Rubrika: Umění a kultura

Umění, kultura, estetika – to všechno prolíná naše životy možná víc, než si obvykle dokážeme uvědomit. Vždyť nakonec všechny věci tohoto světa dělíme podle toho, co s nám líbí, a co ne. Takže na této stránce má být přítomna estetika, umění, kultura – vše co náš život naplňuje krásou a estetickým rozměrem.

——————————————————————————————-

Ediční poznámka: při umístění obrázků zde bohužel není možno překročit určitý – relativně malý – formát jejich vyobrazení. Je ale možno si je zvětšit – buďto prostřednictvím zoomové funkce internetového prohlížeče, nebo pomocí funkce lupy operačního systému Windows. V obou případech je optimálním zvětšením 200 procent. Nejjednodušší metodou je pak stisknout zároveň klávesy „Ctrl“ a „Shift“, a přitom pohybovat kolečkem myši. (Když se pak ty obě klávesy zase pustí, je možno kolečkem myši obraz posouvat vertikálně.) V tom třetím případě je pak ale trochu obtížné zvětšení zase vrátit do původní velikosti; nejjednodušeji je to pak možné zase prostřednictvím internetového prohlížeče, když se zoom vrátí na 100 procent.

Slova

Eva Hájková

SLOVA

Řetízky slov se řetězí

v řetězce vět

Lze jimi někoho

připoutat k sobě

Lze jimi někoho svázat

Lze jimi někoho uhodit

Lze jimi někoho zranit

Lze jimi někoho zabít

Anebo něco přizdobit

jako se zdobí

vánoční stromeček

Slova mohou být tvrdá i měkká

těžká i lehká

a také prázdná

jak vaječné skořápky

A je jich všude tak mnoho

až se jim bráníme

zavřením uší

Vždyť nechceme

být svázáni

ani zraněni

ani svedeni na scestí

Jenže jak potom může vejít

slovo na které čekáme

tak mnoho let?

LEDNOVÁ PROCHÁZKA

Po mnoha zachmuřených zimních dnech

konečně slunce

Ani se věřit nechce

jeho paprskům

Nedělní odpoledne vede k lesu

V dálce se mezi stromy mihlo

bílé pozadí srnky

Nekrákej na poplach havrane!

Vždyť jdou jen dva lidé

beze zbraní

Pěšinu lemují

od slunce mrkající stíny

štíhlých kmenů

a zbytky sněhu

kropenaté kapkami vody

spadlými z větví

Místy odhalují vrstvu

suchého hnědého listí

To sláva loňského léta

tleje pod ledovým kožichem

Dožijem-li se jara

zaroste trávou a novým ostružiním

A my se dožijeme!

Náš život je návratem domů

Eva Hájková

NÁŠ ŽIVOT JE NÁVRATEM DOMŮ

Za našich dnů

světem se touláme

S uzlíkem snů

štěstí své hledáme

S uzlíkem snů

o příštích časech

dopředu hledíme

Nikdo z nás nesleví

Proč – ještě nevíme

Až v našich vlasech

stříbro se objeví

Za našich dnů

tak často nevíme

po čem to toužíme

ve stínu stromů –

když sny si život vzal

a na nás nepočkal

Po čem to toužíme?

Vrátit se domů

Píseň o jaru

Z jarního nebe tryská modř.

Kapka jí sklouzla na modráska.

Zatřpytil se jak modrá kráska.

Lehký jak pírko holubí

ví, čím se větru pochlubí.

Zpívá si píseň o jaru,

které se věčně domů vrací.

Zpívají si ji všichni ptáci,

ať nově nebo postaru.

Ucho tu píseň neslyší.

Těžko ji totiž rozliší.

Duše ji ale slyšet může,

pokud se svlékne ze své kůže,

jak svlékají se korýši.

Odkvetlá pampeliška

Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.

Koledníčci

Eva Hájková

KOLEDNÍČCI

Letos na Štěpána

žádná vánoční idyla

Sníh zmizel po oblevě –

až na pár špinavých hromádek

A těžké mraky stály

nad mokrou zemí

po většinu dne

Ptáčci – jediní koledníčci

se obsloužili sami

na krmítku

Dívali jsme se na ně

přes sklo

Ani nám nezazpívali

(Komu by se teď chtělo?)

Radši s tím počkají

na jaro

Až jestli přežijí

zubatou zimu

VÍTR

Mám ráda vítr

když hučí v korunách stromů

vysoko nad hlavami

Starý známý

který v dětství

honíval draky po obloze

a obracel mokré deštníky

Starý známý

a přece stále tak čerstvý

oživující zemi

a vzrušující

Mám ráda vítr

když fičí okolo tváře

a cuchá volné vlasy

Něco se ve mně probouzí

Něco co by chtělo

letět s tím větrem

jako na křídlech

Daleko do jiných krajů

nad pole nad lesy

nad řeky nad hory

nad moře nad pouště

i nad lidnatá města

plná světel

Držím si čepici přes uši

jako bych už s větrem

letěla

neznámo kam

A zatím stojím

oběma nohama

pevně na zemi

Čas

Eva Hájková

ČAS

Říká se o čase, že plyne jako voda.

Ne. Čas se sype jako sníh.

Zimu co zimu mám ho na očích.

Někoho odnese a někoho si podá.

Čas jako sníh nám zavál začátek.

Minuty, dny i vteřiny

mizí jak přesýpací hodiny.

Nelze však otočit a sypat nazpátek.

Čas na hlavu nám mlčenlivě padá,

až naše vlasy zbělí docela.

V dětství jsem toužila být dospělá

a teď si zvykám, že už nejsem mladá.

PŘED SVÁTKY NAROZENÍ

Nauč mě, Pane, mlčení

před zasněženou plání.

Ztišit se jako ve spánku

a čekat na svítání.

Nauč mě, Pane, mlčení

v hlubokém tichu lesů.

Nauč mě snášet beze slov

jizvy, které si nesu.

Nauč mě, Pane, mlčení

v ulicích plných lidí,

ať se navzájem milují

anebo nenávidí.

Nauč mě, Pane, mlčení

před svátky Narození.

Ať zase vidím Tvoji tvář

ve chvíli probuzení.

Nauč mě, Pane mlčení.

Ať mlčí celá země.

I když jsi dávno narozen,

kéž narodíš se ve mně.

Oceán

Eva Hájková

OCEÁN

Na povrchu neklidný

a bouřlivý

hučící divokým vlnobitím

V hloubi ticho

až do dna

ale ne pokoj

Osamělé mlčící ryby

se míjejí u vraků lodí

Hledají

jak se vyhnout sítím

a jak žít

teď

i zítra

v nových zrozeních

PROSINCOVÉ ODPOLEDNE

Po mnoha zachmuřených dnech

se konečně ukázalo slunce

Mezi cáry a chuchvalci

bílých a šedých mraků

vyhlíží

jasně modré zimní nebe

Cesta vede okolo lesa

Prý by tam mohli být divočáci

jak posledně říkali myslivci

které jsme potkali

Slunce už je nízko a já ještě níž

protože jdu úvozem

mezi poli

Okolní stromy a keře

s nahými větvemi

nebrání průniku paprsků

zimního slunce

Chladný vítr mě studí

do prstů v kapsách

Přes pole je vidět daleko k obzoru

až k siluetám vrcholů

vzdálených Beskyd

Stojím čelem k otevřené krajině

nabité energií

která ze všech stran proudí ke mně

Cítím to proudění

ve své duši

Je to úžasné

Slyším nad hlavou hlasy ptáků

co krouží v hejnech nad krajinou

Snad jsou to rackové

Snesli se na vzdálené pole

vidím je jako bílá zrnka rýže

Něco tam hledají

než odletí spát do lesa

Vracím se do vsi

Ještě je všude plno jasu

Po silnici jede žlutá sanitka

ale nehouká

tak to snad nebude zlé

Velké díky

za toto vzácné

zimní odpoledne

STRAKAPOUD

Před svátkem svaté Lucie

napadlo mnoho sněhu

Kam oko z okna dohlédne

všude jen bílá a bílá

až se v ní rozpouští zrak

Jen mlčenlivý sníh

a bílo-šedo-černá

Žádná jiná barva tu není

Snad až

na kapku červené

Na starou hrušku

přiletěl strakapoud

a rychle šplhá vzhůru

po drsné stromové kůře

Schoval se mezi větvemi

a přece jsem ho stačila zahlédnout

Červená pírka na hlavičce

a vespod ocásku

A na zasněženém okně

čeká na Štědrý den

červená vánoční hvězda

Poslední květy. Kruh roku.

Eva Hájková

POSLEDNÍ KVĚTY

Plakaly květy ztěžklé deštěm

poslední květy chryzantém

barvami sytě zářivými

když loučily se s podzimem

Barvami sytě zářivými 

a hořce slaměnkovou vůní

Byly to děti listopadu

a nehřály se na výsluní

Už listí k zemi lepí mráz

a zima sněhem nešetří

Namísto květin křehkou krásou

rozkvetou vločky v povětří

KRUH ROKU SE UZAVÍRÁ

Ondřej dal sbohem listopadu

Barborka řeže proutky v sadu

Stromy jsou holé Mráz už zebe

a Mikuláš se spouští z nebe

na dlouhatánské zlaté niti

Lucie lucernou už svítí

Upíjí noci v zimním čase

za bílou maskou ukrývá se

Nenajde u nás kolovrat

snad proto můžem klidně spát

To všechno dávno odnes čas

Adventní svíci vítr zhas

Kolem je černočerná noc

a krůček zbývá do Vánoc

Jeřabiny

Eva Hájková

POLNÍ CESTA

Zase jdu polní cestou

za novým hřbitovem

a odpolední slunce

zahřívá chladnou zem

Listí zlátne a rudne

pole je zorané

kolem je měkké ticho

vítr už nevane

V podzimním stesku země

nechybí naděje

Pokorná tichá hlína

přijímá šlépěje

Ten kraj mi býval cizí

a teď mi srdce svírá

až jihne jak ta hlína

a už se nezavírá

A pláču že jsem neplakala

když byl čas na slzy

že srdce bylo jako skála

v bláhové iluzi

Ty moje cesto křivolaká

až smrt mě přebolí

má duše steče po kamení

a vsákne do polí

JEŘABINY

Když vlákna pavoučí

přistanou na tváři

podzimní jeřáby

krajinu rozzáří

Drobounké kuličky

šarlatem svítí

Falešné korálky

na režné niti

Víno z vás nebude

vy hrozny nevinné

Mnoho vás uvízne

v sněhové peřině

Skončíte ve sněhu

a v ptačím žaludku

až krása opadá

v podzimním zármutku

LISTOPADOVÉ SVÍTÁNÍ

Je listopad

Za oknem se pomalu rodí

deštivé ráno

Nebe je jednolitě šedé

Ptáci nezpívají

A já už nejsem mladá

Ale přesto

vstávám radostně z lůžka

a přistupuji k oknu

za nímž se probouzí svět

Proč?

Protože JSEM

Je mi dán nový den

a smím ho naplnit

Krajina duše

Eva Hájková

POHÁDKOVÝ ŘÍJEN

Začíná říjen

a zeleň kvapem žloutne

Na trávě pod stromy

přibylo něžných zlaťáků

Pastýřka Bětuška

počítá svoji odměnu

za tanec s lesní žínkou

Obloha má sukni z blankytu

královské dcery Lady

Spodničku podšitou

bílými krajkami obláčků

Přes zlatou hvězdu na čele

si přehodí kapuci

tmavého pláště

Mračí se

když prchá před králem

A černá vrána

nese živou vodu

kuchaři Jiříkovi

co mluví řečí zvířat

Vzkřísí jí po zimě

všechno živé

KRAJINOU DUŠE

Úzkou pěšinkou vzhůru

po oblých bílých kamenech

Pozor klouže to!

Hledíš jen pod nohy

žádné vpravo a vlevo

Soustřeď se

jinak hrozí pád!

Ale oko

přesto hledá pastvu

Tak aspoň na okamžik

ulpí na kvítí

co tady roste mezi kamením

Cesta se kroutí jak had

pořád tě vede vzhůru

Dolů se nedíváš

jímá z toho až závrať

Blíží se vrchol

chvílemi ruce pomáhají nohám

A pak si vydechneš

Konečně u cíle!

Okolo bílého kostela s křížem

co dělí Svatý kopeček

na světlo a stín

pase se v zelené trávě

pár bílých balvanů

Po velkém modrém nebi plují

bílé obláčky plné jasu

Stíníš si oči dlaní

vysoko nad krajinou duše

zalitou sluncem

Jaká nádhera!

Nejhorší na tom je

že musíš po stejných kamenech

sestoupit zase dolů do údolí

Přece tam žijí lidé!