Štítek: Pražské jaro

Ekonomické reformy „Pražského jara“

Je možná socialistická tržní ekonomika?

Josef Poláček

Tento text je kopií mého diskusního příspěvku na Deníku Referendum, v rámci diskuse o vztahu kapitalismu a socialismu, konkrétně pak o tom jestli v reformním roku 1968 bylo či nebylo možno vytvořit životaschopný model tržní, ale zároveň kapitalistické ekonomiky. https://denikreferendum.cz/clanek/32868-proc-pirati-ztraceji-podporu

„Es ist ein ebenso frommer wie dummer Wunsch, daß der Tauschwert sich nicht zum Kapital entwickle oder die den Tauschwert produzierende Arbeit zur Lohnarbeit.“

Tedy v češtině: „Je to stejně tak zbožné jako hloupé přání, aby se směnná hodnota nevyvinula v kapitál nebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu.“

Tak tohle je orginál Marx, pane Profante. Už za jeho časů totiž existovaly iluze, že je možno zachovat jakousi přirozenou, neškodnou, neagresivní tržní ekonomiku, aniž by tato časem zmutovala v kapitalismus.

Marx tady naprosto jasně konstatuje, že takové představy jsou naprostou iluzí. Tržní ekonomika nevyhnutelně vede k akumulaci finančních prostředků v rukou omezené skupiny (úspěšnějších) tržních subjektů. A tyto akumulované finanční prostředky – pokud jsou použity na své další zhodnocení, prostřednictvím námezdní práce – to není nic jiného než docela obyčejný kapitál.

A kde máme kapitál jako klíčový moment, motor celé ekonomiky – tam máme i kapitalismus.

To že tento kapitalismus sekundárně a parciálně omezuje volnou konkurenci (tedy volnou tržní ekonomiku) – to je sice fakt, ale to naprosto nic nemění na to zcela zásadním faktu, že tržní ekonomika nevyhnutelně vede k instalaci (a k dominanci) kapitalistického způsobu produkce.

——————————–

A teď se tedy ještě jednou podívejme na ekonomické reformy roku osmašedesátého.

„Šikův tým chtěl socialistický trh při delegovaném státním vlastnictví“ – ano, tato charakteristika je v zásadě naprosto přesná; ale naprosto klíčové je uvědomit si přitom jednu věc: ti osmašedesátníci pořád ještě mohli žít v blahé víře v „čistý“ socialismus marxisticko-leninského ražení. To jest: oni mohli stále ještě věřit v zásadní homogenitu zájmů mezi státem, produkčními subjekty a (pracujícím) lidem. Oni tedy vycházeli z toho, že „socialistické“ národní podniky budou přirozeně usilovat o to samé, o co usiluje socialistický stát – tedy o další výstavbu socialismu, o všestrannou produkci humánních hodnot. Kde materiální produkce měla sloužit humanizaci člověka, ale neměla být samoúčelem, tedy úpadkem k plochému konzumismu v klasickém kapitalismu.

Ty národní podniky, kterým nyní měla být poskytnuta operační a tržní autonomie, tedy nadále zůstávaly ve státním vlastnictví, a očekávalo se tedy, že už jenom tím se budou chovat „socialisticky“.

– Ovšem, dnes už samozřejmě dávno víme, jak dramatický rozpor může existovat mezi „zespolečenštěním“ a „zestátněním“ produkčních prostředků. A že samotné státní vlastnictví ještě nijak nezaručuje, že produkce materiálních statků bude skutečně mít celospolečenský, tedy socialistický charakter.

Musíme si danou situaci představit naprosto konkrétně. Národní podniky tedy sice neměly mít soukromého vlastníka; nicméně měly pracovat pro zisk. A to sice pro vlastní zisk. Státu měly odvádět jenom odvody – tedy jako jakýkoli jiný subjekt v běžné tržní (kapitalistické) ekonomice. Tento zisk měl v zásadě zůstat podniku; měl pak být rozdělen na část která bude použita na investice, a část která bude rozdělena osazenstvu (tedy zaměstnancům a managementu) jako prémie.

A tady už máme první zádrhel: ve volném tržním (a tedy konkurenčním) prostředí by některé národní podniky byly úspěšnější, a některé by se potácely na hraně konkursu. To pak ale znamená: namísto spravedlivé socialistické rovnosti, stejné odměny za stejnou práci, by nastal stav, kdy zaměstnanci bohatých národních podniků by měli mnohem vyšší příjmy, nežli ti z podniků chudých! A to za stejnou práci!

A za druhé: jak už řečeno, některé podniky by v nové volné konkurenci podlehly. (To byl ostatně výslovně jeden z cílů reformy: vysoce ztrátové, doposud masivními státními subvencemi uměle při životě udržované podniky měly zmizet, skončit v konkursu.) To pak ale znamená, že by zde nevyhnutelně nastal ten samý nemilosrdný boj o přežití, jaký vládne v kapitalismu!! Namísto nějaké „socialistické pospolitosti“ by zde tedy zavládl docela obyčejný boj všech proti všem.

Jaký reálný význam by tu tedy měl ještě onen formální titul „státního vlastnictví“? Když by tento stát těmto „národním“ podnikům fakticky nemohl a nesměl nic předepisovat, o všem podstatném by si rozhodovaly samy?…

A dále: zisk (kromě standardních odvodů státu) by tedy zůstával v podniku. Tento zisk jak řečeno měl být rozdělován podle určitého klíče, ve formě prémií. Ovšem – u těch úspěšných podniků by se časem nahromadil obrovský kapitál, z onoho podílu určeného k novým investicím. A teď – nedošlo by snad k tomu samému efektu jako to bylo po Listopadu? – Tedy k masivnímu tunelování tohoto podnikového majetku jeho manažery? Kteří by se asi mnohdy nespokojili jenom se svým platem, když by měli na dosah tak obrovské finance?…

A pak by tu byl ještě jeden aspekt, který se všeobecně zcela přehlíží. Totiž: mělo být povoleno volně zakládat nové podniky. A ty by vlastně už vůbec nebyly vázány nějakými „socialistickými hodnotami“. Dejme tomu, že by se zde vynořil nějaký Bill Gates. Který by dostal nějaký výborný inovační nápad, slibující vysoký zisk. Tak by si – třeba s několika přáteli – založil podnik, který by pro formu měl družstevní (tedy „socialistickou“) vlastnickou strukturu. Toto „družstvo“ by tedy bylo veleúspěšné, pohádkově by zbohatlo, a jeho družstevní spolumajitelé také. A teď: co by toto všechno ještě mělo společného s nějakým „socialismem“? Když by se nakonec nejednalo o nic více, nežli o holý zisk?! A navíc: tyto nové, inovační, fakticky soukromé produkční subjekty by svou dravostí vysloveně válcovaly staré, většinou těžkopádné a neefektivní národní podniky. Které by tedy jeden za druhým šly do konkursu, a jejich místa by zaujímali tito noví, agilní dravci.

Ještě jednou tedy: ano, českoslovenští reformátoři v roce 1968 skutečně chtěli zavést socialistickou ekonomiku s elementy volného trhu. Ovšem – naprosto nic nehovoří pro to, že by mohli být schopni tuto kvadraturu kruhu vyřešit. Jejich trvalým odkazem zůstává, že se o to alespoň – v dobrém úmyslu – pokusili; ale řešení tohoto problému (pokud je vůbec objektivně možné) je natolik krajně složité, že v každém případě ještě dodnes nikdo takový model vytvořit nedokázal; a současnému lidstvu bude trvat asi ještě hodně dlouho, než to dokáže.

Pro tuto chvíli bychom byli velmi spokojeni s tím, kdyby se alespoň nutnost a potřebnost usilovat o tuto „třetí cestu“ mezi komunismem a kapitalismem dokázala konstituovat jako obecně sdílený společenský konsens.

Socialistický humanismus kontra princip samosprávy

Josef Poláček

Tento text je psán tak trochu z nouze. Zabývá se jedním velmi zásadním tématem, které se dotýká jak politických souvislostí, jmenovitě československého reformního „Pražského jara“, tak i daností existenciálně-filozofických, jmenovitě otázky (pravé) svobody člověka. Pro tuto komplexnost a obtížnost jsem plánoval toto téma zpracovat až někdy v budoucnosti, poté co budou napřed vyřízeny záležitosti naléhavější; nicméně stalo se, že právě toto téma se samo náhle ukázalo být aktuálním. A to sice v souvislosti s diskusním vláknem ve „Fóru Levice“ týkajícím se právě „Pražského jara“. V této souvislosti tam byl zanechán odkaz na pódiovou diskusi za účasti filozofů Michala Hausera, Petra Kužela a Ondřeje Lánského k tehdejším událostem, a k jejich významu pro dnešek: https://youtu.be/GL-KtpB3UOE

Způsob, jakým se tito prominentní čeští levicoví filozofové postavili k danému tématu jsem podrobil zásadní kritice přímo na Fóru Levice – pro až nepochopitelnou povrchnost jejich přístupu, kdy namísto důkladné, marxisticko-materialisticky fundované hloubkové systémové analýzy procesů a konfliktů reformního Pražského jara oni zůstali stát jenom u vnější, subjektivní, politické stránky celého dění. Nicméně – ukazuje se potřebnost jedno téma projednat ještě jednou, a to opravdu do hloubky a ve všech jeho souvislostech. Je to totiž téma opravdu naprosto zásadní, jak politicky tak i – dejme tomu – antropologicky. Jedná se totiž o to, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda, a jaký charakter musí mít politické uspořádání, aby dosažení této pravé svobody napomáhalo.

Centrálním tématem kolem kterého se točila ona pódiová diskuse byl termín „zaměstnanecká samospráva“. V podání oněch tří českých levicových filozofů se věc jevila tak, že právě tato zaměstnanecká samospráva prý byla naprosto ústředním momentem celého reformního procesu roku osmašedesátého. (A je nutno podotknout, že tento výklad je sdílen i mnoha členy samotné „Levice“. Už z toho důvodu je nezbytně nutné udělat si v dané záležitosti definitivně jasno.)

Budiž řečeno hned úvodem: takovýto pohled je krajně plochý, povrchní a zavádějící. Z celého komplexu dění kolem „Pražského jara“ je zde vytržen jenom jeden jediný dílčí moment, a to na úkor momentů, témat a konfliktů mnohem hlubších a významnějších. A je naprosto nepochopitelné, že takto povrchní pohled mohou zaujímat zrovna ti, kdo mají filozofické myšlení za svou profesi; bylo by tedy právě jejich první povinností nasměrovat pozornost veřejnosti k oněm událostem podstatnějším, nežli aby ji ještě více uvazovali do tohoto pohledu povrchního.

V čem tedy spočívala pravá a hluboká podstata reformního dění roku osmašedesátého? – V průběhu diskuse se sami její účastníci tohoto tématu dotkli; aniž by ale dokázali uchopit jeho zásadní význam, a místo toho se dále věnovali onomu povrchnímu tématu samosprávy. Toto téma bylo a je: „humanistické hodnoty a pravá svoboda člověka“. Anebo zkráceně: jedná se o „socialistický humanismus“.

Běžný čtenář (a tím spíše asi běžný člen „Levice“) si na tomto místě zřejmě pomyslí: „No a co má být?! Proč by princip zaměstnanecké samosprávy měl stát v nějakém konfliktu s postulátem socialistického humanismu? Není tomu přece naprosto opačně: že zaměstnanecká samospráva je sama naplněním, nebo přinejmenším základní podmínkou pro naplnění tohoto socialistického humanismu?!… Co vlastně žene autora tohoto článku, že zde vytváří naprosto umělé konflikty a protiklady?

Odpověď autora zní: bohužel, celá věc je skutečně mnohem a mnohem složitější. V určitém smyslu by sice skutečně mohlo platit, že princip zaměstnanecké samosprávy je podmínkou socialistického humanismu; ovšem toto může platit opravdu jenom za zcela specifických okolností. A nám tady nezbývá nic jiného, nežli rozebrat danou záležitost ze všech – a to i napohled velmi vzdálených – souvislostí.

Marxovo pojetí svobody

Je vlastně samozřejmé, že když se zabýváme reformním procesem roku osmašedesátého, že se musíme zabývat základními principy Marxovy teorie socialistické respektive komunistické společnosti. Neboť tehdy se jednalo především právě o to, aby byly – po deformacích způsobených stalinistickým modelem socialismu – obnoveny původní marxistické principy a koncepty nekapitalistické společnosti. A v prvé řadě se jednalo o obnovení původního socialistického humanismu, a pravé lidské svobody.

Věnujme svou pozornost napřed oné svobodě. Tady se samozřejmě nutně vynořuje námitka: proč by princip zaměstnanecké samosprávy – který se vynořil v průběhu tehdejších reforem – měl stát v nějakém protikladu s Marxovým pojetí svobody? Vždy přece Marx (a je to dokonce samotný základ celého jeho konceptu socialistické/komunistické společnosti) s naprostou samozřejmostí vyžadoval právě toto: aby dělník, dělný člověk byl sám svrchovaným pánem celého procesu společenské produkce! Jak by tady princip zaměstnanecké samosprávy vůbec mohl být s tímto Marxovým cílem v nějakém protikladu? – A přece, právě tak tomu je. Ale k vysvětlení tohoto tvrzení se musíme podívat až do velmi daleké minulosti, až k samotnému počátku evropských dějin.

A to sice do časů antického filozofického, respektive teologicko-filozofického myšlení. Toto řecké myšlení totiž kladlo v prvé řadě jednu zcela zásadní otázku: Co je dobro? A jako druhá pak následovala otázka: Jakým způsobem může člověk tohoto dobra dosáhnout?

Tady je naprosto rozhodující si uvědomit: klasické řecké myšlení nekladlo otázku: Co mně je příjemné, co mně se zdá být dobrem pro mě? – nýbrž přesně naopak, „dobrem“ byl celý kosmický řád, dokonale se jevící uspořádanost světa, která měla svůj výraz v říši bohů. A člověk pro sebe mohl nalézt skutečné dobro, své vlastní naplnění jenom a pouze tehdy, když a do jaké míry se dokázal přiblížit této jako božské deklarované dokonalosti. Řecké myšlení sice neoperovalo primárně s pojmem „svobody“; ale naprosto jasně z něj vyplývá, že pravé lidské svobody je možno nalézt jenom v tomto naplnění a dovršení všech těchto „božských“ potenciálů člověka. A ne v jeho vlastních, pouze subjektivních představách o tom, co je mu příjemné, co se jemu zdá být „dobré“.

Ještě ostřeji tento protiklad vyjádřila tradice judaisticko-křesťanská, podle které člověk, když své vlastní chtění povýšil nad tento boží princip, dopustil se tím svého prvního a největšího hříchu. Hegel – tento bezprostřední filozofický předchůdce Marxe – sice rozopoznal, že tento takzvaný „hřích“ byl nutný a nezbytný, neboť jenom tím aktem vlastní vůle si člověk otevřel vstupní bránu ke své svobodě; ale na straně druhé právě tento Hegel stejně tak naprosto jasně viděl, že tento moment vlastní, subjektivní vůle je právě jenom touto vstupní branou, pouze podmínkou svobody – ale že pravý obsah této svobody není možno hledat nikde jinde, nežli zase v řádu celého jsoucího, progresivně se vyvíjejícího světa.

Teprve když si uvědomíme celou tuto cestu evropského pojetí pravé, obsažné svobody člověka, jenom tehdy můžeme pochopit i samotného Marxe. Samozřejmě, Marx jakožto ateista nepoužíval náboženské symboliky; a jakožto zásadní odpůrce Hegelovy idealistické filozofie nemohl sáhnout ani po jeho pojmovém aparátu jímž Hegel odůvodnil svůj koncept substanciální svobody; ale ve skutečnosti i sám Marx stojí plně v této tradici takto pojímané svobody. Tedy takové svobody, která nijak nekončí u pouhé autonomie individua, jenom u bezprostřední volnosti jeho rozhodování – nýbrž která obsahuje veškerý horizont lidské existence, v kontextu vývoje celého lidského rodu, a nakonec v kontextu celé evoluce, ke stále vyšším a progresivnějším formám.

Marxův pojem humanismu – a tedy socialistického humanismu – je možno pochopit jenom v tomto kontextu, jakožto plnou realizaci všech bytostných možností a potenciálů lidské bytosti. A stejně tak Marxův pojem svobody je možno chápat jenom v té samé souvislosti – pravá svoboda je jenom taková, která vytváří podmínky pro realizaci takto pojatého humanismu. Celý proces reforem slavného „Pražského jara“ pak ve své nejhlubší podstatě nebyl ničím jiným, nežli obnoveným pokusem o realizaci tohoto původního Marxova humanismu, a původního Marxova konceptu pravé lidské svobody.

Princip zaměstnanecké samosprávy

V jakém vztahu k tomuto Marxovu pojetí humanismu a pravé svobody se tedy nachází princip zaměstnanecké samosprávy? – Jak už bylo řečeno, napřed se zdá, že spolu jsou ve vzájemném souladu. Marx žádal, aby dělný člověk byl vlastním pánem celého produkčního procesu, všech podmínek své vlastní práce; aby produkt jeho vlastních rukou mu nebyl cizí, aby jím sám nebyl ovládán, aby ten vůči němu nevystupoval jako nějaká vnější, slepá moc. Ovšem – jaký dosah, jaký reálný charakter měla mít tato „zaměstnanecká samospráva“ roku osmašedesátého?… Fakticky se nejednalo o nic jiného, nežli že zaměstnanci daného národního podniku měli mít možnost volit svého ředitele; pak ještě snad rozhodovat o prémiovém řádu, a pak se spolupodílet na určitých strategických rozhodnutích podniku. A – co dál? Zakládá snad takto pojatá „zaměstnanecká samospráva“ skutečné sebeurčení pracujícího člověka?

Je možno odpovědět naprosto jednoznačně: alespoň podle Marxe v žádném případě. Takováto „samospráva“ vůbec necílí na skutečné a všeobsáhlé uskutečnění lidské humanity, všech lidských potenciálů; nýbrž se omezuje jenom na několik málo dílčích momentů. Pracující člověk se tu v žádném případě nestává pánem celého produkčního procesu; nýbrž je nadále jenom nepatrným kolečkem v celém odosobněném mechanismu tržní produkce, i tady pracovník zůstává fakticky sám pouhou věcí, jenom příslušenstvím stroje, který je nakonec mnohem důležitější nežli on sám.

Tady není prostor pro to rozebírat dopodrobna celý problém Marxova konceptu tzv. „odcizení“ (to bude zapotřebí udělat jindy); ale budiž to se vší zřetelností zopakováno ještě jednou, takto koncipovaný model „zaměstnanecké samosprávy“ v žádném případě nemůže naplnit Marxův požadavek plné a všeobsahující humanizace veškeré produkčně-tvůrčí činnosti člověka, celého života lidské společnosti.

A nejenže tato „zaměstnanecká samospráva“ nemůže těmto Marxovým požadavkům dostát; ale ještě mnohem horší je, že ona naopak u velmi mnohých na levici velice úspěšně budí právě tuto iluzi, že prý je to opatření v zásadě pozitivní, které – pokud už samo o sobě by nepřinášelo pravou lidskou svobodu – je k ní přinejmenším tím potřebným krokem a směrem. Ve skutečnosti tato „zaměstnanecká samospráva“ fakticky nepřekračuje omezený horizont pojetí svobody liberalistického, tedy „buržoazního“, které se vyčerpává pouhou osobní autonomií jednotlivce. Jediný rozdíl je v tom, že tato zaměstnanecká samospráva klasickou liberální svobodu rozšiřuje i na sociální respektive pracovní sféru; a že je pojímaná nikoli ryze individuálně, nýbrž skupinově. Ale – tato pouhá skupinovost není ještě v žádném případě pravou společenskostí ve smyslu Marxe; a tyto bezprostředně pracovní či sociální zájmy dělníků ještě v žádném případě nevytvářejí půdu pro skutečně naplněný humanismus v Marxově pojetí.

Závěrem je možno už jenom ještě jednou zopakovat: projekt zaměstnaneckých samospráv byl ve skutečnosti jenom jedním dílčím momentem celého obrodného procesu „Pražského jara“; zatímco jeho pravé jádro a jeho pravý smysl byly někde zcela jinde, totiž ve snahách o vytvoření podmínek pro pravý humanismus, a pro pravou lidskou svobodu, v uvedeném obsažném a intenzivním smyslu.

Co je autentická levice?

Josef Poláček

Tento text navazuje systematicky na můj dřívější článek „Autentická levice mezi mainstreamem a fundamentalismem“: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/levice-mezi-mainstreamem-a-fundamentalismem/ . Jak už sám název napovídá, v tomto prvotním nalézání se jednalo víceméně jednom o negativní vymezení; tedy o určení toho, co autentická levice není a ani být nesmí. Teď tedy nastala chvíle kdy je nutno pokusit se o určení pozitivní; tedy o obsahové vymezení toho, co politický subjekt rozumějící se a označující se jako „autentická levice“ má být, jaké mají být jeho cíle a jeho směřování. Je přitom zcela jasné, že takovéto pozitivní určení bude mnohem obtížnější nežli vymezení negativní, kde postačí pouze distancovat se od toho, co zde už je a existuje; zatímco teď bude zapotřebí hledat a popisovat něco, co zde ještě není aktuálně přítomno, nanejvýš jako představa či naděje.

Připomeňme si ale ještě napřed v krátkosti, co tato „autentická levice“ není, v čem spočívá její specifikum v rozdílu k oněm dvěma v první úvaze uvedeným „konkurenčním“ pozicím jiných částí politické a ideové levice. V prvé řadě autentická levice nesmí a nemůže zaujímat ty pozice, které zaujímá levice „mainstreamová“ – to jest levice systémově konformní. Tato systémově konformní levice totiž stojí v tom trvalém vnitřním protikladu, že chce učinit sociálně snesitelnějším systém kapitalismu, který je ve svém jádru principiálně asociální. Není možné humanitu úspěšně prosadit tam, kde vládne slepý kapitál.

V tuto chvíli se nám ale vynořil jeden pojem, který bývá dost frekventovaný, který je klíčový – ale který je ve skutečnosti velice obtížně uchopitelný. Jedná se tady o pojem „systém“. Jak nesnadno definovatelný, respektive vůbec rozpoznatelný tento „systém“ může být, o tom svědčí právě ta skutečnost, že příslušníci mainstreamové levice tento fenomén vůbec nevidí, nechápou a nevnímají; oni stávající společensko-politické uspořádání pojímají primárně jako „demokracii“, kde přítomnost kapitalismu (pokud ji vůbec uznávají) chápou jenom jako jakýsi vedlejší fenomén. A ne jako základní, určující princip, který nakonec ovládá a formuje život celé společnosti.

Je nutno přiznat: toto pochopení charakteru společnosti jako jednoho jediného, vnitřně provázaného celku, tedy jakožto „systému“ – to je velice obtížná záležitost. Lidská mysl je uvyklá tomu vnímat věci v jejich jednotlivé existenci, nikoli v jejich (skrytých) souvislostech; a v jejich vnější podobě, nikoli v jejich (skrytých) vnitřních určeních. A tady se po této lidské mysli najednou žádá, aby překonala oba tyto své limity zároveň. Fakticky jsou jenom dvě cesty, jak společnost skutečně důsledně pochopit jako systém: buďto na základě dlouholetého a cíleného studia – anebo ale z hlubokého emocionálního prožitku odporu, nenávisti k tomuto celku. Kterýžto odpor se ovšem nevztahuje na předmět v jeho obecné podobě (sotva kdo nesnáší, nenávidí společnost jako takovou); nýbrž se jedná o odpor vůči nějaké její konkrétní podobě. V daném případě se jedná o společenský systém kapitalismu.

Protože ta první cesta k pochopení společnosti respektive kapitalismu jako systému je otevřená jenom určitému počtu jedinců (a fakticky je tady alespoň určitá zběhlost ve filozofickém myšlení víceméně nepostradatelná), je pak přirozené, že naprostá většina levicové antisystémové opozice se ke svému náhledu dostává cestou druhou – tedy na základě vnitřního pocitu odporu vůči všem nespravedlnostem a nerovnostem, které systém kapitalismu trvale produkuje.

Toto vědomí, uvědomění si charakteru kapitalistické společnosti jako jednoho jediného uceleného systému na základě pocitu odporu vůči jeho nespravedlnosti je tedy samo o sobě naprosto legitimní; ale na straně druhé platí i dávný poznatek, že nenávist zaslepuje. A z čiré nenávisti nikdy nemůže vzniknout něco opravdu dobrého, pozitivního.

Je velmi mnoho takových v táboře antisystémové, antikapitalistické levice, kteří sami sebe s naprostým přesvědčením považují za příslušníky autentické levice – jenom proto že se vymezují proti kapitalismu, že kritizují kapitalismus, že bojují proti kapitalismu. Ovšem – tento jejich postoj má tu zásadní vadu, že má konec konců jenom a pouze negativní charakter. Oni sice – samozřejmě – hlásají socialismus jakožto naprostou kontrapozici proti kapitalismu; ale ve skutečnosti nejsou schopni pracovat na konkrétní, promyšlené výstavbě tohoto socialismu, nýbrž prakticky všechnu svou energii vybíjejí jenom v neustálých útocích na všechno, co nějak souvisí s kapitalismem. Oni sice negují kapitalismus; ale tato negace je – v rámci dialektické triády – jenom prvotní, jenom mechanickou, lineární negací; tedy tou negací, o které Hegel konstatuje, že s sebou nese všechny znaky toho, čeho chce být popřením a protikladem. „Bílé“ tu pak není skutečným světlem, nýbrž jenom opakem černého, pouhým „ne-černým“.

Konkrétněji: už Aristoteles ve své „Politice“ konstatoval, že ve vzájemném soupeření principů oligarchie na straně jedné a demokracie na straně druhé (přičemž „demokracie“ tu znamená ne pouze formu vlády, ale zároveň představuje nemajetný lid) – tak že v tomto vzájemném soupeření se nakonec jedná jenom o to, že oligarchie si chce uchovat svůj nashromážděný majetek, zatímco demokracie chce tento majetek bohatým vzít a rozdělit ho mezi chudé. To se napřed může zdát být spravedlivým počinem; ovšem reálným faktem je, že nakonec i oné „demokracii“ se nejedná o nic jiného, nežli o peníze! Tato demokracie respektive lid tedy nemají fakticky o nic vyšší, o nic ušlechtilejší cíle nežli sama oligarchie – jedná se jenom o jiné rozdělení hromady zlaťáků! A jak málo se změnilo do dob Aristotela, o tom svědčí to, že i dnes velmi mnozí z těch, kteří sami sebe prohlašují za „autentickou levici“, ve skutečnosti hovoří stále dokola jenom a pouze o penězích; o tom jak je vzít dnešním oligarchům, a jak je rozdat dnešním nemajetným. A i veškerá „demokracie“ v jejich pojetí neznamená fakticky nic jiného, nežli snadnější přístup dolních vrstev k materiálnímu bohatství, ke konzumu.

Ještě jednou: tato kritika příkrých rozdílů v přístupu ke společenskému bohatství je sama o sobě dozajista oprávněná; ale jakmile svou perspektivu omezíme jenom a pouze na otázku peněz, pak už jsme svůj boj o skutečně lepší, veskrze humánnější a kulturnější společnost prohráli; protože jsme zůstali polapeni v myšlení, v logice kapitálu, v logice peněz.

Jestliže tedy pojem „autentická levice“ má mít skutečně pozitivní význam a hodnotu, pak je nutno se vyvarovat nejen krátkozrakosti mainstreamové levice – ale stejně tak slepého negativismu (ultra)radikální levice, která sice vede úporný a halasný boj proti kapitalismu, ale sama není schopna uvést v život nějaký opravdu pozitivní projekt nekapitalistické, respektive postkapitalistické společnosti. Skutečně autentickou levici je nutno měřit právě na tomto centrálním úkolu – na schopnosti určit alespoň základní rysy, kterými by se takováto postkapitalistická společnost musela vyznačovat, aby vůči kapitalismu opravdu představovala vyšší životní a humánní kvalitu. Při tomto požadavku se pak dostáváme ke klíčovému principu či heslu, kolem kterého se toto uvažování o pozitivním projektu nekapitalistické společnosti nutně musí točit: totiž princip „demokratického socialismu“.

Demokratický socialismus

Jestliže je řeč o demokratickém socialismu, pak jmenovitě v českých poměrech není vůbec možné něco jiného nežli připomenout si reformní proces známý jako „Pražské jaro“ roku osmašedesátého, který ve svém jádru nesměřoval nijak jinam, nežli právě k nastolení demokratického socialismu.

K tomuto „demokratickému socialismu“ se nevyhnutelně hlásí každý, kdo to myslí s vytvořením nekapitalistické, humánní a svobodné společnosti opravdu vážně a poctivě. Hlásí se k němu výslovně i strana „Levice“. Ovšem – tady dochází k jednomu naprosto zásadnímu omylu. Celá věc se pravidelně podává tak, že tehdejší českoslovenští reformátoři byli na nejlepší cestě k dosažení tohoto cíle, tedy spojení socialismu s demokracií – a že to byl jenom zásah zvenčí, intervence států Varšavské smlouvy, co zabránilo vytvoření světa demokratického socialismu. Ve skutečnosti ale tehdejší proces probíhal mnohem složitěji, mnohem rozporuplněji; a v konečném efektu daleko spíše směrem zcela opačným!

Když se totiž dění roku osmašedesátého sleduje zcela podrobně, pak je v něm možno vydělit tři základní vývojové fáze:

– v první fázi po svržení konzervativní kliky kolem prezidenta Novotného je (po určitém váhání) vyhlášen program vnitrostranické demokratizace

– ve druhé fázi proces demokratizace neplánovaně překračuje okruh samotné komunistické strany, a přeskakuje na celou společnost; v důsledku toho se postupně začíná probouzet a formovat klasická občanská liberální demokracie

– ve třetí fázi i samotní reformátoři začínají chápat, že tato občanská liberální („buržoazní“) demokracie má ve svém jádru nekomunistický charakter, který čím dál tím více podrývá nejen vedoucí úlohu KSČ, ale i samotný socialismus; a snaží se tento demokratizační proud zase utlumit.

A dokonce leccos hovoří pro to, že když po návratu z moskevského zajetí vedoucí představitelé KSČ strávili první šok z tohoto násilného činu ze strany„velkého bratra“, že jim nakonec nebylo nijak příliš proti mysli, že na nátlak Sovětského svazu byla znovu obnovena cenzura. Oni tak mohli odpovědnost za tento akt svalit na SSSR – a přitom mohli profitovat z toho, že díky obnovené cenzuře se zbavili nebezpečí, že touto „ze řetězu utrženou“ demokratizací bude stále více zpochybňován, a nakonec podemlet celý jejich svět socialismu!

Nedá se nic dělat, ale je to holá realita: právě v průběhu „Pražského jara“ se zcela jasně ukázalo, že socialismus a demokracie jsou protiklady, které není možné bez dalšího navzájem propojit v jeden jediný celek. Socialismus je založen na principu kolektivismu, pospolitosti, solidarity a vzájemné odpovědnosti – zatímco liberální demokracie naopak vychází z individua, z jeho nepodmíněné autonomie, z jeho vlastních osobních respektive soukromých zájmů, které zásadně nemají žádný vztah odpovědnosti vůči společnosti.

Je tedy všechno definitivně ztraceno? Ztroskotá každý pokus o autentický socialismus na tom, že je nutno se rozhodnout buďto pro demokracii bez socialismu, anebo pro socialismus bez demokracie?… – Nežli bychom učinili tento – poněkud předčasný – závěr, připomeňme si naprosto přesné znění onoho protikladu, jak se nám (v osmašedesátém) zjevil: socialismus se ukázal být neslučitelný s tradiční občansko-liberální demokracií. Ne tedy bezpodmínečně s demokracií vůbec; nýbrž jenom s její jednou zcela určitou formou. Socialismus je neslučitelný pouze s tou formou demokracie, která vychází pouze z lidského individua, a s tímto individuem – a jeho omezeným životním a hodnotovým horizontem – zároveň také končí.

Není účelem tohoto pojednání zabývat se dopodrobna otázkou různých forem demokracie. Pro nás je tady rozhodující toto: neexistuje přímá cesta k demokratickému socialismu. Není možno jen tak prostě spojit demokracii a socialismus. Naopak – tato cesta je krajně obtížná, a předpokládá vyřešit celou řadu zcela zásadních problémů. Vybudovat demokratický socialismus, to je něco jako vystavět gotickou katedrálu: napohled něco zcela nemožného, něco co se zdá odporovat všem zákonům gravitace. Něco co musí s nejvyšší pečlivostí vyvážit celou řadu navzájem protichůdných sil, aby na konci mohlo vzniknout toto velkolepé dílo.

A úkolem autentické levice musí být právě toto: nespokojit se s malými, neambiciózními cíli jako to činí mainstreamová levice; ale na straně druhé nepodlehnout nakonec stejně tak plochému myšlení ultraradikální, fundamentalistické levice, která se domnívá že naprosto postačí povalit, rozbít, zplanýrovat všechny dosavadní budovy (kapitalismu) – a že ty vznešené katedrály nám pak už do nebe vyrostou samy od sebe. Autentická levice si musí klást nejvyšší cíle – cíle komplexní a všeobsáhlé transformace kapitalismu; ale jestli chce mít reálnou naději tohoto záměru dosáhnout, musí toto dílo konat s naprostou vážností a odpovědností, u plného vědomí obtížnosti a náročnosti tohoto úkolu.

Stratifikace společnosti a univerzalita socialismu

Josef Poláček

Tento text byl původně napsán jenom v rámci diskuse pod článkem „Družstevnictví – cesta k socialismu?“; a to sice jako odpověď na diskusní příspěvek pana Jar. Nusharta: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/druzstevnictvi-cesta-k-socialismu/comment-page-1/#comment-6840. Po napsání mé odpovědi jsem ovšem zjistil, že tato už čistě svým rozsahem vydá za zcela standardní článek; a za druhé a především, že jsem zde byl donucen víceméně kompletně zpracovat jedno zcela klíčové téma celé teorie postkapitalistické společnosti. A že by tedy bylo škoda, kdyby tento text zapadl jako jenom obyčejný diskusní příspěvek. Proto jsem se tedy rozhodl ho zveřejnit jako samostatný článek.

Toto téma jsem měl už dávno v plánu jednou zpracovat; na straně jedné jsem nebyl příliš potěšen z toho, že jsem byl okolnostmi donucen ho rozebrat takto náhle, spontánně, tento text dozajista nese mnoho znaků této nepřipravenosti. Na straně druhé ale zase musím být panu Nushartovi vděčen za to, že mi svou úvahou takto „připravil půdu“ pro vyjádření mých vlastních myšlenek. Takže kdoví, nakonec tato neplánovaná forma sdělení bude ještě relativně nejlepší.

Společenská rovnost a funkční asymetrie

Pan Nushart zde předestřel prakticky ústřední problém postkapitalistické (ale zároveň vlastně stejně tak i postkomunistické) společnosti.

V rozporu s původními marxisticko-komunistickými představami o naprosté rovnosti a pospolitosti všech členů společnosti s něčím takovým dnes už nemůžeme závažně počítat. To by nebylo nic jiného, nežli setrvávání v planých iluzích.

Proti Marxovi je vlastně možno obrátit jeho vlastní základní tézi o tom, že charakter společenského uspořádání (tedy „společenská nadstavba“) je určován, determinován reálnými materiálními vztahy (tedy především v materiální produkci). Ale samotná tato materiální produkce není jednolitá, nýbrž vysoce specializovaná respektive funkčně diferencovaná. A není možno na stejnou rovinu postavit činnost dejme tomu přidavače na stavbě a technika v atomové elektrárně.

Funkční diferenciace společensko-materiálních činností je tedy nutná; a spolu s ní je nevyhnutelná i alespoň určitá základní společenská respektive sociální stratifikace.

To je jedna stránka věci. Na straně druhé je nutno si klást otázku, jestli je už jenom proto nezbytné jednou provždy akceptovat rétoriku pravice, že „každý je svého štěstí strůjcem“, a že sociální hierarchie je nejen nutná, ale že z ní plynoucí faktická nerovnost mezi lidmi je dokonce žádoucí a „zasloužená“.

Ocitáme se tady v dilematu, které je skutečně krajně obtížně řešitelné.

J. Nushart navrhuje neodstraňovat překážky (asymetrii moci, vlastnění…), nýbrž schopnost jaksi se přes tyto asymetrie přenést, dohlédat „za ně“.

Tady ale musíme postupovat krajně opatrně, krok za krokem.

Kdybychom totiž zůstali stát jenom u této pozice, pak by platilo fakticky naprosto přesně to, co Marx svého času předhazoval jak církvím, tak ale například i mladohegeliáncům (tedy vlastně: občanským demokratům): totiž že vytvářejí pouze fiktivní univerzalismus, fiktivní rovnost – ale že se vůbec ani nesnaží odstranit nerovnost faktickou, sociální, existenční. Křesťanské církve veškeré ambice na univerzální rovnost všech lidí přesouvají do sféry nebeské; zatímco občanští demokraté pouze do sféry politické. Jedni se spokojí s tím, že všichni jsou „bratři v Kristu“, zatímco ti druzí se spokojí s tím, že všichni jsou „svobodní občané“. Reálná, materiální nerovnost lidí v posledku nezajímá ani jedny ani druhé. Respektive ji ještě fixují, cementují.

Ještě jednou: my se tu nacházíme v dilematu, které se jeví prakticky absolutně neřešitelným. Na straně jedné je funkční, a tedy i sociální a rozhodovací (a spolu s ní i mocenská) asymetrie v moderní společnosti nutná a nevyhnutelná – na straně druhé stojí nezadatelný postulát rovnosti (a to faktické, ne pouze formální či ideální) všech lidí. Je tady vůbec možno najít nějaké východisko?

V každém případě je jisté: není tu možné najít řešení naprosto „čisté“, absolutní. Vždycky tu bude uchován nějaký konflikt obou těchto složek. (Což samo o sobě ale vůbec nemusí být na škodu, z hlediska čistě metafyzického; už od Hérakleita víme, že právě napětí, konflikt mezi protikladnými momenty je cestou k vyšším – syntetickým – kvalitám.)

Vzpomínka na Pražské jaro

Pro řešení (respektive alespoň pro určitý náznak řešení) se zase jednou budeme muset vrátit do roku osmašedesátého, do časů reformního „Pražského jara“. V táboře levice se tato doba často vynáší jako nástup principu samosprávy; ale to je krajně zjednodušený pohled, ve skutečnosti tehdejší dění bylo mnohem složitější.

Nutno si uvědomit: v ekonomické oblasti celá Šikova ekonomická reforma směřovala především k odstranění mzdové nivelizace. Která se pro národní hospodářství ukázala být železnou koulí na noze. Kdo před sebou neviděl reálnou možnost za zvýšený pracovní výkon dostat vyšší odměnu, ten samozřejmě nebyl nijak motivován k tomu tento vyšší výkon podávat. A co platilo na mikroúrovni (tedy jednotlivého zaměstnance), to samé pak platilo i na makroúrovni, tedy ve sféře podnikové.

A nejednalo se jenom o nivelizaci čistě příjmovou/mzdovou; ale spolu s ní ruku v ruce i o nivelizaci společenskou. Například Vladimír Páral ve svém románu „Milenci a vrazi“ v jedné scéně s až naturalistickou přímostí ilustroval, s jakým despektem se parta dělníků vyjádřila na adresu jejich inženýra: „Vždyť my víme, že bereš hovno!“

Takovýto vedoucí pracovník samozřejmě nemohl mít u svých podřízených žádný respekt; a podle toho to pak v produkci také vypadalo. Ještě jednou tedy: v ekonomických reformách roku osmašedesátého se jednalo především o to, odstranit ideologicky motivovanou nivelizaci, a to jak v oblasti mzdové, tak i v oblasti společenské.

Ovšem: stále ještě to byl socialismus; bylo tedy principiálně nepřípustné zavést docela obyčejnou „buržoazní“ příjmovou a sociální, a s tím i společenskou nerovnost. Hledala se tedy nějaká střední cesta, na straně jedné se měla zvýšit mzdová diferenciace (a tím pracovní a výkonová motivace), ale na straně druhé to všechno mělo stále ještě nějak zůstat pod společenskou kontrolou (především právě tady měl vstoupit do hry prvek samosprávy, tedy dělnické/zaměstnanecké kontroly nad vedením podniků).

To je jedna věc. A druhá – a snad ještě důležitější – je ta, že to všechno se stále ještě dělo (respektive dít mělo, fakticky byly tyto projekty ještě před jejich realizací utnuty zásahem zvenčí) na půdě socialismu. To znamená: stále ještě zde byla přítomna idea pospolitosti, společného díla za lepší, humánnější, spravedlivější, vyšším smyslem naplněný svět.

Na rozdíl od běžné společnosti kapitalistické/buržoazní, která si neklade žádné vyšší cíle nežli neustálý nárůst „blahobytu“, tedy konzumu, socialistická společnost roku osmašedesátého stále ještě měla za svůj konečný a nejvyšší cíl samotného člověka, jeho rozvoj po všech jeho lidských a kulturních stránkách. Celkově vzato tedy tato plánovaná příjmová diferenciace měla jenom sloužit k vytvoření materiálních podmínek pro další a efektivnější rozvoj univerzální složky člověka, jeho obecné humánní kvality. Během roku osmašedesátého bylo opakovaně jasně prohlášeno vedoucími činiteli, že cílem reformního hnutí není, aby se společnost vrátila k obyčejnému „buržoaznímu“ způsobu života, nýbrž se jedná o zkvalitnění a prohloubení socialismu.

Význam „Pražského jara“ pro dnešek

Tolik tedy k dění roku osmašedesátého. Jak už bylo řečeno tehdejším reformistům nebylo umožněno tento jejich experiment opravdu vyzkoušet v praxi; je ale nutno předpokládat, že by se jim to tehdy nepodařilo uřídit. Že by se jim to vymklo z ruky. Že by – zjednodušeně vyjádřeno – ordinérní kapitalismus zvítězil nad ušlechtilou socialistickou ideou. Prakticky by se povlovným způsobem („plíživou kontrarevolucí“) dospělo ke stejnému výsledku, jako se po Listopadu událo Klausovou cílenou kampaní: k reálné transformaci socialistického systému v kapitalismus. Tehdejší reformátoři by nakonec nejspíš byli šťastni, kdyby se jim podařilo alespoň uchovat něco takového jako „skandinávský socialismus“. Který je ovšem samozřejmě kapitalismem, jenom s vyšší nežli obvyklou hladinou sociální solidarity a míry přerozdělování.

Pokus o reformu socialismu roku osmašedesátého by tedy s největší pravděpodobností ztroskotal, i bez zásahu zvenčí. Nicméně v určitých ohledech pro nás stále zůstává trvalou inspirací. Co si z té doby můžeme odnést za ponaučení, jsou především tyto základní momenty:

– naprostá nivelizace (příjmová i společenská) je nejen neudržitelná, ale i vysloveně škodlivá

– na straně druhé není možné příjmovou diferenciaci nechat narůst nad určitou (snesitelnou) mez; především u dolních sociálních vrstev není možné připustit, aby se jejich životní situace stala materiálně nesnesitelnou a lidsky nedůstojnou

– celá společnost musí být spojena tmelem nějaké společné ideje; musí tu být stále přítomen pocit univerzální vzájemnosti, společného úsilí za dosažení společného cíle; přičemž tímto cílem musí být konec konců sám člověk, vytvoření možností pro všestranný rozvoj všech jeho osobních a lidských potenciálů. Jedině za přítomnosti této společné ideje je možno stávající sociální (majetkové) i společenské (statusové) rozdíly relativizovat, zmírňovat jejich společenský dosah.

Budiž to řečeno ještě jednou: v roce osmašedesátém by reformní snahy téměř nevyhnutelně skončily návratem ke kapitalismu. Tehdejší (československá) společnost byla téměř posedlá touhou dohnat bájný blahobyt západních zemí. Nebylo zřejmě nic, čím by se tato touha dala zastavit.

Dnešní svět – a v tom je určitá naděje – je ale přece jenom už poněkud jiný. V prvé řadě je to samotná příroda, která právě v této době člověku dává naprosto jasně na vědomí, že čistě konzumní způsob života vede doslova k zániku, ke smrti. Nejen že lidstvo tedy musí vyřešit aktuální ekologickou krizi; ale zásadně zpochybněn je i samotný konzumní způsob života. Právě tohle je zásadní rozdíl vůči roku osmašedesátému: tehdy i sám socialismus viděl svůj cíl v „neustálém růstu blahobytu socialistického člověka“. Byť to nebyl cíl jediný; ale jedním z hlavních.

Je tedy docela dobře možné, že právě teď se nacházíme v historicky výjimečně příznivé situaci, kdy se zásadní transformace kapitalistické, buržoazní společnosti můžeme ujmout tím, že se upomeneme na reformní snažení, hledání a zkoumání našeho vlastního roku osmašedesátého. Tehdejší snahy o socialistickou společnost zbavenou okovů nivelizace by snad bylo možno nazvat pokusem o „diferencovaný socialismus“ – tedy o syntézu individuální diferenciace a principu vzájemnosti, pospolitosti. Což je právě to jediné, o co se – s alespoň určitou nadějí na úspěch – můžeme pokoušet dnes.

Pražské jaro 1968 – strana a lid

Josef Poláček

Ediční poznámka: tento text byl původně napsán jako odpověď v rámci polemiky o manifestu „Dva tisíce slov“ spisovatele Ludvíka Vaculíka, jenž byl radikální výzvou k prohloubení procesu demokratizace roku 1968. Spornou byla (v rámci oné diskuse) především otázka, do jaké míry se tehdejší československý lid ještě ztotožňoval, anebo už neztotožňoval s programem socialismu. Za tímto účelem jsem v dobových dokumentech vyhledal několik odpovídajících výzkumů a anket veřejného mínění. Vzhledem k zásadnosti této otázky jsem se ale nakonec rozhodl mou odpověď uveřejnit jako samostatný text; což tedy tímto činím.

Zde jsou tedy slíbené údaje o výsledcích veřejného mínění z reformního roku osmašedesátého, především co se týče názorů na roli tehdejší KSČ. Je možno předeslat předem, že tyto ohlasy jsou do značné míry velmi rozporuplné.

Ale všechno popořadě. Jako první uvádím anketu pořádanou Rudým právem z poloviny června r. 1968, kdy tedy respondenty ankety byli v prvé řadě jeho – stálí – čtenáři. (Přičemž ovšem není možno vyloučit, že této ankety využili k vyjádření svého názoru i ti, kdo jinak RP nijak pravidelně nečetli.)

Výsledky této ankety je možno shlédnout zde . Obrázek je bohužel velmi zmenšený; je možné ho zvětšit, buďto prostřednictvím funkce windows-zoom, nebo pomocí internetového prohlížeče (dnes už prakticky každý má svou vlastní zoomovou funkci). Ovšem při tomto zvětšení zase trpí ostrost textu. V případě hlubšího zájmu mohu ovšem na požádání zaslat originální text, ten je přece jenom zřetelněji čitelný.


Anketa RP z června 1968

V této části byly položeny dvě základní otázky: 1. souhlasíte s výrokem, že „o demokracii je možno hovořit jako o socialistické jenom tehdy, když v ní má vedoucí úlohu komunistická strana“; a 2. že komunistická strana neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nad společností, ale tím, že „nejoddaněji slouží jejímu svobodnému pokrokovému socialistickému rozvoji“.

Respondenti byli rozděleni do čtyř skupin: 1. členové KSČ s nižším vzděláním; 2. členové KSČ s vyšším vzděláním; 3. nečlenové KSČ s nižším vzděláním; 4. nečlenové KSČ s vyšším vzděláním.

Jak je vidět z přehledu, přítomnost KSČ jako nezbytnou podmínku socialistické demokracie v nadpoloviční většině spatřovali pouze sami její členové (a ti s vyšším vzděláním jenom v těsně nadpoloviční většině); zatímco z nečlenů KSČ toto mínění sdílela jenom malá menšina respondentů (z těch s vyšším vzděláním jenom 10 procent!) Výsledky pro KSČ tedy značně nelichotivé, především ve vztahu k nestraníkům.

Co se pak téze týče, že KSČ „nevládne, ale oddaně slouží společnosti“, pak jsou výsledky ankety ještě horší: ani u jedné jediné kategorie respondentů nedosáhla KSČ s touto sebeprezentací nadpoloviční většiny! A jenom u členů KSČ s nižším vzděláním (tedy obecně: u „své“ dělnické třídy) dosáhla alespoň relativní většiny. (Tady je ovšem nutno poznamenat, že tato otázka byla dost nešikovně formulována: to že KSČ fakticky vládne nad státem i společností, bylo naprosto evidentní záležitostí.)

Jako třetí pak byl položen komplex otázek, jehož středobodem byla otázka, zda je interní demokratizace KSČ dostatečnou zárukou pro další rozvoj (socialistické) demokracie – anebo zda je zapotřebí záruk dalších, především pluralita politických stran.

I tady se ukazuje zásadní rozdíl mezi členy KSČ na straně jedné, a nečleny na straně druhé. Podle členů KSČ je tato vnitřní demokratizace strany zárukou dostatečnou; ovšem pouze u členů strany s nižším vzděláním tato odpověď nabývá i relativní většiny vůči souhlasné odpovědi se zřízením pluralismu stran. Zatímco u nestraníků převažují odpovědi žádající i jiné záruky nežli interní demokratizaci KSČ; a jmenovitě u nestraníků s vyšším vzděláním jsou výsledky ankety pro KSČ naprosto zničující, v její interní obrodu jakožto dostatečnou záruku demokracie věří pouze 16 procent respondentů, zatímco 89 (!) žádá vytvoření i politických stran jiných.

Všeho všudy tedy výsledky této ankety byly pro KSČ (která se vždy prezentovala jako síla bojující za zájmy pracujícího lidu) značně nepříznivé, a zčásti (především ve vztahu k nestraníkům) vysloveně alarmující. Především silný hlas lidu (a to i samotných členů KSČ!) po zřízení politického pluralismu (tedy povolení stran konkurenčních ke KSČ) musela tato chápat jako své akutní ohrožení.

Na straně druhé ovšem je nutno vidět toto: povolení jiných stran nežli KSČ ještě zdaleka nemuselo znamenat politický pluralismus v klasickém smyslu, tedy že by si lid přál i vytvoření stran nesocialistických. Tato otázka nebyla v anketě položena, a proto odpověď na ni neznáme. Spíš se ale (vzhledem k výsledkům jiných anket z té doby) dá soudit, že se mělo jednat o politické subjekty setrvávající na půdě socialismu. Lid tedy žádal politický pluralismus; ale v zásadě se mělo jednat o pluralismus socialistický.

Uveďme si pro zajímavost ještě výsledky jiné ankety, z 13.7. toho roku, týkající se přímo důvěry v KSČ. Tato anketa byla prováděna Ústavem pro výzkum veřejného mínění při ČSAV (Československá akademie věd). Otázky byly kladeny po míře důvěry z doby před lednem roku 1968 (tedy před zahájením reformního procesu), a z doby po lednu, tedy v průběhu demokratizačního procesu. Výsledky této ankety jsou zde:

Dvě pro nás klíčové otázky jsou tyto:

1. jste pro další rozvoj socialismu nebo pro návrat kapitalismu?

2. máte důvěru v komunistickou stranu?

Odpovědi na první otázku jsou naprosto jednoznačné: pro další rozvoj socialismu se vyslovilo 89 procent respondentů; zatímco pro návrat kapitalismu jenom 5 procent! Pro socialismus se tedy v oné době vyslovila drtivá většina populace, zatímco obnovení kapitalismu si přála jenom nepatrná minorita.

Co se pak otázky po míře důvěry v samotnou KSČ týče, tak tady je v prvé řadě krajně nápadný dramatický rozdíl stavu před lednem, a po lednu. Zatímco v polednovém (reformním) období mělo důvěru v KSČ (absolutní nebo „prostou“) dohromady 51 respondentů, pak v předlednovém období měla KSČ důvěru u pouhých 23 procent (!) populace. A naopak nedůvěru vůči KSČ chovalo dnes (tedy v období reforem) 16 procent respondentů (z toho pouhá 4 procenta absolutní nedůvěru), pak v předlednovém období KSČ nedůvěřovalo 48 procent populace, z toho 20 procent jí nedůvěřovalo vůbec!! (Chybějící údaje do 100 procent respondentů se týkají těch respondentů, kteří nezaujali v daných otázkách jednoznačný postoj.)

Výsledky tohoto výzkumu musely být zničující především pro předlednové vedení KSČ: komunistická strana, která se celou dobu vydávala za „předvoj dělnické třídy“, a vůbec za bojovníka za práva pracujícího lidu, tak ta u toho lidu dosáhla v předlednovém období pouze 23-procentní přízně, zatímco jí nedůvěřovala téměř polovina populace!

Na straně druhé polednové, reformní vedení se mohlo o tato čísla opírat: sice celkový souhlas s KSČ jen těsně přesáhl hranici padesáti procent; ale počet těch kdo chovali nedůvěru vůči KSČ byl relativně malý – 16 procent. A pouze zmíněná 4 procenta chovala vůči (reformní) KSČ nedůvěru zcela zásadní.

——————————–

A do třetice si uveďme – aby byla celá věc ještě o něco složitější – výsledky ankety z poloviny června ohledně důvěry vůči reformnímu vedení KSČ (https://humanisticke-dialogy.eu/wp-admin/upload.php?item=559). Tyto ohlasy ukazují, že reformní stranické vedení jako takové se mohlo opírat o důvěru plných 78 procent populace! To jsou hodnoty o kterých se současným „demokratickým“ politikům může jenom zdát. (A vyloženou nedůvěru vyjádřilo pouhých 7 procent.)

——————————–

Co nám tedy tyto údaje roku osmašedesátého říkají celkově? Jak už bylo řečeno úvodem, výsledky těchto výzkumů jsou do značné míry velmi rozporuplné. Ale pokud bychom je celkově zprůměrovali na převažující nálady a postoje společnosti, pak by se jako základní tendence snad dalo vykrystalizovat toto:

– československý lid v oné době stál naprosto pevně na půdě socialismu

– komunistická strana jako taková měla ovšem pouze relativní důvěru ohledně dalšího demokratizačního procesu; žádaly se další záruky demokratizace, především zřízení politického pluralismu

– ovšem samotné reformní vedení KSČ mělo u národa vysokou míru důvěry, daleko převyšující důvěru ve stranu jako takovou.

Ostatně, právě tato rozporuplnost ohledně hodnocení KSČ byla tím společenským a politickým pozadím, v jehož atmosféře Ludvík Vaculík sepsal svých „Dva tisíce slov“. Vaculík ovšem – stejně jako sám lid – nadále setrvával na pozicích socialismu; ale na straně druhé – stejně jako většina lidu – choval značnou nedůvěru ohledně schopnosti (a ochoty) strany v jejím stávajícím složení provést opravdu hlubokou a důslednou demokratizaci. Právě proto žádal vytvořit to, čemu se dnes říká „basisdemokratie“, případně také „participativní demokracie“, respektive i „deliberativní demokracie“: nikoli proto aby opustil cestu socialismu, nýbrž naopak, aby tím podpořil cestu k vytvoření autentického socialismu, který se vždy chápal jako radiálně demokratický.