Západ – provždy náš vzor?

Jak obnovit národní svébytnost

Josef Poláček

Alena Zemančíková ve své úvaze na Deníku Referendum „Otázky důstojnosti“ https://denikreferendum.cz/clanek/32008-otazky-dustojnosti staví celou řadu otázek v souvislosti se vztahem české společnosti vůči Západu. Jádrem všech těchto otázek je způsob, jakým česká společnost po listopadovém převratu přejímala standardy a vzorce chování Západu. Podle názoru autorky bylo toto přejímání západních norem a životních způsobů mechanické, nediferencované, přejímalo se všechno bez ohledu na skutečnou kvalitu. Český národ tu podle A. Zemančíkové nedokázal zaujmout vlastní, svébytnou pozici, nýbrž slepě přejímal všechno co přicházelo ze Západu.

Kromě jiného (či vlastně v řadě zcela první) český národ či stát neměl odvahu přiznat, že i socialismus měl některé přednosti, a to jak v principu veřejného vlastnictví určitých statků, tak i v oblasti ryze humánní, jako je možnost svobodného užívání svého životního času. Zemančíková tedy apeluje na český národ, aby odložil toto své otrocké napodobování západních vzorů, aby se hrdě přiznal a přihlásil k tomu lepšímu z jeho minulosti, a aby proti invazi západní komerce postavil princip pospolitosti, společné a společenské odpovědnosti. Nakonec – jak A. Zemančíková poněkud překvapivě, ale v podstatě legitimně argumentuje – idea demokratického socialismu je svým původem také západní provenience.

—————————————————————————

Tolik tedy Alena Zemančíková. Co k tomu dodat? Začnu napřed čistě osobní vzpomínkou: já jsem tento program české politiky bezvýhradného napodobování západních vzorů od samého počátku pociťoval jako nedůstojné opičení se po cizích autoritách. Svým způsobem to ale nebylo nic nového: po celou existenci „reálného socialismu“ nás režimní propaganda neustále bombardovala svým stupidním heslem: „Sovětský svaz – náš vzor!“ Přitom vlastně každý kdo měl příležitost srovnání věděl, že ve skutečnosti je to Sovětský svaz, který by měl daleko spíše mnoho důvodů přejímat pokročilejší standardy Československa, kdysi velmi vyspělé průmyslové země. A bylo veřejným tajemstvím, že turisté ze Sovětského svazu i nás považovali prakticky za „Západ“.

Jestliže tedy po půl století oficiální politika pěstovala tento postoj devótní vstřícnosti vůči sovětským vzorům, pak po listopadovém převratu došlo k obratu o 180 stupňů; podle staré české zvyklosti „ode zdi ke zdi“ nyní bylo prakticky posvátným všechno co přicházelo ze Západu, zatímco všechno co nějakým způsobem souviselo s Východem – a údajně východním socialismem – bylo paušálně zavrhováno a zatracováno.

Abych se vrátil k té čistě osobní vzpomínce: právě toto otrocké napodobování všeho západního bylo svého času příčinou, proč jsem po Listopadu vůbec závažně neuvažoval o tom, že bych se měl vrátit do své ztracené domoviny. Bylo v tu chvíli jasné, že ta nemá žádný jiný, žádný svébytnější program nežli opičit se po Západu. Proč se tedy vracet do něčeho, co bude navždy jenom pouhou kopií? To už je daleko smysluplnější zůstat rovnou v originálu.

Alena Zemančíková si klade otázku, proč k tomu vlastně došlo, že se v národě projevila takováto míra nesvébytnosti, otrockého napodobování cizích vzorů. Ona sama to vysvětluje tím, že za časů socialismu byl zcela přetržen vztah občana k jeho státu. Že občan se nedokázal identifikovat se svým – ideologizovaným a odcizeným -státem. Ani se samotnou společností. Takže se po převratu pak lidé velice snadno identifikovali s importovaným heslem, že „jenom to co je soukromé je dobré“.

Jak A. Zemančíková sama připouští, některé elementy ze Západu bylo nutno přijmout. Například požadavek (ekonomické) efektivity. Ovšem – spolu s tím přišel i fakt naprosté komercializace veškerého života. A tedy i života čistě osobního. Čas sám přestal být komoditou pro smysluplné využívání a užívání vlastního osobního života, nýbrž je stále více okupován aktivitami ryze komerčními. Nakonec tedy člověk má mnohem méně času ke svobodnému užívání, nežli jak tomu bylo v socialismu.

Vraťme se ale zpět k příčinám, proč se česká politika, ale i samotný český národ po Listopadu tak devótně vrhly do náruče Západu, proč tak otrocky přejímaly všechno západní. Jak řečeno v některých oblastech to bylo nutné, v některých (například ekologické standardy) naprosto přínosné a užitečné; ale v mnoha dalších směrech toto slepé napodobování cizích vzorů šlo na úkor národní svébytnosti, národní důstojnosti.

Ten argument, že za dob reálného socialismu občan ztratil schopnost identifikovat se se svým státem, má dozajista svou platnost. K tomu bych ale připojil ještě tradiční české plebejské, respektive přímo provinciální myšlení. Které je ovšem naprostým opakem důstojného vědomí sebe sama, své vlastní nezaměnitelné svébytnosti. Celá česká národní tradice může nabídnout jenom velice málo toho, co by mohlo poskytnout reálný základ pro toto důstojné vědomí sebe sama. Vždyť i naše slavná První republika vlastně byla do značné míry jenom kopií vzorů francouzských! Především v oblasti vojenství tomu bylo tak, včetně – nakonec zcela nesmyslného – pokusu o vybudování vlastní Maginotovy linie na státních hranicích.

Tento nekritický obdiv vůči všemu západnímu u nás panoval už dávno před Listopadem; už mezi dětmi a mládeží vyšší status získal ten, kdo měl třeba autíčka „angličáky“, anebo alespoň západní žvýkačky! Představy a sny o „zlatém Západu“ tehdy zcela dominovaly obecné mínění, a jen málokdo si dokázal vůči Západu udržet alespoň určitý kritický odstup.

Ponechme teď ale stranou příčiny tohoto devótního vztahu vůči Západu. Položme si otázku, jestli – a na základě čeho – by bylo možno tento stav změnit, jestli by bylo možno obnovit pocit národní svébytnosti, národní hrdosti.

Totiž – nutno ještě zmínit – takovýto pocit do určité míry v českém národě už existuje. Ovšem ten se vybíjí jenom slepým, fundamentalistickým odporem vůči „Bruselu“. Tedy vůči strukturám a symbolům Evropské unie. Toto zavilé odmítání „diktátu Bruselu“ je ovšem daleko nejspíše jenom jakousi „zamrzlou pubertou“; je to pocit že jenom tehdy jsem svobodným, když si můžu dělat co jenom mně se zlíbí, co jenom já uznám za vhodné. Vůbec se tu neklade otázka kvality, vůbec se nediferencuje mezi tím co na byrokratických strukturách Evropské unie skutečně může být právem kritizovatelné, a co je naopak progresivním přínosem. Takovýto iracionální odpor vůči „Bruselu“ je fakticky stejně tak plochý jako devótní adorace Západu; jsou to jenom dvě různé stránky té samé mince.

Na co tedy postavit skutečný, pravý pocit národní svébytnosti? Alena Zemančíková doporučuje rozpomenout se na pozitivní elementy – námi už prožitého a zažitého, do jisté míry zvnitřnělého – socialismu. To by sama o sobě skutečně vůbec nemusela být marná cesta. Ovšem: vyžadovalo by to napřed za prvé důslednou, ale seriózní analýzu negativních stránek kapitalismu; a za druhé nějaký promyšlený, ucelený koncept socialistické, respektive „demokraticky socialistické“ transformace společnosti. Ten termín „demokraticky socialistické“ je tu zvolen zcela záměrně; protože koncepty tradiční sociální demokracie by tu zcela zjevně nebyly postačující. A. Zemančíková argumentuje tím, že po Listopadu přece v zemi bylo už několik sociálně demokratických vlád, které přece jenom dokázaly zamezit alespoň nejhorším výstřelkům neoliberalismu. – Jenže podle všeho právě už tím byly vyčerpány všechny potenciály klasické sociální demokracie. Ona jenom mírní některé negativní projevy kapitalismu; ale ona sama nemá žádný ideový koncept, kterým by mohla postavit principiální protiváhu západnímu kapitalismu a západnímu neoliberalismu. Sociální demokracie se jednou provždy smířila s tržní ekonomikou, a tedy i s kapitalismem. Je pak dosti marnou, a vlastně vysloveně pošetilou činností chtít bojovat proti neoliberalismu, který je nevyhnutelným projevem a důsledkem tohoto kapitalismu.

Byla by vlastně jediná možnost, jak obnovit ten ztracený pocit národní hrdosti, národní svébytnosti: rozpomenout se na dědictví reformního roku osmašedesátého. Tam – byť i jen v zárodečné, respektive neuvědomělé formě – bylo přítomno vlastně všechno, po čem volá Alena Zemančíková: socialismus, demokracie, i pocit národní hrdosti. Byla tu odvaha jít svou vlastní cestou, středem mezi totalitním kolektivismem východu, a mezi povrchním individualismem Západu.

28 komentářů u „Západ – provždy náš vzor?“

  1. V dnešním vydání Deníku Referendum vyšla opravdu zajímavá úvaha paní Zemančíkové na dané téma. Protože tam není dostatek prostoru na rozsáhlejší komentář, otiskl jsem můj komentář tady. – Nakonec jak jsem právě zjistil, na stránky DR tak jako tak není zase jednou vůbec možno se přihlásit. Alespoň u mě to nefunguje.

  2. Paní Zemančíková píše, že „za časů socialismu byl zcela přetržen vztah občana k jeho státu. Že občan se nedokázal identifikovat se svým – ideologizovaným a odcizeným -státem“.
    To je jistě pravda. Ale třeba za první republiky, která trvala pouhých dvacet let, také žilo dost lidí, kteří se s ní neidentifikovali. Ať už z pozic konzervativních či z pozic radikálně-levicových.
    Totéž by se dalo říct o Rakousku-Uhersku, s nímž se asi neidentifikovala větší část národa. Zato se s ním identifikovali sudetští Němci. Ale i někteří Češi.
    Přitom paní Z. zcela pomíjí, že někteří lidé se se socialistickým Československem (ať bylo jaké chtělo) přece jenom identifikovali a byli ochotni se i nějak angažovat. Zřejmě to bere tak, že to byli podlí prospěcháři, o kterých ani nestojí za to se zmínit.
    Mimochodem, já si nepamatuji, že by někdy někde viselo heslo „Sovětský Svaz – náš vzor“. Bohužel, pamatuji už jen dobu normalizace. Na dřívější časy moc vzpomínek nemám.

  3. Na celou věc je možné dívat se i tak, že to dobré, co Západ nabízel k napodobení, nechali Češi víceméně bez povšimnutí, zato když se jednalo o negativa, kopírovali jako diví.
    I paní Zemančíková ostatně v jednom momentu /týká se využití intravilánu a ušetření okolí měst výstavby hypermarketů/ poznamenává:
    „Na Západě jsme mohli vidět, že se to dělá…“
    I jiné věci se tam dělaly a dělají. Třeba na ně u nás taky dojde.
    Ztráta hrdosti a identifikace se státem mě neděsí. To se nedá obnovit na povel. Čeká to příští generace a já myslím, že na tom zapracují.

  4. Kolik lidí se (ne)identifikovalo s Rakouskem-Uherskem? To bych si opravdu nedokázal odhadovat, paní Hájková. Především bych řekl, že se to v různých časech velice měnilo. A ještě před vypuknutím války (první světové) prakticky žádný z relevantních českých politiků vůbec neuvažoval o odtržení se od monarchie.

    Co se týče identifikace s První republikou: tady musíme odlišovat vztah k republice jako takové na straně jedné, a vztah k jejímu buržoaznímu charakteru na straně druhé. Komunisté samozřejmě odmítali buržoazní charakter státu; ale přesto bych soudil že s republikou jako takovou se ztotožnila naprostá většina národa, a to i včetně mnohých komunistů.

    Zatímco v době normalizace – tady má paní Zemančíková pravdu, tady už došlo k takovému marasmu, že naprosté většině lidí byl stát přinejmenším lhostejný. Na rozdíl od První republiky byl tento stát totiž naprosto proideologizovaný, nebylo ho možno odloučit od ideologie.

  5. Paní Zemanová, v daném smyslu jsem s Vámi dokonce stejného názoru. Tento pocit jsem měl už od prvních let po listopadovém převratu: že Češi ze Západu přejímají všechno to co je v něm špatné, povrchní, komerční – zatímco proti tomu co je na Západě pokrokové a civilizačně vyspělé jako by si postavili novou Železnou oponu.

    A tak to ostatně trvá dodneška, přinejmenším u určité sorty lidí.

  6. Otázkou je, co přesně znamená identifikovat se se státem?
    A nakolik by se s ním měl občan vlastně identifikovat, aby mohl být také sám sebou?

  7. Když se mluví o identifikaci občanů s první republikou, nemělo by se zapomínat na ty německy mluvící. Češi na tom, aby se to vylepšilo, moc nezapracovali. A mělo to následky.

  8. Paní Zemanová, v tomto ohledu máte sice samozřejmě naprostou pravdu; ale to je přece jenom trochu jiná otázka, totiž otázka národnostní, zatímco tady je řeč spíše obecně o vztahu občan – stát.

  9. OBČAN A STÁT

    Paní Hájková, to mi teď připomnělo jeden článek Jiřího Hanáka, někdy tuším z druhé poloviny devadesátých let, tehdy ještě redaktora Práva (později Lidových novin).

    Jiří Hanák se tehdy zabýval právě tím samým fenoménem – totiž že vztah českého občana k jeho státu je naprosto vlažný. On udělal srovnání s dřívějšími dobami, kdy Češi byli ochotni za republiku i bojovat; a jako dnes naprosto nemyslitelnou vylíčil situaci, kdy by někdo přišel třeba do hospody a zvolal: „Chlapi, jdeme na to!“ Takovýto entuziasta by od hospodských stolů sklidil jedině posměch.

    Tolik tedy názor Jiřího Hanáka. Já osobně se domnívám, že až tak zcela lhostejný český člověk ke svému současnému státu není; a kdyby byla vlastní země vojensky napadena, že by stále většina mužů byla ochotna za ni bojovat. Alespoň pokud by byly nějaké reálné šance na vítězství.

    Ale jinak asi opravdu bude souhlasit, že současný český lid má ke svému státu značně vlažný vztah. (Ovšem: tady je asi také nutno rozlišovat, zda je řeč o státu jako takovém, anebo o vlastní zemi. Vlastní zem by lidé bránili; na tom vlažný vztah ke státu nic nemění.)

    Ovšem: tady se staví otázka, na základě čeho by vlastně český člověk mohl být nějak hrdý na svůj stát. Angličané jsou hrdi na svou monarchii; Švýcaři mohou být hrdi na svou federaci která se dokázala udržet – nikdy cizí mocí nedobyta! – po celá staletí. Ale – na co, přesněji řečeno na koho mohou být vlastně hrdí Češi?

    Stát – ten je reprezentován svou hlavou, tedy prezidentem. Na kterého z našich prezidentů z posledního tři čtvrtě století by tak bylo možno být hrdý? Na opilce Gottwalda, který z hrůzy ze Stalina podepisoval rozsudky smrti pro své vlastní soudruhy? Na stalinistu Novotného, který zemi uvrhl do naprosté stagnace? Na válečného hrdinu Svobodu, který se nakonec stal jenom trapnou a nedůstojnou loutkou cizí mocnosti? Na kariéristu Husáka, který byl napřed reformistou, ale potom obrátil kormidlo a přidal se na stranu konzervativců, jenom aby se tak dostal k moci?

    Na osobně sice poctivého, ale svým osobním založením pro důstojnost prezidentské funkce naprosto se nehodícího Havla? Na stejně jako Husák mocichtivého dogmatického zastánce neoliberalismu Klause? Na narcisistního Zemana, který podlézá mocným a sám šlape po všech, kteří se opováží ho kritizovat?!…

    A i když odhlédneme od konkrétních osob, kdy bylo možno za to poslední tři čtvrtě století být vlastně hrdým na svůj stát? Na ten stát, jehož pozici a postavení v poválečné době snad nejtrefněji charakterizoval tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, když po jednom jednání v Moskvě konstatoval, že „do Moskvy jsem jel jako reprezentant suverénního státu, a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“?

    Pro příští čtyři desetiletí nastal prakticky jediný okamžik, kdy se národ plně identifikoval se svým státem; to bylo v reformním roce osmašedesátém. Tehdy lidé byli ochotni – z dobrovolného přesvědčení, nikoli na příkaz shora! – odpracovat zadarmo celé pracovní směny ve prospěch republiky; a konala se sbírka na zlatý poklad republiky, do které lidé přispívali nejen rodinnými šperky, ale dokonce i svými snubními prsteny!!

    Tento jedinečný stav splynutí lidu s jeho státem byl ovšem násilně přerván; a od té doby až do konce trvání tehdejšího režimu nebylo prakticky nic, pro co by se mohl občan se svým (cizí mocí okupovaným) státem mohl ještě právem identifikovat.

    A v době popřevratové? – O tom už byla řeč; nový stát jenom otrocky kopíroval zahraniční vzory, pro změnu západní. Takže za vrchol vlastní svébytnosti je nakonec vlastně nutno považovat to, když předseda Senátu si dovolí ignorovat čínské hrozby a podnikne cestu na Tchaj-wan.

    —————————————————

    Ale ponechme stranou tyto čistě politické záležitosti. Položme si znovu otázku, za jakých okolností se občan může – oprávněně – ztotožnit se svým vlastním státem. Zcela obecně by snad bylo možno určit tři základní oblasti, podle kterých občan určuje svůj vztah ke svému státu. Jeho stát by měl v prvé řadě

    – zaručovat jeho národní svébytnost a svobodu

    – státní aparát by měl fungovat řádně a spravedlivě, měl by garantovat interní, občanskou svobodu

    – a do třetice by mělo dojít k alespoň základnímu ideovému souznění, to jest stát by měl respektovat a chránit ty hodnoty, které vyznává i jeho občan.

    A je to právě tento třetí bod, který je teď hlavním předmětem našeho zájmu. Já se vrátím zpět k roku osmašedesátému. Ta tehdejší jedinečná míra identifikace národa s jeho státem měla svůj zcela specifický pramen v tom, že s jeho novým zaměřením mohly souznít obě základní názorové skupiny (prakticky konstantní v jakékoli populaci): ti kdo vyznávají princip pospolitosti a vzájemné solidarity v něm stále mohli spatřovat stát socialistický; zatímco ti kdo preferují individualistický životní styl viděli pro sebe naději v zahájeném procesu demokratizace a liberalizace.

    Tato tehdejší vzácná názorová jednota byla ovšem dlouhodobě neudržitelná; tehdejší stát byl v daném smyslu hybridním útvarem, který nebyl schopen oba tyto o sobě protikladné principy spojit v jeden vnitřně provázaný celek. Jinak řečeno: tato jednota by se časem nutně rozpadla, jedna nebo druhá část populace by se se svým státem už nadále nemohla identifikovat, podle toho který směr by nakonec nabral. Zda napravo, anebo nalevo.

    Ale i tak – ty tehdejší události jsou znamením do budoucna. V každém případě platí: jestli by kdy měl existovat nějaký stát s kterým by se naprostá většina jeho obyvatelstva, jeho občanů mohla víceméně bez výhrad vnitřně identifikovat, pak by to musel být takový stát, který by dokázal provést, uskutečnit právě tuto výše zmíněnou syntézu mezi principem pospolitosti a solidarity na straně jedné, a principem individuální autonomie na straně druhé.

  10. No dobře. Ale já pochybuji o tom, že si člověk může svůj stát vybrat. Leda tím jak bude volit. Ale tím to moc neovlivní, zvlášť když jiní lidé budou volit jinak.
    A potom zbývá samozřejmě možnost emigrovat. Ale to není pro každého.
    Proto je asi lepší se se státem moc neidentifikovat.

  11. Téma „Západ – provždy nás vzor“ mě, doufám, přivede k nejednomu diskusnímu příspěvku. Zatím však jen stručně a spíše na okraj.

    Nevalný vztah k vlastní společnosti zakládá jistě leccos, jak povaha státu, tak především povaha lidí. Poměr Čechů k normalizační ČSSR determinoval především okupační charakter tehdejší moci. (Za 20 let se ani nepokusila jej zbavit). Proti velké oddanosti vůči státu a odhodlaní jej bránit i s nasazením vlastního života působí nárůst bohatství i vzdělanosti lidí. Četl jsem zrovna včera o rodině příbuzných vzpomínky, které mi poskytli. Ještě po 2. světové válce byly podmínky na venkově takové, že život míval úplně jinou, veřejnější roli. Připravenost k obětem všeho druhu je v současných poměrech zpravidla podstatně menší. V případě nutnosti se však stále můžeme (společně) adaptovat a nakonec třeba žít více doopravdy. V době současné epidemie k něčemu takovému u mnoha tak či onak dotčených lidí určitě došlo.

  12. Paní Hájková, podle původního judaistického pojetí i „Boží království“ mělo být státem. Respektive říší. Mělo být obnovením legendárního Davidova království. Toto království se mělo sice vyznačovat tím, že v něm měl být Bůh bezprostředně přítomen; nicméně to měl být stát se vším všudy, tedy se svým vládcem, dozajista i s celým státním aparátem, a tak dále.

    To až křesťané význam tohoto „Božího království“ posunuli někam jinam; především v důsledku konfrontace s holým faktem, že toto se – navzdory jednoznačné Ježíšovy předpovědi – nedostavilo ještě během života první generace.

    Jak si Ježíš sám představoval konkrétní charakter tohoto „Božího království“, se zřejmě už nikdy nedozvíme; ale bylo by dost dobře možné, že si ho (v rozporu se zmíněnou judaistickou tradicí) představoval méně jako nějakou konkrétní říši, jako spíše charakter uspořádání samotné společnosti. Respektive že kladl mnohem větší důraz právě na tu zmíněnou bezprostřední přítomnost boží v něm, nežli na jeho kořeny v davidiánské legendě.

  13. „Žít víc doopravdy“ – no ano, pane Horáku, je to už dávno mým vlastním přesvědčením, že pokud ponecháme stranou veškeré teorie a ideologie, veškerou politiku, tak že nakonec se skutečně nejedná o nic jiného, nežli aby člověk žil svůj opravdu autentický život.

    Ono by to vlastně stálo za samostatný článek, dopodrobna rozebrat všechno, co nám v současnosti brání žít právě tímto autenticky lidským životem.

    Tady bych podal jenom velmi zkrácený výčet:

    – konzumismus
    – zpolitizování přirozeného občanského života
    – zmechanizování (zbyrokratizování) velkých částí procesů probíhajících ve společnosti.

    A přidal bych ještě k a r i é r i s m u s – jakožto výraz neustálého tlaku na člověka, aby se přizpůsobil všem těmto povrchním mechanismům fungování současné společnosti, pokud v ní chce vystoupit na vyšší kariérní či profesní stupně.

    Jinak řečeno: ztrácí se přirozeně lidský charakter našeho chování; namísto toho jednáme podle určitých v z o r c ů, schémat které nám vnucuje naše postavení v tom či onom segmentu celkového mechanismu fungování moderní průmyslově-konzumní společnosti.

  14. Včera jsem četla jednu knížku (Symbolika biblického jazyka), která by asi mohla trochu napovědět, co je Nebeské království (což je jen jiný název pro Boží království).
    Je to království, které skutečně není z tohoto světa. Přesně tak, jak Ježíš řekl. Byť učedníci měli svou představu někdejšího Davidova království (jakože ji jistě měli).
    Proč není z tohoto světa? Hebrejci měli jakousi představu dolního a horního světa, které jsou odděleny nebeskou klenbou (se souhvězdími a nebeskými tělesy).
    Souhvězdí zvířetníku tvoří předěl mezi světy a také něco vypovídají. Lidé si prý představovali, že z hvězd lze vyčíst osudy, zákony tohoto, čili dolního světa. Ale pro Izrael ty zákony vyčtené z hvězd neplatily. Izrael prý představuje božství v člověku. Podle těch „normálních“ světských zákonů by Izrael (tedy Boží lid) vlastně vůbec neměl existovat. Stejně jako by podle nich nebyla možná Boží přítomnost na zemi (Šechina). Jenže Bůh má možnost překračovat sféru, která odděluje dva světy – nebeský a pozemský.
    Pro dolní svět je charakteristická dvojnost. Je to svět protikladů. Kdežto v Nebeském království vládne jednota. Ta by měla vládnout i v tom Božím lidu. Pokud nevládne, je to špatné. Boží lid pak není tím, čím by měl správně být.
    Izrael měl být vždycky podřízen přímo Hospodinu. Měl mu naslouchat a řídit se jeho slovem.

  15. Byla tu odvaha jít svou vlastní cestou, středem mezi………
    Jen tak na okraj bych přivěsil vzpomínku mého z jinošských leta šedesátých osmých, kdy jsem si pronajal světničku na vytouženém liberálním demokratickém západu. Na prvním přátelském večeru s majitelem mého příbytku nad sklenkou, jsem spřádal výpověď o oné české vlastní cestě mezi totalitním kolektivismem východu a povrchním individualismem Západu a …… k druhému přátelskému večeru již nedošlo.
    Od té doby uplynulo půl století a nepřátelský rozpor zůstal ve stacionárním stavu, ikdyž došlo k výměně několika paradigmat/vzorců/schémat stále čilého kapitalismu.
    Dokonce i k jeho velmi vitální mariáži s totalitární ideologií marxistického odvaru…..bych si nad takovýmto civilizačním pokrokem posteskl.

  16. SVĚT PROTIKLADŮ, STŘEDNÍ CESTA A BOŽÍ JEDNOTA

    Tak to je opravdu zajímavé: poslední dva příspěvky zde sice obsahově spolu bezprostředně nijak nesouvisí; a přesto se svými centrálními momenty velice úzce prolínají.

    Ta „střední cesta“ mezi Východem a Západem pana Petraska má totiž velice mnoho společného s onou „Boží jednotou“ Království nebeského paní Hájkové.

    Ale popořadě. Onen vztah mezi protikladným světem vezdejším a – hypotetickou – všeobsahující jednotou vyššího řádu byl centrálním tématem i filozofie řecké, a to od samotného jejího počátku. V abstraktní filozofické terminologii se jednalo o vztah mezi „Jedním“ a „Mnohým“.

    Přičemž ovšem i od samotného počátku si první řečtí myslitelé nebyli nijak zajedno, jak tento vztah správně určit.

    První z nich, Thálés z Milétu, tvrdil že svět stvořil Bůh z vody; a nápomocen mu přitom byl Boží duch. – Tady vidíme prakticky naprosto identický vzorec, jako i v židovsko-křesťanské Bibli. Ostatně to že svět vznikl z vody, to bylo tehdy v oblasti východního Středomoří dost rozšířené mínění.

    Jeho následovníci se pak ale myšlenkově vydali po dvou zásadně různých cestách. Jeho žák Anaximandros vytvořil model, podle kterého na počátku všech jsoucích věcí stojí „apeiron“, které je na rozdíl od nich neohraničené, nekonečné. Všechny jsoucí (tedy: ohraničené) věci vzcházejí z tohoto „apeiron“ – a dostávají se navzájem do protikladu, tedy do sváru. Tímto vzájemným bojem si navzájem způsobují bezpráví; a pak toto bezpráví odčiňují tím, že se – podle určení času – vracejí zpět do toho jednotného, společného, všezahrnujícího apeiron.

    Jiní filozofové tehdejší doby naopak zastávali názor, že jsou to právě tyto protiklady samotné, které jsou vlastním, originálním zdrojem všeho jsoucího. Oni tyto protiklady ovšem chápali ještě čistě materiálně, respektive je ztotožňovali s určitými fyzikálními stavy: horké proti studenému, vlhké proti suchému. Země proti vzduchu, oheň proti vodě.

    Takový byl tedy počátek veškerého uvažování o protikladnosti světa jsoucího, a o – hypotetické – všezahrnující jednotě, která stojí před a nad tímto jsoucím, materiálním světem. Až na konci celé této cesty stojí Hegel, podle něhož sama tato metafyzická Jednota je ve své nejvlastnější jednotě nutně protikladná, neboť jedině dynamikou těchto protikladů může vůbec vzejít reálný, jsoucí svět. Kterýžto svět se ale nakonec – právě v Hegelově vlastní filozofii na straně jedné, a v „rozumném“ státě konstituční monarchie na straně druhé – vrací do oné původní Jednoty.

    —————————–

    Tolik tedy filozofické modely minulosti. Co s tím vším můžeme počnout ještě i dnes? – V každém případě je možno víceméně s jistotou vycházet z toho, že ona základní dialektika mezi „jednotou“ a „protikladností“ je naprosto trvalou konstantou. Kterou se nikdy nepodaří definitivně vymazat. Ona se vždy obnoví znovu.

    Takže i když třeba křesťanství všechno své úsilí fokusuje na touhu po návratu do „Boží jednoty bez protikladů“, pak je nutno vidět, že samotná tato „nebeská jednota“ je součástí protikladu: totiž protikladu se jsoucím světem. A za druhé, po této nebeské jednotě člověk touží jenom díky tomu, že prožívá svět dualit – svět protikladů, svět bojů. Jenom svou účastí ve světě protikladů může vnímat jejich společný základ.

    Jinak řečeno: tuto „nebeskou jednotu“ je možno dosáhnout opravdu jenom v představách, jenom v nadzemském, nemateriálním světě. Pro svět vezdejší je principiálně nedosažitelnou metou.

    Ovšem: stejně tak pravdivým bude zřejmě i ten závěr (jak ho jako první formuloval právě Anaximandros), že totiž na straně druhé dualita, protikladnost světa vezdejšího sama vychází z jakéhosi předcházejícího, všem společného původu, který jako takový je skutečně zbavený všech rozporů a protikladů.

    To celé je tedy zřejmě možno adekvátně postihnout jenom cestou dialektiky: tedy jako neustálé přecházení protikladů v jednotu, a vzápětí rozpadání se jednoty na (její vlastní) duality, na protiklady jsoucího světa.

    ———————————-

    A ta „střední cesta“ mezi Východem a Západem? Tedy mezi východní (slovanskou) pospolitostí a západním individualismem? I tady je nutno vycházet z toho, že se tyto dva základní životní principy budou neustále znovu a znovu navzájem srážet, nikdy mezi nimi nevznikne nějaká naprostá, konečná harmonie a jednota.

    Ale – stejně tak na straně druhé platí i to, že nakonec jsou oba projevy j e d n o h o jediného společného života, jsou to jenom dva různé mody, způsoby jak tento společný život hledá cesty své vlastní realizace.

    Takže – vraťme se opět k Hegelovi – celá pravda je nejenom vzájemným bojem principu jednoty a principu protikladnosti, nýbrž celá pravda je j e d n o t o u jednoty a protikladnosti! Nebo, aby se nám tady tak nepletly velice příbuzné pojmy, celá pravda – a celé řešení – spočívá v pochopení společného základu unitářství a dualismu, pospolitosti a individualismu.

  17. Kariérismus je tlak na člověka, pokud chce vystoupit na vyšší kariérní stupeň?

    Ti, co chtějí vystoupit na vyšší kariérní stupeň, jsou tedy oběťmi společnosti, oběťmi toho tlaku?

  18. „Thálés z Milétu, tvrdil že svět stvořil Bůh z vody…“ Šlo by to chápat jako „život vyšel z moře“?

  19. Slovník cizích slov praví, že kariérismus je bezohledné budování osobní kariéry, ctižádostivé úsilí o osobní vzestup a prospěch (často i na úkor jiných lidí).

  20. Kariérismus: zase všechno převracíte na hlavu, pane Nusharte.

    Jde o to, že kdo chce – za daných podmínek – úspěšně provozovat svou kariéru, musí se nutně přizpůsobit právě těmto podmínkám. Jinak v reálné praxi víceméně nemá šanci.

    Pokud těmito podmínkami je buržoazní společnost se svými odcizenými, neosobními mechanismy, pak to znamená nutnost podřídit se těmto mechanismům.

  21. „Život vyšel z moře“ – takto doslova to mínil až Thaletův žák, Anaximandros.

    Podle něj v každém případě člověk vzešel z ryby (!), protože byl příliš slabý, nežli aby se o sebe mohl sám postarat. To jest: ta ryba ho napřed chovala nějaký čas ve svém nitru, nežli on vyspěl tak, že ji mohl opustit a vystoupit na souš.

    Těžko říci jak se k tomuto názoru dopracoval, jestli zkoumáním embryí; v každém případě tento jeho model vlastně naprosto jedinečně anticipoval poznatky moderní evoluční vědy, podle které skutečně člověk (jako všichni obratlovci) pochází z jednoho pradávného rybího druhu.

  22. Život ve vodě (ryba) je prý symbolem života vůbec – píše Weinreb ve své Symbolice. Jméno Mojžíš znamená „z vody vytažený“. Jméno Jozue znamená „syn ryby“. Ježíšovi učedníci byli rybáři (kteří vytahují lidi z vody).
    Člověk se může ve vodě utopit. Voda je nebezpečná. Ale když člověk vodou projde a neutopí se (jako Izraelité při odchodu z Egypta), získá nový život.

  23. Ještě i Hérakleitos napsal, že „duše vzniká z vlhkosti“.

    A zmíněný Anaximandros se vůbec domníval, že celá země (tedy i pevná půda) vznikla z vody, jejím zahušťováním, v důsledku vypařování. V oblasti východního Středomoří tehdy byla voda zřejmě opravdu dost preferovaným elementem.

  24. A Hérakleitův výrok „nevstoupíš dvakrát do stejných vod“ je notoricky znám; to je fakticky právě tím „symbolem času“, výrazem nemožnosti obrátit chod jeho plynutí.

  25. U Hebrejů ale voda neznamenala vždy něco dobrého. Například moře se odjakživa báli. A myslím, že i těch řek.
    Člověk do vody nepatří – proto je vytahován na břeh (viz Mojžíš, rybáři lovící lidi… ) Hebrej byl vlastně člověk z druhého břehu. Ten, kdo žije v tomto světě, ale ve skutečnosti patří jinému světu. Patří tedy tam, kde nevládne rozdělení jako v tomto světě. Weinreb píše, že Hebrej (duchem) přebývá na druhém břehu u „Jednoho Nerozděleného“. Nejde tedy čistě o rozdělení nebo spojení lidí navzájem, ale o oddělení nebo spojení člověka s Bohem. Něčeho takového dosáhne křesťan, když přijme Krista. (jeho duch se spojí s Kristovým duchem).
    Aspoň tak jsem to pochopila.

  26. Vytáhnout člověka z vody (oddělit ho od ní) by také mohlo znamenat vytvořit z něj samostatnou bytost (která nepluje s proudem).
    A když vyjdeme z toho, že voda symbolizuje čas, pak vytažení člověka z vody znamená vytažení ho z (tohoto) času. Protože tento čas (chronos) je prchavý a pomíjivý. Ano, nikdy se nevrátí zpět, to je fakt. Proto je třeba zachraňovat lidi pro čas budoucí. Nebo taky pro věčnost. Ostatně do té věčnosti můžeme vstupovat už nyní – třeba v modlitbě. A nejen při ní, ale třeba kdykoliv, když projevíme lásku k druhému člověku.

  27. Což o to, paní Hájková, ten „strach z vody“ byl tehdy asi dost rozšířený. Na jedné straně lidé – v onom regionu – věřili že svět vznikl z vody; ale zároveň z vody/moře měli strach.

    Já už jsem o tom nedávno psal: podle Hésioda bylo původní moře vlastně synonymem chaosu. Neřízeného, divokého chaosu, kde „velké ryby požírají ty malé“. A až teprve bohové učinili tomuto chaosu přítrž, tím že do světa přinesli zákony, a tím tedy také samotnou spravedlnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.