Dvojí tvář Jitky Molavcové
Josef Poláček
Klaunka – pod tímto nezvyklým, nicméně gramaticky korektním označením vysílala nedávno Česká televize dokument režisérky Olgy Sommerové o stálici divadla Semafor Jitce Molavcové: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13120371508-klaunka/
V diskusích na webu „Humanistické dialogy“ jsme už častěji hovořili o divadlu Semafor a o jeho protagonistech, především o jeho zpěvačkách, v prvé řadě v souvislosti s jeho „zlatou érou“ konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Na počátku let sedmdesátých divadlo Semafor nabylo popularity především díky televizí vysílaným „Návštěvním dnům divadla Semafor“, případně obdobným pořadům dvojice Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Kteří byli po většinu této doby doprovázeni trojicí zpěvaček Miluška Voborníková, Zuzana Burianová a Jitka Molavcová. Po úmrtí Jiřího Šlitra pak Jiří Suchý Jitku Molavcovou „přetáhl“ do svého vlastního programu, jako svou stálou partnerku. A přes všechny peripetie času, změny politických režimů, ekonomických podmínek a samotné divadelní scény tomu tak zůstalo doposud, dvojice Suchý – Molavcová stále vystupuje pospolu. Přičemž Jitka Molavcová časem nalezla své umělecké, respektive přesněji řečeno své komické vyjádření v postavě Žofie Melicharové – podivné hubaté ženštiny svou garderóbou připomínající ze všeho nejspíše proslulého strašáka do zelí, prakticky naprostého protikladu oné jemné, něžné, citové Jitky Molavcové známé z představení Šimka a Grossmanna.
Musím rovnou přiznat: s touto rolí Melicharové, s touto hereckou tváří Jitky Molavcové jsem se nikdy nemířil. A dokonce jsem toho přesvědčení, že ona se tím sama umělecky pohřbila. A přitom – bylo to její vlastní rozhodnutí, její vlastní volba. Já jsem původně choval podezření, že ji do této kašparské role „uvrtal“ její principál Jiří Suchý; ale později jsem se dozvěděl, že tomu bylo naopak, on tuto roli vytvořil jenom pro jedno jediné představení, a sám nijak nepočítal že tato postava bude mít nějaké pokračování. Byla to sama Jitka Molavcové, která v ní nalezla takové zalíbení, že si její jméno, její vizáž, i její manýry ponechala už natrvalo.
Ale – co vlastně na této její postavě shledávám natolik nepřijatelného, nestravitelného? Je to bezpochyby postava komická, čili v tomto ohledu ovšem souzní s těmi rolemi, které Molavcová na scéně divadla Semafor hraje. Pro vysvětlení se musíme podívat trochu blíže na širší záběr hereckého působení Jitky Molavcové. U ní mě totiž – pokud pomineme ony vzácné doby počátku sedmdesátých let – i v mnoha jiných případech nemálo rušil a vadil jeden rys jejího herectví: totiž přehrávání. Jako by se znovu a znovu před kamerou nutila do něčeho, co v ní vlastně vůbec není. Nebo co v ní třeba je; ale ona jako by se to snažila ze sebe „vyždímat“ až na maximum. Tento rys jejího herectví jsem u ní zaznamenával třeba i u pořadů pro děti. Nedokázala přitom být skutečně spontánní, nedokázala být „pouze“ svá, ale stále znovu jako by se nutila do své role.
A tento samý rys je pak profilujícím momentem postavy Melicharové. Molavcová se zde znovu a znovu snaží groteskním způsobem zveličit základní jevištní znaky této postavy, tedy její neohrabanost, její neomalenost vůči jejímu jevištnímu partnerovi, její „imidž“ školní uklízečky. Ovšem – toto nucení se do této obhroublé ženskosti podle mého přesvědčení nejen že vůbec nesluší oné půvabné, citlivé a kultivované Jitce Molavcové – ale navíc její herecký projev mění v neustálou křeč.
Tím se dostáváme ke klíčovému momentu celé záležitosti. Kterýžto moment je obsažen už v samotném názvu onoho televizního pořadu: Klaunka. Se vší samozřejmostí se v tomto portrétu Jitky Molavcové vychází z přesvědčení, že ona je rozený klaun v ženském vydání. Dokonce na jednom místě je provedeno přímé srovnání některých pohybových kreací Žofie Melicharové s Giuliettou Masinovou v proslulém Felliniho filmu „La Strada“. Kde Masinová provádí několik takovýchto ryze klaunských gest a pohybů. Molavcová – viditelně dojatá – sama zmiňuje, že po jednom představení divadla Semafor v Norsku tam její výkon někdo ocenil právě přirovnáním k Masinové.
Dovolím si prohlásit: takovéto tvrzení, takovéto srovnání je naprosto neudržitelné. Každý kdo má oči, ten musí vidět (a především když se provede takto bezprostřední srovnání hereckého projevu obou aktérek), že se jedná o něco naprosto jiného. U Masinové její klaunský projev a výraz vychází naprosto bezprostředně, spontánně z jejího nitra; zatímco Molavcová takto spontánní klaunkou není, ona své klaunství musí jenom a pouze hrát.
Nechci tím nijak dehonestovat talenty Jitky Molavcové; naopak jsem toho přesvědčení, že ona má vynikající herecký talent, a že je škoda že nedostala větší příležitost ho uplatnit, jmenovitě ve filmu. Ale – jestliže jsem toho názoru že ona má herectví v krvi, pak je stejně tak mým přesvědčením, že v krvi nemá klaunství. Neboť být hercem (byť třeba komickým)
a být klaunem, to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti. Klaun – budiž to řečeno ještě jednou – ten musí své klaunství prožívat a projevovat naprosto spontánně, bytostně, musí vyplývat z jeho přirozenosti. Zatímco herectví – tam se vždy nějakým způsobem zapojí hlava, která aktérovi sděluje, že má hrát takovou a takovou roli. Klaun – ten nehraje roli, on je. Klaunství jako takové je jeho nejpřirozenějším životním výrazem.
Zatímco u Molavcové – tam je naprosto jasně vidět a znát, že ona své klaunství hraje, že ho předstírá. Vždycky je zde patrná ona oklika přes hlavu; tedy přes vědomí: teď zahraju tohle a tohle. Já jsem už dříve poukazoval na zásadní rozdíl například mezi africkými tanečnicemi, a mezi Evropankami které se snaží jejich tance napodobit. A už tehdy jsem konstatoval, že tato snaha je marná. Právě z onoho uvedeného důvodu: u Evropanek jejich taneční kreace vždy nějak vycházejí z hlavy. Nikdy v jejich tanečních pohybech není dosaženo oné naprosto bezprostřední identity mezi pohybem a tělem. U Němců existuje jeden zajímavý slovní obrat: dělat něco „aus dem Bauch heraus“, tedy doslova: z břicha. Označuje to ty případy, když někdo nějakou činnost (například řízení automobilu) zvládl už natolik, že ji vykonává čistě intuitivně, aniž by musel přemýšlet o tom, co právě v daný moment koná a proč. A přesně tohle je onen rozdíl mezi klaunstvím na straně jedné, a mezi herectvím na straně druhé.
Zůstávám tedy u tvrzení, že Jitka Molavcová toto spontánní, zcela intuitivní klaunství v sobě nemá, a že tento deficit musí nahrazovat tím, že ho hraje, jako divadelní roli. A přitom nevyhnutelně znovu a znovu musí přehrávat, svůj herecký výraz „vyšponovat“ nad tu úroveň, která by jí byla přirozená. Co je ale na celé věci zajímavé: Molavcová takto nadsazeně vystupuje nejen ve svých rolích na divadle, ale stejně tak i v samotné televizní dokumentaci, když vypráví o svém životě! I zde – a právě zde – se ukazuje její dvojí tvář: v některých chvílích (když se „zapomene“, když přestane něco hrát a předstírat, a když je sama sebou) – tak dokáže působit velice sympaticky, příjemně, a přes svůj dozajista ne již mladý věk dokonce i vysloveně žensky okouzlujícím dojmem. Ale pak zase přijdou chvíle, kdy se její projev, dokonce i její barva hlasu změní, a ona začne hrát jakousi roli, to jest místo přirozeného spontánního osobního projevu začne přehrávat, nutit se do jakési stylizace.
Toto jsou tedy dvě tváře, dvě podoby herečky a zpěvačky Jitky Molavcové. Samozřejmě jí nelze upírat právo na profesní dráhu kterou se vydala, tedy včetně jejího jevištního vystupování. Ale pro mou osobu zůstávám u toho, že tato její druhá, stylizovaná a nadsazená podoba jí nesluší, a že dokonce překrývá a ničí ty skutečné talenty, které ve své přirozenosti něžná a citlivá Jitka Molavcová bezpochyby má.