Bělohradského „pléthokracie“


Josef Poláček



V dnešní (13.10.) příloze deníku Právo „Salon“ byl otištěn článek úzce související s tématem které i my na tomto webu intenzivně projednáváme, v současné době jmenovitě pod článkem „Ale pravdu mám přece já!“. Jedná se o recenzi nové knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“ od Ondřeje Slačálka. „Pléthokracie v podání Bělohradského znamená přesunutí společenských procesů a rozhodování na spontánní aktivity iniciativ „zdola“, jako protiklad etatismu, a to i toho „demokratického“. (Spinoza podobné pojetí nazýval pojmem „multituda“.) Slačálek tento model charakterizuje takto: „Moc neukotvených a vždy znovu skládaných většin nabízí podle něj naději na spravedlivější řešení různých planetárních problémů než soupeření oligarchických peněz v periodickém marketingovém festivalu zvaném volby.“

Ale všechno popořadě. Na počátku své recenze Slačálek referuje o tom, že Bělohradský se ve své knize zcela zásadně staví proti konceptu tzv. „lidských práv“ – neboť ho pokládá za nástroj především amerického hegemonismu, či dokonce přímo rasismu!

Pro mě osobně má tento názorový obrat Bělohradského obzvláštní význam. Já už celou řadu let zcela zásadně zpochybňuji tento model „lidských práv“, jakožto ve skutečnosti ideologický produkt západní společnosti maskující tím svou vlastní ideovou a lidskou prázdnotu. S touto mou kritikou jsem také neustále znovu a znovu narážel; automatickou reakcí mých oponentů bylo: „Vy odmítáte lidská práva? Vy tedy chcete obnovit diktaturu?!…“ A nyní – se zpožděním několika desetiletí – ta samá kritika tohoto konceptu „lidských práv“ přichází i od nejprominentnějšího českého politického filozofa současnosti.

Ovšem – nutno hned připojit – je otázka jestli já a Bělohradský tento model odmítáme z těch samých důvodů a motivů. Nečetl jsem sám tuto Bělohradského knihu; ale vše hovoří pro to že on si zde především vyrovnává účty s americkým unilateralismem. Že mu tedy ze všeho nejvíce vadí samotný fakt, že Spojené státy své pojetí demokracie používají jako nástroj své světové hegemonie. (Shodou okolností zrovna v těchto dnech americký prezident Biden deklaroval zásadní obrat v této oblasti americké zahraniční politiky: Spojené státy už příště nemají ani usilovat o změnu politických režimů, ani o výstavbu nových – demokratičtějších – politických a státních uspořádání. Zkrátka – Američané pochopili že jejich „vývoz demokracie“ do mnohdy kulturně velmi zaostalých regionů třetího světa naráží na prakticky nepřekonatelné překážky. Především zkušenosti z Iráku a Afghánistánu zde zřejmě hrály rozhodující roli.)

Slačálek k tomuto negativnímu postoji Bělohradského vůči lidským právům poznamenává, že ještě tak před 15 – 20 lety by mu v tomto ohledu sám plně přisvědčil, ale nyní vidí mnohé věci jinak; že jsou to právě lidská práva která jsou pro mnoho lidí ve světě plném útlaku jejich poslední nadějí. – Musím přiznat, že bych v daném ohledu mohl napsat přesně to samé jako Slačálek. Jak řečeno onen koncept „lidských práv“ jsem vždy odmítal pro jejich formalismus a skrytý ideologický charakter; ale v posledních letech si uvědomuji, že ve střetu (západní) civilizace s vyloženým barbarstvím i tento o sobě formalistický koncept lidských práv má stále ještě mnohdy svou nezastupitelnou hodnotu.

Ale zpět k Bělohradskému: on tedy koncept „lidských práv“ zavrhuje zřejmě především z tohoto důvodu amerického unilateralismu a eurocentrismu. Ale staví se otázka do jaké míry sám prohlédl jeho ideologický, formalistický charakter. Nemohu to tvrdit s jistotou, ale v každém případě se zdá že u něj jeho antiamerikanismus stojí na prvním místě. (Podle Slačálka Bělohradský dokonce žádá, aby se Evropa začala chovat tolerantně vůči čínskému režimu, tedy rezignovat na otázku porušování lidských práv; a to jenom proto aby se nechovala „hegemonisticky“!)

——————————-

Vraťme se teď k samotnému tématu „pléthokracie“. Jak řečeno jedná se o preferování spontánních iniciativ zdola. Bělohradský zde vidí naději na „spravedlivější řešení planetárních problémů“ nežli v odcizeném mechanismu formalizovaného aktu periodických voleb. K tomu ovšem Slačálek připojuje velmi zajímavý (a s naším vlastním zmíněným tématem úzce související) komentář. Napřed reprodukce základní myšlenky Bělohradského:

„Tato naděje přitom není jenom politická, ale také filosofická. Je opřena nejen o představu, že ‚části jsou víc než celek‘ (jakýkoli pokus o reprezentaci celku musí skončit redukováním bohatství částí). Její optimismus je založen i na tom, že představy o reprezentaci celku definitivně selhaly a staly se filosofickou veteší. Hegela jako filosofa celku a Historie, autora obdivujícího se imperiální velikosti, nahradil Spinoza, filosof imanence a tvořivosti různých multitud.“

Na to pak ovšem Slačálek navazuje svou vlastní kritikou myšlenek a tézí Bělohradského. První bod kritiky se vztahuje na to, že Bělohradský sice veškeré naděje do budoucna vidí v onom konceptu „pléthokracie“ – ale přitom nijak konkrétně neuvádí, jak by tento vlastně měl probíhat a fungovat. (Což je víceméně ta samá kritika kterou vůči tomuto Bělohradského konceptu vyjadřujeme zde už celá léta.) A pak přichází druhý bod Slačálkovy kritiky:

„Druhou překážkou je úvaha nad celkem. Ten s jistě rozpadl do mnoha fragmentů a většina pokusů jej reprezentovat působí absurdně a domýšlivě; nevolá ale věk antropocénu po uchopení celku ještě víc a palčivěji než jiné doby?

Že potřebujeme společnou správu světa jasně píše i Bělohradský. Lze ale myslet takovou správu bez nějaké reprezentace celku?“

Právě tato část Slačálkovy recenze se úzce dotýká našeho vlastního tématu – totiž vztahu jednotlivce a celku, respektive partikulárních názorů a univerzálně platných pravd.

Už celá léta zde tento Bělohradského koncept kritizujeme z toho samého důvodu jako Slačálek: že se zde veškeré těžiště společenských aktivit zcela jednostranně přesouvá směrem k jednotlivci, respektive k volně se sdružujícím skupinám jednotlivců. Prostě řečeno, je to klasický pohyb „ode zdi ke zdi“. Bělohradský paušálně zavrhuje klíčový Aristotelův nález, že „celek je víc nežli pouhá suma jeho částí“; apodikticky tvrdí že „představy o reprezentaci celku se staly filosofickou veteší“ – a místo toho nekriticky a jednostranně vynáší a glorifikuje spontánní aktivitu volných sdružení občanských aktivistů.

Přitom Bělohradský nijak hlouběji nepřezkoumává míru pravdivosti, míru kvality činnosti těchto občanských iniciativ; pro něj jsou zřejmě už jenom proto dobré a progresivní, že jsou spontánní, nevázané, antietatistické.

Závěrem je tedy možno říci: jakkoli je pozitivním zjištěním že Bělohradský se definitivně emancipoval od ideologických klišé západní společnosti liberálně-demokratického typu, pak jeho vlastní řešení je stejně tak jednostranné, a stejně tak povrchní. Bělohradský neřeší, a vůbec se ani nepokouší řešit velmi komplikovaný dialektický vztah mezi částí a celkem; nýbrž svým způsobem nakonec svůj koncept „pléthokracie“ ideologizuje stejně tak, jako je ideologií současně vládnoucí model konvenční volební demokracie.

Krajina duše


Eva Hájková



POHÁDKOVÝ ŘÍJEN


Začíná říjen

a zeleň kvapem žloutne

Na trávě pod stromy

přibylo něžných zlaťáků

Pastýřka Bětuška

počítá svoji odměnu

za tanec s lesní žínkou

Obloha má sukni z blankytu

královské dcery Lady

Spodničku podšitou

bílými krajkami obláčků

Přes zlatou hvězdu na čele

si přehodí kapuci

tmavého pláště

Mračí se

když prchá před králem

A černá vrána

nese živou vodu

kuchaři Jiříkovi

co mluví řečí zvířat

Vzkřísí jí po zimě

všechno živé



KRAJINOU DUŠE


Úzkou pěšinkou vzhůru

po oblých bílých kamenech

Pozor klouže to!

Hledíš jen pod nohy

žádné vpravo a vlevo

Soustřeď se

jinak hrozí pád!

Ale oko

přesto hledá pastvu

Tak aspoň na okamžik

ulpí na kvítí

co tady roste mezi kamením

Cesta se kroutí jak had

pořád tě vede vzhůru

Dolů se nedíváš

jímá z toho až závrať

Blíží se vrchol

chvílemi ruce pomáhají nohám

A pak si vydechneš

Konečně u cíle!

Okolo bílého kostela s křížem

co dělí Svatý kopeček

na světlo a stín

pase se v zelené trávě

pár bílých balvanů

Po velkém modrém nebi plují

bílé obláčky plné jasu

Stíníš si oči dlaní

vysoko nad krajinou duše

zalitou sluncem

Jaká nádhera!

Nejhorší na tom je

že musíš po stejných kamenech

sestoupit zase dolů do údolí

Přece tam žijí lidé!

Ve stínu Tvých křídel


Eva Hájková



Ve svém článku Obrazy Boha a Boží obraz jsem psala o biblickém antropomorfismu, tedy o způsobu myšlení, který o Bohu pojednává, jako by tento měl lidské tělo, a vysvětlila jsem, proč to tak je. Mezi různými částmi těla, pomocí kterých se v Bibli obrazně vyjadřuje Boží jednání (Boží pravice, dlaň, tvář, ústa, noha), ačkoli ve skutečnosti Bůh nic takového nemá, se nachází ještě jedno ústrojí, které však nemá ani člověk, ač ho mají někteří z živočichů. Jedná se o křídla.

„Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ (Rút 2, 12)

„Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.“ (Ž 91, 4)

O Hospodinových křídlech se Písmo zmiňuje i na dalších místech. Inspirací pro takové představy o Bohu není ani tak podoba člověka, ale spíš podoba anděla. Nejde tedy o antropomorfismus, ale spíš o něco jako „angelomorfismus“(?). Není na tom nic tak nepochopitelného, vždyť víme, že Bůh na sebe někdy brával podobu anděla, pokud se chtěl učinit viditelným. Andělé mají křídla, aby mohli být spojnicí mezi nebem a zemí – Božími posly.

Na vrcholku jeruzalémského chrámu pokouší ďábel Ježíše odkazem na žalm 91, 11-12 („On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil“). Byla to taková provokace: „No, pokud věříš Bohu a tomu, co je o něm psáno, tak přece můžeš naprosto cokoliv. Jistě přiletí okřídlení andělé a zachrání tě.“ Ježíš na to ďáblovi, jak víme, nenaletěl.

Člověk od nepaměti toužil po křídlech. Pozoroval ptáky při letu a občas jim záviděl. Jak krásné by bylo uletět z nepříjemných situací. „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde“, zpívá se v Žalmu 55. Touha po křídlech, s jejichž pomocí je možné uniknout nebezpečí, byla vlastní lidem různých národů. Řecké báje vypravují o tom, jak Daidalos a Ikaros chtěli pomocí křídel zhotovených z ptačího peří a z vosku uprchnout z krétského labyrintu, v jehož útrobách se skrýval Minotauros – obluda vyžadující lidské oběti.

Uletět na křídlech směrem k nebi – tato představa vždy vyjadřovala touhu po svobodě. Vždyť nad nebem nemá moc nikdo jiný než sám Bůh. V žalmu 115 se píše: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ Lidé si tu zemi, kterou jim dal Bůh, rozparcelovali. Vytyčili a nastavěli na ní různé hranice a ploty, aby rozlišili mé a tvé, naše a vaše. Ale na nebi, na tom bylo odjakživa patrné, že lidem nepatří. Tam žádné hranice není vidět. Ačkoliv, dlužno říct, že už ani to neplatí docela. V dnešní době má každý stát svůj nenarušitelný „vzdušný prostor“ a jednou jsem se dočetla, že prý se prodávají už i parcely na Měsíci. Lidská touha vlastnit je patrně bezmezná.

V současné době mají lidé, na rozdíl od minulých dob, kdy o křídlech jen snili, k dispozici skutečné létající stroje. Přestože letadla dovedou létat ohromnou rychlostí, jejich křídla nejsou zárukou svobody.

Křídla rozprostřená nad někým symbolizují jeho ochranu. Lidové pořekadlo „vzít někoho pod křídla“ vzniklo nejspíš z pozorování, jak se ptačí mláďata ukrývají pod křídly své matky. I Ježíš používá tuto metaforu – vzít pod křídla: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23, 37, Lk 13, 34) I když Ježíšova slova mají možná trochu jiný význam. Ukrýt se pod jeho křídla znamená přijmout jeho lásku a blízkost všech, kteří se u něj takto shromáždili. Zcela jistě zde nejde o fyzickou záchranu před smrtí nebo před jinou zlou událostí. Jistotu, že nebudeme trpět, nelze od Boha očekávat.

Úkryt pod „křídly“ hledali lidé též u jiných lidí. Například Rút u svého příbuzného Bóaze: „Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“ (Rút 3, 9) Ženy v biblických dobách (i později) takovou mužskou ochranu nutně potřebovaly.

Představa Božích křídel je nádherným obrazem. „Ve stínu tvých křídel“ zní ještě o něco poetičtěji než jenom „pod křídly“. Stín zde jakoby umocňuje význam křídel. I on ve fyzické realitě plní jakousi ochrannou funkci, zvlášť pochopitelnou lidem, kteří poznali nesnesitelný žár slunce na pouštích. Proto byla tato metafora použita ve starozákonních textech.

„Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel“ (Ž 17, 8)

„Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“ (Ž 36, 8)

„Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.“ (Ž 57, 2)

„Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.“ (Ž 63, 7-8)

Stín může znamenat nejen ochranu, ale zároveň moc nad někým: „Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35) Bůh žádá náš souhlas, že mu chceme patřit, proto Marie odpovídá: Ať se stane, jak si přeje Bůh.

Hospodin vytýká Izraelitům: „Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě.“ (Iz 30, 2-3)

Stručně vyjádřeno: Patřit Hospodinovi je sláva, protože to znamená svobodu, patřit faraónovi je hanba, protože to znamená otroctví.

Fyzická (i politická) moc, kterou disponují různí mocní světa (a nabízejí či vnucují s její pomocí lidem ochranu), je jen iluzorní mocí. Vždyť naše tělo na konci života tak jako tak propadne zkáze. Stejně tak propadnou zkáze i říše, jako byla ta faraónova.

Avšak „utíkat se do stínu Egypta“ by (čistě teoreticky) mohlo v přeneseném smyslu slova znamenat i něco jiného. Například schovat se v davu, zapadnout mezi ostatní, neprojevovat se, abychom na sebe neupozorňovali. Představme si, že v divadle sedí v hledišti diváci, jakoby skrytí ve stínu, zatímco na toho, kdo se postaví na scénu, se okamžitě zaměří všechna světla a zraky všech přítomných. Bůh nikdy nemohl chtít, aby jeho děti byly trvale neviditelné, čili aby žily v anonymitě davu. Spíše měl v úmyslu ukázat na nich svou vlastní moc. Ale – pochopitelně – ne kdy a jak budou chtít ony, ale kdy a jak bude chtít on.

Ale pravdu mám přece já!


O názorech, nezvratných přesvědčeních a vlastní pravdě světa



Josef Poláček



Motto: Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ Harley Baldwin.

Dá se asi právem předpokládat, že není jediného člověka, který by alespoň čas od času neprožil pocit zásadního, naprostého nesouhlasu s někým jiným, kterýžto nesouhlas je obsažen už v názvu tohoto článku: „Ale pravdu mám přece já!“ Tento pocit má charakter až jakéhosi návalu krve do hlavy, pocit nejintenzivnějšího odporu vůči tvrzení ideového protivníka, nejhlubšího přesvědčení: „Tohle přece nemůže být pravda!!“

Tento principiální a nepodmíněný nesouhlas se projevuje čistě intuitivně, vychází ze samotného nitra vlastního já, ještě než by vůbec vstoupilo do hry nějaké racionální uvažování s logickými argumenty, ještě dávno předtím se přihlásí toto niterné vzedmutí citů, toto absolutní přesvědčení: „To co říká můj odpůrce je naprostý nesmysl, ať už z jeho nevědomosti nebo ze zlého úmyslu; pravdu v této věci mám přece já, tato pravda je natolik jasná a jistá, že žádný rozumný člověk o ní přece vůbec nemůže ani v nejmenším pochybovat!!“

Toto niterné, intuitivní přesvědčení o naší vlastní pravdě není pouze jakýmsi názorovým střetem, soubojem takových či onakých argumentů; nýbrž zde se na svou obranu staví naše vlastní nejhlubší, bytostné já, my zde bojujeme o samotnou vlastní identitu. Kdybychom v dané věci přiznali, že pravdu nemáme my nýbrž náš odpůrce, pak bychom tím přiznali že celý náš základní světonázor je mylný, ztratili bychom tím půdu pod nohama pro naši samotnou existenci.

Takto důležité, takto existenciálně významné a nepostradatelné je pro nás zachování, udržení si vlastní pravdy, alespoň v určitých zásadních, světonázorových střetech. A potom ale přijde někdo takový jako Harley Baldwin, a cynicky prohlásí že všechno toto, tato naše vlastní existenciální jistota naší pravdy, že to všechno je jenom „výsledek náhody a temperamentu“!… A přitom, kdybychom tuto větu sledovali ještě o kousek dál, pak je sotva možno vyhnout se nálezu, že i onen „temperament“ je vlastně také věcí čiré náhody: náhody kombinace těch či oněch genů, nahodilosti rodinných, společenských a dobových podmínek, do kterých jsme byli zrozeni a kterými jsme byli formováni.

A to vše přijde ještě hůře. Totiž tehdy, když začneme zkoumat ty nejpůvodnější, evoluční kořeny tohoto našeho nezlomného přesvědčení o vlastní pravdě. Před několika lety věda učinila jeden nový objev ohledně chování těch nejjednodušších, jednobuněčných organismů, prvoků-bičíkovců. Zjistilo se totiž, že oni jsou rozděleni do dvou základních druhů podle toho, jestli je pro ně životně příznivější zásadité, anebo ale kyselé prostředí. A jestliže se dostanou do prostředí které je jim nepříznivé, pak se pohyby svého bičíku usilovně snaží z tohoto prostředí uniknout, a dostat se do prostředí jim příznivého. Tento objev byl proto nový a překvapivý, protože se do té doby soudilo, že prvoci jsou v daném ohledu indiferentní, neteční ke svému okolí. Že nejsou schopni vlastní volby. A náhle se ukázalo že oni jsou „vybíraví“, že jistý druh prostředí je jim existenčně souhlasný, a druhý negativní, závadný.

Jak tento čistě biologický poznatek souvisí s našimi úvahami o hledání pravdy, o lidském přesvědčení vlastní neomylnosti? – Právě tady by totiž bylo snad možno nalézt nejvlastnější, evolučně podmíněné prvopočátky toho, proč my jsme natolik žárliví na naši vlastní pravdu, a natolik nedůtkliví, podráždění když je nám vnucována pravda jiná, nám bytostně cizí. Protože tyto navzájem si konkurující „pravdy“, to je také něco co pro nás vytváří zcela určité prostředí pro náš život, pro naši existenci. A i tady je tomu tak, že určité pravdy jsou souhlasné s naším vnitřním nastavením, s naším vnitřním uspořádáním – a jiné jsou s ním v konfliktu, v protikladu. V samotném prapočátku našeho rozlišování toho co je „pravda“ a co je „nepravda“ stojí nakonec to samé jako u těch prvoků-bičíkovců: my sami jsme nastaveni buďto „zásaditě“ anebo „kysele“. A právě proto se v nás všechno tak okamžitě, tak intuitivně a tak intenzivně bouří proti tomu, co odporuje naší vlastní pravdě: je to pro nás prostě „kyselé“, ohrožuje to samotný základ naší existence, a proto se toho musíme za každou cenu zbavit. Buďto tím, že se z toho „kyselého“ prostředí vzdálíme (to jest, našeho odpůrce prostě přestaneme poslouchat); anebo se ho ze všech sil pokusíme přesvědčit, že on se přece hluboce mýlí, že jediným zdravým, pravým a životu příznivým prostředím je to zásadité; a nikoli kyselé, jak – ovšem naprosto omylně – tvrdí on.

Snad by se mohlo zdát, že takovýto pohled na člověka, na jeho duševní život, na jeho životní přesvědčení a hodnoty je až příliš degradující: člověk, tento vrchol evoluce, náhle nemá být ničím více nežli jenom trochu vyspělejším prvokem? – Na druhé straně je to ale právě jenom takto objektivizující náhled, který nám umožní nejen racionálně pochopit, ale i vytvořit si určité porozumění pro lidské jednání, které se nám jinak jeví naprosto nesmyslným, deformovaným až zlovolným. Jestliže se například v aktuální vojensko-politické situaci najde stále ještě celá řada lidí (a to ne pouze v samotném Rusku, ale i v jiných zemích), kteří vyjadřují podporu pro agresi Putina proti Ukrajině, pak je to z ryze morálních hledisek samozřejmě počin naprosto nepochopitelný a zavrženíhodný. Tak se to tedy jeví z hlediska čistě mravního; ale když se na celou věc podíváme z onoho hlediska objektivně-evolučního, pak se naprosto může ukázat, že dotyčná osoba ze svého hlediska jedná naprosto racionálně, v souladu se svými vitálními zájmy. Takovéto vnitřní souznění s akty zjevné agrese totiž mohou pociťovat pouze takoví, kteří jsou sami vnitřně rozpolcení, kteří v sobě samém ukrývají latentní agresivitu, kterou nakonec obracejí proti sobě. Z tohoto hlediska tedy toto jejich vzývání zla, agrese může být nevědomou snahou o zmírnění své vlastní autoagrese, tím že ji zacílí navenek, na jiný objekt.

Připomeňme si ještě jednou základní myšlenku: pokud my naše názorové střety s nám cizími názory a míněními budeme pokládat za čistě subjektivní záležitost, pak se nevymaníme z věčného koloběhu ideových konfliktů, střetů a bojů. Pokud budeme vycházet výlučně z té pozice, že náš názorový protivník své postoje a hodnocení vytváří čistě na základě vlastního úsudku, pak nám nebude jinak možné nežli znovu a znovu prožívat onen uvedený pocit, že on naprosto iracionálně a svévolně popírá objektivně jsoucí realitu.

Pokud si ale uvědomíme, že tato subjektivní stránka tvorby vlastního názoru sice samozřejmě je také vždy přítomna, ale že za ní stojí ještě něco jiného, totiž právě sama objektivně jsoucí realita, která se tu určitým způsobem manifestuje – pak se nám zcela podstatně změní jak charakter celého sporu, tak i pohled na našeho názorového odpůrce. V tu chvíli se nám totiž vyjeví, že my v onom ideovém sporu popíráme nejen názor – principiálně omylného – člověka, nýbrž i samotnou realitu! A to už pak pro nás, pro naše přesvědčení o naší vlastní neomylnosti (a zároveň omylnosti našeho protivníka) znamená značně závažný problém. Najednou se ukáže, že ne pouze náš názorový odpůrce, nýbrž i my sami se nacházíme v rozporu s realitou; přinejmenším s jednou její částí.

A právě zde leží vlastní jádro problému. Vraťme se k našemu příkladu s bičíkovci: jedni upřednostňují kyselé, a jiní zásadité prostředí. Každý z nich má svou vlastní, zcela objektivní pravdu; ale kdyby se někdy dostali do vzájemného hovoru o tom, které z těchto prostředí, která z těchto pravd jsou ty „jedině správné“ – nikdy by se nemohli navzájem dohodnout. A přesně tohle je ale osud, a svým způsobem prokletí nás lidí. Člověk je totiž – a snad je to jeho nejvlastnější charakteristika – velice komunikativní tvor. Ani práce – kterou ještě Marx považoval za vlastní člověkotvorný faktor, ani sociální vztahy, ani kultura by nebyly možné, kdyby mezi lidmi neprobíhal nepřetržitý proces vzájemné komunikace. Kterážto komunikace není pouze sdělováním samotných informací; nýbrž je zároveň neustálým hodnocením, srovnáváním, poměřováním toho, co je z hlediska člověka a společnosti dobré, prospěšné, progresivní. A co je naopak špatné, škodlivé, negativní.

Kámen úrazu je v tom: bičíkovci nejen že spolu navzájem nekomunikují, ale oni by ani vůbec neměli zapotřebí si navzájem upírat jejich – ač protichůdné – pravdy. Každý z nich si prostě žije ve své vlastní ekologické nice. Zatímco člověk je oproti tomu principiálně univerzální tvor, usilující o univerzálně platné pravdy. Člověk tedy nemůže – alespoň co se principiálních témat týče – tomu druhému prostě říci: „Tohle je tvoje pravda, a já mám zase svoji!“ Nýbrž člověk musí jít do onoho konfliktu, on musí stále znovu a znovu vybojovávat onen spor o to, co je z univerzálně lidského hlediska pravdou větší, vyšší, ušlechtilejší. Přesněji řečeno, základní problém je v tom, že člověk musí usilovat o univerzální pravdy – ale přitom je ve své individuální životní existenci stejně tak partikulární, jako oni bičíkovci. Ani člověk tedy není – jakožto individuum – schopen překonat onen protiklad „kyselý – zásaditý“; on sám je buďto jedno nebo druhé, ale přitom tuto svou partikulární pravdu musí hlásat a prosazovat jako pravdu univerzální, nezpochybnitelnou! Právě z toho pak nevyhnutelně vznikají všechny spory a střety.

Přičemž ovšem – vraťme se ještě jednou ke konstatování H. Baldwina – svým způsobem je to věcí čiré nahodilosti, zda zrovna my, v našem individuálním těle, se narodíme jako „kyselí“ či „zásadití“. Ale když už jednou srosteme s jednou z těchto alternativ, pak už se pro nás stane „jednou jedinou pravdou“, a my už nikdy nebudeme schopni či ochotni uznat alespoň dílčí platnost pravdy opačné.

Ještě jednou tedy, v čem je jádro problému: mezi naším partikularismem na straně jedné, a mezi naší potřebou univerzálních pravd na straně druhé. Každý z nás je – stejně jako onen bičíkovec – doslova naprogramován jenom na určitý specifický způsob existence, a tedy i na jeden jediný specifický výklad světa. Ovšem – my přitom cítíme neklamně životnost této své existence; to pak vede k našemu hlubokému přesvědčení, že když je tato forma existence (tedy tato pravda) dobrá pro nás, pak musí být nutně dobrá i pro život sám, a tedy i pro všechny ostatní. Proto se tedy neustále zmítáme v onom střetu našeho partikularismu s naším univerzalismem, a nenacházíme cesty jak z tohoto věčného konfliktu uniknout.

Samozřejmě, bylo by možno – právě na základě tohoto poznání – blahovolně říci: „Já tedy zůstanu u své vlastní pravdy a mému názorovému odpůrci ponechám pravdu jeho; ta je přece také platná, je tedy nesmyslné se navzájem přít!“ Jenže právě takovéto o sobě mírumilovné a vstřícné řešení není možné. Není možné u člověka; neboť jak řečeno ten vždy musí usilovat o to být univerzálním tvorem, usilovat o univerzální pravdy. Protože jinak bychom se sami degradovali na úroveň pouhých bičíkovců, kteří existují jenom nějakým lhostejným způsobem vedle sebe, ale nikoliv pospolu. Oni pouze – mechanicky a nevědomě – existují, zatímco člověk musí znovu a znovu hledat podstatu svého žití, která je jako taková vždy nutně univerzální.

Co tedy dělat? Neexistuje tedy definitivně žádný únik z tohoto zakletého kruhu neustálých vzájemných srážek a sporů? – Na základě řečeného by alespoň prvním krokem k řešení bylo zásadní a hluboké uvědomění a přiznání si vlastní osobní partikularity. Tedy – přinejmenším částečné individuální podmíněnosti, nahodilosti našich „posvátných“ názorů a přesvědčení. To neznamená, že bychom se těchto svých názorů měli zcela vzdát; jak bylo ukázáno, vždy (téměř) je v nich obsažena objektivní pravda, objektivní realita. Jde ale o to uznat a přiznat, že i náš ideový protivník má ve svém postoji (většinou) také alespoň určitou část pravdy. A to sice právě tu část, která nám samotným chybí. „Kyselé“ spojit se „zásaditým“ v jednu jedinou komplexní, všeobsáhlou pravdu – to je čin který nemůže provést bičíkovec, ale může ho provést jedině a pouze lidský duch. Lidský duch, pokud se dokáže osvobodit z partikulárního modu té existence, kterou vede jeho materiální nositel, jakožto to či ono individuum.