Zářijové hvězdy


Eva Hájková



ČERVENÁ JABLKA


Červená jablka

visí mezi listím

Vítr se opírá do větví

houpá je sem a tam

Slunce se skrývá

pod oblačnou přikrývkou

a skoro nehřeje

Šedivá mračna

chvílemi pustí spršku na zem

Ještě ne podzim

a už nevlídno

Kulatá hladká jablka

chvějí se na stromě

jako mé srdce v hrudi

Ještě ne nemoc

a už slabost

Možná cítí tu podobnost

se zralými plody

co visí na tenkých stopkách

Vítr jimi cloumá

a každou chvíli hrozí pád



ZÁŘIJOVÉ HVĚZDY


Vzpomínám na léto

kdy za teplých nocí

kuňkaly pod hvězdami žáby

a všechno rostlo a stoupalo k nebi

Tma už si bere větší podíl dne

a noci začínají studit

jak voda v hluboké tůni

Když probudí mě stáří

dívám se oknem na hvězdy

tiché a zářící

Vidím oj Velkého vozu

visící nad nočními střechami

A včera brzy ráno

jsem cestou na nádraží

zahlédla Orion

to zimní souhvězdí svého dětství

Lilie


Eva Hájková




LILIE


Kolébá se ve větru

na vysoké noze

Sněhobílá jako hvězda

na obloze

Tajemná a mystická

Sluší mladým novickám

nebo svatým

Rozkvetlá je plná vůně

poprášená v něžném lůně

pylem zlatým



CHŮZE V RANNÍ ROSE


Po chladné noci

třpytí se v zahradě tráva

Milión kapek

rozzářilo slunce

jako diamanty

Občas se zablýskne

maličká duha

Bosýma nohama

nořím se do mokré trávy

až chlad projede kůží

svaly a nervy

Kráčím odhodlaně

ranní rosou

v tom pozdním létě

Špačci mě zvědavě

pozorují z větví

Jestlipak rosa

studí také je?

Recenze básnické sbírky Evy Hájkové „Proměny času“


Josef Poláček



Psát poezii, to je snad něco takového jako z luku střílet na terč za noci a za mlhy, a ještě za dujícího větru. To jest: cílí se na něco a neví se vlastně přesně na co, a autor či autorka může jenom doufat, že vystřelený šíp přese všechno zasáhne přesně onen tušený střed věcí, jejich skrytý význam, stěží uchopitelné tajemství. Když se tak přece jenom zdaří, pak se stane malý zázrak; ale nikdo, žádný básník nemá předem jistotu úspěchu. To platí i pro velké, renomované básníky; někdy je báseň přes všechnu snahu nějak „mimo“, i když napohled má všechny ingredience které jsou zapotřebí, i když tvůrce do nich vložil veškerou svou snahu.

Sbírka básní Evy Hájkové „Proměny času“ je autorčinou prvotinou; je zde k nalezení dost široká škála různých forem její tvorby. Podle mého – ovšemže subjektivního – soudu nebylo příliš šťastným řazení básní, respektive jejich výběr. Totiž: na samotném počátku sbírky – kde by tedy především měl být zaujat a získán čtenář – jsou umístěny básničky které snad autorka pociťuje jako své vlastní osobní vyznání, které jsou ale podle mého soudu až poněkud příliš lyricky laděné, nežli aby mohly mít potenciál skutečně zaujmout a strhnout někoho, kdo se k této knize dostane třeba pouze náhodou, a jenom zkusmo listuje prvními stránkami. A i samotná forma veršování se mi zde – v tomto počátku – nezdá být příliš zdařilá, některé rýmy (tíží-blíží, lidí-vidí) budí dojem až poněkud příliš snadného, mechanického rýmu.

K ryze formální stránce knihy je snad možno ještě podotknout, že není příliš šťastným ten stav, kdy některé básničky končí jaksi „za rohem“; kdy tedy jejich poslední verše následují až na další stránce – té sudé, takže čtenář napřed musí obrátit list, aby zjistil že básnička kterou už považoval za uzavřenou náhle ještě pokračuje dále. Přitom se zdá, že alespoň v některých případech byla možná grafická úprava textu jiná, přehlednější.

Počátek knihy se tedy nezdá být zcela přesvědčivým; osobně – už proto že znám i mnohé z další autorčiny tvorby – bych preferoval výběr básní jiných. Podle mého soudu básnicky přesvědčivější, výraznější básně počínají až po straně 10, básní „Hvězdné akvárium“, a především pak básní „Nač se čeká?“; která je sice svým obsahem nemálo temná („čeká se na mou smrt“), nicméně čtenáře silou své niterné výpovědi vtáhne do proudu svých veršů, svého sdělení.

Pokud tedy samotný úvod básnické sbírky zanechává poněkud rozpačitý dojem, pak poté jak její formálně-poetická, tak i obsahově sdělná stránka graduje, a mnohé básně svým nábojem hluboce oslovují duši čtenáře. Ať se jedná o básně laděné poetičtěji, ať se jedná úvahy nad chodem dějinného času či o melancholické momentky z naší přítomnosti anebo nostalgické vzpomínky na léta dětství – všude tady je možno zaznamenat „cit pro věc“, autentickou básnickou schopnost odhalovat před vnitřním zrakem duše to, co naše oči ve světě všedních předmětů tak často přehlížejí.

Co je na básnickém pohledu autorky sbírky natolik specifické? Podle mého soudu je to její schopnost – a toto jsou z mého pohledu také její nejhodnotnější básně – napohled nenápadným způsobem, jaksi „mimoděk“ otevřít pohled na netušené roviny našeho bytí.


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.


Tato kratičká básnička může sloužit jako příklad za všechny ostatní právě tohoto rysu básnické tvorby Evy Hájkové, kdy se zdánlivě jedná jenom o jakýsi lyricky laděný obrázek z našich luk, ale v jeho vyznění se skrývá jakási lehká, mírná, ale přece znatelná melancholie. Vědomí, sdělení nezadržitelnosti běhu času, pomíjivosti věcí, ale také – byť jen nevysloveně – pomíjivost i nás samých.

Vůbec, pocit melancholie jako by byl profilujícím rysem básnické tvorby autorky; či snad možná jedním ze dvou, je tu stále jakési oscilování mezi pocitem pomíjivosti všech věcí na straně jedné, ale zároveň stále obnovované naděje na straně druhé. Ať už je tato naděje formulovaná explicitně, jako upínání se k Bohu, anebo jenom subtilně, jako poukaz na nové rození, nové klíčení, které nakonec překoná samotnou smrt.

Ostatně, tato subtilnost výrazu je sama o sobě dalším profilujícím rysem této básnické sbírky, respektive její autorky. Kdo chce porozumět skrytému smyslu jejích veršů, ten nesmí hledat prvoplánově výrazné epické příběhy; naopak, musí si dát sám práci s tím ponořit se do tichých rovin a zákoutí jejích poetických sdělení.

Je velmi obtížné, snad až nemožné suchou řečí recenze adekvátně postihnout tyto skryté roviny naší přítomnosti, které jsou uchopitelné a sdělitelné právě jenom jemnou řečí poezie. Já sám v takovýchto případech neuchopitelnosti používám někdy výrazu „jinobytí“. Jinobytí – jako označení toho, že se jedná o naši vlastní skutečnost, námi žitou, námi prožívanou; ale že se zároveň jedná o skutečnost nějakým způsobem jinou, novou, která nám ukazuje a odhaluje skryté roviny, skrytá tajemství našeho vlastního bytí. A je to právě toto odhalování, zpřítomňování našeho „jinobytí“, které já považuji za nejcennější rys celé této básnické sbírky.


Večerní zvon zvoní klekání

Ale nikdo si nekleká

Mám ten zvon ráda

Něco mi totiž připomíná a já nevím co


V tomto jediném čtyřverší z básně „Večerní zvon“, a především poslední věta mnohem lépe, mnohem výstižněji nežli recenzent suchou řečí teorie vyjadřuje onu odhalující se skrytost zmíněného jinobytí: „Něco mi totiž připomíná a já nevím co.“ Vlastně jako by celá tato básnická sbírka byla takovým zvonem, který v nás budí, v nás rezonuje vzpomínky na něco v nás – ale my nikdy nejsme plně schopni odhalit toto tajemství našeho (jino)bytí.

Mimochodem: tato kniha veršů je ilustrována jednou z autorčiných dcer; a tyto ilustrace se vyznačují tou samou úsporností, zdrženlivostí, jemností výrazu, stejně tak jako jakýmsi tušeným niterným tajemstvím. Zdá se opravdu, že určité talenty se dědí v přímé linii z generace na generaci.

Tolik tedy k této básnické sbírce. Abychom se vrátili k našemu úvodnímu příměru, pak sice ne všechny zde otištěné básničky nalezly zcela neklamně svůj cíl; ale je tu celá řada takových, které se hluboko zaryjí do našich duší. Alespoň tehdy, když my sami si dáme práci s tím hledat ve tmě a mlze skryté obrysy hlubokých pravd našeho vlastního žití a bytí.

Květná neděle


Eva Hájková



KVĚTNÁ NEDĚLE


Ráno na květnou neděli

přehouplo se slunce přes okraj země

a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,

po vzoru latinské abecedy zleva doprava.

Za málo hodin

už roste jeho zář

i jeho žár.

Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?

Každá je přece jiná!

Každá je neopakovatelná,

umíš-li se dívat

křišťálem v duši.

Na chvíli vyběhnu do zahrady

prozářené sluncem,

utrhnu pažitku nebo petrželku

a vrátím se do kuchyně.

Je totiž třeba chystat nedělní oběd.

Odpoledne bude jistě procházka do přírody.

Nic neobvyklého,

ale vždycky přinese kousek krásy do duše.

A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,

pak je to očekávání.

Očekávání čeho?

Snad že se někde mihne stín

postavy na oslátku,

stín spravedlivého a zachráněného.

Kde je kamení,

aby křičelo?



ÚTERNÍ ODPOLEDNE


Nádherný teplý den

na konci března

Slunečné odpoledne

plné jasu a ptačího zpěvu

Jak pokojně jsem se cítila

při stříhání živého plotu

Jedna větvička za druhou

poškozené rzí

odpadávaly na zem

Sbírala jsem je do koše

Jen tak nalehko v tričku

jsem přešla silnici

abych vyhodila dvě sklenice

do popelnice na sklo

Pár lidí šlo kolem

a bavili se docela vesele

Díky Bohu

Slunce se pomalu

sklánělo k obzoru

až zapadlo



ÚNAVA


Přemáhá mě únava

a toužím po samotě

Po lesním tichu

naplněném hlasy ptáků,

praskáním větviček,

šustěním loňského listí,

z něhož vykvétají sasanky,

Po tichém větru, co si pohrává

větvemi s chomáči ptačích hnízd

vysoko v korunách stromů

Po mírných paprscích slunce

prosvítajících sem tam korunami

Po stínu tišícím unavené oči,

který si lehá do kapradin

a nevadí mu ani drápky ostružin

Po místě,

kde není včera

ani zítra

Jen věčná přítomnost,

co neklade otázky

A já nemusím odpovídat



STUDNA V POUŠTI


V hluboké studnici,

tam v studni hluboké

je voda čistá jako křišťál

a chladná jako led.

Osvěží tělo i mysl

i duši žíznivou –

– vyprahlý písek pouště,

který se chaoticky přesýpá

sem tam.

Vyvěrá zřídlo z prahlubin země.

Duch vane nad dunami.

A duše pláče, že se rozpadá.

Neboj se sama v této pustině

Někdy je lepší otevřená poušť

než uzavřené město.

Nenech se klamat fatou morgánou.

Vyhni se vírům písků tekutých.

do útrob země nenechej se vtáhnout.

Bůh daruje ti život,

tvé rozmetané kosti shromáždí.

Buď jak ta studnice!

On bude voda živá,

písčitou půdu svlažující.

Když budeš věřit,

a silně věřit,

vyroste před tebou košatý strom.

V zeleni větví

budou hnízdit ptáci.

A svými hlasy přivolají déšť

ze zbloudilého mraku.

Život se rozvine

jak pouštní růže.

Uprostřed pustiny vyraší zeleň.

Povstane oáza

okolo stromu života,

nad studnou bezednou

zazáří hvězdy.

Červencová přemítání


Eva Hájková



PŘEMÍTÁNÍ V ČASNÉM ČERVENCOVÉM ODPOLEDNI


Je všední den a červenec

Poledne sotva minulo

polední žár ale trvá

Na inkoustovém nebi bílí beránci

si plují klidným tempem

Nemají naspěch

vždyť vítr je jen mírný

Tráva je šťavnatě zelená

včera ji totiž svlažil déšť

Je svátek svaté Markéty

ale obilí se srp zatím nedotknul

Zlatavě žluté zástupy

pšeničných klasů

dosud zaplňují pole

Manifestují svou mnohost

v lehkém vánku

Zlatá a zelená

Bílá a modrá

Všechny barvy jsou od slunce

Všechno je jak má být

Ale proč tedy člověk

vnímá tíhu světa?

Proč neplyne s větrem a beránky

po inkoustově modrém nebi?

Proč nesplývá s obilnými zástupy

s tím pohupujícím se davem?

Proč se nerozlévá po zelené trávě

jako letní déšť?

Protože má svobodu klást si otázky

Svobodu hledat svůj úděl



ČERVENCOVÁ NEDĚLE 


Slunečná neděle

tichá a poklidná

barevný korálek na šňůře dní

Stromy jsou nehybné

Sekačky na trávu mlčí

Kdesi za horami

sbírá se na déšť

A také se tam dějí dějiny

Možná že je už brzy

spatříme tváří v tvář

Vlčí máky

Eva Hájková

VLČÍ MÁKY


Zas je tu pomíjivý čas

rozechvělých vlčích máků

v tenoučkých rudých košilkách

vlajících ve větru

lehce zmačkaných

jak surové hedvábí

Jsou pořád stejné

ale už nejsou co bývaly

Už nejsou tak rudé

Trochu vybledly

Jako když někdo

plivne do moře obilí

krvavou slinu



DÉŠŤ ZA SVÍTÁNÍ


Prší

Zem pije vodu

pro příští časy

Vydá nám úrodu

v potu naší tváře



SNĚNÍ O BUDOUCÍM VĚKU


Tání ledovců

vylidňování spálených zemí

stěhování národů

zatahují oponu

za starým světem

Za naším starým světem

co už se nikdy nevrátí

Stanem se poutníky

s hlavou v oblacích

kterým ujel

poslední vlak Mléčné dráhy

Za noci u ohně

budem se hřát

schoulení v přikrývkách

Dívat se na nebe

a počítat hvězdy

jako Abraham

Počítat hvězdy

a tiše snít

o příštím životě



ČERVNOVÁ NEDĚLE


Drobné vlnky běží

po cihlové zdi

To na ni slunce promítá

světelný obraz vodní hladiny

Vítr zachvívá rákosem

dutými varhánkami z bambusu

a temným listím

na odvrácené straně domu

kde ještě leží ranní stín

Z dálky je slyšet zvony

Za plotem zahradní idyly

postává svět a bolí

Bolestí o sobě dává vědět

protože rána k ráně sedá

jedna u druhé pomoc hledá

jako by rána ránu

mohla zahojit

Jarní ráno

Eva Hájková



JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN


Jaro proudí do domu

oknem dokořán

Ranní slunce pohladí

oprýskaný rám

Ruku na něj položí

dívka v košili

Její srdce zašeptá

Sbohem můj milý



JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN II.


Vidím sluneční paprsky

jemně prosvítat mladou zelení listí

Slyším zvony z dálky

a hlasy ptáků když pak zvony utichnou

Cítím směs vůní

z keřů kvetoucích v okolních zahradách

Vnímám chuť

jogurtu a džemu od snídaně

Cítím na kolenou

chlad proudící z otevřeného okna

Květinová přemítání

Eva Hájková



ODKVETLÁ PAMPELIŠKA


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.



POMNĚNKA V PAMÁTNÍKU


Pomněnko modrá, myslím na památník,

který jsem kdysi měla.

Kde asi skončil? Prohledávám šatník.

Zavzpomínat bych chtěla.

Už je to dávno, co jsme malovali

barvami nebo tuší,

na bílé listy přání lásky psali

svým spřáteleným duším.

Pomněnko křehká, trochu starodávná,

ty pro mne nejsi veteš.

Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.

V mém srdci stále kveteš.



SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA


Sedmikrásko, podle jména

měla bys jak krásná žena

okouzlovat okolí.

Ale tys jak Popelka –

– nenápadná, nevelká,

nenáročná, obyčejná,

v létě, v zimě stále stejná,

k nalezení kdekoli.

Chudobkou tě nazvali,

kdo se v tobě zklamali.

Kde je těch tvých sedm krás?

Sedmikrásko, klameš nás!



ŠEŘÍK


Melancholické jaro

když přihořívá k létu

zahrady přetékají

záplavou vonných květů

A cestou do polí

až hlava zabolí

z šeříků fialových

bílých či purpurových

Celý kraj se jim koří

krasavcům z Černomoří



BABIČČINY MUŠKÁTY


Čím v létě okna rozkvétají

červeně růžově i bíle?

S kým babičky si povídají

když ráno dveře otvírají

a nikdo nejde okolo?

S kým tráví dlouhé chvíle?

Za okny sluní se peřiny

na oprýskaných rámech

A taky květináče

V nich kvetou krásné květiny

Laská je ruka od hlíny

a rosa na ně pláče

Až stanu se starou babičkou

(a to už bude brzy)

taky si zasadím muškáty

abych si měla s kým povídat

Budu stát u okna s konvičkou

a neudržím slzy



TULIPÁN


Tulipáne, prý nevoníš

Patrně je to vada

(aspoň se to dřív říkalo)

Mně to tak nepřipadá

Od dětství tě mám ráda

O to víc barev a odstínů

dali ti šlechtitelé

Jaro by mohlo být bez tebe

však nebylo by celé

Vím, nerad rosteš ve stínu

tvá blizna v pestré korunce

dívá se ráda do slunce

a navečer se schová

V zimě si pospíš v cibulce

Na jaře vykveteš znova



PŘED BEZEM KLEKNI


Tajemný keř

v zeleném lese

bílý květ nese

A hořce vonící

v čajové konvici

nemoci léčí

Šetrnou péčí

navrací zdraví

Něco ti schází?

Bylinám věř!

Kašle tě zbaví

Horečku srazí



KAŠTAN


Kaštan je stromem podzimu

Když kraj se chystá na zimu

pichlavé plody pukají

a kaštany z nich padají

Spí mezi listím v chladném ránu

hlaďounké jako z porcelánu

V květnu se celý rozzáří

až princeznu nám připomíná

se závojíčkem na tváři

Z krajek je bílá krinolína

rudě a zlatě tečkovaná

paprsky slunce protkávaná



BŘÍZA


Břízo v kabátku z bílé kůry

tmavými stíny žíhaném

pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu

z kořenů životadárně proudící

Jsi jako zebra mezi stromy

Ty dcero lesů smíšených

sestřičko dubů borovic a smrků

Kde vlastně nerosteš?

Vzpažené větve k nebi vztahuješ

když ve větrném tanci pozvedáš

svůj jemně zelenavý závoj listí

Lehounkou sítí svého stínu

dopřáváš trávě slunce



VRBA


Za vesnicí u potoka

co se k lesu stáčí

stojí vrba křivoboká

ve vodě se smáčí

Hrbí se jak stařenka

co zná staré časy

Pohazuje ve větru

zelenými vlasy

Za měsíčných nocí

vábí nás svou mocí

Když někoho tajemství

na jazyku svrbí

pošeptá ho do nitra

vykotlané vrby



VÍTR A STROMY


Tančily stromy

vítr jim hrál

zeleným listím

zachvíval

Tleskaly stromy

vítr se smál

píšťalky jara

rozfoukal

Šeptaly stromy

a vítr vál

když dveře létu

otvíral

Mlčely stromy

když vítr spal

nad tichým lesem

měsíc stál

Velkopáteční. Šťastný motýl.

Eva Hájková



VELKOPÁTEČNÍ


Slunce se skrylo do smutku

Velkého pátku

Nebe svlažuje slzami deště

těhotnou jarní zem

Stromy a keře s pučící zelení

už zažívají svoje vzkříšení

Nemusí čekat na nedělní jitro

To jenom člověk

musí čekat

na to své



ŠŤASTNÝ MOTÝL


Příroda už pije rozkvetlé jaro

plnými doušky

Jen lidé jsou letos rozpačití

Vždyť kdesi daleko

cení své zuby válka

jako kostlivec ve skříni

Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska

Na pár okamžiků

upoutal můj pohled

jak létal z byliny na bylinu

v probuzeném lese

Třepetavě a bezstarostně

Jako když není žádná smrt

co umí nemilosrdně

přeseknout radost z bytí

Škoda že mi tak rychle

zmizel z očí

Hlas zvonu. Prvního dubna.

Eva Hájková



HLAS ZVONU


Březnové slunce zahřívá zemi

tři týdny před Velkým pátkem

hodiny na věži odbíjí třetí

A vzápětí

je slyšet odpolední zvonění

Bronzové srdce zvonu mluví

pradávnou řečí k srdci lidskému

k srdci zlomenému

a rozbitému

co touží po míru

a po uzdravení

Vypráví o tom že život dál trvá

a dá-li Bůh tak nikdy neskončí

Vždyť zvony tady zněly dávno před námi

a budou znít i po nás

Možná že duše zná ten jejich hlas

z hlubiny věčnosti

a proto důvěřuje



PRVNÍHO DUBNA


Je chladné a šedivé ráno

Za oknem neslyšně padá sníh

mokře se kupí na zahradní hlínu

Nešťastné narcisy

v něm uvízly hlavami

jako pštros v poušti

Jaro už v rozkvětu

se uchýlilo kamsi do podzemí

k pučícím kořenům

nebo se schovalo do slunce

co zakryly husté sněhové mraky

Když vykročím do polí

všechno kolem se ukrývá a maskuje

Horizont splývá s bílou vertikálou

Daleké hory se skryly v mlze

Ptáci se schoulili do křoví u cesty

Jenom já trčím na vršku kopce

a nemám kam se schovat