Odcizení – pojem marxistický či náboženský?

Eva Hájková



Člověk se nerodí k tomu, aby žil sám („homo non sibi natus est“, jak říkávali staří Římané), ale k tomu, aby sdílel svůj život se společenstvím jiných lidí. Nejpřirozenějším společenstvím mu od počátku byla rodina, rod, kmen, později národ, ke kterému náležel. Teprve v průběhu času se člověk učil žít i s „cizími“ lidmi – s lidmi, kteří ani nebyli jeho příbuzní ani nepatřili k širšímu přirozenému společenství. Nebylo to jednoduché a není to jednoduché dodnes. V současné době mezi lidmi ubývá schopnosti vycházet dokonce i s osobami blízkými, což bývalo dříve samozřejmostí. Jak se potom mohou snést s širším okruhem lidí?

Moderní doba člověka individualizovala. Paradoxem je, že čím je společnost složitější a čím více vyžaduje mezilidské spolupráce, tím jsou lidé individualističtější a více uzavření do sebe. Přibývá osaměle žijících „singlů“, ale přibývá i bublin na sociálních sítích, jejichž členové nejsou schopni komunikovat s lidmi odlišných názorů. Bublina sice může být člověku jakousi zdánlivou oporou, ale dlouhodobé setrvávání v přílišné uzavřenosti ho může přenést mimo reálný svět. Není to skutečný život ve skutečném živém společenství. Tím byla od pradávna především rodina. Ta samotná však v moderní době člověku nestačí, a, bohužel, stále častěji přestává fungovat. Určité společenství, i když ne tak blízké, by měli tvořit také lidé, kteří žijí ve stejné obci (v místě bydliště). Aspoň do té míry, aby byli schopni řešit společné záležitosti týkající se onoho místa a tedy života jich všech. A také lidé na společném pracovišti.

Možná tak nějak si to představovali Marx a Engels. Komunismus – pojem, který tito „klasikové“ vnesli do světa – je odvozen od slova komuna = obec nebo od communis = obecný, společný. Komuny měly být základem nového společenského řádu. Měli je společně vytvářet lidé, kteří mají cosi společného. Marx a Engels kladli důraz na společné vlastnictví výrobních prostředků, protože se domnívali, že důležitá je především materiální základna. Avšak vlastnictví neznamenalo podle nich vztah lidí k věcem. To by byl poněkud primitivní materialismus. Vlastnictví podle nich tvořily vztahy mezi lidmi. Protože podle učení klasiků je nejvlastnější činností člověka přetváření světa, k čemuž ho vedou přirozené (a stále rostoucí) materiální potřeby, vyplynulo jim z toho, že stav společnosti je určován především charakterem vzájemných vztahů lidí ve výrobě. K rozdělení na ty, kteří rozhodují a ty, kteří jsou ovládáni.

Marx (a Engels) opomíjeli, že mezilidskými vztahy se po tisíciletí zabývaly duchovní nauky. Nazvěme je třeba náboženstvím. Pro klasiky bylo náboženství „opiem lidstva“, protože podle nich sloužilo vládnoucí třídě k ospravedlnění daného stavu společenských vztahů, k ospravedlnění nadvlády jedněch nad druhými. Bohužel, do značné míry to byla pravda. Ale přece jen nebylo správné opomíjet náboženstvím nashromážděné duchovní bohatství, tu hlubokou studnici moudrosti.

Marx nebyl první, kdo do svého učení vnesl pojem odcizení člověka. Tento pojem se objevuje například už v Novém zákoně, v listech apoštola Pavla. Tam se jedná o odcizení člověka Bohu nebo o odcizení pravému, pravdivému a plnému (tedy věčnému) životu. Což je v podstatě totéž. Marx se během svého života písemně zmiňoval o různých formách odcizení – o odcizení člověka vlastní podstatě, odcizení druhému člověku, odcizení člověka přírodě. Později, když se zabýval převážně už jen politickou ekonomií kapitalismu, znamenalo pro něj odcizení především zvěcnění člověka ve výrobním procesu. Ztráta jeho subjektivity. Dělník se podle marxistické teorie stává v kapitalistické výrobě jakýmsi „přívěskem stroje“, protože nemá vůbec žádnou možnost rozhodovat o výsledku své práce – o produktu, na jehož výrobě se podílí. Podle Marxe ovšem ani kapitalista není v tomto směru úplně svobodný, protože, pokud jde o výrobu, podléhá diktátu trhu. Tento stav měl být překonán teprve nastolením nových, nekapitalistických výrobních vztahů.

Pokusy o takové překonání se děly a my se samozřejmě můžeme donekonečna zabývat otázkou, kde se stala chyba, a proč to nevyšlo. Ale odcizení člověka (nejen to ve výrobě) stále trvá. A možná se ještě prohlubuje. Může nabývat různých forem. Například z pohledu psychologa může jít o psychický stav, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou. Co s tím máme a můžeme dělat?

Křesťanství často užívá pojmu „hřích“. Tento pojem se ze života moderního člověka už vytratil a většině lidí je jaksi protivný, protože o něm mají nesprávnou představu. Jako hřích se v křesťanství na jedné straně označuje vina, ale hřích zároveň znamená oddělení od Boha. Čili jedná se také o určitou formu odcizení. V Pavlově listu Efezským je věta: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18) David Steindl-Rast, jeden z duchovních učitelů – vykladačů křesťanství – píše v knize Tak věříme o hříchu jako o oddělení od Boha, od Bytostného já a od druhých lidí. Oddělení od jednoho z těchto tří prvků znamená v jeho pojetí zároveň oddělení od obou zbývajících.

Lidé, kteří rádi zdůrazňují potřebu kolektivismu, participativního hospodaření, přímé demokracie a sdílení statků si možná řeknou: „V Boha nevěřím a o Bytostném já nic nevím. Důležité pro mě tedy bude nebýt oddělen od lidí, čili být členem nějakého samosprávného pracovního kolektivu.“ Jenže to není tak jednoduché. My musíme řešit, jak být členem kolektivu a zároveň přitom být sám sebou – tedy být individualitou. Jenom tak se můžeme stát v kolektivu (třeba v tom pracovním) platným členem, který nebude bezmyšlenkovitě přejímat názor většiny, aniž by přemýšlel, co je správné a co ne. Svobodný kolektiv musí být složen ze svobodných jedinců. Z jedinců, které to ale bude táhnout ke společenství s druhými.

K překonávání odcizení potřebuje jedinec hledat, kým vlastně je on sám, co by měl dělat, jak by měl nejlépe využít svých schopností. Kolektiv – ať pracovní nebo jiný – s sebou obvykle nese problémy. Vztahy mezi lidmi často neklapou, jak by měly, přicházejí spory, hádky. To všechno je zapotřebí překonávat, pokud má společenství vydržet delší dobu. Víra, která nám pomáhá překonávat vlastní ego, vlastní sklony prosazovat sebe sama proti ostatním, může být proto velmi přínosná.

Víra také pomáhá překonávat strach z jiných lidí (nejen členů našeho kolektivu), pomáhá překonávat strach z (odcizeného) světa. Může přispět k tomu, že se nezhroutíme, když se naše společenství rozpadne, což se někdy, bohužel, stává. Člověk musí umět být také někdy sám a musí umět sám se sebou vydržet. I když byl zrozen proto, aby žil ve společenství. Cesta k překonávání odcizení není jednoduchá. Nevyřeší se pouhou revolucí, reformou, zákonem, změnou vlastnictví či administrativním úkonem. Je to spíš dlouhodobý program vyžadující naši účast, naši vůli. Svou účastí se možná budeme podílet na vytvoření nové budoucnosti pro všechny.

Křesťané často mluví o tom, že Ježíš nám přináší spásu a věčný život. Většina lidí dnes už nechápe, co to znamená. O jakou spásu jde? O jaký věčný život, když nakonec stejně zemřeme? Věčný život ale jinými slovy znamená život v plnosti a můžeme ho žít už zde na tomto světě. Naplněný život, naplněné lidství. Zmíněný David Steindl-Rast napsal o spáse, že vlastně znamená osvobození od naší úzkosti a malého ega, osvobození ze zapouzdření v hříchu. Čili že jde vlastně o osvobození od života v oddělení, v odcizení.

Člověk nepřišel na svět proto, aby žil v odcizení, ale aby žil ve společenství. V malém, větším i v tom největším – ve společenství celého lidstva, ba i ve společenství všeho živého, celého vesmíru; a zároveň proto, aby naplnil svůj vlastní život.

Velkopáteční. Šťastný motýl.

Eva Hájková



VELKOPÁTEČNÍ


Slunce se skrylo do smutku

Velkého pátku

Nebe svlažuje slzami deště

těhotnou jarní zem

Stromy a keře s pučící zelení

už zažívají svoje vzkříšení

Nemusí čekat na nedělní jitro

To jenom člověk

musí čekat

na to své



ŠŤASTNÝ MOTÝL


Příroda už pije rozkvetlé jaro

plnými doušky

Jen lidé jsou letos rozpačití

Vždyť kdesi daleko

cení své zuby válka

jako kostlivec ve skříni

Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska

Na pár okamžiků

upoutal můj pohled

jak létal z byliny na bylinu

v probuzeném lese

Třepetavě a bezstarostně

Jako když není žádná smrt

co umí nemilosrdně

přeseknout radost z bytí

Škoda že mi tak rychle

zmizel z očí

Setkání v trolejbuse

Eva Hájková



Seděla jsem v autobuse a přemýšlela nad nějakými (snad filosofickými?) problémy, které mi nedají pokoj. Přemýšlela jsem, jak odpovědět na určité otázky položené diskutujícími v jedné internetové diskusi. Přemýšlela jsem, až jsem zapomněla sledovat cestu. Najednou jsem se „probudila“ a uvědomila si, že jsem měla už dávno vystoupit.

Byli jsme s mým manželem domluveni, že se sejdeme v OBI, protože měl v plánu, že toho dne skončí dříve v práci. Já jsem měla vystoupit z autobusu, který jezdí od nás do Opavy, hned na kraji města, na zastávce Zempro. Obvykle tam nevystupuji, protože to je příliš daleko od centra. Jezdívám proto ještě o dvě zastávky dál. V tom byl ten háček. Podlehla jsem rutině. Navíc jsem nechala volně plynout své myšlenky, místo abych sledovala, kde jsem.

Při tom svém přemýšlení jsem zapomněla vystoupit u Zempra. Dokonce jsem přejela ne jednu, ale hned dvě zastávky.

Když jsem si uvědomila situaci, tak jsem ihned volala Jardovi, jenže ten už v práci nebyl. Začala jsem se ve voze cítit jako na trní. Ke všemu bylo před třetí hodinou odpoledne, takže dopravní špička. Autobus se zdržoval na křižovatkách. Čekala jsem nalepená na dveřích a netrpělivě přešlapovala. Konečně autobus zastavil, já jsem vyletěla ven a namířila si to opačným směrem. Zpět do OBI to bylo daleko. Pěšky bych šla dlouho, rychlou chůzí bych se unavila, tak jsem doufala, že pojede trolejbus „Dvojka“, který má ale zastávku o kus dál.

Jel. Zase stál na křižovatce a já netrpělivě u dveří. Představovala jsem si, jak můj manžel, který nemá v pořádku oči, bloudí v OBI mezi regály a marně mě hledá. A nemá u sebe ani mobil, aby mi zavolal. Nadávala jsem si, jak jsem nepozorná. Na předposlední zastávce mě najednou napadlo ohlédnout se dozadu. A tam na zadním sedadle seděl Jarda. Taky se cestou z práce trochu zdržel, takže byl teprve na cestě do OBI. Jak já jsem se zaradovala! Šla jsem hned k němu a oslovila ho.

Byl překvapen, že jedu s ním, když mám přece čekat v OBI. Tak jsem mu vylíčila, jak se mi podařilo přejet dvě zastávky. Jarda řekl, že je mi to podobné, že jsem asi zase byla „duchem nepřítomná“. Jemu se tohle nestává. Řekla jsem, že to bylo jistě způsobeno Božím řízením, že se i on trochu zdržel, a proto jsme se setkali v tom trolejbuse. Můj nevěřící muž se tomu zasmál, protože si myslel, že jsme měli jednoduše „kliku“, a proto jsme se neminuli.

Vím, že mu jeho přesvědčení nevymluvím. Ale ta myšlenka, že Bůh zařídil, aby se mnou můj manžel jel ve stejném trolejbuse, mě naplnila důvěrou a nadějí.

Hlas zvonu. Prvního dubna.

Eva Hájková



HLAS ZVONU


Březnové slunce zahřívá zemi

tři týdny před Velkým pátkem

hodiny na věži odbíjí třetí

A vzápětí

je slyšet odpolední zvonění

Bronzové srdce zvonu mluví

pradávnou řečí k srdci lidskému

k srdci zlomenému

a rozbitému

co touží po míru

a po uzdravení

Vypráví o tom že život dál trvá

a dá-li Bůh tak nikdy neskončí

Vždyť zvony tady zněly dávno před námi

a budou znít i po nás

Možná že duše zná ten jejich hlas

z hlubiny věčnosti

a proto důvěřuje



PRVNÍHO DUBNA


Je chladné a šedivé ráno

Za oknem neslyšně padá sníh

mokře se kupí na zahradní hlínu

Nešťastné narcisy

v něm uvízly hlavami

jako pštros v poušti

Jaro už v rozkvětu

se uchýlilo kamsi do podzemí

k pučícím kořenům

nebo se schovalo do slunce

co zakryly husté sněhové mraky

Když vykročím do polí

všechno kolem se ukrývá a maskuje

Horizont splývá s bílou vertikálou

Daleké hory se skryly v mlze

Ptáci se schoulili do křoví u cesty

Jenom já trčím na vršku kopce

a nemám kam se schovat

Odpovědnost člověka za podmínek diktatury podle Hannah Arendtové

Josef Poláček



Následující úvahy a komentáře se vztahují na text přednášek Hannah Arendtové, které měla v létech 1964-65 v Německu; a které později jako samostatnou publikaci (doplněnou o vlastní komentář) vydala Marie Luise Knottová, pod názvem „Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?“. Popudem pro vypořádání se s daným tématem byly pro Arendtovou samozřejmě v prvé řadě totalitní diktatury 20. století: jak německý nacismus, tak i stalinský teror. Ovšem – otázky osobní odpovědnosti jednotlivce za chování jeho vlastního státu či národa se i v následujících dobách bohužel musejí klást znovu a znovu; v současné chvíli v souvislosti s ruskou agresí vůči Ukrajině. A ostatně – a to je nutno u H. Arendtové nutno obzvláště vyzdvihnout – ona svůj pohled nezúžila pouze na ony dvě „prominentní“ totalitní diktatury, nýbrž naprosto viděla, že i moderní „demokratický“ stát stejně tak může projevovat tendence k totalitnímu chování, snahy podmanit si, zglajchšaltovat své občany v poslušná kolečka v soustrojí, bez vlastní vůle, bez vlastní osobnosti. Z tohoto hlediska – budiž to řečeno ještě jednou – jsou úvahy Hannah Arendtové na téma osobní odpovědnosti jak nadčasové, tak zároveň bezprostředně aktuální.

Předem je nutno ještě upozornit na jednu věc: Arendtová se daným tématem začala intenzivně zabývat rok poté co vydala svou zprávu o Eichmannově procesu v Jeruzalémě, po kterém byla vystavena mnoha útokům, především v souvislosti s jejím pojmem „banalita zla“. Za této situace tedy viděla nutnost svou pozici zcela precizně vysvětlit a odůvodnit. Jednotlivé argumenty rozpracovávala znovu a znovu ze všech možných aspektů, i na základě neustálého dialogu s vedoucími intelektuálními osobnostmi své doby. Výsledkem této její činnosti bylo, že dané téma nakonec zpracovala s jedinečnou důkladností, která její argumentační pozice skutečně činí prakticky „neprůstřelnými“; ovšem v důsledku této mnohočetnosti jejích pohledů bude zde nemožné je zde všechny zreprodukovat, a bude nutno se zde omezit jenom na několik zcela nejzákladnějších aspektů jejích úvah.


Kolektivní vina, nebo individuální odpovědnost?

Odpověď na otázku, jaký postoj zaujala Arendtová v této klíčové záležitosti, není tak jednoduchá, jak by se napohled zdálo. Je nicméně nepochybné, že jako zcela základní princip Arendtová zásadně odmítá princip kolektivní viny. Činí tak ovšem nejen z důvodů mravních, z důvodů spravedlivosti; nýbrž – a to možná ještě více – z důvodů praktických, ne-li přímo utilitaristických. Podle Arendtové totiž „tam kde jsou vinni všichni, tam není vinen nikdo“! Jinak řečeno, pokud by se přistoupilo na paušální přisouzení vinu všem Němcům za to že strpěli či podporovali nacistický, totalitní režim, pak by prakticky nebylo možné obvinit nikoho, individuální vina by se zcela rozplynula v této anonymní „vině všech“!

Pro Arendtovou je vina (jmenovitě vina trestněprávní) tedy záležitostí výhradně individuální, nikdy ne kolektivní. Toto své přesvědčení dokládá i filozofickými argumenty; především tím, že pokud bychom s člověka snímali tuto jeho schopnost individuální viny (například vzhledem k panujícím okolnostem), že bychom mu tím upírali základní schopnost jeho vlastní svobody! Pro Arendtovou se člověk naopak právě tehdy stává skutečně svobodným, když ze sebe dokázal setřít všechny tyto vnější aspekty, vnější vlivy, a když přejal plnou osobní odpovědnost za veškeré své činy (jakož stejně tak i za svou nečinnost, tam kde byl povinen konat).

Zdálo by se tedy, že pozice Arendtové ohledně kolektivní a osobní odpovědnosti je naprosto jasná a nesporná; ovšem jak řečeno ve skutečnosti to není tak zcela jednoznačné. Za prvé: ona s takovou důsledností, s takovým zaujetím odmítá Němcům za časů nacistické diktatury uznat jakékoli polehčující okolnosti, že nakonec skutečně nevinných jich zůstala jenom zcela nepatrná hrstka! Takže i když Arendtová odmítá kolektivní vinu v teorii, přece jenom by bylo možno mít určité podezření, že ji fakticky uplatňuje v praxi.

A za druhé: sama Arendtová hovoří (v jiné souvislosti) o tom, že každém národě existuje určité „dějinné kontinuum“; že tedy každý příslušník daného národa je tak či onak účasten všech činů, i všech zločinů svého národa, bez ohledu zda byl či nebyl jejich přímým účastníkem či pachatelem. Jistě; Arendtová zde činí tu zásadní výhradu, že takovýto způsob odpovědnosti se týká odpovědnosti pouze politické, nikoli trestněprávní. Ovšem – v takto obecně pojatých úvahách o odpovědnosti se jedná především o odpovědnost mravní; a v tomto ohledu nemá příliš velkého smyslu rozlišovat mezi činy toho či onoho druhu. Pokud Arendtová tedy uznává odpovědnost v uvedeném smyslu „politickém“, pak je sotva možno neučinit závěr, že zde přece jenom konstituuje určitou kolektivní odpovědnost (a tedy i vinu) mravní.


Osobní vina a tlak poměrů

Tento bod velmi úzce souvisí s tématem předcházejícím; nicméně pro jeho klíčový význam je nutno ho projednat ještě ve zvláštní kapitole. Právě toto je ta červená nit, která prolíná veškeré úvahy H. Arendtové o odpovědnosti a vině: jaký je vztah působení, tlaku poměrů, a osobní odpovědnosti jednotlivce.

Tady je možno konstatovat s naprostou jednoznačností: Arendtová zásadně odmítá uznat, že by poměry mohly mít nějaký principiální dopad na primární odpovědnost jednotlivce za jeho činy. Jak už bylo řečeno výše, podle Arendtové je člověk jenom tehdy skutečně svobodnou bytostí, když se vymanil z působnosti těchto poměrů. A kdyby se mu tento tlak poměrů uznal jako faktor exkulpující ho z jeho činů, pak by se mu tím fakticky upírala jeho svoboda.

Totiž: Arendtová ovšem vidí a uznává, že tento tlak poměrů tady je a působí. Ale ona výslovně říká, že tento vliv poměrů je dotyčnému možno uznat nanejvýš pouze jako polehčující okolnost (například jako u zločinu spáchaného z nouze, z chudoby) – ale nikdy tento vliv poměrů nemůže být uznán jako faktor, který by člověka mohl principiálně zbavit jeho viny.

Arendtová se ve své eseji dopodrobna zabývá všemi výmluvami, kterých Němci po prohrané válce užívali k relativizování, či dokonce popírání svých vin: „byl jsem jen malé kolečko v soukolí“; „plnil jsem jenom rozkazy“; „kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný“; „zabránili jsme ještě horšímu“. Arendtová jeden po druhém rozebírá tyto pseudoargumenty, a znovu a znovu je demaskuje jako to čím skutečně byly: jako pouhé výmluvy, jako snaha smýt ze sebe pocit viny.

Přitom Arendtová naprosto vidí, že právě totalitní režimy se vyznačovaly mimořádnou schopností manipulovat veřejným míněním; a nezákonný, zločinný stav lidem vsugerovat jako stav „normální“, zákonný. Pro Arendtovou je tu zřejmě klíčovým momentem samotný prvopočátek; ten samý prapůvodní moment, kdy se daný politický režim začne projevovat jako deformovaný, porušující základní normy mravnosti. (Fakticky je zde znát biblické přikázání: „Braňte počátkům!“)

Arendtová tady za základní selhání lidí zjevně pokládá to, že lidé přestali samostatně myslet. Tedy právě ten moment, kdy byli ochotni pasivně, bez odporu přijmout hesla propagandy, ačkoliv by museli být schopni rozpoznat, že tato propaganda je v rozporu s pravdou, s normami spravedlnosti a humanity.

Arendtová výslovně klade otázku, kdo byli ti málokteří, kdo se dokázali totalitě vzepřít; přinejmenším tím že odmítli se na jejích zločinech podílet, a stáhli se z veřejného prostoru (Arendtová tedy nevyžaduje od člověka aby šel přímo „čelem proti zdi“, aby byl aktivním bojovníkem proti totalitě, když by to pro něj bylo spojeno s akutním nebezpečím).

Arendtová tady spatřuje dva základní momenty či faktory. Především: podle jejího vyjádření ti kteří se odmítli zúčastnit systému totalitního výkonu moci, to byli „ti jediní kteří se odvážili sami myslet“ (selbst zu urteilen). Oproti pasivnímu přizpůsobení se většiny tedy oni postavili svou vlastní osobní svébytnost, svou vlastní nepodmíněnou soudnost. Kterou si ani pod tlakem svého okolí nenechali vzít.

A druhým faktorem který Arendtová vidí jako rozhodují pro odpor této minority proti totalitě a jejím zločinům bylo to, že oni „odmítli žít život s vrahem v sobě“. Protože kdyby se – třeba i jen pasivně – podíleli na těchto zločinech, pak by i oni sami byli vrahy; a pak by museli žít natrvalo onen „život s vrahem v sobě“. (Arendtová zde ovšem plně čerpá z mravní maximy Sokrata, který – v Platónově podání – přesně tímto způsobem odůvodnil primární přítomnost svědomí v duši člověka.)


Problematické momenty v argumentaci H. Arendtové

Jak už bylo řečeno úvodem, argumenty H. Arendtové ve prospěch osobní odpovědnosti jednotlivce jsou natolik důkladně odůvodněné, že jsou prakticky „neprůstřelné“. Pokud na danou záležitost hledíme výhradně z hlediska absolutní svobody, absolutní nepodmíněnosti lidského ducha, zakládající jeho metafyzickou svobodu, pak není možno dobrat se k jiným závěrům nežli k jakým dospěla Arendtová: člověk je v plném rozsahu odpovědný za své vlastní chování, a tuto principiální odpovědnost (a vinu) ze sebe nemůže shodit žádnými poukazy na „tlak okolností“ či na „plnění příkazů“.

Znamená to tedy, že tímto konstatováním bychom naši zprávu o pojetí odpovědnosti u Hannah Arendtové mohli definitivně ukončit? S tím že má ve všem naprostou, nijak nezpochybnitelnou pravdu? – Při bližším pohledu se přece jenom ukáže, že i zde zůstává několik problematických míst.

Vraťme se k oné centrální tézi Arendtové, že „tam kde jsou vinni všichni (respektive poměry), tam není vinen nikdo“. To pak ale může stejně tak znamenat i naopak: tam kde jsou vinni pouze jednotlivci, tam není na vině nikdo a nic jiného!

Připomeňme si zcela konkrétní historické okolnosti nástupu fašismu respektive nacismu v Německu: až do vypuknutí velké hospodářské krize celá Hitlerova NSDAP byla jenom naprosto okrajovým úkazem v německé politice, v žádných volbách nezískala ani tři procenta hlasů! A byla to až právě tato hluboká hospodářská krize – krize globálního kapitalismu! – která především Němce uvrhla do drastických životních poměrů, která zcela rozvrátila jejich existence; takže oni nakonec svou spásu začali hledat u Hitlera, který za prvé tuto krizi kapitalismu přesně předpověděl, a za druhé (byť i s velkým štěstím) z ní pro Německo nalezl východisko. Kdybychom tedy s H. Arendtovou setrvávali na absolutní tézi, že vinni jsou vždy jenom jednotlivci – pak by na tomto vývoji Německa k nacismu nemohl nést žádnou vinu sám kapitalismus! Ten kapitalismus, který ještě i dnes znovu a znovu celé segmenty společnosti uvrhuje do chudoby; a v části z nich i dnes vybuzuje touhy po radikálních řešeních.

Jednou větou řečeno: ano, z hlediska mravního jednotlivec vždy nese plnou odpovědnost za své činy; ale z hlediska celospolečenského tomu není tak, že by veškerou vinu za stav společnosti bylo možno svalit pouze a jenom na tohoto jednotlivce. Jsou i faktory, jsou i deformace, za které nese vinu společnost jako celek, samotný základní charakter jejího uspořádání.

A druhý aspekt kritiky na pozicích H. Arendtové: ona svůj konstrukt osobní odpovědnosti staví prakticky na ryze metafyzických principech: za prvé nepodmíněné schopnosti lidské mysli správně usuzovat, a za druhé na mravním odporu „žít život s vrahem“. Opět: z absolutních pozic je tento způsob argumentace naprosto správný; jenže realita lidského života nesestává pouze z myšlení. Člověk, lidská mysl se neustále pohybuje fakticky v „chaosu“: v neustálé změti nejrůznějších faktorů, vlivů, informací, kde bývá – pro běžného člověka – mnohdy krajně obtížné dokázat si zodpovědět, co je vlastně v dané chvíli to správné a pravdivé. A onen argument „nežít život s vrahem“ – ten sice pochází od nepochybné autority Sokrata, nicméně nedá se nic dělat, už u něj tato formulace působí spíše jenom jako východisko z argumentační nouze. Je to příliš přímočarý, příliš explicitní výrok, nežli aby mohl postihnout všechny životní situace, v jejich zmíněné komplikovanosti a „chaotičnosti“.

Jinak řečeno: nezdá se, že by Arendtová dokázala v konečném smyslu zodpovědět základní otázky po primárním zdroji lidské mravnosti, lidského svědomí, a tedy i lidské odpovědnosti. Její puristické konstrukce absolutní mravní odpovědnosti jedince se zdají být nakonec příliš jednoduchým, příliš snadným řešením problému, který ve své podstatě bude zřejmě ještě mnohem komplexnější, a mnohem rozporuplnější.