Zůstat tady

Eva Hájková

Před několika dny doporučoval jeden známý na Facebooku knížku o Patagonii. Svůj vstup uvedl slovy: Také máte někdy chuť zmizet odtud někam hodně daleko? Ta otázka se do mne vsákla jako voda do houby a někde hluboko se ozvala jakási dávno zapadlá neklidná touha, která zřejmě s onou větou velmi souzněla. Zmizet odtud! Zbavit se problémů spojených s každodenností existence zde, v této přetechnizované a on-line úředně řízené civilizaci. V mysli se, kdoví proč, vynořila táboráková píseň z dětství: „Dávám sbohem těm břehům proklatým…“

Chvíli jsem si představovala Poutníky, kteří kdysi opustili evropskou civilizaci a odpluli do Nového světa. A chvíli jsem si představovala sebe, jak stojím na nejvzdálenějším výběžku drsné země, obklopeném vlnami dvou oceánů a dívám se směrem k zaledněné Antarktidě.

Samozřejmě, že vůbec nepřichází v úvahu, abych opravdu odtud odešla, navíc někam mimo civilizaci – na to už jsem stará a vůbec se mi nechce začínat nové věci, ale stejně jsem si nějakou dobu pohrávala s tou představou zmizení, vypaření se. A také s myšlenkou, co nebo kdo mě tady vlastně drží. Co mě poutá k tomuto místu? V prvé řadě můj manžel a moje rodina. Ti by mě určitě postrádali. Pro ty bez jakékoli pochybnosti stojí za to zůstat tady. Ledaže by odešli se mnou.

A dál? Postrádal by mě tu ještě někdo další? Nebo položím tu otázku raději jinak, obráceně: Existují kromě mých nejbližších ještě jiní lidé, kvůli kterým bych si přála zůstat zde? Postupně se mi vynořilo pár tváří, které snad někdy ráda vidím. Uvědomila jsem si, jak je to žalostně málo, a tak jsem samu sebe zahrnula výčitkami, že lidi moc ráda nemám. Možná je to tím, že v duchu pořád někam utíkám a jsem mezi nimi málo přítomná. Začalo mi být líto, že jsem taková. Přála bych si být jiná. Dá se říct, že moje myšlenky přešly v jakousi spontánní modlitbu. Bylo mi totiž skoro do pláče. Potom jsem se ale zklidnila a cítila jsem se zase dobře. Vzpomněla si, jak jsem ráno byla na procházce v lese a jak tam bylo krásně.

Už zdálky jsem slyšela datla, jak buší do stromu, jako když o sebe rychle ťukají dřevěné paličky. Les byl celý prosluněný, protože stromy jsou dosud holé. Kmeny vrhaly lehounké stíny a také můj stín kráčel se mnou. Měkce jsem našlapovala po uschlém dubovém listí, které leželo všude kolem. V lese převládaly odstíny hnědé a šedé, ještě nic nekvetlo, občas jsem jen zahlédla pár mladých zelených lístků na keřích. Ztrouchnivělý pařez obrůstal zeleným mechem. Nebude to ale trvat dlouho a objeví se první bílé sasanky a žluté orseje, jako každý rok. Už jsou v té půdě připraveny a jenom čekají, až přijde jejich čas.

Byl to hezký, prosluněný zážitek. Zítra tam můžu jít zase. Nic mě to nestojí. Nechci už nikam zmizet. Přece jenom je dobré zůstat tady. Třeba i kvůli tomu lesu, který každý rok vidím obrůstat listím i opadávat.

U rybníka

Eva Hájková

U RYBNÍKA

Zamračená obloha

nad předjarní krajinou

zastiňuje slunce

jak stanová plachta

napjatá větrem

Šedé stříbro rybníka

leskne se a zmítá

na udici stavidla

jako tělo velké ryby

s ploutvemi rákosí

Po hladině rychle plují

drobné mihotavé vlnky

jak měňavé řetízky

rybích šupin

V křivolakých řadách

běží s větrem sem a tam

až přechází zrak

A člověk je tou vodní krásou

závratně vtahován

do jiného světa –

– světa za hmotou

až raději

rychle zavře oči

aby jím nebyl pohlcen

CO PÍŠÍ PTÁCI?

Co asi chtějí sdělit ptáci

letící šedivou oblohou?

Co asi píší na nebe

když mluvit nemohou?

Chvílemi vidíš písmeno C

po něm dvojité W

a hned zas jiné tvary

neznámé abecedy

Smysl mi uniká

Písmena plynou

jak tahy perem

v sešitu básníka

Co to jen píší

na papír oblohy?

Neptej se augurů

ptej se své duše

Nebo se zeptej ptáků!

Co bychom měli psát?

Píšeme sami sebe

jak káže odvěký řád

Hospodinova nádvoří

Eva Hájková

Věřím, že každý, kdo čte Bibli, si v ní časem najde své oblíbené knihy, oblíbené kapitoly, oblíbené věty nebo i oblíbená slova. Oblíbené možná není ten správný výraz. Řekněme raději místa, která nějak silněji promlouvají k jeho duši. Já mám takových míst více a o některých ani nevím, z jakého důvodu nebo čím vlastně se mě tak dotýkají. Ráda čtu například žalmy, které obsahují zmínky o Hospodinových nádvořích.

„Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.“ (Ž 65, 5)

„Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“ (Ž 84, 3)

„Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti.“ (Ž 84, 11)

„Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha…“ (Ž 92, 14)

„Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! Přineste dar, vstupte do nádvoří jeho.“ (Ž 96, 8)

Zmínky o Hospodinových nádvořích se nenacházejí jen v žalmech, ale i v Mojžíšových knihách, v první a druhé Královské, v knihách Letopisů, v prorockých spisech. Jedná se, jak je vidět z citací, o otevřené prostory Hospodinova domu, čili chrámu, ale též o místa, kde je přítomen Bůh nebo také Boží lid. Jistě si lze na základě různých zdrojů, třeba popisu v první knize Královské, aspoň trochu představit, jak asi vypadal Šalomounův chrám s velesvatyní a s několika nádvořími. Nádvoří přináleželo kupodivu dokonce už ke stanu setkávání. Na nádvořích se scházel Boží lid k modlitbám, chválám i obětem. Zaznívaly tam hlasy proroků.

Pokud jde o samotné slovo – „nádvoří“- označujeme jím obvykle shora nekrytý vnitřní nebo přilehlý prostor nějakého většího domu. Nádvoří mívají zámky, paláce, kláštery a jiné stavby. Mám zažitou takovou ideální představu nádvoří, které je ze čtyř světových stran obestavěné zdmi. Je to chráněný prostor, kam příliš nedoléhá hluk z ulice, nefouká tam, v parném létě tam bývá příjemný chládek, protože za slunečního svitu vždycky alespoň část nádvoří kryje stín. Zdi mohou být porostlé loubincem, ve kterém se ukrývá drobné ptactvo. Možná jsem to takhle viděla na některém zámku. Nebo mi v mysli utkvěly spíš vnitrobloky domů, jak jsem je mohla spatřit během svých návštěv jednoho vzdáleného velkoměsta – plné chladivého stínu a zeleně, s pítky pro ptáčky. Nosím tu představu v sobě už dlouhou dobu, ač mi rozum napovídá, že chrámové nádvoří vypadalo asi jinak. Proto mě těší zejména žalm 84, kde je zmíněn vrabec, hledající si přístřeší v Hospodinově domě, i vlaštovka, která si staví hnízdo u oltářů. Kousek živé přírody mezi kamennými zdmi chrámových nádvoří. Jaká krása!

Někdy možná podvědomě toužíme právě po takovém hrazeném místě, byť směrem k nebi otevřeném, kde bychom našli bezpečí. Občas se v nás objeví touha po hradbách, uvnitř kterých se nám nic nemůže stát. Za hradbami totiž vždy číhalo nebezpečí. Mohla tam být třeba poušť plná hadů, štírů a lvů, zatímco v chráněném prostoru se jich netřeba bát.

Žalm 84 líčí cestu poutníků toužících po Hospodinově domu, po jeho nádvořích. Víme, že k chrámu proudily zástupy věřících z odlehlých končin země, například ze severněji položené Galileje. Podstupovali nebezpečí daleké cesty, jen aby se ukázali před Hospodinem. I Ježíšovi rodiče tam každoročně putovali o svátcích. Během své pouti procházeli lidé toužící po Boží přítomnosti pustinou či neobydlenou krajinou – v žalmu je psáno: údolím balzámovníků. Balzámovníky prý vylučují kapky pryskyřice, podobající se slzám, jak tvrdí Pavlíkův studijní překlad. Dává to údolí též do souvislosti s údolím Pláče v knize Soudců 2,5. Když lidé hledající svou sílu v Hospodinu, procházejí cestou do Hospodinova domu tím údolím, „činí je prameništěm“. Možná jim sám Bůh sesílá déšť. Jeho požehnání tak vlastně dopadá i na zemi, kudy se ubírají. Odměnou za útrapy cestování bude věřícím setkání s Hospodinem. To, že stanou před jeho tváří. Vždyť – jak praví žalm – jeden den v Hospodinově nádvoří je lepší než tisíce jinde!

Jakým pokladem, jakým svatým místem asi musel být pro Židy chrám – místo Boží přítomnosti a jeho slávy – a jak hroznou tragédií muselo být zpustošení chrámu nepřáteli. Jako by šlapali po jejich duši. A jak musel být Ježíš rozhořčen, když si směnárníci z chrámu udělali „doupě lupičů“! Dovedeme si to jistě živě představit.

I my dnes, podobně jako tehdejší Židé, toužíme po pobytu v Hospodinových nádvořích, i když o nich můžeme mít trochu jinou představu. Toužíme po stálé Boží přítomnosti. Někdy totiž Boží přítomnost pociťujeme velmi silně a někdy se nám naopak může zdát, jako by se nám Bůh vzdálil, jako by nás opustil, i když tomu ve skutečnosti tak není. Možná jen chce, abychom znovu a znovu hledali jeho tvář, abychom si k němu nevytvářeli jakýsi rutinní vztah. A my pak znovu putujeme pustinou s balzámovníky, i když se třeba ve skutečnosti nevzdálíme ze svého místa pobytu.

Někdy však více než Boží přítomnost vyhledáváme pocit bezpečí. Tělesného, duševního nebo duchovního. Nejraději bychom se obehnali nějakými novými hradbami. Nebo aspoň zákony, které by nám zaručily, že se kolem nás nic nezmění. Jen aby nás nic neohrozilo. Jen ať nemusíme do toho údolí, které máme během svého putování činit prameništěm. Jen abychom se vyhnuli poušti s hady, štíry a lvy. Jen abychom se vyhnuli místu, kde číhá pokušení přeludů, které člověka svádějí z cesty. Místu, kde nic není jisté. Jenže právě na taková místa Ježíš své učedníky posílal!

Putujme tedy svým údolím balzámovníků. Vždyť tolik lidí jím putovalo před námi a činili je prameništěm vod, tak možná už tak vyprahlé ani nebude. A jednou možná opravdu staneme ve vytoužených Hospodinových nádvořích, kde jeden den je lepší než tisíce jinde, v příbytcích, které pro nás v domě svého Otce připravil Ježíš.

Viděla jsem motýly

Eva Hájková

Viděla jsem motýly

poletovat nad polem

ještě nedávno přikrytým

bílými závějemi

Viděla jsem motýly

poletovat nad polem

na jehož odhalené temné zeleni

ležely dlouhé stíny

blízkého lesa

Viděla jsem motýly

Třepetali se nízko

nad zemí

a slunce stálo nejvýš

jak jenom mohlo

v tomto zimním čase

Sýkorka na holé větvi stromu

nastavovala jeho záři

svou černou hlavičku

s lícemi jako sníh

Viděla jsem motýly

protože jsou krásní

a v posledních letech

trochu vzácní

Viděla jsem motýly

na konci ledna –

– A ony to byly jen

suché dubové listy

poletující ve větru


Slovo ke čtenářům

Eva Hájková

SLOVO KE ČTENÁŘŮM

Čtenáři těchto veršů

řeknu ti jediné

Nesuď je příliš přísně

Nebyly laciné

Kus života mě stály

Trápení na duši

Jak hluboko jsem sáhla

to nikdo netuší

Své role nevzdala jsem

když jsem je tvořila

Však nikdo nepochopí

co já jsem prožila

KDYŽ SE MÚZA VZDALUJE…

Kdepak je poezie

když nad sporákem

nebo nad dřezem

unáší mě proud všedních dnů

do stojatých vod nežití?

Tu náhle duše zaklepe

a dá o sobě vědět

jemně a naléhavě

Myšlenky leťte vzhůru

a vyproste tam pro duši

kousek čerstvého nebe

pro inspiraci 

A pošlete ho dolů po větru

svěžím a chladivém

Očekávání Vánoc

Eva Hájková

Leden pro mě v dětství a mládí býval vcelku temným a nepříliš příjemným měsícem. Zatímco prosinec plynul radostně, v očekávání zimních svátků, leden mi býval spíš protivný. Dlouhé podzimně-zimní očekávání se dovršilo a naplnilo o Vánocích a najednou tu nebylo nic, k čemu by se člověk mohl upínat. Venku vládla zima, často blátivá, bez sněhu a mrazu, a temná část dne nadále hrála prim. Před Vánocemi tma tolik nevadila, protože se v ní přece mělo zrodit nové světlo. Ale po svátcích, přestože toho světla přibývalo, se kupodivu zdálo, že je ho pořád nedostatek. Zima sotva začala a člověk by užuž chtěl jaro, které bylo ovšem ještě daleko. K rozmrzelosti přispíval blížící se konec pololetí, který s sebou nesl velké zkoušení a prověřování znalostí – ústní i písemné. Únor býval už o něco radostnější, ukazovalo se více světla, přestože zima tížila dál. Jaro se však očividně přibližovalo a přinášelo nové těšení se.

Teď máme prosinec. Kruh starého roku se ještě neuzavřel. I když tma je v tomto měsíci nejhlubší a nejdelší z celého roku, snášíme ji často lépe než tmu lednovou, protože něco očekáváme, na něco se těšíme. Někdy se to stává i v životě. Totiž že očekávaná budoucí radost naplňuje člověka více než radost z momentální situace. To, co má jednou proběhnout vně, to my už teď prožíváme uvnitř. Pokud jde o periodicky se vracející událost, je to vcelku pochopitelné, protože k představování si budoucí události čerpáme ze svých vzpomínek na to, co už jsme prožili. Lze pociťovat radost i z budoucnosti, kterou jsme nikdy žádným způsobem neprožili?

Nedávno jsem četla vyjádření jednoho současného intelektuála o křesťanství. Křesťanství prý lidem přineslo „úprk do budoucnosti“, jímž odsunulo prožívání současnosti na vedlejší kolej. Je to taková ta nietzscheovská kritika, nad kterou můžeme jen mávnout rukou. Nebo se nad ní zamyslet. Popřípadě se zamyslet nad časem a nad jeho prožíváním.

Čas může letět, pádit, může plynout nebo se může vléci. Co to ten čas vlastně je? Je odvozen od pohybů nebeských těles a měří se kalendářem a hodinami? Nebo se odvíjí od stárnutí organismů? Často se mluví o tom, že nám tikají biologické hodiny; nebo o tom, jaký je náš biologický věk (který může být nižší nebo vyšší než kalendářní). Nebudu se pouštět do vysvětlování, protože se dost nevyznám v biologii, ve fyzice ani v příbuzných oborech, které se zabývají časem a jeho měřením, ale vím ze zkušenosti, že subjektivní vnímání času se může u různých osob v různých obdobích lišit. Dítěti obvykle trvá předvánoční čas celou věčnost, kdežto staršímu člověku uběhne velmi rychle.

Aby dětem před Vánocemi čas lépe ubíhal, pořizují jim rodiče „sladké“ adventní kalendáře. Dospělí si stěžují spíše na to, že utíká příliš rychle. Když jsem byla mladá maminka a měla jsem už svou domácnost, také jsem se zpočátku honila za tím, abych před svátky všechno stihla. Abych měla uklizeno, abych měla napečeno, abych sehnala zboží, které jsme k Vánocům „nutně“ potřebovali… Podléhala jsem řečem, co už má která z kolegyň a známých k Vánocům uklizeno, připraveno a nakoupeno a myslela jsem si, že to musím dohnat. Často jsem z toho byla nervózní a následně to pak odnesla rodina. Pamatuji si, jak jsem jednou na Štědrý den ráno zjistila, že je umakartová stěna naší panelákové koupelny ušmudlaná, tak jsem se se vší vervou pustila do čištění a přitom jsem hlasitě dávala najevo, jak jsem přetížená a jak je toho na mě moc. Zasáhl manžel, který mi přišel říct, ať se vzpamatuji a nechám toho, že ta stěna vůbec není důležitá. A měl pravdu. Dnes bych k tomu dodala, že hlavní je mít uklizeno ve svém srdci. Pak nás nemusí rozčílit, když nestihneme uklidit celý byt.

K Vánocům i k adventu lze zaujmout různé postoje. Například postoj komerční, při kterém podléháme nákupní horečce. Nebo postoj náboženskomoralistický, kdy nám bude vadit, že se v nákupních centrech už od listopadu stále dokola hrají koledy, zatímco by lidé měli spíš adventně rozjímat. Ale kolovrátkové omílání zesvětštělých vánočních písní a koled doprovázející předvánoční shon v nákupních centrech přece nikomu v rozjímání nebrání – tedy pokud nehodlá rozjímat přímo v některém nákupním centru. A vůbec – moralizovat druhé, že mi kazí mé Vánoce, mi nepřipadá právě křesťanské.

Je možné zaujmout též postoj okrašlovací a vyzdobovací, se kterým souvisí i ten zmíněný horečný předvánoční úklid. Jiný postoj je postoj jehovistický, který Vánoce úplně ignoruje. Občas mu podléhají i někteří křesťané. Potom ještě existuje takový postoj, kdy se dělá z Vánoc „posvátná kráva“. Dospívajícím či dospělým dětem se třeba zakazuje, aby je strávily mimo domov (protože babička by byla smutná). Nebo se jim nedovolí, aby si domů ke štědrovečerní večeři přivedly přítele, protože ten by nám ty čistě rodinné svátky nějakým způsobem „znesvětil“. Proč? Vždyť kdysi bývalo u nás zvykem prostírat jeden talíř navíc pro neznámého příchozího!

Pokud jde o Vánoce, jsem pro postoj „žít a nechat žít“. Slavte je nebo neslavte, záleží na vás. Já je mám ráda. V nákupních centrech ať si klidně hrají, co chtějí. Vždyť já tam netrávím půl života. Dospívající děti už nemám a dospělé nechám, ať si řídí svůj čas samy. Včetně rozhodování, zda chtějí nebo nechtějí strávit Vánoce s námi. A přijmu každého, s kým se mé děti rozhodnou trávit Vánoce. Vánoce tu totiž nejsou jen pro mne, ale taky pro ty druhé. Zejména pro děti. Jejich radost je moje radost. Ano, Vánoce nejsou z hlediska víry nijak důležité, ale nemusíme je ani odmítat. Můžeme si třeba myslet, že Bůh nám dal advent a Vánoce, abychom měli další důvod k radosti. Je to příležitost zažít čas jinak než obvykle. Je krásné uložit si takové okamžiky do paměti a vracet se k nim ve vzpomínkách. Pokud se v našem nitru zabydlila radost, láska a pokoj, pokud nebudeme očekávat od druhých, že nám ty bezpodmínečně radostné Vánoce zajistí oni, můžeme zažívat něco jako Vánoce vlastně kdykoliv během roku a nebude žádnou tragédií, když se některé skutečné Vánoce nevydaří tak, jak jsme si představovali.

O Vánocích bývalo (nebo ještě bývá) zvykem, že se k sobě lidé chovali ohleduplněji než jindy. A kupodivu to často šlo, i když jindy to nešlo vůbec. Člověk, který má ve svém nitru Vánoce – ve smyslu radosti a pokoje – by se snad mohl chovat k druhým lidem ohleduplně během celého roku. Občas se v diskusích řeší, zda vůbec máme právo se radovat, když „svět ve zlém leží“. Myslím, že máme, pokud budeme přát radost a pokoj i ostatním lidem. Třeba jako v básni, kterou přidávám na závěr.

ZIMNÍ PŘÁNÍ

Kéž se snáší sníh na krajinu

jemně jak peříčka

Ne jako vánice v horách

Kéž svítí hvězdy

měkce a pokojně

nad ospalou zemí

Poklidně spěte, unavení lidé

Dlouhé a tmavé jsou noci

Chladné a chmurné jsou dny

Navzdory tomu

kéž ve vašich domovech

rozkvete láska

Vždyť slunce se brzy vrátí

Mráz nebude štípat do tváří

Zas pokvetou louky

Zas budou bzučet včely

a zpívat ptáci

Teď zapalte svíčku

za uplynulý rok

A pusťte ho, ať odpluje

po proudu času

S nadějí se zadívejte

do budoucnosti

Včera jsem zemřela

Eva Hájková

VČERA JSEM ZEMŘELA

Včera jsem zemřela

a se mnou i můj sen

že jednou po noci

přijde zas bílý den

Že slunce zazáří

v blátivých kalužích

že zase uvidím

motýly na růžích

Jenom si nemysli

že jsme tu navěky

Čeká nás dlouhá pouť

za obzor daleký

Jednou to postihne

skutečně každého

Nic s sebou do hrobu

nevezme cenného

Tak tedy odcházím

Kniha se zavřela

Už na mě nečekej

Včera jsem zemřela

JEHO KRÁLOVSTVÍ

Na svátek Krista Krále

celý den sněžilo

do spadaného listí

A odpoledne padl soumrak

na bílý kraj

V kamnech se topí

a venku přimrzá

Za oknem v šeru se rýsují

holé a šedivé

větve stromů

Ptáci už opustili krmítko

Bůh ví kde nocují

Postavím do okna

zapálenou svíčku

Ježíši králi lidských srdcí

přijď do svých království

ať se spojí v jedno

Nebo máš jenom jedno?

Je jenom jedno jediné

nerozdělené království?

Jediné velké a společné

lidské srdce

ve kterém jsi králem?

Litanie ke všem svatým

Eva Hájková

LITANIE KE VŠEM SVATÝM

Všichni svatí

mrtví svatí

tam vysoko nad oblaky

z prozářené mlhy

Na hrobech vám kvete

kvítí podzimu

To co jsme my

vy jste byli

Budem i my

co jste vy?

U Božího trůnu

čekáte prý na nás

až budeme jeden lid

Jeden Boží lid

Až budeme tvořit

jedno svaté lidstvo

co před Božím trůnem

zpívá s anděly

A my zatím pod oblaky

z prozářené mlhy

bojujeme svoje války

honíme se za slávou

stavíme si pyšné domy

nebo jen tak v slzách

táhnem svoji káru

do lidštějších míst


PTÁCI A SNY

Je chmurný listopad.

Můj dům se do tmy noří.

Já nejdu ještě spát.

Má svíce ještě hoří.

Noc sílu nabírá.

Kam ukryjí se ptáci,

když den se zavírá,

když podzim teplo ztrácí?

Kam ukryjí se sny,

když opustí svá sídla,

když šedivé jsou dny,

když umrznou jim křídla,

když vzhůru k nebesům

se mohou už jen dívat?

Otevři jim svůj dům

a nech je odpočívat.


BŘÍZA U HŘBITOVA

Ta bříza u hřbitova

dřív zelená a bílá

už z dálky svítí zlatem

Jak se nám proměnila!

Odkudpak chudá vzala

to skvostné oblečení?

Není to jenom maska

co v nahotu se změní?

Déšť strhá jí to zlato

co vítr neodvane

Ta bříza u hřbitova

chudou se zase stane

Biblické hory

Eva Hájková

Kdo se v nějakém svém životním období zabýval luštěním křížovek, jistě si pamatuje, že se v legendě čas od času vyskytne název biblické hory. Autoři křížovek mají v oblibě zejména horu Ararat, ač znají i jiné. Pětitisícovka Ararat byla pro svět biblických časů patrně nepřekonatelně nejvyšším vrcholem. Ostatní biblické hory jsou menší (například hora Chermón v Golanech měří asi 2800 m, hora Karmel má okolo pěti set metrů nadmořské výšky).

Ve Starém zákoně najdeme o horách mnoho zmínek. Někdy je těžké rozlišit, zda se jedná o jednotlivou horu nebo celé pohoří. Jsou tu zmínky i o návrších a pahorcích. Vyvýšená místa s oblibou sloužila k uctívání pohanských bohů. Stavěly se na nich oltáře, posvátné sloupy a kůly, rostly tu posvátné stromy. Pochopitelně, že to vše bylo z hlediska víry v jediného Boha chápáno jako modlářství.

Ale i Hospodin měl co do činění s horami. Na Boží hoře zvané Choréb nebo též Sinaj se Mojžíšovi a jeho lidu zjevila Hospodinova sláva v podobě ohně. Mojžíš na té hoře rozmlouval s Hospodinem. Odtud přinesl Izraelitům kamenné desky Zákona. Když putovali z Egypta, Bůh jim sdělil, že země, kterou jim chce dát, se liší od nížinaté egyptské země, ve které byli dosud zvyklí žít a pracovat: „Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště.“ (Dt 11, 11) „Pláně“ se někdy překládají jako „údolí“. Můžeme přemýšlet o tom, zda geomorfologické prvky určité krajiny mají v dlouhodobém horizontu nějaký vliv na život a tím i na mentalitu obyvatelstva.

Hory měly svůj význam. Například byly určeny k tomu, aby se na nich udílelo požehnání nebo prokletí – požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu (Dt 11,29). Hory měly blízko k nebi. Žalmista pozvedá své oči k horám, odkud očekává Boží pomoc (Ž 121). Aramejci v době panování izraelského krále Achaba dokonce o Hospodinovi mylně soudili, že je bohem hor (a že tedy jeho moc v nížinách slábne): „Jejich bůh je bohem hor, proto nás přemohli. Kdybychom se s nimi utkali na rovině, porazíme je! (1 Kr 20, 23)

Krásný obraz biblických hor je v žalmu 68. Je tu popsán šerý Salmon, který Bůh přikryl sněhem (jedna z mála zmínek o sněhu v Bibli), je zde hora strmých štítů Bášan i nevelká hora, na níž Bůh touží přebývat natrvalo, tedy nejmenovaný Sijón, přestože (nebo právě proto?) na tuto horu „hory strmých štítů“ shlížejí úkosem.

Šalomoun postavil první chrám na hoře Mórija. I druhý chrám byl po skončení babylónského zajetí vybudován na chrámové hoře. Samařané, jejichž národ se utvořil smísením části izraelského obyvatelstva s cizími etniky, a kteří se nicméně stále hlásili k Mojžíšovu zákonu, uctívali Boha na hoře tyčící se nedaleko Jákobovy studny, u které Ježíš během své cesty Samařskem požádal o vodu neznámou ženu. Existují domněnky, že hora, o které Ježíš a Samařanka u studny rozmlouvali, je možná shodná s výše zmíněnou horou Gerizím – horou udílení požehnání, ač to v evangeliích není výslovně řečeno. Ježíš dal Samařance najevo, že její národ se ve svém učení o Bohu mýlí, a také naznačil, že končí doba, kdy byl Bůh uctíván v chrámech a na horách: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“(J 4,23)

Ježíš však v průběhu svého pozemského působení také vystupoval na hory (aby tam kázal – Mt 5,1, aby se tam o samotě modlil – Mt 14,23, aby tam uzdravoval a sytil zástupy – Mt 15,29). Možná nešlo ani tak o hory v pravém slova smyslu, jen o kopce, prostě o vyvýšená místa. Hory a kopce mají na člověka jistý psychologický účinek. Jednak z nich je úžasně nádherný rozhled po okolní krajině i po nebi, což se mocně dotýká lidské duše. Jednak bývají obyčejně místem samoty, která sama o sobě vytváří dojem Boží blízkosti. Eliáš je vyzván Bohem: „Vystup na horu a postav se před Hospodinem“ (1 Kr 19,11). Ježíš na hoře Proměnění (podle Origena prý možná šlo o horu Tábor) ukázal Petrovi, Jakubovi a Janovi, kým opravdu je.

Ale hora se také někdy může stát (pro svou výšku a mohutnost) symbolem pýchy. Hora je totiž pro člověka věčnou výzvou, aby ji zdolal, aby během výstupu snášel nepohodlí, riziko, zkrátka aby překonal sám sebe. Když tedy člověk namáhavě vystoupí na vysoký vrchol, někdy se mu stane, že ho posedne sebeuspokojení nebo dokonce pýcha, že to dokázal. (JÁ jsem tak skvělý, silný, vytrvalý, schopný!) Připadá si tak nějak významnější než ti, kteří nikdy nikam nevylezli. Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu, aby v něm vyvolal dojem, že mu má celý svět ležet u nohou. Protože Ježíš byl člověkem jako my, šlo o velké pokušení. Pokušení moci.

Někdy, když lidé dosáhnou vrcholu (a to i v symbolické rovině životního úspěchu), se jim nahoře tak zalíbí, že se jim pak nechce dolů. Ostatně je to patrné i na příkladu s horou Proměnění, že se Petrovi příliš nechtělo vrátit se dolů, ke všednímu životu: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ (Lk 9,33)

Jenže na vrcholech se nebydlí. Vystoupit na horu samo o sobě předpokládá sejít zase dolů do údolí. Jak je psáno v Dt 11,11- země, do které jdete, je země hor a plání (údolí). Není jako země egyptská, kde se putuje pořád po rovině, pořád stejně vysoko. Někdy se i v životě poté, co jsme dosáhli jistých výšin, ocitáme kdesi dole, hluboko, kde jsme vlastně už vůbec nechtěli být. Nejde jen o životní nezdary a komplikace. Někdy můžeme mít pocit, že jsme se ocitli ve slepé uličce, že jsme hodně dole, nebo dokonce že užuž procházíme „údolím stínu smrti“. Můžeme však věřit, že Bůh je s námi tam, kde právě jsme. Že tedy nemusíme „pozvedat své oči k horám“. I když máme někdy pocit, že jdeme dolů (že to s námi jde s kopce), ve skutečnosti naše cesta s Bohem směřuje stále vzhůru.