Platónův stát a Sokratova anarchia


Josef Poláček



Před nějakým časem byly na webu „Humanistické dialogy“ vedeny dost intenzivní diskuse na téma anarchie jakožto formy společenské samosprávy. Vzhledem k tomu že jsem právě v té době na téma „anarchie“ narazil i při četbě komentáře k Platónovu ústřednímu politickému dílu „Politeia“, přislíbil jsem že toto téma zpracuji a rozvedu podrobněji.

Napřed je ale nutno poněkud šířeji uvést celé téma, respektive jeho širší kontext. K samotné Platónově knize: její název „Politeia“ bývá do češtiny překládáno jakožto „Ústava“; což je překlad sice nikoli chybný, ale vzhledem k vlastním obsahu a směřování Platónova díla nemálo zavádějící. Onen termín „politeia“ se tak jako tak ze staré řečtiny jen značně obtížně – především v důsledku jeho mnohovýznamovosti – dá přeložit do moderních jazyků; v němčině se proto tento název Platónova spisu buďto nepřekládá vůbec, anebo ale jakožto „Stát“. Což je sice také ne zcela přesné, ale přece jenom mnohem výstižnější nežli překlad jakožto „Ústava“. Neboť překlad či pojem „ústava“ sugeruje jako by se zde jednalo jenom o psaný, respektive sepsaný soubor určitých norem či zákonů, podle kterých se má řídit příslušný stát; ale takto minimalistické respektive formalistické toto monumentální Platónovo dílo skutečně není. Ale ani o „stát“ se tu nejedná primárně, pokud bychom tím rozuměli v prvé řadě státní aparát; podle mého názoru by relativně nejblíže vlastnímu smyslu a cíli tohoto Platónova díla odpovídal překlad „Státní a společenské uspořádání“. Kde už je více zřejmé že se nejedná pouze o zákony či o státní aparát, nýbrž o kvalitu existence celé společnosti. (Ostatně, jeden z možných překladů slova politeia také znamená „občanstvo“.)

Dále je úvodem ještě zapotřebí zmínit, že Platón zde jako obvykle hovoří ústy Sokrata; jestliže tedy v dalším textu budou obraty typu „Sokrates říká“ nebo „Platón tvrdí“, pak jsou to prakticky synonyma, identická sdělení. (Takové specifické detaily jako že v první části knihy je „více Sokrata“ a v druhé „více Platóna“ nás zde nemusejí zajímat.)

—————————————————-

Nyní tedy k samotnému tématu. Ještě než se ale dostaneme k samotné záležitosti anarchie, je ještě nutno zmínit, že Sokrates celý rozsáhlý dialog počíná otázkou po tom, co je „spravedlnost“. Poté co jeho spoludiskutující navrhnou několik víceméně konvenčních výkladů tohoto pojmu (značně nekonvenční je ovšem názor sofisty Thrasymachose, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“), Sokrates jeden po druhém tyto názory demaskuje jako nepřípadné, nepřiléhavé, respektive princip spravedlnosti zcela převracející. Otázka po spravedlnosti (ve státě a společnosti, ale i v lidské duši) pak bude profilovat celý tento dialog až do konce; už na tomto místě ale Sokrates vytyčuje jednu centrální vlastnost principu spravedlnosti. Podle jeho soudu je spravedlivé, když „každý dělá to svoje“. Toto zdánlivě dosti banální tvrzení má ve skutečnosti dalekosáhlý dopad. Sokrates zde fakticky říká toto: každý člověk má zcela specifické schopnosti a dovednosti; a jenom tehdy když má možnost tyto své jedinečné schopnosti a dovednosti plně rozvinout a uplatnit, teprve tehdy může docílit svého vlastního nejvyššího naplnění. Sokrates tedy fakticky říká: spravedlivé je, když každý může v plné míře realizovat maximum svých vlastních, jedinečných potenciálů. (Stojí snad za zmínku, že Sokrates respektive Platón zde zaujímají zcela opačnou pozici nežli Marx a Engels, podle nichž člověk v komunistické společnosti – na rozdíl od té kapitalistické – už nemá být omezen, fixován jenom na tu či onu dílčí činnost, nýbrž může se volně věnovat činnostem všem.)

Následně se hovor stáčí k otázce, jakým způsobem tento sokratovský princip spravedlnosti uplatnit v lidské společnosti. Účastníci diskuse zde konstatují, že v lidské společnosti „každý potřebuje každého“. Tento fakt logicky vyplývá z předchozího: když je každý jedinec specialistou, pak je nutná vzájemná kooperace, vzájemná výměna produktů. Sokrates pak začne zcela konkrétně vypočítávat, jaké specializace (respektive specialisty) takováto kooperující lidská komunita respektive město potřebuje: rolníky, stavitele, tkalce, ševce; asi také zedníky a kováře, pastevce a obchodníky, pokud si dané město nedokáže samo vyprodukovat vše co potřebuje. A když obchodníky tak také námořníky (jsme zde přece v Řecku); a nikoli v posledku lidi, kteří zboží prodávají na trhu; ti zase potřebují pomocníky, kteří za peníze vykonávají těžké práce.

Následující konstatování autora onoho komentáře k Platónově „Ústavě“ jsou pro naše vlastní téma natolik klíčová, že bude záhodno je ocitovat doslovně: „Jakkoli detailní je toto vypočítání povolání, ze kterých město sestává, stejně tak zajímavé je, že zde vůbec není zmíněno, kdo v tomto městě vládne. Člověk by mohl mínit, že toto město je pohromadě drženo čistě jenom principem dělby práce a že vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí; jinak řečeno že je to anarchistické (!!) město v pozitivním (!) slova smyslu.“ (Vykřičníky vsunuté mnou.) K tomu pak ale autor ještě uvádí v poznámce pod čarou, že „an-archia znamená doslova bez vlády“.

Prapůvodní význam termínu „anarchie“ tedy skutečně neznamená fakticky nic více, nežli prostě a jednoduše stav absence institucionalizované vlády; a to (také) tam, kde této institucionalizované vlády objektivně není zapotřebí. Právě z toho v oněch zmíněných dřívějších diskusích na toto téma vznikla celá řada nejasností, kdy kritici především pozic zastávaných panem Huďou pod pojmem „anarchie“ zřejmě rozuměli něco podstatně jiného, totiž víceméně stav chaosu, kde si každý smí dělat co se jemu samotnému zlíbí.

Zde je však (ovšem autorem komentáře, nikoli samým Sokratem) vyřčena ona klíčová věta, že toto město „jak se zdá je drženo pohromadě samotným principem dělby práce a vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí“. Sokrates zde pak ještě jako „třešničku na dortu“ líčí idylickou slavnost obyvatel města, kdy tito užívají plodů své práce.

Až potud nám tedy vzniká – a jako nemálo přesvědčivý se ukazuje – tento idylický obraz města či společnosti, kterému či které nemusí vládnout nějaký – nadřazený a privilegovaný – vládce. Jenže – mezitím v rozhovoru Sokrates položí zdánlivě zcela nevinnou otázku: „Je tedy naše město nyní už tak veliké, že už mu nic nechybí?“ Tato napohled nezáludná otázečka ale – jak vzápětí uvidíme – vede ke zcela fatálním důsledkům.

Rozhodující otázkou zde je: je život v tomto městě skutečně tak zcela bezvýhradně příjemný? Glaukón (jeden z účastníků hovoru) připomíná, že Sokrates ve svém výčtu opomněl několik přísad, které se mnohým – a to ne pouze Řekům – jeví být nepostradatelnými: olivy, sůl a sýr. Zelenina chybí také, o moučníku ani nemluvě. A takový výdobytek civilizace jako je lehátko by se také nechtěl postrádat. (Staří Řekové stolovali v leže na lehátku.)

Samo o sobě se napohled nejedná o nějaké převratné požadavky; a přesto zde postupně, neznatelně fakticky dochází k vyložené revoluci. To původní, pouze na základní lidské potřeby omezené (respektive uskromněné) město se stává stále bohatším, zjemnělejším a diferencovanějším; až tu místo původního města idylické prostoty a skromnosti najednou máme město zbohatlé, ne-li přímo zhýralé!!

A přitom – a to je klíčový aspekt – ačkoliv se jedná o zcela zásadní rozdíl, přesto samotný přechod mezi těmito dvěma městy je zcela povlovný, neznatelný; jak je například možno rozhodnout, zda „olivy, sůl a sýr“ patří ještě k legitimním lidským potřebám, anebo už jsou prvními příznaky „zhýralého“ způsobu existence?…

V každém případě jsou pro Sokrata s tímto nástupem (nadměrného) bohatství spojeny zcela zásadní důsledky. V prvé řadě toto bohaté město začne budit závist u svých sousedů, kteří se tohoto jeho bohatství budou chtít zmocnit. Původně zcela přirozeně a bezstarostně ve vzájemné – i vnější – pohodě žijící komunita tohoto města si bude muset opatřit ozbrojenou ochranu; tzv. „strážce města“. Tito ovšem ani zdaleka neplní pouze funkci obrany před vnějším nepřítelem; neboť tím že město zbohatlo, je vystaveno i akutnímu nebezpečí vlastního mravního, a tedy i sociálního rozkladu. Tito strážci města tedy stejně tak (a vlastně ještě mnohem více) musí dohlížet na dodržování vnitřního pořádku a řádu; především musejí dokázat předcházet nežádoucím změnám, novotám, které by onen přirozený a zdravý řád mohly narušit, podemlít.

S těmito „strážci města“ a jejich dohledem nad chodem dané společnosti pak ovšem přistupuje i samotný prvek vládnutí. Nadřazené, institucionalizované moci, která má pravomoc stanovit závazné normy chování pro obyvatelstvo města respektive státu.

————————————————

Toto nám tedy Platón a Sokrates sdělují o rozdílu mezi „přirozeným“ a mezi zbohatlým, respektive „zhýralým“ městem. Pro naše téma an-archie to tedy znamená:

Pokud byly úvahy těchto dvou filozofických velikánů správné, pak ono prvotní město, které žije přirozeným způsobem života bez vyšších nároků, takové město kde každý dělá co je mu vlastní, specifické, a tím přispívá k prospěchu všech, a kde je tedy touto jeho činností přirozeným způsobem zároveň určeno jeho místo v dané komunitě či společnosti, tedy takové město či obec skutečně nemá zapotřebí nějaké formy institucionalizované vlády. (Vzpomeňme si jenom opět na jezuitské redukce, které jsme svého času podrobně projednávali; to je naprosto dokonalý příklad takovéto komunitní pospolitosti, kde se vyrábí víceméně jenom pro bezprostřední spotřebu, kde neexistují žádné majetkové rozdíly a tedy žádné sociální hierarchie, a kde tedy není ani zapotřebí nějaké institucionalizované vlády či panství.)

Na straně druhé ale, jak nám Sokrates s jedinečnou názorností ukazuje, takto an-archický způsob uspořádání dané obce či komunity je možný jenom a pouze za setrvávajících velmi jednoduchých poměrů; když její obyvatelé ještě vůbec nebyli vystaveni pokušení pohodlného života a vlastního majetku. Jakmile ale daná komunita, obec či stát vykročí z hranic této přirozené, ale fakticky velmi nuzné existence – v tom okamžiku se vynoří celá řada problémů s tímto novým bohatstvím souvisejících, a od té chvíle takovéto město či stát už není možno spravovat jenom dosavadním přirozeným, konsensuálním způsobem, nýbrž je zapotřebí neustálého dohledu nad tím, aby toto město neskončilo v anarchii v obvyklém smyslu, tedy v chaosu – jehož důsledkem je pak nevyhnutelně tyranie, vláda jednotlivce který tyto anarchistické, rozkladné choutky zpovykaného obyvatelstva musí krotit železnou rukou.

Pro současné vyznavače anarchisticko-demokratického způsobu rozhodování a řízení společnosti to tedy nejsou žádné dobré zprávy: moderní společnost jako takovou samozřejmě není žádným způsobem možno vrátit do onoho původního, „idylického“ stavu. (Dokonce i Marx, jehož „prvobytně pospolná společnost“ vykazovala prakticky ty samé znaky jako toto Sokratovo „skromné město“ věděl, že vývoj musí jít dál, od rovnosti v nouzi k třídní společnosti a třídnímu panství, nežli se – podle jeho názoru – může učinit pokus o obnovení oné původní beztřídní společnosti na vyšší úrovni.)

Protože ale pokus zavést tuto Marxovu komunistickou společnost jak známo v praxi naprosto ztroskotal, pak jedinou zbývající alternativou pro vyznavače anarchické formy rozhodování by byly malé komunity lidí žijících někde na venkově alternativním způsobem života. Což je ovšem model, který v žádném případě nemůže poskytnout řešení problémů moderní masové, industriální společnosti.

Díky za krásné léto


Eva Hájková



Navzdory tomu, co se s dnešním světem děje, navzdory zprávám o různých pohromách a hrozbách, navzdory obavám z budoucnosti, které dnes trápí mnoho lidí, jsem vděčná za letošní krásné léto! Červenec nebyl ani příliš mokrý ani příliš suchý. Horké dny se střídaly s chladnějšími a občas se dostavil déšť, který nikdy netrval příliš dlouho. Ještě před třemi lety byla naše hluboká studna téměř vyschlá. Letos v ní šplouchá dostatek vody na zalévání záhonů. A i když se nám koncem června porouchalo čerpadlo, takže jsme vodu ze studny nemohli používat, zalévali jsme dešťovou. Nikdy jsme nezůstali dlouho nasuchu. Po vyčerpání zásob dešťovky pokaždé včas zapršelo a nádrže se znovu doplnily.

Díky za zahradu, která nám po většinu roku působí radost. Na jaře krásou kvetoucích stromů, v létě jejich chladivým stínem, na podzim bohatou úrodou jablek, z níž velkou část rozdáme sousedům a známým. Občas se člověk při práci na zahradě zapotí, ale dokud nám budou stačit síly, dotud ji budeme obhospodařovat.

Díky za okolní krajinu s lány zralého obilí a s lesem na obzoru, za vlčí máky, za polní cesty lemované stromy a keři, na kterých lze občas zahlédnout zajíce nebo srnku.

Díky za klidné bydlení na venkově i za blízké město, ve kterém jsme prožili třiadvacet šťastných let a ve kterém vyrostly naše děti. I teď se tam ještě cítím doma. Nejraději ho mám právě v létě. Kdy jindy než v prázdninových měsících má člověk možnost, aby se v sandálech naboso prošel parkem, poseděl tam chvíli na lavičce pod košatými lípami nebo kaštany a jen tak pozoroval kolemjdoucí?

Díky za překypující fontány uprostřed městských sadů a náměstí, za šumění vody v kašnách, za rušné i klidné ulice plné starobylých, ale udržovaných domů, za věže, za sochy, za stromy v ulicích. Za řeku, která protéká městem, za kachničky koupající se poblíž mostů, za hejna ptáků kroužící vzduchem, vysoko nad horkem rozpálenou dlažbou i nad střechami. Za prodavače zmrzliny a kávy v parku. Za stánky přetékající různobarevným ovocem, zeleninou, květinami. Za pestré slunečníky v zahrádkách, kde si můžete v klidu vypít limonádu. Za tolik krásných, i když úplně obyčejných věcí.

Díky za to, že se léto každoročně opakuje. Desítky let, stovky let, tisíce let. I když každý z nás má těch let vyměřen jen určitý počet, je to, jako bychom v každém létě zažívali zároveň všechna léta, která kdy byla. A nemusíme kvůli tomu ani nikam daleko jezdit. Stačí jen dívat se okolo sebe, naslouchat, vnímat všemi smysly a radovat se z toho. Na chvíli zapomenout na všudypřítomné hrozby budoucnosti.

Díky za to, že i toto léto jednou skončí, aby mohl přijít zase jiný čas. Ale zatím je tady, tak si ho užívejme!

Červencová přemítání


Eva Hájková



PŘEMÍTÁNÍ V ČASNÉM ČERVENCOVÉM ODPOLEDNI


Je všední den a červenec

Poledne sotva minulo

polední žár ale trvá

Na inkoustovém nebi bílí beránci

si plují klidným tempem

Nemají naspěch

vždyť vítr je jen mírný

Tráva je šťavnatě zelená

včera ji totiž svlažil déšť

Je svátek svaté Markéty

ale obilí se srp zatím nedotknul

Zlatavě žluté zástupy

pšeničných klasů

dosud zaplňují pole

Manifestují svou mnohost

v lehkém vánku

Zlatá a zelená

Bílá a modrá

Všechny barvy jsou od slunce

Všechno je jak má být

Ale proč tedy člověk

vnímá tíhu světa?

Proč neplyne s větrem a beránky

po inkoustově modrém nebi?

Proč nesplývá s obilnými zástupy

s tím pohupujícím se davem?

Proč se nerozlévá po zelené trávě

jako letní déšť?

Protože má svobodu klást si otázky

Svobodu hledat svůj úděl



ČERVENCOVÁ NEDĚLE 


Slunečná neděle

tichá a poklidná

barevný korálek na šňůře dní

Stromy jsou nehybné

Sekačky na trávu mlčí

Kdesi za horami

sbírá se na déšť

A také se tam dějí dějiny

Možná že je už brzy

spatříme tváří v tvář

Zázraky a kouzla


Eva Hájková



Všichni si pamatujeme ten příběh z knihy Exodus, jak Mojžíš hodil před faraonem na zem hůl a ona se proměnila v hada. Pamatujeme si, že to tenkrát egyptští mágové udělali po něm. Mimoto zvládli také proměnit nilskou vodu v krev a vyvést z Nilu žáby. Další kouzla už nesvedli. Na rozdíl od mágů, u kterých kouzla byla známkou jejich umění, to však Mojžíš udělal z moci Hospodinovy. Lidé se rodili a rodí s různými schopnostmi a nadáními, které lze ještě dále zdokonalovat. Během dějin se nashromáždilo mnoho vědění a moudrosti, kterým se lze naučit. (Vlastně i dnešní věda se vyvinula z někdejší magie.) Ale něco jiného je vzdát se úsilí o dosažení moudrosti a přenechat sebe sama Bohu, aby on mohl skrze nás konat své dílo. A to právě udělal Mojžíš.

Ani Ježíš u nikoho nestudoval magii nebo léčitelské umění. Veškeré zázraky, které konal, konal z Boží moci. Přemýšlela jsem, jak by to měl Ježíš těžké v dnešní době. Kdybychom spatřili Ježíše kráčet po vodě, mysleli bychom si, že jde o nějaký „fígl“ a nevěřili bychom tomu. Možná by ho v některých zázracích napodobil nějaký šikovný iluzionista, podobně jako egyptští mágové napodobili Mojžíše. Alespoň virtuální realita se „zázraky“ jen hemží. Podívaná, kterou nabízí, poutá pozornost miliónů lidí. Ani jim nevadí, že nejde o skutečnost.

A co teprve moderní věda! Tam už o skutečnost jde. O „zázracích“, které předvádí současná věda a technika, se dřívějším lidem ani nesnilo. Díky umění lékařů-chirurgů se lidé uzdravují po úrazech, jež byly dříve neslučitelné s životem. Jsou léčeny nemoci kdysi považované za nevyléčitelné. Transfúze krve, která zachraňuje životy, se stala běžnou záležitostí. Existují pomůcky pro navrácení nebo alespoň vylepšení zraku a sluchu. Lidem jsou nahrazovány zničené orgány a klouby. Ti, kteří už prošli klinickou smrtí, jsou navraceni do života. Naopak věci, které dřív byly považovány za samozřejmost, se dnes začínají jevit jako něco mimořádného. Například člověka s bezvadným chrupem (bez jediného zásahu zubního lékaře), aby dnes v moderním světě pohledal.

Úspěchy medicíny mají i svou odvrácenou tvář. Kam asi povedou pokusy o klonování, o manipulaci s DNA? Kam povede „výroba“ novorozenců podle přání rodičů, kteří je nemohou zplodit přirozenou cestou? U čeho se vědecký pokrok vlastně zastaví? Existuje nějaká nepřekročitelná hranice, nějaké tabu? Bude nakonec vše regulovat jenom trh? Bude bohatým umožněno, aby si kupovali náhradní části těla, geneticky upravené děti, aby za peníze získali lepší zdraví, delší život?

S nakrmením zástupů by Ježíš dnes ještě snad uspěl v nějaké chudé africké zemi, ale zcela jistě ne v přesycené Evropě. Cizoložnici by dnes nikdo neodsoudil ke kamenování, takže by ji Ježíš nemohl ani zachránit. Tedy – ne že by dnes nebyli různí „farizeové“, že by se nikomu nedělo bezpráví, že by nebylo koho se zastat. Jistě by se našlo dost příkladů nespravedlnosti. Ale proč bychom měli čekat, až to Ježíš začne řešit? Když umíme téměř zázračně léčit, měli bychom si při troše dobré vůle poradit i s udržením spravedlnosti, byť nebude nikdy dokonalá. Jen bychom se předtím museli umět mezi sebou domluvit.

Čím by tedy Ježíš dnes upoutal lidskou pozornost, kdyby se znovu objevil, třeba tady u nás? Jak by lidé poznali, že jde o mimořádného člověka, ba o syna živého Boha, když dnes v Boha málokdo věří? Čím by dnes lidi oslovil? Potřebujeme ho vůbec ještě, když máme tak skvělou civilizaci? To, že je skvělá, si o sobě myslela každá civilizace. Mysleli si to Egypťané, mysleli si to Peršané, myslel si to Babylón, myslela si to starověká Čína, myslela si to římská říše.

Všechny ty říše svým věhlasem, nádherou a přepychem vábily obyvatelstvo sousedních i dalekých, méně vyspělých, méně úspěšných a méně bohatých zemí. Všechny uchvacovaly cizí území, vzbuzovaly pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Mnohé národy přijaly jejich porážku či rozklad se zadostiučiněním. Prorok Nahum líčí ve svých záznamech zkázu asyrské říše a jejího pyšného města Ninive, které v proroctví nazývá „mistryní kouzel“ (Nahum 3, 4). Města bývala často připodobňována k ženám či pannám, nenáviděná města k nevěstkám. Izajáš líčí zánik pyšného Babylónu: „Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ (Iz 47, 10). I zde je řeč o kouzlech a čarách, které však nebyly babylónské říši nic platné. Neuchránily ji před zánikem.

„Tvá kouzla sváděla všechny národy“ – je psáno ve Zjevení 18, 23 – jmenovitě sice o Babylónu, ale historicky možná spíš o Římu. Kdo by nechtěl získat pro sebe aspoň kousíček toho bohatství, pohodlí a přepychu, jímž tyto říše přitahovaly a lákaly?

Občas mě napadne, zda se dnešní Evropa, tento domov naší západní (kdysi křesťanské) civilizace, v něčem trochu nepodobá těm někdejším pyšným říším. Třeba starověkému Římu. Vždyť i Evropa kdysi uchvacovala cizí území, vzbuzovala a dosud vzbuzuje pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Lidé z různých národů se do ní hrnuli a hrnou proudem, aby v ní hledali své štěstí. Kvůli vábení jejích „kouzel“ jsou ochotni riskovat bezdomovectví v táborech, utopení v moři nebo udušení v uzavřených kamionech. Jen aby získali naději, že ochutnají alespoň zlomek toho evropského blahobytu. Je-li na nějakém území vyšší životní úroveň než jinde, není divu, že se stane takovým lákadlem pro jiné. Obdiv chodí ruku v ruce se závistí. Možná i v dnešní době existují národy, které čekají na to, až ta pyšná Evropa, která tak svádí svými kouzly, padne, až se položí, až se ta úžasná civilizace blahobytu zhroutí.

Možná už svět Evropu nepotřebuje. Evropa kdysi rozesela símě civilizace po celé planetě, takže dnes už lze mluvit o planetární civilizaci. V Evropě se zrodil zárodek dnešního vědecko-technického pokroku. Co by se vlastně stalo, kdyby se ten pokrok zhroutil? Co se stane, až dojdou surovinové a energetické zdroje nebo až přestanou fungovat antibiotika – někdejší zázrak medicíny, protože bakterie budou vůči nim rezistentní? Nahradí je nové zázračné léky? Co bude, jestliže se zázračná medicína časem stane – vzhledem k finančním nákladům – pro širší vrstvy nedostupnou? A to ani nemluvím o válce, které nám stále hrozí!

Neuvědomujeme si ani, jak je ta naše civilizace křehká. Dál bereme ty její zázraky a kouzla jako samozřejmost. Jen málo lidí dnes hledá Ježíše, málo lidí na něj čeká. Čím by vlastně Ježíš dnešního moderního západního člověka oslovil, když ne zázraky, jimiž by ukázal svou moc? Co by dnes rozdával přesyceným zástupům, když o chleba by tu málokdo stál? S čím by uspěl? Možná je to ode mne hloupá spekulace. My, kteří čteme Bibli, přece víme, jak se věci mají…

Čím by tedy Ježíš získal dnešní lidi? Čím by se dotknul jejich srdcí? Existuje něco, co je i dnes vzácné a srovnatelné se zázraky. Co je to? Myslím, že je to láska, která se nedá koupit za peníze. Skutečná láska, jak o ní mluví apoštol Pavel v 1 Kor 13. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, touží po lásce, která je tady na zemi vzácná, možná čím dál tím vzácnější. Citelně nám tu schází. Mnohem více než zázraky. A možná právě láska je tím největším Božím zázrakem.

(Původně napsáno pro „Křesťan dnes“.)