Klaunka

Dvojí tvář Jitky Molavcové

Josef Poláček

Klaunka – pod tímto nezvyklým, nicméně gramaticky korektním označením vysílala nedávno Česká televize dokument režisérky Olgy Sommerové o stálici divadla Semafor Jitce Molavcové: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13120371508-klaunka/

V diskusích na webu „Humanistické dialogy“ jsme už častěji hovořili o divadlu Semafor a o jeho protagonistech, především o jeho zpěvačkách, v prvé řadě v souvislosti s jeho „zlatou érou“ konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Na počátku let sedmdesátých divadlo Semafor nabylo popularity především díky televizí vysílaným „Návštěvním dnům divadla Semafor“, případně obdobným pořadům dvojice Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Kteří byli po většinu této doby doprovázeni trojicí zpěvaček Miluška Voborníková, Zuzana Burianová a Jitka Molavcová. Po úmrtí Jiřího Šlitra pak Jiří Suchý Jitku Molavcovou „přetáhl“ do svého vlastního programu, jako svou stálou partnerku. A přes všechny peripetie času, změny politických režimů, ekonomických podmínek a samotné divadelní scény tomu tak zůstalo doposud, dvojice Suchý – Molavcová stále vystupuje pospolu. Přičemž Jitka Molavcová časem nalezla své umělecké, respektive přesněji řečeno své komické vyjádření v postavě Žofie Melicharové – podivné hubaté ženštiny svou garderóbou připomínající ze všeho nejspíše proslulého strašáka do zelí, prakticky naprostého protikladu oné jemné, něžné, citové Jitky Molavcové známé z představení Šimka a Grossmanna.

Musím rovnou přiznat: s touto rolí Melicharové, s touto hereckou tváří Jitky Molavcové jsem se nikdy nemířil. A dokonce jsem toho přesvědčení, že ona se tím sama umělecky pohřbila. A přitom – bylo to její vlastní rozhodnutí, její vlastní volba. Já jsem původně choval podezření, že ji do této kašparské role „uvrtal“ její principál Jiří Suchý; ale později jsem se dozvěděl, že tomu bylo naopak, on tuto roli vytvořil jenom pro jedno jediné představení, a sám nijak nepočítal že tato postava bude mít nějaké pokračování. Byla to sama Jitka Molavcové, která v ní nalezla takové zalíbení, že si její jméno, její vizáž, i její manýry ponechala už natrvalo.

Ale – co vlastně na této její postavě shledávám natolik nepřijatelného, nestravitelného? Je to bezpochyby postava komická, čili v tomto ohledu ovšem souzní s těmi rolemi, které Molavcová na scéně divadla Semafor hraje. Pro vysvětlení se musíme podívat trochu blíže na širší záběr hereckého působení Jitky Molavcové. U ní mě totiž – pokud pomineme ony vzácné doby počátku sedmdesátých let – i v mnoha jiných případech nemálo rušil a vadil jeden rys jejího herectví: totiž přehrávání. Jako by se znovu a znovu před kamerou nutila do něčeho, co v ní vlastně vůbec není. Nebo co v ní třeba je; ale ona jako by se to snažila ze sebe „vyždímat“ až na maximum. Tento rys jejího herectví jsem u ní zaznamenával třeba i u pořadů pro děti. Nedokázala přitom být skutečně spontánní, nedokázala být „pouze“ svá, ale stále znovu jako by se nutila do své role.

A tento samý rys je pak profilujícím momentem postavy Melicharové. Molavcová se zde znovu a znovu snaží groteskním způsobem zveličit základní jevištní znaky této postavy, tedy její neohrabanost, její neomalenost vůči jejímu jevištnímu partnerovi, její „imidž“ školní uklízečky. Ovšem – toto nucení se do této obhroublé ženskosti podle mého přesvědčení nejen že vůbec nesluší oné půvabné, citlivé a kultivované Jitce Molavcové – ale navíc její herecký projev mění v neustálou křeč.

Tím se dostáváme ke klíčovému momentu celé záležitosti. Kterýžto moment je obsažen už v samotném názvu onoho televizního pořadu: Klaunka. Se vší samozřejmostí se v tomto portrétu Jitky Molavcové vychází z přesvědčení, že ona je rozený klaun v ženském vydání. Dokonce na jednom místě je provedeno přímé srovnání některých pohybových kreací Žofie Melicharové s Giuliettou Masinovou v proslulém Felliniho filmu „La Strada“. Kde Masinová provádí několik takovýchto ryze klaunských gest a pohybů. Molavcová – viditelně dojatá – sama zmiňuje, že po jednom představení divadla Semafor v Norsku tam její výkon někdo ocenil právě přirovnáním k Masinové.

Dovolím si prohlásit: takovéto tvrzení, takovéto srovnání je naprosto neudržitelné. Každý kdo má oči, ten musí vidět (a především když se provede takto bezprostřední srovnání hereckého projevu obou aktérek), že se jedná o něco naprosto jiného. U Masinové její klaunský projev a výraz vychází naprosto bezprostředně, spontánně z jejího nitra; zatímco Molavcová takto spontánní klaunkou není, ona své klaunství musí jenom a pouze hrát.

Nechci tím nijak dehonestovat talenty Jitky Molavcové; naopak jsem toho přesvědčení, že ona má vynikající herecký talent, a že je škoda že nedostala větší příležitost ho uplatnit, jmenovitě ve filmu. Ale – jestliže jsem toho názoru že ona má herectví v krvi, pak je stejně tak mým přesvědčením, že v krvi nemá klaunství. Neboť být hercem (byť třeba komickým)

a být klaunem, to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti. Klaun – budiž to řečeno ještě jednou – ten musí své klaunství prožívat a projevovat naprosto spontánně, bytostně, musí vyplývat z jeho přirozenosti. Zatímco herectví – tam se vždy nějakým způsobem zapojí hlava, která aktérovi sděluje, že má hrát takovou a takovou roli. Klaun – ten nehraje roli, on je. Klaunství jako takové je jeho nejpřirozenějším životním výrazem.

Zatímco u Molavcové – tam je naprosto jasně vidět a znát, že ona své klaunství hraje, že ho předstírá. Vždycky je zde patrná ona oklika přes hlavu; tedy přes vědomí: teď zahraju tohle a tohle. Já jsem už dříve poukazoval na zásadní rozdíl například mezi africkými tanečnicemi, a mezi Evropankami které se snaží jejich tance napodobit. A už tehdy jsem konstatoval, že tato snaha je marná. Právě z onoho uvedeného důvodu: u Evropanek jejich taneční kreace vždy nějak vycházejí z hlavy. Nikdy v jejich tanečních pohybech není dosaženo oné naprosto bezprostřední identity mezi pohybem a tělem. U Němců existuje jeden zajímavý slovní obrat: dělat něco „aus dem Bauch heraus“, tedy doslova: z břicha. Označuje to ty případy, když někdo nějakou činnost (například řízení automobilu) zvládl už natolik, že ji vykonává čistě intuitivně, aniž by musel přemýšlet o tom, co právě v daný moment koná a proč. A přesně tohle je onen rozdíl mezi klaunstvím na straně jedné, a mezi herectvím na straně druhé.

Zůstávám tedy u tvrzení, že Jitka Molavcová toto spontánní, zcela intuitivní klaunství v sobě nemá, a že tento deficit musí nahrazovat tím, že ho hraje, jako divadelní roli. A přitom nevyhnutelně znovu a znovu musí přehrávat, svůj herecký výraz „vyšponovat“ nad tu úroveň, která by jí byla přirozená. Co je ale na celé věci zajímavé: Molavcová takto nadsazeně vystupuje nejen ve svých rolích na divadle, ale stejně tak i v samotné televizní dokumentaci, když vypráví o svém životě! I zde – a právě zde – se ukazuje její dvojí tvář: v některých chvílích (když se „zapomene“, když přestane něco hrát a předstírat, a když je sama sebou) – tak dokáže působit velice sympaticky, příjemně, a přes svůj dozajista ne již mladý věk dokonce i vysloveně žensky okouzlujícím dojmem. Ale pak zase přijdou chvíle, kdy se její projev, dokonce i její barva hlasu změní, a ona začne hrát jakousi roli, to jest místo přirozeného spontánního osobního projevu začne přehrávat, nutit se do jakési stylizace.

Toto jsou tedy dvě tváře, dvě podoby herečky a zpěvačky Jitky Molavcové. Samozřejmě jí nelze upírat právo na profesní dráhu kterou se vydala, tedy včetně jejího jevištního vystupování. Ale pro mou osobu zůstávám u toho, že tato její druhá, stylizovaná a nadsazená podoba jí nesluší, a že dokonce překrývá a ničí ty skutečné talenty, které ve své přirozenosti něžná a citlivá Jitka Molavcová bezpochyby má.

Pivoňka

Eva Hájková

PIVOŇKA

Pivoňko ukaž svou

tajemnou moc léčivou

Pro lásku pro štěstí

trhají tě nevěsty

Lidé tě v naději

u zdi domů sázejí

že v čarovných nocích

chráníš před zlou mocí

Z rosy máš perličky

nadýchané spodničky

Jenom ti nesluší

když do květů naprší

ČEKANKA

Co to tak modře svítí

tam na tom rozcestí?

Čekanka modrooká

roste tu u cesty

Co dělá u silnice

taková krasavice?

Prý čeká na milého

čeká už po léta

tak velmi chce být jeho

ta dívka zakletá

Svou věrnost neztrácí

on se však nevrací

Nebude jeho paní

Občas ji bota zraní

tam v prachu u cesty

Ona se zase vzpřímí

a dá se do čekání

bláhové nevěsty

ČEKÁNÍ NA LOĎ V POUŠTI

Na poušti přebývám

O oceánu sním

Obzor je daleký

Loď za ním nevidím

Ze zrnek písečných

hrady si nestavím

Na poušti bez vody

o vzdušných zámcích sním

Má loď už odplouvá

od břehů vzdálených

Vítr se prohání

po dunách písečných

Slunce mě spaluje

když s větrem poledním

a s pískem ve vlasech

o oceánu sním

Slzy jako déšť

Eva Hájková

SLZY JAKO DÉŠŤ

Déšť smáčí ulice.

Omývá chodníky.

Nad mokrým dlážděním

vyrostly deštníky.

I slzy jsou jak déšť,

co duši omývá

od splínu, od smutku,

který tak bolívá.

Padají do duše

při pláči velikém.

Svou duši před nimi

neskrývej deštníkem.

MÁJOVÍ ZAJÍCI

Bicykl na jarní projížďce

na měkké stezce u lesa

vyplašil zajíce

Uháněl do polí

jako když střelí

daleko od nás

Ale tam v zeleném osení

zkřížil mu cestu

jiný zajíc

Chvíli se na sebe dívali

a dál už běželi spolu

Možná to byli on a ona

Kdo ví?

Za chvíli nám oba

zmizeli z očí

v rašícím obilí

Je první máj

A třešně kolem cesty

kvetou

Ráno v parku

Eva Hájková

Je páteční ráno

Jdu březnovým parkem

plným zelené trávy

žlutých narcisů

a tajemně rašících pupenů

Nad holými větvemi stromů

a nad střechami blízkých budov

poletují velká hejna ptáků

Vrána si nese v zobáku

suchou větvičku

Park je plný pohybu

plný energie

plný života

až kamenné sochy žasnou

Slunci se nechce

z oblakových přikrývek

ale vzduch je jasný a svěží

Vítr proudí v korunách stromů

a po chodnících proudí lidé

oběma směry

Do práce

Do školy

Blíží se osmá

Jenom já nikam nespěchám

a tak vnímám

to proudění kolem

Ten probouzející se život





Květná neděle

Eva Hájková

KVĚTNÁ NEDĚLE

Ráno na květnou neděli

přehouplo se slunce přes okraj země

a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,

po vzoru latinské abecedy zleva doprava.

Za málo hodin

už roste jeho zář

i jeho žár.

Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?

Každá je přece jiná!

Každá je neopakovatelná,

umíš-li se dívat

křišťálem v duši.

Na chvíli vyběhnu do zahrady

prozářené sluncem,

utrhnu pažitku nebo petrželku

a vrátím se do kuchyně.

Je totiž třeba chystat nedělní oběd.

Odpoledne bude jistě procházka do přírody.

Nic neobvyklého,

ale vždycky přinese kousek krásy do duše.

A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,

pak je to očekávání.

Očekávání čeho?

Snad že se někde mihne stín

postavy na oslátku,

stín spravedlivého a zachráněného.

Kde je kamení,

aby křičelo?

ÚTERNÍ ODPOLEDNE

Nádherný teplý den

na konci března

Slunečné odpoledne

plné jasu a ptačího zpěvu

Jak pokojně jsem se cítila

při stříhání živého plotu

Jedna větvička za druhou

poškozené rzí

odpadávaly na zem

Sbírala jsem je do koše

Jen tak nalehko v tričku

jsem přešla silnici

abych vyhodila dvě sklenice

do popelnice na sklo

Pár lidí šlo kolem

a bavili se docela vesele

Díky Bohu

Slunce se pomalu

sklánělo k obzoru

až zapadlo

Autoportrét

Eva Hájková

AUTOPORTRÉT

Jsem obraz bez rámu

trošičku rozpitý

Nepatřím do chrámu

Možná jsem graffiti

Nejenže nemám rám

a pevné obrysy

já ani nehledám

vitrínu s nápisy

Možná že šokuji

barvami na stěně

Možná se maluji

poněkud zkresleně

Jsem součást přírody

jak voda nebo vzduch?

Jsem dílem náhody?

Jsem tu že chtěl mne Bůh?

BŮH MLUVÍ

To pro tebe jsem všechnu krásu stvořil

Hvězdy

i záři měsíce

blankyt oblohy

i mraky

bílé jak sníh

narůžovělé i stinné

se zlatotřpytným lemem

ledovce i vodopády

i hukot mořského příboje

šumění deště i obilí

měkký mech

i trávu ostřici

sladkost medu

i hořkost pelyňku

zpěv slavíka

i houkání sovy

vůni lip

i chlad lesního stínu

horký písek

i květy orchidejí

Stvořil jsem to všechno pro tvé smysly

Stvořil jsem to proto

aby ses nemohl vynadívat

abys naslouchal

abys ochutnával

aby sis přivoněl

aby ses dotýkal

Stvořil jsem to proto

abys žil rád

abys mě hledal

abys mě miloval

abys chtěl být se mnou


Napřed jsem se domníval, že bude velmi obtížné nalézt nějaký ilustrační obrázek k tématu „Autoportrét“. Ale poté se ukázalo, že v daném případě je naopak příhodných námětů celá řada, takže bylo spíše obtížné vybírat. Připojuji tedy závěrem ještě několik dalších umělecky výrazných autoportrétů.

Van Gogh

Albrecht Dürer

José Garcia y Más

Smutná jabloň

Eva Hájková

SMUTNÁ JABLOŇ

Jednou v únoru

potkala jsem jabloň

Košatou jablůňku

za plotem

Stála tam bez listí

větve skloněné k zemi

Dívám se dívám

a připadá mi

že na té jablůňce

je něco divného

Už vidím

Holé zimní větve

jsou dosud obsypané

jablky

Červenými

trochu zčernalými

a scvrklými

Nikdo je na podzim neobral

jen pár jich spadlých

leželo pod stromem

Nikdo je neotrhal

a pak je přešel mráz

Možná že zmrzl celý strom

Ubohá jabloň

co loni vykvetla

a přinesla plody

o které nikdo nestál

KOŘENY

Kořeny věrnosti

či věrnost kořenům?

Vrostlé jsou do hlubin

sahají k pramenům

Vichr je nevyrve

a mráz je nezničí

Trvání do věků

Ne život jepičí

Rok co rok bouře

se nad krajem převalí

Voda je nevezme

oheň je nespálí

Jen ruka člověka

je někdy přeruší

Pustá je potom zem

a smutek na duši

HVĚZDNÉ AKVÁRIUM

Za nočním oknem hvězdné akvárium

Hvězdy jak rybky plují černou tmou

Ze džbánu noci černou vodu piju

Hvězdy se koupou v chladném akváriu

však žízeň srdce zchladit nemohou

Sledují svoje souřadnice

putují nebem za měsícem

Vysoko daleko

Kdo z nás je vlastně ve skle

jak vejce naměkko?

Jsou hvězdy v akváriu

anebo já v něm žiju?

Jsem hvězda-rybka – černou vodu piju

ukrytá ve svém tichém akváriu

Kdyby se rozbilo

není mi pomoci

Celá bych vplynula

neslyšně do noci

Slova

Eva Hájková

SLOVA

Řetízky slov se řetězí

v řetězce vět

Lze jimi někoho

připoutat k sobě

Lze jimi někoho svázat

Lze jimi někoho uhodit

Lze jimi někoho zranit

Lze jimi někoho zabít

Anebo něco přizdobit

jako se zdobí

vánoční stromeček

Slova mohou být tvrdá i měkká

těžká i lehká

a také prázdná

jak vaječné skořápky

A je jich všude tak mnoho

až se jim bráníme

zavřením uší

Vždyť nechceme

být svázáni

ani zraněni

ani svedeni na scestí

Jenže jak potom může vejít

slovo na které čekáme

tak mnoho let?

LEDNOVÁ PROCHÁZKA

Po mnoha zachmuřených zimních dnech

konečně slunce

Ani se věřit nechce

jeho paprskům

Nedělní odpoledne vede k lesu

V dálce se mezi stromy mihlo

bílé pozadí srnky

Nekrákej na poplach havrane!

Vždyť jdou jen dva lidé

beze zbraní

Pěšinu lemují

od slunce mrkající stíny

štíhlých kmenů

a zbytky sněhu

kropenaté kapkami vody

spadlými z větví

Místy odhalují vrstvu

suchého hnědého listí

To sláva loňského léta

tleje pod ledovým kožichem

Dožijem-li se jara

zaroste trávou a novým ostružiním

A my se dožijeme!

Náš život je návratem domů

Eva Hájková

NÁŠ ŽIVOT JE NÁVRATEM DOMŮ

Za našich dnů

světem se touláme

S uzlíkem snů

štěstí své hledáme

S uzlíkem snů

o příštích časech

dopředu hledíme

Nikdo z nás nesleví

Proč – ještě nevíme

Až v našich vlasech

stříbro se objeví

Za našich dnů

tak často nevíme

po čem to toužíme

ve stínu stromů –

když sny si život vzal

a na nás nepočkal

Po čem to toužíme?

Vrátit se domů

Píseň o jaru

Z jarního nebe tryská modř.

Kapka jí sklouzla na modráska.

Zatřpytil se jak modrá kráska.

Lehký jak pírko holubí

ví, čím se větru pochlubí.

Zpívá si píseň o jaru,

které se věčně domů vrací.

Zpívají si ji všichni ptáci,

ať nově nebo postaru.

Ucho tu píseň neslyší.

Těžko ji totiž rozliší.

Duše ji ale slyšet může,

pokud se svlékne ze své kůže,

jak svlékají se korýši.

Odkvetlá pampeliška

Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.