Marx a dnešek IV.

Marxův obraz člověka. Člověk a společnost.

Josef Poláček


Už v předcházejících částech této série jsme si uvedli základní údaje o tom, jak Marx chápal člověka, jeho pozici v dějinách a konečný smysl jeho existence. Připomeňme si: podle Marxe člověk není jenom jakési pouhé individuum – jak ho chápe liberální demokracie – které by bylo možno v dostatečné míře saturovat (respektive vysloveně odbýt) jenom nějakým omezeným katalogem tzv. „lidských práv“; nýbrž podle Marxe je člověk zcela exkluzivní bytostí, fakticky ve smyslu anticko-křesťanské tradice, tedy bytostí jejíž svoboda musí znamenat reálnou možnost pro plné rozvinutí všech jejích lidských možností, kvalit a potenciálů. Celé lidské dějiny pak nejsou ničím jiným, nežli směřováním člověka právě k této úplné, dovršené, všestranné svobodě.

V tomto ohledu je možno s Marxem plně souhlasit, v této obecné rovině. Dnes se však chceme věnovat tomu, jakým konkrétním způsobem Marx chápal a konstruoval své pojetí člověka, především ohledně vztahu individuum – společnost. A v této oblasti už toto Marxovo pojetí není možno ponechat bez kritického přezkoumání; a dokonce právě zde se ukrývá několik zcela zásadních závad celého Marxova konceptu, které pak ve svých důsledcích nevyhnutelně znamenaly (a předznamenaly) jeho selhání při všech pokusech o instalování komunistické společnosti.


Člověk jako společenská bytost

Úhelným kamenem Marxova pojetí člověka je jeho klíčová téze, že člověk je zcela zásadně a podstatně bytost pospolitá, společenská. Člověk se podle Marxe sám sebou, tedy lidskou bytostí, stává jenom a jedině v rámci společnosti, svou účastí ve společenském žití, svými neustálými interakcemi s celým komplexem mezilidských, společenských vztahů. Jako absolutně izolované individuum by se člověk nikdy nestal člověkem v plném slova smyslu, nebyl by dokonce ani Robinsonem, nýbrž pouze Mauglím, divokým zvířetem v lidské podobě.

V tomto ohledu Marx plně navazuje na pojetí Aristotelovo, podle jehož známé definice je člověk principiálně zoon politikon, tvor společenský. A už Aristoteles tvrdil, že bez své účasti ve společnosti by člověk zůstal jenom pouhým zvířetem. V daném smyslu se tedy Marx se svým pojetím člověka nachází v té nejlepší společnosti, plně souzní s argumenty jednoho z největších myslitelů všech dob.

Potud by tedy všechno muselo být v naprostém pořádku; jenže při bližším pohledu se věc ukáže být mnohem komplikovanější. Jestliže totiž Aristoteles z této skutečnosti charakteru člověka jakožto bytosti společenské nevyvozoval nic více nežli samotný základní fakt nutné socializace člověka, Marx šel ještě mnohem dále. Marx totiž z této skutečnosti nezbytné socializace vyvozoval navíc tvrzení, že člověk je tvor nejen – v daném víceméně technickém slova smyslu – společenský, nýbrž zároveň tvor pospolitý, v plném a intenzivním významu.

Tento napohled zcela nepatrný rozdíl mezi termíny „společenský“ a „pospolitý“ pak má ve svých důsledcích dalekosáhlé, zásadní důsledky. Neboť právě jenom a jedině na oné – předpokládané – pospolitosti mohl Marx vystavět celý svůj projekt komunistické společnosti! Tak daleko sám Aristoteles nikdy nešel; naopak, on principiální kritice podrobil Platónův koncept společného vlastnictví.

Pro přesnost je nutno uvést, že toto zásadní rozlišení mezi pojmy „společenský“ a „pospolitý“ činíme jenom my zde; Marxovi obojí splývalo v jedno a totéž. Právě proto vůbec není jednoduché prohlédnout, kde se vlastně vůbec ukrývá jádro problému. Protože ten samotný postulát o bytostné společenskosti člověka je sám o sobě sotva zpochybnitelný; a jen při velmi pozorném pohledu se může odhalit, že Marx jaksi „potají“ na tento nezpochybnitelný fakt společenskosti člověka přivěsil i svou vlastní tézi o jeho bytostné pospolitosti.

Co vlastně znamená, proč má takový klíčový význam tato „pospolitost“? – Prostě proto, že jenom na jejím základě Marx mohl tvrdit, že člověk ze své nejvlastnější přirozenosti směřuje k pospolitému, tedy komunistickému způsobu společného života! Zásadní důležitost tohoto Marxova pojetí není vůbec možno dost zdůraznit; bez tohoto – zdánlivě nepatrného – kroku od „společenskosti“ k „pospolitosti“ by vlastně vůbec nikdy nemohla být provedena žádná komunistická/socialistická revoluce!

Ovšem – je nutno si zpřítomnit i to, že Marx tuto svou klíčovou tézi o „společenskosti“ (v uvedeném smyslu: pospolitosti) člověka nepostuloval jako nějakou bytostnou, antropologickou konstantu člověka. (Marx se vůbec zcela zásadně bránil tomu, člověka jakýmkoli způsobem fixně definovat.) Podle Marxe je člověk zásadně a podstatně „souborem společenských vztahů“ – v tom výše uvedeném smyslu, že všechno co je obsaženo v člověku, jakožto individuu, se k němu a do něj nedostalo nijak jinak, nežli zprostředkováním přes tu společnost, jejíž je tento jedinec součástí, ve které (od narození) žije, jejíž hodnoty a způsob existence do sebe přejal. Každý člověk se rodí do společnosti, která má zcela určitý, konkrétní (historický) charakter; lidský jedinec je tedy odrazem, zrcadlem, individuací těchto zcela určitých společenských vztahů. Společnost je primární; lidské individuum až sekundární.

Marx tedy neprohlašuje pouze apodikticky: „Člověk je společenský tvor“; nýbrž Marx toto své přesvědčení opírá o určitý konkrétní argument, který je velice zásadní, a který se svou přesvědčivostí dlouhou dobu zdál prakticky nevývratný. Ale tady musíme napřed ještě blíže konkretizovat, jak Marx chápal svou tézi, že člověk je „souborem společenských vztahů“.


Materiální základna společnosti

Marx totiž zároveň vyslovil přesvědčení, že tyto společenské vztahy nejsou jednolité, nediferencované, stejně významné. Přesně naopak: z celé této sumy společenských vztahů se zásadně vyděluje jedna sféra, která je naprosto rozhodující, určující, která nakonec formuje, determinuje charakter všech ostatních sfér společenského života. Touto exkluzivní sférou je – oblast materiální produkce společnosti. Právě tento komplex vztahů tvořících se kolem materiální produkce je proslulá Marxova „materiální základna“, nad kterou se zvedá a kterou je určována „společenská nadstavba“ – tedy celá sféra ostatních společenských, politických, právních, kulturních a jiných vztahů.

Na tomto místě je zapotřebí podotknout: tady se dostáváme k místu celé marxistické teorie, které je skutečně značně nesnadné pochopit. Marxovi bylo znovu a znovu vytýkáno, že zbavuje člověka jeho svobody, když (prý) tvrdí že člověk je beze zbytku determinován svou materiální činností. Lidská mysl se přirozeně vzpírá tomu, aby si sama uvědomila, přiznala svou závislost na něčem jiném, vnějším. Tím spíše na něčem natolik zdánlivě profánním, jako je materiální produkce. Člověk je zcela přirozeně přesvědčen, že on sám je ve svém životě, ve svém konání naprosto svobodný, že jenom a jedině on sám si určuje svůj vlastní život. A to sice svou vlastní vůlí, svými vlastními myšlenkami, svými vlastními ideály – a ne nějakým přízemním materialismem.

Ale: že toto přesvědčení lidské mysli o vlastní nepodmíněnosti je pouhá iluze, to naprosto jednoznačně potvrdí každý psycholog. A je stejně standardním poznatkem moderní psychologie, že člověk s jeho psychickým aparátem je velice podstatně formován vnějšími podmínkami jeho existence. Tedy především podmínkami jeho pracovního života. A to má už velice blízko k Marxovu produkčnímu materialismu.

Ale podstata věci nakonec stejně leží někde zcela jinde. Je nutno si znovu připomenout: Marx se nijak nezabíral jednotlivcem, jeho individuálním psychickým uspořádáním. Marx se zabýval tím, jak se projevují, jak své dějiny vytvářejí velké skupiny lidí: společenské třídy, respektive celá společnost jako taková. Marx nijak nepopíral (relativní) individuální svobodu, volnost jednání jednotlivce; jenže když svůj pohled zaměříme na tyto velké skupiny lidí, pak se tu do popředí dostanou zcela jiné faktory, které jaksi „z pozadí“, ale velice účinně ovlivňují a formují jednání těchto velkých skupin.

Tolik tedy obecně k otázce determinace společenského dění; a nyní k otázce materialismu. Co je tedy v dějinách lidstva rozhodující – hmota nebo duch? Materiální produkce, nebo lidské vědomí? Tady je nutno si připomenout, že Marx svůj koncept vývoje lidstva musel napřed osvobodit z tehdy zcela dominantního filozofického pojetí Hegela, kde v pozadí veškerého dějinného dění stál Duch. Nebudeme se tady hlouběji nořit do složitostí tohoto Hegelova pojetí (které nebylo až tak zcela „duchařské“, jak mu vytýkal Marx); jisté je že Marx – už proto aby vůbec mohl odůvodnit potřebnost další, sociální revoluce – musel zaujmout zásadně protichůdné stanovisko. Tedy takové, že všechno světové dění má svůj původ ve zcela přirozených procesech, daných přírodními zákony. Člověk se pak s tímto přirozeným, materiálním světem stýká tím, že opracovává okolní přírodu, aby si tak zajistil podmínky svého vlastního přežití.

A právě tohle je naprosto klíčový argument pro Marxův materialismus: podle Marxe člověk „napřed musí jíst, bydlet, oblékat se – a teprve potom může filozofovat“. Tímto argumentem tedy Marx podpíral svou zásadní tézi, že zcela rozhodujícím faktorem pro společenské procesy není lidská mysl, lidská vůle (jako u Hegela), nýbrž reálná praktická činnost člověka, a to tedy v prvé řadě znamená jeho činnost produkční, pracovní. Právě z této téze pak Marx odvodil nevyhnutelnou nutnost sociální, komunistické revoluce – neboť dokud je člověk polapen v dehumanizujících, odosobněných mechanismech kapitalistického způsobu produkce, do té doby nemůže být nikdy skutečně svobodný.

V této kapitole jsme si tedy vyložili, že základem celé Marxovy teorie společnosti je jeho přesvědčení, že člověk je

– za prvé bytost zcela důsledně společenská, že je jakožto „soubor společenských vztahů“ zásadně formován charakterem společnosti ve které žije;

– za druhé že tato obecná podmíněnost člověka jeho společenským prostředím má jeden rozhodující kořen či faktor, a to sice tzv. „materiální základnu“ společnosti, tedy sféru materiální produkce, která je rozhodující a nepostradatelná pro zabezpečení jeho vlastního života.

V příští kapitole si pak ukážeme, jaké důsledky Marx vyvozuje z těchto dvou výchozích tézí; a tyto jeho závěry pak kriticky přezkoumáme.

(Pokračování)

Jeden komentář u “Marx a dnešek IV.”

  1. Na téma vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ se na fóru Levice rozvinula určitá diskuse, především v souvislosti s otázkou determinace v marxismu. Protože se toto téma vynořilo i v diskusích na HD, přetiskuji sem rozhodující pasáž z mé odpovědi na dané téma:

    „Ovšem: s tou determinací je to v marxismu ve skutečnosti velice zapeklité. Ano, na jedné straně se Marx s Engelsem skutečně bránili výtkám, že by jejich pojetí společnosti bylo mechanicky deterministické. Takové pojetí je vulgární determinismus; a zakladatelé marxismu byli samozřejmě intelektuálně příliš vyspělí, nežli aby mohli zastávat a hlásat takto triviálně pojatý determinismus. Jejich pojetí určující úlohy „materiální základny“ bylo skutečně mnohem sofistikovanější, mnohem subtilnější, mnohem více zprostředkované, přes celou kaskádu dalších mezistupňů. Krátce řečeno, jedná se nikoli o determinovanost lineární, nýbrž systémovou. To je skutečně velmi zásadní rozdíl.

    Jenže: všechno se točí kolem oné napohled tak nevinné formulace „konec konců“. (Respektive v citovaném případě s Engelsem o „poslední instanci“.) Tedy že ona sféra společenské nadstavby je „konec konců“ determinována sférou materiální základny. Ano, věcně je to v zásadě naprosto správně; v tomto smyslu není možno otcům marxismu nic vytýkat.

    Ale – klíčový problém se skrývá někde jinde. Máme tedy základní schéma vzájemného vztahu: materiální základna a společenská nadstavba. A teď klíčová téze marxismu zní: materiální základna „konec konců“ určuje, determinuje společenskou nadstavbu. Čili: komplex vztahů vznikajících v oblasti produkce svou silou, svým působením „konec konců“ určuje, formuje, determinuje i sféru vztahů společenských, politických, mravních, právních, kulturních atd.

    Jedná se tedy o to: v zásadě by tu měl být dán vztah v zásadě dialektický; kde tedy obě sféry mají svou vlastní existenční základnu; a kde se pak – sekundárně – jedna z obou sfér vůči té druhé projevuje jako ta silnější, dominantní. Ještě jednou: takto řečeno by to bylo naprosto v pořádku; a já sám vždy znovu a znovu prosazuji právě toto marxistické pojetí, a znovu a znovu ho prohlašuji za snad ten největší přínos marxismu pro teorii společnosti vůbec. (Ostatně, můj text na Deníku Referendum „Aristotelovy přístavy a Karel Marx“ byl právě o tom – tedy o podmíněnosti života společnosti ryze materiálními faktory. Kteréžto podmíněnosti si byl vědom – alespoň v základní míře – právě už Aristoteles.)

    Vlastní problém se ale skrývá někde jinde. Zopakujme si ještě jednou: měli bychom tu mít v zásadě dialektický vztah mezi „materiální základnou“ a mezi „společenskou nadstavbou“, kde každá z obou sfér by měla (vlastně musela, pokud se má jednat o skutečnou dialektiku) svou vlastní existenční základnu. Jenže – právě něco takového v rámci marxistického schématu nikde není možno najít!

    Veškerý marxistický koncept obsahuje poukazy jenom a pouze na ono určující, determinující působení „materiální základny“ na „společenskou nadstavbu“; ale není tu naprosto nic, co by mohlo jakýmkoli způsobem zakládat (relativní) samostatnost, svébytnost „společenské nadstavby“ vůči oné „materiální základně“!. Marx s Engelsem se pak mohli tisíckrát zapřísahat že oni to tak přece nemysleli, že oni přece uznávají relativní svébytnost společenské nadstavby; faktická struktura jejich argumentační linie nevydává žádný jiný výsledek, nežli právě jenom tento stav determinovanosti. Ten vztah který měl být dialektický, tedy oboustranný, se tu tedy fakticky mění ve vztah pouze jednosměrný, ve smyslu determinace „společenské nadstavby“ vlivem působení „materiální základny“.

    Ano, Marx s Engelsem sami nebyli vulgární deterministé; ale jejich model takto vulgárně pojatému determinismu doširoka otvíral dveře.

    Vzpomínám si na jeden výjev, který se mi provždy vryl do paměti. Je tomu už dlouhá řada let, kdy slavný americký houslista Isaac Stern byl na návštěvě v (komunistické) Číně. Byl to vzácný host, byl tedy provázen po různých kulturních zařízeních Číny. Až se dostal do nějakého muzea či hudební akademie, kde přišla řeč i na hudbu Beethovena. A tamější – příslušným způsobem ideologicky preparovaná – soudružka s nejhlubším vnitřním přesvědčením pronesla větu: „Z marxistického hlediska byl Beethoven hudebním tvůrcem doby přechodu z éry feudalismu do doby raného kapitalismu!“

    Nuže, Isaac Stern byl velice zdvořilý, dobromyslný člověk; nijak se tedy nerozčilil nad touto šíleností, kterou si právě musel vyslechnout, a jenom s mírným úsměvem podotkl: „Já sice nejsem nijaký odborník na marxismus, nicméně si přece jenom nemyslím, že by Beethovenova génia bylo možno plně vysvětlit působením raného kapitalismu!“ V tu chvíli se dokonce i ta čínská soudružka viditelně zarazila; snad i v ní se probudilo jakési mlhavé tušení, jakou zhůvěřilost tu právě vyslovila.

    Ještě jednou tedy: Marx s Engelsem osobně dozajista nechtěli prosazovat takto vulgární determinismus. Ale – ten myšlenkový model který vytvořili nakonec vůbec nemůže zplodit nic jiného, nežli jenom a pouze jednostranně působící determinismus. Marxovi se fakticky stalo přesně to samé co Hegelovi: Hegel také chtěl vytvořit autenticky dialektický model společenského dění – ale protože vycházel z filozofického idealismu, tak se i tento jeho model nakonec „převážil“ směrem k idealistickému výkladu společenských fenoménů. Nejednalo se tedy o model skutečně dialektický. A přesně k tomu samému efektu došlo i u Marxe – jenom v opačném gardu, protože Marx vycházel z materialistického pojetí, pak zde výsledkem byl determinismus materialistický.

    Obecně závěrem je tedy ještě možno říci: právě tato otázka vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“, tedy otázka determinismu je jednou z klíčových, a zároveň jednou z nejobtížnějších částí celé marxistické teorie. Není tedy žádného divu, že kolem ní stále ještě existuje tolik nejasností. Mohu vlastně jenom zopakovat to co jsem konstatoval už v první kapitole mého pojednání o Marxovi: je prakticky nemožné učinit si opravdu adekvátní, pravdivý obraz o Marxově teorii společnosti, aniž bychom přitom učinili exkurs až do metafyzických výšin obecné filozofie.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.