Rubrika: Umění a kultura

Eva Hájková

Šťavnatá jarní zeleň

a nekonečný blankyt oblohy

s lehkými bílými obláčky

plujícími ve svátečním tichu.

Hravý vánek chladí slunné odpoledne

a povívá barevnými stužkami májky.

Jsou jako z dívčích copánků.

Zpomal svá křídla,

poštovní holube,

i tak se vrátíš domů.

Ještě se, léto, zdrž na teplém jihu

a šetři si svůj žár

na jiné časy.

A jaro, ještě po ránu

zalévej trávník krůpějemi rosy

či deštěm májovým.

Ještě nás chvíli nech

vnímat tu jarní něhu sedmikrásek

a konvalinek skrytých v listí

a vůni hlohu v parku.

Než otevřou se brány léta

a červen vtančí do kraje.

Eva Hájková

OBLAKA

Oblaka nikdy nebývala tak krásná,

jako teď, když je mi už hodně přes šedesát.

Pozorovala bych je celé hodiny.

Jsem jako veliký zvon obrácený srdcem k nebi

naplněný vzpomínkami na minulost, která ve mně žije.

Radost i žal se spolu bez nepřátelství mísí.

Dětství i mládí se stýkají s dospělým věkem.

Jako by celý život trval jen jediný den,

který začíná rozbřeskem a končí soumrakem.

A zvonivý pohár srdce se plní slzami,

co přetékají přes okraj a zavlažují zemi.

Díky, díky, díky za život!

Za život obyčejný, neopakovatelně krásný.

Nikdy jsem neviděla tak nádherná oblaka,

jako teď, když je za dveřmi stáří.

PŘED JARNÍM DEŠTĚM

Na kopci kvetou šeříky

– bílé a fialové.

Sní tam svůj sen

o včerejším slunci.

A dole ve vsi

stará Boží muka

– šedivý zděný kříž

s ukřižovaným

Ježíšovým tělem.

Vysoko nad ním

letí po nebi ptáci.

Na podezdívce kříže slova:

„Já jsem vzkříšení a život“.

Kdo touží, porozumí.

Potemnělé nebe se níží.

Schyluje se k dešti.

Už vidím svůj dům,

ukrytý v záplavě

jabloňových květů.

Ať prší na to,

co je zaseto,

aby to klíčilo!

Klíčky

jsou klíče k životu.

Eva Hájková

Viděla jsem motýly

poletovat nad polem

ještě nedávno přikrytým

bílými závějemi

Viděla jsem motýly

poletovat nad polem

na jehož odhalené temné zeleni

ležely dlouhé stíny

blízkého lesa

Viděla jsem motýly

Třepetali se nízko

nad zemí

a slunce stálo nejvýš

jak jenom mohlo

v tomto zimním čase

Sýkorka na holé větvi stromu

nastavovala jeho záři

svou černou hlavičku

s lícemi jako sníh

Viděla jsem motýly

protože jsou krásní

a v posledních letech

trochu vzácní

Viděla jsem motýly

na konci ledna –

– A ony to byly jen

suché dubové listy

poletující ve větru

---

Eva Hájková

SLOVO KE ČTENÁŘŮM

Čtenáři těchto veršů

řeknu ti jediné

Nesuď je příliš přísně

Nebyly laciné

Kus života mě stály

Trápení na duši

Jak hluboko jsem sáhla

to nikdo netuší

Své role nevzdala jsem

když jsem je tvořila

Však nikdo nepochopí

co já jsem prožila

KDYŽ SE MÚZA VZDALUJE…

Kdepak je poezie

když nad sporákem

nebo nad dřezem

unáší mě proud všedních dnů

do stojatých vod nežití?

Tu náhle duše zaklepe

a dá o sobě vědět

jemně a naléhavě

Myšlenky leťte vzhůru

a vyproste tam pro duši

kousek čerstvého nebe

pro inspiraci 

A pošlete ho dolů po větru

svěžím a chladivém

Eva Hájková

VČERA JSEM ZEMŘELA

Včera jsem zemřela

a se mnou i můj sen

že jednou po noci

přijde zas bílý den

Že slunce zazáří

v blátivých kalužích

že zase uvidím

motýly na růžích

Jenom si nemysli

že jsme tu navěky

Čeká nás dlouhá pouť

za obzor daleký

Jednou to postihne

skutečně každého

Nic s sebou do hrobu

nevezme cenného

Tak tedy odcházím

Kniha se zavřela

Už na mě nečekej

Včera jsem zemřela

JEHO KRÁLOVSTVÍ

Na svátek Krista Krále

celý den sněžilo

do spadaného listí

A odpoledne padl soumrak

na bílý kraj

V kamnech se topí

a venku přimrzá

Za oknem v šeru se rýsují

holé a šedivé

větve stromů

Ptáci už opustili krmítko

Bůh ví kde nocují

Postavím do okna

zapálenou svíčku

Ježíši králi lidských srdcí

přijď do svých království

ať se spojí v jedno

Nebo máš jenom jedno?

Je jenom jedno jediné

nerozdělené království?

Jediné velké a společné

lidské srdce

ve kterém jsi králem?

Eva Hájková

LITANIE KE VŠEM SVATÝM

Všichni svatí

mrtví svatí

tam vysoko nad oblaky

z prozářené mlhy

Na hrobech vám kvete

kvítí podzimu

To co jsme my

vy jste byli

Budem i my

co jste vy?

U Božího trůnu

čekáte prý na nás

až budeme jeden lid

Jeden Boží lid

Až budeme tvořit

jedno svaté lidstvo

co před Božím trůnem

zpívá s anděly

A my zatím pod oblaky

z prozářené mlhy

bojujeme svoje války

honíme se za slávou

stavíme si pyšné domy

nebo jen tak v slzách

táhnem svoji káru

do lidštějších míst

---

PTÁCI A SNY

Je chmurný listopad.

Můj dům se do tmy noří.

Já nejdu ještě spát.

Má svíce ještě hoří.

Noc sílu nabírá.

Kam ukryjí se ptáci,

když den se zavírá,

když podzim teplo ztrácí?

Kam ukryjí se sny,

když opustí svá sídla,

když šedivé jsou dny,

když umrznou jim křídla,

když vzhůru k nebesům

se mohou už jen dívat?

Otevři jim svůj dům

a nech je odpočívat.

---

BŘÍZA U HŘBITOVA

Ta bříza u hřbitova

dřív zelená a bílá

už z dálky svítí zlatem

Jak se nám proměnila!

Odkudpak chudá vzala

to skvostné oblečení?

Není to jenom maska

co v nahotu se změní?

Déšť strhá jí to zlato

co vítr neodvane

Ta bříza u hřbitova

chudou se zase stane

Eva Hájková

ŽLUTÉ KVĚTY

Třicátého září

po slunečných dnech

přišel déšť

do zahrad i do polí

Dojati štědrostí

uplynulého léta

naplněni krásou

babího léta

necháváme se unášet

po mokrých kolejích

Podél trati kvetou

na vysokých stopkách

žluté květy

Heliopsis helianthoides

Včera nám zářily pod okny

kousek od parku

plného padajících kaštanů

Dnes je vidíme v dešti

na mokrých lukách

a kolem potoků

Plni vděčnosti

za slunné a teplé dny

vítáme

deštěm bohaté mraky

Ani ty žluté květy

se před vodními kapkami

neuzavírají

PAPOUŠCI V KLECI

Po ránu prolétlo podzimní oblohou

šedivé hejno ptáků

Táhli kamsi k lesu

Při procházce okolo zahrad

jsem v tu chvíli

odněkud zaslechla

hlasitý křik papoušků

– exotických ptáků zářivých barev

Možná že na okamžik

zahlédli mezi dráty klece

své chudé okřídlené bratry

letět oblohou

PAPEŽ FRANTIŠEK

Starý muž v bílé klerice

a bílé čepičce

přišel k nám seveřanům

z jižní polokoule

Se svou lidskou tváří

a dobrým srdcem

je bílou vránou

v kruhu černých

Chtěl by být laskavým otcem všech

a moudrým reformátorem

Odmítl červené boty

Stál frontu v závodní jídelně

Nechtěl soudit geje

Modlil se s muslimy

Přál by si kapitalisty

bez kapitalismu

Rád by získal pro mír

válečníky a diktátory

Má rád lidi

Jednou si málem zoufal

nad epidemicky prázdným

náměstím

Chodil pěšky

dokud mu nohy sloužily

Modlí se za uzdravení lidstva

Papež natahující pravici

k celému světu

Papež církevního kolosu

který přece jen nemá

hliněné nohy

Papež sympaťák

mnohými nenáviděný

Jezuita

s františkánským srdcem

pečující o sestru Zemi

Papež nepochopený

ze dvou stran

Ví Bůh co všechno se mu

podaří změnit

Ví Bůh jestli pro něj jednou

bude plakat Argentina