Polní tráva. Hvězdnatá noc. Košíček.

Eva Hájková


POLNÍ TRÁVA


Tráva prožívá jarní obrození

Velké obrození trávy

Zelená bylina v zimě jako by nebyla

Suché loňské listy padly za oběť mrazu

A brzy se obrátí v prach

(Život něco stojí)

Zatímco tiše hynou,

už týmiž drny prorážejí

nové zelené čepele,

obnažené a hladové po slunci

Polní tráva vyrůstá

do nové slávy

A co my lidé?

Hladíme trávu očima

Dotýkáme se jí dlaněmi

Akumulujeme sluneční světlo

Přemáháme nemoci a únavu,

kterou pociťujeme ve všech tkáních

S nadějí vyhlížíme jarní rovnodennost

a lepší časy


HVĚZDNATÁ NOC


Nastal večer

Tiše sedím

Noc už ke mně pluje tichem

Oknem vstoupí do domu

Březnový vzduch voní chladem

Pozorně naslouchám bezvětří

Jak krásná je ta noc!

Jak prozářená světlem měsíce!

Nemohu odtrhnout oči

od souhvězdí za oknem

Cítím s nebem i se zemí

a vyznávám to slovy,

která nikdo z lidí neslyší

Možná je slyší nebe i země,

ale neodpovídají

Jen hvězdy sem tam mrknou z výšin

nad hlubokou propastí světa,

v jehož rozvalinách žijeme


KOŠÍČEK


Starý šicí košíček z proutí

Uvnitř potažený hedvábím

Které už ztratilo barvu

A taky bylo trochu ušpiněné

Víko zevnitř vypolštářované

Propíchané jehlami a špendlíky

Nedovíralo

Na dně košíčku pestrá směs utržených knoflíků

Malých i velkých, bílých i barevných, kostěných, dřevěných, perleťových

Patentek, sponek a přezek

A všeho, co se někdy mohlo hodit

Nechyběly nůžky a náprstek

Prádlová guma

Cívky s nitěmi (černou i bílou)

A všechno to bylo trochu v nepořádku

Protože se v tom každou chvíli někdo hrabal

Když potřeboval něco přišít

Nebo spíchnout

Ta hrdost, že už si umím

Přistavit židli

Sundat košíček

Navléknout nit do jehly

Udělat uzel

A přišít knoflík

Říjnový večer. Jednou odejdu. Únorové slunce.

Eva Hájková


ŘÍJNOVÝ VEČER


Sirotci teplých slunných dní se chvějí v podzimním chladu

Odvěká tma už vchází otevřenou bránou noci

A vzpomínky se noří z tůně zapomnění

Když jsem byla malá, čas plynul velmi pomalu

Spousta ho zbývala k lelkování

Slunce si hrálo s duhou, podle jejíchž odstínů jsem si v krabičce rovnala

pastelky

Na motýlích křídlech se třpytil hvězdný prach

Vlaštovky před odletem smutnily z dálav

Po skleněných okenních tabulích stékaly provázky deště

Jantarové listí se kladlo na chodníky

A když je svým ledovým dechem odvál vítr

Sněhové vločky tiše mrzly na bruslích

V temnotě za zavřenými víčky se odehrávaly barevné příběhy

Děd Vševěd tam svítil svými zlatými vlasy

Kvetla tam jabloň s mladicími jablky

Žába seděla na prameni živé vody

A černý převozník převážel přes černé moře

Bylo to všechno tak živé

Že se to nemohlo nikam ztratit

Jednou to přece musíme prožít znovu

Jednou snad budeme pozváni na královskou svatbu

Tou vždycky končívají dobré pohádky.


JEDNOU ODEJDU


Jednou odejdu

údolím slz

Zamířím daleko

daleko za sluncem

Po žhavém písku budu kráčet

bosýma nohama

A všechny starosti a všechen smutek

nechám za sebou

Už se nebudu trápit marnostmi

Půjdu vstříc věčné radosti

a věčnému létu

Jásavému létu

Švitoření ptáků

Bzučení hmyzu

Mlčení hvězd a měsíce

Tichým vodám

zarostlým temnou zelení

oázy života

Pulsujícího života


ÚNOROVÉ SLUNCE


Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti.

Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta

ční na pozadí čistého modrého nebe,

odkud zaznívá ptačí cvrlikání.

Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem.

Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí.

Věčná je zima a věčné jaro.

Věčný je led a věčné slunce.

A přece tak rychle pomíjejí,

vejde-li pod naši střechu smrt.

Až jednou zemřu,

půjdu po cestě mrtvých,

rozlehlým údolím tmy,

za vzdálenou hvězdou na obzoru.

A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti,

se vrátí tatáž chvíle.

Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce,

která zbarvuje větve stromů dožluta.

A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou.

Nebeské ptactvo

Eva Hájková

Je-li v Bibli řeč o ptácích, mluví se o nich často jako o ptactvu nebeském. Zní to velmi poeticky. Naproti tomu, je-li řeč o zvěři, přidává se obvykle přívlastek zemská nebo polní. A ryby jsou mořské ryby, pokud se ovšem právě nejedná o ryby, které žijí v řekách, rybnících či jezerech.

Vedle ustáleného spojení „nebeské ptactvo“ se užívá též sousloví „nebeské hvězdy“. Ale možná jsou ptáci trochu jinak nebeští, než hvězdy. Nebeští ptáci jsou totiž zároveň pozemští, protože byli, podobně jako jiní živočichové, vytvořeni ze země (Gn 2 19). Jsou však určeni k tomu, aby létali pod nebeskou klenbou, proto se o nich soudilo, že spojují nebe se zemí.

„Být volný jako pták“, zní oblíbené rčení. Kdo jiný by měl být symbolem svobody nežli nebeské ptactvo? Nebe přece nezná ploty, zámky a závory. Ptáci nemají žádné jmění, které je zapotřebí střežit. Nejsou k ničemu připoutáni, přestože si budují svá hnízda. Ptáci mají křídla jako andělé, což znamená, že mohou letět, kam chtějí. Nezadrží je žádné terénní překážky – lesy, hory, vody, pouště, propasti… Nelekají je výšiny, protože jim není na překážku zemská přitažlivost. Nemusí pracovat, protože nebeský Otec je všechny živí.

V Bibli najdeme mnoho veršů nejenom o ptácích obecně. Jsou tam zmíněny i konkrétní ptačí druhy. Osobně jsem našla zmínky o následujících: Čáp, dudek, havran, holub, hrdlička, ibis, jeřáb, jestřáb, kohout, kormorán, koroptev, krkavec, křepelka, luňák, orel, pelikán, pštros, racek, rorýs, sokol, sova, sup, vlaštovka, volavka, vrabec, vrána. Na požádání mohu předložit ke každému ptačímu druhu seznam biblických citací. Ale kdo by se zabýval výčtem citací! Raději vnímejme krásu biblického jazyka:

„Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí…“ (Dt 32, 11 )

„Jak se blyští stříbrem potažená křídla holubice, perutě zlatavě zelenavé!“ (Ž 68, 14)

„Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!“ (Ž 84, 4 )

„A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.“ (Ž 104, 17)

„Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu.“ (Iz 38, 14 )

„Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?“ (Jb 39, 27)

„Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.“ (Mt 10, 29)

„Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí.“ (Lk 12, 24)

A tak bychom mohli pokračovat.

Ráda pozoruji nebeské ptactvo ve svém okolí. V posledních časech ho značně ubylo, podobně jako ubylo hmyzu. Naše zahrada patří ptákům v zimě i v létě. V zimě je jejich prostřeným stolem krmítko, kam denně sypeme slunečnici. Utratíme za ni dost peněz. Nejčastěji ji zobou zelení zvonci, sýkorky a pěnkavy. Občas se přidá nějaký ten holub. A černí kosi poskakující po bílém sněhu klovou do zmrzlých jablek.

Na jaře ovládnou zahradu špačci a drží se v ní celé léto. Zahrada je plná jejich švitoření. Až dvakrát za rok tu vyvádějí svá mláďata. Na stromy jsme pro ně rozvěsili několik budek. Špačci se nám „odměňují“ tím, že ozobávají salátové listy. V létě se vrhají na třešně a na hrušky. Ale zakažte jim to! A tak jen občas otevřu okno a hlasitě zatleskám nebo něčím zaklepu, aby toho nechali.

Občas zaklepe na hrušeň datel (ale úplně z jiného důvodu). Letos se na hrušni usadil párek lesních holubů hřivnáčů. V červnu se jejich mláďata učila létat. Přítomnost lidí prý hřivnáčům vadí čím dál tím méně. Patrně i jiným ptákům, protože nedávno si to přes naši zahradu namířila divoká kachna s káčaty.

V jedné ze sousedních zahrad je živý plot z ptačího zobu, ve kterém se někdy schovává hejno vrabců. Už z dálky je slyšet jejich halasné čimčarování. Když jde někdo okolo, ztichnou jako pěna. Jakmile kolemjdoucí zahradu mine, spustí znovu rámus. Líbí se mi ti vrabci!

Když traktor orá pole naproti našemu domu, slétnou se čápi zdaleka široka, až se člověku nechce věřit, že jich v okolí tolik bydlí. Čekají, až vylezou hraboši, ale vypadají při tom jako by měli sněm.

Nejraději mám jiřičky. V létě je často vídám na návsi u rybníka. V teplém vzduchu krouží nad hladinou a chytají mouchy. Umně si lepí hnízda na zdi obecního sálu. Létají tiše a plavně. Občas zalétne některá z nich také k nám na zahradu. Přikládám na okna samolepky, aby se nezabily nárazem do skla. Dvakrát se to už stalo. Když pozoruji jiřičky, vím, že je stále ještě léto. Koncem srpna zneklidní a posedávají na drátech. A začátkem září zvednou kotvy a letí do Afriky nebo do Asie.

Když vidím jiřičky odlétat s železnou pravidelností na jih nebo když pozoruji jiné tažné ptáky, vždycky si přitom vzpomenu na Jeremiáše: „I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády.“ (Jr 8, 7)

Čas od času též žasnu nad hejnem holubů, které se naráz vznese vzhůru a v naprosto stejný zlomek sekundy všichni ptáci odbočí stejným směrem, aby velkolepě zakroužili v oblacích. Jaká úžasná síla řídí jejich souhru? A jak úžasně tu sílu poslouchají!

A to přitom my lidé, zvyklí na svůj domnělý pořádek, pohrdavě říkáme: Nedělejte mi tady z toho holubník!

Hvězdy. Minulost. Smutná duše.

Eva Hájková

Tři další básně paní Hájkové, pro tentokrát z roku 2019.


HVĚZDY

Plují hvězdy černým nebem

Jako loďky v moři

Černým nebem hvězdy plují

Já je zdola pozoruji

Za obzor se noří

Tiše září, tiše hasnou

Září tiše, hasnou tiše

Jako jiskry shoří

Moje oči nad tím žasnou

Moje ruka verše píše

Moje duše tvoří


MINULOST

Já žila jsem před tisíci let. Dnes už to vím.

Nad strmými štíty hor letěli ptáci v slunečních paprscích.

Hledali úkryt před nepřízní doby.

Stará borovice na skále sahala po nich zelenými větvemi.

A dole v údolí stály jezerní vody jako temná stráž.

Viděla jsem daleké kraje a taky jsem zřela dávné časy.

Co propadly se neúprosně do zapomnění věků.

A z jejich pamětníků zbyly jen bílé kosti.

Kdo mě chce o něčem poučovat?

Já zažila jsem všechno.

Já u všeho jsem byla.

A všechny znala jsem.


SMUTNÁ DUŠE

Má duše bloudila okolo zdí,

za nimiž rozkvétaly bílé lilie.

Vzduch plný vůně se linul ze zahrad.

A rozechvělý vánek proudil

ze stinných zákoutí přes kamennou ohradu,

nad níž se klenulo tmavé nebe

plné zářících hvězd.

Kámen a kámen. Nemá to konce!

Kde najdu branku,

abych mohla proklouznout?

Kde najdu dveře? – pláče duše.

Mám navždy zůstat vyhnancem?

Deštivý den

Eva Hájková


Prší. A podivné osamělé světlo se rozlévá po světě. Je to luna? Ne, nemůže přece žít v dešti. Ostatně, nechci lunu. V jejím světle se zdá má tvář ještě bledší než ve skutečnosti. Chci chodit palmovými háji a utrhnout si něžnou ratolest, abych ve spánku měla čím odhánět dotěrné motýly. Teď právě jeden velký a barevný usedl na strom a proměnil se v překrásnou orchideu mých snů.

Což v palmovém háji prší? Ne, to je jistě šumění nedalekého moře. Rozběhnu se k němu.

Opravdu, luna sestoupila z nebe a máchá se v potrhané mořské hladině. Rozpouští se. Už není kulatá. Světlo se rozplynulo ve vlnách. Vedle ní je nějaká stará zeď. Dlouhá. Zabíhá až daleko do moře. Přístavní molo? Ale vždyť tady není žádný přístav a nikdy nebyl; jen pustá, nekonečná prázdnota.

Má postava vrhá dlouhý sametový stín na pobořenou zeď. Je tak nejasný jako obraz luny v tomto vysněném moři.

Teď mi vlna příboje studenou rukou pohladila kotníky. Je chladno. Odbíhám proto od moře. Běžím po mokrém písku a moře mám daleko za zády, už mě nedostihne. Můj stín běží se mnou. Je stále tak dlouhý a nejasný. Sto metrů od moře mě čeká zázrak. Další stíny. Stíny vysokých bílých sloupů, které kdysi nesly střechu chrámu. Dnes nenesou už nic, jen věčně modrou oblohu. Některé jsou převržené, ale všechny hovoří o slávě dávných věků. Vzpomínám na to, co jsem nikdy nezažila.

Slunce stálo vysoko, v zenitu modrého nebe a hovořilo k lidem jejich jazykem. Ženy uposlechly hlasu slunce, rozpustily si vlasy a ozdobily je břečťanem, který nyní ovíjí trosky sloupů. Ženy vzaly s sebou oběti a spěchaly k chrámu, aby usmířily hněv přísných bohů. Na obětišti se rozlila krev a tekla mezi sloupy, až do měkké hlíny pod schody chrámu. Na celém světě není místečka, kam by nikdy nepadla ani kapka krve. Na celém světě není místa, kde by ještě nikdy nedodýchal člověk. Jsou i taková místa, kde umírali po stovkách, po tisících. Ale ty se nemusíš bát, můj stíne, zde se obětují jen bílá jehňátka a černé kozy, aby jejich vnitřnosti určily lidské osudy.

Opouštím pohádkový starověk a vracím se do přítomnosti. Luna už zapadla do moře. Pohltilo ji celou, už ani kapka zlata se nezatřpytí na mořských vlnách. A šumění prastarého moře snů neutichá. Je to skutečně moře nebo je to pouhý déšť? Nevím. Vím jen to, že všechna noční světla zhasla, ale tam na východě se z pod obzoru noří osamělé svítání, napolo udušené deštěm, svítání, které má tisíckrát nahradit všechny svítilny nočního města.

Básně o Bohu

Eva Hájková

BŮH SPATŘIL MOJI SKLÍČENOST

Bůh spatřil moji sklíčenost,

jak do pláště se halí

co temný, nevítaný host

u dveří katedrály.

Do šera zazní vážný hlas

uslyším Boží Slovo,

zazáří ve tmě jeho jas:

K tobě mi vstoupit dovol.

Neslibuji ti pohodlí,

nedávám modré z nebe.

Jsem chléb a víno života

a nabízím sám sebe.


KDYŽ SAMOTA MĚ TÍŽÍ…

Když samota mě tíží

uprostřed shluku lidí

a stáří když se blíží,

co nazpátek jen vidí,

Když bolest přepadne mě

a klidný spánek zruší,

když temné hadí plémě

chce proniknout mou duší,

když obchází mé lože,

spoléhám na anděly.

Vím, že jsi se mnou, Bože,

a nic nás nerozdělí.


IMMANUEL

Bůh je tak vysoko, Bůh je tak nízko.

Bůh je tak daleko. Bůh je tak blízko.

Když člověk okouzlen hvězdami žasne,

I když v něm jiskřička života hasne.

To On mě přivádí k vodám tichým.

On převzal na sebe moje hříchy.

Trnitou cestu na kříž si zvolil.

Krev svoji drahou za mne prolil.

Pod křídla vezme mě, když ztratím sílu.

Slabou mě povolá ke svému dílu.

Listopad. Na sklonku bezčasí

Eva Hájková

Tímto počíná prezentace básní z nového „tvůrčího období“ paní Hájkové. Jestliže byly doposud uváděny její básnické výtvory z dob jejího mládí, nyní se tímto zahajuje její tvůrčí perioda počínající někdy rokem 2013.

LISTOPAD


Za dveřmi už je listopad.

Zas bude chladný vítr vát…

Až listí z větví opadá,

zesmutní les i zahrada.


NA SKLONKU BEZČASÍ


Žijeme jak bledé rostliny
ve spodním patře pralesa,
ve stínu městské džungle,
kde vládne zákon
„žer nebo budeš sežrán“.
Obklopeni nočními svítilnami
nevšímáme si temna ve svém domě,
neduživě se ploužíme
pod tíhou toho, co se musí.
Život je jinde – k němu pnou se
ratolesti stromu, jenž vyrůstá z hloubky.
Osvobodíš se přeseknutím kořenů?
Možná, že bytí opravdu nespočívá
ve hmotě vrostlé do bezčasí,
pouze se takovým jeví.
K ráznému kroku schází nám síla.
Prahneme po skutečném životě,
vzdálené hvězdě za obzorem času.

Ruka dělníka. Sníh.

Eva Hájková

Ruka dělníka

Země

je jako dlaň dělníka,

tvrdá a široká.

Hory

jsou jako mozoly

do nichž se skryla

těžká dřina.

Koryta řek

jsou rýhy v jeho dlani,

uvyklé námaze.

Na dlani země

jsme vystavěli

domy a továrny.

Na dlani dělníka

vidíme svou

Budoucnost

Sníh

Stříbrná křehkost

Běloučká něžnost

Zvonivá krása

zapadlých světů

Ztracené dětství

které se vrací

v tajemné noci

ledových květů

Slyším hlas zvonků

Rolniček bílých

utkaných z jiní

sněhových vloček

Dívám se na sníh

tiše jak pěna

očima naivních

dětských oček

Mrazivá svěžest

třpytivá tichost

pokojná snivost

zimní noci

zbaví mou duši

tíhy a špíny

které ji měly

ve své moci

Nový rok. Návrat.

Eva Hájková

Nový rok

Na dně černého poháru noci

se jiskří

bílé závěje sněhu.

A nad tím vším luna –

veliká a jasná.

Jsme v zajetí

mrazivého ticha.

Cítíš to?

Slyšíme údery zvonů:

První, druhý, třetí…

Dvanáct úderů do noci.

Rozumíš jim?

Zítra

bude všechno

jako dnes,

a přece jiné.

Stojíme na prahu

nové doby.

Návrat

Chlad.

Mrazivá samota.

Ticho za zavřenými dveřmi

zlomí ostrý hlas zvonku.

Vteřiny plynou…

Váhavé kroky se vrývají

do sešlosti

starého koberce.

V kukátku

zahlédneš jiskřičku oka.

Dveře se rozplývají

a pak vidíš

jen maminku

a slzy.