Co byl reálný socialismus? I.

Josef Poláček

Úvodem: následující úvahy a analýzy týkající se dějinného fenoménu známého pod názvem „reálný socialismus“ vychází ze série článků Petra Kužvarta, zveřejněné na webových stránkách „E-republika“ a „Nová republika“. Vzhledem k tomu že by bylo neúčelné sem kopírovat celé dlouhé pasáže z těchto textů, je proto čtenářům naléhavě doporučeno přečíst si alespoň určité části ze závěrečného dílu této série: https://www.e-republika.cz/article4379-Realny-socialismus-Co-to-bylo-a-proč-13-dil. Důležitá je především úvodní část („Místo reálného socialismu v dějinách“), přinejmenším až k oddílu projednávajícímu ekonomický rozpad světa socialismu. V poměru k centrálnímu tématu už ne tak nepostradatelná, nicméně značně zajímavá a velmi výstižná je ovšem i závěrečná pasáž textu, ve které jeho autor staví do jedné roviny bezbarvé, šedivé a přizpůsobivé politiky éry finálně stagnujícího reálného socialismu, a politiky systému liberálně demokratického kapitalismu.

Ještě jedna technická poznámka úvodem: samotný termín „reálný socialismus“ se sice vytvořil až v procesu husákovské normalizace po potlačení reformního hnutí tzv. „Pražského jara“; nicméně v následujícím bude používán i pro označení celé éry trvání socialistických států – jako výraz skutečnosti, že pravý, autentický socialismus (natož pak komunismus) nikdy vytvořen nebyl, a všechno co pod tímto označením bylo vytvořeno bylo pouze socialismem deformovaným, nepravým.

I. O co vůbec jde?

Když se pronese slovo „socialismus“ respektive „reálný socialismus“, pak se z dnešního hlediska, na základě konkrétních zkušeností a poznatků s tímto historickým fenoménem nevyhnutelně vynoří celá řada otázek: Jaká byla vlastně podstata socialismu? Vznikl socialismus náhodně, jenom z nedočkavosti hrstky revolucionářů, anebo za jeho vznikem přece jenom stála nějaká objektivní dějinná dynamika, respektive přímo dějinná nutnost? A jestliže socialismus nevznikl náhodou, nýbrž jako objektivně podmíněný historický pokus o instalování sociálně spravedlivé, veskrze humánní společnosti – jak se pak vůbec mohlo stát, že tento pokus tak strašlivým způsobem ztroskotal? Tedy nejenom že se nepovedl, neuspěl v soutěži s kapitalismem; ale navíc namísto humánní a spravedlivé společnosti přinesl útlak, nespravedlnost, a namnoze děsivý a masový teror. Byly příčiny selhání socialistického experimentu pouze subjektivní, tedy na straně lídrů socialistických států – anebo byly tyto příčiny objektivní, systémově imanentní? A nakonec otázka ze všech nejdůležitější: jaké jsou výhledy do budoucna? Je možné vytvořit nějaký nový model pravého, svobodného, demokratického socialismu – anebo je nutno smířit se se skutečností, že socialismus byl, je a vždy bude pouhou utopií; a že každý pokus zavést tuto utopii nevyhnutelně skončí naprosto stejným výsledkem, tedy útlakem a násilím?…

Pokud zde tedy navazujeme na dílo Petra Kužvarta, pak je už v tuto chvíli nutno konstatovat, že on tyto zcela klíčové otázky prakticky vůbec neklade; a proto na ně ani nemůže poskytnout žádnou odpověď. Bude to tedy naším vlastním úkolem, abychom napravili toto jeho zmeškání; a abychom se pokusili – nakolik to stav našeho poznání umožňuje – zodpovědět především dvě zcela centrální otázky: za prvé, co byla vlastní podstata systému reálného socialismu; a za druhé, jestli je do budoucna možno reálně počítat s nastolením nějaké formy „pravého“ socialismu.

II. Reálný socialismus podle P. Kužvarta

Začněme naše pátrání po podstatě historického fenoménu zvaného „reálný socialismus“ tím, jak jeho vznik, trvání a zánik vidí Petr Kužvart. Předem je ale zapotřebí říci něco o stylu psaní a uvažování tohoto autora. On dokáže – to je mu nutno přiznat – velice přesně popsat způsob fungování systému reálného socialismu, včetně procesu jeho rozkladu, respektive jeho mutace v režim vlády odcizené většině lidu. Ale – na straně druhé je právě tato jeho schopnost velmi přesných popisů a vystižení svým způsobem pastí, do které se uchytil. Je to nakonec ten samý případ jako je přístup současných věd vůbec: totiž přesvědčení, že když se nějaký fenomén naprosto precizně popíše a definuje, tak že už tím bylo dosaženo veškerého možného poznání, a že není možno žádat ničeho více. Jenže: tento popis jevových forem na straně jedné a postižení pravé, vnitřní podstaty daného fenoménu na straně druhé – to jsou dvě velmi rozdílné záležitosti. Kdo se chce dobrat podstaty, ten se musí napřed oprostit od všeho toho, co je vidět očima; podstata sama je neviditelná, tu je možno si jenom nepřímo odvodit z celého komplexu fenoménů, jaksi „za nimi“.

Proto jsem měl od samého počátku sledování výkladů P. Kužvarta o vývoji reálného socialismu dost rozporný pocit: na jedné straně skutečně natolik precizní popisy, že se zdálo že je sotva možno k dané věci říci ještě něco více; ale na straně druhé narůstající dojem, že zde něco zcela zásadního chybí. Jeho výklady o reálném socialismu jsou konec konců vlastně jenom popisem jeho historie; ale je tu nabídnuto sotva něco více, nežli co by mohl předložit víceméně každý jen trochu schopný historik-amatér. Chybí zde nadstavba; něco co by čtenáři mohlo zprostředkovat nějaké skutečně hlubší poznání.

Víceméně pouze v úvodním, a pak v závěrečném dílu své třináctidílné série P. Kužvart prezentuje několik tézí, které by mohly směřovat k určení toho, co reálný socialismus vlastně vůbec byl. Podívejme se tedy blíže na tyto jeho charakteristiky systému socialismu. Podle něj byl reálný socialismus především:

– třídní společností, třídním panstvím

– státním kapitalismem

– vládou partajní byrokracie.

Co se pak otázky týče, proč se vůbec reálný socialismus vyvinul právě v takto deformovaný útvar, a proč nakonec historicky ztroskotal, nabízí autor prakticky jediné vysvětlení: že prý zásadní chyba byla v tom, že jeho ekonomika byla řízená příliš centralisticky!

Rozeberme si teď tedy bod po bodu jeho téze.

1. Reálný socialismus jako třídní panství

Což o to: tato téze může být v zásadě pravdivá. Přinejmenším její pravdivost není možno vyloučit. Ovšem – není to možno ani definitivně dokázat. Na rozdíl od kapitalismu, kde moment třídního vykořisťování vyplývá ze samé definice námezdní práce, je v socialismu situace podstatně jiná. (Blíže bude tento bod osvětlen v pasáži o „státním kapitalismu“.)

Samozřejmě že v socialismu je část vyrobené hodnoty (přesněji: společenského produktu) odčerpávána státem. A samozřejmě že tento stát ovládala komunistická partaj, respektive její vedoucí vrstva. Jenže – už sám Marx psal o tom, že i za socialismu bude toto odčerpání určité části nadproduktu naprosto nutné a legitimní – jak pro budoucí investice, tak i pro obecné úkoly při řízení společnosti, například pro zdravotní pojištění. A neexistuje prakticky žádné objektivní kritérium pro určení toho, zda tento – socialistickým státem odčerpaný – nadprodukt je využíván pro celospolečenské zájmy, anebo ale jako zdroj ilegitimních prebend vládnoucí třídy.

Samozřejmě – komunistické špičky měly příjmy které několikanásobně přesahovaly průměrnou dělnickou mzdu. Jenže: je možno už ze samotného faktu příjmové diferenciace tvrdit existenci třídního panství v klasickém slova smyslu? Aby zde existovalo třídní panství, musela by panující třída mít možnost vlastnit produkční prostředky – to jest, ovládat a užívat je svou vlastní mocí, a ve svém vlastním zájmu. Jenže: i když dejme tomu komunistická strana skutečně měla faktickou výkonnou moc ve státě, a i v hospodářství, a její špičky z tohoto stavu také profitovaly – přesto ani strana jako celek, ani nejvyšší stranické špičky nikdy nemohly ovládat ekonomiku jako soukromí vlastníci. Nakonec to vždycky byli jenom správci společného majetku – nebyli jeho dědičnými vlastníky. A jakmile byl někdo odstraněn ze své funkce – okamžitě spolu s tím ztrácel možnost tohoto společenského nadproduktu užívat.

Samozřejmě, je možno říci že státní hospodářství (a tedy společenské bohatství) bylo ovládáno komunistickou partají jako celkem; ovšem i tady se staví dost zásadní teoretická otázka, do jaké míry je vůbec možné, aby institut vlastnictví byl realizován ryze politickou cestou.

Navíc je zde další otázka: jestliže bychom skutečně chtěli vycházet z existence třídně antagonistické společnosti – kdo všechno by pak personálně byl členem vládnoucí třídy? Všichni členové komunistické strany? Když mnozí řadoví členové z toho neměli prakticky žádné, nebo jenom minimální výhody? Nebo touto „třídou“ byly opravdu jenom stranické špičky? V našich poměrech by to bylo řádově snad několik tisíc lidí – může takto relativně malé množství jedinců dát skutečně dohromady jednu celou společenskou třídu?…

K tomu si ještě připočtěme tu okolnost, že – ve srovnání s kapitalismem – byly příjmy i těch nejvyšších stranických špiček naprosto zanedbatelné. Stačí si jenom připomenout legendární projev M. Jakeše na Červeném Hrádku, jak se zcela zjevnou závistí předčítá, kolik miliónů si za rok vydělá zpěvačka Hana Zagorová…

Ještě jednou: nemá tu být principiálně popíráno, že společnost reálného socialismu může být definována jako společnost třídní, třídně antagonistická. Ale má tu být upozorněno na to, že takovéto tvrzení je nemálo problematické, a především by bylo krajně obtížné jeho platnost jednoznačně prokázat.

V předchozím úseku jsme se zabývali problematičností definování fenoménu reálného socialismu jako třídní společnosti z hlediska teorie; daleko závažnější ale nakonec je to, že toto třídní hledisko – i pokud by bylo opravdu správné – je jen omezeně přínosné. Jen málo nám prozradí o vnitřní podstatě dané věci.

Především: jestliže prohlásíme, že svět reálného socialismu byl třídně antagonistickou společností, pak tím fakticky nezískáme žádný jiný poznatek, nežli že tento společenský typ byl – naprosto stejný jako všechny ostatní, s výjimkou prvobytně pospolné společnosti! Neboť i všechny následující historické společenské formace byly samozřejmě taktéž společnostmi s třídním antagonismem. Takovýto pokus o definici nám tedy neříká naprosto nic o tom, v čem spočívá vlastní specifikum systému reálného socialismu. Vlastně nám tento třídní aspekt jenom sděluje, čím reálný socialismus nebyl (třídně neantagonistickým řádem); ale nijak nám neosvětluje, čím byl.

Jistě; svého času pro nás bylo toto odhalení, ať od Djilase či od Kuroně a Modzelewkého vzrušujícím, přelomovým, až osvobozujícím zjištěním: neboť to pro nás znamenalo, že husákovský normalizační režim už v žádném případě nemusíme respektovat jako pravý socialismus, ale že mu můžeme naprosto legitimně vyhlásit boj. Jenže – dnes je situace už naprosto jiná, celý svět reálného socialismu je dnes už natolik jednoznačně demaskovaný jako říše útlaku a násilí, že jestli k tomu přistoupí ještě i aspekt třídního antagonismu, to je už naprosto vedlejším aspektem, který dnes už prakticky nikoho nezajímá.

Tuto pasáž tedy můžeme ukončit konstatováním, že snaha systém reálného socialismus vysvětlit prostřednictvím momentu třídního antagonismu naráží na nemalé teoretické potíže; ale především je její přínos pro určení podstaty tohoto fenoménu velice omezený.

2. Reálný socialismus jako státní kapitalismus

Jako druhou základní charakteristiku pro systém reálného socialismu Petr Kužvart uvádí, že tento je prý „státním kapitalismem“. Podívejme se tedy blíže, do jaké míry je tento náhled oprávněný.

Jako zcela první krok si ovšem musíme uvědomit jednu zcela základní věc: jakýkoli kapitalismus nemůže existovat nikde jinde, nežli za podmínek soukromého vlastnictví a volného trhu. Už jsme si ukázali, že snahy deklarovat státní vlastnictví za socialismu jakožto vlastnictví soukromé (třídní) naráží na nemalé teoretické potíže; ale v každém případě bez jakýchkoli pochybností platí toto: všechny socialistické státy jako jedno z prvních opatření po převzetí moci odstranily volný trh. A učinily tak z naprosto nutných důvodů: volný trh je principiálně nekompatibilní s principem socialismu. Volný trh a kapitalismus jsou prakticky synonyma. Toho si byl naprosto přesně vědom už Marx; a proto důsledně žádal, aby v komunismu byl volný trh odstraněn, a aby veškerá produkce byla plánovitě řízena přímo „svobodnými sdruženími výrobců“, tedy dělníků.

To pak ovšem znamená: jestliže za reálného socialismu neexistuje trh – pak zde není vůbec možno hovořit o jakémkoli kapitalismu. A to ani o kapitalismu státním. Jestliže tedy P. Kužvart systém reálného socialismu definuje jako „státní kapitalismus“, pak se tím v každém případě ocitá naprosto mimo klasickou marxistickou terminologii; pokud by pak chtěl zavést terminologii vlastní, musel by její platnost a nosnost podložit odpovídajícím teoretickým aparátem.

Jistě: je možno namítnout, že v Číně, do určité míry ve Vietnamu, a v období Leninova NEPu existuje či existoval volný, tedy kapitalistický trh. Jenže: právě proto není možno jmenovitě Čínu bez dalšího zařadit do kategorie „reálný socialismus“. Současná Čína je smíšený útvar, je to směsice kapitalistické ekonomiky a přetrvávající (pseudo)komunistické ideologie. Tato vyčpělá ideologie ale už dávno ztratila poslední zbytky jakékoli původní substance, a jejím jediným účelem a smyslem je udržování politického panství vládnoucí kliky. Ponechme tady stranou spekulace, zda by v daném případě opravdu mohlo být legitimním zde hovořit o státním kapitalismu (nejsme natolik seznámeni s interním charakterem čínské ekonomiky, abychom mohli určit podíl státního a soukromého sektoru); ale zopakujme ještě jednou, současnou Čínu není možno hodnotit současně s klasickými státy „reálného socialismu“, neboť se jedná o dva různé fenomény. Paralelní existenci kapitalistické ekonomiky a komunistické ideologie v Číně je možno vysvětlit především tamějšími specifickými podmínkami; ale i tak se nevyhnutelně jedná jenom o přechodný jev, tato koexistence vzájemně protichůdných principů není natrvalo možná. Kapitalismus si žádá volný trh a ten si žádá (a tvoří) osobně svobodné aktéry; výsledkem bude nevyhnutelné svržení svěrací kazajky ideologie, která se stává rodící se čínské občanské (buržoazní) společnosti čím dál tím cizorodějším elementem.

V každém případě je tedy možno konstatovat: označení systému reálného socialismu jako „státní kapitalismus“ je pouhá nálepka, která nic nevysvětluje; a která spočívá na zcela zásadním teoretickém omylu ohledně vztahu kapitalismu, volného trhu a klasického centralistického socialismu.

(Pokračování)

Existuje alternativa ke kapitalismu? II.

Josef Poláček

2. Bod druhý – „naprostá svoboda slova a projevu“

Toto jsou ovšem základní principy liberální demokracie; jenže ve skutečnosti platí to samé co bylo řečeno o soukromém vlastnictví. „Naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje prakticky nikde. Za prvé: v téměř všech státech prvního světa jsou zakázány projevy smýšlení propagující fašismus. Jistě: z hlediska elementárního zdravého rozumu je to naprosto legitimní omezení. Jenže: onen zdánlivě posvátný princip liberalismu o „naprosté svobodě“ slova a projevu tím byl fakticky vyvrácen. A jestliže tento princip ve své absolutní nedotknutelnosti padl, pak už platí to samé jako v případě soukromého vlastnictví: pak jsou hranice mezi tím, co je povoleno a co už ne, pohyblivé a nejisté, a nakonec záleží jenom na momentálním stavu společenského konsensu, kudy tyto hranice povedou. A za druhé: i tam kde „naprostá svoboda“ projevu není omezena trestním právem, tam je mnohdy limitována ustanoveními práva občanského. Například když začnu rozhlašovat o mém sousedu že je ničema – pak on mě může úspěšně zažalovat, i kdyby mé tvrzení bylo tisíckrát pravdivé. (Ovšem – v dané obecné rovině prakticky nedokazatelné.)

Zkrátka: ani za podmínek liberální demokracie nějaká „naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje; i tady se vždy znovu a znovu sváří zájem jednotlivce se zájmem celospolečenským. Jak dramatické důsledky tento vzájemný boj (a jeho špatné řešení) může mít, je možno snadno nahlédnout při pohledu na současnou pandemii. Ve státech s liberální demokracií nikomu nemůže být zakázáno, aby veřejně šířil své bludy o tom, že buďto žádná epidemie vůbec neexistuje; anebo že nařízená ochranná opatření (roušky) jsou zcela neúčinná; nebo že očkování je taktéž buďto neúčinné, anebo dokonce škodlivé.

Šíření těchto nesmyslů je tedy v liberálních demokraciích kryto svobodou slova; ale podívejme se teď blíže, co má tato „svoboda slova“ za reálné důsledky. Státy liberální demokracie za jednu z nejvíce chráněných hodnot deklarují právo na život; jenže jakékoli zlehčování nebezpečí pandemie koronavirem, které je šířené veřejně, nevyhnutelně ohrožuje – právě lidské životy! Učiňme si jenom zcela reálné srovnání: v etatistické Číně – kde jak známo epidemie vypukla – byla takto pojatá „svoboda slova“ která by podkopávala státní protiepidemická opatření ovšem bezu okolků potlačena; s tím výsledkem že tato země s miliardovou populací je dnes téměř bez nákazy, jenom sporadicky se objeví nějaké lokální ohnisko. Zatímco státy s neregulovanou svobodou slova úpí pod následky pandemie.

Zcela napřímo řečeno: v zájmu zachování dogmatu „svobody slova“ státy liberální demokracie denně hází přes palubu svou povinnost chránit právo svých obyvatel na život; denně doslova a do písmene obětují lidské životy, jenom abych si uchovaly netknutou svou ideologii „svobody slova“.

Tady není prostor na to aby se konkrétně řešil tento hluboký konflikt mezi svobodou slova a právem na život; tady se jedná jenom o to ozřejmit, že naprostá svoboda slova, pokud je pozvednuta na dogma, se může stát jedem, který má doslova smrtelné následky. A liberální demokracie zcela evidentně není schopna tento konflikt pozitivně vyřešit.

3. Bod třetí – volná hra politických sil

I tady platí to samé co bylo už řečeno v souvislosti se svobodou slova: ani v liberální demokracii nějaká naprosto „volná hra“ politických sil neexistuje. Snad s výjimkou ultraliberálních Spojených států a možná i Velké Británie jsou zakázány strany podporující fašismus. Opět: tento zákaz je dozajista rozumný; ale znamená to prolomení principu. Fakticky jsou povoleny pouze strany systémově konformní.

A za druhé: „volná hra“ je zde tak jako tak víceméně iluzorní. Každý sice může založit vlastní partaj či hnutí; ale fakticky se relevantní politickou silou může stát jenom takový politický subjekt, který je tak či onak „mainstreamový“. To opět znamená: systémově konformní.

„Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by byly zakázány“ – tento výrok je projevem frustrace těch částí společnosti, které trpí trvalým pocitem, že jejich hlas není slyšen. Že jejich názory nejsou sice přímo zakázány – ale že jsou fakticky permanentně vytěsňovány na periférii. A pro pocit trvalé deprivace není až zase tak příliš rozhodující, jestli se toto vytlačení děje prostřednictvím přímých státních represí, anebo nenápadně, faktickým ideovým monopolem panujícího systému. I stát liberální demokracie provádí neustálou ideologickou indoktrinaci svých obyvatel – od školní výuky počínaje, přes mainstreamová média až po všechny státní instituce.

Opět: zde není místo na to řešit oprávněnost či neoprávněnost těchto okrajových hlasů a názorů. Jde o to uvědomit si že ani liberální demokracie není zdaleka tak „otevřeným“ systémem za jaký se vydává; a že i zde trvale existují skupiny s hlubokou ideovou a politickou deprivací z nemožnosti vlastního uplatnění se. Pokud by takto na periférii zájmy byly vytlačovány pouze ideje evidentně reakční, bylo by to v pořádku. Jenže liberální demokracie nemá žádná kritéria pro posouzení co je opravdu reakční, a co by mohlo být ideou progresivní. Na periférii zájmu je vytlačováno všechno, co není v souladu se samopohybem systému. Toho systému, jehož reálným fundamentem a jádrem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus fixovaný na neustálou maximalizaci profitu, a na straně druhé bezduchý konzumismus.

4. Neutralita v oblasti ideologie

Liberální demokracie tvrdí, že ona a právě ona je tím jediným politickým uspořádáním, které je ideologicky neutrální, nevázané. A že má tedy naprosto exkluzivní postavení, že právě ona je ta jediná „opravdu svobodná“. Už z toho co bylo uvedeno výše vyplývá, že toto tvrzení je krajně problematické.

Připomeňme si: lidská společnost je nakonec jenom specifickou větví obecné evoluce. A evoluce neklade mravní nároky. U ní platí jediné: účelnost. Schopnost v daném čase a na daném místě adekvátně reagovat na dané životní podmínky. Jsou vytvářeny určité modely přežití – a každý model prosazuje sám sebe, to jest neguje všechny modely ostatní. A tak ani liberální demokracie v dějinách naprosto není nějakým exkluzivním modelem platným či účelným pro všechny situace; za středověku například by její paušální zavedení znamenalo uvrhnout celý stát do chaosu. Tehdejší společnost bylo možno efektivně vést jenom prostřednictvím striktních hierarchií; a myšlenku všeobecné demokracie by rezolutně zavrhly nejenom vládnoucí elity, ale nejspíše by ji jako nesmyslnou utopii s nepochopením odmítly i široké lidové masy.

Současná liberální demokracie je přesně tím, čím je: státní doktrínou společnosti rozvinutého kapitalismu. Kde je tedy společnost tmelena, řízena a fakticky i hierarchizována všeobecnou snahou o maximalizaci (vlastního) bohatství. Ale – co když se změní vnější rámcové podmínky? Co když opravdu vypukne klimatická krize? Co když se celé pásy země stanou neobyvatelnými? Co když povstanou masové migrační vlny, proti nimž je současná migrace jenom nevinnou hříčkou? Co když nastane všeobecný boj o přežití? Skutečně zůstane i za těchto okolností liberální demokracie exkluzivní, privilegovanou, nedotknutelnou formou státně-politického uspořádání? Neobnoví se tu – jakožto v dané situaci efektivnější – opět hierarchické modely řízení společnosti? Ještě jednou: evoluce se neptá na morálku; evoluce staví své aktéry do situací, a očekává adekvátní reakci. A který organismus nenajde správný modus existence, ten zahyne.

Tím vším má být řečeno toto: tvrzení liberální demokracie, že právě ona jako jediná nemá žádnou vlastní ideologii, je falešné. Právě tato zdánlivá bezideologičnost je její ideologií. I ona postuluje jeden určitý, zcela specifický způsob uspořádání společnosti – a neguje tím všechny mody, způsoby ostatní. Z metafyzického hlediska ideologií liberální demokracie je vlastně princip chaosu. Jednotlivým subjektům respektive entitám je ponechána naprostá volnost pohybu a vzájemných interakcí – a zcela se rezignuje na to, z tohoto chaosu vytvořit nějakou novou, principiálně vyšší a komplexnější kvalitu. Napohled tu tedy existuje naprostá volnost – ale fakticky jsou zde zataraseny všechny cesty vedoucí k vyšším stupňům komplexity, a tedy k vyšší vývojové kvalitě.

Samozřejmě že reálně nejsou státy liberální demokracie zcela chaotické. To je ovšem dáno za prvé oním zmíněným fenoménem, že faktickým vládcem a řídícím prvkem jsou zde mechanismy kapitalismu; každý kdo chce efektivně přežít, musí se jim podřídit. A za druhé: ve skutečnosti si tyto „demokracie“ vytvořily řídící struktury, které mají fakticky oligarchický charakter (v aristotelském smyslu „vlády některých“). Právě proto je tento systém natolik relativně stabilní; protože víceméně přesně odpovídá Aristotelovu modelu kombinace demokratických a oligarchických prvků. V daném smyslu by tedy všechno bylo v pořádku; ale jedná se o to, že celý tento systém se stále ještě vydává za „čistou“ demokracii, a přítomnost oligarchických elementů je zamlčována, ukrývána, popírána. Ani tady se tedy nejedná o pravou, vědomou a otevřenou syntézu protichůdných elementů; nýbrž jedná se daleko spíše o neorganickou směsku, kde jednou vítězí element jeden, podruhé zase ten opačný. Ale to všechno neutváří dohromady jeden opravdu vnitřně provázaný, harmonizující celek.

Tak tedy: jaký společenský systém místo stávajícího kapitalismu?

Jak už jsem uvedl na počátku, byl jsem J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud sdílím záměr překonat systém současného kapitalismu prostřednictvím zásadní systémové, tedy fakticky revoluční změny – abych předložil koncept jiného, alternativního společenského modelu, který by ale splňoval jím stanovená kritéria. Už tehdy jsem mu odpověděl, že nemám schopnosti proroka, abych si troufal s apodiktickou jistotou určovat, jaký bude příští vývoj dějin, a tedy i lidské společnosti. V tuto chvíli opravdu není nikdo, kdo by byl schopen takovýto model předložit, v nějaké definitivní a fixní podobě. To jediné co je v tuto chvíli možné – a právě o to jsem se zde pokusil – je to, jaksi vykolíkovat cestu, která by k tomuto cíli mohla vést. Určit základní směr; a vytyčit základní koordináty této cesty. To je ale prakticky možné jenom prostřednictvím analýzy, kritiky, negace stavu současného.

V tomto elaborátu jsem se tedy v prvé řadě pokusil ukázat, že stávající systém kapitalismu i s jeho liberální demokracií není ani zdaleka systémem natolik homogenním, jak se na první pohled zdá. Přesněji řečeno: že je to systém vnitřně rozporný, který své interní protiklady principiálně není schopen řešit, a místo toho je zametá pod koberec, ukrývá je pod ideologickou mlžnou clonou „čisté demokracie“.

Případná postkapitalistická společnost by tedy musela splňovat tyto základní systémové znaky:

– pravá, provázaná a vyvážená syntéza mezi prvkem soukromé iniciativy (soukromého vlastnictví) na straně jedné, a legitimním celospolečenským zájmem (společně sdílené statky) na straně druhé

– svoboda jednotlivce vsazená do systému odpovědnosti vůči celku. Nikoli tedy principiálně nevázaná (a pouze negativně vymezená a vnějškově omezená) svoboda individua v liberalistickém pojetí, nýbrž integrovaná syntéza obou těchto o sobě protikladných principů

– v oblasti politické platí naprosto to samé: na jedné straně samozřejmě volnost politických aktivit a iniciativ – ale na straně druhé přítomnost momentu společenské odpovědnosti. Nikoliv princip nevázané svévole propagovat a prosazovat cokoli, bez ohledu na společenské a mravní kvality respektive destrukční potenciál těchto iniciativ

– co se pak přítomnosti či nepřítomnosti státní ideologie týče, bylo ukázáno že nějaká státní doktrína je přítomna vždy; ať už přiznaně či skrytě. Je tedy daleko lepší, a v každém případě poctivější její existenci přiznat otevřeně. Existuje jediný způsob, jak může být přítomna hegemonní státní doktrína, aniž by přitom byla ideologickým diktátem: když bude od samotného svého počátku formulována na dialektickém principu. Tedy na principu syntézy protikladů. Liberální demokracie vlastně už sama učinila první krok v tomto směru, tím že všechny názory uznala za legitimní; ona ale nemá schopnost jejich pozitivní syntézy, a proto je musí nechat slepě na sebe narážet v neustálém boji, a sama (liberální demokracie) si nad tímto bojem myje ruce, a staví se do pohodlné role nadstranického rozhodčího, který dbá pouze na zachování obecných regulí boje, ale sám do střetu ideových obsahů nijak nezasahuje.

Jednou větou je tedy možno říci: tato postkapitalistická společnost by se měla vyznačovat vyváženou, autentickou syntézou protikladných společenských elementů na všech úrovních společenského žití. Společnost liberálního kapitalismu tuto úlohu neplní a splnit nedokáže; ona jednostranně preferuje zájem privátní, a jenom ve zcela zřejmých, evidentních případech se odváží prosazovat zájem celospolečenský. V praxi to sice – na současné úrovni a za současné situace – funguje relativně úspěšně; ale to nic nemění na tom, že to není žádné skutečné systémové řešení. V důsledku toho přinejmenším u částí populace vzniká stav trvalé deprivace; a nikdo nemůže předpovědět, jestli se tato deprivace jednou nenahromadí, a nevybuchne kataklyzmatickou explozí. Nedávný útok běsnícího davu na symbol americké demokracie by se mohl ukázat být jenom malou, předběžnou demonstrací toho, k čemu jednou povedou tyto systémově imanentní rozpory a napětí současného kapitalismu.

Dosavadní terminologií vyjádřeno, tato budoucí – hypotetická – společenská formace by nesměla být ani kapitalismem ani komunismem; ale nebyla by ani pouhou konvergencí jejich elementů, neboť konvergence v daném smyslu je jenom mechanickou směsí. Nebyla by ale ani nějakou „třetí cestou“ mezi kapitalismem a komunismem“ – neboť takovéto „mezi“ je samo o sobě prázdné, nemá svou vlastní substanci. Musela by být vlastně kapitalismem a zároveň komunismem – to jest, musela by nést určité znaky obou, ale v takové jejich syntéze, která by znamenala zcela novou systémovou a dějinnou kvalitu.

(Dokončení)

Západ – provždy náš vzor?

Jak obnovit národní svébytnost

Josef Poláček

Alena Zemančíková ve své úvaze na Deníku Referendum „Otázky důstojnosti“ https://denikreferendum.cz/clanek/32008-otazky-dustojnosti staví celou řadu otázek v souvislosti se vztahem české společnosti vůči Západu. Jádrem všech těchto otázek je způsob, jakým česká společnost po listopadovém převratu přejímala standardy a vzorce chování Západu. Podle názoru autorky bylo toto přejímání západních norem a životních způsobů mechanické, nediferencované, přejímalo se všechno bez ohledu na skutečnou kvalitu. Český národ tu podle A. Zemančíkové nedokázal zaujmout vlastní, svébytnou pozici, nýbrž slepě přejímal všechno co přicházelo ze Západu.

Kromě jiného (či vlastně v řadě zcela první) český národ či stát neměl odvahu přiznat, že i socialismus měl některé přednosti, a to jak v principu veřejného vlastnictví určitých statků, tak i v oblasti ryze humánní, jako je možnost svobodného užívání svého životního času. Zemančíková tedy apeluje na český národ, aby odložil toto své otrocké napodobování západních vzorů, aby se hrdě přiznal a přihlásil k tomu lepšímu z jeho minulosti, a aby proti invazi západní komerce postavil princip pospolitosti, společné a společenské odpovědnosti. Nakonec – jak A. Zemančíková poněkud překvapivě, ale v podstatě legitimně argumentuje – idea demokratického socialismu je svým původem také západní provenience.

—————————————————————————

Tolik tedy Alena Zemančíková. Co k tomu dodat? Začnu napřed čistě osobní vzpomínkou: já jsem tento program české politiky bezvýhradného napodobování západních vzorů od samého počátku pociťoval jako nedůstojné opičení se po cizích autoritách. Svým způsobem to ale nebylo nic nového: po celou existenci „reálného socialismu“ nás režimní propaganda neustále bombardovala svým stupidním heslem: „Sovětský svaz – náš vzor!“ Přitom vlastně každý kdo měl příležitost srovnání věděl, že ve skutečnosti je to Sovětský svaz, který by měl daleko spíše mnoho důvodů přejímat pokročilejší standardy Československa, kdysi velmi vyspělé průmyslové země. A bylo veřejným tajemstvím, že turisté ze Sovětského svazu i nás považovali prakticky za „Západ“.

Jestliže tedy po půl století oficiální politika pěstovala tento postoj devótní vstřícnosti vůči sovětským vzorům, pak po listopadovém převratu došlo k obratu o 180 stupňů; podle staré české zvyklosti „ode zdi ke zdi“ nyní bylo prakticky posvátným všechno co přicházelo ze Západu, zatímco všechno co nějakým způsobem souviselo s Východem – a údajně východním socialismem – bylo paušálně zavrhováno a zatracováno.

Abych se vrátil k té čistě osobní vzpomínce: právě toto otrocké napodobování všeho západního bylo svého času příčinou, proč jsem po Listopadu vůbec závažně neuvažoval o tom, že bych se měl vrátit do své ztracené domoviny. Bylo v tu chvíli jasné, že ta nemá žádný jiný, žádný svébytnější program nežli opičit se po Západu. Proč se tedy vracet do něčeho, co bude navždy jenom pouhou kopií? To už je daleko smysluplnější zůstat rovnou v originálu.

Alena Zemančíková si klade otázku, proč k tomu vlastně došlo, že se v národě projevila takováto míra nesvébytnosti, otrockého napodobování cizích vzorů. Ona sama to vysvětluje tím, že za časů socialismu byl zcela přetržen vztah občana k jeho státu. Že občan se nedokázal identifikovat se svým – ideologizovaným a odcizeným -státem. Ani se samotnou společností. Takže se po převratu pak lidé velice snadno identifikovali s importovaným heslem, že „jenom to co je soukromé je dobré“.

Jak A. Zemančíková sama připouští, některé elementy ze Západu bylo nutno přijmout. Například požadavek (ekonomické) efektivity. Ovšem – spolu s tím přišel i fakt naprosté komercializace veškerého života. A tedy i života čistě osobního. Čas sám přestal být komoditou pro smysluplné využívání a užívání vlastního osobního života, nýbrž je stále více okupován aktivitami ryze komerčními. Nakonec tedy člověk má mnohem méně času ke svobodnému užívání, nežli jak tomu bylo v socialismu.

Vraťme se ale zpět k příčinám, proč se česká politika, ale i samotný český národ po Listopadu tak devótně vrhly do náruče Západu, proč tak otrocky přejímaly všechno západní. Jak řečeno v některých oblastech to bylo nutné, v některých (například ekologické standardy) naprosto přínosné a užitečné; ale v mnoha dalších směrech toto slepé napodobování cizích vzorů šlo na úkor národní svébytnosti, národní důstojnosti.

Ten argument, že za dob reálného socialismu občan ztratil schopnost identifikovat se se svým státem, má dozajista svou platnost. K tomu bych ale připojil ještě tradiční české plebejské, respektive přímo provinciální myšlení. Které je ovšem naprostým opakem důstojného vědomí sebe sama, své vlastní nezaměnitelné svébytnosti. Celá česká národní tradice může nabídnout jenom velice málo toho, co by mohlo poskytnout reálný základ pro toto důstojné vědomí sebe sama. Vždyť i naše slavná První republika vlastně byla do značné míry jenom kopií vzorů francouzských! Především v oblasti vojenství tomu bylo tak, včetně – nakonec zcela nesmyslného – pokusu o vybudování vlastní Maginotovy linie na státních hranicích.

Tento nekritický obdiv vůči všemu západnímu u nás panoval už dávno před Listopadem; už mezi dětmi a mládeží vyšší status získal ten, kdo měl třeba autíčka „angličáky“, anebo alespoň západní žvýkačky! Představy a sny o „zlatém Západu“ tehdy zcela dominovaly obecné mínění, a jen málokdo si dokázal vůči Západu udržet alespoň určitý kritický odstup.

Ponechme teď ale stranou příčiny tohoto devótního vztahu vůči Západu. Položme si otázku, jestli – a na základě čeho – by bylo možno tento stav změnit, jestli by bylo možno obnovit pocit národní svébytnosti, národní hrdosti.

Totiž – nutno ještě zmínit – takovýto pocit do určité míry v českém národě už existuje. Ovšem ten se vybíjí jenom slepým, fundamentalistickým odporem vůči „Bruselu“. Tedy vůči strukturám a symbolům Evropské unie. Toto zavilé odmítání „diktátu Bruselu“ je ovšem daleko nejspíše jenom jakousi „zamrzlou pubertou“; je to pocit že jenom tehdy jsem svobodným, když si můžu dělat co jenom mně se zlíbí, co jenom já uznám za vhodné. Vůbec se tu neklade otázka kvality, vůbec se nediferencuje mezi tím co na byrokratických strukturách Evropské unie skutečně může být právem kritizovatelné, a co je naopak progresivním přínosem. Takovýto iracionální odpor vůči „Bruselu“ je fakticky stejně tak plochý jako devótní adorace Západu; jsou to jenom dvě různé stránky té samé mince.

Na co tedy postavit skutečný, pravý pocit národní svébytnosti? Alena Zemančíková doporučuje rozpomenout se na pozitivní elementy – námi už prožitého a zažitého, do jisté míry zvnitřnělého – socialismu. To by sama o sobě skutečně vůbec nemusela být marná cesta. Ovšem: vyžadovalo by to napřed za prvé důslednou, ale seriózní analýzu negativních stránek kapitalismu; a za druhé nějaký promyšlený, ucelený koncept socialistické, respektive „demokraticky socialistické“ transformace společnosti. Ten termín „demokraticky socialistické“ je tu zvolen zcela záměrně; protože koncepty tradiční sociální demokracie by tu zcela zjevně nebyly postačující. A. Zemančíková argumentuje tím, že po Listopadu přece v zemi bylo už několik sociálně demokratických vlád, které přece jenom dokázaly zamezit alespoň nejhorším výstřelkům neoliberalismu. – Jenže podle všeho právě už tím byly vyčerpány všechny potenciály klasické sociální demokracie. Ona jenom mírní některé negativní projevy kapitalismu; ale ona sama nemá žádný ideový koncept, kterým by mohla postavit principiální protiváhu západnímu kapitalismu a západnímu neoliberalismu. Sociální demokracie se jednou provždy smířila s tržní ekonomikou, a tedy i s kapitalismem. Je pak dosti marnou, a vlastně vysloveně pošetilou činností chtít bojovat proti neoliberalismu, který je nevyhnutelným projevem a důsledkem tohoto kapitalismu.

Byla by vlastně jediná možnost, jak obnovit ten ztracený pocit národní hrdosti, národní svébytnosti: rozpomenout se na dědictví reformního roku osmašedesátého. Tam – byť i jen v zárodečné, respektive neuvědomělé formě – bylo přítomno vlastně všechno, po čem volá Alena Zemančíková: socialismus, demokracie, i pocit národní hrdosti. Byla tu odvaha jít svou vlastní cestou, středem mezi totalitním kolektivismem východu, a mezi povrchním individualismem Západu.