Petr Chelčický: anarchismus nebo christocentrismus?


Eva Hájková



Petr Chelčický (asi 1379-1460) je výraznou postavou našich duchovních dějin. Ideově na něj navazovaly významné osobnosti moderní doby (Masaryk, Tolstoj a jiní). Chelčického řadíme k české reformaci, která byla jakousi „předreformací“, protože předcházela evropskou reformaci zhruba o sto nebo i o více let. V rámci této české reformace je Chelčický snad nejoriginálnějším myslitelem. Je autorem takových prací jako je Síť víry pravé, O trojím lidu, O boji duchovním, Postilla a řady jiných. O jeho životě se toho ví celkem málo. Jedni ho považovali za nižšího šlechtice, jiní za neurozeného svobodného venkovana, což by jistě vyvolalo otázku, jak mohl skloubit práci v zemědělství s tak rozsáhlou literární činností. Jeho nábožensko-sociálně-kritická díla vypovídají o pozoruhodném myšlenkovém světě autora, o jeho způsobu uvažování, které je vyhraněně biblické, s důrazem na novozákonní učení, tak jak mu Chelčický sám rozuměl.

Nebyl teologem. Spíš reformátorem, který se především zabýval otázkou, jakým způsobem lze dostát zákonu Božímu. Šokující bylo, že tento muž, ač zřejmě neměl univerzitní vzdělání, byl tak sečtělý, že si svými traktáty troufal ve věcech víry poučovat i univerzitní mistry. Ti mu někdy vytýkali nedostatek logického řádu v textech a jistou chaotičnost v myšlení. Ale na druhé straně žasli nad originálností jeho nápadů.

Pokud nazveme Chelčického reformátorem, můžeme říct, že mu nešlo o reformu celé společnosti, o její nápravu. Šlo mu o praktický život křesťana, který touží žít dobrý život a dosáhnout spásy. Křesťana, který od církve nemůže čekat vůbec nic, protože ta je skrz naskrz zkažená. Křesťanstvo podle Chelčického zcela odpadlo od Boha a většina světa stojí ve zlém, čili je pod nadvládou ďábla.

Proto křesťan nesmí bezvýhradně poslouchat autority. Má se jim sice podrobovat, ale jen v případě, že to, co požadují, neodporuje Božímu zákonu. Křesťan má milovat každého člověka, ale nic nedat na vrchnost, ani světskou ani církevní. Má spoléhat výhradně na sebe a poslouchat výhradně samotného Boha. Chelčický zpochybňoval posvátnost společenských vazeb, včetně lenních vztahů.

„Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu. Jde o zvláštní druh individualismu – individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy“, napsal jeden z jeho následovníků, Přemysl Pitter.

Zhruba před deseti lety vyšly dvě různé publikace o Petru Chelčickém. Jedna pochází z pera historika Jaroslava Boubína, druhou napsal teolog a husitský farář Jan Rokyta.

Rokyta spatřuje u Chelčického prvky humanismu. Píše: „Pojetí člověka u Petra Chelčického se všemi jeho předpoklady a východisky je v některých bodech možné označit jako humanistické:

1. Pro Chelčického je člověk svobodná bytost se svobodnou vůlí, darovanou mu od Boha. Možnost volby je mu vlastní.

2. Člověk má své vlastní svědomí a člověku byla dána znalost Božího zákona, který je obsažen v Písmu. Není bytostí elementárně nevědomou, o tom, co je dobro a zlo.

3. Vnitřní mravnost člověka je naučitelná a každý člověk se může napravit.

4. Spása člověka není jistotou. Lidský život je neustávající snahou dostát závazku zákona Božího.

5. Každý člověk je zodpovědný za své vlastní spravování se zde na světě – pojetí očistce je Chelčickému cizí.

6. Chelčický se zamýšlí nad tím, jak dostát zákonu Kristovu v reálném světě. Útěk ze světa není pro křesťana nikdy řešením.

7. Člověk musí kvůli vlastní spáse ovládnout žádosti vlastního těla. Ovládne je ovšem nikoli pouhým umrtvením vlastního těla, ale ukázněním své mysli. Chelčický nemá apriorně negativní postoj k tělu a tělesnosti.“

Pokud ale můžeme věřit druhému z autorů, Jaroslavu Boubínovi, Chelčický měl na člověka spíš středověký než humanistický náhled: „Člověk jest mdlá věc, nemocná a hlúpá.“ Boubín poznamenává, že Chelčický ke konci života vítal blížící se smrt jako vysvobození. Tyhle věci neznějí příliš humanisticky. Patří spíš k typickým znakům středověku. S naší obvyklou představou humanismu se neslučuje ani Chelčického asketismus, který plynul z odmítání bezbožného života vyšších vrstev, vůči nimž především směřovala jeho sociální kritika. Slučuje se snad s bratrskou láskou, když se páni, kteří v parném létě sedí pohodlně v chládku, vysmívají sedlákům, lopotícím se celý den v potu tváře na poli? A když v zimě, sedíce v teple u kamen, posílají sedláky v krutém mrazu chytat zajíce? Jeho nemilosrdná kritika (např. v pojednání O trojím lidu) zbavuje stavovskou společnost jakékoli aury posvátnosti. Rovnost a bratrství se Chelčickému jevily jako fundamentální základ křesťanství. Feudalismus nic z toho neměl.

Petr Chelčický kladl mimořádný důraz na svobodu člověka. Poukazoval na to, že původně (jak je psáno v knize Soudců) i Izraelci žili bez krále. Odsuzoval každou formu podrobení člověka člověkem, jako něco, co se příčí Božímu zákonu. To bylo v jeho době velmi neobvyklé. Nechtěl však moc svrhnout, ač je někdy pokládán za předchůdce anarchismu. Moc ustavil na zemi Bůh, i když to udělal jen z nutnosti, aby mezi národy, které neznají Boha, panoval aspoň nějaký řád. Čili není to ani tak řád z Boží vůle, jako spíš z Božího dopuštění, protože vzhledem k úrovni člověka to nešlo jinak.

Světská vláda je vláda nad lidmi, kteří se nechtějí řídit Kristovým zákonem. Světská moc je založena na strachu. Beze strachu z moci by lidé nepodřízení Kristu kradli, loupili a zabíjeli se pro majetky. Proto tuto úlohu (zajistit základní pořádek) mohou plnit i vlády pohanské. Avšak neodpustitelnou chybou bylo zavést světskou moc, spočívající na nadvládě jedněch nad druhými, do církve Boží. K čemuž došlo za císaře Konstantina a tím počinem (smísením moci duchovní s mocí světskou) byla církev nadobro zkažena. Chelčický odmítá potřebnost chránit víru mečem.

Chelčického svoboda je především svobodou vnitřní. Člověk se má oprostit od přemrštěných ohledů k pozemským autoritám a od ulpívání na čemkoliv v tomto světě. Má se plně odevzdat Bohu. Podle Chelčického nejlépe naplňuje Boží zákon společenství svobodných lidí, kteří žijí ve vzájemné rovnosti a lásce. To je zcela dostačující k dobrému a poctivému křesťanskému životu, aniž by bylo zapotřebí užívat donucovací moci. Za stav společnosti, která se bez donucovací vlády neobejde, se Chelčický necítil odpovědný. Byl skeptický k myšlence, že celý svět přijme Krista a nechá se jím vést. Předpokládal, že vždycky půjde jen o hrstku následovníků. Chelčický hlásal život podle evangelia uprostřed světa ovládaného Antikristem. Jeho představy možná nejsou ani tak anarchismem jako spíš christocentrismem.

Za socialismu se v dějepise učilo, že Petr Chelčický (a po něm Jednota bratrská) upustili od radikálního husitství, které bylo režimem kladně hodnoceno, a smířili se s utiskujícím systémem. Tehdy jsem to brala jako fakt. Ale dnes to vidím trochu jinak. Nepřizpůsobování se systému je účinnější než ozbrojený boj – pokud jde ovšem o odpor duchovní, který není jen prázdnou negací. Chelčického kritika směřuje k delegitimizaci základů moci, což může být nebezpečnější než pokusy moc přímo svrhnout.

Přestože byl Chelčický radikál, srovnatelný s radikály táborskými, a trval na svém emancipačním ideálu (lidské svobodě, rovnosti a bratrství), odmítal k jeho dosažení použít násilí. Zatímco táboři tu svou radikální utopickou vizi společnosti rovných utopili v krvi. Chelčický si s tábority zprvu psal, ale později se rozešli. Vytýkal jim, že užívají „meče“.

Chelčický byl pacifista – můžeme-li použít to slovo pro středověkého člověka. Neschvaloval války a neschvaloval ani trest smrti. Měl ho za ukrutný. Někdo si možná řekne: Jak jinak, když byl křesťan! Jenomže evropský středověk byl skrz naskrz křesťanský, a přitom války, stejně jako hrůzné popravy, byly naprostou samozřejmostí. Drtivá většina tehdejších křesťanů popravování zločinců schvalovala. Zdály se jim spravedlivé. Někteří prý dokonce věřili, že duším zločince to prospěje ku spáse. Chelčický soudil opak. Poprava člověku znemožní, aby dospěl k pokání a nějakým způsobem mohl napravit to, co spáchal. To, že člověk má napravit, co spáchal, se Chelčickému jevilo jako důležité.

Odpor vůči násilí Chelčický převzal snad od valdenských, kteří v tom navazovali na ranou církev. Ten odpor si církev uchovávala ještě nějakou dobu poté, co bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím, ale později od něj, až na výjimky, ustoupila. Ale i husité, vzhledem k tomu, že Tábor chtěl být Boží obcí, svého času uvažovali o zrušení poprav, kterých středověk užíval nadmíru (dokonce i za krádež) a které byly v rozporu s Biblí. Odpor vůči popravám za krádež měl zřetelný sociální podtext.

Už bylo výše řečeno, že Chelčický odmítal sakralizaci společenských vazeb. To se týkalo i manželství. Na manželství není podle Chelčického nic posvátného, vždyť ho uzavírají i pohané. Neznamenalo to ovšem, že by Chelčický manželství zcela odmítal, nebo že by dokonce byl propagátorem sexu bez manželství, jako některé středověké sekty. Manželství bylo pro něj jen jakýmsi kompromisním řešením pro tento svět.

Chelčický soudil, že názory učenců a církevních autorit vůbec nejsou pro křesťana závazné. Vždyť už sama skutečnost, že se mezi sebou neshodnou, svědčí proti tomu, že mají pravdu. Jedinou autoritou pro křesťana je Písmo. Má je bedlivě studovat a učit se mu porozumět.

Velmi odmítavý vztah měl Chelčický k materiálnímu bohatství. Zatímco Lutherova a Kalvínova reformace spatřovala v bohatství požehnání od Boha, Chelčický soudil, že přílišné bohatství je od ďábla, protože logicky nemůže vzniknout poctivým způsobem, který by byl slučitelný s životem křesťana. Velké bohatství je buď nakradené nebo získané klamáním bližních. Věřil, že na konci věků Bůh potrestá zejména pýchu bohatých a mocných.

Tento text nevystihuje plně všechno, co Chelčický učil. Jde jen o pár „záchytných“ bodů. Některé části Chelčického učení (i když ne všechno) převzala od něj Jednota bratrská. Zejména ideu svobodného společenství lidí, žijících ve vzájemné rovnosti a lásce.

Někteří lidé v reformátorovi vidí spojení humanismu a komunismu, což je zvlášť pozoruhodné. (https://www.jstor.org/stable/43322151)

Možná i dnes by Chelčický mohl být v některém směru inspirující.

Obrazy Boha a Boží obraz


Eva Hájková



Jedno z přikázání, které Bůh na Sinaji předal Mojžíšovi, znělo – nezobrazovat si Boha: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí (Ex 20, 4). Tím přikázáním se Hebrejci ostře odlišovali od pohanů, pro něž bylo nepředstavitelné, že by si vůbec nesměli vytvářet obrazy či sochy svých božstev.

Neviditelný Bůh velmi dobře věděl, proč to požadoval. Vždyť lidská mysl tak snadno sklouzne od hledání Boží tváře k soše nebo k obrazu a začne se upínat namísto k Bohu ke hmotné věci. Udělá si modlu z figurky nebo z ikony a začne od ní očekávat to nebo ono.

Zmínila jsem se o Boží tváři. Proč vlastně Starý zákon mluví o Hospodinově tváři, o jeho očích, rukou, pravici, o jeho srdci, o přilbě jeho hlavy, o střevíci, který hodí na Edóm? Proč Bůh říká Mojžíšovi, který touží spatřit nebezpečnou věc – Boží slávu, „zakryji tě svou dlaní“ (Ex 33,22)? Má Bůh tvář? Má nějakou dlaň? Nejsou i toto částečné obrazy Boha, i když nehmotné? Proč ten antropomorfismus?

Ottův slovník naučný praví, že „antropomorfismus jest způsob myšlení, kterým si Boha a božské působení po lidsku představujeme, Bohu lidské tělo, ústrojí a počínání připisujíce. Tak činí Písmo sv. a všichni lidé, ačkoli dobře víme, že nic z toho není v Bohu jako pouhém duchu. Ale člověk nemůže si jinak počínati; jest bytostí tělesnou a duchovou spolu, a nemůže bytosti i jenom duchovní jinak chápati, leč když oděje duchovní pojmy v tělesné formy; vždyť všechna slova, která věci nadsmyslné a nadzemské vyjadřují, jsou obraznými výrazy.“

Člověk si tedy od počátku „musel“ o Bohu vytvářet představy, chtěl-li o něm uvažovat. Protože to jinak neumí. Zároveň musel a musí dávat pozor, aby neztrácel ze zřetele, že jeho představy jsou nedokonalé, že tedy nejsou totožné se skutečností, že nejsou Bůh.

Někdo si možná pomyslí – jestliže Bůh nemá žádnou viditelnou podobu, proč je potom psáno: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27)? To, že je člověk Božím obrazem, že má Boží podobu, se netýká lidského těla, ale spíš lidské duše, lidských vlastností – jeho rozumu, jeho citů, jeho vůle, jeho schopnosti mluvit, plánovat a tvořit, jeho schopnosti fantazie – vytváření si představ o něčem, čili obrazů. V tom se člověk Bohu skutečně podobá. V tom je nad zvířaty.

V průběhu času, kdy se člověk snažil Boha poznávat, si ve své mysli vytvářel obrazy Boha – představy o Bohu. Bůh člověka zná dokonale, takže on si nemusí představovat, jak člověk vypadá, ani jaký je uvnitř. Ví to naprosto přesně. Na rozdíl od člověka, který Boha poznává jen nedokonale, částečně. (1 K 13, 12) Člověk víceméně jen tuší, kým Bůh je, a své nedokonalé poznání Boha nahrazuje představami.

Ještě dříve než byl člověk stvořen, měl svou představu o něm také Bůh. Měl představu, kým by člověk měl být; měl s ním svůj úmysl. Chtěl, aby byl vrcholem celého stvoření. Bůh měl svou představu o celém stvoření ještě před vznikem hmotného světa a člověka. Viděl ho jako svůj obraz ve hmotném světě.

Od věčnosti byl s Bohem také jeho vlastní duchovní obraz a tím obrazem byl Boží syn. Bůh není sám. Je s ním jeho obraz a mezi oběma, mezi Otcem a Synem je naprostá jednota a vzájemná láska. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Pavel to potvrzuje, když o Kristu říká: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Koloským 1, 15-16)

Vše tedy bylo stvořeno skrze Božího syna, který je obrazem neviditelného Boha a zároveň slovem, jímž Bůh sděluje sám sebe. O stvoření skrze Slovo, které bylo na počátku u Boha a samo bylo Bohem, se můžeme dočíst v Janově evangeliu. Víme také, že Slovo se stalo tělem, a víme, o koho se jedná. Boží syn, Ježíš Kristus je Božím obrazem a zároveň Božím slovem.

Jakkoli se nám zdají pojmy „slovo“ a „obraz“ těžko slučitelné, protože to první se nám v mysli spojuje se sluchem, zatímco to druhé se zrakem, nemusí to tak být. Vždyť víme, že i my můžeme slovy něco popsat, něco vykreslit, vyložit představu. Víme, že i Ježíš v době svého pozemského života „mluvil v obrazech“, tedy v podobenstvích, která byla moudrá („To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.“ – Jan 16, 25)

V Bibli se vyskytují též personifikace, čili zosobnění Božích vlastností a jevů, které jsou s ním spojeny. Vezměme si Žalm 85, 10-14:

„Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země. Před ním půjde spravedlnost a on bude kráčet její cestou.“ Boží sláva, popřípadě Boží spravedlnost shlížející z nebe, kráčející před Bohem a dávající si políbení s pokojem jsou takovými personifikacemi.

Starý i Nový zákon svědčí o tom, že Bůh je moudrý. V knize Přísloví, kterou podobně jako Žalmy řadíme k poetickým biblickým knihám, se o Boží moudrosti píše jako by byla samostatnou bytostí. O personifikované Moudrosti pojednávají kapitoly1 (20-23) a 8 (1-36) Je tato Moudrost zosobněním Boží vlastnosti, konkrétně jeho moudrosti, s níž vytvořil své moudré dílo? Nebo je něčím víc? Východní křesťané svého času postavili v Cařihradu chrám Svaté Sofie – personifikované Boží moudrosti. Východní křesťanství je mystičtější než západní, více si potrpí na symboly, alegorie, obrazy. Někdy se mluví o gnostických vlivech, o záhadné Sofii. (Postava Sofie je oblíbená také ve feministické teologii a různých ezoterických naukách, které ji chápou jako bohyni). Východní křesťané prý Sofii – Boží moudrost často ztotožňují s Bohorodičkou, někdy se samotným Kristem. Pozoruhodné je, že tato personifikace je ženského rodu. Ale to je vlastně i Duch svatý. V hebrejštině je totiž duch – ruach – ženského rodu.

Nemusíme ani zmiňovat východní teologii. I v McDonaldově Biblickém komentáři ke Starému zákonu je psáno, že v knize Přísloví promlouvá jakožto personifikovaná moudrost samotný Ježíš Kristus. Znamená to, že lidé už v době Starého zákona tušili něco o Kristu? Apoštol Pavel předpokládal, že řečtí filosofové vědí o Bohu jakožto původci rozumného řádu světa, že k vědomí Boha lze dospět pouhým přemýšlením (Sk 17, 28, Ř 1, 20). Ale že by věděli přímo o Kristu?

V knížce O Novém zákonu, jejímž autorem je americký teolog Merrill C. Tenney je k výkladu první kapitoly Janova evangelia napsáno: „Slovo“ „logos“ je výraz čistě filosofický. Jan tímto výrazem učinil předmětem svého uvažování a vyprávění universální bytost, inkarnaci „Věčného rozumu“, bytost, která je Bohem, přichází od Boha a Boha zjevuje jako syn zjevuje otce.“

Pohanští filosofové také znali pojem logos. Jejich logos měl více významů – slovo, rozum, smysl, důkaz, záměr, rozumový princip, společný řád celého vesmíru. Nakolik v tomto svém logu spatřovali Boží obraz, je dnes těžké soudit. O inkarnaci logu v člověku Ježíši, který byl vrcholem Božího sebezjevení, však nevěděli. Ani o důvodech, pro něž Ježíš Kristus sestoupil na zem, vydal své svědectví, zemřel a vstal z mrtvých.

Bůh nás stvořil, abychom se podobali jeho duchovnímu obrazu – Kristu, kterého miluje, a je jím milován. My však přicházíme na svět nedokonalí. V důsledku jednání našich lidských předků jsme se vzdálili od Boha, stali jsme se jeho pokřiveným obrazem. O opilém člověku se někdy říká, že je „pod obraz“. Možná někteří z nás, když poznali Krista, pocítili lítost nad tím, jak jsme hluboko pod tímto našim vzorem, pod obrazem, jemuž bychom se měli podobat. Jak daleko jsme od něj, který představuje plné božství i plné lidství. Protože se lidé Božímu obrazu přestali podobat, byl duchovní Boží obraz – Ježíš Kristus – k jejich záchraně poslán na zem, aby tam přijal tělo. Abychom se znovu mohli stát Božím obrazem, který Bůh přijme jako vlastní. Obrazem, který Bůh miluje a přijímá tak, jako miluje a přijímá svého vlastního syna.

Jarní ráno

Eva Hájková



JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN


Jaro proudí do domu

oknem dokořán

Ranní slunce pohladí

oprýskaný rám

Ruku na něj položí

dívka v košili

Její srdce zašeptá

Sbohem můj milý



JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN II.


Vidím sluneční paprsky

jemně prosvítat mladou zelení listí

Slyším zvony z dálky

a hlasy ptáků když pak zvony utichnou

Cítím směs vůní

z keřů kvetoucích v okolních zahradách

Vnímám chuť

jogurtu a džemu od snídaně

Cítím na kolenou

chlad proudící z otevřeného okna

Existuje ještě vůbec naděje?

Josef Poláček




Je to bezpochyby troufalost, či spíše projev autorské nezodpovědnosti referovat o knize, z které bylo autorem této recenze přečteno všeho všudy několik prvních desítek stránek. Nicméně – samotné téma je zrovna v tuto chvíli aktuální, a jsou přece jenom určité důvody pro předpoklad, že i tato úvodní část oné knihy v dostatečné míře odráží její celkové zaměření.

Napřed několik slov na vysvětlení, z čeho vlastně vzešel popud k sepsání těchto úvah. V poslední době se mě zesílenou měrou začal zmocňovat pocit, že už vlastně vůbec není v co doufat, co očekávat. Že už není žádná reálná naděje na nějakou pozitivní změnu společenských poměrů. Velké, převratné levicové programy komplexní reorganizace společenského uspořádání se definitivně vyčerpaly; a není vidět naprosto a vůbec nic, co by mohlo mít reálný potenciál je nahradit nějakými novými vizemi.

Bezprostřední příčinou těchto mých neradostných úvah bylo mé seznámení se s komunitou české strany Levice. Tedy právě té strany, která má stále ještě takovouto radikální společenskou přeměnu ve svém programu. A navíc se cíleně odvolává na ideové dědictví reformního „Pražského jara“; které i pro mě nadále zůstává centrální základnou pro veškeré úvahy ohledně možné (a žádoucí) změny.

Zdálo (by) se tedy, že je to právě strana Levice, která by měla být poslední zbývající baštou levicových nadějí. Jenže – jak už to tak často bývá, když člověk předmět svých nadějí uvidí a pozná zblízka, většinou následuje rychlé vystřízlivění ze všech snů. Ne že bych s Levicí jako takovou i nadále nepociťoval určitou ideovou spřízněnost; v každém případě jejími přednostmi zůstává principiálně kritický vztah vůči světu kapitálu, a za druhé – a to snad především – intenzivní touha po autenticky lidském charakteru mezilidských, společenských vztahů. V tomto ohledu Levice stále hájí snad ty poslední pozice ideového dědictví (pravého) socialismu.

Ovšem: jak dalece je možno s členy a sympatizanty Levice splynout v této oblasti obecně ideové, tak málo je možno od nich očekávat v oblasti reálné činnosti. Ne snad že by nevyvíjeli (alespoň ta angažovanější část z nich) určitou činnost; ale jejich konkrétní představy o tom, jak změnit svět, jsou krajně zjednodušené, nereálné, a ideologicky zdogmatizované. Jejich chápání komplexní společenské reality je velice zúžené, oni stále věří tomu že kapitalismus je možno porazit víceméně jenom jakýmsi úderem beranidla, čelním útokem. Sice i oni (většinou) chápou, že to dnes už není možné cestou klasické revoluce; ale svou náhražku k této revoluci si našli v projektu družstevnictví. V představě že celý ten obrovský komplex materiálních, společenských, ideových i mezilidských vztahů je možno z kořenů vyvrátit a v naprostý opak obrátit prostě tím, že se soukromovlastnické formy produkčních prostředků přemění na vlastnické formy družstevní. Plus ještě určité samosprávné momenty ve sféře politické. „Sověty a elektrifikace!“ – takto si svého času Lenin představoval, že bude možno v zaostalém, polofeudálním Rusku vybudovat komunismus; naši dnešní radikální levičáci mají zase své podvojné heslo „družstevnictví a samospráva“. Je to – budiž to řečeno ještě jednou – naprosto simplifikovaná představa, která nikdy nemůže obstát v konfrontaci s nesmírně složitými strukturami a vazbami lidského světa; a navíc tato levicová samospráva nese zřetelně anarchistické rysy. Což nakonec nijak nepřekvapuje; neboť i anarchismus se vyznačoval tím samým společným rysem, totiž naprosto zjednodušenými, až vysloveně naivními představami o možnostech pozitivní přestavby společenského uspořádání.

Do radikální levice dnes už tedy není možno vkládat žádné naděje; a levice umírněná? – I pokud odhlédneme od skutečnosti, že i ta se v současné době co se týče její společenské i politické relevance nachází na pokračujícím (mnohdy až vysloveně dramatickém) ústupu, pak cíle této umírněné (klasicky sociálně demokratické) levice nikdy nešly dále, nežli jenom k určité regulaci systému kapitalismu, především ke zmírnění jeho sociálních dopadů. Něco více se od této umírněné levice očekávat nedá.

Navíc: dnes už je vůbec jen stěží možné od sebe odlišit umírněnou, respektive liberální levici od politického středu. V dnešní době už tyto liberálně levicové strany (například v Německu tamější Zelení, u nás Piráti) mohou uzavírat volební koalice se stranami nejen politického středu, ale dokonce i se stranami umírněně pravicovými, aniž by mezi nimi docházelo k nějakým zásadním ideovým rozporům, jmenovitě v sociální oblasti.

Téměř by bylo nutno konstatovat, že Fukuyama měl přece jenom v určitém smyslu pravdu: nejen politický tábor, ale samotná idea socialismu je dnes naprosto mrtvá; a definitivně se prosadil systém umírněného, liberálního kapitalismu. A ten, kdo by přece jenom chtěl ještě setrvávat na starých idejích nejen sociálně spravedlivého, ale především autenticky humanisticky orientovaného uspořádání společenských poměrů, ten dnes už nemá k dispozici naprosto nic, na co by ještě mohl upírat své naděje. Nejen že nejsou k dispozici žádné reálné programy takovéto komplexní společenské proměny; ale navíc se zdá, že po ní – s výjimkou určitých okrajových skupin – prakticky ani nikdo skutečně netouží. Pro tyto „socialistické staromilce“ by dnes muselo platit prakticky to samé, co stálo na prahu Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!“ Už není v co doufat.

V tomto osobním rozpoložení mizících nadějí jsem se rozpomněl, že ve své knihovně mám už od svých studentských let rozsáhlé dílo marxistického teoretika Ernsta Blocha „Das Prinzip Hoffnung“. Princip naděje. Ten byl v oné době mezi levicovou mládeží hodně populární; i já jsem si tehdy pořídil tuto jeho knihu. Ovšem – přečetl jsem z ní jenom asi prvních sedmdesát stran; pak jsem ji odložil, protože nesplňovala mé vlastní představy o tom, jak a na jakém základě provádět antikapitalistickou akci. Ovšem nyní jsem po ní přece jenom znovu sáhl; spíše jenom ze zájmu nežli se skutečným očekáváním, že by zde bylo možno objevit nějaký nový spásný impuls pro současnou bezprizorní skutečnost.


Blochovy kreativní naděje

Jedno je nutno konstatovat – a uznat – hned z počátku: Bloch byl skutečně kreativní levicový intelektuál, jeho centrální myšlenka je velmi dobře odůvodněná, a ještě i dnes může čtenáře strhnout svou přesvědčivostí.

Bloch staví svůj koncept naděje na těchto základních premisách:

– 1. Stav naděje, toužení je pro člověka konstitutivní. Člověk se nemůže spokojit s málem, s „mísou čočovice“; stále musí doufat ve splnění svých skrytých, ryze lidských nadějí.

– 2. K dosažení tohoto účelu je nutno neustále opouštět, za sebou zanechávat už dosažené; je nutno neustále překonávat hranice, jít stále dál. „Myslet znamená překračovat.“

– 3. Současná občanská (buržoazní) společnost Západu je principiálně neschopná člověku umožnit toto uskutečnění jeho bytostných lidských tužeb a nadějí.

K tomuto třetímu bodu si ocitujme Blochovy vývody doslova: „V časech upadající staré společnosti, jaká je ta dnešního Západu, klesá určitá parciální a temporální intence pouze dolů. (…) Bezvýchodnost měšťáckého bytí se rozšiřuje na lidskou situaci vůbec, na bytí vůbec. Natrvalo ovšem marně; tato měšťácká vyprázdněnost je stejně tak efemérní jako třída, která se v tom ještě jako jediná artikuluje, a tak neudržitelná jako zdánlivé bytí vlastní špatné bezprostřednosti, kterému se zapřisáhla. Tato beznaděj je sama, v časovém i věcném smyslu, to nejnesnesitelnější, to nejméně slučitelné s lidskými potřebami.“

Vidíme tedy, že Bloch zde současnou společnost Západu jako zcela bezperspektivní neklasifikuje primárně proto, že je kapitalistická; nýbrž proto, že ve svých důsledcích zcela rozbíjí smysl lidského žití, jakož i samotného bytí. Tento rozpad smyslu však bude časem pro člověka natolik nesnesitelný, že ten proti němu postaví svou nezrušitelnou a nezničitelnou naději na obnovení svého vlastního autentického lidství.


Podstata člověka – v minulosti, nebo v budoucnosti?

Bloch se ovšem nespokojuje s tímto obecným odůvodněním svého konceptu naděje; nýbrž on se ho snaží postavit ještě na propracovanější filozofický fundament. Bloch kritizuje všechny dosavadní koncepty člověka a uspořádání lidské společnosti proto, že jsou zaměřené nikoli do budoucnosti, nýbrž do minulosti; že staví tedy pouze na tom, co už tady bylo, co je už prošlé, ale že neotvírají žádné nové perspektivy. Bloch přitom využívá určité slovní hříčky, kterou mu umožňuje němčina: on tvrdí, že podstata (Wesen) musí být něco jiného nežli pouhá minulost (das Ge-wesene).

Bloch kritizuje dosavadní koncepty založené na – fixní – podstatě takto: „Bohové dokonalosti (Vollkommenheitsgötter) zde, ideje nebo ideály tam jsou v jejich iluzorním bytí stejně tak res finitae jako takzvané skutečnosti přítomnosti v jejich empirickém bytí.“ To znamená: podle Blocha jsou fixní podstaty dřívějších myslitelů stejně tak iluzorní, v pasivitě setrvávající, jako (zdánlivě) dokonalí (řečtí) bohové, jako nehybné platónské či hegeliánské ideje – ale stejně tak iluzorní a pasivní je i pouze materiální empirie současné měšťácké společnosti.

Nicméně: Bloch uznává, že už u těchto dřívějších konceptů se objevily určité elementy poukazující za tuto hranici fixních podstat, budící naděje k novému: platónský Eros, široce pojatý Aristotelův pojem hmoty jakožto možnosti stát se podstatou, Kantův postulát morálního vědomí, Leibnizův pojem „tendence“; nejvíce pak u Hegelovy dialektiky. Ovšem – i tato dialektika nakonec končí jenom v systému v sobě uzavřených kruhů; skutečná otevřenost vůči budoucnosti, skutečná naděje na nalezení něčeho nového není dána ani zde.

(Mimochodem: v této souvislosti Bloch používá až téměř poetický příměr, když píše, že to byl nakonec vždycky „strop platónské anamnesis nad dialekticky otevřeným Erotem“, který u těchto minulých konceptů vytvářel ony fixní, nepřekročitelné hranice; všechna tato dřívější vymezení „podstaty“ vyplývala jenom ze vzpomínek na minulé, na to co už tu bylo dříve.)

Bloch oproti tomu ten jediný koncept, který je skutečně otevřen do budoucnosti, k novým horizontům lidského bytí, spatřuje u Marxe, a v jeho konceptu socialismu. Jenom u Marxe Bloch vidí a uznává přítomnost skutečné, ničím neomezené a neomezované kreativity lidského ducha, který takto překonává vše staré, vše minulé, vše statické a do sebe uzavřené. Jedině v této volně kreativní činnosti Bloch spatřuje skutečnou naději pro člověka, pro lidstvo. Anebo jak Bloch v závěru úvodní části svého díla píše: „Wesen ist nicht Ge-wesenheit, konträr: das Wesen der Welt liegt selber an der Front.“ – Podstata není minulost, naopak: podstata světa leží sama na (přední) frontě.


Kritika Blochova konceptu

Nutno přiznat: tento Blochův koncept nové naděje pro společnost, pro člověka je velmi dobře odůvodněn, a není možno se divit, že svého času nalezl tak silnou rezonanci v levicovém prostředí. Je snadno možné podlehnout fascinaci jeho zdánlivě nevývratných argumentů, a uvěřit tomu, že zde byla předložena zcela nová naděje pro lidstvo.

Bohužel je ale nutno konstatovat: jak je Bloch kritický vůči dřívějším myslitelům „podstaty“ člověka a světa, tak naprosto nekritický je vůči Marxovi a jeho myšlenkám. Jako naprosto první je nutno zásadně zpochybnit centrální Blochovu tézi, že výjimečnost marxismu/socialismu spočívá v tom, že by byl plně a bezvýhradně otevřený do budoucnosti. Ve skutečnosti je totiž i Marxův koncept komunistické společnosti nakonec stejně tak zahleděný do minulosti, stejně tak jenom restaurací a recyklací toho, co zde už bylo – totiž pradávné „prvobytně pospolné“ společnosti! Marxův koncept je stejně tak založen na představě jakéhosi fixně „dokonalého stavu“ jako Platónovy ideje nebo dokonalí řečtí či jiní bohové; tohoto dokonalého stavu má být dosaženo ve společnosti komunismu.

Ano, je fakt že Marx intenzivně operoval s myšlenkou kreativity, která jako taková je ovšem neustále běžícím, do budoucnosti otevřeným procesem. Ale – pokud k této samotné ideji „kreativity“ nepřistoupí nic jiného, žádné její další určení, pak i ona sama se stává „res finita“, uzavřená do sebe samé. Nekonečná, nijak neohraničená kreativita se nakonec utápí v sobě samé. – Jak by asi bylo, kdyby každý člověk byl Picassem? Jak by všichni tito kreativní „Picassové“ mohli prožívat fascinaci své vlastní tvorby, kdyby kolem nich byli jenom samí jim rovní?

To co Bloch ve své glorifikaci lidské kreativity zcela opomněl, to byl ten fakt, že toto nekonečně kreativní „překračování hranic“ má jenom tehdy smysl a význam – když tady nějaké hranice jsou! Když zde tedy existuje něco ohraničeného, něco trvajícího, něco fixního – tedy právě to co Bloch paušálně zavrhuje jako příznak stagnace!

Bloch chce – na půdě marxistického vzývání lidské kreativity – vší podstatu člověka vložit jenom do toho, co se neustále mění, obnovuje, směřuje vpřed; ale při tomto naprostém rozpuštění všeho trvajícího, stálého, nadčasového ztrácí sám veškerá měřítka, na kterých by tuto kreativitu bylo možno změřit, či vůbec realizovat. Blochův počin, jeho vzývání kreativity, je jak na jedné straně strhující a otvírající nové naděje, nové perspektivy, tak je na straně druhé typickým projevem jednání „ode zdi ke zdi“. Při svém až přímo zbožštění lidské kreativity Bloch zcela opomíjí a ztrácí tu část podstaty, která je nadčasová, trvající, transcendentální.

Závěrem je tedy možno konstatovat: Bloch svým plamenným apelem na volnou lidskou kreativitu skutečně poskytuje nový impuls; ale aby se z něj mohla zrodit nějaká nová, reálná naděje pro současnou stagnující (západní) společnost, na to je tento jeho koncept příliš úzce, příliš jednostranně pojatý.

Nicméně: v této současné mizérii buďme vděčni alespoň za to.

Květinová přemítání

Eva Hájková



ODKVETLÁ PAMPELIŠKA


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.



POMNĚNKA V PAMÁTNÍKU


Pomněnko modrá, myslím na památník,

který jsem kdysi měla.

Kde asi skončil? Prohledávám šatník.

Zavzpomínat bych chtěla.

Už je to dávno, co jsme malovali

barvami nebo tuší,

na bílé listy přání lásky psali

svým spřáteleným duším.

Pomněnko křehká, trochu starodávná,

ty pro mne nejsi veteš.

Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.

V mém srdci stále kveteš.



SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA


Sedmikrásko, podle jména

měla bys jak krásná žena

okouzlovat okolí.

Ale tys jak Popelka –

– nenápadná, nevelká,

nenáročná, obyčejná,

v létě, v zimě stále stejná,

k nalezení kdekoli.

Chudobkou tě nazvali,

kdo se v tobě zklamali.

Kde je těch tvých sedm krás?

Sedmikrásko, klameš nás!



ŠEŘÍK


Melancholické jaro

když přihořívá k létu

zahrady přetékají

záplavou vonných květů

A cestou do polí

až hlava zabolí

z šeříků fialových

bílých či purpurových

Celý kraj se jim koří

krasavcům z Černomoří



BABIČČINY MUŠKÁTY


Čím v létě okna rozkvétají

červeně růžově i bíle?

S kým babičky si povídají

když ráno dveře otvírají

a nikdo nejde okolo?

S kým tráví dlouhé chvíle?

Za okny sluní se peřiny

na oprýskaných rámech

A taky květináče

V nich kvetou krásné květiny

Laská je ruka od hlíny

a rosa na ně pláče

Až stanu se starou babičkou

(a to už bude brzy)

taky si zasadím muškáty

abych si měla s kým povídat

Budu stát u okna s konvičkou

a neudržím slzy



TULIPÁN


Tulipáne, prý nevoníš

Patrně je to vada

(aspoň se to dřív říkalo)

Mně to tak nepřipadá

Od dětství tě mám ráda

O to víc barev a odstínů

dali ti šlechtitelé

Jaro by mohlo být bez tebe

však nebylo by celé

Vím, nerad rosteš ve stínu

tvá blizna v pestré korunce

dívá se ráda do slunce

a navečer se schová

V zimě si pospíš v cibulce

Na jaře vykveteš znova



PŘED BEZEM KLEKNI


Tajemný keř

v zeleném lese

bílý květ nese

A hořce vonící

v čajové konvici

nemoci léčí

Šetrnou péčí

navrací zdraví

Něco ti schází?

Bylinám věř!

Kašle tě zbaví

Horečku srazí



KAŠTAN


Kaštan je stromem podzimu

Když kraj se chystá na zimu

pichlavé plody pukají

a kaštany z nich padají

Spí mezi listím v chladném ránu

hlaďounké jako z porcelánu

V květnu se celý rozzáří

až princeznu nám připomíná

se závojíčkem na tváři

Z krajek je bílá krinolína

rudě a zlatě tečkovaná

paprsky slunce protkávaná



BŘÍZA


Břízo v kabátku z bílé kůry

tmavými stíny žíhaném

pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu

z kořenů životadárně proudící

Jsi jako zebra mezi stromy

Ty dcero lesů smíšených

sestřičko dubů borovic a smrků

Kde vlastně nerosteš?

Vzpažené větve k nebi vztahuješ

když ve větrném tanci pozvedáš

svůj jemně zelenavý závoj listí

Lehounkou sítí svého stínu

dopřáváš trávě slunce



VRBA


Za vesnicí u potoka

co se k lesu stáčí

stojí vrba křivoboká

ve vodě se smáčí

Hrbí se jak stařenka

co zná staré časy

Pohazuje ve větru

zelenými vlasy

Za měsíčných nocí

vábí nás svou mocí

Když někoho tajemství

na jazyku svrbí

pošeptá ho do nitra

vykotlané vrby



VÍTR A STROMY


Tančily stromy

vítr jim hrál

zeleným listím

zachvíval

Tleskaly stromy

vítr se smál

píšťalky jara

rozfoukal

Šeptaly stromy

a vítr vál

když dveře létu

otvíral

Mlčely stromy

když vítr spal

nad tichým lesem

měsíc stál