Socialistický humanismus kontra princip samosprávy

Josef Poláček

Tento text je psán tak trochu z nouze. Zabývá se jedním velmi zásadním tématem, které se dotýká jak politických souvislostí, jmenovitě československého reformního „Pražského jara“, tak i daností existenciálně-filozofických, jmenovitě otázky (pravé) svobody člověka. Pro tuto komplexnost a obtížnost jsem plánoval toto téma zpracovat až někdy v budoucnosti, poté co budou napřed vyřízeny záležitosti naléhavější; nicméně stalo se, že právě toto téma se samo náhle ukázalo být aktuálním. A to sice v souvislosti s diskusním vláknem ve „Fóru Levice“ týkajícím se právě „Pražského jara“. V této souvislosti tam byl zanechán odkaz na pódiovou diskusi za účasti filozofů Michala Hausera, Petra Kužela a Ondřeje Lánského k tehdejším událostem, a k jejich významu pro dnešek: https://youtu.be/GL-KtpB3UOE

Způsob, jakým se tito prominentní čeští levicoví filozofové postavili k danému tématu jsem podrobil zásadní kritice přímo na Fóru Levice – pro až nepochopitelnou povrchnost jejich přístupu, kdy namísto důkladné, marxisticko-materialisticky fundované hloubkové systémové analýzy procesů a konfliktů reformního Pražského jara oni zůstali stát jenom u vnější, subjektivní, politické stránky celého dění. Nicméně – ukazuje se potřebnost jedno téma projednat ještě jednou, a to opravdu do hloubky a ve všech jeho souvislostech. Je to totiž téma opravdu naprosto zásadní, jak politicky tak i – dejme tomu – antropologicky. Jedná se totiž o to, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda, a jaký charakter musí mít politické uspořádání, aby dosažení této pravé svobody napomáhalo.

Centrálním tématem kolem kterého se točila ona pódiová diskuse byl termín „zaměstnanecká samospráva“. V podání oněch tří českých levicových filozofů se věc jevila tak, že právě tato zaměstnanecká samospráva prý byla naprosto ústředním momentem celého reformního procesu roku osmašedesátého. (A je nutno podotknout, že tento výklad je sdílen i mnoha členy samotné „Levice“. Už z toho důvodu je nezbytně nutné udělat si v dané záležitosti definitivně jasno.)

Budiž řečeno hned úvodem: takovýto pohled je krajně plochý, povrchní a zavádějící. Z celého komplexu dění kolem „Pražského jara“ je zde vytržen jenom jeden jediný dílčí moment, a to na úkor momentů, témat a konfliktů mnohem hlubších a významnějších. A je naprosto nepochopitelné, že takto povrchní pohled mohou zaujímat zrovna ti, kdo mají filozofické myšlení za svou profesi; bylo by tedy právě jejich první povinností nasměrovat pozornost veřejnosti k oněm událostem podstatnějším, nežli aby ji ještě více uvazovali do tohoto pohledu povrchního.

V čem tedy spočívala pravá a hluboká podstata reformního dění roku osmašedesátého? – V průběhu diskuse se sami její účastníci tohoto tématu dotkli; aniž by ale dokázali uchopit jeho zásadní význam, a místo toho se dále věnovali onomu povrchnímu tématu samosprávy. Toto téma bylo a je: „humanistické hodnoty a pravá svoboda člověka“. Anebo zkráceně: jedná se o „socialistický humanismus“.

Běžný čtenář (a tím spíše asi běžný člen „Levice“) si na tomto místě zřejmě pomyslí: „No a co má být?! Proč by princip zaměstnanecké samosprávy měl stát v nějakém konfliktu s postulátem socialistického humanismu? Není tomu přece naprosto opačně: že zaměstnanecká samospráva je sama naplněním, nebo přinejmenším základní podmínkou pro naplnění tohoto socialistického humanismu?!… Co vlastně žene autora tohoto článku, že zde vytváří naprosto umělé konflikty a protiklady?

Odpověď autora zní: bohužel, celá věc je skutečně mnohem a mnohem složitější. V určitém smyslu by sice skutečně mohlo platit, že princip zaměstnanecké samosprávy je podmínkou socialistického humanismu; ovšem toto může platit opravdu jenom za zcela specifických okolností. A nám tady nezbývá nic jiného, nežli rozebrat danou záležitost ze všech – a to i napohled velmi vzdálených – souvislostí.

Marxovo pojetí svobody

Je vlastně samozřejmé, že když se zabýváme reformním procesem roku osmašedesátého, že se musíme zabývat základními principy Marxovy teorie socialistické respektive komunistické společnosti. Neboť tehdy se jednalo především právě o to, aby byly – po deformacích způsobených stalinistickým modelem socialismu – obnoveny původní marxistické principy a koncepty nekapitalistické společnosti. A v prvé řadě se jednalo o obnovení původního socialistického humanismu, a pravé lidské svobody.

Věnujme svou pozornost napřed oné svobodě. Tady se samozřejmě nutně vynořuje námitka: proč by princip zaměstnanecké samosprávy – který se vynořil v průběhu tehdejších reforem – měl stát v nějakém protikladu s Marxovým pojetí svobody? Vždy přece Marx (a je to dokonce samotný základ celého jeho konceptu socialistické/komunistické společnosti) s naprostou samozřejmostí vyžadoval právě toto: aby dělník, dělný člověk byl sám svrchovaným pánem celého procesu společenské produkce! Jak by tady princip zaměstnanecké samosprávy vůbec mohl být s tímto Marxovým cílem v nějakém protikladu? – A přece, právě tak tomu je. Ale k vysvětlení tohoto tvrzení se musíme podívat až do velmi daleké minulosti, až k samotnému počátku evropských dějin.

A to sice do časů antického filozofického, respektive teologicko-filozofického myšlení. Toto řecké myšlení totiž kladlo v prvé řadě jednu zcela zásadní otázku: Co je dobro? A jako druhá pak následovala otázka: Jakým způsobem může člověk tohoto dobra dosáhnout?

Tady je naprosto rozhodující si uvědomit: klasické řecké myšlení nekladlo otázku: Co mně je příjemné, co mně se zdá být dobrem pro mě? – nýbrž přesně naopak, „dobrem“ byl celý kosmický řád, dokonale se jevící uspořádanost světa, která měla svůj výraz v říši bohů. A člověk pro sebe mohl nalézt skutečné dobro, své vlastní naplnění jenom a pouze tehdy, když a do jaké míry se dokázal přiblížit této jako božské deklarované dokonalosti. Řecké myšlení sice neoperovalo primárně s pojmem „svobody“; ale naprosto jasně z něj vyplývá, že pravé lidské svobody je možno nalézt jenom v tomto naplnění a dovršení všech těchto „božských“ potenciálů člověka. A ne v jeho vlastních, pouze subjektivních představách o tom, co je mu příjemné, co se jemu zdá být „dobré“.

Ještě ostřeji tento protiklad vyjádřila tradice judaisticko-křesťanská, podle které člověk, když své vlastní chtění povýšil nad tento boží princip, dopustil se tím svého prvního a největšího hříchu. Hegel – tento bezprostřední filozofický předchůdce Marxe – sice rozopoznal, že tento takzvaný „hřích“ byl nutný a nezbytný, neboť jenom tím aktem vlastní vůle si člověk otevřel vstupní bránu ke své svobodě; ale na straně druhé právě tento Hegel stejně tak naprosto jasně viděl, že tento moment vlastní, subjektivní vůle je právě jenom touto vstupní branou, pouze podmínkou svobody – ale že pravý obsah této svobody není možno hledat nikde jinde, nežli zase v řádu celého jsoucího, progresivně se vyvíjejícího světa.

Teprve když si uvědomíme celou tuto cestu evropského pojetí pravé, obsažné svobody člověka, jenom tehdy můžeme pochopit i samotného Marxe. Samozřejmě, Marx jakožto ateista nepoužíval náboženské symboliky; a jakožto zásadní odpůrce Hegelovy idealistické filozofie nemohl sáhnout ani po jeho pojmovém aparátu jímž Hegel odůvodnil svůj koncept substanciální svobody; ale ve skutečnosti i sám Marx stojí plně v této tradici takto pojímané svobody. Tedy takové svobody, která nijak nekončí u pouhé autonomie individua, jenom u bezprostřední volnosti jeho rozhodování – nýbrž která obsahuje veškerý horizont lidské existence, v kontextu vývoje celého lidského rodu, a nakonec v kontextu celé evoluce, ke stále vyšším a progresivnějším formám.

Marxův pojem humanismu – a tedy socialistického humanismu – je možno pochopit jenom v tomto kontextu, jakožto plnou realizaci všech bytostných možností a potenciálů lidské bytosti. A stejně tak Marxův pojem svobody je možno chápat jenom v té samé souvislosti – pravá svoboda je jenom taková, která vytváří podmínky pro realizaci takto pojatého humanismu. Celý proces reforem slavného „Pražského jara“ pak ve své nejhlubší podstatě nebyl ničím jiným, nežli obnoveným pokusem o realizaci tohoto původního Marxova humanismu, a původního Marxova konceptu pravé lidské svobody.

Princip zaměstnanecké samosprávy

V jakém vztahu k tomuto Marxovu pojetí humanismu a pravé svobody se tedy nachází princip zaměstnanecké samosprávy? – Jak už bylo řečeno, napřed se zdá, že spolu jsou ve vzájemném souladu. Marx žádal, aby dělný člověk byl vlastním pánem celého produkčního procesu, všech podmínek své vlastní práce; aby produkt jeho vlastních rukou mu nebyl cizí, aby jím sám nebyl ovládán, aby ten vůči němu nevystupoval jako nějaká vnější, slepá moc. Ovšem – jaký dosah, jaký reálný charakter měla mít tato „zaměstnanecká samospráva“ roku osmašedesátého?… Fakticky se nejednalo o nic jiného, nežli že zaměstnanci daného národního podniku měli mít možnost volit svého ředitele; pak ještě snad rozhodovat o prémiovém řádu, a pak se spolupodílet na určitých strategických rozhodnutích podniku. A – co dál? Zakládá snad takto pojatá „zaměstnanecká samospráva“ skutečné sebeurčení pracujícího člověka?

Je možno odpovědět naprosto jednoznačně: alespoň podle Marxe v žádném případě. Takováto „samospráva“ vůbec necílí na skutečné a všeobsáhlé uskutečnění lidské humanity, všech lidských potenciálů; nýbrž se omezuje jenom na několik málo dílčích momentů. Pracující člověk se tu v žádném případě nestává pánem celého produkčního procesu; nýbrž je nadále jenom nepatrným kolečkem v celém odosobněném mechanismu tržní produkce, i tady pracovník zůstává fakticky sám pouhou věcí, jenom příslušenstvím stroje, který je nakonec mnohem důležitější nežli on sám.

Tady není prostor pro to rozebírat dopodrobna celý problém Marxova konceptu tzv. „odcizení“ (to bude zapotřebí udělat jindy); ale budiž to se vší zřetelností zopakováno ještě jednou, takto koncipovaný model „zaměstnanecké samosprávy“ v žádném případě nemůže naplnit Marxův požadavek plné a všeobsahující humanizace veškeré produkčně-tvůrčí činnosti člověka, celého života lidské společnosti.

A nejenže tato „zaměstnanecká samospráva“ nemůže těmto Marxovým požadavkům dostát; ale ještě mnohem horší je, že ona naopak u velmi mnohých na levici velice úspěšně budí právě tuto iluzi, že prý je to opatření v zásadě pozitivní, které – pokud už samo o sobě by nepřinášelo pravou lidskou svobodu – je k ní přinejmenším tím potřebným krokem a směrem. Ve skutečnosti tato „zaměstnanecká samospráva“ fakticky nepřekračuje omezený horizont pojetí svobody liberalistického, tedy „buržoazního“, které se vyčerpává pouhou osobní autonomií jednotlivce. Jediný rozdíl je v tom, že tato zaměstnanecká samospráva klasickou liberální svobodu rozšiřuje i na sociální respektive pracovní sféru; a že je pojímaná nikoli ryze individuálně, nýbrž skupinově. Ale – tato pouhá skupinovost není ještě v žádném případě pravou společenskostí ve smyslu Marxe; a tyto bezprostředně pracovní či sociální zájmy dělníků ještě v žádném případě nevytvářejí půdu pro skutečně naplněný humanismus v Marxově pojetí.

Závěrem je možno už jenom ještě jednou zopakovat: projekt zaměstnaneckých samospráv byl ve skutečnosti jenom jedním dílčím momentem celého obrodného procesu „Pražského jara“; zatímco jeho pravé jádro a jeho pravý smysl byly někde zcela jinde, totiž ve snahách o vytvoření podmínek pro pravý humanismus, a pro pravou lidskou svobodu, v uvedeném obsažném a intenzivním smyslu.

Družstevnictví – cesta k socialismu?

Josef Poláček

Je dost s podivem, jaké naděje vkládá současná levice, nebo přinejmenším její část, do institutu družstevnictví. Jako by samotné družstevnictví bylo jakýmsi „kamenem mudrců“, všemocným zaklínadlem které svou magickou mocí samojediné dokáže zlomit moc kapitálu nad člověkem, vytěsnit kapitalistický společenský řád, a nahradit ho společenským uspořádáním pospolitým, solidárním, skutečně demokratickým. Ať tak či onak: ukazuje se potřebnost se s tímto fenoménem vypořádat důkladněji, rozebrat systematicky všechny jeho aspekty.

Trocha teorie nikoho nezabije…

V určitém smyslu není tento příklon k principu družstevnictví ovšem nijak příliš překvapivý. Původní, marxisticky fundovaný projekt zrušení kapitalismu a jeho nahrazení modelem státního vlastnictví se při svém praktickém použití ukázal být takovým propadákem, že dnes už prakticky vůbec není možno se k tomuto modelu závažně hlásit. Institut družstevnictví se tedy jeví být lákavou alternativou: na jedné straně je i zde zachován prvek pospolitosti, společného vlastnictví a demokratického rozhodování – ale na straně druhé se zde obchází problém etatismu, centrálního státního vlastnictví a státního řízení, které je spojeno s centralismem moci, a tedy i s diktátem vládní strany nad lidem.

To jsou bezpochyby závažné argumenty ve prospěch družstevnictví; kde by tedy měla být nějaká chyba?

Začnu osobní vzpomínkou: po mém odchodu do emigrace jsem se v Německu seznámil s jedním Slovákem, montérem. On to byl vlastně příslušník „dělnické třídy“, jak by si ho tehdejší komunistická ideologie jenom mohla přát: přemýšlivý, politicky interesovaný, sečtělý; četl Mňačka, Kunderu… Vlastně jediná „vada na kráse“ byla v tom, že svým politickým přesvědčením byl zarytý antikomunista.

Toto své antikomunistické přesvědčení dával za každé příležitosti velmi ostentativně najevo; jednou se mi ovšem přiznal, že původně dokonce i on sám v komunismus věřil! Doslova řekl: „Já jsem si myslel že když to všechno bude naše, tak si to všechno budeme řídit sami, a bude to všechno pro nás… No, ale pak nám to všechno ukradli bolševici!“

Zastavme se u jedné části jeho výroku; ten je opravdu klíčový. Totiž u té představy, že „když to všechno bude naše“. Tak že potom bude rázem všechno v nejlepším pořádku, všechno si budeme řídit sami, všude bude vládnout duch pospolitosti a dobré vůle, všechno tu bude k našemu společnému prospěchu.

Co na této víře bylo špatně? To že toto „naše“ si pak fakticky přivlastnila jenom jedna určitá skupina? Těch „rovnějších mezi rovnými“?… Takto se to většinou vykládá; ve skutečnosti je ale tohle už jenom důsledek. Vlastně nevyhnutelný důsledek chyby, která se stala už předtím. Tou základní a primární chybou není nic jiného, nežli – čirá víra ve vlastnictví!

Tato víra „když to všechno bude naše“ je totiž ve svém jádru nekonečně naivní. Sice vyplývá z přirozené lidské zkušenosti; ale proto není ještě o nic odůvodněnější. Především tam ne, když se mechanicky přenese, extrapoluje z individuálního osobního vlastnictví na celospolečenský rozměr a formát.

Samozřejmě, přirozená životní zkušenost každého člověka je, že když něco vlastní, tak má z toho prospěch; může to užívat svou mocí, ve svém zájmu, pro své blaho. Ovšem: ani v tomto čistě individuálním měřítku to zdaleka nemusí platit bezezbytku. Když se například stanu majitelem kosmické rakety – bude mi k ničemu, protože nebudu mít žádnou možnost (schopnost) s ní nějak zacházet. Když se stanu majitelem hejna sršňů, sotva z toho budu mít nějaký vlastní prospěch. Jsou neovladatelní, a navíc s jedovými žihadly. Když se stanu majitelem tygra, budu moci vykonávat své vlastnické právo, dokud tento bude v kleci, a já budu vně této klece. Jakmile by se ale otevřely dveře v této kleci a tygr se dostal ven, pak by se mocenský poměr mezi námi okamžitě zvrátil v naprostý opak. Když budu majitelem pokoutní varny heroinu, budu si sice namlouvat že tento používám ve svém zájmu a ku svému blahu; ale ve skutečnosti se nakonec on zmocní mě, a bude mým faktickým pánem, a já mu budu sloužit jako svému démonu.

A tak dále a tak dále. Tím vším má být řečeno a ilustrováno jedno: samotný status vlastnictví ještě nic definitivního nevypovídá o tom, jaké budou reálně panovat poměry kolem daného předmětu. A především tento samotný stav vlastnictví ještě nedává žádnou absolutní záruku toho, že se to všechno bude dít k mému skutečnému prospěchu. I když já sám si třeba budu tvrdošíjně namlouvat, že tomu tak je.

Zkrátka: zařídit a dosáhnout, aby poměry byly skutečně „biofilní“, aby skutečně sloužily životu, aby měly skutečně humánní charakter – to je nekonečně složitější záležitost nežli jenom samotný fakt (formálního) vlastnictví. Právě na tomto rozdílu a protikladu mezi formálním vlastnickým titulem a mezi realitou ztroskotal celý projekt socialismu. Ne proto že se tu zmocnila vlády jedna státostrana; už bylo řečeno, že to byl jenom důsledek. Faktickou příčinou byla ona nekonečně naivní představa, že postačí pouze změnit vlastnické vztahy, a že už jenom tím se jedním rázem změní i všechno ostatní, že celá společnost najednou začne fungovat zcela jinak, že z doposud egoisticky jednajících individuí se jako mávnutím kouzelného proutku náhle stanou pospolité včeličky pilně a nesobecky pracující pro blaho všech.

Je nutno si připomenout: takto zcela triviálně jednoduše to neviděl ani sám Karel Marx. Jistě – i u něj všechno směřovalo ke společnému vlastnictví; ale toto převzetí výrobních prostředků do rukou dělnictva/bezprostředních producentů nebylo samoúčelem, nebylo nějakým všespasitelným aktem – nýbrž naopak, to byla vlastně až „třešnička na dortu“, byl to (respektive měl to být) až závěrečný akt mnohem hlouběji ležícího dějinného a společenského procesu. Dnes už víme, že tento proces neprobíhá tak, jak si to Marx představoval; a tím pádem i to, co mělo být až tímto posledním aktem (tedy společenské vlastnictví) ztratilo svou základnu. Setrvávat ještě dnes ve víře v samospasitelnost kolektivních forem vlastnictví, je – abychom zůstali u daného příkladu – něco takového jako chtít mít třešně jako plody, aniž bychom měli k dispozici třešni jako strom.

Všechny tyto dosavadní výklady je možno krátce shrnout asi takto: to že něco budeme (kolektivně) vlastnit a že to budeme moci bezprostředně (kolektivně) řídit, to ještě zdaleka neznamená, že se tím skutečně „vrátí vláda věcí svých do rukou lidu“, ve smyslu Komenského. Aby věci skutečně sloužily člověku a nikoli aby on byl světem věcí ovládán – to je zcela jiná, a mnohem obtížnější záležitost, než aby ji mohl vyřešit jenom pouhý institut družstevnictví.

Družstevnictví v reálné praxi

V předcházejících výkladech byl podán teoretický rozbor toho, proč samotná vlastnická a organizační družstevní forma nemůže mít potenciál nějak zásadně změnit kapitalistické společenské uspořádání, jak v to stále věří vyznavači družstevnictví. Ukažme si teď, jak se tyto družstevní formy projevují v reálné ekonomické a společenské praxi.

Vezměme si příslušné údaje z Německa. V roce 2015 zde bylo asi 7 600 registrovaných družstev, s asi 20 milióny (!) členů. Největší podíl tohoto členstva připadá na družstevní banky, a na stavební bytová družstva.

To tedy znamená: pokud vezmeme v úvahu jenom dospělou německou populaci, pak už každý třetí (!) dospělý Němec je členem nějakého družstva. Pokud bychom tedy uvěřili propagátorům družstevnictví, pak bychom museli dojít k závěru, že Německo je už na nejlepší cestě ke komunismu! – Zajímavé ovšem je, že to doposud jaksi nikdo nepostřehl; a například německá postkomunistická strana „Die Linke“ má v současné době volební potenciál tak někde kolem sedmi procent. A Německo jako takové má stále naopak pověst velice úspěšné kapitalistické země.

A co také stojí za obzvláštní pozornost: že naprosto největší podíl na těchto členech družstev mají – banky! Tedy právě ty bankovně-finanční instituce, které jinak platí za základní stavební kámen ryzího kapitalismu! Kdyby opravdu mělo platit, že družstva jsou zárodky antikapitalistického hnutí, pak by tyto banky vlastně musely být neustále hlídány a sledovány německým Úřadem na ochranu ústavy, tedy německou tajnou službou.

Faktický stav věcí bude asi poněkud jiný; a to sice takový, že družstevní forma vlastnictví sama o sobě není vůči kapitalismu nijak subverzivní, nijak nebezpečná; nýbrž se s ním naprosto bez problémů snáší. Za podmínek dominantní kapitalistické ekonomiky družstva nejsou konec konců ničím jiným, nežli docela obyčejným kolektivním soukromým vlastníkem. Tedy v zásadě něčím podobným, jako jsou zcela standardní akciovky. Jediný rozdíl vůči firmě vlastněné jedním kapitalistou je ten, že je zde zisk rozdělován mezi kolektiv vlastníků (to je ovšem v oněch akciovkách také), a že se zde rozhoduje kolektivně.

Ovšem, je tu ještě ten rozdíl, že zde nikdo nikoho „nevykořisťuje“; ovšem jestli tomu tak skutečně je, to velmi záleží na zcela konkrétní organizační a majetkové struktuře dané společnosti. Dostávají skutečně všichni členové ten samý podíl na zisku? Dostává dejme tomu pokladní v obchodě s družstevním vlastnictvím opravdu ten samý podíl, jako jeho vedoucí manažer? – Protože pokud ne, pak je její „družstevní podíl“ fakticky jenom jinou formou mzdy.

Jistě, existují i taková družstva, kde je možno hovořit o pravém, autentickém družstevnictví, ve smyslu skutečné pospolitosti všech. Například v Brazílii byl určitý počet firem, které jejich majitelé chtěli pro nerentabilitu zavřít, převzaty jejich zaměstnanci, a těmi byly nadále řízeny a spravovány. (V Brazílii bylo dokonce přijato zákonodárství, které toto – samo o sobě vlastně nelegální – vyvlastnění usnadňuje.) Ale k tomu je nutno podotknout dvojí: za prvé, ty fabriky se – po jejich převzetí zaměstnanci – staly rentabilními jenom díky tomu, že zaměstnanci dali souhlas se zmenšením jejich platů! Tady se nutně staví otázka, proč tak neučinili už předtím, ještě za soukromého majitele; celá ta krizová situace s hrozícím konkursem vůbec nemusela vzniknout.

A za druhé: tato „pravá“ družstva evidentně vznikají jenom za mimořádných, prakticky krizových situací. Za standardní ekonomické situace vznikají většinou pouze družstva „nepravá“: to jest taková která mají sice družstevní strukturu i institut kolektivního vlastnictví, ale ve skutečnosti fungují na ryze komerčním základě, jako kterýkoli jiný subjekt kapitalistické ekonomiky. Nějaký reálný potenciál k jakémusi „plíživému vytěsnění kapitalismu“ od nich skutečně není možno očekávat.

Závěrem je tedy ještě jednou možno konstatovat: transformace kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání v nějaký řád postkapitalistický či nekapitalistický – to je obrovsky náročný úkol, který v žádném případě není možno zvládnout tak triviálně jednoduchým způsobem, že se založí určitý počet družstev. Princip družstevnictví tu – se svým duchem kolektivismu – sice dozajista může sehrát určitou pozitivní úlohu; ale nikdy sám o sobě nemůže být faktorem rozhodujícím.

Co je kapitalismus? II.

Josef Poláček

V úvodní části jsme se přenesli do doby samotného vzniku kapitalismu, abychom si zpřítomnili jeho principiálně ahumánní charakter. Který se dnes, za existence sociálního státu, může napohled jevit už jenom jako relativně marginální. V této závěrečné části si podrobněji rozebereme jednotlivé charakteristické aspekty kapitalismu.

1. Třídní antagonismus

Jedním ze základních bodů marxistické analýzy a kritiky kapitalismu je tedy ten, že společnost je zde rozdělena, rozštěpena na dva velké tábory, které jsou navzájem neslučitelné a nesmiřitelné, které proti sobě vedou trvalý boj: na třídu kapitalistů-vlastníků produkčních prostředků, a na třídu pracujícího proletariátu. Přičemž zásadně protikladný, antagonistický vztah těchto dvou společenských tříd je dán tím, že třída kapitalistů pouze vlastní, ale nepracuje – zatímco třída pracujícího proletariátu pracuje, ale nevlastní. Společenské hodnoty vytváří výlučně třída pracujících – ale výsledky jejich práce si přivlastňuje třída kapitalistů, jenom na základě svého privilegovaného postavení vlastníků. – Opakuji ještě jednou: zásadní kritické přezkoumání těchto marxistických tézí (především ohledně pojmu „vykořisťování“) bude provedeno později; tady ale může být konstatováno alespoň tolik, že i když tento třídní antagonismus se dnes už zdaleka nemusí jevit tak příkrým, stejně tak na straně druhé zůstává skutečností, že neustále bezmála exponenciální řadou narůstá objem bohatství nahromaděného v rukou velkých kapitálových vlastníků. Vzniklá majetková disproporce je tak obrovská, že je možno ji srovnat snad jenom se stavem v dřívějších orientálních despociích; a ve svém důsledku by nakonec naprosto mohla vést k těžkým deformacím sociálních struktur a sociální homogenity stávající společnosti. Jednou jedinou větou: „třídní boj“ aktuálně neprobíhá; ale nelze vyloučit že je to jen spící vulkán, který se za určitých krizových okolností může opět probudit.

2. Konflikt společenského a soukromovlastnického principu

Jako další kritický znak kapitalismu byl uveden principiální konflikt mezi „společenským charakterem produkce“ a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování. Tady je nutno konstastovat, že právě tento faktor je – navzdory napohled relativně jasnému vyznění – ve skutečnosti krajně komplikovanou záležitostí, kterou bude nutno dopodrobna analyzovat až ve speciálním rozboru daného tématu. V tuto chvíli se tedy omezíme na výklad toho, jak tento fenomén pojal Karel Marx, a proč ho považoval za natolik klíčový.

Podle Marxe v předchozích dějinných periodách (tedy především za feudalismu) nevznikal v daném smyslu žádný zásadní konflikt – neboť malovýrobce většinou produkoval jenom pro svou vlastní, to jest individuální spotřebu. Takže jak produkce, tak i přivlastňování (konzumace) jejích výrobků měly individuální charakter.

Zásadně jinak je tomu ale za podmínek kapitalismu. Spolu s rozvojem výrobních sil rozhodující masa produkce dostává už nikoli individuální, nýbrž principiálně společenský charakter. (Už teď ale musím podotknout, že není vůbec snadné přesně určit, co vlastně konkrétně měl Marx tímto termínem „společenský charakter produkce“ na mysli. Zda tím měl na mysli jenom nutnou kooperaci v rámci jedné manufaktury, anebo i nějaký širší společenský rámec produkce.) V každém případě Marx ale dovozuje: produkce má společenský charakter – ale její přivlastňování má charakter soukromovlastnický. To pak má ale fatální důsledky: kapitalisté jsou ochotni produkovat jenom a pouze tehdy, když jim z toho plyne jejich vlastní – tedy soukromý – zisk. A když nemají vyhlídku na zisk, pak prostě přestanou vyrábět. Nastává tedy skutečně naprosto paradoxní a protismyslný stav, kdy ve společnosti existuje jak obrovský potenciál produktivní činnosti (rezervní armáda potenciálních pracovníků), tak i obrovský potenciál pro uplatnění této produkce (lidé samozřejmě chtějí a musejí konzumovat, pro materiální zabezpečení svých životů). Jenže – tento potenciál produktivní činnosti a potenciál konzumu se nemohou sejít, protože mezi oběma stojí kapitalista, jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků. A tento kapitalista striktně prohlásí: „To že lidé nemají práci a že nemají co jíst je mi naprosto lhostejné – já v mých fabrikách obnovím jakoukoli činnost až zase tehdy, až budu mít vyhlídky na můj vlastní soukromý zisk!“

Snad se na tomto příkladě ukáže, jak fakticky naprosto umělý, ale i naprosto cynický je z hlediska lidské společnosti celý systém kapitalismu: namísto aby produkce sloužila k životnímu zabezpečení člověka, tak se tu daný poměr naprosto obrací, z člověka se stává jenom jakýsi přívěsek produkce, který má sám cenu a hodnotu jenom potud, pokud dokáže kapitalistovi produkovat jeho zisk!! I kdybychom odhlédli od veškeré marxisticko-komunistické teorie a ideologie, i tak se tu už na první pohled ukazuje, že něco je tu naprosto převrácené na hlavu.

3. Fenomén odcizení

Termín „odcizení“ sice není přímo uveden pod oním v úvodu použitým slovníkovým heslem „kapitalismus“; přesto je bezpodmínečně nutno ho zmínit, neboť označuje jeden z klíčových znaků kapitalismu, respektive jeden z klíčových momentů kritiky kapitalismu.

Ani tady ovšem není nijak snadné rozpoznat, v jakém konkrétním smyslu Marx tento pojem definoval respektive používal. Bezprostředně vzato jsme si jeho nejobecnější význam vlastně už uvedli: je to ten stav, kdy člověk-pracovník, tedy bezprostřední výrobce hodnot, je za podmínek kapitalismu ze své primární pozice odsunut do pozice sekundární, závislé. Člověk-pracovník tedy vytváří určitý produkt, který by mu měl sloužit, měl by mu být užitečný, měl by zabezpečovat možnosti jeho žití a přežití – ale za podmínek soukromého přivlastňování se tento stav výrobce – produkt naprosto převrací, člověk se stává zcela závislým na svém vlastním produktu, na tom jakými silami je tento produkt ovládán podle zákonitostí zbožního trhu. Tyto síly, tyto tržní mechanismy se vymykají jak z možnosti ovládání samotným člověkem-výrobcem, tak ale i jeho pochopení; vystupují proti němu jako osamostatněná, cizí síla a moc. A stejně jako jsou mu cizí tyto síly a mechanismy trhu, tak stejně tak je mu odcizený i samotný produkt jeho vlastních rukou, který se na tomto trhu z užitečného předmětu spotřeby metamorfuje do podoby čistě tržního objektu, kde rozhodujícím faktorem není jeho užitečnost pro člověka, nýbrž výhradně jeho schopnost generovat kapitalistovi jeho zisk.

Člověk-originální výrobce tedy svýma vlastníma rukama vytvoří určitý produkt, který má takovou či onakou užitnou hodnotu, do kterého on sám vložil určité množství jeho vlastní práce – ale nikdy si nemůže být předem jistý, že tato jeho práce bude uznána trhem, respektive v jaké míře. Na rozdíl od onoho individuálního výrobce z dřívějších dob, který svou prací vytvořil určitý produkt a mohl se bezprostředně spolehnout na to že tento produkt mu bude sloužit k jeho prospěchu, za podmínek kapitalistického trhu se mu kdykoli může stát, že mu tento anonymní, odcizený trh sdělí: „Celá tvá práce byla k ničemu; tvůj produkt, výsledek práce tvých rukou nebyl trhem uznán jako obchodně realizovatelný, a proto skončí na hromadě odpadu! To že jsi poctivě pracoval nikoho nezajímá; na (kapitalistickém) trhu nerozhoduje práce ani užitek, nýbrž pouze a jedině zisk!“

———————————————————————————-

Tímto je tedy možno uzavřít naše prvotní pojednání o kapitalismu; o jeho podstatě, o jeho principiálně ahumánním charakteru, jakož i o tom, proč a z jakých důvodů otcové marxistické teorie tento kapitalismus podrobili zásadní kritice, s cílem vytvořit společenské uspořádání zcela zásadně jiné. Takové, kde bude odstraněn

– třídně antagonistický charakter společnosti
– stav vykořisťování, přivlastňování si nadhodnoty jednou třídou na úkor třídy druhé
– diskrepance mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování
– stav odcizení mezi člověkem a jeho vlastním produktem.

Kde místo toho bude nastolena společnost sociálně homogenní, kde všichni lidé budou spojeni společnou prací na společném díle. Kde produkty lidských rukou budou sloužit člověku, a celá společenská produkce bude mít jediný účel: být základnou pro neustálý vzrůst kvality lidského života, pro neustálý rozvoj všech humánních potenciálů a možností lidské bytosti.

Dokončení

Co je kapitalismus? I.

Kapitalismus podle Marxe

Josef Poláček

Tímto tedy předkládám text na téma „co je kapitalismus“; text který jsem už dlouhou dobu opakovaně avizoval, ale jehož zpracování jsem znovu a znovu musel odkládat z důvodů vynoření se témat aktuálnějších. Tento článek by zároveň měl být výchozím bodem pro celý řetězec analýz a úvah, které budou mít za cíl podrobit přezkoumání celou marxistickou teorii společnosti, ekonomiky a dějin; spolu s otázkou, do jaké míry je možno s touto teorií smysluplně pracovat ještě i v době současné.

Co se tohoto úvodního textu týče, tady se ovšem vynořila právě ta potíž, že v klasickém marxismu jsou spolu navzájem velice propleteny jak elementy s trvalou hodnotou, tak i takové které je nutno podrobit zásadní revizi. Nakonec jsem se rozhodl zde podat jenom čistý přehled marxistické teorie kapitalismu, a veškerou kritiku odložit až na později; protože jinak by se daný text stal zřejmě příliš nepřehledným. Zde hodlám nanejvýš naznačit, které z bodů marxistické teorie bude nutno této hloubkové kritice a revizi podrobit.

„Kapitalismus respektive buržoazní společnost je taková společenská formace a takový produkční způsob, které jsou charakterizovány třídním protikladem mezi buržoazií a proletariátem. V kapitalistické společnosti jsou – za účelem produkce nadhodnoty respektive vykořisťování – produkční síly masivně zmnožovány. Spolu s rozvojem výrobních sil se prohlubuje rozpor mezi společenským charakterem produkce a soukromým kapitalistickým přivlastňováním (krize). Kapitalismus je poslední antagonistická společenská formace. Ta bude zákonitě vystřídána socialismem a komunismem.“

Tak takováto je definice kapitalismu v díle „Pojmový slovník Marxe a Engelse“ (Marx-Engels Begriffslexikon) německých autorů Lottera, Meinerse a Treptowa. Co se snad i běžnému čtenáři při čtení těchto vět stane ze všeho nejvíce nápadným: kapitalismus, tento centrální pojem všech ideologických střetů především 20. století – střetů natolik vášnivých a nesmiřitelných, že mohly vést i ke třetí světové válce, a v každém případě zasáhly masivně do životů stamiliónů a miliard lidí – tak tento kapitalismus zde náhle jaksi zcela „vychladl“ do několika málo suchopárných vymezení, jako když explodující supernova po krátkém čase ztratí celý svůj lesk, celou svou záři!

Při takovémto ryze objektivistickém výkladu kapitalismu se čtenář nevyhnutelně musí podivovat nad tím, jak tento krátký katalog jistých sociálně-ekonomických faktorů vůbec kdy mohl mít potenciál být příčinou tak vášnivých sporů a bojů! Nutně se musí zazdát, že tyto otázky by mohly být pouze záležitostí pro specialisty z oboru ekonomie a sociologie, ale že pro běžného člověka nemají a nemohou mít žádnou bližší zajímavost. Takto ryze ekonomicko-sociologicky pojímaný kapitalismu že by měl být oním démonem, jaký z něj udělala komunistická propaganda minulého století?!…

Jako první krok se tedy musíme podívat na to, proč a z jakých důvodů a pohnutek se klasikové marxismu s takovou vehemencí pustili právě do zpracování tématu kapitalismu; a proč boj proti němu považovali za rozhodující krok na cestě člověka k jeho skutečné emancipaci, ke skutečnému naplnění jeho humánních potenciálů. Abychom si tyto důvody osvětlili, je ovšem nutno opustit suchopárný způsob prezentace pojmového lexikonu, a musíme si mnohem plastičtěji přiblížit reálné společenské a dějinné podmínky, ze kterých vzešel jak samotný kapitalismus, tak i jeho kritika a boj proti němu.

Dějinný přechod od feudalismu ke kapitalismu – to je pro nás dnes fakticky už jenom malá poznámka z učebnice dějepisu. Vnímáme to jako přechod od jedné periody, kde se pracujícímu člověku žilo velice těžce, k jiné periodě, kde se mu vedlo také velice těžce. I když poněkud jiným způsobem. A konec konců tento přechod vnímáme jako progresivní, od temného středověku k moderní průmyslové společnosti. A jenom některým z nás snad ještě z výuky dějepisu uvízlo v paměti slovo „ohrazování“.

Jenže: svého času toto napohled zdánlivě nevinné slůvko znamenalo fakticky téměř totéž, jako poukázka do Stalinova „gulagu“. Znamenalo násilné vytržení z celé dosavadní existence, vyhnání z půdy která znamenala jediný zdroj obživy, vyhnání z vlastního domu, doslova na ulici. Respektive ještě hůře, do volné přírody. Jako když se vyžene dobytek. Musíme si připomenout: v rozporu s našimi představami o tvrdém, nemilosrdném středověku na tom běžný venkovský člověk nebyl zdaleka tak zle. Pokud nebyl vysloveně žebrákem bez vlastní střechy nad hlavou, byl přece jenom součástí určitého způsobu materiálního zabezpečení; a jmenovitě v Anglii si tamější sedláci svého času vymohli relativně vysoký stupeň vysloveně – dnešní terminologií řečeno – „sociálního zabezpečení“, kdy měli například v případě neúrody nárok na odškodné!

V tu chvíli ale kdy angličtí latifundisté objevili, že chov ovcí na vlnu je pro ně mnohem lukrativnější nežli propachtovávat svou půdu malorolníkům, tak v tom okamžiku byl s touto relativní selskou idylou konec. Venkovští baroni začali své pachtýře vyhánět ze svých pozemků – bez jakékoli milosti, naprosto bez ohledů na jejich rodiny, na to jestli se budou moci ještě nějak uživit, anebo zda pomřou hlady. Ovce byly v té době nesrovnatelně důležitější a hodnotnější bytostí nežli lidé. Celé masy malorolníků i s celými jejich rodinami byly takto vyhnány prakticky do lesů – tohle a právě tohle byly počátky „moderního“ kapitalismu! (V jednom sociálně kritickém románu z té doby byl dokonce přímo použit výjev či příměr, jak „ovce požírají lidi“!)

Ano, z čistě dějinného hlediska to byl skutečně „pokrok“; na místo malorolnické produkce nastoupily mnohem efektivnější velkochovy; a za druhé, tyto masy nyní bezprizorných rolníků se nyní vrhly do měst, kde vytvořily rezervní proletariát pro nově vznikající manufaktury. Ale to všechno nemění nic na tom, že kapitalismus už v okamžiku svého nástupu ukázal svou pravou tvář: naprosto cynického leviatana, nestvůry požírající vše lidské.

Jestliže bychom tedy dnes mohli s určitým nepochopením potřásat hlavou nad tím, co se zakladatelům marxismu na společenské formaci kapitalismu mohlo zdát natolik pobuřujícího, pak je opravdu zapotřebí si připomenout, že v oněch dobách byl kapitalismus skutečným diktátorem, tyranem který mohl svou mocí celé masy lidí vyrvat z jejich dosavadního života, zničit jejich existence, a uvrhnout je do naprosté bídy. Dnes už asi nikdo nespočítá, kolik lidí, kolik dětí oněch rolníků tehdy zemřelo hlady, poté co jejich rodiny byly vyhnány ze svých domovů, od půdy která je živila. Ano, stalinský teror proti kulakům byl dozajista mnohem drtivější; ale člověku umírajícímu hlady je dost jedno, zda za jeho smrtí stojí ještě navíc i tyranie politická, anebo „jenom“ volná hra tržních sil.

Ale nejen tato éra anglického „ohrazování“ (která ovšem měla svou určitou paralelu například i v Německu) přinesla takto drastické důsledky. Musíme si připomenout i to, že v devatenáctém století – kdy tedy už kapitalismus byl dominantním ekonomickým a společenským fenoménem – že tento kapitalismus znovu a znovu upadal do těžkých, drtivých krizí, které opět celé masy proletářů uvrhovaly do stavu nezaměstnanosti, a tedy drtivé existenční nouze! Tyto krize kapitalismu se jeden čas opakovaly naprosto pravidelně každých deset let; takže Marx z toho dokonce vyvodil závěr o nevyhnutelné periodicitě těchto krizí. Jak drtivé měly tyto krize důsledky na život tehdejších lidí, o tom zpravuje nezávislý historik: například během jedné takové krize byl v Berlíně každý čtvrtý (!) jeho obyvatel buďto žebrákem, nebo zločincem, anebo prostitutkou! Zkusme si jenom tyto dimenze přenést do současné Prahy: znamenalo by to, že drtivou existenční nouzí by čtvrt miliónu (!) obyvatel Prahy bylo dohnáno k žebrotě, k zločinu anebo k prostituci!

Tak takové a právě takové byly podmínky „reálného kapitalismu“ doby 19. století; a při pohledu na tento stav věcí snad už přece jenom pochopíme, proč tyto nelidské poměry vedly k hluboké touze pracujících vrstev k vytvoření společnosti, kde by už lidé nebyli vláčeni slepými silami tohoto kapitalismu, nýbrž kde by jim bylo možno vést důstojný a sociálně zabezpečený život. Kterážto touha po spravedlivém světě byla ovšem ještě umocňována faktem, že jestliže na jedné straně stály tyto masy zchudlého či přímo ožebračeného obyvatelstva, pak na druhé straně se předváděly vrstvy zbohatlíků jezdících po ulicích měst ve zlatých kočárech! Kdo se při tomto pohledu ještě může podivovat nad tím, že termín „třídní boj“ tehdy ještě nebyl jenom prázdnou floskulí z doktrinálních příruček jakési podivné ideologie, nýbrž bezprostředně žitou skutečností!

Teď už snad tedy máme přece jenom trochu více porozumění pro to, co v oné době skutečně znamenal kapitalismus; a proč se boj proti němu, proti jeho ničivé síle a jeho ahumánnosti stal záležitostí právě těch nejpokrokovějších osobností. A snad vzhledem k těmto poměrům snad dokážeme Marxovi alespoň zčásti odpustit i leckteré jednostrannosti v jeho teorii, kdy sveřepě zavíral oči před všemi fakty které by zpochybňovaly jeho revoluční koncept odstranění a překonání kapitalistického společenského řádu; v každém případě mu musíme uznat alespoň tolik, že byl přitom hnán ušlechtilými motivy touhy po sociální spravedlnosti.

———————————————————————————

Po tomto úvodu, po tomto vyjasnění konkrétních dějinných a sociálních podmínek z kterých se zrodila marxistická analýza a kritika kapitalismu se nyní můžeme vrátit zpět k oněm základním principům a znakům kapitalismu, jak byly zmíněny úvodem. Nicméně, ještě předtím je nutno si vyjasnit jednu záležitost. Bylo by totiž možno namítnout, že tak drastické sociální dopady kapitalismu existovaly sice bezpochyby v 17., 18. i 19. století; ale že dnešní kapitalismus má už přece jenom naprosto jiný charakter, takže marxistické analýzy z předminulého století pro něj už nemají svou dřívější platnost.

To je sice na straně jedné bezpochyby pravda; a sám jsem ve své polemice proti P. Kužvartovi uvedl, že současný, poválečný sociálně modifikovaný kapitalismu nelze bez dalšího stavět do jedné řady s „divokým“ kapitalismem jeho počáteční, syrové fáze. Dnešní kapitalismus je bezpochyby už do značné míry regulovaný, sociálně snesitelnější; pracující třída si – prostřednictvím svých demokraticky zvolených parlamentů a vlád – přece jenom na kapitálu vymohla celou řadu významných ústupků.

Jenže: na straně druhé stejně tak platí, že samotná podstata kapitalismu zůstává víceméně ta samá. Kapitál je i dnes stejně tak bezduchý, ale i cynický a bezohledný aktér jako kdykoli jindy, stále se mu jedná jenom o jeho vlastní zájmy, to jest o mechanickou, nepřetržitou maximalizaci zisku. Kapitál stále vykazuje trvalou snahu všechno lidské podřídit tomuto jeho vlastnímu zájmu a zákonu zisku, zkomercializovat všechny oblasti lidského a společenského života, veškerou kulturu i morálku. A stejně tak i dnešní kapitalismus – jak jsme zažili v nedávných periodách – znovu a znovu upadá do těžkých krizí; které sice už nejsou natolik ničivé jako dříve, ale které stále mohou mít a také mají těžký až drtivý dopad na existenční situaci velkých skupin lidí.

Jestliže tedy na jedné straně z marxisticko-komunistické kritiky kapitalismu je skutečně mnohé už přežilé, pak na straně druhé zde zůstává i velmi mnoho s trvalou platností. – Ostatně, právě toto je na dnešní recepci marxistické tradice to ze všeho nejobtížnější: dokázat čistě separovat trvale hodnotné části od těch zastaralých, či (už tehdy) jednostranně pojatých a deformovaných. Ale jak už bylo zmíněno úvodem: v tuto chvíli chceme podat marxistickou teorii kapitalismu v její vlastní podobě, v jejím vlastním odůvodnění; její kritické přezkoumání bude provedeno až později.

Pokračování