Květinová přemítání

Eva Hájková



ODKVETLÁ PAMPELIŠKA


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.



POMNĚNKA V PAMÁTNÍKU


Pomněnko modrá, myslím na památník,

který jsem kdysi měla.

Kde asi skončil? Prohledávám šatník.

Zavzpomínat bych chtěla.

Už je to dávno, co jsme malovali

barvami nebo tuší,

na bílé listy přání lásky psali

svým spřáteleným duším.

Pomněnko křehká, trochu starodávná,

ty pro mne nejsi veteš.

Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.

V mém srdci stále kveteš.



SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA


Sedmikrásko, podle jména

měla bys jak krásná žena

okouzlovat okolí.

Ale tys jak Popelka –

– nenápadná, nevelká,

nenáročná, obyčejná,

v létě, v zimě stále stejná,

k nalezení kdekoli.

Chudobkou tě nazvali,

kdo se v tobě zklamali.

Kde je těch tvých sedm krás?

Sedmikrásko, klameš nás!



ŠEŘÍK


Melancholické jaro

když přihořívá k létu

zahrady přetékají

záplavou vonných květů

A cestou do polí

až hlava zabolí

z šeříků fialových

bílých či purpurových

Celý kraj se jim koří

krasavcům z Černomoří



BABIČČINY MUŠKÁTY


Čím v létě okna rozkvétají

červeně růžově i bíle?

S kým babičky si povídají

když ráno dveře otvírají

a nikdo nejde okolo?

S kým tráví dlouhé chvíle?

Za okny sluní se peřiny

na oprýskaných rámech

A taky květináče

V nich kvetou krásné květiny

Laská je ruka od hlíny

a rosa na ně pláče

Až stanu se starou babičkou

(a to už bude brzy)

taky si zasadím muškáty

abych si měla s kým povídat

Budu stát u okna s konvičkou

a neudržím slzy



TULIPÁN


Tulipáne, prý nevoníš

Patrně je to vada

(aspoň se to dřív říkalo)

Mně to tak nepřipadá

Od dětství tě mám ráda

O to víc barev a odstínů

dali ti šlechtitelé

Jaro by mohlo být bez tebe

však nebylo by celé

Vím, nerad rosteš ve stínu

tvá blizna v pestré korunce

dívá se ráda do slunce

a navečer se schová

V zimě si pospíš v cibulce

Na jaře vykveteš znova



PŘED BEZEM KLEKNI


Tajemný keř

v zeleném lese

bílý květ nese

A hořce vonící

v čajové konvici

nemoci léčí

Šetrnou péčí

navrací zdraví

Něco ti schází?

Bylinám věř!

Kašle tě zbaví

Horečku srazí



KAŠTAN


Kaštan je stromem podzimu

Když kraj se chystá na zimu

pichlavé plody pukají

a kaštany z nich padají

Spí mezi listím v chladném ránu

hlaďounké jako z porcelánu

V květnu se celý rozzáří

až princeznu nám připomíná

se závojíčkem na tváři

Z krajek je bílá krinolína

rudě a zlatě tečkovaná

paprsky slunce protkávaná



BŘÍZA


Břízo v kabátku z bílé kůry

tmavými stíny žíhaném

pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu

z kořenů životadárně proudící

Jsi jako zebra mezi stromy

Ty dcero lesů smíšených

sestřičko dubů borovic a smrků

Kde vlastně nerosteš?

Vzpažené větve k nebi vztahuješ

když ve větrném tanci pozvedáš

svůj jemně zelenavý závoj listí

Lehounkou sítí svého stínu

dopřáváš trávě slunce



VRBA


Za vesnicí u potoka

co se k lesu stáčí

stojí vrba křivoboká

ve vodě se smáčí

Hrbí se jak stařenka

co zná staré časy

Pohazuje ve větru

zelenými vlasy

Za měsíčných nocí

vábí nás svou mocí

Když někoho tajemství

na jazyku svrbí

pošeptá ho do nitra

vykotlané vrby



VÍTR A STROMY


Tančily stromy

vítr jim hrál

zeleným listím

zachvíval

Tleskaly stromy

vítr se smál

píšťalky jara

rozfoukal

Šeptaly stromy

a vítr vál

když dveře létu

otvíral

Mlčely stromy

když vítr spal

nad tichým lesem

měsíc stál

Velkopáteční. Šťastný motýl.

Eva Hájková



VELKOPÁTEČNÍ


Slunce se skrylo do smutku

Velkého pátku

Nebe svlažuje slzami deště

těhotnou jarní zem

Stromy a keře s pučící zelení

už zažívají svoje vzkříšení

Nemusí čekat na nedělní jitro

To jenom člověk

musí čekat

na to své



ŠŤASTNÝ MOTÝL


Příroda už pije rozkvetlé jaro

plnými doušky

Jen lidé jsou letos rozpačití

Vždyť kdesi daleko

cení své zuby válka

jako kostlivec ve skříni

Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska

Na pár okamžiků

upoutal můj pohled

jak létal z byliny na bylinu

v probuzeném lese

Třepetavě a bezstarostně

Jako když není žádná smrt

co umí nemilosrdně

přeseknout radost z bytí

Škoda že mi tak rychle

zmizel z očí

Hlas zvonu. Prvního dubna.

Eva Hájková



HLAS ZVONU


Březnové slunce zahřívá zemi

tři týdny před Velkým pátkem

hodiny na věži odbíjí třetí

A vzápětí

je slyšet odpolední zvonění

Bronzové srdce zvonu mluví

pradávnou řečí k srdci lidskému

k srdci zlomenému

a rozbitému

co touží po míru

a po uzdravení

Vypráví o tom že život dál trvá

a dá-li Bůh tak nikdy neskončí

Vždyť zvony tady zněly dávno před námi

a budou znít i po nás

Možná že duše zná ten jejich hlas

z hlubiny věčnosti

a proto důvěřuje



PRVNÍHO DUBNA


Je chladné a šedivé ráno

Za oknem neslyšně padá sníh

mokře se kupí na zahradní hlínu

Nešťastné narcisy

v něm uvízly hlavami

jako pštros v poušti

Jaro už v rozkvětu

se uchýlilo kamsi do podzemí

k pučícím kořenům

nebo se schovalo do slunce

co zakryly husté sněhové mraky

Když vykročím do polí

všechno kolem se ukrývá a maskuje

Horizont splývá s bílou vertikálou

Daleké hory se skryly v mlze

Ptáci se schoulili do křoví u cesty

Jenom já trčím na vršku kopce

a nemám kam se schovat

Zatmění duše

Eva Hájková



ZATMĚNÍ DUŠE


Přítomnost je plná truchlení

truchlení za rozbitý svět

Jen občas probleskne spásná myšlenka

na nový život

Musí být někde blízko

Na dosah ruky

Ale kde?

Až skončí zatmění duše

Až zahodíš to začouzené sklo

přes které se díváš

Až najdeš cestu z lesa výmluv

proč něco nejde

Až svlékneš kůži hrocha

a utřeš slzy krokodýla

vynoří se jak perla

z mořských vln



VÍTR V LESE


Vítr hučí vysoko v korunách stromů

a já stojím pod nimi v závětří kopce

Dívám se na les

a mlčky naslouchám jeho temným zvukům

Nahé větve se navzájem dotýkají

vztahují se k nebi jako košťata

sněhuláků z dětských obrázkových knížek

Kymácejí se desítky metrů nad mou hlavou

Na pozadí těžkých tmavě šedých mraků

ze kterých visí nad polem cáry

(někde v dálce asi prší)

vidím letět několik ptáků

Míří do lesa

Hledají v jeho otevřené náruči

útočiště před větrem?

Vysoký starý smrk co přežil své bratry

možná kdysi napadené kůrovcem

stojí tu obklopen holými listnáči

I on je skoro holý

a větrem ošlehaný

ale pořád ještě žije

A jako každoročně

pokorně očekává

zázrak znovuzrození jara kolem sebe

přestože sám

vypadá pořád stejně temně

smutně a unaveně

Kdy už to začne?



OSM PTÁKŮ


Osm ptáků sedí na jabloni

bříška ozářená odpoledním sluncem

Den plyne tempem února

ale oni zůstávají

Nikdo kromě mě se na ně nedívá

Nikdo je nevyplaší

A tak ptáci

dál sedí na větvích

jak nehybné vánoční ozdoby

co jednou za rok vytáhneme z krabice

a pak je zase uklidíme

Zimní rozjímání

Eva Hájková


KRUH ČASU


Vánoce zmizely nenávratně za oponou

tak jako mizí každý rok

Venku se táhne šedivé nebe

nad zasněženým obzorem

V krbových kamnech hoří dřevo

Oheň ho pomalu mění v prach

Kalendář snímám ze zdi

Poslední list už neotočím

Blíží se Nový rok

a bude tu co nevidět

Ručičky hodin jenom na okamžik

spočinou na dvanácté

Dál budou sledovat svou dráhu –

opisovat kruh

Šampaňské ťukne sklem o sklo

Hymna odezní a slza neukápne

Znovu se roztočí

všední dny



BOLEST


Už nejsem nejmladší

Bolest mě tu a tam

přibije k lůžku

nebo mě aspoň

připoutá k domovu

Díky že ho mám!

Bolest někdy uzemní tělo

Duše se ale nedá

Zahradu za oknem drtí lednový chlad

Na parapetu kvetou bílé orchideje

Sluneční paprsek je hladí

a prostupuje tichým pokojem

Pod jeho dotekem všechno zjihne

Hodiny tikají

Roky se propadají někam do hloubky

rychlostí lidského času

A když se snese sametová noc

z temnoty zazáří stálice

vzdálené stovky světelných let

od mé bolesti

Také čas hvězd je odměřen

Paprsky světla k nám mohou doletět

i po jejich zániku

A co my lidé?



ŽIVOT POD LEDNOVÝM SLUNCEM 


Beránky bílé

po modrém nebi

studený vítr

pohání k jihu

Zesláblé slunce

na holé stromy

znaveně svítí

z posledních sil

Neptej se ptáků

zda trpí zimou

Do jara schází

šedesát dní

Neptej se ptáků

zda trpí hladem

Krmítko naplň

dobrým zrnem

Zeptej se ptáků

co je to život

Zeptej se ptáků

co je to smrt



MÉ SRDCE


Mé srdce tluče

na okenní sklo

bubnuje jako déšť

Mé srdce buší

na dveře Království

Prosí a hledá

kudy vstoupit

Ten který řekl

Já jsem Dveře

už podává svou dlaň

Jen ještě přejít

údolí stínů

a nebát se tam zlého

Mé srdce usychá

jak pouštní bylina

už chléb mi nechutná

Ten který řekl

Já jsem Chléb života

mi nabízí sám sebe

Jen ještě otevřít

sevřenou dlaň

a dát se obdarovat



ZIMNÍ POLEDNE


V noci se snesl sníh

Zasypal krajinu

Pole si natáhlo

sněhovou peřinu

Ráno už bílý sníh

přikrýval zahradu

Stromy si oblékly

třpytivou parádu

Když slunné poledne

vyzvání na zvony

Stíny jim u nohou

skládají poklony

Sýkorky v korunách

střásají bílý prach

V slunečních paprscích

už tuší teplý jih

Hřejivou nadějí

na chvíli okřejí

než přijde zase noc

a vrátí mrazu moc



BÁSEŇ O DUŠI


Ptám se zda může v duši

napadat bílý sníh

Sníh jaký pokryl dnes krajinu

v třpytivých závějích

Ptám se zda může v duši

rozkvétat zahrada

Když je v ní jen křehká květina

a ještě uvadá

Ptáci u autobusové zastávky. Tma.

Eva Hájková



PTÁCI U AUTOBUSOVÉ ZASTÁVKY


Po návštěvě pošty čekám na autobus

pod žlutým listím podzimu

Je první listopad – zářivě slunečný den

Na modrém nebi

pár bílých obláčků nezastírá nízké odpolední slunce

Jen ho občas lehce přistíní

Z chladu zastřešené zastávky

vyjdu pod širé nebe – blíž ke kostelu

Stojí tu na kopci v sluneční záři

Na věži leskne se kříž

Schody vedou k zamčeným dveřím

Dívám se na nebe

jak hejno ptáků neúnavně krouží nad vesnicí

chvíli výš a chvíli níž

Užívají si bezstarostného odpoledne

Občas prolétnou

mezi sluncem a kostelní věží

a jejich stín se rychle mihne po zdi

Nemohu od nich odtrhnout svůj pohled

Vtom přijede autobus

a přeruší tu odpolední idylu

Oknem ještě naposledy zahlédnu

kroužící ptáky



TMA


Podzimní večer

Venku je sychravo

Má lampa tiše svítí do tmy

jak v časech pradědů

Navléknu nit a přišívám

utržený knoflík

Ale co dělat se světem

který se otřásá v základech

neviditelným chvěním?

Má utrženou minulost

a tu mu nikdo nepřišije

Budoucnost pohasla

a novou nikdo nerozsvítil

Jen osamělá světla v oknech domů

září do tmy ulice

Žlutá chryzantéma. Hlubiny. Život na podzim.

Eva Hájková



ŽLUTÁ CHRYZANTÉMA


Padá listí do zahrádky

Rozkvétají listopadky

Pomalu a váhavě

rozsvěcují svatozář

v celé pozdní kráse

Slunce začíná svou tvář

skrývat před chladnoucí zemí

Místo rosy na trávě

jiskřivě či mlhavě

jinovatka zamrazí

Utrhnu si do vázy

kvítek žluté chryzantémy

Kousek slunce dopřeje mi

v dušičkovém čase



HLUBINY


Každý člověk

je zrníčkem vesmírného prachu

Každý člověk

je středem vesmíru

Každý člověk

nese v sobě celý vesmír

Kdo prozkoumá hlubiny vesmíru

kdo prozkoumá hlubiny člověka

rozprostřené či schoulené

mezi počátkem a koncem?



ŽIVOT NA PODZIM


Podzim už rozpouští slunce v mlze

Mrazivý vítr zavane z polí

Tma se prohlubuje

a rozpíná v čase

Život se stává křehčím

a stahuje se zvnějšku do nitra

jak míza do kořenů

Za dveřmi na závoru potichu skomírá

Možná se mu zdá sen

o košatější budoucnosti

Smrt stromu. Černé slunce.

Eva Hájková



SMRT STROMU


Starý dub na kraji paseky

Vydechl naposledy

Podříznut pilou

A podťat sekerou

Nebude už nikdy slunce vítat

Slunce co noří se z ranních mlh

Z červánků na obloze

Nebude naslouchat ptačímu zpěvu

Houkání sovy za nocí

Bzučení včel

Ani bublání potoka

Neuslyší

Neucítí vůni pryskyřice

Ani svěžího lesního vzduchu

Padl strom

Dohořel život

Zalomil větvemi

Zanaříkal listím

Míza v něm nebude dále proudit

Kolik let tady stál

Srostlý se zemí

Zbude tu po něm

Jenom prázdné místo



ČERNÉ SLUNCE 


Den dohořel. Jak popel zhas.

Nastává konce věků čas.

A nad skalnaté pohoří

se černé slunce vynoří,

jež temným ohněm plápolá

jak černý démant blýskavý.

Ach běda! Kdo mu odolá?

Svým žárem srdce roztaví. 

Polní tráva. Hvězdnatá noc. Košíček.

Eva Hájková


POLNÍ TRÁVA


Tráva prožívá jarní obrození

Velké obrození trávy

Zelená bylina v zimě jako by nebyla

Suché loňské listy padly za oběť mrazu

A brzy se obrátí v prach

(Život něco stojí)

Zatímco tiše hynou,

už týmiž drny prorážejí

nové zelené čepele,

obnažené a hladové po slunci

Polní tráva vyrůstá

do nové slávy

A co my lidé?

Hladíme trávu očima

Dotýkáme se jí dlaněmi

Akumulujeme sluneční světlo

Přemáháme nemoci a únavu,

kterou pociťujeme ve všech tkáních

S nadějí vyhlížíme jarní rovnodennost

a lepší časy


HVĚZDNATÁ NOC


Nastal večer

Tiše sedím

Noc už ke mně pluje tichem

Oknem vstoupí do domu

Březnový vzduch voní chladem

Pozorně naslouchám bezvětří

Jak krásná je ta noc!

Jak prozářená světlem měsíce!

Nemohu odtrhnout oči

od souhvězdí za oknem

Cítím s nebem i se zemí

a vyznávám to slovy,

která nikdo z lidí neslyší

Možná je slyší nebe i země,

ale neodpovídají

Jen hvězdy sem tam mrknou z výšin

nad hlubokou propastí světa,

v jehož rozvalinách žijeme


KOŠÍČEK


Starý šicí košíček z proutí

Uvnitř potažený hedvábím

Které už ztratilo barvu

A taky bylo trochu ušpiněné

Víko zevnitř vypolštářované

Propíchané jehlami a špendlíky

Nedovíralo

Na dně košíčku pestrá směs utržených knoflíků

Malých i velkých, bílých i barevných, kostěných, dřevěných, perleťových

Patentek, sponek a přezek

A všeho, co se někdy mohlo hodit

Nechyběly nůžky a náprstek

Prádlová guma

Cívky s nitěmi (černou i bílou)

A všechno to bylo trochu v nepořádku

Protože se v tom každou chvíli někdo hrabal

Když potřeboval něco přišít

Nebo spíchnout

Ta hrdost, že už si umím

Přistavit židli

Sundat košíček

Navléknout nit do jehly

Udělat uzel

A přišít knoflík

Říjnový večer. Jednou odejdu. Únorové slunce.

Eva Hájková


ŘÍJNOVÝ VEČER


Sirotci teplých slunných dní se chvějí v podzimním chladu

Odvěká tma už vchází otevřenou bránou noci

A vzpomínky se noří z tůně zapomnění

Když jsem byla malá, čas plynul velmi pomalu

Spousta ho zbývala k lelkování

Slunce si hrálo s duhou, podle jejíchž odstínů jsem si v krabičce rovnala

pastelky

Na motýlích křídlech se třpytil hvězdný prach

Vlaštovky před odletem smutnily z dálav

Po skleněných okenních tabulích stékaly provázky deště

Jantarové listí se kladlo na chodníky

A když je svým ledovým dechem odvál vítr

Sněhové vločky tiše mrzly na bruslích

V temnotě za zavřenými víčky se odehrávaly barevné příběhy

Děd Vševěd tam svítil svými zlatými vlasy

Kvetla tam jabloň s mladicími jablky

Žába seděla na prameni živé vody

A černý převozník převážel přes černé moře

Bylo to všechno tak živé

Že se to nemohlo nikam ztratit

Jednou to přece musíme prožít znovu

Jednou snad budeme pozváni na královskou svatbu

Tou vždycky končívají dobré pohádky.


JEDNOU ODEJDU


Jednou odejdu

údolím slz

Zamířím daleko

daleko za sluncem

Po žhavém písku budu kráčet

bosýma nohama

A všechny starosti a všechen smutek

nechám za sebou

Už se nebudu trápit marnostmi

Půjdu vstříc věčné radosti

a věčnému létu

Jásavému létu

Švitoření ptáků

Bzučení hmyzu

Mlčení hvězd a měsíce

Tichým vodám

zarostlým temnou zelení

oázy života

Pulsujícího života


ÚNOROVÉ SLUNCE


Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti.

Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta

ční na pozadí čistého modrého nebe,

odkud zaznívá ptačí cvrlikání.

Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem.

Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí.

Věčná je zima a věčné jaro.

Věčný je led a věčné slunce.

A přece tak rychle pomíjejí,

vejde-li pod naši střechu smrt.

Až jednou zemřu,

půjdu po cestě mrtvých,

rozlehlým údolím tmy,

za vzdálenou hvězdou na obzoru.

A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti,

se vrátí tatáž chvíle.

Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce,

která zbarvuje větve stromů dožluta.

A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou.