Josef Poláček
V minulých dnech proběhla na stránkách Britských listů určitá diskuse na téma marxismu a Karla Marxe. Ukázalo se (či spíše se opětovně potvrdilo), jak velmi mnoho nejasností stále ještě přetrvává u tohoto myšlenkově-dějinného konceptu – ačkoli je už dvě století starý, nesčíslněkrát prozkoumaný a v odborné literatuře popsaný, takže by se zdálo že o jeho základních výpovědích musí být přece už dávno vše jasné. Ovšem – není tomu tak, a o význam Marxova díla se dodnes vedou rozhořčené spory. Pokusme se tedy zde celou tuto záležitost v pokud možno zjednodušené formě poněkud osvětlit.
I. Ideové prameny marxismu
Asi nebude od věci začít od samotného počátku. Proč vlastně vůbec tento ideový koncept vznikl, jaké byly historické okolnosti jeho vytvoření, na jaké myšlenkové proudy navazoval? Tradičně se uvádějí tři základní zdroje marxismu: 1. mezinárodní dělnické hnutí, především myšlenky francouzských socialistů, 2. klasická německá idealistická filozofie, především Hegelova dialektika, a 3. Feuerbachův materialismus. Podle tohoto pojetí Marx navázal na tyto tři zdroje, aby je novátorským, přelomovým způsobem sjednotil a zároveň na jejich základě vytvořil zcela novou kvalitu: revoluční teorii založenou na dialektickém materialismu, tedy na (předpokládaném) vlastním sebevývoji lidských dějin až k naprostému a všestrannému osvobození lidské bytosti.
Toto podání je stejně tak správné, jako pouze povrchní, nedostatečné, a v konečném efektu zavádějící. Pokusme se tedy znovu, novým pohledem a podrobněji podívat na to, proč vlastně tento revoluční koncept vznikl, jaká byla jeho dějinně systémová podmíněnost a proč si vytyčil právě takovéto cíle a ne jiné.
1. Století revolucí. Je nutno si v prvé řadě uvědomit, že 19. století bylo stoletím revolucí, kdy se začínala rodit sebevědomá občanská společnost, která svým revolučním bojem svrhávala okovy feudální stavovské hierarchie a nadvlády. Zdálo se tehdy, že nastává zcela nová éra velké, neohraničené lidské svobody. Zároveň ovšem – a to je zcela klíčový, málokdy uvědomovaný moment – se záhy projevila obrovská diskrepance mezi revolucí občanskou a revolucí (respektive svobodou) sociální. Velké masy pracujícího obyvatelstva musely zjistit, že z oné nové velké svobody neohraničeně profituje pouze třída majetných; zatímco oni sami musejí nadále živořit v bídě, v existenční nejistotě namnoze ještě větší nežli předtím. V tehdejší revoluční atmosféře tedy nebylo nijak daleko k myšlence, že po provedení občanské revoluce je zapotřebí provést ještě revoluci další, sociální.
2. Století optimismu, víry v pokrok. Je třeba si připomenout, že 19. století bylo – přes všechny zmíněné sociální problémy – stoletím všeobecného optimismu, jehož míru si dnes už sotva dokážeme představit. Byla to éra románů Julese Vernea, kdy se zdálo že pokrok lidstva probíhá nezadržitelně přímým, lineárním způsobem, že samotná technika dokáže vyřešit všechny společenské a lidské problémy. Tento tehdejší technicko-produkční optimismus nalezl svůj odraz i v myšlenkových konceptech Karla Marxe: jeho vize komunistické společnost je podstatně založena na produkční kreativitě politicky a sociálně osvobozené lidské bytosti.
3. Hegelova filozofie dějinného vývoje směřujícího ke svému konečnému naplnění, k všestranné svobodě rozumné lidské bytosti. Zde je nutno si připomenout: v německém myšlenkovém prostoru oné doby byl Hegelův filozofický koncept naprosto dominantní. Zdálo se, že on definitivním způsobem dokázal vyřešit všechny základní filozofické otázky, do jednoho syntetického celku propojit všechny dosavadní dílčí filozofické směry. A jádrem tohoto jeho filozofického konceptu bylo přesvědčení, že stejně jako ve filozofii veškerý vývoj směřuje k této finální syntéze, tak stejně tak i lidské dějiny směřují nezadržitelně ke svému finálnímu, systémově dovršenému stavu lidské svobody. Ačkoliv se Marx vůči Hegelovi vždy velice ostře vymezoval, protože zcela zásadně odmítal Hegelovo idealisticko-teologické myšlení, ve skutečnosti fakticky plně převzal tento jeho koncept finálního směřování lidských dějin, končících stavem naprostého naplnění lidské svobody. Rozdíl byl pouze v tom, že Marx – vycházeje z Feuerbachovy materialistické negace Hegelova konceptu – toto finální osvobození člověka nespatřoval v hegelovském údajně „rozumném“ státu konstituční monarchie, nýbrž v činném společenství všech lidí reálně spojených účastí na společném díle, na materiální produkci ve prospěch všech.
Pokud tedy sledujeme tyto faktory z kterých se zrodil marxistický myšlenkový koncept jenom trochu nezaujatě, ukáže se nám nevyhnutelně, že Marxův revoluční koncept nevznikl v žádném případě nahodile, jako produkt nespoutané fantazie nezodpovědného intelektuála, nýbrž že jeho vytvoření v zásadě naprosto přirozeně a logicky vyplývalo jak z materiální, tak z intelektuální situace 19. století. Je samozřejmé, že bez jedinečného, osobitého kreativního Marxova příspěvku a podílu by tento směr zvaný marxismus nikdy nemohl vzniknout (nejednalo se tedy o žádný nevyhnutelný dějinný automatismus); nicméně jak bylo ukázáno, mnoho faktorů oné doby ukazovalo právě tímto směrem.
II. Omyly marxismu
Ukázali jsme si v první části našich rozborů, že marxistický koncept sociální revoluce byl v zásadě zcela zákonitou, přirozenou reakcí na společenské poměry a protiklady v 19. století. Proč a z jakých důvodů se tedy stalo, že tento projekt všestranně svobodné společnosti při pokusu o jeho realizaci naprosto ztroskotal, a nakonec se obrátil ve svůj pravý opak, totiž v systém útlaku a nesvobody? – Některé příčiny tohoto úpadku je celkem snadné detekovat; jiné se skrývají ve velmi komplikovaných kategoriích filozoficko-metafyzického myšlení.
1. Fatální past historického optimismu. Tento obecný optimismus 19. století ústící ve víru v lineární, nekomplikovaný vývoj lidstva k neustálému pokroku na základě čistě technologického vývoje jsme si už zmínili. Důsledkem tohoto optimismu je ale, že se při tomto spoléhání na samočinný vývoj naprosto opomíjí velice komplexní, složitý, vnitřně rozporuplný charakter jak lidské společnosti, tak i člověka samotného. Jednou větou: marxismus – se svým konceptem všelidového vlastnictví – přišel s příliš zjednodušeným konceptem řešení společenských problémů, nežli aby takto simplicistní model mohl mít potenciál být adekvátním nástrojem pro takto vysoce komplexní entity. A čím více se pak systém „reálného socialismu“ vzdaloval od objektivní reality, tím více musel svou nadvládu udržovat čirou mocí.
2. Fatální víra v revoluci. Tento bod souvisí úzce s bodem předchozím. Konstantní problém revolucí je tento: prostřednictvím revolucí je možno pouze něco odstranit, pouze svrhnout něčí (historicky přežilou) moc. Ale revoluce sama o sobě nemá potenciál něco pozitivního (v kvalitativním slova smyslu) vybudovat. A tak se vlastně po každé provedené revoluci – po opadnutí vlny euforie z bezprostředního osvobození – dostavuje kocovina ze zklamaných nadějí. Ukázalo se, že občanské (liberálně-demokratické) revoluce 19. století byly těmi posledními, které si mohly ještě relativně vystačit s pouhým svržením starého režimu. Ale pro třetí tisíciletí je nutno dokázat vytvořit naprosto nový, komplexní, syntetický model společenské (reformované) reality; a v tomto ohledu marxismus nepřinesl prakticky naprosto nic, kromě víry v samospasitelnost společného vlastnictví produkčních prostředků.
3. Naprostý úpadek principu dialektiky. Marxismus se sice verbálně intenzivně hlásil k principu dialektiky; ale ve skutečnosti je celý marxistický koncept jak dějin, tak člověka i společnosti samotné daleko spíše naprostým popřením všech základních zásad dialektického myšlení. Připomeňme si v krátkosti: dialektická myšlenková metoda je ta jediná, která má potenciál navzájem dohromady spojit, syntetizovat všechny (protikladné) části tohoto roztrženého světa. Marx veškerou dialektiku redukoval víceméně pouze na třídní boj. (Ponechme teď stranou velmi specifické záležitosti jeho ekonomických výkladů, které si také činí nárok na dialektiku.) Ovšem – ve skutečnosti Marx ani tento třídní boj nepojal důsledně dialekticky. Zopakujme znovu: naprostou podstatou principu dialektiky je „jednota a boj protikladů“ – ale Marx ve skutečnosti neviděl nic jiného nežli onen třídní boj! Jakákoli autentická dialektika zde naprosto nevyhnutelně musí vyžadovat překlenutí, spojení, syntézu protikladů, tedy syntézu strany práce a kapitálu; ale Marx chtěl tento protiklad „vyřešit“ naprosto jednostranným příklonem ke straně práce, spolu s úplnou eliminací strany kapitálu! (Pro ilustraci: je to asi tak něco takového jako kdyby někdo chtěl protiklad mezi kladným a záporným pólem v magnetu vyřešit tím, že by záporný pól prostě odštípl! Jak známo tento záporný pól se vzápětí znovu obnoví.) A nejinak tomu bylo i v reálných dějinách: toto marxisticko-komunistické řešení zcela jednostranně ve prospěch strany práce nikdy nemohlo fungovat, především ekonomika zbavená svého základního principu volné soutěže, konkurence zcela ztratila svou dynamiku.
III. Odkaz marxismu
V předcházejících výkladech jsme si tedy ukázali, že a) zrod marxistického revolučního konceptu byl sám o sobě zcela legitimní; ale že b) ve své konkrétní podobě byl tento koncept příliš zjednodušený, příliš redukcionistický nežli aby mohl být fundamentem pro vyřešení základních problémů a otázek lidské civilizace na prahu třetího tisíciletí její novodobé existence. Za této situace je nutno si položit otázku: co nám vlastně marxistická myšlenkově-revoluční tradice může poskytnout ještě dnes? Může mít pro nás vůbec ještě nějakou relevanci, anebo se jedná už pouze o staré harampádí, případně o naprosto škodlivý koncept revolučního chaosu?
Z dosavadních úvah vyplývá, že odpověď bude správná v obou těchto směrech. Ano, na marxismu je mnohé poplatné době jeho vzniku; a mnohé bylo příliš zjednodušující, jednostranně pojaté už tehdy. Nicméně – na straně druhé je stejně tak faktem, že nikdo jiný nedokázal provést natolik hloubkovou analýzu systému a rozporů kapitalismu jako právě Marx; a sotva kdo druhý dokázal vytyčit natolik silnou ideu radikálního (sociálního) humanismu jako on. Pokud tedy chceme uvažovat o tom co z marxistického ideového dědictví může mít smysl a význam i pro nás, pro naši dobu a pro náš svět, pak by se jednalo především o následující body:
1. Otázka po dějinném směřování člověka, lidského rodu. Model liberální demokracie, který je systémovým a ideologickým antipodem marxismu, není schopen vytvořit žádnou ideu nějakého cíle, ke kterému by mělo lidstvo směřovat. To jest: liberální demokracie za tento konečný cíl vidí a prohlašuje sebe samu; ale tím pro ni veškerý vývoj končí, po dosažení tohoto stavu už není kam jít dál. Liberální demokracie pouze donekonečna reprodukuje staré cíle z 19. století, tedy nikdy nekončící rozvoj techniky, produkce a konzumu – ovšem už bez tehdejšího optimismu, bez tehdejšího humánního náboje, nýbrž už jenom ve stavu kocoviny planetární populace hledící vstříc klimatickému kolapsu jakožto důsledku právě tohoto technického pokroku a extenzivní nadprodukce. Z marxismu je tedy v každém případě možno převzít se vší naléhavostí položenou otázku: co je vlastně člověk, jaká je podstata jeho existence, jaké je směřování lidského rodu. Marxismus na tyto otázky dával pouze jednostranné odpovědi; ale už tím že je dával otvíral prostor pro dále jdoucí hledání, uvažování v tomto směru. V liberální demokracii s její uzavřeností do sebe samé není o čem přemýšlet; ona nedokáže uvažovat jinak nežli v čistě binárním modu, tedy: buďto demokracie nebo diktatura. Složitějšího uvažování ze své samotné podstaty není schopna.
2. Pojetí člověka jako bytosti společenské. Liberální demokracie člověka deklaruje jako naprosto svobodného; ale tato údajná svoboda je ve skutečnosti vázána pouze na ryze individuální stránku jeho existence. Liberální demokracie atomizuje člověka, vytrhává ho ze všech jeho společenských souvislostí a vztažností, celý nekonečný horizont jeho životní zkušenosti redukuje víceméně pouze na prázdnou identitu jeho vlastního já. Oproti tomu marxismus chápe člověka důsledně v celém komplexu jeho interpersonálních, společenských vztahů. Ano, toto marxistické pojetí člověka jakožto „souboru společenských vztahů“ bylo nakonec stejně tak pouze jednostranné jako atomismus liberální demokracie; nicméně v tomto srovnání marxismus postihoval potenciálně mnohem širší okruh životních vztahů člověka. Myslet člověka jako individuum, k tomu není zapotřebí žádného intelektuálního výkonu; ale dokázat si uvědomit právě ono včlenění tohoto lidského individua v potenciálně nekonečně bohatý komplex společenských vztahů, to je intelektuálně mnohem náročnější záležitost, která otevírá zcela nové horizonty pro chápání postavení a role člověka v jeho světě.
3. Uvědomění si materiální podmíněnosti společenských vztahů a struktur. Kdo ještě nějakým způsobem zažil výuku tzv. „vědeckého komunismu“ za minulého režimu, tomu dozajista v paměti utkvěla stále dokola opakovaná floskule o určující, determinující roli „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“. Jedná se o naprosto klíčovou tézi celé marxistické teorie; podle tohoto modelu nelze společenské a politické procesy, struktury a instituty vykládat z nich samých, nýbrž je nutno je pochopit jako pouze sekundární odraz mnohem původnějších, pro život společnosti určujících vztahů které vznikají v procesu její materiální produkce. K této tézi je zde možno v krátkosti říci pouze toto: správné pochopení vzájemného poměru mezi touto „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“ je pro běžné lidské vědomí krajně obtížnou záležitostí, a dnes si už jen velice málokdo dá práci se s touto složitou materií adekvátně vypořádat. Pro ilustraci: ještě celkem nedávno profesor právní filozofie Jiří Přibáň v deníku Právo vytýkal Marxovi, že prý podle něj je i veškerá kulturní sféra pouze výsledkem a odrazem produkčních vztahů. K tomu je možno podotknout pouze tolik: přesně tohle Marx nikdy netvrdil. Ale právě v tomto bodě znovu a znovu dochází ke zcela zásadnímu nepochopení celé myšlenkové struktury marxistické teorie společnosti.
Proč je tento důraz marxistické teorie na určující roli oné „materiální základny“ natolik důležitý a neopominutelný? V zásadě platí to samé co bylo řečeno výše: stejně jako nevyžaduje žádné intelektuální úsilí pojímat člověka jako bezprostředně jsoucí individuum, stejně tak žádné nové náhledy nepřináší pohled na sféru státu a politiky jakožto bezprostředně daných entit. Ale teprve když si uvědomíme, když si vypracujeme schopnost vnímat jak člověka v jeho společenské podmíněnosti, tak společenské a politické instituce v jejich podmíněnosti mnohem hlouběji probíhajícími procesy a strukturami – teprve tehdy se nám otevře pohled na mnohem komplexnější, mnohem rozvrstvenější, ale také mnohem zajímavější skutečnost, nežli jak ho může podat onen pouze prvotní, konvenční náhled.
IV. Závěr
Jaký konečný závěr je tedy možno učinit z předešlých výkladů a úvah? – Především jeden: naprosto není radno podceňovat Marxe a jeho teoretický odkaz. Ano, pokus o zavedení jeho projektu komunismu do praxe naprosto ztroskotal; ale to nemění nic na faktu, že Marx byl jedním z největších myslitelů celé evropské kulturní tradice. Jeho „kopernikánský obrat“ od idealistické dialektiky Hegela k její materialistické formě byl naprosto legitimní, a víceméně zcela nevyhnutelný. Ano, Marx se ve svých teoretických úvahách dopustil i celé řady chyb, respektive pouze částečně platných premis. Ale to všechno jsou chyby, které je v zásadě možno opravit. Stále platí, že bez důsledně materialistického pohledu, bez hloubkových analýz především produkčních procesů a vztahů nikdy nelze adekvátně porozumět charakteru, dynamice a dějinnému směřování lidského společenství.
