Manifest Strany autentické levice

Josef Poláček


Úvodem: jak už jsem nedávno zmínil, došlo k určité dohodě mezi mnou a částí vedení strany Levice, že vypracuji můj vlastní návrh ideového programu autenticky levicové strany, který pak předložím k posouzení straně Levice, jestli ta si z něj pro sebe dokáže něco pozitivního vybrat. Následující dokument tedy v žádném případě není oficiální dokument strany Levice, nýbrž výhradně mým vlastním dílem. Použil jsem proto v tomto textu který zde překládám neutrální respektive fiktivní označení pro onen potenciální autenticky levicový subjekt: „Strana autentické levice.“


STRANA AUTENTICKÉ LEVICE – STRANA NADĚJE

Na tržišti politických idejí se to přímo hemží celou řadu partají, z nichž každá se snaží se vší vehemencí přesvědčit voliče, že právě a jedině ona sama je tím, kdo přichází s tím správným programem, kdo národu přinese štěstí a státu blahobyt. Proč a z jakých důvodů by to tedy měla být – v tuto chvíli ještě se teprve rodící, slabá a neznámá – Strana autentické levice, která by se měla nějakým zásadním způsobem odlišit od tohoto množství všech ostatních?

První odpověď je zcela jednoduchá: právě Strana autentické levice je ta, která jediná usiluje o skutečnou změnu. Která si za svůj cíl klade ne pouze dílčí přesuny v aktuálních politických konstelacích a v mocenských postech, nýbrž která usiluje o zásadní proměnu nejen politického systému samotného, ale nakonec i celého společenského uspořádání.

Kdo je tedy naprosto spokojený se současným stavem, komu k pocitu životního naplnění postačí to co poskytuje standardní tržně-kapitalistický systém současnosti, tedy neustálá honba za penězi, za materiálními statky, za osobní kariérou, a kdo si ohledně smyslu svého života neklade žádné vyšší nároky – ten se o Stranu autentické levice skutečně nemusí zajímat.

„Naplnil svůj dům věcmi a zemřel“ – takto začínalo svého času jedno vyprávění. On to vlastně měl být román; ale autor poté co napsal tuto úvodní větu o hlavním hrdinovi, svém strýci, zjistil že už není dále o čem psát. V této jediné větičce byl obsažen celý strýcův život. Byl to život naplněný pouhým pachtěním se za věcmi; a nebylo v něm nic dalšího. A to je zároveň přesně ten samý život, který dnešnímu člověku nabízí standardní konzumní kapitalismus. Naplňte svůj život věcmi – jedině tak budete šťastni! A až pak zemřete, pak se můžete ještě nechat pohřbít v luxusní urně; jako konečný projev a důkaz vaší životní úspěšnosti.

Veškerý ideový program Strany autentické Levice je možno nakonec koncentrovat do jedné jediné věty: do hlubokého přesvědčení, že člověk je více nežli pouhá věc. Že tento svět má být v nejhlubším smyslu světem lidským; a že není přípustné, aby život člověka byl fakticky podřízen světu věcí. Že je v plném slova smyslu ne-lidské, když je lidský život ovládán slepými zákony trhu a zisku; když člověk sám je jenom tržní komoditou, volně obchodovatelnou na trhu práce. Ano, liberální demokracie velice úspěšně člověku sugeruje iluzi jeho osobní svobody; ale fakticky ho plně ponechává v moci zvěcnělých sil, které on nemá pod svou kontrolou, které nemá ve své moci; naopak je jimi ovládán, musí se podřídit jejich slepým mechanismům, jejich odosobněné logice, pokud se nechce ocitnout na okraji společnosti, respektive na jejím spodním konci. Ano, člověk tu sice má osobní svobodu hledat ve svém životě i hodnotnější obsahy nežli jen onen svět mrtvých věcí; ale s tímto svým hledáním vyššího smyslu – pokud to v něm vůbec není vytěsněno svůdným rejem reklamy na nikdy nepřestávající konzum – zůstane sám, nadále vystavený mechanismům trhu a stejně tak odcizeného světa politiky.

Strana autentické Levice tvrdí, že tento svět se opět musí stát světem člověka. Standardní politická demokracie nikdy nemůže dosáhnout tohoto cíle; ta umožňuje jenom čistě technokratickou správu veřejných záležitostí, a je pojistkou proti přímé politické diktatuře. Nic víc. Je to ale Strana autentické Levice, která žádá něco navíc. Autentická levice žádá „návrat věcí tvých zpět do rukou lidu“, ve smyslu Komenského provolání. Autentická levice žádá, aby středobodem všeho společenského dění se stal znovu sám člověk; a aby veškerá materiální produkce sloužila člověku, a ne aby člověk zůstával pouze jakýmsi vedlejším přívěskem produkčního procesu plně podřízeného diktátu zisku.

V tomto vytčení našich cílů se plně hlásíme k odkazu někdejšího „Pražského jara“ – toho času naděje, tohoto jedinečného pokusu o spojení ideálů lidské pospolitosti na straně jedné, a nepodmíněné osobní svobody na straně druhé. Jistě, jsme si plně vědomi toho že dnes není možno jen tak bez dalšího vstoupit do stop tehdejších reformátorů; ti ještě nebyli tak daleko, aby mohli dokázat pozitivně vyřešit tento základní problém, překlenout tento protiklad. To k čemu se ale hlásíme je jejich humanismus; jejich snaha o občanskou svobodu, ale přitom jejich setrvávání na základní ideji společného úsilí celého národa o naplnění ideálů lidskosti; usilování o rovnost všech lidí nejen politickou a občanskou, ale i materiální a sociální.

Jsme si plně vědomi toho, že tento dějinný projekt komplexní společenské transformace kapitalismu v nějakou formu postkapitalistické společnosti je velice složitý, a že jeho uskutečnění vyžaduje ještě velmi mnoho práce a hledání nových cest. Zveme proto všechny, kdo touží po něčem více nežli pouze „naplnit svůj život věcmi a zemřít“, aby se připojili k tomuto našemu hledání. Nemáme žádnou záruku, že se nám v dohledné době podaří tohoto cíle dosáhnout; ale jak už bylo kdysi jednou řečeno, „samotná cesta je cíl“.

Tento projekt všeobecné společenské transformace je tedy naším konečným ideovým cílem; ale protože jsme zároveň politická strana působící v reálném čase a v reálném světě, do té doby nežli by se podařilo tohoto konečného cíle dosáhnout, chceme už teď ve všech oblastech života společnosti působit k tomu, aby se tak dalece jak jen možno zmírnila nadvláda odcizeného světa věcí nad světem lidským, aby už teď se prosazovaly ideály humanismu a spravedlnosti tak dalece, jak to jenom současný systém kapitalismu připustí a umožní. Chceme náš přítomný svět humanizovat až po samé hranice kapitalismu – a tím zároveň ukázat jeho zásadní omezenost a neperspektivnost.

Proto hodláme v praktickém politickém životě podporovat především všechny, kdo se v tomto světě odosobněného kapitalismu nejvíce dostali pod jeho kola: především v oblasti ryze materiální respektive sociální, ale i ve všech dalších oblastech lidského života.

Jsme levicoví, a tedy primárně sociálně orientovaní; ale to neznamená, že bychom byli fundamentalistickými odpůrci produkční sféry. Naopak: hodláme podporovat veškerou společenskou produkci, která má svůj pozitivní smysl, která slouží člověku a jeho dalšímu osobnímu a kulturnímu rozvoji. Naši podporu může očekávat především veškerá produkce ekologická; ale stejně tak i každá produkční inovace, která slouží k ulehčení života člověka, která mu umožní čím dál tím více se osvobozovat od sféry věcí směrem k jeho vlastnímu osobnímu a kulturnímu vyžití.

Budiž závěrem řečeno ještě jednou: my nepřicházíme v tuto chvíli s žádnými definitivními řešeními aktuálních problémů kapitalismu; ale my – ve zmíněné tradici legendárního Pražského jara – přicházíme s nadějí na změnu. Přicházíme s nadějí pro člověka, že on jednou dokáže svůj osud, svůj život jako bytosti společenské a pospolité vzít do svých vlastních rukou.

Volby: opravdu změna?

Josef Poláček


Je svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak snadno je u některých lidí možno vybudit pocit životního štěstí. V ten volební večer, kdy se ukázalo že dosavadní český ministerský předseda ztratil většinu ve sněmovně, zavládla v mnohých kruzích vyslovená euforie. Znovu a znovu bylo opakováno a radostně zvoláváno jediné slovo: ZMĚNA!!

Budiž; nelze popírat že k určitým změnám v české politické krajině skutečně dojde. Ovšem – nejedná se v prvé řadě ani tak o Babiše samotného, nýbrž především o to, že se teď konečně rozlomí populisticko-nacionalistický, xenofobní a mnohdy vysloveně reakční blok Babiš – Zeman. Posledně jmenovaný se nyní dostane do citelné izolace; snad stále ještě ne společenské (v národě samém má ještě mnoho svých věrných), ale do izolace politické. Nyní proti sobě bude mít jak senát, tak poslaneckou sněmovnu, tak i vládu. Lze jen doufat, že těmto třem orgánům se podaří spojenými silami potlačit jeho šovinistické a vůči jistým autoritativním a totalitním státům velmi vstřícné choutky.

Ale jinak? Pokud se na proběhlé volby podíváme z poněkud jiného pohledu, pak se nám ukáže obraz dosti odlišný. Ano, na politické šachovnici se vyměnilo několik figurek; a co dál? Pojede se víceméně podle toho samého scénáře, podle těch samých pravidel; s tím jediným rozdílem, že tato pravidla teď snad přece jenom budou dodržována poněkud více, že – alespoň pro tuto chvíli – určitá základní solidnost v jednání vytlačí (zjevný) populismus, respektive – v případě M. Zemana – vyslovené buranství.

Ale: co se tak zásadního změní na celkovém pojetí politického – a především společenského – provozu? Změní se snad nějak základní nastavení celého systému? Přestane snad být ta zmíněná šachovnice politického života jenom kolbištěm pro prosazování partikulárních a partajních zájmů, těch či oněch ideologií?… Přestane snad jenom odvolením jednoho oligarchy celý společenský život být nadále ovládán zákony kapitálu, zákony zisku, zákony soukromého prospěchu? Jaký skutečně emancipační potenciál může mít heterogenní soubor různých politických subjektů, ve kterém vedoucí silou je strana otevřeně pravicová, která programaticky vzývá „prosperitu“, tedy nekonečnou honbu za ziskem? Ano, Česká republika se nyní více přiblíží Západu; což ovšem neznamená nic jiného, nežli že se přiblíží právě té západní společnosti, která se trvale utápí ve svém bezduchém konzumu, a navíc je rozštěpená na ty, kteří tohoto konzumního bohatství mají nadbytek, a na ty pro které z něj zůstanou jenom drobty. K jaképak „změně“ v těchto zcela klíčových oblastech dojde jenom tím, že nyní k té samé šachovnici usedli noví hráči?… Když se na výsledek voleb podíváme poněkud s odstupem, pak dospějeme s určitým zjednodušením k závěru, že pravostředové ANO nyní bude vystřídáno – pravostředovou koalicí!

Ponechme tedy ty, jejichž občanský horizont je omezen pouze sférou bezprostředních politických konstelací, aby se nyní opájeli nadšením ze své „změny“; a podívejme se raději na mnohem hlouběji ležící faktory, které budou skutečně rozhodovat o tom, jakým směrem se bude pohybovat budoucí vývoj.

Volební debakl levice

Že v právě proběhlých volbách naprosto propadla levice, je všeobecně známo. Mnoho politických komentátorů (především těch z pravicové strany politického spektra) už ohlašuje definitivní konec levice v Česku. Ale – při bližším pohledu situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Celá tato záležitost stojí za hlubší analýzu, a za hlubší zamyšlení.

V prvé řadě je nutno konstatovat: skutečně a na celé čáře propadly jenom klasické levicové strany, které se spolehly víceméně jenom na tradiční sociální agendu. Propadla KSČM, propadla sociální demokracie; a nijak neuspěla ani radikální Levice.

Na straně druhé nelze zapomínat, že Piráti dostali svých 15 procent hlasů. A v určitém smyslu je paradoxem, že právě díky tomu, že se Babišovi ve svých tvrdých atacích proti Pirátům v předvolebním boji podařilo tuto stranu prezentovat jako „neomarxistickou“, je možno právem předpokládat, že těchto patnáct procent bylo voliči v naprosté většině skutečně míněno jako hlasy pro levici. Ovšem: nikoli pro levici tradicionalistickou, nýbrž pro levici moderní, liberální, tak jak ji představují například němečtí Zelení. (Kteří mimochodem v nedávných volbách dostali prakticky stejně tolik hlasů jako čeští Piráti.)

Za druhé je stále nutno mít na paměti, že Babišovo ANO, přestože v jeho čele stojí oligarcha, se na pravolevé ose rozkročilo značně doširoka, takže někdy bylo nakonec pokládáno za spíše levicové, nežli pravicové. V tuto chvíli je zcela nedůležité, do jaké míry tento názor odpovídal či neodpovídal realitě; rozhodující je, že v každém případě určitou část elektorátu A. Babiše je možno přinejmenším tendenciálně připočítat k táboru levice. A to samé platí dozajista i pro KDU-ČSL a pro STAN. Za této situace je tedy možno udělat dvě klíčová konstatování:

1. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje

2. spoléhat se jenom na klasickou sociální agendu je pro levici cesta do propasti. Současný volič žádá od levicových stran mnohem více, nežli aby mu jenom neustále přisypávaly peníze ze státních fondů.

Záleží teď tedy jenom na levicových stranách samotných, jestli dokáží pozitivně odpovědět na tato očekávání současného voliče. Jestli dokáží přijít s novými myšlenkami, s novými vizemi, které by potenciálně levicovému občanu/voliči ukázaly, že on pro ně není jenom jakýmsi pasivním příjemcem státních sociálních podpor, nýbrž že je pro ně partnerem při hledání cest, jak vytvořit lepší, humánnější, spravedlivější svět.

Mlčící většina

Jako vždy po proběhlých volbách, i teď političtí komentátoři a astrologové dopodrobna rozebírají vzniklé politické konstelace, počty hlasů pro vítězné i pro poražené strany, vypočítávají možné koalice. Ale – jako zcela pravidelně, i tady prakticky zcela mimo pozornost těchto znalců zůstává strana, která je fakticky ta ze všech největší – totiž strana nevoličů.

Tato „strana“ v právě proběhlých volbách dosáhla úctyhodných 35 (!) procent z celkového volebního potenciálu. Kdyby se tato skupina populace dokázala domluvit, zorganizovat, dát dohromady – pak by fakticky právě ona musela být pověřena sestavováním nové vlády!!

Samozřejmě; takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat. Ale přece jenom – i když odpočítáme dejme tomu 15 procent takových, kteří jsou nejen pro politiku v užším smyslu, ale vůbec pro občanskou společnost z těch či oněch důvodů ztracení, i pak tu zůstane potenciál 20 procent populace, který stojí za bližší prozkoumání.

Dalo by se totiž případně soudit, že velká část, dost možná většina z nich touto svou neúčastí ve volbách fakticky vyjadřuje souhlas se známým heslem: „Kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali.“

Pokud je tento předpoklad správný, pak by to ovšem znamenalo, že je tu velký společenský potenciál, který si přeje skutečnou, zásadní, systémovou změnu! A protože o takovouto zásadní systémovou změnu v současné době usiluje pouze (radikální, autentická) levice, pak by bylo nutno dospět k závěru, že právě tato autentická, antisystémová levice má ve společnosti mnohem vyšší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Pokud tuto skutečnost spojíme s výše uvedeným faktem, totiž že volební potenciál levice se v současné době posouvá od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti, pak by nám z toho vyplynul tento závěr:

Přes zdánlivě totální porážku levice v posledních volbách se ve společnosti naopak ukazuje velký potenciál pro novou, autentickou levici, která by dokázala přinést nové impulsy, jdoucí za rámec současného systému, který jen donekonečna reprodukuje sám sebe. Záleží jenom na samotné levici, zda dokáže tento trend uchopit, odpovědět na jeho požadavky novými vizemi a idejemi.

Co je autentická levice?

Josef Poláček

Tento text navazuje systematicky na můj dřívější článek „Autentická levice mezi mainstreamem a fundamentalismem“: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/levice-mezi-mainstreamem-a-fundamentalismem/ . Jak už sám název napovídá, v tomto prvotním nalézání se jednalo víceméně jednom o negativní vymezení; tedy o určení toho, co autentická levice není a ani být nesmí. Teď tedy nastala chvíle kdy je nutno pokusit se o určení pozitivní; tedy o obsahové vymezení toho, co politický subjekt rozumějící se a označující se jako „autentická levice“ má být, jaké mají být jeho cíle a jeho směřování. Je přitom zcela jasné, že takovéto pozitivní určení bude mnohem obtížnější nežli vymezení negativní, kde postačí pouze distancovat se od toho, co zde už je a existuje; zatímco teď bude zapotřebí hledat a popisovat něco, co zde ještě není aktuálně přítomno, nanejvýš jako představa či naděje.

Připomeňme si ale ještě napřed v krátkosti, co tato „autentická levice“ není, v čem spočívá její specifikum v rozdílu k oněm dvěma v první úvaze uvedeným „konkurenčním“ pozicím jiných částí politické a ideové levice. V prvé řadě autentická levice nesmí a nemůže zaujímat ty pozice, které zaujímá levice „mainstreamová“ – to jest levice systémově konformní. Tato systémově konformní levice totiž stojí v tom trvalém vnitřním protikladu, že chce učinit sociálně snesitelnějším systém kapitalismu, který je ve svém jádru principiálně asociální. Není možné humanitu úspěšně prosadit tam, kde vládne slepý kapitál.

V tuto chvíli se nám ale vynořil jeden pojem, který bývá dost frekventovaný, který je klíčový – ale který je ve skutečnosti velice obtížně uchopitelný. Jedná se tady o pojem „systém“. Jak nesnadno definovatelný, respektive vůbec rozpoznatelný tento „systém“ může být, o tom svědčí právě ta skutečnost, že příslušníci mainstreamové levice tento fenomén vůbec nevidí, nechápou a nevnímají; oni stávající společensko-politické uspořádání pojímají primárně jako „demokracii“, kde přítomnost kapitalismu (pokud ji vůbec uznávají) chápou jenom jako jakýsi vedlejší fenomén. A ne jako základní, určující princip, který nakonec ovládá a formuje život celé společnosti.

Je nutno přiznat: toto pochopení charakteru společnosti jako jednoho jediného, vnitřně provázaného celku, tedy jakožto „systému“ – to je velice obtížná záležitost. Lidská mysl je uvyklá tomu vnímat věci v jejich jednotlivé existenci, nikoli v jejich (skrytých) souvislostech; a v jejich vnější podobě, nikoli v jejich (skrytých) vnitřních určeních. A tady se po této lidské mysli najednou žádá, aby překonala oba tyto své limity zároveň. Fakticky jsou jenom dvě cesty, jak společnost skutečně důsledně pochopit jako systém: buďto na základě dlouholetého a cíleného studia – anebo ale z hlubokého emocionálního prožitku odporu, nenávisti k tomuto celku. Kterýžto odpor se ovšem nevztahuje na předmět v jeho obecné podobě (sotva kdo nesnáší, nenávidí společnost jako takovou); nýbrž se jedná o odpor vůči nějaké její konkrétní podobě. V daném případě se jedná o společenský systém kapitalismu.

Protože ta první cesta k pochopení společnosti respektive kapitalismu jako systému je otevřená jenom určitému počtu jedinců (a fakticky je tady alespoň určitá zběhlost ve filozofickém myšlení víceméně nepostradatelná), je pak přirozené, že naprostá většina levicové antisystémové opozice se ke svému náhledu dostává cestou druhou – tedy na základě vnitřního pocitu odporu vůči všem nespravedlnostem a nerovnostem, které systém kapitalismu trvale produkuje.

Toto vědomí, uvědomění si charakteru kapitalistické společnosti jako jednoho jediného uceleného systému na základě pocitu odporu vůči jeho nespravedlnosti je tedy samo o sobě naprosto legitimní; ale na straně druhé platí i dávný poznatek, že nenávist zaslepuje. A z čiré nenávisti nikdy nemůže vzniknout něco opravdu dobrého, pozitivního.

Je velmi mnoho takových v táboře antisystémové, antikapitalistické levice, kteří sami sebe s naprostým přesvědčením považují za příslušníky autentické levice – jenom proto že se vymezují proti kapitalismu, že kritizují kapitalismus, že bojují proti kapitalismu. Ovšem – tento jejich postoj má tu zásadní vadu, že má konec konců jenom a pouze negativní charakter. Oni sice – samozřejmě – hlásají socialismus jakožto naprostou kontrapozici proti kapitalismu; ale ve skutečnosti nejsou schopni pracovat na konkrétní, promyšlené výstavbě tohoto socialismu, nýbrž prakticky všechnu svou energii vybíjejí jenom v neustálých útocích na všechno, co nějak souvisí s kapitalismem. Oni sice negují kapitalismus; ale tato negace je – v rámci dialektické triády – jenom prvotní, jenom mechanickou, lineární negací; tedy tou negací, o které Hegel konstatuje, že s sebou nese všechny znaky toho, čeho chce být popřením a protikladem. „Bílé“ tu pak není skutečným světlem, nýbrž jenom opakem černého, pouhým „ne-černým“.

Konkrétněji: už Aristoteles ve své „Politice“ konstatoval, že ve vzájemném soupeření principů oligarchie na straně jedné a demokracie na straně druhé (přičemž „demokracie“ tu znamená ne pouze formu vlády, ale zároveň představuje nemajetný lid) – tak že v tomto vzájemném soupeření se nakonec jedná jenom o to, že oligarchie si chce uchovat svůj nashromážděný majetek, zatímco demokracie chce tento majetek bohatým vzít a rozdělit ho mezi chudé. To se napřed může zdát být spravedlivým počinem; ovšem reálným faktem je, že nakonec i oné „demokracii“ se nejedná o nic jiného, nežli o peníze! Tato demokracie respektive lid tedy nemají fakticky o nic vyšší, o nic ušlechtilejší cíle nežli sama oligarchie – jedná se jenom o jiné rozdělení hromady zlaťáků! A jak málo se změnilo do dob Aristotela, o tom svědčí to, že i dnes velmi mnozí z těch, kteří sami sebe prohlašují za „autentickou levici“, ve skutečnosti hovoří stále dokola jenom a pouze o penězích; o tom jak je vzít dnešním oligarchům, a jak je rozdat dnešním nemajetným. A i veškerá „demokracie“ v jejich pojetí neznamená fakticky nic jiného, nežli snadnější přístup dolních vrstev k materiálnímu bohatství, ke konzumu.

Ještě jednou: tato kritika příkrých rozdílů v přístupu ke společenskému bohatství je sama o sobě dozajista oprávněná; ale jakmile svou perspektivu omezíme jenom a pouze na otázku peněz, pak už jsme svůj boj o skutečně lepší, veskrze humánnější a kulturnější společnost prohráli; protože jsme zůstali polapeni v myšlení, v logice kapitálu, v logice peněz.

Jestliže tedy pojem „autentická levice“ má mít skutečně pozitivní význam a hodnotu, pak je nutno se vyvarovat nejen krátkozrakosti mainstreamové levice – ale stejně tak slepého negativismu (ultra)radikální levice, která sice vede úporný a halasný boj proti kapitalismu, ale sama není schopna uvést v život nějaký opravdu pozitivní projekt nekapitalistické, respektive postkapitalistické společnosti. Skutečně autentickou levici je nutno měřit právě na tomto centrálním úkolu – na schopnosti určit alespoň základní rysy, kterými by se takováto postkapitalistická společnost musela vyznačovat, aby vůči kapitalismu opravdu představovala vyšší životní a humánní kvalitu. Při tomto požadavku se pak dostáváme ke klíčovému principu či heslu, kolem kterého se toto uvažování o pozitivním projektu nekapitalistické společnosti nutně musí točit: totiž princip „demokratického socialismu“.

Demokratický socialismus

Jestliže je řeč o demokratickém socialismu, pak jmenovitě v českých poměrech není vůbec možné něco jiného nežli připomenout si reformní proces známý jako „Pražské jaro“ roku osmašedesátého, který ve svém jádru nesměřoval nijak jinam, nežli právě k nastolení demokratického socialismu.

K tomuto „demokratickému socialismu“ se nevyhnutelně hlásí každý, kdo to myslí s vytvořením nekapitalistické, humánní a svobodné společnosti opravdu vážně a poctivě. Hlásí se k němu výslovně i strana „Levice“. Ovšem – tady dochází k jednomu naprosto zásadnímu omylu. Celá věc se pravidelně podává tak, že tehdejší českoslovenští reformátoři byli na nejlepší cestě k dosažení tohoto cíle, tedy spojení socialismu s demokracií – a že to byl jenom zásah zvenčí, intervence států Varšavské smlouvy, co zabránilo vytvoření světa demokratického socialismu. Ve skutečnosti ale tehdejší proces probíhal mnohem složitěji, mnohem rozporuplněji; a v konečném efektu daleko spíše směrem zcela opačným!

Když se totiž dění roku osmašedesátého sleduje zcela podrobně, pak je v něm možno vydělit tři základní vývojové fáze:

– v první fázi po svržení konzervativní kliky kolem prezidenta Novotného je (po určitém váhání) vyhlášen program vnitrostranické demokratizace

– ve druhé fázi proces demokratizace neplánovaně překračuje okruh samotné komunistické strany, a přeskakuje na celou společnost; v důsledku toho se postupně začíná probouzet a formovat klasická občanská liberální demokracie

– ve třetí fázi i samotní reformátoři začínají chápat, že tato občanská liberální („buržoazní“) demokracie má ve svém jádru nekomunistický charakter, který čím dál tím více podrývá nejen vedoucí úlohu KSČ, ale i samotný socialismus; a snaží se tento demokratizační proud zase utlumit.

A dokonce leccos hovoří pro to, že když po návratu z moskevského zajetí vedoucí představitelé KSČ strávili první šok z tohoto násilného činu ze strany„velkého bratra“, že jim nakonec nebylo nijak příliš proti mysli, že na nátlak Sovětského svazu byla znovu obnovena cenzura. Oni tak mohli odpovědnost za tento akt svalit na SSSR – a přitom mohli profitovat z toho, že díky obnovené cenzuře se zbavili nebezpečí, že touto „ze řetězu utrženou“ demokratizací bude stále více zpochybňován, a nakonec podemlet celý jejich svět socialismu!

Nedá se nic dělat, ale je to holá realita: právě v průběhu „Pražského jara“ se zcela jasně ukázalo, že socialismus a demokracie jsou protiklady, které není možné bez dalšího navzájem propojit v jeden jediný celek. Socialismus je založen na principu kolektivismu, pospolitosti, solidarity a vzájemné odpovědnosti – zatímco liberální demokracie naopak vychází z individua, z jeho nepodmíněné autonomie, z jeho vlastních osobních respektive soukromých zájmů, které zásadně nemají žádný vztah odpovědnosti vůči společnosti.

Je tedy všechno definitivně ztraceno? Ztroskotá každý pokus o autentický socialismus na tom, že je nutno se rozhodnout buďto pro demokracii bez socialismu, anebo pro socialismus bez demokracie?… – Nežli bychom učinili tento – poněkud předčasný – závěr, připomeňme si naprosto přesné znění onoho protikladu, jak se nám (v osmašedesátém) zjevil: socialismus se ukázal být neslučitelný s tradiční občansko-liberální demokracií. Ne tedy bezpodmínečně s demokracií vůbec; nýbrž jenom s její jednou zcela určitou formou. Socialismus je neslučitelný pouze s tou formou demokracie, která vychází pouze z lidského individua, a s tímto individuem – a jeho omezeným životním a hodnotovým horizontem – zároveň také končí.

Není účelem tohoto pojednání zabývat se dopodrobna otázkou různých forem demokracie. Pro nás je tady rozhodující toto: neexistuje přímá cesta k demokratickému socialismu. Není možno jen tak prostě spojit demokracii a socialismus. Naopak – tato cesta je krajně obtížná, a předpokládá vyřešit celou řadu zcela zásadních problémů. Vybudovat demokratický socialismus, to je něco jako vystavět gotickou katedrálu: napohled něco zcela nemožného, něco co se zdá odporovat všem zákonům gravitace. Něco co musí s nejvyšší pečlivostí vyvážit celou řadu navzájem protichůdných sil, aby na konci mohlo vzniknout toto velkolepé dílo.

A úkolem autentické levice musí být právě toto: nespokojit se s malými, neambiciózními cíli jako to činí mainstreamová levice; ale na straně druhé nepodlehnout nakonec stejně tak plochému myšlení ultraradikální, fundamentalistické levice, která se domnívá že naprosto postačí povalit, rozbít, zplanýrovat všechny dosavadní budovy (kapitalismu) – a že ty vznešené katedrály nám pak už do nebe vyrostou samy od sebe. Autentická levice si musí klást nejvyšší cíle – cíle komplexní a všeobsáhlé transformace kapitalismu; ale jestli chce mít reálnou naději tohoto záměru dosáhnout, musí toto dílo konat s naprostou vážností a odpovědností, u plného vědomí obtížnosti a náročnosti tohoto úkolu.

Levice mezi mainstreamem a fundamentalismem

Josef Poláček

Konstatování, že současná – a to zdaleka ne pouze česká – levice je v defenzivě a že je ideově roztříštěná, by bylo nošením dříví do lesa. Je to reálný fakt; rozebírání jeho příčin ale není účelem této úvahy. Zde se pozornost zaměří jenom na jeden jediný specifický problém levice; ale je to jeden z problémů z nejzákladnějších. Jak už napovídá sám název tohoto článku, jedná se zásadní ideové rozčlenění, respektive rozpolcení levice na její složku umírněnou, „mainstreamovou“, a na její složku radikální, respektive fundamentalistickou.

Podívejme se napřed na to, co je vlastně tím předmětem, na kterém se takto tříští názory. Vždyť přirozeně vzato by levice vlastně měla být jednotná: vždy ji nevyhnutelně musí pojit cíl sociálně spravedlivé, ale i vůbec všeobecně humánní a pospolité společnosti. Jak tedy vůbec může dojít k tomu, že zde proti sobě stojí dva levicové tábory fakticky jako navzájem nepřátelské, které s sebou navzájem někdy vedou ostřejší a nesmiřitelnější boje, nežli s vlastním ideovým protivníkem, tedy s táborem pravice?…

Tímto jablkem sváru v táboře levice je diametrálně rozdílný postoj k otázce základní systémové (společenské) změny. Naprosto jednoduše řečeno: umírněná, mainstreamová, systémově konformní levice považuje současné společensko politické uspořádání za v zásadě svobodné, demokratické, a nehodlá na něm nic podstatného měnit; to jediné o co chce usilovat jsou jeho korektury směrem k vyrovnávání sociálních protikladů. Respektive vůbec směrem ke vstřícnosti státu vůči všem znevýhodněným skupinám obyvatelstva.

Oproti tomu radikální, respektive fundamentalistická levice celou věc vidí zcela opačně: ona považuje za zásadně nepřijatelný celý stávající systém kapitalismu, a tento kapitalismus chce buďto kompletně odstranit, anebo přinejmenším v jeho základních rysech transformovat tak, že by ztratil svou schopnost permanentně produkovat sociální nerovnosti všeho druhu.

Optika umírněné levice

Podívejme se teď ještě blíže, v čem leží jádro tohoto zcela protikladného vidění světa, pojetí společnosti. Už bylo naznačeno, že se jedná o existenci kapitalismu; ale to samo ještě nevysvětluje tak zásadní rozdíl v postojích. Neboť i umírněná levice v zásadě přítomnost kapitalismu nepopírá. Hlavní rozdíl je někde jinde.

Zásadní rozdíl je v tom, že umírněná levice kapitalismus nechápe, nevidí, nepojímá jako systém. Nevidí, nepociťuje ho jako ucelený komplex ekonomicko-společenských vztahů, které jsou vposledku určující, determinující pro celý život společnosti; a který na celou společnost vykonává všestranně negativní, dehumanizující vliv.

Umírněná levice fakticky akceptuje a přebírá optiku pravice (respektive obecně: liberalismu) v tom, že svoboda člověka začíná a končí svobodou jednotlivce. Jakmile je člověk (respektive občan) svobodný politicky, když ho tedy nikdo neomezuje v jeho základních občanských, politických a osobních právech, pak nejen občanská (buržoazní) pravice, ale i tato umírněná respektive mainstreamová levice věří tomu, že tento člověk je svobodný; a že není ani zapotřebí, ani vůbec možné míru jeho svobody ještě nějak zásadně rozšiřovat.

Jediný rozdíl mezi pravicí a mezi touto umírněnou levicí sestává v tom, že pravice člověka prostě hodí do této „říše svobody“, aby sám plaval; a jestli se utopí anebo ne, to už prý záleží jenom na něm samém, na jeho vlastních schopnostech. (A když se utopí, je si tím prý sám vinen.) Zatímco umírněná levice přece jenom cítí, že tak naprosto jednoduché to není; že tato formální občanská a politická rovnost sama o sobě nijak neřeší problém rovnosti (to jest: nerovnosti) sociální. Umírněná levice tedy princip občanské a politické svobody chce doplnit (to je klíčový pojem!) podporou těch, kteří se dostanou do nějakým způsobem znevýhodněného postavení.

Bylo řečeno, že klíčovým slovem je zde pojem „doplnit“. Umírněná levice tedy stávající systém kapitalismu i s jeho politickým uspořádáním nechce nijak zásadně změnit, nýbrž jenom modifikovat, učinit ho sociálně poněkud přijatelnějším, snesitelnějším. V daném smyslu je tedy možno konstatovat, že umírněná, mainstreamová levice je v zásadě systémově konformní. Ona nejen že nepovažuje za potřebné systém a komplex kapitalismu nějak zásadně změnit; ona se proti klíčovým systémovým změnám brání nakonec stejně tak rozhodně (respektive stejně tak rozhořčeně), jako to činí politická a ideová pravice. I tato konformní levice (typicky sociální demokracie), jakmile jenom něco zaslechne o „systémové změně“, okamžitě začne strašit gulagem, totalitní diktaturou.

Ale přece jenom tu existuje určitý rozdíl. Jestliže pravice svět kapitalismu adoruje, protože on jí vyhovuje svou dravostí, tím že agilním jednotlivcům skýtá možnost prosadit sebe sama na úkor ostatních, pak umírněná levice v zásadě vnímá sociální nespravedlnosti vznikající za kapitalismu; ona jenom není schopna pochopit že tyto nespravedlnosti a nerovnosti jsou systémově podmíněné, a že tedy principiálně není možno je odstranit jenom těmi či oněmi vládními opatřeními.

Optika radikální (fundamentalistické) levice

Od tohoto postoje umírněné, systémově konformní levice se náhledy a postoje fundamentalistické levice samozřejmě naprosto zásadně odlišují. Fundamentalistická levice nejen že společnost kapitalismu důsledně chápe jako ucelený systém a sociální nespravedlnosti a jiné společenské deformace zde vznikající vykládá jako nevyhnutelné důsledky tohoto systému, a nejen že chce v důsledku toho systém kapitalismu odstranit, zrušit; fundamentalistická levice vykazuje ještě jednu vlastnost, která ji – jak uvidíme dále – odlišuje od levice skutečně autentické. A to přes to, že právě tato fundamentalistická levice vznáší nárok na to, být tou jedinou „autentickou levicí“.

O co se jedná? – Prostě o to: jestliže systémově konformní levice odmítá či není schopna kapitalismus pochopit jako systém, a nekriticky přejímá ideologii tohoto systému, že prý se jedná prostě o „čistou demokracii“, pak fundamentalistická levice si celou komplexní společenskou skutečnost stejně tak zjednodušuje, a vykládá stejně jednostranně – jenom s opačným ideologickým znaménkem.

Jestliže mainstreamová levice kapitalismus buďto vůbec nevnímá nebo ho pokládá jenom za nějakou menší vadu na kráse jinak dokonale ztepilého těla demokracie, pak fundamentalistická levice zase všude nevidí vůbec nic jiného, nežli jenom démona kapitalismu. Který je podle ní samojediný vinen prakticky vším zlem na tomto světě; z kteréhožto náhledu pak vyplývá její fatální víra, že naprosto postačí jenom odstranit, zničit tento nenáviděný kapitalismus, a hned vzápětí nastane vytoužený (sociální) ráj na zemi. Fakticky tato fundamentalistická levice upadá do časů bolševické revoluce, respektive ještě před ní. Tato fundamentalistická levice (dále už jen: FL) sice většinou odsuzuje excesy pseudokomunistické totality; ale sama nepřináší nic, co by mohlo být zárukou že za její vlády by se celý tento marasmus neopakoval ještě jednou. A ona tuto záruku nemůže poskytnout právě v důsledku jejího naprosto zúženého pohledu na sociální realitu; právě v důsledku toho že z celého komplexu společenského bytí nedokáže vnímat nic jiného nežli jenom a pouze démona kapitalismu.

Pro FL je navíc naprosto charakteristický jeden rys: totiž permanentní subjektivizace toho, co je samo objektivním komplexem materiálně-společenských vztahů. Namísto komplexní a hloubkové analýzy kapitalismu se tu víceméně veškerá vina vidí jenom ve vnějškových symbolech a atributech kapitalismu, to jest především v mezinárodních koncernech. Právě ti mají být oním démonem, který prý svou mocí ovládá celý současný svět. To pak ale znamená: FL sice na jedné straně kapitalismus důsledně pojímá jako systém, jako celek; ale zároveň na straně druhé kapitalismus vůbec nechápe jako vnitřně provázaný, komplexní systém!

Ona ho nedokáže pochopit – ve svém zjednodušeném vidění světa – jako objektivně existující, historicky vzniklý a vzrostlý útvar, jako komplex zcela objektivně existujících ekonomických, ale i sociálních, politických, a i kulturních vztahů; nýbrž ona všude vidí jenom údajnou všemoc koncernů.

Toto naprosto zjednodušené vidění sociální reality pak nevyhnutelně vede k tomu, že FL nedokáže předložit naprosto žádný přesvědčivý koncept společenské transformace. Především: ona nijak není schopna od sebe odlišit kapitalismus v jeho negativním smyslu, a přirozené potřeby volné tržní ekonomiky. V důsledku toho pak znovu a znovu překrucuje čirou ekonomickou realitu, čím se naprosto znevěrohodňuje v očích každého, kdo má jenom trochu znalostí reálné ekonomiky.

Tato FL si vůbec obecně nijak neláme hlavu s pravdivostí, tedy s objektivní platností svých výroků; ona jedná v zásadě podle maximy: „My jsme přece ti ušlechtilí bojovníci proti zlému kapitalismu, a tak v tomto svatém boji smíme používat všech prostředků, veškeré demagogie, jak jenom my sami uznáme za vhodné! Žádný mainstreamový ekonom nám přece nebude vykládat, co je reálná ekonomika!“

Zkrátka, jednou větou: fundamentalistická levice je naprosto uzavřena do ulity svého vlastního ideologického vidění světa; a od tohoto jejího neotřesitelného přesvědčení o jejím absolutním nároku na pravdu je pak už jenom zcela logický krok k jejímu agresivnímu postoji vůči všem kritikům jejího fundamentalismu: „Kdo není s námi, je proti nám! Kdo se opovažuje zpochybnit naše levičácká dogmata, ten je přívrženec kapitalismu!“ – Zkrátka, jak už řečeno, pod heslem ušlechtilého boje proti kapitalismu se tu fakticky reprodukuje čirý bolševismus, se vším všudy. Od této fundamentalistické levice musí autentická levice dát ruce pryč, mít se před ní na pozoru; je sice možno s ní do určité míry sdílet její antikapitalistický postoj, ale nějaká užší symbióza s ní a s jejím ideologickým fundamentalismem a dogmatismem by byla cesta do izolace sektářství.

A co tedy autentická levice?

V předešlých výkladech jsme si ukázali jak teoretickou povrchnost a systémový konformismus mainstreamové levice, tak ale i ideologickou úzkoprsost a zaslepený dogmatismus levice fundamentalistické. Zbývá zde pak ještě vůbec nějaký prostor pro takovou levici, která by se dokázala vyhnout oběma extrémům? Která by tedy důsledně chápala (a odmítala) systém kapitalismu, ale zároveň by se neutápěla v oněch zjednodušujících modelech a řešeních, které jsou spojené s levicí fundamentalistickou? To je skutečně krajně obtížná, krajně problematická otázka. Na kterou není vůbec nijak snadná odpověď.

A protože je tato otázka natolik složitá, necháme ji pro tuto chvíli stát; a hledání pravých pozic autentické levice ponecháme na příště.