Slovo ke čtenářům

26 komentářů u „Slovo ke čtenářům“

1. Už od prvního momentu mi bylo zřejmé, že hledat příhodný ilustrační obrázek pod verši tohoto druhu bude značně nesnadnou záležitostí. Pak mi ale – sám nevím na základě jakého vnitřního popudu – projela hlavou vzpomínka na Krylův song, který počíná slovy „Kotvu mi dala a srdce a kříž“: https://www.youtube.com/watch?v=jfDv2RbEyj4

   Tato jeho píseň na mě vždy působila jakousi tajemnou a hlubokou melancholií; a snad proto se mi zdá být příhodným doprovodem k těmto dvěma básničkám paní Hájkové.

2. Je velmi obtížné poznamenat něco dalšího k těmto veršům. „Kus života mě stály…“; svým způsobem všechno co děláme, k čemu jsme se propracovali nás stálo „kus života“, ale ten může mít velice rozličný charakter, u některých lidí to – přinejmenším navenek – budí dojem jako by svým životem proplouvali jako na loďce nesené svěžím větříkem, zatímco jiní se musí probojovávat bouřemi a vlnobitím.

   I když – i u těch zdánlivě šťastných a bezstarostných lidí může tento vnějškový dojem klamat, sotva kdo se ve svém životě může vyhnout všem kolizím a ztrátám, oni daleko spíše pouze mají ten dar že se těmito bolestmi nenechají zranit natrvalo, jejich pozitivní, šťastná nátura jim umožní zase se narovnat a jít životem dál.

3. Richard Rohr napsal, že má rád Ježíšovu větu „oheň jsem přišel na svět vrhnout a jak si přeji, aby už se vzňal“. Rohr v tom ohni nevidí symbol něčeho destruktivního, Ježíš si podle něj nepřeje ohněm ničit svět, nejedná se prý ani o obraz pekla. Oheň zde slouží čistě k proměně (obnově) světa. Ta proměna patrně není možná bez jistého utrpení. Takže oheň pálí.
   Rohr říká, že se jedná o změnu smýšlení, což bylo kdysi nevhodně přeloženo jako pokání. Nevhodně prý proto, protože toto slovo vyvolává představu ponížení a sypání si popela na hlavu. Takže on upřednostňuje spíš „změnu smýšlení“ oproti „pokání“. Ale ani ta změna smýšlení není bezbolestná.
   Podle Rohra by se všichni lidé měli vydat na cestu obnovy, všichni by měli změnit smýšlení (a v životě třeba ne jednou). Jenže většina lidí se tomu prý brání, protože je to nepříjemné.

4. To mi zase připomíná výrok (či výzvu) Wittgensteina, že každý člověk by měl (alespoň) jednou v životě si složit důkladný účet ze všech svých činů.

   Je tedy shoda na tom, že každý člověk by měl v životě alespoň jednou projít výhní katarze, hloubkové a neúhybné sebereflexe, kde by si dokázal uvědomit a přiznat pravdu o sobě samém. Mělo by to tak být – ale je otázka jestli tím neklademe na člověka současné doby příliš velké nároky. A navíc – mnoho lidí kdyby si přiznalo pravdu o sobě samých by se z toho poznání dost možná zhroutilo. Lidé vedou mnohdy jenom jakési zástupné polo-životy či polo-existence, ono se s tím dá tak nějak uspokojivě projít celým vlastním životem, ale není v tom nic hlubšího, nic navíc.

   Takže ten oheň – ano pokud by jím byla míněna ona výheň katarze a sebereflexe, pak je s tímto pojetím možno souhlasit.

5. Mnoho lidí tím prošlo a setkali se s Boží milostí. Což neznamená, že už nikdy nebudou dělat nic špatně.

6. Navíc je tu problém, že pocity viny lze lidem pravděpodobně vsugerovat.

7. No ano, tato katarze (nebo chcete-li Boží milost) není žádnou zárukou, že už jenom tím se ocitneme jednou provždy na správné cestě. To je pouze první krok; ve skutečnosti musíme být po celý život připraveni a ochotni provést korekce této své životní cesty, svých vlastních přesvědčení.

   Ostatně, onen prožitek „Boží milosti“ nemusí nutně znamenat totéž co prožitek katarze, ve smyslu vlastní hluboké sebereflexe. „Boží milost“ zřejmě znamená především prožitek povýšení; zatímco prožitek katarze v první chvíli především znamená prožitek pádu, ztroskotání, kdy si člověk musí doznat (přinejmenším částečnou) omylnost svých dosavadních názorů a postojů.

8. Ano, často žijeme ve stavu kdy toho o svých skutečných vinách moc nevíme. Jakýsi neurčitý „pocit nesprávnosti“ pak můžeme mít tendenci projikovat do zvýšení citlivosti k chybám druhých, obecné naštvanosti nebo tendence obviňovat sebe ale z „náhradních“ poklesků.. Až proměňující setkání/zážitek může „odventilovat“ potřebu zvědomit si skutečné viny – stavy odvracející od důvěry v Boha/ účinné solidarity s člověkem.

9. Myslím, pane Poláčku, že u křesťanů nedochází nebo by nemělo docházet k žádnému pocitu povýšení, ač jejich sebereflexe nemusí být nijak silná. Jednou jsem četla pojednání Karla Bartha, kde bylo něco o tom, že Boží soud (nemyslel tím jen ten poslední) je prakticky totožný s jeho láskou. Tedy, že Bůh sice člověka soudí, ale neodsuzuje, nýbrž omilostňuje toho, kdo soud přijímá. To bude možná ten proměňující zážitek, o kterém píše pan Nushart. Tedy zážitek Boží lásky, který pak (u některých) vyvolá lásku k bližnímu.

10. Nedávno jsme tu mluvili o těch různých výkladech biblických pasáží. Často o některých přemýšlím.
    „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden“. (Matouš 10, 37).
    Lukáš (14, 26) uvádí „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“
    Někde se dokonce píše, že je zapotřebí „mít je v nenávisti“. Myslím, že zde nejde o skutečnou nenávist (vždyť o rodiče je naopak přikázáno se starat), ale že význam je trochu jiný. Ježíš tím myslel, že člověk má hledat skutečnou pravdu a nemá jen přebírat názory svých rodičů nebo jiných příbuzných, kteří se mohou mýlit.

11. Ještě jsem si vzpomněla, že o zážitku Boží lásky vyšel článek na KD. Někteří lidé se snaží ho druhým zprostředkovat. Nebo spíš dopomoci jim k němu.
    https://www.krestandnes.cz/zakusit-otcovu-lasku/?amp=1

12. Současná doba není katarzi, natož pokání nakloněna. Představme si už to první v politice: „Postižený“ by asi musel z jejího kolotoče jedině odejít. Projev skutečného sebezpytování zazní opravdu jen výjimečně. Stoupenci budou v takovém případě ne-li zklamaní, tedy aspoň zneklidnění. Odpůrci ucítí na kilometry slabost a najdou mouchy. Že by prozřelý mohl platněji odhalit další viníky špatností, to ani náhodou. Když si sám chceš sypat popel na hlavu, nuže, blázne, ale druhé do toho netahej. Představme si, kolik lidí se asi nechalo, v pravém, či posunutém smyslu slova, zkorumpovat. A kolik z nich šlo, třeba až na stará kolena, s pravdou ven?!

    Byly doby, kdy popsaný šedý odstín dnešní konfekce ještě nevládl. Potentáti se naparovali v pestrých kostýmech, ale když vsadili na špatnou kartu, znamení shůry většinou uznali a oděli kajícné roucho. Uraženectví ještě neplatilo za univerzální mimikry. Nedávno tu byla diskutována role křesťanství a kapitalismu při formování lidských práv. Je zřejmé, že kapitalistická morálka zvítězila. A dominuje zřejmě i v soukromí.

13. Někteří křesťané se domnívají, že viny, které lidé mají a nepřijdou na ně, nevybaví si je, popřípadě omyly, které nerozpoznají, nemohou být odpuštěny. Ale asi to tak není, protože v Žalmu 19, 13 se píše: „Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.“

14. Paní Hájková, oním slovním spojením „pocit povýšení“ v okamžiku dotyku s „Boží milostí“ jsem neměl na mysli, že by se mělo jednat o „pocit povýšenosti“. Mínil jsem to že tento zážitek je pociťován jako osobní vzestup směrem vzhůru, k božským výšinám; zatímco onen prožitek katarze je – v prvé chvíli – pociťován jako hluboký pád, jako ztráta všech životních jistot. Právě proto se člověk takovéto katarzi zcela přirozeně a spontánně vyhýbá a brání.

    Aby se tato cesta katarze mohla stát celospolečenskou normou, muselo by se k tomu zcela zásadně změnit celé společenské (a jak uvádí pan Horák, zřejmě i ekonomické respektive socioekonomické) klima. V určitém smyslu nějaké takovéto klima panuje například v Jižní Koreji, kde je zcela běžné (a velké firmy pro to dokonce svým vedoucím manažerům dávají zvláštní dovolenou!) odebrat se jednou za rok na několik týdnů do buddhistického kláštera na meditace. Ovšem – tyto meditace sice dozajista mohou být velice náročné, a v určitém smyslu také mění lidskou osobnost, od věcí povrchních přivádějí mysl k věcem podstatným; ovšem dotyčný zde nemusí zřejmě prožívat přímou krizi osobnosti, neboť se zde nejedná o světonázorové záležitosti. Jedná se sice o určité očištění mysli, ale nikoli o katarzi ve vlastním slova smyslu.

    Za jakých podmínek by se onen akt sebereflexe, katarze mohl stát zavedeným obyčejem i u nás? – Dříve tuto funkci plnilo do jisté míry křesťanství, se svou institucí zpovědi. Ovšem zde se jednalo o záležitost pouze osobní mravnosti, tedy mravní sebereflexe, ale opět ne o záležitost světonázoru, respektive společensko-občanských postojů.

    Jak napsal pan Horák, za současné situace by něco takového nebylo reálně slučitelné ani se současným pojetím politiky, ani s (konzumerickým) kapitalismem. Musela by tedy nastoupit nějaká nová společensko-duchovní idea, která by dokázala převzít onu dřívější úlohu křesťanství, a která by dokázala takovouto osobní sebereflexi do společenského prostředí prosadit, implantovat jako projev standardní osobní hygieny. Jako něco, co je sice bezprostředně náročné, ale o čem každý ví a chápe že je to pro něj potřebné a užitečné.

    S tím by ovšem musela souviset i ta okolnost, že takováto sebereflexe by byla společensky honorována, zatímco její obcházení by bylo pociťováno jako společenský malus.

15. „Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.“ – zajímavý výrok, může mít ale dvojí význam. Buďto ten, že dotyčná osoba je vinna i těmi (negativními) rysy své osobnosti, které si sama neuvědomuje, ale přesto jsou její součástí a proto je vinna i tím že si je nedokáže (či nechce) připustit. Anebo by tím mohlo být míněno i to, že se dotyčný sice poctivě snaží tyto své negativní stránky („viny“) rozpoznat a odstranit, ale nicméně jsou takové, které ani při nejlepší vůli odhalit (a tedy ani napravit) nedokáže. (Kdo z nás je schopen nahlédnout do veškerých hlubin svého nitra?…) Tento druhý způsob odpovědnosti za vlastní viny by tedy byl čistě objektivní; kdy jedině Bůh může i tyto viny vidět, a proto jedině on je také může odpustit.

16. Ano, přesně tak bych cítil že je to míněno a snad to nějak tak i je 🙂

    Proto by se míjelo podstatou toho daru zavádění jakýchkoli „nápomocných formalismů“. Ani Ježíš takto nepřistupoval k těm které léčil – vždy i s výzvou k proměně jejich vztahu k Bohu.

    Náraz našich představ (i představ o sobě) o skutečnost musí být spontánní, reálný – aby měl pro „postiženého“ 😉 potenciál vyvolat to co nazýváte katarzí. Současně je (může být) i „povýšením “ (spíš: zvednutím a vzhlédnutím).

17. Jednou, už někdy dříve se tu diskutovalo o „logu“. Pan Poláček psal o tom, že podle nějaké filosofie vesmiru vládne logos. Vzpomínám si, že byla řeč i o lidském logu, který je u každého člověka trochu jiný. Už si to přesně nevybavuji.
    Jen mě tak napadlo, že zpočátku se ten lidský logos řídil tím vesmírným logem a zřejmě z toho neměl problém, dokud nechtěl jednu věc – vědět proč. A když začal zkoumat proč, začaly se mu nabízet i různé falešné, zavádějící odpovědi. Začal se vyvíjet po svém, odděleně od toho vesmírného logu.
    Ježíš patrně ukázal možnost – způsob, jak se znovu připojit na ten vesmírný logos. A zároveň, jak naplnit touhu „vědět proč“. I když třeba ne okamžitě.

18. Také se tomu takto nějak snažím rozumět: Různá setkání/dialogy s Ježíšem v evangeliích působí právě jako takové „nárazy o Skutečnost“ – kterou je ale pak možné s důvěrou „pozvat k sobě“.

19. Tato zmínka o logu by v tuto chvíli možná patřila do sekce „Forum“, v souvislosti se Spinozou; pro něj měl tento „logos“ prakticky primárně geometrickou podobu. To jest, počátkem všeho jsou absolutní (geometrické) formy, které mají zároveň metafyzický charakter, a proto jsou určující pro uspořádání celého univerza (včetně lidského světa; Spinoza dokonce na tomto základu vybudoval učení o etice).

    Ale – právě tady se ukazuje základní problém s oním (hypotetickým) logem: není dost dobře možné ho nějak konkrétně objektivně určit. Jak jsme viděli u Spinozy se jedná o geometrické formy; u Hegela o obecná metafyzická určení; u Platóna tuto roli fakticky hrály jeho „ideje“ (které ovšem byly taktéž matematicky fundované). Tyto filozoficky fundované modely „logu“ tedy směřují většinou k jeho pokud možno preciznímu určení; zatímco jak jsem v minulých dnech konstatoval v křesťanství (judaismu) působící Duch svatý má spíše nespecifický charakter obecné „božské moudrosti“.

    Co se pak vztahu božského a lidského „logu“ týče, pak tento motiv že člověk se (po stvoření světa) svou vlastní vinou vzdálil (respektive ztratil) své původní blízkosti k božskému elementu (tedy božskému logu) – tedy tento motiv se nějakým způsobem opakuje v mýtech snad všech národů tohoto světa.

    Přičemž ovšem zde dochází k jednomu velkému nedorozumění, respektive chybě v úsudku. Ono je to patrné především ve filozofii. Filozofové totiž znovu a znovu propadají své vlastní (dá se téměř říci: profesní) fikci, že ta nejvyšší metafyzická určení mají přímý, víceméně lineární dopad i na bezprostřední životy lidí. Naprosto zřetelně je to vidět u Hegela, který celé dějiny lidstva kompletně subsumoval pod působení „světového ducha“, který je sám jenom určitou výrazovou formou „absolutního ducha“, tedy samotného logu. (Odtud také pochází Hegelův výrok o „lsti rozumu“: lidé se domnívají že sami svobodně vytyčují a sledují své životní cíle, ale ve skutečnosti pouze realizují intence světového ducha.) Dějiny jsou tedy pouze vnějškovou projekcí „světového ducha“; přinejmenším vše to, co je v dějinách podstatné. A co touto projekcí není, to je podle Hegela nepodstatné, nahodilé, nicotné.

    Je tedy zřetelně vidět, že tento „logos“ působí pouze směrem odshora dolů; zatímco pro nějaký autonomní „lidský logos“ zde není dán žádný prostor. Já pro takovéto modely přímého řízení, ovládání lidského světa těmito metafyzickými nejobecnějšími kategoriemi používám pojem „krátké spojení“. Tito filozofové jsou natolik fascinovaní svým pohledem na tyto nejvyšší, „božské“ metafyzické kategorie a určení, že si pak vůbec nedokáží připustit, jak velice daleká je cesta od těchto nejvyšších kategorií a principů k přirozenému lidskému žití. Že toto působení je natolik mnohonásobně zprostředkované, rozvětvené, ale nakonec i protizvratné, že nakonec vzniká reálný prostor pro autonomii lidského konání, které není (zcela) podřízené tomuto zdánlivě lineárnímu působení „seshora“.

    V daném smyslu je zřejmě blíže realitě onen model judaisticko-křesťanský, kde „Duch svatý“ není takovýmto způsobem metafyzicky striktně vymezen, nýbrž vystupuje v podobě nespecifické, ale zároveň (v jednotlivých případech) konkrétní Moudrosti.

    Jinak ale v dané záležitosti znovu odkazuji na sekci „Forum“, kde v souvislosti s tam projednávaným tématem ještě doplním některé zásadní aspekty dané záležitosti.

20. Ovšem ten řecký logos je pro člověka de fakto něco jako osud, jemuž se vcelku marně vzpírají, jak o tom svědčí antické tragédie. Pochopitelně, že biblický Duch svatý je něco trochu jiného.
    Zajímavě to viděl V. Gardavský v knížce Bůh není zcela mrtev, která má podtitulek Člověk není zcela živ. Ve starozákonních textech objevuje zárodečnou koncepci subjektivity uprostřed času.
    „Obraz Stvořitele, Hospodina, byl pro Židy zjevením člověka jako tajemné, t.j. finální, rozhodující se a účelně jednající bytosti, otevřené ke světu a k druhým lidem. Tato otevřenost prostá jistot, je pravým protikladem uzavřenosti, hotovostí antického člověka. Ve všem, co činorodě podniká, je si Řek jist: zkušenost ho učí, že je to věc techné, umění, dovednosti. A přece je celá jeho existence nejistá: v pozadí vždy číhá osud. Žid proti tomu neustále a aktuálně ví o své nezabezpečenosti, ví, že jeho existence je nejistá. Proto se utíká k Hospodinu jako ke sbírce svých možností; proto jeho hovory s Bohem, jeho přemlouvání, sliby, které mu skládá a oběti, které mu přináší, úmluvy, které se s ním snaží uzavřít – to vše jsou studia optimálních možností, jak dosáhnout nezbytné jistoty. Hospodin je pro Žida výklad člověka, to kým je v kontrastu k tomu, kým může být, a co pro to musí dělat.“

21. No ano, paní Hájková, judaismus je především výrazem snahy, touhy člověka nalézt alespoň střípek opory či jistoty ve velmi nejistém světě. Toto je ovšem převážné míře společný rys všech náboženských směrů.

    Před léty byl proveden jeden srovnávací výzkum všech (relevantních) náboženských kultů na této planetě. Resumé tohoto výzkumu znělo: tento svět je stále ještě slzavé údolí. Ať se jedná o vyznavače křesťanství, judaismu, islámu, buddhismu či hinduismu – jejich věřící v prvé řadě své bohy prosí o pomoc, o podporu v obtížných životních situacích.

    Co se pak Řeků týče, tady je problém že my víme pouze dost málo jak konkrétně vykonávali svůj kult, respektive co při tom pociťovali. Ale vzhledem právě k té skutečnosti kterou zmiňuje i Gardavský, že jejich (národní) život se nacházel v neustálém nebezpečí, dá se právem očekávat že i oni své bohy prosili především o ochranu, respektive o pomoc v boji. Ostatně nejen řecký národ jako takový, ale i jednotlivá města měla své božské ochránce. I zde tedy byla funkce ochrany, podpory na prvním místě.

    A že by Řekové byli v moci „neodvratného osudu“?… To se mi zdá být přílišnou spekulací. Ano, oni měli své bohyně osudu; ale na straně druhé Řekové nebyli žádní fatalisté, kteří by se trpně poddali svému osudu. Pokud je tedy řeč o probuzení subjektivity, to bych pak daleko spíše viděl právě na řecké straně. Zatímco Izraelec byl příliš dalece poddán absolutní moci svého Hospodina, nežli aby vůbec mohl pomýšlet na konstituování své vlastní, autonomní subjektivity.

22. Je pravda, že antický člověk si hleděl naklonit bohy, ale ten osud stál stejně vždycky v pozadí. A v některých věcech ani bohové proti osudu nic nezmohli. Antika byla plná věštění a věštíren, aby se lidé dověděli, co je čeká a nemine. Gardavský má zřejmě ve svých úvahách na mysli především období helénismu, ale možná nejen.
    Píše: „Pro řecký myšlenkový svět představoval kosmos neúchylný kauzální řád, který byl základem jeho jistot, jeho jasného optimistického, jednoduchého pohledu na svět; pohledu, který mu vnukal sebedůvěru, že bude schopen předměty v tomto objektivním řádu zvládnout. Proto také klasický řecký mýtus nezná dějiny, nemá pro ně smysl, je plný kosmických energií. V oblasti člověka, subjektivity, vládne osud, moira; lidské konání je mu podrobeno, a vše, co člověk může, je odysseovské bloudění skrze nevyhnutelné Scylly a Charybdy, jež jsou dány se statickou nezměnitelností přírodních sil.“
    Zatímco v Bibli se podle Gardavského člověk nenachází v řádu kosmu nýbrž v řádu času. Jiné paradigma.
    Biblický Bůh není Prvním hybatelem, jako tomu bylo v některých antických a středověkých představách. Je to skutečný subjekt, navíc plný života, plný emocí. Bůh je ten, jímž člověk není, ale mohl by být (viz ta „sbírka jeho možností“. Neseme v sobě Boží obraz a vyvíjíme se směrem k němu. Nejsme prostě pouhým následkem toho, co se stalo v minulosti.
    V antice byl člověk možná také obrazem vesmíru, takovým malým vesmírem či mikrokosmem. Jenže vesmír přece není subjekt, nemá emoce, nekomunikuje s člověkem… Ačkoli – teď si vzpomínám – že (snad u Herakleita?) byl oheň, který prý tvoří základ vesmíru pokládán také za něco živého. Jestli se nemýlím, něco jste o tom kdysi psal. U stoiků byl ten živý oheň pneuma – duch.
    No, nebudu se přít, co je lepší, zda antika nebo židovství. Křesťanství zřejmě spojilo prvky obou. Jako Ježíš spojil plnost lidství s plností božství.

23. Paní Hájková, víceméně všechno co Gardavský píše o judaismu by bylo možné nalézt i v řeckém světě: jestliže Hospodin Izraelitů byl „subjekt plný emocí“ – co pak řečtí bohové, ještě mnohem více plní (lidských) vášní a emocí?

    V jednom ohledu má ale Gardavský očividně pravdu: onen „kosmos“ jako neměnitelný, objektivní, logický a rozumný řád všeho jsoucího, ten u Židů skutečně takto není přítomen. Což je ovšem v zásadě samozřejmé, Židé nebyli žádní filozofové. Nicméně – i v judaisticko-křesťanské tradici je ovšem svět v zásadě rozumně (respektive dokonale) uspořádaný, ale tato dokonalost není dána objektivně jako u Řeků, nýbrž vyplývá z osoby Boha. V tomto smyslu má pak ovšem Gardavský pravdu, že židovský svět je takto pojímán mnohem subjektivněji.

24. Podle toho, co řekl apoštol Pavel ve Skutcích řeckým učencům, ovšem srovnával svého Boha daleko spíš s tím jejich vesmírem (popřípadě s tím stoickým pneumatem). Nikoliv s řeckými bohy; ti byli pro něj pouhými modlami. Posuďte:
    ‚Neboť v něm (v Bohu) žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ (Skutky apoštolů 17,28)

25. Ať to nemusíte hledat, celý příběh je zde:

    „22 Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví.
    23 Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:
    24 Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli,
    25 ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.
    26 On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.
    27 Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.
    28 ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘
    29 Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem.
    30 Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.
    31 Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
    32 Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
    33 A tak Pavel od nich odešel.“

26. Totiž, paní Hájková, Pavel v této situace dosti kreativně reinterpretoval onen oltář věnovaný „neznámému bohu“. Kosmopolitní Atéňané tento oltář věnovali určili zřejmě pro cizince pobývající v jejich městě – tak aby i oni zde měli příležitost vykonávat svůj kult, aniž by se předem vědělo respektive určilo o kterého boha půjde. Jednalo se tedy o boha „s univerzálním užitím“ daleko spíše nežli o Jednoho (univerzálního) Boha.

    Jestli Pavel přitom svého – jediného – Boha srovnával s řeckým kosmem, nejsem si na základě tohoto citátu zcela jistý; ale v zásadě jsem napsal něco dost podobného, že zde skutečně existuje společný základ.