Eva Hájková
Král a pastýř – jak různá povolání to jsou! Jak odlišné společenské postavení náleželo každému z nich a jak museli mít k sobě asi daleko! Král žil v pohodlí a nádheře paláců, pokud nevyjížděl do boje nebo kvůli jiným naléhavým úkolům. Fyzickou práci za něj obstarávalo početné služebnictvo, lidé ho obdivovali a poslouchali ho. Pastýř trávil své dny pod širým nebem, za každého počasí, jistě musel být opálený sluncem a ošlehaný větrem. Pastýř v biblických časech míval hůl a prak na obranu proti divé zvěři, mošnu na jídlo, plášť, který ho chránil před nepřízní počasí. Možná z ovčí vlny, možná z velbloudí srsti, jako měl na poušti Jan Křtitel. Znaky královské moci byly koruna a žezlo. Král se oblékal do hedvábí, purpuru nebo jiných vzácných látek.
A přece oba dva museli mít něco společného. Proto mohl být král někdy přirovnáván k pastýři. A nešlo jen o judského či izraelského krále. Podobnost obou rolí byla zjevná od nepaměti. Nevím, odkud je to vzato, ale Wikipedie tvrdí, že titul „Pastýř lidu“ přináležel dokonce egyptskému faraónovi. Pastýřská hůl prý posloužila za vzor pro královské žezlo. Je to trochu zvláštní, protože v Gen 46, 34 je psáno, že Egypťané chovali k pastýřům odpor. Ale možná šlo o symbol, který měl někoho oslovit. Jako měl královský rod v Čechách svého Přemysla Oráče, jehož lýčené střevíce pečlivě přechovával. Perský král Kýros je v Bibli také nazván pastýřem (Iz 44, 28).
Izrael byl kdysi národem pastýřů, kteří celý svůj život nazývali putováním, proto je snáz pochopitelné, proč i jeho nejslavnější král byl původem pastýř. Úkolem pastýře bylo shromažďovat a chránit ovce. Proti vlkům, ale třeba i proti medvědu nebo lvu, jak se o tom (v 1. Sam 17, 36) zmiňuje pastýř David, který byl vyvolen, aby se stal králem. Úkolem krále bylo shromažďovat a chránit lid království. Oba přitom spoléhali na Hospodina, že je při té jejich práci povede.
Hospodin sám byl pastýřem i králem. O jeho kralování je první zmínka ve druhé knize Mojžíšově (Ex 15,18) a poslední v knize Zjevení (Zj 22,5). Obraz Boha jako pastýře také prostupuje celou Biblí. Od první knihy Mojžíšovy (Gn 48,15) až po knihu Zjevení (Zj 7,17). Vždyť to byl především on, kdo shromažďoval, spojoval a chránil svůj lid, jako pastýř ovce, jako král své poddané. Jak víme z Žalmu 23, bylo dobré mít Hospodina za pastýře, neboť on nedopouštěl nedostatek, přiváděl k tichým vodám, občerstvoval duši…
Ale někdy pastýřství svěřoval vybraným lidem. Například králům. Nebo prorokům. Nebo apoštolům či kněžím. A někdy se stávalo, že tito pastýři byli nehodní svého poslání. Byli to pastýři nevěrní. Takovým pastýřům pak Bůh vzkázal ústy svého proroka: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny.“ (Ez 34)
V Ezechielově 34. kapitole jsou tedy vypočítány činnosti, kterou má dobrý pastýř dělat: pátrat po ztracených ovcích, vyhledávat zaběhlé, léčit nemocné, ovazovat polámané, posilovat neduživé… Hospodin tamtéž slibuje, že se sám ujme pastýřské role: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem.“
U Izajáše se dočteme, že „(Hospodin) jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ V Jeremjášovi říká Hospodin: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ (Jeremjáš 23, 1). V Zacharjášově podání Hospodin slibuje, že bude pást ovce určené na zabití. Ty nejutištěnější. Hospodin se hněvá na nehodné pastýře, kteří místo ovcí pasou sami sebe. Hněvá se i na nehodné ovce (nebudu vás pást). Ve 13. kapitole Zacharjáš naznačuje, že Bůh může postihnout i dobrého pastýře, který je jeho „blízkým přítelem“. Na ta slova se pak odvolává Ježíš v Matoušově a Markově evangeliu: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ,Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.“
Ovce je vyloženě stádní živočich. Nesnáší dobře samotu. I člověk, který se ocitne v izolaci, trpí, protože také člověk je tvor společenský. Tvor, který miluje společenství, miluje shromažďování. „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje,“ řekl Ježíš. Rozptýlení a osamění nesvědčí ani ovcím ani lidem. Touhu shromáždit svůj lid vyjádřil Ježíš také v Mt 23, 37 nebo Lk 13, 34. Ježíšovo shromáždění – ekklésia – to jsou ti, které On sám shromáždil, protože jsou jeho. Jsou to ovce, které slyší jeho hlas, a proto jdou za ním, aniž by je k tomu musel někdo nutit. Jsou to ti, pro které On je Králem, přednějším než všichni světští králové a vládcové dohromady. Králem, který je přišel uvést do svého království.
Králové často shromažďovali lid k válkám. O Ježíšovi bylo už prorokem Izajášem předpovězeno, že bude vládcem pokoje. A protože tento svět nebyl a dosud není schopen žít v pokoji, nemohlo království pokoje – Ježíšovo království povstat z tohoto světa. V nebeském království vládne mír a láska. Kéž by jednou vládly po celém světě. My křesťané bychom v tom měli být jakýmisi pomocníky či prostředníky, takovým „spojovacím kanálem“ mezi nebem a zemí, kudy by se to nebeské království mohlo šířit po celé zemi. Aby všichni lidé poznali, že Ježíš je dobrý Král i dobrý Pastýř.