Existuje ještě vůbec naděje?

Josef Poláček




Je to bezpochyby troufalost, či spíše projev autorské nezodpovědnosti referovat o knize, z které bylo autorem této recenze přečteno všeho všudy několik prvních desítek stránek. Nicméně – samotné téma je zrovna v tuto chvíli aktuální, a jsou přece jenom určité důvody pro předpoklad, že i tato úvodní část oné knihy v dostatečné míře odráží její celkové zaměření.

Napřed několik slov na vysvětlení, z čeho vlastně vzešel popud k sepsání těchto úvah. V poslední době se mě zesílenou měrou začal zmocňovat pocit, že už vlastně vůbec není v co doufat, co očekávat. Že už není žádná reálná naděje na nějakou pozitivní změnu společenských poměrů. Velké, převratné levicové programy komplexní reorganizace společenského uspořádání se definitivně vyčerpaly; a není vidět naprosto a vůbec nic, co by mohlo mít reálný potenciál je nahradit nějakými novými vizemi.

Bezprostřední příčinou těchto mých neradostných úvah bylo mé seznámení se s komunitou české strany Levice. Tedy právě té strany, která má stále ještě takovouto radikální společenskou přeměnu ve svém programu. A navíc se cíleně odvolává na ideové dědictví reformního „Pražského jara“; které i pro mě nadále zůstává centrální základnou pro veškeré úvahy ohledně možné (a žádoucí) změny.

Zdálo (by) se tedy, že je to právě strana Levice, která by měla být poslední zbývající baštou levicových nadějí. Jenže – jak už to tak často bývá, když člověk předmět svých nadějí uvidí a pozná zblízka, většinou následuje rychlé vystřízlivění ze všech snů. Ne že bych s Levicí jako takovou i nadále nepociťoval určitou ideovou spřízněnost; v každém případě jejími přednostmi zůstává principiálně kritický vztah vůči světu kapitálu, a za druhé – a to snad především – intenzivní touha po autenticky lidském charakteru mezilidských, společenských vztahů. V tomto ohledu Levice stále hájí snad ty poslední pozice ideového dědictví (pravého) socialismu.

Ovšem: jak dalece je možno s členy a sympatizanty Levice splynout v této oblasti obecně ideové, tak málo je možno od nich očekávat v oblasti reálné činnosti. Ne snad že by nevyvíjeli (alespoň ta angažovanější část z nich) určitou činnost; ale jejich konkrétní představy o tom, jak změnit svět, jsou krajně zjednodušené, nereálné, a ideologicky zdogmatizované. Jejich chápání komplexní společenské reality je velice zúžené, oni stále věří tomu že kapitalismus je možno porazit víceméně jenom jakýmsi úderem beranidla, čelním útokem. Sice i oni (většinou) chápou, že to dnes už není možné cestou klasické revoluce; ale svou náhražku k této revoluci si našli v projektu družstevnictví. V představě že celý ten obrovský komplex materiálních, společenských, ideových i mezilidských vztahů je možno z kořenů vyvrátit a v naprostý opak obrátit prostě tím, že se soukromovlastnické formy produkčních prostředků přemění na vlastnické formy družstevní. Plus ještě určité samosprávné momenty ve sféře politické. „Sověty a elektrifikace!“ – takto si svého času Lenin představoval, že bude možno v zaostalém, polofeudálním Rusku vybudovat komunismus; naši dnešní radikální levičáci mají zase své podvojné heslo „družstevnictví a samospráva“. Je to – budiž to řečeno ještě jednou – naprosto simplifikovaná představa, která nikdy nemůže obstát v konfrontaci s nesmírně složitými strukturami a vazbami lidského světa; a navíc tato levicová samospráva nese zřetelně anarchistické rysy. Což nakonec nijak nepřekvapuje; neboť i anarchismus se vyznačoval tím samým společným rysem, totiž naprosto zjednodušenými, až vysloveně naivními představami o možnostech pozitivní přestavby společenského uspořádání.

Do radikální levice dnes už tedy není možno vkládat žádné naděje; a levice umírněná? – I pokud odhlédneme od skutečnosti, že i ta se v současné době co se týče její společenské i politické relevance nachází na pokračujícím (mnohdy až vysloveně dramatickém) ústupu, pak cíle této umírněné (klasicky sociálně demokratické) levice nikdy nešly dále, nežli jenom k určité regulaci systému kapitalismu, především ke zmírnění jeho sociálních dopadů. Něco více se od této umírněné levice očekávat nedá.

Navíc: dnes už je vůbec jen stěží možné od sebe odlišit umírněnou, respektive liberální levici od politického středu. V dnešní době už tyto liberálně levicové strany (například v Německu tamější Zelení, u nás Piráti) mohou uzavírat volební koalice se stranami nejen politického středu, ale dokonce i se stranami umírněně pravicovými, aniž by mezi nimi docházelo k nějakým zásadním ideovým rozporům, jmenovitě v sociální oblasti.

Téměř by bylo nutno konstatovat, že Fukuyama měl přece jenom v určitém smyslu pravdu: nejen politický tábor, ale samotná idea socialismu je dnes naprosto mrtvá; a definitivně se prosadil systém umírněného, liberálního kapitalismu. A ten, kdo by přece jenom chtěl ještě setrvávat na starých idejích nejen sociálně spravedlivého, ale především autenticky humanisticky orientovaného uspořádání společenských poměrů, ten dnes už nemá k dispozici naprosto nic, na co by ještě mohl upírat své naděje. Nejen že nejsou k dispozici žádné reálné programy takovéto komplexní společenské proměny; ale navíc se zdá, že po ní – s výjimkou určitých okrajových skupin – prakticky ani nikdo skutečně netouží. Pro tyto „socialistické staromilce“ by dnes muselo platit prakticky to samé, co stálo na prahu Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!“ Už není v co doufat.

V tomto osobním rozpoložení mizících nadějí jsem se rozpomněl, že ve své knihovně mám už od svých studentských let rozsáhlé dílo marxistického teoretika Ernsta Blocha „Das Prinzip Hoffnung“. Princip naděje. Ten byl v oné době mezi levicovou mládeží hodně populární; i já jsem si tehdy pořídil tuto jeho knihu. Ovšem – přečetl jsem z ní jenom asi prvních sedmdesát stran; pak jsem ji odložil, protože nesplňovala mé vlastní představy o tom, jak a na jakém základě provádět antikapitalistickou akci. Ovšem nyní jsem po ní přece jenom znovu sáhl; spíše jenom ze zájmu nežli se skutečným očekáváním, že by zde bylo možno objevit nějaký nový spásný impuls pro současnou bezprizorní skutečnost.


Blochovy kreativní naděje

Jedno je nutno konstatovat – a uznat – hned z počátku: Bloch byl skutečně kreativní levicový intelektuál, jeho centrální myšlenka je velmi dobře odůvodněná, a ještě i dnes může čtenáře strhnout svou přesvědčivostí.

Bloch staví svůj koncept naděje na těchto základních premisách:

– 1. Stav naděje, toužení je pro člověka konstitutivní. Člověk se nemůže spokojit s málem, s „mísou čočovice“; stále musí doufat ve splnění svých skrytých, ryze lidských nadějí.

– 2. K dosažení tohoto účelu je nutno neustále opouštět, za sebou zanechávat už dosažené; je nutno neustále překonávat hranice, jít stále dál. „Myslet znamená překračovat.“

– 3. Současná občanská (buržoazní) společnost Západu je principiálně neschopná člověku umožnit toto uskutečnění jeho bytostných lidských tužeb a nadějí.

K tomuto třetímu bodu si ocitujme Blochovy vývody doslova: „V časech upadající staré společnosti, jaká je ta dnešního Západu, klesá určitá parciální a temporální intence pouze dolů. (…) Bezvýchodnost měšťáckého bytí se rozšiřuje na lidskou situaci vůbec, na bytí vůbec. Natrvalo ovšem marně; tato měšťácká vyprázdněnost je stejně tak efemérní jako třída, která se v tom ještě jako jediná artikuluje, a tak neudržitelná jako zdánlivé bytí vlastní špatné bezprostřednosti, kterému se zapřisáhla. Tato beznaděj je sama, v časovém i věcném smyslu, to nejnesnesitelnější, to nejméně slučitelné s lidskými potřebami.“

Vidíme tedy, že Bloch zde současnou společnost Západu jako zcela bezperspektivní neklasifikuje primárně proto, že je kapitalistická; nýbrž proto, že ve svých důsledcích zcela rozbíjí smysl lidského žití, jakož i samotného bytí. Tento rozpad smyslu však bude časem pro člověka natolik nesnesitelný, že ten proti němu postaví svou nezrušitelnou a nezničitelnou naději na obnovení svého vlastního autentického lidství.


Podstata člověka – v minulosti, nebo v budoucnosti?

Bloch se ovšem nespokojuje s tímto obecným odůvodněním svého konceptu naděje; nýbrž on se ho snaží postavit ještě na propracovanější filozofický fundament. Bloch kritizuje všechny dosavadní koncepty člověka a uspořádání lidské společnosti proto, že jsou zaměřené nikoli do budoucnosti, nýbrž do minulosti; že staví tedy pouze na tom, co už tady bylo, co je už prošlé, ale že neotvírají žádné nové perspektivy. Bloch přitom využívá určité slovní hříčky, kterou mu umožňuje němčina: on tvrdí, že podstata (Wesen) musí být něco jiného nežli pouhá minulost (das Ge-wesene).

Bloch kritizuje dosavadní koncepty založené na – fixní – podstatě takto: „Bohové dokonalosti (Vollkommenheitsgötter) zde, ideje nebo ideály tam jsou v jejich iluzorním bytí stejně tak res finitae jako takzvané skutečnosti přítomnosti v jejich empirickém bytí.“ To znamená: podle Blocha jsou fixní podstaty dřívějších myslitelů stejně tak iluzorní, v pasivitě setrvávající, jako (zdánlivě) dokonalí (řečtí) bohové, jako nehybné platónské či hegeliánské ideje – ale stejně tak iluzorní a pasivní je i pouze materiální empirie současné měšťácké společnosti.

Nicméně: Bloch uznává, že už u těchto dřívějších konceptů se objevily určité elementy poukazující za tuto hranici fixních podstat, budící naděje k novému: platónský Eros, široce pojatý Aristotelův pojem hmoty jakožto možnosti stát se podstatou, Kantův postulát morálního vědomí, Leibnizův pojem „tendence“; nejvíce pak u Hegelovy dialektiky. Ovšem – i tato dialektika nakonec končí jenom v systému v sobě uzavřených kruhů; skutečná otevřenost vůči budoucnosti, skutečná naděje na nalezení něčeho nového není dána ani zde.

(Mimochodem: v této souvislosti Bloch používá až téměř poetický příměr, když píše, že to byl nakonec vždycky „strop platónské anamnesis nad dialekticky otevřeným Erotem“, který u těchto minulých konceptů vytvářel ony fixní, nepřekročitelné hranice; všechna tato dřívější vymezení „podstaty“ vyplývala jenom ze vzpomínek na minulé, na to co už tu bylo dříve.)

Bloch oproti tomu ten jediný koncept, který je skutečně otevřen do budoucnosti, k novým horizontům lidského bytí, spatřuje u Marxe, a v jeho konceptu socialismu. Jenom u Marxe Bloch vidí a uznává přítomnost skutečné, ničím neomezené a neomezované kreativity lidského ducha, který takto překonává vše staré, vše minulé, vše statické a do sebe uzavřené. Jedině v této volně kreativní činnosti Bloch spatřuje skutečnou naději pro člověka, pro lidstvo. Anebo jak Bloch v závěru úvodní části svého díla píše: „Wesen ist nicht Ge-wesenheit, konträr: das Wesen der Welt liegt selber an der Front.“ – Podstata není minulost, naopak: podstata světa leží sama na (přední) frontě.


Kritika Blochova konceptu

Nutno přiznat: tento Blochův koncept nové naděje pro společnost, pro člověka je velmi dobře odůvodněn, a není možno se divit, že svého času nalezl tak silnou rezonanci v levicovém prostředí. Je snadno možné podlehnout fascinaci jeho zdánlivě nevývratných argumentů, a uvěřit tomu, že zde byla předložena zcela nová naděje pro lidstvo.

Bohužel je ale nutno konstatovat: jak je Bloch kritický vůči dřívějším myslitelům „podstaty“ člověka a světa, tak naprosto nekritický je vůči Marxovi a jeho myšlenkám. Jako naprosto první je nutno zásadně zpochybnit centrální Blochovu tézi, že výjimečnost marxismu/socialismu spočívá v tom, že by byl plně a bezvýhradně otevřený do budoucnosti. Ve skutečnosti je totiž i Marxův koncept komunistické společnosti nakonec stejně tak zahleděný do minulosti, stejně tak jenom restaurací a recyklací toho, co zde už bylo – totiž pradávné „prvobytně pospolné“ společnosti! Marxův koncept je stejně tak založen na představě jakéhosi fixně „dokonalého stavu“ jako Platónovy ideje nebo dokonalí řečtí či jiní bohové; tohoto dokonalého stavu má být dosaženo ve společnosti komunismu.

Ano, je fakt že Marx intenzivně operoval s myšlenkou kreativity, která jako taková je ovšem neustále běžícím, do budoucnosti otevřeným procesem. Ale – pokud k této samotné ideji „kreativity“ nepřistoupí nic jiného, žádné její další určení, pak i ona sama se stává „res finita“, uzavřená do sebe samé. Nekonečná, nijak neohraničená kreativita se nakonec utápí v sobě samé. – Jak by asi bylo, kdyby každý člověk byl Picassem? Jak by všichni tito kreativní „Picassové“ mohli prožívat fascinaci své vlastní tvorby, kdyby kolem nich byli jenom samí jim rovní?

To co Bloch ve své glorifikaci lidské kreativity zcela opomněl, to byl ten fakt, že toto nekonečně kreativní „překračování hranic“ má jenom tehdy smysl a význam – když tady nějaké hranice jsou! Když zde tedy existuje něco ohraničeného, něco trvajícího, něco fixního – tedy právě to co Bloch paušálně zavrhuje jako příznak stagnace!

Bloch chce – na půdě marxistického vzývání lidské kreativity – vší podstatu člověka vložit jenom do toho, co se neustále mění, obnovuje, směřuje vpřed; ale při tomto naprostém rozpuštění všeho trvajícího, stálého, nadčasového ztrácí sám veškerá měřítka, na kterých by tuto kreativitu bylo možno změřit, či vůbec realizovat. Blochův počin, jeho vzývání kreativity, je jak na jedné straně strhující a otvírající nové naděje, nové perspektivy, tak je na straně druhé typickým projevem jednání „ode zdi ke zdi“. Při svém až přímo zbožštění lidské kreativity Bloch zcela opomíjí a ztrácí tu část podstaty, která je nadčasová, trvající, transcendentální.

Závěrem je tedy možno konstatovat: Bloch svým plamenným apelem na volnou lidskou kreativitu skutečně poskytuje nový impuls; ale aby se z něj mohla zrodit nějaká nová, reálná naděje pro současnou stagnující (západní) společnost, na to je tento jeho koncept příliš úzce, příliš jednostranně pojatý.

Nicméně: v této současné mizérii buďme vděčni alespoň za to.

Květinová přemítání

Eva Hájková



ODKVETLÁ PAMPELIŠKA


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.



POMNĚNKA V PAMÁTNÍKU


Pomněnko modrá, myslím na památník,

který jsem kdysi měla.

Kde asi skončil? Prohledávám šatník.

Zavzpomínat bych chtěla.

Už je to dávno, co jsme malovali

barvami nebo tuší,

na bílé listy přání lásky psali

svým spřáteleným duším.

Pomněnko křehká, trochu starodávná,

ty pro mne nejsi veteš.

Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.

V mém srdci stále kveteš.



SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA


Sedmikrásko, podle jména

měla bys jak krásná žena

okouzlovat okolí.

Ale tys jak Popelka –

– nenápadná, nevelká,

nenáročná, obyčejná,

v létě, v zimě stále stejná,

k nalezení kdekoli.

Chudobkou tě nazvali,

kdo se v tobě zklamali.

Kde je těch tvých sedm krás?

Sedmikrásko, klameš nás!



ŠEŘÍK


Melancholické jaro

když přihořívá k létu

zahrady přetékají

záplavou vonných květů

A cestou do polí

až hlava zabolí

z šeříků fialových

bílých či purpurových

Celý kraj se jim koří

krasavcům z Černomoří



BABIČČINY MUŠKÁTY


Čím v létě okna rozkvétají

červeně růžově i bíle?

S kým babičky si povídají

když ráno dveře otvírají

a nikdo nejde okolo?

S kým tráví dlouhé chvíle?

Za okny sluní se peřiny

na oprýskaných rámech

A taky květináče

V nich kvetou krásné květiny

Laská je ruka od hlíny

a rosa na ně pláče

Až stanu se starou babičkou

(a to už bude brzy)

taky si zasadím muškáty

abych si měla s kým povídat

Budu stát u okna s konvičkou

a neudržím slzy



TULIPÁN


Tulipáne, prý nevoníš

Patrně je to vada

(aspoň se to dřív říkalo)

Mně to tak nepřipadá

Od dětství tě mám ráda

O to víc barev a odstínů

dali ti šlechtitelé

Jaro by mohlo být bez tebe

však nebylo by celé

Vím, nerad rosteš ve stínu

tvá blizna v pestré korunce

dívá se ráda do slunce

a navečer se schová

V zimě si pospíš v cibulce

Na jaře vykveteš znova



PŘED BEZEM KLEKNI


Tajemný keř

v zeleném lese

bílý květ nese

A hořce vonící

v čajové konvici

nemoci léčí

Šetrnou péčí

navrací zdraví

Něco ti schází?

Bylinám věř!

Kašle tě zbaví

Horečku srazí



KAŠTAN


Kaštan je stromem podzimu

Když kraj se chystá na zimu

pichlavé plody pukají

a kaštany z nich padají

Spí mezi listím v chladném ránu

hlaďounké jako z porcelánu

V květnu se celý rozzáří

až princeznu nám připomíná

se závojíčkem na tváři

Z krajek je bílá krinolína

rudě a zlatě tečkovaná

paprsky slunce protkávaná



BŘÍZA


Břízo v kabátku z bílé kůry

tmavými stíny žíhaném

pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu

z kořenů životadárně proudící

Jsi jako zebra mezi stromy

Ty dcero lesů smíšených

sestřičko dubů borovic a smrků

Kde vlastně nerosteš?

Vzpažené větve k nebi vztahuješ

když ve větrném tanci pozvedáš

svůj jemně zelenavý závoj listí

Lehounkou sítí svého stínu

dopřáváš trávě slunce



VRBA


Za vesnicí u potoka

co se k lesu stáčí

stojí vrba křivoboká

ve vodě se smáčí

Hrbí se jak stařenka

co zná staré časy

Pohazuje ve větru

zelenými vlasy

Za měsíčných nocí

vábí nás svou mocí

Když někoho tajemství

na jazyku svrbí

pošeptá ho do nitra

vykotlané vrby



VÍTR A STROMY


Tančily stromy

vítr jim hrál

zeleným listím

zachvíval

Tleskaly stromy

vítr se smál

píšťalky jara

rozfoukal

Šeptaly stromy

a vítr vál

když dveře létu

otvíral

Mlčely stromy

když vítr spal

nad tichým lesem

měsíc stál

Odcizení – pojem marxistický či náboženský?

Eva Hájková



Člověk se nerodí k tomu, aby žil sám („homo non sibi natus est“, jak říkávali staří Římané), ale k tomu, aby sdílel svůj život se společenstvím jiných lidí. Nejpřirozenějším společenstvím mu od počátku byla rodina, rod, kmen, později národ, ke kterému náležel. Teprve v průběhu času se člověk učil žít i s „cizími“ lidmi – s lidmi, kteří ani nebyli jeho příbuzní ani nepatřili k širšímu přirozenému společenství. Nebylo to jednoduché a není to jednoduché dodnes. V současné době mezi lidmi ubývá schopnosti vycházet dokonce i s osobami blízkými, což bývalo dříve samozřejmostí. Jak se potom mohou snést s širším okruhem lidí?

Moderní doba člověka individualizovala. Paradoxem je, že čím je společnost složitější a čím více vyžaduje mezilidské spolupráce, tím jsou lidé individualističtější a více uzavření do sebe. Přibývá osaměle žijících „singlů“, ale přibývá i bublin na sociálních sítích, jejichž členové nejsou schopni komunikovat s lidmi odlišných názorů. Bublina sice může být člověku jakousi zdánlivou oporou, ale dlouhodobé setrvávání v přílišné uzavřenosti ho může přenést mimo reálný svět. Není to skutečný život ve skutečném živém společenství. Tím byla od pradávna především rodina. Ta samotná však v moderní době člověku nestačí, a, bohužel, stále častěji přestává fungovat. Určité společenství, i když ne tak blízké, by měli tvořit také lidé, kteří žijí ve stejné obci (v místě bydliště). Aspoň do té míry, aby byli schopni řešit společné záležitosti týkající se onoho místa a tedy života jich všech. A také lidé na společném pracovišti.

Možná tak nějak si to představovali Marx a Engels. Komunismus – pojem, který tito „klasikové“ vnesli do světa – je odvozen od slova komuna = obec nebo od communis = obecný, společný. Komuny měly být základem nového společenského řádu. Měli je společně vytvářet lidé, kteří mají cosi společného. Marx a Engels kladli důraz na společné vlastnictví výrobních prostředků, protože se domnívali, že důležitá je především materiální základna. Avšak vlastnictví neznamenalo podle nich vztah lidí k věcem. To by byl poněkud primitivní materialismus. Vlastnictví podle nich tvořily vztahy mezi lidmi. Protože podle učení klasiků je nejvlastnější činností člověka přetváření světa, k čemuž ho vedou přirozené (a stále rostoucí) materiální potřeby, vyplynulo jim z toho, že stav společnosti je určován především charakterem vzájemných vztahů lidí ve výrobě. K rozdělení na ty, kteří rozhodují a ty, kteří jsou ovládáni.

Marx (a Engels) opomíjeli, že mezilidskými vztahy se po tisíciletí zabývaly duchovní nauky. Nazvěme je třeba náboženstvím. Pro klasiky bylo náboženství „opiem lidstva“, protože podle nich sloužilo vládnoucí třídě k ospravedlnění daného stavu společenských vztahů, k ospravedlnění nadvlády jedněch nad druhými. Bohužel, do značné míry to byla pravda. Ale přece jen nebylo správné opomíjet náboženstvím nashromážděné duchovní bohatství, tu hlubokou studnici moudrosti.

Marx nebyl první, kdo do svého učení vnesl pojem odcizení člověka. Tento pojem se objevuje například už v Novém zákoně, v listech apoštola Pavla. Tam se jedná o odcizení člověka Bohu nebo o odcizení pravému, pravdivému a plnému (tedy věčnému) životu. Což je v podstatě totéž. Marx se během svého života písemně zmiňoval o různých formách odcizení – o odcizení člověka vlastní podstatě, odcizení druhému člověku, odcizení člověka přírodě. Později, když se zabýval převážně už jen politickou ekonomií kapitalismu, znamenalo pro něj odcizení především zvěcnění člověka ve výrobním procesu. Ztráta jeho subjektivity. Dělník se podle marxistické teorie stává v kapitalistické výrobě jakýmsi „přívěskem stroje“, protože nemá vůbec žádnou možnost rozhodovat o výsledku své práce – o produktu, na jehož výrobě se podílí. Podle Marxe ovšem ani kapitalista není v tomto směru úplně svobodný, protože, pokud jde o výrobu, podléhá diktátu trhu. Tento stav měl být překonán teprve nastolením nových, nekapitalistických výrobních vztahů.

Pokusy o takové překonání se děly a my se samozřejmě můžeme donekonečna zabývat otázkou, kde se stala chyba, a proč to nevyšlo. Ale odcizení člověka (nejen to ve výrobě) stále trvá. A možná se ještě prohlubuje. Může nabývat různých forem. Například z pohledu psychologa může jít o psychický stav, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou. Co s tím máme a můžeme dělat?

Křesťanství často užívá pojmu „hřích“. Tento pojem se ze života moderního člověka už vytratil a většině lidí je jaksi protivný, protože o něm mají nesprávnou představu. Jako hřích se v křesťanství na jedné straně označuje vina, ale hřích zároveň znamená oddělení od Boha. Čili jedná se také o určitou formu odcizení. V Pavlově listu Efezským je věta: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18) David Steindl-Rast, jeden z duchovních učitelů – vykladačů křesťanství – píše v knize Tak věříme o hříchu jako o oddělení od Boha, od Bytostného já a od druhých lidí. Oddělení od jednoho z těchto tří prvků znamená v jeho pojetí zároveň oddělení od obou zbývajících.

Lidé, kteří rádi zdůrazňují potřebu kolektivismu, participativního hospodaření, přímé demokracie a sdílení statků si možná řeknou: „V Boha nevěřím a o Bytostném já nic nevím. Důležité pro mě tedy bude nebýt oddělen od lidí, čili být členem nějakého samosprávného pracovního kolektivu.“ Jenže to není tak jednoduché. My musíme řešit, jak být členem kolektivu a zároveň přitom být sám sebou – tedy být individualitou. Jenom tak se můžeme stát v kolektivu (třeba v tom pracovním) platným členem, který nebude bezmyšlenkovitě přejímat názor většiny, aniž by přemýšlel, co je správné a co ne. Svobodný kolektiv musí být složen ze svobodných jedinců. Z jedinců, které to ale bude táhnout ke společenství s druhými.

K překonávání odcizení potřebuje jedinec hledat, kým vlastně je on sám, co by měl dělat, jak by měl nejlépe využít svých schopností. Kolektiv – ať pracovní nebo jiný – s sebou obvykle nese problémy. Vztahy mezi lidmi často neklapou, jak by měly, přicházejí spory, hádky. To všechno je zapotřebí překonávat, pokud má společenství vydržet delší dobu. Víra, která nám pomáhá překonávat vlastní ego, vlastní sklony prosazovat sebe sama proti ostatním, může být proto velmi přínosná.

Víra také pomáhá překonávat strach z jiných lidí (nejen členů našeho kolektivu), pomáhá překonávat strach z (odcizeného) světa. Může přispět k tomu, že se nezhroutíme, když se naše společenství rozpadne, což se někdy, bohužel, stává. Člověk musí umět být také někdy sám a musí umět sám se sebou vydržet. I když byl zrozen proto, aby žil ve společenství. Cesta k překonávání odcizení není jednoduchá. Nevyřeší se pouhou revolucí, reformou, zákonem, změnou vlastnictví či administrativním úkonem. Je to spíš dlouhodobý program vyžadující naši účast, naši vůli. Svou účastí se možná budeme podílet na vytvoření nové budoucnosti pro všechny.

Křesťané často mluví o tom, že Ježíš nám přináší spásu a věčný život. Většina lidí dnes už nechápe, co to znamená. O jakou spásu jde? O jaký věčný život, když nakonec stejně zemřeme? Věčný život ale jinými slovy znamená život v plnosti a můžeme ho žít už zde na tomto světě. Naplněný život, naplněné lidství. Zmíněný David Steindl-Rast napsal o spáse, že vlastně znamená osvobození od naší úzkosti a malého ega, osvobození ze zapouzdření v hříchu. Čili že jde vlastně o osvobození od života v oddělení, v odcizení.

Člověk nepřišel na svět proto, aby žil v odcizení, ale aby žil ve společenství. V malém, větším i v tom největším – ve společenství celého lidstva, ba i ve společenství všeho živého, celého vesmíru; a zároveň proto, aby naplnil svůj vlastní život.

Velkopáteční. Šťastný motýl.

Eva Hájková



VELKOPÁTEČNÍ


Slunce se skrylo do smutku

Velkého pátku

Nebe svlažuje slzami deště

těhotnou jarní zem

Stromy a keře s pučící zelení

už zažívají svoje vzkříšení

Nemusí čekat na nedělní jitro

To jenom člověk

musí čekat

na to své



ŠŤASTNÝ MOTÝL


Příroda už pije rozkvetlé jaro

plnými doušky

Jen lidé jsou letos rozpačití

Vždyť kdesi daleko

cení své zuby válka

jako kostlivec ve skříni

Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska

Na pár okamžiků

upoutal můj pohled

jak létal z byliny na bylinu

v probuzeném lese

Třepetavě a bezstarostně

Jako když není žádná smrt

co umí nemilosrdně

přeseknout radost z bytí

Škoda že mi tak rychle

zmizel z očí

Setkání v trolejbuse

Eva Hájková



Seděla jsem v autobuse a přemýšlela nad nějakými (snad filosofickými?) problémy, které mi nedají pokoj. Přemýšlela jsem, jak odpovědět na určité otázky položené diskutujícími v jedné internetové diskusi. Přemýšlela jsem, až jsem zapomněla sledovat cestu. Najednou jsem se „probudila“ a uvědomila si, že jsem měla už dávno vystoupit.

Byli jsme s mým manželem domluveni, že se sejdeme v OBI, protože měl v plánu, že toho dne skončí dříve v práci. Já jsem měla vystoupit z autobusu, který jezdí od nás do Opavy, hned na kraji města, na zastávce Zempro. Obvykle tam nevystupuji, protože to je příliš daleko od centra. Jezdívám proto ještě o dvě zastávky dál. V tom byl ten háček. Podlehla jsem rutině. Navíc jsem nechala volně plynout své myšlenky, místo abych sledovala, kde jsem.

Při tom svém přemýšlení jsem zapomněla vystoupit u Zempra. Dokonce jsem přejela ne jednu, ale hned dvě zastávky.

Když jsem si uvědomila situaci, tak jsem ihned volala Jardovi, jenže ten už v práci nebyl. Začala jsem se ve voze cítit jako na trní. Ke všemu bylo před třetí hodinou odpoledne, takže dopravní špička. Autobus se zdržoval na křižovatkách. Čekala jsem nalepená na dveřích a netrpělivě přešlapovala. Konečně autobus zastavil, já jsem vyletěla ven a namířila si to opačným směrem. Zpět do OBI to bylo daleko. Pěšky bych šla dlouho, rychlou chůzí bych se unavila, tak jsem doufala, že pojede trolejbus „Dvojka“, který má ale zastávku o kus dál.

Jel. Zase stál na křižovatce a já netrpělivě u dveří. Představovala jsem si, jak můj manžel, který nemá v pořádku oči, bloudí v OBI mezi regály a marně mě hledá. A nemá u sebe ani mobil, aby mi zavolal. Nadávala jsem si, jak jsem nepozorná. Na předposlední zastávce mě najednou napadlo ohlédnout se dozadu. A tam na zadním sedadle seděl Jarda. Taky se cestou z práce trochu zdržel, takže byl teprve na cestě do OBI. Jak já jsem se zaradovala! Šla jsem hned k němu a oslovila ho.

Byl překvapen, že jedu s ním, když mám přece čekat v OBI. Tak jsem mu vylíčila, jak se mi podařilo přejet dvě zastávky. Jarda řekl, že je mi to podobné, že jsem asi zase byla „duchem nepřítomná“. Jemu se tohle nestává. Řekla jsem, že to bylo jistě způsobeno Božím řízením, že se i on trochu zdržel, a proto jsme se setkali v tom trolejbuse. Můj nevěřící muž se tomu zasmál, protože si myslel, že jsme měli jednoduše „kliku“, a proto jsme se neminuli.

Vím, že mu jeho přesvědčení nevymluvím. Ale ta myšlenka, že Bůh zařídil, aby se mnou můj manžel jel ve stejném trolejbuse, mě naplnila důvěrou a nadějí.

Hlas zvonu. Prvního dubna.

Eva Hájková



HLAS ZVONU


Březnové slunce zahřívá zemi

tři týdny před Velkým pátkem

hodiny na věži odbíjí třetí

A vzápětí

je slyšet odpolední zvonění

Bronzové srdce zvonu mluví

pradávnou řečí k srdci lidskému

k srdci zlomenému

a rozbitému

co touží po míru

a po uzdravení

Vypráví o tom že život dál trvá

a dá-li Bůh tak nikdy neskončí

Vždyť zvony tady zněly dávno před námi

a budou znít i po nás

Možná že duše zná ten jejich hlas

z hlubiny věčnosti

a proto důvěřuje



PRVNÍHO DUBNA


Je chladné a šedivé ráno

Za oknem neslyšně padá sníh

mokře se kupí na zahradní hlínu

Nešťastné narcisy

v něm uvízly hlavami

jako pštros v poušti

Jaro už v rozkvětu

se uchýlilo kamsi do podzemí

k pučícím kořenům

nebo se schovalo do slunce

co zakryly husté sněhové mraky

Když vykročím do polí

všechno kolem se ukrývá a maskuje

Horizont splývá s bílou vertikálou

Daleké hory se skryly v mlze

Ptáci se schoulili do křoví u cesty

Jenom já trčím na vršku kopce

a nemám kam se schovat

Odpovědnost člověka za podmínek diktatury podle Hannah Arendtové

Josef Poláček



Následující úvahy a komentáře se vztahují na text přednášek Hannah Arendtové, které měla v létech 1964-65 v Německu; a které později jako samostatnou publikaci (doplněnou o vlastní komentář) vydala Marie Luise Knottová, pod názvem „Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?“. Popudem pro vypořádání se s daným tématem byly pro Arendtovou samozřejmě v prvé řadě totalitní diktatury 20. století: jak německý nacismus, tak i stalinský teror. Ovšem – otázky osobní odpovědnosti jednotlivce za chování jeho vlastního státu či národa se i v následujících dobách bohužel musejí klást znovu a znovu; v současné chvíli v souvislosti s ruskou agresí vůči Ukrajině. A ostatně – a to je nutno u H. Arendtové nutno obzvláště vyzdvihnout – ona svůj pohled nezúžila pouze na ony dvě „prominentní“ totalitní diktatury, nýbrž naprosto viděla, že i moderní „demokratický“ stát stejně tak může projevovat tendence k totalitnímu chování, snahy podmanit si, zglajchšaltovat své občany v poslušná kolečka v soustrojí, bez vlastní vůle, bez vlastní osobnosti. Z tohoto hlediska – budiž to řečeno ještě jednou – jsou úvahy Hannah Arendtové na téma osobní odpovědnosti jak nadčasové, tak zároveň bezprostředně aktuální.

Předem je nutno ještě upozornit na jednu věc: Arendtová se daným tématem začala intenzivně zabývat rok poté co vydala svou zprávu o Eichmannově procesu v Jeruzalémě, po kterém byla vystavena mnoha útokům, především v souvislosti s jejím pojmem „banalita zla“. Za této situace tedy viděla nutnost svou pozici zcela precizně vysvětlit a odůvodnit. Jednotlivé argumenty rozpracovávala znovu a znovu ze všech možných aspektů, i na základě neustálého dialogu s vedoucími intelektuálními osobnostmi své doby. Výsledkem této její činnosti bylo, že dané téma nakonec zpracovala s jedinečnou důkladností, která její argumentační pozice skutečně činí prakticky „neprůstřelnými“; ovšem v důsledku této mnohočetnosti jejích pohledů bude zde nemožné je zde všechny zreprodukovat, a bude nutno se zde omezit jenom na několik zcela nejzákladnějších aspektů jejích úvah.


Kolektivní vina, nebo individuální odpovědnost?

Odpověď na otázku, jaký postoj zaujala Arendtová v této klíčové záležitosti, není tak jednoduchá, jak by se napohled zdálo. Je nicméně nepochybné, že jako zcela základní princip Arendtová zásadně odmítá princip kolektivní viny. Činí tak ovšem nejen z důvodů mravních, z důvodů spravedlivosti; nýbrž – a to možná ještě více – z důvodů praktických, ne-li přímo utilitaristických. Podle Arendtové totiž „tam kde jsou vinni všichni, tam není vinen nikdo“! Jinak řečeno, pokud by se přistoupilo na paušální přisouzení vinu všem Němcům za to že strpěli či podporovali nacistický, totalitní režim, pak by prakticky nebylo možné obvinit nikoho, individuální vina by se zcela rozplynula v této anonymní „vině všech“!

Pro Arendtovou je vina (jmenovitě vina trestněprávní) tedy záležitostí výhradně individuální, nikdy ne kolektivní. Toto své přesvědčení dokládá i filozofickými argumenty; především tím, že pokud bychom s člověka snímali tuto jeho schopnost individuální viny (například vzhledem k panujícím okolnostem), že bychom mu tím upírali základní schopnost jeho vlastní svobody! Pro Arendtovou se člověk naopak právě tehdy stává skutečně svobodným, když ze sebe dokázal setřít všechny tyto vnější aspekty, vnější vlivy, a když přejal plnou osobní odpovědnost za veškeré své činy (jakož stejně tak i za svou nečinnost, tam kde byl povinen konat).

Zdálo by se tedy, že pozice Arendtové ohledně kolektivní a osobní odpovědnosti je naprosto jasná a nesporná; ovšem jak řečeno ve skutečnosti to není tak zcela jednoznačné. Za prvé: ona s takovou důsledností, s takovým zaujetím odmítá Němcům za časů nacistické diktatury uznat jakékoli polehčující okolnosti, že nakonec skutečně nevinných jich zůstala jenom zcela nepatrná hrstka! Takže i když Arendtová odmítá kolektivní vinu v teorii, přece jenom by bylo možno mít určité podezření, že ji fakticky uplatňuje v praxi.

A za druhé: sama Arendtová hovoří (v jiné souvislosti) o tom, že každém národě existuje určité „dějinné kontinuum“; že tedy každý příslušník daného národa je tak či onak účasten všech činů, i všech zločinů svého národa, bez ohledu zda byl či nebyl jejich přímým účastníkem či pachatelem. Jistě; Arendtová zde činí tu zásadní výhradu, že takovýto způsob odpovědnosti se týká odpovědnosti pouze politické, nikoli trestněprávní. Ovšem – v takto obecně pojatých úvahách o odpovědnosti se jedná především o odpovědnost mravní; a v tomto ohledu nemá příliš velkého smyslu rozlišovat mezi činy toho či onoho druhu. Pokud Arendtová tedy uznává odpovědnost v uvedeném smyslu „politickém“, pak je sotva možno neučinit závěr, že zde přece jenom konstituuje určitou kolektivní odpovědnost (a tedy i vinu) mravní.


Osobní vina a tlak poměrů

Tento bod velmi úzce souvisí s tématem předcházejícím; nicméně pro jeho klíčový význam je nutno ho projednat ještě ve zvláštní kapitole. Právě toto je ta červená nit, která prolíná veškeré úvahy H. Arendtové o odpovědnosti a vině: jaký je vztah působení, tlaku poměrů, a osobní odpovědnosti jednotlivce.

Tady je možno konstatovat s naprostou jednoznačností: Arendtová zásadně odmítá uznat, že by poměry mohly mít nějaký principiální dopad na primární odpovědnost jednotlivce za jeho činy. Jak už bylo řečeno výše, podle Arendtové je člověk jenom tehdy skutečně svobodnou bytostí, když se vymanil z působnosti těchto poměrů. A kdyby se mu tento tlak poměrů uznal jako faktor exkulpující ho z jeho činů, pak by se mu tím fakticky upírala jeho svoboda.

Totiž: Arendtová ovšem vidí a uznává, že tento tlak poměrů tady je a působí. Ale ona výslovně říká, že tento vliv poměrů je dotyčnému možno uznat nanejvýš pouze jako polehčující okolnost (například jako u zločinu spáchaného z nouze, z chudoby) – ale nikdy tento vliv poměrů nemůže být uznán jako faktor, který by člověka mohl principiálně zbavit jeho viny.

Arendtová se ve své eseji dopodrobna zabývá všemi výmluvami, kterých Němci po prohrané válce užívali k relativizování, či dokonce popírání svých vin: „byl jsem jen malé kolečko v soukolí“; „plnil jsem jenom rozkazy“; „kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný“; „zabránili jsme ještě horšímu“. Arendtová jeden po druhém rozebírá tyto pseudoargumenty, a znovu a znovu je demaskuje jako to čím skutečně byly: jako pouhé výmluvy, jako snaha smýt ze sebe pocit viny.

Přitom Arendtová naprosto vidí, že právě totalitní režimy se vyznačovaly mimořádnou schopností manipulovat veřejným míněním; a nezákonný, zločinný stav lidem vsugerovat jako stav „normální“, zákonný. Pro Arendtovou je tu zřejmě klíčovým momentem samotný prvopočátek; ten samý prapůvodní moment, kdy se daný politický režim začne projevovat jako deformovaný, porušující základní normy mravnosti. (Fakticky je zde znát biblické přikázání: „Braňte počátkům!“)

Arendtová tady za základní selhání lidí zjevně pokládá to, že lidé přestali samostatně myslet. Tedy právě ten moment, kdy byli ochotni pasivně, bez odporu přijmout hesla propagandy, ačkoliv by museli být schopni rozpoznat, že tato propaganda je v rozporu s pravdou, s normami spravedlnosti a humanity.

Arendtová výslovně klade otázku, kdo byli ti málokteří, kdo se dokázali totalitě vzepřít; přinejmenším tím že odmítli se na jejích zločinech podílet, a stáhli se z veřejného prostoru (Arendtová tedy nevyžaduje od člověka aby šel přímo „čelem proti zdi“, aby byl aktivním bojovníkem proti totalitě, když by to pro něj bylo spojeno s akutním nebezpečím).

Arendtová tady spatřuje dva základní momenty či faktory. Především: podle jejího vyjádření ti kteří se odmítli zúčastnit systému totalitního výkonu moci, to byli „ti jediní kteří se odvážili sami myslet“ (selbst zu urteilen). Oproti pasivnímu přizpůsobení se většiny tedy oni postavili svou vlastní osobní svébytnost, svou vlastní nepodmíněnou soudnost. Kterou si ani pod tlakem svého okolí nenechali vzít.

A druhým faktorem který Arendtová vidí jako rozhodují pro odpor této minority proti totalitě a jejím zločinům bylo to, že oni „odmítli žít život s vrahem v sobě“. Protože kdyby se – třeba i jen pasivně – podíleli na těchto zločinech, pak by i oni sami byli vrahy; a pak by museli žít natrvalo onen „život s vrahem v sobě“. (Arendtová zde ovšem plně čerpá z mravní maximy Sokrata, který – v Platónově podání – přesně tímto způsobem odůvodnil primární přítomnost svědomí v duši člověka.)


Problematické momenty v argumentaci H. Arendtové

Jak už bylo řečeno úvodem, argumenty H. Arendtové ve prospěch osobní odpovědnosti jednotlivce jsou natolik důkladně odůvodněné, že jsou prakticky „neprůstřelné“. Pokud na danou záležitost hledíme výhradně z hlediska absolutní svobody, absolutní nepodmíněnosti lidského ducha, zakládající jeho metafyzickou svobodu, pak není možno dobrat se k jiným závěrům nežli k jakým dospěla Arendtová: člověk je v plném rozsahu odpovědný za své vlastní chování, a tuto principiální odpovědnost (a vinu) ze sebe nemůže shodit žádnými poukazy na „tlak okolností“ či na „plnění příkazů“.

Znamená to tedy, že tímto konstatováním bychom naši zprávu o pojetí odpovědnosti u Hannah Arendtové mohli definitivně ukončit? S tím že má ve všem naprostou, nijak nezpochybnitelnou pravdu? – Při bližším pohledu se přece jenom ukáže, že i zde zůstává několik problematických míst.

Vraťme se k oné centrální tézi Arendtové, že „tam kde jsou vinni všichni (respektive poměry), tam není vinen nikdo“. To pak ale může stejně tak znamenat i naopak: tam kde jsou vinni pouze jednotlivci, tam není na vině nikdo a nic jiného!

Připomeňme si zcela konkrétní historické okolnosti nástupu fašismu respektive nacismu v Německu: až do vypuknutí velké hospodářské krize celá Hitlerova NSDAP byla jenom naprosto okrajovým úkazem v německé politice, v žádných volbách nezískala ani tři procenta hlasů! A byla to až právě tato hluboká hospodářská krize – krize globálního kapitalismu! – která především Němce uvrhla do drastických životních poměrů, která zcela rozvrátila jejich existence; takže oni nakonec svou spásu začali hledat u Hitlera, který za prvé tuto krizi kapitalismu přesně předpověděl, a za druhé (byť i s velkým štěstím) z ní pro Německo nalezl východisko. Kdybychom tedy s H. Arendtovou setrvávali na absolutní tézi, že vinni jsou vždy jenom jednotlivci – pak by na tomto vývoji Německa k nacismu nemohl nést žádnou vinu sám kapitalismus! Ten kapitalismus, který ještě i dnes znovu a znovu celé segmenty společnosti uvrhuje do chudoby; a v části z nich i dnes vybuzuje touhy po radikálních řešeních.

Jednou větou řečeno: ano, z hlediska mravního jednotlivec vždy nese plnou odpovědnost za své činy; ale z hlediska celospolečenského tomu není tak, že by veškerou vinu za stav společnosti bylo možno svalit pouze a jenom na tohoto jednotlivce. Jsou i faktory, jsou i deformace, za které nese vinu společnost jako celek, samotný základní charakter jejího uspořádání.

A druhý aspekt kritiky na pozicích H. Arendtové: ona svůj konstrukt osobní odpovědnosti staví prakticky na ryze metafyzických principech: za prvé nepodmíněné schopnosti lidské mysli správně usuzovat, a za druhé na mravním odporu „žít život s vrahem“. Opět: z absolutních pozic je tento způsob argumentace naprosto správný; jenže realita lidského života nesestává pouze z myšlení. Člověk, lidská mysl se neustále pohybuje fakticky v „chaosu“: v neustálé změti nejrůznějších faktorů, vlivů, informací, kde bývá – pro běžného člověka – mnohdy krajně obtížné dokázat si zodpovědět, co je vlastně v dané chvíli to správné a pravdivé. A onen argument „nežít život s vrahem“ – ten sice pochází od nepochybné autority Sokrata, nicméně nedá se nic dělat, už u něj tato formulace působí spíše jenom jako východisko z argumentační nouze. Je to příliš přímočarý, příliš explicitní výrok, nežli aby mohl postihnout všechny životní situace, v jejich zmíněné komplikovanosti a „chaotičnosti“.

Jinak řečeno: nezdá se, že by Arendtová dokázala v konečném smyslu zodpovědět základní otázky po primárním zdroji lidské mravnosti, lidského svědomí, a tedy i lidské odpovědnosti. Její puristické konstrukce absolutní mravní odpovědnosti jedince se zdají být nakonec příliš jednoduchým, příliš snadným řešením problému, který ve své podstatě bude zřejmě ještě mnohem komplexnější, a mnohem rozporuplnější.

Dredy a kulturní levice

Josef Poláček


Ve včerejších německých novinách jsem četl zprávu, která v sobě obsahovala nemalou výbušnou sílu. Jednalo se o to, že v německém Hannoveru se chystá velká klimatická demonstrace hnutí „Fridays for Future“. Na tomto podniku měla vystoupit také mladá zpěvačka Ronja Maltzahn. Ta byla ale pořadateli oné demonstrace náhle zase odhlášena – s tím odůvodněním, že má své vlasy spletené do rasta-účesu. A že prý je toto znamení útlaku, je to přisvojování si cizí kultury, aniž by se přitom brala zřetel na bídu a útlak, které se za touto rasta módou skrývají.

Můj první popud byl, že ještě ten samý den napíšu článek, ve kterém budu nucen dát do značné míry panu Nushartovi; s tím že přinejmenším určitá část „kulturní levice“ je skutečně naprosto pomatená, ideologicky zfanatizovaná, když nepociťuje žádné zábrany někoho oktrojovat jenom pro to, jak vypadá, jaký nosí účes. Jenže včera jsem se k sepsání tohoto článku z časových důvodů nedostal; a jak se později ukázalo, bylo tak jedině dobře. Ušetřil jsem si tím nutnost zásadně revidovat napsané. V dnešním vydání těch samých novin totiž vyšel k oné zprávě podrobnější komentář; a ukázalo se že i v tomto zdánlivě natolik jasném případě je všechno ve skutečnosti mnohem složitější.

Totiž: rasta (respektive rastafari) hnutí ve svém původu skutečně velice úzce souvisí s utlačováním, s kolonialismem a bojem proti němu. Jmenovitě na Jamajce, která tehdy byla britskou kolonií, vzniklo ve třicátých létech minulého století toto hnutí, kdy divoké rasta účesy byly vědomým vymezením se proti bílému ideálu krásy. U ostatních tyto „divošské“ účesy budily strach, až přímo hnus; odtud také jejich označení „dread“, strach. V 70. létech pak rasta účesy – spolu s reggae a marihuanou – přivedli do světa Bob Marley a další hudebníci.

Tolik tedy k samotnému vzniku a původnímu významu rasta hnutí, a rasta účesů. Proč by ale tyto účesy měly dnes být považovány za jakýsi „kulturní imperialismus“ jenom proto, když si je uplete například bílá zpěvačka? Není to přece jenom ideologicky zcela ujeté? Tím spíš že právě v levicovém prostředí tento účes dnes platí jako projev individuality, nekonvenčnosti a levicového rebelství?

V onom článku je ale připomenuto, jak svého času módní značka Valentino v roce 2016 nechala své modelky jít přes pódium s dredami – pod mottem „Primitivní, tribalistický, spirituální a přece majestátní“. Budiž, tvůrci této akce to snad ani vůbec nesmysleli špatně; prostě si vůbec jenom nebyli schopni uvědomit, co to vlastně bude znamenat, když se ve spojitosti s touto kulturou původně jamajských domorodců použije charakteristika „primitivní“. A pak byli asi upřímně překvapeni, když za to sklidili vydatný „shitstorm“.

Ale ono se nejedná jenom o tento konkrétní výraz, který jako takový samozřejmě působí bezprostředně urážlivě, jako rasisticky ponižující charakteristika. Ale jde především o to, s jakou samozřejmostí si „bílý“ člověk osobuje právo přisvojit si klíčové artefakty cizích kultur pro své vlastní, především ryze komerční zájmy. – Jak poznamenává onen novinový článek, obdobné diskuse se vedly i v souvislosti například s indiánskými pérovými ozdobami, kimony nebo kreolskými kruhovými náušnicemi.

Zdá se nám celý ten rozruch kolem těchto módních doplňků a artefaktů přece jenom stále zcela nepřirozený a umělý? – Tak si zkusme představit, co by asi tak cítili přívrženci podobojí, kdyby po poražení husitství dejme tomu nějaký krejčí začal používat symbol kalicha jako ryze komerční doplněk svých šatových kreací. A kdyby přitom navíc užil přídomku „primitivní“.

Zkrátka: nedá se nic dělat, ale na té výtce, že první svět si mnohdy až příliš snadno přisvojuje symboly spjaté s cizími kulturami, a že toto přisvojování může nést znaky nadřazenosti, či dokonce svým způsobem „kulturního imperialismu“, že na této výtce přece jenom může něco být. A k tomu je nutno ještě připojit, že ona zmíněná demonstrace nemá za své téma jenom boj za životní prostředí, ale stejně tak boj proti vykořisťování a utlačování ze strany kolonialismu a kapitalismu. Pod heslem „People non Profit, člověk místo profitu.

Takže tedy? Co říci závěrem k celé této aféře? – I nadále je onen počin organizátorů oné akce, vyloučení mladé (a zřejmě angažované) zpěvačky jenom proto že se „opovážila“ uplést si své vlasy do rasta-účesu, bezpochyby naprosto pomatený, ideologicky zaslepený, fundamentalistický. (A ostatně, tito organizátoři za něj sklidili ten samý shitstorm, jako svého času ona komerční módní firma.)

Ale na straně druhé – nedá se přehlédnout, nedá se popřít, že i takto napohled zcela „ujeté“ jednání ze strany příslušníků „kulturní levice“ naprosto má i svůj reálný základ, reálný kontext. A dá se právem předpokládat, že stejně tak tomu bude i ve všech ostatních případech. Že sice formy protestu kulturní levice proti těm či oněm symbolům se mohou právem zdát být povrchní či vyloženě fundamentalistické, ale že na straně druhé v tomto světě existuje opravdu celá řada skrytých projevů diskriminace, kterých si běžný občan sám nikdy nepovšimne; a že jsou to právě tito ideologicky vyhranění aktéři, kteří jsou ti jediní, kdo na ně svými akcemi dokáží fokusovat pozornost veřejnosti.

Válka a cukr

Josef Poláček


Současné válečné dění na Ukrajině je nekonečně širokým polem činnosti pro komentátory a analytiky všeho druhu; seriózní a informované, amatérské i zcela spekulativní. Rozebírají se doširoka jak čiré poměry vojenských sil, tak ale i historie vzájemných vztahů Ukrajinců a Rusů, a především důvody – politické, systémové, dějinné, kulturní – které vedly k vypuknutí takto naprosto iracionálního válečného počinu, o němž by se ještě nedávno zdálo, že přinejmenším v tomto rozsahu a v této intenzitě bude už naprosto nemyslitelný ve 21. století, přinejmenším v evropském prostoru.

V této záplavě zpráv a rozborů o obrazu současného Ruska mi padla do oka jedna scéna, napohled pouze druhotně související s aktuálním válečným konfliktem: v důsledku mezinárodních sankcí v Rusku zřejmě nyní propukl akutní nedostatek cukru. Ať už z důvodu reálné nemožnosti jeho zásobováním, nebo v důsledku spotřebitelské paniky, v každém případě jsou zřejmě naprosto reálné videozáběry, které ukazují jak se v ruských obchodech lidé doslova perou o několik balení cukru, když se někde přece jenom objeví. To by samo o sobě nebylo snad ještě nic tak překvapivého; ve chvílích nouze z lidí mnohdy velice rychle padá jejich naučená civilizační a kulturní slupka. Ale o co se teď tady jedná: v každé civilizované zemi by se za obdobné situace nedostatkové zboží ve svém odběru pro zákazníky omezilo, aby se za prvé zabránilo nadměrným či spekulativním nákupům, a za druhé aby se předešlo takto nedůstojným scénám. Zatímco na tomto videu bylo vidět, jak prodavačka v ruském obchodě vozík s cukrem jenom vytlačila ze skladu do nákupních prostor – a tam ho prostě nechala stát, aniž by se o celou věc nějak dále starala; ať se lidé poperou! Ona jim ten cukr doslova předhodila jako zvířatům krmení.

Tento jediný výjev o charakteru současné ruské společnosti prozradil vlastně více, nežli sáhodlouhé rozbory a komentáře. Opakuji znovu: takto neomalené, takto nekulturní scény by v jakémkoli obchodě Západu byly prakticky nemyslitelné. Ale Rusko – tam evidentně stále ještě nepronikly, nevyrostly alespoň základní standardy kultivovaného jednání. A právě toto je pak to společenské podhoubí toho, že jeden jediný vládce může spustit válku podle svého vlastního zalíbení, aniž by narazil na jakýkoli reálný odpor u obyvatelstva své země. A co ještě hůře: podle všeho naprostá většina ruské populace tuto zcela zjevnou válečnou agresi plně podporuje.

Jistě; i státy či politici Západu se mohou zaplést do válečných konfliktů. Ale – v každém případě od konce druhé světové války žádný západní stát nepodnikl tak zjevnou agresi, která by měla za cíl přímou anexi cizího území, jak to učinilo nyní Rusko. Každý západní státník musí nutně počítat s faktorem kritické veřejnosti; tedy s tím že jeho válečný akt bude veřejností jeho země velmi intenzivně diskutován, bude prozkoumáván ze všech jeho aspektů; a že přinejmenším částí této veřejnosti (a veřejných médií) bude podroben zásadní kritice. I když leckteré počiny především Spojených států je právem možno považovat za nelegální intervenci (za nejpříkřejší z těchto případů bych považoval zásah ozbrojených sil USA za prezidenta Reagana proti levicové vládě v Grenadě), přes to všechno jsou v zemích demokratického Západu pro takovéto akty ozbrojeného násilí v mezinárodních vztazích překážky mnohem silnější, a odpor proti nim mnohem intenzivnější.

Zatímco Rusko – není to zdaleka až poznatek těchto dnů, že v Rusku něco takového jako „kritická veřejnost“ téměř vůbec neexistuje. A to dokonce ani v dobách, kdy to ještě bylo v zásadě možné. Ještě nedávno existovala v Rusku alespoň určitá kritická média – ale ta byla záležitostí jenom úzkého okruhu liberální inteligence, zatímco velká masa Rusů se o ně prostě nezajímala. Ano, oni byli manipulováni státní propagandou, státně řízenými médii; ale druhá stránka věci je, že oni se velice ochotně nechali manipulovat. Ta naprostá lhostejnost ve tváři ruské prodavačky předhazující nedostatkové zboží v plen mase zákazníků plně koresponduje s občanskou pasivitou, nezájmem, lhostejností průměrného občana Ruska. Tento průměrný Rus se – stejně jako ti zákazníci peroucí se o cukr – stará v prvé řadě jenom o sebe, o svůj vlastní zájem; a jinak se velice rád nechá oblouznit ruskou propagandou, jak prý jsou Rusové výjimečný, Bohem vyvolený národ, který je povolán k tomu zvítězit nad dekadentním Západem.

Pokud by současné Rusko mělo definitivně přestat být trvalým nebezpečím pro jeho sousedy i pro celý svět, pak k tomu zdaleka nestačí pouze se zbavit Putina. Tento „putinismus“ jako forma vládnutí vychází ze samotného středu současné ruské společnosti, z její občanské nevyzrálosti, z její neschopnosti přijmout určité standardy chování. Z neschopnosti pochopit, že určité věci se prostě nedělají, dělat nesmějí. Tyto velké akty agrese mají svůj kořen nakonec právě v tomto „malém“ okruhu zcela běžných, každodenních mezilidských vztahů.

Takovéto vyzrání občanské společnosti je ale vždy během na dlouhou trať; a v obrovském, kontinentálním, od okolního světa čím dál tím více izolovaném Rusku bude trvat ještě mnohem déle. Za jiné příležitosti jsem vyjádřil názor – a mohu ho zde jenom zopakovat – že to co by současné Rusko i pro své vlastní dobro potřebovalo ze všeho nejvíce, to by byla naprostá vojenská porážka, a nucená správa ze strany mocností demokratického Západu – naprosto stejně jako se stalo s Německem po druhé světové válce. Kterážto nucená správa by do Ruska zavedla alespoň základní principy skutečné demokracie; a především, která by Rusům – stejně jako svého času Němcům – jasně ukázala jak se bez vlastního odporu nechali obelhávat svým vedením, a že právě proto na jeho činech, na jeho zločinech nesou i vlastní vinu. Dokud současná ruská společnost neprojde touto očistnou katarzí, dotud bude Rusko vždy přinejmenším potenciálním zdrojem konfliktů a agresí v tomto světě.

Kosmická kráska. Poslední jaro.

Eva Hájková



KOSMICKÁ KRÁSKA


Kulatá jasná luna září

z temného oceánu nebe

Vítr si zahrává

s bílými chuchvalci mraků

Mění se kvapně

jak lehké kouřové signály

jak pohyblivé obrazce

v zrcadlech kaleidoskopu

Zakrývají a odkrývají

záhadnou kosmickou krásku

Zastřená závojem z mraků

zalévá zahradu

stříbrným jasem

Třináctkrát letos zemře

a třináctkrát se znovu narodí

A jednou za úplňku

zastíní Země

její tvář


POSLEDNÍ JARO?


Ještě se můžem těšit na jaro

i kdyby bylo poslední

Zas všechno něžné a křehké

zesláblé po zimě

ožije jarním deštěm

poroste ke slunci

rozkvete barvami

rozezpívá se láskou

Ještě se můžem těšit na jaro

Až rozehřeje zemi

zas všechno dravé a bujné

poběží s větrem o závod

bude se vrhat střemhlav do polí

a stříkat v peřejích

Ještě se můžem těšit na jaro

I kdyby bylo poslední

a žádné jiné už nepřišlo

žili jsme aspoň chvíli

Žili a milovali