Eva Hájková
Před několika dny doporučoval jeden známý na Facebooku knížku o Patagonii. Svůj vstup uvedl slovy: Také máte někdy chuť zmizet odtud někam hodně daleko? Ta otázka se do mne vsákla jako voda do houby a někde hluboko se ozvala jakási dávno zapadlá neklidná touha, která zřejmě s onou větou velmi souzněla. Zmizet odtud! Zbavit se problémů spojených s každodenností existence zde, v této přetechnizované a on-line úředně řízené civilizaci. V mysli se, kdoví proč, vynořila táboráková píseň z dětství: „Dávám sbohem těm břehům proklatým…“
Chvíli jsem si představovala Poutníky, kteří kdysi opustili evropskou civilizaci a odpluli do Nového světa. A chvíli jsem si představovala sebe, jak stojím na nejvzdálenějším výběžku drsné země, obklopeném vlnami dvou oceánů a dívám se směrem k zaledněné Antarktidě.
Samozřejmě, že vůbec nepřichází v úvahu, abych opravdu odtud odešla, navíc někam mimo civilizaci – na to už jsem stará a vůbec se mi nechce začínat nové věci, ale stejně jsem si nějakou dobu pohrávala s tou představou zmizení, vypaření se. A také s myšlenkou, co nebo kdo mě tady vlastně drží. Co mě poutá k tomuto místu? V prvé řadě můj manžel a moje rodina. Ti by mě určitě postrádali. Pro ty bez jakékoli pochybnosti stojí za to zůstat tady. Ledaže by odešli se mnou.
A dál? Postrádal by mě tu ještě někdo další? Nebo položím tu otázku raději jinak, obráceně: Existují kromě mých nejbližších ještě jiní lidé, kvůli kterým bych si přála zůstat zde? Postupně se mi vynořilo pár tváří, které snad někdy ráda vidím. Uvědomila jsem si, jak je to žalostně málo, a tak jsem samu sebe zahrnula výčitkami, že lidi moc ráda nemám. Možná je to tím, že v duchu pořád někam utíkám a jsem mezi nimi málo přítomná. Začalo mi být líto, že jsem taková. Přála bych si být jiná. Dá se říct, že moje myšlenky přešly v jakousi spontánní modlitbu. Bylo mi totiž skoro do pláče. Potom jsem se ale zklidnila a cítila jsem se zase dobře. Vzpomněla si, jak jsem ráno byla na procházce v lese a jak tam bylo krásně.
Už zdálky jsem slyšela datla, jak buší do stromu, jako když o sebe rychle ťukají dřevěné paličky. Les byl celý prosluněný, protože stromy jsou dosud holé. Kmeny vrhaly lehounké stíny a také můj stín kráčel se mnou. Měkce jsem našlapovala po uschlém dubovém listí, které leželo všude kolem. V lese převládaly odstíny hnědé a šedé, ještě nic nekvetlo, občas jsem jen zahlédla pár mladých zelených lístků na keřích. Ztrouchnivělý pařez obrůstal zeleným mechem. Nebude to ale trvat dlouho a objeví se první bílé sasanky a žluté orseje, jako každý rok. Už jsou v té půdě připraveny a jenom čekají, až přijde jejich čas.
Byl to hezký, prosluněný zážitek. Zítra tam můžu jít zase. Nic mě to nestojí. Nechci už nikam zmizet. Přece jenom je dobré zůstat tady. Třeba i kvůli tomu lesu, který každý rok vidím obrůstat listím i opadávat.
Ačkoliv jsem svým založením pecivál, pro kterého jakékoli cestování (dokud jsem ho ještě občas mohl postoupit) znamenalo v prvé řadě stres a vytržení z klidného řádu vlastního života, při pohledu na onen barevný obrázek z dálné Patagonie se mě přece jenom na okamžik zmocnila jakási atavistická touha po exotických dálavách.
Ovšem – co se otázky položené v nové úvaze paní Hájkové týče, vzpomněl jsem si na jeden film, který jsem někdy na počátku osmdesátých let minulého století viděl v německé televizi. Byla to doba po zákazu „Solidarnośči“ v Polsku, na Západ tehdy odešly statisíce Poláků. Kteří si od života na Západě slibovali naplnění svých snů o šťastném a svobodném životě. Syrová realita západní lhostejně-komerční společnosti se mnohdy ovšem velmi lišila od těchto snových iluzí.
V tomto filmu byly ukazovány životy několika mladých Poláků, kteří prošli tímto procesem deziluze; ovšem někteří z nich si jako náhražku začali malovat, jak krásné by to bylo, kdyby se z nudného Německa dostali do Ameriky, do této „země neomezených možností“. A pak zde někdo pronesl jednu klíčovou větu: „Všude je lépe, než kde jsme my!“
Tato věta byla tehdy snad mezi (emigrovavšími) Poláky dosti frekventovaná, vyjadřovala jejich obecnou deziluzi z jejich životů vůbec. Ale je v ní obsažená pravda univerzálního dosahu: není tomu tak, že my sami máme tendenci snít neustále o tom, že „někde jinde“ musí být přece mnohem lépe, nežli v té nudné zemi (městě, místě), kde my právě ubíjíme svůj vlastní život neustále stejným životním stereotypem? Nežilo by se nám mnohem lépe, mnohem dobrodružněji v nějakých lákavých exotických dálavách?…
Jenže: ono se i v těch „exotických dálavách“ většinou žije stejně tak obvyklým, stále dokola se opakujícím způsobem života jako kdekoli jinde. A tamější obyvatelé asi často sní o tom dostat se někam do bohaté Evropy.
Zdá se tedy, že tyto pochyby o naplněnosti vlastního žití si neseme především sami v sobě; a samotná změna místa jenom málokdy přinese skutečnou změnu. A tak nám zbývá pouze věčný sen: všude je lépe než kde jsme právě my…
……..ano jde o humorné vyjádření křesťanské pokory, tedy nejen křesťanské, neb pokoru coby podřízení se vědomé nezbytnosti přijmout dané okolnosti, znají jak pobožní, tak i bezbožní.
„Člověk musí věřit v boha a jestliže viru nemá, tak nesmí namísto víry dosadit žádnou líbivost, ale musí hledat, hledat, osaměle hledat, sám se sebou a svým svědomím. Neb k důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné viry v jiny svět, než je ten ve kterém se nacházíme“.
Jde o citát Čechova……bych dodal s nehumorným zato melancholickým úsměvem nad marným úsilím a troskotajícími sny, ve kterých je člověk zajat.
„Víra v jiný svět…“ – Zajímavé „querverbindung“ k Čechovovi, pane Petrasku. Zdá se ovšem, že zde máme dva poněkud odlišné způsoby (a motivace) upínání se k „jinému světu“ respektive k „jiným světům“.
Jeden způsob (či motiv) tkví především v útěku před sebou samým; před pociťovanou prázdnotou, nebo přinejmenším neuspokojeností vlastního nitra při pohledu na vlastní aktuální (profánní, konvenční) způsob existence. Kdy se čirá změna místa (do exotických destinací) může jevit zdrojem nové životní naděje.
Onen druhý způsob – bezprostředně se zdá být motivovaný velmi podobně, totiž pocitem nespokojenosti, nenaplněnosti v tomto světě. Nicméně – zde je záběr této nespokojenosti či frustrace mnohem širší a její dosah hlubší, tato „víra v jiný svět“ má rozměr existenciálně-metafyzický (respektive existenciálně-teologický), dotyčný „nespokojenec“ zde překračuje principiálně omezený horizont bezprostředně přítomného, profánního světa vůbec, a hledá kontury světa jiného, ryzího, nekontaminovaného špatnostmi a nedokonalostmi světa vezdejšího.
Zde se pak ovšem nevyhnutelně staví otázka: je tato víra po „lepším světě“ stejně tak naivním sněním, jako v prvně jmenovaném případě? Je pouze výrazem čistě osobní niterné neuspokojenosti, neschopnosti sžít se s oním obyčejným všedním lidským životem a světem? Tady je jednoznačná odpověď ovšem krajně obtížná.
Svého času (či vlastně spíše opakovaně) jsem měl v daném ohledu (tedy když jsem kritizoval ideovou omezenost politického a společenského uspořádání liberální respektive buržoazní demokracie) zásadní střety především s panem Profantem. On je pevně přesvědčen že tento svět liberální demokracie je sám tím „nejlepším ze všech možných“ světů; a že je nejen marným sněním, nýbrž dokonce počinem nezodpovědně destruktivním tento svět liberální demokracie zásadně zpochybňovat, a na jeho místo dosazovat nějaký – hypotetický a nejistý – svět autentické humanity.
Ovšem – určitá vada v argumentaci zde tkví v tom, že i tato obecná demokracie byla svého času (to jest: po celou dobu středověku) pouhým snem, iluzí. A v oné zlomové periodě, kdy se její idea začala pomalu a bolestně prosazovat do společenského vědomí, se také našlo velmi mnoho takových, kteří ji zatracovali jako „nezodpovědné revoluční poblouznění“. Zkrátka, konzervativních zastánců „ancien régime“ se vždycky najde dost.
Zdá se tedy, že je možno s určitou nemalou mírou oprávnění tvrdit, že i snění o „lepším světě“ má svou pozitivní úlohu v lidských dějinách; neboť i když onen vysněný ryzí, krásný, čistý svět naprosté dokonalosti zde na zemi, v profánním lidském světě nebude v této své čisté podobě nikdy uskutečněn, přesto je to znovu a znovu právě víra v něj, která je inspirací pro – sice dílčí, nicméně i tak převratné a progresivní – změny ve způsobu existence a organizace lidské společnosti.
Je tedy možno soudit, že i v tomto případě by nakonec nejvíce doporučeníhodná byla „zlatá střední cesta“, respektive antická cnost „sófrosyné“, uměřenosti: nechat se vést a inspirovat vizemi o „lepším světě“, pravdivějším a humánnějším nežli je ten právě přítomný; ale na straně druhé nepropadnout planému snění, neztratit kontakt s realitou jsoucího světa.
Nohama patrně musí být na zemi – čili ve jsoucím světě, kdežto hlavou (nebo raději srdcem) už v tom budoucím.
Já bych neřekl „v tom budoucím“ – neboť to by opět sugerovalo že na náš někde čeká onen dokonale krásný, dokonale harmonický svět, na jehož příchod si jenom musíme ještě trochu počkat. Spíše by snad bylo lépe říci „paralelní svět“ – svět námi vysněné dokonalosti, kterážto vize nás bude stále doprovázet a inspirovat, ale o které si musíme být stále vědomi že v reálném světě ji vždy budeme moci uskutečnit pouze v relativní, nikoli v absolutní podobě.
„Paralelní svět“ – svět námi vysněné dokonalosti je náš svět soukromý (neboť podle Bubera a dalších je ve snu každý sám, kdežto v bdělém stavu je v kontaktu s druhými lidmi, tedy ve světě společném).
Pravděpodobnost, že by lidé snili společný sen (byli spolu ve snu) je asi mizivá.
Nechci rušit diskusi ve fóru, a tak tento zajímavý odkaz dávám sem.
„Co vás napadne, když řeknu – Bůh?“
Halík: „Univerzálně kontext všeho, co se děje.“
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-na-antarktide-jsem-byl-za-pokusneho-kralika-rika-tomas-halik-245166#dop_ab_variant=1272930&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Tak tohle je opravdu zajímavé, paní Hájková: zrovna dneska mi projela hlavou myšlenka, jakými specifiky se vyznačuje pohled na svět prostřednictvím Boha. A vyšlo mi toto:
– Za prvé se prostřednictvím obrazu Boha svět vnímá v celé jeho komplexitě, souvislosti; na rozdíl od obecného vnímání (včetně empirických věd), které obvykle vidí jenom a pouze jednotliviny, bez komplexní souvislosti a souvztažnosti.
– Za druhé vnímání světa prostřednictvím Boha vždy směřuje někam vzhůru, k vyšším sférám, k vyšším hodnotám; na rozdíl od obvyklého chápání, které se spojuje s realitou jaká zde existuje zcela bezprostředně, bez ambicí pozvednout ji někam výše.
Ta moje první myšlenka tedy vyjadřuje to samé, co zde prohlásil Halík.
Ještě se vrátím k tomuto tématu. Ano, je to význačnou vlastností (křesťanské) víry, že je v současné době prakticky jedinou existující relevantní ideou, která ještě udržuje určité povědomí o souvislosti světa. Ovšem k tomu je nutno podotknout i tolik, že víra v (křesťanského) Boha tuto komplexitu na straně druhé zužuje právě jenom do – všemu ostatnímu nadřazenému – božího subjektu.
Tato komplexita světa tu tedy není činná sama sebou, nevystupuje tu jako součinnost všech jeho součástí, nýbrž je dána pouze onou „oklikou“ přes osobu Boha. Velmi podobnou myšlenku vyjádřil už svého času Marx, když napsal že v daném pojetí člověk nepřichází do bezprostředního kontaktu, vztahu s druhým člověkem, nýbrž právě oklikou, přes nějakého zprostředkovatele.
„…v daném pojetí člověk nepřichází do bezprostředního kontaktu, vztahu s druhým člověkem, nýbrž právě oklikou, přes nějakého zprostředkovatele.“
A co takhle zákon? (ať už jím myslíme právní předpisy či morální pravidla)
Ten snad není zprostředkovatelem vztahu člověka s člověkem?
Byli bychom vůbec schopni žít bez zákona či bez morálky?
Paní Hájková, však také Marx žádal odstranění, zrušení jak státu, tak i zákona; neboť obojí bylo z jeho pohledu pro komunistickou společnost zbytečné, neboť podle jeho názoru lidé osvobození od deformací kapitalismu budou žít ve vzájemné pospolitosti, a případné excesy jednotlivců budou vzápětí zpacifikovány – mravně nezkaženou – většinou.
Ano, tyto představy Marxe byly v konfrontaci s realitou našeho světa samozřejmě naivní; nicméně přes to všechno mu nelze upřít dílčí správnost jeho pohledu právě v tom ohledu, že dobře uspořádané společnosti by se lidé měli chovat mravně ze své vlastní přirozenosti, respektive ze svého vlastního vnitřního přesvědčení, a nikoli jenom v důsledku tlaku zákona.
Ostatně i sám Aristoteles napsal: „Toto jsem získal prostřednictvím filozofie – dobrovolně a z vlastního popudu konat to, co jiní činí pouze z donucení a ze strachu před zákonem.“
Jistě, tento ideální stav všeobecného, dobrovolného dodržování mravních forem zřejmě nikdy nebude reálně dosažen; nicméně vždy je zapotřebí mít tento ideál před očima, aby lidé alespoň věděli, kdy jednají mravně správně a kdy nikoli.
Víceméně to samé pak platí i o Marxově výroku ohledně Boha jakožto „zprostředkovatele“ mezi lidmi: ano, nějaký úplně bezprostřední vztah mezi lidmi (jako ještě za prvobytně pospolné společnosti, která pro Marxe tvořila výchozí základnu jeho úvah o správném uspořádání lidské pospolitosti) – tak takto bezprostřední vztah mezi lidmi v moderní masové společnosti také sotva kdy bude možný. Nicméně i zde je zapotřebí tento ideál mít stále před očima – kdyby pro nic jiného tak pro to, aby zde bylo přítomno něco na jehož základě je možno fundamentální kritice podrobit anonymitu a odosobnění individualistické buržoazně-kapitalistické společnosti.
Za prvobytně pospolné společnosti byly mezi lidmi pravděpodobně jakési přírodní vztahy, jako dejme tomu ve společenství zvířat. Můžeme říct, že zvířata mají také něco na způsob (přírodní či přirozené) morálky, jakési vnitřní nastavení, jak se chovat k jiným členům stáda, smečky či tlupy. Bez toho by nebyl možný jejich společný život.
Lidská morálka – to je už spíše duchovní záležitost. I apoštol Pavel tvrdí, že „zákon je duchovní“ – v Římanům 7: „Víme zajisté, že Zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, prodaný hříchu…“
On poukazuje na nesoulad zákona (který je jinak dobrý a potřebný) s lidskou přirozeností. Což se řeší tím, že se člověk stane novým stvořením „v Kristu“. On vlastně nahradí zákon („před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“ – 1K 9,21). Nahradí ho, protože on je vlastně ten Logos, který drží všechny zákony a zákonitosti pohromadě.
Na tomto základě by ovšem bylo možno rozvíjet docela zajímavé úvahy o vztahu onoho „přírodního zákona“ a „zákona v Kristu“. Jisté je že i zvířata mají nejen určitý soubor norem vzájemného jednání, nýbrž mají už i alespoň základní cit pro spravedlnost. Přinejmenším u opic to bylo prokázáno.
Jinak bych v této souvislosti opět jednou poukázal na Platónovu „Hostinu“, kde Sokrates formuluje jedinečnou kontinuální linii od přírodních instinktů (páření se) až k těm nejvyšším duchovním sférám, nejduchovnějším podobám lásky (lásky k dobru, ke kráse).
Přesněji řečeno nejedná se (pouze) o kontinuální linii, nýbrž zároveň o celý řetězec transcendencí, kdy každý vyšší dosažený stupeň duchovnosti rezultuje z transcendence stupně předcházejícího, přírodnějšího. Jinak řečeno: příroda sama se svou vlastní dialektikou (prostřednictvím lidské duše, lidského ducha) může propracovat až k Logu.
To už jsem někde slyšela, že i zvířata mají základní cit pro spravedlnost. (Snad od Koukolíka.) Ale nevím, jestli by zvířata chtěla pro spravedlnost třeba i zemřít.
No – zemřít pro spravedlnost, k něčemu takovému je ochotno i naprosté minimum lidských jedinců. Jde o to, že boj o spravedlnost je v naprosté většině případů bojem o vlastní zájmy; takže je dost obtížné odlišit, kdo skutečně bojuje o čistý princip, a kdo se bere o vlastní (třeba třídní) zájmy.
Já jsem to nenapsala proto, že bych chtěla boj za spravedlnost nějak zvlášť vyzvedávat, ať už se jedná o boj za vlastní zájmy nebo za spravedlnost pro všechny. (Mimochodem, pro kterou z těch dvou spravedlností mají smysl zvířata?)
Křesťanství nespočívá na spravedlnosti, ale na milosti.
Spravedlnost jako boj za vlastní zájmy, nebo spravedlnost pro všechny: no právě to je na tom to zajímavé, že prvotní boj za vlastní zájmy na určitém stupni vývoje transcenduje v cit pro spravedlnost pro všechny.
Explicitně tento proces transformace či transcendence líčí Hegel ve své „Filosofii práva“; je to skutečně nemálo zajímavá pasáž, protože právě zde se ukazuje principiální rozdíl mezi společensko-politickými koncepty Hegela a Marxe.
Hegel zde napřed líčí poměry v buržoazní společnosti – tedy té společnosti, o které už i Hegel věděl, že je to sféra prosáklá, ovládaná čistě osobním zájmem, osobním egoismem. Hegel tuto společnost nazýval „občanskou společností v materiálním smyslu“. Je to tedy společnost soukromníků, soukromých vlastníků, z nichž každý se pachtí výhradně za svým privátním, egoistickým prospěchem.
Nicméně – podle Hegela zde prostřednictvím dialektiky tohoto egoistického pachtění dochází nakonec ke zvratu, kdy tito soukromníci-egoisté si uvědomí, že i pro ně je výhodnější, když na touto džunglí střetů privátních zájmů zavládne nějaký nadindividuální, obecný princip – když tedy nastoupí vláda zákona. S touto vládou zákona podle Hegela zároveň do světa vstoupí princip „rozumu“, realizovaného Logu.
Čímž je podle Hegela zároveň v zásadě dovršen celý vývoj lidských dějin, světového ducha. Marx tento Hegelův koncept ale paušálně zamítl a zavrhl – neboť Hegel zůstal stát jenom na úrovni formálně-právní spravedlnosti respektive rovnosti, ale nijak se nezabýval materiální (sociální) rovností respektive spravedlností. Proto Marx důsledně požadoval univerzalismus nikoli formálně-právní, nýbrž reálný, který může vzniknout pouze společnou činností všech členů dané společnosti.
K tomu je ovšem nutno podotknout ještě tolik, že Hegel působil ještě v době, kdy se skutečně jednalo o to zlomit vůbec moc stavovských privilegií, prosadit rovnost všech lidí bez rozdílu před zákonem. Zatímco Marx žil a působil fakticky už v době jiné, v éře třídních bojů, kdy se zcela zjevně ukazovalo že formální rovnost před zákonem nijak neposkytuje dostatečné záruky ani pro reálnou rovnost (a spravedlnost) sociální, ale ani vůbec „rozumnost“ společnosti, která je fakticky dále ovládána tupým pachtěním se za ziskem buržoazní sféry.
Nicméně, v našem případě – ohledně otázky vztahu vlastního zájmu a citu pro obecnou spravedlnost – je nutno uznat že tento Hegelův model je skutečně velmi ostrovtipný, že skutečně stav věcí může být takový, že z dialektiky zájmů původně čistě osobních se může přirozenou cestou vytvořit cit pro spravedlnost obecnou.