Co je kapitalismus? II.

Josef Poláček

V úvodní části jsme se přenesli do doby samotného vzniku kapitalismu, abychom si zpřítomnili jeho principiálně ahumánní charakter. Který se dnes, za existence sociálního státu, může napohled jevit už jenom jako relativně marginální. V této závěrečné části si podrobněji rozebereme jednotlivé charakteristické aspekty kapitalismu.

1. Třídní antagonismus

Jedním ze základních bodů marxistické analýzy a kritiky kapitalismu je tedy ten, že společnost je zde rozdělena, rozštěpena na dva velké tábory, které jsou navzájem neslučitelné a nesmiřitelné, které proti sobě vedou trvalý boj: na třídu kapitalistů-vlastníků produkčních prostředků, a na třídu pracujícího proletariátu. Přičemž zásadně protikladný, antagonistický vztah těchto dvou společenských tříd je dán tím, že třída kapitalistů pouze vlastní, ale nepracuje – zatímco třída pracujícího proletariátu pracuje, ale nevlastní. Společenské hodnoty vytváří výlučně třída pracujících – ale výsledky jejich práce si přivlastňuje třída kapitalistů, jenom na základě svého privilegovaného postavení vlastníků. – Opakuji ještě jednou: zásadní kritické přezkoumání těchto marxistických tézí (především ohledně pojmu „vykořisťování“) bude provedeno později; tady ale může být konstatováno alespoň tolik, že i když tento třídní antagonismus se dnes už zdaleka nemusí jevit tak příkrým, stejně tak na straně druhé zůstává skutečností, že neustále bezmála exponenciální řadou narůstá objem bohatství nahromaděného v rukou velkých kapitálových vlastníků. Vzniklá majetková disproporce je tak obrovská, že je možno ji srovnat snad jenom se stavem v dřívějších orientálních despociích; a ve svém důsledku by nakonec naprosto mohla vést k těžkým deformacím sociálních struktur a sociální homogenity stávající společnosti. Jednou jedinou větou: „třídní boj“ aktuálně neprobíhá; ale nelze vyloučit že je to jen spící vulkán, který se za určitých krizových okolností může opět probudit.

2. Konflikt společenského a soukromovlastnického principu

Jako další kritický znak kapitalismu byl uveden principiální konflikt mezi „společenským charakterem produkce“ a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování. Tady je nutno konstastovat, že právě tento faktor je – navzdory napohled relativně jasnému vyznění – ve skutečnosti krajně komplikovanou záležitostí, kterou bude nutno dopodrobna analyzovat až ve speciálním rozboru daného tématu. V tuto chvíli se tedy omezíme na výklad toho, jak tento fenomén pojal Karel Marx, a proč ho považoval za natolik klíčový.

Podle Marxe v předchozích dějinných periodách (tedy především za feudalismu) nevznikal v daném smyslu žádný zásadní konflikt – neboť malovýrobce většinou produkoval jenom pro svou vlastní, to jest individuální spotřebu. Takže jak produkce, tak i přivlastňování (konzumace) jejích výrobků měly individuální charakter.

Zásadně jinak je tomu ale za podmínek kapitalismu. Spolu s rozvojem výrobních sil rozhodující masa produkce dostává už nikoli individuální, nýbrž principiálně společenský charakter. (Už teď ale musím podotknout, že není vůbec snadné přesně určit, co vlastně konkrétně měl Marx tímto termínem „společenský charakter produkce“ na mysli. Zda tím měl na mysli jenom nutnou kooperaci v rámci jedné manufaktury, anebo i nějaký širší společenský rámec produkce.) V každém případě Marx ale dovozuje: produkce má společenský charakter – ale její přivlastňování má charakter soukromovlastnický. To pak má ale fatální důsledky: kapitalisté jsou ochotni produkovat jenom a pouze tehdy, když jim z toho plyne jejich vlastní – tedy soukromý – zisk. A když nemají vyhlídku na zisk, pak prostě přestanou vyrábět. Nastává tedy skutečně naprosto paradoxní a protismyslný stav, kdy ve společnosti existuje jak obrovský potenciál produktivní činnosti (rezervní armáda potenciálních pracovníků), tak i obrovský potenciál pro uplatnění této produkce (lidé samozřejmě chtějí a musejí konzumovat, pro materiální zabezpečení svých životů). Jenže – tento potenciál produktivní činnosti a potenciál konzumu se nemohou sejít, protože mezi oběma stojí kapitalista, jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků. A tento kapitalista striktně prohlásí: „To že lidé nemají práci a že nemají co jíst je mi naprosto lhostejné – já v mých fabrikách obnovím jakoukoli činnost až zase tehdy, až budu mít vyhlídky na můj vlastní soukromý zisk!“

Snad se na tomto příkladě ukáže, jak fakticky naprosto umělý, ale i naprosto cynický je z hlediska lidské společnosti celý systém kapitalismu: namísto aby produkce sloužila k životnímu zabezpečení člověka, tak se tu daný poměr naprosto obrací, z člověka se stává jenom jakýsi přívěsek produkce, který má sám cenu a hodnotu jenom potud, pokud dokáže kapitalistovi produkovat jeho zisk!! I kdybychom odhlédli od veškeré marxisticko-komunistické teorie a ideologie, i tak se tu už na první pohled ukazuje, že něco je tu naprosto převrácené na hlavu.

3. Fenomén odcizení

Termín „odcizení“ sice není přímo uveden pod oním v úvodu použitým slovníkovým heslem „kapitalismus“; přesto je bezpodmínečně nutno ho zmínit, neboť označuje jeden z klíčových znaků kapitalismu, respektive jeden z klíčových momentů kritiky kapitalismu.

Ani tady ovšem není nijak snadné rozpoznat, v jakém konkrétním smyslu Marx tento pojem definoval respektive používal. Bezprostředně vzato jsme si jeho nejobecnější význam vlastně už uvedli: je to ten stav, kdy člověk-pracovník, tedy bezprostřední výrobce hodnot, je za podmínek kapitalismu ze své primární pozice odsunut do pozice sekundární, závislé. Člověk-pracovník tedy vytváří určitý produkt, který by mu měl sloužit, měl by mu být užitečný, měl by zabezpečovat možnosti jeho žití a přežití – ale za podmínek soukromého přivlastňování se tento stav výrobce – produkt naprosto převrací, člověk se stává zcela závislým na svém vlastním produktu, na tom jakými silami je tento produkt ovládán podle zákonitostí zbožního trhu. Tyto síly, tyto tržní mechanismy se vymykají jak z možnosti ovládání samotným člověkem-výrobcem, tak ale i jeho pochopení; vystupují proti němu jako osamostatněná, cizí síla a moc. A stejně jako jsou mu cizí tyto síly a mechanismy trhu, tak stejně tak je mu odcizený i samotný produkt jeho vlastních rukou, který se na tomto trhu z užitečného předmětu spotřeby metamorfuje do podoby čistě tržního objektu, kde rozhodujícím faktorem není jeho užitečnost pro člověka, nýbrž výhradně jeho schopnost generovat kapitalistovi jeho zisk.

Člověk-originální výrobce tedy svýma vlastníma rukama vytvoří určitý produkt, který má takovou či onakou užitnou hodnotu, do kterého on sám vložil určité množství jeho vlastní práce – ale nikdy si nemůže být předem jistý, že tato jeho práce bude uznána trhem, respektive v jaké míře. Na rozdíl od onoho individuálního výrobce z dřívějších dob, který svou prací vytvořil určitý produkt a mohl se bezprostředně spolehnout na to že tento produkt mu bude sloužit k jeho prospěchu, za podmínek kapitalistického trhu se mu kdykoli může stát, že mu tento anonymní, odcizený trh sdělí: „Celá tvá práce byla k ničemu; tvůj produkt, výsledek práce tvých rukou nebyl trhem uznán jako obchodně realizovatelný, a proto skončí na hromadě odpadu! To že jsi poctivě pracoval nikoho nezajímá; na (kapitalistickém) trhu nerozhoduje práce ani užitek, nýbrž pouze a jedině zisk!“

———————————————————————————-

Tímto je tedy možno uzavřít naše prvotní pojednání o kapitalismu; o jeho podstatě, o jeho principiálně ahumánním charakteru, jakož i o tom, proč a z jakých důvodů otcové marxistické teorie tento kapitalismus podrobili zásadní kritice, s cílem vytvořit společenské uspořádání zcela zásadně jiné. Takové, kde bude odstraněn

– třídně antagonistický charakter společnosti
– stav vykořisťování, přivlastňování si nadhodnoty jednou třídou na úkor třídy druhé
– diskrepance mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování
– stav odcizení mezi člověkem a jeho vlastním produktem.

Kde místo toho bude nastolena společnost sociálně homogenní, kde všichni lidé budou spojeni společnou prací na společném díle. Kde produkty lidských rukou budou sloužit člověku, a celá společenská produkce bude mít jediný účel: být základnou pro neustálý vzrůst kvality lidského života, pro neustálý rozvoj všech humánních potenciálů a možností lidské bytosti.

Dokončení

266 komentářů u „Co je kapitalismus? II.“

  1. Věříte aspoň, že Duch svatý může člověku dát obrovskou sílu? Nemyslím zrovna tělesnou sílu, ale spíš vnitřní sílu. Nedávno jsem našla v knize Anselma Grüna tento citát vztahující se k adventní době:
    „Lucie, nositelka světla zahání temnotu. Světlo, které ji ozařuje, je podle legendy Duch svatý. Osvětluje ji zevnitř a dodává jí takovou sílu, že s ní nikdo nedokáže hnout z místa. Toto je krásný obraz lidské individuace. Jsme-li osvíceni Duchem svatým, pak z nás vychází světlo do našeho okolí.“🔥

  2. Tak můžete jeden z těch mých stejných komentářů smazat, pane Poláčku. Diskusní příspěvky se bohužel natolik opožďují, že to pak vypadá, jako by se ztratily.

  3. „‚Nesení kříže spolu s Ježíšem‘ si vymysleli pozdější křesťané.“

    Pane Poláčku, obávám se, že Vám vůbec nerozumím. Co by na tom vlastně mělo být špatného, že „nesení kříže spolu s Ježíšem“ si vymysleli pozdější křesťané? Filozofii si zase třeba vymysleli filozofové…

  4. K těm údajně „férovým podmínkám“ mám jednu aktualitu. V dnešním Salonu (Právo) je článek, jehož autor se zabývá důsledky tzv. „Bosmanova rozsudku“ pro evropský fotbal. Tehdy (je to nějaké půl století) došlo k přelomovému rozhodnutí evropského soudu, kterým bylo zrušeno tehdejší omezení, že v jednom fotbalovém klubu mohou působit pouze tři cizinci. Hraní fotbalu bylo tímto prohlášeno prostě za „pracovní činnost“ – a toto omezení by odporovalo evropským úmluvám o svobodné volbě zaměstnání v rámci EU (tehdy ještě EHS).

    Co to má co společného s naším tématem? – Autor článku konstatuje: na jedné straně tím hráči získali svou smluvní svobodu; ale na straně druhé to vedlo k tomu, že reálné šance na vítězství v evropských klubových soutěžích má jenom už uzavřený okruh těch největších a nejbohatších klubů. Jestliže dříve mohly ještě zvítězit i kluby z malých, dokonce východoevropských zemí jako Steaua Bukurešť nebo Červená hvězda Bělehrad, když měli k dispozici generaci kvalitních domácích hráčů, dneska by už takové hráče dávno vykoupily velké a bohaté kluby.

    Zkrátka: tato „férová pravidla“ ve skutečnosti nakonec naprosto zvýhodňují jenom ty bohaté. A co platí ve fotbale, to asi bude analogicky platit i jinde.

  5. Paní Hájková, co se opožděného objevování napsaných komentářů týče, zdá se že trochu pomáhá kliknout na symbol „Obnovit stránku“ v řídící liště internetového prohlížeče. A potom znovu vyvolat hlavní stránku HD.

    Zjistil jsem totiž že když sám napíšu nějaký komentář, a ten se mi neobjeví, že ho pak najdu už uložený v seznamu komentářů – jenom se holt neobjeví tam, kde by měl. Takže ten proces s „obnovením stránky“ někdy pomůže ho jaksi „vytáhnout“ z onoho úložiště ven.

  6. Co se toho – údajného – výroku Ježíše týče, tady bych si opravdu velice mnoho vsadil na to, že je to výrok neautentický, nýbrž vložený mu do úst až pozdější křesťanskou tradicí.

  7. Otázka je, paní Hájková, jestli tu „obrovskou sílu“ člověku dává opravdu Duch svatý sám – anebo ale vnitřní p ř e s v ě d č e n í dotyčného člověka, že v něm působí Duch svatý.

    Vnitřní přesvědčení může mít skutečně dramatické projevy, a to dokonce i čistě fyzické. Zjistilo se například u sportovců, že pozitivní motivace (tj. vsugerování si vlastní nepřemožitelnosti) zvyšuje jejich výkon tuším snad až o dvacet procent!

  8. Špatného na tom pozdějším původu „nesení kříže“ není ovšem nic, pane Nusharte. Ovšem není pak možno tvrdit, že se tím vytváří nějaká „jednota s Ježíšem“, respektive že se tak jedná na jeho přímý popud, když on o něčem takovém sám vůbec nic nemohl vědět.

  9. Pane Poláčku, papež (i jiní církevní představitelé) tvrdí, že kandidáti na kněžství nebo ti, co se rozhodli pro řeholní život, mají k této profesi povolání od Boha, respektive od Ježíše (protože to je v podstatě totéž). Tedy že Bůh sám jim vnuknul myšlenku stát se knězem. Jestliže Bůh neexistuje (ani Ježíš), kdo je tedy ke kněžství/řeholnictví povolal? Papež si to Boží povolání vymyslel?

  10. Je celkem dobře známo, že v počátcích křesťanství se uctívání kříže (ani zobrazování Ježíšova ukřižování) nepraktikovalo. Teprve po zrušení tohoto druhu popravy (právě v souvislosti se postátněním nového náboženství) byly pro obé vytvořeny předpoklady. Co ale nesení kříže spolu s Ježíšem?

    Jak z pramenů víme, ukřižování bylo vykonáváno leckdy masově. Někdy byly silnice za městem doslova lemovány kříži místo stromy. Nepletu-li se, je zachováno, že podél Via Appia bylo takto jednorázově ukřižováno tuším 6000 rebelů a jinde ještě více. Úsloví, že „každý si nese svůj kříž“, by v tom čase neznělo nikterak alegoricky. Lidé tedy mohli s Ježíšem soucítit, ale podobně jako později v případě jeho matky, jež přišla o syna, byl konkrétní tragický úděl, o němž vznikly dalece nejrozšířenější texty doby, vlastně celkem všední realitou.

    Když je řeč o nesení Ježíšova kříže, je asi třeba brát toto v úvahu.

  11. Pan Poláček si tedy myslí, že člověk může mít vnitřní sílu, protože došel ke klamnému přesvědčení, že v něm působí Duch svatý.
    Křesťané si myslí, že proto, aby v nich Duch svatý mohl skutečně působit, musí „ukřižovat“ svou hříšnou přirozenost.

  12. Z hlediska nezúčastněného pozorovatele je to jedno, paní Hájková.

  13. „‚Nesení kříže spolu s Ježíšem‘ si vymysleli pozdější křesťané.“

    Zde, pane Poláčku, nejde o autenticitu VÝROKU, ale o autenticitu VZTAHU k bližnímu.

    Do symbolu „nesení kříže s Ježíšem“ si můžete promítnout „nesení utrpení s člověkem“, se kterým Vás osud náhodou svede zrovna dohromady.

    [Bylo by opravdu bláznivé tvrdit, že historický Ježíš se stavěl proti „nesení kříže spolu s trpícím člověkem“, že byl pouhý MRAVOKÁRCE, že byl PROTI POMOCI trpícím lidem a že opak (tedy to „nesení kříže“ spolu s trpícím) mu byl podsunut pozdějšími křesťany. To je absurdita.]

    Tou pomocí člověku v utrpení je pak samotné navázání autentického vztahu s ním… (v tom přímém, nepřeneseném smyslu – tedy v tom konkrétním případě Ježíše navázání vztahu i s tím, kdo je ostatními lidmi odsouzen)…

    [Domnívám se, paní Hájková, že není nutné pravdivě poznávat, kdo vlastně trpí, že je možné mít prostě jistotu, že „nesení kříže spolu s někým“ nevyvolá žádné další utrpení u nikoho jiného – že například například návštěva u nemocného či ošetření zraněného žádné utrpení u nikoho dalšího nevyvolá.]

    … „autentického“ vztahu ve smyslu vztahu „přijímajícího“ (přijímajícího pokud možno bezpodmínečně) – to například znamená vztah nesoudící, nesoudící, zda si dotyčný člověk svoje utrpení zaslouží. Soud je nahrazen přijetím podílu na společném nesení jeho utrpení. (Soudící – a k dodržování mravního kánonu („zákona“) přinucující autorita („farizej“) je nahrazena bližním, který mi pomáhá v mém utrpení a nese tím na sobě (ze své vlastní svobodné vůle) i mé viny.

    Pomocí člověku v utrpení je tedy – podle mě – navázání autentického vztahu s ním (v tom výše popsaném smyslu). Pomocí (ani navázáním vztahu) naopak není – s nadsázkou řečeno – sepsání díla „Jak správně (bezbolestně) nosit kříž“, kde se ve dvanácté kapitole budeme zabývat i technicky propracovaným stylem pomoci při jeho společném nesení (aby odsouzenec pak mohl být na kříži ještě dlouho fit) a druhý díl knihy pak nastíní koncept systému, ve kterém by už kříže byly dočista vymýceny (a pro jistotu i zakázány).

    Jinými slovy řečeno, jsem-li na lodi a vidím topícího se člověka je třeba ho zachránit. Pomocí topícím se lidem ale není vytvoření koncepce, která bude utonulé produkovat.

  14. KDO POVOLÁVÁ?

    To je opravdu zajímavá otázka, paní Hájková. Při bližším pohledu to s tím „povoláním od Ducha svatého“ ovšem není nikterak jednoduché.

    Například takový Descartes se ke konstruování své racionalistické metody myšlení (které nakonec bylo jedním z klíčových zdrojů osvícenského ateismu) cítil být povolán samotným Bohem! On sám v tom ještě nespatřoval žádný protiklad; ale jak se později ukázalo, právě tohle se ukázalo být zdrojem velkého oslabení víry v Boha. – Že by tedy opravdu sám Bůh někoho inspiroval k připravení půdy pro ateismus?…

    Křesťanští vládci se cítili být „povoláni Bohem“ k tomu aby podnikali křížové výpravy proti islámu; ovšem stejně tak islámští vládcové se svým vlastním Bohem cítili být povoláni ke svaté povinnosti bojovat proti „nevěřícím“ (ke kterém de facto počítali i křesťany, ačkoli je na druhé strany uznávali jako „lid s Písmem“). Kterážto situace s „Božím povoláním“ k vražednému boji je pak ještě o to propletenější, že ve skutečnosti se jak křesťané, tak i muslimové odvolávali na toho samého Boha!! Že by tedy tento jediný Bůh své ovečky sám povolával k bratrovražedným bojům?…

    Takže se zdá, že když bychom opravdu chtěli vycházet z toho, že iniciativa k tomuto „povolání“ skutečně vychází od Boha respektive Ducha svatého, že se tím dostáváme do značně neřešitelných aporií. Zkusme se tedy na celou věc podívat raději z opačné strany.

    Je nepochybnou skutečností, že člověk dokáže prožívat hluboký a intenzivní pocit toho, že on sám osobně je předurčen, způsobilý, povolán, či přímo vyvolen k vykonání nějakého velkého, či dokonce světodějného počinu. Takovýto pocit prožívali zřejmě všichni velcí náboženští zvěstovatelé, proroci, vizionáři; ale stejně tak i světští aktéři, například takový Napoleon se zřejmě cítil být povolán k tomu, aby (nejen) dobyl Evropu, čistě vojenskou mocí, nýbrž aby ji z přežilého feudalismu vyvedl k moderní občanské společnosti.

    A tak dále a tak dále. Zopakujme si tedy: lidská mysl má dozajista schopnost zažít tento krajně intenzivní pocit vlastního povolání k vyšším úkolům, vlastní vyvolenosti k jejich provedení.

    Toto je tedy první zjištění v řetězci našich úvah. Zeptejme se ale dále: o d k u d se vlastně v lidské mysli bere tato schopnost, tato uzpůsobenost? Jestliže je lidský mozek vybaven touto vlastností, pak to asi bude mít nějakou příčinu. Evoluce jen zřídka nechává vzniknout (respektive dlouhodobě se udržet) něčemu, co by nemělo žádnou přínosnou funkci. Otázka tedy zní, jakou funkci v minulosti měla (a ovšem stále ještě má) tato funkce lidského mozku?

    Odpověď pak už není až tak příliš složitá. Je to analogicky něco podobného, jako dejme tomu s automobily. Pro běžný silniční provoz jsou optimálním dopravním prostředkem automobily univerzální, tedy vybavené víceméně rovnoměrně pro všechny dopravní situace. Vedle toho ovšem existují ještě i automobily závodní: vysoce specializované, které jsou celou svou konstrukcí uzpůsobené pro jediné: dosahovat co nejvyšších rychlostí, dostat se k danému cíli co nejrychleji. Tato jejich úzká specializace má ovšem svou cenu: je z nich odstraněno prakticky všechno to, co by je činilo způsobilými pro účast na běžném silničním provozu.

    No, a tím už se dostáváme k vysvětlení celé záležitosti. I pro lidské společenství samotné je evolučně naprosto optimální ten stav, kdy naprostá většina populace jsou oni „univerzálové“, kteří jezdí víceméně podle daných pravidel na k danému účelu vymezených komunikacích. Kdy ale stejně tak na straně druhé existuje úzká skupina velice vyhraněných „specialistů“, kteří opustí tyto předem vytyčené cesty a silnice, a kteří veškerou svou životní energii orientují jedním jediným směrem: k nalezení zcela nových cest, a k dosažení zcela nových cílů.

    No a aby veškerá jejich životní energie byla zaměřena, fokusována právě jenom k tomu jedinému cíli, pak prostředkem k tomu je právě tento jejich pocit osobního povolání, jejich vyvolenosti. Oni se samozřejmě cítí být takto povoláni svým samotným cílem, tedy něčím co stojí mimo nich samých; ale bezprostředně vzato jedná se jenom o jejich vlastní, čistě niterný pocit či stav.

    ——————————–

    Tímto konstatováním by bylo možno celou tuto úvahu ukončit; a podle všeho by se jednalo o výklad dané záležitosti z hlediska čistě racionálního správný a nepochybný. Jenže – kdybychom skutečně skončili už tady, něco velmi podstatného by se nám tu ztratilo.

    To celé by pak totiž směřovalo k tomu, že se nakonec nejedná o nic více, nežli o nějakou čistě vnitřní, psychologickou záležitost, ne-li dokonce přímo o nějakou osobnostní odchylku. Ono to tak sice – opět z čistě racionálního respektive racionalistického hlediska – opravdu může být; ale to je jenom jedna stránka věci. Druhá stránka věci je to, že ono tady o p r a v d u je přítomno něco, co volá.

    Vezměme si relativně neutrální případ, tedy onoho zmíněného Napoleona. Který se zřejmě cítil být skutečně osobně povolán k tomu, vytvořit (sjednocenou) moderní Evropu. Ovšem: toto poslání či povolání bylo v jeho osobně neoddělitelně spojeno s jeho ryze osobními ambicemi, s jeho neuhasitelnou touhou po slávě a moci velkého imperátora.

    Ovšem: z opačné strany nahlíženo to v oné době byla skutečně samotná E v r o p a, která přímo volala po svém modernizátorovi! Byla to Evropa sama, která ve svém vnitřním vývoji dospěla tak daleko, že už byla nazrálá pro revoluci, pro zásadní přerod z éry feudalismu směrem k občanské společnosti. Nebylo to tedy v žádném případě tak, že Napoleon by si sám nějak vymyslel toto své „poslání“ či „povolání“; to poslání, to volání tady už čistě objektivně bylo, a Napoleon byl pak tím, kdo toto povolání vyslyšel, kdo se ukázal být dostatečně silný a energický k tomu, toto dílo provést. Sice byl nakonec poražen, jeho projekt sjednocené občansky svobodné a moderní Evropy byl zadupán vlnou reakce (v našich zemích metternichovským a bachovským policejním státem); nicméně samotná idea občanské svobody a rovnosti se už natrvalo pohřbít nedala, a po čase znovu nastoupila svou novou, tentokrát už definitivně vítěznou cestu.

    A nejinak nežli u Napoleona bylo a je tomu i v dalších případech. Samozřejmě: velmi mnoho z oněch proroků se může mýlit, jsou to skutečně samozvanci, hlásající pouze zmatené vizionářské bludy; ale přesto dochází v běhu dějin ke klíčovým, přelomovým momentům, kdy je to chod světa sám, kdo volá ty, kdo budou schopni provést toto přelomové dílo. Takových, kteří k tomu skutečně mají dostatečný potenciál, dostatečné schopnosti a dostatečné odhodlání, bylo a vždy bude jen velice málo; svou trvalou platnost má biblické „je mnoho povolaných, ale málo vyvolených“. Nicméně nakonec se vždy najde někdo, kdo dokoná tento čin, který chod a řád světa pozvedne na zcela novou, vyšší úroveň.

    K uskutečnění tohoto díla je tedy vždy zapotřebí, aby se sešly obě strany: jak samotné „volání světa“, tak i přesvědčení o vlastním povolání od toho či onoho výjimečného („specializovaného“) jedince. Anebo jak konstatoval Marx: k úspěšné revoluci je vždy zapotřebí současné přítomnosti jak jejích objektivních, tak ale i subjektivních podmínek.

  15. To je velmi případná poznámka, pane Horáku. Sice na straně jedné už Pavel z Tarsu vyhlašoval, že křesťané „věří v Kříž“; ale na straně druhé je fakt, že v počátcích křesťanství toto naprosto nepoužívalo symbol kříže (ten naopak tehdy platil jako symbol Ježíšovy porážky!), nýbrž symbolů jiných, především znamení ryby, pak staurogramu a Kristova monogramu. Symbol kříže vešel v užívání až od 3. století, čili až o mnoho později.

    K trestu ukřižováním je ale nutno podotknout ještě i jednu dost málo známou okolnost, že toto bylo v římském trestním právu přípustné jenom pro velice málo specifických případů. Vlastně jenom pro rebely, buďto pro otroky kteří se pozvedli proti svému pánu, anebo pro neřímské národy. Takže například ta ukřižování na Via Appia které zmínil pan Horák, to bylo po potlačení Spartakova povstání otroků. A když v roce 4 př.n.l. došlo po smrti panovníka Herodese v Palestině k nepokojům, tak místodržící Publius Quinctilius Varus nechal ukřižovat 2 000 Židů. Takže když pak místodržící Pilatus nechal ukřižovat Ježíše, bylo to plně v této tradici, respektive v rámci této trestněprávní normy: Pilát Ježíše považoval zřejmě za pretendenta na vládce, čili přinejmenším potenciálně za rebela proti císaři.

    Kdyby ovšem Ježíš měl římské občanství (jako Pavel), pak by se mu trest ukřižováním nehrozil. A křesťanství by pak přišlo o svůj hlavní symbol. Neboť Ježíš by pak s největší pravděpodobností byl oběšen.

    Předpokládejme ale, že křesťanství by proto ještě nezačalo uctívat šibenici.

  16. Nevím, jestli je kříž jakožto symbol křesťany tak všeobecně uctívaný. Četla jsem vyjádření nějakého významného kněze, že v Indii by křesťané s Ježíšem na kříži nepochodili. Indové by v tom totiž viděli symbol smrti a ne symbol vzkříšení a věčného života. Tam prý se zobrazuje vzkříšený Ježíš, který má kříž už za zády.
    Evangelíci nebo husité, myslím, dávají přednost symbolu kalicha před symbolem kříže.
    Kříž měl podle mého názoru hluboký symbolický význam už před křesťanstvím.
    V křesťanství je však důležitá návaznost na Starý zákon. Křesťané v něm spatřovali souvislost například s Mojžíšovým hadem na holi, na něhož se člověk uštknutý hadem podíval a nezemřel. Hůl je dřevěná, had je symbol hříchu. Ježíš na dřevě kříže vzal na sebe cizí lidské hříchy (stal se tím hadem) a sprovodil je tím ze světa. Nevím, zda jsem to vyjádřila přesně, ale takových souvislostí je víc. Ježíš svým ukřižováním a vzkříšením prostě navazuje na Starý zákon.

  17. Pane Nusharte, Váš výklad o „bezpodmínečně sdíleném utrpení“ by mohl být sám o sobě zcela správný a přesvědčivý; kdyby nebylo té okolnosti, že tam kde Vy sám byste toto „bezpodmínečné sdílení“ měl projevit v praxi, si okamžitě kladete podmínku. A je jedno jakou; nějaká ta podmínka či okolnost jak se vyvázat z této své – křesťanské – povinnosti se vždycky najde. Ostatně, právě toto Ježíš znovu a znovu vytýkal farizejům.

  18. No ano, paní Hájková, křesťanský kříž samozřejmě postupem času obdržel svou vlastní symboliku. Svislý trám má vyjadřovat spojení mezi Bohem a člověkem, příčný trám spojení mezi lidmi navzájem.

    Ovšem jestli při vzniku této křesťanské symboliky opravdu hrála svou roli židovská symbolika s Mojžíšovou holí – nevím, připadá mi to přece jenom trochu uměle vytvořené spojení. Ale k tomu nechci dávat žádný definitivní soud, natolik nejsem znalcem věci.

    Co je ale opravdu nemálo zajímavé: znamení kříže mělo svou kultovní symboliku už dávno předtím, dokonce i v nejstarších dějinách lidstva, jak prokazují archeologické nálezy, a vrypy do skalních stěn v nejstarších lidmi obývaných jeskyních v Evropě. Někdo v tom spatřuje jakousi všeobecnou religiózní světovou formuli; ovšem bylo by také možno uvažovat o tom, že tyto dva o sobě jednoduché elementy – svislice a horizontála – se samy nabízejí jako základní kultické formy.

  19. No ano, pane Poláčku, kladu si „podmínku“, že vytvoření koncepce a následné sepsání příručky „Jak správně nosit kříž“ prostě není „nesení kříže“.

    Domníváte se, že pokud někdo nesouhlasí s tou příručkou… 😇

  20. „… právě toto Ježíš znovu a znovu vytýkal farizejům.“

    Ježíš vytýkal farizeům právě to, že se pořád chtějí řídit jen „příručkou“.

  21. No, nemohu, pane Poláčku přece schvalovat „příručku“ (koncept morálky), jejíž obsah je v rozporu s mým svědomím. To bych pak byl pokrytec, který ji schvaluje proto, aby byl v určité společnosti považován za správného, spravedlivého, či prostě nějak dokonalejšího a lepšího člověka.

  22. Jak odkazuje historickými fakty pan Horák, utrpení smrtí na kříži…i jiná utrpení nebyla vzácností ani alegorií, nejsou nyní a nebudou v blízkém budoucnu. Vnímám Ježíšův obrat a pomoc v té výzvě: VEZMI (svá utrpení) a následuj…
    Nezní mi to nijak mysticky nebo magicky, je to prostě „jen“ povzbuzení k odvaze důvěřovat a sdílet. Namísto „přirozené“ bláhové snahy zbavit se svého kříže naložením jinému člověku.

    (Myslím že ani není bohužel reálná „podmínka“, že by obrat ke vzetí a spolunesení svých utrpení neměl vést k jeho narůstu. Můžeme jen doufat jen v jeho ulehčení-proměnu. Pro ilustraci navrhuji četbu knihy Šúsaku Endó: Mlčení)

  23. Pane Nusharte (Jiří), Váš přístup k migrantům je asi takový, jako kdyby Ježíš prohlásil: „Podporujte chudé – ale na straně druhé nechci zavést žádný systém, který by produkoval socky!“

    Pane Nusharte, pochopte – a přiznejte – už konečně jednou, že Ježíšovy výzvy k pomoci bližním byly absolutní, a bezpodmínečné. Buďto se tedy chcete opravdu přihlásit k Ježíšovi, anebo ale si chcete klást své podmínky a výhrady. Ale obojí zároveň není možné.

  24. Pane Poláčku, podsouváte mi něco jiného, než co jsem ve skutečnosti řekl.

  25. Nesouhlas s Vaším konceptem pomoci (nesouhlas s „příručkou“) není odmítnutím pomoci.

  26. Vlastně, pane Poláčku, máte asi pravdu – souhlasím s Vaším tvrzením o mé osobě a na Vámi uvedeném případném Ježíšově výroku bych vlastně nic divného neviděl.

    Proč by tedy koneckonců Ježíš nemohl říct „… nechci zavést žádný systém, který by produkoval socky“?

    Podle mě by to nebylo v rozporu s jeho působením, domnívám se totiž, že Ježíš skutečně žádný „systém“ zavést nechtěl, tím méně systém, který by produkoval socky.

  27. Opakuji ještě jednou, pane Nusharte: Ježíšova nakázání k mravnímu jednání (tedy: pomoci potřebným) byla absolutní a bezpodmínečná. Cokoli jiného pak už by prostě nebyl Ježíš.

  28. Jako myslím, že jsou-li lidé „produkováni“, nikdy to není moc dobré.

  29. POMOC A TEORETIZOVÁNÍ O POMOCI

    Pane Poláčku, mluvím OBECNĚ [abychom se „nezasekli“ na nějakém kontroverzním tématu], mluvím obecně o tom, že nesouhlas s nějakým konceptem – tedy třeba „příručkou jak správně pomáhat“ (příručkou, kterou vytvoří nějací konkrétní lidé, mající svůj názor na to, co se rozumí „správnou pomocí“), že nesouhlas s touto „příručkou“ (konceptem, vytvořeným pro určité situace určitými konkrétními lidmi a nikoliv Ježíšem) není odmítnutím pomoci (nebo kladením si podmínek). (!!!)

    Pomoc není teoretizování (při teoretizování se můžeme lišit v názorech, ale neznamená to, že některý z nás odmítá poskytnout pomoc). Pomoc je přímý vztah! Vztah, ve kterém příjemce pomoci obvykle pozná, zda jde či nejde o pomoc. (Někdy to také poznat nemusí – například když jde o odbornou lékařskou pomoc. Člověk to nemusí poznat a může se mylně domnívat, že jde o pomoc, i když o pomoc nejde – například také při zneužití jeho psychické závislosti na dominantní osobě, nebo se naopak může mylně domnívat, že o pomoc nejde, i když o pomoc jde – například v případě nucené léčby jeho drogové závislosti.)

    My se zde tedy (například v tom konkrétním – kontroverzním – případě migrace) nepřeme o tom, zda někdo z nás pomoc odmítá poskytnout, přeme se o teoretický koncept, o SPRÁVNÝ ZPŮSOB POSKYTNUTÍ pomoci, (nikoliv o odmítnutí či neodmítnutí pomoci).

    Představte si třeba (jestli jste viděl Dietlův seriál Nemocnice na kraji města), že jeden z nás je doktor Cvach a druhý je primář Sova (třeba Vy). Cvach ani Sova neodmítá léčit pacienta – neodmítá poskytnout pomoc. Nejde tedy o odmítnutí pomoci, ale o to, že jeden z nich to zkazí – Cvach to prostě udělá blbě. Nemůžeme ale říct, že by nechtěl pomoci… (Důležité v tom seriálu je, že Cvach to pak o sobě ví – ví, že by tu operaci nezvládl. Někdo to o sobě ale vždycky vědět nemusí a ono se to pak třeba ukáže až v realitě -samo od sebe.)

  30. Pane Nusharte, Vaše argumenty by skutečně mohly platit – z čistě věcného hlediska.

    Jenže – ono je za tím vždycky cítit něco úplně jiného. Abychom zůstali u Vašeho příkladu s „Nemocnicí na kraji města“, pak Váš přístup je asi takový, jako kdyby ředitel této nemocnice vyhlásil: „My tady máme jednoho doktora, který by případně mohl vykonávat špatně svou práci, a tedy být potenciálně nebezpečný pacientům. A tak my proto raději preventivně zavřeme všechny brány své nemocnice, a už sem dovnitř nepustíme ani jednoho jediného pacienta! Ušetříme si tak všechny případné problémy, a co se dál stane s těmi nemocnými, do toho nám už nic není!“

    Pane Nusharte, naprosto základní rozdíl je v tom, jestli n a p ř e d vyjádříme ochotu pomáhat všem potřebným, a teprve n á s l e d n ě začneme zkoumat jaké metody a postupy nejlépe vedou k danému cíli; anebo ale jestli všechno začneme selekcí mezi těmi, kterým pomáhat chceme a kterým ne.

  31. Ohledně té pomoci je třeba rozlišovat. My můžeme buď pomáhat osobně (a tady jsme limitováni našimi schopnostmi a možnostmi) nebo – a to je častější případ – volíme někoho, kdo bude pomáhat místo nás (volíme politiky, čili zástupce do různých orgánů státu, nebo vybíráme různé charitativní organizace, jimž pošleme peníze atd.) Tak vlastně pomáháme zprostředkovaně. A to je pak složitější.
    To není totéž jako být Cvachem nebo Sovou. Ale spíš jako volit Cvacha nebo Sovu.

  32. Ano, paní Hájková, o to asi opravdu jde.

    ——————–

    Já připomínám ještě jednou: ani já nejsem nijak proto, aby se pomáhalo naprosto bezhlavě, bez rozmyslu. Tím se opravdu může nakonec udělat leckdy více škody než užitku. Ale jde o základní princip, pro který se rozhodneme, který zvolíme.

  33. Pane Poláčku, když tedy přistoupím na ten určitý posun s „Nemocnicí na konci roku“…

    [v tom mém původním přirovnání není totiž pacient, přijímaný do nemocnice, tím migrantem, přijímaným Evropy],

    … pak je tedy migrant pacientem, přijatým k léčbě v naší (západní liberální) „Civilizaci na konci světa“. Vy ovšem tento náš vyprázdněný konzumní způsob života („léčebný režim“) soustavně velmi tvrdě kritizujetete. Proč by tedy poskytnutí něčeho, co není správné (poskytnutí tohoto vyprázdněného konzumního způsobu života jakožto „léčebného režimu pro chudé“) mělo být pomocí? Nejde nakonec jen o implantaci západního konzumního hodnotového žebříčku do původně univerzálního „pojmu pomoci“? Implantaci vyprázdněných konzumních hodnot, „nenuceně vnucovaných“ někomu, kdo „vědomě neví“, že o tyto konzumní hodnoty ve skutečnosti nestojí – jde za nimi jako noční motýl za světlem horké žárovky, a tento rozpor mezi spalujícím konzumem lákavé „žárovky“ – a podvědomě v člověku zafixovanou touhou po smysluplných hodnotách života v intencích starých kulturních modelů – tento rozpor mezi vědomou touhou po konzumu a potlačovanou touhou po smyslu pak vyúsťuje v agresi proti konzumní společnosti…

  34. Agrese proti agresi je přirozeným kulturním projevem společnosti, která je schopná nabídnout pouze opětovné zjištění, že tento způsob pokusu o civilizační pokrok je pouhým pokračováním předešlých troskotání.

  35. Tipuji, že agrese nočního motýla proti žárovce skončí vítězstvím žárovky do temné gomory. (Dnes už většina lidí možná nemá páru, jak se dříve vyvolávaly fotky…)

  36. Pokud už chceme pod článkem „Co je kapitalismus“ diskutovat o migraci a přijímání uprchlíků, pak bych se přimlouval, abychom tak činili především co se týče záležitosti samé. Jinak se asi pohnout z místa nedá. Uvedu zde pro případ trochu namátkou šest konkrétních otázek.

    1. Komu je třeba poskytnout azyl v každém případě?
    2. Jak se zachovat vůči lidem „stržených migrační vlnou“?
    3. Nakolik respektovat mínění lidí a nakolik zájem podnikatelů při zaměstnávání cizinců (mimo EU)? Jak se při tom stavět k vysoko kvalifikované a jak k nekvalifikované zahraniční „pracovní síle“?
    4. Jak vhodně začlenit nově příchozí do společnosti? Jak se postavit k jejich podnikatelským (či podnikaveckým) ambicím?
    5. Jak se dívat na právo cizinců dostat se do konkrétní země a třeba i města, jež je jejich cílem.
    6. Jak se efektivně vypořádat s vykořisťováním cizinců domácími, či cizineckými skupinami. Jak s následnou ztrátou iluzí a posléze vznikem neloajality u nově příchozích?

  37. Pan Nushart se ptá, proč by poskytnutí něčeho, co není úplně ideální /poskytnutí vyprázdněného konzumního způsobu života/ mělo být pomocí.
    Možná, že má odpověď se může zdát patetická, ale když je na jedné misce vah utrpení a smrt a na druhé život /bez přívlastků/, pak mi příklon k té druhé misce říká, že to pomoc je.

  38. Utrpení a smrt? Na poskytování azylu pro uprchlíky se, paní Zemanová, nejspíše shodneme. Řeč je ale myslím všeobecně o migraci a o našich postojích k ní. Docela důležitým se mi zdá být také vliv převládajícího evropského postoje k migraci – jeho vliv na postavení uprchlíků i na situaci (například bezpečnostní) ve zdrojových zemích migrace.

  39. Představme si, paní Zemanová, hypotetickou situaci: Je jaro roku 1938 a z Německa se do Československa proudí desetitisíce a statisíce uprchlíků, kterým tam hrozí utrpení a smrt…

  40. Připomněl bych dále osudy lidí, kteří k nám v období první republiky uprchli před krutostmi bolševismu a po roce 1945 byli odvlečeni do sovětských gulagů.

  41. Musíme si ovšem – třeba k tomu prvnímu příkladu z roku 1938 – přimyslet i ten nálehavý morální apel: „Jsme povinni přijmout všechny kteří přijdou, všechny bez rozdílu!“

  42. Takový „morální apel“ by v roce 1938 samozřejmě spolehlivě obrátil veřejné mínění i proti prchajícím a na životě skutečně ohroženým německým antifašistům.

  43. Pane Nusharte, v zásadě za mě odpověděla už paní Zemanová. – Ano, život v našem „prvním světě“ není nijakým rájem (český emigrant ve Švýcarsku, režisér Bernard Šafařík ostatně svého času na toto téma natočil velmi demaskující film, s názvem „Chladný ráj“); a mnozí příchozí při osobní konfrontací s tímto „chladným rájem“ zakouší hluboké zklamání. Ale to všechno nic nemění na tom, že stále ještě to pro velkou část z nich znamená jedinou možnost osobní záchrany.

    ————————————

    Ostatně, pane Nusharte, kdo žádá, aby byli přijímáni „všichni migranti bez rozdílu“?!… Pokud opravdu chcete vést racionální diskusi na dané téma, pak byste se v prvé řadě měl zdržet takto demagogických tvrzení. Už jsem Vám jednou vysvětlil, že v současné době jsou do států tohoto „prvního světa“ v naprosté většině přijímáni pouze ti, kdo mají nárok na azyl, případně z jiných humanitárních důvodů. Jediným dalším motivem je pak získávání kvalifikovaných pracovníků pro domácí ekonomiku, když tato z nedostatku vlastní, domácí populace není schopna generovat dostatečný zisk. – Čímž je zároveň dána i určitá odpověď na pochybnost pana Horáka, zda tato diskuse vůbec nějak souvisí s tématem kapitalismu. 😉

  44. Ostatně, pane Nusharte, československá „Druhá republika“ namnoze odmítala poskytnout azyl uprchlíkům z Třetí říše; a dokonce násilně zpět deportovala celé vlaky se Židy, kteří zde už byli! Jaký byl jejich další osud, je možno si snadno domyslet.

  45. KAM S NIMI?

    Ano, pane Horáku, máte pravdu v tom že na téma migrace – když už se stále znovu vrací, i při zcela nevhodných a nepatřičných souvislostech – by bylo vlastně zapotřebí otevřít celé nové diskusní vlákno, to jest napsat o tom samostatný text.

    Já bych to snad dokonce i udělal; ale v současné době se musím zcela věnovat jiným projektům, právě mám rozpracovanou mou recenzi J. Rychlíka o socialismu v Československu (bude z toho opět celý seriál), a hned potom chystám recenzi série článků P. Kužvarta na téma „reálný socialismus“.

    Takže se přece jenom omezím na odpověď v rámci běžné diskuse.

    Na úvod připomenu především tu skutečnost, jak velice zásadně (a relativně rychle) se názory na přípustnost či nepřípustnost migrace/imigrace může měnit. Ještě před nějakými dvěma desetiletími v Německu i ve vysokých (konzervativních) kruzích panoval nemalý odpor vůči migraci. Heslo znělo: „Německo není imigrační země!“ (Deutschland ist kein Einwanderungsland!)

    No – přešlo pár let, a tyto hlasy do značné míry utichly. Především kapitáni průmyslu (kteří přirozeně spíše inklinují k pravici) totiž zjistili, že se bez importu pracovních sil ze zahraničí prostě neobejdou. Natalita německých žen je natolik nízká, že je hluboko i pod hranicí pouhé reprodukce. Zkrátka: bez neustálého přílivu „čerstvých“ pracovních sil by německá ekonomika ve své výkonnosti padla prakticky o celé desítky procent. Stejně tak Německo jako celek by postupem času prostě a jednoduše vymíralo. Nezbylo tedy čistě objektivně nic jiného, nežli uchopit býka za rohy – a víceméně v tichosti připustit, že Německo ve skutečnosti už dávno je „Einwanderungsland“.

    A co je na tom zajímavé: Německo proto nepřestalo být Německem. Německo proto ani nezahynulo, ani neztratilo svou národní identitu.- Ano, Německo se stalo mnohem pestřejším, stalo se kosmopolitnějším; a je možno konstatovat, že mu to v mnohém ohledu nemálo prospělo. Příslovečný německý chlad se do nemalé míry „proteplil“ infuzí mentality jižanské, slovanské, africké…

    A vzpomínka druhá, čistě osobní. Pracoval jsem dlouhá léta ve filiálce velkého mezinárodního koncernu, kde (alespoň v naší produkční hale) více nežli polovinu osazenstva tvořili pracovníci zahraničního původu – od Afričanů a Syřanů přes Rusy až dokonce po jednoho Japonce. Ponechám teď stranou skutečnost, že kdyby rázem měli zmizet všichni tito „přivandrovalci“, tak by se provoz této firmy prakticky naprosto zhroutil. Jde teď o něco jiného: kdyby se teď opravdu měla začít dělat nějaká „selekce“, koho z těchto cizinců ponechat a koho vykázat, pak – koho z nich tedy vyexpedovat do země jeho původu? Snad tuto mladou Etiopanku, s až dechberoucí krásou, vždy se tak neuvěřitelně mile a přátelsky usmívající?… Anebo její krajanku, taktéž mladou atraktivní ženu, ovšem na rozdíl od prvé se spíše provokativním způsobem její ženskosti? Anebo toho mladého Turka, který uměl sotva pár německých slov, ale kdykoli mě spatřil že mám nějaký problém v práci, okamžitě přiskočil a zcela ochotně mi pomohl, ačkoli k tomu žádným způsobem nebyl povinen? Nebo vykázat tu mladou Syřanku, stejně tak neustále milou a přátelskou jako ona Etiopanka? Anebo poslat domů sympatického a přátelského mladého vedoucího večerní směny, původem z Chorvatska (neboť to byl ovšem také imigrant)?…

    Zkrátka: ono je asi opravdu ze všeho nejspíše zapotřebí naprosto osobní vlastní zkušenosti, aby člověk definitivně poznal, že v lidském životě jsou opravdu mnohem důležitější zcela jiné věci, zcela jiné vlastnosti, nežli z jaké kdo pochází země a jakou má barvu kůže. Právě v pracovním procesu se lépe nežil kdekoli jinde pozná, kdo je doopravdy kdo; jaký má charakter, jaká je jeho skutečná vnitřní kvalita. (Ostatně: ze všeho nejraději bych ze země vykázal několik velice arogantních Němců, většinou působících ve vedoucích funkcích…)

  46. Pane Horáku, po tomto úvodu jsem chtěl víceméně paušálně zodpovědět Vaše otázky. Jenže po jejich opětovném přečtení jsem zjistil, že to takto paušálně není možné. Jsou to otázky příliš specifické, každá z nich vyžaduje zcela konkrétní odpověď. A to sice odpověď důkladnou.

    Zdá se tedy, že opravdu nezbývá nic jiného nežli na toto téma napsat samostatný text. Z uvedených důvodů se k tomu dostanu až někdy v příštím roce; ale pokud by jinak někdo měl zájem se tohoto tématu ujmout, pak je to samozřejmě bez dalšího možné.

  47. Myslím, pane Nusharte, že pokud se chcete bavit o migraci obecně, pak platí toto:
    Na usazení v cizí zemi není nárok. Je to na konkrétní zemi, jaké jsou její podmínky přijetí. Otázka, jak a jestli vůbec nějak pomáhat lidem, kteří dostali povolení k pobytu, je až druhotná. Mnoho zemí to řeší tak, že povolení je vydáno jen tomu, kdo pomoc nepotřebuje.
    Aby bylo jasno: Toto vše se samozřejmě týká osob, které nemají statut uprchlíka.

  48. Pane Poláčku, děkuji Vám za hezkou, byť částečnou, pro advent příhodnou odpověď. Musím říci, že jsem myslel spíš na pana Nusharta, jestli se mých otázek nechytí a neobjasní tak více své názory.

    Leckdy hledím na věc podobným pohledem jako Vy. Například, když na vesnici, kde mám „chalupu“, kupuji třeba v neděli odpoledne v místním krámku u ochotného a veselého vietnamského mladíka (a odpovídám stejným na jeho pozdrav „ahoj“). Vzpomenu si přitom na místního pana L., který tam prodával před 50 lety, byť už obchod nebyl jeho. Zároveň se však ptám sebe sama, zda by mi byl člověk „od Mekongu, u Labe či Vltavy stejně vítaný v kterékoli roli, v níž bych se s ním mohl setkat.

    Ono má totiž skoro všechno svou kritickou mez. Nemohu třeba říci, že vůbec nevnímám, jak za ono půlstoletí ubylo v „naší ulici“ místních a jsou tam samí „Pražáci“, jak říkala moje babička (jejíž jmenovci a vzdálení příbuzní bydleli kdysi v každém druhém domku). Zatím stále Pražáci, a ne třeba „Prištiňáci“ nebo „Niameyané“.

    Ještě v jedné věci bych měl jít „s barvou ven“. Růst hospodářství České republiky není věc, která by mi ležela zrovna na srdci. Spíše bych byl raději aspoň ekonomickému nerůstu.

    Tolik tedy zatím, aby bylo učiněno zadost upřímnosti i diskusnímu potenciálu příspěvku.

  49. „Pane Nusharte, kdo žádá, aby byli přijímáni ‚všichni migranti bez rozdílu‘?!… Pokud opravdu chcete vést racionální diskusi na dané téma, pak byste se v prvé řadě měl zdržet takto demagogických tvrzení…“

    ———————

    Pane Poláčku, to, „kdo žádá, aby byli přijímáni všichni migranti bez rozdílu“, lze dohledat v těch starých diskusích (i v článcích) na DR, počínaje rokem 2015. Divil jsem se tam tomu tehdy úplně stejně, jako se teď divíte Vy, a přesně jako Vy nyní – i já jsem tehdy považoval za nemožné vést racionální diskusi, pokud je demagogicky argumentováno, že „přijmout je třeba všechny“. Na podobnou argumentaci ve prospěch migrace jsem si tedy prostě již zvykl a snažím se vést tu diskusi i přesto – snažím se tyto argumenty vyvrátit. Jsem tedy rád, že se mi to již v tomto případě podařilo a že jsem Vás nakonec přesvědčil.

  50. Mám dojem, paní Zemanová, že v otázce migrace se tedy nyní již shodneme. Tytam jsou naše vlekoucí se rozpory, xenofobové jsou snad již nadobro pryč!

  51. Rozpory, pane Nusharte, se okamžitě vynoří, když narazíme na akutní problém, kde se střetává zákon a humanita. Třeba jak tvrdé metody a sankce může stát použít proti lidem, kteří s rodinami překročili jeho hranice, míří do třetí země a evidentně nemají šanci dostat azyl. Pro xenofoby je tuším naprosto nepřijatelné, že by se takoví lidé, zejména pokud jde o muslimy, mohli vyskytovat mimo přísnou detenci, než opustí zemi.
    Jistě bychom našli mnoho takových příkladů. Třeba povolení dlouhodobého pobytu lidem, kteří sice nemají nárok na azyl, ale jsou pro to individuální humanitární důvody /například ovdovělé ženy s dětmi/.

  52. Pane Nusharte, Deník Referendum je Deník Referendum, tady jste na jiné adrese, a v jiných diskusích. Ukažte mi jednoho jediného z přítomných, kdo by žádal „neomezenou migraci“. A za druhé: ani z diskusí na DR si nijak nevzpomínám, že by tam kde někdo něco takového požadoval. To jediné o co se tam jednalo bylo to, udílet právo pobytu p o t ř e b n ý m. Nikomu jinému. Samozřejmě že je možno diskutovat o tom kde jsou hranice potřebnosti; zda jenom a pouze přímé ohrožení na životě, anebo i něco jiného. Ale opravdu neznám nikoho (snad s výjimkou nějakých okrajových extrémistů), kdo by s vážnou tváří požadoval nekontrolované otevření hranic pro všechny.

  53. Ano, paní Hájková, ten článek A. Wagnerové jsem četl, chtěl jsem k tomu i připsat nějakou poznámku, jenže na DR už zase nefunguje vkládání komentářů.

    Chtěl jsem tam připsat, že autorka oné úvahy má sice ve všem naprostou pravdu; ale že by bylo zapotřebí ten fenomén „demokratického socialismu“ rozebrat ještě mnohem více do hloubky. Ono totiž nepostačí přihlásit se jenom k určitým – dozajista pozitivním – tradicím a hodnotám; ale je zapotřebí navíc i podrobně rozebrat, jaké jsou reálné možnosti uskutečnění takovéto ideje, jsou-li vůbec nějaké, a pokud ano co je pro to nutno udělat, jaké pro to vytvořit objektivní podmínky.

  54. „Ale opravdu neznám nikoho (snad s výjimkou nějakých okrajových extrémistů), kdo by s vážnou tváří požadoval nekontrolované otevření hranic pro všechny.“

    ——————

    „Vědci doporučují otevřít hranice“, pane Poláčku, (s vážnou tváří doporučují nekontrolované otevření hranic pro všechny), třeba zrovna ti francouzští z CNRS (možná je mezi nimi nějaký učitel).

    https://denikreferendum.cz/clanek/20932-vedci-doporucuji-otevrit-hranice

  55. Tak především, pane Nusharte, v daném případě bych skutečně napřed musel znát originální text oné zmíněné studie francouzských vědců. Z toho (sumárního) textu pod tím linkem který je uveden v onom článku na DR se totiž vyplývá jenom to, že byly provedeny studie o důsledcích, které by nastaly u různých v a r i a n t liberalizace migrace. Z této dikce tedy nijak nevyplývá že tito vědci sami by propagovali neřízenou migraci; nýbrž že jenom prozkoumali, k jakým důsledkům by takto liberalizovaná migrace vedla. A že vedle toho zkoumali i jiné modely (řízené respektive omezené migrace).

    Mám tedy dost závažné podezření, že autorka onoho textu na DR si z těch různých studií respektive různých variant vybrala jenom tu jedinou, která podporuje její samotné osobní přesvědčení. (A už podle jména se dá soudit, že ona sama v záležitostech migrace v žádném případě není nezaujatá.)

    ————————

    Co se naprosto volné migrace všeobecně týče: holý fakt je, že jednou k ní tak jako tak dojde. Přijde čas, kdy se tato planeta ukáže být už příliš malou, nežli aby si ještě mohla dovolit být rozparcelována na jednotlivé, sobě navzájem cizí národy. Až lidstvo bude stát před úkolem (a zároveň životní nutností) expandovat do jiných světů, bude muset jednat jako jedno společné lidstvo, a ne jako ten či onen národ.

    Jde ale o to, že plnou migrační svobodu je možno zavést pouze tam, kde jsou dány víceméně naprosto vyrovnané, homogenní životní, pracovní, a především příjmové podmínky. Aby se pak do jiného regionu stěhoval opravdu už jenom ten, pro koho to má nějaký smysl třeba z profesních důvodů – ale ne jenom a pouze proto aby si tam vydělal více nežli v zemi svého původu.

    Jinak řečeno: za současné situace naprosto uvolňovat migraci by samozřejmě byl naprostý nesmysl. Připomeňme si: už teď máme v EU volný pohyb osob a pracovních sil. Tohle byl ovšem relativně bezproblémový stav jenom v rámci původního EHS, tedy tvořeného jenom západoevropskými státy, s relativně podobnou životní úrovní. Ke zlomu došlo tehdy, když toto pravidlo bylo rozšířeno i na státy východní (postkomunistikcké) Evropy, s mnohem nižší příjmovou úrovní. Až pak došlo k masové migraci; a upřímně řečeno Angličanům ani není příliš co se divit pro jejich brexit. Míra přistěhovalectví (a to právě z východní Evropy) už zjevně přesáhla snesitelnou míru.

    Já sám osobně bych i v rámci EU tento naprosto volný pohyb osob nezaváděl dříve, dokud by napřed nedošlo k onomu principiálnímu příjmovému vyrovnání mezi její západní a východní částí.

  56. Není ale pane Poláčku volný pohyb pracovních sil právě tím reálným mechanismem, který nutí zvedat cenu práce a vůbec standardy pracovních podmínek v chudších zemích a místech, kde jsou dosud (pro investory výhodně) nízké? Neboli(k otázkám 3,4 p. Horáka): když (odbory?/mateřský neofeudální stát) nepustí konkurenční pracovní sílu za kapitálem, dojde si kapitál za výhodněji využitelnou pracovní silou… Je ovšem pravda, že často došlo přílišnou rychlostí těchto přesunů k destrukci základní místní infrastruktury – na což právě upozorňuje bratr.
    K otázce 6 p. Horáka – odebráním prostoru „zprostředkovatelskému“ trhu?, nějak analogicky s legalizací „měkkých drog“? A nějakým tvořivým, respektujícím zpracováním faktu, že lidé mohou mít, zvláště pod tlakem adaptace na nové podmínky, vždy také sebezáchovnou tendenci se sdružovat nebo obnovovat svá původní kulturní společenství.

  57. Že by samotný volný pohyb nutil investory zvyšovat mzdy v chudších zemích – to bych ani tak příliš nepředpokládal. Tam bude volných pracovníků stále ještě dost. Spíše se jedná o to že ti migrující pracovníci z chudších zemí transferují část svých výdělků z bohatých zemí do země svého původu (například svým příbuzným) – což pak v konečném efektu přispívá k určitému zvýšení blahobytu. Domácí ekonomika má pak k dispozici větší množství prostředků, což jí jde dozajista k duhu.

    Co se druhé otázky týče, samozřejmě že legalizace čehokoli bere půdu pod nohama jakémukoli ilegálnímu zprostředkování, tedy i vykořisťování. Ovšem věčná otázka tu je, jestli jenom z tohoto důvodu má být legalizováno všechno.

    Například k té „měkké“ marihuaně: nejsem si teď zcela stoprocentně jistý jestli se to týkalo kokainu nebo marihuany, ale mám pocit že marihuany, právě v minulých dnech byla vydána zpráva o zjištění amerických výzkumníků, že její dlouhodobé používání vede ke snížení inteligenčního kvocientu o několik bodů. A čím dřív se s její konzumací začne, tím silnější je tento efekt.

    Zkrátka: ani „měkké“ drogy nejsou nijak nevinné. A to že určité státy je začaly legalizovat, to je podle mého soudu za prvé doklad rezignace daného státu na schopnost prosazovat právo, a za druhé je to dokladem existenciální krize dané společnosti, když velká část její populace nedokáže své životy žít jinak nežli za pomoci umělých stimulantů (ať už jakéhokoli druhu).

  58. Jestli Vám dobře rozumím, paní Zemanová, z Vašich dvou příspěvků (21. 12. 11:55 a 22. 12. 13:56) vyplývá toho:

    „Platí, že na usazení v cizí zemi není nárok [netýká se statutu uprchlíka]“, když ale někdo chce, aby to platilo, je xenofob. (Ta druhá část bez uvozovek je parafrází Vašeho výroku o pobytu nelegálních migrantů v cizí zemi mimo detenční zařízení.)

    Mě, paní Zemanová, nezajímá, co je nepřijatelné pro xenofoby, ani kdo je xenofobem – to je Vaše kritérium. Mě zajímá reálné postavení těchto lidí, jejich situace, zajímá mě, zda se ta situace jejich přemístěním [podle bývalého ředitele Lékařů bez hranic mnohdy přemístěním nedobrovolným – nedobrovolným přemístěním do člunu za účelem zisku oněch obchodníků s lidmi, kteří tyto zisky pak investují do dalšího rozvratu dosud stabilních zemí, ve kterých by se jinak dalo dobře žít], zda se tedy ta jejich situace jejich přemístěním do jiné země zlepší nebo zhorší. Hodnocení „lepší“ a „horší“ nelze redukovat na pouhé ekonomické kritérium – ale i tak – podle toho pouhého ekonomického kritéria – to někdy nevychází dobře, nevychází to ve prospěch přemístění. Například podle lidí, které zpovídal novinář a spisovatel Tuvia Tenenbom, vydělávala průměrná rodina v Sýrii v přepočtu prý asi čtyřicet dolarů měsíčně. Za plavbu přes moře z Turecka do Řecka si pašeráci účtovali zhruba jeden tisíc euro na osobu – nejde tedy o „pomoc těm nejchudším“ (je to spíše právě naopak) a tihle lidé se pak měli v německých uprchlických táborech o poznání hůře než na co byli dříve zvyklí, toužili se vrátit, ale už neměli peníze (nebo také doklady). Nevím, jak byste to chtěla řešit, aby to nebylo „xenofobní“, když ti nelegální migranti obvykle nemají potřebné prostředky k tomu, aby se v cizí zemi o sebe postarali, nemohou být ani nikde zaměstnaní a většinou neumí jazyk té země, takže snad jediným nexenofobním „východiskem“ by pak pro ně byla existenční závislost na nelegálním (otrockém) zaměstnání nebo na kriminálním podsvětí.

  59. Pane Nusharte, nevím, co na váš zmatený příspěvek říct.
    Lidé ze Sýrie neodcházeli proto, aby si zlepšili životní úroveň, ale aby si zachránili život, vymanili se assádovskému režimu a unikli islamistickým fanatikům. Pokud požádali v Evropě o ochranu, dostali ji. Ti méně šťastní syrští uprchlíci zaplnili tábory v Libanonu a v dalších sousedních zemích. V Německu, pokud vím, byli promptně ubytováváni v městech i menších obcích. Většinou šlo o normální bydlení, žádné tábory, natož střežené. Jde o příklad, který jsem uváděla jako nesporný, kdy je potřeba pomáhat lidem v těžké životní situaci, a to na základě mezinárodní úmluvy o uprchlících.
    Jestliže se chcete bavit o nešťastnících, kteří odcházejí ze svého domova a nemají nárok na ochranu podle výše zmíněné úmluvy, prosím. Ať už je způsob jejich přepravy do Evropy jakkoli šílený, podstupují ho v naději, že se jejich život zlepší. Že budou zklamáni a že jejich pobyt na evropské pevnině nebude ve velké většině případů legalizován, neznamená, že je možné s nimi zacházet jako s ne-lidmi, což mimo jiné představuje časově neomezená detence za ostnatým drátem.
    Pokud se zmiňujete o xenofobii musím bohužel konstatovat, že se s ní /i s projevy rasismu/ setkávám i v dost odpudivé podobě.
    „Pomsta vždy, jakožto velká motivace, hýbala světem. I bolševici se mstili. Neomarxisti se taky mstí. Multikulturní oblbování, a následná masová migrace do Evropy, je pomsta podlidí či pronárodů, kteří se (právem) cítí inferiorní vůči Evropanům.“
    Tato malá ukázka z diskuse na webu, kde se scházejí lidé, kteří se považují za slušné a normální, se dočkala své porce lajků a nikdo se tam proti užití slova „podlidi“ neohradil.

  60. Ještě dodám jedno, pane Nusharte.
    Domnívám se, že legalizace svého pobytu v Evropě by se mohli dočkat jedinci, kteří prokázali, že si sami umějí najít práci a bydlení a uživí se bez přestupování zákonů /s výjimkou zákona o legálním pobytu/. Tohle je mj. předmětem debaty v USA už dlouhá léta.
    Viděla jsem několik dokumentů o ilegálech ze severní Afriky, kteří žijí a pracují ve Francii a jsou pod stálým tlakem strachu z deportace.

  61. Skutečnost, že někteří uprchlíci podstupují nebezpečný transfer do Evropy zmanipulováni, či dokonce proti své vůli, určitě není pozitivní. Taktéž fakt, že mnozí v nové zemi dopadnou špatně, příp. dokonce tragicky. Jejich vykořisťování v různých fázích jejich cesty z (jednoho) maléru je hodné mnohem tvrdšího a důslednějšího potírání.

    Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že všechny zmíněné okolnosti se rozhodně neomezují jen na imigranty, nýbrž jsou průvodními znaky velmi mnoha životů všech dynamičtějších společností, včetně naší soudobé. Do určité míry jsou dokonce projevy nutnými, neboť někteří lidé se i za celkem příznivých podmínek „umí“ rozhodovat špatně.

    Nyní bych mohl rozsáhle dokladovat případy kroků, k nimž byli nuceni mnozí lidé naší vlastní společnosti. Týkalo se to ovšem emigraci z naší vlastní země, z Československa. Také při ní leccos hrozilo, na jedné straně vykořenění a neúspěch, na straně druhé potupný návrat, následný postih, či zapletení se. Také dnes se mnozí lidé stěhují, aniž by chtěli, či aniž by to dostatečně zvážili, a jsou při tom nemálo poškozeni. Někteří odcházejí z venkova, jiní zase z (center) měst. O dívkách, které podlehly svodům metropole, vznikla celá literatura, idealizující život na venkově. Rovněž ke změnám forem ekonomické aktivity, k zadlužování či nákupům dochází velmi často za působení popisovaných nežádoucích mechanismů.

    Pro mě je ovšem podstatnou otázkou, jak vyvážit právo lidí stěhovat se za lepším s právem lidí žít ve společnosti své volby. To se týká především starousedlíků, kteří jsou, aspoň teoreticky, nadáni rozsáhlou rozhodovací suverenitou, ale nakonec v určité formě i nově příchozích.

  62. Pane Horáku, já se otázkami migrace budu podrobněji zabývat až v tom článku na dané téma který jsem avizoval. Takže tady teď uvedu jenom jednu věc, jednu vzpomínku kterou jste mi připomněl. Totiž s tím „stěhováním se za lepším“, a z častým zklamáním z reálného výsledku.

    Bylo to v nějakém filmu natočeném někdy snad v druhé polovině osmdesátých let v Německu, ale myslím že jeho autorem byl Polák. Bylo to v časech kdy byla už zakázána polská Solidarnošč, a mnoho Poláků před válečným stavem odcházelo na Západ. (Připomenu ovšem, že Poláci měli tehdy – ve srovnání s ostatními národy východní Evropy – to privilegium, že se mohli volně vrátit zpět domů. Opuštění republiky nebyl v tehdejším Polsku trestný čin.)

    Byly zde tedy ukázány životy těchto – mladých – polských emigrantů respektive migrantů, kteří se dostali do bohatého Německa; ale nenašli zde žádné štěstí. To jest: třeba našli nějakou práci, nebyli na tom nevyhnutelně materiálně špatně – ale ve lhostejném a chladném německém prostředí nenašli naplnění svých životů. A tak mnozí toužili po „ještě lepším“, dostat se do bájné Ameriky.

    Tento film měl velmi zajímavý název: „Všude je lépe, než kde jsme my“. Už tento sám název (který snad tehdy byl přímo životním heslem či povzdechem mnoha Poláků) vyjadřoval naprosto jasně toto věčné bloudění: člověk stále hledá něco lepšího, naplnění svého snu; a přitom nikdy nenachází to místo, kde by své životní sny mohl naplnit. Všude nachází jenom profánní svět, bez jakéhokoli hlubšího smyslu. A tak si pořád znovu namlouvá, že „ten pravý“ svět štěstí je někde jinde, a že on musí jít ještě někam dál, aby tento svět konečně našel.

  63. PARADOXY DEMOKRACIE

    Následující téma nesouvisí bezprostředně s kapitalismem, ale v tuto chvíli nemám jinou možnost kam ho umístit. (Jak už jsem zmínil v „Nástěnce“, hodlám takovouto platformu pro nijak „bezprizorná“ témata v dohledné době vytvořit.)

    Jedná se především o otázku politického systému, tedy demokracie, vlády lidu, její legitimity. Konkrétně: v dnešním právu (příloha Salon) napsal právní filozof Jiří Přibáň opravdu zajímavý článek na dané téma. Je to vlastně úvaha k životnímu jubileu Petra Pitharta; Přibáň se v této souvislosti zabývá srovnáním historických výroků o „dobrých mužích a zlém Senátu“ na straně jedné, a že „politiku dělají zlí muži“ na straně druhé.

    Samo o sobě dostatek látky k hlubokomyslným úvahám; a v jejich rámci vyslovuje Přibáň tézi, kterou bych od něho – musím přiznat – ani příliš neočekával.

    On totiž ohledně demokracie konstatuje, že „paradox demokracie (…) spočívá v tom, že ideál vlády celého lidu je současně nezpochybnitelný i nerealizovatelný (!!), protože vždycky vládne nakonec jeden zvolený vůdce nebo vybraná skupina lidí. Většinovou vůli lidové vlády může naplnit jen její vládnoucí menšina.“

    Dále Přibáň uvádí: „Demokracie není absolutní vláda lidu, ale relativní vláda jeho zástupců, proti které bude vždy stát opozice. I každý tyran bude vždy tvrdit, že vládne v zájmu a jménem celého lidu. Mezi demokracií a tyranií, jak dobře věděl i viděl již Platón, existuje jen velmi tenká dělicí čára.“

    Jak řečeno Přibáň – kterého jsem vždy považoval za součást „systému“ – mě překvapil v tom, zde dokázal tak jednoznačně přiznat a pojmenovat faktickou nemožnost skutečně důsledné demokracie. Na straně druhé ale tento jeho počin svou radikálností dost rychle naráží na své hranice – protože Přibáň nakonec zůstává stát (jako obvykle) jenom u čistě formální stránky věci. A ani Platóna vlastně necituje korektně; neboť podle Platóna ne že by snad pouze existovala „tenká dělicí čára“ mezi demokracií a tyranií, nýbrž podle Platóna demokracie n e v y h n u t e l n ě degeneruje v tyranii (napřed ovšem v tyranii ulice). Neboť podstatou, substancí demokracie není skutečná „dobrá správa státu“, nýbrž podstatou demokracie je demagogie. Kolbiště demagogů kteří se v boji o moc podbízejí davu; nakonec vše vyústí ve vládu ulice. Čehož pak může využít schopný demagog, a – nesen vlnou emocí davu – se uchopí samovlády, a stane se tyranem.

    (Jak jasnozřivý byl tento Platónův pohled je možno plně ocenit tehdy, když si připomeneme, jakým způsobem se k moci dostal Hitler.)

    V každém případě: tento Přibáňův článek na téma demokracie je opravdu velmi zajímavý; a kdo má možnost dostat se k dnešnímu „Právu“, tomu je možno tento text doporučit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.