Zářijové hvězdy


Eva Hájková



ČERVENÁ JABLKA


Červená jablka

visí mezi listím

Vítr se opírá do větví

houpá je sem a tam

Slunce se skrývá

pod oblačnou přikrývkou

a skoro nehřeje

Šedivá mračna

chvílemi pustí spršku na zem

Ještě ne podzim

a už nevlídno

Kulatá hladká jablka

chvějí se na stromě

jako mé srdce v hrudi

Ještě ne nemoc

a už slabost

Možná cítí tu podobnost

se zralými plody

co visí na tenkých stopkách

Vítr jimi cloumá

a každou chvíli hrozí pád



ZÁŘIJOVÉ HVĚZDY


Vzpomínám na léto

kdy za teplých nocí

kuňkaly pod hvězdami žáby

a všechno rostlo a stoupalo k nebi

Tma už si bere větší podíl dne

a noci začínají studit

jak voda v hluboké tůni

Když probudí mě stáří

dívám se oknem na hvězdy

tiché a zářící

Vidím oj Velkého vozu

visící nad nočními střechami

A včera brzy ráno

jsem cestou na nádraží

zahlédla Orion

to zimní souhvězdí svého dětství

Duše v poušti


Eva Hájková



Jak stárneme, všechno kolem nás se mění. Lidé stárnou s námi a někteří umírají. Mizí z našeho života. Mění se i prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Domy byly buď zbourány nebo přestavěny či aspoň nově omítnuty. Pokud ne, jsou tak zchátralé, že vůbec nejsou k poznání. Stromy se rozrostly do mohutných rozměrů nebo naopak už byly vykáceny a nahrazeny mladými stromky. Lavičky a sochy v parku jsou jiné. Zkrátka, nic není jako dřív. Nic na zemi není na místě, kde to bylo kdysi dávno. Kdybychom na čtyřicet let odletěli na jinou planetu (nebo aspoň někam hodně daleko) a pak se vrátili, možná bychom se divili, kde jsme se to ocitli. Přesto to tady považujeme za svůj domov.

Něco ale přece zůstává stále stejné. Slunce a měsíc a hvězdy. Je to totéž slunce, které nás hřálo v našem dětství. Tentýž měsíc, který na nás už tenkrát tajemně shlížel z noční oblohy. Tytéž hvězdy a tatáž souhvězdí, která jsme se tenkrát učili pojmenovávat. Zdá se, že jediný čas, který znají, je čas cyklický. Cykličnost vládne také přírodě. I příroda je stále táž, přestože krajina se mění. Může však nám být příroda oporou?

Někdy se mi zdá, jako by měl člověk dvě duše – pozemskou a nebeskou. Obě hledají naplnění. Ta pozemská ho hledá ve světě okolo sebe – v lidech i v přírodě. Ta nebeská mimo tuto zemi. V něčem, co je radikálně jiné. Věřící křesťan jistě řekne, že v Bohu. Někdo by si mohl myslet, že nebeskou duši to táhne tam nahoru ke hvězdám. K nebi. Vždyť kdo by se nedíval rád na oblaka, na slunce, měsíc a hvězdy? Okno vesmíru se v noci otvírá dokořán pro každého, kdo má zájem pozorovat nebe.

Možná nejde o dvě duše, ale jen o dvě tváře téže lidské duše. Nebo o duši a ducha? Nevím. Neumím to přesně pojmenovat. Jisté je, že v duši je přítomna touha po lásce, po radosti ze života, po domově, po bezpečí, po přijetí druhými a po uznání. Je v ní i touha po Bohu, často nevědomá. Vždyť Bůh je ta konstanta, ta stálost a neměnnost v proměnlivém světě. Bůh je to naplnění. Opora, po níž naše duše touží.

Duše může v sobě nosit krajinu dětství a vše krásné, co kdy prožila. I slunce, měsíc a hvězdy v ní mohou svítit. Může být vyprahlá jako poušť, což je utrpení. A může se stát i oázou pro druhé, když je poušť všude okolo. Může z ní vytrysknout pramen živé vody. Jak řekl Ježíš ženě u studny – „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ ( J 4,14) Taková duše bude nesmírně šťastná, protože se před ní začne otvírat brána nebeského království.

A taková duše naplněná láskou by se mohla stát požehnáním pro ty, kdo nemají tak velikou víru. Pro ty, kdo se propadají do pouště beznaděje. Možná bude v těchto časech poušť okolo nás narůstat. Možná jí budeme muset projít, než se dostaneme někam dál. Kéž bychom každý den vysílali k Bohu modlitby: Pane, učiň mě oázou v poušti, učiň mě požehnáním pro druhé!

Lilie


Eva Hájková




LILIE


Kolébá se ve větru

na vysoké noze

Sněhobílá jako hvězda

na obloze

Tajemná a mystická

Sluší mladým novickám

nebo svatým

Rozkvetlá je plná vůně

poprášená v něžném lůně

pylem zlatým



CHŮZE V RANNÍ ROSE


Po chladné noci

třpytí se v zahradě tráva

Milión kapek

rozzářilo slunce

jako diamanty

Občas se zablýskne

maličká duha

Bosýma nohama

nořím se do mokré trávy

až chlad projede kůží

svaly a nervy

Kráčím odhodlaně

ranní rosou

v tom pozdním létě

Špačci mě zvědavě

pozorují z větví

Jestlipak rosa

studí také je?

Recenze básnické sbírky Evy Hájkové „Proměny času“


Josef Poláček



Psát poezii, to je snad něco takového jako z luku střílet na terč za noci a za mlhy, a ještě za dujícího větru. To jest: cílí se na něco a neví se vlastně přesně na co, a autor či autorka může jenom doufat, že vystřelený šíp přese všechno zasáhne přesně onen tušený střed věcí, jejich skrytý význam, stěží uchopitelné tajemství. Když se tak přece jenom zdaří, pak se stane malý zázrak; ale nikdo, žádný básník nemá předem jistotu úspěchu. To platí i pro velké, renomované básníky; někdy je báseň přes všechnu snahu nějak „mimo“, i když napohled má všechny ingredience které jsou zapotřebí, i když tvůrce do nich vložil veškerou svou snahu.

Sbírka básní Evy Hájkové „Proměny času“ je autorčinou prvotinou; je zde k nalezení dost široká škála různých forem její tvorby. Podle mého – ovšemže subjektivního – soudu nebylo příliš šťastným řazení básní, respektive jejich výběr. Totiž: na samotném počátku sbírky – kde by tedy především měl být zaujat a získán čtenář – jsou umístěny básničky které snad autorka pociťuje jako své vlastní osobní vyznání, které jsou ale podle mého soudu až poněkud příliš lyricky laděné, nežli aby mohly mít potenciál skutečně zaujmout a strhnout někoho, kdo se k této knize dostane třeba pouze náhodou, a jenom zkusmo listuje prvními stránkami. A i samotná forma veršování se mi zde – v tomto počátku – nezdá být příliš zdařilá, některé rýmy (tíží-blíží, lidí-vidí) budí dojem až poněkud příliš snadného, mechanického rýmu.

K ryze formální stránce knihy je snad možno ještě podotknout, že není příliš šťastným ten stav, kdy některé básničky končí jaksi „za rohem“; kdy tedy jejich poslední verše následují až na další stránce – té sudé, takže čtenář napřed musí obrátit list, aby zjistil že básnička kterou už považoval za uzavřenou náhle ještě pokračuje dále. Přitom se zdá, že alespoň v některých případech byla možná grafická úprava textu jiná, přehlednější.

Počátek knihy se tedy nezdá být zcela přesvědčivým; osobně – už proto že znám i mnohé z další autorčiny tvorby – bych preferoval výběr básní jiných. Podle mého soudu básnicky přesvědčivější, výraznější básně počínají až po straně 10, básní „Hvězdné akvárium“, a především pak básní „Nač se čeká?“; která je sice svým obsahem nemálo temná („čeká se na mou smrt“), nicméně čtenáře silou své niterné výpovědi vtáhne do proudu svých veršů, svého sdělení.

Pokud tedy samotný úvod básnické sbírky zanechává poněkud rozpačitý dojem, pak poté jak její formálně-poetická, tak i obsahově sdělná stránka graduje, a mnohé básně svým nábojem hluboce oslovují duši čtenáře. Ať se jedná o básně laděné poetičtěji, ať se jedná úvahy nad chodem dějinného času či o melancholické momentky z naší přítomnosti anebo nostalgické vzpomínky na léta dětství – všude tady je možno zaznamenat „cit pro věc“, autentickou básnickou schopnost odhalovat před vnitřním zrakem duše to, co naše oči ve světě všedních předmětů tak často přehlížejí.

Co je na básnickém pohledu autorky sbírky natolik specifické? Podle mého soudu je to její schopnost – a toto jsou z mého pohledu také její nejhodnotnější básně – napohled nenápadným způsobem, jaksi „mimoděk“ otevřít pohled na netušené roviny našeho bytí.


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.


Tato kratičká básnička může sloužit jako příklad za všechny ostatní právě tohoto rysu básnické tvorby Evy Hájkové, kdy se zdánlivě jedná jenom o jakýsi lyricky laděný obrázek z našich luk, ale v jeho vyznění se skrývá jakási lehká, mírná, ale přece znatelná melancholie. Vědomí, sdělení nezadržitelnosti běhu času, pomíjivosti věcí, ale také – byť jen nevysloveně – pomíjivost i nás samých.

Vůbec, pocit melancholie jako by byl profilujícím rysem básnické tvorby autorky; či snad možná jedním ze dvou, je tu stále jakési oscilování mezi pocitem pomíjivosti všech věcí na straně jedné, ale zároveň stále obnovované naděje na straně druhé. Ať už je tato naděje formulovaná explicitně, jako upínání se k Bohu, anebo jenom subtilně, jako poukaz na nové rození, nové klíčení, které nakonec překoná samotnou smrt.

Ostatně, tato subtilnost výrazu je sama o sobě dalším profilujícím rysem této básnické sbírky, respektive její autorky. Kdo chce porozumět skrytému smyslu jejích veršů, ten nesmí hledat prvoplánově výrazné epické příběhy; naopak, musí si dát sám práci s tím ponořit se do tichých rovin a zákoutí jejích poetických sdělení.

Je velmi obtížné, snad až nemožné suchou řečí recenze adekvátně postihnout tyto skryté roviny naší přítomnosti, které jsou uchopitelné a sdělitelné právě jenom jemnou řečí poezie. Já sám v takovýchto případech neuchopitelnosti používám někdy výrazu „jinobytí“. Jinobytí – jako označení toho, že se jedná o naši vlastní skutečnost, námi žitou, námi prožívanou; ale že se zároveň jedná o skutečnost nějakým způsobem jinou, novou, která nám ukazuje a odhaluje skryté roviny, skrytá tajemství našeho vlastního bytí. A je to právě toto odhalování, zpřítomňování našeho „jinobytí“, které já považuji za nejcennější rys celé této básnické sbírky.


Večerní zvon zvoní klekání

Ale nikdo si nekleká

Mám ten zvon ráda

Něco mi totiž připomíná a já nevím co


V tomto jediném čtyřverší z básně „Večerní zvon“, a především poslední věta mnohem lépe, mnohem výstižněji nežli recenzent suchou řečí teorie vyjadřuje onu odhalující se skrytost zmíněného jinobytí: „Něco mi totiž připomíná a já nevím co.“ Vlastně jako by celá tato básnická sbírka byla takovým zvonem, který v nás budí, v nás rezonuje vzpomínky na něco v nás – ale my nikdy nejsme plně schopni odhalit toto tajemství našeho (jino)bytí.

Mimochodem: tato kniha veršů je ilustrována jednou z autorčiných dcer; a tyto ilustrace se vyznačují tou samou úsporností, zdrženlivostí, jemností výrazu, stejně tak jako jakýmsi tušeným niterným tajemstvím. Zdá se opravdu, že určité talenty se dědí v přímé linii z generace na generaci.

Tolik tedy k této básnické sbírce. Abychom se vrátili k našemu úvodnímu příměru, pak sice ne všechny zde otištěné básničky nalezly zcela neklamně svůj cíl; ale je tu celá řada takových, které se hluboko zaryjí do našich duší. Alespoň tehdy, když my sami si dáme práci s tím hledat ve tmě a mlze skryté obrysy hlubokých pravd našeho vlastního žití a bytí.

Politické procesy padesátých let


Josef Poláček



V názvu článku uvedené téma mě vždy až přímo magicky přitahovalo. Dlouhá léta pro mě zůstávalo nevysvětlitelnou záhadou, jak se mohlo právě to ideové hnutí, které se samo definovalo jakožto vyvrcholení všeho dějinného směřování k plnému humanismu, jak právě toto hnutí se mohlo dopustit tak nesmírného barbarství, které je neoddělitelně spojeno s tím, co je známo jako „divadelní procesy“. U nás v létech padesátých, ve stalinském Sovětském svazu už mnohem dříve, od let třicátých minulého století.

Zůstaňme ale u nás. Jak řečeno toto téma mě vždy přitahovalo; a nevynechal jsem jedinou příležitost jak se o těchto událostech, o jejich příčinách a jejich pozadí dozvědět něco více. Především jsem shlédl prakticky všechny dokumentace na dané téma které vysílala Česká televize; a domníval jsem se že mě v daném ohledu už víceméně nic nového nemůže zásadně překvapit. Ovšem: před časem tato televize reprízovala jeden už starý reportážní pořad z kdysi legendárního cyklu „Zvědavá kamera“, natočený v reformním roce 1968, s názvem „Svědectví pro výstrahu“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1006323478-zvedava-kamera/20754215554/ A shlédnutí tohoto pořadu mnou přece jenom v mnohém otřáslo; neboť zde bylo ukázáno celé pozadí těchto procesů tak důkladně, jako málokde jinde. A byly zde sděleny věci, okolnosti, které jsem doposud sám neznal.

Napřed ke konkrétní kauze, o co se v tomto pořadu jednalo: reportáž začíná tím, že reportérka Ota Bednářová (která se později angažovala v disidentském hnutí) oznamuje, že se zúčastnila (víceméně v tajnosti drženého) jednání u Státního soudu v Praze na Pankráci, ohledně rehabilitačního řízení sedmi odsouzených mužů za údajné protistátní spiknutí. Podle obžaloby se jednalo o tzv. „Velkou radu“ (jejíž existence byla ovšem kompletně zfabulována vyšetřujícími orgány komunistické Státní bezpečnosti), a v této souvislosti byli její údajní členové odsouzeni k mnohaletým (deset až dvacet let) trestům vězení. Původní soud se konal v roce 1953; toto odvolací řízení až v roce 1963. To znamená: všichni strávili – na základě zcela nezákonných procesů a zcela nezákonných rozsudků – v těžkém vězení celých deset let. Přitom se jednalo o vysoce vzdělané, kultivované osoby, tři nebo čtyři z nich dokonce sami byli doktory práv.

Co bylo na této kauze (alespoň pro mě) natolik výjimečného, až přímo šokujícího? – Bylo už známo prakticky všechno o krutých vyšetřovacích metodách tehdejší StB; ale přece jenom je něco jiného, když zde právě jeden takovýto naprosto kultivovaný muž vypráví o tom, jak na něj osobně komunistická (!) policie používala doslova středověké metody mučení, které jinak známe jenom z učebnic dějepisu: vložili mu do úst železnou hrušku, a otáčením šroubu tuto pak roztahovali čím dál tím více. Fakticky se takovýmito metodami tento – pokrokový! – komunistický režim sám katapultoval do dob temného středověku.

Přitom – a to jsem do této chvíle sám nevěděl – tyto barbarské vyšetřovací metody byly v té době svým způsobem „legální“! Vyšlo totiž jakési nařízení, že v případě nejzávažnějších činů proti (socialistické) republice musejí být dodržovány jenom „ty nejzákladnější“ procesní normy! Z toho si pak už ovšem každý vyšetřovatel mohl vybrat, co sám uznal za vhodné. Respektive z toho vyplývala fakticky volná ruka k používání i těch nejbarbarštějších vyšetřovacích metod. – Jeden z těch několika málo vyšetřovatelů, kteří byli později za tyto své vyšetřovací metody souzeni (tuším že to byl Doubek) pak také na svou obhajobu uvedl, že „teprve později přišla direktiva že se má (v průběhu vyšetřování) dodržovat zákon“. (!!) Sotva co může názorněji svědčit o naprostém rozkladu elementárního právního vědomí v té době: postupovalo se nikoli podle základních právních a mravních norem, nýbrž výhradně podle politických direktiv, které vydal nějaký mocenský orgán. Legalita (respektive ilegalita) takovýchto direktiv nebyla pak žádným způsobem zpochybňována respektive přezkoumávána.

(Pokud by v tuto chvíli – o sobě oprávněné – zhrození nad zneužíváním moci komunistickými vyšetřovateli bylo příliš ideově jednostranné, je ovšem zapotřebí si připomenout, že ještě historicky zcela nedávno se prakticky to samé dělo s vyšetřovanými vězni na americké základně v Guantánámu! Zrovna před několika týdny na toto téma v Deníku Referendum vyšel článek: https://denikreferendum.cz/clanek/34254-co-s-nimi-udelalo-guantanamo , ve kterém se uvádí že i v nynějších „demokratických“ USA onen dekret o „intenzivních“ vyslýchacích metodách prošel celou řadou institucí, byl schválen celou řadou podpisů; až na samém konci stála opět fakticky naprostá libovůle vyšetřovatelů mučit vězně podle vlastního uvážení.)

Dalším šokujícím sdělením bylo, když manželka jednoho z odsouzených (v době natáčení reportáže pořadu byl už po smrti) vyprávěla, že poté co byl její muž odsouzen, děti přicházely domů ze školy zbité (!); neboť rodiče jejich spolužáků je proti nim poštvávali, jakožto na děti „zrádce a třídního nepřítele“!! I kdyby dotyční byli skutečně jakkoli vinní, takováto štvanice proti dětem vždy neklamně svědčí o mentalitě smečky; fakticky se nejedná o nic jiného nežli o pověstnou německou „Sippenhaft“ z politického a policejního arzenálu fašistického režimu.

Už tedy samotné okolnosti procesů jsou otřásající; ale jak sama Ota Bednářová v pořadu řekla, to co následovalo v dalších letech bylo vlastně ještě mnohem horší. Onen soud se jak uvedeno konal v roce 1953; tedy v roce smrti Stalina. Už jenom tím by vlastně měl ustat největší tlak na další pořádání zinscenovaných politických procesů; ale v každém případě o tři roky později byla proslulou Chruščovovou řečí definitivně odhalena pravá tvář těchto politických procesů, jejich vykonstruovanost, jejich bezprávnost.

Jak odsouzení, tak jejich rodinní příslušníci celou tuto dobu podávali žádosti o obnovu procesu, vysvětlovali že k rozsudkům došlo nezákonnou cestou; celou tu dobu ale naráželi na hluché uši úřadů; a to i těch nejvýše postavených osob a institucí. Až právě v roce 1956 se zazdálo, že teď skutečně nastal bod obratu. Jeden z odsouzených vyprávěl, že k němu do věznice přišel nějaký prokurátor, zjevně slušný a sympatický, a sdělil mu že návrh na zrušení rozsudku je už vypracovaný a podaný k Nejvyššímu soudu; a slíbil mu že do měsíce už bude volný.

Jenže: když pak došlo k onomu líčení, tak náhle tam o nějakém zrušení původního rozsudku nebylo ani řeči; a pak tam nakonec vstoupil právě onen prokurátor, pronesl jakousi „neslanou nemastnou řeč“, jejímž vyzněním pak bylo, že prokuratura žádá potvrzení původního rozsudku! Onen prokurátor tedy najednou otočil o celých 180 stupňů!

V pořadu bylo ovšem zároveň vysvětleno, proč k tomu došlo. Problémem byl právě onen rok padesátý šestý; v něm došlo nejen k oné odhalující řeči Chruščova, ale i k lidovému povstání v Maďarsku a Polsku. Českoslovenští komunisté pak dostali panickou hrůzu, že – kdyby se veřejně přiznaly politické procesy v Československu – že by se něco takového mohlo stát i zde. Proto se rehabilitace zastavily; a na své osvobození tito vězni museli čekat ještě dalších sedm let.

Nutno objektivně přiznat: z hlediska režimu to byla docela oprávněná obava, a zastavení rehabilitací byl tedy v daném smyslu logický počin. Na straně druhé se tu ale ukazuje naprostý cynismus režimu, přesněji řečeno jeho zcela konkrétních představitelů, kteří naprosto přesně věděli že jsou vězněni zcela nevinní lidé – a jenom z ryze politických důvodů je nechali věznit dál! Když už tu byl strach z lidových bouří – i pak je mohli propustit alespoň „tichou cestou“; jak se pak ostatně fakticky stalo ještě v roce třiašedesátém.

Co ale bylo na této reportáži ještě zcela výjimečné, bylo to že zde ke slovu přišlo i několik osob „z druhé strany“ – tedy ti kteří se na oněch nezákonných procesech sami aktivně podíleli! To jest: přímo před kameru se postavili jenom dva; oba prokurátoři, jeden z onoho původního procesu, a druhý – to byl právě ten který původně sliboval revizi rozsudků a brzké osvobození, pak pak u soudu žádal pravý opak, potvrzení původních rozsudků!

Je nutno zmínit: oba působili skutečně solidním, důvěryhodným dojmem. Co se jejich role v dané záležitosti týče, pak onen původní prokurátor svou účast na procesu vysvětlil tím, že on sám dostal vyšetřovací spis pouhý týden před procesem. On tedy fakticky vůbec neměl možnost nějakým způsobem odhalit všechny ty nezákonnosti, které se v průběhu vyšetřování děly. On se mohl jenom seznámit s onou čistě a přesvědčivě vyfabulovanou vyšetřovací verzí (včetně vlastnoručně podepsaných doznání), na jejíž základě on sám uvěřil, že se obžalovaní oněch činů proti státu skutečně dopustili. Nyní s odstupem let se sám o sobě vyjádřil jako o „naivním důvěřivci“.

Onen druhý prokurátor, který naprosto evidentně zapřel a zradil své přesvědčení, své vědění o nezákonnosti původního rozsudku – ten se snažil své tehdejší jednání nějakým způsobem osvětlit, ale z až přímo neurotického cukání jeho očních víček bylo jasně patrné, že si je sám zcela vědom že se zde pokouší obhajovat neobhajitelné. Na jeho omluvu je však nutno uvést, že tehdejší komunistická prokuratura byla založena na principu striktní hierarchie, s prakticky vojenskou subordinací. Zkrátka: podřízený prokurátor byl naprosto a bezezbytku vázán příslušnými pokyny svého nadřízeného. A nemohl s tím naprosto nic udělat.

Ota Bednářová v onom pořadu položila otázku, proč dotyční proti těmto evidentním nezákonnostem neprotestovali alespoň tím způsobem, že by složili svou funkci. Jenže – ani tohle v té době opravdu nebylo nijak jednoduché. Ano – Zdeněk Mlynář, který byl pověřen rehabilitačními řízeními, poté co poznal že jsou z vrchních míst blokována, udělal právě toto gesto, a svou funkci složil. Jenže – Mlynář měl za prvé reálnou alternativu dostat jiné (solidní) zaměstnání respektive funkci; za druhé, on byl absolventem Vysoké školy politické v Moskvě, což znamenalo že měl nemálo silnou politickou pozici; a za třetí pokud vím, neměl v té době ještě rodinu. Mohl tedy jednat jenom sám za sebe. Zatímco nějaký řadový prokurátor, který by v souvislosti s těmito procesy demonstrativně složil svou funkci, musel s jistotou počítat s tím, že tím bezprostředně existenčně ohrozí respektive vysloveně zničí jak sám sebe, tak svou rodinu, své vlastní děti. Za takovýchto okolností bylo opravdu krajně obtížné učinit takovéto gesto; tím spíše že dotyčný musel vědět, že tímto svým osobním počinem nikomu nepomůže, na protiprávném stavu se nezmění naprosto nic.

Co k tomu všemu říci závěrem? – Byl to nakonec celý systém moci, totiž moci vzešlé z ideologie a poplatný této ideologii, který lámal lidské charaktery. Byl to systém v pravém smyslu totalitní, ze kterého nebylo úniku žádným směrem. Tato totalitní moc byla na jednu chvíli nalomena, v onom krátkém čase reformního „Pražského jara“. Poté se ale se vší samozřejmostí zase obnovila; a to přesto že jejím čelním představitelem byl muž, který se sám dříve dostal do soukolí politických procesů padesátých let. Co tedy k tomu říci? – „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“

Vnitřní květina

Eva Hájková



VNITŘNÍ KVĚTINA


V mém nitru rozkvétá

divoká květina

Vyrůstá ze srdce

k nebi se upíná

V mém nitru vyvěrá

studánka chladivá

Vodou se napájí

květina žíznivá

Kořínek v srdci má

korunku u nebe

Máš-li chuť přivoň si

vykvetla pro tebe



LIPOVÁ ALEJ


Půjdu lipovou alejí

se srdcem plným nadějí

a v duši žhavé léto

Polední větřík rozvoněl

žlutavé květy plné včel

Vždyť lípy právě kvetou

Poledne v dálce vyzvání

A možná za chvíli

uslyším píseň skřivaní

nad lány obilí

Já jsem ta cesta do polí

po které projde kdokoli

v alejích lipových

Když hroudu bota rozdrolí

někdy to cestu zabolí

než zasype ji sníh

Květná neděle


Eva Hájková



KVĚTNÁ NEDĚLE


Ráno na květnou neděli

přehouplo se slunce přes okraj země

a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,

po vzoru latinské abecedy zleva doprava.

Za málo hodin

už roste jeho zář

i jeho žár.

Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?

Každá je přece jiná!

Každá je neopakovatelná,

umíš-li se dívat

křišťálem v duši.

Na chvíli vyběhnu do zahrady

prozářené sluncem,

utrhnu pažitku nebo petrželku

a vrátím se do kuchyně.

Je totiž třeba chystat nedělní oběd.

Odpoledne bude jistě procházka do přírody.

Nic neobvyklého,

ale vždycky přinese kousek krásy do duše.

A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,

pak je to očekávání.

Očekávání čeho?

Snad že se někde mihne stín

postavy na oslátku,

stín spravedlivého a zachráněného.

Kde je kamení,

aby křičelo?



ÚTERNÍ ODPOLEDNE


Nádherný teplý den

na konci března

Slunečné odpoledne

plné jasu a ptačího zpěvu

Jak pokojně jsem se cítila

při stříhání živého plotu

Jedna větvička za druhou

poškozené rzí

odpadávaly na zem

Sbírala jsem je do koše

Jen tak nalehko v tričku

jsem přešla silnici

abych vyhodila dvě sklenice

do popelnice na sklo

Pár lidí šlo kolem

a bavili se docela vesele

Díky Bohu

Slunce se pomalu

sklánělo k obzoru

až zapadlo



ÚNAVA


Přemáhá mě únava

a toužím po samotě

Po lesním tichu

naplněném hlasy ptáků,

praskáním větviček,

šustěním loňského listí,

z něhož vykvétají sasanky,

Po tichém větru, co si pohrává

větvemi s chomáči ptačích hnízd

vysoko v korunách stromů

Po mírných paprscích slunce

prosvítajících sem tam korunami

Po stínu tišícím unavené oči,

který si lehá do kapradin

a nevadí mu ani drápky ostružin

Po místě,

kde není včera

ani zítra

Jen věčná přítomnost,

co neklade otázky

A já nemusím odpovídat



STUDNA V POUŠTI


V hluboké studnici,

tam v studni hluboké

je voda čistá jako křišťál

a chladná jako led.

Osvěží tělo i mysl

i duši žíznivou –

– vyprahlý písek pouště,

který se chaoticky přesýpá

sem tam.

Vyvěrá zřídlo z prahlubin země.

Duch vane nad dunami.

A duše pláče, že se rozpadá.

Neboj se sama v této pustině

Někdy je lepší otevřená poušť

než uzavřené město.

Nenech se klamat fatou morgánou.

Vyhni se vírům písků tekutých.

do útrob země nenechej se vtáhnout.

Bůh daruje ti život,

tvé rozmetané kosti shromáždí.

Buď jak ta studnice!

On bude voda živá,

písčitou půdu svlažující.

Když budeš věřit,

a silně věřit,

vyroste před tebou košatý strom.

V zeleni větví

budou hnízdit ptáci.

A svými hlasy přivolají déšť

ze zbloudilého mraku.

Život se rozvine

jak pouštní růže.

Uprostřed pustiny vyraší zeleň.

Povstane oáza

okolo stromu života,

nad studnou bezednou

zazáří hvězdy.

Platónův stát a Sokratova anarchia


Josef Poláček



Před nějakým časem byly na webu „Humanistické dialogy“ vedeny dost intenzivní diskuse na téma anarchie jakožto formy společenské samosprávy. Vzhledem k tomu že jsem právě v té době na téma „anarchie“ narazil i při četbě komentáře k Platónovu ústřednímu politickému dílu „Politeia“, přislíbil jsem že toto téma zpracuji a rozvedu podrobněji.

Napřed je ale nutno poněkud šířeji uvést celé téma, respektive jeho širší kontext. K samotné Platónově knize: její název „Politeia“ bývá do češtiny překládáno jakožto „Ústava“; což je překlad sice nikoli chybný, ale vzhledem k vlastním obsahu a směřování Platónova díla nemálo zavádějící. Onen termín „politeia“ se tak jako tak ze staré řečtiny jen značně obtížně – především v důsledku jeho mnohovýznamovosti – dá přeložit do moderních jazyků; v němčině se proto tento název Platónova spisu buďto nepřekládá vůbec, anebo ale jakožto „Stát“. Což je sice také ne zcela přesné, ale přece jenom mnohem výstižnější nežli překlad jakožto „Ústava“. Neboť překlad či pojem „ústava“ sugeruje jako by se zde jednalo jenom o psaný, respektive sepsaný soubor určitých norem či zákonů, podle kterých se má řídit příslušný stát; ale takto minimalistické respektive formalistické toto monumentální Platónovo dílo skutečně není. Ale ani o „stát“ se tu nejedná primárně, pokud bychom tím rozuměli v prvé řadě státní aparát; podle mého názoru by relativně nejblíže vlastnímu smyslu a cíli tohoto Platónova díla odpovídal překlad „Státní a společenské uspořádání“. Kde už je více zřejmé že se nejedná pouze o zákony či o státní aparát, nýbrž o kvalitu existence celé společnosti. (Ostatně, jeden z možných překladů slova politeia také znamená „občanstvo“.)

Dále je úvodem ještě zapotřebí zmínit, že Platón zde jako obvykle hovoří ústy Sokrata; jestliže tedy v dalším textu budou obraty typu „Sokrates říká“ nebo „Platón tvrdí“, pak jsou to prakticky synonyma, identická sdělení. (Takové specifické detaily jako že v první části knihy je „více Sokrata“ a v druhé „více Platóna“ nás zde nemusejí zajímat.)

—————————————————-

Nyní tedy k samotnému tématu. Ještě než se ale dostaneme k samotné záležitosti anarchie, je ještě nutno zmínit, že Sokrates celý rozsáhlý dialog počíná otázkou po tom, co je „spravedlnost“. Poté co jeho spoludiskutující navrhnou několik víceméně konvenčních výkladů tohoto pojmu (značně nekonvenční je ovšem názor sofisty Thrasymachose, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“), Sokrates jeden po druhém tyto názory demaskuje jako nepřípadné, nepřiléhavé, respektive princip spravedlnosti zcela převracející. Otázka po spravedlnosti (ve státě a společnosti, ale i v lidské duši) pak bude profilovat celý tento dialog až do konce; už na tomto místě ale Sokrates vytyčuje jednu centrální vlastnost principu spravedlnosti. Podle jeho soudu je spravedlivé, když „každý dělá to svoje“. Toto zdánlivě dosti banální tvrzení má ve skutečnosti dalekosáhlý dopad. Sokrates zde fakticky říká toto: každý člověk má zcela specifické schopnosti a dovednosti; a jenom tehdy když má možnost tyto své jedinečné schopnosti a dovednosti plně rozvinout a uplatnit, teprve tehdy může docílit svého vlastního nejvyššího naplnění. Sokrates tedy fakticky říká: spravedlivé je, když každý může v plné míře realizovat maximum svých vlastních, jedinečných potenciálů. (Stojí snad za zmínku, že Sokrates respektive Platón zde zaujímají zcela opačnou pozici nežli Marx a Engels, podle nichž člověk v komunistické společnosti – na rozdíl od té kapitalistické – už nemá být omezen, fixován jenom na tu či onu dílčí činnost, nýbrž může se volně věnovat činnostem všem.)

Následně se hovor stáčí k otázce, jakým způsobem tento sokratovský princip spravedlnosti uplatnit v lidské společnosti. Účastníci diskuse zde konstatují, že v lidské společnosti „každý potřebuje každého“. Tento fakt logicky vyplývá z předchozího: když je každý jedinec specialistou, pak je nutná vzájemná kooperace, vzájemná výměna produktů. Sokrates pak začne zcela konkrétně vypočítávat, jaké specializace (respektive specialisty) takováto kooperující lidská komunita respektive město potřebuje: rolníky, stavitele, tkalce, ševce; asi také zedníky a kováře, pastevce a obchodníky, pokud si dané město nedokáže samo vyprodukovat vše co potřebuje. A když obchodníky tak také námořníky (jsme zde přece v Řecku); a nikoli v posledku lidi, kteří zboží prodávají na trhu; ti zase potřebují pomocníky, kteří za peníze vykonávají těžké práce.

Následující konstatování autora onoho komentáře k Platónově „Ústavě“ jsou pro naše vlastní téma natolik klíčová, že bude záhodno je ocitovat doslovně: „Jakkoli detailní je toto vypočítání povolání, ze kterých město sestává, stejně tak zajímavé je, že zde vůbec není zmíněno, kdo v tomto městě vládne. Člověk by mohl mínit, že toto město je pohromadě drženo čistě jenom principem dělby práce a že vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí; jinak řečeno že je to anarchistické (!!) město v pozitivním (!) slova smyslu.“ (Vykřičníky vsunuté mnou.) K tomu pak ale autor ještě uvádí v poznámce pod čarou, že „an-archia znamená doslova bez vlády“.

Prapůvodní význam termínu „anarchie“ tedy skutečně neznamená fakticky nic více, nežli prostě a jednoduše stav absence institucionalizované vlády; a to (také) tam, kde této institucionalizované vlády objektivně není zapotřebí. Právě z toho v oněch zmíněných dřívějších diskusích na toto téma vznikla celá řada nejasností, kdy kritici především pozic zastávaných panem Huďou pod pojmem „anarchie“ zřejmě rozuměli něco podstatně jiného, totiž víceméně stav chaosu, kde si každý smí dělat co se jemu samotnému zlíbí.

Zde je však (ovšem autorem komentáře, nikoli samým Sokratem) vyřčena ona klíčová věta, že toto město „jak se zdá je drženo pohromadě samotným principem dělby práce a vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí“. Sokrates zde pak ještě jako „třešničku na dortu“ líčí idylickou slavnost obyvatel města, kdy tito užívají plodů své práce.

Až potud nám tedy vzniká – a jako nemálo přesvědčivý se ukazuje – tento idylický obraz města či společnosti, kterému či které nemusí vládnout nějaký – nadřazený a privilegovaný – vládce. Jenže – mezitím v rozhovoru Sokrates položí zdánlivě zcela nevinnou otázku: „Je tedy naše město nyní už tak veliké, že už mu nic nechybí?“ Tato napohled nezáludná otázečka ale – jak vzápětí uvidíme – vede ke zcela fatálním důsledkům.

Rozhodující otázkou zde je: je život v tomto městě skutečně tak zcela bezvýhradně příjemný? Glaukón (jeden z účastníků hovoru) připomíná, že Sokrates ve svém výčtu opomněl několik přísad, které se mnohým – a to ne pouze Řekům – jeví být nepostradatelnými: olivy, sůl a sýr. Zelenina chybí také, o moučníku ani nemluvě. A takový výdobytek civilizace jako je lehátko by se také nechtěl postrádat. (Staří Řekové stolovali v leže na lehátku.)

Samo o sobě se napohled nejedná o nějaké převratné požadavky; a přesto zde postupně, neznatelně fakticky dochází k vyložené revoluci. To původní, pouze na základní lidské potřeby omezené (respektive uskromněné) město se stává stále bohatším, zjemnělejším a diferencovanějším; až tu místo původního města idylické prostoty a skromnosti najednou máme město zbohatlé, ne-li přímo zhýralé!!

A přitom – a to je klíčový aspekt – ačkoliv se jedná o zcela zásadní rozdíl, přesto samotný přechod mezi těmito dvěma městy je zcela povlovný, neznatelný; jak je například možno rozhodnout, zda „olivy, sůl a sýr“ patří ještě k legitimním lidským potřebám, anebo už jsou prvními příznaky „zhýralého“ způsobu existence?…

V každém případě jsou pro Sokrata s tímto nástupem (nadměrného) bohatství spojeny zcela zásadní důsledky. V prvé řadě toto bohaté město začne budit závist u svých sousedů, kteří se tohoto jeho bohatství budou chtít zmocnit. Původně zcela přirozeně a bezstarostně ve vzájemné – i vnější – pohodě žijící komunita tohoto města si bude muset opatřit ozbrojenou ochranu; tzv. „strážce města“. Tito ovšem ani zdaleka neplní pouze funkci obrany před vnějším nepřítelem; neboť tím že město zbohatlo, je vystaveno i akutnímu nebezpečí vlastního mravního, a tedy i sociálního rozkladu. Tito strážci města tedy stejně tak (a vlastně ještě mnohem více) musí dohlížet na dodržování vnitřního pořádku a řádu; především musejí dokázat předcházet nežádoucím změnám, novotám, které by onen přirozený a zdravý řád mohly narušit, podemlít.

S těmito „strážci města“ a jejich dohledem nad chodem dané společnosti pak ovšem přistupuje i samotný prvek vládnutí. Nadřazené, institucionalizované moci, která má pravomoc stanovit závazné normy chování pro obyvatelstvo města respektive státu.

————————————————

Toto nám tedy Platón a Sokrates sdělují o rozdílu mezi „přirozeným“ a mezi zbohatlým, respektive „zhýralým“ městem. Pro naše téma an-archie to tedy znamená:

Pokud byly úvahy těchto dvou filozofických velikánů správné, pak ono prvotní město, které žije přirozeným způsobem života bez vyšších nároků, takové město kde každý dělá co je mu vlastní, specifické, a tím přispívá k prospěchu všech, a kde je tedy touto jeho činností přirozeným způsobem zároveň určeno jeho místo v dané komunitě či společnosti, tedy takové město či obec skutečně nemá zapotřebí nějaké formy institucionalizované vlády. (Vzpomeňme si jenom opět na jezuitské redukce, které jsme svého času podrobně projednávali; to je naprosto dokonalý příklad takovéto komunitní pospolitosti, kde se vyrábí víceméně jenom pro bezprostřední spotřebu, kde neexistují žádné majetkové rozdíly a tedy žádné sociální hierarchie, a kde tedy není ani zapotřebí nějaké institucionalizované vlády či panství.)

Na straně druhé ale, jak nám Sokrates s jedinečnou názorností ukazuje, takto an-archický způsob uspořádání dané obce či komunity je možný jenom a pouze za setrvávajících velmi jednoduchých poměrů; když její obyvatelé ještě vůbec nebyli vystaveni pokušení pohodlného života a vlastního majetku. Jakmile ale daná komunita, obec či stát vykročí z hranic této přirozené, ale fakticky velmi nuzné existence – v tom okamžiku se vynoří celá řada problémů s tímto novým bohatstvím souvisejících, a od té chvíle takovéto město či stát už není možno spravovat jenom dosavadním přirozeným, konsensuálním způsobem, nýbrž je zapotřebí neustálého dohledu nad tím, aby toto město neskončilo v anarchii v obvyklém smyslu, tedy v chaosu – jehož důsledkem je pak nevyhnutelně tyranie, vláda jednotlivce který tyto anarchistické, rozkladné choutky zpovykaného obyvatelstva musí krotit železnou rukou.

Pro současné vyznavače anarchisticko-demokratického způsobu rozhodování a řízení společnosti to tedy nejsou žádné dobré zprávy: moderní společnost jako takovou samozřejmě není žádným způsobem možno vrátit do onoho původního, „idylického“ stavu. (Dokonce i Marx, jehož „prvobytně pospolná společnost“ vykazovala prakticky ty samé znaky jako toto Sokratovo „skromné město“ věděl, že vývoj musí jít dál, od rovnosti v nouzi k třídní společnosti a třídnímu panství, nežli se – podle jeho názoru – může učinit pokus o obnovení oné původní beztřídní společnosti na vyšší úrovni.)

Protože ale pokus zavést tuto Marxovu komunistickou společnost jak známo v praxi naprosto ztroskotal, pak jedinou zbývající alternativou pro vyznavače anarchické formy rozhodování by byly malé komunity lidí žijících někde na venkově alternativním způsobem života. Což je ovšem model, který v žádném případě nemůže poskytnout řešení problémů moderní masové, industriální společnosti.

Díky za krásné léto


Eva Hájková



Navzdory tomu, co se s dnešním světem děje, navzdory zprávám o různých pohromách a hrozbách, navzdory obavám z budoucnosti, které dnes trápí mnoho lidí, jsem vděčná za letošní krásné léto! Červenec nebyl ani příliš mokrý ani příliš suchý. Horké dny se střídaly s chladnějšími a občas se dostavil déšť, který nikdy netrval příliš dlouho. Ještě před třemi lety byla naše hluboká studna téměř vyschlá. Letos v ní šplouchá dostatek vody na zalévání záhonů. A i když se nám koncem června porouchalo čerpadlo, takže jsme vodu ze studny nemohli používat, zalévali jsme dešťovou. Nikdy jsme nezůstali dlouho nasuchu. Po vyčerpání zásob dešťovky pokaždé včas zapršelo a nádrže se znovu doplnily.

Díky za zahradu, která nám po většinu roku působí radost. Na jaře krásou kvetoucích stromů, v létě jejich chladivým stínem, na podzim bohatou úrodou jablek, z níž velkou část rozdáme sousedům a známým. Občas se člověk při práci na zahradě zapotí, ale dokud nám budou stačit síly, dotud ji budeme obhospodařovat.

Díky za okolní krajinu s lány zralého obilí a s lesem na obzoru, za vlčí máky, za polní cesty lemované stromy a keři, na kterých lze občas zahlédnout zajíce nebo srnku.

Díky za klidné bydlení na venkově i za blízké město, ve kterém jsme prožili třiadvacet šťastných let a ve kterém vyrostly naše děti. I teď se tam ještě cítím doma. Nejraději ho mám právě v létě. Kdy jindy než v prázdninových měsících má člověk možnost, aby se v sandálech naboso prošel parkem, poseděl tam chvíli na lavičce pod košatými lípami nebo kaštany a jen tak pozoroval kolemjdoucí?

Díky za překypující fontány uprostřed městských sadů a náměstí, za šumění vody v kašnách, za rušné i klidné ulice plné starobylých, ale udržovaných domů, za věže, za sochy, za stromy v ulicích. Za řeku, která protéká městem, za kachničky koupající se poblíž mostů, za hejna ptáků kroužící vzduchem, vysoko nad horkem rozpálenou dlažbou i nad střechami. Za prodavače zmrzliny a kávy v parku. Za stánky přetékající různobarevným ovocem, zeleninou, květinami. Za pestré slunečníky v zahrádkách, kde si můžete v klidu vypít limonádu. Za tolik krásných, i když úplně obyčejných věcí.

Díky za to, že se léto každoročně opakuje. Desítky let, stovky let, tisíce let. I když každý z nás má těch let vyměřen jen určitý počet, je to, jako bychom v každém létě zažívali zároveň všechna léta, která kdy byla. A nemusíme kvůli tomu ani nikam daleko jezdit. Stačí jen dívat se okolo sebe, naslouchat, vnímat všemi smysly a radovat se z toho. Na chvíli zapomenout na všudypřítomné hrozby budoucnosti.

Díky za to, že i toto léto jednou skončí, aby mohl přijít zase jiný čas. Ale zatím je tady, tak si ho užívejme!

Červencová přemítání


Eva Hájková



PŘEMÍTÁNÍ V ČASNÉM ČERVENCOVÉM ODPOLEDNI


Je všední den a červenec

Poledne sotva minulo

polední žár ale trvá

Na inkoustovém nebi bílí beránci

si plují klidným tempem

Nemají naspěch

vždyť vítr je jen mírný

Tráva je šťavnatě zelená

včera ji totiž svlažil déšť

Je svátek svaté Markéty

ale obilí se srp zatím nedotknul

Zlatavě žluté zástupy

pšeničných klasů

dosud zaplňují pole

Manifestují svou mnohost

v lehkém vánku

Zlatá a zelená

Bílá a modrá

Všechny barvy jsou od slunce

Všechno je jak má být

Ale proč tedy člověk

vnímá tíhu světa?

Proč neplyne s větrem a beránky

po inkoustově modrém nebi?

Proč nesplývá s obilnými zástupy

s tím pohupujícím se davem?

Proč se nerozlévá po zelené trávě

jako letní déšť?

Protože má svobodu klást si otázky

Svobodu hledat svůj úděl



ČERVENCOVÁ NEDĚLE 


Slunečná neděle

tichá a poklidná

barevný korálek na šňůře dní

Stromy jsou nehybné

Sekačky na trávu mlčí

Kdesi za horami

sbírá se na déšť

A také se tam dějí dějiny

Možná že je už brzy

spatříme tváří v tvář