K textu „Kapitalismus a demokracie“ Josefa Poláčka

Petr Kužvart

Se zájmem jsem očekával avizovaný text Josefa Poláčka, mého dávného kamaráda a v řadě směrů i spřízněné duše. Nyní to pročítám a jsem trochu zklamán. Nejde jen o to, že mi autor podsouvá poněkud upravené názory, jež jsem v debatě s ním uplatňoval – to se vcelku často stává a zdaleka nejde vždy o úmysl. Horší je historická nezakotvenost, poněkud povrchní abstraktnost pojednání.. Autor jako by dosud žil někdy v 70. – 80. letech minulého století. Překotný a podstatný vývoj posledních desetiletí jako by šel zcela mimo něj. Co tedy dodat a doplnit? Bude toho víc. Především toto:

Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických, Pokud pomineme (limitovaně) demokratická rozhodování v kmenově a rodově organizovaných společnostech, pak první moderní výskyt demokracie lze najít v (některých) řeckých antických městských státech a po nějakou dobu i v římské republice.

Pokud Josef Poláček zmiňuje dobu vrcholného středověku, pak zde fungovala omezená stavovská demokracie feudality, jež byla institucionalizována jako zemské, říšské sněmy, případně i nižší, např. krajské sjezdy šlechty. Teprve v závěru tohoto období se k nižší a vyšší šlechtě a kléru připojuje i městský stav, tedy zastoupení královských měst (poddanská města zastupoval feudál – vlastník příslušného panství). Královská města podřízená přímo koruně byla zastupována různě široce. Na českém zemském sněmu to jeden čas byla dokonce jediná osoba, reprezentující městský stav jako celek. Jindy to bylo několik představitelů nejvýznamnějších královských měst. Vždy zřetelná menšina ve srovnání s hojně zastoupenou feudalitou. Pokud přijdete ve starém královském paláci na Pražském hradě do historické zasedací síně zemského sněmu, pak uvidíte trůn, na němž přesedal schůzi panovník, před ním pak dlouhé polstrované lavice pro šlechtu a stranou u okna malé pódium s ohrádkou – tady stáli zástupci měst. Demokracie v době feudalismu byla omezená, hierarchicky odstupněná, třetí stav zde hrával zcela podružnou roli a pokud vůbec nějakou, pak tu byl zastoupen jen patriciát královských měst.

Původně byly omezeně demokratickými republikami i středověké městské státy v Itálii. Jak měšťanstvo bohatlo, soustředila se faktická moc v rukou podnikatelského, posléze finančního patriciátu a ty republiky končívaly zpravidla jako oligarchicky řízené státy a státečky (Florencie, Benátky, Milán, Janov). Měšťanská oligarchie se zde často postupně měnila ve feudalitu. Nicméně vznik moderních měst v raném evropském středověku byl původně veden ve vyloženě demokratickém kolektivistickém duchu, kdy do měst prchali poddaní feudálů a města se za ně stavěla a navzdory snahám feudality nově příchozí chránila a asimilovala. V průběhu vrcholného středověku se ale města sama stávají feudály s rozsáhlým nemovitým majetkem. Omezeně demokratické rozhodování a správa měst se soustřeďovaly zpravidla v rukou patriciátu, který ovládal městské rady a volil městské hodnostáře.

V tomto smyslu lze mluvit o limitovaném uplatnění demokratických principů za feudalismu. Že se bohatnoucí městský stav postupně hlásil o slovo a snažil se i o svou politickou emancipaci, je faktem. Ale k jeho prosazení byla ještě dlouhá cesta. Celým středověkem se táhne spíše neustálé mocenské potýkání mezi panovnickou ústřední mocí a poněkud partikularistickým a odstředivým postojem šlechty, pro níž byly zemské či jiné sněmy nástrojem uplatňování politického vlivu a zatlačování panovnické moci. Další vývoj šel dvěma cestami. Především cestou potlačení politického vlivu feudality ve prospěch panovnické moci – vzniká tak absolutní monarchie, politický absolutismus. Druhou cestou byl stavovský stát, kde sněm hrál rozhodující roli a zatlačoval slabou moc stavy voleného panovníka. Někde se tento systém rozvinul až do šlechtické republiky, ba sebedestruktivní šlechtické anarchie – viz Polsko v 18. století.

Rodící se kapitalismus, zprvu charakteristický kupeckým a manufakturním podnikáním a také koloniálním obchodem, demokracii vyloženě přál. Typicky lze uvést revoluční Nizozemí 16. století a jeho Generální stavy, jež se směle postavily španělské okupační moci, koloniální veleříši, nad níž tehdy slunce nezapadalo – a po mnohaletém krvavém boji zvítězily. Ale je také pravdou, že absolutní monarchie, zejména v období osvícenského absolutismu, byla překvapivě dobrým pařeništěm, kde se dařilo rozvíjet raně novověké kapitalistické podnikání šlechty i měšťanstva. Takové monarchie bezděky připravily podmínky pro nadcházející průmyslovou revoluci, Příkladem tu může být Francie i poněkud zaostalé Rakousko, ale i Prusko a pruské Slezsko. Ve špičkovém případě pak Anglie: po absolutistických peripetiích (Jindřich VIII., ale i jeho nástupci včetně nešťastného Karla I.) se stabilizovala jakási forma konstituční monarchie (bez psané ústavy, pouze na obyčejovém právu založené), kde se rozvíjel parlamentarismus, a to na půdorysu historického kompromisu z konce 17. století mezi šlechtickými velkostatkáři a měšťanskými podnikateli – proto dodnes existující Horní a Dolní sněmovna, té horní se říká Sněmovna lordů, proto Hauses of Parliament v množném čísle. Právě a především zde byly vytvořeny (zejména dík existenci světové koloniální říše) vynikající předpoklady pro průmyslovou revoluci a vznik moderního kapitalismu. Čím je dneska Čína počátku 21. století, tím byla v 19. století viktoriánská Británie.

Po odstranění absolutních monarchií nebo jejich transformaci v konstituční formu se vyvíjí klasický parlamentarismus období kapitalismu volné soutěže. Je to omezená demokracie – platí tu majetkový census a aktivně se politiky účastní velkostatkářská šlechta a nově vznikající buržoazie. Do politiky vstupují první moderní profesionální politikové, pracující v médiích, parlamentu a vládě v zájmu svých privilegovaných a mohovitých voličů. Tady lze souhlasit s Josefem Poláčkem, že tato omezená demokracie bohatých je pro tehdejší kapitalismus nejvýhodnější formou vlády.

Ale vývoj postupuje dál. Je tu v druhé polovině 19. století mohutná vlna zakládání akciových společností a společností s ručením omezeným, vlastnictví kapitálu se výrazně kolektivizuje, kolektivizuje se i jeho správa a řízení. Jde o jakousi svéráznou vzájemnou demokracii vlastníků kapitálu. Velmi omezenou – hlasuje se vždy podle výše vlastního kapitálového vkladu. Dovršením této ekonomické demokracie jsou družstva, kde už existuje rovnost členských podílů i hlasů. Ale jde se dál. Vznikají mohutné korporace často s monopolním postavením na trhu a relativně se osamostatňuje finanční kapitál, který má všechny předpoklady k vůdčí roli při řízení a ovládání monopolistických korporací.

Zároveň je na počátku 20. století mnohde prosazena reforma dosavadního demokratického zřízení: je prosazeno všeobecné hlasovací právo, byť majetkové odstupnění váhy hlasu je zachováno (typicky majetkově odstupňované volební kurie při volbách do rakousko-uherské Říšské rady). Demokracie se postupně z vlády bohatých stává masovou záležitostí. Vypadá to, zejména v Německu na přelomu 19. a 20. století, že už jen volebními výsledky masových sociálně demokratických stran může dojít k socialistického převratu – bez revoluce! Jenže kapitalismus je mimořádně přizpůsobivý a přežije skoro všechno. Začínají proto experimenty s jiným uspořádáním, na základě autoritativní vlády a potlačení masové demokracie. Fašistické a korporativní koncepce se zprvu zdají nadějným řešením, ale nakonec se zas tak moc neosvědčí. Kapitalismus ovšem pod fašistickým režimem nejen přežije, ale někde i docela vzkvétá (Českomoravská Kolben – Daněk, a.s. v Praze se transformovala do Tschechisch – Mährische Maschinenbaufabrik, Aktiengesellschaft in Prag, bez přestávky vyráběla tanky – a jelo se prostě dál!). Aby ne, když má kapitál k fašistické vládě podstatně blíž, než potlačené dělnictvo a zaměstnanectvo. Fašistický režim ekonomiku výrazněji reguluje, a to především v zájmu svém – ale nevyhnutelně i v zájmu bezproblémového provozu co možná efektivního kapitalistického hospodářství. Tady se kapitál často mocně přisává na stát cestou rozsáhlých státních zakázek. Monopolismus se dál při tom prohlubuje.

Ale fašistické formy se moc neosvědčují a přežijí jen v zaostalejších zemích světové ekonomické periférie (typicky Portugalsko, Španělsko, řada diktatur a autokratických monarchií v rozvojovém světě). Fašistické režimy jsou málo předvídatelné a jejich agresivita (útočné války) nezná v kontextu disponibilních zdrojů mezí, takže se hroutí a jsou vojensky poráženy. Demokratické formy jsou přece jen efektivnější, mívají lépe fungující zpětnou vazbu a pohotověji eliminují dysfunkce a excesy – v politice i v hospodářství.

Společnost už je po polovině 20. století v západní Evropě natolik bohatá a ekonomika natolik efektivní, že dochází k jakémusi přechodnému sociálnímu, třídnímu smíru a vzniknuvší sociální stát zastřešuje celkem úspěšně národní kapitalismus i počínající spotřební společnost a provozuje rozsáhlé systémy sociálního pojištění, sociální péče, veřejného zdravotnictví a vzdělávání, často vlastní i strategickou infrastrukturu a důležité podniky. Jsou zavedeny zaměstnanecké závodní rady a existují vlivné odbory. Antagonismy se obrušují, alespoň pro tuto chvíli. Rozvíjí se standardní západní parlamentarismus, byť v řadě různých variant (parlamentní republika, prezidentský a poloprezidentský systém), Tento vývoj vrcholí v 60. a 70. letech 20. století. A zároveň začíná nová kapitola vývoje jak kapitalismu, tak i reálných forem vlády.

Přichází neoliberalismus, zakládající si na maximální privatizaci, zejména veřejného majetku a také řady dosavadních funkcí státu. Zakládá si na ideji rádoby svobodného, deregulovaného trhu, ve skutečnosti jde však o trh ovládaný monopolistickými korporacemi a v jejich prospěch regulovaný ochotnými státy, později stále víc i nadnárodními integracemi a mnohostrannými smlouvami o volném obchodu. Drsně se osekávají státní výdaje, jež jsou pro kapitál neproduktivní – typicky sociální péče, nemocenské pojištění, sociální (důchodové) pojištění, veřejné školství, veřejná zdravotní péče, je snaha mnohé z toho privatizovat. A navazuje logická snaha snižovat daně pro podnikatelské subjekty, zejména pro ty velké. Stát už přece tolik peněz nepotřebuje. V módě je “minimální” stát. Řada dosud státem provozovaných a zajišťovaných agend se privatizuje. Jde o prudké a rozsáhlé trhnutí kormidlem, které je právem těžko stravitelné pro velké skupiny obyvatel. Proto se prvý neoliberální experiment koná v prostředí chilské fašistické diktatury 70. let. Nejprve bylo nutno svrhnout a zavraždit demokraticky zvoleného levicového prezidenta a povraždit stovky a tisíce potenciálních odpůrců. Pak se v nastalém hřbitovním klidu a márnicovém pořádku mohlo začít v klidu privatizovat a liberalizovat. Ke zlomení odporu dosud vlivných odborů v Británii baronkou Thatcherovou dochází po mnoho týdnů trvající stávkové vlně, zejména v ohroženém těžkém průmyslu. Vítězství neoliberálních principů je především vítězstvím “volného trhu” pro velké korporace. Trhu již zřetelně celosvětového. Důsledkem je deindustrializace ekonomik Západu – průmyslové výroby se stěhují do rozvojových zemí, kde je podstatně levnější pracovní síla a nulové sociální a pracovněprávní zákonodárství, nulová regulace oběhu kapitálu. Nově vznikající soustava nejvýznamnějších a určujících nadnárodních monopolistických korporací na tomhle zakládá svůj výnosný business. Jejich poptávka je u zrodu daňových rájů a následují zázračné “optimalizace” korporátních daní. V zemích Západu se redukuje masové průmyslové dělnictvo a tenčí se a chudnou dosud prosperující střední vrstvy, jež měly na politický systém stabilizační účinek (jejich pronikavá slabost a nepočetnost v latinské Americe byla po celé 20. století jednou z příčin tolika fašistických pučů a diktatur).

Sociální stát nemá kde brát prostředky na své udržení a provoz. Velký kapitál “optimalizuje” daně a nejraději neplatí žádné. Chudnoucí střední vrstvy poskytují stagnující daňový výnos, průmyslové dělnictvo, zejména kvalifikovaní dělníci, součást dosavadních nižších středních vrstev, je likvidováno, snad část z něj vstřebá rychle se rozvíjející sektor služeb a nevýrobní sféra. Ale jejich příjmy stagnují, nebo se přímo snižují. Takže z hlediska daňového výnosu zase nic moc. Restrukturalizace průmyslu znamená vyšší náklady na pomoc v nezaměstnanosti. Stát na to i na další sociální programy přestává mít prostředky. Následují vlny úspor, škrtání v rozpočtech, zeštíhlování pro kapitál nepotřebných, neproduktivních agend státu a privatizace státního majetku, často včetně strategické infrastruktury a dosud státních firem. Stát se zbavuje všeho, co lze prodat a na čem může soukromý kapitál následně bohatnout.

Již několik desetiletí bijí ekonomové, politologové a sociologové na poplach: vlastnictví kapitálu i ostatního bohatství se koncentruje v rukou stále se zmenšující globalistické hyperoligarchie, jež si vydržuje mohutné a mocné servisní aparáty a struktury, a to v rámci národních států i na nadnárodní úrovni. Ty vnucují ostatní chudnoucí společnosti pravidla, poměry a rozhodovací procedury vhodné a výhodné pro zglobalizovaný velkokapitál. Nadnárodní struktury, typicky kdysi Evropské hospodářské společenství, nyní EU, se od ryze ekonomické integrace posunují k zárodkům vševládného nadnárodního superstátu. Jsou ovládány neoliberální doktrinální výbavou a je pro ně charakteristický pronikavý deficit demokratických rozhodovacích procedur. Vrcholný politický management je sestavován kooptací, nikoli volbou. Má k ruce nikým nevolený mohutný byrokratický aparát. Mezinárodní dohody o volném obchodu obcházejí národní legislativy v oblastech technických, bezpečnostních, ekologických, hygienických a kvalitativních požadavků na produkci. Arbitrážní doložky pak obcházejí soudnictví národních států. Ve všech těchto případech jde o sofistikovaný a účinný servis především pro zglobalizovaný kapitál.

Nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o drsně centralistický diktátorský systém, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace výroby zisku na nižší úrovně vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním rozhodováním v rámci nedílné velitelské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných členů daného grémia, zpravidla se tak děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování povojensku samozřejmě jsou využívány kolektivní aktivity, ale štáb je tu jednak aby zajistil obsluhu řady různorodých agend a včas dodal jejich použitelné výstupy, jednak proto, aby jeho členové uplatnili své názory, návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele daného orgánu tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem. Demokratické rozhodování je tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tu neexistuje, spíše se uplatňuje tendence právě opačná.

V soudobém kapitalismu je opravdu málo demokracie. V politice je trpěna ještě tak na národní úrovni a na nižších, regionálních a lokálních úrovních. Ale pozor: kompetence demokratických kolektivních orgánů a demokraticky zvolených hodnostářů je zásadním způsobem omezována po řadu desetiletí pečlivě budovaným (v poslední době také shora, od nadnárodní integrace direktivně vnucovaným) obsahovým, organizačním, institucionálním a procedurálním rámcem, který je obtížně změnitelný (nebo je prostě prostřednictvím voleb nezměnitelný!) a který demokratické rozhodování výrazným způsobem omezuje (omezuje jeho sféru, kde se může uplatňovat), vylučuje řadu agend z dosahu demokratických procedur a volených představitelů nebo jim direktivně určuje, co musí nebo co nesmějí dělat. Demokratické procedury jsou tak i nadále provozovány a jakoby se nic nemění, pokud stav povrchně srovnáte třeba s praxí 60. let – ale kompetence volených zástupců a reálný dosah demokratických procedur jsou zásadním a rozsáhlým způsobem redukovány a stále dál potupně omezovány. Volený zástupce se tak stává pouhým zřízencem, který musí poslušně účinkovat v direktivním rámci, který nemůže změnit ani opustit. Musí také poslouchat v rámci hierarchických struktur závazné pokyny shora – nikoli pokyny od svých voličů.

V tomto světě, ve kterém je nám dáno žít, je bohužel reálně fungující demokracie na výrazném ústupu. Je trpěna na nižších rozhodovacích úrovních, ale i tam je drasticky omezována. Stále víc se stává vyprázdněnou procedurální hrou, jež formálně drží kontinuitu s minulostí, ale reálně je stále více pouhou kulisou, za kterou se teprve připravují a činí zásadní rozhodování, jež se pak mění v součást závazného rámce pro provoz demokratických procedur a obsluhu demokratických agend. No, opravdu, tedy nic moc!.

Pár tezí závěrem:

– je v principu pravda, že kapitál potřebuje pro své zhodnocování, pro svůj oběh a výrobu nadhodnoty – zisku osobně svobodnou pracovní sílu, aby se ta mohla kapitálu prodávat a uvádět jej do pohybu, ale to je jen obecná teze. Je tu řada významných jiných řešení. Raně novověké podnikání bylo velmi často šlechtickým podnikáním (města byla dlouho svazována cechovním zřízením, takže se v nich více rozvíjelo spíše obchodní a finanční podnikání). V manufaktuře zaměstnával urozený podnikatel své poddané, své nevolníky (a druhé nevolnictví ve střední Evropě bylo docela drsným pořádkem!). I dnes zejména v rozvojovém světě (Asie) ale nejen tam pracuje často reálně znevolněná ba zotročená pracovní síla – typicky gastarbeitři naverbovaní a dovezení z daleka agenturou, která je pronajímá podnikatelům a participuje na jimi vytvořené nové hodnotě.

– jak jsme viděli, kapitalismus je velmi přizpůsobivý a v každé fázi svého vývoje je tak trochu někým jiným. Snese demokratické politické poměry, ale může fungovat i pod drsnou fašistickou diktaturou a co je zvlášť nebezpečné, může si vydržovat vyprázdněné formálně demokratické procedurální divadlo, aby si o to bezpečněji a účinněji rozhodoval v zákulisí o tom důležitém a podstatném.

– není všechno zlato, co se žlutě třpytí! Není všechno demokracie, co se tak navenek tváří!

– kapitalismus je děvka, jež se vyrovná se vším a přizpůsobí čemukoli. Přežije cokoli. Zatím!

– “přirozenou formou vyspělého kapitalismu” (cit J. Poláček) není parlamentní liberální demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické bezmoci. Přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalimu je skrytá, interně provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur. jež jsou úkolovány zglobalizovanou hyperoligarchií, čítající pouhých pár promile lidské populace, ale vlastnící již skoro všechno.

– máme se do budoucna opravdu na co těšit!

.

Český Honza

Eva Hájková

Český Honza býval oblíbeným národním pohádkovým obrazem Čecha. Někdy byl hloupý. A někdy líný. Ale nemuselo to tak být. Jen mu býval vlastní jistý druh zápecnictví. On to byl totiž takový starodávný „mamánek“. Docela nerad se pouštěl někam daleko od své rodné chalupy. Ale když ho k tomu donutila nouze, tak co mu zbývalo? Vzal do rance buchty a šel. Někdy udělal ve světě štěstí. Někdy se mu podařilo třeba i zabít draka a oženit se s princeznou. Ale někdy ho taky ve světě trochu zklamali nebo ošidili a on se raději vrátil domů. A místo princezny si našel nějakou Mařenku nebo Andulku.

Český Honza z Drdovy stejnojmenné pohádky nebyl hloupý ani líný. Jenom trošku naivní. Takže snadno naletěl. Honza vystupuje i v lidových básničkách (Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky, Princeznička na bále) i v novodobých umělých pohádkách. Například v Ladově žertovné pohádce O statečné princezně Máně, v níž je Honza omylem odnesen do pekla. Nebo v socialistické televizní pohádce Princové jsou na draka, která se ještě i do nás, už tehdy dospělých, nesmazatelně zapsala oblíbenými písničkami.

Nedávno jsem si vzpomněla také na jednu starší báseň, v níž vystupuje český Honza. Báseň napsal Josef Václav Sládek a věnoval ji K. V. Raisovi. Jmenuje se Čtyři bohatýři. Ve čtvrté třídě jsem ji přednášela na oblíbené každoroční školní soutěži, takže jsem se ji musela naučit nazpaměť. Je to takhle:

Kdys čtyři bohatýři
jsou vyjeli si z Čech,
to v kápi mnich, a měšťák
a v zbroji statný lech.

A čtvrtý, — odpusť, bože,
mu bohatýrský los! —
byl Honza, český Honza
a pěšky šel a bos.

Vzal režný bochník chleba
a uzel na ruku
a máma po dědkovi
mu dala hazuku. —

Kdys čtyři bohatýři
jsou z Čech vyjeli ven
a slíbili, že vrátí
se domů v rok a den.

Mnich obrátil se k jihu
a dojel v svatý Řím,
tam dostal zlatou mitru
a vlasť mu byla dým.

A lech kdes na severu
na králův přijel hrad
a proti vlastní zemi
šel za erb bojovat.

A měšťák na západu
si hezkou ženu vzal,
za její těžké věno
i řeč jí zaprodal.

Náš Honza, český Honza
šel rovnou slunci vstříc,
tam dvé měl rodných bratří,
však nedali mu nic.

Pak v sever, jih a západ
jej vede bludný krok,
tam byli by ho ctili
na víc než den a rok.

A slibovali kmenty
a zlato na ruku,
jen když jim Honza prodá
tu českou hazuku.

A slibovali dvory
a čeleď v zástupu,
jen když jim zapomene
na rodnou chalupu.

Však Honza tvrdou kůrku
si vytáh‘ z uzlu ven
a sedl sobě na mez
a plakal, plakal jen.

Co jsou mu panské dvory,
a čeleď, zlata lesk,
když utrhne mu srdce
ten po domovu stesk!

A Honza, český Honza
jen stále říkal: „Ne!“
A domů šel, — a zbude
tam do soudného dne.

Honza z básně není hloupý, není ani líný. Dokonce se zdá, že do světa vyjel dobrovolně (asi na zkušenou). A dokonce ho tam snad i chtěli! Vždyť mu slibovali „zlato na ruku“, „kmenty“, „dvory“ a „čeleď v zástupu“! Takže to musel být Honza, který pravděpodobně měl i „zlaté české ruce“, i když byl tak chudý, že chodil pěšky a bos. Honza plačící steskem po domově, který mu bránil dělat v cizině kariéru. Ani doma ji dělat nemohl. Asi pro tu „českou hazuku“, s níž se v jisté době moc neuspělo ani doma.

Takže Sládek zde vlastně podává typický obrázek manuálně zručného, ale málo průbojného hodného, prostého a skromného Čecha, tíhnoucího k domovu a k rodnému jazyku, kterého zradily elity tím, že se mu odcizily. Archetyp „holubičí“ české povahy, který byl tolikrát brán vážně a tolikrát zesměšňován.

Sládkovi rozhodně nemůžeme předhazovat, že by byl pansláv. Na rozdíl od jiných Čechů tehdejší doby neměl žádné sympatie k „ruskému dubisku“. Obracel se spíš na Západ, do Ameriky. Zajímali ho například tamější indiáni. Přesto tomu národnímu obrazu patrně i on věřil.

My to můžeme stokrát zesměšnit. Můžeme tvrdit, že česká národní povaha je vymyšlenost, kterou se ospravedlňují naše neúspěchy nebo přímo lenost. Dokonce můžeme poukazovat na to, že Češi se mnohdy v dějinách chovali jako zvířata (například při odsunu Němců). A že ten obraz plačícího Honzy je prostě lživý.

Netvrdím, že Češi jsou samí hodní lidé a že za nic nemohou. Ale ať už je to jak chce, ten obraz Českého Honzy tady prostě je, a je v nás kdesi hluboko uložen. Může mít různé podoby (dokonce i nějakou tu chlapáckou – že jsme lepší než jiní). Může v člověku působit i mindráky, nedostatek sebedůvěry, sebelítost. Nebo se kvůli němu člověk může naopak přeceňovat. A taky Čechům může bránit vzít věci jaksi do svých rukou (vždyť my na tu politiku nejsme!) Proto se k nám pořád nějak nechce vrátit ta „vláda věcí našich“. Milan Kundera o tom jistě ví své.

Můžeme si říkat, co chceme, ale když se u nás v 19. století zakládala sociální demokracie, tak se nutně musela založit českoslovanská. Přes veškerý proletářský internacionalismus našim proletářům nestačila sociální demokracie rakouská. Český dělník nemohl mít společnou organizaci s Němci, přestože se nevyhýbal úplně spolupráci s nimi. Jenže český dělník byl něco extra. Bylo by přílišným zjednodušením nazývat to nacionalismem.

Ten obraz může být i příčinou, proč se u nás už dlouhou dobu nedaří církvím. Neumějí Čechy oslovit. Na Západě jsou s církvemi poměrně dobré zkušenosti jako s důležitou součástí liberální demokracie. Je to (nebo možná byl to) způsob, jak se lidé integrovali do společnosti. My Češi máme ke své společnosti takový zvláštní, mnohdy nevyjasněný vztah.

Myslím, že není marné o tom přemýšlet.

Jsou vlastně jen dvě možnosti. Buď je ten obraz „holubičího“ Čecha veskrze falešný, naši předkové si to o sobě jen namlouvali a my bychom se ho měli co nejrychleji zbavit (i když nikdo asi neví, jak) a být „normální“, jako všichni ostatní. Nebo je hluboko v našem nevědomí, a proto je v jistém smyslu pravdivý a my bychom ho měli vzít vážně, protože když ho nějak „nezpracujeme“ (nábožensky či politicky), nebude u nás demokracie dobře fungovat. Češi prostě potřebují zvláštní přístup. Potřebují oslovit nějakým jiným způsobem než obyvatelé Západu.

Kapitalismus a demokracie II.

Josef Poláček

Díl druhý: Kapitalismus a jeho demokracie

V první části našich analýz jsme si ukázali, že kapitalismus ve vztahu k demokracii vykazuje principiálně podvojný, ambivalentní charakter: na straně jedné kapitalismus jako takový samozřejmě vykazuje samovládné (tedy antidemokratické) tendence; ale na straně druhé svou vlastní dynamikou podporuje vznik demokratických prvků ve společnosti. Nyní se podíváme blíže na konkrétní charakter této demokracie za podmínek kapitalismu.


V této souvislosti je ale nutno uvědomit si jeden naprosto klíčový rozdíl. To jsou dvě věci, které se naprosto pravidelně zaměňují; a z toho pak vzniká celá řada zmatků. Vždy je nutno naprosto přesně určit, zda hovoříme o kapitalistech, jako určité sociální skupině (respektive: třídě), mající určité společné zájmy na udržení svého privilegovaného postavení – anebo zda je řeč o kapitalismu jako takovém, o celém komplexním systému ekonomicko-společenských procesů, struktur a faktorů.

Jedná se o to: kapitalisté sami žádný (bezprostřední) zájem na nějaké přílišné demokratizaci samozřejmě nemají. Jejich bezprostřední zájem jakožto kapitalistů je ten, aby mohli svou neomezenou vůlí vládnout ve svém vlastním podniku, aby jejich zaměstnanci poslušně podávali maximální výkon, za pokud možno minimální mzdu. A je nepochybné, že (mnozí) kapitalisté nemají žádné morální skrupule tyto své mocenské choutky prosazovat všemi prostředky, pokud k tomu dostanou příležitost.

Jenže: tento zájem jednotlivých kapitalistů, respektive skupin kapitalistů, a třeba dokonce ani celé třídy kapitalistů není bez dalšího identický se zájmem kapitalismu jakožto systému. Kapitalismus jako systém má – jakožto každý subjekt, jakožto každý živoucí celek – v prvé řadě naprosto primární, vitální zájem na svém vlastním udržení. Na svém vlastním přežití. Pokud by tento zájem neměl respektive by nebyl schopen ho realizovat, pak by prostě zahynul, přestal by existovat. A co je naprosto rozhodující: tento vitální zájem systému jakožto celku se prosazuje proti každému zájmu partikulárnímu – a to dokonce i proti zájmu vládnoucí třídy! Neboť i zájem vládnoucí třídy je ovšem ze samé své podstaty jenom partikulární; je to zájem jenom jedné určité skupiny aktérů. I když momentálně té nejmocnější. Tato vládnoucí vrstva/třída se sice samozřejmě vždy snaží svůj (třídní) zájem prezentovat jako zájem obecný, jako zájem celé společnosti; ale budit tento dojem se jí úspěšně daří jenom ve „šťastných okamžicích“ relativního třídního smíru. Když se tedy třídní rozpory zmírní natolik, že i třída ovládaná přijme za svou ideologii třídy vládnoucí. Ale to nic nemění na základní skutečnosti, že zájmy vládnoucí třídy mají konec konců jenom partikulární charakter; zatímco systém jako takový musí usilovat o pokud možno efektivní, tj. bezkonfliktní fungování celého tělesa dané společnosti.

Jednoduše řečeno, jedná se o toto: to že konkrétně v kapitalismu je třída kapitalistů objektivně dominantní, vládnoucí třídou, to ještě zdaleka neznamená, že by zde kapitalisté vykonávali i bezprostřední moc politickou. Tedy že by stát byl prostě ovládán kapitalisty. Především v táboře radikální levice se celá věc pravidelně zkracuje na výrok, že „všemu vládnou koncerny“. A že prý tyto koncerny si i „kupují stát“. Samozřejmě: kapitalistické koncerny mají své vlastní, ryze komerční zájmy; a ty se ovšem snaží realizovat, a to i cestou ovlivňování politiky. Ale – v žádném případě není možno právem vyslovovat taková zjednodušená tvrzení, že soudobý stát parlamentní demokracie prostě a jednoduše „ovládají koncerny“. Respektive kapitalisté. Ostatně, sám Marx ve své „Židovské otázce“ říká naprosto jasně a jednoznačně: buržoazie nepotřebuje ovládat parlament, aby si udržela své faktické (třídní) panství.

Jak už řečeno výše: kapitalismus sám svou dynamikou produkuje i emancipační, a tedy demokratické tendence. Sám Marx napsal, že kapitalismus si sám vytváří své vlastní hrobaře. (Měl tím ovšem na mysli to, že kapitalismus vytváří masovou, vyspělou a uvědomělou dělnickou třídu, která ho posléze svrhne jako celek.) Tento Marxův předpoklad o „hrobařích kapitalismu“ se sice ovšem historicky nepotvrdil; nicméně zůstává plně v platnosti ten fakt, že kapitalismus sám plodí opozici k sobě samému. A spolu s rozvojem kapitalismu tato opozice získává čím dál tím více na síle. Dělnická třída – pokud máme zůstat jenom u tohoto faktoru – už dávno získala přístup do buržoazních parlamentů; a tím získala naprosto reálné nástroje omezovat svévoli vládnoucí třídy kapitalistů, omezovat moc koncernů.

Jenže – v rozporu s očekáváním Engelse v jeho posledních letech dělnická třída své parlamentní moci nikdy nevyužila k tomu, aby provedla revoluci a zavedla komunistický řád. Dělnická třída prosadila celou řadu sociálních opatření, politicky zatlačila buržoazii – ale zároveň ponechala kapitalistický systém netknutý. Což má ovšem ten (obvykle velmi přehlížený) důsledek, že buržoazie zůstává vládnoucí třídou – s přinejmenším tichým souhlasem dělnické třídy! Což pak ovšem v nemalé míře tuto vládu buržoazie legitimizuje. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Zopakujme si tedy: kapitalismus je sám o sobě velmi komplexní ekonomický, společenský a politický systém, ve kterém je sice dominantní vrstvou třída buržoazie; to ale v žádném případě neznamená, že by soudobý moderní demokratický stát na tomto kapitalismu vzrostlý byl přímo politicky touto buržoazií ovládán. Jsou zde zároveň přítomny relevantní síly opozice, které mají reálnou moc zatlačit vliv buržoazie tak daleko, jak jen je to v rámci kapitalistického systému možné.

——————————————————-

Z dosavadních výkladů tedy vyplývá, že politická demokracie je nejen možnou, ale dokonce i nejpřirozenější, standardní politickou formou kapitalismu. V této souvislosti je nutno se vypořádat s námitkou, že kapitalismus může stejně tak dobře existovat ve státech s autoritativním, či dokonce diktátorským způsobem vládnutí. (A připomeňme ještě jednou i onen názor, že prý naopak diktatura je pro kapitalisty tou nejpříhodnější formou vlády.)

Ano, jistě; jak už bylo řečeno, kapitalismus je vnitřně protikladný, ambivalentní systém, který bez jakýchkoli pochyb obsahuje i tendence k samovládě, tendence k přímému panství nad člověkem. Kapitalismus se tedy opravdu může, když na to přijde, bez větších potíží aranžovat i s nedemokratickými, diktátorskými režimy. O tom není sporu.

Ovšem: jestliže bylo výše rozebráno, proč je přesto demokratická forma vlády pro kapitalismus nejpřirozenější a standardní, vztahovala se tato téze samozřejmě výhradně na vyspělý, plně rozvinutý kapitalismus. Ty samovládné tendence kapitalismu se mnohem více projevují v jeho rané, „divoké“ fázi. Ale čím je kapitalismus vyspělejší, tím více je jemu samotnému zapotřebí stabilních, zákonem regulovaných, vypočitatelných, bezkonfliktních poměrů. Zatímco diktatury jsou už ze své vlastní podstaty vždy plné vnitřního napětí, konfliktů potenciálních anebo akutních.

Ostatně: naprosto stačí se rozhlédnout po současném světě. Na celé této planetě se nenajde prakticky jeden jediný opravdu vyspělý průmyslový kapitalistický stát, který by neměl státní formu politické demokracie. Je tedy možno naprosto právem tvrdit, že kapitalismus sice politickou demokracii nepotřebuje bezpodmínečně; nicméně že tato je pro něj tou nejpřirozenější, a nakonec nejvýhodnější formou.

Ale: tady je vždy nutno mít na paměti, že touto přirozenou formou kapitalismu je právě a pouze demokracie politicko-občanská, jiným termínem „buržoazní“. Jedná se o takový typ demokracie, která nejde nikam dále, nežli k víceméně nespoutané možnosti soukromého individua sledovat výhradně své vlastní – tedy přinejmenším latentně egoistické – zájmy. A za druhé: tato demokracie v žádném případě neodstraňuje moc kapitalistických struktur nad člověkem, nad lidským životem.

——————————————————-

Na závěr je tedy možno ještě jednou shrnout základní body:

– není nijak oprávněným tvrzení, že kapitalismus přirozeně inklinuje k diktatuře

– není pravdivým tvrzení, že stát ve standardních demokraciích v současné době je přímo ovládán mezinárodními koncerny, respektive kapitalisty

– třída buržoazie sice zůstává i v tomto moderním kapitalismu ekonomickým, a tedy i společenským hegemonem; ale toto její dominantní postavení má strukturální charakter, není založeno na přímé politické vládě

– naopak standardní, přirozenou formou vyspělého kapitalismu je forma parlamentní liberální demokracie

– tato parlamentní demokracie ovšem v žádném případě není demokracií úplnou, dovršenou; neboť ani neodstraňuje reálnou dominanci určitých skupin společnosti nad jinými, ani neodstraňuje podřízenost člověka pod odcizené struktury a tlaky kapitálu. Jinak řečeno: tato demokracie nijak nepřináší skutečnou „vládu lidu nad věcmi jeho“.

(Dokončení)

Kapitalismus a demokracie I.

Josef Poláček

Díl první: Sociální dynamika kapitalismu

Tento text musím zahájit trochu osobně. Před nedávnem jsme se neshodli s Petrem Kužvartem ohledně toho, jakým způsobem hodnotit charakter čínského modelu kombinace kapitalistického produkčního způsobu a totalitního způsobu vlády. Má téze byla, že tato kapitalistická „materiální základna“ nutně bude posilovat především střední třídu, kteréžto její nové sebevědomí časem zákonitě dospěje do zásadního konfliktu se systémem politické diktatury. Jinak řečeno: přijatý model kapitalismu postupem času nevyhnutelně smete (pseudokomunistickou) totalitní diktaturu, která se nachází v zásadním rozporu s kapitalistickým principem osobní autonomie volného ekonomického subjektu. Oproti tomu P. Kužvart tvrdí, že kapitalistům ve skutečnosti diktátorská metoda vládnutí vyhovuje mnohem lépe, protože jim umožňuje ovládat – a tedy vykořisťovat – dělnickou respektive pracující třídu. Jinak řečeno: podle jeho názoru je pro kapitalismus diktatura nejvýhodnější formou vlády; zatímco podle mého tvrzení je diktatura za podmínek kapitalismu pouhou anomálií, zatímco jeho pravidelnou a přirozenou formou vlády je (občanská, buržoazní) demokracie.

Je nabíledni, že tato otázka o kauzálním vztahu mezi kapitalismem a demokracií je velice zásadní; rozeberme si ji tedy více do hloubky, a především systematicky. Protože jinak stojí jenom názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení. Jako naprosto první bod si ale musíme určit, co vlastně vůbec myslíme pod pojmem „demokracie“. Napohled by se totiž sice zdálo, že je to naprosto jasné a samozřejmé; ale ve skutečnosti se pravidelně ukazuje, že si pod tím téměř každý představuje něco zcela jiného.

Především je nutno zcela zásadně rozlišit, jestli hovoříme o demokracii ve smyslu politicko-institucionálním, anebo ale ve smyslu obsahovém, substanciálním. Ten první smysl je víceméně jasný: jedná se o klasickou politickou demokracii, kde občan je politicky svobodný, a kde má k dispozici instituce zaručující mu možnost aktivní účasti na tvoření státní vůle. Ten druhý způsob demokracie, který jsem nazval „substanciálním“, je ale o dost nesnadnější jasně uchopit a konturovat.

Svým způsobem by se totiž dalo prohlásit, že – pokud pomineme antické republiky respektive městské demokracie – že k první velké vlně demokratizace v Evropě došlo už někdy za Karla IV., nejpozději za Václava IV.! Už v té době totiž došlo ve feudální společnosti k tomu naprosto zásadnímu zvratu, že sice vládnoucí vrstva (respektive: třída) feudálů stále ještě nadále požívala svá stavovská privilegia, nicméně v oné době enormně vzrostla ekonomická síla měst. Ne tedy už jenom venkov se svou zemědělskou produkcí, ale i města se stala ve státě významným ekonomickým faktorem. A tito bohatí měšťané, řemeslníci, kupci pak naprosto přirozeně čím dál tím méně byli ochotni snášet stav, kdy by stále byli ve srovnání s feudály jenom víceméně zcela neprivilegovanou, podřízenou vrstvou. Jinak řečeno: ekonomická síla, ekonomická emancipace s sebou zákonitě přináší i emancipaci občanskou a politickou. Nebo přinejmenším touhu po takovéto emancipaci.

Přičemž tato tendence k politické emancipaci sama sestává ze dvou složek. Za prvé ta ekonomická, materiální síla danému subjektu či společenské vrstvě přináší vůbec základní možnost, potenciál usilovat o svou emancipaci. To mohlo nabývat i naprosto přímých forem: bohatá města si mohla vydržovat svou vlastní vojenskou moc, která mohla být schopna konkurovat vojenské moci vládnoucí třídy feudální. Ale byly i formy nepřímé: jak známo královské pokladny byly chronicky prázdné, a bohatství produkované městy tedy mohlo být velmi vítaným zdrojem k jejich naplnění. Ovšem města pak měla docela příznivou vyjednávací pozici vůči panovníkovi: ano, my ti přepustíme část našeho bohatství – ale za to žádáme přiznání těch či oněch privilegií a svobod.

Druhá složka oné tendence k emancipaci je sice „pouze“ psychologické povahy, ale jak uvidíme později, právě ona je svým způsobem rozhodující. Jde o to, že kdo vládne určitým bohatstvím, ten přirozeně má určitou moc. Svými hmotnými prostředky může ovlivňovat dění okolo sebe, může působit na jiné subjekty aby se chovaly v souladu s jeho přáními. Je tu tedy přítomen někdo, kdo je fakticky, materiálně mocný, dominantní; ale zároveň je s ním v občansko-politické rovině zacházeno tak, jako by byl stále ještě pouhým kmánem. On je tedy v materiální rovině tím, kdo rozhoduje, kdo vydává příkazy – a přitom v rovině občanské a politické se naopak musí sklánět před někým, kdo fakticky nemá o nic větší materiální moc či dokonce menší než on, ale kdo má vůči němu ta či ona politická privilegia. Je samozřejmé, že tyto dva stavy se nacházejí v hlubokém vzájemném konfliktu. Kdo je emancipovaný materiálně, ten nebude ochoten natrvalo setrvávat ve stavu osobní a politické závislosti. Bouří se v něm celá jeho hrdost, celé jeho vědomí, že ve skutečnosti je tomu druhému naprosto roven, či dokonce materiálně stojí nad ním. A jednou nutně dojde ke chvíli, kdy tento konflikt musí být vyřešen vzájemným bojem. Který v dlouhodobé, historické perspektivě nakonec nevyhnutelně vyhraje ten, kdo má moc materiální, ekonomickou. Protože ten kdo se opírá jenom o svá stavovská privilegia, ale nemá k dispozici reálnou moc materiální, ten má ve svém boji na své straně nakonec jenom pouhé chiméry.

Pro náš výklad je důležité si uvědomit: tato druhá forma demokracie sice není (ještě) samotnou standardní demokracií politickou; nicméně – jmenovitě v uvedeném případě středověkého městského živlu – se jedná o silný prvek demokratizace, který byl prvním, ale rozhodujícím krokem na cestě k celkové emancipaci dolních společenských vrstev.

——————————————————-

S tímto vědomím o základní kauzální souvislosti mezi emancipací ekonomickou a emancipací občansko-politickou se můžeme vrátit k naší výchozí otázce: zda kapitalismus demokracii plodí, anebo zda je s ní v protikladu.

Napřed si připomeňme, co k danému tématu řekl Karel Marx; tedy vlastně opovědný nepřítel kapitalistického společenského řádu. Kdo se jenom trochu hlouběji seznámil s dílem Karla Marxe, ten ví, že Marx vůči kapitalismu ve skutečnosti zároveň choval hluboký obdiv: neboť to byl právě kapitalismus, kdo svou enormní produkční silou a kreativitou dokázal společnost doslova katapultovat na vyšší civilizační stupeň, kdo dokázal rozbít přežilý a zatuchlý řád feudální, s jeho stavovskými hierarchiemi a privilegii. Byl to právě tento kapitalismus, který přivodil nástup nového, osobně svobodného člověka-občana.

Marx znovu a znovu zdůrazňoval, že tuto občanskou emancipaci kapitalismus přinesl nikoli náhodně, nýbrž naprosto nevyhnutelně: neboť kapitalismus nemůže nic smysluplného počít s nevolníkem připoutaným k půdě, nýbrž kapitál nezbytně potřebuje pracovníka osobně volného, nezávislého, mobilního, který může kdykoli putovat tam, kde ho produkční kapitál zrovna potřebuje.

Navíc: moderní produkce – ať průmyslová či neprůmyslová – potřebuje čím dál tím více ne pouhého dělníka vykonávajícího stále stejnou činnost, nýbrž pracovníka vzdělaného, aktivního, samostatně se rozhodujícího v neustále se měnících pracovních činnostech. A zase platí: spolu s touto pracovní emancipací pracovníka stoupá i jeho všeobecný „emancipační potenciál“. Ten kdo už není pouhým – kdykoli zaměnitelným – přidavačem, nýbrž má vysoce specializovanou roli v produkci, ten se sebou nenechá pasivně manipulovat ani u svého zaměstnavatele, ani jako občan.

A do třetice: samotná řídící struktura moderní produkce si vyžaduje demokratičtější formy rozhodování. Za starého způsobu produkce stačilo, když majitel továrny vydal své příkazy, a dělníci plnili jeho pokyny. Ale moderní produkce vyžaduje neustále nová rozhodnutí, neustále nová přizpůsobení produkce – a toto už potřebuje kolektivní rozum, tedy nikoli pouze hierarchicky-vertikální, nýbrž horizontální, čili ve svém jádru demokratické formy rozhodování. Navíc: především velké firmy jsou čím dál tím méně vlastněné jedním jediným soukromým vlastníkem, nýbrž jsou to většinou akciové společnosti, tedy prakticky s kolektivním vlastnictvím a s kolektivními řídícími orgány. I tady je tedy možno nalézt prvky alespoň určitého demokratismu.

Samozřejmě; kapitál neposkytuje tomuto osobně svobodnému dělníkovi svobodu skutečnou, svobodu skutečně všestranně emancipované lidské bytosti, nýbrž hned vzápětí ho uvrhuje do závislostí jiných, podřizuje ho svým vlastním zájmům a tlakům, především zájmu na permanentní maximalizaci zisku.

A právě tady leží ten zcela klíčový bod sporu o to, zda kapitalismus podporuje demokratizaci, anebo ji potlačuje. V každém případě je tady nutno si zcela jasně uvědomit: v daném ohledu má kapitalismus zcela zásadně podvojný, ambivalentní charakter. Jsou v něm tedy faktory působící v obou směrech: jak ve směru větší demokratizace, tak i ve směru opačném.

Kapitalismus samozřejmě vytváří příjmové, majetkové, a tedy i mocenské hierarchie; ale stejně tak ten samý kapitalismus vytváří i struktury a faktory, které působí ve smyslu demokratizačním, emancipačním. Kapitalismus tyto demokratizační faktory samozřejmě nevytváří záměrně; ony jsou jenom jakýmsi jeho „vedlejším efektem“, nechtěným dítětem.

(Pokračování)