Co je autentická levice?

Josef Poláček

Tento text navazuje systematicky na můj dřívější článek „Autentická levice mezi mainstreamem a fundamentalismem“: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/levice-mezi-mainstreamem-a-fundamentalismem/ . Jak už sám název napovídá, v tomto prvotním nalézání se jednalo víceméně jednom o negativní vymezení; tedy o určení toho, co autentická levice není a ani být nesmí. Teď tedy nastala chvíle kdy je nutno pokusit se o určení pozitivní; tedy o obsahové vymezení toho, co politický subjekt rozumějící se a označující se jako „autentická levice“ má být, jaké mají být jeho cíle a jeho směřování. Je přitom zcela jasné, že takovéto pozitivní určení bude mnohem obtížnější nežli vymezení negativní, kde postačí pouze distancovat se od toho, co zde už je a existuje; zatímco teď bude zapotřebí hledat a popisovat něco, co zde ještě není aktuálně přítomno, nanejvýš jako představa či naděje.

Připomeňme si ale ještě napřed v krátkosti, co tato „autentická levice“ není, v čem spočívá její specifikum v rozdílu k oněm dvěma v první úvaze uvedeným „konkurenčním“ pozicím jiných částí politické a ideové levice. V prvé řadě autentická levice nesmí a nemůže zaujímat ty pozice, které zaujímá levice „mainstreamová“ – to jest levice systémově konformní. Tato systémově konformní levice totiž stojí v tom trvalém vnitřním protikladu, že chce učinit sociálně snesitelnějším systém kapitalismu, který je ve svém jádru principiálně asociální. Není možné humanitu úspěšně prosadit tam, kde vládne slepý kapitál.

V tuto chvíli se nám ale vynořil jeden pojem, který bývá dost frekventovaný, který je klíčový – ale který je ve skutečnosti velice obtížně uchopitelný. Jedná se tady o pojem „systém“. Jak nesnadno definovatelný, respektive vůbec rozpoznatelný tento „systém“ může být, o tom svědčí právě ta skutečnost, že příslušníci mainstreamové levice tento fenomén vůbec nevidí, nechápou a nevnímají; oni stávající společensko-politické uspořádání pojímají primárně jako „demokracii“, kde přítomnost kapitalismu (pokud ji vůbec uznávají) chápou jenom jako jakýsi vedlejší fenomén. A ne jako základní, určující princip, který nakonec ovládá a formuje život celé společnosti.

Je nutno přiznat: toto pochopení charakteru společnosti jako jednoho jediného, vnitřně provázaného celku, tedy jakožto „systému“ – to je velice obtížná záležitost. Lidská mysl je uvyklá tomu vnímat věci v jejich jednotlivé existenci, nikoli v jejich (skrytých) souvislostech; a v jejich vnější podobě, nikoli v jejich (skrytých) vnitřních určeních. A tady se po této lidské mysli najednou žádá, aby překonala oba tyto své limity zároveň. Fakticky jsou jenom dvě cesty, jak společnost skutečně důsledně pochopit jako systém: buďto na základě dlouholetého a cíleného studia – anebo ale z hlubokého emocionálního prožitku odporu, nenávisti k tomuto celku. Kterýžto odpor se ovšem nevztahuje na předmět v jeho obecné podobě (sotva kdo nesnáší, nenávidí společnost jako takovou); nýbrž se jedná o odpor vůči nějaké její konkrétní podobě. V daném případě se jedná o společenský systém kapitalismu.

Protože ta první cesta k pochopení společnosti respektive kapitalismu jako systému je otevřená jenom určitému počtu jedinců (a fakticky je tady alespoň určitá zběhlost ve filozofickém myšlení víceméně nepostradatelná), je pak přirozené, že naprostá většina levicové antisystémové opozice se ke svému náhledu dostává cestou druhou – tedy na základě vnitřního pocitu odporu vůči všem nespravedlnostem a nerovnostem, které systém kapitalismu trvale produkuje.

Toto vědomí, uvědomění si charakteru kapitalistické společnosti jako jednoho jediného uceleného systému na základě pocitu odporu vůči jeho nespravedlnosti je tedy samo o sobě naprosto legitimní; ale na straně druhé platí i dávný poznatek, že nenávist zaslepuje. A z čiré nenávisti nikdy nemůže vzniknout něco opravdu dobrého, pozitivního.

Je velmi mnoho takových v táboře antisystémové, antikapitalistické levice, kteří sami sebe s naprostým přesvědčením považují za příslušníky autentické levice – jenom proto že se vymezují proti kapitalismu, že kritizují kapitalismus, že bojují proti kapitalismu. Ovšem – tento jejich postoj má tu zásadní vadu, že má konec konců jenom a pouze negativní charakter. Oni sice – samozřejmě – hlásají socialismus jakožto naprostou kontrapozici proti kapitalismu; ale ve skutečnosti nejsou schopni pracovat na konkrétní, promyšlené výstavbě tohoto socialismu, nýbrž prakticky všechnu svou energii vybíjejí jenom v neustálých útocích na všechno, co nějak souvisí s kapitalismem. Oni sice negují kapitalismus; ale tato negace je – v rámci dialektické triády – jenom prvotní, jenom mechanickou, lineární negací; tedy tou negací, o které Hegel konstatuje, že s sebou nese všechny znaky toho, čeho chce být popřením a protikladem. „Bílé“ tu pak není skutečným světlem, nýbrž jenom opakem černého, pouhým „ne-černým“.

Konkrétněji: už Aristoteles ve své „Politice“ konstatoval, že ve vzájemném soupeření principů oligarchie na straně jedné a demokracie na straně druhé (přičemž „demokracie“ tu znamená ne pouze formu vlády, ale zároveň představuje nemajetný lid) – tak že v tomto vzájemném soupeření se nakonec jedná jenom o to, že oligarchie si chce uchovat svůj nashromážděný majetek, zatímco demokracie chce tento majetek bohatým vzít a rozdělit ho mezi chudé. To se napřed může zdát být spravedlivým počinem; ovšem reálným faktem je, že nakonec i oné „demokracii“ se nejedná o nic jiného, nežli o peníze! Tato demokracie respektive lid tedy nemají fakticky o nic vyšší, o nic ušlechtilejší cíle nežli sama oligarchie – jedná se jenom o jiné rozdělení hromady zlaťáků! A jak málo se změnilo do dob Aristotela, o tom svědčí to, že i dnes velmi mnozí z těch, kteří sami sebe prohlašují za „autentickou levici“, ve skutečnosti hovoří stále dokola jenom a pouze o penězích; o tom jak je vzít dnešním oligarchům, a jak je rozdat dnešním nemajetným. A i veškerá „demokracie“ v jejich pojetí neznamená fakticky nic jiného, nežli snadnější přístup dolních vrstev k materiálnímu bohatství, ke konzumu.

Ještě jednou: tato kritika příkrých rozdílů v přístupu ke společenskému bohatství je sama o sobě dozajista oprávněná; ale jakmile svou perspektivu omezíme jenom a pouze na otázku peněz, pak už jsme svůj boj o skutečně lepší, veskrze humánnější a kulturnější společnost prohráli; protože jsme zůstali polapeni v myšlení, v logice kapitálu, v logice peněz.

Jestliže tedy pojem „autentická levice“ má mít skutečně pozitivní význam a hodnotu, pak je nutno se vyvarovat nejen krátkozrakosti mainstreamové levice – ale stejně tak slepého negativismu (ultra)radikální levice, která sice vede úporný a halasný boj proti kapitalismu, ale sama není schopna uvést v život nějaký opravdu pozitivní projekt nekapitalistické, respektive postkapitalistické společnosti. Skutečně autentickou levici je nutno měřit právě na tomto centrálním úkolu – na schopnosti určit alespoň základní rysy, kterými by se takováto postkapitalistická společnost musela vyznačovat, aby vůči kapitalismu opravdu představovala vyšší životní a humánní kvalitu. Při tomto požadavku se pak dostáváme ke klíčovému principu či heslu, kolem kterého se toto uvažování o pozitivním projektu nekapitalistické společnosti nutně musí točit: totiž princip „demokratického socialismu“.

Demokratický socialismus

Jestliže je řeč o demokratickém socialismu, pak jmenovitě v českých poměrech není vůbec možné něco jiného nežli připomenout si reformní proces známý jako „Pražské jaro“ roku osmašedesátého, který ve svém jádru nesměřoval nijak jinam, nežli právě k nastolení demokratického socialismu.

K tomuto „demokratickému socialismu“ se nevyhnutelně hlásí každý, kdo to myslí s vytvořením nekapitalistické, humánní a svobodné společnosti opravdu vážně a poctivě. Hlásí se k němu výslovně i strana „Levice“. Ovšem – tady dochází k jednomu naprosto zásadnímu omylu. Celá věc se pravidelně podává tak, že tehdejší českoslovenští reformátoři byli na nejlepší cestě k dosažení tohoto cíle, tedy spojení socialismu s demokracií – a že to byl jenom zásah zvenčí, intervence států Varšavské smlouvy, co zabránilo vytvoření světa demokratického socialismu. Ve skutečnosti ale tehdejší proces probíhal mnohem složitěji, mnohem rozporuplněji; a v konečném efektu daleko spíše směrem zcela opačným!

Když se totiž dění roku osmašedesátého sleduje zcela podrobně, pak je v něm možno vydělit tři základní vývojové fáze:

– v první fázi po svržení konzervativní kliky kolem prezidenta Novotného je (po určitém váhání) vyhlášen program vnitrostranické demokratizace

– ve druhé fázi proces demokratizace neplánovaně překračuje okruh samotné komunistické strany, a přeskakuje na celou společnost; v důsledku toho se postupně začíná probouzet a formovat klasická občanská liberální demokracie

– ve třetí fázi i samotní reformátoři začínají chápat, že tato občanská liberální („buržoazní“) demokracie má ve svém jádru nekomunistický charakter, který čím dál tím více podrývá nejen vedoucí úlohu KSČ, ale i samotný socialismus; a snaží se tento demokratizační proud zase utlumit.

A dokonce leccos hovoří pro to, že když po návratu z moskevského zajetí vedoucí představitelé KSČ strávili první šok z tohoto násilného činu ze strany„velkého bratra“, že jim nakonec nebylo nijak příliš proti mysli, že na nátlak Sovětského svazu byla znovu obnovena cenzura. Oni tak mohli odpovědnost za tento akt svalit na SSSR – a přitom mohli profitovat z toho, že díky obnovené cenzuře se zbavili nebezpečí, že touto „ze řetězu utrženou“ demokratizací bude stále více zpochybňován, a nakonec podemlet celý jejich svět socialismu!

Nedá se nic dělat, ale je to holá realita: právě v průběhu „Pražského jara“ se zcela jasně ukázalo, že socialismus a demokracie jsou protiklady, které není možné bez dalšího navzájem propojit v jeden jediný celek. Socialismus je založen na principu kolektivismu, pospolitosti, solidarity a vzájemné odpovědnosti – zatímco liberální demokracie naopak vychází z individua, z jeho nepodmíněné autonomie, z jeho vlastních osobních respektive soukromých zájmů, které zásadně nemají žádný vztah odpovědnosti vůči společnosti.

Je tedy všechno definitivně ztraceno? Ztroskotá každý pokus o autentický socialismus na tom, že je nutno se rozhodnout buďto pro demokracii bez socialismu, anebo pro socialismus bez demokracie?… – Nežli bychom učinili tento – poněkud předčasný – závěr, připomeňme si naprosto přesné znění onoho protikladu, jak se nám (v osmašedesátém) zjevil: socialismus se ukázal být neslučitelný s tradiční občansko-liberální demokracií. Ne tedy bezpodmínečně s demokracií vůbec; nýbrž jenom s její jednou zcela určitou formou. Socialismus je neslučitelný pouze s tou formou demokracie, která vychází pouze z lidského individua, a s tímto individuem – a jeho omezeným životním a hodnotovým horizontem – zároveň také končí.

Není účelem tohoto pojednání zabývat se dopodrobna otázkou různých forem demokracie. Pro nás je tady rozhodující toto: neexistuje přímá cesta k demokratickému socialismu. Není možno jen tak prostě spojit demokracii a socialismus. Naopak – tato cesta je krajně obtížná, a předpokládá vyřešit celou řadu zcela zásadních problémů. Vybudovat demokratický socialismus, to je něco jako vystavět gotickou katedrálu: napohled něco zcela nemožného, něco co se zdá odporovat všem zákonům gravitace. Něco co musí s nejvyšší pečlivostí vyvážit celou řadu navzájem protichůdných sil, aby na konci mohlo vzniknout toto velkolepé dílo.

A úkolem autentické levice musí být právě toto: nespokojit se s malými, neambiciózními cíli jako to činí mainstreamová levice; ale na straně druhé nepodlehnout nakonec stejně tak plochému myšlení ultraradikální, fundamentalistické levice, která se domnívá že naprosto postačí povalit, rozbít, zplanýrovat všechny dosavadní budovy (kapitalismu) – a že ty vznešené katedrály nám pak už do nebe vyrostou samy od sebe. Autentická levice si musí klást nejvyšší cíle – cíle komplexní a všeobsáhlé transformace kapitalismu; ale jestli chce mít reálnou naději tohoto záměru dosáhnout, musí toto dílo konat s naprostou vážností a odpovědností, u plného vědomí obtížnosti a náročnosti tohoto úkolu.

93 komentářů u „Co je autentická levice?“

  1. Ještě něco je nutno podotknout k onomu centrálnímu pojmu „systém“. Bylo řečeno že mainstreamová levice tento „systém“ vůbec nevnímá, nevidí a neuznává; v tom spočívá principiální limitovanost jak jejího pohledu, tak jejích (politických) možností.

    Antikapitalistická levice tento systém (kapitalismu) vidí, a chce ho odstranit, nebo přinejmenším zásadně transformovat. Ovšem jedna – radikální – část této antikapitalistické levice tento „systém“ sice vidí – ale víceméně jenom jako nějaké vnitřně nediferencované „něco“; fakticky jenom jako jakousi nemoc, kterou je zapotřebí odstranit či vyléčit, s tím že zdravý, humánní, sociálně spravedlivý stav společnosti se pak obnoví jaksi sám od sebe. Oni tento systém kapitalismu nevidí jako strukturovaný, vnitřně velmi složitý komplex, do kterého je nutno zasahovat jenom s nejvyšší opatrností a promyšleností.

    Bylo by možno použít příměr, že oni kapitalismus chápou jenom jakýsi vřed, který je možno – a nutno – prostě vyříznout, a že po této operaci zůstane zdravé tělo. A nejsou schopni vidět (respektive nejsou ochotni si připustit), že kapitalismus je mnohem spíše jenom jakýmsi z b y t n ě n í m určitých tělesných procesů a funkcí, které jsou jinak ale pro život naprosto nezbytné! Kapitalismus by tedy v tomto smyslu bylo daleko spíše možno přirovnat k něčemu takovému jako je autoimunitní porucha organismu: imunitní funkce je sama o sobě pro život organismu naprosto nezbytná; problém nastává jenom tím, když se ztratí její autoregulační schopnost, když se „utrhne ze řetězu“, a v konečném efektu se začne obracet proti vlastnímu tělu.

    Proto ale při léčbě této nemoci platí: tady není možné něco prostě a jednoduše „vyříznout“, nějakým jednoduchým chirurgickým zákrokem. Ani není možno tuto nemoc „vyléčit“ tak, že bychom potlačili veškerou imunitní reakci organismu – protože tím bychom ho vystavili naprosto nechráněného všem útokům choroboplodných zárodků. To co je nutně zapotřebí je tuto funkci uvézt zpět do rovnovážného stavu – ale to vyžaduje velké pečlivosti, a hodně velkých znalostí fungování celého organismu. Tady není možno postupovat s nožem v ruce.

  2. Velmi děkuji. Jako úvod je to moc dobré. Chápu, že řádné uchopení celého tématu je na tlustou knížku, za kterou by měla být udělena Nobelova cena. Demokratický socialismus musí být prost všech nešvarů, které známe ze socialismů minulého století. Zároveň je nevyhnutelné, že to nikdy nebude dokonalé, protože lidé nejsou dokonalí. Nezbývá však nic jiného, než se o to pokoušet znovu a znovu. Stále bude prostor pro zlepšování chápání důstojnosti člověka a celé společnosti, pro zlepšování sebeuchopení každého jednotlivce a souběžně zlepšování vzájemného soužití (socialismu).

  3. No ano – věc samozřejmě nestojí tak, že by bylo možno napsat jeden článek s nadpisem „Co je autentická levice?“, a že pak už by bylo všechno jednou provždy jasné a definované. Všechno záleží na celkovém kontextu, na celé řadě dalších dílčích otázek, jakým způsobem je zapotřebí je zodpovídat a řešit. Nakonec i tady bylo nutno do značné míry pracovat s tím, co autentická levice n e n í, především ve vztahu k (ultra)radikální levici.

    Ten rozhodující rozdíl vidím pořád v tom, že tato radikální levice zaujímá konec konců jenom postoj negativní; také by bylo možno říci, pouze d e s t r u k t i v n í. Ona stále setrvává ve – nakonec velmi pohodlném – domnění, že postačí rozbít nenáviděný aparát kapitalismu, a že už jenom tím bude všechno vyřešeno. Jako naprosto první krok je nutno si skutečně uvědomit, že autentická levice musí být nevyhnutelně k o n s t r u k t i v n í; že to musí být ona kdo bude novým „stavitelem katedrál“. A že něco takového vyžaduje opravdu obrovské množství velmi náročné, odpovědné, a především velmi seriózní práce. Mnozí táboře radikální levice budí dojem, že oni si stále jenom tak nějak hrají se světem: mají nějaký nápad, co by podle jejich přesvědčení pro tento svět bylo dobré – a aniž by se nějak zdržovali kritickým přezkoumáním tohoto nápadu, jeho zázemí a jeho reálných možností, už ho vytyčí jako závazné heslo a očekávají, že je všichni budou následovat.

  4. TŘETÍ CESTA

    Jestliže jsem ve svém článku napsal že nevede žádná přímá cesta k demokratickému socialismu, že napřed existuje zásadní protiklad mezi (kolektivistickým) socialismem a (individualistickou) demokracií, pak to znamená, že pokud se přece jenom má podařit nějakým způsobem obojí propojit dohromady, že to fakticky zároveň znamená vydat se onou – svého času proslulou – „třetí cestou“ mezi kapitalismem a mezi komunismem.

    Shodou okolností zrovna dneska vyšel na webu „Forum24“ docela zajímavý článek k osmdesátinám V. Klause https://www.forum24.cz/od-triumfu-k-upadku-pribeh-vaclava-klause-ocima-pavla-safra/ ; pro nás je tam zajímavé především to, že tam byly uvedeny výsledky výzkumů veřejného mínění z doby těsně po listopadovém převratu. (Tato tabulka je asi v polovině článku, hned na první pohled viditelná.)

    Z těchto výzkumů vyplývá naprosto jednoznačně: bezprostředně po převratu si jenom několik málo procent populace přálo návrat ke kapitalismu – ale relativní většina si ani nepřála pokračování socialismu, nýbrž „něco mezi tím“.

    Samozřejmě, tehdejší ankety – kdy lidé ještě v exponované politické situaci měli v hlavách velké zmatky, ještě neměli možnost se plně orientovat v nové situaci – není možno chápat jako definitivní či konstantní obraz světonázorových postojů celkové populace; ale přece jenom se ukazuje, že ve společnosti přece jenom existuje dost velký potenciál pro právě tuto „třetí cestu“. Bylo by ostatně velmi zajímavé, kdyby někdo nějakou takovou anketu uspořádal i dneska. Velmi by ovšem záviselo od toho, jakým konkrétním způsobem by tyto otázky byly kladeny. Kdyby dnes někdo na průměrného respondenta vybafl s otázkou „chcete něco mezi kapitalismem a socialismem?“, asi by dotyčný jenom pokrčil rameny s tím, že něco takového je pouhou iluzí. Otázku by bylo nutno formulovat daleko spíše nějak takto: „Přáli byste si společenské uspořádání, které by zachovalo ekonomickou výkonnost kapitalismu, ale zároveň obsahovalo typické hodnoty socialismu jako je vzájemná pospolitost a vzájemná solidarita?“

    A zároveň by bylo nutno položit ještě jednu doplňující otázku (a vlastně teprve ta by byla skutečně zajímavá a skutečně rozhodující): „Byli byste ochotni přijmout i určité snížení životní úrovně, kdyby na druhé straně ve společnosti zavládla atmosféra vzájemné pospolitosti, soudržnosti a solidarity?“

    Jakýkoli odklon od kapitalismu nevyhnutelně znamená ztrátu alespoň určité části jeho ekonomické výkonnosti; a je rozhodující otázkou jestli by většina populace byla ochotna akceptovat tento „výměnný obchod“ materiálního konzumu za humánní a solidární svět.

  5. Otázka zní, „jestli by většina populace byla ochotna akceptovat tento „výměnný obchod“ materiálního konzumu za humánní a solidární svět“….
    A která většina populace?
    Ta, která žije v tom materiálním konzumu? Nebo úplná většina (včetně těch, co zatím nežijí v materiálním konzumu)? Ale jak bychom mohli vědět, že zrovna oni ten konzum, který zatím v dostatečné míře nepoznali, také nechtějí vyzkoušet?
    Nebo rozhodují především ti, kteří v tom materiálním konzumu žijí? A ti, kdyby se rozhodli nahradit konzum humánním a solidárním světem, tak by byli také schopni takovou změnu provést?
    Kdyby na otázku „Byli byste ochotni přijmout i určité snížení životní úrovně, kdyby na druhé straně ve společnosti zavládla atmosféra vzájemné pospolitosti, soudržnosti a solidarity?“ odpověděli ano, kde je jaká záruka, že by se životní úroveň nepropadla ještě více, než by byli ochotni snést?

  6. Především, paní Hájková, pojem „většina populace“ není opravdu až zas tak neurčitý. Většina je prostě většina; je to více nežli polovina. Ovšem – v daném případě by to musela být velká, rozhodující většina. Protože jinak by docházelo k neustálým konfliktům s minoritou, která by sice neměla sílu zvrátit rozhodnutí většiny, ale nechtěla by se smířit s tím stavem který by se jim nezamlouval.

    Problémy tohoto druhu ale v lidském společenství vznikají neustále. Společnost je živoucí organismus, ve kterém se neustále zápasí o tom, jaké hodnoty mají platit, které z nich mají být závazné, a u kterých postačí že budou dodržovány dobrovolně.

    V našem případě – ano, tady by bylo zásadní okolností, o jaké procento by poklesla životní úroveň. Ale fakticky se jedná vlastně o něco jiného. A to sice o to, jestli by lidé (a to naprostá většina) byli ochotni akceptovat tu změnu životního principu, že nejdůležitější není mít čím dál tím víc peněz. Musíme si uvědomit: celý náš ekonomický systém stojí na pravém opaku: na tom že je zapotřebí vydělávat čím dál tím víc. V socialismu byl fakticky pracovní respektive produkční výkon oddělen od tohoto vydělávání peněz – a proto také socialistická ekonomika naprosto stagnovala. Když lidé více (lépe, usilovněji) pracovali, nedostali za to žádnou adekvátní odměnu. A to je pak samozřejmě strašlivým způsobem demotivovalo.

    Právě to je ten klíčový problém: jak dosáhnout, aby lidé řádně pracovali, tedy aby byli motivováni k plnému pracovnímu výkonu – a přitom aby se neutopili v onom plochém a prázdném konzumismu, respektive honbě za penězi.

    V každém případě je možno říci: cesta mezi touto Scyllou a Charybdou je velice úzká, a bude krajně obtížné ji najít. Přesněji řečeno: je nutno nejen najít, ale i natrvalo udržovat velice citlivou, a velice labilní rovnováhu mezi oběma stranami.

    To je vlastně věc, o které diskutujeme už celá léta: jak dosáhnout metanoie, vnitřního přerodu člověka. Ale přitom nejde jenom o to, aby se lidé vzdali (přebujelého) konzumu; ale jde zároveň o to, udržet v nich dostatečnou motivaci k pracovnímu výkonu. Právě tohle je ten zásadní problém.

  7. Zásadní problém s udržením dostatečné motivace k pracovnímu výkonu v minulosti docela uspokojivě řešila nutnost obživy…

  8. A nebylo by lepší, pane Poláčku, nechat lidi ty peníze vydělat, aby se pak o část dobrovolně s druhými rozdělili?

  10. Nad čím proboha, pane Poláčku, pořád tak přemýšlíte?
    Otázka, jak odstranit konzum a zároveň si udržet motivaci k pracovnímu výkonu, má jednoduchou odpověď: Je potřeba zruinovat ekonomiku.

  11. Pamatuji si, co jednou napsal pan Kolařík v diskusi na Referendu. Proč se pořád tak žehrá na konzum, když je ještě tolik chudých lidí, kteří žijí jen z ruky do úst?
    Je fakt, že někdy se ty nářky nad konzumismem jeví až jako jakési klišé.

  12. Paní Hájková, to dobrovolné podělení se o peníze, jež bylo (systémem) některým lidem umožněno získat, často (skoro) nefunguje ani mezi nejbližšími, třeba sourozenci či dětmi a rodiči (částečně i proto, že je méně úspěšným zatěžko „jen brát“).

    Nářky nad konzumerismem se nám mají jevit jako klišé proto, že mnoho lidí žije v nedostatku? Konkrétně, je-li např. spousta lidí buď úplně bez domova, nebo v (drahé) bytové tísni, máme si proto odpustit „nářky“ nad lukrativním skupováním (za tím účelem stavěných) bytů bohatými, namísto uložení peněz v bance (natož rozdělením se o ně)?

  13. Já vím, že to teď nefunguje. Má-li pan Poláček něco, co by skutečně „fungovalo“, tak prosím. Nejsem proti.

  14. No ano, pane Nusharte, v minulosti byla dostatečnou motivací k pracovnímu výkonu holá nutnost obživy. Jenže: tento motivační faktor velice zásadně ztrácí na účinnosti tam, kde je víceméně garantována základní míra obživy, respektive pracovní místo. To pracovní místo bylo garantováno za socialismu – a právě to mělo devastující účinky na obecnou pracovní morálku.

    Základní míra obživy – to by byl onen slavný Nepodmíněný základní příjem, který by měl – alespoň u určitých skupin populace – zřejmě stejně tak devastující důsledek pro pracovní motivaci. Respektive ještě mnohem více devastující – protože určité skupiny populace by potom zřejmě přestaly pracovat vůbec. Například v Německu se kalkuluje s NPZ ve výši 1200 euro – v oblastech kde je nízké nájemné (například v bývalém východním Německu) by se z toho dalo docela pohodlně vyžít. Na to pak ještě vůbec pracovat?!… Když současný zábavní průmysl poskytuje nekonečně mnoho možností, jak trávit (respektive ubíjet?…) svůj volný čas.

  15. Paní Hájková, samozřejmě že nemám „v kapse“ žádné konkrétní řešení. Právě proto opakuji znovu a znovu, že je to problém – a to sice problém zcela zásadní.

    Ono by v současné době bylo dost velkým pokrokem už to, kdyby si lidé uvědomili alespoň to, že to je problém.

    Na jedné straně by se radikální levice přestala utápět ve svých utopiích s NPZ; na straně druhé by pravice musela vzdát (nebo přinejmenším zásadně přehodnotit) svou ideovou maximu, že „čím více si člověk nacpe nácka, tím šťastnější bude jeho život“. (Například taková ODS by se musela kompletně rozpustit.)

    Dnes by bylo opravdu velkým pokrokem už jenom to, kdyby do obecného společenského diskursu proniklo právě toto vědomí, že oba tyto extrémy jsou samy o sobě zcela vadné, ideologicky zaslepené; a že je tedy nutno hledat nějakou středovou pozici mezi nimi.

    Co se pak možností konkrétního řešení týče, pak při takovýchto příležitostech vždy znovu opakuji, že sámy o sobě správným směrem míří modely M. Tejkla, který přitom navázal na ekonomické reformy našich „osmašedesátníků“. Tejkl sleduje tu naprosto správnou myšlenku, že pokud chceme dosáhnout toho, aby soukromovlastnické subjekty v ekonomice se nechovaly (jenom) egoisticky, nýbrž v souladu se zájmy společenskými, pak je nutno jim tento krok nějak „osladit“. Zkrátka: moc kapitálu není možno lámat přes koleno (jak si to většinou představuje radikální levice), nýbrž kapitál je nutno nějak provázat se zájmy celospolečenskými. A to tak, aby z toho obě strany měly nějaký prospěch.

    V tomto ohledu tedy s M. Tejklem naprosto souhlasím; jenom zastávám názor, že jeho konkrétní model ve skutečnosti daný problém neřeší. Je to příliš umělý model; a já osobně si vůbec nedokážu představit, jak by to mělo v praxi fungovat. Tejkl se tu odvolává na jakousi středověkou pozemkovou rentu (pokud si ještě správně vzpomínám na jeho modely); a od toho odvozuje, že dnešní kapitalisté budou ochotni vzdát se svého soukromého zisku, když ho fakticky dostanou zpátky přerozdělený přes státní rozpočet.

    Což je podle mého mínění naprosto dobrodružná představa, která vůbec nepočítá s reálnou psychologií soukromého vlastníka. Ten chce vydělávat – a to sice vydělávat aktuálně, a především chce vydělávat víc než jeho konkurenti. Zatímco tento Tejklův model – ten by nejspíše odstranil veškerou konkurenci, a to by samozřejmě znamenalo naprostý rozpad (volnotržní) ekonomiky.

    Takže ještě jednou: tento konkrétní Tejklův model sotva může obstát; ale jinak má v zásadě pravdu v tom, že je nutno hledat nějaký takový model, který by v jeden provázaný celek dokázal skloubit zájem privátní a zájem celospolečenský.

    V plné míře to samozřejmě nepůjde nikdy, vždycky tu bude nějaký rozdíl; ale už kdyby se to podařilo jenom v základních rysech, už to by znamenalo obrovský pokrok v dějinách lidstva.

  16. Vy si, pane Poláčku, myslíte, že by mnoho lidí, kteří by díky NZP nemuseli pracovat, ubíjelo svůj čas v zábavním průmyslu.
    To je docela možné. Na druhé straně – existují lidé, kteří ubíjejí svůj čas v práci (která z celospolečenského hlediska stejně není nikterak prospěšná), zatímco kdyby kvůli nutnosti obživy pracovat nemuseli, tak by se třeba věnovali něčemu ušlechtilejšímu – něčemu, co prostě trh neoceňuje. Například samostudiu. Nebo nějakému umění. Ani důchodci, kteří už nejsou zaměstnaní, přece neubíjejí svůj čas v zábavním průmyslu. Tedy až na některé.
    Já taky nejsem jednoznačně přesvědčená o tom, že NZP bude dobrou věcí. A hlavně, kde na to stát vezme peníze, že? Ovšem nelámu si s tím vůbec hlavu. Vždyť i pan Nushart napsal, že jediná cesta k nápravě je zruinovat ekonomiku. Možná se to s NZP podaří.

  17. Bratr Jiří napsal, myslím s čitelným smutkem nad budoucími lidskými osudy za tím:“jak odstranit konzum“ (Nikoli: jak něco napravit).
    Ještě bych si přisadil, víc než zruinovat: NZP podobně jako záměrná nafukování „bublin“ na trzích má „revoluční“ potenciál zaslepit informační toky v (legální) ekonomice. A přesměrovat nezbytné lidské aktivity spojené s úsilím o přežití mnohem výrazněji do ekonomiky „spontánní“.

    Naopak potenciál poměrně kvalitních a průběžně se samoregulujících i (z druhé strany, v rozumné míře) „na přání“ ovlivnitelných dávkově/informačních toků mají solidární systémy pojištění.

  18. Omlouvám se za nepochopení. Někdy je toho, co má člověk chápat, už příliš mnoho.

  19. Myslím, že neexistuje na jedné straně realita a na druhé člověk, jenž ji odráží. Netvrdil něco podobného nakonec i Lenin? Jenomže ono to tak není. Neexistuje něco mimo realitu, co tu realitu odráží. Každý z nás je součástí reality a v každém z nás je realita. Jedna realita odráží druhou – jako různá zrcadla,co se navzájem zrcadlí.

  20. „NIŽŠÍ ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ“ COBY DŮVOD ODMÍTNUTÍ SOCIALISMU?

    Problém vyložím skrze svůj osobní příběh, snad Vás nebudu nudit 🙂
    Před cca 14 lety jsem se našel v levicově orinetovaném smýšlení a právě otázka životní úrovně (hojnosti a dostupnosti různých statků) za socialismu se postupně stala v mém myšlenkovém vývoji klíčovou.

    Předně popíšu, co jsem si vlastně s levicí spojoval.
    Byl v tom vlastně kus platonismu. Určitá míra blahobytu (materiálního a sociálního zabezpečení) pro mě znamenala pouze prostředek, nikoliv cíl.
    Cílem mělo být – ve zktarece řečeno – dosažení možnosti věnovat se co nejvíce péči „o duši a tělo“ a také pěstovat plnohodnotné vztahy z druhými (ne pouze pro rozptýlení atd.). Tedy věnovat co nejméně času zajištění živobytí a všelijakému obstarávání s tím spojeným; vůbec bytí v „říši nutnosti“.
    Velice blízký mi byl údajný výroky Sókrata, např. „Čím méně potřebuji, tím blíže jsem bohům.“, přičemž ony „bohy“ jsem si zde vykládal jako autenticitu a nezávislost.
    Kriticky jsem také vnímal, že všeobecně uznávané hodnoty společnosti mají živnou půdu v lidských afektech: Sledování pouze vlastního zájmu (byť v mezích trestního zákona), nesutálá snaha o maximalizaci zisku (konzumu), růst Růstu – egoismus, žádostivost či přímo chamtivost zde hrají prim.

    Svým okolím jsem byl samozřejmě konfrontován mimo jiné s názory, že socialismus je ekonomicky neefektivní, technologicky zaostalý, že bude nedostatek (přinejmenším finanční nedostupnost) toho či onoho.
    Důležité je zde dodat, že tato námitka mě vždy trápila nejvíce, protože mnozí právě na jejím základě socialismus v jakékoliv podobě odmítali. Zde se nejvíce ukazovalo, jak obtížné je změnit úhel pohledu u druhých lidí v podstatných záležitostech. (O násilné nastolení takového režimu proti vůli většiny jsem samozřejmě nestál – ani kdyby to bylo reálně možné.)
    Mé tehdejší veskrze romatnické výzvy pochopitelně neměly žádný dosah. Po vysvětelení mého pojetí levicového myšlení (viz výše) jsem např. namítal, že to či ono ve skutečnosti nepotřebujeme, dokonce se zbavíme závislosti na všelijakých vymoženostech a přestaneme tak být otroky své fyzické a duševní pohodlnosti; přestaneme degenerovat… (vliv J. J. Rousseaua, Marxe jsem vlastně moc nastudovaného tehdy neměl a spíš poslouchal „srdíčko“).

    A pak to přišlo – seznámil jsem se s myšlenkami Ericha Fromma, především jeho interpretacemi Marxova díla (knihy „Obraz člověka u Karla Marxe“ a „Cesty z nemocné společnosti“ byly pro mě stěžejní). Dokonce jsem v totmto duchu napsal nějaké články pro blisty.cz (https://blisty.cz/art/69750-pravy-lek-pro-levici.html + https://www.blisty.cz/art/75340-mame-se-dobre-podivejte-se-do-afriky.html)
    Velmi mě ovlivnil Frommův akcent těch pasáží Marxova díla, podle kterých se v kapitalismu obchodníci (reklama atd.) snaží za účelem vyšších zisků člověka obelstít a podstrčit mu tak smyšlenou potřebu jakožto opravdovou, bez které už nemůže být dál přinejmenším spokojený. Vůbec jeho názory konvenovaly s mým výše popsaným pojetím levice – kladl důraz na duchovní svět individua v socialismu vs. kapitalismu; ne pouze ten materialistický, jak bylo na levici zvykem.
    To byla tehdy voda na můj mlýn: Problém není v tom, že by socialistické hospodářství bylo neefektivní, prostě jen nemanipuluje lidmi a za účelem maximalizace zisků jim dovedně nepodsouvá všelijaké potřeby, které by se pak lidé snažili uspokojovat, a díky tomu se i stávali více vydíratelní na trhu práce.
    Dále se mi zamlouval Frommův názor, podle nějž má změna ve společnosti proběhnout na základě tlaku zezdola – tedy ne v režii několika „profesionálních revolucionářů“, kteří vše organizují a pak se chopí moci.

    Pak se ale vše začalo komplikovat.
    Začalo to přečtením zdrcující kritiky Frommova pojetí (tedy vlastně i mého) v knize Roberta Kalivody „Moderní duchovní skutečnost a marxismus“.
    Tehdy jsem si uvědomil, že mé pojetí levice může být jen jedno z mnoha a třeba i zcela opačných. Už je to dávno a nepamatuji si vše přesně; nicméně Kalivoda kritizoval toto pojetí emancipace jako především jednostranné, navíc romantizující a zidealizované.
    V obdobném duchu najdeme vyjádření „O globalizaci“ Egona Bonyho, kde jsem s pobavením četl, že volný čas je základní kategorií svobody (i kdyby to prý mělo znamenat, že si někdo bude „honit celý den ptáka u porna“).

    Musel jsem si přiznat, že např. lidem založeným bezprostředně prakticky, materiálně bude patrně mé pojetí levice zcela cizí. Když to hodně přeženu: Mezi marxismem intelektuála či umělce a dělníka může být značný rozdíl.
    Z toho mohou vyplývat právě rozdílné představy o dobré (nebo alespoň dostačující) „životní úrovni“ a stím spojeném souhlasu či odmítnutí myšlenky socialismu.
    Trochu mi to připomíná platónské rozdělení na svět idejí a rozumu vs. materie a žádostivosti.
    Podle Jana Patočky se Platón pokoušel přesvědčivě odpovědět, proč být dobrý (tzn. ve zkratce si vybrat rozum a ideje). Pokud se to někomu opravdu podaří, socialismus (ne-li komunismus) budou na dohled.

    Červík pochybnosti postupně začal nahlodávat i relevanci (nikoliv pravdivost) výše uvedené teze, podle které jsou v kapitalismu lidem úspěšně podsouvány další a další potřeby za účelem maximalizace zisku ve spotřebním průmyslu, a činí je tak nesvobodnými.
    Říkal jsem si: „Jak má změna společnosti vzejít zezdola, když sebou mnoho lidí nechá takto manipulovat, a ještě to považují za vyšší životní úroveň, které se nechtějí vzdát? To má zase přijít skupina moudrých pastýřů a stádu všechno vysvětlit a pak se chopit moci – to ale právě nechceme, že?“.
    Docházel jsem k závěru, že nějaká variace socialismu (patrně fašizující) přijde možná na řadu až ve chvíli, kdy se většině lidí povede dlouhodobě špatně; a všeobecnou nouzí může být pak ospravedlňováno leccos. Jak se říká „z lejna bič neupleteš“…
    Navíc celé levicové spektrum mi začalo připadat jako (sekularizované) náboženství s mnoha vzájemně rozhádanými církvemi. Ostatně ideologie je jen prodloužená ruka náboženství.

    Se ztrátou levicového nadšení jsem však ztratil po několik let jakoby půdu pod nohama. Na druhou stranu barikády jsem ale nepřeběhl, raději jsem tápal.
    Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem před těmi 14 lety jednoduše své myšlenky a prefernece vkládal tam, kam nepatří. Vrátil jsem se tedy zpět – jen na jiné úrovni.
    (Poznámka na okraj – let je mi 36.)

  21. Hmm… Tak se v každém případě zdá, že zde máme nového diskutujícího. Kterého tedy tímto srdečně vítám v naší malé (ale proto snad ještě ne méně kvalitní) komunitě. Tím spíš že jak se zdá, tento nový příchozí sem svými názory a myšlenkovými pochody velice dobře zapadá.

    Což by ovšem bezmála mohlo vytvořit určitý problém: jeho myšlenky se natolik dokonale kryjí s mými vlastními, že vlastně vůbec nemám, co bych k tomu ještě mohl přidat za vlastní komentář! 😀

    No ale budiž; něco snad přece jenom odpovědět dokážeme. Ad Fromm: musím přiznat že jeho uvedené knihy jsem nečetl; ale je fakt že tito autoři z okruhu „Frankfurtské školy“ mají dvě základní význačné vlastnosti: na jedné straně naprosto precizně vystihují všechny dehumanizující vlastnosti a účinky kapitalistické (respektive konzumní) společnosti – ale na straně druhé co se jejich představ týče, jak proti tomuto stavu bojovat, je skutečně nutno jim atestovat nemalou míru zjednodušení, neřkuli přímo naivity.

    Oni se vlastně chytili do pasti své vlastní, humanisticky fundované kritiky kapitalismu: protože všude nacházejí další a další faktory, jak tento společenský řád dehumanizuje lidskou bytost, pak tak nějak víceméně automaticky předpokládají, že právě tento humanismus přece musí být prvotní potřebou každého člověka.

    Právě to je pak vede k tomu chybnému závěru, že naprosto postačí odstranit určité systémové překážky, a tato pravá, humánní podstata člověka okamžitě začne vzkvétat. Toto přesvědčení či tento předpoklad je ostatně chronickou nemocí veškeré (radikální) levice. A právě na mylnosti tohoto přesvědčení ostatně ztroskotal celý socialismus.

    Co teď tedy s tím? Jak vlastně chápat člověka? Jako bytost v jádru dobrou, pozitivní – anebo ale jako bytost zkaženou, respektive stále ještě ve svém jádru animální, která za všech okolností bude hledět jenom na svůj vlastní ryze osobní (tedy egoistický) prospěch?

    Aniž bych se teď pouštěl do rozsáhlejších analýz (o tom jsme ostatně už mnohokrát diskutovali v minulosti), dovolím si tady vyhlásit poněkud apodikticky: člověk je ve svém jádru velice ambivalentní tvor; anděl i ďábel, démon i svatý – a vždycky nakonec záleží jenom na zcela konkrétních životních okolnostech, který z těchto jeho potenciálů nabude vrchu, a který bude potlačen.

    Toto pochopení této ambivalentní povahy člověka má pak dva důsledky: jeden pesimistický, a druhý optimistický.

    Ten pesimistický značí, že opravdu není možno se (v celospolečenském měřítku) spolehnout na nějaké „dobro v člověku“. Takováto víra respektive důvěra vždy nutně končí hořkým zklamáním.

    Ale ten optimističtější důsledek pak znamená toto: jestli se nám podaří vytvořit v zásadě pozitivní (pan Petrasek by řekl: biofilní) rámcové podmínky existence člověka, pak je možno s určitou mírou pravděpodobnosti právem očekávat, že se v něm aktivují ty jeho lepší stránky. Ne, ani za těchto podmínek nebude člověk dozajista nějakým ryzím andělem; ale už kdyby se nám podařilo charakter lidské společnosti (a tedy i člověka) převést do této pozitivnější, humánnější, kultivovanější pozice – už jenom tím by bylo velice mnoho získáno.

  22. „Podle Jana Patočky se Platón pokoušel přesvědčivě odpovědět, proč být dobrý (tzn. ve zkratce si vybrat rozum a ideje). Pokud se to někomu opravdu podaří, socialismus (ne-li komunismus) budou na dohled“ – to je velice důležitá, klíčová myšlenka; ovšem tady je nutno se dost pozastavit nad Patočkovým hodnocení, že prý Platón tuto otázku zodpověděl „přesvědčivě“.

    Spíše je asi nutno tady vyzdvihnout to druhé slovo: totiž že se o to Platón „pokoušel“.

    Totiž: Platónova argumentace v daném smyslu (tedy: proč být dobrý) je bezpochyby velice přesvědčivá – ovšem z čistě filozofického (respektive metafyzického) hlediska. Patočkovi ovšem – přes všechnu jeho nespornou filozofickou erudici – nikdy nebyla vlastní schopnost materialistického (a tedy v daném smyslu: realistického) vidění světa. Tohle je zase naprosto klasická „nemoc“ akademicky vzdělaných filozofů: oni veškerou skutečnost chápou jenom prizmatem svých vysokých filozofických idejí. A když se svět nechce těmito idejemi řídit, pak odpovídají víceméně stejně jako hluboce uražený Hegel: „Tím hůře pro skutečnost!“

    Zkrátka: Platónovy argumenty, proč být dobrým, jsou přesvědčivé prakticky jenom pro toho, kdo je už sám na této cestě k „dobru, kráse a moudrosti“. Ale ta otázka, jak o něčem takovém přesvědčit i „zbytek“ společnosti, tedy průměrného, přirozeným způsobem žijícího člověka – tato otázka pro nás zůstává otevřená i nadále. A je to jak už řečeno otázka klíčová.

    Já sám už delší dobu někde v ve své hlavě chovám plán toto téma jednou dopodrobna (a do hloubky) rozebrat; ale prozatím jsem to stále odkládal, za prvé pro prioritu jiných, aktuálnějších témat; a za druhé právě u vědomí toho, jak krajně složitá je tato záležitost, a jak krajně obtížné bude tady nalézt nějaké alespoň v základní míře přesvědčivé řešení.

  23. NZP – ale jistě, paní Hájková, že NZP by měl i své pozitivní stránky. Pro mě osobně – kdyby něco takového přišlo ještě během mého pracovního života – v každém případě. Mohl bych vzdát mou bezduchou práci, a věnovat se jenom čistému myšlení.

    Ale – nedá se nic dělat, ono opravdu není možné rozdávat něco, co tady není. A NZP – ten jde právě tím směrem. Rozdávat hodnoty, které vůbec nebyly vytvořeny. Tedy – nebyly vytvořeny těmi, kteří je dostávají. Pokud by skutečně byli společensky prospěšní v jiných oblastech – pak by to bylo v pořádku, jedna hodnota by byla uhrazena jinou. Ale je nutno se obávat, že tak by tomu ve velmi mnohých případech nebylo.

    Mimochodem: nedávno jsem na toto téma v televizi viděl něco od Vl. Špidly. A ten pronesl zajímavou myšlenku: že místo „nepodmíněného základního příjmu“ by se mělo mluvit o PODMÍNĚNÉM základním příjmu. Totiž přesně v tom smyslu, že dotyčný má právo na poskytnutí oné základní dávky – ale že toto poskytnutí není zadarmo, ale je podmíněné tím, že on sám bude společnosti poskytovat něco pozitivního. I když třeba ne bezprostředně materiálního.

  24. „Realita jako odraz v našem vědomí“ – ano, takto nějak vypadal materialisticky fundovaný model našeho poznávání.

    V Platónově dialogu „Theaitetos“ Sokrates používá příměr, že naše vědomí je jako vosk – a že do této voskovité hmoty se vtiskují všechny naše počitky, zážitky, zkušenosti; tedy celkový obraz jak vnějšího, tak ale i našeho vnitřního světa.

    Ovšem k tomu je nutno připojit, že tenhle popis byl pro Platóna jenom jakýmsi mezistupněm při analýze našeho poznávání; za skutečné poznání je podle něj možno považovat jenom takové, které je za prvé „správnou představou“, a za druhé které je možno řádně odůvodnit; které je tedy propojené s logem.

    V zásadě podle Platóna je to tedy právě schopnost správného myšlení (ve smyslu logu), která člověka bezprostředně spojuje s realitou; zatímco sofista Protagoras naopak (vlastně ještě dávno před Kantem) rozdělil realitu na „věci o sobě“ (které jsou nám principiálně nepřístupné, nepoznatelné) a na „věci pro nás“ (tedy tak, jak se nám ukazují v našich počitcích). Odtud také pochází známý (ovšem chronicky mylně vykládaný) Protagorův výrok o tom, že „měřítkem všech věcí je člověk“. Tento výrok nemá žádný mravní, nýbrž výlučně epistemiologický význam.

  25. Solidární systémy pojištění versus NZP – no ano, tyto systémy (sociálního) pojištění se od NZP odlišují tím, že sice (bezprostředně) také poskytují plnění bez protihodnoty; nicméně tato protihodnota je poskytována v globálním měřítku (všemi pojištěnci). A za druhé, plnění je poskytováno jenom v případě skutečné potřeby, a ne „naslepo“.

  26. BUDÍ KAPITALISMUS V ČLOVĚKU UMĚLÉ POTŘEBY?

    – K článkům pana Schollera v Blistech.

    O něčem podobném jsme myslím svého času už také diskutovali. Na jedné straně je naprosto nepochybné, že kapitalismus už jenom svou všudypřítomnou a vlezlou reklamou neustále masíruje a manipuluje lidské duše, tak aby jejich majitelé nabyli přesvědčení, že jenom když si koupí produkt X a zapijí ho produktem Y, že jedině tak mohou strávit šťastný den. A stejně tak může platit za nepochybnou skutečnost, že mnoho lidí této reklamě, a vůbec konzumnímu způsobu života nekriticky podléhá. Někdy skutečně až k přímo patologickým formám.

    Na straně druhé – asi se opravdu nedá tvrdit, že za všechno by mohl jenom a pouze kapitalismus. (I když mnozí na levici se právě o toto snaží: totiž vinu za všechno špatné, všechno deformované v lidské společnosti přičíst za vinu jenom a pouze kapitalismu.) Zkusme se podívat jenom do říše animální: tam také žere každý tolik, kolik jen zmůže. A to zcela bez přítomnosti jakéhokoli kapitalismu. Ono to tak sice napohled třeba nevypadá (v přírodě můžeme vidět jen málo opravdu přežraných jedinců či druhů) – ovšem to je způsobeno čistě otázkou (energetické) efektivity. Mnohá zvířata se pasou třeba celý den, a stejně to na nějaké „ztloustnutí“ nevydá. A za druhé: otylá (a tedy nepohyblivá) zebra by se okamžitě stala kořistí lvů či jiných predátorů. Ale – když se podíváme na zvířata žijící u lidí, tedy nevystavená limitům divoké přírody, pak ta se dokáží přejídat až k naprosté nepohyblivosti.

    Zkrátka: nedá se nic dělat, ale snaha k neustálému rozšiřování svých (energetických) zdrojů je v člověku zakódována zřejmě už geneticky. Jako u každého jiného živého tvora. Ne sice ovšem u každého stejně; ale v principu tady ten základní životní zájem či potřeba je.

    Krátce řečeno: nedá se dost dobře říci že by kapitalismus jenom a pouze zcela uměle u člověka vyvolával potřebu konzumovat; spíše je přesnější konstatování, že kapitalismus tyto snahy amplifikuje, zesiluje, multiplikuje.

    Jinak řečeno: boj s lidskou tendencí k plochému konzumerismu nikdy nemůže být definitivně vyhrán; ale to neznamená že by nebylo možno udělat vůbec nic. Jak už bylo řečeno: jde o to změnit nastavení rámcových podmínek lidského života; tam kde bude člověk obklopen hodnotami jiného rázu nežli čistě materiálními, tam pak z toho nakonec do jeho nitra přece jenom něco pronikne.

  27. Omlouvám se já, paní Hájková.

    Vzájemná odrazivost/zobrazivost nás – fragmentů reality – díky za připomenutí této – vlastně dost zvláštní až zázračné – skutečnosti.

  28. Předně děkuji panu Poláčkovi za milé přivítání 🙂
    Odkazu na tyto stránky jsem si před časem všiml v diskusi pod některým z článků Deníku referendum, takže už jsem už nějakou dobu čtenářem.
    Vyjádřím se ještě k reakcím na můj příspěvek.

    Fromm a autoři z okruhu „Frankfurtské školy“
    Zrovna Erich Fromm se vymyká a tvrdí, že nestačí změnit pouze socio-ekonomické podmínky k dosažení humánnější společnosti. Kopíruji z jednoho ze svých článků:

    „Fromm si povšiml, že reformní hnutí posledních dvou tisíc let usilující o zdravou společnost viděla příčinu její nemoci vždy jen v jedné oblasti života a pouze tu se pokoušela vyléčit. Křesťanství směřovalo své snahy k duchovní obnově, ale zanedbávalo změny společenského uspořádání. Osvícenci natolik holdovali nezávislému rozumu a politické rovnoprávnosti, že si nepovšimli nutnosti sociálně-ekonomických změn.
    Marx a jeho následovníci především prosazovali ekonomické a sociální změny a přehlíželi potřebnou vnitřní proměnu člověka. Nemohlo prý to dopadnout jinak: hlásáním evangelia k církvi, osvícenským vzmachem k Robespierrovi a Napoleonovi, od Marxe ke Stalinovi a spol.“

    Nepromýšlí však důsledně onu „humanizaci mnoha dehumanizovaných lidských bytosti“. Ty si za prvé svůj stav vůbec nemusí uvědomovat a vnímat jej jako problém (právě proto, že jsou „dehumanizované“).
    Za druhé je samotná „humanizace“ takových bytostí někým jiným jaksi v rozporu s jeho požadavkem, že změna společnosti se má udát masovou spontánní akcí zezdola (bez profi-revolucionářů a dalších organizátorů); zkrátka že má vycházet z vnitřních potřeb většiny.
    Navíc pokud má být většina pravidelně „probouzena“ (či přímo mentorována) nějakou menšinou, tak co s takovými lidmi dělat – lepší společnost asi ne.

    K Platónovým pokusům.
    Ano, souhlasím, přesně tak jsem to myslel.
    Měl jsem ve větě „Podle Jana Patočky se Platón pokoušel přesvědčivě odpovědět, proč být dobrý…“ slovo „pokoušel“ nějak zvýraznit.
    Dokonce moc nevěřím, že se to někomu může podařit.

    K mým článkům na Blistech uměle vyvolaných potřebách kapitalismem.
    Předně chci upozornit na jejich dataci (roky 2013 a 2014), ve svém příspěvku jsem je přidával jako ilustraci vlivu E. Fromma na mé myšlení v té době.
    Tezi o vytváření umělých potřeb kapitalismem jsem tehdy používal především proti řečem o neefektivitě hospodářství v socialismu (nedostatek statků, zaostalost technologií). …Abych mohl následně říkat, že to či ono ve skutečnosti nepotřebujeme, že je to jen uměle vyvolaná potřeba kapitalismem.
    – Ale koukám, že v článcích tato souvislost patrná není. Je možné, že jsem to časem vyhrotil do teze o „zlém kapitalismu, který může za všechno“; už je to dávno.
    Nedlouho po těchto článcích se celá konstrukce začala rozpadat, jak jsem psal v minulém komentáři.

  29. Bloudíme rozličnými labyrinty, než budeme přivedeni k oceánu, kde je plnost a sytost dobra, věděl už Jan Ámos Komenský.

  30. Přestože by s tím v minulosti leckdo zásadně nesouhlasil, na základě svých zkušeností a znalostí můžeme, dejme tomu, jakékoli formě socialismu připsat nižší dynamiku, nižší ekonomický výkon, v důsledku slabší vnitřní konkurence menší konkurenceschopnost. Poněkud odlišnou otázkou je, zda se stejnou mírou nutnosti znamená socialismus jednou provždy i nižší životní standard (a zvlášť sociální status) větší části obyvatelstva. Uvědomme si navíc, že pojem životní úrovně nemá vůbec neměnný charakter a že o váhu (žádoucnost) jejích jednotlivých komponent se svádí stálý ideový zápas.

    Ještě významnější však může být následující fakt. Historie (i příchod podstatných společenských změn) má svou vlastní logiku (či spíš nelogičnost). Většina lidí zůstává stát opodál, natož aby promptně zohlednila svá materiální přání. (Často navíc panuje rozpor mezi vyhlídkami krátkodobými a dlouhodobějšími a lidé se dívají, z různých důvodů, na nestejně vzdálený horizont.) Ti, kterým jde o zvýšení životní úrovně, zůstávají převážně na straně starých pořádků, byť přebíhání a předbíhání posléze zvládají leckdy dobře.

    Vzpomeňme změny roku 1989. Vývoj, podpořený jednoznačně ve volbách s dobrovolnou účastí 96%, znamenal po roce zvýšení cen o cca 60%, zatímco platů a úroků z vkladů o asi 30%. Rozdíl posléze taktak dorovnal výnos z kuponové privatizace, jež se týkala většiny státního majetku. Mnoho z lidí se nové prosperity již nikdy nedočkalo, neboť odešli dříve do důchodu.

    Změny, které nebudou veřejnosti, co se týče dopadu na jejich dobově pojímanou životní úroveň, „vonět“, možné jsou. Nejspíš i žádoucí. Nejspíš i nutné.

    Jsem přesvědčen, že jednou, nevím, zda za 100, nebo 500 let, budou lidé soudit o dosud panujících sociálních poměrech poněkud podobně, jako my o společnosti sultánů s ohromnými harémy, obklopujících se vesměs eunuchy. (O tom, jak rychle se může pochopení pro nedávnou minulost ze společnosti vytratit, svědčí i současné, pro mě, etologickým termínem, „přeskokové“ emancipace).

  31. JEDNODIMENZIONÁLNÍ SVĚT

    Pan Scholler mezitím sám odpověděl na otázku, kterou jsem mu chtěl položit: odkud vlastně zabloudil na naše – dozajista nijak masově rozšířené – webové stránky. Takže z Deníku Referendum; nebylo to tedy tak docela marné, že jsem tam několikrát zanechal příslušný odkaz.

    Ad Frankfurtská škola: no, oni všichni (alespoň pokud mně je známo) nakonec požadovali tuto vnitřní proměnu člověka, ne jenom Fromm. Například Marcuse se svým „jednodimenzionálním člověkem“ za podmínek kapitalismu – pokud má být cílem obnova „mnohodimenzionálního člověka“, pak to samozřejmě stejně tak předpokládá takovýto hluboký niterný přerod.

    Ale jedná se právě o tu prapůvodní z á k l a d n u, na které (a s jejímž potenciálem) se má tento přerod konat. Pořád se mi tu v pozadí jeví ten obraz, že se vychází z toho, že člověk je an sich, sám o sobě touto „mnohodimenzionální bytostí“, respektive humánní bytostí – a že víceméně jenom za podmínek kapitalismu dochází k té deformaci, že tento „přirozený“ stav člověka, lidské duše je potlačen, a že se tedy nejedná o nic jiného nežli o obnovení tohoto přirozeného stavu.

    Dokonce i Adorno – který oproti Marxovi vychází z toho, že takto dehumanizující je nejenom samotný kapitalismus, nýbrž novodobé „zweckrationales Handeln“, tedy účelově racionální činnost člověka vůbec – tedy i tento Adorno se nakonec spoléhá na spásnou roli kultury, respektive filozofie. I tady tedy stále v pozadí stojí jakási představa o tom, že původním stavem lidské duše je její naplněná humánní dovršenost respektive zralost, a že jenom působností vnějších faktorů je tento o sobě přirozený stav deformován.

    Právě proto tu pak chybí reálná možnost této změny dosáhnout, protože se stále nějak míjí sám člověk.

    Přičemž bych ovšem dal plně za pravdu Frommovi v tom ohledu, že všechny dosavadní pokusy o tuto nápravu věcí lidských trpí tou společnou vadu, že všechny měly jenom partikulární charakter. Sice mířily na univerzální cíl; ale jejich nástroje které je k tomu cíli měly dovést měly jenom omezený, partikulární dosah. Je pak jenom samozřejmé, že svého cíle nemohly dosáhnout, žádný z nich.

    Frommův výčet „Křesťanství směřovalo své snahy k duchovní obnově, ale zanedbávalo změny společenského uspořádání. Osvícenci natolik holdovali nezávislému rozumu a politické rovnoprávnosti, že si nepovšimli nutnosti sociálně-ekonomických změn. Marx a jeho následovníci především prosazovali ekonomické a sociální změny a přehlíželi potřebnou vnitřní proměnu člověka“ je naprosto přesný.

    Z toho ovšem vyplývá naprosto jasně, kam jedině může nyní vést další cesta: k integrování, k dialektické syntéze všech těchto tří složek. Bude to sice samozřejmě záležitost krajně obtížná a náročná; ale opravdu tomu není tak, že bychom vůbec nevěděli kam je třeba jít a o co je třeba usilovat.

    Hlavní problém je především v tom, že ani dnes si téměř nikdo nedokáže uvědomit tuto nutnost. Racionalisté (a spolu s nimi občanští respektive liberální demokraté) stále ještě věří tomu že je možno si vystačit s racionálním uspořádáním státních struktur a státní správy, a tím je už pro člověka učiněno dost; a že všechno ostatní (tedy duchovní a duševní složka) jsou už jenom jeho čistě soukromou záležitostí. A systémovou (sociální) podmíněnost člověka také nejsou schopni pochopit, protože na takto komplexní myšlenkový akt jejich lineární racionalismus zdaleka nestačí.

    Křesťanství oproti tomu se stále ještě fixuje jenom na duševní proměnu člověka (na základě duchovnosti); a sociální složka je pro ně víceméně jenom záležitostí charity. A systémovou podmíněnost člověka chápe stejně tak málo, jako racionalisté.

    A radikální socialisté – ti zase stále ještě věří tomu, že naprosto postačí udělat radikální sociální změny (především odstranit kapitalismus), a že tím už bude vše potřebné splněno.

    Zmínil jsem Marcuseho termín „jednodimenzionální člověk“. On ho použil v souvislosti s kritikou kapitalismu (kde tedy člověk je redukován jenom na jednu jedinou, totiž materiální dimenzi); ale ve skutečnosti má tento Marcuseho pojem mnohem širší dosah.

    Protože všechny ty tři uvedené modely jsou totiž také právě takto „jednodimenzionální“, každý na svůj způsob. A teď se skutečně nejedná o nic jiného, nežli z těchto tří navzájem izolovaných dimenzí vytvořit jeden jediný, dovršený třídimenzionální svět.

  32. Stručně k tomu Frommovi. Největší dojem ve mně kdysi zanechala jeho knížka Lidské srdce (a jeho nadání k dobru a ke zlu). Autor v ní stanovuje širokou definici biofilní a nekrofilní orientace. Mít, nebo být? na mě později působilo již dost tezovitě. Nejsem pro žádnou „civilizaci delfínů“, jež by po sobě nezanechala žádné archeologické stopy, ale myslím, že když si úspěšně zvykáme (musíme zvykat) na e-svět, mohli bychom snad i s nadměrnou spotřebou v budoucnu něco udělat.

    Mimochodem, když jsem od Fromma četl o tom, že lidé začínají dávat přednost technice před sexem, měl jsem za to, že přehání. Dnes si myslím, že šlo o vynikající výkon na poli anticipace. Zůstává otázkou, jaký dopad takový vývoj bude mít.

  33. Ještě poznámka k mému prvnímu dnešnímu příspěvku.

    Možná, že současná demokracie, silně formovaná kapitalismem, způsobuje, že lidé egoisticky odmítají změny, které nesměřují k růstu jejich životní úrovně, ale jsou bolestné a a ve výsledku nepředvídatelné, jako třeba války. (Kdysi podporu mívaly.)

    Na druhé straně, tato orientace na systém materiálně „friendly“ může vést k zaostávání. Když USA dostaly, přesně v termínu slíbeném prezidentem J. F. Kennedym, své „astronauty“ na Měsíc, hovořilo se o plánu dosíci podobně Marsu asi do roku 1985. Velmi důsažný skutek samozřejmě „utek“, ale myslím, že nebyl nemožný. Egoistické směřování společnosti a protežování privátních cílů ovšem způsobilo dramatický pokles zájmu o něco takového. Pro soukromníka jde i dnes o příliš velké sousto. Celkem nejinak je tomu nakonec nyní třeba s ústupem USA od angažmá na Blízkém a Středním východě (o EU škoda mluvit). Ambicemi naopak nešetří nedemokratické mocnosti jako Rusko a Čína.

  34. Knihu „Mít, nebo být“ jsem měl poměrně nedávno (tzn. po ztrátě levicového nadšení) v rukou a můj dojem je podobný.
    Zvlášť na jejím konci popisuje lidi jako téměř nesvéprávné bytosti neschopné vlastního úsudku ovládané reklamou obřích koncernů. Navrhuje proto cenzuru reklamy atd., všelijaké osvětové kampaně a spoustu dalšího. Což mi opět evokovalo představu stáda ovcí a moudrého pastýře.

    Posílám odkaz na jeho knihu „Obraz člověka u Marxe“: https://sok.bz/clanky/2009/erich-fromm-obraz-cloveka-u-marxe

  35. NA ZÁKLADĚ ČEHO HUMANIZOVAT ČLOVĚKA?

    To je ovšem otázka natolik obtížná a komplexní, že ji tady vůbec nechci rozebírat do hloubky. To bude nutno provést v řadě dalších úvah, krok za krokem. Tady se omezím jenom na několik zcela klíčových bodů, v souvislosti s tím jak jsme se celé záležitosti dotkli tady.

    Především je tu ovšem onen zmíněný problém, že naprostá většina lidí si vůbec neuvědomuje, že by měla být (za podmínek kapitalismu) nějak zásadně deformována či dehumanizována. Oni nanejvýš vidí vnější stránku věci, tedy sociální nerovnost, případně i posedlost ziskem a konzumerismus kapitalistické společnosti; ale sotva kdo si přizná, že i on sám je tímto v hloubce svého vlastního lidství zasažen a deformován.

    Křesťanství vidí možnost nápravy v tom, že každý člověk má v sobě „božskou duši“ – tedy něco co je samo o sobě dokonalé, protože božího původu; a co tedy samo o sobě přirozeně směřuje k naplnění této své (mravní) dokonalosti. Cestu k tomuto naplnění pak spatřuje ve víře.

    Marx oproti tomu vycházel z předpokladu, že je to sám evoluční vývoj (v konkrétní podobě „rozvoje výrobních sil“), který nevyhnutelně směřuje k tomu, že člověk sám pocítí palčivý rozpor mezi svými humánními potenciály na straně jedné, a mezi omezující realitou kapitalistické společnosti na straně druhé.

    Spolu s tím vyvstává otázka „předvoje“ – a to v obou uvedených případech. I duše křesťana může být nevědomá; je pak úlohou jeho kněze respektive zpovědníka, aby tuto duši „uvědomil“ o její nedokonalosti, o jejím bloudění; a aby ji přivedl na správnou cestu. V marxismu tuto roli „uvědomělého předvoje“ pak plní na jedné straně teoretik sám (který svou analýzou kapitalismu ukáže cestu k jeho překonání), na straně druhé organizovaný předvoj dělnické třídy, tedy komunistická strana.

    Tato funkce „předvoje“ sama o sobě není nijak zásadně problematická – dokud lid obecný sám v zásadě věří, že tato cesta je správná, tedy že vede k jeho vlastní spáse. V tom případě on akceptuje a uznává tuto roli „elit“, protože chápe že on sám – jakožto laik – nemůže mít to vědění kterým vládnou specialisté.

    K masivním problémům s tímto „předvojem“ ovšem dochází tam, kde tento říká člověku: „ty vedeš nedokonalý, omezený způsob života“ – aniž on sám by to byl ochoten uznat. Pak on tohoto hlasatele lepšího života nevnímá jako svého vlastního specialistu, který mu pomáhá na jeho vlastní cestě, nýbrž jako uzurpátora, který mu chce uzmout jeho dosavadní, jako přirozený chápaný život, a chce ho nahradit životem jiným, který dotyčný chápe jako umělý, ideologický.

    Ještě jednou: role tohoto „předvoje“ naprosto nemusí být problematická, dokud tento působí v souladu s „duchem doby“, tedy v souladu s převládajícím vývojovým dynamismem stávající společnosti, a tedy v souladu s převládajícím přesvědčením většiny populace.

    Problémem křesťanství je to, že naráží stále více na rostoucí míru racionalismu a skepticismu moderní doby; problémem marxismu je především to, že už jednou historicky naprosto ztroskotal, a sotva kdo mu ještě uvěří jeho „komunistický ráj“. Který byl ostatně iluzivní od samého svého počátku.

    Co tedy dnes? Na základě čeho ještě možno humanizovat člověka? Přesvědčit současného člověka o tom, že stávající svět (a s ním i jeho vlastní život) je limitovaný, dehumanizovaný? A že je nezbytně nutno vytvořit svět lepší, humánnější?…

    Zůstaňme jenom u toho, co už jsme zmínili. Křesťanství (respektive obecně víra) musí dokázat překonat svůj konflikt s racionalismem; jinak nemůže doufat že se ještě i v moderní době znovu stane vůdčí, určující silou.

    Marxismus – tady je vlastně celá řada problémů, shodou okolností zrovna v nejbližší době chystám napsat text „Marx a dnešek“, tam tuto záležitost rozeberu dopodrobna. Ale – v každém případě marxismus má v sobě stále ještě obrovský potenciál, totiž právě ve svém materialismu, tedy v důsledném pojímání člověka prostřednictvím jeho reálné, produkčně-pracovní činnosti.

    A třetí z uvedených modelů, novodobý racionalismus – ten musí dokázat překonat právě sám sebe, tedy principiální omezenost pozitivisticko-racionalistického myšlení. A to jak směrem k duchovnosti na straně jedné, tak ale na straně druhé i směrem k důsledně systémově kritickému chápání společnosti, tak jak je to doménou marxismu.

  36. Díky za ten odkaz na Marxe, pane Schollere, rád si toto pojednání přečtu (až budu mít trochu času). Co se „Mít nebo být“ týče – mně se ta kniha velmi líbila (svého času jsme ji tu dost vydatně diskutovali), Fromm tu velice přesně vystihoval všestrannou omezenost (současného) člověka. Ovšem – závěr knihy, kde předkládá své vlastní návrhy na nápravu společnosti, nedá se nic dělat, je skutečně značně pochybný.

    To jest: já bych s ním dokonce mohl i vnitřně dost souznít. Současná (liberálně demokratická) společnost je skutečně natolik duchovně deformovaná a degenerovaná, že i určitý tlak seshora (tedy ze strany „osvíceného státu“) by se tu stále ještě mohl jevit legitimním počinem. Problém je ale v tom, že takto to reálně nikdy nemůže fungovat. Člověk (moderní) už nad sebou nikdy nesnese takovouto kuratelu, byť by i byla sebelépe míněná. A na straně druhé by bylo prakticky nevyhnutelné, že tato duchovní kuratela by časem přerostla ve vrchnostenskou manipulaci lidským myšlením. Fromm to dozajista myslel dobře; ale jeho návrhy ze všeho nejspíše svědčí o bezradnosti tohoto levicového proudu obecně ohledně možností nápravy současné (kapitalistické) společnosti.

  37. NIŽŠÍ ŽIVOTNÍ STANDARD ZA SOCIALISMU

    Pane Horáku, tady se jedná především o dva zásadní problémy.

    Ten první by nastal, kdyby se někdo pokusil takovýto socialismus zavést v rámci jednoho (národního) státu. Tady by obyvatelstvo svou (byť i třeba jen relativně mírně pokleslou) životní úroveň okamžitě začalo srovnávat se státy okolními; a toto srovnání by pak nevyhnutelně vedlo k dramatickému propadu identifikace se většinové společnosti s vlastním (socialistickým) státem. Nedá se nic dělat, ale Marx měl naprostou pravdu v tom, že pro člověka je materiální stránka jeho existence nakonec vždy rozhodující.

    Ale budiž; vyjděme teď z předpokladu, že by se socialismus zavedl na celé planetě zároveň; pak by odpadl tento problém srovnávání s ekonomicky výkonnějším kapitalismem.

    Jenže – i pak by tu pak stále přetrvával problém druhý, mnohem zásadnější. Připomeňme si základní dichotomii: buďto (humánní) socialismus, anebo výkon. A věc je taková: ekonomicky aktivní člověk (typicky: podnikatel) principiálně nesnese, aby v této své svobodné aktivitě byl nějak uměle omezován.

    Už dnes mnozí podnikatelé pociťují jako omezení své „svobody“ už jenom takovou samozřejmost, že musí platit daně. A teď by k tomu ale přistoupilo ještě něco takového, že oni mají d o b r o v o l n ě omezovat, tlumit svou produkční aktivitu – jenom pro jakési pofidérní hodnoty jako je „humanita“, „kultura“ a podobně.

    Právě tohle by byl ten zásadní rozpor: na jedné straně by měli být ekonomicky efektivní, tedy fakticky zabezpečovat materiální potřeby společnosti – ale zároveň by tuto svou produkci měli tlumit, škrtit. Právě tohle je (téměř) neřešitelný rozpor.

    Nejde tedy o to že míra společenského bohatství je (kulturně) relativní problém, tedy že společnost by mohla dokázat docela dobře vyžít i s poněkud redukovaným společenským bohatstvím. Ale jedná se právě o ten zmíněný hluboký rozpor – na jedné straně nutnost a potřeba efektivní a výkonné produkce, ale na straně druhé tlak na to, aby tato produkce nepřekračovala určité hranice.

    Konkrétně by to byla především otázka reklamy (respektive obecně: onoho „umělého vyvolávání potřeb“, jak jsme o něm mluvili): má mít podnikatel v socialismu právo prostřednictvím reklamy propagovat své výrobky? – Z jeho strany je to nutnost; neboť čím větší bude jeho odbyt, čím masovější jeho produkce, tím relativně levnější bude jeho výroba, a tím větší šanci má uspět proti své konkurenci. Anebo by v – tomto – socialismu neměla být konkurence? – To by byla přímá cesta do té ekonomické stagnace, jakou jsme poznali z „reálného socialismu“.

    Takže má mít právo reklamy? – To pak ale zase bezprostředně podrývá základní cíl socialismu, tedy preferenci humánních hodnot před konzumně materiálními.

    Opakuji ještě jednou, právě tady vidím – v ekonomické oblasti – základní problém jakéhokoli pokusu o nekapitalistickou formu společnosti; a je extrémně obtížné tady najít nějaké řešení.

  38. Pane Poláčku, doufám, že se k problematice brzy vyjádřím obšírněji. Zatím jen stručně.

    Co se týče těch daní, tak tady se ukazuje klasicky platnost rčení, že s jídlem roste chuť.

    Co se týče reklamy, tak ta sehrává hodně negativní roli nejen tím, že zvyšuje spotřebu či tím, že „oblbuje“. (Mimochodem, bohatí na reklamu nekoukají). Ona navíc zakonzervovává staré, historicky dané výhody. Velikost nějakého bývalého trhu. Větší rozvojový potenciál na novém příhodném území. V obou případech třeba USA. Staré, dávno neplatné zákony, či zaniklé složení výrobku. Např. Coca Cola. Atd.

    V případě automobilek se už kdysi uvádělo, že rentabilní je vyrábět aspoň půl milionu vozů ročně. Dnes je to ovšem mnohem víc. Proto vlastně nic Švýcarsko, Rakousko, Dánsko, Nizozemsko. Proto Škoda potřebovala VW, proto neúspěch švédských automobilek. Ostatně, za tu Škodu bychom asi měli poděkovat ještě Rakousku-Uhersku. Stále tu máme zachován pozůstatek časů, kdy, aspoň v oboru, ještě existovaly národní trhy.

    Zásadní omezení reklamy považuji za dost klíčový požadavek. Až nastane správný čas, může nějaké (nové) gesto typu Ronaldo spustit lavinu, tak jako ji už skoro máme v různém identitárním ohledu. Pak bude mlčet nejen UEFA.

  39. Znal jsem kdysi jednoho člověka – v mládí jsme oba bydleli v Praze na ubytovně. Ten člověk hodně četl Fromma a byl hodně nešťastný. Když odjížděl do kibucu, tak mi ty knihy dal. Já jsem je pro jistotu nikdy nečetl. Izrael – to není nic pro mě…

    (Když se vrátil, byl pořád nešťastný.)

  40. Panu Jar. Nushartovi
    Myslím, že se to zrcadlení v kterési diskusi už objevilo. A já jsem sem tehdy opsala Rohrovu báseň o Božím zrcadle. Už nevím, pod kterým to bylo článkem.

  41. I báseň Minulost asi mluví o vědomí přítomnosti takového Zrcadla 🙂
    (přítomného s- i nad našimi interpretacemi) .

    Jirkovi: ne že bych mu to přál, ale dobře jestli ten člověk poctivě vydržel být nešťastný: vydržel doufat v možnost opaku 😉

  42. Ano, to gesto fotbalové hvězdy Chr. Ronalda proti láhvi s Coca-colou bylo stejně tak působivé, jako skutečně nečekané. 🙂

    Že by se tu opravdu ohlašovaly nové časy? Že by i protagonisté sportovního byznysu (a k tomu je asi fotbalové milionáře právem možno připočítat) začali propagovat střízlivý a ¨nekomerční způsob života?…

    Zrovna v minulých dnech jsem v nějakých novinách (tuším že spíš českých) četl článek o tom, jak nejen milionáři, ale vyslovení miliardáři najednou nejen káží, ale i sami praktikují konzumní zdrženlivost. To jest: velké části svého vlastního majetku dávají buďto na charitu, nebo na ekologii, nebo na podobné společensky hodnotné účely.

    Jistě, to není v historii nic zas tak převratně nového; i ve středověku mnozí feudálové věnovali nemalé částky na charitu, na zřízení špitálů, sirotčinců… Ovšem tehdy vládlo ještě zcela jiné společenské a duchovní prostředí, dobrý křesťan byl povinen dělit se o své bohatství s chudobnými; a nemalou roli tu dozajista hrál i holý strach z trestu pekelného.

    Ale dnes – po dlouhé éře kapitalistického konzumerismu, kde platilo heslo „kdo je bohatý, ten je šťastný“: že by se teď přece jenom zase nějak převracelo společensko-mravní paradigma? A to pro tentokrát na „civilní“ základně?

    – Je fakt, že společnost konzumu je už do značné míry přesycená. Sice samozřejmě zdaleka ne všichni; ale mnozí si už začínají uvědomovat, že za prvé takhle to už doopravdy dále nejde, čistě z ekologických důvodů; ale za druhé i to, bohatství a konzum skutečně nemohou život naplnit opravdovým smyslem.

    Takže vyčkejme, jestli se ještě dočkáme nějaké opravdové změny společenského vědomí. A pak třeba i takový fotbalový milionář Ronaldo se po skončení své hvězdné kariéry uchýlí do nějaké skalní jeskyně, a bude tam žít životem asketického poustevníka… 😉

  43. Zrcadlení – paní Hájková nejsem si teď tak zcela jistý jestli máme na mysli ten samý případ, tu samou diskusi, ale ten příměr s (mnohonásobným, vlastně nikdy nekončícím) zrcadlením jsem zřejmě uvedl já. V každém případě je to obraz respektive model, který jsem si vytvořil už před léty. I kdyby totiž byl správným předpoklad, že poznávání je ve své podstatě odraz, tedy reflexe jsoucí skutečnosti – pak jde o to že my nestojíme v nějakém jednoduchém, lineárním vztahu vůči světu. Tedy objektivní svět, a my (naše vědomí) jako zrcadlo.

    Tento svět se totiž neustále pohybuje, a my sami se pohybujeme, vyvíjíme. Svět (a nás v něm) by tedy daleko spíše bylo nutno si představit jako celou soustavu zrcadel, která se neustále otáčejí. Kde tedy samy o sobě putují správné, pravdivé signály (informace), ale pro nás je v té neustálé změně skoro nemožné je zachytit v jejich úplnosti. Proto si z tohoto neustále se měnícího proudu informací vždy vybereme jenom některé; a i toto málo „umrtvíme“, vytrhneme z onoho stálého pohybu, uděláme jenom jakýsi snímek, momentku. A na základě takto redukcionistického poznání si pak tvoříme náš obraz o světě.

  44. Pane Poláčku, jak jsem naznačil již v odpovědi paní Hájkové výše dobrovolné dělení se o majetek není nejen častým, ale ani dobrým řešením sociálních rozdílů.

    Stát se třeba jen pocitově dlužníkem chce málokdo. Je v nás spousta tisícileté opatrnosti, jsme stále takoví „naši furianti“. Ostatně, vyvolat příznivější zdání o vlastní situaci může být lepší strategií než přijetí nějaké reálně „hrozící“ pomoci.

    Ano, dávat i přijímat je třeba umět. Příklad, jenž bude nyní jistě aktuální: Jedna dobrá osoba z mého širšího příbuzenstva kdysi po živelné pohromě věnovala „na stará kolena“ nemalou částku neznámým lidem, jejichž domek v její rodné vsi utrpěl těžké škody. Nebo jiný případ podělení se opravdu bytostného: V ČT před pár dny ukázali dojemné setkání jisté ženy s mužem, jenž jí zachránil život darováním své kostní dřeně. Toto samozřejmě nejsou běžné situace.

    Jak bych se třeba já zachoval, kdyby se mi ozval někdo z posledního zaměstnání s nabídkou pomoci? „Ivo, ty jsi zůstal loni kvůli svý mámě doma a máš, říkal jsi, legrační důchod, nám trochu přidali…“ Rád bych nebyl vůbec a peníze nepřijal. Až se někdy třeba setkáme v hospodě, haura dělat nebudu, ale (vzhledem k přítomnosti nějaké té dámy) zaplatím spíš o něco víc než na mě, přísně vzato, připadne. Onehdy mně po cestě městským jádrem přišlo na mysl uhradit letošní i loňský příspěvek člena Klubu Za starou Prahu. O snížený, důchodcovský jsem nepožádal, ale platil jako páni architekti a ještě neplánovaně koupil nějakou z nabízených pragensií.

    Tuším, že mnoho z bohatých lidí přispěje snad nejochotněji nějaké politické straně, dokonce i více politickým stranám. Nevím, zda je jim demokracie drahá, ale pro jistotu bych doporučoval veřejnou sféru před jejich oficiální (natož pokoutnou) štědrostí bedlivě chránit.

    P.S. Přilepšení od státu je něco jiného, to neodmítnu a zavázán vůči žádné partaji se proto cítit jistě nebudu.

  45. Panu Poláčkovi. Moc tomu nerozumím. Ale v té básni bylo něco o tom, že zrcadlo také přijímá. Dokonce tam bylo něco i o soucitném přijímání.
    Nechci to sem znovu celé dávat, když je tady diskuse o autentické levici…

  46. Když jsem kdysi četla Žižeka, pamatuji si, že jednou kdesi doporučoval, že levice by měla především získat veřejné mínění, tedy většinu. Získat je pro nějaký humánní program, i kdyby hned nevyhrála volby. Zatímco dnešní levice má tendenci spíš provokovat, čímž lidi odpuzuje.
    Jenže získat veřejné mínění není všechno. Ztratit ho je totiž taky docela snadné.

  47. Paní Hájková, především díky za toho Žižeka, to je přesně to o čem na Fóru Levice vedu s tamějšími straníky stálé diskuse. (Tedy s těmi málo, kteří tam se mnou diskutují.) Jedná se o to „získání většiny“. A získat ji nějakým „humánním programem“. I kdyby hned nevyhrála volby.

    „Zatímco dnešní levice má tendenci spíš provokovat, čímž lidi odpuzuje.“ – ano, i to je přesně to co já Levici vytýkám. Ona totiž chce/musí získat většinu, alespoň výhledově, protože chce změnit celý systém – ale na straně druhé se velice často utápí v extrémních požadavcích, které tuto většinu daleko spíše odpudí, nežli aby ji mohly získat.

    Naštěstí je tam i několik takových, kterým se skutečně jedná o onen program pravého humanismu. Ovšem – otázka je jak právě takovýto program vytvořit. Nějaké plány a projekty sice mám, ale co z toho nakonec bude, to je otevřená otázka.

    A především: je velká otázka, jak tento obecný humanismus sjednotit s těmi radikálními sociálními požadavky. V Levici je stále velká skupina těch kdo věří že radikálními sociálními požadavky získají většinu lidu – jenže stav je daleko spíše takový, že tato většina si skepticky řekne, že tohle je zcela nerealistické, že tohle státní rozpočet nemůže unést. – Například tam v minulých dnech někdo nechal odkaz na volební program německé Die Linke, kde se s vážnou tváří požaduje zkrátit pracovní dobu na 30 hodin týdně – při zachování plné mzdy! To je takový ekonomický nesmysl, že vůbec nechápu jak ho vůbec někdo může vyslovit s vážnou tváří. To je čirý populismus, jehož naprostou ireálnost prohlédne i naprostý laik.

  48. Pan Anonym Horák 😉 : to „stát se pocitově dlužníkem“ mi zase připomnělo něco z toho Frommova pojednání o Marxově obrazu člověka, na které tu zanechal odkaz pan Scholler, a které právě pročítám. Přesně si teď nevzpomínám na konkrétní formulaci, ale už Marx psal něco v tom smyslu, že umělé či násilné vyrovnávání mezd v kapitalismu (nakolik by vůbec bylo možné) by vlastně jenom posilovalo závislost dělníka na donátorovi. Zkrátka: v kapitalismu podle Marxe nikdy není možno vytvořit nějaké skutečně spravedlivé odměňování za práci. Bez ohledu na to jaká je výše platu.

  49. Proč je to nerealistické? Vždyť už je to asi sto let, co se prosadila osmihodinová pracovní doba. Takže vzhledem k růstu techniky už by to možné být mělo. Nějaký pokrok by se měl dostavit.

  50. MARX PODLE FROMMA

    Pane Schollere, opravdu dík za odkaz na tu Frommovu publikaci. Sice tam o Marxových názorech pro mě není nic tak zásadně převratného; ale za prvé ono je vždycky dobře oživit si po čase staré vědomosti, a za druhé a především jsou tu navíc Frommovy vlastní myšlenky. Zajímavé jsou především jeho hodnocení systému sovětského typu socialismu; Fromm velice přesvědčivě dokládá, že fakticky zde vládla morálka kapitalismu, neboť nakonec se tu všechno točilo ne kolem skutečně duchovních kvalit člověka, nýbrž jenom kolem ryze materiálních potřeb, konzumu.

    Což je ostatně právě to, co jsem chtěl v dané souvislosti zmínit: my jsme tu zrovna v minulých dnech diskutovali o tom, zda je to jenom a pouze kapitalismus, který v člověku uměle vyvolává (nadměrné) materiální potřeby. V každém případě podle Marxe je tomu právě tak; že kapitalismus v člověku uměle vyvolává potřebu peněz, a tím ho odcizuje jeho vlastní podstatě. Marx tedy naprosto neuznává, že by člověk měl tyto materiální potřeby zakódovány ve své vlastní přirozenosti.

    Což zase souvisí s tím, o čem jsme také diskutovali: totiž jestli člověk má nějakou nadčasovou, konstantní podstatu (respektive „přirozenost“), nebo je čistě dobově podmíněný.

    V tomto ohledu Marx ovšem nedává nijak jasnou odpověď. Podle Fromma Marx rozlišoval mezi „esencí“ člověka a mezi jeho „existencí“. V každém případě Marx uznával, že člověk má nějaké konstantní potřeby (například pocit hladu), ale na straně druhé už tím že pracuje, že opracovává přírodu, že tím člověk zároveň ve svých dějinách přetváří sám sebe.

    Marx tedy u člověka vidí jak konstantní, tak i proměnlivé vlastnosti či potřeby; jenže sotva kde je možno najít nějakou jasnou dělicí linii mezi těmito dvěma sférami. Fromm zmiňuje tu „esenci“ nebo také „přirozenost“ člověka (jenom mladý Marx ještě používal termín „podstata člověka“; později ho odložil, jako údajně příliš abstraktní).

    Takže: podle Marxe má člověk nějakou „přirozenost“ respektive „esenci“, která tvoří stálý, nezničitelný základ jeho humanistického založení. Jenže: Marx nikde pořádně nevysvětluje, odkud se tato esence vlastně bere. On ji stále probírá ze všech stran, on ji vysloveně vzývá jako absolutní cíl, ale nijak ji nadále nezdůvodňuje.

    Já jsem si v dané souvislosti uvědomil jednu věc: Marx klade člověka vlastně v absolutním, a to sice absolutně ideálním smyslu! On, který šmahem zavrhl veškerý filozofický (a ovšem i teologický) idealismus! I u Marxe je nakonec – obdobně jako u Platóna a v křesťanství – bytost „rovná bohům“, nebo která přinejmenším o dosažení této božské úrovně má usilovat.

    I Marx totiž vytváří absolutní dichotomii: na jedné straně je člověk „neodcizený“, tedy vlastně ideálně dokonalý – a na straně druhé je člověk „odcizený“, který ztratil tuto svou ryzí, neposkvrněnou dokonalost. Jak Fromm velice trefně uvádí, pro Marxe „odcizený člověk“ znamená fakticky to samé, co pro křesťanství je „člověk v hříchu“: tedy člověk který se vzdálil své vlastní podstatě.

    Jak naprosto ostré a dichotomické je u Marxe toto dělení, je možno si uvědomit u jeho naprosté důslednosti s kterou analyzuje a odsuzuje odcizení za kapitalismu. Odcizení – to tady znamená zvěcnění, člověk nemá už svou podstatu v sobě samém, ale ve věcech.

    Vzato zcela důsledně to znamená, že i když si třeba jenom koupím (za podmínek kapitalismu) počítač abych mohl vstoupit do internetových diskusí, pak už jenom tím jsem „odcizený“, a ztratil jsem svou lidskou podstatu! Marx v této své hodnotové dichotomii není schopen vnímat přirozený lidský život. U něj „přirozenost“ je fakticky to samé, co pro Platóna byly jeho „ideje“ – tedy naprosto ideální, ničím nezkalený prapůvodní stav, jehož reálný pozemský život je jenom zkaženým, deformovaným derivátem!

    A jedině v komunismu je možno tento stav „odcizení“ zase překonat, a vrátit se k onomu původnímu stavu platónských idejí. Pardon – k oné „humánní lidské přirozenosti“.

    ——————

    To pojednání od Fromma jsem ještě nedočetl celé; ale docela začínám uvažovat o tom, že bych o tom napsal samostatný text, je tam opravdu celá řada zajímavých myšlenek. Uvidíme. V každém případě mnohé z toho budu moci použít v textu který jsem tak jako tak chystal, s názvem „Marx a dnešek“.

  51. Paní Hájková, samozřejmě že je možno uvažovat o dalším určitém zkrácení pracovní doby. Ale – hned o skoro čtvrtinu?!… S plnou náhradou mzdy?!… Jak by to pak mělo fungovat? To znamená, že by se tu rozdávaly peníze, které by z 25 procent nebyly kryty žádným pracovním výkonem, žádnými reálnými hodnotami! To by jako první nutně znamenalo extrémní inflaci, znehodnocení peněz.

    Jen tak pro srovnání: někdy tak před patnácti lety v Německu experimentovali se zkrácením pracovní doby na 35 hodin – a to ve státní správě, čili v nekomerční sféře. A dokonce i bohatí Němci velice rychle zjistili, že něco takového není financovatelné. A tak tento experiment zase velice rychle stornovali.

    I když bychom tedy zůstali jenom u té státní správy: pracovní doba by se zkrátila, ale množství práce by samozřejmě zůstalo stejné. To znamená: bylo by nutno přijmout do státní správy další zaměstnance. Stát by tedy musel zaplatit jejich platy; a pak by tedy musel vzít někomu jinému. Komu? Učitelům?… Hasičům?… Zdravotníkům?… Anebo by jim musel vyplácet platy, které by jak řečeno nebyly pokryté žádnými reálnými hodnotami, což by znamenalo nevyhnutelně inflaci.

    Ne, toto zkracování pracovní doby je skutečně možno provádět jenom velice povlovně. A – je to fakticky možné jenom v mezinárodním měřítku; protože jinak by se ten stát v kterém by se to jednostranně zavedlo by se okamžitě ocitl v konkurenční nevýhodě.

    Ostatně: v globálním srovnání je situace vlastně zcela jiná. Zrovna teď jsem četl o tom, že u mladých Číňanů se rozmáhá nové hnutí, jakási pasivní rezistence vůči práci. To sice na první pohled vypadá jako projev lenosti; jenže ono je tomu tak, že oni jsou fakticky nuceni ve svých firmách trávit nějakých deset-dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu! Fakticky se tedy v „moderní“ čínské společnosti obnovují poměry z manufaktur 19. století! A v Japonsku tomu není příliš jinak, tam už dokonce existuje speciální slovo pro smrt z přepracování!

    Ano, u nás v Evropě jsme na tom v tomto ohledu přece jenom o dost lépe; ale je otázka jak dlouho to tak ještě půjde, to mnohem vyšší pracovní penzum v Asii samozřejmě pro tamější firmy vytváří značnou konkurenční výhodu. Takže aby se za těchto okolností v Evropě ještě dále zkracovala pracovní doba, to je opravdu naprosto iluzorní.

  52. Představa, že platy musí stále, dokonce nehledě na zkrácení pracovní doby, růst, je inflační. Stejně se tak nevyřeší jejich specificky nízká kupní síla. Většina českých pracujících si za svůj čistý příjem za osmihodinový pracovní den může dopřát zhruba hodinovou masáž. Já jsem před třemi dny zase směnil svůj týdenní důchod za vyčištění ucpaného odpadu, jež trvalo asi 45 minut.

    Důvodem „mantry“ o nutnosti růstu mezd je samozřejmě zaostávání běžných příjmů za špičkovými. Všude kolem nás ostatně „létají“ miliardy. Dvousettisícová Plzeň např. právě potřebuje nezbytně modernizaci hlavního nádraží za 7 mld. Kč, Brno je ovšem větší a nádraží tedy potřebuje dražší, přes nesouhlas obyvatel úplně nové a vzdálenější… Dokonce i „popelka“ kultura neškudlí, pražská Nová scéna je po koronavirové pauze před nutnou modernizací za 700 milionů…

    Mimochodem, mnohé úřady u nás dosud leckde nevrátily „předepidemickou“ otevírací dobu pro veřejnost, takže důsledky případného razantního zkracování pracovní doby si můžeme docela dobře představit. Horší služby, nebo s vlastním přičiněním a nemile „éčkové“.

  53. „Fromm velice přesvědčivě dokládá, že fakticky zde (v systému sovětského typu socialismu) vládla morálka kapitalismu, neboť nakonec se tu všechno točilo ne kolem skutečně duchovních kvalit člověka, nýbrž jenom kolem ryze materiálních potřeb, konzumu.“

    Pane Poláčku, s tímto Frommovým postřehem dodnes souzním.
    Dokonce si myslím, že proklamovanou snahou „dohnat a předehnat Západ ve výrobě a spotřebě“ za tolik a tolik let si pod sebou vládní činitelé podřezávali větev. Obyvatelé s postupem času museli nutně pochopit, že s takto nastavenou ekonomikou to není možné.
    Otázkou je, jak by lidé pobrali, kdyby jim případně bylo při tehdejší úrovni spotřeby otevřeně řečeno, že toto není vůbec cílem a bylo poukazováno na nějaký duchovnější rozměr socialismu.

    V tomto systému podle mě ale nejsou (nadměrné) materiální potřeby vyvolávány uměle.
    Převážně materiální orientace může souviset také s nedostatkem (i v té době běžných) statků. Dobu jsem nezažil, ale údajné fronty na kdeco, podpultový prodej atd. této orientaci spíš nahrává…

  54. Nejsem si jistá, pane Schollere, zda člověk nemusí tím obdobím, kdy chce především mít, nejprve projít, aby se pak dostal někam dál.

  55. Paní Hájková, já si jistý také nejsem; jen přizávám, že někdy to tak může být…

    Aby to tak nevyznělo – nechci se stavět do role nějakého bojovníka proti konzumní společnosti. Mnohdy mi to přijde jako plané moralizování; …jako když kněz nabádá, aby se lidé tolik neoddávali svým chtíčům.
    Souzním tedy s jedním Vaším výrokem výše v této diskusi – „Je fakt, že někdy se ty nářky nad konzumismem jeví až jako jakési klišé.“.
    Navíc přít se, co konkrétně už je projev konzumerismu a co ještě ne, je dost ošemetné. Každý vidí hranici materiálního standardu někde jinde a nejspíš z něj nebude chtít slevovat.

    Jak jsem psal výše, poukazování na kapitalismem vytvářené smyšlené potřeby jsem před lety používal jako argumentační zbraň proti útokům na schopnosti scialistického hospodářství. (Abych pak mohl podtrhnout, co jsem si s levicí spojoval.)
    Jako zbraň se to ukázalo neúčinné, navíc z toho vyplynuly jen další problémy.

    Osobně v módu „být, nebo mít“ neuvažuju nijak striktně. Jde mi o co největší nezávislost, takže si prostě zvážím, jestli daná investice má pro mě skutečně smysl. A zohledňuji také ekologický zřetel.
    Takže mi jde o to, abych se následně nemusel zadlužovat, dělat přesčasy (či další brigády), nestal se otrokem věcí (a jejich údržby), nezpohodlněl (ani fyzicky ani psychicky).
    Z toho vyplne určitý životní styl sám od sebe.

  56. To není špatné. Já se snažím (co se týče toho životního stylu) zohledňovat také blízké lidi. Ale nevím, zda se mi to dostatečně daří.

  57. Zohledňování blízkých i méně blízkých je pro mě takovou samozřejmostí, že jsem to zapomněl zmínit 🙂

  58. Já mám jednu takovou zkušenost ze svého nynějšího bydliště, která možná svědčí spíš pro vlastnictví a tedy proti levici. Ale možná je to jenom moje zdání. Nevím.
    Zdá se mi totiž, že lidé, kteří v obci vlastní rodinný domek, téměř bez výjimky zdraví, když nás potkají (záleží samozřejmě na věku – ty, co vypadají starší zdravím naopak já). Zatímco lidé, kteří bydlí v bytovkách, které jim pronajímá obec (a taky se o ně stará), většinou druhé nezdraví. Podobně jako lidé ve městě. Přestože tu bydlí už léta. Myslím si, že berou jako samozřejmost, že obec jim udržuje nízké nájmy a stará se o domy, ve kterých bydlí.
    Nechci, aby to vypadalo, že si zakládám na tom, když mě druzí zdraví. Je to jen jisté pozorování skutečnosti. Možná mylné.

  59. Odpověď panu Schollerovi

    „Otázkou je, jak by lidé pobrali, kdyby jim případně bylo při tehdejší úrovni spotřeby otevřeně řečeno, že toto není vůbec cílem a bylo poukazováno na nějaký duchovnější rozměr socialismu.“

    ————————————

    Na období tzv. normalizace se pamatuji. Kromě front byla pro toto období (podle mě) typická hlavně „dvojí morálka“. Úplně jinak se mluvilo a uvažovalo doma za zavřenými dveřmi a úplně jinak se mluvilo na veřejnosti. Snad asi každý věděl, že to, jak se o věcech mluví oficiálně na veřejnosti, je nepravdivá přetvářka, ale že je to zároveň nutnost (že režim na té přetvářce trvá – vyžadoval ji jako projev loajality od každého jednotlivce).

    V takových podmínkách se bohužel duchovnější rozměr života společným cílem lidí stát vůbec nemůže (nikdo by tomu cíli neuvěřil).

    Podmínkou k tomu, aby se duchovnější rozměr života stal společným cílem lidí je (podle mě) snad dokonce až absolutní pravdivost nejen toho cíle, ale i praktických kroků k tomu cíli směřujících.

    Pravdivost je ovšem kolektivně nedosažitelná… (Kolektivní – pouze – PŘESVĚDČENÍ o pravdivosti lze snad dosáhnout v rámci jednotlivých lidských kultur – prostřednictvím kulturního sjednocení.)

    Před problémem (nevědomé) veřejné přetvářky [(nevědomým) zneužitím deklarovaného cíle k jiným méně ušlechtilým cílům] stojíme i dnes a vlastně skoro v každé době. Z tohoto důvodu je kolektivní usilování o pravdivost a duchovnější rozměr života problematické vlastně vždy. Kolektivní pravda je vždy nahrazena nějakým „prototypem“, který je pak jako pravda mocensky ve společnosti vyžadován a protlačován.

  60. Pane Nusharte, píšete o období tzv. normalizace; myslíte, že by situace byla stejná i např. v 60. letech ?
    Jinak osobně si myslím, že by lidé při tehdejší hojnosti a dostupnosti materiálních statků považovali nějaké výzvy k duchovnějšímu rozměru socialismu přímo za výsměch.
    Má skepse v otázce jen byla málo patrná.
    …Trochu patová situace, řekl bych.

    P. S. Náhodou jsem našel informaci, podle které byla teorie „dohnat a předehnat“ Spojené státy byla ještě za Chruščovova života opuštěna.“ (https://plus.rozhlas.cz/drahy-nikito-sergejevici-6512538)

  61. Nevím, pane Schollere. Myslím, že v šedesátých letech by duchovnější rozměr života jako kolektivní cíl pro společnost mohl působit mnohem autentičtěji než za normalizace.

    Předpokládám to spíše jen na východ od „železné opony“. Na Západě byla situace podle mě dost jiná. Zatímco tady šlo o pohyb celé společnosti (nikoliv proti konzumní společnosti a v rozporu s geopolitickým zájmem SSSR), tam šlo spíše o generační revoltu (viz třeba popularita Maových citátů mezi západní mládeží) i o protest proti konzumu, přičemž u těch později z tohoto revolučního kvasu vzniklých teroristických organizací (německá RAF, italské Rudé brigády) bych zase nějaký zájem SSSR spíše předpokládal.

    (Obecně se asi dá říct, že na každý idealistický protest se později napojí nějaké přízemní zájmy a to období euforie nikdy netrvá moc dlouho, přičemž je paradoxně dokonce možné, že individuální duchovní rozměr života se snad lépe hledá mimo ta kolektivní euforická období – kdy takto „duchovně“ definovaný společný cíl zase ale působí autentičtěji… [Pro mě osobně bylo třeba nějaké to „odcizení“ mnohem hmatatelnější v sametově listopadovo-revolučním davu na Václavském náměstí než pak později u nějaké kapitalisticko-produkční výrobní linky [:-])

  62. Tak napřed k těm frontám za socialismu. Někdy před léty jsem se v nějaké internetové diskusi dohadoval s jednou účastnicí, která tvrdila že za socialismu žádné fronty na zboží nebyly. (Nevzpomenu si už přesně jestli to tvrdila z vlastní zkušenosti, nebo jí to říkali její rodiče.) V každém případě o tom byla naprosto železně přesvědčená.

    Mě potom dodatečně napadlo: ono také mohlo dost záležet na tom, kde kdo tehdy bydlel. Například naše babička, ta bydlela ve vesnici v Podkrušnohoří; měla svůj domek, své zahrádky na kterých si vypěstovala zeleninu, ovocné stromy které dávaly množství jablek a hrušek. Své slepice a své králíky, takže bylo i dost masa. A byla to – jak by spisovatel řekl – prostá vesnická žena, která neměla žádné dále jdoucí potřeby. Takže ve frontách stát nemusela, nemusela nic shánět. Vlastně jsem zažil jenom dva případy, kdy hubovala na nedostatečné zásobování: za prvé když jí jednou přivezli příliš málo uhlí na zimu; a za druhé když zase jednou nebyly k mání jáhly pro kuřata.

    Ovšem – my městští lidé jsme na tom byli o hodně jinak. Například: koupil jsem si magnetofon značky Tesla. A nahrával jsem si tehdy hodně písničky, z rádia a z televize. Což znamená, že při tom stálém zapínání a vypínání byl neustále namáhán unašeč – tedy ta část magnetofonu na které je upevněna, a kterou je otáčena cívka s magnetofonovým pásem. Ovšem – výrobce magnetofonů zřejmě nějak nepočítal s tím, že někdo bude používat jeho magnetofon takto intenzivním způsobem. A tento unašeč dělal z umělé hmoty, navíc zřejmě nekvalitní. Důsledek byl, že tento unašeč se neustále ulamoval. Mnohdy už po opravdu krátké době užívání. Musel se tedy koupit nový – jenže socialistickému výrobci do potřeb zákazníka nic nebylo, on jenom prostě plnil plán. Takže unašeče nebyly. Respektive jenom výjimečně. A byly hned vykoupené. Takže v praxi to znamenalo znovu a znovu běhat po obchodech a shánět pitomý unašeč. Nejhorší na tom bylo, že člověk si v daném obchodě vždycky vystál frontu, aby se pak jenom dozvěděl lakonické „unašeče nejsou!“ Nikdy se už nedozvím, kolik jsem tímto sháněním ztratil svého životního času; ale kdysi si někdo dal práci s vypočítáním, že průměrný občan socialistického státu tímto nekonečným vystáváním ve frontách strávil – nevím už přesně, ale snad jednu či jednu a půl hodiny denně!

    A nešlo jenom o zmíněné shánění nedostatkových komodit; ale i před docela obyčejnou pokladnou v prodejně potravin se zcela pravidelně tvořily dlouhé, mnohametrové fronty. A protože do pokladen se tehdy částky zadávaly ještě ručně, všechno trvalo odpovídajícím způsobem dlouho. Dodnes si vzpomínám když jsem v osmdesátých létech odešel do Německa, jak jsem s naprostým nepochopením hleděl na to, že když se v německém obchodě u pokladny náhodou vytvoří fronta delší nežli dejme tomu osm zákazníků, že už nějací nedočkavci začnou vykřikovat, aby se otevřela další kasa. A jenom jsem si říkal, vy byste měli alespoň na chvíli zkusit žít v socialismu, to by vás tyhle roupy rychle přešly. Tam nebylo ničím výjimečným muset si vystát třeba čtvrthodinovou frontu.

  63. SOCIALISMUS A DUCHOVNÍ ROZMĚR

    Tohle je ovšem velmi zásadní otázka. – Pane Schollere, já už nějaký čas (nakolik se k tomu dostanu) pročítám kompletní vydání Rudého práva z roku osmašedesátého. Až s tím budu hotov, chystám se na toto téma (tedy reformní „Pražské jaro“) článek; asi to spíš vydá na celou sérii článků. A právě tato otázka – tedy otázka po duchovním rozměru socialismu – tu bude jedna z klíčových.

    Takže tady vlastně taky jenom jedna osobní vzpomínka. Někdy v šedesátých létech jsem spolu s mým bratrem šel po ulici v našem – novém – sídlišti, kde nějaký dělník respektive dlaždič právě dláždil ulici. Tento dlaždič – už postarší člověk – si náhle zavolal mého (staršího, tehdy snad sedmi- či osmiletého) bratra, vtiskl mu do ruky jednu korunu a řekl mu, aby mu v obchodě koupil polárku. Můj bratr tak učinil, polárku nesnědl, nýbrž poctivě přinesl – a onen dělník pak řekl: „Jen si ji sněz sám; já jsem chtěl jenom vědět, jestli máš dobré srdce!“

    Snad by se mohlo říci, že tato historka nemá s politikou nic společného; ale já jsem dodnes přesvědčen, že to mělo úzkou souvislost s tehdejší vírou v socialismus. Tedy vírou v to, že lidé jsou v zásadě dobří a poctiví, a že to mají také prokazovat ve vzájemném jednání. A tento dělník si to chtěl nějak ověřit v praxi. Jinak by sotva mělo smysl, aby takto přezkušoval mého bratra, kterého jinak vůbec neznal, nikdy předtím a nikdy potom ho neviděl. A už samotná dikce oné věty „chtěl jsem vědět, jestli máš dobré srdce“ je – tím spíše pro dlaždiče! – svou poetikou naprosto neobvyklá; ale zároveň byla v plném souladu s tehdejší dobou, s jejím „socialistickým romantismem“.

    Zkrátka: chci tvrdit, že tehdejší doba byla přece jenom jiná; a že tehdejší socialismus – a to ještě v létech šedesátých – nějaký „duchovní rozměr“ přece jenom ještě měl. Samozřejmě, už tehdy se znatelně projevoval rozpor mezi ideálem socialismu a jeho profánní, zmaterializovanou praxí; ale právě celé reformní „Pražské jaro“ bylo profilováno oživením těchto původních socialistických ideálů.

    A bylo to právě násilné rozbití tohoto pokusu o demokratický socialismus, které definitivně rozbilo víceméně veškerý dřívější socialistický idealismus. Ne že by nebyli potom lidé kteří ještě upřímně v socialismus věřili (sám jsem několik takových poznal), ale to byli (alespoň ve velkoměstě) opravdu spíš jenom exoti. (To jest: na socialismus jako takový jsem sám ještě dlouhá léta věřil; ale přestal jsem věřit že na něj věří tehdejší držitelé moci.)

  64. Co se toho článku o Chruščovovi týče – že by bylo heslo „dohnat a předehnat“ Západ v Sovětském svazu za Chruščova nějak odvoláno, o tom mi nic není známo. Ostatně, oficiálně ho odvolat principiálně nebylo možno; protože by tak socialistický systém veřejně přiznal své trvalé zaostávání za kapitalismem. Jediné co je možné že toto heslo už nebylo proklamováno veřejně.

    Jinak ten článek o Chruščovovi – ten nese zřetelné znaky toho, že ho psal pravičák. Ne sice že by psal vysloveně nepravdy; ale zamlčuje celou řadu věcí. Například to, že pokus instalovat sovětské jaderné rakety na Kubě byl jenom odpovědí na to, že Američané své vlastní atomové rakety předtím rozestavěli v Turecku – tedy v bezprostřední blízkosti k sovětským hranicím!

  65. A ještě jednou tedy k tomu, co píše Fromm, že socialismus sovětského typu byl stejně materialistický jako kapitalismus: na jedné straně tomu skutečně tak bylo, naprostá většina tehdejší propagandy se točila jenom kolem „splnění plánu“, tedy kolem čistě materiální produkce. Ale – jak už řečeno na straně druhé zde přece jenom stále ještě přežívaly alespoň určité momenty socialistického idealismu. I když třeba ve vyprázdněné a vysoce zdeformované podobě, ale přece jenom nebylo možno zcela vytlačit původní Marxovy ideje o „plně svobodné lidské bytosti“; přičemž tato svoboda měla mít mnohem obsažnější charakter, nežli je svoboda „buržoazní“, tedy standardní liberálně demokratické společnosti.

  66. Pane Nusharte, Vaše pocity „odcizení“ v listopadových demonstracích by mě docela zajímaly. Já sám jsem samozřejmě nebyl přitom; ale moje tehdejší švagrová byla tehdy na Václavském náměstí – ale pak ji zčásti znechutil, zčásti vysloveně poděsil onen řvoucí dav, takže odtamtud odešla, a už se nikdy nevrátila.

  67. Já jsem byla tehdy těhotná, ani ne ve třetím měsíci. Sledování televize (přímý přenos demonstrací) mě jednou tak silně rozrušilo, že jsem si musela jít lehnout. Bylo vidět, že se hroutí dosavadní svět a nebyla žádná jistota, co přijde.

  68. Pane Poláčku, připadá mi, že jakékoliv „duchovnější“ pojetí socialismu vlastně stojí a padá na skutečnostech, které jste popsal v komentáři pod básněmi pání Hájkové (https://humanisticke-dialogy.eu/umeni-a-kultura/hvezdy-minulost-smutna-duse/comment-page-1/#comment-7133)
    Samotné svržení kapitalismu vážně nestačí k tomu, aby značná část obyvatelstva měla zájem „plně rozvíjet všechny své potenciály“, „naplňovat svou vlastní podstatu“ apod.
    Vaše tvrzení „Marx celé své pojetí člověka postavil na tom, co člověka odlišuje od zvířete; ale zcela opominul to, co má člověk se zvířetem společného.“ to celé plně vystihuje.

    Když jsem sepisoval svůj elaborát (https://humanisticke-dialogy.eu/texty/co-je-autenticka-levice/comment-page-1/#comment-7075), pořád jsem měl pocit, že jsem na něco zapomněl, ale něvěděl jsem na co.
    Diky tomuto Vašemu komentáři jsem si vzpomněl.
    Při konfrontacích se s vým okolím jsem musel totiž reagovat nejen na kritiku efektivnosti socialistického hospodářství. Ruku v ruce s tím šlo i tvrzení, že scialismus je proti lidské přirozenosti – založení lidské psychiky, ve které převažuje egoismus, chamtivost, touha ovládat druhé apod.
    Samozřejmě jsem oponoval tím, že tyto vlastností nejsou člověku apriori vlastní a jsou jen důsledkem kapitalismu (odcizení, generování umělých potřeb atd.).
    Proto ty články na blistech vyznívají, jakoby kapitalismus mohl opravdu za všechno. Takže jsem se sám usvědčil 🙂
    Akorát jsem ve shodě s Frommem odmítal vidět samotné odstranění kapitalismu jako všespásné.

    Vlastně je paradoxní, že Frommovy názory, které jsem dlouho vnímal jako jakousi „argumentační výbavu při konfrontacích se svým okolím“, nakonec způsobily onu ztrátu mého levicového nadšení.

  69. Já jsem své levicové nadšení vlastně také ztratila, pane Schollere. Před deseti lety to bylo ještě úplně jinak. To jsem nějakou dobu v ProAltu věřila, že brzy přijde revoluce. Že kapitalismus už už musí padnout. A byla jsem ochotná pro to dělat všechno, co můžu. Teď to vidím jinak.
    Ale mám radost, když se někdy aspoň trochu ukáže, že lidé nejsou špatní.
    Třeba včera jsem měla radost při četbě tohoto článku.
    https://www.krestandnes.cz/zdechovsky-cesi-maji-srdce-na-pravem-miste-za-tri-dny-poslali-pres-700-milionu-korun/
    Kdyby na světě bylo hodně dobrých lidí, tak by mi ani nevadilo, že je kapitalismus.

  70. SOLIDARITA ZA KAPITALISMU

    Ano, tato solidarita s těmi které postihlo neštěstí je dozajista velmi pozitivní věc.

    Ovšem – s určitým cynismem by bylo snad dokonce možno říci, že lidé potřebují napřed nějakou katastrofu, aby se vůči sobě začali chovat vstřícně a solidárně.

    Jedna Angličanka vzpomínala na dobu války – tedy na dobu bombardování Londýna – s tím že ji na vybombardovaných ulicích města najednou začal srdečně zdravit nějaký vysoce postavený příslušník vyšších tříd, který ji do té doby zcela přehlížel. Ale – jakmile válka skončila a všechno se vrátilo do standardních kolejí, pak už si jí zase přestal všímat.

    A ona to celé pak komentovala tak, že „my Angličané asi potřebujeme válku, abychom odložili naše stavovské rozdíly a začali se k sobě chovat jako člověk k člověku“.

    Zkrátka: to že lidé sáhnou do peněženky (či jinak projeví svou vstřícnost) za mimořádných okolností, to bohužel ještě zdaleka není zárukou, že se stejně tak humánně a sociálně budou chovat za běžného života.

    Nicméně, na straně druhé je v tom přece jenom možno spatřovat trochu optimismu. A souvisí to s tím o čem jsem psal nedávno: totiž že v poslední době jako by sílila tendence u bohatých a superbohatých tohoto světa přece jenom se o své bohatství trochu rozdělit s potřebnějšími.

    Základní sociální problém kapitalismu je v tom, že – v důsledku soukromého vlastnictví produkčních prostředků – nevyhnutelně neustále produkuje čím dál tím narůstající rozdíly v příjmech v rámci společnosti. A jde o to, že ono se s tím nedá nic zásadního dělat. Na rozdíl od představ radikální levice, že je možné tyto superboháče prostě zdanit (či jiným způsobem jejich majetky přerozdělit), v rámci kapitalismu to objektivně možné není. Protože by to podkopalo samotné základy reálné tržní ekonomiky. (Právě o vztahu kapitalismu a tržní ekonomiky by měl být můj jako přespříští plánovaný text.)

    Takže reálně jediná možnost by byla právě v této dobrovolnosti. Ukazuje se, že mnoho lidí (a to i kapitalistů) přece jenom je ochotno dát dokonce i nemálo ze svého majetku; ale k tomu je zapotřebí několika základních okolností:

    – za prvé, musí se tak dít na základě dobrovolnosti. Tito soukromníci jsou celým svým životem orientováni na produkování zisku; a proto bytostně nesnášejí, když jim někdo bere „jejich“ majetek, třeba i jenom ve formě daní. A dělají často všechno možné, aby se svým daňovým povinnostem vyhnuli. Pokud mají něco dát – pak musejí mít právě pocit, že to dělají dobrovolně, ne proto že by je k tomu někdo nutil.

    – a za druhé, musí se jednat o konkrétní pomoc, o konkrétní projekty. Jak už řečeno, oni bytostně nesnášejí anonymní přerozdělování přes stát. Oni jsou aktivní lidé, kteří jsou zvyklí celou svou energii orientovat na nějaký zcela konkrétní cíl. Oni musejí vidět reálný efekt svých vložených investic. Proto je daleko snazší je získat právě pro zcela konkrétní pomocné akce, nežli pro ono anonymní přerozdělování přes stát.

    Jestliže tedy nemůžeme odstranit kapitalismus (a to přinejmenším v dohledné době zřejmě nemůžeme), pak by právě tohle mohla být cesta, jak přece jenom alespoň do určité míry ovlivnit distribuci společenského bohatství od těch největších majetků tam, kde je to skutečně potřebné. Bylo by k tomu ale napřed nutno cíleně vytvořit odpovídající společenské prostředí. Jak už řečeno zdá se že v dnešní době přece jenom už dochází k určitému posunu, a to u i těch superboháčů. Ale to jenom spontánní, a tedy tedy víceméně živelný proces.

    Já jsem nedávno na Fóru Levice navrhl, že by do svého volebního programu mohla začlenit postulát o „společenské odpovědnosti majetku“. To by bylo prakticky rozšíření postulátu o „sociální odpovědnosti majetku“, který byl ideovou součástí německého poválečného sociálního státu.

    Rozdíl je v tom, že ta „sociální odpovědnost majetku“ se vztahuje jenom na čistě materiální stránku věci; zatímco „společenská odpovědnost majetku“ by měla mnohem širší dosah, zahrnovala by vlastně celý okruh humanity.

    Vlastně jsme tím zase u Frommova rozdělování mezi „mít“ a „být“.

  71. O LIDSKÉ PŘIROZENOSTI

    Pane Schollere, já jsem si tento interní protimluv (respektive chybu v úsudku) u Marxova pojetí člověka v plné ostrosti uvědomil právě až teď při četbě toho Frommova textu. Sice jsem samozřejmě už předtím věděl že jsou tady u Marxe zásadní problémy; ale přece jenom, někdy člověk potřebuje tak trochu pohled z jiné strany (tedy v daném případě od Fromma), aby si ve vší zřetelnosti uvědomil to, co předtím spíš jenom tušil, nebo co si odvozoval doposud spíš jenom v jednotlivostech.

    Ovšem – já jsem už při svém studiu filozofie narazil na problematičnost Marxova pojetí přirozenosti člověka. V rozhovoru s jedním profesorem filozofie jsem konstatoval, že Marx se sice neustále vymezuje proti idealistickému pojetí Hegela, s tím že člověk přece vychází z přírody a je tedy její součástí – ale Marx nikde žádným způsobem nevysvětluje, CO vlastně tato „příroda“ je. To totiž ve skutečnosti není nijak jednoduchá otázka. A nějaká odpověď ve smyslu, že „příroda je prostě přirozená“, taková odpověď by byla velice laciná.

    Pokud se ovšem obrátíme ke konkrétní otázce, zda přirozenost člověka je altruistická nebo egoistická, to je věc o které jsme zde v minulosti už opakovaně diskutovali.

    Proto jenom krátce zopakuji závěr ke kterému jsem se postupem času dopracoval: podstata respektive přirozenost člověka je skutečně hluboce ambivalentní. Člověk v sobě má (na rozdíl od většiny zvířat) skutečně zakódovánu vysokou míru vzájemné kooperace, a i vzájemné soudržnosti a solidarity; ale na straně druhé má v sobě stejně tak zakódovánu vysokou míru egoismu.

    Teď se jedná o to: tyto dvě složky jsou samozřejmě u každého jedince „namíchány“ v různém poměru. Jsou psychopatické osobnosti, od kterých by nějaké altruistické, empatické chování skutečně bylo zcela marné očekávat.

    Na straně druhé jsou ovšem lidé, kteří mají přesně opačné založení; někteří vykazují vysloveně „syndrom pomocníka“, ti pociťují vysloveně nutkání pomáhat každému člověku v nouzi, kterého v životě potkají.

    Pokud teď odhlédneme od těchto zcela vyhraněných lidských charakterů, pak o většině populace je zřejmě možno konstatovat, že je v nich uložena ona zmíněná ambivalence; tedy že jednají přirozeně především ve svém vlastním osobním zájmu, ale že – když na to přijde – dokáží jednat i altruisticky.

    A potom záleží prakticky všechno na převládajícím společenském rámci, na převládajících hodnotách dané společnosti, jestli u většiny populace dojde k posunu směrem k egoismu, anebo směrem k altruismu.

  72. Co se tedy Marxe týče a jeho pojetí člověka jako bytostně společenské, tedy pospolité, kooperativní, veskrze humánně orientované bytosti týče – pak je nutno konstatovat, že toto pojetí není zcela zásadně chybné a nicotné. Jediná vada je, že Marx z oné ambivalence lidské existence vytrhl a zcela do popředí vytáhl jenom jednu její část, zatímco tu část druhou zcela ignoroval respektive popřel.

    Člověk tedy skutečně a reálně v sobě má nějaké potenciály k altruismu a k humanitě – ale ty nepůsobí zdaleka tak automaticky respektive „přirozeně“, jak si to představoval Marx.

    A za druhé: jak už jsem napsal, Marx v tomto svém optimistickém pohledu na člověka vychází daleko spíše (respektive výhradně) z člověka jako rodové bytosti, jakožto druhu homo sapiens. Jenže – člověk je bezprostředně vždy daleko spíše naprosto konkrétní jedinec, s takovými a takovými potřebami a tužbami, než nakolik je touto obecnou a abstraktní „rodovou bytostí“.

    Jistě, například u hovězího dobytka je – z pohledu člověka – velice podružné jaké jsou individuální rozdíly mezi jednotlivými kusy; rozhodující je jejich užitek právě jako hovězího dobytka. Jenže – každá kráva může svůj vlastní život vést jenom a jedině tak, že sama sebe pociťuje jako jedinečnou individualitu; a že tedy hledí na to aby naplnila svůj vlastní bachor, a nějaké její „rodové určení“ ji nijak nezajímá.

    A právě tohle bylo zásadní chybou Marxe: že nikdy nedokázal postihnout člověka jako reálně žijící individuum. Že na něj vždy hleděl jenom z oné druhé perspektivy, jako „rodové bytosti“, která se zásadně odlišuje od říše živočišné.

  73. Ostatně, k Marxově pojetí „přirozenosti člověka“ jsem právě našel něco v oné Frommově publikaci:

    „Socialismus nebyl pro Marxe bídným návratem k nepřirozené primitivní prostotě, ale spíše prvním skutečným vystoupením, prvním nefalšovaným uskutečněním lidské přirozenosti jako něčeho reálného. Socialismus je pro Marxe společnost, která umožňuje uskutečnit lidskou podstatu tím, že překoná její odcizení.“

    Tím se naprosto potvrzuje to co jsme k dané věci říkali výše: že podle Marxe je tu dána nějaká „lidská přirozenost“, která jenom čeká na to až budou uvolněna pouta ji svírající, a ona se už sama rozvine a rozkvete, svou vlastní silou.

  74. Mimochodem, paní Hájková, bude Vás asi zajímat že Fromm ve svém díle o Marxovi opakovaně cituje Tillicha, například zde: „Socialismus byl pro Marxe, jak to vyjádřil Paul Tillich, ‚hnutím odporu proti zničení lásky ve společenské skutečnosti‘.“

  75. Ostatně, v souvislosti Marxe s náboženstvím píše Fromm jednu pasáž, která stojí za to aby byla ocitována kompletně:

    „O Marxově postoji k náboženství se nedá mluvit bez toho, že se zmíníme o souvislosti jeho filosofie dějin a socialismu na jedné straně a mesiášské naděje starozákonních proroků a duchovních kořenů humanismu v řecko – římském myšlení na straně druhé. Mesiášská naděje je opravdu jedinečným rysem západního myšlení. Starozákonní proroci nejsou pouze duchovními vůdci jako Lao-tse nebo Buddha; jsou to také političtí vůdci. Dávají představu toho, jaký by člověk měl být, a ukazují možnosti, mezi nimiž je třeba volit. U většiny starozákonních proroků nalezneme myšlenku, že smysl dějin vězí v tom, že v jejich průběhu se člověk zdokonaluje, a nakonec vytvoří společenský řád míru a spravedlnosti. Mír a spravedlnost ovšem proroci nespojují s pouhou nepřítomností války a nespravedlnosti. Mír a spravedlnost jsou pojmy, jež vyrůstají z celého starozákonního pojetí člověka. Předtím než si je člověk vědom sám sebe, tj. než dospěje k lidství, žije sjednocen s přírodou (Adam a Eva v ráji). Jeho oči se otevírají po první svobodném činu, který spočívá ve schopnosti říct „ne“. Tehdy člověk spatří, že je sužován konfliktem s přírodou, konflikty mezi lidmi a mezi mužem a ženou a že ve světě je cizincem. Dějinný pohyb je proces, v němž se rozvíjejí specificky lidské kvality člověka, jeho schopnost lásky a porozumění. A dosáhl-li člověk jednou plného lidství, má možnost obnovit ztracenou jednotu se světem. Nové sjednocení se světem se však liší od sjednocení předvědomého, které tu bylo před začátkem dějin. Je to sjednocení člověka se sebou samým, s přírodou a druhými lidmi, založené na skutečnosti, že v historickém procesu člověk vytvořil sám sebe. Ve starozákonním myšlení se Bůh ukazuje v dějinách („Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“); v dějinách, ne v zásvětí mimo dějiny, tkví spása člověka. To znamená, že lidské duchovní směřování je neoddělitelně spjato s přetvořením společnosti; politiku není v zásadě možno odpojit od říše morálních hodnot a lidského sebeuskutečnění.
    Podobné myšlenky se objevily rovněž v řeckém (helénském) a římském myšlení. Počínaje Zénónem, zakladatelem stoické filosofie, až po Senecu a Cicerona působil nemálo na lidské myšlení pojem přirozeného práva a rovnosti lidí, a tyto pojmy patří spolu s prorockou tradicí k základům křesťanství.
    Křesťanství, zvláště počínaje Pavlem, bylo sice náchylné k přetvoření historického pojetí spásy na spásu „z jiného světa“, na spásu čistě duchovní, a třebaže se církev stala náhražkou „spravedlivé společnosti“, v žádném případě nedošlo k přetvoření úplnému. Raní církevní otcové podrobili ostré kritice tehdy existující stát; křesťanské myšlení pozdního středověku kritizovalo světskou autoritu i stát z hlediska božského i přirozeného práva. Na tomto základě zdůrazňovalo křesťanství, že společnost a stát se nesmí oddělit od duchovních hodnot, zakotvených ve zjevení a v rozumu („intellectus“ ve scholastickém významu). Na druhé straně, předreformační křesťanské sekty a mnohé poreformační křesťanské skupiny dávaly mesiášské ideji výraz daleko radikálnější.“

  76. Také bych byla pro to, aby lidé nesahali do peněženky až za mimořádných okolností, tedy aby nejprve nemusela přijít burcující katastrofa. Aby si všímali druhého ještě dříve než se mu stane tragédie nebo než umře.

    Toho Fromma mám doma taky. Je to citát z kapitoly Marxovo pojetí socialismu.

  77. Ani nevím, zda mám přispívat svou troškou do mlýna, ale jako účastník téměř všech pražských demonstrací mezi 12. 12. 1987 a 27. 11. 1989 jsem myslím přišel k nezanedbatelné (a nezapomenutelné) zkušenosti. Asi desítka menších protestů až po 28. říjen 1989 se při vší zdrženlivosti účastníků neobešla bez zásahů bezpečnostních složek. Většina Pražanů se tehdy ještě bála postihu a neúčastnila se. Obavy panovaly i z jakéhosi kolektivního trestu, nevítaného zostření poměrů. Leckdo proto považoval demonstrace za nezodpovědné. V listopadu 1989 však došlo k tak mohutným, navíc nekonfrontovaným manifestacím vůle po změně, že se „mlčící většina“ velmi rychle přiklonila na jejich stranu.

    Shromáždění měla působivou atmosféru, byla v nich zvláštní slavnostnost, skoro jako by šlo o nějaké obřady. Přitom nechyběl ani vtip. Pozoruhodná byla možnost ukáznit jedince a skupinky, které se (vzácně) „utrhly“. Sám jsem takhle jednou zcela samozřejmě a úspěšně okřikl asi 10 lidí, kteří se (marně) snažili rozjet vyvolávání nevhodného, potenciálně provokativního hesla. Pro demonstrace, zvláště v prvních, rozhodujících dnech, bylo příznačný kolektivní pocit a vědomí historické zodpovědnosti.

    Když jsem se později tu a tam ještě zúčastnil nějaké demonstrace, byl jsem z nich (ač byly za dobrou věc) vždy rozčarován a zůstával s přemáháním a stejně brzy odcházel.

  78. Ten pocit zodpovědnosti si pamatuji ještě ze začátku devadesátých let, kdy jsme skutečně zodpovědně přistupovali k volbě ředitele. V pozdějších letech už bylo jasné, že to bylo poprvé a naposledy. Taky jsme se domnívali, že v práci skončí různá jiná „buzerace“, například co se týče vedení docházky. Netušili jsme ještě, že později přijde mnohem sofistikovanější sledování docházky. Po roce 2000 pak ředitel každý nový rok začínal slovy: A bude hůř!

  79. Vlastně je otázkou, zda lze od člověka, který je v práci strojově sledován, očekávat nějakou kreativitu, o níž byla řeč ve vedlejší diskusi.
    Ačkoli – na jednu stranu je to možná výhoda. Máte svoje „padla“ a hotovo, jde se domů. Nedávno jsem vyslechla stížnosti jedné ženy na home office během lockdownu: „Byla jsem u počítače zapřažená od rána do večera, jen s přestávkami na vaření a chod domácnosti. Vždycky, když jsem chtěla skončit, zjistila jsem, že jsem ještě nic neudělala.“

  80. Ještě dnes přidám jeden příspěvek, možná trochu kontroverzní.

    Bylo by hezké, kdyby vysoký výnos sbírek pro lidi postižené u Moravy větrnou smrští značil nárůst společenského altruismu. Asi 900 mil. Kč, jež byly dosud na účtech shromážděny, reálně odpovídá přibližně částce vybrané před 30 lety (tedy v době společenské aktivizace) na (tehdy příznačné) konto Míša. Na místě je ovšem uvažovat i o vlivu velkých úspor (části) obyvatel v době koronaviru, které, tuším, přes nepochybné výběry mnoha spoluobčanů vzrostly asi o 300 mld. Kč.

    Významným faktorem je ovšem také ohromná mediální pozornost věnovaná (vždy vděčnému) řádění živlu a škodám, jež způsobil. Také dnešní poklepávání se po národních ramenou, jež se vzácně (a konečně) zdá být na místě, podněcuje k následování. Byť jsem, ještě z doby socialistického režimu, citlivý na falešné tóny ve zpravodajství, na citové vydírání a svého druhu kýč, souhlasím, že vzorů je lidem potřeba. Na to stávající systém vědomě většinou nehledí, leda je-li na obzoru příležitost k budování. Podotknu, že když museli své domovy přenechat movitějším tisíce obyvatel lukrativnějších čtvrtí našich měst, ve zpravodajství o tom nebylo a pomoc (pro smůlu na soukromého restituenta) se nehledala, a byla by spíše pro systém problémem.

    Jedna věc je ovšem velmi důležitá, totiž aby snaha napravovat újmu nevedla jako v právě uvedeném případě k další nerovnosti. K pozitivní diskriminaci silnějších.

    Nejsem zrovna stoupencem komerčního pojištění, ale je-li tu, tak právě pro případ živelné pohromy. Je na místě, když pomoc státu (či nakonec od EU) přispěje i nepojištěným, ale v poněkud nižší míře. Peníze vybrané na dobročinnost by pak měly sloužit už jen jako doplněk, či pro specifické případy.

    Je tu tedy aspekt spravedlnosti, jenž mi vytanul na mysli předevčírem, za jízdy z víkendu ulicí, připomínající svými (již okapově orientovanými) domky trochu části poničené zástavby u Hodonína, vysílané tolikrát v televizi. Také ve středních Čechách, koukám, chybí tamhle střecha, opodál oba štíty a ejhle vlevo i celý, vybavuji si, milý domek. Tornádo zde neřádilo, jen lidé přikročili k modernizaci a rozšíření svého movitého majetku. Musím říci, že to nevidím zrovna rád, naše běžné obce ztratily během posledního čtvrtstoletí příliš mnoho ze svého charakteristického výrazu. To je ovšem na jinou debatu. Můžeme tedy konstatovat, že jestliže se lidé rozhodli zvelebit si své bydlení, je to v pořádku, když tak činí ve vlastní režii. Pokud by se objevovaly nabídka pokrýt většinu nákladů, bude samozřejmě stavět či přestavovat skoro každý. Věci je třeba nazývat pravými jmény: Na jižní Moravě nejspíš v několika obcích startuje rozsáhlá veřejně financovaná modernizace a zvětšení soukromého majetku.

  81. Na to, zda není nebezpečí, že nakonec budou pomáhat chudší movitějším, odpovídá Nový zákon slovy: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“

  82. „V poslední době jako by sílila tendence u bohatých a superbohatých tohoto světa přece jenom se o své bohatství trochu rozdělit s potřebnějšími.“

    Ale pane Poláčku, nač hned takhle veřejně mluvit o těch skvělých stránkách mého charakteru…

  83. “ když museli své domovy přenechat movitějším tisíce obyvatel lukrativnějších čtvrtí našich měst, ve zpravodajství o tom nebylo a pomoc (pro smůlu na soukromého restituenta) se nehledala, a byla by spíše pro systém problémem“ – ano, pane Horáku, právě to je věc která mě na těchto věcech (tj. na těchto veřejných sbírkách) vždy dost irituje, to se vždycky při nějaké pokud možno spektakulární příležitosti zvedne vlna veřejné solidarity, ale že se někde jinde mnoha lidem vede třeba ještě hůře nebo přinejmenším srovnatelně špatně, to nikoho nezajímá. Ti druzí prostě nestojí ve světle ramp, a tak nejsou dostatečně „atraktivní“.

  84. Home office – ano, paní Hájková, je hodně takových kteří udělali stejnou zkušenost, že daleko raději půjdou zase zpátky do práce. A i firmy nakonec zjišťují, že zaměstnanec který je osobně přítomen ve firmě mnohdy odvede více práce, nežli když je doma. Tam je za prvé často rozptylován; a za druhé dost možná svou roli hraje i jeho pocit, že vlastně má na všechno dost času, že tedy může zvolnit tempo – takže nakonec za celodenní práci stihne vykonat méně nežli za osm hodin v zaměstnání.

  85. Já bych se ještě jednou vrátil k jedné klíčové pasáži od Fromma: „Starozákonní proroci nejsou pouze duchovními vůdci jako Lao-tse nebo Buddha; jsou to také političtí vůdci. Dávají představu toho, jaký by člověk měl být, a ukazují možnosti, mezi nimiž je třeba volit. U většiny starozákonních proroků nalezneme myšlenku, že smysl dějin vězí v tom, že v jejich průběhu se člověk zdokonaluje, a nakonec vytvoří společenský řád míru a spravedlnosti.“

    To je skutečně velice zajímavé porovnání; ovšem na straně druhé je nutno zmínit i to, že sám Ježíš nejenže žádné politické souvislosti svého duchovního učení nevytvářel, ale jak známo je dokonce výslovně odmítl. A na straně druhé takový Konfucius naopak své mravní učení chápal jako přímý návod pro uspořádání správného a dobrého státu.

    Ale jestli Fromm má skutečně pravdu se svým tvrzením, že podle starozákonních proroků se člověk zdokonaluje v průběhu dějin, pak by to skutečně byla vlastně naprosto výjimečná záležitost. Takovou myšlenku nenajdeme ani u čínských, ale ani u řeckých filozofů; tam je toto zdokonalování primárně čistě individuální záležitostí. Snad jenom u Platóna najdeme určité momenty historického vývoje; ale to je spíše vývoj státu, nežli vývoj (zdokonalování) člověka.

  86. Tak se mi včera večer zase podařil anonym. Taky několik chybek, včetně záměny výrazu nemovitý jeho opakem. Na to první (a snad i druhé) si už budu dávat pozor.

    Jinak, jak bylo snad pochopeno, mně jistě není lhostejné, jsou-li kdekoli, natož v kraji, který znám, lidé takhle znenáhla zaskočeni, ohroženi a zbídačeni. Leckdy z toho vzejde i újma psychická… Je samozřejmě dobře, že (snad) nepatříme k zemím, kde po podobných událostech nedochází (nebo nedocházelo) k úplné nápravě škod někdy ani za desítky let.

  87. Já s tím nesouhlasím. Nešlo o zdokonalení. Izraelští proroci měli za úkol obnovovat spojení mezi Hospodinem a jeho lidem. Vlastně i Ježíš.

  88. Tak se mi včera večer zase podařil anonym. Taky několik chybek, včetně záměny výrazu nemovitý jeho opakem. Na to první (a snad i druhé) si už budu dávat pozor.

    Jinak, jak bylo snad pochopeno, mně jistě není lhostejné, jsou-li kdekoli, natož v kraji, který znám, lidé takhle znenáhla zaskočeni, ohroženi a zbídačeni. Leckdy z toho vzejde i újma psychická… Je samozřejmě dobře, že (snad) nepatříme k zemím, kde po podobných událostech nedochází (nebo nedocházelo) k úplné nápravě škod někdy ani za desítky let.

  89. Doplnění předchozího příspěvku. Nesouhlasím s tím, co napsal Fromm.

  90. Už jsem to opravil, pane Horáku. Tedy ty Vaše anonymy. 😉

    Jinak mohu pouze zopakovat, definitivní oprava našeho webu je už zadaná; zrovna dneska jsem dostal zprávu že by měla být provedena příští týden. Tak to s tím přihlašováním pak už snad bude v pořádku.

  91. No ano, paní Hájková, já jsem vůči té Frommově intepretaci izraelských proroků také trochu skeptický, právě proto jsem použil formulaci „jestli Fromm má skutečně pravdu se svým tvrzením“. Já nejsem natolik znalý textů proroků, abych se tady mohl odvážit nějakého definitivního soudu, ale to jeho pojetí se mi opravdu také nějak nezdálo.

    Samozřejmě, nějaké historické elementy tam mohou být, izraelský národ sama sebe samozřejmě pojímal v dějinách, tedy nějaký vývoj tam nevyhnutelně je; ale je otázka jestli to opravdu bylo jádro věci.

  92. Toho Fromma jsem četla už dávno a nejsem teď doma (ani nemám čas) , abych se na knížku znovu podívala. Zřejmě se snažil, aby jeho pojetí marxismu mělo s proroky souvislost. Proč ne? On ty podobnosti asi viděl.
    Ten Konfucius byl, panr Poláčku spíš moralista než politický vůdce.

  93. Konfucius, paní Hájková, byl napřed dlouhá léta státní úředník u dvora. A teprve poté když ke svému hlubokému rozčarování zjistil, že všude (tedy: ve státním aparátu) vládne korupce a upřednostňování vlastních zájmů před zájmy celku (a to i u samotných vládců), teprve poté rozvinul svůj striktní systém mravních zásad. U něj tedy právě ta politická vazba byla na prvním místě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *