Dnešek je jistě nesmírný zázrak

Eva Hájková

„Dnešek je jistě nesmírný zázrak…“ – napsal před sto lety Jiří Wolker, můj oblíbený básník. A měl pravdu. Proč? Někdo může namítnout, že Wolkerův dnešek je náš včerejšek. Dávná minulost. Chronologicky ano, ale na druhé straně – dnešek je pořád dnešek, a tak je vlastně v jistém smyslu věčný.

Někteří lidé jsou alergičtí na optimistické představy světlých zítřků, protože v určité době se jimi hýřilo, zatímco pro někoho ty „světlé zítřky“ mohly tehdy znamenat velmi nepříjemný dnešek. Oslava dneška patří do trochu jiné kategorie než oslava světlých zítřků. Patří do kategorie radosti ze života – takového, jaký je. Včetně smrti jako jeho nedílné součásti, která přijde, až když „dlouhá cesta unavila, nohy bolí“. Básníkův v zásadě optimistický, důvěrný, soucitný a láskyplný pohled na svět byl později vystřídán pesimistickým postojem Těžké hodiny. Dnešek (i když stále stejný) přestal být zázrakem. Naopak, stal se těžkou hodinou, v níž se básník bránil „studeným stěnám pokoje svého uštěpačného“.

Minulost, současnost a budoucnost tvoří jakousi časovou osu, na níž se každý z nás pohybuje určeným směrem. Nejdůležitější na té časové přímce je bod, kde se právě nacházíme. Přítomný okamžik. Kdybychom věřili, že minulost je tak důležitá, že určuje naši současnost a budoucnost, přikládali bychom jí větší význam než jaký ve skutečnosti má. (Nemohu nic dělat, protože jsem se narodil s takovými a takovými omezeními – geny. Nebo – stalo se mi to a to, mám zranění z dřívějška, která zcela blokují mou budoucnost). Kdybychom žili výhradně budoucností, kdybychom pouze očekávali, co lepšího nám zítřek přinese, asi bychom opomíjeli dnešek. Někteří lidé tak možná žijí: Budu na tom lépe, až dokončím školu. Až najdu lepší práci. Až vydělám víc peněz. Až děti vyrostou. Až… Stále myslí jen na to, co bude zítra a život jim utíká mezi prsty. Nebo ještě hůř – zítřek je děsí a pak nemohou mít radost ani z dneška.

Předpokladem vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Jen v přítomném okamžiku můžeme být v kontaktu s Bohem. (Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! Mt 28, 20) Pouze v přítomném okamžiku může Bůh působit na zemi skrze nás.

Svou minulost nemůžeme změnit. Ani Bůh ji nemůže změnit. Svou budoucnost jsme schopni ovlivnit jen v omezené míře. Nelze ji detailně naplánovat. Bůh pro nás jistě zamýšlí tu nejlepší budoucnost. Ale bez přítomnosti by se budoucnost nemohla uskutečnit. Proto je přítomnost tak důležitá. Záleží na nás, jak se Božímu působení otevřeme v přítomném okamžiku, jak a k čemu toho okamžiku, v němž je přítomen Bůh, využijeme.

Nemáme tedy na budoucnost vůbec myslet?

Něco jiného je netrpělivě čekat na budoucnost, která mě vysvobodí z tíživé přítomnosti. A něco jiného je těšit se na budoucnost a zároveň se z přítomnosti radovat. Mohu se například zlobit, že prší, a netrpělivě vyhlížet slunce. Ale mohu se radovat z toho, že prší a těšit se přitom, že snad už brzy vysvitne slunce. Co když je ale dnešek opravdu nesnesitelný? Může to tak být z nejrůznějších důvodů. Jak řekl Job: „Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase : ‚ Kdy se snese večer?“ (Job 7,4) K čemu je život, když si člověk přeje, aby už ho měl co nejrychleji za sebou? Když si večer přeje, aby už bylo ráno, a ráno, aby už byl večer? Job si zřejmě nemyslel, že dnešek je nesmírný zázrak. Job trpěl, ale Bůh o něm věděl, Bůh s ním počítal, protože na něj vsadil. Věděl, že on přes všechna svá utrpení nikdy nebude Boha proklínat, a proto ďábel prohraje. Mělo to smysl.

Terezie z Lissieux shodou okolností zemřela ve 24 letech na tuberkulózu, stejně jako Jiří Wolker, Sužovaná úzkostmi a zlou nemocí se prý vyjádřila takto: „Trpím jen v jediném okamžiku. Protože myslíme na minulost a na budoucnost, ztrácíme odvahu a zoufáme si.“ Nikdo nemůže trpět celý život, ale jenom okamžik po okamžiku. Utrpení jen v tomto okamžiku se dá unést, zatímco pomyšlení na utrpení pokračující v budoucnu je nesnesitelné. Vypadá to, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. To, co nás rozkládá, je naše představa utrpení, nikoli samotné utrpení. Ježíš věděl, že není dobré myslet na to, co zlého nás v budoucnu čeká. „Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6, 34) Pokud jsme díky němu otevření Božímu působení v přítomném okamžiku, budoucnost můžeme s důvěrou přenechat Bohu.

Jak se vlastně má dnešní člověk a dnešní svět, který už celý rok trpí pandemií, postavit k přítomnosti? Mohli bychom i v této nemožné době souhlasit s tím, že dnešek je nesmírný zázrak? Pokud právě netrávíme své dny v nemocnici na dýchacím přístroji, nebo pokud nám zrovna není příšerně zle, či netrpíme strachem o život někoho blízkého, tak si myslím, že by to pro nás nemusel být takový problém. Záleží ale také na tom, co si pod pojmem zázrak představujeme. Nejsme jako ti, kterým Ježíš řekl: „neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte“ (Jan 4, 48), popřípadě „pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení“ (Mt 12, 39)? Musí být zázrak něco, co se naprosto vymyká přirozenému řádu věcí? Nebo je zázrak něco, nad čím žasneme, jenže náš problém tkví v tom, že se nám už nic nezdá dost hodno úžasu?

Jsem o něco déle než rok v důchodu a přiznám se, že jsem si to období představovala trochu jinak. Myslela jsem si, že budu častěji jezdit za vnoučaty, která mám v Německu. Že budu navštěvovat bývalé kolegy. Netušila jsem, že budu svůj důchod trávit v roušce a v lockdownu. Žiji na vesnici, v místě, které není nijak zvlášť atraktivní. Nebydlím ani pod horami ani u řeky ani v památkové oblasti. Když prší, tak jsou mé možnosti, kam se vydat na procházku, velmi omezené. Autem nejezdím. Ale když se procházím, byť po stále stejných trasách, ráda pozoruji mraky na obloze, jiskry na sněhu, odraz slunce v kalužích, vzrůstající obilí, rozkvétající polní květiny, přelétající ptáky….

Nosím s sebou foťák a mám radost, když se mi podaří udělat nějaký zajímavý snímek. Třeba vyfotografovat babočku sedící na stéble trávy. Netvrdím, že to musí každému stačit ke štěstí. Ani mně to dřív nestačilo a mockrát v minulosti jsem se úplně zbytečně trápila. Člověk má sklon k negativnímu myšlení a musí tomu denně nebo i několikrát za den čelit. I mně se stává, že je mi z různých příčin smutno. Ale dnes už, na rozdíl od dřívějška, vím, že to zase přejde. Nakonec, i smutek je třeba prožít. Každý okamžik lze prožívat jako plnost existence a tedy vlastně jako věčnost.

Měli bychom si uvědomit, že dnešek je nesmírný zázrak, protože toto je náš život. Žijeme. A i když si připadáme bezmocní, nejsme tak úplně bezmocní. Spoustu věcí, které jsme dřív mohli, sice dnes nemůžeme dělat – například cestovat, chodit do společnosti a j. Ale pořád můžeme někomu zatelefonovat. Nebo se můžeme na někoho, kdo je právě v našem dosahu, usmát. Můžeme mu říct vlídné slovo. Můžeme mu pomoci v nějaké jeho „těžké hodině“. Úzkost se dá lépe zvládat společně, pokud je nám dána ta možnost. Ať se děje, co se děje, stále žijeme. A dokud žijeme, máme naději, že se všechno změní k lepšímu. To, že existujeme, vůbec není samozřejmost. Proto souhlasím s tím, že dnešek je přes všechno, co se děje, nesmírný zázrak.

A neptej se zda Zemí otáčí…

Aneb o věcech velkých a malých

Josef Poláček

Tímto se tedy uzavírá volná trilogie článků, spojených jménem a osobou české zpěvačky Petry Černocké. Přičemž právě až tento třetí díl je opusem hlavním, vůči kterému byly první dva díly víceméně jenom úvodem. Totiž – v té době kdy jsem v hlubinách internetu pro mě jaksi znovuobjevil tuto zpěvačku, se událo několik věcí, bezprostředně samostatných, které se pak ale v mém vědomí spojily v jeden navzájem provázaný celek. A byla to nakonec tato vnitřní spojitost, která pro mě byla impulsem pro sepsání této úvahy.

Sešly a propojily se tu především tyto tři momenty: za prvé samotné zpívání Petry Černocké, za druhé zdejší hovory na HD o poetice české, jmenovitě semaforské písňové tvorby; a k té třetí záležitosti musím ještě podat krátké vysvětlení. V té samé době kdy jsem byl tak či onak v kontaktu s oněmi dvěma prvními událostmi jsem měl soukromou výměnu mailové korespondence s paní Hájkovou; vlastně zcela banálně-technické záležitosti, ale v té souvislosti jsem spustil jakési meditace o vztahu velkých a malých věcí, a především o relativnosti obojího.

Za normálních okolností by tím celá věc pro mě byla uzavřená, a už bych se jí více nezabýval. Jenže – právě za té zmíněné konstelace se mi všechny tyto tři události náhle spojily v jednu jedinou: filozofování o smyslu velkých a malých věcí, česká poetika, a písně Petry Černocké. Totiž: především její jedna zcela konkrétní písnička. Já jsem tuto písničku už uvedl a jmenoval v první části této trilogie, jakožto právě tu která se náhle a nečekaně a tak hluboce usadila v mé mysli: „Píseň na pět řádků“.

Jenže: v tomto prvním vyprávění jsem z oné písničky citoval jenom tuto její první, vlastně titulní řádku: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Jenže pro tuto úvahu je klíčové až pokračování textu oné písně: „…a neptej se zda Zemí otáčí!“ Pro připomenutí uvedu ještě jednou adresu internetového úložiště: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Takovéto sdělení, takovýto postoj by vlastně musely být hozenou rukavicí, bojovou výzvou pro někoho – jako je autor těchto řádků – kdo zastává a hlásá prioritní význam velkých věcí, velkých myšlenek, vysokých idejí které mají potenciál pohnout světem, pohnout dějinami. A najednou se tu zjeví jakási osůbka, která s odzbrojující bezstarostností svého mládí zvolá do světa: „Neptej se na to co je velké nebo malé, zazpívej si prostě se mnou mou písničku, a neptej se zda Zemí otáčí!“ Není tohle snad skutečně frontální atak na všechno velké, podstatné, vznešené?… A co hůře, není to snad přímo glorifikace banality, na úkor věcí velkých a podstatných?

Ovšem: paradoxně to byl právě autor těchto úvah, který ve zmíněné výměně názorů s p. Hájkovou argumentoval ve prospěch smyslu a důležitosti oněch zdánlivě „malých věcí“! Tak kde je tedy nakonec pravda, jaký je vlastně vztah velkého a malého, dějinně převratného a spontánně osobně prožívaného?

„Není malých věcí,“ říkají mudrci; a dozajista mají pravdu. Ale – kdybychom se spokojili jenom s touto větou, zůstali bychom stát nebezpečně blízko banalitě. Tady je zapotřebí jít ještě o něco dál. Vyostřeme si ještě celou záležitost, doveďme ji až na samotnou hranici. A poslechněme si ještě jednu písničku té samé zpěvačky: https://www.youtube.com/watch?v=Kd6Ts2toUFA

Tato písnička nese prostý název „Hop hop“ – a ten jako by už sám vyjadřoval její obsah, její celé vyznění. A co teď s tím? Jak zhodnotit, kam zařadit toto hop-hop poskočení? Bylo by ovšem snadno možné říci, že je to písnička jednoduchá, banální, až přímo triviální. „Hop hop, cink cink“ – a nic více.

Ale – jaký je vlastně rozdíl mezi nekomplikovanou jednoduchostí takovéto písničky středního proudu, a mezi ryzí prostotou písně lidové, národní? Kterážto národní píseň bývá přece čítána ke zlatému pokladu lidové slovesnosti? Vždyť ve slovech těchto lidových písní často nebývá o nic více, nežli právě takovéto veselé, rozpustilé poskočení si. A přece… Přece tak někde vskrytu v pozadí za touto zdánlivě pouze bezprostřední rozpustilostí stojí hluboké zázemí celé lidové tradice, lidového ducha, duše našeho národa, jeho cítění, prožívání, jeho radostí i jeho bolestí.

Není to nakonec právě tato spontánně prožívaná radostnost to, co je základem veškerého života? Jestliže konečným smyslem a základem života má být štěstí – a že to takto viděli nakonec i tak přísní myslitelé jako byli Platón a Aristoteles – proč bychom tedy měli tuto hodnotu upírat tomuto pocitu štěstí, radosti, prožívanému v té nejjednodušší, nejpřirozenější podobě?… Jak by bylo možno i toho nejvyššího, „filozofického“ štěstí dosahovat, kdyby tu nebyl dán ten nejprvnější, nejpřirozenější základ spontánního lidského prožitku radosti?

Můžeme se na celou věc podívat také z trochu jiného úhlu. Soudí se někdy, že nejvlastnějším smyslem existence člověka a lidstva je – boj proti entropii. Všechny komplexnější struktury tohoto vesmíru mají nezadržitelnou tendenci k tepelnému vyrovnání svých energetických potenciálů – a tedy jaksi ke svému „rozpliznutí“. Kde není diference energií, tam není pohyb; a kde není pohyb, tam není nic. A je to nakonec jenom sám člověk, který může vědomě působit proti tomuto obecnému trendu k entropii – který může vytvářet útvary, artefakty vyšší, negentropické kvality.

To celé je možno vyjádřit i jednodušeji: jedná se o to, udržet míč ve vzduchu. Nenechat ho dopadnout na zem – neboť právě tam by došlo ke vzájemné neutralizaci energií, k ustrnutí pohybu. A vlastně každý z nás je účasten této hry – hry na udržení míče ve výšce, hry proti negativním silám entropie. Každý z nás svým dílem přispívá k vítězství, anebo ale k promrhávání tohoto tvůrčího potenciálu lidstva. A v tomto smyslu opravdu není rozhodující, jestli tímto hráčem je Platón nebo Petra Černocká. Nebo kdokoli z nás. „Se mnou zpívej píseň na pět řádků, a neptej se zda Zemí otáčí“ – v daném smyslu „Zemí otáčí“ každý náš jednotlivý čin a počin. A to i ten nejnepatrnější.

Bezpochyby; je dost málo pravděpodobné, že někdy za tisíc let – kdy se stále ještě budou studovat myšlenky velkého Platóna – že by si někdo poslechl i rozpustilé „Hop hop“ Petry Černocké. Budou se asi zpívat už písničky o hodně jiné; takové které budou vyjadřovat atmosféru a životní rytmus světa na počátku čtvrtého tisíciletí. A přece – i potom to bude stále ještě to samé udržování toho samého míče v té samé hře, v tom samém věčném zápase lidského ducha proti entropii. A ti budoucí hráči – a budoucí posluchači – budou nakonec stát právě na tom základě, který jsme vytvořili my, který jsme časům budoucím zanechali my. Všechno, co je děláno poctivě, opravdově a s ryzím zaujetím vstupuje do této hry, a zanechává v ní jednou provždy svou nesmazatelnou stopu.

„Se mnou zpívej píseň na pět řádků

a neptej se zda Zemí otáčí…“

Neptej se, a zpívej. Naší Zemí otáčí každý z nás, každým svým – i zdánlivě sebenepatrnějším – činem. Jde jenom o to, kterým směrem; zda vzhůru k vyšším sférám, anebo dolů k bezduché přízemnosti.

Dvojí zpívání Petry Černocké

Josef Poláček

Následující text navazuje volně (ale spojitě) na vyprávění s názvem „Jak se zbavit Petry Černocké?“; ale je především stejně jako tento především úvodem či přípravou k textu dalšímu, který bude vlastním jádrem a cílem této trilogie.

Jestliže jsem totiž v onom prvním pokračování této série líčil v zásadě čistě osobní zážitky a prožitky s mým nečekaně intenzivním (znovu)setkáním s touto českou zpěvačkou, pak se mohlo v zásadě jednat o záležitost ryze nahodilou. Jak už jsem tehdy zmínil, stává se mi i jindy, že se mi do mysli usadí nějaká písnička nebo její část, a v jakési uzavřené smyčce se opakuje stále znovu. Jenom s tím rozdílem, že se v daném případě jednalo – a stále ještě jedná – o záležitost mimořádně intenzivní a mimořádně vytrvalou. Vzhledem k onomu třetímu textu je teď ale zapotřebí vyložit něco, co jsem v první chvíli vlastně sám ani zcela netušil: totiž že zpívání Petry Černocké je podle všeho v něčem přece jenom dost výjimečné. A že tedy síla mých dojmů z něj přece jenom nebyla záležitostí ryze náhodnou respektive subjektivní; a že jestliže chystám na základě jejího zpěvu rozvinout dále a hlouběji jdoucí úvahy o smyslu toho či onoho konání, že jde zde k tomu dán zcela reálný fundament.

Pro vysvětlení se ale musím znovu ponořit do čistě osobních vzpomínek, pro tentokrát poněkud vzdálenějších. Když jsem svého času na počátku osmdesátých let odcházel do – víceméně vynucené – emigrace, vzal jsem si s sebou jako upomínku na můj dosavadní život sadu magnetofonových kazet s nahrávkami našich populárních zpěváků. Vlastně až tehdy, když člověk přesídlí do zcela jiného kulturního prostředí, tak pozná, jak úzce je spojen se svou kulturou rodnou; a to nejen s tou „velkou“, ale právě a především s tou „malou“, která ho doposud obklopovala víceméně každý den. Která mu denně zněla do uší z rádia, která se mu zjevila po zapnutí televizoru. A která je – v případě politické emigrace – najednou pryč. Jako odříznuta nožem. Je nutno si připomenout, že tehdy neexistovalo něco takového jako internet či jiné informační kanály; v emigraci bylo možno se k českým (respektive slovenským) písničkám dostat jenom velice sporadicky; jakýsi inženýr Malisch provozoval něco jako zásilkovou službu, kde se daly objednat nějaké kazety, ale to bylo prakticky všechno. A přitom – tehdy jsme nemohli vědět, jestli nám vůbec ještě kdy bude umožněno se do kultury rodné země vrátit. I my, pozdější emigranti, jsme na tom mohli být jako emigranti z první, poúnorové vlny – mohli jsme to mít na doživotí.

Hodnotu věcí člověk v plné míře pozná vlastně až ve chvíli, kdy je ztrácí. O stěhování se (do dalekých zemí, se zcela jinou kulturou) se říkává, že je to jako přesadit strom. Ale jenom ten kdo to sám zakusil na vlastní kůži může vědět, jak krutě pravdivé je toto přirovnání. Je to opravdu to samé jako vyrvat vzrostlý strom i s kořeny ze země ve které vyrůstal – a vsadit ho do jakési zcela jiné jámy a zasypat ho hlínou, která je zcela jiná než na jakou byl zvyklý, má jiné vlastnosti, je nezvyklá, cizí, a přinejmenším na počátku se jeví být nestravitelnou a bez živin.

A navíc – pokud jsme konkrétně u populární písňové tvorby, pak ta německá mi ve srovnání s českou a slovenskou připadala naprosto chladná, odtažitá, bez poetiky a bez humoru a vtipu. A většinou naprosto kýčovitá. Alespoň to, co se hrálo v běžně v rádiích. Snad by bylo poněkud jinak, kdybych se odstěhoval někam do Francie nebo Španělska; francouzský šanson snad přece jenom není ještě zcela mrtev, a Španělé mají ovšem velmi vyvinutý smysl pro hudebnost. (I když musím přiznat, že zrovna španělské rytmy mi nikdy „neseděly“, ty emoce jsou zde příliš vzduté, zase mi tu chybí mnohem subtilnější česká (moravská) zpěvnost.

Ale budiž; měl jsem s sebou ty zmíněné kazety s českými a slovenskými písničkami; a celou řadu let jsem si je téměř denně přehrával při cestách autem do práce a zpět. Snad právě tohle byla chyba; sice se mi tak příjemně ukrátilo cestování, ale asi se z toho časem stala až příliš velká rutina. Vada byla v tom, že jsem poslouchal stále dokola ty samé kazety, ty samé písničky, ve stále stejném pořadí. Když se něco opakuje pořád dokola, jednou je toho časem přece jenom moc.

Ale – to nebylo to jediné, co se tehdy přihodilo. V každém případě jsem zjistil, že ty české písničky už nedokážu poslouchat. Alespoň mnohé z nich. Zčásti to bylo zřejmě zapříčiněno onou zmíněnou přesyceností; ale myslím, že za tím bylo ještě něco více. Asi se tehdy posunula hranice mých nároků. U mnoha písniček středního proudu, které se mi dříve líbily, jsem najednou začal nepříjemně pociťovat jejich konvenčnost, plytkost.

„Až začneš vnímat čas

a prohlédneš hru světel co lžou…“

– tohle zpívala Hana Ulrychová v jedné z nejkrásnějších – a především obsahově nejhodnotnějších – písniček z druhé poloviny sedmdesátých let. Tato konkrétní písnička měla v kontextu tehdejší doby asi svůj zcela specifický význam a podtext; ale stejně tak má význam a platnost zcela univerzální. A jako bych si i já tady najednou prošel obdobím, kdy jsem mnohé z toho, co jsem dříve považoval za jasná světla, teď najednou prohlédl jako pouhou stínohru světel šálivých. Ne že by se mi přestaly líbit všechny ty písně které jsem dříve poslouchal; ale bylo najednou mnoho takových, které mi už buďto vůbec nic neříkaly, anebo mě až vysloveně začaly odpuzovat. Svou typickou konvenčností, až přímo plytkostí středního proudu. A jsou dokonce interpreti, které už nedokážu poslouchat vůbec – pro nasládlost jejich projevu. Nanejvýš jejich písničky staré, ještě ze semaforských dob, kdy i jejich zpívání mělo ještě jiskru a švih a jedinečný semaforský humor.

A teď jsem tedy zakusil náhlé setkání se zpíváním Petry Černocké. Samozřejmě jsem její písničky (ty populárnější) znal už z dřívějška; a jak už jsem napsal v první části mého vyprávění, líbily se mi jak ony samy, tak i jejich interpretka. Nebylo by tedy samo o sobě nijak příliš podivné, že se mi jmenovitě chytlavé melodie její „Písně na pět řádků“ natolik zaryly do mysli. A přece… Je tady nějaký rozdíl. Poháněn tímto intenzivním zážitkem jsem začal písničky Petry Černocké v internetu vyhledávat cíleně; a zjistil jsem, že ona je jedna z velice mála těch zpěváků, od kterých dokážu – a to sice s potěšením – i dnes poslouchat prakticky všechno. (Alespoň všechno z toho, co jsem od ní do této chvíle objevil a poslechl.) Uvědomil jsem si až teď, že za jejím zpíváním stojí ještě něco více, než že má jenom hezký hlas. I v těch zdánlivě nejprostších písničkách za jejím zpěvem stojí celá její osobnost; je v tom něco jedinečně ryzího.

A jmenovitě písničky o lásce: když jsem po listopadovém převratu začal zase jezdit do Čech, chytal jsem už daleko před hranicí všechny dosažitelné české rozhlasové stanice, abych si mohl poslechnout české písničky, mně známé i ty nové. Ovšem – v naprosté většině případů jsem zažíval znovu a znovu těžké zklamání. Za prvé: z těchto „českých“ stanic se v devadesáti procentech případů linula písňová tvorba angloamerické provenience. A z těch zbývajících deseti procent opět devadesát byly odporné, povrchní, nasládlé kýče. A – především ty o lásce.

Už v šedesátých letech minulého století František Pilař ve své vynikající humoristické knize „Tři muži v automobilu“ ironizoval nekonečnou plytkost a stupiditu tohoto druhu písňové tvorby, kdy se naprostá absence hudební i textové invence nahrazuje útočením na sentimentální city průměrného posluchačstva, neustálým opěvováním lásky ve všech jejích možných i nemožných podobách, formách a konstelacích. Při jedné takovéto jízdě – když jsem zase vynervován znovu a znovu přepínal rádiové stanice, abych unikl této nasládlé kýčovitosti – mi projelo hlavou, že by vlastně mělo být přímo zákonem zakázáno zpívat písničky o lásce. Aby se definitivně uťala hlava této hydře lidské hlouposti a povrchnosti.

Ale teď najednou – zjistil jsem, že vedle Marie Rottrové je Petra Černocká bezmála už tou jedinou zpěvačkou, které ještě dokážu uvěřit její zpívání o lásce! A to nejen tu či onu obzvláště povedenou písničku, nýbrž prakticky všechny. Které dokážu uvěřit, že se nejedná jenom o nějaký laciný sentiment, o konvenční písňovou produkci ve stylu „aby se něco zazpívalo“, ale že za tím stojí její vlastní osobnost, její vlastní prožitek. Tento fakt či stav ovšem pramení už ze samotných textů těchto písní: někdy jsou vážné a přemýšlivé, někdy třeba jenom veselé a rozverné – ale poctivě zazpívané, a mnohdy navíc s krásně osvěživým humorem, nadhledem.

Dá se říci, že já jsem teď po létech Petru Černockou objevil znovu; ale ještě víc, já jsem teď objevil Petru Černockou zcela novou. Takovou, kterou jsem doposud neznal.

Byla to vlastně čirá náhoda; zrovna nedávno Česká televize reprízovala hudební pořad z roku 1988 s názvem „Dva světy Petry Černocké“. Ten večer kdy jsem si toto hudební pásmo ze záznamu shlédl, jsem neměl zrovna nijak dobrou náladu. A byl jsem předem nějak skepticky naladěný. Už proto že to bylo už (či spíše až) z druhé poloviny osmdesátých let – tedy z doby kterou já jsem už osobně nezažil, kdy už jsem byl v zahraničí; ale když poslouchám hudební produkci z oné doby, často si říkám že jsem před něčím takovým utekl právě tak včas. Ještě snad stále působící semaforský duch sedmdesátých let definitivně odvanul; a co následovalo to byla především jakási křečovitá euforie nasládlé diskomuziky.

Nebyl jsem tedy nijak vstřícně naladěn vůči tomuto pořadu s Petrou Černockou. Ale – musím doznat a doznávám rád, že si mě tady definitivně získala. Už samotné uspořádání celého pořadu – jedinečně vtipné, Petra Černocká zde prokázala jedinečný humorný talent; a co více, se schopností a ochotou k vlastní sebeironii, a to je vlastnost skutečně velice vzácná. Toto pásmo písniček mi přes mou původní skepsi a nedůvěru přineslo hodně potěšení a dobré nálady; a druhý den jsem ho shlédl a poslechl kompletně ještě jednou – což je něco co jinak dělám jenom naprosto výjimečně. – Pokud by někdo měl zájem si tento pořad sám shlédnout, zrovna v minulých dnech ho někdo umístil na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=9RoOAvBcKvQ

Potud tedy dobře; ale co ta „nová“ Petra Černocká? Zazněly tu některé její populární písničky, které už jsem znal. Ale – byly tu i takové, které jsem doposud neslyšel, a které pro mě byly objevem. Ona sama v jednu chvíli uvedla, že jsou písničky které se jí samotné líbí, které „zpívá jako o život“, a které pochválila i kritika; jenom „vy je neberete“. A poté zazpívala píseň „Svatba mladší sestry“. https://www.youtube.com/watch?v=cPrbM-mwy0Y

Co k tomu říci? Tuto píseň jsem vlastně mohl už znát; jak jsem až teď zjistil, ta je už z roku 1977; jenže – nedá se nic dělat – to opravdu není píseň, která by byla příhodná pro běžné rozhlasové vysílání. To je píseň, do které je nutno se zaposlouchat – vlastně vysloveně ponořit – v tichu domova, kde je možno zachytit a vychutnat všechny její polohy, textové, hudební i pěvecké. A já jsem právě tady objevil tu druhou Petru Černockou, kterou jsem do té chvíle neznal. Petru vážnou, Petru přemýšlivou, Petru hluboce citovou. A její zpěv, její přednes – já jsem do té doby samozřejmě věděl, že umí zpívat hezky, ale netušil jsem, že umí zpívat takhle. Tady už byla překročena hranice pouze populární hudby, a vstoupilo se do říše skutečného pěveckého umění. A před tímto uměním Petry Černocké musím touto cestou vyslovit respekt; s určitým pocitem vlastního studu, že jsem na to nedokázal přijít už mnohem dříve.

To jsou tedy tyto dvě Petry Černocké, které jsem objevil či znovuobjevil v tuto dobu; a obě dvě budou hrát klíčovou roli ve třetím pokračování této série mých úvah. Tato závěrečná část sice už nebude jenom o ní samotné; a vlastně vůbec ne primárně o ní. Ale ona nám poskytne jakýsi odrazový můstek pro úvahy další, snad hlubší, s univerzálním významem.

Jak se zbavit Petry Černocké?

Josef Poláček

Geneze tohoto článku je značně atypická. A v tuto chvíli kdy ho začínám psát si ještě vůbec nejsem jistý, zda najdu tu smělost ho prezentovat veřejně, byť i jen pro nepatrný okruh posluchačů. Vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu psát o těchto záležitostech, nýbrž mým záměrem bylo rozepsat se o něčem zcela jiném. O tématech zásadních, závažných, filozofických. Jenže – nedá se nic dělat, ale i vysoká filozofie nakonec souvisí i s věcmi zcela běžného, přirozeného života. Takže toto psaní je jakýmsi úvodem, či možná dokonce jenom předmluvou k onomu textu hlavnímu; vysvětlením jakými cestami jsem se k němu vůbec dostal.

——————————————————————————————–——-

Stává se to asi i jiným lidem nežli mně, že jim utkví v hlavě nějaká písnička, nebo jenom její část, a ta jim pak stále dokola zní v uších. A nemohou se jich zbavit. A tak i mně se například stalo před celkem nedávným časem – když jsem se opět jednou ponořil do internetových videonahrávek písňové tvorby pražského Semaforu sedmdesátých let – že mě půvabná Miluška Voborníková po několik dní znovu a znovu ujišťovala, že „já tančím před tvými dveřmi“. Byly to ovšem – jako obvykle – jenom plané sliby; za dveřmi nikdo nebyl.

Budiž; po těchto několika dnech mé podvědomí zřejmě definitivně pohřbilo veškeré marné naděje, takže hlas Milušky Voborníkové postupně vymizel. Ovšem – za nějaký čas jsem v hlubinách internetu opět zapátral po nahrávkách ze zlaté éry české písničky, tedy z doby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. A protentokrát jsem natrefil na – osudový krok! – Petru Černockou.

Což o to, nic proti tomu; Petra Černocká se mi – musím přiznat – vždycky líbila. Samozřejmě, jak vyplývá z už řečeného, nebyla jedinou českou zpěvačkou jejichž zpěv se mi líbil a jejichž písně jsem rád poslouchal; ale Petra Černocká mě přitahovala magickou směsí životní radosti a zároveň jakési tiché, půvabné melancholie, to vše spojené v nějaké záhadné, nerozluštitelné tajemství.

Nebyl jsem tedy – netuše věcí příštích – nijak nespokojen, a ani varován, když jsem nyní vlastně po létech znovu objevil magii jejího zpívání. Přehrával jsem si s potěšením její další a další písničky; až… Až jsem narazil na její „Píseň na pět řádků“. A bylo zle.

K plnému porozumění dalšímu dění je teď velmi nápomocné a snad nepostradatelné, aby si nyní sám čtenář/čtenářka poslechl či poslechla inkriminovanou hudební produkci Petry Černocké. Zde je: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Běžný posluchač si teď nejspíše řekne: no ano, a co má být? Hezká písnička, ale v zásadě nijak nevybočuje z toho, co se zpívalo v oněch dobách, respektive co jinak tato zpěvačka měla ve svém repertoáru. – Ano, z čistě racionálního hlediska je tato úvaha dozajista naprosto správná. Jenže, faktický stav věcí je bohužel ten, že i s jinak zcela racionálně uvažujícím člověkem se náhle mohou začít dít zcela iracionální věci. Respektive v jeho podvědomí dojde k jakýmsi netušeným spojením, které vybudí jakési snad dávno zapomenuté asociace, či snad dokonce přímo atavistické nebo archetypální impulsy.

Krátce řečeno: tato písnička Petry Černocké naprosto okupovala mé vědomí. Celé dny mi v hlavě stále dokola znělo jedno jediné: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Naprosto kritické bylo minulé pondělí. Musel jsem ten den zrovna jet do města, měl jsem nějaké vyřizování na úřadech, jednalo se o určitou finanční částku která mi měla být vyplacena. Protože už znám svou paměť, či spíše nepaměť, několikrát jsem pečlivě zkontroloval, zda s sebou mám všechny potřebné dokumenty: občanský průkaz, vyplněný příslušný formulář. Všechno v pořádku; bylo tedy možno vyrazit na cestu.

Že mi přitom celé ráno hlavou znělo mámivé vábení Petry Černocké „se mnou zpívej píseň na pět řádků“, snad ani není nutno zvlášť připomínat. Cestou k autobusové zastávce se snad na každém druhém kroku opakovala tato výzva. – No budiž, alespoň cesta rychleji uteče. I při čekání na autobus mi někde kolem hlavy stále krouží pobízení: „se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Autobus konečně přijíždí, já otvírám tašku abych z ní vyndal jízdenku – a z mé vlastní aktovky na mě vybafne hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků!“

Nicméně jsem statečně odolal vábení Sirény, v autobuse jsem nezpíval; díky tomu jsem se bez dalších mimořádných událostí v poklidu dopravil až do úřadu. Že i tam mi dlouhé chvíle čekání Petra Černocká krátila svým vábením na pět řádků, bylo za dané situace už samozřejmé, ale nikoli zcela nevítané. Úřední záležitost jsem bez problémů vyřídil, dostal jsem příslušné potvrzení, stačilo už jenom žádost odeslat poštou na úřad jiný, onu dávku poskytující. Bezprostředně předtím než jsem tak učinil jsem ale strnul leknutím: došlo mi totiž že já jsem si s sebou sice skutečně vzal všechny potřebné dokumenty pro úřad první, ale že jsem naprosto zapomněl vytisknout příslušnou žádost pro úřad druhý, bez které by celá záležitost neměla smysl. A kdybych onen dopis poslal bez této žádosti, dost možná bych pro zmeškání termínu celou tuto měsíční dávku ztratil.

V prožívaném šoku jsem přemítal, jestli tato moje fatální zapomnětlivost je už příznakem počínající demence, anebo jestli je to pouze zcela obyčejný Alzheimer. A do těchto trudných úvah nad vlastním budoucím osudem se navíc stále nemilosrdně uvrtával hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Když mé naprosto dezorientované mozkové závity poté začaly generovat i verzi „se mnou zpívej píseň na pět písní…“, pochopil jsem, že je definitivně zle. A začal jsem pro sebe rozebírat, která z obou variant je ta lákavější: zbláznit se s Petrou Černockou, anebo bez ní. – Ostatně, slyšet v hlavě cizí hlasy, to je naprosto typickým symptomem schizofrenie.

No budiž; zbytek toho dne proběhl už bez dalších závažnějších incidentů, i když za nikdy nekončícího doprovodu milým hlasem zpěvačky vyslovované ponoukání: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Tak to trvalo ještě asi dva dny; a poté její hlas náhle zmizel.

„No sláva,“ dalo by se říci. Petra Černocká je mi sice sympatická, ale čeho je moc, toho je příliš. Jenže: ten samý den co zmizel její hlas, přepadly mě tvrdé bolesti hlavy. „Tak to už je asi absťák,“ napadlo mě. Její hlas se pro můj organismus stal už natolik návykovým, že jakmile je pryč, projevuje se to okamžitě ryze fyziologickými reakcemi. Organismus reaguje na zakoušený deficit panickými stavy. Co teď? Asi bych si měl nechat udělat regulérní detox. Jenže: kde sehnat nějaké terapeutické zařízení, které má ve svém programu léčení abstinenčních příznaků z hlasu Petry Černocké? Existuje detox pro závislost na alkoholu, pro závislost na nikotinu, pro závislost na gamblerství – ale ze závislosti na Petře Černocké?…

Snad by bylo možno vyzkoušet alternativní metody; co takhle obrátit se na profesionální exorcisty? Jejich zkušenosti s vymítáním čarodějných sil a posedlostí by mohly být protentokrát k nezaplacení; a nakonec jak známo zrovna Petra Černocká to nemá k čarodějným kruhům nijak daleko. – Ovšem na straně druhé se mi přece jenom nechce tuto jinak docela sympatickou osůbku stavět na roveň samotného ďábla. S exorcisty tedy přece jenom ještě trochu počkáme; navíc jejich terapeutické metody mají pověst nemalé drastičnosti.

Nabízí se ještě jedna, poněkud mírnější alternativa. Prý je osvědčenou terapeutickou metodou, že když je někdo postižen hlubokými životními traumaty, tak že on tyto své psychické kolize důkladně a poctivě vypíše na papír. Tím se tato traumata jaksi dostanou z jeho nitra navenek; a především tím že se stanou viditelnými, ztratí svou destruktivní moc, s kterou mohly skrytě působit v nevědomí.

Takže tento můj text je možno v daném smyslu chápat jako pokus o autoterapii; poslední pokus, jak se zbavit Petry Černocké. Nepomůže-li to, pak zůstanou už jenom ti exorcisté.

———————————————————————————————

Tolik tedy úvodní část mého – pravděpodobně třídílného, v tuto chvíli sám ještě přesně nevím – seriálu článků a úvah inspirovaných mým setkáním s touto českou zpěvačkou. Jak už jsem napsal úvodem, váhal jsem – a stále ještě váhám – nad tím jestli mám tento pro mě značně netypický text opravdu zveřejnit. Ale asi to bude tak jako tak nezbytné – na vysvětlení toho, proč a jak jsem se s touto múzou setkal, a k čemu mě inspirovala. Ale to bude projednáno až v posledním dílu této trojdílné série článků; mezitím budu muset ještě zpěv Petry Černocké rozebrat z jiné perspektivy.

P.S. Ona neodbytná „Píseň na pět řádků“ se z mé mysli – a z mých uší – mezitím přece jenom poněkud vytratila.

Byla nahrazena a vytěsněna „Ovečkou“ – od té samé interpretky.

Básně domova

Eva Hájková

Touto chvílí vlastně začíná nový projekt v naší kulturní rubrice. Paní Hájková mi zaslala několik svých básní; tímto je tedy zahájeno jejich publikování. Její básně jsou zřejmě rozděleny na dvě hlavní „tvůrčí periody“; ty první pocházejí z dob jejího mládí, pozdější pak až od druhé dekády tohoto století.

Domov

Na celém světě jeden domov máš.

Jediný kout, kam rád se vracíváš.

Nahradit domov nemůže ti nic,

byť zapomenout chtěl bys sebevíc.

Co je domov?

Domov je

tichý ostrůvek v bouřlivém oceánu života.

Zastavují se u něj unavení plavci,

kteří brázdí oceán,

hledajíce v něm své štěstí.

Domov je

klidná oáza v neklidné poušti života,

kde si vítr neustále pohrává

s vyprahlým pískem.

Domov je

zelený park uprostřed rušného města,

kde řinčí tramvaje,

skřípají brzdy automobilů

a spěchají unavení chodci.

Domov je

hučící úl uprostřed rozkvetlého sadu,

kam se každá včelka vrací,

když splnila svou povinnost.

Domov je

modravé jezírko skryté mezi lesy,

kam se rok co rok vracejí bílé labutě.

Domov je

stará knížka z dětství,

ke které se rádi vracíme, přestože ji známe

skoro nazpaměť.

Jan Ámos Komenský – fantasta nebo prorok?

Eva Hájková

 V Komenském se podivuhodným způsobem mísí ryzí konzervatismus s vizionářstvím a se smyslem pro pokrok. K tomuto muži, který býval velmi oceňován, ale zároveň nebyl brán vážně, se hlásí i mnozí avantgardní surrealisté. Jeho chiliastické sny se prolínají s fantaskními vizemi technických vynálezů, dá-li se to tak nazvat. Mít tak Mojžíšovu hůl, se kterou onen prorok dokázal, že ho poslal Bůh! Nebo – ještě lépe – perpetuum mobile! Komenský by to využil k všenápravě světa, pro niž se snažil získat mnohé potentáty. Také on sám si někdy musel připadat jako prorok. Třeba jako plačící Jeremiáš. Vždyť se něco natruchlil pro osud svého národa i své Jednoty!

Na konci života ho posedla eliášovská myšlenka, k níž prý ho přivedli Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova. Totiž myšlenka o třech Eliáších a jejich úloze v dějinách lidstva. Komenský rozeznává v dějinách tři hlavní věky, z nichž každý měl svého Eliáše. Eliáš byl chápán jako prorok „navrátivý“ a prorok-napravitel církve. (Církví byl míněn Hospodinův lid, počínaje Ábelem). Prvním Eliášem byl Eliáš Tišbetský, který nezemřel, ale byl vzat vzhůru na ohnivém voze. Druhým byl Jan Křtitel. První Eliáš horlil pro Boha, druhý Eliáš pro Syna Božího. Třetí Eliáš, který má podle Komenského teprve přijít, bude horlit pro Ducha Svatého. 

Komenský sice v díle Eliášovy křiky (Clamores Eliae) zaznamenává, že mnozí lidé pokládali za třetího Eliáše Martina Luthera, případně jiného z reformátorů, přesto se nevzdává naděje, že třetí Eliáš teprve přijde. Zahrává si s myšlenkou, zda by jím mohl být on sám. Ale přemýšlí také, že Eliášů může být více. Čím jsou pro jednotlivé církve biskupové a pastoři, tím jsou pro obecnou církev apoštolové a Eliášové. Má-li být Eliášů více, pak chce být Komenský jedním z nich. Má-li býti jen jeden, uvažuje, zda by jím měl být on sám, a váhá při tom. V Clamores Eliae se vyznává: „Aj já, vědom si své slabosti, jsem Bohu říkal, říkám a budu říkat s Mojžíšem: Pošli, koho chceš; a s Izaiášem uvažujícím o seslání Eliáše: Aj já, mne pošli! Je však plně na Boží vůli, pošle-li mne nebo jiného.“ Náprava se má dít všeobecným osvícením. Cestou světla. Vždyť vlastností světla je to, že se šíří všemi směry, dokonce rychlostí blesku. 

Hluboce věřící postmilenialista Komenský vidí nutnost pustit se do všeobecné nápravy světa upadlého do temnoty, protože všenáprava konvenuje jeho představě člověka jakožto spolupracovníka na Božím díle. Člověku nepřísluší být jen pasivním pozorovatelem jsoucího světa. Eliášové, pokud by jich bylo víc, měli být „zváči k svadbě Beránka“ se srdcem prorockým. Zatímco první Eliáš pobíjel bludaře, budoucí Eliášové mají po křesťanském způsobu pobíjet pouze bludy, a sice mečem Ducha a Božího slova. Jejich povinností bude nastolit rovnost a harmonii, spojit vše, co Bůh nerozdělil, „navracovati srdce jedněch k druhým“…

Komenského vlastně můžeme počítat k utopistům. Název utopie, za níž se skrývá představa ideálního lidského bytí, společnosti, obce nebo státu, je odvozen od řeckého slova ú-topos, což znamená místo, které neexistuje (ne-místo). Utopie, které jsou umisťovány do určitého, byť nejsoucího místa, se nazývají prostorovými utopiemi. Utopisté, ať raně novověcí (T. Campanella, F. Bacon) nebo moderní (Ch. Fourier, R. Owen) tak či onak svým způsobem navazovali na Platóna. Platónská touha po jiném světě se může mísit s touhou po Bohu, jenž je přítomen ve svém stvoření. Ani Komenskému, který sama sebe označil za muže touhy, nebyl Platón cizí. Komenského utopie byla ovšem utopií univerzální a časovou  (zaměřenou do budoucnosti). Utopií, jejíž autor se zároveň snažil věrně držet Písma. Satan, vládce labyrintu světa, musí být na Boží příkaz spoután řetězem světla a pravdy a uvržen do temné propasti. Nový řád musí být takový, aby v něm platilo, že „vše volně plyne a v ničem násilí není“. Svět bude prost „všelikého kvaltování“ (jímž je míněno pachtění se za marnostmi). 

Komenský vysvětluje důvody své víry (postmilenialismu) v díle Cesta světla: První dvě z výše zmíněných tří epoch lidstva (věk bez Zákona, věk Zákona a věk Mesiáše) se dělí každá na dvě období. V prvních obdobích obou věků – věku bez Zákona i věku Zákona – se „církvi“ dařilo hůře, ve druhých lépe, protože byli zničeni její nepřátelé (kainovci potopou světa a faraónova jízda v moři). Analogicky Komenský vyvozuje, že i věk Mesiáše musí mít dvě období. V prvním byla církev pronásledována, ve druhém období bude vládnout s Kristem nad nepřáteli.

Je utopie hloupost? Většina současných ideálů (právní stát, rovnost ras a pohlaví, mír mezi národy, sociální péče, náboženská tolerance aj.) se prý poprvé objevila právě v utopiích, podobně jako se technické vynálezy objevily ve vědeckofantastické literatuře mnohem dříve, než byly realizovány v praxi. Sny a utopické vize jsou koncentrací společenských ideálů a tužeb. Vždyť M.L. King také nejprve snil svůj sen o rovnosti bílých a barevných obyvatel země. Díky snu se mu podařilo v té záležitosti aspoň trochu pohnout světem.

Komenskému se nepodařilo světem pohnout tak, jak měl v úmyslu, ač se bezpochyby zapsal zlatým písmem nejen do dějin pedagogiky. Jeho současníci mu vytýkali, že věřil „proroctvím“ lidí, kteří byli považováni za šarlatány. Proroctvím, které bychom dnes možná nazvali konspiračními teoriemi. Pro Komenského však měly útěšnou funkci. Za to, že si troufl otevřeně projevovat své nejhlubší tužby, se musel Komenský smířit s tím, že bude nazýván „pošetilým starcem“.

Komenský marně doufal v přejití „vichřic hněvu“ a vrácení české vlády do rukou národa. Nikdy se úplně nesmířil s doživotní ztrátou vlasti a s její porobou. Těšil se nějakou dobu aspoň tím, že by snad mohla sehrát ústřední roli ve všenápravě světa. 

Touha po všenápravě světa, po míru a svornosti všech lidí pod vládou Kristovou je výrazem Komenského hluboké lásky k Bohu i k celému stvoření. „Vždyť veškeré Boží pokolení je ve svém nitru krásné, ač se od sebe svou vnější podobou lišíme, třeba nás hyzdí skvrny, které z nás sejme náš Ženich, oddáme-li se mu všichni za Nevěstu, a žádná vráska nás nebude hyzdit více.“

Vzpoura barbarů

Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Věra Tydlitátová

Tento článek je převzat – se souhlasem autorky i provozovatele – z Nové Orientace, přílohy webové publikace Forum24

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo každý dospělý občan, jen zvýraznila odvěké sny a touhy stejně jako iracionální tenze přítomné v každé populaci.

Jinými slovy to, co dříve bylo skryto v náboženských komunitách, studijních kroužcích, ezoterických a mysterijních bratrstvech, revolučních buňkách, stolních společnostech, salónech a uzavřených klubech, se díky všeobecné možnosti vstupovat do politiky a vytvářet politickou poptávku i současné mediální revoluci stává politickými silami.

Historický exkurz

Divíme-li se tomu, jak mocně dnes plebejci ovládají veřejné dění, je třeba si uvědomit, že nejde o nový jev. Pěkným příkladem je vulgarizace společenského diskurzu po Badeniho reformě v roce 1896. Rakousko-uherský ministerský předseda Kazimír Felix Badeni za podpory mladočechů prosadil pro volby do Říšské rady tzv. pátou kurii s uplatněním všeobecného volebního práva. Na naše poměry bylo toto volební právo ještě dost okleštěné, netýkalo se žen a muži mohli volit teprve od 24 let. Tento bezpochyby pozitivní krok, který roku 1907 vyústil v zavedení všeobecného hlasovacího práva pro všechny muže, měl ovšem v českých zemích i svá negativa.

Zatímco od poslední třetiny 19. století v jistých kruzích již kvetl antisemitismus, ale stále zde byl korektiv z pozice vzdělané šlechty, inteligence, ba dokonce i císaře, nyní byly elity prostě přehlasovány. Všeobecné volební právo znamenalo, že mnozí politici museli či chtěli jít naproti poptávce chudých, nevzdělaných vrstev po nacionalismu, ale i antisemitismu. Vášně a iracionalita frustrovaných lidí držících náhle moc kontaminovala politickou soutěž. Nejen plebs, ale i jeho zástupci vsadili na hledání viníků neutěšených poměrů, přičemž v české společnosti byli obětními beránky Němci a Židé, jakož i sílící sociální demokracie.

Tak například Karla Luegera jeho ukazování na židovské škůdce po několika neúspěšných pokusech, kdy jej císař odmítl jmenovat, vyneslo roku 1897 až do křesla starosty císařského hlavního města Vídně. V českých zemích se v témže roce vzedmula vlna šovinismu a antisemitismu během voleb do Říšské rady. Mezi některými mladočechy, do té doby pokrokovou, liberální stranou středních a vzdělaných vrstev, vypuklo protižidovské třeštění. Mladočeský politik, rukavičkář Václav Březnovský, vsadil ve své volební kampani na nejnižší nenávistné pudy a soustavně argumentoval konspirační teorií o všeobecném židovském spiknutí. Na jaře roku 1897 založil a posléze vedl antisemitský spolek Národní obrana. Paradoxní je, že mnozí Židé mladočeskou stranu aktivně podporovali, po výbuchu nacionální a rasové nenávisti v jejích řadách však přešli k socialistům. Ačkoliv Březnovský útočil také na klérus, nakonec jej katolické strany podpořily proti socialistickému kandidátovi Karlu Dědičovi a Březnovský se stal poslancem.

Březnovský však nebyl jediný. Ve volbách roku 1897 uspěl též významný člen mladočeské strany Eduard Grégr, jehož zvolání: „Praha jest antisemitskou!“ bylo míněno pochvalně. Během voleb do Říšské rady podle Grégra prý židovstvo ukázalo svůj nevděk vůči českému národu. Od roku 1897 vznikaly nové antisemitské strany, neboť ambiciózní politici povzbuzení úspěchem populistů vycítili voličský potenciál. Síla veřejného mínění se brzy naplno odhalila během Hilsnerovy aféry.

Můžeme se smát, nebo…

V globalizované komunikační síti je nadmíru snadné aktivizovat plebejské a nespokojené davy a nasměrovat je do podobného řečiště, které vyneslo do křesla Luegera, Grégra nebo Březnovského, později pak řadu dalších včetně jistého malíře pohlednic, jehož jménem argumentovat není v diskusi slušné. Současní demagogové již nemusejí vydávat nevzhledné sešitky svých agitací, mají k dispozici sociální sítě s obrovským dosahem a možností bleskurychlé reakce na každý závan nálady veřejnosti. Nahrává jim i vizuální kultura, stále více populární díky všelijakým „nezaměnitelným obličejům“. Populističtí politici včetně úspěšných diktátorů velmi dbají na to, aby je bylo snadné karikovat, a tak i neobratný kreslíř dokáže vyjádřit jejich podobu, jestliže si pěstují například patku a knírek nebo huňaté obočí, výrazné brýle, odbarvenou kštici, úspěšné jsou i takové absurdity jako oranžový make-up.

Demagogům nahrává infantilní popkultura a jejich projevy jsou záměrně či bezděky komické. Můžeme v přímém přenosu detailně pozorovat celou plejádu neuvěřitelných figur od nejmocnějších mužů planety přes chlupatého, rohatého mamánka pomateně bloumajícího po Kapitolu až po podivně vystrojené frustráty s megafony, křižáky s lepenkovými štíty a vřískající paničky na pražských náměstích. Mimo kategorii „věřících“ je pak řada manipulátorů, kteří se skrytě vysmívají svým obětem, ale jejich hněv obratně využívají k vlastnímu prospěchu, ať finančnímu či mocenskému. Pro takové není problém děsit lidi islámským vpádem a na druhé straně s muslimy čile obchodovat. Jde o psychopaty, kteří se v politice zpravidla pohybují s obratností úhořů.

Můžeme se jim smát a je vskutku těžké to nedělat. Za výsměchem a karikováním je zřejmá touha přimět ty lidi, aby si uvědomili, že je něco špatně. Ale výsměch nikoho z nich nevede k sebereflexi, naopak je palivem, které pohání jejich nenávist. Na jednu stranu jim dává nimbus mučedníka, na druhou stranu pomáhá šířit jejich věhlas. I největší ztrapnění mají zapracováno ve svém souboru sebepotvrzujících floskulí, posiluje totiž jejich víru v konečné vítězství pronásledované alternativní pravdy. Namaluje-li si zoufalec, věřící, že Trump vyhrál volby a vskrytu připravuje svou epifanii, na zadnici rudé srdce, jeho obrázek prolétne sociálními sítěmi a jeho věhlas předčí slávu posledního nositele Nobelovy ceny. Nelze se nesmát, ale bude také třeba objevit cestu, jak tyto zoufalce nejen přesvědčit, že destrukcí se jejich život nezlepší, ale také jak jim účinně pomoci, aby se vymanili z bídy a nevzdělanosti, aby měl jejich život smysl a aby byli užitečnější sobě i druhým. A ano, musíme vědět, že mezi nimi nejsou pouze pologramotní zoufalci, ale že mentální infekce zasahuje mnohdy i vysokoškolsky vzdělané, ale z nějakých důvodů nespokojené, ukřivděné, omezené, infantilní a snadno manipulovatelné jedince.

přesvědčovat?

Zdánlivě je řešením nebezpečného trendu, kdy na celém světě vyhřezává nenávist a hloupost, trpělivé poučování a přesvědčování. I k tomu sociální sítě nabízejí řadu příležitostí. Můžete se zapojit do diskusí, můžete zpracovávat sofistikované analýzy, ukazovat grafy, odkazovat na odborné autority. Je pravda, že je to kultivovanější způsob než výsměch. Ale je účinný? Každý, kdo se o to pokouší, zjistí, že má co do činění se sektářským myšlením, v němž pro racionální argumenty není místo. Jakmile je jeden blud vyvrácen, ihned se vynoří jiný pomatený výklad. Názorně to lze ukázat na zřetězení konspirací o údajném převzetí moci Donaldem Trumpem i po nedávno prohraných volbách. Jeho zfanatizovaní podporovatelé, nikoliv pouze v USA, ale i u nás, upínali své naděje k několika milníkům, v nichž měl Trump zvrátit výsledky voleb. Jak tyto termíny postupně procházely a Trump vyklízel pozice, vytvářeli stále fantastičtější vysvětlení a bizarní konstrukty. Poté, co Trump definitivně opustil Bílý dům a byl inaugurován Joe Biden, vynořily se „tajné“ informace, že ve skutečnosti byl Biden zatčen a uvězněn, Trump je stále prezidentem a po víkendu (kterémkoliv příštím) se to projeví. Joe Biden přítomný na inauguraci je údajně dvojník dosazený Trumpem, aby zmátl nepřátele a umožnil v klidu provést rozsáhlé zatýkání a popravy satanistů. Variací na toto téma je bezpočet.

QAnon – moderní forma radikálního dualismu

Nábožensko-filosofický postoj založený na přesvědčení o odvěkém souboji dobra se zlem je prastarým myšlenkovým vzorcem. Nejznámější je dualismus původem ze starověké Persie, radikálně formulovaný manicheismus, z něhož vychází gnóze, jež ovlivnila judaismus i křesťanství. Antický duchovní kvas, kde se tyhle myšlenky na přelomu letopočtů prolínaly, je dosti složitý fenomén a k jeho pochopení je třeba studovat nejen historii, ale i teologii, religionistiku, psychologii nebo sociologii, proto jen stručně: v radikální formě jde o víru v personifikované antagonistické duchovní síly, jimiž jsou například Ahura Mazda a Ahriman, Bůh a Satan a podobně, do jejichž vzájemného zápasu se na obou stranách zapojují lidé. Namísto racionální etické volby mezi dobrem a zlem, při vědomí, že tyto hodnoty neumíme nikdy naplnit dokonale a nedokáží to ani ti druzí, nastupuje fanatické přimknutí k idealizovaným mesiášským postavám na jedné straně a hledání Antikrista na straně druhé.

Judaismus i křesťanství ve své ortodoxní podobě potlačovaly dualistický radikalismus důrazem na boží jedinečnost a svrchovanost, na hříšnost každého člověka a na možnost pokání a odpuštění. To však nezabránilo průniku dualismu do heterodoxních proudů a do lidové spirituality. Identifikace nepřítele s odvěkým zosobněným zlem pak ospravedlňuje jakékoliv násilí. Jestliže zfanatizovaný dav následuje nekriticky vůdce, kterého si postaví do role božího pověřence, a jestliže tentýž dav lynčuje člověka, kterého kdokoliv označí za satanova služebníka, jde o popření našich duchovních tradic, jakkoliv v davu mohou vlát i prapory s Ježíšovým jménem.

Okolo Donalda Trumpa se zformovala řada do té doby oddělených konspiračních teorií a manichejských konstruktů pod označením QAnon. Různorodý materiál rozklenutý od všech forem ezoteriky, magie a spikleneckých teorií až po domnělé kontakty s mimozemšťany vykrystalizoval v popkulturní dualismus s mesiášskou postavou Donalda Trumpa na jedné straně a kabalou, tj. komplikovaným spiknutím politických, finančních, mediálních, vědeckých, hospodářských a kulturních elit, na straně druhé. Roli Satana zastupuje několik významných a vlivných osobností jako například Bill Gates, George Soros, rodiny Rockefellerů a Rothschildů, v poslední době též Hillary Clintonová a Joe Biden.

Toto nyní již světové hnutí má všechny charakteristiky náboženské sekty včetně symbolů a atributů, víry v černou a bílou magii, v černé mše, v krevní pověry, v záměrné šíření nemocí (AIDS, COVID), což je obdoba středověkého obviňování Židů z šíření moru. Donald Trump je naopak spasitelskou postavou poslanou Bohem, zachráncem před kabalou.

Konec iluzí a hledání cesty

Možnost nahlédnout do myšlení lidí postižených konspiračními bludy, dualistickým viděním světa a infantilismem zrozeným z nudy, z blahobytu či nouze i ze zmatení složitým světem může být frustrující. Zjistíme, že západní civilizaci hrozí obrovská barbarizace, zkáza racionality a všech výdobytků s ní spojených, sektářské násilí, vzestup diktatur. Nyní již víme, že nesmírný komplex destruktivních sil od vzývání násilí nebo odmítání vědeckých postupů, například v léčbě či prevenci nemocí, přes recyklování nejhloupějších pověr až po zneužití demokratických procesů k nastolení totality jsou živeny nejen ze suterénu nezvládnutých sociálních problémů a výchovy doma, ale i ze zahraničí. Existují nepřátelské státy, které vítají mentální rozpad západní civilizace, bez větších nákladů rozdmychávají vzpouru plebejců a dovedně využívají předrážděné naladění nemalé části společnosti.

Netuším, nakolik si naši politici, publicisté, kulturní sféra, učitelé a vědci připouštějí, že se zde děje něco nebezpečného, nebo zda se na této tiché válce sami nepodílejí. Jestliže žijí ve sladkých iluzích, že vše bude pokračovat jako dosud, že temný proud iracionálních vášní a pudů bude dále skrytý někde na periférii společnosti a veřejného zájmu, že jde jen o jakési zábavné kuriozity, jimž je nejlépe se vysmát nebo je ignorovat, pokud je vůbec zaregistrují, pak se zpronevěřují svému poslání. Jestliže se křupanský tělocvikář pokouší zavalit svým tučným dvoumetrákovým tělem předsedajícího Poslanecké sněmovny a rve mu z rukou mikrofon, je to samozřejmě směšné. Můžeme si to neustále přehrávat a bavit se. Ale je to jeden ze symptomů obrovského selhání. Především je něco v nepořádku, jestliže se nevychovaný násilník dostane ve svobodných volbách do parlamentu. Déjà vu, Lueger, Grégr a Březnovský? Ti aspoň byli vzdělaní.

Kdyby opravdu všechna média dokázala ignorovat tyto jevy, jistě by přispěla k jejich oslabení. Ale to je jen naivní iluze, média nefungují na ignorování a už vůbec nedokážou, ba ani nesmějí uzavřít vzájemný pakt o mlčení. A máme zde ještě obrovskou kapacitu sociálních sítí, jejichž regulace není nejen možná, ale ani žádoucí. Ani přehlížení, ani výsměch nejsou cestou z této páchnoucí stoky lží, nenávisti, fanatismu, lehkověrnosti, hlouposti a rozvratu.

Musíme si přiznat, že jsme se probrali pozdě a reagujeme neúčinně. Příliš mnoho našich spoluobčanů se již chytilo do sítě iracionality a negace. Žádné řešení, pokud je ještě vůbec možné, nebude rychlé a snadné. Zde má naprosto klíčovou roli stát. Ať jsme jakkoliv kritičtí k současné vládě, musíme ji vytrvale žádat, aby plnila svou roli. Nebo na to myslet při volbách.

Je naprosto nezbytné pomoci podfinancovanému školství na všech stupních včetně terciárního, kde jsou poměry doslova ostudné. Je nutné dbát o zdravý tělesný, duševní i duchovní rozvoj dětí. Nesmíme si dovolit ponechávat celé velké skupiny obyvatel na periférii zájmu, v materiálním nedostatku, bez kvalitního vzdělání, v nudě bez možnosti smysluplného využívání volného času. Je třeba podporovat sportovní aktivity na úrovni obcí a lokálních komunit, protože miliardy plynoucí do privilegovaných odvětví vrcholového sportu mnoho nepomohou.

Je nezbytné podpořit přímou komunikaci, neponechávat deprimované lidi manipulaci sociálních sítí. Záchrana začíná od malých obcí a komunit, setkáváním se sousedy v hospodách, klubech, spolcích, na tancovačkách, hřištích, trzích, výletech, přednáškách a výstavách. To je samozřejmě závislé na obětavosti a zájmu běžných lidí, ale stát by jim neměl házet klacky pod nohy. Jestliže v důsledku přílišné byrokracie a kriminalizace živnostníků zanikají v obcích hospody, malé obchody a drobné podnikatelské aktivity, jestliže jsou rušeny knihovny, malotřídky, poštovní pobočky a ordinace, jestliže chátrají sokolovny, kina a taneční sály, jestliže jsou likvidováni drobní zemědělci a důležité krajinné prvky, nejde jen o ohrožení venkova. Zánikem aktivního života a komunikace mezi lidmi a zahnáním zoufalců do virtuálního exilu si připravujeme chmurnou budoucnost.

Jistě budu obviněna, že propaguji centrální hospodaření a sociální inženýrství, že chci od státu, aby dotoval venkovskou infrastrukturu a vychovával občany. Myslím si, že do jisté míry to úlohou státu je, platíme si jej za to všichni. Koneckonců i dnes stát dotuje kdeco a bohužel kdekoho, kdo je dost vlivný a napojený na správné mafie. Stejně tak si ale myslím, že i bez dotací by stát mohl zasáhnout už jen tím, že by neškodil a nechal by lidi žít, kdyby jeho představitel například zanechal všelijakého zaklekávání a kdyby bezpáteřní zbohatlíci ztratili téměř feudální moc nad svými državami. Nyní je to už věc příštích voleb, je to na nás…

Co byl reálný socialismus? IV.

Josef Poláček

Co tedy vlastně byl „reálný socialismus“?

V dosavadních výkladech jsme si vlastně ozřejmili jenom to, co tento ominózní „reálný socialismus“ nebyl: nebyl v žádném případě nějakým „státním kapitalismem“, tedy prostě jenom dalším třídně-vykořisťovatelským útvarem; nebyl ale ani tím, čím měl být, tedy odstraněním všech třídních antagonismů, sociálně plně homogenní společností, založenou na vzájemné spolupráci a solidaritě. Byl jak řečeno útvarem hybridním, vnitřně rozpolceným, s neustálým pnutím mezi ideologií a přirozeným světem; ale co tento hybridní charakter vlastně doopravdy znamená?

Sám Petr Kužvart ve svých výkladech o reálném socialismu zmiňuje historickou společensko-ekonomickou formaci tzv. „asijského výrobního způsobu“, také někdy nazývané „orientální despocie“. Ovšem bohužel – Kužvart tuto formu zmiňuje jenom velice krátce a vzápětí od ní zase odbíhá; naprosto ke škodě věci, neboť je to právě a především tato „orientální despocie“, která je tou daleko nejnadějnější stopou při našem hledání podstaty historického fenoménu reálného socialismu!

Ocitujme si napřed, co pod heslem „Asijský výrobní způsob“ uvádí německý Pojmový slovník Marxe a Engelse, od autorů Lottera, Meinerse a Treptowa:

„Asijský výrobní způsob je jedna z předkapitalistických ekonomických formací, které spočívají na společném vlastnictví půdy. Ve své vlastnosti jakožto člen společenství je jednotlivec spoluvlastníkem společného majetku. (…) Jeho ekonomická základna spočívá na kombinaci agrikultury a manufaktury v malých obcích s pevně stanovenou plánovitou (!!) dělbou práce s cílem pouhé reprodukce jednotlivce, rodiny a dané pospolitosti (Gemeinwesen). Politická moc, která se může projevovat v různých formách, je založena na kontrole společně vykonávaných prací (například zavlažování) prostřednictvím určité kvalifikované skupiny (třídy) společnosti, která si pomocí této mocenské pozice přivlastňuje nadprodukt.“ (!)

Uveďme si ještě, co na toto téma píše sám Marx ve svých zápiscích „Grundrisse“: „Vůbec s ní (s formou přivlastňování) není v rozporu, že ta vyšší společná jednota, která stojí nad všemi těmito malými pospolitostmi (Gemeinwesen), se projevuje jako jediný vlastník, skutečné pospolitosti (obce) jenom jako dědičný držitel. Protože tato (vyšší) jednota je skutečný vlastník a skutečný předpoklad společného vlastnictví – tak se ona může zdát být něčím zvláštním nad těmi mnohými zvláštními pospolitostmi, kde je jednotlivec fakticky bez vlastnictví (!!), respektive vlastnictví se mu jeví být zprostředkováno jako přepuštěné celkovou pospolitostí – která je realizována v despotovi jakožto otci těch mnohých pospolitostí – jednotlivci prostřednictvím zvláštní obce (Gemeinde).“

Základními systémovými znaky asijského výrobního způsobu tedy jsou:

– společné vlastnictví výrobních prostředků

– společně vykonávané práce

– tyto práce mají plánovitý charakter

– tyto společné práce jsou řízeny a kontrolovány určitou specifickou společenskou vrstsvou

– této své mocenské pozice tato skupina využívá pro přivlastňování si nadproduktu

– jednotlivý člověk/pracovník je zde sice formálně spoluvlastníkem veškerého majetku; ale faktickým vlastníkem je centrální moc, která jednotlivé části společného majetku jednotlivcům pouze přepouští do držby, do užívání

– jako symbol, jako personifikace této pospolitosti vystupuje vládnoucí despota, který se jeví být společným „dobrým otcem“ všech jednotlivých pospolitostí.

A když se pozorně podíváme na tyto charakteristiky asijského výrobního způsobu, zjistíme – asi s úžasem, a dost možná i s ohromením: máme tady zároveň celý „reálný socialismus“ jako na dlani!

Není prakticky jedna jediná z těchto klíčových vlastností asijského výrobního způsobu, která by nenašla buď přímý, nebo alespoň nepřímý protějšek v základních určeních systémů reálného socialismu!

Ano, i reálný socialismus byl založen na společném vlastnictví a na společné práci; ale fakticky skutečným vlastníkem i v něm byl někdo jiný, a to sice ona mocenská skupina, která řídila, která kontrolovala tyto společné práce a vše s nimi související! A dokonce i natolik specifický znak reálsocialistické ekonomiky jako bylo centrálně plánované hospodářství – dokonce i to bylo přítomno už ve starém asijském výrobním způsobu! A když se podíváme na to jak se v zemích reálného socialismu provozoval kult osobnosti, a především když si vzpomeneme na samotného Stalina – pak tady máme přesně ten stav, který Marx popisuje jako takový, že vrchní despota se jeví jako „dobrý otec“ všech jednotlivých dílčích pospolitostí, a že i samotné majetky jednotlivců se jeví jako jím zprostředkované, jím poskytnuté!

Prakticky ta jediná modifikace či transformace kterou je zde nutno učinit je ta, že jestliže Marx hovoří většinou o jednotlivci jakožto subjektu produkce v asijském výrobním způsobu, v socialismu tímto subjektem produkce byly především národní podniky; ale jinak je ekonomicko-majetkový stav přesně stejný, i tyto „národní podniky“ dostaly svůj majetek samozřejmě poskytnutý z centra, jakožto reprezentanta celku, formálně správce společného vlastnictví.

Bylo by sice možno namítnout, že existuje rozdíl v tom, že onen „asijský výrobní způsob“ byl ekonomicky zaměřený na pouhou substituční reprodukci, že tedy jeho ekonomika neměla expanzivní (růstový) charakter, zatímco socialismus se neustále snažil zvyšovat svou produkci. (Kterýžto aspekt by ho skutečně mohl stavět do jedné řady s kapitalismem.) Ovšem: ekonomiky za podmínek asijského výrobního způsobu byly statické proto, že jim objektivní rámcové podmínky žádný intenzivní růst vůbec neumožňovaly. Kdyby tu možnost měly, samozřejmě by také ochotně zvyšovaly svou produkci. A na straně druhé reálný socialismus: ten se sice skutečně snažil o zvyšování produkce (už proto že mu to přikazovala komunistická doktrína o „stále vyšším uspokojování potřeb pracujícího lidu“); nicméně naprosto zásadní je ten moment, že v socialistickém režimu byla vždy na prvním místě jednoznačně ideologie, nikoli produkce. Kdyby se jednalo jenom o maximalizaci produkce (respektive zisku), pak by nic nebránilo tomu národní ekonomiku prostě transformovat na kapitalistickou, jak to bylo učiněno v Číně. Jenže v reálném socialismu byla primární doktrína pospolitosti, a pro ni byla obětována možnost efektivní produkce.

Ještě jednou onen naprosto klíčový moment: ano, je zde přítomno (formálně) společné vlastnictví, vykonávají se práce které v zásadě mají sloužit celé pospolitosti (celému lidu); ale faktickým vlastníkem je ona zvláštní skupina společnosti, která také drží politickou moc, a tohoto mocenského postavení využívá pro vlastní obohacování, tedy pro přivlastňování si vytvořeného nadproduktu!

Je tedy možno konstatovat: jakmile se vytvoří nějaká příliš monopolní moc (byť by to bylo původně ve společném zájmu!), tak se postupem času nevyhnutelně zdeformuje v moc samovládnou, v moc nad lidem. Anebo jak to vyjádřil Ludvík Vaculík ve svém kdysi legendárním projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů: ať moc vykonává kdokoli (tedy i „předvoj dělnické třídy“), tak nakonec se jejím hlavním zájmem stane – právě čiré udržení moci! Z tohoto železného pravidla zřejmě není úniku; a proto je skutečně bezpodmínečně nutné i ty nejlepší úmysly mající moc vyvažovat autonomním postavením „dolního lidu“.

Jeden aspekt je ale nutno ještě zvláště zmínit: to privilegované postavení oné řídící skupiny tedy není zcela a naprosto svévolné, parazitární; za daných podmínek je tato centrálně řídící a organizační činnost nutná a potřebná. O této vládnoucí a řídící skupině je tedy sice na straně jedné možno hovořit jako o „třídě“, a to dokonce v jistém smyslu třídě vykořisťovatelské; ale na straně druhé jak řečeno ji není možno degradovat pouze na tuto čistě parazitární činnost, nýbrž ona přese všechno vykonávala určitou společensky potřebnou činnost.

Pokud tento aspekt přeneseme na poměry ve společnosti reálného socialismu, pak se nám ozřejmí, proč ta byla vnímána mnohdy natolik diametrálně rozdílně: tato vládnoucí skupina se sama skutečně domnívala, byla pevně přesvědčena o tom, že ona – svou řídící činností – vykonává společensky prospěšnou činnost! A své vyšší příjmy (ve srovnání s jednoduchými pracovníky) považovala za svou legitimní odměnu, a nikoli za akt třídního vykořisťování. A je nutno vidět i toto: po určitou dobu tento náhled sdílel i „dolní lid“! Protože je samozřejmé, že stát musí být někým řízen, že výroba musí být někým organizována – a kromě Marxe je prakticky každému jasné, že tyto řídící činnosti nemohou být efektivně organizovány prostě „sdruženími svobodných výrobců“, nýbrž že je k tomu zapotřebí určité specializované vrstvy (respektive státní byrokracie).

Jak už bylo zmíněno na samotném počátku tohoto textu, za podmínek kolektivního vlastnictví je prakticky nemožné najít objektivní kritéria pro rozlišení, zda tato řídící vrstva své nadřazené vůdčí postavení vykonává ještě alespoň relativně legitimně, anebo jestli je fakticky jejím jediným zájmem už jenom udržení vlastní moci a vlastních prebend, a nějakou činnost pro blaho celku vykonává už jenom jako víceméně obtížnou povinnost.

Toto rozhodování o legitimitě či nelegitimně vládnoucí vrstvy je tedy principiálně velmi nejisté; a rozhodují konkrétní podmínky, které z obou mínění nabude vrchu. V zásadě je možno říci: dokud tato vládnoucí vrstva dokáže alespoň v základní míře efektivně organizovat výrobu a jiné společné záležitosti, do té doby může být lidem pociťována za principiálně legitimní; a to dokonce i když používá násilných metod prosazení své vůle. Ale jakmile ztratí tuto schopnost racionální organizace společných záležitostí a především společné ekonomiky, pak se její parazitární charakter už nedá přehlédnout, a ona ztrácí dramaticky na legitimitě v očích vlastního lidu.

Má socialismus budoucnost?

Co tedy říci závěrem o světě reálného socialismu? – Socialismus měl vlastně tu smůlu, že byl zaveden v době průmyslové revoluce – ačkoli nese všechny znaky toho systému, který byl svého času příhodný pro agrární produkci a řemeslnou malovýrobu. Marx se domníval, že jeho projekt komunismu bude návratem – na vyšším vývojovém stupni – k počáteční fázi vývoje lidstva, tedy k prvotnímu komunismu; ve skutečnosti socialismus vzniklý na základě jeho teorií byl návratem k formaci „asijského výrobního způsobu“. Je tedy samozřejmé, že za podmínek moderní průmyslové produkce se tento systém nemohl natrvalo udržet, neboť neodpovídal reálným historickým materiálním podmínkám.

Je tímto tedy možno celý projekt socialismu odškrtnout jako historický omyl? – Buďme přece jenom opatrnější. Za prvé: jako první faktor zde máme právě onen rozdílný stupeň charakteru společenské produkce; asijský výrobní způsob byl naprosto nepoužitelný pro dnešní charakter produkce, ale byl příhodný ve své době. A my v tuto chvíli nijak nemůžeme s jistotou predikovat, jakým dalším směrem se produkční síly společnosti budou dále vyvíjet. Je sice opravdu krajně nepravděpodobné, že by se kdy tento „asijský výrobní způsob“ mohl znovu uplatnit v celé své původní podobě; ale nelze vyloučit že alespoň některé jeho elementy znovu nabudou určité platnosti. Jestliže jedním z klíčových faktorů pro instalaci „asijského výrobního způsobu“ byla nutnost společných prací na zavlažování, pak se může stát, že současné lidstvo bude taktéž postaveno před úkoly (například v souvislosti s hrozící klimatickou krizí), které bude možno zvládnout pouze společným úsilím, společnou koordinovanou činností.

A za druhé: jestliže jsme v předcházející pasáži hodnotili systém (reálného) socialismu v zásadě z hlediska čiré ekonomické efektivity, pak nelze přehlédnout, že celý projekt socialismu byl zároveň něčím mnohem ambicióznějším, nežli jenom snahou o vyšší efektivitu společenské produkce. Byl především historickým projektem osvobození člověka od tlaků a závislostí, kterým je vystaven za podmínek současné soukromovlastnické, tedy kapitalistické organizace produkce. Onen projekt socialismu neuspěl, protože z uvedených objektivních příčin uspět nemohl; ale to neznamená, že by tím otázka skutečného osvobození lidské bytosti od působení ahumánních struktur a tlaků kapitalismu přestala být méně naléhavou, méně palčivou. Jestliže socialismus byl pokusem o jednostrannou orientaci společnosti a společenské produkce na princip kolektivismu a pospolitosti, pak kapitalismus je modelem naprosto stejně jednostranným, jenom směrem opačným – směrem k individualismu, který ale principiálně vždy upozaďuje zájem celospolečenský, a jeho hnacím impulsem je výhradně zájem soukromý, tedy egoistický.

Zopakujme si: socialismus neztroskotal proto, že by byl skrz naskrz špatný či vadný; on byl pouze jednostranný. Obrazně řečeno, on stál jenom na jedné jediné noze; a proto se časem musel přechýlit, zhroutit. Ztratil rovnováhu. Ke stejně tak jednostrannému kapitalismu ale princip socialismu stále ještě zůstává komplementárním momentem, nutnou protiváhou. A veškeré snažení do budoucna nemůže jít jiným směrem nežli tím, dokázat oba tyto protichůdné momenty spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný a harmonující celek. Svým způsobem se nejedná o nic jiného, nežli dotáhnout do konce to, o co se svého času pokusili českoslovenští reformátoři roku osmašedesátého. Oni si ještě nedokázali uvědomit hloubku problémů které před nimi stojí, a proto je nemohli vyřešit, i kdyby nedošlo k zásahu zvenčí; ale i tak jejich pokus o demokratický socialismus zůstává jasným signálem do budoucnosti, kudy musí vést další cesta.

(Dokončení)

Co byl reálný socialismus? III.

Josef Poláček

III. Podstata útvaru „reálný socialismus“

Pokud se podíváme souhrnně na celou éru existence dějinného útvaru zvaného „reálný socialismus“, od chvíle jeho vzniku, přes léta a desetiletí jeho trvalých systémových potíží, až po fázi jeho vnitřního vyhnívání a konečného zániku, pak se nám jako jeho profilující znak ukazuje především jedno: reálný socialismus byl ve svém nejvlastnějším jádru hybridní útvar. Hybridní – to znamená, že byl vnitřně rozpolcený. A to sice tak naprosto zásadně, že toto své doslova schizofrenní uspořádání za žádných okolností nemohl natrvalo ustát.

V čem spočíval tento jeho hybridní, vnitřně protikladný charakter? – V prvém, nejobecnějším smyslu v tom, že veškerý pokus o socialismus byl nakonec permanentním střetem mezi ideologií na straně jedné, a mezi přirozenou realitou lidského žití na straně druhé.

Vraťme se opět ke sféře materiální produkce, kterou jsme si ve shodě s marxistickou teorií označili za rozhodující. Podle Marxových představ má produkce principiálně společenský, tedy kolektivistický charakter; podle toho tedy veškerá dynamika dějinného rozvoje zcela přirozeně směřuje ke komunismu. Jenže: veškerá zkušenost právě s reálným socialismem zcela jednoznačně ukazuje, že skutečností je pravý opak: přirozeným základem jakékoli produkční aktivity člověka je výhled na vlastní užitek, na vlastní prospěch. Kdo nemá možnost vidět v zásadě přímé lineární spojení mezi vlastním výkonem a mezi získaným užitkem – u toho okamžitě mizí veškerá motivace podávat výkon. Z jeho hlediska se plnohodnotný pracovní výkon za dané situace nevyhnutelně jeví jako mrhání vlastními zdroji: on sice vynakládá svou energii, ale nevidí žádný bezprostřední efekt své námahy. Heslo „jeden za všechny, všechny za jednoho“ mohl platit právě tak ještě u počtem čtyř mušketýrů – tedy v malých skupinkách, kde činnost každého jednotlivce je bezprostředně kontrolovatelná všemi ostatními. Ale jakmile mizí tento bezprostřední vzájemný dozor – a ten samozřejmě naprosto mizí v moderní masové produkci – pak nutně mizí i jakákoli motivace podávat maximální pracovní výkon.

Abychom se tedy vrátili zpět k našemu definování reálného socialismu jakožto fatálního střetu mezi ideologií a přirozeným světem: podle socialistické ideologie měl každý člověk pracovat nezištně s plným nasazením ve prospěch celku; ale podle své přirozenosti každý člověk samozřejmě hleděl především na svůj vlastní osobní, individuální zájem. My tento postoj samozřejmě můžeme – a to třeba i právem – dehonestovat jako „egoismus“; ale tím tento přirozený instinkt nijak nesprovodíme ze světa. A nejen každý člověk, každý pracovník – ale to samé platilo i ve sféře podnikové, tam kde ideologie nakazovala vzájemnou soudružskou kooperaci všech socialistických podniků, tam ve skutečnosti každý z nich hleděl jenom na jediné: aby on sám mohl splnit jemu uložený státní plán, a tedy aby byly prémie. To že jiné podniky jsou třeba plně závislé na jeho vlastní (monopolní) produkci, a že bez jeho dodávek ony nemohou splnit svůj vlastní plán – to bylo těmto podnikům respektive jejich vedení srdečně jedno.

Můžeme si tedy jako první poznatek poznamenat: socialismus nikdy nemohl fungovat. Byl odsouzený k zániku od svého samotného počátku; respektive ještě dříve, tento hluboký a neřešitelný konflikt v něm byl obsažen už od samotné jeho teorie, tedy ještě dávno před jeho první dějinnou realizací.

Tady je zapotřebí se ještě jednou vrátit k výkladům P. Kužvarta. Podle něj byli prvotní uskutečňovatelé socialismu naprosto bez viny na jeho pozdějším ztroskotání – oni se ho prý pokoušeli vybudovat s nejlepším svědomím, a to až teprve jejich následovníci ho prý tak zlovolně deformovali v byrokraticko-diktátorský systém.

Takže tedy: opravdu už sám Marx nenesl sebemenší vinu na tom, že tvrdošíjně odmítal uznat oprávněnost vší kritiky ohledně umělého charakteru jeho konceptu socialismu? Že od sebe nerudně a arogantně odmršťoval všechny námitky, že ekonomika s kolektivistickým vlastnictvím nikdy nemůže řádně fungovat, právě proto že je v ní přervána přirozená spojnice mezi pracovním výkonem a vlastním zájmem jak pracovníka, tak i majitele produkčních prostředků?

A opravdu nenesl žádnou vinu na další deformaci socialismu třeba takový Lenin – ten samý Lenin, který kritikům své bolševické cesty z demokratického tábora pohrozil, že je nechá všechny postavit ke zdi?!… Že by mezi tyto „nevinné“ měl patřit i Trockij – který sice kritizoval Stalinův systém partajně-byrokratické samovlády, ale sám se osobně podílel na krvavé likvidaci povstání kronštadtských námořníků – prakticky toho jediného hnutí v rámci celé bolševické revoluce, které mělo skutečně demokratický charakter?… Kde je zde vůbec ještě možno nalézt někoho bez viny na tom, že socialistická revoluce skončila nakonec nejenom historickým krachem, ale navíc za cenu obrovských obětí, obrovského utrpení?…

Pokročme teď ale dále. Jestliže se systém reálného socialismu ukázal být útvarem hybridním na poli ryzí ekonomiky, kde se spolu svářely komunistická doktrína a přirozené potřeby ekonomických subjektů, pak ta samá protikladnost existovala prakticky i ve všech dalších oblastech společenského života; v prvé řadě v oblasti politiky a v oblasti idejí.

Jestliže nebyla v praxi udržitelná komunistická doktrína o naprosté jednotě všech lidí v oblasti ekonomické produkce, pak je naprosto jasné, že nemohlo dojít k žádné jednotě ani na poli idejí, přesvědčení, a tedy i politiky. Zase zde nevyhnutelně došlo ke střetu ideologie a reality: doktrína hlásala naprostou názorovou jednotu všeho lidu, zatímco tento lid byl naprosto přirozeně diferencován na zastánce kolektivistického způsobu života na straně jedné, a na zastánce individualistického usilování o vlastní osobní zájmy na straně druhé. V oblasti politiky to pak znamená, že komunistická doktrína a komunistická strana měly od počátku svého zásadního odpůrce – nikoli pouze v rezervoáru „poražené buržoazie“, nýbrž u všech vyznavačů individualistického životního stylu. A tento rozpor nemohla socialistická moc potlačovat jinak, nežli politickým diktátem a permanentním násilím, nebo přinejmenším neustálou hrozbou násilím. Z toho co bylo řečeno sice vyplývá, že komunistická idea měla u části obyvatelstva zásadní podporu (u té části která preferuje zabezpečený, kolektivistický způsob existence) – ale tu druhou, opačně orientovanou část populace si nikdy nemohla natrvalo získat.

V této souvislosti je zapotřebí opět uvést jedno tvrzení P. Kužvarta. On se odvolává na výsledky výzkumu veřejného mínění z listopadu roku 1989, podle kterého si drtivá většina obyvatelstva nepřála odstranění socialismu. Kužvart z tohoto faktu dovozuje, že kapitalismus byl v Československu restaurován uměle, shora, proti vůli lidu, jenom v důsledku masivního působení pravicové propagandy ze strany nového režimu.

Jenže: už Jan Rychlík ve své publikaci o socialismu v Československu naprosto oprávněně konstatuje, že tady je velká otázka, co si kdo tehdy pod pojmem „socialismus“ vlastně představoval. Samozřejmě, že lidé uvyklí relativním sociálním jistotám z dob socialismu se jich nechtěli vzdávat: plná zaměstnanost, levné (i když mnohdy nedostupné) bydlení, a tak dále.

Ale: to samé obyvatelstvo toužilo po dosažení toho životního standardu, jaký vidělo všude kolem sebe ve státech rozvinutého kapitalismu. A tady prostě nebylo možno mít obojí; bylo nutno se rozhodnout, buďto socialismus anebo kapitalismus. Buďto socialistické jistoty anebo konzumní blahobyt. Třetí volby nebylo. Pokud by se tehdy obyvatelstvo mohlo svobodně rozhodovat, nejspíše by zvolilo něco takového jako je skandinávský model; ovšem ten svého času natolik populární „švédský socialismus“ ve skutečnosti sám není ničím jiným nežli ryzím kapitalismem, jenom s poněkud vyšší mírou přerozdělování a vyšším společenským konsensem ohledně ideálu vzájemné solidarity. Ale jinak – zopakujme znovu – jedná se o čistý kapitalismus, o nic jiného.

Zase tedy platí: jestliže celá éra existence reálného socialismu byla profilována fatálním konfliktem mezi kolektivistickou doktrínou na straně jedné a mezi přirozeným osobním individualismem na straně druhé, pak v okamžiku zhroucení socialistického systému prostě přirozená realita zvítězila nad doktrínou; to je všechno. Že to všechno probíhalo za doprovodu masivní propagandy vítězné pravice, to je nesporný fakt; ale to všechno byly pouhé kulisy, a nikoli vlastní příčina zániku socialismu.

(Pokračování)

Co byl reálný socialismus? II.

Josef Poláček

(V tomto oddíle bude pokračováno v reprodukci názorů Petra Kužvarta na historický útvar reálného socialismu.)

3. Reálný socialismus jako nadvláda partajní byrokracie

Petr Kužvart ve své dlouhé sérii článků znovu a znovu obdařuje vládnoucí kliku v reálném socialismu všemožnými atributy a charakteristikami: věrchuška, vláda partajní byrokracie, a mnohé další. To všechno samozřejmě víceméně přesně vystihuje stav, kdy se tato vládnoucí klika už dávno odtrhla od pracujícího lidu (za jehož „předvoj“ se neustále vydávala), a nakonec už hájila jenom přežilá dogmata a především svou vlastní moc. Jenže: to všechno jsou nakonec jenom invektivy, které – jakkoli oprávněné – nám nevypovídají naprosto nic o podstatě věci.

Úvodem jsme si poněkud ozřejmili styl práce a uvažování P. Kužvarta – tedy především jeho fixování se na precizní popisy stavu věcí, které ale nevedou k odhalení vnitřní podstaty. Teď k tomu musíme přidat ještě zmínku o dalším charakteristickém rysu jeho pohledu na sociální skutečnost. A jedná se o aspekt skutečně zcela zásadní.

Petr Kužvart původně vycházel z marxismu; ale jak sám přiznal, mezitím mnohé z Marxových metod opustil. Tady je jenom možno konstatovat: zcela ke škodě věci. Kužvart totiž zcela očividně z marxismu opustil a odhodil právě to, co je na něm to nejcennější a nedůležitější: totiž schopnost rozpoznat a analyzovat skryté, strukturální, objektivní faktory společenského dění. To jedinečné – a stále přínosné – na Marxovi bylo, že (plně v hegelovské tradici) za zdánlivě nepodmíněným, volním jednání aktérů společenského dění odhaloval hlubší, objektivní, materiální příčiny. Naprosto ne neprávem Marx o sobě prohlašoval, že je to právě on, kdo staví věci „z hlavy na nohy“. Že tedy tam, kde se běžný pozorovatel domnívá, že světem hýbají myšlenky, názory, představy jednotlivých aktérů, tam ve skutečnosti tito jenom nevědomě provádějí intence skrytých, materiálních procesů. Petr Kužvart ale naopak společenské dění přinejmenším zčásti zase subjektivizuje; jinak řečeno, zase všechno obrací zpátky z nohou na hlavu.

Právě proto se znovu a znovu tolik naváží do představitelů reálsocialistického systému: protože nedokáže detekovat objektivní příčiny jeho degenerace, a proto všechno musí vykládat subjektivisticky, jako víceméně zlou vůli těch či oněch aktérů. Už úvodem bylo řečeno, že on vlastně vůbec nestaví otázku, proč a jak vůbec mohlo dojít k tomu, že se porevoluční socialismus tak zásadním způsobem zpronevěřil původnímu projektu socialismu; a proto mu nezbývá nic jiného, nežli všechnu odpovědnost za tento deformovaný vývoj dávat za vinu jenom subjektivním faktorům, tedy oné komunistické „věrchušce“. Stejně jako v případě jeho snahy určit systém reálného socialismu prostřednictvím třídního panství – může to sice být správné, ale nic nám to neříká o vlastní podstatě daného fenoménu.

Navíc je Kužvartův pohled na svět vyhraněně černobílý; on musí mít vždycky svého nepřítele, proti kterému je možno vést „svatou válku“. Nic mu není vzdálenějšího nežli aristotelská maxima hledání „správného středu věcí“, uprostřed mezi extrémy. Veškeré společenské dění se mu pak zužuje prakticky jenom na třídní boj; a tento svůj třídní boj je s neotřesitelnou umanutostí odhodlán vést i tehdy, když už v každém případě klasický Marxův proletariát už dávno zmizel ze světové scény.

4. Proč ztroskotal reálný socialismus?

K oné první řadě tří bodů, kterými se Petr Kužvart pokouší vysvětlit fenomén reálného socialismu, je nutno připojit ještě bod čtvrtý, kdy se zabývá příčinami jeho zániku. Tento oddíl je proto důležitý, protože tady – a vlastně až tady – do celé věci vnáší to, co je nejvlastnější podstatou marxistické metody, totiž faktor materiální produkce. V tomto ohledu P. Kužvart zmiňuje tři faktory:

– socialismus prohrál v soutěži (ekonomické) s kapitalismem

– socialistická ekonomika selhala, protože prý byla příliš centralizovaná

– historickou úlohou (reálného) socialismu byla prvotní akumulace kapitálu.

První bod – porážka socialismu v ekonomické soutěži s kapitalismem – je naprosto správný a zjevně klíčový; škoda že mu P. Kužvart věnuje jenom velmi krátkou zmínku. Ovšem hned je nutno připojit: nejde o to, že socialismus prohrál v soutěži s kapitalismem; nýbrž socialismus to ve sféře materiální produkce prohrál sám se sebou. Krátce řečeno: i kdyby svého času socialismus zvítězil na celé planetě, a kdyby se tedy žádná soutěž s kapitalistickým protivníkem nekonala – i tak by se socialismus musel dříve či později stejně zhroutit. Neboť socialismus nejen že nedokázal produkovat tolik jako kapitalismus; ale socialistická produkce byla chronicky mizerná, nekvalitní, nedostatková, nedokázala uspokojovat mnohdy ani základní potřeby obyvatelstva. I ten kdo by nikdy nic neslyšel o kapitalismu by nemohl přehlédnout, že musí znovu a znovu vystávat třeba hodinové fronty na nedostatkové zboží, že v produkci vládne trvalý šlendrián, že národní ekonomika není často schopna zabezpečit ani dostatek elektrického proudu na svícení, a tak dále a tak dále. Není naprosto žádných pochyb: žádný socialismus s takto dezolátní ekonomikou nemohl přetrvat.

Jestliže ovšem Petr Kužvart měl v prvém bodu alespoň částečnou pravdu, pak ohledně jeho výkladu, že socialistická ekonomika selhala proto, že prý byla „příliš centralizovaná“, je možno pouze nevěřícně potřásat hlavou, že je takovýto výklad možno vyslovit vážně. Vždyť například svého času Chruščov celou svou snahu o ekonomickou reformu postavil právě na decentralizaci! A vůbec nebyl schopen pochopit, když se mu – při jeho návštěvě Prahy – otec československé ekonomické reformy Ota Šik snažil vysvětlit, že veškerou decentralizací se základní problém jenom přesune z centra o úroveň níž. Co pak může pozitivního přinést nějaká „decentralizace“, když veškerá socialistická ekonomika trpí tou zcela fundamentální a fatální vadou, že veškeří její aktéři – a to od národních podniků až po samotné dělníky – nemají žádnou skutečnou motivaci na tom, vykonávat smysluplnou a efektivní produkci? Tohle a právě tohle bylo nejvlastnější příčinou ekonomického, a tedy i celkového ztroskotání socialismu; ale právě tímto zcela klíčovým faktorem se Petr Kužvart nezabývá vůbec! Zde by se tedy muselo hovořit o tom, že základní vadou socialistického hospodářství byla plánovaná, tedy netržní ekonomika – ale to je principiálně jiný pojem, nežli otázka centralizace či decentralizace.

A co se třetího bodu týče, že prý historickým účelem reálného socialismu byla „prvotní akumulace kapitálu“ – tady je opět možno jenom pokrčit rameny. Za prvé: jmenovitě vyspělá československá a (východo)německá ekonomika skutečně neměly zapotřebí této prvotní akumulace; a za druhé i kdybychom vzali jenom samotné Rusko, tak ani tam nebylo k této akumulaci kapitálu provádět socialistickou revoluci, na to by naprosto stačil kapitalismus (respektive volný trh) sám. Který ostatně v předrevolučním Rusku byl přítomen ve větší míře nežli se všeobecně soudí, v evropské části Ruska, především ve velkých městech existoval už nemálo rozvinutý průmysl. A navíc: v Rusku byl potenciálního kapitálu naprostý dostatek, venkovská vrstva pozemkových vlastníků držela ve svých rukou obrovské majetky, obrovské finanční prostředky, stačilo by je pouze transformovat v průmyslový kapitál.

Závěrem je nutno ještě zmínit, že Petr Kužvart tedy sice na jedné straně uznává, že (reálný) socialismus historicky neuspěl; ale na straně druhé jak řečeno stále ještě neúhybně vede svůj třídní boj; jako by žil v přesvědčení, že na ulicích stále ještě celé masy zbídačelého proletariátu jenom čekají na první znamení, aby mohly provést novou socialistickou revoluci, pro tentokrát „tu pravou“. Tuto svou víru v budoucnost socialismu opírá o několik příkladů s kolektivistickým hospodářstvím na samosprávném principu, například v mexickém Chiapasu, anebo v regionu s kurdskou samosprávou na syrsko-tureckém pomezí. Ponechme teď stranou okolnost, že těchto několik početně nepatrných případů skutečně ještě žádné „socialistické jaro“ neudělá; rozhodující vada v úsudku je v tom, že Kužvart jako doklady možnosti uskutečnit socialismus jmenuje výhradně regiony s víceméně agrární či řemeslnou malovýrobou; ale nemůže uvést jediný příklad, kde by takto kolektivistické hospodaření efektivně působilo ve velkém měřítku za podmínek moderní masové průmyslové a vysoce technologické produkce.

———————————————————————————

Tím je tedy možno uzavřít tuto část našich úvah o reálném socialismu, které se zakládají na sérii článků Petra Kužvarta na toto téma. Zopakujme ještě jednou: celá řada jeho charakteristik tohoto společenského útvaru je naprosto přesná a výstižná; ale jeho pozorování a úsudky nakonec zůstávají stát jenom u jevové stránky, a poskytují nám jenom velice málo poznatků ohledně vlastní podstaty tohoto fenoménu. Jestliže se tedy chceme dobrat poněkud blíže této podstatě, musíme sami provést své vlastní analýzy dané věci.

(Pokračování)