Eva Hájková
Věřím, že každý, kdo čte Bibli, si v ní časem najde své oblíbené knihy, oblíbené kapitoly, oblíbené věty nebo i oblíbená slova. Oblíbené možná není ten správný výraz. Řekněme raději místa, která nějak silněji promlouvají k jeho duši. Já mám takových míst více a o některých ani nevím, z jakého důvodu nebo čím vlastně se mě tak dotýkají. Ráda čtu například žalmy, které obsahují zmínky o Hospodinových nádvořích.
„Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.“ (Ž 65, 5)
„Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“ (Ž 84, 3)
„Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti.“ (Ž 84, 11)
„Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha…“ (Ž 92, 14)
„Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! Přineste dar, vstupte do nádvoří jeho.“ (Ž 96, 8)
Zmínky o Hospodinových nádvořích se nenacházejí jen v žalmech, ale i v Mojžíšových knihách, v první a druhé Královské, v knihách Letopisů, v prorockých spisech. Jedná se, jak je vidět z citací, o otevřené prostory Hospodinova domu, čili chrámu, ale též o místa, kde je přítomen Bůh nebo také Boží lid. Jistě si lze na základě různých zdrojů, třeba popisu v první knize Královské, aspoň trochu představit, jak asi vypadal Šalomounův chrám s velesvatyní a s několika nádvořími. Nádvoří přináleželo kupodivu dokonce už ke stanu setkávání. Na nádvořích se scházel Boží lid k modlitbám, chválám i obětem. Zaznívaly tam hlasy proroků.
Pokud jde o samotné slovo – „nádvoří“- označujeme jím obvykle shora nekrytý vnitřní nebo přilehlý prostor nějakého většího domu. Nádvoří mívají zámky, paláce, kláštery a jiné stavby. Mám zažitou takovou ideální představu nádvoří, které je ze čtyř světových stran obestavěné zdmi. Je to chráněný prostor, kam příliš nedoléhá hluk z ulice, nefouká tam, v parném létě tam bývá příjemný chládek, protože za slunečního svitu vždycky alespoň část nádvoří kryje stín. Zdi mohou být porostlé loubincem, ve kterém se ukrývá drobné ptactvo. Možná jsem to takhle viděla na některém zámku. Nebo mi v mysli utkvěly spíš vnitrobloky domů, jak jsem je mohla spatřit během svých návštěv jednoho vzdáleného velkoměsta – plné chladivého stínu a zeleně, s pítky pro ptáčky. Nosím tu představu v sobě už dlouhou dobu, ač mi rozum napovídá, že chrámové nádvoří vypadalo asi jinak. Proto mě těší zejména žalm 84, kde je zmíněn vrabec, hledající si přístřeší v Hospodinově domě, i vlaštovka, která si staví hnízdo u oltářů. Kousek živé přírody mezi kamennými zdmi chrámových nádvoří. Jaká krása!
Někdy možná podvědomě toužíme právě po takovém hrazeném místě, byť směrem k nebi otevřeném, kde bychom našli bezpečí. Občas se v nás objeví touha po hradbách, uvnitř kterých se nám nic nemůže stát. Za hradbami totiž vždy číhalo nebezpečí. Mohla tam být třeba poušť plná hadů, štírů a lvů, zatímco v chráněném prostoru se jich netřeba bát.
Žalm 84 líčí cestu poutníků toužících po Hospodinově domu, po jeho nádvořích. Víme, že k chrámu proudily zástupy věřících z odlehlých končin země, například ze severněji položené Galileje. Podstupovali nebezpečí daleké cesty, jen aby se ukázali před Hospodinem. I Ježíšovi rodiče tam každoročně putovali o svátcích. Během své pouti procházeli lidé toužící po Boží přítomnosti pustinou či neobydlenou krajinou – v žalmu je psáno: údolím balzámovníků. Balzámovníky prý vylučují kapky pryskyřice, podobající se slzám, jak tvrdí Pavlíkův studijní překlad. Dává to údolí též do souvislosti s údolím Pláče v knize Soudců 2,5. Když lidé hledající svou sílu v Hospodinu, procházejí cestou do Hospodinova domu tím údolím, „činí je prameništěm“. Možná jim sám Bůh sesílá déšť. Jeho požehnání tak vlastně dopadá i na zemi, kudy se ubírají. Odměnou za útrapy cestování bude věřícím setkání s Hospodinem. To, že stanou před jeho tváří. Vždyť – jak praví žalm – jeden den v Hospodinově nádvoří je lepší než tisíce jinde!
Jakým pokladem, jakým svatým místem asi musel být pro Židy chrám – místo Boží přítomnosti a jeho slávy – a jak hroznou tragédií muselo být zpustošení chrámu nepřáteli. Jako by šlapali po jejich duši. A jak musel být Ježíš rozhořčen, když si směnárníci z chrámu udělali „doupě lupičů“! Dovedeme si to jistě živě představit.
I my dnes, podobně jako tehdejší Židé, toužíme po pobytu v Hospodinových nádvořích, i když o nich můžeme mít trochu jinou představu. Toužíme po stálé Boží přítomnosti. Někdy totiž Boží přítomnost pociťujeme velmi silně a někdy se nám naopak může zdát, jako by se nám Bůh vzdálil, jako by nás opustil, i když tomu ve skutečnosti tak není. Možná jen chce, abychom znovu a znovu hledali jeho tvář, abychom si k němu nevytvářeli jakýsi rutinní vztah. A my pak znovu putujeme pustinou s balzámovníky, i když se třeba ve skutečnosti nevzdálíme ze svého místa pobytu.
Někdy však více než Boží přítomnost vyhledáváme pocit bezpečí. Tělesného, duševního nebo duchovního. Nejraději bychom se obehnali nějakými novými hradbami. Nebo aspoň zákony, které by nám zaručily, že se kolem nás nic nezmění. Jen aby nás nic neohrozilo. Jen ať nemusíme do toho údolí, které máme během svého putování činit prameništěm. Jen abychom se vyhnuli poušti s hady, štíry a lvy. Jen abychom se vyhnuli místu, kde číhá pokušení přeludů, které člověka svádějí z cesty. Místu, kde nic není jisté. Jenže právě na taková místa Ježíš své učedníky posílal!
Putujme tedy svým údolím balzámovníků. Vždyť tolik lidí jím putovalo před námi a činili je prameništěm vod, tak možná už tak vyprahlé ani nebude. A jednou možná opravdu staneme ve vytoužených Hospodinových nádvořích, kde jeden den je lepší než tisíce jinde, v příbytcích, které pro nás v domě svého Otce připravil Ježíš.
Musím přiznat: ani jsem vůbec nedoufal, že by se mi mohlo podařit k tomuto přemítání paní Hájkové nalézt nějaký příhodný ilustrační obrázek. A vida – přece jenom jsem něco objevil. Pod tímto obrázkem je pak doprovodný text: „My jsme chrám. Ježíš je cesta.“
Co se pak obsahu této úvahy paní Hájkové týče, v zásadě postihuje dva snad nejklíčovější rysy (křesťanské) víry. Na jedné straně se ve víře znovu a znovu projevuje hluboká touha člověka nalézt – v potenciálně cizím, nebezpečném, nevlídném světě – nějaké místo naprostého bezpečí, ukotvení, duchovního, duševního i osobního spočinutí.
Ale na straně druhé je zde přítomen i druhý rys všech vyspělejších spirituálních učení, totiž vědomí že k tomuto vytouženému spočinutí vede dlouhá a namáhavá cesta. Tento ráj naprostého bezpečí vlastní duše není nijakou samozřejmostí, je nutno si ho vydobýt, zasloužit, je nutno k němu postoupit cestu pustinou a trním.
————————————
Je to sice – napohled – ze zcela jiného soudku, ale právě v těchto dnech vedu na BL polemiku s jedním radikálním levičákem: https://blisty.cz/art/117659-navalneho-smrt-je-symbolem-smrti-demokracie.html . Tito levičáci jsou přesně ti, kdo by chtěli mít svůj „socialistický ráj“ na zemi; ale nejsou ochotni postoupit tu dlouhou a namáhavou cestu k němu, oni už ani nejsou vůbec ochotni pořádně si prostudovat Marxe a zjistit, o co se tomuto zakladateli novodobého emancipačního hnutí vlastně doopravdy jednalo. Tito levičáci bojují proti kapitalismu – ale jejich boj za „lidská práva“ nepochází odnikud jinde, nežli právě z arzenálu buržoazního liberalismu, tedy kapitalismu!
Lidé si cestu k tomu, co je pravé, vždy znovu a znovu chtějí zkrátit, usnadnit, ulehčit; ale takto snadno nikdy není možno dobrat se k samotnému cíli.
Jen pro informaci. Tento článek vyšel také na webu Křesťan dnes a byl tam docela úspěšný, pokud jde o čtenost a o „lajky“ na jejich facebookových stránkách.
V každém případě gratulujeme k pozitivnímu ohlasu na Váš článek. 🙂
….hluboká touha člověka nalézt – v potenciálně cizím, nebezpečném, nevlídném světě nějaké místo naprostého bezpečí, ukotvení, duchovního, duševního i osobního spočinutí – ……… Schopnost slibu naplnění takovéto touhy bývá návnadou nejen despotů.
Příkladně i kulantních obchodníků s deštěm, jak se tenkrát v minulém století po světových válkách říkalo s křivým úsměvem nemravným negociánům…si vzpomínám.
Aktuální souvislost: tato – hluboká a žhavá – touha po osobním a ideovém zakotvení se zcela zřetelně projevuje i v oné publikaci M. Hausera o Pražském jaru, kterou jsem zmínil v sekci Forum. A nedá se nic dělat, i takto renomovaný filozof z povolání se uchyluje k velice svérázným výkladům dějinných faktů, jenom aby si mohl uchovat tuto svou osobní víru v ideový přínos tehdejšího reformního hnutí.
Ano, je to „návnada“, a to sice velice lákavá a neodolatelná. Jen málokdo odolá pokušení se do této návnady (ať už jakékoli ideové či ideologické provenience) nedočkavě zakousnout.
Co s tím? Nekrmit? Anebo ale nasytit potravou zdravou a nezávadnou, i když bezprostředně méně svůdnou? Anebo naopak: vypěstovat v lidech disciplínu, schopnost odolat lákavým svodům tohoto druhu? Nejlépe by asi bylo obojí zároveň.
Anselm Grün si myslí, že v člověku hlasitě křičí jeho vlastní duše. Ta způsobuje jeho nepokoj, proto je zapotřebí se zklidnit:
„V tichu se dostáváme do kontaktu s naším vnitřním hladem, s naší nejhlubší touhou. „Pokoj“ má také něco společného s „kojením“. Matka kojí dítě, uklidňuje dítě, které křičí hladem. Takto musím uklidnit svoji vlastní duši, která uvnitř hlasitě křičí. Musím se tak jako matka obracet ke svému srdci, aby dalo pokoj. Potřebujeme mateřského Boha, který ukojí náš hlad svou milující péčí. Cítíme-li se obklopeni tichem Boží léčivé a milující blízkosti, pak se i vnitřně zcela upokojíme. Je třeba se zastavit, abychom se ztišili. Musím se přestat za něčím hnát. Musím se zastavit, zůstat u sebe. Zastavím-li se, nemohu už svůj neklid přenášet ven. Budu jej vnímat v sobě. Jen ten, kdo odolá svému neklidu, dojde pokoje. Přestane bloudit venku a přijde tam, kde je doma: do vlastního srdce, kde přebývá Bůh, toto skutečné tajemství.“
Zakotvení i bezpečí lze podle Grüna nalézt jedině ve svém nitru:
„Velesvatyně už není vnější kamenný chrám, nýbrž svatostánek v nitru každého člověka. V naději jsme překročili práh svatostánku své duše, v němž existuje prostor svatosti a místo přebývání Boha. Nemají sem přístup mocnosti tohoto světa. Zde jsme chráněni před jeho vnějším terorem. Ve svatém prostoru se dotýkáme svatosti jež v nás přebývá. Dotýkáme se svého zdravého jádra, své skutečné osobnosti nenakažené hříchem. Naděje nás pevně ukotvuje v tomto prostoru.“
No ano – to je dost symptomatický výrok respektive postoj, přesně v tom duchu jak jsem to vyjádřil výše, nalezení pocitu bezpečí, pokoje, jistoty je jednou ze základních potřeb či tužeb člověka, lidské duše.
Jenže: toto stažení se do „svatého prostoru“ v nás je velmi dvousečná zbraň, velice úzce sousedí s životní pasivitou, se stažením se z vnějšího světa do svého vlastního nitra. Může být pochopitelné že takovýto postoj zaujme mnich zabývající se v prvé řadě duchovně-duchovními záležitostmi; ale byl by to velmi pochybný (a především sotva použitelný) recept pro běžného člověka, tím méně pak pro člověka dnešní doby, který je aktivní, dynamický, podnikavý. Tento činný, pracující člověk se nemůže vyvázat ze své účasti v tomto vnějším, dynamickém světě; uspokojení či naplnění jeho duše je tedy možno dosáhnout jenom a pouze tím, že se změní základní charakter, nastavení tohoto světa samotného; a ne tím že před tímto světem budeme utíkat do tiché izolovanosti našeho vlastního nitra. Byť i jakkoli prozářeného světlem „svatosti“.
Já předpokládám, že ani ten Grün si nemyslí, že by měl člověk v tom vnitřním prostoru setrvat napořád. Zřejmě se domnívá, že dotyčný tam uvnitř nabírá sílu, kterou pak uplatní venku k nějaké chvályhodné činnosti.
Pro změnu světa, aby byl lepším místem k životu, jsem pochopitelně také. Už proto, že k některým lidem žádný mateřský pečovatelský Bůh ne a nepřichází.
Preferoval bych paní Hájková dotyk svého jak zdravého tak i nezdravého jádra, své skutečné osobnosti. A snažil se přiznat si co vše nás ukotvuje v tomto prostoru.
Tak je možné dosáhnout stavu křesťanské pokory a nejen křesťanské, neb pokora coby podřízení se založené na vhledu do nezbytnosti a ochotě přijmout dané okolnosti platí pro pobožné i bezbožné…bych skoro jistě poznamenal.
Může být, paní Hájková, že Grün chce dosáhnout změny vnějšího světa prostřednictvím změny vnitřního charakteru člověka (jedince); ale i tak je to stále jenom jednosměrný pohyb, od vnitřku navenek. Je to něco velmi podobného jako když svého času Konfucius napsal, že (cituji po paměti)
– Když bude mravně zdravý jedinec, bude mravně zdravá celá rodina.
– Když bude mravně zdravá rodina, bude mravně zdravá celá obec.
– Když bude mravně zdravá celá obec, bude mravně zdravý celý stát.
Ano, tento kauzální řetězec nápravy od lidského nitra až k celému státu se napohled zdá spočívat na železné logice; jenže mně se v takových případech vždy z paměti vynoří jedna pasáž z knihy Ericha Kästnera „Emil a detektivové“, kde jedna moudrá německá babička na příval takových „kdyby“ kterými ji neustále zahrnovala její vnučka odsekla: „A kdyby tvoje babička měla kola, byla by omnibus!“
Zkrátka, těchto „kdyby“ je tady až nějak příliš. Při tomto jednosměrném pohledu a pohybu se totiž vůbec nebere ohled na skutečnost, že existuje i pohyb, respektive kauzální nexus opačný: od celku k části, od společenské podmíněnosti člověka až k tomu či onomu individuu. To znamená: jestliže zásadním způsobem nezměníme celý tento společenský kontext, budou naše snahy o nápravu obecné mravnosti korunovány úspěchem nanejvýš v jednotlivých (šťastných) případech.
Ostatně, shodou okolností jsem právě dnes napsal komentář k jednomu zajímavému článku na DR, který se zabývá velice podobnou, či vlastně tou samou tématikou: https://denikreferendum.cz/clanek/36117-chci-te-celou-poznamky-milana-blahynky-o-totalite
Což o to, pane Petrasku, A. Grün se ve své terapeutické praxi bez jakýchkoli pochyb zabývá i negativními stránkami individuální psýché – s účelem prostřednictvím jejich rozkrytí zahájit proces katarze, vedoucí k žádoucímu obratu v nastavení dané osoby. A víra v to že – přes všechny psychické potíže a negativní prožitky dané osoby – zde konec konců existuje, a i v takto trpících duších je přítomen moment něčeho absolutně dobrého a pozitivního, tato víra dozajista není na škodu pro kýžený úspěch terapeutických snah.
Ale opět platí už řečené: takovýmto způsobem je možno dosahovat nápravy pouze individuální duše, nikoli „duše“ společenské. A za druhé: ono také záleží v jaké formě se tento převládající pozitivní moment prezentuje. U věřících lidí samozřejmě není nijak na škodu když se prezentuje v podobě Boha; ale u nás nevěřících takovýto obraz pak ovšem nemá sebemenší účinek.