Viděla jsem motýly

Eva Hájková

Viděla jsem motýly

poletovat nad polem

ještě nedávno přikrytým

bílými závějemi

Viděla jsem motýly

poletovat nad polem

na jehož odhalené temné zeleni

ležely dlouhé stíny

blízkého lesa

Viděla jsem motýly

Třepetali se nízko

nad zemí

a slunce stálo nejvýš

jak jenom mohlo

v tomto zimním čase

Sýkorka na holé větvi stromu

nastavovala jeho záři

svou černou hlavičku

s lícemi jako sníh

Viděla jsem motýly

protože jsou krásní

a v posledních letech

trochu vzácní

Viděla jsem motýly

na konci ledna –

– A ony to byly jen

suché dubové listy

poletující ve větru


25 komentářů u „Viděla jsem motýly“

  1. Během čtení této básničky jsem měl její autorku napřed v podezření, že nás pro tentokrát obdaří nějakým naprosto nekomplikovaným, utěšeným výjevem z přírody. 😉 Ale nakonec se ukázalo, že i pro tentokrát je všechno jinak. Anebo naopak – vše jak bývalo?…

    Ať tak či onak, básnička je krásná, jako vždy nás nutí zamyslet se nad tím, co je a co není náš svět.

  2. Protože mi pro tentokrát paní Hájková dodala jenom jednu samotnou básničku, aby zde nestála tak o samotě „obložil“ jsem ji ilustracemi odshora i odspoda. Bohužel – nepodařilo se mi nalézt taková vyobrazení motýlů jaká jsem si představoval, s těmi která jsem nakonec použil nejsem zcela stoprocentně spokojený, ale snad tyto obrázky také nejsou zcela špatné.

  3. Tak tihle motýli rozhodně nejsou suché dubové listy.
    Jsou nádherní.

  4. No právě, já jsem napřed hledal takové (jako úvodní ilustraci) kteří by se nějak hodili k obsahu básně, tedy kteří by vypadali jako ony dubové listy. Dokonce jsem jeden takový obrázek našel, byla tam celá skupina takových motýlků, seřazených do dvou řad pod sebou – ale když jsem ho umístil do záhlaví básně, vypadalo to šeredně. Snad proto že to bylo na bílém pozadí, snad proto že ty dvě řady motýlů tam působily natolik uniformě, nevím sám přesně, ale nebylo to vůbec hezké. Tak jsem pak vybral ty nejhezčí motýly na které jsem při svých rešerších připadl. Jsou to ale dost vzácní exoti, v našich luzích a hájích bychom něco takového nepotkali.

    Mimochodem: v dobách mého dětství (především když jsme s bratrem jezdili na prázdniny k babičce do Krušnohoří), tam bylo možno na loukách spatřit nesčetná množství motýlů, a také krásně vybarvených, ani už si vůbec nevzpomenu na jejich názvy, pro nás to byli prostě „modrásci, bělásci, žluťásci“; nade všemi svou elegancí ovšem čněl krásně zbarvený babočka admirál. Které tehdy bylo ještě pořád možno spatřit relativně často; ale poté zmizeli motýli (snad až na obyčejné bělásky) téměř úplně.

  5. Neskutečně povzbudivá báseň – pro takový poletující dubový list 🙂
    (V koho se může na chvíli proměnit v duši člověka 🙂 ).

  6. Dnes jsem viděl motýla
    zpočátku února.
    A proměnil se v trpkou kapku pro každého znalce podstaty lidské nezodpovědnosti za své jednání……volně po F.N.

  7. Při pohledu na ty překrásně vybarvené motýly člověka napadne – jaký účel má vlastně ta barevnost?
    Má někoho přilákat nebo spíš odpudit?
    Jeden z popisů motýla, který prý žije jen několik dní, upozorňoval, že se hroty jeho křídel podobají hadím hlavám. Vidí to tak i případní predátoři? Nebo je to náhoda a žádný smysl v tom není?

  8. Otázka smyslu je a dosud vždy byla neuspokojivě zodpovězena. Zato odpovědi na otázku sou-, zá-, odvislosti budí semtam i uspokojující dojem.
    Zato otázku zda k nutkání predátorů ukojit svou nekonečnou touhu patří i schopnost široce zvážit své činy, lze naneštěstí zodpovědět velmi uspokojivě…… bych nespokojeně dodal.

  9. Pane Petrasku, měl jste tím na mysli pouze predátory z říše přírody, anebo ale i predátory z říše lidské? 😉

    I když je vlastně fakt, že mezi způsobem uvažování jedněch i druhých asi nebude příliš zásadního rozdílu. Osobnostně primitivně strukturovaný predátor z říše lidské vykazuje stejně tak minimální schopnost či ochotu „široce zvážit své činy“, jako predátoři z říše zvířecí.

  10. Barevnost motýlů – má přilákat, nebo odpudit? Paní Hájková, ve hře bude zřejmě obojí. Plně v souladu s dvěma základními životními nutnostmi každého živého tvora: nutností přežít, a rodovou potřebou páření se. Přičemž obojí často stojí ve vzájemném protikladu: ty nádherné zářivé barvy a vzory které mají přilákat potenciálního partnera na straně druhé dotyčného jedince činí velice viditelným i pro potenciálního predátora. Ovšem – příroda (respektive dotyčný živočišný druh) si v daném konfliktu vypomáhá velice kreativními řešeními. O čemž mohou svědčit fotografie oněch dvou motýlů, které jsem k oné ilustrační řadě dodatečně připojil – těch motýlů kteří mají na svých křídlech dokonale vyvedené vzory očí. Které jsou jak velmi viditelné – a zřejmě přitažlivé – pro případného partnera při námluvách, tak ale i potenciálnímu predátorovi zřejmě mají dát na vědomí, že tu na něj číhá někdo ještě nebezpečnější nežli on sám. – Jestli takto mají být sugerovány hadí oči, těžko soudit, ale bylo by to docela dobře možné.

    – Chtěl jsem přidat ještě několik dalších fotografií exotických motýlů, když ty dosavadní vzbudily takový zájem, ale některé se dost dobře nepodařilo převést na zdejší formát, takže pak z této sbírky zůstal už jenom jediný, ten zcela dole.

  11. „schopnost široce zvážit své činy, lze naneštěstí zodpovědět velmi uspokojivě…“
    Pane Petrásku děkuji za upozornění. Byl to pro mne samotného šok když jsem si díky Vám uvědomil co jsem to napsal. Opravdu ve chvíli psaní to byl pro mne jen nápad hry s perspektivou (listu dubu nesoucího si jako šachový pěšec maršálskou hůl – díky tvořivé mysli člověka) – a nedomýšlel jsem souvislosti…
    Omlouvám se.

  12. Trpkou kapkou není ani tak vzít na vědomí sdělení listu dubu, jako spíše vzít na vědomí neschopnost člověka široce zvážit své činy, dané naprostou nezodpovědností za své jednání ze své podstaty.
    Jednou takovou kapkou jsou statisíce mrtvých na tichém Donu…….bych si trpce povzdechl.

  13. Pane Petrasku, Hegel předpokládal že v „rozumném státě“ (tedy v dobově podmíněném modelu konstituční monarchie, dejme tomu po vzoru současné Velké Británie) dojde k definitivní syntéze „momentu jednotlivosti“ a „momentu obecnosti“.

    Velice zjednodušeně řečeno, onen „moment jednotlivosti“ zde reprezentuje lidské individuum, s jeho ryze osobními (a tedy vždy přinejmenším latentně egoistickými) zájmy. Zatímco onen „moment obecnosti“ zde znamená v zásadě dvojí:

    – za prvé ochotu těchto individuí svou vlastní latentní nevázanost podřídit pod moc obecně platných zákonů

    – za druhé pak moment rozumnosti, neboť základním předmětem a cílem pravého rozumu je poznání obecné, tedy schopnost formulovat obecně platné (přírodní) zákony. (Ve skutečnosti je celý tento Hegelův konstrukt ještě složitější, ale tím si tu teď nechceme lámat hlavu.)

    Pro nás je zde rozhodující toto: podle Hegela tedy dojde na určité fázi vývoje moderní společnosti a moderního člověka k onomu „rozumnému“ stavu, kdy člověk svou individuální vůli ochotně podřídí jak obecně platným zákonům, tak i obecně platnému rozumu – aniž by v oné své (vědomé a dobrovolné) podřízenosti se zákonům pro sebe spatřoval nějaké omezení své svobody.

    (Mimochodem Konfucius na kterého jsme zde nedávno narazili přichází s víceméně tím samým konceptem: ušlechtilý člověk se necítí být omezen zákony, nýbrž naopak v tomto zákonném pořádku nachází realizaci své vlastní – pravé – svobody.)

    Nicméně: i na základě tohoto optimistického předpokladu o splynutí lidského rozumu, individuální lidské vůle a vůle obecné (zákonné) Hegel ve své „Filosofii práva“ konstatuje, že lidská vůle bude vždy v pokušení („wird immer auf dem Sprung sein“) z onoho rozumného a mravního ztotožnění se s obecně platnými normami sklouznout, spadnout na nižší úroveň pouze individuální, tedy oné latentně (či aktuálně) egoistické vůle.

    Pokud bychom se tedy vrátili k Vámi zmíněným současným „událostem na tichém Donu“ (i když aktuálně je zde přítomen spíše Dněpr), pak by bylo možno jejich kořeny interpretovat dejme tomu takto:

    1. Ruský (samo)vládce Putin ještě mravně nevyzrál natolik, aby byl schopen vůbec pochopit (natož pak uznat a respektovat) nadvládu obecně platných (mravních a zákonných) norem nad individuálním subjektem; ať už je tímto subjektem egoistické individuum, nebo egoistický národ či stát.

    2. Putin nebyl dokonce ani čistě intelektuálně/rozumově natolik na výši, aby dokázal pochopit dosah jeho vlastních činů; nebyl tedy schopen pochopit a představit si, že mravní nihilismus respektive zaostalost většiny ruského národa je v dnešním světě už anachronismem, a že jeho akt agrese nevyhnutelně narazí na odpor oné části světa, která se onomu Hegelovu ideálu „rozumné mravnosti“ přiblížila přece jenom už o něco více.

    To celé ještě jednou naprosto jednoduše: ano, i podle Hegela hrozí kdykoli regres, úpadek do nižší úrovně „svobodné vůle“. Nicméně – a to je přece jenom důvod k určitému optimismu – pokud přece jenom v pohybu a dynamice vývoje této planetární civilizace působí něco takového jako „světový duch“, pak přesto i tak vývoj nakonec směřuje k onomu pozitivnímu vyústění. A zde nezáleží na tom jestli tento Hegelův „světový duch“ má metafyzický, imateriální charakter jako v jeho vlastním konceptu, anebo zda ve skutečnosti jeho reálným fundamentem je nezadržitelný rozvoj lidstva v materiální oblasti, tedy jmenovitě v Marxově „rozvoji výrobních sil“ lidstva.

  14. Mimochodem: V. Bělohradský přítomnost a působnost takovéhoto „světového ducha“ zcela zásadně (a dokonce by se dalo říci: zavile) odmítá a popírá. Jeho kniha „Pléthokracie“ dokonce ve svém podtitulku tvrdí, že „Světový duch spadl s koně“.

    Ovšem – pak se Bělohradský sám dostává do velice silných argumentačních potíží ohledně svého vlastního konceptu, podle kterého se těžištěm budoucího – svobodného – společenského vývoje mají stát skupiny volně se ad hoc sdružujících, rozumně a odpovědně jednajících individuí.

    Pokud totiž Bělohradský zůstane pouze v rovině onoho čistě individuálního jednání, čistě individuálních motivací, pak nemá v ruce nic, čím by mohl odůvodnit, že

    – za prvé tato izolovaná individua budou jednat skutečně mravně odpovědně, místo ve svém vlastním egoistickém zájmu

    – a za druhé, na jakém fundamentu by měla vůbec jednat „rozumně“. Hegel měl svůj koncept rozumu naprosto jasně konstruovaný, jakožto syntézu poznání jednotlivého a obecného; ale Bělohradský který takovéto metafyzické koncepty zásadně zavrhuje pak nemá k dispozici nic nežli jakousi mlhavou představu, že moderní vzdělaný člověk by přece m ě l myslet a jednat rozumně.

  15. ….moderní vzdělaný člověk by přece m ě l myslet a jednat rozumně…..ten kondicionál se vztahuje i na kondici člověka znalého nekrolfilních stránek vlastní mentality a způsob jejich separace z procesu obecného rozhodování……. nám dokázala H. Arend.
    Její pokusy narušit tuto predispoziční vazbu končí výkřiky do tmy….bych dodal.

  16. Tím samozřejmě nechci zneuctít význam civilizačního pokroku. Ten se mi dnes ve zkratce ozřejmil při noční vycházce se psem jménem Puškin, zamilovaným do sousedovic hárající
    krasavice. Rozdílnost pojetí imperativu generativního pudu, které klade na bedra příroda a imperativem Kanta může být nesrovnatelně velký.
    A jsme zase u toho kondicionálu, srovnávaje Kanta nejen s Puškinem …….. bych dodal.

  17. No ano, právě tady se otevírá klíčový rozdíl mezi oním – dejme tomu – kantovsko-bělohradsko-arendtovským kondicionálem „měl“ (Sollen), a mezi objektivním působením – nazvěme to neutrálně – jakéhosi dějinného „faktoru X“, který svým způsobem vykonává tuto činnost pro mravní progres lidstva do jisté míry samočinně, namísto samotného člověka.

    Vrátím se k Bělohradskému: u něj je nutno spoléhat se na jakýsi mravní náhled či dobrou vůli člověka samotného. Jak z dějin tak – bohužel – i ze žhavé současnosti víme, jak velmi málo je možno se spoléhat na toto vlastní vnitřní uvědomění lidského jedince.

    Zatímco v onom hegelovském (či hegelovsko-marxistickém) pojetí tu hlavní práci vykonává onen „světový duch“. (Velmi profánní mluvou moderních věd by se tento „světový duch“ v určitém ohledu možná nechal označit i jako docela obyčejná „evoluce“; poněkud ušlechtileji pak dejme tomu jako „evoluce mravní“.)

    Zkrátka: mimo profánní, a pohříchu většinou velmi přízemní motivace tuctového lidského individua (jako je třeba usilovné hledání si sexuálního partnera, což se ovšem netýká pouze psů, byť i s lidským jménem) – tedy mimo tyto profánní motivace zde podle těchto teorií existuje a působí ještě jakýsi objektivní vývoj směrem ke kvalitativně vyšším, vytříbenějším, kultivovanějším formám existence. Lidský jedinec si pak postupně tyto kultivovanější formy zvnitřňuje – ať je to prostřednictvím víry v nějakou vůdčí spirituální bytost, ať je to prostým procesem adaptability na postupné změny platných společenských norem.

    – Je to vlastně docela zajímavé, ale mně se vlastně právě až teď, v konfrontaci s Bělohradského zarytým popíráním existence „světového ducha“ ozřejmilo, jak nezastupitelně nutná a nepostradatelná je jeho přítomnost na tomto světě. Přičemž – opakuji pro jistotu znovu – v daném ohledu je pojem „světový duch“ zde používán čistě jen z tradice, reálně tento „faktor X“ naprosto může mít i materialistickou podobu, nebo přinejmenším materialistický základ a podklad.

  18. „Trpkou kapkou není ani tak vzít na vědomí sdělení listu dubu, jako spíše vzít na vědomí neschopnost člověka široce zvážit své činy, dané naprostou nezodpovědností za své jednání ze své podstaty.“

    Ano, i mně je z té neschopnosti smutno ale nerad bych ten smutek příliš sebestředně a neohleduplně protahoval a zejména nerad bych jím utlumoval další zdejší diskuse.
    Prostě – „lékaře potřebují nemocní, ..“
    (Já sám si dám na čas léčebnou pauzu ale určitě držím Vám tady palce 🙂 )

    —————
    Pane Poláčku – pokud (podle VB) „světový duch“ spadl s koně (velkých ideologicko-mocensky propletených říší), nemusí to myslím nutně znamenat že se nepokusí dál zdatně bojovat „pěšmo“: skrze různě trvanlivé a různě soudržné „skupiny ad hoc se sdružujících, i ne-rozumně a ne-odpovědně jednajících individuí“ ..(?) – pokud bychom tedy opravdu věřili v jeho „převtělení“ do mechanismů evoluce, což by dnes nemusel být problém.
    Museli bychom se sice smířit s tím, že „božstvo evoluce“ bývá i docela kruté a přísné. Na druhou stranu – lidské skupiny budou vždy potřebovat (i z evolučně-užitkového pohledu) cosi jako tmel soudržnosti.

  19. Co se oné „neschopnosti člověka široce zvážit své činy“ týče, pak pro mě byl v této oblasti dosti klíčový jeden moment už před mnoha lety. Jednalo se vlastně o docela běžný novinový článek, tuším že to byl rozhovor s nějakým psychologem, kde byla řeč právě o novodobém objevu mnohostranné podmíněnosti lidského jednání, a tedy lidské osoby vůbec.

    Dotyčný odborník zde pak prohlásil, že moderní člověk by si vlastně musel dokázat osvojit umění při veškerých aktech svého jednání jaksi „sám sobě hledět přes rameno“. On tedy nijak netvrdil že by naše jednání bylo zcela a naprosto determinované, zřejmě vycházel z přirozeného faktu bezprostřední autonomie naší osobní vůle. Ale o co jedná je právě ona zmíněná schopnost k této své přirozené autonomii vůle ještě n a v í c přidat, připojit tuto schopnost „sám sobě hledět přes rameno“. Tedy být si (vedle své svobody respektive nepodmíněnosti) z á r o v e ň být vědom i hranic této své svobody, tedy onoho faktoru své podmíněnosti.

    Právě to je ale na celé věci tak krajně obtížné, a právě proto se člověk současnosti k této schopnosti stále ještě nedokázal dopracovat: protože je k tomu nutné osvojit si umění jakéhosi „podvojného“ pohledu na sebe samého. Tedy nazírat sám sebe jak ve své nepodmíněnosti, tak i ve své podmíněnosti.

    Dalo by se tedy ještě pochopit a omluvit že většina lidí tento podvojný pohled na sebe samé praktikovat nedokáže; co je ale sotva odpustitelné, a co má nakonec fatální důsledky je ta skutečnost, že tato neschopnost onoho dvojího pohledu postihuje prakticky veškeré současné společenské vědy. Krátce řečeno: stejně tak jako jednotlivý člověk je o sobě přesvědčen že jedná čistě nepodmíněně, tedy jakožto „absolutně svobodný“ subjekt, tak stejně tak subjektivistický charakter mají i současné společenské vědy, to jest společenské teorie, modely společenského uspořádání. Stále je ještě naprosto většinovým názorem, že dějiny (jak minulé tak ty budoucí) prostě „dělají lidé“, ať už jejich masy nebo význačné osobnosti. A zcela mimo pozornost zůstává objektivní chod dějin, jinak řečeno dějiny jakožto zcela konkrétní evoluční proces. Který ovšem není tak nahodilý a živelný jak se dnes většinově soudí i o obecné evoluci, nýbrž probíhá v určitém – antropologickém i kulturním – rámci, který má své limity – aby se tak řeklo – „napravo i nalevo“. Jinak řečeno, tato společenská evoluce ve svém konkrétním pohybu osciluje v rámci určitého „kolejiště“, mezi dvěma mezními, protichůdnými momenty či faktory. – Přičemž zásadním z těchto rámcových určení je zřejmě (dialektický) protiklad mezi postavením člověka jakožto individua, a mezi jeho postavením jako příslušníka lidského rodu, respektive člena určitého společenství. Právě tímto dialektickým pohybem (a střetem) je do značné míry předurčováno i jednání jednotlivých aktérů v dějinách. Pokud by se nám zdálo že takovýmto pojetím že až příliš negováno naše přesvědčení o naší naprosté osobní autonomii, pak je možno celou záležitost pojmout také tím způsobem, že ony působící dějinné faktory člověka prostě staví do zcela určitých situací – ve kterých on pak (v rámci své osobní autonomie) většinou reaguje racionálním, optimálním způsobem, ale právě tím naplňuje onu procesní, vývojovou dynamiku ke které směřuje vlastní dialektika oněch společensko-dějinných faktorů.

    Abychom se tedy vrátili k našemu tématu: ano, v našem bezprostředním osobním jednání vůbec nemůžeme jinak, nežli nahlížet se jako principiálně svobodné, a tedy za své jednání plně odpovědné bytosti. Ale zároveň bychom měli být schopni – alespoň v určitých souvislostech a v určitých situacích – i toho druhého kroku, tedy „nahlédnout sobě samému přes rameno“. Při tomto „pohledu přes rameno“ je někdy možno získat docela zajímavé, nečekané náhledy. 😉 A to sice jak o sobě samých, tak o pohybu a směřování celé společnosti.

  20. Co dělá „světový duch spadlý s koně“?… Opravdu zajímavá otázka, pane Nusharte. 😉 Já jsem ve své recenzi k Bělohradského „Pléthokracii“ napsal, že tento světový duch pouze čeká na někoho, kdo bude schopen ho do onoho pomyslného sedla tvůrce světových dějin opět vysadit. Nyní ale byla položena otázka, zda tohoto „vysoce posazeného“ světového aktéra nemohou v míře dostatečné suplovat skupiny volně jednajících sdružených jednotlivců.

    Pane Nusharte, toto je otázka kterou si sám musím vždy znovu a znovu stavět. Takhle: já nijak nepopírám (a i v mých posledních příspěvcích zde jsem to uvedl), že probíhá určitý spontánní, kontinuální proces kultivace lidského společenství, obecně pojímaný jako kvalitativní nárůst lidské kultury respektive lidské civilizace. Tento proces je založený na zcela přirozeném lidském vnímání, hodnocení mezilidských vztahů a poměrů; že tedy například mravnější a společensky více žádoucí je stav respektu a ohleduplného vztahu k druhé osobě, nežli vztah obhroublý a násilnický.

    V daném ohledu tedy tento „světový duch“ skutečně může působit prostřednictvím jednotlivých osob, respektive jejich skupin.

    Jenže – ve skutečnosti je zde vždy přítomna i ona druhá rovina, respektive druhá větev vývoje, jak jsem ji definoval v mém minulém vstupu. Vždy zde tedy – a to sice v pozadí, mimo možnost poznání, detekce prostřednictvím přirozeného vnímání, přirozeného rozumu – zde působí i ona dialektika základních společensko-systémových faktorů. Jak jsem napsal, podle mého přesvědčení je zřejmě základním vývojovým faktorem v tomto ohledu ona dialektika mezi momentem jednotlivého a obecného, tedy mezi člověkem jakožto individuem a mezi člověkem jakožto členem určitého společenství. A pokud onen přirozeně, spontánně jednající člověk není schopen tyto dějinné faktory vidět, vnímat a analyzovat, pak je odsouzen k tomu že bude těmito dějinami znovu a znovu vrhán do situací, které se svým omezeným individuálním (nebo nanejvýš skupinovým) horizontem nebude schopen zvládnout, respektive vůbec ani pochopit.

    Klasickým případem jsou zde revoluce: z optiky V. Bělohradského jsou revoluce čirým zlem, které násilně vtrhává do přirozených mezilidských vztahů. Jenže to co Bělohradský ve svém subjektivistickém pohledu na společnost a dějiny zcela opomíjí je onen holý fakt, že ve skutečnosti tyto revoluce nikdy nevznikají náhodně. Tyto revoluce jsou – v naprosté většině – zcela zákonitou a nevyhnutelnou reakcí na pnutí, které se vytvořilo, nahromadilo uvnitř komplexu daného společenského systému. Onen jedinec (daleko by se říci: „malý světový duch“) se pak diví a nechápe, odkud se „najednou“ vzalo a vzdulo tolik násilí, tolik destrukce; ale ve skutečnosti je to jeho vlastní omezený analytický horizont, který mu znemožňuje toto revoluční dění pochopit jako objektivně podmíněné, objektivně propuklé.

    Použil jsem – v souvislosti s jednáním jednotlivců respektive (malých) skupin jednotlivců – obrat o „malém světovém duchu“. Domnívám se, že tento příměr není tak docela marný; je vždy nutno mít na paměti, že celkový progres lidského (planetárního) společenství probíhá vždy po těchto dvou liniích, jak „malého světového ducha“ tak i „velkého světového ducha“. A je vždy velkou zpozdilostí přehlížet, ve jménu jenom jedné jediné z nich popírat působnost a platnost jedné z těchto dvou základních linií. – Ostatně připomeňme si svého času velmi populární dělení disidenta Milana Šimečky na „malé dějiny“ a „velké dějiny“. I on, ačkoli svou opoziční činností proti totalitnímu režimu plně involvován v oněch „velkých dějinách“ si byl vědom toho, že vedle nich paralelně existují i ony „malé dějiny“, které nelze popírat a nelze přehlížet, neboť i ony mají svou reálnou platnost pro přirozený život člověka na této zemi.

  21. ….Při „pohledu přes rameno“ je někdy možno získat docela zajímavé, nečekané náhledy. 😉 A to sice jak o sobě samých, tak o pohybu a směřování celé společnosti…….
    Přes rameno ale lze tak vypozorovat, že máme k dispozici jisté instrumenty, které ovlivňují skutečnost, kterou jsme ovlivňovaní. Což může vézt i k nutkání převzít radikální zodpovědnost za skutečnost všech barev………bych k ošidnosti lidského klání se svou podmíněností dodal.

  22. „Ovlivňovat skutečnost, kterou jsme ovlivňováni“ – ano pane Petrasku, přesně tohle je „der springende Punkt“, jádro celé věci.

    „Nutkání převzít radikální odpovědnost“ – já bych spíše řekl, že tato „radikální odpovědnost“ je zde dána objektivně; my jí sice můžeme uhýbat, ale vyhnout se jí nemůžeme. Od toho okamžiku kdy jsme si tuto souvislost – a tuto naši moc vědomě ovlivňovat to co nás samé ovlivňuje – uvědomili, od té chvíle jsme odpovědni za všechno, co v tomto směru učiníme; ale stejně tak i za všechno, co neučiníme, ačkoli jsme učinit mohli a měli.

    Je to něco podobného jako dejme tomu objevení atomové struktury hmoty: výsledkem této znalosti může být atomová bomba, ale stejně tak celá řada naprosto užitečných, prospěšných objevů a produktů, bez nichž by se naše moderní civilizace už vůbec nedokázala obejít.

    Jde tedy o to si tuto svou odpovědnost uvědomit, přiznat si ji, a tuto odpovědnost převzít. A tedy především: chovat se skutečně odpovědně.

    Zatímco pokud bychom se vůbec přiznání si těchto svých možností, a tedy této své odpovědnosti i nadále vyhýbali, pak to ovšem nutně povede ke stavu (setrvávající) neodpovědnosti: tam kde se každý domnívá že existuje, že žije pouze spontánně, tam je okruh jeho odpovědnosti za stav tohoto světa velice redukovaný. Pokud vůbec, pak pouze na jeho čistě osobní životní okruh.

  23. Radikální zodpovědnost za skutečnost všech zbarvení …..měl jsem na mysli situaci, která ve společensky zmatených periodách tradičně (nejen v křesťanské civilizaci) umožňuje převzít pojetí zodpovědnosti jedinců nekrofilně koncipované mentality.
    Neb současné stadium masového tržního/fiskálního uspořádaní a etikou plošně sofistikované rivality v globálním hávu otvírá dveře spontaneitě těch, kteří se slibem znalosti odpovědnosti za stav tohoto světa jsou vítáni na trhu radikálních řešení.
    Co se skutečností v době, kdy odpovědnost liberální demokracii se ve volební urně plynule smrskává na 49 procent?……a to i ve společnosti liberální demokracie tradičně schopných, bych dodal.
    .

  24. No ano, toto „nekrofilně koncipovaná radikální zodpovědnost“ je víceméně to, co já jsem měl na mysli tou „atomovou bombou“. Víceméně všechno se může ve zlé obrátit, respektive být zneužito.

    Což souvisí s tím co jsem k danému tématu ještě chtěl doplnit: my tento „pohled přes vlastní rameno“ vlastně dnes už docela běžně praktikujeme, aniž bychom se nad tím nějak příliš pozastavovali.

    Je nutno si uvědomit: historicky ještě nedávno (tedy fakticky až tak do 18. století) se člověk cítil být v zásadě bezprostředně identický sám se sebou; když se jeho osoby zmocňovaly nějaké vlivy které považoval za destruktivní, pak si je vykládal jako svádění ďábla, respektive jako důsledek uřknutí. Zatímco člověk moderní doby si už dokáže (alespoň v zásadě) takto „nahlédnout přes rameno“ a uvědomit si, že bolesti jeho duše mají svůj původ v takových a takových onemocněních či poruchách psychického aparátu. Které je možno v zásadě opravit, léčit, korigovat. A v té samé situaci se principiálně nachází i celá společnost; s tím rozdílem že ona (poté co z veřejného diskurzu prakticky zcela vymizela marxistická teorie) si tyto příčiny svých negativních, deformovaných vývojových tendencí uvědomit většinou nedokáže; natož pak aby je dokázala odstranit.

    To se týká i onoho „stadia masového tržního/fiskálního uspořádání“: ano, kritičtí autoři si sice tak nějak uvědomují že zde někde bude zakopaný pes mnohých stávajících problémů, ale jejich kritika se většinou obrací pouze proti symptomům. Tedy proti „moci koncernů“, proti „nespravedlivému světovému ekonomickému pořádku“, proti té či oné vládě. Ale při takovémto pohledu je člověk stále ještě pojímá jako v zásadě autonomně jednající subjekt, není to pravé pochopení jeho systémové podmíněnosti. A proto takováto pseudořešení nemohou přivodit opravdovou změnu.

  25. A ještě něco jsem chtěl připojit k oněm Šimečkovým „velkým a malým dějinám“, respektive k „velkému a malému světovému duchu“, jak ho (toho malého) vnesl do hry pan Nushart.

    Jedná se o to: u M. Šimečky byly oba tyto okruhy lidské činnosti vlastně navzájem izolované. On sám – jakožto aktivní disident – byl touto svou činností plně pohlcen oněmi „velkými dějinami“, tedy bojem s omnipotentním totalitním režimem. Ve svém tehdejším fejetonu ale vlastně objevil, že vedle tohoto heroického boje existuje i také docela obyčejný život, s všedními radostmi i starostmi. Kromě jiného uvedl jako příklad těchto „malých dějin“, že i do tehdejšího Československa se až z daleké Jižní Ameriky dovážel preparát z jakési tam rostoucí divoké liány, ze kterého pak mohl být produkován lék na jeho nemocné srdce.

    Šimečka tedy konstatoval a akceptoval tuto paralelní existenci „velkých a malých dějin“, nicméně obě vedly nadále víceméně svůj vlastní život. Ale na co jsem chtěl poukázat je především to, že i tyto „malé dějiny“ (respektive „malý světový duch“) mají zapotřebí nějaké inspirace pocházející od oněch „velkých dějin“, respektive „velkého světového ducha“. Protože jinak se tento běžný, všední každodenní život nakonec ztratí sám v sobě.

    To jest: samozřejmě je možno i bez neustálého vztahování se k oněm „velkým dějinám“ prožít dobrý a osobně šťastný život. Ale – vezměme si současný stav života v systému liberální demokracie, a porovnejme ho s nadějeplnou euforií roku osmdesátého devátého. Tehdy se do tehdejšího Československa dokonce stěhovali Američané (!), nadšení z toho, jak u nás jsou lidé občansky a politicky angažovaní. Tehdy se pro krátkou dobu ony „malé dějiny“ potkaly a prolnuly s „velkými dějinami“, malý světový duch šel ruku v ruce se svým velkým bratrem.

    Jenže: liberální demokracie jako taková naprosto neguje vše co souvisí s oním „velkým světovým duchem“. Neguje všechno, co překračuje omezený horizont na své vlastní osobní zájmy omezeného privátního individua. „Velký světový duch“ zde byl tedy velmi brzo úspěšně zneutralizován; ale spolu s ním usnul postupně i „malý světový duch“. A například V. Bělohradský se ho marně snaží znovu probudit k životu svými neustále dokola opakovanými apely na „volné sdružování se aktivních občanů“. Pokud zde nebude přítomen inspirující vliv onoho „velkého světového ducha“, pak se činnost těchto aktivistů omezí jenom a pouze na ty či ony bezprostřední praktické cíle (jak si to ostatně Bělohradský také sám přeje), ale bez jakéhokoli vyššího významu. V takovéto činnosti se budou (jako je tomu ostatně už dnes) angažovat většinou právě jenom tito aktivisté, kteří ale tvoří jen malé procento populace. Zatímco rozhodující většina společnosti tomuto jejich počínání bude pouze pasivně přihlížet zdálky. Takovýmto způsobem ale nelze nějakým zásadním způsobem změnit způsob života společnosti, a především nelze tento život naplnit nějakým novým smyslem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *