Eva Hájková
1 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,
2 a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.
3 I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
4 Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!
5 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.
6 Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“
7 Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.
8 Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.
9 Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“
10 Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.
11 Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘
12 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.
13 I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.
14 Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“
(Ezechiel 37)
Proroctví z třicáté sedmé kapitoly knihy proroka Ezechiela patří k těm biblickým textům, které mě kdysi oslovily nejvíce. Poprvé jsem se s ním setkala na začátku své cesty hledání Boha a hledání víry. Mám pocit, že úplně poprvé to snad ani nebylo při četbě Bible, ale při četbě Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. V Komenského textech se to biblickými odkazy a metaforami jen hemží. Dalo by se říct, že Komenský žil svůj život skrze Bibli, že se jí nechal úplně prostupovat, o čemž svědčí také jazyk, kterým se vyjadřoval. Izraelští proroci mu byli zvlášť blízcí a v jeho knihách i v jeho životě jako by ožívali.
Ezechiel patří vedle Izajáše a Jeremjáše ke třem největším starozákonním prorokům. Autor biblického komentáře ke Starému zákonu nazval Ezechiela básnickým prorokem – pro množství fantastických vizí či alegorických obrazů, jimiž se snažil vyjádřit vztah mezi Hospodinem a jeho lidem. Vedle toho ho nazval i prorokem útěšným, protože on nejen poukazoval na Hospodinův soud jako následek hříchu Božího lidu, ale snažil se také vlévat naději do srdcí všech, kteří trpěli v babylónském zajetí. Obracel se i k těm, kteří zůstali doma, ve zničené vlasti, která byla připojena k babylónské říši jako okrajová provincie, takž v zajetí se ocitli vlastně všichni. Ty i ty se snažil prorok přesvědčit, že Hospodin se jistě slituje, pouze je zapotřebí se k němu navrátit. Hospodin jeho ústy slibuje svému lidu, že je vysvobodí z moci nehodných pastýřů a stane se sám jejich pečujícím pastýřem, který jim ováže rány a zlomeniny. To, co zlého se jim dělo, měli učinit součástí svého pokání.
Ezechiel pocházel patrně z izraelské šlechty, možná přímo z královské rodiny. Do babylónského zajetí byl odveden hned při prvním napadení Jeruzaléma babylónským králem Nebúkadnezarem, ještě dříve, než došlo ke zničení chrámu. Byl povolán za proroka poté, co se mu dostalo vidění Hospodinovy slávy, která právě opouštěla jeruzalémský chrám, krátce před jeho zničením Babylóňany.
Hospodinova sláva opustila chrám, ale Hospodinův duch neopustil Židy v babylónském zajetí, i když jim nezbývalo nic jiného, než se smířit se svým údělem a čekat v naději na budoucí vysvobození. Naděje, kterou je vidět, není už naděje, řekl by apoštol Pavel. Jenže je velmi těžké žít z toho, co je neviditelné.
Symbolem úplné ztráty naděje jsou v Ezechielově obraze ony suché kosti. Co beznadějnějšího si lze představit než vysušené lidské kosti, navíc povalující se kdesi v pustině, rozházené a nepohřbené. Nelze přitom nevzpomenout na Boží slova: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“
Je pryč všechna víra, všechny možnosti obnovení života! Kdo by ještě něco čekal? Podobně se asi cítili Židé v tom babylónském zajetí, s pohledem upřeným do nenávratné minulosti. A přece – prorok uposlechne zdánlivě absurdního Hospodinova příkazu, aby nad kostmi prorokoval, že jim bude navrácen život.
Možná se někomu bude zdát divné, že v prvních větách je řeč o kostech ležících na pláni, tedy vlastně o kostech neuložených do hrobu, a následně Hospodin ústy proroka mluví o hrobech: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide.“ Znamená to asi tolik, že ve skutečnosti se zde nejedná o kosti, že v hrobech se vlastně nacházejí duše Izraelských, sevřené smutkem a sužované těžkým trápením z toho, co prožívali, i ztrátou jakékoli naděje v lepší budoucnost.
Komenský musel mít hluboké porozumění pro tehdejší situaci Božího lidu, pro jejich rozjitřené city vedoucí až k nenávisti vůči věznitelům. Vždyť i on trávil život daleko od domova – i když on nebyl odvlečen násilím, on odešel dobrovolně; ale vlastně nedobrovolně, protože doma vzhledem k těžkému pronásledování zůstat nemohl.
Vrátím se ještě k citátu z jeho „Kšaftu“, jak jsem se o něm výše zmínila, k jednomu ze šesti odkazů, které Jednota zanechává svému národu, z něhož byla násilím vytržena:
„Za čtvrté zapečeťuji buď svým životem nebo smrtí svou, aby bylo nejdokonalejší spojení ostatků všech mých dítek se všemi ostatky věrných Čechů jedním dřevem v ruce Boží, když rozmetané kosti naše zase shromáždí, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není.“
Byla v tom jakási Komenského naděje, že národ přece jen bude žít, ať už Jednota bratrská bude či nebude obnovena. Duchovní bohatství nashromážděné kdysi bratřími je zde odkazováno „národu českému a moravskému“. Duch se neztrácí, ale může se předávat.
Metafora „jednoho dřeva“, v něž se mají spojit dřeva dvě, kterou Komenský použil, ta pochází rovněž z třicáté sedmé kapitoly Ezechielova proroctví. Je symbolem žádoucí jednoty a svornosti Božího lidu, jehož rozdělení na „dřevo Judovo“ a „dřevo Efrajimovo“ bylo jednou z příčin tehdejšího jejich neutěšeného postavení. Podobně asi doufal Komenský v možnost znovuspojení emigrantů s domácími Čechy a Moravany, možná dokonce ve znovuspojení církve, nešťastně rozdělené na katolíky a protestanty a štěpící se dál a dál. Když už se tak nestane v tomto životě, tedy snad v tom budoucím.
Jistě i nás napadají myšlenky na nepřeberné množství rozdělení, svárů i projevů vzájemné nenávisti, které trápí současného člověka, současného křesťana i současného Čecha. Nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu. Každý někam patří a zároveň všichni lidé, zejména ti blízcí, patří k sobě a měli by patřit Ježíši Kristu, který jediný je schopný naše rozdělení, jímž často tolik trpíme, překonat. A on jediný je také schopen poskytnout nám už nyní naději, jakou nelze najít u nikoho jiného. Naději, že v něm máme věčný život a že je možné i potřebné žít ho už tady a teď. Vždyť to, co je nemožné u lidí, je u Boha možné.
