Josef Poláček
Tento text navazuje systematicky na můj dřívější článek „Autentická levice mezi mainstreamem a fundamentalismem“: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/levice-mezi-mainstreamem-a-fundamentalismem/ . Jak už sám název napovídá, v tomto prvotním nalézání se jednalo víceméně jednom o negativní vymezení; tedy o určení toho, co autentická levice není a ani být nesmí. Teď tedy nastala chvíle kdy je nutno pokusit se o určení pozitivní; tedy o obsahové vymezení toho, co politický subjekt rozumějící se a označující se jako „autentická levice“ má být, jaké mají být jeho cíle a jeho směřování. Je přitom zcela jasné, že takovéto pozitivní určení bude mnohem obtížnější nežli vymezení negativní, kde postačí pouze distancovat se od toho, co zde už je a existuje; zatímco teď bude zapotřebí hledat a popisovat něco, co zde ještě není aktuálně přítomno, nanejvýš jako představa či naděje.
Připomeňme si ale ještě napřed v krátkosti, co tato „autentická levice“ není, v čem spočívá její specifikum v rozdílu k oněm dvěma v první úvaze uvedeným „konkurenčním“ pozicím jiných částí politické a ideové levice. V prvé řadě autentická levice nesmí a nemůže zaujímat ty pozice, které zaujímá levice „mainstreamová“ – to jest levice systémově konformní. Tato systémově konformní levice totiž stojí v tom trvalém vnitřním protikladu, že chce učinit sociálně snesitelnějším systém kapitalismu, který je ve svém jádru principiálně asociální. Není možné humanitu úspěšně prosadit tam, kde vládne slepý kapitál.
V tuto chvíli se nám ale vynořil jeden pojem, který bývá dost frekventovaný, který je klíčový – ale který je ve skutečnosti velice obtížně uchopitelný. Jedná se tady o pojem „systém“. Jak nesnadno definovatelný, respektive vůbec rozpoznatelný tento „systém“ může být, o tom svědčí právě ta skutečnost, že příslušníci mainstreamové levice tento fenomén vůbec nevidí, nechápou a nevnímají; oni stávající společensko-politické uspořádání pojímají primárně jako „demokracii“, kde přítomnost kapitalismu (pokud ji vůbec uznávají) chápou jenom jako jakýsi vedlejší fenomén. A ne jako základní, určující princip, který nakonec ovládá a formuje život celé společnosti.
Je nutno přiznat: toto pochopení charakteru společnosti jako jednoho jediného, vnitřně provázaného celku, tedy jakožto „systému“ – to je velice obtížná záležitost. Lidská mysl je uvyklá tomu vnímat věci v jejich jednotlivé existenci, nikoli v jejich (skrytých) souvislostech; a v jejich vnější podobě, nikoli v jejich (skrytých) vnitřních určeních. A tady se po této lidské mysli najednou žádá, aby překonala oba tyto své limity zároveň. Fakticky jsou jenom dvě cesty, jak společnost skutečně důsledně pochopit jako systém: buďto na základě dlouholetého a cíleného studia – anebo ale z hlubokého emocionálního prožitku odporu, nenávisti k tomuto celku. Kterýžto odpor se ovšem nevztahuje na předmět v jeho obecné podobě (sotva kdo nesnáší, nenávidí společnost jako takovou); nýbrž se jedná o odpor vůči nějaké její konkrétní podobě. V daném případě se jedná o společenský systém kapitalismu.
Protože ta první cesta k pochopení společnosti respektive kapitalismu jako systému je otevřená jenom určitému počtu jedinců (a fakticky je tady alespoň určitá zběhlost ve filozofickém myšlení víceméně nepostradatelná), je pak přirozené, že naprostá většina levicové antisystémové opozice se ke svému náhledu dostává cestou druhou – tedy na základě vnitřního pocitu odporu vůči všem nespravedlnostem a nerovnostem, které systém kapitalismu trvale produkuje.
Toto vědomí, uvědomění si charakteru kapitalistické společnosti jako jednoho jediného uceleného systému na základě pocitu odporu vůči jeho nespravedlnosti je tedy samo o sobě naprosto legitimní; ale na straně druhé platí i dávný poznatek, že nenávist zaslepuje. A z čiré nenávisti nikdy nemůže vzniknout něco opravdu dobrého, pozitivního.
Je velmi mnoho takových v táboře antisystémové, antikapitalistické levice, kteří sami sebe s naprostým přesvědčením považují za příslušníky autentické levice – jenom proto že se vymezují proti kapitalismu, že kritizují kapitalismus, že bojují proti kapitalismu. Ovšem – tento jejich postoj má tu zásadní vadu, že má konec konců jenom a pouze negativní charakter. Oni sice – samozřejmě – hlásají socialismus jakožto naprostou kontrapozici proti kapitalismu; ale ve skutečnosti nejsou schopni pracovat na konkrétní, promyšlené výstavbě tohoto socialismu, nýbrž prakticky všechnu svou energii vybíjejí jenom v neustálých útocích na všechno, co nějak souvisí s kapitalismem. Oni sice negují kapitalismus; ale tato negace je – v rámci dialektické triády – jenom prvotní, jenom mechanickou, lineární negací; tedy tou negací, o které Hegel konstatuje, že s sebou nese všechny znaky toho, čeho chce být popřením a protikladem. „Bílé“ tu pak není skutečným světlem, nýbrž jenom opakem černého, pouhým „ne-černým“.
Konkrétněji: už Aristoteles ve své „Politice“ konstatoval, že ve vzájemném soupeření principů oligarchie na straně jedné a demokracie na straně druhé (přičemž „demokracie“ tu znamená ne pouze formu vlády, ale zároveň představuje nemajetný lid) – tak že v tomto vzájemném soupeření se nakonec jedná jenom o to, že oligarchie si chce uchovat svůj nashromážděný majetek, zatímco demokracie chce tento majetek bohatým vzít a rozdělit ho mezi chudé. To se napřed může zdát být spravedlivým počinem; ovšem reálným faktem je, že nakonec i oné „demokracii“ se nejedná o nic jiného, nežli o peníze! Tato demokracie respektive lid tedy nemají fakticky o nic vyšší, o nic ušlechtilejší cíle nežli sama oligarchie – jedná se jenom o jiné rozdělení hromady zlaťáků! A jak málo se změnilo do dob Aristotela, o tom svědčí to, že i dnes velmi mnozí z těch, kteří sami sebe prohlašují za „autentickou levici“, ve skutečnosti hovoří stále dokola jenom a pouze o penězích; o tom jak je vzít dnešním oligarchům, a jak je rozdat dnešním nemajetným. A i veškerá „demokracie“ v jejich pojetí neznamená fakticky nic jiného, nežli snadnější přístup dolních vrstev k materiálnímu bohatství, ke konzumu.
Ještě jednou: tato kritika příkrých rozdílů v přístupu ke společenskému bohatství je sama o sobě dozajista oprávněná; ale jakmile svou perspektivu omezíme jenom a pouze na otázku peněz, pak už jsme svůj boj o skutečně lepší, veskrze humánnější a kulturnější společnost prohráli; protože jsme zůstali polapeni v myšlení, v logice kapitálu, v logice peněz.
Jestliže tedy pojem „autentická levice“ má mít skutečně pozitivní význam a hodnotu, pak je nutno se vyvarovat nejen krátkozrakosti mainstreamové levice – ale stejně tak slepého negativismu (ultra)radikální levice, která sice vede úporný a halasný boj proti kapitalismu, ale sama není schopna uvést v život nějaký opravdu pozitivní projekt nekapitalistické, respektive postkapitalistické společnosti. Skutečně autentickou levici je nutno měřit právě na tomto centrálním úkolu – na schopnosti určit alespoň základní rysy, kterými by se takováto postkapitalistická společnost musela vyznačovat, aby vůči kapitalismu opravdu představovala vyšší životní a humánní kvalitu. Při tomto požadavku se pak dostáváme ke klíčovému principu či heslu, kolem kterého se toto uvažování o pozitivním projektu nekapitalistické společnosti nutně musí točit: totiž princip „demokratického socialismu“.
Demokratický socialismus
Jestliže je řeč o demokratickém socialismu, pak jmenovitě v českých poměrech není vůbec možné něco jiného nežli připomenout si reformní proces známý jako „Pražské jaro“ roku osmašedesátého, který ve svém jádru nesměřoval nijak jinam, nežli právě k nastolení demokratického socialismu.
K tomuto „demokratickému socialismu“ se nevyhnutelně hlásí každý, kdo to myslí s vytvořením nekapitalistické, humánní a svobodné společnosti opravdu vážně a poctivě. Hlásí se k němu výslovně i strana „Levice“. Ovšem – tady dochází k jednomu naprosto zásadnímu omylu. Celá věc se pravidelně podává tak, že tehdejší českoslovenští reformátoři byli na nejlepší cestě k dosažení tohoto cíle, tedy spojení socialismu s demokracií – a že to byl jenom zásah zvenčí, intervence států Varšavské smlouvy, co zabránilo vytvoření světa demokratického socialismu. Ve skutečnosti ale tehdejší proces probíhal mnohem složitěji, mnohem rozporuplněji; a v konečném efektu daleko spíše směrem zcela opačným!
Když se totiž dění roku osmašedesátého sleduje zcela podrobně, pak je v něm možno vydělit tři základní vývojové fáze:
– v první fázi po svržení konzervativní kliky kolem prezidenta Novotného je (po určitém váhání) vyhlášen program vnitrostranické demokratizace
– ve druhé fázi proces demokratizace neplánovaně překračuje okruh samotné komunistické strany, a přeskakuje na celou společnost; v důsledku toho se postupně začíná probouzet a formovat klasická občanská liberální demokracie
– ve třetí fázi i samotní reformátoři začínají chápat, že tato občanská liberální („buržoazní“) demokracie má ve svém jádru nekomunistický charakter, který čím dál tím více podrývá nejen vedoucí úlohu KSČ, ale i samotný socialismus; a snaží se tento demokratizační proud zase utlumit.
A dokonce leccos hovoří pro to, že když po návratu z moskevského zajetí vedoucí představitelé KSČ strávili první šok z tohoto násilného činu ze strany„velkého bratra“, že jim nakonec nebylo nijak příliš proti mysli, že na nátlak Sovětského svazu byla znovu obnovena cenzura. Oni tak mohli odpovědnost za tento akt svalit na SSSR – a přitom mohli profitovat z toho, že díky obnovené cenzuře se zbavili nebezpečí, že touto „ze řetězu utrženou“ demokratizací bude stále více zpochybňován, a nakonec podemlet celý jejich svět socialismu!
Nedá se nic dělat, ale je to holá realita: právě v průběhu „Pražského jara“ se zcela jasně ukázalo, že socialismus a demokracie jsou protiklady, které není možné bez dalšího navzájem propojit v jeden jediný celek. Socialismus je založen na principu kolektivismu, pospolitosti, solidarity a vzájemné odpovědnosti – zatímco liberální demokracie naopak vychází z individua, z jeho nepodmíněné autonomie, z jeho vlastních osobních respektive soukromých zájmů, které zásadně nemají žádný vztah odpovědnosti vůči společnosti.
Je tedy všechno definitivně ztraceno? Ztroskotá každý pokus o autentický socialismus na tom, že je nutno se rozhodnout buďto pro demokracii bez socialismu, anebo pro socialismus bez demokracie?… – Nežli bychom učinili tento – poněkud předčasný – závěr, připomeňme si naprosto přesné znění onoho protikladu, jak se nám (v osmašedesátém) zjevil: socialismus se ukázal být neslučitelný s tradiční občansko-liberální demokracií. Ne tedy bezpodmínečně s demokracií vůbec; nýbrž jenom s její jednou zcela určitou formou. Socialismus je neslučitelný pouze s tou formou demokracie, která vychází pouze z lidského individua, a s tímto individuem – a jeho omezeným životním a hodnotovým horizontem – zároveň také končí.
Není účelem tohoto pojednání zabývat se dopodrobna otázkou různých forem demokracie. Pro nás je tady rozhodující toto: neexistuje přímá cesta k demokratickému socialismu. Není možno jen tak prostě spojit demokracii a socialismus. Naopak – tato cesta je krajně obtížná, a předpokládá vyřešit celou řadu zcela zásadních problémů. Vybudovat demokratický socialismus, to je něco jako vystavět gotickou katedrálu: napohled něco zcela nemožného, něco co se zdá odporovat všem zákonům gravitace. Něco co musí s nejvyšší pečlivostí vyvážit celou řadu navzájem protichůdných sil, aby na konci mohlo vzniknout toto velkolepé dílo.
A úkolem autentické levice musí být právě toto: nespokojit se s malými, neambiciózními cíli jako to činí mainstreamová levice; ale na straně druhé nepodlehnout nakonec stejně tak plochému myšlení ultraradikální, fundamentalistické levice, která se domnívá že naprosto postačí povalit, rozbít, zplanýrovat všechny dosavadní budovy (kapitalismu) – a že ty vznešené katedrály nám pak už do nebe vyrostou samy od sebe. Autentická levice si musí klást nejvyšší cíle – cíle komplexní a všeobsáhlé transformace kapitalismu; ale jestli chce mít reálnou naději tohoto záměru dosáhnout, musí toto dílo konat s naprostou vážností a odpovědností, u plného vědomí obtížnosti a náročnosti tohoto úkolu.