Štítek: Zoon politikon

Marx a dnešek V.

Společenskost člověka a teorie komunismu

Josef Poláček

Společenskost versus pospolitost

V předcházející kapitole jsme si ukázali, že Marxův model společnosti a člověka vychází z jednoho základního předpokladu, totiž že člověk je vposledku podmíněný, formovaný svou materiální činností, materiální produkcí. Řekli jsme si také, že Marx člověka pojímá důsledně jako tvora společenského, pospolitého. Jako další krok je teď zapotřebí obě tyto klíčové téze spojit dohromady. Marx totiž své přesvědčení o pospolitosti člověka nevyhlašuje jako pouhé tvrzení, jako nedokazatelný axiom, nýbrž opírá ho jeden zcela zásadní argument. Tento argument pak zní:

Materiální produkce člověka má sama společenský, pospolitý charakter – neboť je založena na nutné vzájemné kooperaci.

Zopakujme si tedy: Marx (na rozdíl od Aristotela) netvrdí pouze, že člověk je společenskou bytostí; nýbrž Marx dokládá, že tomu vůbec nemůže být jinak, neboť sama materiální produkce (tedy ta sféra činnosti člověka která je rozhodující pro jeho vlastní přežití) má sama o sobě společenský, pospolitý charakter. Ať si tedy člověk sám myslí cokoli, ať se považuje za družného či za individualistu, ve své nejhlubší podstatě nemůže být ničím jiným nežli bytostí společenskou, protože ho k tomu nutí a přivádí už samotný charakter jeho základní životní činnosti.

Z těchto dvou tézí o formování člověka jeho „materiální základnou“ a o společenském, pospolitém (kooperativním) charakteru produkce pak vyplývá závěr, který je klíčový pro celou Marxovu teorii nevyhnutelného přechodu od kapitalistické společensko-ekonomické formace ke společnosti komunismu. Tento Marxův postulát má tuto argumentační strukturu:

Moderní produkce je čím dál tím více založená na kooperaci, má tedy čím dál tím více společenský charakter – ale kapitalismus je založen na soukromém vlastnictví, tedy na individuálním přivlastňování. Kapitalismus se tedy dostává do zásadního protikladu s touto společenskostí produkce. Tento protiklad pak není možno vyřešit jinak, nežli odstraněním kapitalismu a zřízením komunismu. V komunismu bude všechno vlastnictví produkčních prostředků společné – obnoví se tedy shoda mezi společenskostí produkce a společenskostí vlastnictví.

Ještě jednou: právě tyto Marxovy téze jsou základním kamenem celé budovy marxistické teorie; s těmito tézemi stojí a padá celý Marxův koncept komunistické revoluce. A je nutno uznat: tento Marxův argumentační řetězec se po dlouhou dobu zdál natolik logicky pevný, natolik nevývratný, že na jeho základu celé generace komunistů mohly s dobrým svědomím věřit v to, že tato cesta od kapitalismu ke komunismu je skutečně jedině možná, dějinně nevyhnutelná.

A i dnes je – pokud se už jednou vnoříme do tohoto Marxova způsobu argumentace – velmi nesnadné objevit, kde se v něm vlastně skrývá rozhodující chyba.

Ovšem – tuto skrytou vadu jsme si vlastně pojmenovali už minule. Veškerý problém tkví v tom, že Marx zaměnil, dohromady smísil dva ve skutečnosti zcela rozdílné pojmy: společenskost produkce na straně jedné, a pospolitost v konání lidí na straně druhé.

Ano, moderní produkce je skutečně „společenská“ v tom smyslu, že je založena na vysoké míře vzájemné kooperace. Ale – to ještě zdaleka neznamená, že by spolu s tím zároveň každý jeden pracovník ve výrobě byl činný ve smyslu skupinové pospolitosti, jako mravenec v mraveništi!

Této fatální záměny těchto zcela rozdílných skutečností se Marx – jakožto vrcholný teoretik dělnického hnutí – fakticky mohl dopustit jenom proto, že on sám nikdy v životě fyzicky nepracoval! Jenom a jedině proto že sám nikdy nepoznal skutečnou tíhu fyzické práce mohl vytvářet své abstraktní teoretické poučky o tom, jak prý je práce společenskou záležitostí, a jak tedy celé lidské dějiny prý směřují jenom k tomu, že v komunismu budou všichni lidé pracovat pospolitě, pro společný zájem, zcela bez ohledu na zájem vlastní, osobní, soukromý.

Ve skutečnosti je tato (především fyzická) práce vždy námahou a tíhou; a každý tuto tíhu musí nést v prvé řadě sám, jako naprosto konkrétní, nezaměnitelné individuum. Ano, při práci je možné, je přínosné konat v součinnosti s ostatními; ale v posledku jsem to jenom já sám, kdo vynakládá mou vlastní námahu a mé vlastní úsilí. A každý kdo na sebe tuto tíhu práce naloží, ten chce nevyhnutelně vidět reálnou odměnu, protihodnotu za tuto vykonanou práci – a to sice odměnu pro sebe samého. A ne tak, jak si to představoval Marx, že v komunismu bude každý pracovat s plným nasazením, s maximálním výdajem svých fyzických i duševních energií – pouze s jakousi mlhavou vyhlídkou na to, že když všichni budou takto poctivě pracovat, že i jemu se za to někdy v budoucnosti dostane příslušné odměny. „Košile bližší než kabát“ – na této prosté lidové moudrosti naprosto ztroskotal celý dějinný pokus o zavedení komunismu; a nevyhnutelně ztroskotá i každý další.

Ještě jednou, v čem vězí základní problém: „společenskost“ není „pospolitost“. Člověk je tvor společenský – ale proto ještě není tvorem se skupinovou identitou. Moderní produkce je „společenská“ ve smyslu vysoké míry kooperace – ale proto ještě není „pospolitá“ ve smyslu mraveniště či včelího úlu. (Respektive nahlédnuto z opačné strany: vlčí smečka při lovu vykazuje vysoký stupeň vzájemné kooperace; ale proto tuto vlčí smečku asi nebudeme považovat za pravzor komunistické pospolitosti.) Nakonec každý kdo je v této produkci činný hledí v prvé řadě na svůj vlastní, bezprostřední materiální zájem; a tomu nebude jinak ani v budoucnosti.

Návrat ke komunismu?

Na tomto místě je zapotřebí udělat jednu vsuvku. V dosavadních výkladech byl v zájmu přehlednosti sledován jenom centrální Marxův argument o směřování dějin společnosti ke komunismu založený na jeho axiomu o „společenskosti produkce“. Ve skutečnosti Marx toto své přesvědčení o nevyhnutelnosti příchodu komunismu opíral ještě i o další argumenty, které je v zájmu úplnosti také nutno zmínit. Tyto argumenty se všechny vztahují k institutu (společného) vlastnictví. Tento institut je fakticky jenom sekundární, odvozený od onoho prvního faktoru (společenské) produkce; nicméně většinou je daleko spíše vnímán právě tento navenek mnohem viditelnější aspekt vlastnických forem, nežli ona vlastní „materiální základna“.

Takže tedy: ohledně institutu vlastnictví Marx své tvrzení o nevyhnutelnosti příchodu komunistické společenské formace opírá v zásadě o tyto dva momenty:

1. existence tzv. „prvobytně pospolné společnosti“, s ryze komunitním („komunistickým“) uspořádáním;

2. pospolité, kolektivní formy polního hospodářství.

Co se této „prvobytně pospolné společnosti“ týče, pak Marx zde vychází z teorií tehdejšího amerického antropologa a zakladatele etnologie Lewise Henryho Morgana, který zastával názor, že stejně tak jako v těchto prvotních lidských komunitách neexistoval soukromý majetek a vše bylo společné, tak se lidstvo na konci svého dějinného vývoje vrátí zpět do tohoto stavu všeobecně pospolitého vlastnictví. K této Morganově tézi pak Marx připojil ještě jeden aspekt Hegelovy dialektiky; výsledkem byl pak model, že tento návrat bude probíhat po dialektické spirále, tedy sice návrat k původnímu stavu, ale na vyšším vývojovém stupni.

K tomu je nutno podotknout toto: jak sám Morgan zmiňuje, v těchto prvobytně pospolných komunitách nebyl prakticky vůbec žádný majetek – ale pak z tohoto víceméně „nulitního“ stavu není možno odpovědně vyvozovat žádné predikce toho, jestli člověk na vyšších stupních svého vývoje (tedy až bude k dispozici více materiálních statků) bude inklinovat spíše ke společným, anebo ale spíše k individuálním (a tedy přinejmenším latentně soukromým) formám vlastnictví. Navíc onen Marxův model o „dialektické spirále“ – to je fakticky čirá metafyzika, jak řečeno převzatá od Hegela, jehož metafyzické spekulace Marx jinak zcela zásadně zavrhoval.

V každém případě: z této existence „prvobytně pospolné společnosti“ nelze v žádném případě odpovědně a seriózně odvozovat nevyhnutelnost nástupu komunistické společnosti, se společným vlastnictvím produkčních prostředků.

Marx si snad byl vědom principiální slabosti tohoto argumentu; a proto své téze o společném vlastnictví v komunismu pak daleko více opíral o institut společného vlastnictví půdy u národů provozujících zemědělský způsob produkce, především u germánských kmenů v době trvání Římské říše. (Později pak ještě i ruských občin.)

Ovšem: mezi onou „prvobytně pospolnou“ společností a mezi starogermánskými kmeny s jejich společným vlastnictvím půdy leží vzdálenost celých desítek tisíc let; aniž by Marx jakkoli vysvětlil tento obrovský skok ve své argumentační linii! Aniž by se jakkoli zabýval tím, jak v tom mezidobí vlastně probíhal vývoj lidské společnosti, co se tu vlastně s lidským rodem a jeho vlastnickými instinkty celou tu dobu dělo.

Ale budiž; zůstaňme stát pouze u tohoto zemědělského hospodaření, se společným vlastnictvím půdy u kmenových společenství.

Tento stav dozajista existoval; jenže byl to sám Marx, který konstatoval, že

1. tento stav pospolitého, nediferencovaného vlastnictví byl „daleko spíše dokladem slabosti individua, nežli jeho síly“ (!!)

2. tento způsob obhospodařování se dějinně přežil proto, protože se ve srovnání s následnými formami ukázal být méně produktivní, méně efektivní!

Vidíme tedy snadno, že Marx fakticky sám vyvrací své vlastní argumenty. Jestliže tedy stav tehdejšího společného vlastnictví byl výrazem „slabosti individua“, pak je jedině logické, že až se toto individuum rozvine více, získá na síle, pak bude daleko více vyžadovat svou vlastní autonomii, výlučnost – a to i v oblasti vlastnictví!

A co se druhého bodu týče, pak je tím vyvrácen klíčový Marxův předpoklad, že komunistická produkce (tedy na základě společného vlastnictví výrobních prostředků) bude efektivnější nežli produkce kapitalistická, založená na vlastnictví soukromém! Marx sice výslovně neuvedl, že ty nové, pokročilejší formy zemědělské produkce byly založeny na principu soukromého vlastnictví; ale to naprosto jasně vyplývá jak z kontextu, tak z historických reálií.

Ostatně, mezitím už zkušenosti s „reálným socialismem“ naprosto jasně ukázaly chronickou nevýkonnost a neefektivnost produkce založené na státním/společenském vlastnictví; a právě to bylo nakonec rozhodujícím faktorem pro rozpad celého tábora socialismu. Prakticky jedinou výjimkou zůstává Čína – a ta se může ještě po určitý čas držet právě jenom díky tomu, že rozhodující část své produkce převedla opět do forem soukromého vlastnictví.

———————————————

Uzavřeme tedy tuto kapitolu konstatováním:

– celý Marxův projekt komunistické společnosti spočíval na falešných předpokladech; na záměně „společenskosti“ a „pospolitosti“ lidské bytosti

– nicméně i přesto si Marxův koncept společnosti, především jeho model závislosti tzv. „společenské nadstavby“ od „materiální základny“ stále uchovává svou dílčí správnost; a má nadále klíčový význam pro teorii společnosti a jejích dějin.

Je nutno se oprostit od onoho zjednodušeného pohledu, že člověk je prostě a všeobsáhle tvorem „společenským“; a je nutno si uvědomit, že ve skutečnosti se člověk vždy pohybuje na rozhraní své společenské, pospolité stránky na straně jedné – a své vlastní individuality, svých osobních zájmů na straně druhé. A to už právě v oblasti produkce, čili oné „materiální základny“ společnosti.

S tímto vědomím je pak možno začít pracovat na vytváření nového modelu společnosti a jejích dějin. Bude zapotřebí provést ten krok, před kterým Marx zůstal stát – totiž skutečně dialektickou syntézu protikladného vztahu mezi člověkem jakožto jednotlivcem, a mezi člověkem jakožto členem společnosti. Tedy mezi člověkem konkrétním, reálným, ale vždy latentně egoistickým – a mezi člověkem univerzálním, který v zájmech celku vidí a rozpoznává i své zájmy vlastní.

Tento model už nebude směřovat k naivním představám o bezrozporném komunismu, kde každý nezištně pracuje pro celek; ale stejně tak nutně tento nový model člověka vykročí za systém současného kapitalismu, který člověka redukuje jenom na jeho individuální stránku, kde vrcholnou maximou je pouze soukromý prospěch a zisk.

(Pokračování)

Marx a dnešek IV.

Marxův obraz člověka. Člověk a společnost.

Josef Poláček

Už v předcházejících částech této série jsme si uvedli základní údaje o tom, jak Marx chápal člověka, jeho pozici v dějinách a konečný smysl jeho existence. Připomeňme si: podle Marxe člověk není jenom jakési pouhé individuum – jak ho chápe liberální demokracie – které by bylo možno v dostatečné míře saturovat (respektive vysloveně odbýt) jenom nějakým omezeným katalogem tzv. „lidských práv“; nýbrž podle Marxe je člověk zcela exkluzivní bytostí, fakticky ve smyslu anticko-křesťanské tradice, tedy bytostí jejíž svoboda musí znamenat reálnou možnost pro plné rozvinutí všech jejích lidských možností, kvalit a potenciálů. Celé lidské dějiny pak nejsou ničím jiným, nežli směřováním člověka právě k této úplné, dovršené, všestranné svobodě.

V tomto ohledu je možno s Marxem plně souhlasit, v této obecné rovině. Dnes se však chceme věnovat tomu, jakým konkrétním způsobem Marx chápal a konstruoval své pojetí člověka, především ohledně vztahu individuum – společnost. A v této oblasti už toto Marxovo pojetí není možno ponechat bez kritického přezkoumání; a dokonce právě zde se ukrývá několik zcela zásadních závad celého Marxova konceptu, které pak ve svých důsledcích nevyhnutelně znamenaly (a předznamenaly) jeho selhání při všech pokusech o instalování komunistické společnosti.

Člověk jako společenská bytost

Úhelným kamenem Marxova pojetí člověka je jeho klíčová téze, že člověk je zcela zásadně a podstatně bytost pospolitá, společenská. Člověk se podle Marxe sám sebou, tedy lidskou bytostí, stává jenom a jedině v rámci společnosti, svou účastí ve společenském žití, svými neustálými interakcemi s celým komplexem mezilidských, společenských vztahů. Jako absolutně izolované individuum by se člověk nikdy nestal člověkem v plném slova smyslu, nebyl by dokonce ani Robinsonem, nýbrž pouze Mauglím, divokým zvířetem v lidské podobě.

V tomto ohledu Marx plně navazuje na pojetí Aristotelovo, podle jehož známé definice je člověk principiálně zoon politikon, tvor společenský. A už Aristoteles tvrdil, že bez své účasti ve společnosti by člověk zůstal jenom pouhým zvířetem. V daném smyslu se tedy Marx se svým pojetím člověka nachází v té nejlepší společnosti, plně souzní s argumenty jednoho z největších myslitelů všech dob.

Potud by tedy všechno muselo být v naprostém pořádku; jenže při bližším pohledu se věc ukáže být mnohem komplikovanější. Jestliže totiž Aristoteles z této skutečnosti charakteru člověka jakožto bytosti společenské nevyvozoval nic více nežli samotný základní fakt nutné socializace člověka, Marx šel ještě mnohem dále. Marx totiž z této skutečnosti nezbytné socializace vyvozoval navíc tvrzení, že člověk je tvor nejen – v daném víceméně technickém slova smyslu – společenský, nýbrž zároveň tvor pospolitý, v plném a intenzivním významu.

Tento napohled zcela nepatrný rozdíl mezi termíny „společenský“ a „pospolitý“ pak má ve svých důsledcích dalekosáhlé, zásadní důsledky. Neboť právě jenom a jedině na oné – předpokládané – pospolitosti mohl Marx vystavět celý svůj projekt komunistické společnosti! Tak daleko sám Aristoteles nikdy nešel; naopak, on principiální kritice podrobil Platónův koncept společného vlastnictví.

Pro přesnost je nutno uvést, že toto zásadní rozlišení mezi pojmy „společenský“ a „pospolitý“ činíme jenom my zde; Marxovi obojí splývalo v jedno a totéž. Právě proto vůbec není jednoduché prohlédnout, kde se vlastně vůbec ukrývá jádro problému. Protože ten samotný postulát o bytostné společenskosti člověka je sám o sobě sotva zpochybnitelný; a jen při velmi pozorném pohledu se může odhalit, že Marx jaksi „potají“ na tento nezpochybnitelný fakt společenskosti člověka přivěsil i svou vlastní tézi o jeho bytostné pospolitosti.

Co vlastně znamená, proč má takový klíčový význam tato „pospolitost“? – Prostě proto, že jenom na jejím základě Marx mohl tvrdit, že člověk ze své nejvlastnější přirozenosti směřuje k pospolitému, tedy komunistickému způsobu společného života! Zásadní důležitost tohoto Marxova pojetí není vůbec možno dost zdůraznit; bez tohoto – zdánlivě nepatrného – kroku od „společenskosti“ k „pospolitosti“ by vlastně vůbec nikdy nemohla být provedena žádná komunistická/socialistická revoluce!

Ovšem – je nutno si zpřítomnit i to, že Marx tuto svou klíčovou tézi o „společenskosti“ (v uvedeném smyslu: pospolitosti) člověka nepostuloval jako nějakou bytostnou, antropologickou konstantu člověka. (Marx se vůbec zcela zásadně bránil tomu, člověka jakýmkoli způsobem fixně definovat.) Podle Marxe je člověk zásadně a podstatně „souborem společenských vztahů“ – v tom výše uvedeném smyslu, že všechno co je obsaženo v člověku, jakožto individuu, se k němu a do něj nedostalo nijak jinak, nežli zprostředkováním přes tu společnost, jejíž je tento jedinec součástí, ve které (od narození) žije, jejíž hodnoty a způsob existence do sebe přejal. Každý člověk se rodí do společnosti, která má zcela určitý, konkrétní (historický) charakter; lidský jedinec je tedy odrazem, zrcadlem, individuací těchto zcela určitých společenských vztahů. Společnost je primární; lidské individuum až sekundární.

Marx tedy neprohlašuje pouze apodikticky: „Člověk je společenský tvor“; nýbrž Marx toto své přesvědčení opírá o určitý konkrétní argument, který je velice zásadní, a který se svou přesvědčivostí dlouhou dobu zdál prakticky nevývratný. Ale tady musíme napřed ještě blíže konkretizovat, jak Marx chápal svou tézi, že člověk je „souborem společenských vztahů“.

Materiální základna společnosti

Marx totiž zároveň vyslovil přesvědčení, že tyto společenské vztahy nejsou jednolité, nediferencované, stejně významné. Přesně naopak: z celé této sumy společenských vztahů se zásadně vyděluje jedna sféra, která je naprosto rozhodující, určující, která nakonec formuje, determinuje charakter všech ostatních sfér společenského života. Touto exkluzivní sférou je – oblast materiální produkce společnosti. Právě tento komplex vztahů tvořících se kolem materiální produkce je proslulá Marxova „materiální základna“, nad kterou se zvedá a kterou je určována „společenská nadstavba“ – tedy celá sféra ostatních společenských, politických, právních, kulturních a jiných vztahů.

Na tomto místě je zapotřebí podotknout: tady se dostáváme k místu celé marxistické teorie, které je skutečně značně nesnadné pochopit. Marxovi bylo znovu a znovu vytýkáno, že zbavuje člověka jeho svobody, když (prý) tvrdí že člověk je beze zbytku determinován svou materiální činností. Lidská mysl se přirozeně vzpírá tomu, aby si sama uvědomila, přiznala svou závislost na něčem jiném, vnějším. Tím spíše na něčem natolik zdánlivě profánním, jako je materiální produkce. Člověk je zcela přirozeně přesvědčen, že on sám je ve svém životě, ve svém konání naprosto svobodný, že jenom a jedině on sám si určuje svůj vlastní život. A to sice svou vlastní vůlí, svými vlastními myšlenkami, svými vlastními ideály – a ne nějakým přízemním materialismem.

Ale: že toto přesvědčení lidské mysli o vlastní nepodmíněnosti je pouhá iluze, to naprosto jednoznačně potvrdí každý psycholog. A je stejně standardním poznatkem moderní psychologie, že člověk s jeho psychickým aparátem je velice podstatně formován vnějšími podmínkami jeho existence. Tedy především podmínkami jeho pracovního života. A to má už velice blízko k Marxovu produkčnímu materialismu.

Ale podstata věci nakonec stejně leží někde zcela jinde. Je nutno si znovu připomenout: Marx se nijak nezabíral jednotlivcem, jeho individuálním psychickým uspořádáním. Marx se zabýval tím, jak se projevují, jak své dějiny vytvářejí velké skupiny lidí: společenské třídy, respektive celá společnost jako taková. Marx nijak nepopíral (relativní) individuální svobodu, volnost jednání jednotlivce; jenže když svůj pohled zaměříme na tyto velké skupiny lidí, pak se tu do popředí dostanou zcela jiné faktory, které jaksi „z pozadí“, ale velice účinně ovlivňují a formují jednání těchto velkých skupin.

Tolik tedy obecně k otázce determinace společenského dění; a nyní k otázce materialismu. Co je tedy v dějinách lidstva rozhodující – hmota nebo duch? Materiální produkce, nebo lidské vědomí? Tady je nutno si připomenout, že Marx svůj koncept vývoje lidstva musel napřed osvobodit z tehdy zcela dominantního filozofického pojetí Hegela, kde v pozadí veškerého dějinného dění stál Duch. Nebudeme se tady hlouběji nořit do složitostí tohoto Hegelova pojetí (které nebylo až tak zcela „duchařské“, jak mu vytýkal Marx); jisté je že Marx – už proto aby vůbec mohl odůvodnit potřebnost další, sociální revoluce – musel zaujmout zásadně protichůdné stanovisko. Tedy takové, že všechno světové dění má svůj původ ve zcela přirozených procesech, daných přírodními zákony. Člověk se pak s tímto přirozeným, materiálním světem stýká tím, že opracovává okolní přírodu, aby si tak zajistil podmínky svého vlastního přežití.

A právě tohle je naprosto klíčový argument pro Marxův materialismus: podle Marxe člověk „napřed musí jíst, bydlet, oblékat se – a teprve potom může filozofovat“. Tímto argumentem tedy Marx podpíral svou zásadní tézi, že zcela rozhodujícím faktorem pro společenské procesy není lidská mysl, lidská vůle (jako u Hegela), nýbrž reálná praktická činnost člověka, a to tedy v prvé řadě znamená jeho činnost produkční, pracovní. Právě z této téze pak Marx odvodil nevyhnutelnou nutnost sociální, komunistické revoluce – neboť dokud je člověk polapen v dehumanizujících, odosobněných mechanismech kapitalistického způsobu produkce, do té doby nemůže být nikdy skutečně svobodný.

V této kapitole jsme si tedy vyložili, že základem celé Marxovy teorie společnosti je jeho přesvědčení, že člověk je

– za prvé bytost zcela důsledně společenská, že je jakožto „soubor společenských vztahů“ zásadně formován charakterem společnosti ve které žije;

– za druhé že tato obecná podmíněnost člověka jeho společenským prostředím má jeden rozhodující kořen či faktor, a to sice tzv. „materiální základnu“ společnosti, tedy sféru materiální produkce, která je rozhodující a nepostradatelná pro zabezpečení jeho vlastního života.

V příští kapitole si pak ukážeme, jaké důsledky Marx vyvozuje z těchto dvou výchozích tézí; a tyto jeho závěry pak kriticky přezkoumáme.

—————————————————————

Dodatek: až po nějakém čase po sepsání tohoto textu mě v rámci jiné diskuse napadla jedna další možnost, jak pojmout vzájemný vztah Marxovy „materiální základny“ a „společenské nadstavby“. Jako spojující prvek mezi těmito – zdánlivě – zcela rozdílnými sférami se vynořil centrální pojem řeckého filozofického myšlení, totiž „logos“. I ona zdánlivě pouze produkční „materiální základna“ má totiž také svůj vlastní, specifický logos; který se v rámci jedné a téže společnosti nemůže trvale lišit od logu „společenské nadstavby“. Musí tedy dojít k homogenizaci obou stran; a v tomto procesu vzájemné harmonizace se „logos“ materiální základny nevyhnutelně ukáže být tou silnější, dominantnější, a tedy „konec konců“ určující složkou. Podrobnější výklad tohoto schématu je možno nahlédnout zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/problem-nevedeni-soucasne-spolecnosti-podle-v-belohradskeho-iv/#comment-16546

(Pokračování)