Pastýř a král

Eva Hájková

Král a pastýř – jak různá povolání to jsou! Jak odlišné společenské postavení náleželo každému z nich a jak museli mít k sobě asi daleko! Král žil v pohodlí a nádheře paláců, pokud nevyjížděl do boje nebo kvůli jiným naléhavým úkolům. Fyzickou práci za něj obstarávalo početné služebnictvo, lidé ho obdivovali a poslouchali ho. Pastýř trávil své dny pod širým nebem, za každého počasí, jistě musel být opálený sluncem a ošlehaný větrem. Pastýř v biblických časech míval hůl a prak na obranu proti divé zvěři, mošnu na jídlo, plášť, který ho chránil před nepřízní počasí. Možná z ovčí vlny, možná z velbloudí srsti, jako měl na poušti Jan Křtitel. Znaky královské moci byly koruna a žezlo. Král se oblékal do hedvábí, purpuru nebo jiných vzácných látek.

A přece oba dva museli mít něco společného. Proto mohl být král někdy přirovnáván k pastýři. A nešlo jen o judského či izraelského krále. Podobnost obou rolí byla zjevná od nepaměti. Nevím, odkud je to vzato, ale Wikipedie tvrdí, že titul „Pastýř lidu“ přináležel dokonce egyptskému faraónovi. Pastýřská hůl prý posloužila za vzor pro královské žezlo. Je to trochu zvláštní, protože v Gen 46, 34 je psáno, že Egypťané chovali k pastýřům odpor. Ale možná šlo o symbol, který měl někoho oslovit. Jako měl královský rod v Čechách svého Přemysla Oráče, jehož lýčené střevíce pečlivě přechovával. Perský král Kýros je v Bibli také nazván pastýřem (Iz 44, 28).

Izrael byl kdysi národem pastýřů, kteří celý svůj život nazývali putováním, proto je snáz pochopitelné, proč i jeho nejslavnější král byl původem pastýř. Úkolem pastýře bylo shromažďovat a chránit ovce. Proti vlkům, ale třeba i proti medvědu nebo lvu, jak se o tom (v 1. Sam 17, 36) zmiňuje pastýř David, který byl vyvolen, aby se stal králem. Úkolem krále bylo shromažďovat a chránit lid království. Oba přitom spoléhali na Hospodina, že je při té jejich práci povede.

Hospodin sám byl pastýřem i králem. O jeho kralování je první zmínka ve druhé knize Mojžíšově (Ex 15,18) a poslední v knize Zjevení (Zj 22,5). Obraz Boha jako pastýře také prostupuje celou Biblí. Od první knihy Mojžíšovy (Gn 48,15) až po knihu Zjevení (Zj 7,17). Vždyť to byl především on, kdo shromažďoval, spojoval a chránil svůj lid, jako pastýř ovce, jako král své poddané. Jak víme z Žalmu 23, bylo dobré mít Hospodina za pastýře, neboť on nedopouštěl nedostatek, přiváděl k tichým vodám, občerstvoval duši…

Ale někdy pastýřství svěřoval vybraným lidem. Například králům. Nebo prorokům. Nebo apoštolům či kněžím. A někdy se stávalo, že tito pastýři byli nehodní svého poslání. Byli to pastýři nevěrní. Takovým pastýřům pak Bůh vzkázal ústy svého proroka: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny.“ (Ez 34)

V Ezechielově 34. kapitole jsou tedy vypočítány činnosti, kterou má dobrý pastýř dělat: pátrat po ztracených ovcích, vyhledávat zaběhlé, léčit nemocné, ovazovat polámané, posilovat neduživé… Hospodin tamtéž slibuje, že se sám ujme pastýřské role: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem.“

U Izajáše se dočteme, že „(Hospodin) jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ V Jeremjášovi říká Hospodin: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ (Jeremjáš 23, 1). V Zacharjášově podání Hospodin slibuje, že bude pást ovce určené na zabití. Ty nejutištěnější. Hospodin se hněvá na nehodné pastýře, kteří místo ovcí pasou sami sebe. Hněvá se i na nehodné ovce (nebudu vás pást). Ve 13. kapitole Zacharjáš naznačuje, že Bůh může postihnout i dobrého pastýře, který je jeho „blízkým přítelem“. Na ta slova se pak odvolává Ježíš v Matoušově a Markově evangeliu: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ,Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.“

Ovce je vyloženě stádní živočich. Nesnáší dobře samotu. I člověk, který se ocitne v izolaci, trpí, protože také člověk je tvor společenský. Tvor, který miluje společenství, miluje shromažďování. „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje,“ řekl Ježíš. Rozptýlení a osamění nesvědčí ani ovcím ani lidem. Touhu shromáždit svůj lid vyjádřil Ježíš také v Mt 23, 37 nebo Lk 13, 34. Ježíšovo shromáždění – ekklésia – to jsou ti, které On sám shromáždil, protože jsou jeho. Jsou to ovce, které slyší jeho hlas, a proto jdou za ním, aniž by je k tomu musel někdo nutit. Jsou to ti, pro které On je Králem, přednějším než všichni světští králové a vládcové dohromady. Králem, který je přišel uvést do svého království.

Králové často shromažďovali lid k válkám. O Ježíšovi bylo už prorokem Izajášem předpovězeno, že bude vládcem pokoje. A protože tento svět nebyl a dosud není schopen žít v pokoji, nemohlo království pokoje – Ježíšovo království povstat z tohoto světa. V nebeském království vládne mír a láska. Kéž by jednou vládly po celém světě. My křesťané bychom v tom měli být jakýmisi pomocníky či prostředníky, takovým „spojovacím kanálem“ mezi nebem a zemí, kudy by se to nebeské království mohlo šířit po celé zemi. Aby všichni lidé poznali, že Ježíš je dobrý Král i dobrý Pastýř.

Hvězdy a osud

Eva Hájková

Když mi bylo okolo patnácti let, objevila jsem hvězdnou oblohu. Celé večery jsem vydržela sedět na balkóně a pozorovat ji, pokud městské osvětlení a znečištění ovzduší nad mou rodnou Ostravou vůbec umožňovalo viditelnost astronomických objektů. Ze severního okna našeho bytu jsem viděla Velký a Malý vůz (s Polárkou na konci oje), Labuť a Kassiopeu. A z balkónu, který byl obrácen k jihu jsem nejčastěji obdivovala souhvězdí Orion se třemi stejně velkými hvězdami uprostřed (tzv. Orionův pás). A samozřejmě také Měsíc – všechny jeho fáze i zatmění. Ve dne jsem pozorovala Slunce, jeho východy i západy – ať jasné, mlhavé nebo červánkové. A také oblaka různých velikostí, tvarů i barev. Byla to nádhera. Snila jsem o dobrodružných cestách na vzdálené planety, které snad člověk jednou podnikne. Věřila jsem v úžasnou budoucnost lidstva.

Astrologie v té době ještě nebyla nijak moc populární. Do módy přišla znovu teprve v devadesátých letech. V knihách, které jsem v mládí četla, bývala pokládána za jeden z naivních omylů našich předků, takže jsem ji nebrala vážně.

Ve starověku toho lidé o hvězdách věděli méně než my dnes, ale pilně je pozorovali a dělali si o nich záznamy. Některé národy se tomu obzvláště věnovaly – Egypťané, Peršané, Babylóňané… Zřejmě je fascinovala železná pravidelnost, s jakou hvězdy sledovaly vytyčené dráhy. V souhvězdích spatřovali obrysy bájných bytostí. Hvězdnou sféru si lidé představovali jako jakousi klenbu – hranici mezi nebesy a zemí – mezi horním a dolním světem. Pravidelnost pohybu nebeských těles byla tak dokonalá, že nikdo nepochyboval o řádu, kterým se celý kosmos řídí. Lidé byli přesvědčeni, že z hvězdné oblohy lze vyčíst zákony, jimž podléhá celý svět. Že hvězdy vypravují o běhu tohoto světa.

Jednou jsem hledala v Bibli, kolikrát jsou tam zmíněny hvězdy. Objevila jsem, že o hvězdách se píše v 87 biblických verších. Metaforou hvězd se často vyjadřuje nesčíslné množství. Bůh slibuje Abrahamovi, že rozmnoží jeho potomstvo, až ho bude tolik, „jako je na nebi hvězd“. V knize Job najdeme překrásná básnická vyjádření o hvězdách a o přírodě vůbec. Dokonce jsou tam jmenována souhvězdí. Bůh se ptá Joba: „Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? (Job 38, 31-33) Nový zákon vypráví o hvězdě Betlémské a také o tom, že jednou budou hvězdy padat dolů z nebe. To až se naplní čas vymezený tomuto světu. V knize Daniel se píše o hvězdopravcích a planetářích působících na dvoře krále Nebúkadnesara v Babylónu.

Všechny národy se řídily podle hvězd. Jen Izraelci odjakživa věděli, že to nesmějí dělat. Ne proto, že astrologie je nesmysl. Ale protože Izrael se nikdy nemohl řídit kosmickým řádem, určeným veškerému tvorstvu. Podléhal přímo Hospodinovi. Pro Izrael platilo Hospodinovo slovo víc než cokoli jiného. Kdyby se Boží lid řídil zákony tohoto světa, nemohl by na zemi vůbec přežit. Prostě by neexistoval. Kdyby všechen život běžel s železnou pravidelností a byl by předpověditelný, nebyl by na zemi vůbec prostor pro mimořádné Boží zásahy, ani pro působení Ducha svatého. Bůh ustanovil dráhy hvězd, i jiné kosmické zákony, ale Bůh může také cokoliv změnit – pokud to uzná za moudré a potřebné. V Knize Job se píše: „Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy.“ Nemusím to jistě chápat doslova. Beru to spíš jako varování před vírou v nezměnitelný osud, jež byla tak charakteristická pro pohanský svět. Když někdo začne na hvězdy spoléhat, začne jim ke své škodě podléhat. To je celkem logické, že podléháme tomu, nač spoléháme.

Bůh ukázal, že může změnit i to, co zlého bylo předpověděno. Prorok Jonáš nechtěl rozumět, že Hospodinova slova o zničení Ninive, která měl tlumočit, jsou jenom varováním, jež má vést k nápravě Ninivských. Měl patrně pocit, že se s prorokováním zbytečně namáhal, když Hospodinem předtím ohlášené vyhlazení města bylo samotným Hospodinem odvoláno.

Jeden starý příběh vypráví o učeném rabínovi Akibovi (žil na přelomu 1. a 2. století), jemuž nějaký Chaldejec předpověděl, že jeho dcera zemře v den své svatby na uštknutí hadem. Prý je to psáno ve hvězdách. Akiba moc nevěřil, ale pro jistotu dal v den dceřiny svatby střežit celý dům a okolí. Nic se nestalo. Jen se později ukázalo, že had se do domu přese všechna opatření dostal. Byl však nalezen mrtvý. Zabila ho nevědomky sama nevěsta. V jednu chvíli totiž, ač nemusela, vstala od svatebního stolu, aby obsloužila příchozího žebráka. Aby se žebrák mohl posadit ke stolu, vzala jeho plášť a vlastnoručně ho pověsila na kousek dřívka, jehož ostrý konec předtím zabodla do stěny. To se prý dělávalo. Ukázalo se pak, že tím ostrým dřívkem probodla, aniž si toho všimla, hada, který se právě chystal ji uštknout. Poučení, které z příběhu plyne, je takové: Had byl sice předurčen k tomu, aby na ní vykonal své dílo – tedy aby ji uštkl, ale ona to zmařila tím, že udělala něco, co leželo mimo dosah pozemských zákonů. Nikdo od nevěsty nečekal, že bude v den své svatby obsluhovat žebráka. Udělala tedy něco, co udělat nemusela, a navíc to bylo velmi dobré. Tím odvrátila to, co jí bylo souzeno. Ostatně, když děláme jenom to, co musíme dělat, pak (i když činíme dobře) víme, že jsme jen „služebníci neužiteční“.

Co dodat? Jde jistě o vymyšlený příběh s mravoučnou pointou, ale stejně – řekla bych, že dívce z příběhu v té chvíli (když dělala, co nemusela) napověděl asi Duch svatý, jak se má zachovat. I když to byla Židovka a Židé podle křesťanské nauky Ducha svatého neobdrželi.

Mimochodem – duch se latinsky řekne spiritus. Souvisí to se slovem spirare = dýchat (viz např. slovo „respirátor“). Dum spiro, spero – napsal prý Cicero. Dokud dýchám, doufám. Volně bychom to mohli přeložit – dokud žiji, mám pořád naději. Protože, kde chybí naděje, tam už není život.

Osud je jinými slovy též úděl. Ve Starém zákoně často čteme o tom, jak Hospodin změnil či ještě změní úděl svého lidu. Je to v jeho moci. Nevěřme nikomu, když říká, že je náš osud zpečetěn, že nemáme budoucnost, že nějaká situace vypadá beznadějně. I když to třeba nepředpovídají hvězdy, ale nějaké vědecké kapacity. Nepodléhejme pesimistickým předpovědím ani v té nejhorší životní krizi.