Měsíc: Říjen 2022

O názorech, nezvratných přesvědčeních a vlastní pravdě světa

Josef Poláček

Motto: „Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ Harley Baldwin.

Dá se asi právem předpokládat, že není jediného člověka, který by alespoň čas od času neprožil pocit zásadního, naprostého nesouhlasu s někým jiným, kterýžto nesouhlas je obsažen už v názvu tohoto článku: „Ale pravdu mám přece já!“ Tento pocit má charakter až jakéhosi návalu krve do hlavy, pocit nejintenzivnějšího odporu vůči tvrzení ideového protivníka, nejhlubšího přesvědčení: „Tohle přece nemůže být pravda!!“

Tento principiální a nepodmíněný nesouhlas se projevuje čistě intuitivně, vychází ze samotného nitra vlastního já, ještě než by vůbec vstoupilo do hry nějaké racionální uvažování s logickými argumenty, ještě dávno předtím se přihlásí toto niterné vzedmutí citů, toto absolutní přesvědčení: „To co říká můj odpůrce je naprostý nesmysl, ať už z jeho nevědomosti nebo ze zlého úmyslu; pravdu v této věci mám přece já, tato pravda je natolik jasná a jistá, že žádný rozumný člověk o ní přece vůbec nemůže ani v nejmenším pochybovat!!“

Toto niterné, intuitivní přesvědčení o naší vlastní pravdě není pouze jakýmsi názorovým střetem, soubojem takových či onakých argumentů; nýbrž zde se na svou obranu staví naše vlastní nejhlubší, bytostné já, my zde bojujeme o samotnou vlastní identitu. Kdybychom v dané věci přiznali, že pravdu nemáme my nýbrž náš odpůrce, pak bychom tím přiznali že celý náš základní světonázor je mylný, ztratili bychom tím půdu pod nohama pro naši samotnou existenci.

Takto důležité, takto existenciálně významné a nepostradatelné je pro nás zachování, udržení si vlastní pravdy, alespoň v určitých zásadních, světonázorových střetech. A potom ale přijde někdo takový jako Harley Baldwin, a cynicky prohlásí že všechno toto, tato naše vlastní existenciální jistota naší pravdy, že to všechno je jenom „výsledek náhody a temperamentu“!… A přitom, kdybychom tuto větu sledovali ještě o kousek dál, pak je sotva možno vyhnout se nálezu, že i onen „temperament“ je vlastně také věcí čiré náhody: náhody kombinace těch či oněch genů, nahodilosti rodinných, společenských a dobových podmínek, do kterých jsme byli zrozeni a kterými jsme byli formováni.

A to vše přijde ještě hůře. Totiž tehdy, když začneme zkoumat ty nejpůvodnější, evoluční kořeny tohoto našeho nezlomného přesvědčení o vlastní pravdě. Před několika lety věda učinila jeden nový objev ohledně chování těch nejjednodušších, jednobuněčných organismů, prvoků-bičíkovců. Zjistilo se totiž, že oni jsou rozděleni do dvou základních druhů podle toho, jestli je pro ně životně příznivější zásadité, anebo ale kyselé prostředí. A jestliže se dostanou do prostředí které je jim nepříznivé, pak se pohyby svého bičíku usilovně snaží z tohoto prostředí uniknout, a dostat se do prostředí jim příznivého. Tento objev byl proto nový a překvapivý, protože se do té doby soudilo, že prvoci jsou v daném ohledu indiferentní, neteční ke svému okolí. Že nejsou schopni vlastní volby. A náhle se ukázalo že oni jsou „vybíraví“, že jistý druh prostředí je jim existenčně souhlasný, a druhý negativní, závadný.

Jak tento čistě biologický poznatek souvisí s našimi úvahami o hledání pravdy, o lidském přesvědčení vlastní neomylnosti? – Právě tady by totiž bylo snad možno nalézt nejvlastnější, evolučně podmíněné prvopočátky toho, proč my jsme natolik žárliví na naši vlastní pravdu, a natolik nedůtkliví, podráždění když je nám vnucována pravda jiná, nám bytostně cizí. Protože tyto navzájem si konkurující „pravdy“, to je také něco co pro nás vytváří zcela určité prostředí pro náš život, pro naši existenci. A i tady je tomu tak, že určité pravdy jsou souhlasné s naším vnitřním nastavením, s naším vnitřním uspořádáním – a jiné jsou s ním v konfliktu, v protikladu. V samotném prapočátku našeho rozlišování toho co je „pravda“ a co je „nepravda“ stojí nakonec to samé jako u těch prvoků-bičíkovců: my sami jsme nastaveni buďto „zásaditě“ anebo „kysele“. A právě proto se v nás všechno tak okamžitě, tak intuitivně a tak intenzivně bouří proti tomu, co odporuje naší vlastní pravdě: je to pro nás prostě „kyselé“, ohrožuje to samotný základ naší existence, a proto se toho musíme za každou cenu zbavit. Buďto tím, že se z toho „kyselého“ prostředí vzdálíme (to jest, našeho odpůrce prostě přestaneme poslouchat); anebo se ho ze všech sil pokusíme přesvědčit, že on se přece hluboce mýlí, že jediným zdravým, pravým a životu příznivým prostředím je to zásadité; a nikoli kyselé, jak – ovšem naprosto omylně – tvrdí on.

Snad by se mohlo zdát, že takovýto pohled na člověka, na jeho duševní život, na jeho životní přesvědčení a hodnoty je až příliš degradující: člověk, tento vrchol evoluce, náhle nemá být ničím více nežli jenom trochu vyspělejším prvokem? – Na druhé straně je to ale právě jenom takto objektivizující náhled, který nám umožní nejen racionálně pochopit, ale i vytvořit si určité porozumění pro lidské jednání, které se nám jinak jeví naprosto nesmyslným, deformovaným až zlovolným. Jestliže se například v aktuální vojensko-politické situaci najde stále ještě celá řada lidí (a to ne pouze v samotném Rusku, ale i v jiných zemích), kteří vyjadřují podporu pro agresi Putina proti Ukrajině, pak je to z ryze morálních hledisek samozřejmě počin naprosto nepochopitelný a zavrženíhodný. Tak se to tedy jeví z hlediska čistě mravního; ale když se na celou věc podíváme z onoho hlediska objektivně-evolučního, pak se naprosto může ukázat, že dotyčná osoba ze svého hlediska jedná naprosto racionálně, v souladu se svými vitálními zájmy. Takovéto vnitřní souznění s akty zjevné agrese totiž mohou pociťovat pouze takoví, kteří jsou sami vnitřně rozpolcení, kteří v sobě samém ukrývají latentní agresivitu, kterou nakonec obracejí proti sobě. Z tohoto hlediska tedy toto jejich vzývání zla, agrese může být nevědomou snahou o zmírnění své vlastní autoagrese, tím že ji zacílí navenek, na jiný objekt.

Připomeňme si ještě jednou základní myšlenku: pokud my naše názorové střety s nám cizími názory a míněními budeme pokládat za čistě subjektivní záležitost, pak se nevymaníme z věčného koloběhu ideových konfliktů, střetů a bojů. Pokud budeme vycházet výlučně z té pozice, že náš názorový protivník své postoje a hodnocení vytváří čistě na základě vlastního úsudku, pak nám nebude jinak možné nežli znovu a znovu prožívat onen uvedený pocit, že on naprosto iracionálně a svévolně popírá objektivně jsoucí realitu.

Pokud si ale uvědomíme, že tato subjektivní stránka tvorby vlastního názoru sice samozřejmě je také vždy přítomna, ale že za ní stojí ještě něco jiného, totiž právě sama objektivně jsoucí realita, která se tu určitým způsobem manifestuje – pak se nám zcela podstatně změní jak charakter celého sporu, tak i pohled na našeho názorového odpůrce. V tu chvíli se nám totiž vyjeví, že my v onom ideovém sporu popíráme nejen názor – principiálně omylného – člověka, nýbrž i samotnou realitu! A to už pak pro nás, pro naše přesvědčení o naší vlastní neomylnosti (a zároveň omylnosti našeho protivníka) znamená značně závažný problém. Najednou se ukáže, že ne pouze náš názorový odpůrce, nýbrž i my sami se nacházíme v rozporu s realitou; přinejmenším s jednou její částí.

A právě zde leží vlastní jádro problému. Vraťme se k našemu příkladu s bičíkovci: jedni upřednostňují kyselé, a jiní zásadité prostředí. Každý z nich má svou vlastní, zcela objektivní pravdu; ale kdyby se někdy dostali do vzájemného hovoru o tom, které z těchto prostředí, která z těchto pravd jsou ty „jedině správné“ – nikdy by se nemohli navzájem dohodnout. A přesně tohle je ale osud, a svým způsobem prokletí nás lidí. Člověk je totiž – a snad je to jeho nejvlastnější charakteristika – velice komunikativní tvor. Ani práce – kterou ještě Marx považoval za vlastní člověkotvorný faktor, ani sociální vztahy, ani kultura by nebyly možné, kdyby mezi lidmi neprobíhal nepřetržitý proces vzájemné komunikace. Kterážto komunikace není pouze sdělováním samotných informací; nýbrž je zároveň neustálým hodnocením, srovnáváním, poměřováním toho, co je z hlediska člověka a společnosti dobré, prospěšné, progresivní. A co je naopak špatné, škodlivé, negativní.

Kámen úrazu je v tom: bičíkovci nejen že spolu navzájem nekomunikují, ale oni by ani vůbec neměli zapotřebí si navzájem upírat jejich – ač protichůdné – pravdy. Každý z nich si prostě žije ve své vlastní ekologické nice. Zatímco člověk je oproti tomu principiálně univerzální tvor, usilující o univerzálně platné pravdy. Člověk tedy nemůže – alespoň co se principiálních témat týče – tomu druhému prostě říci: „Tohle je tvoje pravda, a já mám zase svoji!“ Nýbrž člověk musí jít do onoho konfliktu, on musí stále znovu a znovu vybojovávat onen spor o to, co je z univerzálně lidského hlediska pravdou větší, vyšší, ušlechtilejší. Přesněji řečeno, základní problém je v tom, že člověk musí usilovat o univerzální pravdy – ale přitom je ve své individuální životní existenci stejně tak partikulární, jako oni bičíkovci. Ani člověk tedy není – jakožto individuum – schopen překonat onen protiklad „kyselý – zásaditý“; on sám je buďto jedno nebo druhé, ale přitom tuto svou partikulární pravdu musí hlásat a prosazovat jako pravdu univerzální, nezpochybnitelnou! Právě z toho pak nevyhnutelně vznikají všechny spory a střety.

Přičemž ovšem – vraťme se ještě jednou ke konstatování H. Baldwina – svým způsobem je to věcí čiré nahodilosti, zda zrovna my, v našem individuálním těle, se narodíme jako „kyselí“ či „zásadití“. Ale když už jednou srosteme s jednou z těchto alternativ, pak už se pro nás stane „jednou jedinou pravdou“, a my už nikdy nebudeme schopni či ochotni uznat alespoň dílčí platnost pravdy opačné.

Ještě jednou tedy, v čem je jádro problému: mezi naším partikularismem na straně jedné, a mezi naší potřebou univerzálních pravd na straně druhé. Každý z nás je – stejně jako onen bičíkovec – doslova naprogramován jenom na určitý specifický způsob existence, a tedy i na jeden jediný specifický výklad světa. Ovšem – my přitom cítíme neklamně životnost této své existence; to pak vede k našemu hlubokému přesvědčení, že když je tato forma existence (tedy tato pravda) dobrá pro nás, pak musí být nutně dobrá i pro život sám, a tedy i pro všechny ostatní. Proto se tedy neustále zmítáme v onom střetu našeho partikularismu s naším univerzalismem, a nenacházíme cesty jak z tohoto věčného konfliktu uniknout.

Samozřejmě, bylo by možno – právě na základě tohoto poznání – blahovolně říci: „Já tedy zůstanu u své vlastní pravdy a mému názorovému odpůrci ponechám pravdu jeho; ta je přece také platná, je tedy nesmyslné se navzájem přít!“ Jenže právě takovéto o sobě mírumilovné a vstřícné řešení není možné. Není možné u člověka; neboť jak řečeno ten vždy musí usilovat o to být univerzálním tvorem, usilovat o univerzální pravdy. Protože jinak bychom se sami degradovali na úroveň pouhých bičíkovců, kteří existují jenom nějakým lhostejným způsobem vedle sebe, ale nikoliv pospolu. Oni pouze – mechanicky a nevědomě – existují, zatímco člověk musí znovu a znovu hledat podstatu svého žití, která je jako taková vždy nutně univerzální.

Co tedy dělat? Neexistuje tedy definitivně žádný únik z tohoto zakletého kruhu neustálých vzájemných srážek a sporů? – Na základě řečeného by alespoň prvním krokem k řešení bylo zásadní a hluboké uvědomění a přiznání si vlastní osobní partikularity. Tedy – přinejmenším částečné individuální podmíněnosti, nahodilosti našich „posvátných“ názorů a přesvědčení. To neznamená, že bychom se těchto svých názorů měli zcela vzdát; jak bylo ukázáno, vždy (téměř) je v nich obsažena objektivní pravda, objektivní realita. Jde ale o to uznat a přiznat, že i náš ideový protivník má ve svém postoji (většinou) také alespoň určitou část pravdy. A to sice právě tu část, která nám samotným chybí. „Kyselé“ spojit se „zásaditým“ v jednu jedinou komplexní, všeobsáhlou pravdu – to je čin který nemůže provést bičíkovec, ale může ho provést jedině a pouze lidský duch. Lidský duch, pokud se dokáže osvobodit z partikulárního modu té existence, kterou vede jeho materiální nositel, jakožto to či ono individuum.