U rybníka

8 komentářů u „U rybníka“

1. Dvě nové básničky od paní Hájkové. Ten ilustrační obrázek je od francouzského impresionisty Claude Moneta; což má ovšem svou určitou konkrétní souvislost, jeho obrazy jsem hledal cíleně, měl jsem totiž v tu dobu kdy mi paní Hájková poslala tyto své básničky určitý umělecký zážitek a prožitek právě s obrazy tohoto malíře, což ve mně vzbudilo určité úvahy nad podstatou umění. K tomu se ještě rozepíšu podrobněji později.

2. Tyto dvě nové básničky paní Hájkové se poněkud vymykají převažujícímu charakteru či vyznění její poslední tvorby; zde se neventilují jakési neurčité smutky duše, nýbrž otevírá se zde zvídavý – a bezmála až optimistický – pohled na neprobádaná tajemství naší skutečnosti.

   Jak už jsem napsal, tyto dvě básničky ve mně evokovaly vnitřní souvislost s obrazy francouzského malíře impresionismu Claude Moneta, o němž jsem právě v těchto dnech sledoval televizní dokumentaci. Především jeden obraz zde měl svou specifickou zajímavost: autoři oné dokumentace si totiž dali práci s tím, že nalezli přesně tu zahradu s rybníkem či jezírkem s lekníny, kterou Monet ztvárnil v tomto obraze. A právě při této bezprostřední konfrontaci umělecké vize s reálnou, materiální předlohou jsem si uvědomil, jak naprosto jedinečný je onen obzvláštní pohled umělců, který nám umožňuje spatřovat zcela jiné dimenze skutečnosti. Především jeden detail tohoto obrazu (který jsem ovšem bohužel v internetu nenašel, zde použitý ilustrační obrázek je mu pouze poněkud podobný) zde mimořádně zřetelně ukazuje tento rozdíl. Na břehu onoho jezírka se táhne dřevěný plot, který na jednom místě vytváří jakýsi portál, který je v horní části propletený girlandami rudých květů. Může to být sice napohled půvabný výjev, ale jinak nic více. Zatímco – na Monetově obrazu ony květy náhle „ožijí“, rozpohybují, jako by se roztančily na jakousi hýřivou oslavu svého bytí, jsou plné pohybu, dynamiky. Původní výjev, který je ve svém vyznění či dojmu víceméně jednoznačný a jednoduchý, najednou získá celou řady dalších, doposud skrytých významů a sdělení.

   A právě toto – odhalovat a zprostředkovávat nám tyto skryté dimenze bytí – je vlastní úlohou umění. Anebo jak to paní Hájková sama napsala ve své básničce:

   A člověk je tou vodní krásou
   závratně vtahován
   do jiného světa –
   – světa za hmotou
   až raději
   rychle zavře oči
   aby jím nebyl pohlcen…

   Tento „svět za hmotou“ je mnohem významnější a pro lidskou duši nepostradatelnější, nežli si současná materialistická civilizace většinou dokáže vůbec přiznat a uvědomit.

3. Ten můj zážitek s vodou nebyl tak krásně barevný jako Monetův obraz. Spíš byl černošedobílý – zamračený den bez slunce, ve vodě se odráželo šedé nebe, nic kolem nekvetlo, rákosí bylo suché…
   Ale zajímavé to bylo, protože v tom nechybělo světlo.

4. V Maneta studnici leknínů a nejen leknínů se nachází celá škála mnoha zbarvení i odstínů mnoha emocí. T239m se na slib pana Poláčka.

5. Ajajaj….. text bohužel nemohu vymazat…..ajajaj

6. Mimochodem, ty básně jsou možná posledním mým textem zde. Tedy, pokud pan Poláček už konečně nepřijde s nějakým svým novým článkem. Není možné, pane Poláčku, že se vám už několik měsíců nedaří napsat vůbec nic.
   Já si tu z toho nehodlám dělat nějaký svůj osobní web pro prezentaci jenom svých textů.

7. Paní Hájková, tu avizovanou recenzi Hauserovy knihy o Pražském jaru napíšu zcela určitě, je to pro mě centrální téma.

   Ovšem nemohu zcela zaručit kdy, doufám že se mi to podaří v horizontu jednoho měsíce, ale to záleží od řady dalších okolností.

8. Dobře, pane Poláčku. Já to beru, že vám příprava fundovaného článku trvá tak dlouho, už protože se musíte nejprve „prokousat“ tím Hauserovým textem.
   Tak možná zase něco pošlu.