediska není proti nim možno mít zásadních námitek. A především je nutno pozdravit, že je zde přítomno základní povědomí o tom, že konečný stav musí být oboustranně vyvážený; že je tedy nutno nalézt rovnováhu mezi nutností produkční efektivity na straně jedné, a mezi požadavkem humánních, snesitelných pracovních podmínek (a pracovního tempa) na straně druhé.

A. Zaměstnanecké akcie

Tady je nutno v prvé řadě konstatovat: tyto „zaměstnanecké akcie“ samozřejmě už dávno existují. A jakousi podivuhodnou shodou okolností v nejvyšší míře zřejmě v samotných Spojených státech – tedy právě ve vedoucí zemi současného kapitalismu! Zdá se tedy, že samotná existence zaměstnaneckých akcií ještě nijak nemá potenciál zlomit samotnou moc kapitálu nad člověkem (pracujícím).

Ovšem: je nutno zmínit, že z programového prohlášení „Levice“ nevyplývá zcela jasně, jestli vlastním cílem mají být zaměstnanecké akcie jako takové – anebo ale takový stav, kdy by zaměstnanci prostřednictvím akcií vlastnili celou firmu. To by byl samozřejmě dost podstatný rozdíl.

Je nepochybné, že možnost vlastnit akcie podniku kde je dotyčný pracovník zaměstnán má vždy pozitivní efekt v tom, že on za prvé participuje na výsledcích (tedy na zisku) firmy; a za druhé protože se cítí být v určité míře jejím spoluvlastníkem, může se s ní (i s jejím vedením) lépe identifikovat, a celkově se v ní cítí spokojeněji. Ovšem: onen poukaz na rozšířenost těchto zaměstnaneckých akcií v USA nevyhnutelně budí pochybnosti, jestli se ve skutečnosti nejedná pouze o další, a to dost zákeřný trik kapitálu: zaměstnancům se sice přepustí určitá míra akcií a tedy i určitá míra spolupodílnictví na zisku – ale kapitál tím získá tu nedocenitelnou výhodu, že nyní on už nebude muset své zaměstnance honit k maximálnímu výkonu, nýbrž že zaměstnanec se nyní stane svým vlastním drábem! Když s vidinou vyššího zisku bude nemilosrdně „huntovat“ své vlastní zdraví, jenom aby si mohl dopřát více zisku a více konzumu.

Jak řečeno do jisté míry jiný stav by byl tehdy, když by sami zaměstnanci byli jedinými akcionáři; když by tedy byli přímými, výlučnými vlastníky své firmy. Pak už by tu nebyl žádný – externí – kapitál, který by je mohl vykořisťovat, v zájmu kapitálových vlastníků.

Ale – právě tady se dostáváme k jednomu krajně důležitému momentu; a to sice právě k tomu, který přívrženci levice znovu a znovu naprosto přehlížejí. Vraťme se o kousek zpátky: bylo řečeno a konstatováno, že vlastnictví podnikových akcií naprosto může – a má – ten efekt, že zaměstnanec je pak „sám sobě drábem“. Na tomto efektu se ale nemění naprosto a vůbec nic jenom proto, když zaměstnanci vlastní prostřednictvím akcií celou firmu! Naopak: čím větší podíl na firmě (a tedy na výsledném zisku) vlastní jednotlivý zaměstnanec, tím více je poháněn k tomu vyždímat sám ze sebe maximální výkon! Fakticky zde vzniká stav velmi podobný práci v akordu; a odbory celého tohoto světa vědí velice dobře proč proti práci v akordu vedou permanentní boj, protože ta je přesně takový systém, který pracovníka fakticky nutí „dobrovolně“ pracovat až do úmoru!

Jinak řečeno: ten pouhý fakt že zaměstnanci vlastní celý firemní kapitál ještě nijak nebrání tomu, že ve skutečnosti je to právě tento kapitál sám, který vládne nad pracovníkem, který z něj ždímá maximální výkon, který ho nutí vykořisťovat sám sebe! Právě v tomto bodě se skrývá klasická iluze levice, když uvěří tomu, že jenom a pouze samotný moment (formálního) vlastnictví má potenciál zlomit moc kapitálu nad člověkem. (Ostatně, tento fenomén jsem rozebral i v mém nedávném textu „Perspektivy socialismu“.)

Ještě jednou tedy: i když vlastnictví firemních akcií má sice pro pracovníka bezpochyby určité pozitivní efekty, samo o sobě ho ještě zdaleka nečiní pánem jeho vlastního osudu. I nadále je ovládán potřebami kapitálu, nemilosrdného zákona neustálé maximalizace zisku; jediný rozdíl je v tom, že jestliže předtím jasně viděl a cítil stav svého vykořisťování, nyní se nechává vykořisťovat naprosto „dobrovolně“, a ještě si přitom pěstuje iluzi své vlastní svobody.

(Pokračování)

Perspektivy socialismu

Josef Poláček

Tento text je doplňkem k mé sérii úvah o podstatě systému reálného socialismu. V těchto analýzách jsem dospěl k závěru, že podstatné znaky reálného socialismu je možno popsat a vysvětlit čistě v rámci samotné marxistické teorie, a to sice analogií s ekonomicko-společenským modelem tzv. „asijského výrobního způsobu“. Ovšem tento produkční způsob by se mohl někomu zdát přece jenom příliš exotickým, nežli aby nám mohl poskytnout nějaké bezprostředně srozumitelné vysvětlení ohledně charakteru a budoucích možností vývoje (reálného) socialismu.

Připomeňme si tedy ještě jednou: nejedná se o tento „asijský výrobní způsob“ jako takový. Jedná se především o toto: ať zavedeme jakýkoli model socialismu, vždycky a za všech okolností budeme konfrontováni s tím samým základním problémem. Který se vynořuje pravidelně vždycky, když se pokusíme jak produkční sféru, tak ale i sféru společenských vztahů organizovat na základě principu totálního kolektivismu. A kterýžto problém se historicky poprvé objevil právě v souvislosti s oním „asijským výrobním způsobem“. Takže při zavedení socialistických modelů nebyl zásadní problém v jakési „předčasnosti“ tohoto pokusu, ani ve specifických ruských podmínkách. Tento problém je principiální, systémově podmíněný. Nelze se mu vyhnout.

Jedná se v prvé řadě o holou otázku vlastnictví. Ano, ta původní myšlenka socialismu byla dozajista sugestivní: všechny továrny a všechny další produkční prostředky už nebudou ve vlastnictví skupiny privilegovaných jedinců a skupin; nýbrž všechno bude patřit nám, pracujícímu lidu. Všechno tedy bude společné, nebude žádných příčin pro vzájemné spory; společnou produkci a vůbec společné záležitosti budeme řídit a spravovat rozumně a po vzájemné dohodě.

Ten efekt, ke kterému pravidelně dochází po zavedení tohoto kolektivního (respektive celonárodního) vlastnictví je mezitím už dostatečně znám: toto „společenské vlastnictví“ je ve skutečnosti naprosté abstraktum. Jakmile je odstraněn vlastník individuální, soukromý, pak je naprosto přervána vazba mezi produkcí na straně jedné, a mezi vlastníkem ve smyslu hospodáře na straně druhé. Není tu náhle nikdo, kdo by byl s konkrétním produkčním prostředkem spjatý celou svou osobou, který by na jeho prosperitě, na jeho efektivitě měl eminentní vlastní osobní zájem. Lid jako celek nemůže, nedokáže být vlastníkem jinak, nežli v ryze formálním smyslu. Tento abstraktní, anonymní celek vůbec nemá reálnou možnost vykonávat tuto pozitivní funkci vlastníka-hospodáře ve vztahu k jednotlivým, konkrétním produkčním místům.

Po instalování tohoto abstraktního „všelidového“ vlastnictví tedy dojde vlastně ke dvěma základním efektům:

– Za prvé, produkce o kterou se nestará řádný hospodář se nevyhnutelně propadne – kvantitativně, ale především kvalitativně. Jakákoli produktivní činnost, to je v prvé řadě neustálý, každodenní boj o kvalitu; a kde není neustálý dohled vlastníka-hospodáře, tam tato kvalita nevyhnutelně upadá. Nad běžnou produkcí – a tedy nad samotnými pracovníky – musí být neustálý dohled; jinak okamžitě poleví v pozornosti. Neučiní tak třeba úmyslně; ale jakmile zde není ten tlak „shora“, tedy od majitele-hospodáře, pak prakticky není možné, aby každý pracoval – jenom na základě jakéhosi ušlechtilého pracovního étosu – s tím samým nasazením, s tou samou pečlivostí, jako to činí za stálého dohledu majitele.

– Druhý efekt je pak ten, že na místo onoho abstraktního, tedy fakticky zcela fiktivního „všelidového“ majitele pak musí nastoupit majitel skutečný, reálný. Který si fakticky přivlastní atributy majitele, tedy právo řídit, právo rozhodovat, právo ovládat. Řekli jsme si, že onen „všelidový vlastník“ je nakonec vlastníkem pouze formálním. Vzniká nám tu tedy stav, že tu na jedné straně stojí vlastník oficiální, ale pouze formální, fiktivní (to je onen „lid“) – zatímco na straně druhé stojí někdo, kdo sice oficiálně žádným vlastníkem není (pouze pověřeným správcem); ale který je ve skutečnosti vlastníkem reálným, neboť fakticky vykonává všechna vlastnická práva. Tímto faktickým – byť nepřiznaným – vlastníkem je určitá společenská vrstva či skupina, která ovládá řízení státu, a tedy i řízení ekonomiky. Marx a Engels ve svých pozdějších létech – když už přece jenom poněkud nahlédli naprostou nereálnost svých původních představ o tom, že veškerou produkci by za komunismu měly přímo řídit „asociace bezprostředních producentů“, tedy dělníků – tak poté teoretici marxismu připustili, že i za komunismu bude společnou produkci muset spravovat a řídit centrální vláda. Jenom že – prý – tato vláda „bude pouze vládou nad věcmi, nikoli nad lidmi“.

Ovšem, Marx a Engels se nijak nezdržovali vysvětlováním, jak by to vlastně mělo fungovat: je tu tedy dán nějaký vůdčí subjekt který fakticky ovládá a řídí veškeré produkční procesy – a přitom se ale jeho rozhodnutí, jeho řídící pravomoci nijak osobně nemají dotýkat těch, kteří v této produkční sféře pracují! Když i podle základních principů samotné marxistické teorie materiální sféra určuje všechno ostatní; a tedy kdo ovládá ekonomiku, ten ovládá nutně i všechno ostatní! A to samozřejmě i včetně těch, kdo jsou v této ekonomice činní.

V minulosti se mnohokrát diskutovalo o tom, jak se jenom mohlo stát, že se původní čistá myšlenka socialismu, všeobecné produkční i veškeré jiné pospolitosti mohla v reálných dějinách natolik zvrhnout, ve vládu úzké skupiny lidí nad celým zbytkem společnosti. Toto převrácení mocenských poměrů od samosprávy lidu, od jeho vlády nad věcmi svými v nadvládu jedné kasty či třídy se většinou vysvětlovalo subjektivně, tedy jako svévolný akt oné nově vládnoucí skupiny. Ovšem – z toho co bylo řečeno výše jednoznačně vyplývá, že oni vlastně vůbec nemohli jinak. To abstraktní, anonymní „všelidové vlastnictví“ svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou nevyhnutelně vede k tomu, že tento fiktivní všelidový vlastník musí být substituován nějakým vlastníkem reálným, který bude schopen vykonávat reálné atributy vlastníka. Samozřejmě, ten subjektivní moment je také vždy přítomen, toto odrodilství dřívějších revolucionářů od svého vlastního lidu; ale rozhodujícím faktem je to, že „příležitost dělá zloděje“. Tato příležitost k reálnému uchopení panství ve státě a v produkci je dána naprosto objektivně; a kde je příležitost, tam se zloděj najde už vždycky.

Pro levici by tato skutečnost měla znamenat jedno definitivní poučení: přestaňme se jednou provždy utápět v iluzích, že až jednou bude provedena „ta správná“ revoluce, s „těmi správnými“ revolucionáři (přičemž každá levicová frakce je o sobě samé naprosto pevně přesvědčena, že právě ona je ta správná a ušlechtilá) – že potom se konečně podaří zavést ten jedině správný, čistý, nezkalený a nezkažený socialismus. Úmysly těchto revolucionářů mohou být jakkoli čisté a ušlechtilé; ale proti realitě materiálních vztahů nezmohou nakonec naprosto nic. Tyto reálné vztahy si nakonec vždycky samy vynutí toto převrácení, kdy se „ve jménu lidu“ reálného výkonu vlastnictví, a tedy i reálné moci ve státě zmocní jenom určitá, kvantitativně omezená vládnoucí skupina. Čistě objektivně to nemůže dopadnout jinak.

Tak jaké jsou tedy perspektivy socialismu do budoucna? Jsou ještě vůbec nějaké? – Jisté je: nějaký „socialismus“ ve smyslu veskrze kolektivního, komunistického vlastnictví zůstane provždy jenom utopií. Samotné objektivní, strukturální podmínky jeho vznik vůbec neumožňují. Znamená tento fakt ale nutně zároveň, že by nebyl vůbec možný žádný jiný druh či způsob socialismu?

Uvědomme si: samotná skutečnost bude vždycky příliš komplexní, tedy ambivalentní, rozporuplná, než aby bylo možné ji uvést do stavu naprosté homogenity (pospolitosti) jinak, nežli aby se přitom násilně nepotlačily některé její – legitimní – součásti a momenty. V tomto smyslu tedy socialismus není možný. Ale – pokud pod „socialismem“ nerozumíme nakonec nic jiného nežli prostý fakt „vlády lidu nad věcmi svými“, pak není žádného důvodu tento projekt, tuto ideu vzdávat. Tuto reálnou vládu je ale nutno postavit na zcela jiný základ; je možno se k ní dostat jenom zásadní restrukturalizací samotných produkčních vztahů. Principiální chyba levice je v tom, že vždycky znovu a znovu převrací poměr věcí: že na první místo staví otázku vlastnictví. A domnívá se, že už jenom změnou vlastnických poměrů bude možno zásadně humanizovat celou produkční, a tím i státně-společenskou sféru. Toto už sám Marx viděl naprosto jinak; on věděl, že k rozhodujícímu pohybu musí napřed dojít na samotné základně, tedy v produkčních vztazích; změna vlastnictví je až pak jenom tím zcela posledním aktem celého dějinného procesu. (Dalo by se říci: změna vlastnických poměrů je až jenom tou pověstnou „třešničkou na dortu“.) Marx pouze učinil chybné předpoklady ohledně vlastní dynamiky této „materiální základny“.

V každém případě celou sféru vztahů vznikajících v procesu produkce (a přerozdělování) je nutno promyslet od počátku znovu. Vůdčí myšlenkou přitom už nesmí být pouhé „jak zkolektivizovat vlastnictví“, nýbrž jak zhumanizovat tuto produkční sféru. Socialismus, to je nakonec jenom slovo. Naprosto rozhodující je konečný cíl, a to je právě ono zhumanizování; tedy stav, kdy člověk se stane skutečným subjektem, středobodem a účelem své vlastní produkční činnosti, nikoliv jejím víceméně pasivním, ovládaným objektem. „Socialismus“ tady znamená jenom tolik, že této humanizace produkce není možno dosáhnout bez přítomnosti určitého základního momentu vzájemné pospolitosti, solidarity; ale už nikdy se nesmí opakovat ten fatální omyl, že by se korzet dogmaticky pojaté pospolitosti násilně navlékal na přirozené, spontánně vzniklé produkční i jiné společenské vztahy.

Sarepta na Volze

Eva Hájková

Slavný ruský spisovatel a filosof L. N. Tolstoj ještě před svou smrtí vzpomínal, jak si v dětství se svými sourozenci hrával na „mravenčí bratry“. Nejstarší z bratrů – Nikolaj totiž ostatním dětem vyprávěl, že kdesi pod zemí je ukryta kouzelná hůlka. Až ji jednou někdo najde a rozluští tajný nápis na ní, svět se jako zázrakem úplně promění. Stane se místem lásky a porozumění mezi lidmi, protože ze všech lidí se stanou „mravenčí bratři“. Záhadní „mravenčí bratři“ byli pravděpodobně moravští bratři, o nichž Nikolaj musel někde slyšet nebo číst, že žijí v lásce a svornosti. Jenom si asi popletl pojmy – vzhledem k podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec).

Kde asi mohli -Tolstoj nebo jeho bratr – už jako děti slyšet o moravských bratrech? Těžko soudit. Ale moravští bratři z hornolužického Ochranova vysílali své misionáře do různých koutů světa. Jednou z jejich vedlejších osad byla také ruská Sarepta.

Sarepta byla založena v Dolním Povolží, poblíž města Caricyn (dnešní Volgograd) v roce 1765. Moravští misionáři přišli do Ruska na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která kvůli hospodářskému oživení málo osídlených oblastí s radostí podporovala usazování německých kolonistů. O bratřích slyšela jenom ty nejlepší reference. Zajímala se o zásady jejich víry i bratrského zřízení obce a usoudila, že jejich způsob života připomíná prvotní biblickou církev. Slíbila jim politické i náboženské záruky v případě, že se v Rusku usadí. Jedním z privilegií bylo zproštění vojenské služby.

Ochranovské vedení nabídku nejprve odmítlo. Měli zájem vysílat misionáře, nikoli kolonisty. Nakonec ale usoudili, že jde o příležitost šířit evangelium v oblastech, kde žijí Kalmykové a jiné stepní nebo horské národy. Mezi prvními osadníky byl Čech Josef Kučera .

Osada byla pojmenována pode biblické Sarepty, v níž pobýval prorok Eliáš, ale možná na ten nápad přivedl zakladatele i název řeky Sarpy, která na tomto místě ústila do Volhy. Stepní oblast vypadala zprvu tak vyprahle a bezútěšně, že to bratří chtěli po krátkém pobytu vzdát a vrátit se domů. Nebylo jim jasné, čím se budou živit. Nakonec ale vytrvali a brzy se dostavila prosperita. Osada se po několika letech rozrostla asi na dvě stovky obyvatel. Později jich zde žilo až tisíc.

V roce 1772 se konala první bohoslužba v nově postaveném kostele. První dřevěné domy byly brzy nahrazeny kamennými, což bylo tehdy široko daleko vzácností. Krátce po založení museli osadníci čelit povstání Jemeljana Pugačova, který osadu zapálil a srovnal se zemí. Obyvatelé se naštěstí včas ukryli, takže nikdo nezahynul.

Za krátký čas se Sarepta stala jedním z hospodářských a kulturních center regionu. Sarepťané významně přispěli k rozvoji místní ekonomiky. Vybudovali systém zavlažování. Prosluli pěstováním zemědělských plodin – hořčice, brambor, melounů a dalších. Postupně se v Sareptě rozvinula potravinářská výroba – vyráběli melounové pivo, hořčičný prášek, olej, perník a další produkty, které byly pro svou kvalitu žádány po celém Rusku. Sarepťané byli známí také výrobou tkanin, mýdla a oblíbeného balzámu. Objevili léčivé prameny a založili lázně, muzeum a veřejnou knihovnu. Osadníci se mohli chlubit nejlepším vzděláním v regionu. Studovali lingvistiku, historické disciplíny a přírodní vědy. Lékaři a lékárníci ze Sarepty se stali nejvyhledávanějšími v širém okolí. Sarepta byla dlouho požehnáním pro celé Dolní Povolží.

Nežili tu jen Němci. Osadníkem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, národnost či vyznání (mimo pravoslavné křesťany, což prý zakázala sama carevna), pokud přijal řád, jímž se zdejší komunita řídila. V Sareptě se na první místo kladla nezištná práce pro obec. Sňatky se uzavíraly až po třicátém roce věku, aby mladí lidé co nejdéle sloužili obci s plným nasazením. Do té doby bydleli muži a ženy odděleně, ve zvláštních domech, což odpovídalo způsobu života všech ochranovských obcí. Adepti pro manželství se vybírali losem z několika vhodných kandidátů. Děti byly od časného mládí vychovávány společně. Obec jim byla též rodinou. Za celou dobu existence Sarepty se prý na jejím území nestal jediný trestný čin. Věnovat se hlučným zábavám nebylo mezi osadníky zvykem.

Vesnice měla půdorys ve tvaru kříže, jejím srdcem byl kostel. Na věži měl hodiny se dvěma ciferníky. Bronzové ručičky na černém ciferníku obráceném k náměstí odpočítávaly pozemský život lidí a bílé hodiny obrácené směrem ke hřbitovu symbolizovaly věčný život v nebeském království.

Misionáři odcházeli na Kavkaz a mezi Kalmyky, ale celkově prý nebyly zdejší misie příliš úspěšné. Na konci 19. století byla osada dána do správy luterské církve. Podle dostupných informací se zdá, že společné hospodaření už v té době ustupovalo soukromému.

Dvacáté století Sareptě (a povolžským Němcům vůbec) přineslo mnoho zlého. Světová válka, revoluce a následné represe přivodily zánik prosperující oblasti. Němci z Povolží byli za Stalina deportováni na Sibiř. Teprve na konci dvacátého století byli rehabilitováni.

Sarepta je dnes součástí Volgogradu. V roce 1989 zde byl na ploše sedmi hektarů vytvořen muzejní skanzen zahrnující 26 historických budov, v němž se dnes návštěvníci mohou seznámit s historií této pozoruhodné obce moravských bratří.

Dnešek je jistě nesmírný zázrak

Eva Hájková

„Dnešek je jistě nesmírný zázrak…“ – napsal před sto lety Jiří Wolker, můj oblíbený básník. A měl pravdu. Proč? Někdo může namítnout, že Wolkerův dnešek je náš včerejšek. Dávná minulost. Chronologicky ano, ale na druhé straně – dnešek je pořád dnešek, a tak je vlastně v jistém smyslu věčný.

Někteří lidé jsou alergičtí na optimistické představy světlých zítřků, protože v určité době se jimi hýřilo, zatímco pro někoho ty „světlé zítřky“ mohly tehdy znamenat velmi nepříjemný dnešek. Oslava dneška patří do trochu jiné kategorie než oslava světlých zítřků. Patří do kategorie radosti ze života – takového, jaký je. Včetně smrti jako jeho nedílné součásti, která přijde, až když „dlouhá cesta unavila, nohy bolí“. Básníkův v zásadě optimistický, důvěrný, soucitný a láskyplný pohled na svět byl později vystřídán pesimistickým postojem Těžké hodiny. Dnešek (i když stále stejný) přestal být zázrakem. Naopak, stal se těžkou hodinou, v níž se básník bránil „studeným stěnám pokoje svého uštěpačného“.

Minulost, současnost a budoucnost tvoří jakousi časovou osu, na níž se každý z nás pohybuje určeným směrem. Nejdůležitější na té časové přímce je bod, kde se právě nacházíme. Přítomný okamžik. Kdybychom věřili, že minulost je tak důležitá, že určuje naši současnost a budoucnost, přikládali bychom jí větší význam než jaký ve skutečnosti má. (Nemohu nic dělat, protože jsem se narodil s takovými a takovými omezeními – geny. Nebo – stalo se mi to a to, mám zranění z dřívějška, která zcela blokují mou budoucnost). Kdybychom žili výhradně budoucností, kdybychom pouze očekávali, co lepšího nám zítřek přinese, asi bychom opomíjeli dnešek. Někteří lidé tak možná žijí: Budu na tom lépe, až dokončím školu. Až najdu lepší práci. Až vydělám víc peněz. Až děti vyrostou. Až… Stále myslí jen na to, co bude zítra a život jim utíká mezi prsty. Nebo ještě hůř – zítřek je děsí a pak nemohou mít radost ani z dneška.

Předpokladem vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Jen v přítomném okamžiku můžeme být v kontaktu s Bohem. (Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! Mt 28, 20) Pouze v přítomném okamžiku může Bůh působit na zemi skrze nás.

Svou minulost nemůžeme změnit. Ani Bůh ji nemůže změnit. Svou budoucnost jsme schopni ovlivnit jen v omezené míře. Nelze ji detailně naplánovat. Bůh pro nás jistě zamýšlí tu nejlepší budoucnost. Ale bez přítomnosti by se budoucnost nemohla uskutečnit. Proto je přítomnost tak důležitá. Záleží na nás, jak se Božímu působení otevřeme v přítomném okamžiku, jak a k čemu toho okamžiku, v němž je přítomen Bůh, využijeme.

Nemáme tedy na budoucnost vůbec myslet?

Něco jiného je netrpělivě čekat na budoucnost, která mě vysvobodí z tíživé přítomnosti. A něco jiného je těšit se na budoucnost a zároveň se z přítomnosti radovat. Mohu se například zlobit, že prší, a netrpělivě vyhlížet slunce. Ale mohu se radovat z toho, že prší a těšit se přitom, že snad už brzy vysvitne slunce. Co když je ale dnešek opravdu nesnesitelný? Může to tak být z nejrůznějších důvodů. Jak řekl Job: „Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase : ‚ Kdy se snese večer?“ (Job 7,4) K čemu je život, když si člověk přeje, aby už ho měl co nejrychleji za sebou? Když si večer přeje, aby už bylo ráno, a ráno, aby už byl večer? Job si zřejmě nemyslel, že dnešek je nesmírný zázrak. Job trpěl, ale Bůh o něm věděl, Bůh s ním počítal, protože na něj vsadil. Věděl, že on přes všechna svá utrpení nikdy nebude Boha proklínat, a proto ďábel prohraje. Mělo to smysl.

Terezie z Lissieux shodou okolností zemřela ve 24 letech na tuberkulózu, stejně jako Jiří Wolker, Sužovaná úzkostmi a zlou nemocí se prý vyjádřila takto: „Trpím jen v jediném okamžiku. Protože myslíme na minulost a na budoucnost, ztrácíme odvahu a zoufáme si.“ Nikdo nemůže trpět celý život, ale jenom okamžik po okamžiku. Utrpení jen v tomto okamžiku se dá unést, zatímco pomyšlení na utrpení pokračující v budoucnu je nesnesitelné. Vypadá to, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. To, co nás rozkládá, je naše představa utrpení, nikoli samotné utrpení. Ježíš věděl, že není dobré myslet na to, co zlého nás v budoucnu čeká. „Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6, 34) Pokud jsme díky němu otevření Božímu působení v přítomném okamžiku, budoucnost můžeme s důvěrou přenechat Bohu.

Jak se vlastně má dnešní člověk a dnešní svět, který už celý rok trpí pandemií, postavit k přítomnosti? Mohli bychom i v této nemožné době souhlasit s tím, že dnešek je nesmírný zázrak? Pokud právě netrávíme své dny v nemocnici na dýchacím přístroji, nebo pokud nám zrovna není příšerně zle, či netrpíme strachem o život někoho blízkého, tak si myslím, že by to pro nás nemusel být takový problém. Záleží ale také na tom, co si pod pojmem zázrak představujeme. Nejsme jako ti, kterým Ježíš řekl: „neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte“ (Jan 4, 48), popřípadě „pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení“ (Mt 12, 39)? Musí být zázrak něco, co se naprosto vymyká přirozenému řádu věcí? Nebo je zázrak něco, nad čím žasneme, jenže náš problém tkví v tom, že se nám už nic nezdá dost hodno úžasu?

Jsem o něco déle než rok v důchodu a přiznám se, že jsem si to období představovala trochu jinak. Myslela jsem si, že budu častěji jezdit za vnoučaty, která mám v Německu. Že budu navštěvovat bývalé kolegy. Netušila jsem, že budu svůj důchod trávit v roušce a v lockdownu. Žiji na vesnici, v místě, které není nijak zvlášť atraktivní. Nebydlím ani pod horami ani u řeky ani v památkové oblasti. Když prší, tak jsou mé možnosti, kam se vydat na procházku, velmi omezené. Autem nejezdím. Ale když se procházím, byť po stále stejných trasách, ráda pozoruji mraky na obloze, jiskry na sněhu, odraz slunce v kalužích, vzrůstající obilí, rozkvétající polní květiny, přelétající ptáky….

Nosím s sebou foťák a mám radost, když se mi podaří udělat nějaký zajímavý snímek. Třeba vyfotografovat babočku sedící na stéble trávy. Netvrdím, že to musí každému stačit ke štěstí. Ani mně to dřív nestačilo a mockrát v minulosti jsem se úplně zbytečně trápila. Člověk má sklon k negativnímu myšlení a musí tomu denně nebo i několikrát za den čelit. I mně se stává, že je mi z různých příčin smutno. Ale dnes už, na rozdíl od dřívějška, vím, že to zase přejde. Nakonec, i smutek je třeba prožít. Každý okamžik lze prožívat jako plnost existence a tedy vlastně jako věčnost.

Měli bychom si uvědomit, že dnešek je nesmírný zázrak, protože toto je náš život. Žijeme. A i když si připadáme bezmocní, nejsme tak úplně bezmocní. Spoustu věcí, které jsme dřív mohli, sice dnes nemůžeme dělat – například cestovat, chodit do společnosti a j. Ale pořád můžeme někomu zatelefonovat. Nebo se můžeme na někoho, kdo je právě v našem dosahu, usmát. Můžeme mu říct vlídné slovo. Můžeme mu pomoci v nějaké jeho „těžké hodině“. Úzkost se dá lépe zvládat společně, pokud je nám dána ta možnost. Ať se děje, co se děje, stále žijeme. A dokud žijeme, máme naději, že se všechno změní k lepšímu. To, že existujeme, vůbec není samozřejmost. Proto souhlasím s tím, že dnešek je přes všechno, co se děje, nesmírný zázrak.

A neptej se zda Zemí otáčí…

Aneb o věcech velkých a malých

Josef Poláček

Tímto se tedy uzavírá volná trilogie článků, spojených jménem a osobou české zpěvačky Petry Černocké. Přičemž právě až tento třetí díl je opusem hlavním, vůči kterému byly první dva díly víceméně jenom úvodem. Totiž – v té době kdy jsem v hlubinách internetu pro mě jaksi znovuobjevil tuto zpěvačku, se událo několik věcí, bezprostředně samostatných, které se pak ale v mém vědomí spojily v jeden navzájem provázaný celek. A byla to nakonec tato vnitřní spojitost, která pro mě byla impulsem pro sepsání této úvahy.

Sešly a propojily se tu především tyto tři momenty: za prvé samotné zpívání Petry Černocké, za druhé zdejší hovory na HD o poetice české, jmenovitě semaforské písňové tvorby; a k té třetí záležitosti musím ještě podat krátké vysvětlení. V té samé době kdy jsem byl tak či onak v kontaktu s oněmi dvěma prvními událostmi jsem měl soukromou výměnu mailové korespondence s paní Hájkovou; vlastně zcela banálně-technické záležitosti, ale v té souvislosti jsem spustil jakési meditace o vztahu velkých a malých věcí, a především o relativnosti obojího.

Za normálních okolností by tím celá věc pro mě byla uzavřená, a už bych se jí více nezabýval. Jenže – právě za té zmíněné konstelace se mi všechny tyto tři události náhle spojily v jednu jedinou: filozofování o smyslu velkých a malých věcí, česká poetika, a písně Petry Černocké. Totiž: především její jedna zcela konkrétní písnička. Já jsem tuto písničku už uvedl a jmenoval v první části této trilogie, jakožto právě tu která se náhle a nečekaně a tak hluboce usadila v mé mysli: „Píseň na pět řádků“.

Jenže: v tomto prvním vyprávění jsem z oné písničky citoval jenom tuto její první, vlastně titulní řádku: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Jenže pro tuto úvahu je klíčové až pokračování textu oné písně: „…a neptej se zda Zemí otáčí!“ Pro připomenutí uvedu ještě jednou adresu internetového úložiště: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Takovéto sdělení, takovýto postoj by vlastně musely být hozenou rukavicí, bojovou výzvou pro někoho – jako je autor těchto řádků – kdo zastává a hlásá prioritní význam velkých věcí, velkých myšlenek, vysokých idejí které mají potenciál pohnout světem, pohnout dějinami. A najednou se tu zjeví jakási osůbka, která s odzbrojující bezstarostností svého mládí zvolá do světa: „Neptej se na to co je velké nebo malé, zazpívej si prostě se mnou mou písničku, a neptej se zda Zemí otáčí!“ Není tohle snad skutečně frontální atak na všechno velké, podstatné, vznešené?… A co hůře, není to snad přímo glorifikace banality, na úkor věcí velkých a podstatných?

Ovšem: paradoxně to byl právě autor těchto úvah, který ve zmíněné výměně názorů s p. Hájkovou argumentoval ve prospěch smyslu a důležitosti oněch zdánlivě „malých věcí“! Tak kde je tedy nakonec pravda, jaký je vlastně vztah velkého a malého, dějinně převratného a spontánně osobně prožívaného?

„Není malých věcí,“ říkají mudrci; a dozajista mají pravdu. Ale – kdybychom se spokojili jenom s touto větou, zůstali bychom stát nebezpečně blízko banalitě. Tady je zapotřebí jít ještě o něco dál. Vyostřeme si ještě celou záležitost, doveďme ji až na samotnou hranici. A poslechněme si ještě jednu písničku té samé zpěvačky: https://www.youtube.com/watch?v=Kd6Ts2toUFA

Tato písnička nese prostý název „Hop hop“ – a ten jako by už sám vyjadřoval její obsah, její celé vyznění. A co teď s tím? Jak zhodnotit, kam zařadit toto hop-hop poskočení? Bylo by ovšem snadno možné říci, že je to písnička jednoduchá, banální, až přímo triviální. „Hop hop, cink cink“ – a nic více.

Ale – jaký je vlastně rozdíl mezi nekomplikovanou jednoduchostí takovéto písničky středního proudu, a mezi ryzí prostotou písně lidové, národní? Kterážto národní píseň bývá přece čítána ke zlatému pokladu lidové slovesnosti? Vždyť ve slovech těchto lidových písní často nebývá o nic více, nežli právě takovéto veselé, rozpustilé poskočení si. A přece… Přece tak někde vskrytu v pozadí za touto zdánlivě pouze bezprostřední rozpustilostí stojí hluboké zázemí celé lidové tradice, lidového ducha, duše našeho národa, jeho cítění, prožívání, jeho radostí i jeho bolestí.

Není to nakonec právě tato spontánně prožívaná radostnost to, co je základem veškerého života? Jestliže konečným smyslem a základem života má být štěstí – a že to takto viděli nakonec i tak přísní myslitelé jako byli Platón a Aristoteles – proč bychom tedy měli tuto hodnotu upírat tomuto pocitu štěstí, radosti, prožívanému v té nejjednodušší, nejpřirozenější podobě?… Jak by bylo možno i toho nejvyššího, „filozofického“ štěstí dosahovat, kdyby tu nebyl dán ten nejprvnější, nejpřirozenější základ spontánního lidského prožitku radosti?

Můžeme se na celou věc podívat také z trochu jiného úhlu. Soudí se někdy, že nejvlastnějším smyslem existence člověka a lidstva je – boj proti entropii. Všechny komplexnější struktury tohoto vesmíru mají nezadržitelnou tendenci k tepelnému vyrovnání svých energetických potenciálů – a tedy jaksi ke svému „rozpliznutí“. Kde není diference energií, tam není pohyb; a kde není pohyb, tam není nic. A je to nakonec jenom sám člověk, který může vědomě působit proti tomuto obecnému trendu k entropii – který může vytvářet útvary, artefakty vyšší, negentropické kvality.

To celé je možno vyjádřit i jednodušeji: jedná se o to, udržet míč ve vzduchu. Nenechat ho dopadnout na zem – neboť právě tam by došlo ke vzájemné neutralizaci energií, k ustrnutí pohybu. A vlastně každý z nás je účasten této hry – hry na udržení míče ve výšce, hry proti negativním silám entropie. Každý z nás svým dílem přispívá k vítězství, anebo ale k promrhávání tohoto tvůrčího potenciálu lidstva. A v tomto smyslu opravdu není rozhodující, jestli tímto hráčem je Platón nebo Petra Černocká. Nebo kdokoli z nás. „Se mnou zpívej píseň na pět řádků, a neptej se zda Zemí otáčí“ – v daném smyslu „Zemí otáčí“ každý náš jednotlivý čin a počin. A to i ten nejnepatrnější.

Bezpochyby; je dost málo pravděpodobné, že někdy za tisíc let – kdy se stále ještě budou studovat myšlenky velkého Platóna – že by si někdo poslechl i rozpustilé „Hop hop“ Petry Černocké. Budou se asi zpívat už písničky o hodně jiné; takové které budou vyjadřovat atmosféru a životní rytmus světa na počátku čtvrtého tisíciletí. A přece – i potom to bude stále ještě to samé udržování toho samého míče v té samé hře, v tom samém věčném zápase lidského ducha proti entropii. A ti budoucí hráči – a budoucí posluchači – budou nakonec stát právě na tom základě, který jsme vytvořili my, který jsme časům budoucím zanechali my. Všechno, co je děláno poctivě, opravdově a s ryzím zaujetím vstupuje do této hry, a zanechává v ní jednou provždy svou nesmazatelnou stopu.

„Se mnou zpívej píseň na pět řádků

a neptej se zda Zemí otáčí…“

Neptej se, a zpívej. Naší Zemí otáčí každý z nás, každým svým – i zdánlivě sebenepatrnějším – činem. Jde jenom o to, kterým směrem; zda vzhůru k vyšším sférám, anebo dolů k bezduché přízemnosti.

Jan Ámos Komenský – fantasta nebo prorok?

Eva Hájková

 V Komenském se podivuhodným způsobem mísí ryzí konzervatismus s vizionářstvím a se smyslem pro pokrok. K tomuto muži, který býval velmi oceňován, ale zároveň nebyl brán vážně, se hlásí i mnozí avantgardní surrealisté. Jeho chiliastické sny se prolínají s fantaskními vizemi technických vynálezů, dá-li se to tak nazvat. Mít tak Mojžíšovu hůl, se kterou onen prorok dokázal, že ho poslal Bůh! Nebo – ještě lépe – perpetuum mobile! Komenský by to využil k všenápravě světa, pro niž se snažil získat mnohé potentáty. Také on sám si někdy musel připadat jako prorok. Třeba jako plačící Jeremiáš. Vždyť se něco natruchlil pro osud svého národa i své Jednoty!

Na konci života ho posedla eliášovská myšlenka, k níž prý ho přivedli Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova. Totiž myšlenka o třech Eliáších a jejich úloze v dějinách lidstva. Komenský rozeznává v dějinách tři hlavní věky, z nichž každý měl svého Eliáše. Eliáš byl chápán jako prorok „navrátivý“ a prorok-napravitel církve. (Církví byl míněn Hospodinův lid, počínaje Ábelem). Prvním Eliášem byl Eliáš Tišbetský, který nezemřel, ale byl vzat vzhůru na ohnivém voze. Druhým byl Jan Křtitel. První Eliáš horlil pro Boha, druhý Eliáš pro Syna Božího. Třetí Eliáš, který má podle Komenského teprve přijít, bude horlit pro Ducha Svatého. 

Komenský sice v díle Eliášovy křiky (Clamores Eliae) zaznamenává, že mnozí lidé pokládali za třetího Eliáše Martina Luthera, případně jiného z reformátorů, přesto se nevzdává naděje, že třetí Eliáš teprve přijde. Zahrává si s myšlenkou, zda by jím mohl být on sám. Ale přemýšlí také, že Eliášů může být více. Čím jsou pro jednotlivé církve biskupové a pastoři, tím jsou pro obecnou církev apoštolové a Eliášové. Má-li být Eliášů více, pak chce být Komenský jedním z nich. Má-li býti jen jeden, uvažuje, zda by jím měl být on sám, a váhá při tom. V Clamores Eliae se vyznává: „Aj já, vědom si své slabosti, jsem Bohu říkal, říkám a budu říkat s Mojžíšem: Pošli, koho chceš; a s Izaiášem uvažujícím o seslání Eliáše: Aj já, mne pošli! Je však plně na Boží vůli, pošle-li mne nebo jiného.“ Náprava se má dít všeobecným osvícením. Cestou světla. Vždyť vlastností světla je to, že se šíří všemi směry, dokonce rychlostí blesku. 

Hluboce věřící postmilenialista Komenský vidí nutnost pustit se do všeobecné nápravy světa upadlého do temnoty, protože všenáprava konvenuje jeho představě člověka jakožto spolupracovníka na Božím díle. Člověku nepřísluší být jen pasivním pozorovatelem jsoucího světa. Eliášové, pokud by jich bylo víc, měli být „zváči k svadbě Beránka“ se srdcem prorockým. Zatímco první Eliáš pobíjel bludaře, budoucí Eliášové mají po křesťanském způsobu pobíjet pouze bludy, a sice mečem Ducha a Božího slova. Jejich povinností bude nastolit rovnost a harmonii, spojit vše, co Bůh nerozdělil, „navracovati srdce jedněch k druhým“…

Komenského vlastně můžeme počítat k utopistům. Název utopie, za níž se skrývá představa ideálního lidského bytí, společnosti, obce nebo státu, je odvozen od řeckého slova ú-topos, což znamená místo, které neexistuje (ne-místo). Utopie, které jsou umisťovány do určitého, byť nejsoucího místa, se nazývají prostorovými utopiemi. Utopisté, ať raně novověcí (T. Campanella, F. Bacon) nebo moderní (Ch. Fourier, R. Owen) tak či onak svým způsobem navazovali na Platóna. Platónská touha po jiném světě se může mísit s touhou po Bohu, jenž je přítomen ve svém stvoření. Ani Komenskému, který sama sebe označil za muže touhy, nebyl Platón cizí. Komenského utopie byla ovšem utopií univerzální a časovou  (zaměřenou do budoucnosti). Utopií, jejíž autor se zároveň snažil věrně držet Písma. Satan, vládce labyrintu světa, musí být na Boží příkaz spoután řetězem světla a pravdy a uvržen do temné propasti. Nový řád musí být takový, aby v něm platilo, že „vše volně plyne a v ničem násilí není“. Svět bude prost „všelikého kvaltování“ (jímž je míněno pachtění se za marnostmi). 

Komenský vysvětluje důvody své víry (postmilenialismu) v díle Cesta světla: První dvě z výše zmíněných tří epoch lidstva (věk bez Zákona, věk Zákona a věk Mesiáše) se dělí každá na dvě období. V prvních obdobích obou věků – věku bez Zákona i věku Zákona – se „církvi“ dařilo hůře, ve druhých lépe, protože byli zničeni její nepřátelé (kainovci potopou světa a faraónova jízda v moři). Analogicky Komenský vyvozuje, že i věk Mesiáše musí mít dvě období. V prvním byla církev pronásledována, ve druhém období bude vládnout s Kristem nad nepřáteli.

Je utopie hloupost? Většina současných ideálů (právní stát, rovnost ras a pohlaví, mír mezi národy, sociální péče, náboženská tolerance aj.) se prý poprvé objevila právě v utopiích, podobně jako se technické vynálezy objevily ve vědeckofantastické literatuře mnohem dříve, než byly realizovány v praxi. Sny a utopické vize jsou koncentrací společenských ideálů a tužeb. Vždyť M.L. King také nejprve snil svůj sen o rovnosti bílých a barevných obyvatel země. Díky snu se mu podařilo v té záležitosti aspoň trochu pohnout světem.

Komenskému se nepodařilo světem pohnout tak, jak měl v úmyslu, ač se bezpochyby zapsal zlatým písmem nejen do dějin pedagogiky. Jeho současníci mu vytýkali, že věřil „proroctvím“ lidí, kteří byli považováni za šarlatány. Proroctvím, které bychom dnes možná nazvali konspiračními teoriemi. Pro Komenského však měly útěšnou funkci. Za to, že si troufl otevřeně projevovat své nejhlubší tužby, se musel Komenský smířit s tím, že bude nazýván „pošetilým starcem“.

Komenský marně doufal v přejití „vichřic hněvu“ a vrácení české vlády do rukou národa. Nikdy se úplně nesmířil s doživotní ztrátou vlasti a s její porobou. Těšil se nějakou dobu aspoň tím, že by snad mohla sehrát ústřední roli ve všenápravě světa. 

Touha po všenápravě světa, po míru a svornosti všech lidí pod vládou Kristovou je výrazem Komenského hluboké lásky k Bohu i k celému stvoření. „Vždyť veškeré Boží pokolení je ve svém nitru krásné, ač se od sebe svou vnější podobou lišíme, třeba nás hyzdí skvrny, které z nás sejme náš Ženich, oddáme-li se mu všichni za Nevěstu, a žádná vráska nás nebude hyzdit více.“

Vzpoura barbarů

Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Věra Tydlitátová

Tento článek je převzat – se souhlasem autorky i provozovatele – z Nové Orientace, přílohy webové publikace Forum24

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo každý dospělý občan, jen zvýraznila odvěké sny a touhy stejně jako iracionální tenze přítomné v každé populaci.

Jinými slovy to, co dříve bylo skryto v náboženských komunitách, studijních kroužcích, ezoterických a mysterijních bratrstvech, revolučních buňkách, stolních společnostech, salónech a uzavřených klubech, se díky všeobecné možnosti vstupovat do politiky a vytvářet politickou poptávku i současné mediální revoluci stává politickými silami.

Historický exkurz

Divíme-li se tomu, jak mocně dnes plebejci ovládají veřejné dění, je třeba si uvědomit, že nejde o nový jev. Pěkným příkladem je vulgarizace společenského diskurzu po Badeniho reformě v roce 1896. Rakousko-uherský ministerský předseda Kazimír Felix Badeni za podpory mladočechů prosadil pro volby do Říšské rady tzv. pátou kurii s uplatněním všeobecného volebního práva. Na naše poměry bylo toto volební právo ještě dost okleštěné, netýkalo se žen a muži mohli volit teprve od 24 let. Tento bezpochyby pozitivní krok, který roku 1907 vyústil v zavedení všeobecného hlasovacího práva pro všechny muže, měl ovšem v českých zemích i svá negativa.

Zatímco od poslední třetiny 19. století v jistých kruzích již kvetl antisemitismus, ale stále zde byl korektiv z pozice vzdělané šlechty, inteligence, ba dokonce i císaře, nyní byly elity prostě přehlasovány. Všeobecné volební právo znamenalo, že mnozí politici museli či chtěli jít naproti poptávce chudých, nevzdělaných vrstev po nacionalismu, ale i antisemitismu. Vášně a iracionalita frustrovaných lidí držících náhle moc kontaminovala politickou soutěž. Nejen plebs, ale i jeho zástupci vsadili na hledání viníků neutěšených poměrů, přičemž v české společnosti byli obětními beránky Němci a Židé, jakož i sílící sociální demokracie.

Tak například Karla Luegera jeho ukazování na židovské škůdce po několika neúspěšných pokusech, kdy jej císař odmítl jmenovat, vyneslo roku 1897 až do křesla starosty císařského hlavního města Vídně. V českých zemích se v témže roce vzedmula vlna šovinismu a antisemitismu během voleb do Říšské rady. Mezi některými mladočechy, do té doby pokrokovou, liberální stranou středních a vzdělaných vrstev, vypuklo protižidovské třeštění. Mladočeský politik, rukavičkář Václav Březnovský, vsadil ve své volební kampani na nejnižší nenávistné pudy a soustavně argumentoval konspirační teorií o všeobecném židovském spiknutí. Na jaře roku 1897 založil a posléze vedl antisemitský spolek Národní obrana. Paradoxní je, že mnozí Židé mladočeskou stranu aktivně podporovali, po výbuchu nacionální a rasové nenávisti v jejích řadách však přešli k socialistům. Ačkoliv Březnovský útočil také na klérus, nakonec jej katolické strany podpořily proti socialistickému kandidátovi Karlu Dědičovi a Březnovský se stal poslancem.

Březnovský však nebyl jediný. Ve volbách roku 1897 uspěl též významný člen mladočeské strany Eduard Grégr, jehož zvolání: „Praha jest antisemitskou!“ bylo míněno pochvalně. Během voleb do Říšské rady podle Grégra prý židovstvo ukázalo svůj nevděk vůči českému národu. Od roku 1897 vznikaly nové antisemitské strany, neboť ambiciózní politici povzbuzení úspěchem populistů vycítili voličský potenciál. Síla veřejného mínění se brzy naplno odhalila během Hilsnerovy aféry.

Můžeme se smát, nebo…

V globalizované komunikační síti je nadmíru snadné aktivizovat plebejské a nespokojené davy a nasměrovat je do podobného řečiště, které vyneslo do křesla Luegera, Grégra nebo Březnovského, později pak řadu dalších včetně jistého malíře pohlednic, jehož jménem argumentovat není v diskusi slušné. Současní demagogové již nemusejí vydávat nevzhledné sešitky svých agitací, mají k dispozici sociální sítě s obrovským dosahem a možností bleskurychlé reakce na každý závan nálady veřejnosti. Nahrává jim i vizuální kultura, stále více populární díky všelijakým „nezaměnitelným obličejům“. Populističtí politici včetně úspěšných diktátorů velmi dbají na to, aby je bylo snadné karikovat, a tak i neobratný kreslíř dokáže vyjádřit jejich podobu, jestliže si pěstují například patku a knírek nebo huňaté obočí, výrazné brýle, odbarvenou kštici, úspěšné jsou i takové absurdity jako oranžový make-up.

Demagogům nahrává infantilní popkultura a jejich projevy jsou záměrně či bezděky komické. Můžeme v přímém přenosu detailně pozorovat celou plejádu neuvěřitelných figur od nejmocnějších mužů planety přes chlupatého, rohatého mamánka pomateně bloumajícího po Kapitolu až po podivně vystrojené frustráty s megafony, křižáky s lepenkovými štíty a vřískající paničky na pražských náměstích. Mimo kategorii „věřících“ je pak řada manipulátorů, kteří se skrytě vysmívají svým obětem, ale jejich hněv obratně využívají k vlastnímu prospěchu, ať finančnímu či mocenskému. Pro takové není problém děsit lidi islámským vpádem a na druhé straně s muslimy čile obchodovat. Jde o psychopaty, kteří se v politice zpravidla pohybují s obratností úhořů.

Můžeme se jim smát a je vskutku těžké to nedělat. Za výsměchem a karikováním je zřejmá touha přimět ty lidi, aby si uvědomili, že je něco špatně. Ale výsměch nikoho z nich nevede k sebereflexi, naopak je palivem, které pohání jejich nenávist. Na jednu stranu jim dává nimbus mučedníka, na druhou stranu pomáhá šířit jejich věhlas. I největší ztrapnění mají zapracováno ve svém souboru sebepotvrzujících floskulí, posiluje totiž jejich víru v konečné vítězství pronásledované alternativní pravdy. Namaluje-li si zoufalec, věřící, že Trump vyhrál volby a vskrytu připravuje svou epifanii, na zadnici rudé srdce, jeho obrázek prolétne sociálními sítěmi a jeho věhlas předčí slávu posledního nositele Nobelovy ceny. Nelze se nesmát, ale bude také třeba objevit cestu, jak tyto zoufalce nejen přesvědčit, že destrukcí se jejich život nezlepší, ale také jak jim účinně pomoci, aby se vymanili z bídy a nevzdělanosti, aby měl jejich život smysl a aby byli užitečnější sobě i druhým. A ano, musíme vědět, že mezi nimi nejsou pouze pologramotní zoufalci, ale že mentální infekce zasahuje mnohdy i vysokoškolsky vzdělané, ale z nějakých důvodů nespokojené, ukřivděné, omezené, infantilní a snadno manipulovatelné jedince.

přesvědčovat?

Zdánlivě je řešením nebezpečného trendu, kdy na celém světě vyhřezává nenávist a hloupost, trpělivé poučování a přesvědčování. I k tomu sociální sítě nabízejí řadu příležitostí. Můžete se zapojit do diskusí, můžete zpracovávat sofistikované analýzy, ukazovat grafy, odkazovat na odborné autority. Je pravda, že je to kultivovanější způsob než výsměch. Ale je účinný? Každý, kdo se o to pokouší, zjistí, že má co do činění se sektářským myšlením, v němž pro racionální argumenty není místo. Jakmile je jeden blud vyvrácen, ihned se vynoří jiný pomatený výklad. Názorně to lze ukázat na zřetězení konspirací o údajném převzetí moci Donaldem Trumpem i po nedávno prohraných volbách. Jeho zfanatizovaní podporovatelé, nikoliv pouze v USA, ale i u nás, upínali své naděje k několika milníkům, v nichž měl Trump zvrátit výsledky voleb. Jak tyto termíny postupně procházely a Trump vyklízel pozice, vytvářeli stále fantastičtější vysvětlení a bizarní konstrukty. Poté, co Trump definitivně opustil Bílý dům a byl inaugurován Joe Biden, vynořily se „tajné“ informace, že ve skutečnosti byl Biden zatčen a uvězněn, Trump je stále prezidentem a po víkendu (kterémkoliv příštím) se to projeví. Joe Biden přítomný na inauguraci je údajně dvojník dosazený Trumpem, aby zmátl nepřátele a umožnil v klidu provést rozsáhlé zatýkání a popravy satanistů. Variací na toto téma je bezpočet.

QAnon – moderní forma radikálního dualismu

Nábožensko-filosofický postoj založený na přesvědčení o odvěkém souboji dobra se zlem je prastarým myšlenkovým vzorcem. Nejznámější je dualismus původem ze starověké Persie, radikálně formulovaný manicheismus, z něhož vychází gnóze, jež ovlivnila judaismus i křesťanství. Antický duchovní kvas, kde se tyhle myšlenky na přelomu letopočtů prolínaly, je dosti složitý fenomén a k jeho pochopení je třeba studovat nejen historii, ale i teologii, religionistiku, psychologii nebo sociologii, proto jen stručně: v radikální formě jde o víru v personifikované antagonistické duchovní síly, jimiž jsou například Ahura Mazda a Ahriman, Bůh a Satan a podobně, do jejichž vzájemného zápasu se na obou stranách zapojují lidé. Namísto racionální etické volby mezi dobrem a zlem, při vědomí, že tyto hodnoty neumíme nikdy naplnit dokonale a nedokáží to ani ti druzí, nastupuje fanatické přimknutí k idealizovaným mesiášským postavám na jedné straně a hledání Antikrista na straně druhé.

Judaismus i křesťanství ve své ortodoxní podobě potlačovaly dualistický radikalismus důrazem na boží jedinečnost a svrchovanost, na hříšnost každého člověka a na možnost pokání a odpuštění. To však nezabránilo průniku dualismu do heterodoxních proudů a do lidové spirituality. Identifikace nepřítele s odvěkým zosobněným zlem pak ospravedlňuje jakékoliv násilí. Jestliže zfanatizovaný dav následuje nekriticky vůdce, kterého si postaví do role božího pověřence, a jestliže tentýž dav lynčuje člověka, kterého kdokoliv označí za satanova služebníka, jde o popření našich duchovních tradic, jakkoliv v davu mohou vlát i prapory s Ježíšovým jménem.

Okolo Donalda Trumpa se zformovala řada do té doby oddělených konspiračních teorií a manichejských konstruktů pod označením QAnon. Různorodý materiál rozklenutý od všech forem ezoteriky, magie a spikleneckých teorií až po domnělé kontakty s mimozemšťany vykrystalizoval v popkulturní dualismus s mesiášskou postavou Donalda Trumpa na jedné straně a kabalou, tj. komplikovaným spiknutím politických, finančních, mediálních, vědeckých, hospodářských a kulturních elit, na straně druhé. Roli Satana zastupuje několik významných a vlivných osobností jako například Bill Gates, George Soros, rodiny Rockefellerů a Rothschildů, v poslední době též Hillary Clintonová a Joe Biden.

Toto nyní již světové hnutí má všechny charakteristiky náboženské sekty včetně symbolů a atributů, víry v černou a bílou magii, v černé mše, v krevní pověry, v záměrné šíření nemocí (AIDS, COVID), což je obdoba středověkého obviňování Židů z šíření moru. Donald Trump je naopak spasitelskou postavou poslanou Bohem, zachráncem před kabalou.

Konec iluzí a hledání cesty

Možnost nahlédnout do myšlení lidí postižených konspiračními bludy, dualistickým viděním světa a infantilismem zrozeným z nudy, z blahobytu či nouze i ze zmatení složitým světem může být frustrující. Zjistíme, že západní civilizaci hrozí obrovská barbarizace, zkáza racionality a všech výdobytků s ní spojených, sektářské násilí, vzestup diktatur. Nyní již víme, že nesmírný komplex destruktivních sil od vzývání násilí nebo odmítání vědeckých postupů, například v léčbě či prevenci nemocí, přes recyklování nejhloupějších pověr až po zneužití demokratických procesů k nastolení totality jsou živeny nejen ze suterénu nezvládnutých sociálních problémů a výchovy doma, ale i ze zahraničí. Existují nepřátelské státy, které vítají mentální rozpad západní civilizace, bez větších nákladů rozdmychávají vzpouru plebejců a dovedně využívají předrážděné naladění nemalé části společnosti.

Netuším, nakolik si naši politici, publicisté, kulturní sféra, učitelé a vědci připouštějí, že se zde děje něco nebezpečného, nebo zda se na této tiché válce sami nepodílejí. Jestliže žijí ve sladkých iluzích, že vše bude pokračovat jako dosud, že temný proud iracionálních vášní a pudů bude dále skrytý někde na periférii společnosti a veřejného zájmu, že jde jen o jakési zábavné kuriozity, jimž je nejlépe se vysmát nebo je ignorovat, pokud je vůbec zaregistrují, pak se zpronevěřují svému poslání. Jestliže se křupanský tělocvikář pokouší zavalit svým tučným dvoumetrákovým tělem předsedajícího Poslanecké sněmovny a rve mu z rukou mikrofon, je to samozřejmě směšné. Můžeme si to neustále přehrávat a bavit se. Ale je to jeden ze symptomů obrovského selhání. Především je něco v nepořádku, jestliže se nevychovaný násilník dostane ve svobodných volbách do parlamentu. Déjà vu, Lueger, Grégr a Březnovský? Ti aspoň byli vzdělaní.

Kdyby opravdu všechna média dokázala ignorovat tyto jevy, jistě by přispěla k jejich oslabení. Ale to je jen naivní iluze, média nefungují na ignorování a už vůbec nedokážou, ba ani nesmějí uzavřít vzájemný pakt o mlčení. A máme zde ještě obrovskou kapacitu sociálních sítí, jejichž regulace není nejen možná, ale ani žádoucí. Ani přehlížení, ani výsměch nejsou cestou z této páchnoucí stoky lží, nenávisti, fanatismu, lehkověrnosti, hlouposti a rozvratu.

Musíme si přiznat, že jsme se probrali pozdě a reagujeme neúčinně. Příliš mnoho našich spoluobčanů se již chytilo do sítě iracionality a negace. Žádné řešení, pokud je ještě vůbec možné, nebude rychlé a snadné. Zde má naprosto klíčovou roli stát. Ať jsme jakkoliv kritičtí k současné vládě, musíme ji vytrvale žádat, aby plnila svou roli. Nebo na to myslet při volbách.

Je naprosto nezbytné pomoci podfinancovanému školství na všech stupních včetně terciárního, kde jsou poměry doslova ostudné. Je nutné dbát o zdravý tělesný, duševní i duchovní rozvoj dětí. Nesmíme si dovolit ponechávat celé velké skupiny obyvatel na periférii zájmu, v materiálním nedostatku, bez kvalitního vzdělání, v nudě bez možnosti smysluplného využívání volného času. Je třeba podporovat sportovní aktivity na úrovni obcí a lokálních komunit, protože miliardy plynoucí do privilegovaných odvětví vrcholového sportu mnoho nepomohou.

Je nezbytné podpořit přímou komunikaci, neponechávat deprimované lidi manipulaci sociálních sítí. Záchrana začíná od malých obcí a komunit, setkáváním se sousedy v hospodách, klubech, spolcích, na tancovačkách, hřištích, trzích, výletech, přednáškách a výstavách. To je samozřejmě závislé na obětavosti a zájmu běžných lidí, ale stát by jim neměl házet klacky pod nohy. Jestliže v důsledku přílišné byrokracie a kriminalizace živnostníků zanikají v obcích hospody, malé obchody a drobné podnikatelské aktivity, jestliže jsou rušeny knihovny, malotřídky, poštovní pobočky a ordinace, jestliže chátrají sokolovny, kina a taneční sály, jestliže jsou likvidováni drobní zemědělci a důležité krajinné prvky, nejde jen o ohrožení venkova. Zánikem aktivního života a komunikace mezi lidmi a zahnáním zoufalců do virtuálního exilu si připravujeme chmurnou budoucnost.

Jistě budu obviněna, že propaguji centrální hospodaření a sociální inženýrství, že chci od státu, aby dotoval venkovskou infrastrukturu a vychovával občany. Myslím si, že do jisté míry to úlohou státu je, platíme si jej za to všichni. Koneckonců i dnes stát dotuje kdeco a bohužel kdekoho, kdo je dost vlivný a napojený na správné mafie. Stejně tak si ale myslím, že i bez dotací by stát mohl zasáhnout už jen tím, že by neškodil a nechal by lidi žít, kdyby jeho představitel například zanechal všelijakého zaklekávání a kdyby bezpáteřní zbohatlíci ztratili téměř feudální moc nad svými državami. Nyní je to už věc příštích voleb, je to na nás…