Hvězdy. Minulost. Smutná duše.

40 komentářů u „Hvězdy. Minulost. Smutná duše.“

1. K té první básničce: nevím ani sám proč, ale nějak mi vyskočilo v hlavě, že v posledním verši by místo

   „moje duše tvoří“

   mohlo stát

   „moje duše hoří“.

   Jako ty samotné hvězdy…

2. K báni „Minulost“: i Platón byl pevně přesvědčen, že duše člověka „ví“ vlastně všechno ze své minulosti. A že člověk ve svém aktuálním životě si na to, co je polozapomenuté, znovu vzpomíná.

3. Možná Platón ještě nic nevěděl o fantazii.

4. To je zajímavá myšlenka, paní Hájková. 😉 Tedy ne že by Platón nic nevěděl o fantazii jako takové, tedy jako schopnosti lidské duše; ale v tuhle chvíli bych opravdu nedokázal nějak odpovědně říci, jakou roli zaujímala v jeho filozofickém systému.

   Protože i dejme tomu umění u něj bylo vlastně jenom „napodobování“ – kopírování dokonalosti idejí. Tady opravdu není nějaký prostor pro fantazii v autonomním, kreativním smyslu, kdy tedy tvůrce by prostřednictvím své fantazie vytvářel něco principiálně nového, co tu předtím nebylo. Něco takového u Platóna opravdu není principiálně možné; všechno jsoucí (to jest: všechno podstatné, všechny podstaty) je už předem obsaženo ve sféře dokonalých idejí.

   Zajímavé by tu bylo srovnání s Marxem: u něj je naopak lidská tvořivost (a tedy fantazie) naprosto konstitutivní vlastností člověka, člověk bez kreativity fakticky není (skutečným) člověkem.

   Jenže: Marx nijak neobjasňuje, odkud se v člověku tato kreativita vlastně bere. On ji sice samozřejmě mnohým způsobem popisuje, ale – v posledku jenom konstatuje její přítomnost, ale neuvádí její (ontologické, filozofické či jiné) zdroje.

   Ostatně jak píše Fromm v onom pojednání o Marxovi, toto pojetí člověka jako tvůrčí bytosti prý pochází od Spinozy. A přejal ho potom jak Goethe, tak i Hegel – a tedy nakonec i sám Marx.

   To je sice dozajista sympatické pojetí – jenže mě až právě v této souvislosti napadlo, že je to pojetí v určitém smyslu velice omezující. Co pak totiž udělat s lidmi, kteří nejsou nadáni tvůrčí fantazií? Máme jim snad proto začít upírat schopnost humanity?

   Anebo vůbec: i my sami – kteří se tu a tam nějakou tvůrčí činností zabýváme – se jí přece nezabýváme pořád. Je to jenom určitá část naší existence, našeho života. A – jakým způsobem pak pojímat všechny ostatní součásti našich životů?… Žijeme snad v těchto nekreativních dobách „nehumánním“ způsobem existence?

   Zcela důsledně vzato, podle Marxe by skutečně svobodnou respektive „neodcizenou“ bytostí byli jenom umělci, kteří prakticky plně propadli své kreativní vášni, a věnují se jí prakticky nepřetržitě!

5. Člověk bez fantazie není míň člověk. To určitě ne, pane Poláčku. Vždyť ani nemocný člověk není míň člověk.

6. Pane Poláčku, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, tak jsem si psala jen tak pro sebe (to už víte) a m. j. něco napsala i o fantastech. Myslela jsem si pak, že je to docela hloupé, tak jsem to raději nikomu neukazovala, ale když už na mě mezitím „praskla“ taková spousta věcí, tak i to se sem docela hodí 🙂

   Snílkům

   I. Vy nešťastní, propadlí snům, ztraceni na věky věků. Jak jste se mohli opovážit přizdobit si strohý život neskutečnými výmysly a fantaziemi? Běh života je dán jednou provždy a vy jej nedodržujete. Dokonce si troufáte vyzbrojit se jakýmisi ideály, které jsou pro práci zbytečné. Za to budete nešťastni, neboť ideály nejsou splnitelné. Budete zklamáni, neboť chcete nemožné; skutečnost se rozchází s vašimi představami. Půjdete vždy v prachu silnice života a budete klopýtat za ostatními, abyste si pak před smrtí řekli: Z mých ideálů se mi nesplnilo vůbec nic.

   II. Ó vy šťastní, propadlí snům, povznesení na věky věků. Jen vy jste schopni přizdobit si strohý život neskonalými krásami a nezapomenutelnými fantaziemi. Budete šťastni i nešťastni, neboť všechny ideály nejsou splnitelné. Budete zklamáni, neboť chcete nemožné; skutečnost se rozchází s vašimi představami. Půjdete však vždy silnicí života před ostatními a budete jim zářit jako hvězdy, abyste si před smrtí řekli: Všechny mé ideály se nesplnily, ale přesto to bylo krásné.

7. Paní Hájková, Vaše verše se mi zdají být svou formou dost stálé. Mohu se zeptat, jestli Vám přišla samozřejmá, nebo jste ji hledala? Experimentování Vás nikdy nezlákalo? Vaše básně mi přijdou poměrně oproštěné a uměřené. Jste si vědoma, jaké směry či autoři mohli na jejich podobu mít vliv?

8. Psala jsem jen to, co se mi líbilo, co jsem cítila (nebo jsem si myslela, že to cítím), pane Horáku. Neměla jsem v úmyslu verše publikovat. Určitě mě ovlivnili autoři, které jsem v té době četla. Myslím, že jsem tu o tom už jednou psala. Moc ráda jsem tenkrát četla knížku Stříbrák a já (od J.R. Jiméneze). A taky jsem dost četla Jiřího Wolkera a Andersenovy pohádky.
   V mládí jsem si přála být někdo jiný a žít v jiné době. Později jsem měla snahu se přizpůsobit a být jako většina. Ale něco mi v tom bránilo.

9. Děkuji, paní Hájková. Já jsem v určitých chvílích kdysi také zkusil něco málo vyjádřit verši, ale bylo to formálně dost rozkolísané a sdělení jednou prvoplánové, jindy právě naopak.

10. Možná jste ani neměl potřebu nějaké verše psát. Já jsem je taky dlouho nepsala, až teď jsem se k psaní (nejen veršů) vrátila. Nedávno jsem četla na Facebooku v jednom příspěvku Ivana Štampacha, že člověk má být věrný především sám sobě. Na to jsem reagovala, že v tom případě člověk musí o sobě nejdřív něco vědět (kdo je nebo jaký je). Bez toho těžko může být sám sobě věrný.
    V jiném facebookovém příspěvku jsem si pak všimla, jak se Ivan Štampach v diskusi sám popsal (snad nebude vadit, že ho cituji):
    „Mám v sobě archetyp bojovníka i s jeho tendencí štěpit realitu na protikladné fronty, buď anebo, černá nebo bílá.
    Učím se vnímat skutečnost pozorně. A to mi ukazuje skutečnost jako proud darů. Vzduch, voda, teplo, pokrm, nápoj, bezpečí. Vším jsem obdarován. Vše to je nesamozřejmé.
    Vděčně přijímám i výzvy k boji. Snažím se porozumět protistraně. Uznat její aspekt pravdy.“

11. Myslim, že je to dobrý přístup k životu – brát všechno jako dar.

12. Jenom nevím, jestli to nevyžaduje víru v osobního Boha. Nebo zkrátka víru, že realita má Tvář, jak napsal Rohr ve své básni.

13. LIDSKÁ PODSTATA A PŘIROZENOST

    Je nemocný člověk (úplným) člověkem? – To je dost velká otázka, paní Hájková.

    V bezprostředním smyslu samozřejmě nikomu nebudeme upírat jeho lidskost jenom proto, když je zrovna náhodou nemocný.

    Ale ve smyslu metafyzickém – tam to může mít už poněkud jiné souvislosti. Například Sokrates udělal paralelu mezi (fyzickým) zdravím a mezi nutností (či snad přímo povinností) člověka pečovat o svou duši. Argumentoval tak, že stejně jako by musel za blázna platit ten, kdo by vědomě ničil své zdraví, tak stejně tak každý rozumný člověk zcela přirozeně musí pečovat o svou duši, a vést ji k dokonalosti.

    Tady se zase objevuje onen ústřední bod či úběžník řeckého myšlení, „dokonalost“ a usilování o ni. Co nedosahuje dokonalosti, dokonalého stavu, to se míjí se svou podstatou. A je to tedy nějakým způsobem deficitní.

    V podstatě právě do této tradice řeckého myšlení (ovšem bezprostředně zřejmě přes Hegela) vstupuje Marx, se svým pojetím že jedině kreativní člověk je „skutečný“ člověk – tedy takový člověk, který plně realizoval svou podstatu. Respektive Marxovými slovy, člověk který plně rozvinul všechny své potenciály.

    Marx tedy dělá víceméně přesně ten samý předpoklad jako Sokrates: že totiž člověk ze své nejvlastnější přirozenosti má zájem na realizaci této své podstaty, a že o ni tedy bude za všech okolností usilovat (pokud mu v tom nebudou bránit nějaké vnější překážky, například odcizené struktury kapitalismu).

    Ovšem – Aristoteles tady velice zásadně Sokrata kritizoval, předhazoval mu naivitu; podle Aristotela není v žádném případě možno se spolehnout na tuto dobrovolnost člověka, že bude vždy usilovat o zdokonalení své duše, nýbrž že je k tomu zapotřebí důsledné (a přísné) výchovy.

    Tady se ovšem Sokrates a Aristoteles naprosto míjeli: Sokrates samozřejmě nebyl tak naivní aby nevěděl že takovéto výchovy je zapotřebí; ale jemu se jednalo o ryze metafyzické zdůvodnění toho, že v ů b e c má tato „dokonalá duše“ platit jako něco, o co má člověk usilovat. Protože jenom v tom dojde naplnění jeho vlastní podstata.

    Sokrates tedy nebyl zdaleka tak naivní jak mu předhazoval Aristoteles; ale tohle se už bez dalšího nedá říci o Marxovi. Marx – a to je snad nejpůvodnější kořen všech jeho omylů o člověku komunismu – Marx skutečně dohromady pomíchal obě tyto roviny.

    Marx se skutečně domníval, že jakmile člověk svrhne jho kapitalismu, pak víceméně každý člověk automaticky, ze své vlastní přirozenosti začne pěstovat tuto svou bytostnou kreativitu. Tato dejme tomu metafyzická podstata člověka pro něj byla zároveň a k t u á l n í vlastností a potřebou každého člověka.

    Tohle je ale skutečně naprosto zásadní omyl, ještě jednou: mechanické smíchání dvou zcela různých rovin obecnosti.

    Respektive jedná se o omyl v pojmu „přirozenosti“. Pro Marxe je tento kreativní člověk přirozeným stavem lidského rodu; ve skutečnosti – podle mých zkušeností v zaměstnání – nějakým způsobem kreativní snahy v produkčním procesu vykazuje tak asi každý desátý. Naprostá většina má daleko raději stále se opakující pracovní cykly, nad kterými není zapotřebí si nějak lámat hlavu, které je možné víceméně mechanicky konat znovu a znovu.

    Marx tu v zásadě pomíchal dvě zcela různé kategorie: člověka jakožto „rodovou bytost“, jako homo sapiens na straně jedné – a člověka jako konkrétní individuum na straně druhé. Samozřejmě, člověk jako homo sapiens se od zvířecí říše odlišuje právě touto svou kreativitou; ale to opravdu neznamená, že každý člověk jakožto jednotlivec by se neustále snažil být kreativní, a že by v tom nacházel potěšení a smysl své existence.

    Jednou větou je možno říci: Marx celé své pojetí člověka postavil na tom, co člověka odlišuje od zvířete; ale zcela opominul to, co má člověk se zvířetem společného.

    A jak nám nevývratně sděluje jak moderní genetika tak moderní etologie, člověk má se zvířetem stále ještě mnohonásobně víc společného, nežli odlišného.

    Pro zajímavost, zrovna v minulých dnech jsem četl větu od jedné české etoložky: „My nemáme city proto, že se odlišujeme od zvířat; nýbrž přesně naopak pro to, co je v nás stále zvířecího.“ Jinak řečeno: podle ní se veškerý citový svět ve svých základech vyvinul už v říši živočišné; a člověk na to svou psychikou pouze navazuje.

    Ještě jednou tedy: ačkoliv Marx neustále zdůrazňoval, že – na rozdíl od idealisty Hegela – on sám vychází z reálného, z materiálního člověka, ve skutečnosti je tento jeho člověk stejně tak metafyzicky konstruovaný, jako ten Hegelův. Ano, Marx „zmaterializoval“ Hegela – nicméně nakonec je to stále ten samý Hegel. Hegelova metafyzika je u Marxe jenom přenesena na půdu filozofického materialismu, to je všechno.

14. CO JE TEDY VLASTNĚ ČLOVĚK?

    Ano, je naprosto možno souhlasit s tím, že člověk usiluje o své vlastní naplnění; ovšem daleko spíše nežli jako „kreativní bytost“ bych ho v daném ohledu označil za „toužící bytost“.

    Člověk neustále po něčem touží, neustále chce mít splněná ta či ona přání. Člověka by tedy daleko spíše bylo možno charakterizovat jako „průsečík tužeb“. Přičemž touha po kreativitě (v běžné smyslu) je jenom jednou z mnoha.

    Ovšem – v těchto tužbách je nicméně jeden profilující moment, který je zase skutečně legitimně vrací do onoho starého, filozoficko-metafyzického pojetí řeckého. Totiž: my vlastně neustále toužíme po dokonalosti.

    My toužíme po dokonalém štěstí, mužové touží po dokonale krásné ženě, ženy touží po dokonale rytířském muži. Toužíme po tom aby právě náš národ byl ten nejlepší mezi všemi („vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká“); aby právě náš fotbalový klub byl ten nejlepší a nejprvnější. Namísto Marxova předpokladu, že člověk neustále touží po naplnění své kreativity, by skutečně s daleko větším právem bylo možno tvrdit, že člověk neustále touží po dokonalosti – v řečeném smyslu po dokonalém naplnění jeho tužeb.

    Tato touha se pak ale skutečně fakticky potkává s oním antickým momentem či postulátem dokonalosti, dokonalého naplnění. Rozdíl je jenom v tom, že obyčejný člověk touží především po naplnění svých osobních, víceméně profánních tužeb (které pro něj ovšem profánní nejsou), zatímco to antické pojetí směřovalo k dosažení „dokonalé“ dokonalosti, tedy dokonalosti metafyzické, respektive božské.

    Jednou větou: člověk (obyčejný respektive reálný) usiluje o dosažení dokonalosti; jenom většinou sám sebe klame v tom, jakým způsobem je možno (skutečné) dokonalosti dosáhnout. A tak místo dokonalosti vlastní osobnosti, vlastní duše se spokojuje s dokonalostí věcí, které vlastní, které tvoří jeho bezprostřední životní okruh.

15. Pane Horáku, co se básnické tvorby paní Hájkové týče, pak tu jsem nikdy nepodezříval, že by nějakým způsobem přejímala styl jiných básníků či nějakým způsobem experimentovala. Její básnický styl je už na první pohled naprosto přirozený; právě proto působí natolik konstantním dojmem, protože ona nemá zapotřebí cokoli měnit. Všechno co píše vychází z ní samé, z jejího přirozeného citu a pocitu.

    Tím spíš je ale obdivuhodné, jak přesto dokáže tímto vlastně „civilním“ stylem vytvářet autentické poetické kreace. Tady musí být nepochybně dán velmi výrazný přirozený poetický talent.

    Poznal jsem svého času na „Písmáku“ jednu mladou básnířku, která začínala vlastně z ničeho, ale pak v sobě objevila či vybudila velice podobný talent, totiž víceméně zcela civilními, nenásilnými verši jaksi „vyhmatávat“ věci či city hlubší. Ovšem – ona pak neměla trpělivost na svém básnickém talentu nějak systematicky pracovat, a tak ten po čase zase usnul. Byla jako kometa – objevila se, zazářila, ale pak zase zhasla.

16. K otázce, co je a co není přirozené
    O Ježíšovi se někdy soudí, že dělal nadpřirozené věci – například zázračně uzdravoval nemocné.
    V Tresmontantově knize jsem se dočetla, že na Ježíšově uzdravovatelské činnosti nic nadpřirozeného nebylo. On lidi jenom vracel do stavu, v jaké správně měli být. Uzdravoval je. Obnovoval tedy přirozený stav věcí (protože věděl, jak na to).

17. Pane Poláčku, o Češich se říká, že jsou velcí kutilové. Myslíte si, že tohle není kreativita? Kreativita musí být v zaměstnání?

18. No ano, paní Hájková, o tom jsem také uvažoval. Samozřejmě – to co se obecně nazývá „kreativitou“, to může mít různé podoby, a různé stupně.

    Například: je kreativní lidová malérečka, která maluje své obrázky na hrníčky? – Z obecného hlediska kreativní je, protože nesporně vytváří umění, uměleckou kreaci. Na straně druhé ale – ona fakticky jenom reprodukuje to, co se naučila ve svém mládí, co jí bylo předáno a vtisknuto lidovou tradicí. A nepřidává k tomu nic nového.

    O něčem takovém by Marx asi sotva řekl, že je to skutečná kreativita v jeho smyslu. U něj „kreativita“ znamenala především schopnost stále vyššího tvořivého ovládání, zpracovávání, přetváření toho materiálu, který nám poskytla příroda. Musí tu tedy nezbytně být přítomen moment inovace.

    Nebo ten kutil: ten sám pro sebe má samozřejmě pocit že je kreativní, a poskytuje mu to životní uspokojení; ale i tady by Marx asi dost skepticky potřásal hlavou. Protože i toto kutilství nepřináší v zásadě nijakou převratnou kreativní inovaci, která by lidský rod jako takový přinášela někam dál, na vyšší stupeň jeho existence.

    To je pořád dokola ten samý problém: že Marx člověka pojímal jenom v jeho obecné, rodové existenci, ale nikdy se na něj nedokázal podívat jako na zcela konkrétní, svým vlastním osobním životem žijící individuum. Které má své vlastní zcela osobní životní radosti a starosti, a jen málo ho (většinou) zajímá lidstvo jako takové.

19. Léčení jako obnovení přirozeného stavu organismu – no ano, paní Hájková, na tomto principu je založena například celá homeopatie, a vlastně vůbec většina alternativních způsobů léčby.

    Zůstaňme u té homeopatie: podle její teorie je v organismu uloženo vědomí o jeho správném, zdravém stavu. A celá homeopatická terapie nesestává prakticky v ničem jiném nežli v tom, že se tomuto organismu pošle informace o tom, jakou trpí nemocí. Tato informace v něm vybudí v podstatě autoterapeutickou reakci, takže on se pak sám vrátí do svého zdravého, přirozeného, vyváženého stavu.

    To je zásadní rozdíl oproti obvyklé, alopatické terapii, která útočí svými (chemickými) prostředky na nemoc. Homeopatie na nic neútočí, jenom se snaží vybudit tuto samoléčivou schopnost organismu.

20. A homeopatika na uzdravení duše také existují?

21. Možná byl sám Ježíš takovým homeopatikem. Přinesl uzdravující informaci.

22. U Fromma jsem teď našel něco týkajícího se konkrétně oné tvůrčí činnosti člověka:

    „Cílem socialismu byla pro Marxe svoboda, avšak svoboda v mnohem zásadnějším smyslu, než jak ji chápe dnešní západní demokracie. Je to svoboda ve smyslu nezávislosti, svoboda založená na tom, že člověk stojí na vlastních nohou, rozvíjí své bytostné síly a ke světu se vztahuje tvůrčím způsobem.“

23. Papež zrovna včera o osvobození a o svobodné církvi.
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-06/papez-frantisek-jedine-svobodna-cirkev-je-verohodna.html

24. Homeopatika… 😉
    Ano, to mi připadá hodně výstižné vyjádření jejich (předpokládané) funkce. K otázce p. Hájkové – ano, tento způsob léčení předpokládá i účast reflexe a uzdravování duševna, není to oddělováno. Když to čtu, trochu mi to ale připomíná ten zde myslím právem kritizovaný Marxův idealizovaný pohled na člověka- že stačí pacientovi ukázal jeho nemoc a on už se vlastní „zdravou tvořivou podstatou“ od ní osvobodí…

    Zatímco Ježíš, jak ve 2 větách p. Hájková výstižně píšete, se opravdu sám celistvě dává „jako Homeopatikum“ – ale jako jako Informace o zdraví: o Důvěře (že Bůh nám vždy může a chce otvírat prostor k uzdravení, v jakékoli naší situaci). (Možnost) uzdravování Ježíš (zdá se z evangeliích příběhů) chápal jako příležitost k zásadní proměně člověka (proměnou jeho vztahu k Bohu). Toto uzdravování ale musíme přijímat v celistvosti Ježíšovy lidské cesty – i samoty a kříže. Až tak může „dávat informací“ ne o nějakém hypotetickém „stavu přirozeného zdraví“, ale o uzdravujícím vztahu důvěry v jakékoli konkrétní naší mnohdy velice neideální fázi naší existence.

25. Zajímavé je, že původní význam latinského slova „informare“ není prostě jen informovat, jak to my dnes chápeme, ale také „tvořit“ (utvářet, formovat).
    Člověku hned přijde na mysl tvoření Slovem.

26. „Homeopatika na uzdravení duše“ – ovšem, paní Hájková, to je další rozdíl (klasické) homeopatie vůči „normální“ medicíně, homeopatie zásadně léčí celého člověka, v jeho psychosomatické jednotě, a ne pouze nějakou konkrétní nemoc. Byl jsem například před několika léty s mými svalovými problémy v jedné klinice, tam jsem se seznámil s jednou mladou ženou, která mi vyprávěla, že si homeopaticky nechává léčit své deprese. Jestli ta léčba byla úspěšná nevím, od té doby jsem ji neviděl; ale v každém případě léčba zřejmě zabrala, to se nechá poznat z intenzivní prvotní reakce.

    Tady je ale nutno rozlišovat mezi tzv. „klasickou“ homeopatií, a mezi „normální“ homeopatií. Ta normální, běžná homeopatie, ta pracuje jenom s nízkými potencemi, a ta vlastně taky léčí jenom zrovna aktuální nemoc či problém. Tu komplexní, hloubkovou léčbu dělají výhradně ti „klasičtí“ homeopaté, s vysokými potencemi, kteří k tomu potřebují také mnohem delší a důkladnější vzdělání. Takových je ovšem velmi málo, dokonce i v tak velkém městě jako je Mnichov jsem našel jenom několik takových. Navíc ani ti kdo se označí jako „klasický homeopat“ nemusí být ve všech případech skutečně seriózní; homeopatie platí jako „alternativní“ či dokonce „esoterická“ léčebná metoda, a to často přitahuje dost podivné existence.

27. Ježíš jako zdroj uzdravujících informací – to je oblast ve které je jen opravdu těžké něco soudit; ale vzpomněl jsem si teď na jeden vlastní zážitek.

    Při jedné z mých dřívějších návštěv v Praze mě po jedné noci nějak velmi silně začala bolet hlava; respektive i celou šíji jsem měl zcela ztuhlou. Zkrátka, nebylo mi nijak dobře. Byla u toho jedna moje příbuzná, léčitelka – která léčí „ručními“ energiemi. A také akupresurou. Ta mi poskytla důkladné ošetření mého problému; můj stav se znatelně zlepšil, ale pořád to bylo jenom zmírnění, stále tu bylo něco špatně. Pak jsem si ale vzpomněl na jednu její kolegyni, mimořádně silné médium, která mi svého času ošetřovala bolesti v kříži. A ta tehdy řekla, že kdybych někdy měl nějaké potíže, že postačí když si na ni vzpomenu, a potíže že prý zmizí. Moc jsem tomu tehdy nevěřil (i když o síle jejích energií jsem se sám přesvědčil, ale to bylo v bezprostředním kontaktu); ale teď jsem si na to její ujištění vzpomněl. A pak jsem ji tedy v duchu zavolal o pomoc – a skutečně, celá ta tíha a napětí v mé hlavě ze mě vzápětí skoro úplně spadly.

    Dodnes si to sám nedokážu plně vysvětlit. Autosugesce? – Ale proč pak stejným způsobem nezapůsobilo léčitelství té mé příbuzné? Že by mi ta žena na dálku poslala nějaké energie? – Ale vždyť ona o tom vůbec nevěděla, že ji volám. Takže – ze všeho nejpravděpodobnější by bylo opravdu to vysvětlení, že tu nějakým způsobem sem a tam putovaly určité informace.

    Ostatně jedna mnichovská léčitelka (která mi svého času hodně pomohla) mi také řekla, že někdy někomu posílá léčivé energie/informace podvědomě, aniž by si toho sama byla aktuálně vědoma.

    Takže Ježíš – ano, to by skutečně mohlo být že on svým „pacientům“ posílal takovouto léčivou energii či informaci.

28. Ta léčitelka patrně uzdravovala svou duševní energií. I to se dá. Sugesce sem patří také. Vlastně je to energie těla, protože duše v tomto smyslu je součástí těla.
    Ale Ježíš uzdravoval svým duchem. V tom je rozdíl.

29. K důstojnému lidskému údělu je možné se přiblížit schopností pokorně energické víry v jiný svět než je ten ve kterém se nacházíme.
    Ovšem jenom tehdy, pokud si za ten jiný svět dosadíme pokorně energické, osamělé hledání sám se sebou a svým svědomím ……….bych nejen k autosugesci dodal.

30. Já bych ovšem z této rovnice udělal trojčlenku, pane Petrasku. Totiž v tom smyslu, že toto „pokorně energické, osamělé hledání sám se sebou a svým svědomím“ bude s určitou mírou pravděpodobnosti obecně praktikováno jenom za zcela konkrétních rámcových společenských, mravních a duchovních podmínek. A ten zbývající člen této trojčlenky je tedy otázka, na jakém základě máme tyto podmínky vybudovat.

    To je ovšem právě to, co u Marxe chybí. Marx činí předpoklad principiálně neodcizeného člověka (to by byl v zásadě právě člověk jednající a žijící v souladu se svým svědomím) – jenže na straně druhé ten samý Marx říká, že vlastně po celou dobu svých dějin (přinejmenším těch novějších) byl člověk odcizen. Staví se tedy nutně otázka, kde má tento odcizený člověk vlastně v sobě najít ten „pevný bod“ neodcizenosti, od kterého by se mohl odrazit k vytvoření své nové, neodcizené existence.

31. „pokorně energické, osamělé hledání sám se sebou a svým svědomím“ bude s určitou mírou pravděpodobnosti obecně praktikováno jenom za zcela konkrétních rámcových společenských, mravních a duchovních podmínek…..ano pane Poláčku, a pouze v osobní rovině.
    Odcizenému člověku se nabízí možnost pouze hledat ten „pevný bod“ neodcizenosti.
    Mnozí z těch kteří jsou schopni pevný bod ve svém svědomí najít (evidentně kolísavý vnitřní mravní regulativ člověka), mohou být i byli setsakra nebezpeční.
    Nezbývá než osamělost považovat za kondici/přirozenou součást lidského údělu….. bych coby konzument Kafky dodal.

32. Asi si vybíráte špatné autory, pane Petrasku. 😉

    Existuje totiž dost lidí (a i dost autorů), kteří by tvrdili pravý opak: totiž že jenom a jedině v kontaktu s druhým člověkem je možno nalézt sám sebe, a nalézt mír ve vlastní duši.

    Shodou okolností jsem zrovna v dnešním Magazínu Práva četl rozhovor s Ivetou Toušlovou, autorkou televizní „Třinácté komnaty“. A ona zde vyprávěla, že ti lidé kteří zde vystupují (a kteří byli postiženi těžkými ranami osudu) jí po vysílání pořadu velmi často vzkazují, jak velmi jim psychicky pomohlo, že s tímto svým příběhem vyšli „ven“, že se s ním sdělili. A stejně tak naopak: ozývá se jí mnoho diváků kteří daný pořad shlédli a kteří sami trpí podobnými problémy, jak jim samým toto vyznání oněch potrefených pomohlo, že jim dalo nový impuls pro jejich vlastní řešení jejich problémů.

    Takže tedy: zůstat uzavřeným sám v sobě, nebo hledat porozumění a oporu u druhých? – Zajímavým příkladem by tu byl Karel Marx. Ten jak známo důsledně hlásal mezilidskou pospolitost; ale sám byl daleko spíše právě tím do sebe uzavřeným samotářem!!

    Tak se zdá, že nějaké „královské“ řešení tu opravdu neexistuje. Anebo snad spíše – že je nakonec zapotřebí obojího. Ano, na straně jedné nakonec každý zůstává sám se svým vlastním já, a jenom on sám může sestoupit do jeho hlubin. Ale – na straně druhé (jak v obecné filozofické rovině poprvé postuloval velký Platón) není žádná existence, tedy žádný subjekt bez svého „druhého já“. Tedy bez nějakého protějšku, který je onomu prvnímu subjektu bytostně podoben (jenom tak mohou vůbec vstoupit do vztahu) – ale který je zároveň něčím jiným, je negací, je svébytnou existencí. Neboť jenom tak může vůbec vytvořit hranice existence onoho subjektu prvního.

    Takže souhrnně by se dalo říci, že naše životní existence probíhá v neustálé oscilaci mezi osamělostí našeho já, a mezi jeho vycházením ze své osamělosti, jeho komunikací s jeho okolím, s jinými já jeho rodu.

33. A pak ještě existuje třetí varianta. Ti, kteří tvrdí, že sama sebe lze nalézt v Bohu.

34. Bůh je první variantou paní Hájková, to nejvyšší vše vědomé jsoucno. Ale ten zůstává mnohým neschopných víry utajen a takovým nezbývá než sám se sebou a svým svědomím „pokorně energické, osamělé hledání konkrétních rámcových společenských, mravních a duchovních podmínek .
    Zvohledně Kafky pane Poláčku – v jeho případě jde o rozpor mezi otcem svědomitým úspěšným věřícím měšťanem Pražským a bezvěrcem synem pokorně energicky, osaměle hledajícím sám se sebou a svým svědomím.
    Bohužel se nesetkal s Ivetou Toušlovou, autorkou televizní „Třinácté komnaty“…..takže vyšel teprve po své smrti.

35. Říká se „Sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost“. Určitě platí oboje, potřeba tlumit trápení je ovšem naléhavější.

    Rozdíl v osobní dispozici a uvažování o společnosti, jenž zmínil pan Poláček v případě Marxe, dává celkem dobře smysl a je pro určité lidské typy až příznačný. Mohu jej konstatovat u sebe a nejspíš nebudu v tomto (dokonce ani zde) osamocen. Něco podobného však zřejmě platí také obráceně, v „opačném gardu“, což naprosto není bez (stejně) mocného vlivu.

36. Křesťané věří, že Boha lze poznávat jen v Kristu. Jinak by nám byl těžko přístupný.
    A člověk potřebuje jak osamělé hledání, rozhovor s Ním či přebývání v Jeho přítomnosti, tak i vztah k jiným lidem. Vztah s druhými lidmi nám Boha také přibližuje. Miluj Boha a bližního, řekl Ježíš.

37. Hmm, to porovnání role Boha a Kafky pro naše niterné hledání mě přivedlo na docela zajímavou myšlenku, pane Petrasku.

    Víte, jaký je rozdíl mezi Bohem a Kafkou? – Kafka, přestože svým vnitřním hledáním dozajista odhalil mnoho z toho, co je pozitivní, nepodmíněné, nakonec nedokázal na toto Nepodmíněné poukázat jinak, nežli prostřednictvím čiré negace. Tedy prostřednictvím – jedinečně precizního a výstižného – líčení toho, co by mělo být lidské, ale manifestuje se jako ne-lidské.

    Zatímco Bůh oproti tomu je čirým ztělesněním Pozitivního a Nepodmíněného. U něj je toto Pozitivní možno nahlížet přímo, bezprostředně; nikoli zprostředkovaně přes negaci. Všechno negativní je od Boha úspěšně separováno, tím že se vtělilo zčásti do jeho absolutního antipoda, ďábla – no a zčásti i do nás lidí, kteří znovu a znovu projevujeme až podivuhodnou afinitu k negativnímu, místo k pozitivnímu.

38. Pane Horáku, to „v opačném gardu“ myslíte tak, že jsou lidé kteří v oblasti idejí hlásají individualismus, ale přitom sami praktikují pospolitost?…

    Tady by ovšem dost záleželo na tom, jaký druh pospolitosti máme na mysli. Lidé jsou obecně velmi komunikativní, a to platí dozajista i o hlasatelích ideologie individualismu. Ovšem – tato komunikativnost sama ještě zdaleka nezakládá skutečnou pospolitost, dejme tomu v Marxově (respektive v křesťanském) smyslu.

39. Pane Poláčku, řekl bych, že extroverti individualismus většinou snad přímo nehlásají, ale jejich nedostatek zájmu o vytváření předpokladů kolektivního, „bezbariérového“ soužití je často zřejmý. Navíc obecně nemívají „smysl pro papír“. Společnost vnímají skrz konkrétní individuální vztahy jako dostatečně spojitou a není-li tomu právě takhle, vyřeší problém konstatováním přítomnosti blbce.

40. Zajímavá myšlenka, pane Horáku. Je fakt, že extroverti si s nějakým způsobem „institucionalizovanou“ kolektivitou či pospolitostí většinou hlavu příliš nelámou; na základě vlastní životní zkušenosti to prostě nemají zapotřebí.

    Ovšem jsou i výjimky; měl jsem svého času mladou, velmi atraktivní, a velmi komunikativní (tedy: extrovertní) kolegyni, která nicméně byla dost socialisticky orientovaná. I když je fakt že snad méně přímo v politice, jako v jiných sférách; nakonec si udělala kvalifikaci pro sociální práci s mládeží, což pro ni myslím byl opravdu naprosto optimální způsob jejího profesního uplatnění, i čistě osobního vyžití.