Josef Poláček
Konstatování, že současná – a to zdaleka ne pouze česká – levice je v defenzivě a že je ideově roztříštěná, by bylo nošením dříví do lesa. Je to reálný fakt; rozebírání jeho příčin ale není účelem této úvahy. Zde se pozornost zaměří jenom na jeden jediný specifický problém levice; ale je to jeden z problémů z nejzákladnějších. Jak už napovídá sám název tohoto článku, jedná se zásadní ideové rozčlenění, respektive rozpolcení levice na její složku umírněnou, „mainstreamovou“, a na její složku radikální, respektive fundamentalistickou.
Podívejme se napřed na to, co je vlastně tím předmětem, na kterém se takto tříští názory. Vždyť přirozeně vzato by levice vlastně měla být jednotná: vždy ji nevyhnutelně musí pojit cíl sociálně spravedlivé, ale i vůbec všeobecně humánní a pospolité společnosti. Jak tedy vůbec může dojít k tomu, že zde proti sobě stojí dva levicové tábory fakticky jako navzájem nepřátelské, které s sebou navzájem někdy vedou ostřejší a nesmiřitelnější boje, nežli s vlastním ideovým protivníkem, tedy s táborem pravice?…
Tímto jablkem sváru v táboře levice je diametrálně rozdílný postoj k otázce základní systémové (společenské) změny. Naprosto jednoduše řečeno: umírněná, mainstreamová, systémově konformní levice považuje současné společensko politické uspořádání za v zásadě svobodné, demokratické, a nehodlá na něm nic podstatného měnit; to jediné o co chce usilovat jsou jeho korektury směrem k vyrovnávání sociálních protikladů. Respektive vůbec směrem ke vstřícnosti státu vůči všem znevýhodněným skupinám obyvatelstva.
Oproti tomu radikální, respektive fundamentalistická levice celou věc vidí zcela opačně: ona považuje za zásadně nepřijatelný celý stávající systém kapitalismu, a tento kapitalismus chce buďto kompletně odstranit, anebo přinejmenším v jeho základních rysech transformovat tak, že by ztratil svou schopnost permanentně produkovat sociální nerovnosti všeho druhu.
Optika umírněné levice
Podívejme se teď ještě blíže, v čem leží jádro tohoto zcela protikladného vidění světa, pojetí společnosti. Už bylo naznačeno, že se jedná o existenci kapitalismu; ale to samo ještě nevysvětluje tak zásadní rozdíl v postojích. Neboť i umírněná levice v zásadě přítomnost kapitalismu nepopírá. Hlavní rozdíl je někde jinde.
Zásadní rozdíl je v tom, že umírněná levice kapitalismus nechápe, nevidí, nepojímá jako systém. Nevidí, nepociťuje ho jako ucelený komplex ekonomicko-společenských vztahů, které jsou vposledku určující, determinující pro celý život společnosti; a který na celou společnost vykonává všestranně negativní, dehumanizující vliv.
Umírněná levice fakticky akceptuje a přebírá optiku pravice (respektive obecně: liberalismu) v tom, že svoboda člověka začíná a končí svobodou jednotlivce. Jakmile je člověk (respektive občan) svobodný politicky, když ho tedy nikdo neomezuje v jeho základních občanských, politických a osobních právech, pak nejen občanská (buržoazní) pravice, ale i tato umírněná respektive mainstreamová levice věří tomu, že tento člověk je svobodný; a že není ani zapotřebí, ani vůbec možné míru jeho svobody ještě nějak zásadně rozšiřovat.
Jediný rozdíl mezi pravicí a mezi touto umírněnou levicí sestává v tom, že pravice člověka prostě hodí do této „říše svobody“, aby sám plaval; a jestli se utopí anebo ne, to už prý záleží jenom na něm samém, na jeho vlastních schopnostech. (A když se utopí, je si tím prý sám vinen.) Zatímco umírněná levice přece jenom cítí, že tak naprosto jednoduché to není; že tato formální občanská a politická rovnost sama o sobě nijak neřeší problém rovnosti (to jest: nerovnosti) sociální. Umírněná levice tedy princip občanské a politické svobody chce doplnit (to je klíčový pojem!) podporou těch, kteří se dostanou do nějakým způsobem znevýhodněného postavení.
Bylo řečeno, že klíčovým slovem je zde pojem „doplnit“. Umírněná levice tedy stávající systém kapitalismu i s jeho politickým uspořádáním nechce nijak zásadně změnit, nýbrž jenom modifikovat, učinit ho sociálně poněkud přijatelnějším, snesitelnějším. V daném smyslu je tedy možno konstatovat, že umírněná, mainstreamová levice je v zásadě systémově konformní. Ona nejen že nepovažuje za potřebné systém a komplex kapitalismu nějak zásadně změnit; ona se proti klíčovým systémovým změnám brání nakonec stejně tak rozhodně (respektive stejně tak rozhořčeně), jako to činí politická a ideová pravice. I tato konformní levice (typicky sociální demokracie), jakmile jenom něco zaslechne o „systémové změně“, okamžitě začne strašit gulagem, totalitní diktaturou.
Ale přece jenom tu existuje určitý rozdíl. Jestliže pravice svět kapitalismu adoruje, protože on jí vyhovuje svou dravostí, tím že agilním jednotlivcům skýtá možnost prosadit sebe sama na úkor ostatních, pak umírněná levice v zásadě vnímá sociální nespravedlnosti vznikající za kapitalismu; ona jenom není schopna pochopit že tyto nespravedlnosti a nerovnosti jsou systémově podmíněné, a že tedy principiálně není možno je odstranit jenom těmi či oněmi vládními opatřeními.
Optika radikální (fundamentalistické) levice
Od tohoto postoje umírněné, systémově konformní levice se náhledy a postoje fundamentalistické levice samozřejmě naprosto zásadně odlišují. Fundamentalistická levice nejen že společnost kapitalismu důsledně chápe jako ucelený systém a sociální nespravedlnosti a jiné společenské deformace zde vznikající vykládá jako nevyhnutelné důsledky tohoto systému, a nejen že chce v důsledku toho systém kapitalismu odstranit, zrušit; fundamentalistická levice vykazuje ještě jednu vlastnost, která ji – jak uvidíme dále – odlišuje od levice skutečně autentické. A to přes to, že právě tato fundamentalistická levice vznáší nárok na to, být tou jedinou „autentickou levicí“.
O co se jedná? – Prostě o to: jestliže systémově konformní levice odmítá či není schopna kapitalismus pochopit jako systém, a nekriticky přejímá ideologii tohoto systému, že prý se jedná prostě o „čistou demokracii“, pak fundamentalistická levice si celou komplexní společenskou skutečnost stejně tak zjednodušuje, a vykládá stejně jednostranně – jenom s opačným ideologickým znaménkem.
Jestliže mainstreamová levice kapitalismus buďto vůbec nevnímá nebo ho pokládá jenom za nějakou menší vadu na kráse jinak dokonale ztepilého těla demokracie, pak fundamentalistická levice zase všude nevidí vůbec nic jiného, nežli jenom démona kapitalismu. Který je podle ní samojediný vinen prakticky vším zlem na tomto světě; z kteréhožto náhledu pak vyplývá její fatální víra, že naprosto postačí jenom odstranit, zničit tento nenáviděný kapitalismus, a hned vzápětí nastane vytoužený (sociální) ráj na zemi. Fakticky tato fundamentalistická levice upadá do časů bolševické revoluce, respektive ještě před ní. Tato fundamentalistická levice (dále už jen: FL) sice většinou odsuzuje excesy pseudokomunistické totality; ale sama nepřináší nic, co by mohlo být zárukou že za její vlády by se celý tento marasmus neopakoval ještě jednou. A ona tuto záruku nemůže poskytnout právě v důsledku jejího naprosto zúženého pohledu na sociální realitu; právě v důsledku toho že z celého komplexu společenského bytí nedokáže vnímat nic jiného nežli jenom a pouze démona kapitalismu.
Pro FL je navíc naprosto charakteristický jeden rys: totiž permanentní subjektivizace toho, co je samo objektivním komplexem materiálně-společenských vztahů. Namísto komplexní a hloubkové analýzy kapitalismu se tu víceméně veškerá vina vidí jenom ve vnějškových symbolech a atributech kapitalismu, to jest především v mezinárodních koncernech. Právě ti mají být oním démonem, který prý svou mocí ovládá celý současný svět. To pak ale znamená: FL sice na jedné straně kapitalismus důsledně pojímá jako systém, jako celek; ale zároveň na straně druhé kapitalismus vůbec nechápe jako vnitřně provázaný, komplexní systém!
Ona ho nedokáže pochopit – ve svém zjednodušeném vidění světa – jako objektivně existující, historicky vzniklý a vzrostlý útvar, jako komplex zcela objektivně existujících ekonomických, ale i sociálních, politických, a i kulturních vztahů; nýbrž ona všude vidí jenom údajnou všemoc koncernů.
Toto naprosto zjednodušené vidění sociální reality pak nevyhnutelně vede k tomu, že FL nedokáže předložit naprosto žádný přesvědčivý koncept společenské transformace. Především: ona nijak není schopna od sebe odlišit kapitalismus v jeho negativním smyslu, a přirozené potřeby volné tržní ekonomiky. V důsledku toho pak znovu a znovu překrucuje čirou ekonomickou realitu, čím se naprosto znevěrohodňuje v očích každého, kdo má jenom trochu znalostí reálné ekonomiky.
Tato FL si vůbec obecně nijak neláme hlavu s pravdivostí, tedy s objektivní platností svých výroků; ona jedná v zásadě podle maximy: „My jsme přece ti ušlechtilí bojovníci proti zlému kapitalismu, a tak v tomto svatém boji smíme používat všech prostředků, veškeré demagogie, jak jenom my sami uznáme za vhodné! Žádný mainstreamový ekonom nám přece nebude vykládat, co je reálná ekonomika!“
Zkrátka, jednou větou: fundamentalistická levice je naprosto uzavřena do ulity svého vlastního ideologického vidění světa; a od tohoto jejího neotřesitelného přesvědčení o jejím absolutním nároku na pravdu je pak už jenom zcela logický krok k jejímu agresivnímu postoji vůči všem kritikům jejího fundamentalismu: „Kdo není s námi, je proti nám! Kdo se opovažuje zpochybnit naše levičácká dogmata, ten je přívrženec kapitalismu!“ – Zkrátka, jak už řečeno, pod heslem ušlechtilého boje proti kapitalismu se tu fakticky reprodukuje čirý bolševismus, se vším všudy. Od této fundamentalistické levice musí autentická levice dát ruce pryč, mít se před ní na pozoru; je sice možno s ní do určité míry sdílet její antikapitalistický postoj, ale nějaká užší symbióza s ní a s jejím ideologickým fundamentalismem a dogmatismem by byla cesta do izolace sektářství.
A co tedy autentická levice?
V předešlých výkladech jsme si ukázali jak teoretickou povrchnost a systémový konformismus mainstreamové levice, tak ale i ideologickou úzkoprsost a zaslepený dogmatismus levice fundamentalistické. Zbývá zde pak ještě vůbec nějaký prostor pro takovou levici, která by se dokázala vyhnout oběma extrémům? Která by tedy důsledně chápala (a odmítala) systém kapitalismu, ale zároveň by se neutápěla v oněch zjednodušujících modelech a řešeních, které jsou spojené s levicí fundamentalistickou? To je skutečně krajně obtížná, krajně problematická otázka. Na kterou není vůbec nijak snadná odpověď.
A protože je tato otázka natolik složitá, necháme ji pro tuto chvíli stát; a hledání pravých pozic autentické levice ponecháme na příště.
Poznámka: k napsání této úvahy respektive analýzy jsem myšlenkově směřoval už delší dobu; vlastně už od těch dob kdy jsem v diskusích na Deníku Referendum vedl trvalé spory o nutnosti systémové transformace kapitalismu s M. Profantem, typickým zastáncem sociálně demokratických, tedy konec konců systémově konformních pozic.
Definitivním popudem pro mě ale byl zásadní ideový střet, který jsem zde vedl proti tézím Petra Kužvarta – naopak naprosto typického představitele levicového (přesněji: levičáckého) fundamentalismu. Nejen že pro mě byla vysloveně otřásající jeho ideologická zaslepenost, s kterou odmítal akceptovat i naprosto nevývratná ekonomická, sociální i ryze politická fakta; ale navíc dokonce on mě(!) obvinil z toho, že prý jsem představitelem politického mainstreamu! A to jenom proto, že jsem se odvážil být kritickým vůči jeho deformovaným, fundamentalistickým výkladům tohoto světa.
Zároveň je však tento text směřován i do komunity strany „Levice“. V jejím rámci sice zřejmě nehrozí nějaké splynutí s politickým středním proudem; nicméně určité elementy levicového fundamentalismu je možno v jejích řadách zaznamenat.
Když je v tomto článku řeč o fundamentalistické levici, tak sem musím napsat jeden postřeh. Před čtyřmi dny jsem otevřela německo-český slovník, že si zase začnu vypisovat slovíčka a učit se je. Náhodou jsem narazila na podstatné jméno – der Fundi. U tohoto výrazu byl český překlad: fundamentalistický ekolog, zelený.
To mě docela zaujalo. Ovšem, ten slovník je z roku 1994. Kdo ví, zda by něco takového někdo napsal ještě dnes? Tedy, zda dnes Němci pokládají některé ekology také za fundamentalisty?
No ano, paní Hájková, tady je opravdu vidět zásadní posun v německé politice. Ovšem – také posun u německých Zelených.
Obecně je opravdu dramatický posun v německé společnosti v tom směru, že ještě v těch devadesátých (a předtím osmdesátých) letech byli Zelení mnohými (a to především pravicovými stranami, CDU a CSU) pomlouváni a vysmíváni právě jakožto „fundamentalisté“; dokonce byla často frekventována floskule o „rudo-zeleném chaosu“, kterými tito konzervativci strašili voliče vládní koalicí mezi Zelenými a sociálními demokraty.
A dnes? Ta dříve vysmívaná ekologická témata má dnes ve svém programu každá politická strana, snad s výjimkou ultrapravicové AfD. (A dokonce i bavorská CSU, která se tehdy Zeleným posmívala nejvíce, nyní zrovna přišla s ekologickou iniciativou, kterou „tlačí“ svou sesterskou CDU k vyššímu tempu při redukci skleníkových plynů!)
Takže v tohle směru došlo v německé společnosti skutečně ke zcela zásadnímu přerodu, německá společnost si uvědomuje ekologické problémy, a je ochotna proti tomu něco dělat.
Na straně druhé je ale faktem i to, že němečtí Zelení se tehdy zbavili toho svého fundamentalistického křídla; které pak prakticky naprosto zmizelo z povrchu zemského, není o nich vůbec nic slyšet. Taková Jutta Ditfurth, sám český poslanec německého parlamentu za Zelené Horáček ji jednou charakterizoval jako „divoženku“ pro její radikální postoje i způsob vystupování, ta byla svého času velmi prominentní postavou nejen Zelených, ale německé politiky vůbec; ale od oné roztržky jako by se nad ní zavřela voda, mladší generace asi její jméno už vůbec nezná. Takový už někdy bývá osud politiků.
A přitom – kdyby působila dnes, za časů Grety Thunbergové, kdo ví, jestli by právě ten její ekologický radikalismus dnes nebyl chápán jako naprosto oprávněný.
Zajímavý posun v (kolektivním?) myšlení. Takže před lety byli v Německu zelení „fundis“, zatímco dnes už jsou cool. Kdyby Greta žila a svým charakteristickým způsobem vystupovala v tehdejší době, byla by také zařazena mezi „fundis“? Nebo by naopak zaúčinkovaly její copánky a dětsky nevinná tvářička, takže by získala přízeň veřejnosti? To bude asi těžké odhadnout.
Je to podobné, jak když Jan Hus byl ve své době prakticky pro všechny Němce kacířem, zatímco v 16. století Luther usoudil, že Hus měl vlastně pravdu a sám sebe nazval husitou.
A začala reformace, kdy velké masy lidí změnily své smýšlení. Ovšem zdaleka ne všichni.
Jak by veřejnost přijímala Gretu Thunbergovou v devadesátých létech? – Já už jsem jednou napsal, že ona má štěstí že je teď v době kdy už je veřejnost (světová) mnohem více nakloněná myšlenkám na ekologii. A že kdyby žila v jiné době, pravděpodobně by se o ní nikdo vůbec nic nedozvěděl. I kdyby stejně tak seděla na protest před švédským parlamentem, nanejvýš by o tom vyšla malá zprávička v nějakých lokálních novinách.
Ale jestli by – kdyby se nějakým způsobem dostala k německým Zeleným – považována za „fundi“?… Řekl bych, že tohle přece jenom spíše ten. Ten tábor fundamentalistů z německé Levice, ten opravdu už svým vystupováním působil velice radikálně; taková Greta opravdu není, ona sice útočí velice rozhodně na mocné tohoto světa, ale v jejím vystupování je pořád jasně přítomná její dětská nevinnost. Přitom i „realos“ Zelených byli tehdy myslím o dost radikálnější nežli dnes, takže ona by docela dobře zapadla mezi tehdejší „realos“.
Ovšem zase musím připomenout, že velkou částí německé společnosti tehdy všichni Zelení byli považováni za „chaoty“. A – dokonce byli konzervativci prohlašování za „neodpovědné“, neboť svými prý přemrštěnými ekologickými požadavky přetěžují a poškozují německou ekonomiku!
Tahle rychle se opravdu může měnit svět; dnes už by „neodpovědnost“ Zeleným opravdu nikdo nepředhazoval; a naopak v obecném smýšlení jsou za neodpovědné považováni ti, kdo zbytečně mrhají energií, nebo se vůbec chovají neekologicky.
V České republice se na rozdíl od Německa Zelení nedokázali etablovat. Jak je to možné, resp. o čem to svědčí?
Je zřejmé, že Německo je lidnatější, bohatší a déle více méně politicky otevřené, takže má i rozvinutější a potentnější občanskou společnost. Generace vyrůstající již po válce, za hospodářského růstu hledala přirozeně vlastní sebevyjádření a kritický distanc od staršího diskursu. Jejich vztah k zemi a péči o ni se tedy častěji nemohl realizovat prací v tradičních stranách. Vznik, přetrvání a vzestup Zelených byl usnadněn volebním systémem Německa, který je natolik vyvážený, že i menší strany poněkud chrání před propadem a upadnutím do živoření.
V ČR je skoro třetina voličů, kteří se rádi přiklánějí k favoritu voleb. Mnozí hrají „nejslabší, máte padáka“. Strany podílející se na vládní koalici se navíc snadno ocitají v roli fackovacího panáka. Není tedy divu, že na účast v (pravicové) vládě svého času doplatili také zdejší Zelení. V naší zemi je běžné a rychlé rovněž opouštění ne tak dávno skoro všude vítězících politických subjektů, až se strany stávají (dalším) případem zboží krátkodobé potřeby. Když se potom ve vhodnou chvíli vynoří nový volební subjekt, jsou jeho šance na rychlý vzestup velké. V nedávnější době se tak stalo v případě ANO a celkem nejinak se zvedly preference Pirátů. Není pochyb, že s růstem voličské podpory stoupá i zájem zájemců o účast v celostátní i komunální politice.
Piráti dnes v ČR v zásadě hrají roli Zelených v Německu. V obou případech to s sebou neslo standardizaci a rostoucí systémovou konformitu. Dobře na to ukazuje aktuální problém předsedy ČPS Ivana Bartoše s jeho staršími vyjádřeními. V nejednom ohledu je to takhle dobře, zároveň však přicházíme i o slibný politický potenciál.
Rozdíl mezi německými a českými poměry je především v tom, že německá společnost už byla (v době vzniku německých Zelených) přece jenom už dost přesycená konzumem; zatímco čeští Zelení se zrodili do doby, kdy se česká společnost naopak teprve dychtivě vrhala do svodů konzumního života.
Němečtí Zelení se tedy od samotného počátku mohli profilovat jako systémově kritická levicová strana; zatímco čeští Zelení se museli do značné míry omezit jenom a pouze na ekologická témata. To pak znamená: oni se vůbec nemohli definovat, vymezit jednoznačně politicky. Proto zůstali ideově nečitelní, ambivalentní. Sice ne že by v jejím členstvu nebyly přítomny žádné ideové (ideologické) směry; ale směr levicový a směr konzervativní se tu zřejmě srážely natolik, až se navzájem zcela neutralizovaly, a nakonec nezůstalo vůbec nic.
Na rozdíl od ANO se čeští Zelení nedokázali vyprofilovat, respektive prezentovat ani jako nějaká ideologicky nezaujatá „strana středu“.
V každém případě čeští Zelení měli (a stále ještě mají) mnohem těžší pozici nežli jejich německé respektive západoevropské (např. francouzské) protějšky. Je dost těžko soudit, jestli vůbec měli reálnou šanci něco udělat nějak zásadně jinak a lépe.
Oni měli svůj vrchol v době, kdy ještě – v postkomunistické době – v české společnosti ožilo vědomí o nezbytnosti sanování těžkých ekologických škod které po sobě zanechal minulý režim. Ale když se tato zátěž minulosti přece jenom do značné míry odbourala, a zavedla se základní státní ochrana životního prostředí, pak tím čeští Zelení ztratili do značné míry půdu pod nohama.
Piráti – ti mají tu výhodu že vznikli už zase za jiné politické situace, tradiční levicové strany jsou na ústupu, takže zde byla jasná společenské poptávka po nějaké moderní, ideologicky nezatížené straně, která nicméně bude mít v programu (umírněně) levicová, sociální témata. Navíc i babišismus se svým deklarovaným ideologickým neutralismem („makáme“) také už asi pomalu ztrácí na své původní přitažlivosti, což Pirátům umožňuje stát se atraktivním i pro leckterého středového voliče.
Děkuji za článek. Musím však přiznat, že mě nejvíc zajímá ta autentická levice. Už na ní pracujete? Bude brzy? 😉
„Autentická levice“?… Má se jednat o ten článek který jsem avizoval na závěr svého článku „Levice mezi mainstreamem a fundamentalismem“?
Ano, měl jsem v plánu hned jako příští krok napsat tenhle článek; jenže jsem pak nějak získal pocit, že v komunitě „Levice“ ten můj první článek respektive rozbor zůstal víceméně bez odezvy. Takže tím jsem dost ztratil motivaci v tom nadále pokračovat.
A za druhé: po svém vstupu do Fóra Levice jsem se tam zapletl do diskusí (a sporů) o družstevnictví. Což je opravdu velice zásadní téma; a vlastně jako první krok je zapotřebí napřed rozbít tyhle iluze o družstevnictví, a teprve potom je možno začít hledat nové cesty pro autentickou levici. Takže v současné době jsem změnil pořadí priorit, jako první chystám tématický článek o družstvech a o družstevnictví, a teprve potom bych – pokud o to bude zájem – zkusil napsat něco na téma „cesta autentické levice“.
Ovšem: ty běžící diskuse na Fóru mi teď berou tolik času, že se ani k napsání toho článku o družstvech pořád nějak nemůžu dostat. Napsat takový článek je opravdu dost náročná záležitost, to nejde udělat jen tak na koleně, to musí mít nějaký promyšlený koncept a řád. A přitom ty diskuse na Fóru nechci zanedbávat, naopak jsem moc rád že se mi podařilo je aktivovat, mám pocit že předtím se tam v tomhle ohledu (tedy diskuse o zásadních programatických otázkách) nic moc nedělo, spíš ještě tak někdy před rokem, hned po založení strany, ale pak jako by to všechno nějak usnulo. Právě proto jsem tam znovu oživil některé z těch starých diskusí, tam byly otevřeny velmi zásadní otázky, ale nebylo to dotažené do konce; což je právě to co se musí bezpodmínečně udělat, právě tyhle naprosto klíčové záležitosti prodiskutovat, a dobrat se až k jejich jádru. O to víc je teď nutno litovat že zrovna teď odešel M. Neubert; a J. Hudeček má zřejmě opravdu jenom málo času na delší diskuse a analýzy.
Dalo mi hodně práce prokousat se všemi těmi diskuzemi u nás na fóru. Pořád jsem to odkládal, nestíhal a pak toho bylo moc. Myslím, že není potřeba se úplně vysilovat odpovídáním každému, respektive omezenému počtu „nenechavců“. Místy jsem některá vyjádření již poznával z dřívějších vyjádření. Ale vlastně opakováním si to lépe zapamatuji.
Předpokládám, že „autentická levice“ bude souviset s vůbec novým přístupem k člověku, k ekonomii, spolužití – k postkapitalistické vizi. Což jste avizoval jako nesmírně obtížnou materii, zatím vlastně neuchopenou a kdo ví jestli vůbec uchopitelnou.
Ale třeba jste chtěl napsat zatím něco stručného k autentické levici.
Ano, navazuji na Vaše zakončení článku. Nedivte se, že neměl velkou odezvu. Každé čtení a navíc pak komentování je prostě trochu náročné. Lidi jsou zahlcení jinými starostmi. Nenechte se tím odradit. Děkuji. Já si tento článek výše již rezervoval pro uvedení v zajímavých odkazech v příštích Levicovinách.
No dobře, zdá se že si rozumíme. 😉
Napřed k těm diskusím na Fóru Levice: no ano, ty první diskuse tam byly dost konfrontační; ale zdá se že nakonec jsem se tam dokázal prosadit. Respektive ti ostatní pochopili že nakonec přece jenom sledujeme stejný cíl; a myslím že už i uznávají že já bych k tomu mohl svým dílem přispět. Takže v tomhle smyslu ty diskuse nebyly myslím nakonec docela marné. Pro mě je ovšem nejcennější setkání s J. Hudečkem, ten má zřejmě víceméně stejné názory na věc jako já. Škoda že má tak málo času na diskuse.
„Autentická levice“ – ano, to je opravdu svým způsobem něco neuchopitelného. V tom první článku (tedy v tomto) jsem napřed vyložil, čím autentická levice n e n í; což je samozřejmě snadnější. Ten druhý krok bude mnohem obtížnější, pokusit se nějak pozitivně vymezit čím by být měla. Ale nějaké myšlenky v tomto ohledu samozřejmě už mám; záleží teď na tom aby se mi to podařilo spojit v nějaký přesvědčivý celek a koncept.
Ještě k tomu „novému přístupu k člověku, k ekonomii“: napřed malá poznámka, vlastně právě dneska jsem chtěl na fóru ještě něco připsat o „novém člověku“, ale pak jsem se k tomu nedostal. Ale teď chci něco napsat k tomu „novému přístupu“: ano, jedná se opravdu o zásadně nový přístup, pokud jako srovnávací základ vezmeme dosavadní politické partaje a jejich ideologie.
Na straně druhé to ale není, nemá a nesmí být něco umělého, něco co by si někdo sám nějak vykonstruoval, co by mělo celý svět převrátit nějakým aktem shora jako jakýsi „deus ex machina“. Přesně naopak: svým způsobem to má být ta nejpřirozenější cesta ze všech. Opravdu se domnívám, že jestli se jednou podaří tento cíl uskutečnit, tak že lidé té (budoucí) doby budou na nás hledět s naprostým nepochopením, jak jsme jen mohli být tak zaslepení, že jsme to nedokázali uvidět. Spíš než „něco vytvořit“ se tedy jedná o to „něco prohlédnout“. Nebo prostě vůbec prohlédnout.
Ještě něco k té chybějící odezvě na můj článek: já mám vůbec pocit že v komunitě Levice je jen velmi málo lidí kteří jsou ochotni o věcech diskutovat. Totiž: vypadá to že původně jich tam bylo víc, ale že se buď odmlčeli, nebo prostě už vůbec nejsou přítomni. Právě proto jsem tam musel znovu oživit některé diskuse které tam běžely už někdy před rokem; ale ti kteří se jich tehdy zúčastnili se do nich bohužel už nepřihlásili.
Ty (programové) diskuse je ale bezpodmínečně nutno nějak oživit, to je základ všeho, jedině tam je možno získat (respektive vytvořit) nějaký nový impuls. Já samozřejmě mohu přispět novými myšlenkami, analýzami, koncepty – ale když na to nikdo nebude reagovat, bude to marná práce. Bylo by zapotřebí aby se připojilo ještě alespoň pár takových, kteří za prvé mají zájem, a za druhé přece jenom mají schopnost uvažovat někam dál, než jenom za omezený partajně politický horizont.