K prvnímu výroční vzniku HD

Josef Poláček

Poněkud jsem váhal, jestli mám tuto zprávu či úvahu uvést jenom v rubrice „Nástěnka“, jakožto víceméně jenom čistě věcné konstatování. Ale pak jsem dospěl k přesvědčení, že se přece jenom jedná o událost zasluhující více pozornosti.

Je tomu tedy – alespoň podle dokumentů které mám k dispozici – dnes právě rok, kdy byl zřízena naše webová stránka „Humanistické dialogy“. Co je tedy dnes možno říci k této skutečnosti, k tomuto počinu? Stálo to všechno vůbec za to? A jaké jsou případné další perspektivy?

Proč k tomuto kroku vlastně došlo, to je známo všem současným aktivním členům naší komunity. Nové uspořádání Deníku Referendum, především jeho diskusní části, prakticky zcela zadusilo tamější dříve tak živé a rozsáhlé diskuse. Pokud se z ducha těchto diskusí, výměn a střetů názorů mělo alespoň něco zachránit, nebylo to možné jiným způsobem nežli právě tímto, tedy založením vlastní webové stránky.

Do jaké míry se tento účel podařilo naplnit? – V každém případě naše diskusní platforma přežila už celý jeden rok; a je možno konstatovat že po obsahové stránce, tedy po stránce závažnosti myšlenek a témat zde diskutovaných se nemáme za co stydět. Primární úkol byl splněn: jádro diskusí na DR ohledně společenských, ale i obecně filozofických či duchovních témat bylo víceméně bez větších ztrát přeneseno sem, a je dále rozvíjeno a pěstováno.

Samozřejmě: okruh diskutujících je zde (doposud) mnohem menší, nežli jak tomu bylo na Deníku Referendum. Ovšem – to nemusí být po všech stránkách pouze nevýhoda. Musím přiznat, že v předchozích diskusích na DR mě už mnohé unavovalo; bylo opravdu obtěžujícím a frustrujícím stavem, když se některým diskutujícím znovu a znovu dokola musely vysvětlovat stále stejné banality. V daném smyslu přineslo toto redukování počtu účastníků dokonce jisté očištění, je možno se daleko lépe a cíleněji věnovat skutečně podstatným tématům a záležitostem.

A jak důležité tyto diskuse na tato témata jsou, se ukazuje právě v těchto dnech, kdy současně zveřejňuji můj kritický komentář k programovému prohlášení strany „Levice“. Tedy subjektu nám v zásadě blízkému, příbuznému. Nicméně – program této strany jsem musel podrobit dosti zásadní kritice, neboť spočívá nakonec na příliš zjednodušeném, příliš optimistickém pohledu na společenské dění. A jsou to právě tato témata, která my zde projednáváme znovu a znovu, u kterých analyzujeme a krok za krokem rozpoznáváme jejich složitost, jejich nejednoznačnost, jejich ambivalentní charakter. V daném smyslu si troufám tvrdit, že jsme o dosti dále nežli teoretici kolem „Levice“; neboť jsme dokázali odolat všem (nebo alespoň téměř všem) svodům k příliš zjednodušujícím modelům řešení aktuálních společenských, ekonomických a politických problémů.

Samozřejmě, v tuto chvíli ještě není možno nijak uhadovat, jestli tyto naše diskuse, toto naše hledání pravého stavu věcí objektivně k něčemu bude; jestli to nakonec nezůstane jenom uzavřeným diskusním kroužkem mezi malou skupinkou účastníků. Ovšem – toto se předem neví nikdy. Když svého času započali své dílo zakladatelé marxismu, byli vlastně jenom dva: Marx a Engels. A přece se z jejich hlav, z jejich diskusí, z jejich hledání nakonec zrodilo něco, co dokázalo pohnout celou půlkou světa. O nové myšlence se nikdy nedá předem říci, jaký bude její osud. Je to jako v evoluci: když se vytvoří nějaký nový biologický druh, tak je to napřed jenom malá skupinka jedinců dané species. Kteří mohou zmizet ze světové scény stejně tak rychle, jak se na ní objevili. Ale – když se ukáží být dostatečně vytrvalými a když se pro jejich nový způsob existence dostaví příhodné podmínky, pak se časem mohou rozrůst ve velmi úspěšný evoluční subjekt.

Jsme tedy v každém případě na cestě. Naše diskuse – i když samozřejmě mnohdy volně střídají různá témata, podle aktuální potřeby – nejsou jenom nějakým nezávazným internetovým „chatováním“, nýbrž mají svůj určitý základní směr: rozpoznání podstatných rysů společnosti, člověka, celého světa. A nejen rozpoznání: konečným cílem je nalézt cesty k tomu, jak tento svět napravit, zhumanizovat, vrátit ho k žití jeho vlastní podstaty.

Mimochodem, když už zde padl pojem „humanizovat“ – tato webová stránka nese název „Humanistické dialogy“. Nebyl jsem si tehdy nijak jistý, jestli je tento název opravdu správný a výstižný; a nejsem si tím zcela jist ani dnes. Je nepochybné, že tento název je poněkud „neskladný“, obzvláště při jeho skloňování. Ovšem – jsou chvíle kdy se mi jeví, že je to nakonec název naprosto trefný. Toto fórum je sice v zásadě levicově orientované; ale na straně druhé – a ukázalo se časem jak potřebný je to krok! – se naprosto jasně vymezuje proti jakémukoli dogmatickému, fundamentalistickému levičáctví. „Levicovost“, levicový postoj má jenom tehdy a jenom potud smysl a oprávnění, pokud a dokud jejich konečným cílem je všeobecná humanizace společenských poměrů. Je naprosto nepřípustné tento poměr obracet: tedy hlásat a prosazovat levicovost za každou cenu, s tím že nějaký ten humanismus se pak už dostaví sám od sebe. Jakmile tu tato zásadní idea humanismu není jako vůdčí princip přítomna už od samotného počátku, pak se z ní nevyhnutelně stane pouhý přívěšek těch či oněch ryze politických cílů a ideologií.

Právě tím by snad bylo možno vystihnout základní smysl a cíl našeho webu a na něm probíhajících diskusí: pěstovat ideje, ale bez jakékoli ideologie. V tomto snažení máme už první rok víceméně úspěšně za sebou; a není žádného důvodu na této cestě nepokračovat i nadále. K čemuž nám všem přeji mnoho úspěchů, a mnoho kreativní invence.

Jak se zbavit Petry Černocké?

Josef Poláček

Geneze tohoto článku je značně atypická. A v tuto chvíli kdy ho začínám psát si ještě vůbec nejsem jistý, zda najdu tu smělost ho prezentovat veřejně, byť i jen pro nepatrný okruh posluchačů. Vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu psát o těchto záležitostech, nýbrž mým záměrem bylo rozepsat se o něčem zcela jiném. O tématech zásadních, závažných, filozofických. Jenže – nedá se nic dělat, ale i vysoká filozofie nakonec souvisí i s věcmi zcela běžného, přirozeného života. Takže toto psaní je jakýmsi úvodem, či možná dokonce jenom předmluvou k onomu textu hlavnímu; vysvětlením jakými cestami jsem se k němu vůbec dostal.

——————————————————————————————–——-

Stává se to asi i jiným lidem nežli mně, že jim utkví v hlavě nějaká písnička, nebo jenom její část, a ta jim pak stále dokola zní v uších. A nemohou se jich zbavit. A tak i mně se například stalo před celkem nedávným časem – když jsem se opět jednou ponořil do internetových videonahrávek písňové tvorby pražského Semaforu sedmdesátých let – že mě půvabná Miluška Voborníková po několik dní znovu a znovu ujišťovala, že „já tančím před tvými dveřmi“. Byly to ovšem – jako obvykle – jenom plané sliby; za dveřmi nikdo nebyl.

Budiž; po těchto několika dnech mé podvědomí zřejmě definitivně pohřbilo veškeré marné naděje, takže hlas Milušky Voborníkové postupně vymizel. Ovšem – za nějaký čas jsem v hlubinách internetu opět zapátral po nahrávkách ze zlaté éry české písničky, tedy z doby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. A protentokrát jsem natrefil na – osudový krok! – Petru Černockou.

Což o to, nic proti tomu; Petra Černocká se mi – musím přiznat – vždycky líbila. Samozřejmě, jak vyplývá z už řečeného, nebyla jedinou českou zpěvačkou jejichž zpěv se mi líbil a jejichž písně jsem rád poslouchal; ale Petra Černocká mě přitahovala magickou směsí životní radosti a zároveň jakési tiché, půvabné melancholie, to vše spojené v nějaké záhadné, nerozluštitelné tajemství.

Nebyl jsem tedy – netuše věcí příštích – nijak nespokojen, a ani varován, když jsem nyní vlastně po létech znovu objevil magii jejího zpívání. Přehrával jsem si s potěšením její další a další písničky; až… Až jsem narazil na její „Píseň na pět řádků“. A bylo zle.

K plnému porozumění dalšímu dění je teď velmi nápomocné a snad nepostradatelné, aby si nyní sám čtenář/čtenářka poslechl či poslechla inkriminovanou hudební produkci Petry Černocké. Zde je: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Běžný posluchač si teď nejspíše řekne: no ano, a co má být? Hezká písnička, ale v zásadě nijak nevybočuje z toho, co se zpívalo v oněch dobách, respektive co jinak tato zpěvačka měla ve svém repertoáru. – Ano, z čistě racionálního hlediska je tato úvaha dozajista naprosto správná. Jenže, faktický stav věcí je bohužel ten, že i s jinak zcela racionálně uvažujícím člověkem se náhle mohou začít dít zcela iracionální věci. Respektive v jeho podvědomí dojde k jakýmsi netušeným spojením, které vybudí jakési snad dávno zapomenuté asociace, či snad dokonce přímo atavistické nebo archetypální impulsy.

Krátce řečeno: tato písnička Petry Černocké naprosto okupovala mé vědomí. Celé dny mi v hlavě stále dokola znělo jedno jediné: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Naprosto kritické bylo minulé pondělí. Musel jsem ten den zrovna jet do města, měl jsem nějaké vyřizování na úřadech, jednalo se o určitou finanční částku která mi měla být vyplacena. Protože už znám svou paměť, či spíše nepaměť, několikrát jsem pečlivě zkontroloval, zda s sebou mám všechny potřebné dokumenty: občanský průkaz, vyplněný příslušný formulář. Všechno v pořádku; bylo tedy možno vyrazit na cestu.

Že mi přitom celé ráno hlavou znělo mámivé vábení Petry Černocké „se mnou zpívej píseň na pět řádků“, snad ani není nutno zvlášť připomínat. Cestou k autobusové zastávce se snad na každém druhém kroku opakovala tato výzva. – No budiž, alespoň cesta rychleji uteče. I při čekání na autobus mi někde kolem hlavy stále krouží pobízení: „se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Autobus konečně přijíždí, já otvírám tašku abych z ní vyndal jízdenku – a z mé vlastní aktovky na mě vybafne hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků!“

Nicméně jsem statečně odolal vábení Sirény, v autobuse jsem nezpíval; díky tomu jsem se bez dalších mimořádných událostí v poklidu dopravil až do úřadu. Že i tam mi dlouhé chvíle čekání Petra Černocká krátila svým vábením na pět řádků, bylo za dané situace už samozřejmé, ale nikoli zcela nevítané. Úřední záležitost jsem bez problémů vyřídil, dostal jsem příslušné potvrzení, stačilo už jenom žádost odeslat poštou na úřad jiný, onu dávku poskytující. Bezprostředně předtím než jsem tak učinil jsem ale strnul leknutím: došlo mi totiž že já jsem si s sebou sice skutečně vzal všechny potřebné dokumenty pro úřad první, ale že jsem naprosto zapomněl vytisknout příslušnou žádost pro úřad druhý, bez které by celá záležitost neměla smysl. A kdybych onen dopis poslal bez této žádosti, dost možná bych pro zmeškání termínu celou tuto měsíční dávku ztratil.

V prožívaném šoku jsem přemítal, jestli tato moje fatální zapomnětlivost je už příznakem počínající demence, anebo jestli je to pouze zcela obyčejný Alzheimer. A do těchto trudných úvah nad vlastním budoucím osudem se navíc stále nemilosrdně uvrtával hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Když mé naprosto dezorientované mozkové závity poté začaly generovat i verzi „se mnou zpívej píseň na pět písní…“, pochopil jsem, že je definitivně zle. A začal jsem pro sebe rozebírat, která z obou variant je ta lákavější: zbláznit se s Petrou Černockou, anebo bez ní. – Ostatně, slyšet v hlavě cizí hlasy, to je naprosto typickým symptomem schizofrenie.

No budiž; zbytek toho dne proběhl už bez dalších závažnějších incidentů, i když za nikdy nekončícího doprovodu milým hlasem zpěvačky vyslovované ponoukání: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Tak to trvalo ještě asi dva dny; a poté její hlas náhle zmizel.

„No sláva,“ dalo by se říci. Petra Černocká je mi sice sympatická, ale čeho je moc, toho je příliš. Jenže: ten samý den co zmizel její hlas, přepadly mě tvrdé bolesti hlavy. „Tak to už je asi absťák,“ napadlo mě. Její hlas se pro můj organismus stal už natolik návykovým, že jakmile je pryč, projevuje se to okamžitě ryze fyziologickými reakcemi. Organismus reaguje na zakoušený deficit panickými stavy. Co teď? Asi bych si měl nechat udělat regulérní detox. Jenže: kde sehnat nějaké terapeutické zařízení, které má ve svém programu léčení abstinenčních příznaků z hlasu Petry Černocké? Existuje detox pro závislost na alkoholu, pro závislost na nikotinu, pro závislost na gamblerství – ale ze závislosti na Petře Černocké?…

Snad by bylo možno vyzkoušet alternativní metody; co takhle obrátit se na profesionální exorcisty? Jejich zkušenosti s vymítáním čarodějných sil a posedlostí by mohly být protentokrát k nezaplacení; a nakonec jak známo zrovna Petra Černocká to nemá k čarodějným kruhům nijak daleko. – Ovšem na straně druhé se mi přece jenom nechce tuto jinak docela sympatickou osůbku stavět na roveň samotného ďábla. S exorcisty tedy přece jenom ještě trochu počkáme; navíc jejich terapeutické metody mají pověst nemalé drastičnosti.

Nabízí se ještě jedna, poněkud mírnější alternativa. Prý je osvědčenou terapeutickou metodou, že když je někdo postižen hlubokými životními traumaty, tak že on tyto své psychické kolize důkladně a poctivě vypíše na papír. Tím se tato traumata jaksi dostanou z jeho nitra navenek; a především tím že se stanou viditelnými, ztratí svou destruktivní moc, s kterou mohly skrytě působit v nevědomí.

Takže tento můj text je možno v daném smyslu chápat jako pokus o autoterapii; poslední pokus, jak se zbavit Petry Černocké. Nepomůže-li to, pak zůstanou už jenom ti exorcisté.

———————————————————————————————

Tolik tedy úvodní část mého – pravděpodobně třídílného, v tuto chvíli sám ještě přesně nevím – seriálu článků a úvah inspirovaných mým setkáním s touto českou zpěvačkou. Jak už jsem napsal úvodem, váhal jsem – a stále ještě váhám – nad tím jestli mám tento pro mě značně netypický text opravdu zveřejnit. Ale asi to bude tak jako tak nezbytné – na vysvětlení toho, proč a jak jsem se s touto múzou setkal, a k čemu mě inspirovala. Ale to bude projednáno až v posledním dílu této trojdílné série článků; mezitím budu muset ještě zpěv Petry Černocké rozebrat z jiné perspektivy.

P.S. Ona neodbytná „Píseň na pět řádků“ se z mé mysli – a z mých uší – mezitím přece jenom poněkud vytratila.

Byla nahrazena a vytěsněna „Ovečkou“ – od té samé interpretky.