Ruka dělníka. Sníh.

Eva Hájková

Ruka dělníka

Země

je jako dlaň dělníka,

tvrdá a široká.

Hory

jsou jako mozoly

do nichž se skryla

těžká dřina.

Koryta řek

jsou rýhy v jeho dlani,

uvyklé námaze.

Na dlani země

jsme vystavěli

domy a továrny.

Na dlani dělníka

vidíme svou

Budoucnost

Sníh

Stříbrná křehkost

Běloučká něžnost

Zvonivá krása

zapadlých světů

Ztracené dětství

které se vrací

v tajemné noci

ledových květů

Slyším hlas zvonků

Rolniček bílých

utkaných z jiní

sněhových vloček

Dívám se na sníh

tiše jak pěna

očima naivních

dětských oček

Mrazivá svěžest

třpytivá tichost

pokojná snivost

zimní noci

zbaví mou duši

tíhy a špíny

které ji měly

ve své moci

Nový rok. Návrat.

Eva Hájková

Nový rok

Na dně černého poháru noci

se jiskří

bílé závěje sněhu.

A nad tím vším luna –

veliká a jasná.

Jsme v zajetí

mrazivého ticha.

Cítíš to?

Slyšíme údery zvonů:

První, druhý, třetí…

Dvanáct úderů do noci.

Rozumíš jim?

Zítra

bude všechno

jako dnes,

a přece jiné.

Stojíme na prahu

nové doby.

Návrat

Chlad.

Mrazivá samota.

Ticho za zavřenými dveřmi

zlomí ostrý hlas zvonku.

Vteřiny plynou…

Váhavé kroky se vrývají

do sešlosti

starého koberce.

V kukátku

zahlédneš jiskřičku oka.

Dveře se rozplývají

a pak vidíš

jen maminku

a slzy.

Déšť. Antika.

Eva Hájková

Déšť

Dešťové kapky bubnují na sklo

smuteční pochod.

A já tu tak sedím

a tiše naslouchám

jejich koncertu.

A říkám si –

už tak dávno

nevyšlo slunce,

aby svým žhavým vodotryskem paprsků

zkropilo letní louky

jako je dnes

zkrápí déšť.

Antika

Stojíš

a stíny vysokých bílých sloupů

které už nenesou nic

než věčně modrou oblohu

se ti sklánějí k nohám.

Čas je neúprosný.

Ubírá na kráse

i na slávě.

Zahlazuje stopy.

Jenom zářící slunce

si pamatuje

na triumfy vojevůdců

i na sténání otroků.

Pohádková země

Eva Hájková

Pozoruji obrázek zimní krajiny, který jsem sama malovala. Snažila jsem se vepsat do něj svou duši a ta se mi při tomto pohledu vrací. Zasněžený břeh jezera se zvětšuje, roste před očima, zapadající slunce září jako opravdové. Obraz se proměnil v otevřené okno. Stačí se vyhoupnout na okenní rám a rázem se ocitám v docela jiném světě. Je to snový pohádkový svět, který existuje pouze v našich představách. Nyní se tedy nacházím v něm.

Stojím na břehu zimního jezera, všude je plno sněhu. Na protějším břehu roste několik vysokých stromů a za nimi je černý les. Zapadá slunce v rudozlaté záplavě. Svou září zalévá nebe i vodu. Stromy a les se proti západu zdají být černé.

Jak se dostanu na druhý břeh? Najednou se u mého břehu objeví loďka. Nasedám a dávám se unášet stříbrnými ledovými vlnami. Konečně jsem na protějším břehu. Stačí několik málo kroků po měkkém sněhu, abych dosáhla lesa. Je ticho jako v prázdném prostoru. Slunce už zmizelo za černými kopci a noc přikryla krajinu. Nad jezerem se zažehla luna. Jako jediný zdroj světla ozařuje mou cestu černým lesem. Bílý sníh jiskří jako drobné hvězdičky. Vítr hvízdá mezi jehličím a pokouší se mě zmást. Najednou, cink-cink, přijíždějí sáně tažené ruskou trojkou. Neznámý kočí mi pomáhá nasedat a už letíme s větrem o závod cestou necestou, projeli jsme černý les a už jsme venku.

Podivný kočí mávne kloboukem a rázem se noc promění v den. Vysazuje mě do sněhu a mizí v dáli i se sáněmi. Já pokračuji v pouti po pohádkové zemi. V slunečním světle se přede mnou skví královský palác. Září jako by byl z křišťálu. Milióny světelných paprsků vytvářejí v jeho stěnách duhu a sluneční závoje.

Brána se otevírá, vcházím dovnitř. Procházím galerií chodeb a ocitám se v hlavním sále. Uprostřed, pod skleněnou sluneční klenbou tryská z mramorové podlahy pramen. Stojí zde dva trůny. Na jednom z nich vládne překrásná žena. Vlasy černé jak obloha zimních nocí, v očích svítí zelenavé plaménky studeným ohněm. Bílé roucho obepíná vysokou štíhlou postavu, po níž splývají havraní vlasy. Žena je vážná až zachmuřená. Její hlas je podobný nářku meluzíny. „Vítej v naší zemi“, promlouvá ke mně. „Ale přicházíš pozdě. Mé dny jsou sečteny. Vidíš slunce, které již plane tak vysoko a tak mocně? Zbývá mi už jen několik okamžiků a pak nastoupí vládu má sestra.“

Královna zimy ještě chvíli hleděla do prázdna. Najednou se otevřelo okno a zafoukal teplý vítr. Žena na trůně se schoulila a rozplynula se. Zároveň se začaly dít zázraky na druhém křesle. Vyrostla tam nádherná růže, dál rostla a zvětšovala se. Náhle se rozvinula a na levém trůnu seděla druhá žena – královna léta. Byla spanilá jako letní ráno. Zlaté vlasy se vlnily jako zralé obilí a ovíjely zářivou postavu. Oči, modré jako letní obloha usměvavě kvetly. Pleť lehce opálená od sluníčka, hlas zněl jako zurčení potůčku. Královna léta se zvedla, chopila se žezla a jediným mávnutím odčarovala všechen sníh a led. Přišlo jaro se všemi svými krásami. Všechno rozkvétalo a pučelo. I na královnině zelené říze se objevily květy. Pak mě vyzvala, abych šla s ní. Kráčela pohádkovou zemí a všude přinášela radost a úsměv. Každý příběh, který se v zimě špatně začal, nyní vesele končil. Královna léta mě provedla celou zemí a všechno mi ukázala. Odtud jsem si přinesla své pohádkové příběhy. Tento svět navštěvuji vždycky, když na mě doléhá smutek, abych se odpoutala od starostí a strastí skutečného světa.

Dvojí zpívání Petry Černocké

Josef Poláček

Následující text navazuje volně (ale spojitě) na vyprávění s názvem „Jak se zbavit Petry Černocké?“; ale je především stejně jako tento především úvodem či přípravou k textu dalšímu, který bude vlastním jádrem a cílem této trilogie.

Jestliže jsem totiž v onom prvním pokračování této série líčil v zásadě čistě osobní zážitky a prožitky s mým nečekaně intenzivním (znovu)setkáním s touto českou zpěvačkou, pak se mohlo v zásadě jednat o záležitost ryze nahodilou. Jak už jsem tehdy zmínil, stává se mi i jindy, že se mi do mysli usadí nějaká písnička nebo její část, a v jakési uzavřené smyčce se opakuje stále znovu. Jenom s tím rozdílem, že se v daném případě jednalo – a stále ještě jedná – o záležitost mimořádně intenzivní a mimořádně vytrvalou. Vzhledem k onomu třetímu textu je teď ale zapotřebí vyložit něco, co jsem v první chvíli vlastně sám ani zcela netušil: totiž že zpívání Petry Černocké je podle všeho v něčem přece jenom dost výjimečné. A že tedy síla mých dojmů z něj přece jenom nebyla záležitostí ryze náhodnou respektive subjektivní; a že jestliže chystám na základě jejího zpěvu rozvinout dále a hlouběji jdoucí úvahy o smyslu toho či onoho konání, že jde zde k tomu dán zcela reálný fundament.

Pro vysvětlení se ale musím znovu ponořit do čistě osobních vzpomínek, pro tentokrát poněkud vzdálenějších. Když jsem svého času na počátku osmdesátých let odcházel do – víceméně vynucené – emigrace, vzal jsem si s sebou jako upomínku na můj dosavadní život sadu magnetofonových kazet s nahrávkami našich populárních zpěváků. Vlastně až tehdy, když člověk přesídlí do zcela jiného kulturního prostředí, tak pozná, jak úzce je spojen se svou kulturou rodnou; a to nejen s tou „velkou“, ale právě a především s tou „malou“, která ho doposud obklopovala víceméně každý den. Která mu denně zněla do uší z rádia, která se mu zjevila po zapnutí televizoru. A která je – v případě politické emigrace – najednou pryč. Jako odříznuta nožem. Je nutno si připomenout, že tehdy neexistovalo něco takového jako internet či jiné informační kanály; v emigraci bylo možno se k českým (respektive slovenským) písničkám dostat jenom velice sporadicky; jakýsi inženýr Malisch provozoval něco jako zásilkovou službu, kde se daly objednat nějaké kazety, ale to bylo prakticky všechno. A přitom – tehdy jsme nemohli vědět, jestli nám vůbec ještě kdy bude umožněno se do kultury rodné země vrátit. I my, pozdější emigranti, jsme na tom mohli být jako emigranti z první, poúnorové vlny – mohli jsme to mít na doživotí.

Hodnotu věcí člověk v plné míře pozná vlastně až ve chvíli, kdy je ztrácí. O stěhování se (do dalekých zemí, se zcela jinou kulturou) se říkává, že je to jako přesadit strom. Ale jenom ten kdo to sám zakusil na vlastní kůži může vědět, jak krutě pravdivé je toto přirovnání. Je to opravdu to samé jako vyrvat vzrostlý strom i s kořeny ze země ve které vyrůstal – a vsadit ho do jakési zcela jiné jámy a zasypat ho hlínou, která je zcela jiná než na jakou byl zvyklý, má jiné vlastnosti, je nezvyklá, cizí, a přinejmenším na počátku se jeví být nestravitelnou a bez živin.

A navíc – pokud jsme konkrétně u populární písňové tvorby, pak ta německá mi ve srovnání s českou a slovenskou připadala naprosto chladná, odtažitá, bez poetiky a bez humoru a vtipu. A většinou naprosto kýčovitá. Alespoň to, co se hrálo v běžně v rádiích. Snad by bylo poněkud jinak, kdybych se odstěhoval někam do Francie nebo Španělska; francouzský šanson snad přece jenom není ještě zcela mrtev, a Španělé mají ovšem velmi vyvinutý smysl pro hudebnost. (I když musím přiznat, že zrovna španělské rytmy mi nikdy „neseděly“, ty emoce jsou zde příliš vzduté, zase mi tu chybí mnohem subtilnější česká (moravská) zpěvnost.

Ale budiž; měl jsem s sebou ty zmíněné kazety s českými a slovenskými písničkami; a celou řadu let jsem si je téměř denně přehrával při cestách autem do práce a zpět. Snad právě tohle byla chyba; sice se mi tak příjemně ukrátilo cestování, ale asi se z toho časem stala až příliš velká rutina. Vada byla v tom, že jsem poslouchal stále dokola ty samé kazety, ty samé písničky, ve stále stejném pořadí. Když se něco opakuje pořád dokola, jednou je toho časem přece jenom moc.

Ale – to nebylo to jediné, co se tehdy přihodilo. V každém případě jsem zjistil, že ty české písničky už nedokážu poslouchat. Alespoň mnohé z nich. Zčásti to bylo zřejmě zapříčiněno onou zmíněnou přesyceností; ale myslím, že za tím bylo ještě něco více. Asi se tehdy posunula hranice mých nároků. U mnoha písniček středního proudu, které se mi dříve líbily, jsem najednou začal nepříjemně pociťovat jejich konvenčnost, plytkost.

„Až začneš vnímat čas

a prohlédneš hru světel co lžou…“

– tohle zpívala Hana Ulrychová v jedné z nejkrásnějších – a především obsahově nejhodnotnějších – písniček z druhé poloviny sedmdesátých let. Tato konkrétní písnička měla v kontextu tehdejší doby asi svůj zcela specifický význam a podtext; ale stejně tak má význam a platnost zcela univerzální. A jako bych si i já tady najednou prošel obdobím, kdy jsem mnohé z toho, co jsem dříve považoval za jasná světla, teď najednou prohlédl jako pouhou stínohru světel šálivých. Ne že by se mi přestaly líbit všechny ty písně které jsem dříve poslouchal; ale bylo najednou mnoho takových, které mi už buďto vůbec nic neříkaly, anebo mě až vysloveně začaly odpuzovat. Svou typickou konvenčností, až přímo plytkostí středního proudu. A jsou dokonce interpreti, které už nedokážu poslouchat vůbec – pro nasládlost jejich projevu. Nanejvýš jejich písničky staré, ještě ze semaforských dob, kdy i jejich zpívání mělo ještě jiskru a švih a jedinečný semaforský humor.

A teď jsem tedy zakusil náhlé setkání se zpíváním Petry Černocké. Samozřejmě jsem její písničky (ty populárnější) znal už z dřívějška; a jak už jsem napsal v první části mého vyprávění, líbily se mi jak ony samy, tak i jejich interpretka. Nebylo by tedy samo o sobě nijak příliš podivné, že se mi jmenovitě chytlavé melodie její „Písně na pět řádků“ natolik zaryly do mysli. A přece… Je tady nějaký rozdíl. Poháněn tímto intenzivním zážitkem jsem začal písničky Petry Černocké v internetu vyhledávat cíleně; a zjistil jsem, že ona je jedna z velice mála těch zpěváků, od kterých dokážu – a to sice s potěšením – i dnes poslouchat prakticky všechno. (Alespoň všechno z toho, co jsem od ní do této chvíle objevil a poslechl.) Uvědomil jsem si až teď, že za jejím zpíváním stojí ještě něco více, než že má jenom hezký hlas. I v těch zdánlivě nejprostších písničkách za jejím zpěvem stojí celá její osobnost; je v tom něco jedinečně ryzího.

A jmenovitě písničky o lásce: když jsem po listopadovém převratu začal zase jezdit do Čech, chytal jsem už daleko před hranicí všechny dosažitelné české rozhlasové stanice, abych si mohl poslechnout české písničky, mně známé i ty nové. Ovšem – v naprosté většině případů jsem zažíval znovu a znovu těžké zklamání. Za prvé: z těchto „českých“ stanic se v devadesáti procentech případů linula písňová tvorba angloamerické provenience. A z těch zbývajících deseti procent opět devadesát byly odporné, povrchní, nasládlé kýče. A – především ty o lásce.

Už v šedesátých letech minulého století František Pilař ve své vynikající humoristické knize „Tři muži v automobilu“ ironizoval nekonečnou plytkost a stupiditu tohoto druhu písňové tvorby, kdy se naprostá absence hudební i textové invence nahrazuje útočením na sentimentální city průměrného posluchačstva, neustálým opěvováním lásky ve všech jejích možných i nemožných podobách, formách a konstelacích. Při jedné takovéto jízdě – když jsem zase vynervován znovu a znovu přepínal rádiové stanice, abych unikl této nasládlé kýčovitosti – mi projelo hlavou, že by vlastně mělo být přímo zákonem zakázáno zpívat písničky o lásce. Aby se definitivně uťala hlava této hydře lidské hlouposti a povrchnosti.

Ale teď najednou – zjistil jsem, že vedle Marie Rottrové je Petra Černocká bezmála už tou jedinou zpěvačkou, které ještě dokážu uvěřit její zpívání o lásce! A to nejen tu či onu obzvláště povedenou písničku, nýbrž prakticky všechny. Které dokážu uvěřit, že se nejedná jenom o nějaký laciný sentiment, o konvenční písňovou produkci ve stylu „aby se něco zazpívalo“, ale že za tím stojí její vlastní osobnost, její vlastní prožitek. Tento fakt či stav ovšem pramení už ze samotných textů těchto písní: někdy jsou vážné a přemýšlivé, někdy třeba jenom veselé a rozverné – ale poctivě zazpívané, a mnohdy navíc s krásně osvěživým humorem, nadhledem.

Dá se říci, že já jsem teď po létech Petru Černockou objevil znovu; ale ještě víc, já jsem teď objevil Petru Černockou zcela novou. Takovou, kterou jsem doposud neznal.

Byla to vlastně čirá náhoda; zrovna nedávno Česká televize reprízovala hudební pořad z roku 1988 s názvem „Dva světy Petry Černocké“. Ten večer kdy jsem si toto hudební pásmo ze záznamu shlédl, jsem neměl zrovna nijak dobrou náladu. A byl jsem předem nějak skepticky naladěný. Už proto že to bylo už (či spíše až) z druhé poloviny osmdesátých let – tedy z doby kterou já jsem už osobně nezažil, kdy už jsem byl v zahraničí; ale když poslouchám hudební produkci z oné doby, často si říkám že jsem před něčím takovým utekl právě tak včas. Ještě snad stále působící semaforský duch sedmdesátých let definitivně odvanul; a co následovalo to byla především jakási křečovitá euforie nasládlé diskomuziky.

Nebyl jsem tedy nijak vstřícně naladěn vůči tomuto pořadu s Petrou Černockou. Ale – musím doznat a doznávám rád, že si mě tady definitivně získala. Už samotné uspořádání celého pořadu – jedinečně vtipné, Petra Černocká zde prokázala jedinečný humorný talent; a co více, se schopností a ochotou k vlastní sebeironii, a to je vlastnost skutečně velice vzácná. Toto pásmo písniček mi přes mou původní skepsi a nedůvěru přineslo hodně potěšení a dobré nálady; a druhý den jsem ho shlédl a poslechl kompletně ještě jednou – což je něco co jinak dělám jenom naprosto výjimečně. – Pokud by někdo měl zájem si tento pořad sám shlédnout, zrovna v minulých dnech ho někdo umístil na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=9RoOAvBcKvQ

Potud tedy dobře; ale co ta „nová“ Petra Černocká? Zazněly tu některé její populární písničky, které už jsem znal. Ale – byly tu i takové, které jsem doposud neslyšel, a které pro mě byly objevem. Ona sama v jednu chvíli uvedla, že jsou písničky které se jí samotné líbí, které „zpívá jako o život“, a které pochválila i kritika; jenom „vy je neberete“. A poté zazpívala píseň „Svatba mladší sestry“. https://www.youtube.com/watch?v=cPrbM-mwy0Y

Co k tomu říci? Tuto píseň jsem vlastně mohl už znát; jak jsem až teď zjistil, ta je už z roku 1977; jenže – nedá se nic dělat – to opravdu není píseň, která by byla příhodná pro běžné rozhlasové vysílání. To je píseň, do které je nutno se zaposlouchat – vlastně vysloveně ponořit – v tichu domova, kde je možno zachytit a vychutnat všechny její polohy, textové, hudební i pěvecké. A já jsem právě tady objevil tu druhou Petru Černockou, kterou jsem do té chvíle neznal. Petru vážnou, Petru přemýšlivou, Petru hluboce citovou. A její zpěv, její přednes – já jsem do té doby samozřejmě věděl, že umí zpívat hezky, ale netušil jsem, že umí zpívat takhle. Tady už byla překročena hranice pouze populární hudby, a vstoupilo se do říše skutečného pěveckého umění. A před tímto uměním Petry Černocké musím touto cestou vyslovit respekt; s určitým pocitem vlastního studu, že jsem na to nedokázal přijít už mnohem dříve.

To jsou tedy tyto dvě Petry Černocké, které jsem objevil či znovuobjevil v tuto dobu; a obě dvě budou hrát klíčovou roli ve třetím pokračování této série mých úvah. Tato závěrečná část sice už nebude jenom o ní samotné; a vlastně vůbec ne primárně o ní. Ale ona nám poskytne jakýsi odrazový můstek pro úvahy další, snad hlubší, s univerzálním významem.

Básně domova

Eva Hájková

Touto chvílí vlastně začíná nový projekt v naší kulturní rubrice. Paní Hájková mi zaslala několik svých básní; tímto je tedy zahájeno jejich publikování. Její básně jsou zřejmě rozděleny na dvě hlavní „tvůrčí periody“; ty první pocházejí z dob jejího mládí, pozdější pak až od druhé dekády tohoto století.

Domov

Na celém světě jeden domov máš.

Jediný kout, kam rád se vracíváš.

Nahradit domov nemůže ti nic,

byť zapomenout chtěl bys sebevíc.

Co je domov?

Domov je

tichý ostrůvek v bouřlivém oceánu života.

Zastavují se u něj unavení plavci,

kteří brázdí oceán,

hledajíce v něm své štěstí.

Domov je

klidná oáza v neklidné poušti života,

kde si vítr neustále pohrává

s vyprahlým pískem.

Domov je

zelený park uprostřed rušného města,

kde řinčí tramvaje,

skřípají brzdy automobilů

a spěchají unavení chodci.

Domov je

hučící úl uprostřed rozkvetlého sadu,

kam se každá včelka vrací,

když splnila svou povinnost.

Domov je

modravé jezírko skryté mezi lesy,

kam se rok co rok vracejí bílé labutě.

Domov je

stará knížka z dětství,

ke které se rádi vracíme, přestože ji známe

skoro nazpaměť.

Tajemné otazníky kolem Máchova „Máje“ II.


Petr Kužvart

Ještě k inspiračním zdrojům a podivnostem obsahu samotné básně. A také k jiným dílům, protože Mácha není autorem unius libri, ač to nedovzdělancům může tak i připadat.

Inspirační zdroje byly několikeré. Především domácí literární tradice, podle všeho hlavně ta předobrozenecká. Tedy zejména barokní lyrika, barokní umění i myšlení obecně a jeho poněkud morbidní fascinace smrtí. Vzpomeňme barokní duchovní lyriku, třeba českého jesuitu Bedřicha Bridela a jeho „Báseň (čí Píseň?) o smrti“ (jestli mě paměť neklame, je právě on autorem a obsáhlá skladba se nese v tomto duchu:  

Mějte se dobře, lucerny paláce nebeského, svěťte kupcům, světa bludcům, po tom moři plynoucím, jáť jsem doplul a již připlul lodí k břehům žádoucím … odchází den, přichází sen, ten musím dlouho spáti, než zazvučí a poručí andělská trouba vstáti …

Ale barokní fascinace smrtí je mnohostranná – vzpomeňme Františkem Antonínem hrabětem Šporkem vydanou knihu „Totentanz“ čili „Smrtí tanec“. Inspirován dřevorytinami Albrechta Dürera nechal zhotovit snad stovku grafických listů geniálním mědirytcem Michaelem Heinrichem Rentzem a nechal to vyjít jako knihu. Jejím jediným obsahem je sled výjevů, jak si smrt přichází pro pány i kmány, vojáky, biskupy, šlechtice, kupce, námořníky, sedláky i žebráky … prostě pro všechny.

Zajímavý je opakující se moment, kdy Mácha život ztotožňuje se snem:

„… W žiwota sen Byl gsem gá gen wywáben …“ a dále: „… Budaucj čas?! – Zjtřegšj den?! – Co přes něg dál, pauhý to sen, či spanj ge bez snenj, Snad spanj ge i žiwot ten, Jejž žigi teď; a přjštj den Gen w giný gen se změnj? Či po čem tady taužil gsem, A co neměla šjrá zem, Zjtřejší den mi zgevj? Kdo wj? – Ach zádný newj …“. 

Život jako sen, život je pouhý sen – to je opět ryze barokní myšlenka, vzpomeňme divadelní hru Pedra Calderóna de la Barca „Život je sen“ („La vida es sueño“ z let 1631–1632) .


Ovšem jeden veliký rozdíl tu je. Pro baroko byla smrt jakousi dvojtečkou. Za ní mělo cosi následovat, a to přímo v boží režii. U Máchy je ale smrt definitivní tečka, je to konečná:

„ … Tam žádný – žádný- žádný swit, Pauhá gen tma přebýwá. Tam wšecko gedno, žádný djl – Wše bez konce – tam nenj chwjl, nemine noc, newstane den, tam času neubýwá. – Tam žádný – žádný – žádný cjl – Bez konce dál – bez konce gen Se na mne wěčnost djwá. Tam prázdno pauhé – nade mnau, A kolem mne i pode mnau Pauhé tam prázdno zjwá. – Bez konce ticho – žádný hlas – Bez konce mjsto – noc – i čas — To smrelný ge mysle sen, Toť, co se „nic“ nazýwá … „ .

Neznám lepší vylíčení definitivní a nekonečné nicoty. Nevyhnutelně to navozuje přesvědčení o niterném ateismu autora. Tady je naprosto moderní a předbíhá dobu o sto – ba i dvě stě let! Bůh tady ztratil již jakoukoli roli.

Obsahově blízkým a také barokem velmi preferovaným motivem je pak i vědomí pomíjivosti v kontextu věčnosti:

“ … Widjš-li pautníka, an dlauhau lučinau Spěchá ku cjli, než červánky pohynau? Tohoto pautnjka giž zrak neuzřj tvůg, Gak zagde za onau w obzoru skalinau, Nikdy – ach nikdy! To budaucj žiwot můg. Kdo srdci takému utěchy gaké dá? Bez konce láska ge! – Zklamánať láska má! …“ A dále nádherné, temné příměry: „ … Klesla hwězda s nebes wýše, Mrtwá hwězda sinný swit, Padá v neskončené řjše Padá wěčně w wěčný byt. Gegj pláč znj z hrobu wšeho, Strašný gekot, hrůzný kwjl. „Kdy dopadne konce swého?“ Nikdy – nikde – žádný cjl …“.

Vztah k lidové slovesnosti, lidové písni jako inspiračnímu zdroji tu přímo vidět není. Nejde však o „ohlasovou“ poezii, tehdy tak populární, ale jistota a zpěvnost Máchova verše a jeho nádherný rytmus dávají tušit obecnou inspiraci jazykovými možnostmi, jež česká lidová píseň jasně dokládá, rozvíjí a demonstruje.

Podstatným inspiračním zdrojem je evropská soudobá literatura. Jak byl Mácha jazykově vybaven k jejímu vnímání? Určitě uměl stejně dobře česky jako německy, to bylo v bilingvní Praze té doby běžné. Jako absolvent právnické fakulty musel znát alespoň právnickou latinu. Po ruském potlačení polského povstání v roce 1830 se účastnil, tak jako ostatní obrozenecká mládež, solidární pomoci prchajícím povstalcům, pro které byla Praha přestupní stanicí na cestě Západ, zpravidla do francouzského exilu. Pokud víme, mládež si zpívala polské písně, alespoň pasivně se tedy Mácha polsky asi naučil. Nicméně italsky, anglicky a francouzsky asi neuměl nebo neuměl dost na to, aby v těchto jazycích četl krásnou literaturu. George Gordona Byrona, Waltera Scotta a další světové autory nejspíš četl v německých překladech. Četl ovšem také Goethova Fausta a soudobé německé romantiky, o tom se ví. Tedy se dá shrnout, že měl aktuální evropský literární rozhled a evropskou beletrii své doby, tedy romantickou literaturu, bezpečně znal.

Tolik tedy zdroje inspirace… .

V lyrická skladbě „Mág“ je ovšem řada vcelku obecně opomíjených, ba nepovšimnutých nelogičností. Především: Mácha vycházel z reálné otcovraždy, jež se v tom kraji v minulosti opravdu udála. Selský synek snad měl umlátit otce, který bránil jeho svatbě s určitou dívkou. Čili v reálu to snad nemělo být ze žárlivosti. Motiv vraždy proto, že tatínek lezl za synovou přítelkyní se jeví jako typicky romantizující fikce autora. Ale zachovalo se prý vyjádření vraha, jak těžko se mu bude umírat. Byl odsouzen a ortelován. Je to podobné, jako když Johann Wolfgang Goethe psal své celoživotní veledílo, svého Fausta. Pokud jde o jednu z dějových zápletek v tomto veršovaném filosofickém románu, tedy tragický příběh svedené Markétky, vycházel Goethe rovněž z reálného případu, který se v Německu té doby udál. U Goetha jde však jen o jednu z řady epizod Faustova putování a spolužití se všemocným zlem, bohužel jedinou, která se obecně uchytila díky své košilatosti a skandalitě – román je podstatně obsažnější a bohatší, rozhodně nejde o lacinou operetku! V Máchově vrcholné skladbě je letmo romanticky načrtnutý milostný trojúhelník ústředním dějovým motivem, tedy to máme oproti Faustovi jednodušší.

V Máchově příběhu je jedna velká nesrovnalost. Ze (snad) selského synka se stal vůdce tlupy loupežníků. Budiž! Ale když tento chasník

„… Pozděgi wůdcem spolku zwán, Dowede činy neslýchané …“, 

pak je velmi podivné, že by se po dokonané otcovraždě nechal chytit – a pokud ano – pak by ho jeho banda mohla s klidem osvobodit, když seděl před popravou sám v opuštěném vězení, kde ho hlídá pouze jeden starý žalářník, tak lehkomyslně vstupující s lucernou do jeho cely a tam prodlévající. Mimoto: žádný soud se nekoná, rovnou následuje poprava. Prostě z hlediska logiky a věrohodnosti příběhu je to hodně, ale hodně romanticky přeexponované a nepřesvědčivě zkratkovité.

Nelogičností nebo věcných nesprávností je ale víc: Vilém je sťat a poté

„ … po audu lámán aud …“, 

pak je nelogicky vpleten do kola a to je vyzdviženo na kůl a ponecháno ve vodorovné pozici na popravčím místě, uťatá hlava je nasazena na střed kola a tedy je ponechán nepohřben. Takto se to nedělo ani ve středověku, ani v Máchově době. Ve středověku se poprava mečem praktikovala u šlechticů. Tím Vilém podle všeho nebyl. Nekombinovala se nelogicky s lámáním kolem, kdy byl ortelovaný v roztažené pozici položen na zem, přivázán případně k zatlučeným kolíkům, na vhodných místech podložen kulatinou a úderem těžkého okovaného kola, zdvihaného vzhůru, jsou mu postupně lámány kosti končetin, případně i jiné části. Praktikovalo se to jako poprava kolem „bez milosti“, kdy byly odsouzencovy kosti přeráženy a drceny zaživa, při vědomí, nebo „s milostí“, kdy prvý úder kola směřoval na krk a spolehlivě ortelovaného usmrtil. Následně po rozlámání (rozdrcení) kostí byl odsouzenec již mrtvý opravdu vpleten do popravčího kola a vyzdvižen a ponechán na popravišti pro výstrahu nepohřben. Mácha tedy z věcného hlediska fabuluje chybně, podle všeho dost povrchně kombinuje něco, co k sobě nepatří a co se obsahově navzájem vylučuje.

No jo, ale především je třeba si uvědomit, že samotný děj i reálie jsou tu zcela podružnými prvky, když epické sekvence jsou vlastně pouze dvě, tedy stručná vězňova životní retrospektiva ve vězení během bdění v noci před popravou – a pak už jen závěr celé skladby, vyprávěný v prvé osobě, kdy vypravěč snad sedm let po příběhu přijíždí na místo a teprve se seznamuje s celou tou Vilémovou a Jarmilinou historií. Jinak samá lyrika.

A za druhé: jde o jedinečnou lyriku a ta je prostě bravurní a veškeré „prozaické“ nesrovnalosti překrývá jako cosi zcela nepodstatného.

Dále: Mácha opravdu není autorem unius libri, jak by se mohlo povrchnímu pozorovateli zdát. On toho za svůj velmi krátký život napsal docela dost. Prózu i poezii. Zmiňme jako příklad nejen bravurně psanou povídku „Marinka“, která je běžně uváděna v literárních přehledech i v čítankách, ale i např. podivuhodnou báseň „W chrámu“, dokládající jeho návštěvy nedostavěné a dlouho na západní straně provizorně uzavřené pražské katedrály, kde hluboce prožíval a dobře si uvědomoval prozaičnost pražské maloměstské reality své doby v kontrastu k notně romanticky idealizované slavné minulosti národa – zmiňuje krásně, jak na něj působily parléřovské náhrobky českých knížat a králů ve věnci kaplí katedrálního závěru chrámu sv. Víta:

„ … Při každého nohau kamenný spj lew – co umdlelá sjla i ukrotlý hněw.

Krásné a veskrze romantické! Ostatně motiv návštěvy pražské katedrály jako panovnického mauzolea je zmíněn i v dalším mimořádně pozoruhodném, byť drobném textu, kterým je „Pauť krkonošská“. Pocestný přichází večer na Sněžku, tady stojí pobořený gotický klášter (později náhle zmizevší) a v něm duchové mnichů ochotní mu odpovídat na jeho otázky o drtivých záležitostech života, osudu… . Surrealismus tu má svého zřejmého o celých sto let staršího předskokana!

Konečně si povšimněme, že Mácha byl skutečným vnitřním „rozervancem“, jak byl často ve své době a svém prostředí i chápán. Svědčí o tom jeho obdivný a hluboký platonický vztah k těžce nemocné, éterické dívce v „Marince“, do nějž se jako autor píšící v prvé osobě stylizuje, ke kterému se takto přiznává. Tato autostylizace je v prudkém kontrastu s obsahem Jakubem Arbesem rozluštěných šifrovaných Máchových deníků s velmi hrubým až cynickým popisem svého vztahu k Lori Šonkové, s výslovným popisem svých docela drsných a nešetrných sexuálních praktik ve vztahu k ní. Uvažme také fakt, že toto celkem jednoduché dívčí stvoření stresoval svou náladovostí, svými vypjatými nápady, například ji nutil, aby mu nad rakví své právě zesnulé matky přísahala, že před ním nikoho neměla anebo se přiznala, že ji někdo svedl … . V osobním styku to musel být asi dost arogantní, nevyrovnaný, náladový, exaltovaný, sebestředný a tedy málo sympatický mladík.

Nicméně svým dílem se zapsal do dějin české literatury jako jeden z jejích velikánů a následně inspiroval zástup českých básníků celého zbytku 19. století, ale i století následujícího. Jeho modernost je obdivuhodná a není divu, že ve své době sváděl jeho „Mág“ k prudkým útokům, paušalizujícím odsudkům, ale i k umělecké polemice. Vzpomeňme dodnes obecně známé Erbenovo „Záhořovo lože“ z jinak spíše ohlasové sbírky „Kytice“, ale i dnes již pozapomenutou obsáhlou báseň Václava Bolemíra Nebeského „Protichůdci“.

Takže: věnujme tichou vzpomínku českému geniálnímu „mladému rozhněvanému muži“, českému chuligánovi z doby biedermeieru, Karlu Hynku Máchovi. Určitě si to zasluhuje!

(Dokončení)

Tajemné otazníky kolem Máchova „Máje“ I.

Od swého otce w swět wyhnán, W laupežnickém tam roste sboru …

Petr Kužvart


Letos na podzim, tedy přesně 16. listopadu 2020 uplyne již 184 let od úmrtí našeho prvého moderního básníka, který stihl za pouhých pár let vytvořit úctyhodné, přímo přelomové dílo. A to umřel již v pouhých 26 letech v listopadu 1836 ve svém nevytopeném bytě v Litoměřicích na cholerinu, tedy lehčí obdobu cholery. Celková schvácenost, následně silné průjmy, dehydratace a smrt … . Tak skončil stále ještě v chlapeckém věku sotva dostudovavší mládenec, zároveň ale zakladatelská osobnost českého moderního básnictví. Pokud by býval nežil v tak strašlivé bídě a podvýživě, možná by přežil. A kdyby žil dneska, dostal by infuzi a bez velkých problémů by ho dnešními léky vyléčili. Ale historie nezná žádná možná a pokud! Nuže tedy, pokusme se uctít Máchovu památku alespoň tím, že o jeho díle pojednáme navzdory školním osnovám poněkud záživněji a životněji, nežli je v kraji zvykem. Ignatz Mácha, jak se sám v běžné každodennosti jmenoval a psal, si to rozhodně zaslouží!


Klíčovou monumentální skladbou a vlastně posledním a vrcholným dílem Máchovým je lyricko-dramatická skladba „Máj“ (v dobové transkripci „Mág“). Málo se ví, s kolika nejasnostmi a tajemstvími je spojena. Kolik hádanek sama obsahuje.

Zkoumání je tu opravdovým dobrodružstvím ducha, navíc je provázeno navždy již asi nerozluštěnými otázkami. Mácha jako zrovna dostudovávající právník nebyl v době psaní „Máje“ zrovna bez starostí. Jeho Lori čekala dítě, což byl v prostředí biedermeierovského maloměsta, jakým tehdy Praha opravdu byla, samozřejmě mimořádný průšvih. Zatím se vše tajilo, ale bylo třeba něco udělat.

Mácha měl v tomto průšvihu připraven poměrně dobrý – elegantní a přímo romantický – plán jak jej vyřešit. Z Prahy odejde po studiích jako ammanuensis k justiciárovi Durasovi do Litoměřic (ammanuensis je doslova „příručí“, dnes bychom asi řekli advokátní koncipient či právní praktikant), zde po příjezdu začne šířit, že je ženat. A zároveň v Praze organizoval již na dobu po narození dítěte svatbu, na které nebude, ale kde za něj potajmu zaskočí jeho bratr jako ženich. No a pak si chtěl manželku přivézt z Prahy do ještě horšího maloměsta, jakým byly provinční a víceméně německé Litoměřice. Právě kvůli těm maloměstským poměrům se snažil o odchod z Prahy i o to, aby se za ním se zpožděním přestěhovala již legitimní manželka a dítě. Tak se dala poněkud prekérní osobní a rodinná situace docela elegantně zvládnout a narvalo napravit.

Náhoda tomu však chtěla, že krátce po vydání „Máge“, na podzim 1836, již sám přestěhován do Litoměřic, onemocněl (sporadicky se v té době vyskytující) cholerinou, slabší obdobou cholery a velmi rychle jí – dost možná také díky silné podvýživě – podlehl. A tak měl pohřeb zrovna v den, kdy se měl stát manželem. Docela romantický konec… .

Nejen potíže osobní, ale i společenské ho pronásledovaly. V rámci pražského obrozeneckého establishmentu byl hodně cizorodým zjevem. Do poněkud úzkoprsého prostředí provinčního maloměsta nezapadal, nectil starší autority, byl až příliš svůj. Byl již vášnivým romantikem a v osobním kontaktu byl asi dost nesnesitelným, nekomunikativním, romanticky exaltovaným a sebestředným individualistou. Po vyjití „Máje“ ostatně jeden z tuctových, establishmentových obrozenců píše v tisku doslova:

 … básně kritisovati nebudu. Nedospělať tato dosud pro kritiku!  

Vůbec ho totiž nepochopili a ani ho asi moc chápat nechtěli. Byl to chuligán, podivín, hašteřivé individuum, jehož podivná skladba byla asi pro nejednoho tehdejšího pražského intelektuála příležitostí k lacinému, povrchnímu odsudku, k tomu, aby si dloubl, aby se zatvrdil v odporu k té podivné postavě, chodící v rudě podšitém kabátě a řinčící ostruhami na botách – ač žádného koně nikdy neměl – leda tak v závěru své vrcholné básně:

mého to koně krok…„.

A tak neuvěřitelnou, přímo cimrmanovskou ironií dějin jediná zasvěcená a pochvalná recenze „Máje“ vyšla anonymně v německém časopise „Unsere Planet“. Dodnes se neví, kdo ji napsal!

Ale samotný „Mág“ skrývá ještě daleko větší záhadu. Tou jsou důvody dedikace (věnování) a smysl zařazení úvodní dedikační básně, psané v tehdy běžném obrozeneckém duchu poněkud průměrného až podprůměrného českého veršování. O desetiletí později se tomuto stylu prostořeký Karel Havlíček Borovský právem vysmíval – takovým těm vlasteneckým rýmovačkám ve stylu: vlasti – slasti – masti – pasti a tak dále a tak podobně. Ostatně Havlíčkovu legrácku

Kdo na hrobech praotců slavných kalamajku tancuješ… tys bratr náš, tys bratr náš, věř nadělí ti Mikuláš …“ 

následně nezapomenutelným způsobem zhudebnili a zpívali neméně prostořecí klauni Werich s Voskovcem (kuplet „Tys bratr náš!“). Nikoli náhodu! Jde o krásný odsudek obrozeneckých maloměšťáckých kýčů. Prostě si z nich W+V dělají bohapustou srandu! To by se určitě zamlouvalo nejen Karlu Havlíčkovi, ale asi i samotnému Máchovi.

Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Proč Mácha formálně věnoval báseň pražskému mlynářskému podnikateli, obchodnímu partnerovi svého otce (ten měl krupařský krámek na Karláku – pardon! na Dobytčím trhu, v domě č. 551, kde Máchovi včetně „Ignatze“ také bydleli) a ne některému renomovanému obrozenci, ba obrozeneckému prominentovi? Netuším vůbec, zda byl pan Hynek Komm opravdu „wlastencem přehorlivým“. Ví se ale, že to byl zámožný člověk, jeden čas mu dokonce patřil zámeček na Jenerálce. Máchovská literatura o tomto pánovi víceméně mlčí. Bylo by bývalo určitě taktičtější a autorovi prospěšnější věnovat báseň Palackému, Čelakovskému, Hankovi nebo někomu takovému. Mohlo samozřejmě jít o závazek dlužníka, nemajetného spisovatele, který byl poměry donucen své vrcholné dílo vydat vlastním nákladem a drsně se tedy zadlužit. Možná právě u pana Komma. Třeba mu opravdu bohatý a úspěšný podnikatel na vydání básně půjčil, kdo ví? A on mu takto splácel svůj dluh vděčnosti, že sešitek mohl vůbec vyjít… .

Ale protože hned následuje rafinovaná parafráze na podřadné obrozenecké veršovánky (nebo snad ta veršovánka byla opravdu myšlena vážně?? Nevím, ale nemyslím si to!), tak to zase moc nenasvědčuje, že by šlo o pouhou náhodu. Daleko spíše to vypadá jako dobře promyšlený, rafinovaný a nemilosrdný, ironicky jedovatý „kontextuální“ šťouchanec mířený právě do pražských obrozeneckých kruhů, se kterými si tak mohl Mácha na odchodnou z Prahy vyrovnávat účty. Nebyla tedy samotná dedikace náhodou takové to gesto typu: víte, co mi můžete… ? Docela to tak vypadá. Ale nevíme! Můžeme se akorát dohadovat.

Jde prostě o velkou záhadu, pokud se jedná o smysl úvodní již zmíněné dedikační básně:  

Čechové gsau národ dobrý a Ty Čechů wěrný syn! Wěrný syn i bratr náš, dobré Čechů srdce máš! 

– a tak dále a tak podobně. Nenáročná veršovánka, naprosto zapadající do stylu podprůměrného agitačního obrozeneckého veršotepectví. A pak přichází ten obrovský kontrast, když hned po té veršovánce následuje skladba, jakou novodobé české básnictví do té doby nemělo! Lyrizující romantická velebáseň, kterou se autor – zjevně poučený soudobou evropskou literární produkcí a zvládající bravurně inspirační zdroje domácí (zejména barokní) literatury – dostává náhle na úroveň tehdejšího evropského romantismu a zařazuje česky psanou poezii do soudobého progresívního kontextu světové tvorby! Takový malý zázrak, šlehnutí blesku – a kdo by tohle řekl do toho šestadvacetiletého nekomunikativního a podivínského chuligána!?

Bude určitě víc dohadů či hypotéz, proč ten kontrast, proč vůbec dedikační báseň jakoby se podbízející nevalné úrovni dobové obrozenecké intelektuální komunity a jejímu poněkud pokleslému vkusu. Možná chtěl Mácha poněkud předem ulomit hroty a zajistit básni příznivé přijetí – a také lepší šanci prodeje. Dedikační verše se jednoznačně obracejí na čtenáře a oslovují ho. Jak už bylo výše zmíněno, nemajetný Mácha vydal své vrcholné dílo jako drobný sešitek v nákladu pár stovek kusů vlastním nákladem a pěkně se kvůli tomu zadlužil. Skladbu bravurně kladoucí řadu drtivých a nadčasových existenciálních otázek již zcela moderního člověka, nadhazující hluboké, veskrze moderní existenční úzkosti, stejně jako s přehledem se zmocňující uhrančivou lyrikou popisu jarní přírody chtěl možná přece jen tou úvodní básní zařadit do dobového obrozeneckého kontextu. Manifestovat svou národní orientaci, příslušnost. Nevíme! A už se asi nikdy nedozvíme.

Nebo mu šlo o ten očividný kontrast mezi věnováním a úvodní dedikační básní na jedné straně – a bravurní, originální, suverénní a do té doby neviděnou skladbou, která zazářila jako blesk z čistého nebe? Velebásně, kde zjevně autor nehledá klopotně verš, kde jde vše nějak přirozeně, samo sebou, bravurně. Byl si vůbec sám vědom toho, co vytvořil a jak drtivě to působí ve srovnání s běžným česky psaným dobovým veršotepectvím? To kdybychom věděli! Snad věděl, tušil že dokonal něco, po čem marně toužily generace klopotných písmáků a kohorty salónních intelektuálů! Určitě si věřil a věděl dobře, jak je to odlišné ode vší srovnatelné české dobové literární produkce, kterou dobře znal. Možná proto ta podivná úvodní veršovánka. Místo převratné, objektivně již velké, evropské dimenze skladby musel naopak zdůraznit onen malý, český, ryze provinciální rozměr, musel manifestovat, že je také obrozencem, aby se to vůbec jakž takž prodalo a aby se splatily dluhy… . Kdo ví?

Tady se už asi nic nového nikdy nedozvíme. Záhada zůstane záhadou. Hvězdný okamžik zrodu české moderní poezie evropských dimenzí a uměleckých kvalit zůstane hvězdným okamžikem. A bravurní nastolení existenciálních otázek i úzkostí, dodnes naprosto aktuálních a moderních, zůstane slavnou kapitolou v dějinách tohoto národa tím spíše, že slavných epizod je v jeho historii – nejen té literární – docela pomálu.

(dokončení příště)