Co je kapitalismus? I.

Kapitalismus podle Marxe

Josef Poláček

Tímto tedy předkládám text na téma „co je kapitalismus“; text který jsem už dlouhou dobu opakovaně avizoval, ale jehož zpracování jsem znovu a znovu musel odkládat z důvodů vynoření se témat aktuálnějších. Tento článek by zároveň měl být výchozím bodem pro celý řetězec analýz a úvah, které budou mít za cíl podrobit přezkoumání celou marxistickou teorii společnosti, ekonomiky a dějin; spolu s otázkou, do jaké míry je možno s touto teorií smysluplně pracovat ještě i v době současné.

Co se tohoto úvodního textu týče, tady se ovšem vynořila právě ta potíž, že v klasickém marxismu jsou spolu navzájem velice propleteny jak elementy s trvalou hodnotou, tak i takové které je nutno podrobit zásadní revizi. Nakonec jsem se rozhodl zde podat jenom čistý přehled marxistické teorie kapitalismu, a veškerou kritiku odložit až na později; protože jinak by se daný text stal zřejmě příliš nepřehledným. Zde hodlám nanejvýš naznačit, které z bodů marxistické teorie bude nutno této hloubkové kritice a revizi podrobit.

„Kapitalismus respektive buržoazní společnost je taková společenská formace a takový produkční způsob, které jsou charakterizovány třídním protikladem mezi buržoazií a proletariátem. V kapitalistické společnosti jsou – za účelem produkce nadhodnoty respektive vykořisťování – produkční síly masivně zmnožovány. Spolu s rozvojem výrobních sil se prohlubuje rozpor mezi společenským charakterem produkce a soukromým kapitalistickým přivlastňováním (krize). Kapitalismus je poslední antagonistická společenská formace. Ta bude zákonitě vystřídána socialismem a komunismem.“

Tak takováto je definice kapitalismu v díle „Pojmový slovník Marxe a Engelse“ (Marx-Engels Begriffslexikon) německých autorů Lottera, Meinerse a Treptowa. Co se snad i běžnému čtenáři při čtení těchto vět stane ze všeho nejvíce nápadným: kapitalismus, tento centrální pojem všech ideologických střetů především 20. století – střetů natolik vášnivých a nesmiřitelných, že mohly vést i ke třetí světové válce, a v každém případě zasáhly masivně do životů stamiliónů a miliard lidí – tak tento kapitalismus zde náhle jaksi zcela „vychladl“ do několika málo suchopárných vymezení, jako když explodující supernova po krátkém čase ztratí celý svůj lesk, celou svou záři!

Při takovémto ryze objektivistickém výkladu kapitalismu se čtenář nevyhnutelně musí podivovat nad tím, jak tento krátký katalog jistých sociálně-ekonomických faktorů vůbec kdy mohl mít potenciál být příčinou tak vášnivých sporů a bojů! Nutně se musí zazdát, že tyto otázky by mohly být pouze záležitostí pro specialisty z oboru ekonomie a sociologie, ale že pro běžného člověka nemají a nemohou mít žádnou bližší zajímavost. Takto ryze ekonomicko-sociologicky pojímaný kapitalismu že by měl být oním démonem, jaký z něj udělala komunistická propaganda minulého století?!…

Jako první krok se tedy musíme podívat na to, proč a z jakých důvodů a pohnutek se klasikové marxismu s takovou vehemencí pustili právě do zpracování tématu kapitalismu; a proč boj proti němu považovali za rozhodující krok na cestě člověka k jeho skutečné emancipaci, ke skutečnému naplnění jeho humánních potenciálů. Abychom si tyto důvody osvětlili, je ovšem nutno opustit suchopárný způsob prezentace pojmového lexikonu, a musíme si mnohem plastičtěji přiblížit reálné společenské a dějinné podmínky, ze kterých vzešel jak samotný kapitalismus, tak i jeho kritika a boj proti němu.

Dějinný přechod od feudalismu ke kapitalismu – to je pro nás dnes fakticky už jenom malá poznámka z učebnice dějepisu. Vnímáme to jako přechod od jedné periody, kde se pracujícímu člověku žilo velice těžce, k jiné periodě, kde se mu vedlo také velice těžce. I když poněkud jiným způsobem. A konec konců tento přechod vnímáme jako progresivní, od temného středověku k moderní průmyslové společnosti. A jenom některým z nás snad ještě z výuky dějepisu uvízlo v paměti slovo „ohrazování“.

Jenže: svého času toto napohled zdánlivě nevinné slůvko znamenalo fakticky téměř totéž, jako poukázka do Stalinova „gulagu“. Znamenalo násilné vytržení z celé dosavadní existence, vyhnání z půdy která znamenala jediný zdroj obživy, vyhnání z vlastního domu, doslova na ulici. Respektive ještě hůře, do volné přírody. Jako když se vyžene dobytek. Musíme si připomenout: v rozporu s našimi představami o tvrdém, nemilosrdném středověku na tom běžný venkovský člověk nebyl zdaleka tak zle. Pokud nebyl vysloveně žebrákem bez vlastní střechy nad hlavou, byl přece jenom součástí určitého způsobu materiálního zabezpečení; a jmenovitě v Anglii si tamější sedláci svého času vymohli relativně vysoký stupeň vysloveně – dnešní terminologií řečeno – „sociálního zabezpečení“, kdy měli například v případě neúrody nárok na odškodné!

V tu chvíli ale kdy angličtí latifundisté objevili, že chov ovcí na vlnu je pro ně mnohem lukrativnější nežli propachtovávat svou půdu malorolníkům, tak v tom okamžiku byl s touto relativní selskou idylou konec. Venkovští baroni začali své pachtýře vyhánět ze svých pozemků – bez jakékoli milosti, naprosto bez ohledů na jejich rodiny, na to jestli se budou moci ještě nějak uživit, anebo zda pomřou hlady. Ovce byly v té době nesrovnatelně důležitější a hodnotnější bytostí nežli lidé. Celé masy malorolníků i s celými jejich rodinami byly takto vyhnány prakticky do lesů – tohle a právě tohle byly počátky „moderního“ kapitalismu! (V jednom sociálně kritickém románu z té doby byl dokonce přímo použit výjev či příměr, jak „ovce požírají lidi“!)

Ano, z čistě dějinného hlediska to byl skutečně „pokrok“; na místo malorolnické produkce nastoupily mnohem efektivnější velkochovy; a za druhé, tyto masy nyní bezprizorných rolníků se nyní vrhly do měst, kde vytvořily rezervní proletariát pro nově vznikající manufaktury. Ale to všechno nemění nic na tom, že kapitalismus už v okamžiku svého nástupu ukázal svou pravou tvář: naprosto cynického leviatana, nestvůry požírající vše lidské.

Jestliže bychom tedy dnes mohli s určitým nepochopením potřásat hlavou nad tím, co se zakladatelům marxismu na společenské formaci kapitalismu mohlo zdát natolik pobuřujícího, pak je opravdu zapotřebí si připomenout, že v oněch dobách byl kapitalismus skutečným diktátorem, tyranem který mohl svou mocí celé masy lidí vyrvat z jejich dosavadního života, zničit jejich existence, a uvrhnout je do naprosté bídy. Dnes už asi nikdo nespočítá, kolik lidí, kolik dětí oněch rolníků tehdy zemřelo hlady, poté co jejich rodiny byly vyhnány ze svých domovů, od půdy která je živila. Ano, stalinský teror proti kulakům byl dozajista mnohem drtivější; ale člověku umírajícímu hlady je dost jedno, zda za jeho smrtí stojí ještě navíc i tyranie politická, anebo „jenom“ volná hra tržních sil.

Ale nejen tato éra anglického „ohrazování“ (která ovšem měla svou určitou paralelu například i v Německu) přinesla takto drastické důsledky. Musíme si připomenout i to, že v devatenáctém století – kdy tedy už kapitalismus byl dominantním ekonomickým a společenským fenoménem – že tento kapitalismus znovu a znovu upadal do těžkých, drtivých krizí, které opět celé masy proletářů uvrhovaly do stavu nezaměstnanosti, a tedy drtivé existenční nouze! Tyto krize kapitalismu se jeden čas opakovaly naprosto pravidelně každých deset let; takže Marx z toho dokonce vyvodil závěr o nevyhnutelné periodicitě těchto krizí. Jak drtivé měly tyto krize důsledky na život tehdejších lidí, o tom zpravuje nezávislý historik: například během jedné takové krize byl v Berlíně každý čtvrtý (!) jeho obyvatel buďto žebrákem, nebo zločincem, anebo prostitutkou! Zkusme si jenom tyto dimenze přenést do současné Prahy: znamenalo by to, že drtivou existenční nouzí by čtvrt miliónu (!) obyvatel Prahy bylo dohnáno k žebrotě, k zločinu anebo k prostituci!

Tak takové a právě takové byly podmínky „reálného kapitalismu“ doby 19. století; a při pohledu na tento stav věcí snad už přece jenom pochopíme, proč tyto nelidské poměry vedly k hluboké touze pracujících vrstev k vytvoření společnosti, kde by už lidé nebyli vláčeni slepými silami tohoto kapitalismu, nýbrž kde by jim bylo možno vést důstojný a sociálně zabezpečený život. Kterážto touha po spravedlivém světě byla ovšem ještě umocňována faktem, že jestliže na jedné straně stály tyto masy zchudlého či přímo ožebračeného obyvatelstva, pak na druhé straně se předváděly vrstvy zbohatlíků jezdících po ulicích měst ve zlatých kočárech! Kdo se při tomto pohledu ještě může podivovat nad tím, že termín „třídní boj“ tehdy ještě nebyl jenom prázdnou floskulí z doktrinálních příruček jakési podivné ideologie, nýbrž bezprostředně žitou skutečností!

Teď už snad tedy máme přece jenom trochu více porozumění pro to, co v oné době skutečně znamenal kapitalismus; a proč se boj proti němu, proti jeho ničivé síle a jeho ahumánnosti stal záležitostí právě těch nejpokrokovějších osobností. A snad vzhledem k těmto poměrům snad dokážeme Marxovi alespoň zčásti odpustit i leckteré jednostrannosti v jeho teorii, kdy sveřepě zavíral oči před všemi fakty které by zpochybňovaly jeho revoluční koncept odstranění a překonání kapitalistického společenského řádu; v každém případě mu musíme uznat alespoň tolik, že byl přitom hnán ušlechtilými motivy touhy po sociální spravedlnosti.

———————————————————————————

Po tomto úvodu, po tomto vyjasnění konkrétních dějinných a sociálních podmínek z kterých se zrodila marxistická analýza a kritika kapitalismu se nyní můžeme vrátit zpět k oněm základním principům a znakům kapitalismu, jak byly zmíněny úvodem. Nicméně, ještě předtím je nutno si vyjasnit jednu záležitost. Bylo by totiž možno namítnout, že tak drastické sociální dopady kapitalismu existovaly sice bezpochyby v 17., 18. i 19. století; ale že dnešní kapitalismus má už přece jenom naprosto jiný charakter, takže marxistické analýzy z předminulého století pro něj už nemají svou dřívější platnost.

To je sice na straně jedné bezpochyby pravda; a sám jsem ve své polemice proti P. Kužvartovi uvedl, že současný, poválečný sociálně modifikovaný kapitalismu nelze bez dalšího stavět do jedné řady s „divokým“ kapitalismem jeho počáteční, syrové fáze. Dnešní kapitalismus je bezpochyby už do značné míry regulovaný, sociálně snesitelnější; pracující třída si – prostřednictvím svých demokraticky zvolených parlamentů a vlád – přece jenom na kapitálu vymohla celou řadu významných ústupků.

Jenže: na straně druhé stejně tak platí, že samotná podstata kapitalismu zůstává víceméně ta samá. Kapitál je i dnes stejně tak bezduchý, ale i cynický a bezohledný aktér jako kdykoli jindy, stále se mu jedná jenom o jeho vlastní zájmy, to jest o mechanickou, nepřetržitou maximalizaci zisku. Kapitál stále vykazuje trvalou snahu všechno lidské podřídit tomuto jeho vlastnímu zájmu a zákonu zisku, zkomercializovat všechny oblasti lidského a společenského života, veškerou kulturu i morálku. A stejně tak i dnešní kapitalismus – jak jsme zažili v nedávných periodách – znovu a znovu upadá do těžkých krizí; které sice už nejsou natolik ničivé jako dříve, ale které stále mohou mít a také mají těžký až drtivý dopad na existenční situaci velkých skupin lidí.

Jestliže tedy na jedné straně z marxisticko-komunistické kritiky kapitalismu je skutečně mnohé už přežilé, pak na straně druhé zde zůstává i velmi mnoho s trvalou platností. – Ostatně, právě toto je na dnešní recepci marxistické tradice to ze všeho nejobtížnější: dokázat čistě separovat trvale hodnotné části od těch zastaralých, či (už tehdy) jednostranně pojatých a deformovaných. Ale jak už bylo zmíněno úvodem: v tuto chvíli chceme podat marxistickou teorii kapitalismu v její vlastní podobě, v jejím vlastním odůvodnění; její kritické přezkoumání bude provedeno až později.

Pokračování