Eva Hájková
Všechno na světě je součástí něčeho většího. Květina je součástí louky, strom je součástí lesa nebo zahrady. Les i zahrada jsou součástmi krajiny. Krajina je součástí země. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. V přírodě můžeme rozeznat jednotlivé organismy, ať rostliny nebo živočichy, ale všechno je zároveň součástí nějakého většího celku. Dá se říct – většího organismu. Proč bychom si měli myslet, že my nejsme? Být součástí něčeho většího má smysl. Znamená to mít z toho většího užitek a zároveň se starat o to, aby to (větší) také prospívalo. Jinak bychom z toho přece nemohli mít užitek.
Kořeny stromů čerpají vláhu ze země a zároveň drží v zemi vodu. Vykácení velkého množství stromů může mít za následek ztrátu podzemní vody v krajině a vznik pustiny, zatímco živé kořeny stromů pomáhají udržovat zemi živou a plnou vláhy. Jedno je podmíněno druhým.
Mám zahradu a mám i mnoho pokojových květin. Každá má svůj vlastní květináč, takže jejich kořeny jsou oddělené, ale přesto i na nich je možné pozorovat, jak jim prospívá, když jich postavím několik vedle sebe. Živé rostliny si vytvářejí kolem sebe příznivé mikroklima. Probíhá v nich fotosyntéza, látková výměna s okolím. Každá rostlina k tomu vytváření společného mikroklimatu přispívá a každá z něj zpětně čerpá užitek. Daří se jí mnohem lépe, než kdyby stála o samotě v prázdné místnosti. I člověk se na tom pokojovém mikroklimatu spolupodílí a ono mu zároveň také prospívá (pokud není pokoj přeplněn květinami přespříliš). Pokojovým květinám se mnohem lépe daří v obytných místnostech, kde se lidé často zdržují, než v neobydlených prostorách, kam občas někdo vkročí jen kvůli zalévání. Svým tělem a duší spoluvytváříme mikroklima, které je založeno na teplotě, vlhkosti a dalších faktorech.
My lidé ovšem vytváříme také společenské klima. Společnosti prospíváme nejen svou prací a dosaženým vzděláním, ale třeba i tím, že udržujeme v pořádku sebe, svou rodinu i své okolí, že se chováme ohleduplně k druhým. Ohleduplnost k druhým může mimo jiné spočívat například v tom, že v době pandemie nosíme respirátory nebo že se dáváme očkovat. Touto zmínkou nemíním doporučovat očkování, protože není stoprocentní jistota, že to bude fungovat k našemu prospěchu. Je to otázka důvěry vůči státu. Vlastně nejen vůči státu, ale vůči širší společnosti. Já tu důvěru mám, i když jsem si vědoma, že se mohu dočkat zklamání. Bez důvěry by ale společnost vůbec nemohla fungovat.
Apoštol Pavel napsal, že se máme podřizovat vládní moci. Jistě to není žádný absolutní příkaz. Na špatnou vládu, která neplní své poslání, nebo na některé její příkazy se to nemusí vztahovat. Ale to, jaká vlastně je ve společnosti vláda a jaké jsou zákony státu, hodnotí každý z nás s použitím vlastních poznatků a zkušeností, zkrátka svým lidským rozumem. Každý to tedy vidí jinak, a proto plně chápu lidi, kteří se nechtějí dát očkovat, protože očkování proti covidu považují za něco nedobrého, ba dokonce za jakési spiknutí mocných.
Mocní tohoto světa mohou společnost skutečně ovládat – tomu se dá asi těžko zcela zabránit, ale jsme to my, kdo ji utváříme svou každodenní činností. My všichni máme na společnost a na společenské klima vliv. My všichni tvoříme celek, který žije. Máme vliv na utváření vzájemné důvěry, i ve vztahu k úřadům, na udržování kultury ve společnosti a prohlubování porozumění mezi lidmi. Budeme-li předem vidět všechno černě, bude se to možná promítat i do našeho jednání.
Společnost je jakýmsi kulturním organismem. Je-li člověk součástí většího celku, s nímž se vnitřně ztotožňuje, a na jehož trvání mu záleží, lépe se vyrovnává se smrtí. Protože ten celek, který ho přesahuje, a k němuž svým životem přispíval, tady zůstane i po jeho odchodu. Nepochybuji o tom, že se každý člověk zachvěje strachem, když zjistí, že tento jeho život je u konce. Smrt je strašná a bylo by nelidské to popírat. I Ježíš se bál smrti, přestože byl Bůh a přestože věděl, že bude vzkříšen. Bál se jí, protože byl zároveň člověk jako my. Byl dokonale lidský. Sledoval, co se děje okolo něj. Svým tělem i duchem byl plně přítomen na zemi, v tomto životě, ne v nějakém jiném, nadpozemském životě. Jistě k němu mluvil Otec, ale mluvil k němu v době, kdy Ježíš žil tady na zemi jako její součást.
Ano, i Ježíš se zachvěl hrůzou ze smrti. Vědomí jeho poslání mu patrně pomohlo strach přemoci. Ti, kteří přijali jeho ducha, později utvořili církev, která se nazvala tělem Kristovým. Čili šlo o nový organismus, tentokrát duchovní povahy. Ale církev sama o sobě nebyla a není konečným Božím cílem. Víme, že „až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1 Kor 15, 28). Jednou tedy všechno, co existuje, bude tvořit dokonalý celek naplněný Božím duchem. Než k tomu dojde, trvá zatím církev. Ekosystém či organismus, v němž je život, růst, zrání… Mělo by v ní být dokonce více života než v okolním světě, proto by se církev neměla světa bát. To, v čem je více života, se přece nemusí bát toho, v čem je méně života. Církev by měla být otevřená, jako všechno, co je živé. Otevřená Bohu, lidem, naději, budoucnosti…
Budoucnost je něco, co všichni společně vytváříme, není předem daná. I ona je otevřená, jinak bychom nebyli svobodní. Když se v lidském vědomí propojuje minulost s přítomností a s otevřenou budoucností takovým způsobem, že to všechno dohromady dává člověku (nebo celé společnosti) smysl, víme pak, že směřujeme k dobrému, i když v minulosti všechno dobré nebylo. I když se v ní odehrálo mnoho zlého, i když vztahy mezi lidmi byly nepřátelské, i když si způsobili různé křivdy. Bůh může dát smysl i nepochopitelným katastrofám, protože je schopen obracet zlé v dobré. Pomáhá lidem reflektovat minulost a brát si z ní poučení.
Věřící mluví o svém odděleni od světa. Jenže oddělení věřícího spočívá v tom, že si je vědom, kdo je, a co je jeho posláním, že se se vším obrací k Bohu o radu. Jiné oddělení od světa snad ani není žádoucí. Křesťané potřebují nejen sebe navzájem, ale potřebují také celou společnost. I oni jsou přece její součástí a mají užitek z toho, je-li to dobrá společnost. To nemohou popřít. A společnost zase potřebuje církev, která by viditelně byla solí země. I když si možná takovou potřebu neuvědomuje.
Přes všechnu snahu se mi pro tentokrát nepodařilo v internetu najít žádný příhodný ilustrační obrázek. Což mě dost překvapilo; skoro bych soudil, že je to v současné době dost rozšířená víra, že člověk je součástí jakéhosi vyššího celku, respektive celého univerza. – Ovšem je fakt, že je asi dost obtížné něco takového dokázat vyjádřit graficky.
Na „Křesťanovi dnes“ k článku dali takový barevný obrázek přírody.
https://www.krestandnes.cz/byt-soucasti-celku/
Ano, já jsem také uvažoval o tom připojit k článku nějaký obrázek přírody; ale pak se mi to vzhledem k tématu článku – všechno v jednom – zdálo ne dost výstižné.
Co se samotného tématu článku týče, pak tady jsou vlastně dvě centrální výpovědi. Jedna je principiální, dejme tomu duchovní: ve filozofické rovině je to ten princip, který vyjádřil Hérakleitos ve svém výroku „všechno je jedno, jedno je všechno“. – Patočka ho ovšem překládá poněkud jinak, a to sice „všechno je z Jednoho, Jedno je ze všeho“.
Tak jako tak to znamená, že je zde předpokládán nějaký vyšší celek, vyšší jednota, která svým významem přesahuje nejen dosah jednotlivě existujících věcí/entit, ale dokonce i jejich celkovou sumu. Na straně druhé – a to se velice často přehlíží – platí ovšem stejně tak i vztah či směr opačný. Není tomu tedy v žádném případě tak, že by zde ono „Jedno“ bylo jako jakýsi absolutně panující moment, kterému je všechno ostatní mechanicky podřízeno; nýbrž toto „Jedno“ se samo neustále znovu a znovu rodí z onoho „mnohého“, z pohybu a z dialektiky konkrétně jsoucích, živoucích entit. Jedná se tedy – opakuji znovu – o vztah oboustranný, kde každá z obou stran má svou nezastupitelnou funkci, svou vlastní hodnotu.
Ta citovaná křesťanská (respektive Pavlova) formulace že „až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem“ ovšem zcela narušuje tento symetrický vztah, a všechno jednostranně podřizuje jenom všemu ostatnímu nadřazeného, panujícího božského elementu. Tento křesťanský model je tedy v každém případě asymetrický; a to nikdy není dobře.
Druhá centrální výpověď v článku je ta, že člověk jakožto jednotlivec je integrální součástí vyššího – společenského – celku; a že je tímto celkem (tedy charakterem společnosti) ovlivňován a formován, ale že stejně tak je tento charakter společnosti formován a ovlivňován jednáním (a kvalitou) každého jednotlivce.
To je opravdu krajně důležitá skutečnost; a obecně se naprosto přehlíží, a to v obou jejích částech. To jest: běžný člověk si nikdy neuvědomí respektive nepřizná, že je formován – a tedy fakticky determinován – něčím jemu napohled tak vnějškovým a neuchopitelným, jako je „společnost“. A na straně druhé se stejně tak lidé vzpírají přiznat, že společnost jako celek je utvářena jimi samými – protože pak by museli za charakter a mravní stav společnosti převzít svou vlastní, osobní odpovědnost.
Je proto opravdu velice důležité a záslužné na tuto skutečnost znovu a znovu upomínat, že zde existuje tento vztah vzájemné podmíněnosti mezi společností a jednotlivcem. A přitom – jak zde tento vztah pojala paní Hájková – tento vztah je tu naprosto vyvážený, symetrický, respektive autenticky dialektický: jednotlivec je formován společností, ale ona sama je ve svém charakteru utvářena činností každého jednotlivce.
V některých překladech bývá namísto „podřídit“ „položit k nohám“. V překladu Slova na cestu je to kupříkladu takhle:
„Až Kristus zlomí moc všech svých nepřátel a své království odevzdá Bohu Otci, dějiny se uzavřou. 27 Bůh totiž svěřil Kristu veškerou moc nad celým vesmírem – samozřejmě s výjimkou sebe sama. 28 Až tedy Kristus zvítězí nad posledním odpůrcem, tehdy přijde ke svému Otci a složí mu všechnu svou moc k nohám, takže nakonec bude svrchovaným vládcem zase sám Bůh.“
Proč bychom si měli myslet, že podřizujeme-li se něčemu, tak nás to nějak ničí nebo to nějak znehodnocuje náš život? Podřizujeme-li se Kristu, znamená to tolik, že se podřizujeme lásce. Tedy, že milujeme, nikoliv že nad námi někdo panuje. Vláda Krista nad celým vesmírem je totéž jako vláda lásky nad celým vesmírem. Lásky, která vrací k Jednomu to, co se od něj vzdálilo a samo (bez Krista) to nebylo schopno najít cestu.
Napadlo někdy ty vaše filosofy, pane Poláčku, že Bůh může také trpět?
Přijde na to který bůh, paní Hájková. Prométeus docela jistě trpěl za lidstvo; on byl ovšem jenom „polobůh“. (Tohle byl ovšem Ježíš nakonec také, se svým lidským základem; i když se mu křesťanská teologie ze všech sil snaží připsat status „celého“ boha.)
Nejvyšší bůh, tedy bůh metafyzický, ono Hérakleitovo „Jedno, jež jediné je moudré“ – ne, takovýto bůh je samozřejmě naprosto povznesený nad všechny pozemské bolesti, konflikty a střety; neboť jak praví právě Hérakleitos, pro tohoto boha „všechno je dobré a spravedlivé“, to jenom pro lidi – v jejich neznalosti – je něco dobré a něco špatné, něco spravedlivé a něco nespravedlivé. Tento nejvyšší bůh nehledí na jednotlivosti, nýbrž na celek – a tento Celek je vždycky dobrý.
To ostatně v křesťanství zase není nijak zásadně jinak: ani křesťanský Bůh není nijak polapen do lidských kategorií dobrého a špatného; neboť „cesty Boží jsou nevyzpytatelné“. Takže i v křesťanství platí, že co se jednotlivému člověku jeví být bolestným a bezprávím, to je – v kontextu celku – naprosto v pořádku.
Metafyzického boha neznám. Znám jenom toho „Jsem, který jsem“. A ten prožívá emoce podobně jako člověk. Nebo naopak – člověk má emoce po něm (je jeho obrazem).
Ježíš podle křesťanské nauky rozhodně nebyl polobůh, ale byla v něm zároveň jak plnost (nikoli polovičatost) lidství, tak plnost božství.
Jestliže „všechno je dobré a spravedlivé“, vůbec to, pane Poláčku, nemusí znamenat „povznesenost nad všechny pozemské bolesti“.
Když my smysl své bolesti nevidíme, neznamená to přece, že neexistuje. Neznamená to ani, že neexistuje soucit s touto naší bolestí – soucit i při vědomí jejího smyslu, smyslu který nevidíme.
Ignorování jednotlivostí v zájmu celku – to by byl pohled nelidského diktátora.
Pane Nusharte, není mi známo nic ani ve Starém ani v Novém zákoně, co by svědčilo o tom, že Bůh by měl soucit s utrpením jednotlivce. Židovský Jahve nechá Joba postihnout vším možným utrpením – jenom s tím účelem aby si tak potvrdil jeho víru k sobě samému. A Bůh křesťanů – ten je už příliš vzdálený jsoucímu světu (ne jinak nežli Hérakleitovo „Jedno, jež chce i nechce být zváno Diem“), nežli aby mohl soucítit s utrpením toho či onoho jednotlivce.
Právě proto ostatně křesťanství vyzdvihlo do nebes Marii, aby zde byla nějaká nebeská bytost která je bližší lidem, která by mohla mnohem bezprostředněji sdílet jejich utrpení a poskytovat útěchu.
Paní Hájková, judaistický „Jsem který jsem“ sice znal emoce – ale to byly prakticky výhradně emoce bouřící, emoce hněvivé; opakuji znovu, nevím o tom že by zde Jahve projevoval nějaký soucit. Bylo by to ostatně velmi překvapivé u boha, který byl bez dalšího ochoten pozabíjet velké části svého lidu, když pojal podezření že jsou mu „nevěrní“.
Pane Poláčku, vždyť se vtělil v Ježíše!
„Není mi známo nic ani ve Starém ani v Novém zákoně, co by svědčilo o tom, že Bůh by měl soucit s utrpením jednotlivce.“
Nový zákon je tím Božím soucitem s trpícím jednotlivcem přeplněn. Vůbec nechápu, pane Poláčku, jak jste si toho mohl nevšimnout.
„Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.“ Mt 14, 14
Jenže pan Poláček je, paní Hájková, nejspíš hluboce přesvědčen, že Bůh („Bytí“ – „Energie“) nemůže projevovat soucit (natož k jednotlivci), A PROTO nemůže být člověkem – osobou. To je přece logické – nějaká vesmírná energie vám prostě soucit projevit nemůže.
Tady byla řeč výhradně o Bohu – tedy v křesťanské terminologii o Bohu-Otci. A nikoli o Ježíšovi (který se během svého pozemského žití nikdy nedozvěděl o tom, že mu pozdější křesťanskou teologií a mytologií bude přiřčena role „Božího syna“).
Pane Nusharte, citujte mi místo v Bibli, kde by buďto Jahve anebo křesťanský Bůh-Otec projevil nějaký soucit s utrpením toho či onoho jednotlivce.
Tento soucit přichází až s Ježíšovými kázáními – jakožto v ý z v a pro lidi, pro jeho soukmenovce, aby o n i vykazovali (aktivní a činný) soucit s trpícími.
Dobře, pane Poláčku, když nechcete uznat, že Ježíš byl Boží Syn, ba sám Bůh, protože Nový zákon pro vás není dostatečně pravý a věrohodný, pak toho lze spoustu uvést ze Starého zákona. Jenom v Žalmech je toho o Božím milosrdenství, o jeho slitování, až až. Zadejte si v Bibli na internetu příslušná slova (milosrdenství, slitování atd. a uvidíte.
Co třeba Izajáš 49, 15, kde Bůh říká : „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“
Zrovna čtu Tresmontanta (Výklad učení rabiho Ješuy z Nazaretu). Autor naprosto odmítl představu o krutosti hebrejského Boha.
„Když rabi Ješua učil, že skutečná moc jde ruku v ruce s mírností a nikoli s ničitelstvím, byl v souladu s nepřerušovanou tradicí hebrejské teologie. Bůh Hebrejců není bůh, jenž by působil násilí. Násilí je mu zjevně lhostejné. Zajímá jej tvoření, ne ničení. Člověka a jeho lidskou svobodu nestvořil proto, aby ho utiskoval nebo zotročoval. Nechce sluhy, služebné bytosti, nechce vládnout zotročeným bytostem. Něco takového nemá v jeho očích nejmenší cenu. Naopak, podle hebrejských písem ho zajímá stvoření svobodné, autonomní bytost osvobozená od modlářství a schopná s ním navázat spojení na osobnostní úrovni, a dokonce s ním, je-li to třeba, polemizovat, jak to také činili Abraham a Job. Podle Písem ho zajímají vztahy přátelství, ne vztahy pána a otroka. Relace pána a raba, o níž měl Hegel zato, že ji objevil v judaismu, je čirý výmysl. Nemá podklad v žádném z textů Písma. Všechny texty izraelských proroků naopak učí, že vztah mezi Bohem a člověkem je relací milující stvořitelské Bytosti, jež se nepřetržitě snaží člověka osvobodit od otrocké závislosti, s milovanou lidskou bytostí.“
V Novém zákoně se mluví i o Božím soucitu, který se zrcadlí v člověku (nejen tedy v člověku Ježíšovi): „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří…“
Pokud člověk upustí od ustavičného souzení svých bližních a nechá srdce otevřené pro „ducha soucitu“ (jako onen milosrdný Samařan), tak vlastně projevuje stejný soucit, jaký má Bůh s jednotlivým člověkem.
Samařan nepřemýšlí, jestli si to zbití a okradení ten člověk třeba náhodou nezasloužil – jestli třeba nebyl moc bohatý a ti lupiči zase moc chudí, nebo jestli se jim třeba nebránil příliš důrazně a neohrožoval tím ty chudé (kteří vlastně chtěli jen to, co jim tak nějak spravedlivě náleží), chudé, kteří k tomu loupení byli vlastně dotlačeni nespravedlivými okolnostmi (systémem) a kteří ho pak vlastně museli o to víc ztlouci, aby tím odvrátili nespravedlivou újmu na svém zdraví, která jim bezprostředně hrozila ze strany nepřiměřeně bohatého a nepřiměřeně se bránícího pocestného… Ten Samařan prostě takhle nepřemýšlí – nesoudí. Když vidí zraněného člověka, tak cítí soucit a nepřemýšlí, jestli si to ten člověk zasloužil či nezasloužil…
Jde o zcela konkrétního jednotlivého člověka (bližního), nikoliv o nějakého „obecného bližního“, kterému projevíme „obecný (modelový) soucit“. [To je možná také důvodem, proč se Bible vyjadřuje v podobenstvích (aby se to vždy týkalo konkrétního jednotlivce, žijícího v konkrétním místě a čase) – vyjadřuje se tedy v podobenstvích starého jazyka a v podobenstvích dobového způsobu uvažování – nikoliv v jazyce moderním, který pojmenovává jevy obecně.]
„Mé oko na tebe (Izrael) bude hledět bez slitování, a já nechci být milosrdný, nýbrž chci ti dát co jsi zasloužil, a tvá krutost se má k tobě vrátit, abyste poznali, že já jsem VLÁDCE.“
Ezechiel 7.3
Tohle je vlastně jedna ještě relativně mírnější pasáž ze Starého zákona; jeden z celé řady případů, kdy bůh Jahve bez milosti vyvraždí tisíce a desetitisíce lidí (při potopě světa s výjimkou malé hrstky utopí dokonce c e l é lidstvo jako koťata!!) – a to většinou jenom proto, že mu lidé neprokazovali dostatečnou devótnost.
V tomto kontextu je nutno dát plně za pravdu i Hegelovi, že ve Starém zákoně byl vztah Bůh – lid fakticky vztahem „pána a raba“; Bůh jakožto Vládce vyžadoval absolutní poslušnost, a jakmile ji lid Izraele neprojevoval dost horlivě, byl za to potrestán tvrdými údery biče svého pána.
Jestliže se tedy Tresmontant snaží ze Starého zákona vyčíst nějakého zcela jiného boha, pak je nutno vidět, že jeho snahy tu naprosto evidentně nejsou vedeny nezaujatým pohledem, nýbrž zcela zjevnou snahou exkulpovat starozákonního boha z jeho znovu a znovu opakovaných krutostí.
—————————
Mimochodem, explicitně milosrdným bohem je až Bůh islámu; nicméně i prorok (přesněji: zvěstovatel) Mohamed znovu a znovu své monoteistické misijní snažení prokládá hororovými výjevy, jak tento „milosrdný“ Bůh prý spálil požárem a srovnal se zemí celá města, která mu nebyla dostatečně poslušná.
Pane Nusharte, i v této pasáži z Nového zákona nehovoří Bůh-Otec, nýbrž Ježíš.
Exkulpovat?
Někoho, kdo neexistuje, přece nelze z ničeho obviňovat, pane Poláčku. A pro vás Bůh přece neexistuje.
Zkuste si, pane Poláčku, pustit audiozáznam pořadu Úvod do knih Starého zákona, část Kniha Ezechiel. Má to dvacet minut.
https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2019-01-18-20-15-00/?play=1
„Právě proto ostatně křesťanství vyzdvihlo do nebes Marii, aby zde byla nějaká nebeská bytost která je bližší lidem, která by mohla mnohem bezprostředněji sdílet jejich utrpení a poskytovat útěchu.“
Útěcha je hezká věc, ale mnohem lepší je naděje, že Bůh jednou změní lidská srdce.
Prakticky úplně totéž, co řekl pan Poláček o Marii, můžeme říci i o Ježíšovi.
Ale jistě, pane Nusharte; i Ježíš byl posmrtně křesťanskou komunitou vyzdvižen do nebes, aby zde mohl působit jako „zlidšťující“ element, jako někdo od koho je možno očekávat soucit a přímluvu.
Paní Hájková, tady není rozhodující jestli já věřím v Boha, ale to v co věřili strůjci Starého zákona.
Kniha Ezechiel – pane Nusharte, onen vykladač zde dokázal vlastně jedinečný počin: prezentoval zde obsah Knihy Ezechiel, aniž by jedním jediným slovem zmínil všechny ty krutosti, kterým bůh Jahve vystavil svůj národ!
Mimochodem, v této souvislosti působí až vysloveně komicky ona věta, že přes to všechno „Hospodin zůstal věrný“ svému národu! Ono by pro Jahveho bylo ovšem krajně obtížným se svému národů stát „nevěrným“ – nikdo jiný totiž na něj tehdy nevěřil! Jahve tedy neměl na výběr, kam jinam by se mohl uchýlit, kde jinde by mohl najít národ který by byl ochoten ho uctívat.
Co ovšem v této přednášce opravdu má svou zajímavost je ta pasáž o „novém srdci“. Které má znamenat zásadní přeměnu lidského postoje ke světě. A cestou k získání tohoto nového srdce má být 1. „pokání“, a 2. působení „božího Ducha“.
Řekové také znali tento zásadní niterný přerod, svou „metanoiu“. Ovšem rozdíl je v tom, že Řekové o ni usilovali sami ze sebe, to jest na základě svého vlastního poznání a rozpoznání, co je dobré a co je špatné. Zatímco Židé měli učinit akt „pokání“ – to jest, čirého podrobení se Boží vůli. U nich se tedy – na rozdíl od Řeků – nejedná primárně o aktivní přístup, nýbrž o pasivní akt. A to samé platí i o působení „božího Ducha“ – i tady tato metanoia, toto „nové srdce“ přichází k věřícímu zvnějšku, nikoli z jeho vlastního nitra.
Tresmontant zajímavě píše o tom, že Ježíš měl vlastně velmi specifickou metodu, jak změnit svět.
„Pokud se nemýlíme, tak rabi Ješua učil něčemu, co považoval za jedinou možnou metodu, jak vystoupit ze začarovaného kruhu agrese – odvetná reakce – záští a nová agrese – hněv a nová odvetná opatření – a tak dále až do nekonečna. Viděli jsme, jaké výsledky toto schéma přineslo v průběhu staletí. A lze si lehce představit, co může přinést a přinese při použití prostředků ničení, které má dnes lidstvo k dispozici.
Za předpokladu, že jsme se rozhodli pro pokoj, což v případě celého lidstva znamená život, a za předpokladu, že dáváme přednost tomu, aby lidstvo žilo, což, ještě jednou to opakujeme, se neděje tak často, a při bližším zvážení zjistíme, co se ani zdaleka nerozumí samo sebou – existuje nějaký prostředek, jak vystoupit z toho začarovaného kruhu? Rabi učí metodě, jež je patrně nejparadoxnější částí jeho učení v průběhu staletí vyvolávala ve vědomí lidí největší pohoršení. Máme-li být upřímní, velice málo jeho žáků vzalo jeho metodu doslova a dokázalo ji uskutečňovat se vším všudy. Rabi Ješua učí, že tváří v tvář agresi je třeba místo agresivní odpovědi, jíž bychom se dostali do začarovaného kruhu vzájemného ničení, aby jedna zúčastněná strana – ten, kdo přijal rabiho učení a považuje je za pravdivé – se svobodně a dobrovolně vzdala práva na odvetu, na mstu, aby se zřekla protiagrese a nespravedlnosti, aniž by na agresi a nespravedlnost odpovídala jinou agresí a nespravedlností.
Takové je, pokud jsme tomu dobře rozuměli, učení rabiho.“
Jinak je možno ke Knize Ezechiel říci souhrnně toto: je známé, že Židé měli tu – dost možná zcela klíčovou – zvláštnost, že vysvětlení pro rány osudu které je stíhaly spatřovali zásadně ve své metafyzické, tj. náboženské „vině“; a to především v odpadlictví od striktního monoteismu, a za druhé v obecném poklesu mravů.
Samozřejmě, tehdy bylo naprosto obvyklé, že lidé a celé národy ve všech možných neštěstích spatřovali trest bohů; například hned v počátku Homérovy „Illias a Odyssea“ se píše o takovémto božím trestu, jakož i o tom že řecké vojsko se „vyvinilo ze svého hříchu“ (v německém překladu „sie haben sich entsühnt“); ale to se v zásadě jednalo jenom o zcela konkrétní přečiny. Zatímco Židé u sebe spatřovali zřejmě jakousi trvalou, metafyzickou vinu za své morální (a religiózní) poklesky; a právě tato jejich extrémní sebereflexe (a dokonce snad jakési „morální sebemrskačství“) pak byla zřejmě vlastním základem toho, že právě z tohoto malého židovského národa pak mohl vzejít tak silný mravní, a také monoteistický impuls.
„Přetržení kruhu agrese“ – ale jistě, toto jistě je možno u Ježíše (rabiho Jošui) nalézt. Ovšem, za prvé připomínám ještě jednou, že prakticky tu samou maximu vyslovil svého času už Hérakleitos – a to už půl tisíciletí před Ježíšem.
A za druhé: samozřejmě že tato mravní maxima je velice důležitá, pravdivá, nepostradatelná. Ovšem – realita světa bývá opravdu dost jiná. Tresmontant to sice přiznává a konstatuje; ale on už nevidí, že je to tak v určitém smyslu nutné. A právě tohle na rozdíl od něj vidí Hérakleitos – který sice na straně jedné stejně tak zavrhuje s l e p o u touhu po odplatě; ale na straně druhé sděluje, že „boj je otcem všeho“. Jinak řečeno: kdyby vždycky všichni ve všem jenom ustupovali, pak bychom sice neměli žádný svár – ale život sám by naprosto stagnoval. Něco takového je opravdu možné jenom v uzavřeném prostředí jezuitských redukcí, kde život má svůj zcela pravidelný, naprosto neměnný cyklus, kde se donekonečna opakuje stále jenom to samé, nepřichází nic nového. Ale jakmile dochází k nějakému dynamickému vývoji, tedy k progresu – to není možné bez konfliktů, bez střetů starého s novým, nižšího s vyšším.
Já sám jsem si právě v minulých dnech vysloužil výtku na Fóru Levice, že tam některé účastníky napadám příliš útočně. Samozřejmě, tato výtka byla sama o sobě oprávněná; jenže druhá stránka věci je, že se tam jednalo o naprosto klíčové otázky; o zásadní rozhodnutí, kterým směrem se celá Levice má do budoucna vydat. A kdyby se vydala špatným směrem, pak by se jednalo o naprosto fatální rozhodnutí, které by už dost možná vůbec nebylo možno zvrátit. Jedná se tedy o naprosto zásadní ideový střet – a tady je sotva možné projevovat nějaké přílišné porozumění pro názory, o nichž je možno s opravdu velkým odůvodněním předpokládat, že jsou chybné a zavádějící.
A o samém Ježíšovi není naprosto nic známo, že on sám by svým nepřátelům trpně „nastavoval druhou tvář“ – naopak, zatracoval je a svolával na ně „hněv Otce nebeského“, kde jen mohl.
Ještě k Tresmontantovi. Cituje například známé: „Vždyť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou“.
Poslední větu není nutně třeba brát jako zákaz (píše autor knihy). Pravděpodobnější je, že tu Ješua vyslovil jakýsi zákon, ne fyzikální, nýbrž dějinný.
S tím souhlasím. Jakési zákony vztahů mezi lidmi existují a Bůh je nemůže měnit, jak se mu zlíbí. Ovšem není to ani tak, že by se ty zákony nedaly vůbec změnit. Jen to není tak jednoduché.
Co se týče těch starozákonních Židů, je docela dobře možné, že oni ještě nerozlišovali ty tvrdé (a tehdy přirozené) zákony odplaty od působení samotného Boha. Zákony dopadly na jejich hlavy a oni v tom zkrátka viděli Boží trest. A Bůh je v tom nechal, protože to ani nemohl změnit, dokud se nezmění sami lidé. Na druhé straně – mnohdy jim z toho zase pomohl ven, aniž by to byla jejich zásluha. Takhle nějak bych to viděla já.
K Ježíšovým metodám:
Tresmontant píše: „Určitého násilí používal, jak uvidíme, i sám Ješua. Kramáře vyhnal z chrámu důtkami a v jistém smyslu násilné je i celé evangelní učení. Činí násilí naším předsudkům, naši mentalitě, našim morálním návykům i představám. A obzvláště velké násilí nám působí učením o kříži, k němuž ještě dojdeme.“
„v jistém smyslu násilné je i celé evangelní učení. Činí násilí naším předsudkům, naši mentalitě, našim morálním návykům i představám“ – tak tohle je velice kvalitní věta, v tomto ohledu musím Tresmontantovi vyslovit uznání.
V určitém smyslu je opravdu skoro možné říci: skutečného pokroku nikdy není možno se dobrat „demokraticky“. Skutečný pokrok znamená vždycky boj – a to sice tuhý, úporný boj – proti tomu starému, co se uhnízdilo, pevně usadilo v hlavách lidí, v jejich myšlenkových i životních automatismech.
Toto „násilí“ je v daném kontextu samozřejmě míněno v prvé řadě jako donucení ideově názorové; tedy jako nucení (byť i jenom pouze slovy) těch ostatních, aby se vytrhli ze všech těchto svých dosavadních „posvátných“ přesvědčení, a aby začali myslet a jednat zásadně novým způsobem. Pokud se ale jedná o opravdu zásadní změnu týkající se celé společnosti, většinou je k prosazení nové ideje zapotřebí i násilí skutečného, ze strany státní (respektive církevní) moci.
Tady se ovšem dostáváme do velmi sporných sfér: do jaké míry je oprávněné, aby se nová, progresivní idea prosazovala prostřednictvím násilí? Neměla by mít povinnost prosadit se čirou přesvědčivostí své ideje? A pokud ke svému prosazení použije násilí – neznamená to doklad jejího vlastního selhání? A nebude tímto použitím násilí jednou provždy kontaminována, zatížena?…
To všechno jsou krajně složité otázky, na které je sotva možné najít nějakou jednoznačnou odpověď. Totiž: kdyby jediná alternativa byla ta, že když se alespoň určitého násilí nepoužije – pak ona nová, progresivní idea zůstane němá, zůstane jenom záležitostí malé skupiny „prohlédnuvších“? Zatímco naprostá většina společnosti by zůstala natrvalo polapena ve starých, nyní už reakčních schématech myšlení a jednání?…
Evoluce sama se neptá na to, jaké byly použity metody; pro ni je schopnost osvojit si nové, progresivní způsoby existence prostě otázkou života a smrti.
Ale v lidské společnosti, tam by ovšem bez dalšího neměly platit jenom holé (a mnohdy brutální) metody „přirozeného výběru“. Takže otázka zůstává nadále otevřená, a vůbec není lehké ji jednoznačně zodpovědět.
A co teprve tento citát:
„Křesťanství se často prezentuje jako zmírnění judaismu. Ježíšův Bůh měl být údajně mírný v protikladu ke strašlivému Bohu Starého zákona. Bůh Nového zákona jako Bůh odpuštění by měl stát proti přísnému a tvrdému Bohu starozákonnímu.
My naopak hájíme následující tvrzení: Ješua je nejstrašlivější ze všech učitelů. Žádné učení není tak náročné a tak hrozivé jako křesťanství. Křesťanství je pokračování judaismu a završuje ho ne tím, že by ho zmírňovalo, zbavovalo jeho mužné síly nebo neutralizovalo, ale naopak jej rozšiřuje, když dovádí do důsledku požadavky, které v zárodku obsahuje tóra a proroci.“
Pane Poláčku, Bibli nenapsal Bůh, Bible rovněž nebyla Bohem nikomu „nadiktována“, takže autorem například té knihy Ezechiel je zčásti pravděpodobně prorok Ezechiel (nikoli tedy Bůh) a je nutno vnímat ji nikoliv jako samostatné výroky vytržené ze souvislostí, je nutno vnímat ji v kontextu dobového způsobu lidského uvažování – v kontextu dějin – v tomto případě v kontextu babylonského zajetí židů:
Pro židy zcela posvátný chrám [„místo, kde s židy přebýval Bůh“] byl zpustošen a vykraden, židé se tedy mohli domnívat, že přebývání Boha mezi nimi je tím de facto znemožněno a že Bůh musí být asi dost naštvaný.
Ezechiel je spolu s ostatními v babylonském zajetí , ale nechce ztratit naději, chce tu naději naopak dodat i ostatním. Plánuje tedy – a to dosti detailně – chrám nový, aby se Bůh mohl vrátit, aby „měl kde bydlet“. V těch plánech je naděje do budoucna.
Zároveň prorok Ezechiel k té nové budoucnosti odkazuje, odkazuje ke králi Davidovi, k nové smlouvě s Bohem, k přeměně lidského srdce, ve kterém pak Bůh bude bydlet, místo aby „přebýval v srdci z kamene“, a tím pak „oživí i suché staré kosti“.
V rámci jakési „korekce našeho moderního předporozumění starým textům“ si tedy zkuste za autora onoho Vámi citovaného „necitelného“ výroku z Ezechiela (7/3) představovat třeba to, co my bychom dnes (odosobněně) nazvali například „osud“.
Co je největší násilí? – Paní Hájková, Tresmontant zde ovšem stále sleduje svou vlastní výkladovou linii, že největším utrpením pro člověka je jeho niterný, duševní přerod. To sice může být v určitých případech pravda; například mnoho Židů se spíše nechalo umučit španělskou „Svatou inkvizicí“, nežli aby se zřekli své víry. Tělesná muka tedy pro ně byla stále ještě menším násilím, nežli muka duševní ze zrady své víry respektive svého Boha. (Ostatně je to zase to samé téma, které jsme diskutovali už v souvislosti s knihou „Mlčení“.)
Ale na straně druhé by bylo možno Tresmontantovi atestovat vyslovený cynismus, pokud tímto odkazem na velikost duševních útrap chce nějak relativizovat či bagatelizovat tu obrovskou míru násilí, kterému – alespoň podle judaistického podání – Hospodin vystavil svůj lid.
Pane Nusharte, to je poprvé kdy od Vás slyším že autorem biblických textů byli sami lidé. Kteří tímto způsobem – v mystické náboženské rovině – reflektovali své vlastní životy, individuální i kolektivní (národní). V tomto ohledu tedy mezi námi není sporu. 😉
Ovšem co se knihy Ezechiel týče, tak ta podle novodobých biblických výzkumů sestává z několika různých částí, které pocházejí z různých zdrojů. Jinak řečeno, Ezechiel sám byl autorem jenom jedné z oněch částí.
Nic takového netvrdí, pane Poláčku. On přece nesrovnává s fyzickým násilím. Srovnává jenom náročnost duchovních učení.
Já jsem také četla i u jiných autorů, že křesťanství, pokud by mělo být bráno vážně, je schopno žít jen málo lidí. Proto si ho většina vždycky nějak přizpůsobí.
„Pane Nusharte, to je poprvé kdy od Vás slyším že autorem biblických textů byli sami lidé…“
—————————
Člověk by, pane Poláčku, asi neměl slepě důvěřovat ani své vlastní paměti.
Často se totiž dostáváme do situací, kdy si „nabeton“ pamatujeme, že to bylo „tam vlevo dole“ – máme to přece před očima. Jenže paměť nás ráda vyšplouchne a ráda nám v zadělává i na mezilidské spory. Jako když třeba strýc Podger hledá to své sako, které mu logicky musel někdo někam schovat…
O autorství biblických textů jsem, pane Poláčku, psal již například zde:
https://humanisticke-dialogy.eu/texty/existuje-objektivni-dobro-ii/comment-page-3/#comment-3249
Mám biblický komentář ke Starému zákonu, který zařazuje Píseň písní mezi knihy poetické (podobně jako Žalmy, Přísloví, Kazatele a Joba).
Souhlasím, že biblické texty je nutno vnímat v kontextu dobového způsobu lidského uvažování, nikoliv doslovně z dnešního hlediska. Co bychom si asi při doslovném chápání mohli myslet například o Izajášově verši „Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe“ (Izajáš 62, 5)
Že se mají synové oženit s matkou? 🙂
Když člověk zná aspoň trochu dobové reálie, tak chápe, že prostým izraelským lidem, kteří dobře znali svou kulturu, bylo podle Ježíšova chování a řeči ihned naprosto jasné, že Ježíš je Mesiáš. A Ježíš moc dobře věděl, že oni to vědí, i když sám to o sobě neříkal (jak tuhle napsal pan Poláček).
Jenom jim nešlo do hlavy, proč se místo toho, aby se chopil vlády, se dal ukřižovat.