Měsíc: Prosinec 2022

K Marxově „Židovské otázce“

Josef Poláček

Jednou jedinou větou by se jádro věci mohlo vystihnout konstatováním, že veškerá bída současného pojetí svobody a emancipace spočívá v tom, že dnes se už vůbec nečte, ba je prakticky zcela neznámý Marxův spis „Zur Judenfrage“. Čili tzv. „Židovská otázka“.

A přitom se jedná právě ohledně otázky občanskosti, občanské emancipace o dílo naprosto klíčové; podle mého soudu (přinejmenším dnes) mnohem významnější nežli proslulý Marxův Kapitál. Zatímco Kapitál spočívá na specifických ekonomických, a to sice krajně problematických premisách, Marxovy vývody o občanské a lidské emancipaci si dodnes uchovávají svou trvalou, nadčasovou, a přitom naprosto průlomovou platnost.

Marxova „Židovská otázka“ se tedy dnes už vůbec nečte; ale je nutno uznat, že není vůbec nijak snadné dokázat sledovat argumentaci jejího autora. Totiž: když už se čtenáři jednou ozřejmily jeho intence, je celá záležitost vlastně naprosto jasná a přesvědčivá; ale přinejmenším při prvním čtení textu čtenář vlastně nevyhnutelně s rozpaky krčí rameny nad otázkou, o co se Marxovi vlastně jedná, a proč se natolik rozčiluje nad přece tak naprosto samozřejmými postuláty občanské emancipace.

Připomeňme si tedy, o co se v „Židovské otázce“ vlastně jedná. V 19. století probíhala v evropských zemích řada občanských revolucí, s cílem politické emancipace občana, tedy instalování jeho občanské rovnosti. Každý jednotlivec, každý občan má mít napříště stejná práva jako každý jiný, a nikdo se nemá nijakým způsobem odlišovat, to jest nemá mít žádné zvláštní postavení.

V této situaci se na Marxe obrátilo několik vedoucích židovských náboženských představitelů s otázkou: mají se i Židé účastnit této občansko-politické emancipace? Nehrozí jim nebezpečí, že přitom ztratí svou vlastní, židovskou (náboženskou) identitu?

Ze sta politických teoretiků, kterým by byla položena takováto otázka, by zřejmě přinejmenším 99 odpovědělo: „Ale proboha, vždyť vám vaše občanská emancipace nijak nebrání v tom, abyste si nadále mohli pěstovat svou vlastní židovskou identitu, své vlastní náboženství! Uchovejte si s klidem a pokojem svou víru, a přijměte novou občanskou emancipaci, svobodu a rovnost jako dar navíc!“

Takto by tedy odpověděl každý „mainstreamový“ teoretik. Jenže – Marx byl někým naprosto jiným, nežli jedním z oné masy 99 ze sta. A jak uvidíme v následujícím, právě tady se plně projevila jeho genialita, s kterou dokázal spatřovat a odhalovat souvislosti, které si běžný mainstreamový mozek vůbec nedokáže uvědomit.

Marx tedy, místo aby svým religiózním soukmenovcům blahovolně doporučil bez překážek přijmout dary liberální občanské emancipace, se na ně obořil s krajní vehemencí. – Právě to je ten výše zmíněný bod, kde je pro čtenáře krajně obtížné pochopit o co se Marxovi jedná, a nutně ho (čtenáře) napadne otázka, jaký čert Marxe popíchl k takovému běsnění. Ale – jak uvidíme dále, Marx měl pro tento svůj postoj velice závažné důvody.

Ti židovští náboženští vůdcové totiž otázku emancipace stavěli jenom čistě religiózně; zatímco Marx hleděl důsledně na celý horizont všeobecné lidské emancipace. A to je skutečně naprosto kardinální rozdíl.

Marx svým židovským soukmenovcům říká v podstatě tohle: vy si lámete hlavu nad tím, jestli se máte emancipovat politicky, a přitom riskovat že ztratíte svého – exkluzivního židovského – Boha; ale ve skutečnosti vaším bohem není bůh Jahve, nýbrž – bůh čachru, bůh mamonu, bůh lichvy! Vy se strachujete o svou religiózní, ideální, fiktivní představu boha, ale přitom vás vůbec nezajímá, že svým reálným, to jest svým materiálním životem jste plně v moci fetiše peněz!

O co se tedy Marxovi jedná, je tento poznatek, toto klíčové sdělení: Je naprosto iluzorní upínat se k pouze občanské, politické emancipaci, tam kde nebyla dosud provedena emancipace v reálném, materiálním životě, tedy emancipaci skutečně lidská!

Ještě jednou, v čem spočívá Marxova jedinečnost, Marxova výjimečnost: na rozdíl od tuctových teoretiků, kteří se spokojí s emancipací pouze politicko-občanskou, a domnívají se že už jenom tou dosáhli maxima „svobody“ pro člověka, Marx sám důsledně hledí na celý horizont lidského žití, a především na jeho rozhodující, to jest materiální sféru.

Snad ještě zřejmější se stane tento klíčový rozdíl, když si uvedeme i Marxovu terminologii: tam kde mainstreamová teorie vidí prostě jenom „občana“, tam Marx zcela zásadně rozlišuje mezi občanem v politickém smyslu (citoyen) na straně jedné, a mezi občanem v materiálním smyslu (bourgeois) na straně druhé. Přitom tento materiální bourgeois vždy zvítězí nad oním politickým citoyenem – neboť onen politicky a právně emancipovaný občan-citoyen je pouze politicko-právním (tedy pouze ideálním) konstruktem; zatímco onen bourgeois je naprosto reálný člověk, který je – jakožto soukromník – plně polapen v mechanismech kapitalistické produkce, kapitalistického přivlastňování, a tedy i kapitalistické nerovnosti.

Marx tedy naprosto jasně říká: napřed je nutno emancipovat tohoto občana v materiálním smyslu, tohoto buržuu – je tedy nutno ho emancipovat od ryze soukromovlastnického, omezeného způsobu jeho existence – a teprve poté vůbec může mít smysl uvažovat o jeho emancipaci v rovině politické a právní!

Budiž to řečeno ještě jednou: není vůbec nijak snadné hned napoprvé pochopit logiku a strukturu Marxova způsobu argumentace. Přirozená lidská mysl bude vždy v pokušení s lehkostí prohlásit: „Ale vždyť je přece naprosto možné napřed poskytnout emancipaci občansko-politickou (citoyen), a teprve poté se případně zabývat i emancipací dále jdoucí, tedy emancipací materiálně-existenční (bourgeois)!“

Ale – opakuji znovu – právě v tom spočívala genialita Marxe, že se na celou záležitost dokázal podívat zcela jiným pohledem nežli tato obvyklá, standardní, konvenční lidská mysl; že rozpoznal že kauzální řetězec je ve skutečnosti zcela opačný, a že bez emancipace materiálně-existenční, tedy skutečně lidské veškerá emancipace (pouze) politicky občanská zůstává pouze fikcí, zakrývající přetrvávající skutečné, materiální nerovnosti a závislosti.