Listopad. Na sklonku bezčasí

Eva Hájková

Tímto počíná prezentace básní z nového „tvůrčího období“ paní Hájkové. Jestliže byly doposud uváděny její básnické výtvory z dob jejího mládí, nyní se tímto zahajuje její tvůrčí perioda počínající někdy rokem 2013.

LISTOPAD


Za dveřmi už je listopad.

Zas bude chladný vítr vát…

Až listí z větví opadá,

zesmutní les i zahrada.


NA SKLONKU BEZČASÍ


Žijeme jak bledé rostliny
ve spodním patře pralesa,
ve stínu městské džungle,
kde vládne zákon
„žer nebo budeš sežrán“.
Obklopeni nočními svítilnami
nevšímáme si temna ve svém domě,
neduživě se ploužíme
pod tíhou toho, co se musí.
Život je jinde – k němu pnou se
ratolesti stromu, jenž vyrůstá z hloubky.
Osvobodíš se přeseknutím kořenů?
Možná, že bytí opravdu nespočívá
ve hmotě vrostlé do bezčasí,
pouze se takovým jeví.
K ráznému kroku schází nám síla.
Prahneme po skutečném životě,
vzdálené hvězdě za obzorem času.

Chaos a řád podle profesora Přibáně

Josef Poláček

Nedávno jsme v našich diskusích krátce probírali – a příliš lehkými shledali – vývody profesora cardiffské univerzity Jiřího Přibáně na téma pravdivosti v politice; nyní ten samý autor napsal další text v Salonu (Právo), který z určitých důvodů zasluhuje bližší pozornost. Tento jeho nový článek nese titul „V chaosu je řád. Rok s covidem“. Původně jsem měl v úmyslu na jeho zde vyjádřené názory opět reagovat jenom v rámci běžných diskusí; ale pak jsem dospěl k názoru že dané téma má natolik principiální význam, že stojí za to ho rozebrat ve formě samostatného článku.

O co se tu jedná? – Musím přiznat, že sám jsem byl nějakou chvíli bezradný nad tím, co zde vlastně „chce básník říci“. Profesor Přibáň své úvahy začíná citováním jednoho amerického profesora, který tvrdil, že s covidovou epidemií se úspěšně mohou vypořádat pouze demokraticky vedené státy. Oproti tomu Přibáň sám naprosto správně uvádí, že v potírání nákazy jsou daleko úspěšnější autoritativně či přinejmenším populisticky vedené státy, jako je Izrael, či přímo diktatury jako je Čína.

Nicméně pak Přibáň jakýmsi podivným argumentačním zvratem tvrdí, že přednost demokracií spočívá v tom, že jedině ony dokáží operativně reagovat na nově vznikající situace. Že tedy nepostupují dogmaticky, nejsou svázány nějakou závaznou ideologií, nýbrž mohou přijímat čistě věcně odůvodněná opatření.

Tuto svou tézi pak Přibáň uvádí do obecného rámce úvah o vztahu chaosu a řádu. Opírá se přitom o jednu hru dramatika Toma Stopparda, ve které tento zřejmě přesvědčivým způsobem rozehrál dialektiku řádu a chaosu: chaos vznikající z řádu, a v chaosu se obnovující řád.

Potud tedy dobře; jenže z tohoto v obecné rovině naprosto správného pojetí Přibáň pak napohled neznatelně sklouzává k výkladu jednostranně zjednodušujícímu. V jeho pojetí se totiž společnost a společenské dění stávají náhle pouze a jenom „chaosem“, to jest sumou jednotlivých událostí, jejichž nástup a další vývoj jsou naprosto nepředvídatelné. A kdy jenom až sekundárně zde vznikají nějaké struktury řádu. A přednost demokracie podle Přibáně spočívá právě v tom, že dokáže na tyto nepředvídatelně vznikající situace adekvátně reagovat.

Přibáň tvrdí, že současná politika je stále ještě uchycená v osvícenském myšlení vycházejícího z předpokladu rozumného světa, který je tedy možno řídit osvíceným rozumem, zatímco sociologie tento model racionálního a předvídatelného světa už dávno opustila, a pracuje o ním „chaotickým“ pojetím společnosti, jakožto volného proudu naprosto nepředvídatelných situací.

Potud tedy Jiří Přibáň. Konstatujme jako první krok, že argumentačně odporuje bezprostředně sám sobě. Na jedné straně tvrdí že jsou to demokracie, které principiálně dokáží na nečekané situace reagovat lépe, operativněji nežli autoritativní režimy závislé na názoru jednoho vůdce; a na straně druhé sám přiznává, že covidovou epidemii ze všech postižených států zcela nejlépe dokázala zvládnout diktátorská (a ideologicky fixovaná) Čína.

Podívejme se teď ale na celé teoretické zázemí jeho argumentace. Jejím jádrem je tvrzení, že společenské procesy jsou principiálně nepředvídatelné, a že je tedy možno je adekvátně řešit jenom metodami ideologicky nesvázané demokracie. Přibáň se při tomto svém tvrzení o nepředvídatelnosti společenských dějů odvolává na německého sociologa Luhmanna.

Jistě: pokud budeme vycházet z převládajících směrů současné sociologie, skutečně se nedostaneme nikam dále, nežli k chaosu. (V ryze teoretickém smyslu míněno.) Sociologie – pokud není vedena a inspirována vyšší teoretickou, tj. filozofickou úrovní, nevyhnutelně zůstane polapena ve svém vlastním předmětu, a především ve své vlastní metodologii, tedy ve víceméně kvantitativně-statistickém pojímání a zkoumání společenských procesů. Sociologie sama ze sebe vůbec nemá dostatečný teoretický a metodologický aparát k tomu, aby překročila meze ryze empiricko-pozitivistického pohledu na svět, aby dokázala spatřit struktury vyššího řádu. Takovýto pohled tedy nutně zůstane jenom ve sféře „chaosu“, tedy víceméně nahodilého výskytu nových událostí; a nikdy nedokáže pokročit k pochopení toho, že celý tento bezprostředně-empirický chaos se může pohybovat v rámci obecnějších faktorů, které ve svém souhrnu vytvářejí řád, jakožto protiklad a protiváhu onoho chaosu.

Já jsem už v oné zmíněné první diskusi o názorech prof. Přibáně konstatoval, že ačkoli jeho specializací je právní filozofie, tak zřejmě nikdy nečetl (respektive nepochopil) Hegelovu „Filozofii práva“. Což je naprosto klíčové dílo právě pro pochopení toho, že existují tyto faktory, tyto struktury vyššího řádu, které vytvářejí rámec pro ony bezprostředně jenom chaoticky se jevící pohyby empirické sféry.

Právě proto bylo zapotřebí se tímto článkem J. Přibáně zabývat podrobněji. Naprosto výmluvně se v něm totiž zrcadlí žalostný stav současného filozofického, respektive společensko-filozofického myšlení. Prakticky zcela se vytratilo vůbec jakékoli povědomí o vyšších rovinách filozofie, a tedy i o vyšších strukturách řádu, stojícího v pozadí zdánlivě chaoticky probíhajících společenských procesů. Namísto filozofie skutečné veřejný prostor praktiky okupuje (jmenovitě v českých poměrech) jakási „profesorská filozofie“, opírající se o nespornou akademickou erudici pánů profesorů, kteří dokáží své výklady podpořit (nebo snad spíše: zamlžit) napohled velice precizní a zdánlivě nevývratnou argumentací; kteréžto „profesorské filozofii“ ale naprosto chybí vhled do vyšších sfér a obecnějších struktur skutečnosti.

Jmenovitě u politického uspořádání demokracie se pak tímto způsobem adoruje její schopnost operativního reagování na nově vzniklé situace – aniž by se přitom jakkoli zmínila druhá stránka tohoto přístupu, totiž že tyto demokracie na tyto nově vzniklé situace mohou vždy reagovat fakticky až ex post. Právě proto že tyto demokracie nejsou schopny existovat a pracovat s pochopením onoho vyššího řádu, s pochopením jeho strukturálního působení, pak nemohou předvídat důsledky jeho projevů v empirickém světě, a vždy se musí omezit na pouhá ad hoc řešení chaoticky vznikajících situací.

Všeho všudy: dozajista, Přibáň má pravdu v tom, že demokracie tuto schopnost ideologicky nesvázaného řešení nově vzniklých situací mají; ale on naprosto přehlíží druhou stránku věci, tedy principiální neschopnost demokracií působit v rozsáhlejším časovém horizontu, fakticky ne delším nežli je právě běžící volební období. Ze v obecné rovině správného principu „řád v chaosu a chaos v řádu“ tedy Přibáň nakonec sklouzává nejen k pouze jednostranné preferenci chaosu před řádem; ale navíc k vysloveně ideologické adoraci jednoho specifického politického systému, tedy liberální demokracie současnosti.

Kamna

Eva Hájková

Kamna hrála v mém dětství důležitou úlohu. Měli jsme je v kuchyni, v ložnici i v obývacím pokoji. Zatímco v kuchyni stál prachobyčejný bílý sporák na pevná paliva, jaký měl dříve kdekdo, v pokojích byla kamna onačejší. Vlastně šlo o jediná kachlová kamna vestavěná do zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přikládalo se jen v jedné místnosti, ale kachle zároveň hřály i v té druhé. Dvířka na přikládání zakrývala kovová mříž. Rodiče, nevím proč, říkali těm kamnům krb. Ale byla to kamna; v obývacím pokoji obložená hnědými kachli, v ložnici bílými.

V kamnech se topilo uhlím, koksem nebo briketami. Chodilo se pro ně do sklepa. Topivo přinášel v kovovém uhláku většinou tatínek. Často jsem ho při tom doprovázela. Jenom tak, abych se do sklepa, který vzbuzoval respekt tím, že v něm visely pavučiny a byla tam tma, také podívala. Kromě hromady uhlí na zimu, různého nářadí a špalku se sekerou na štípání dřeva, zde byly uskladněny také brambory a bedýnky s jablky. Rodiče je nakoupili na podzim do zásoby, protože to přišlo levněji. Každý den jsem při cestě do sklepa dostala jedno jablko. Víc ne. Snědla jsem je s velkou chutí.

V zimě se u praskajících kamen hezky poslouchalo rádio. Potmě, aby se ušetřilo. Jen rudá záře při tom osvětlovala podlahu před kamny, kam se občas přihodila lopatka uhlí nebo briket, až zasršely jiskry a plameny pohltily přiložené palivo. V kamnech v pokoji se zatápělo až pozdě odpoledne, když už západními okny dopadaly do bytu poslední paprsky slunce a když vyhaslo v kuchyňských kamnech.

V kuchyni se vařilo, jedlo, trávili jsme tam větší část dne. Protože okno bylo obrácené k východu, bývala kuchyň celé dopoledne plná veselého slunečního světla. Na kamnech se hřála voda na nádobí. Přímo na rozpálené plotně se daly krásně opékat brambory nakrájené na plátky. Tak dlouho, až na nich začaly praskat černé puchýře.

K zatápění v kamnech byly potřebné staré noviny. Dalo se ovšem použít leccos. Třeba kelímky od piva, vyrobené z tuhého voskovaného papíru. Chodila jsem pro ně na blízké nádraží, kde se vždycky nějaké odhozené našly. Spalovat kelímky asi nebylo právě ekologické. Ale v šedesátých letech minulého století se u nás o ekologii ještě nic nevědělo. V kamnech se tehdy pálil kdejaký odpad, o čemž, zejména v zimním období, svědčil hustý štiplavý kouř vycházející z domácích komínů.

Když v kamnech dohořelo a popel vychladl, vynášel se do popelnic stojících u branky vedoucí do ulice. Jednou jsem v popelnici našla broušené skleněné či křišťálové držátko z víčka rozbité dózy, kterou tam někdo vyhodil. Drobné šestiúhelníkové plošky duhově lámaly sluneční světlo. Všechno jsem přes ně viděla mnohonásobně. Taková nádhera nalezená v popelu! Dlouho jsem ten poklad opatrovala.

Když mi bylo deset let, podařilo se rodičům vyměnit náš starý byt za menší, zato modernější, vybavený radiátory dálkového topení, teplou vodou a plynovým sporákem. Ač nerada, musela jsem se s dosavadním domovem rozloučit. A samozřejmě také s kamny.

Nejen obyvatelé paneláků se zbavili domácích kamen. Časem i lidé v rodinných domcích začali přesouvat topeniště do sklepů (pokud ještě nevytápěli plynem) a odtud teplo rozvádět do obytných místností. Při zatápění v bytě se totiž občas nepříjemně vysypal popel na podlahu nebo vypadl nějaký ten žhavý uhlík. A kouř se usazoval na stěnách, takže bylo zapotřebí častěji malovat… Plynofikace usnadnila lidem život a udělala vzduch ve městech i na venkově mnohem dýchatelnějším.

Pohodlí je hezká věc. Získá se tím čas pro dělání něčeho jiného, daleko zajímavějšího. Ale zároveň s jeho nárůstem obvykle o něco přicházíme. Třeba o možnost dívat se do plamenů domácího ohně – toho věrného průvodce člověka od úsvitu dějin civilizace. Na které jsme čím dál tím závislejší.

Ruka dělníka. Sníh.

Eva Hájková

Ruka dělníka

Země

je jako dlaň dělníka,

tvrdá a široká.

Hory

jsou jako mozoly

do nichž se skryla

těžká dřina.

Koryta řek

jsou rýhy v jeho dlani,

uvyklé námaze.

Na dlani země

jsme vystavěli

domy a továrny.

Na dlani dělníka

vidíme svou

Budoucnost

Sníh

Stříbrná křehkost

Běloučká něžnost

Zvonivá krása

zapadlých světů

Ztracené dětství

které se vrací

v tajemné noci

ledových květů

Slyším hlas zvonků

Rolniček bílých

utkaných z jiní

sněhových vloček

Dívám se na sníh

tiše jak pěna

očima naivních

dětských oček

Mrazivá svěžest

třpytivá tichost

pokojná snivost

zimní noci

zbaví mou duši

tíhy a špíny

které ji měly

ve své moci

Nový rok. Návrat.

Eva Hájková

Nový rok

Na dně černého poháru noci

se jiskří

bílé závěje sněhu.

A nad tím vším luna –

veliká a jasná.

Jsme v zajetí

mrazivého ticha.

Cítíš to?

Slyšíme údery zvonů:

První, druhý, třetí…

Dvanáct úderů do noci.

Rozumíš jim?

Zítra

bude všechno

jako dnes,

a přece jiné.

Stojíme na prahu

nové doby.

Návrat

Chlad.

Mrazivá samota.

Ticho za zavřenými dveřmi

zlomí ostrý hlas zvonku.

Vteřiny plynou…

Váhavé kroky se vrývají

do sešlosti

starého koberce.

V kukátku

zahlédneš jiskřičku oka.

Dveře se rozplývají

a pak vidíš

jen maminku

a slzy.

Politika, systémová změna a revoluce

aneb

Kudy vede cesta autentické levice?

Josef Poláček

Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.

Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.

Co je autentická levice?

Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.

Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.

A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.

V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.

Koho chce/může oslovit autentická levice?

Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?

Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?

A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.

Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!

Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!

Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.

Politická strana, anebo ideové hnutí?

„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.

Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.

A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.

Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.

Ideové zázemí autentické levice

Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.

Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.

Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.

Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.

Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.

Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?

Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:

Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.

Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.

To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí

1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a

2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.

Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.

Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.

Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.

Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.

Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.

Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany

Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.

Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.

Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.

Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.

Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.

Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.

To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.

Systémová změna a revoluce

Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.

„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?

Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.

Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.

Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.

Co říci závěrem?

Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.

Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.

To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.

Zaměstnanecké spoluvlastnictví II.

Josef Poláček

B. Podniková samospráva

Ukázali jsme si, že samotné spoluvlastnictví (prostřednictvím akciových podílů) vlastní firmy zaměstnanci ještě zdaleka nezaručuje kýžený cíl, tedy skutečné sebeurčení pracujícího člověka, nýbrž ho naopak může ještě více spoutat pod nadvládou kapitálu. Ovšem – tvůrci programu „Levice“ tento problém zřejmě do jisté míry tuší, a proto svůj projekt osvobození pracující vrstvy staví ještě na jeden základ, totiž na princip podnikové respektive zaměstnanecké samosprávy. Odvolávají se přitom především na dvě události z minulosti: za prvé na zřizování podnikových zaměstnaneckých rad v průběhu reformního roku 1968, a za druhé na snahy tyto podnikové rady obnovit po listopadovém převratu roku 1989.

Než se blíže podíváme na tyto dva pokusy o podnikovou samosprávu, musíme si napřed ujasnit jednu věc. Podnikové rady totiž existují už i dnes, v rámci běžných kapitalistických firem. Aniž by se ovšem něco zásadního změnilo na soukromovlastnickém respektive kapitalistickém charakteru těchto firem. Podnikové rady tohoto druhu mají totiž víceméně jenom charakter jakýchsi zástupných odborů: jejich smyslem je především chránit práva pracujících, proti potenciální zvůli ze strany soukromého majitele respektive kapitálu. To je sice bezpochyby pozitivní funkce; ale sama o sobě ještě nepřináší opravdovou zaměstnaneckou samosprávu.

O skutečné zaměstnanecké samosprávě je možno hovořit prakticky jenom tehdy, když tato má přímou a autonomní rozhodovací pravomoc ohledně interních rozhodnutí v rámci podniku, a to především při

– rozhodování o výši mezd

– rozhodování o intenzitě práce

– rozhodování o propouštění zaměstnanců.

Teprve v případě kdy má podniková rada právo rozhodovat nebo přinejmenším spolurozhodovat v těchto otázkách, jedině tehdy je možno hovořit o pravé zaměstnanecké samosprávě; neboť jenom tehdy mají zaměstnanci reálnou možnost sami (spolu)rozhodovat o naprosto zásadních otázkách týkajících se charakteru jejich práci a odměny za ni.

Podniková samospráva v roce osmašedesátém

S tímto vědomím se tedy můžeme blíže podívat na to, jakým způsobem se plánovaly modely podnikové samosprávy v rámci reformního procesu roku osmašedesátého. Tady je klíčovým momentem uvědomit si jedno: už tehdy byla tato zaměstnanecká spoluúčast diskutována velice kontroverzně. Nebylo tomu tedy v žádném případě tak, že by se jednalo prostě a jednoduše o bezproblémový element celkového procesu demokratizace všech úrovní společenského a ekonomického života.

V první řadě (a právě tohle je ze strany zastánců podnikové samosprávy zcela pravidelně naprosto přehlíženo) tehdejší českoslovenští ekonomové měli před očima příklad jugoslávské podnikové samosprávy – a to sice jako příklad velmi odstrašující!

Orgány jugoslávské podnikové samosprávy měly pravomoci „pravé“ samosprávy, jak byly definovány výše; to jest především, měly pravomoc rozhodovat o výši mezd. Výsledek? Zaměstnanecké rady dopřávaly svým zaměstnancům nadměrně vysoké mzdy, které nijak nebyly kryty skutečným pracovním výkonem a ekonomickým výnosem daného podniku. Autoři programu „Levice“ zmiňují tunelování privatizovaných podniků po Listopadu jako odstrašující příklad kořistnictví soukromovlastnického elementu; ale v rámci oné jugoslávské samosprávy to byli fakticky sami zaměstnanci, kteří bez skrupulí „tunelovali“ svůj vlastní podnik! Který byl těmi nadměrnými a ekonomicky nijak neopodstatněnými mzdami samozřejmě zle zatížen; a jenom díky tomu že tyto podniky měly většinou monopolní postavení a nebyly tedy vystaveny přímé tržní konkurenci, mohly vůbec přežívat. Za podmínek volné tržní konkurence by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.

Krátce řečeno: princip podnikové samosprávy naprosto neznamená, že se zaměstnanci budou chovat ekonomicky odpovědně. Do hry vstupuje jeden zásadní moment, který byl vlastně příčinou ekonomického ztroskotání celého socialismu vůbec: že totiž místo předpokládaného socialistického kolektivismu zvítězil princip „košile bližší než kabát“. Zkrátka: zaměstnancům je daleko milejší jejich plat, nežli blaho jejich vlastní firmy.

Zdálo by se to ovšem být naprosto protismyslným počínáním, ruinovat svůj vlastní podnik; jenže jak se můžeme znovu a znovu přesvědčovat právě v současné době – ať už v souvislosti s děním okolo Donalda Trumpa nebo se současnou epidemií anebo i s klimatickou krizí – člověk je velice iracionální tvor, a v zájmu svého bezprostředního prospěchu skutečně dokáže zcela bezmyšlenkovitě podřezávat větev, na které sám sedí. A to samé co bylo řečeno o výši mezd, to samé platí i ohledně pracovního tempa: pokud by rozhodující slovo měli mít samotní zaměstnanci respektive jejich samospráva, pak je možno s naprostou jistotou uhadovat, že pracovní výkon by zcela dramaticky poklesl. A to samé platí ovšem i o propouštění zaměstnanců: podniková samospráva by bránila propouštění i těch zaměstnanců, kteří jsou pro daný podnik evidentně nadbyteční či jinak nepoužitelní. To všechno by ve svém souhrnu nevyhnutelně vedlo k propadu ekonomické efektivity podniku – a za podmínek volné tržní konkurence k jeho nevyhnutelné zkáze.

Samozřejmě, určitá část zaměstnanců by byla ochotna a schopna chovat se racionálně, tedy nezatěžovat vlastní podnik nadměrnými mzdami. Jenže – je nutno předpokládat, že by se v tomto ohledu osazenstvo podniku rozpoltilo na dva protichůdné, a pravděpodobně nakonec zle znepřátelené tábory: na tábor odpovědných zaměstnanců, a na tábor těch, kteří hledí jenom na výši vlastní mzdy a na nic jiného. Podíl těch rozumnějších by byl zřejmě vyšší v malých firmách, kde víceméně každý zná osobně každého, a především kde ekonomické a finanční proudy jsou jasně přehlédnutelné, a každý si může spočítat ekonomickou situaci firmy a její zatížení (nadměrnými) mzdami. Ovšem – čím větší firma, tím nepřehlednější je tento kauzální vztah mezi výší mezd a mezi prosperitou firmy; a tím větší a bezohlednější by byl tlak ze strany osazenstva na zvyšování mezd.

Zrekapitulujme si tedy: už v samotném roce osmašedesátém byl projekt podnikové samosprávy nemálo sporný; a jestliže radikální demokratizátoři žádali víceméně „čistou“ zaměstnaneckou samosprávu se všemi právy v oněch třech zmíněných oblastech (mzdy, intenzita práce, propouštění), pak vládní reformní ekonomové daleko spíše preferovali takový model, kdy by zaměstnanecké rady měly spíše jenom poradní charakter, zatímco operativní řízení firmy (včetně všech zásadních interních rozhodnutí) by činil podnikový management, mnohem více hledící na ekonomické potřeby celého podniku.

Pokusy o podnikovou samosprávu po Listopadu

Se zmíněnými problémy úzce souvisí i vývoj po listopadovém převratu v r. 1989. Autoři programového prohlášení „Levice“ tvrdí, že snahy o zavedení (respektive obnovení) zaměstnaneckých rad po listopadovém převratu byly uměle zardoušeny seshora, ze strany Klausových neoliberálů. Zatímco pracující vrstvy si prý přály opak, tedy zavedení samosprávy. Respektive oni argumentují tím, že po převratu si naprostá většina lidu nepřála rozbití socialismu, nýbrž jenom jeho demokratizaci.

Jenže jak už zcela právem poukazuje historik Rychlík ve své knize o vývoji socialismu v poválečném Československu, všechno záleží na tom, co si kdo vlastně konkrétně pod pojmem „socialismus“ představoval. Lidé by si tehdy samozřejmě přáli zachování pohodlných sociálních jistot z dob socialismu; jenže oni tehdy fakticky stáli před alternativou, buďto sociální jistoty, ale nevýkonná ekonomika (a tedy nízká životní úroveň), anebo tržní ekonomika – v principu asociální, ale s vysokou efektivitou a až přímo oslepující konzumní nabídkou. Třetí cesta tehdy fakticky nebyla možná; neboť jak jsme si vysvětlili výše, jakákoli sociální opatření která nějakým způsobem přesahují zavedený průměr zatěžují dramaticky firemní rozpočet, a v otevřeném konkurenčním prostředí nevyhnutelně vedou ke krachu, k zániku celé firmy.

To že po Listopadu tedy byly udušeny snahy po zřízení podnikové samosprávy, to nebylo primárně dílem nějakého démonického Klause a jeho neoliberálních pohůnků, nýbrž to bylo nevyhnutelným důsledkem tržní ekonomiky. Tržní ekonomika s její nemilosrdnou konkurencí se nesnáší se skutečnou samosprávou; podniky bez této samosprávy by vždycky měly vysokou konkurenční výhodu oproti těm, ve kterých by byla zavedena. Bylo by samozřejmě možno uvažovat o tom, že by byla zavedena povinně ve všech firmách; ovšem ve volné, pohyblivé, dynamické tržní ekonomice je něco takového reálně sotva možné, bylo by totiž zároveň nutno zajistit že všechny tyto podnikové samosprávy zavedou ta samá sociální opatření, to jest stejně vysoké mzdy, stejně vysokou intenzitu práce atd.atd. – a to je reálně naprosto nemožné zabezpečit.

III. Závěr

Závěrem je ještě jednou nutno připomenout, že model zaměstnanecké samosprávy z ideové dílny „Levice“ sestává ze dvou komponent – majetkového (akciového) spoluvlastnictví na jedné straně, a podnikových (zaměstnaneckých) rad na straně druhé. Přičemž tyto dvě komponenty se mají navzájem vyvažovat – princip ekonomismu (ekonomické racionality) má být vyvažován momentem zaměstnanecké samosprávy, demokracie, humanismu.

Nutno uznat: samotná tato myšlenka vzájemného vyvažování dvou protikladných momentů je naprosto správná, a je nutno jí vyslovit respekt. Problém je jenom v tom, že – jak vyplývá z našich analýz – především onen moment podnikové samosprávy je sám o sobě příliš rozporuplný, nežli aby mohl plnit funkci účinné a rovnovážné protiváhy. Celý komplex vztahů kolem vlastnictví, tržní ekonomiky, kapitalismu a samosprávy je ještě mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho vyřešit takovýmto relativně jednoduchým modelem.

K tomu je nutno připojit ještě jedno: programoví autoři „Levice“ veškerou svou pozornost upírají především na samotný moment samosprávy, sebeurčení. To jsou sice bezpochyby důležité hodnoty; ale samotný moment samosprávy či sebeurčení ještě zdaleka nezadává skutečnou a všeobsáhlou lidskou svobodu. To jsou dva pojmy, dvě skutečnosti, které se velmi pravidelně zaměňují.

V jedné části programového prohlášení „Levice“ se konstatuje, že otázka svobody je velmi komplikovaná, a že k jejímu zodpovězení bude ještě zapotřebí mnoho diskusí a bádání. To je naprosto správné zjištění; a je nutno jenom pozdravit, že osobnosti kolem „Levice“ jsou si tohoto problému vědomy, a chtějí ho řešit. Jenže, nedá se nic dělat: přátelům z „Levice“ je nutno vzkázat, že dokud nedokáží pozitivně vyřešit právě tuto otázku, pak vůbec nemají k dispozici dostatečný ideový fundament prakticky ani na založení nějakého hnutí; natož pak politické partaje. Otázka svobody souvisí podstatně s tím, jak chceme pojímat člověka vůbec, jeho místo a jeho určení na této planetě. Dřívější socialistické hnutí pracovalo s určitým obrazem člověka, který dnes už ale ztratil na platnosti. Pro budoucnost (a tedy už i pro současnost) je nutno vytvořit obraz zcela nový; a teprve na tomto základě je možno pak postulovat konkrétní politické požadavky a podnikat politickou akci.

———————————————————————————————-

V samotném závěru je možno konstatovat: podle programového prohlášení „Levice“ soudě je to v zásadě značně sympatický subjekt, který se poctivě snaží o humanizaci a demokratizaci především ekonomicko-sociálních poměrů; ale který přinejmenším v tuto chvíli ještě není v teoretické rovině tak daleko, aby byl v této oblasti schopen předkládat skutečně přesvědčivá a perspektivní řešení.

(Dokončení)

K prvnímu výroční vzniku HD

Josef Poláček

Poněkud jsem váhal, jestli mám tuto zprávu či úvahu uvést jenom v rubrice „Nástěnka“, jakožto víceméně jenom čistě věcné konstatování. Ale pak jsem dospěl k přesvědčení, že se přece jenom jedná o událost zasluhující více pozornosti.

Je tomu tedy – alespoň podle dokumentů které mám k dispozici – dnes právě rok, kdy byl zřízena naše webová stránka „Humanistické dialogy“. Co je tedy dnes možno říci k této skutečnosti, k tomuto počinu? Stálo to všechno vůbec za to? A jaké jsou případné další perspektivy?

Proč k tomuto kroku vlastně došlo, to je známo všem současným aktivním členům naší komunity. Nové uspořádání Deníku Referendum, především jeho diskusní části, prakticky zcela zadusilo tamější dříve tak živé a rozsáhlé diskuse. Pokud se z ducha těchto diskusí, výměn a střetů názorů mělo alespoň něco zachránit, nebylo to možné jiným způsobem nežli právě tímto, tedy založením vlastní webové stránky.

Do jaké míry se tento účel podařilo naplnit? – V každém případě naše diskusní platforma přežila už celý jeden rok; a je možno konstatovat že po obsahové stránce, tedy po stránce závažnosti myšlenek a témat zde diskutovaných se nemáme za co stydět. Primární úkol byl splněn: jádro diskusí na DR ohledně společenských, ale i obecně filozofických či duchovních témat bylo víceméně bez větších ztrát přeneseno sem, a je dále rozvíjeno a pěstováno.

Samozřejmě: okruh diskutujících je zde (doposud) mnohem menší, nežli jak tomu bylo na Deníku Referendum. Ovšem – to nemusí být po všech stránkách pouze nevýhoda. Musím přiznat, že v předchozích diskusích na DR mě už mnohé unavovalo; bylo opravdu obtěžujícím a frustrujícím stavem, když se některým diskutujícím znovu a znovu dokola musely vysvětlovat stále stejné banality. V daném smyslu přineslo toto redukování počtu účastníků dokonce jisté očištění, je možno se daleko lépe a cíleněji věnovat skutečně podstatným tématům a záležitostem.

A jak důležité tyto diskuse na tato témata jsou, se ukazuje právě v těchto dnech, kdy současně zveřejňuji můj kritický komentář k programovému prohlášení strany „Levice“. Tedy subjektu nám v zásadě blízkému, příbuznému. Nicméně – program této strany jsem musel podrobit dosti zásadní kritice, neboť spočívá nakonec na příliš zjednodušeném, příliš optimistickém pohledu na společenské dění. A jsou to právě tato témata, která my zde projednáváme znovu a znovu, u kterých analyzujeme a krok za krokem rozpoznáváme jejich složitost, jejich nejednoznačnost, jejich ambivalentní charakter. V daném smyslu si troufám tvrdit, že jsme o dosti dále nežli teoretici kolem „Levice“; neboť jsme dokázali odolat všem (nebo alespoň téměř všem) svodům k příliš zjednodušujícím modelům řešení aktuálních společenských, ekonomických a politických problémů.

Samozřejmě, v tuto chvíli ještě není možno nijak uhadovat, jestli tyto naše diskuse, toto naše hledání pravého stavu věcí objektivně k něčemu bude; jestli to nakonec nezůstane jenom uzavřeným diskusním kroužkem mezi malou skupinkou účastníků. Ovšem – toto se předem neví nikdy. Když svého času započali své dílo zakladatelé marxismu, byli vlastně jenom dva: Marx a Engels. A přece se z jejich hlav, z jejich diskusí, z jejich hledání nakonec zrodilo něco, co dokázalo pohnout celou půlkou světa. O nové myšlence se nikdy nedá předem říci, jaký bude její osud. Je to jako v evoluci: když se vytvoří nějaký nový biologický druh, tak je to napřed jenom malá skupinka jedinců dané species. Kteří mohou zmizet ze světové scény stejně tak rychle, jak se na ní objevili. Ale – když se ukáží být dostatečně vytrvalými a když se pro jejich nový způsob existence dostaví příhodné podmínky, pak se časem mohou rozrůst ve velmi úspěšný evoluční subjekt.

Jsme tedy v každém případě na cestě. Naše diskuse – i když samozřejmě mnohdy volně střídají různá témata, podle aktuální potřeby – nejsou jenom nějakým nezávazným internetovým „chatováním“, nýbrž mají svůj určitý základní směr: rozpoznání podstatných rysů společnosti, člověka, celého světa. A nejen rozpoznání: konečným cílem je nalézt cesty k tomu, jak tento svět napravit, zhumanizovat, vrátit ho k žití jeho vlastní podstaty.

Mimochodem, když už zde padl pojem „humanizovat“ – tato webová stránka nese název „Humanistické dialogy“. Nebyl jsem si tehdy nijak jistý, jestli je tento název opravdu správný a výstižný; a nejsem si tím zcela jist ani dnes. Je nepochybné, že tento název je poněkud „neskladný“, obzvláště při jeho skloňování. Ovšem – jsou chvíle kdy se mi jeví, že je to nakonec název naprosto trefný. Toto fórum je sice v zásadě levicově orientované; ale na straně druhé – a ukázalo se časem jak potřebný je to krok! – se naprosto jasně vymezuje proti jakémukoli dogmatickému, fundamentalistickému levičáctví. „Levicovost“, levicový postoj má jenom tehdy a jenom potud smysl a oprávnění, pokud a dokud jejich konečným cílem je všeobecná humanizace společenských poměrů. Je naprosto nepřípustné tento poměr obracet: tedy hlásat a prosazovat levicovost za každou cenu, s tím že nějaký ten humanismus se pak už dostaví sám od sebe. Jakmile tu tato zásadní idea humanismu není jako vůdčí princip přítomna už od samotného počátku, pak se z ní nevyhnutelně stane pouhý přívěšek těch či oněch ryze politických cílů a ideologií.

Právě tím by snad bylo možno vystihnout základní smysl a cíl našeho webu a na něm probíhajících diskusí: pěstovat ideje, ale bez jakékoli ideologie. V tomto snažení máme už první rok víceméně úspěšně za sebou; a není žádného důvodu na této cestě nepokračovat i nadále. K čemuž nám všem přeji mnoho úspěchů, a mnoho kreativní invence.

Zaměstnanecké spoluvlastnictví I.

Otevřený dopis členům strany „Levice“

Josef Poláček

Tak trochu oklikami jsem narazil na programové prohlášení relativně nedávno založené strany „Levice“. Z tohoto jejího programu mě nejvíce zaujala pasáž o zaměstnaneckém spoluvlastnictví; v neposlední řadě proto že se zde autoři textu odvolávají na reformní rok osmašedesátý, který je stálým předmětem mého zájmu. Cíle v tomto programu jmenované jsou bezpochyby sympatické, je za nimi cítit poctivá snaha „vrátit lidu vládu věcí svých“. Ovšem, nedá se nic dělat – v celé řadě bodů se znovu vracejí a opakují klasická levicová klišé, která sice mají ušlechtilé prosociální cíle, ale bohužel berou jen velmi malý ohled na realitu ekonomických vztahů. Napřed jsem zamýšlel mé kritické poznámky poslat jednomu z vedoucích členů „Levice“ (který nedávno na podobné téma napsal článek na stránkách Deníku Referendum); ale protože se jedná zároveň o témata která jsou tak či onak permanentně diskutována i na našem vlastním webu, a o kterých se tedy dá předpokládat že budou zajímavá i pro jeho účastníky, rozhodl jsem se nakonec tyto mé kritické úvahy zveřejnit ve formě „otevřeného dopisu“. Který si tedy stejnou měrou mohou přečíst jak členové „Levice“, tak i „Humanistických dialogů“.

I. Programové body „Levice“

Zrekapitulujme si napřed základní téze programového prohlášení „Levice“ ohledně zaměstnaneckého spoluvlastnictví, tak jak jsou v originále publikovány zde: https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/01/Verejne-LEVICOVINY.-vydani-1.pdf (Ještě je nutno zmínit, že onen text poukazuje ještě na nějaké další pokračování; ale to zřejmě doposud nevyšlo. Ale už v tom co bylo doposud zveřejněno jsou vytyčeny ve zřejmě dostatečné míře základní programové body, takže je možno už na tomto základě provést jejich kritické zhodnocení.)

Programové téze „Levice“ na poli zaměstnaneckého spoluvlastnictví jsou tedy v zásadě tyto:

– V průběhu listopadového převratu r. 1989 si lidé přáli nikoli odstranění socialismu, nýbrž jeho zhumanizování; kromě jiného si přáli demokratizaci ekonomického sektoru, to jest nastolení možnosti spoluúčasti zaměstnanců na vedení jejich firem. Tato možnost však lidem reálně dána nebyla; místo toho se prosadil klausovský neoliberální model výhradně soukromého vlastnictví, spojeného s diktátem zisku nad celým produkčním procesem i nad samotnými zaměstnanci.

– Tento fatální krok je tedy nutno revidovat; demokratizaci a humanizaci celé produkční sféry je nutno provést především prostřednictvím dvou základních institutů:

– Za prvé prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, které ze zaměstnanců udělají reálné spoluvlastníky firmy ve které pracují; a tím se zároveň zvýší míra jejich identifikace s firmou, jejich vlastní zájem na zdravém fungování a prosperování firmy.

– Za druhé prostřednictvím zaměstnaneckých rad, na jejichž základě se zaměstnanci budou moci podílet na strategickém řízení podniku, čímž se zamezí případným nekompetentním rozhodnutím technokratického managementu; a zároveň zde zaměstnanci získají možnost ovlivňovat i interní rozhodnutí v rámci firmy, například v oblasti zdravého pracovního prostředí.

– Tato dvojí účast zaměstnanců na vlastnictví a řízení firmy pak vytvoří potřebnou rovnováhu mezi tím, že zaměstnanci budou na jedné straně motivováni k vykonávání poctivé a odpovědné práce ve prospěch firmy – ale zároveň budou moci zabránit svému nemilosrdnému vykořisťování, ke kterému vždy přinejmenším tenduje ryze soukromovlastnický kapitál.

II. Kritické přezkoumání programu „Levice“

Není pochyb: každý komu se jedná o pravou humanizaci a demokratizaci produkčního procesu a v něm vznikajících společenských vztahů nemůže jinak nežli tento program „Levice“ pozdravit. Jeho požadavky jsou – z čistě morálního hlediska – oprávněné a spravedlivé, a z tohoto hlediska není proti nim možno mít zásadních námitek. A především je nutno pozdravit, že je zde přítomno základní povědomí o tom, že konečný stav musí být oboustranně vyvážený; že je tedy nutno nalézt rovnováhu mezi nutností produkční efektivity na straně jedné, a mezi požadavkem humánních, snesitelných pracovních podmínek (a pracovního tempa) na straně druhé.

A. Zaměstnanecké akcie

Tady je nutno v prvé řadě konstatovat: tyto „zaměstnanecké akcie“ samozřejmě už dávno existují. A jakousi podivuhodnou shodou okolností v nejvyšší míře zřejmě v samotných Spojených státech – tedy právě ve vedoucí zemi současného kapitalismu! Zdá se tedy, že samotná existence zaměstnaneckých akcií ještě nijak nemá potenciál zlomit samotnou moc kapitálu nad člověkem (pracujícím).

Ovšem: je nutno zmínit, že z programového prohlášení „Levice“ nevyplývá zcela jasně, jestli vlastním cílem mají být zaměstnanecké akcie jako takové – anebo ale takový stav, kdy by zaměstnanci prostřednictvím akcií vlastnili celou firmu. To by byl samozřejmě dost podstatný rozdíl.

Je nepochybné, že možnost vlastnit akcie podniku kde je dotyčný pracovník zaměstnán má vždy pozitivní efekt v tom, že on za prvé participuje na výsledcích (tedy na zisku) firmy; a za druhé protože se cítí být v určité míře jejím spoluvlastníkem, může se s ní (i s jejím vedením) lépe identifikovat, a celkově se v ní cítí spokojeněji. Ovšem: onen poukaz na rozšířenost těchto zaměstnaneckých akcií v USA nevyhnutelně budí pochybnosti, jestli se ve skutečnosti nejedná pouze o další, a to dost zákeřný trik kapitálu: zaměstnancům se sice přepustí určitá míra akcií a tedy i určitá míra spolupodílnictví na zisku – ale kapitál tím získá tu nedocenitelnou výhodu, že nyní on už nebude muset své zaměstnance honit k maximálnímu výkonu, nýbrž že zaměstnanec se nyní stane svým vlastním drábem! Když s vidinou vyššího zisku bude nemilosrdně „huntovat“ své vlastní zdraví, jenom aby si mohl dopřát více zisku a více konzumu.

Jak řečeno do jisté míry jiný stav by byl tehdy, když by sami zaměstnanci byli jedinými akcionáři; když by tedy byli přímými, výlučnými vlastníky své firmy. Pak už by tu nebyl žádný – externí – kapitál, který by je mohl vykořisťovat, v zájmu kapitálových vlastníků.

Ale – právě tady se dostáváme k jednomu krajně důležitému momentu; a to sice právě k tomu, který přívrženci levice znovu a znovu naprosto přehlížejí. Vraťme se o kousek zpátky: bylo řečeno a konstatováno, že vlastnictví podnikových akcií naprosto může – a má – ten efekt, že zaměstnanec je pak „sám sobě drábem“. Na tomto efektu se ale nemění naprosto a vůbec nic jenom proto, když zaměstnanci vlastní prostřednictvím akcií celou firmu! Naopak: čím větší podíl na firmě (a tedy na výsledném zisku) vlastní jednotlivý zaměstnanec, tím více je poháněn k tomu vyždímat sám ze sebe maximální výkon! Fakticky zde vzniká stav velmi podobný práci v akordu; a odbory celého tohoto světa vědí velice dobře proč proti práci v akordu vedou permanentní boj, protože ta je přesně takový systém, který pracovníka fakticky nutí „dobrovolně“ pracovat až do úmoru!

Jinak řečeno: ten pouhý fakt že zaměstnanci vlastní celý firemní kapitál ještě nijak nebrání tomu, že ve skutečnosti je to právě tento kapitál sám, který vládne nad pracovníkem, který z něj ždímá maximální výkon, který ho nutí vykořisťovat sám sebe! Právě v tomto bodě se skrývá klasická iluze levice, když uvěří tomu, že jenom a pouze samotný moment (formálního) vlastnictví má potenciál zlomit moc kapitálu nad člověkem. (Ostatně, tento fenomén jsem rozebral i v mém nedávném textu „Perspektivy socialismu“.)

Ještě jednou tedy: i když vlastnictví firemních akcií má sice pro pracovníka bezpochyby určité pozitivní efekty, samo o sobě ho ještě zdaleka nečiní pánem jeho vlastního osudu. I nadále je ovládán potřebami kapitálu, nemilosrdného zákona neustálé maximalizace zisku; jediný rozdíl je v tom, že jestliže předtím jasně viděl a cítil stav svého vykořisťování, nyní se nechává vykořisťovat naprosto „dobrovolně“, a ještě si přitom pěstuje iluzi své vlastní svobody.

(Pokračování)