Co je kapitalismus? II.

Josef Poláček

V úvodní části jsme se přenesli do doby samotného vzniku kapitalismu, abychom si zpřítomnili jeho principiálně ahumánní charakter. Který se dnes, za existence sociálního státu, může napohled jevit už jenom jako relativně marginální. V této závěrečné části si podrobněji rozebereme jednotlivé charakteristické aspekty kapitalismu.

1. Třídní antagonismus

Jedním ze základních bodů marxistické analýzy a kritiky kapitalismu je tedy ten, že společnost je zde rozdělena, rozštěpena na dva velké tábory, které jsou navzájem neslučitelné a nesmiřitelné, které proti sobě vedou trvalý boj: na třídu kapitalistů-vlastníků produkčních prostředků, a na třídu pracujícího proletariátu. Přičemž zásadně protikladný, antagonistický vztah těchto dvou společenských tříd je dán tím, že třída kapitalistů pouze vlastní, ale nepracuje – zatímco třída pracujícího proletariátu pracuje, ale nevlastní. Společenské hodnoty vytváří výlučně třída pracujících – ale výsledky jejich práce si přivlastňuje třída kapitalistů, jenom na základě svého privilegovaného postavení vlastníků. – Opakuji ještě jednou: zásadní kritické přezkoumání těchto marxistických tézí (především ohledně pojmu „vykořisťování“) bude provedeno později; tady ale může být konstatováno alespoň tolik, že i když tento třídní antagonismus se dnes už zdaleka nemusí jevit tak příkrým, stejně tak na straně druhé zůstává skutečností, že neustále bezmála exponenciální řadou narůstá objem bohatství nahromaděného v rukou velkých kapitálových vlastníků. Vzniklá majetková disproporce je tak obrovská, že je možno ji srovnat snad jenom se stavem v dřívějších orientálních despociích; a ve svém důsledku by nakonec naprosto mohla vést k těžkým deformacím sociálních struktur a sociální homogenity stávající společnosti. Jednou jedinou větou: „třídní boj“ aktuálně neprobíhá; ale nelze vyloučit že je to jen spící vulkán, který se za určitých krizových okolností může opět probudit.

2. Konflikt společenského a soukromovlastnického principu

Jako další kritický znak kapitalismu byl uveden principiální konflikt mezi „společenským charakterem produkce“ a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování. Tady je nutno konstastovat, že právě tento faktor je – navzdory napohled relativně jasnému vyznění – ve skutečnosti krajně komplikovanou záležitostí, kterou bude nutno dopodrobna analyzovat až ve speciálním rozboru daného tématu. V tuto chvíli se tedy omezíme na výklad toho, jak tento fenomén pojal Karel Marx, a proč ho považoval za natolik klíčový.

Podle Marxe v předchozích dějinných periodách (tedy především za feudalismu) nevznikal v daném smyslu žádný zásadní konflikt – neboť malovýrobce většinou produkoval jenom pro svou vlastní, to jest individuální spotřebu. Takže jak produkce, tak i přivlastňování (konzumace) jejích výrobků měly individuální charakter.

Zásadně jinak je tomu ale za podmínek kapitalismu. Spolu s rozvojem výrobních sil rozhodující masa produkce dostává už nikoli individuální, nýbrž principiálně společenský charakter. (Už teď ale musím podotknout, že není vůbec snadné přesně určit, co vlastně konkrétně měl Marx tímto termínem „společenský charakter produkce“ na mysli. Zda tím měl na mysli jenom nutnou kooperaci v rámci jedné manufaktury, anebo i nějaký širší společenský rámec produkce.) V každém případě Marx ale dovozuje: produkce má společenský charakter – ale její přivlastňování má charakter soukromovlastnický. To pak má ale fatální důsledky: kapitalisté jsou ochotni produkovat jenom a pouze tehdy, když jim z toho plyne jejich vlastní – tedy soukromý – zisk. A když nemají vyhlídku na zisk, pak prostě přestanou vyrábět. Nastává tedy skutečně naprosto paradoxní a protismyslný stav, kdy ve společnosti existuje jak obrovský potenciál produktivní činnosti (rezervní armáda potenciálních pracovníků), tak i obrovský potenciál pro uplatnění této produkce (lidé samozřejmě chtějí a musejí konzumovat, pro materiální zabezpečení svých životů). Jenže – tento potenciál produktivní činnosti a potenciál konzumu se nemohou sejít, protože mezi oběma stojí kapitalista, jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků. A tento kapitalista striktně prohlásí: „To že lidé nemají práci a že nemají co jíst je mi naprosto lhostejné – já v mých fabrikách obnovím jakoukoli činnost až zase tehdy, až budu mít vyhlídky na můj vlastní soukromý zisk!“

Snad se na tomto příkladě ukáže, jak fakticky naprosto umělý, ale i naprosto cynický je z hlediska lidské společnosti celý systém kapitalismu: namísto aby produkce sloužila k životnímu zabezpečení člověka, tak se tu daný poměr naprosto obrací, z člověka se stává jenom jakýsi přívěsek produkce, který má sám cenu a hodnotu jenom potud, pokud dokáže kapitalistovi produkovat jeho zisk!! I kdybychom odhlédli od veškeré marxisticko-komunistické teorie a ideologie, i tak se tu už na první pohled ukazuje, že něco je tu naprosto převrácené na hlavu.

3. Fenomén odcizení

Termín „odcizení“ sice není přímo uveden pod oním v úvodu použitým slovníkovým heslem „kapitalismus“; přesto je bezpodmínečně nutno ho zmínit, neboť označuje jeden z klíčových znaků kapitalismu, respektive jeden z klíčových momentů kritiky kapitalismu.

Ani tady ovšem není nijak snadné rozpoznat, v jakém konkrétním smyslu Marx tento pojem definoval respektive používal. Bezprostředně vzato jsme si jeho nejobecnější význam vlastně už uvedli: je to ten stav, kdy člověk-pracovník, tedy bezprostřední výrobce hodnot, je za podmínek kapitalismu ze své primární pozice odsunut do pozice sekundární, závislé. Člověk-pracovník tedy vytváří určitý produkt, který by mu měl sloužit, měl by mu být užitečný, měl by zabezpečovat možnosti jeho žití a přežití – ale za podmínek soukromého přivlastňování se tento stav výrobce – produkt naprosto převrací, člověk se stává zcela závislým na svém vlastním produktu, na tom jakými silami je tento produkt ovládán podle zákonitostí zbožního trhu. Tyto síly, tyto tržní mechanismy se vymykají jak z možnosti ovládání samotným člověkem-výrobcem, tak ale i jeho pochopení; vystupují proti němu jako osamostatněná, cizí síla a moc. A stejně jako jsou mu cizí tyto síly a mechanismy trhu, tak stejně tak je mu odcizený i samotný produkt jeho vlastních rukou, který se na tomto trhu z užitečného předmětu spotřeby metamorfuje do podoby čistě tržního objektu, kde rozhodujícím faktorem není jeho užitečnost pro člověka, nýbrž výhradně jeho schopnost generovat kapitalistovi jeho zisk.

Člověk-originální výrobce tedy svýma vlastníma rukama vytvoří určitý produkt, který má takovou či onakou užitnou hodnotu, do kterého on sám vložil určité množství jeho vlastní práce – ale nikdy si nemůže být předem jistý, že tato jeho práce bude uznána trhem, respektive v jaké míře. Na rozdíl od onoho individuálního výrobce z dřívějších dob, který svou prací vytvořil určitý produkt a mohl se bezprostředně spolehnout na to že tento produkt mu bude sloužit k jeho prospěchu, za podmínek kapitalistického trhu se mu kdykoli může stát, že mu tento anonymní, odcizený trh sdělí: „Celá tvá práce byla k ničemu; tvůj produkt, výsledek práce tvých rukou nebyl trhem uznán jako obchodně realizovatelný, a proto skončí na hromadě odpadu! To že jsi poctivě pracoval nikoho nezajímá; na (kapitalistickém) trhu nerozhoduje práce ani užitek, nýbrž pouze a jedině zisk!“

———————————————————————————-

Tímto je tedy možno uzavřít naše prvotní pojednání o kapitalismu; o jeho podstatě, o jeho principiálně ahumánním charakteru, jakož i o tom, proč a z jakých důvodů otcové marxistické teorie tento kapitalismus podrobili zásadní kritice, s cílem vytvořit společenské uspořádání zcela zásadně jiné. Takové, kde bude odstraněn

– třídně antagonistický charakter společnosti
– stav vykořisťování, přivlastňování si nadhodnoty jednou třídou na úkor třídy druhé
– diskrepance mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování
– stav odcizení mezi člověkem a jeho vlastním produktem.

Kde místo toho bude nastolena společnost sociálně homogenní, kde všichni lidé budou spojeni společnou prací na společném díle. Kde produkty lidských rukou budou sloužit člověku, a celá společenská produkce bude mít jediný účel: být základnou pro neustálý vzrůst kvality lidského života, pro neustálý rozvoj všech humánních potenciálů a možností lidské bytosti.

Dokončení

Co je kapitalismus? I.

Kapitalismus podle Marxe

Josef Poláček

Tímto tedy předkládám text na téma „co je kapitalismus“; text který jsem už dlouhou dobu opakovaně avizoval, ale jehož zpracování jsem znovu a znovu musel odkládat z důvodů vynoření se témat aktuálnějších. Tento článek by zároveň měl být výchozím bodem pro celý řetězec analýz a úvah, které budou mít za cíl podrobit přezkoumání celou marxistickou teorii společnosti, ekonomiky a dějin; spolu s otázkou, do jaké míry je možno s touto teorií smysluplně pracovat ještě i v době současné.

Co se tohoto úvodního textu týče, tady se ovšem vynořila právě ta potíž, že v klasickém marxismu jsou spolu navzájem velice propleteny jak elementy s trvalou hodnotou, tak i takové které je nutno podrobit zásadní revizi. Nakonec jsem se rozhodl zde podat jenom čistý přehled marxistické teorie kapitalismu, a veškerou kritiku odložit až na později; protože jinak by se daný text stal zřejmě příliš nepřehledným. Zde hodlám nanejvýš naznačit, které z bodů marxistické teorie bude nutno této hloubkové kritice a revizi podrobit.

„Kapitalismus respektive buržoazní společnost je taková společenská formace a takový produkční způsob, které jsou charakterizovány třídním protikladem mezi buržoazií a proletariátem. V kapitalistické společnosti jsou – za účelem produkce nadhodnoty respektive vykořisťování – produkční síly masivně zmnožovány. Spolu s rozvojem výrobních sil se prohlubuje rozpor mezi společenským charakterem produkce a soukromým kapitalistickým přivlastňováním (krize). Kapitalismus je poslední antagonistická společenská formace. Ta bude zákonitě vystřídána socialismem a komunismem.“

Tak takováto je definice kapitalismu v díle „Pojmový slovník Marxe a Engelse“ (Marx-Engels Begriffslexikon) německých autorů Lottera, Meinerse a Treptowa. Co se snad i běžnému čtenáři při čtení těchto vět stane ze všeho nejvíce nápadným: kapitalismus, tento centrální pojem všech ideologických střetů především 20. století – střetů natolik vášnivých a nesmiřitelných, že mohly vést i ke třetí světové válce, a v každém případě zasáhly masivně do životů stamiliónů a miliard lidí – tak tento kapitalismus zde náhle jaksi zcela „vychladl“ do několika málo suchopárných vymezení, jako když explodující supernova po krátkém čase ztratí celý svůj lesk, celou svou záři!

Při takovémto ryze objektivistickém výkladu kapitalismu se čtenář nevyhnutelně musí podivovat nad tím, jak tento krátký katalog jistých sociálně-ekonomických faktorů vůbec kdy mohl mít potenciál být příčinou tak vášnivých sporů a bojů! Nutně se musí zazdát, že tyto otázky by mohly být pouze záležitostí pro specialisty z oboru ekonomie a sociologie, ale že pro běžného člověka nemají a nemohou mít žádnou bližší zajímavost. Takto ryze ekonomicko-sociologicky pojímaný kapitalismu že by měl být oním démonem, jaký z něj udělala komunistická propaganda minulého století?!…

Jako první krok se tedy musíme podívat na to, proč a z jakých důvodů a pohnutek se klasikové marxismu s takovou vehemencí pustili právě do zpracování tématu kapitalismu; a proč boj proti němu považovali za rozhodující krok na cestě člověka k jeho skutečné emancipaci, ke skutečnému naplnění jeho humánních potenciálů. Abychom si tyto důvody osvětlili, je ovšem nutno opustit suchopárný způsob prezentace pojmového lexikonu, a musíme si mnohem plastičtěji přiblížit reálné společenské a dějinné podmínky, ze kterých vzešel jak samotný kapitalismus, tak i jeho kritika a boj proti němu.

Dějinný přechod od feudalismu ke kapitalismu – to je pro nás dnes fakticky už jenom malá poznámka z učebnice dějepisu. Vnímáme to jako přechod od jedné periody, kde se pracujícímu člověku žilo velice těžce, k jiné periodě, kde se mu vedlo také velice těžce. I když poněkud jiným způsobem. A konec konců tento přechod vnímáme jako progresivní, od temného středověku k moderní průmyslové společnosti. A jenom některým z nás snad ještě z výuky dějepisu uvízlo v paměti slovo „ohrazování“.

Jenže: svého času toto napohled zdánlivě nevinné slůvko znamenalo fakticky téměř totéž, jako poukázka do Stalinova „gulagu“. Znamenalo násilné vytržení z celé dosavadní existence, vyhnání z půdy která znamenala jediný zdroj obživy, vyhnání z vlastního domu, doslova na ulici. Respektive ještě hůře, do volné přírody. Jako když se vyžene dobytek. Musíme si připomenout: v rozporu s našimi představami o tvrdém, nemilosrdném středověku na tom běžný venkovský člověk nebyl zdaleka tak zle. Pokud nebyl vysloveně žebrákem bez vlastní střechy nad hlavou, byl přece jenom součástí určitého způsobu materiálního zabezpečení; a jmenovitě v Anglii si tamější sedláci svého času vymohli relativně vysoký stupeň vysloveně – dnešní terminologií řečeno – „sociálního zabezpečení“, kdy měli například v případě neúrody nárok na odškodné!

V tu chvíli ale kdy angličtí latifundisté objevili, že chov ovcí na vlnu je pro ně mnohem lukrativnější nežli propachtovávat svou půdu malorolníkům, tak v tom okamžiku byl s touto relativní selskou idylou konec. Venkovští baroni začali své pachtýře vyhánět ze svých pozemků – bez jakékoli milosti, naprosto bez ohledů na jejich rodiny, na to jestli se budou moci ještě nějak uživit, anebo zda pomřou hlady. Ovce byly v té době nesrovnatelně důležitější a hodnotnější bytostí nežli lidé. Celé masy malorolníků i s celými jejich rodinami byly takto vyhnány prakticky do lesů – tohle a právě tohle byly počátky „moderního“ kapitalismu! (V jednom sociálně kritickém románu z té doby byl dokonce přímo použit výjev či příměr, jak „ovce požírají lidi“!)

Ano, z čistě dějinného hlediska to byl skutečně „pokrok“; na místo malorolnické produkce nastoupily mnohem efektivnější velkochovy; a za druhé, tyto masy nyní bezprizorných rolníků se nyní vrhly do měst, kde vytvořily rezervní proletariát pro nově vznikající manufaktury. Ale to všechno nemění nic na tom, že kapitalismus už v okamžiku svého nástupu ukázal svou pravou tvář: naprosto cynického leviatana, nestvůry požírající vše lidské.

Jestliže bychom tedy dnes mohli s určitým nepochopením potřásat hlavou nad tím, co se zakladatelům marxismu na společenské formaci kapitalismu mohlo zdát natolik pobuřujícího, pak je opravdu zapotřebí si připomenout, že v oněch dobách byl kapitalismus skutečným diktátorem, tyranem který mohl svou mocí celé masy lidí vyrvat z jejich dosavadního života, zničit jejich existence, a uvrhnout je do naprosté bídy. Dnes už asi nikdo nespočítá, kolik lidí, kolik dětí oněch rolníků tehdy zemřelo hlady, poté co jejich rodiny byly vyhnány ze svých domovů, od půdy která je živila. Ano, stalinský teror proti kulakům byl dozajista mnohem drtivější; ale člověku umírajícímu hlady je dost jedno, zda za jeho smrtí stojí ještě navíc i tyranie politická, anebo „jenom“ volná hra tržních sil.

Ale nejen tato éra anglického „ohrazování“ (která ovšem měla svou určitou paralelu například i v Německu) přinesla takto drastické důsledky. Musíme si připomenout i to, že v devatenáctém století – kdy tedy už kapitalismus byl dominantním ekonomickým a společenským fenoménem – že tento kapitalismus znovu a znovu upadal do těžkých, drtivých krizí, které opět celé masy proletářů uvrhovaly do stavu nezaměstnanosti, a tedy drtivé existenční nouze! Tyto krize kapitalismu se jeden čas opakovaly naprosto pravidelně každých deset let; takže Marx z toho dokonce vyvodil závěr o nevyhnutelné periodicitě těchto krizí. Jak drtivé měly tyto krize důsledky na život tehdejších lidí, o tom zpravuje nezávislý historik: například během jedné takové krize byl v Berlíně každý čtvrtý (!) jeho obyvatel buďto žebrákem, nebo zločincem, anebo prostitutkou! Zkusme si jenom tyto dimenze přenést do současné Prahy: znamenalo by to, že drtivou existenční nouzí by čtvrt miliónu (!) obyvatel Prahy bylo dohnáno k žebrotě, k zločinu anebo k prostituci!

Tak takové a právě takové byly podmínky „reálného kapitalismu“ doby 19. století; a při pohledu na tento stav věcí snad už přece jenom pochopíme, proč tyto nelidské poměry vedly k hluboké touze pracujících vrstev k vytvoření společnosti, kde by už lidé nebyli vláčeni slepými silami tohoto kapitalismu, nýbrž kde by jim bylo možno vést důstojný a sociálně zabezpečený život. Kterážto touha po spravedlivém světě byla ovšem ještě umocňována faktem, že jestliže na jedné straně stály tyto masy zchudlého či přímo ožebračeného obyvatelstva, pak na druhé straně se předváděly vrstvy zbohatlíků jezdících po ulicích měst ve zlatých kočárech! Kdo se při tomto pohledu ještě může podivovat nad tím, že termín „třídní boj“ tehdy ještě nebyl jenom prázdnou floskulí z doktrinálních příruček jakési podivné ideologie, nýbrž bezprostředně žitou skutečností!

Teď už snad tedy máme přece jenom trochu více porozumění pro to, co v oné době skutečně znamenal kapitalismus; a proč se boj proti němu, proti jeho ničivé síle a jeho ahumánnosti stal záležitostí právě těch nejpokrokovějších osobností. A snad vzhledem k těmto poměrům snad dokážeme Marxovi alespoň zčásti odpustit i leckteré jednostrannosti v jeho teorii, kdy sveřepě zavíral oči před všemi fakty které by zpochybňovaly jeho revoluční koncept odstranění a překonání kapitalistického společenského řádu; v každém případě mu musíme uznat alespoň tolik, že byl přitom hnán ušlechtilými motivy touhy po sociální spravedlnosti.

———————————————————————————

Po tomto úvodu, po tomto vyjasnění konkrétních dějinných a sociálních podmínek z kterých se zrodila marxistická analýza a kritika kapitalismu se nyní můžeme vrátit zpět k oněm základním principům a znakům kapitalismu, jak byly zmíněny úvodem. Nicméně, ještě předtím je nutno si vyjasnit jednu záležitost. Bylo by totiž možno namítnout, že tak drastické sociální dopady kapitalismu existovaly sice bezpochyby v 17., 18. i 19. století; ale že dnešní kapitalismus má už přece jenom naprosto jiný charakter, takže marxistické analýzy z předminulého století pro něj už nemají svou dřívější platnost.

To je sice na straně jedné bezpochyby pravda; a sám jsem ve své polemice proti P. Kužvartovi uvedl, že současný, poválečný sociálně modifikovaný kapitalismu nelze bez dalšího stavět do jedné řady s „divokým“ kapitalismem jeho počáteční, syrové fáze. Dnešní kapitalismus je bezpochyby už do značné míry regulovaný, sociálně snesitelnější; pracující třída si – prostřednictvím svých demokraticky zvolených parlamentů a vlád – přece jenom na kapitálu vymohla celou řadu významných ústupků.

Jenže: na straně druhé stejně tak platí, že samotná podstata kapitalismu zůstává víceméně ta samá. Kapitál je i dnes stejně tak bezduchý, ale i cynický a bezohledný aktér jako kdykoli jindy, stále se mu jedná jenom o jeho vlastní zájmy, to jest o mechanickou, nepřetržitou maximalizaci zisku. Kapitál stále vykazuje trvalou snahu všechno lidské podřídit tomuto jeho vlastnímu zájmu a zákonu zisku, zkomercializovat všechny oblasti lidského a společenského života, veškerou kulturu i morálku. A stejně tak i dnešní kapitalismus – jak jsme zažili v nedávných periodách – znovu a znovu upadá do těžkých krizí; které sice už nejsou natolik ničivé jako dříve, ale které stále mohou mít a také mají těžký až drtivý dopad na existenční situaci velkých skupin lidí.

Jestliže tedy na jedné straně z marxisticko-komunistické kritiky kapitalismu je skutečně mnohé už přežilé, pak na straně druhé zde zůstává i velmi mnoho s trvalou platností. – Ostatně, právě toto je na dnešní recepci marxistické tradice to ze všeho nejobtížnější: dokázat čistě separovat trvale hodnotné části od těch zastaralých, či (už tehdy) jednostranně pojatých a deformovaných. Ale jak už bylo zmíněno úvodem: v tuto chvíli chceme podat marxistickou teorii kapitalismu v její vlastní podobě, v jejím vlastním odůvodnění; její kritické přezkoumání bude provedeno až později.

Pokračování