Štítek: Společenské vědomí

Problém nevědění současné společnosti podle V. Bělohradského IV.

Josef Poláček

Společenský diskurz na rozhraní vědomí a bytí

Vraťme s k tomu, co V. Bělohradský uvedl v souvislosti s Marxem. Jeho jméno zmínil v souvislosti s „filosofií podezření, jak ji rozvinuli Marx, Nietzsche a Freud, kteří za idejemi, normami a ideály viděli skryté síly – ekonomické zájmy, touhy, pudy…“ K tomu je možno podotknout toto: veškerá tragédie Marxovy recepce v současné době spočívá zřejmě právě v tom, že je znovu a znovu pojímán jenom a pouze jako kritik kapitalismu. A takto zkráceně je obvykle chápán i v samotné komunitě současných marxistů. Ale pokud se jeho pohled na společnost, její charakter a její determinanty zkrátí pouze na tyto – víceméně bezprostředně třídní – „ekonomické zájmy“, pak se ztrácí to, co je na Marxovi nejcennější, a co si udržuje svou trvalou platnost i mimo systém kapitalismu, respektive i mimo jakákoli pouze úzce třídní určení.

Ona zmíněná Marxova kritika kapitalismu je totiž – právě jenom kritikou, má pouze negativní charakter. A proto je vázána, omezena jenom na svůj daný předmět, tedy na kapitalismus. Ale Marx vyslovil i jednu tézi s pozitivním, a to sice s univerzálně platným obsahem. Tato téze praví, že společenské vědomí nakonec vždy musí být v souladu se společenským bytím. Ovšem, mnohem známější, mnohem frekventovanější je specifická forma této téze, totiž že „společenská nadstavba“ je určována, determinována „materiální základnou“, sférou materiální produkce společnosti. A od takovéhoto myšlenkového schématu je pak už jenom nepatrný krůček k triviálně deterministickému a ekonomizujícímu chápání této klíčové Marxovy téze. Takto ekonomizující výklad pěstují pravidelně Marxovi kritici a odpůrci; ale jak už bylo zmíněno, je velice rozšířené i mezi jeho vyznavači. Při takto úzce ekonomizujícím pohledu se ale zcela ztrácí ten nejcennější aspekt celé Marxovy myšlenky.

Abychom se vyhnuli této pasti triviálního ekonomismu, podívejme se na celou záležitost z poněkud jiného úhlu. Pokud pohlédneme na společenské vědomí, na společenský diskurz jako celek, pak je nutno si uvědomit, že je zde přítomen nějaký – a to zcela konkrétní a specifický – logos. Zcela určitý komplex ustálených pravidel, zvyklostí, norem, myšlenkových a argumentačních schémat, podle kterých příslušníci dané společnosti (většinově, standardně) uvažují, komunikují a jednají.

Jenže – ona Marxova „ekonomická základna“ společnosti má také svůj logos! I ona má zcela konkrétní, zcela specifický způsob vzájemného vztahování se jejích jednotlivých elementů, jednotlivých subjektů! I v ekonomické základně probíhá určitá komunikace, která naprosto není libovolná, nýbrž je vázána na určitou racionalitu, která je ze své strany podmíněna nutností, diktátem (ekonomické) efektivity.

Máme tedy v jedné a téže společnosti přítomen dvojí logos: na straně jedné logos ve sféře společenského vědomí, společenského diskurzu – a na straně druhé logos reálné, praktické, produkční činnosti. A zde jsou pak dva momenty naprosto zásadní:

Za prvé není natrvalo možné, aby oba logoí byly ve vzájemném rozporu, aby se od sebe zásadně lišily. Není reálně myslitelné, aby jeden a ten samý člověk pracoval, reálně existoval, tvořil v modu jednoho určitého logu; ale aby – poté co obrazně řečeno odešel z práce domů – aby náhle myslel, hodnotil, rozvažoval a argumentoval v modu logu zcela jiného!

Společnost nemůže natrvalo zůstat schizofrenně rozpolcená do dvou zcela různých modů své existence; musí tedy časem nutně dojít k jejich sjednocení, homogenizaci. To jest: život společnosti nakonec musí řídit jenom jeden jediný určující, dominantní logos. A položme si pak otázku: jestliže se do vzájemného protikladu dostane logos bytí a logos vědomí – který z nich se asi ukáže být tím silnějším? Ten, ve kterém si lidé vytvářejí obrazy o svém životě; anebo ten, který je spojený s jejich reálnou, materiální existencí?…

Materiální základna a digitální dav

Poznamenejme si tedy další, pro tentokrát závěrečný z řady našich klíčových poznatků: Marx měl plnou pravdu v tom, že společenské vědomí a společenské bytí tvoří jeden kompaktní celek; a že v tomto celku je rozhodující složkou bytí, nikoli vědomí. S tímto poznatkem se vraťme zpět k naší centrální otázce: jak přimět, respektive jak motivovat veřejnost (a jmenovitě onen „digitální dav“) k tomu, aby sama ze sebe cítila potřebu a touhu se na vertikále mezi přízemností a kvalitou, mezi plochostí a významovostí posunout směrem vzhůru? Marx nám v tomto ohledu dává do ruky velice účinný nástroj: jestliže bude logos samotné „materiální základny“ významuplný, jestliže on sám bude svou dynamikou jednotlivé účastníky jejích procesů nutit k tomu vystoupit z profánnosti a omezenosti jejich materiální existence, pak nevyhnutelně svůj kvalitativní vzestup zakusí i logos společenského vědomí, společenského diskurzu.

Jaký je tedy v současné době onen „materiální logos“? K čemu vede, k jakému způsobu jednání a myšlení přivádí, respektive nutí v něm účastné, v něm uchycené aktéry? – Tento materiální logos v naší době, v naší části světa stále ještě nespočívá na ničem jiném, nežli na zcela obyčejném kapitalismu. To jest: více či méně izolované individuum hledí především na dosažení svých vlastních materiálních, ekonomických, kariérních zájmů; všechny dále jdoucí vazby, kontakty, významovosti jsou pro něj pouze sekundární. Tomuto individualisticko-privátnímu logu materiální sféry pak naprosto odpovídá logos „digitálního davu“, respektive veřejného diskurzu vůbec: každý prosazuje pouze svůj vlastní (většinou ryze nahodile vzniklý) názor, který hájí s urputností soukromého vlastníka. Jiné názory, jiné náhledy, jiné ideje pak tento privátní jedinec nechápe, nevnímá jako možnost svého intelektuálního i osobního rozvoje a obohacení, nýbrž jenom jako nevítaného konkurenta, který zlovolně a agresivně narušuje jeho vlastní privátní sféru, jeho výsostné vlastnictví „jedině správného názoru“.

Marx nám tu tedy sděluje jedno: pokud má existovat reálná vyhlídka na kvalitativní zlom ve společenském diskurzu, pak je v prvé řadě nutno provést stejně tak radikální přeměnu v oblasti společenského bytí. Zde není místo na to abychom podrobněji rozebírali Marxovu víru ve společenský charakter produkční praxe společnosti, jakož i – částečnou – omylnost této jeho víry; rozhodujícím prvkem jeho sdělení je samotná skutečnost, že společenské vědomí je odrazem společenského bytí, a že pokud my chceme zásadně zvýšit kvalitu společenského vědomí, pak máme k tomu účelu k dispozici mocný nástroj cestou radikální reorganizace, restrukturalizace dynamik a vztahů ve sféře „společenského bytí“.

———————————————————————————————-

Samotným závěrem je tedy už pouze možno ještě jednou zrekapitulovat klíčové body našich úvah. Jestliže je naším cílem zásadní kvalitativní pozdvihnutí společenského vědomí, společenského diskurzu, pak je k tomu zapotřebí:

– především si vůbec důsledně uvědomit onu vertikální dimenzi společenského diskurzu, s odstupňováním jeho kvalit

– nestačí pouhý apel na užívání rozumu; tento rozum je nutno konkrétně určit, a to sice jako kreativní dialektický logos spojující protiklady, protikladné názory a perspektivy

– k dostatečné motivaci všech aktérů pro tento vzestup ke kvalitativně vyšším stupňům společenského diskurzu je pak nutno:

– za prvé vůbec obnovit pojem duše; totiž duše směřující k nejvyšším dosažitelným hodnotám a sférám, kde teprve najde svého finálního naplnění

– za druhé spojit ježíšovské a sokratovské pojetí duše

– a za třetí je nutno samo společenské bytí radikálně proměnit tak, aby ono samo svou vlastní dynamikou vytvářelo účinný tlak jakož i motivaci pro vynakládání námahy s oním vzestupem k vyšším kvalitám společenského diskurzu spojené.

(Dokončení)

Marx a dnešek IV.

Marxův obraz člověka. Člověk a společnost.

Josef Poláček

Už v předcházejících částech této série jsme si uvedli základní údaje o tom, jak Marx chápal člověka, jeho pozici v dějinách a konečný smysl jeho existence. Připomeňme si: podle Marxe člověk není jenom jakési pouhé individuum – jak ho chápe liberální demokracie – které by bylo možno v dostatečné míře saturovat (respektive vysloveně odbýt) jenom nějakým omezeným katalogem tzv. „lidských práv“; nýbrž podle Marxe je člověk zcela exkluzivní bytostí, fakticky ve smyslu anticko-křesťanské tradice, tedy bytostí jejíž svoboda musí znamenat reálnou možnost pro plné rozvinutí všech jejích lidských možností, kvalit a potenciálů. Celé lidské dějiny pak nejsou ničím jiným, nežli směřováním člověka právě k této úplné, dovršené, všestranné svobodě.

V tomto ohledu je možno s Marxem plně souhlasit, v této obecné rovině. Dnes se však chceme věnovat tomu, jakým konkrétním způsobem Marx chápal a konstruoval své pojetí člověka, především ohledně vztahu individuum – společnost. A v této oblasti už toto Marxovo pojetí není možno ponechat bez kritického přezkoumání; a dokonce právě zde se ukrývá několik zcela zásadních závad celého Marxova konceptu, které pak ve svých důsledcích nevyhnutelně znamenaly (a předznamenaly) jeho selhání při všech pokusech o instalování komunistické společnosti.

Člověk jako společenská bytost

Úhelným kamenem Marxova pojetí člověka je jeho klíčová téze, že člověk je zcela zásadně a podstatně bytost pospolitá, společenská. Člověk se podle Marxe sám sebou, tedy lidskou bytostí, stává jenom a jedině v rámci společnosti, svou účastí ve společenském žití, svými neustálými interakcemi s celým komplexem mezilidských, společenských vztahů. Jako absolutně izolované individuum by se člověk nikdy nestal člověkem v plném slova smyslu, nebyl by dokonce ani Robinsonem, nýbrž pouze Mauglím, divokým zvířetem v lidské podobě.

V tomto ohledu Marx plně navazuje na pojetí Aristotelovo, podle jehož známé definice je člověk principiálně zoon politikon, tvor společenský. A už Aristoteles tvrdil, že bez své účasti ve společnosti by člověk zůstal jenom pouhým zvířetem. V daném smyslu se tedy Marx se svým pojetím člověka nachází v té nejlepší společnosti, plně souzní s argumenty jednoho z největších myslitelů všech dob.

Potud by tedy všechno muselo být v naprostém pořádku; jenže při bližším pohledu se věc ukáže být mnohem komplikovanější. Jestliže totiž Aristoteles z této skutečnosti charakteru člověka jakožto bytosti společenské nevyvozoval nic více nežli samotný základní fakt nutné socializace člověka, Marx šel ještě mnohem dále. Marx totiž z této skutečnosti nezbytné socializace vyvozoval navíc tvrzení, že člověk je tvor nejen – v daném víceméně technickém slova smyslu – společenský, nýbrž zároveň tvor pospolitý, v plném a intenzivním významu.

Tento napohled zcela nepatrný rozdíl mezi termíny „společenský“ a „pospolitý“ pak má ve svých důsledcích dalekosáhlé, zásadní důsledky. Neboť právě jenom a jedině na oné – předpokládané – pospolitosti mohl Marx vystavět celý svůj projekt komunistické společnosti! Tak daleko sám Aristoteles nikdy nešel; naopak, on principiální kritice podrobil Platónův koncept společného vlastnictví.

Pro přesnost je nutno uvést, že toto zásadní rozlišení mezi pojmy „společenský“ a „pospolitý“ činíme jenom my zde; Marxovi obojí splývalo v jedno a totéž. Právě proto vůbec není jednoduché prohlédnout, kde se vlastně vůbec ukrývá jádro problému. Protože ten samotný postulát o bytostné společenskosti člověka je sám o sobě sotva zpochybnitelný; a jen při velmi pozorném pohledu se může odhalit, že Marx jaksi „potají“ na tento nezpochybnitelný fakt společenskosti člověka přivěsil i svou vlastní tézi o jeho bytostné pospolitosti.

Co vlastně znamená, proč má takový klíčový význam tato „pospolitost“? – Prostě proto, že jenom na jejím základě Marx mohl tvrdit, že člověk ze své nejvlastnější přirozenosti směřuje k pospolitému, tedy komunistickému způsobu společného života! Zásadní důležitost tohoto Marxova pojetí není vůbec možno dost zdůraznit; bez tohoto – zdánlivě nepatrného – kroku od „společenskosti“ k „pospolitosti“ by vlastně vůbec nikdy nemohla být provedena žádná komunistická/socialistická revoluce!

Ovšem – je nutno si zpřítomnit i to, že Marx tuto svou klíčovou tézi o „společenskosti“ (v uvedeném smyslu: pospolitosti) člověka nepostuloval jako nějakou bytostnou, antropologickou konstantu člověka. (Marx se vůbec zcela zásadně bránil tomu, člověka jakýmkoli způsobem fixně definovat.) Podle Marxe je člověk zásadně a podstatně „souborem společenských vztahů“ – v tom výše uvedeném smyslu, že všechno co je obsaženo v člověku, jakožto individuu, se k němu a do něj nedostalo nijak jinak, nežli zprostředkováním přes tu společnost, jejíž je tento jedinec součástí, ve které (od narození) žije, jejíž hodnoty a způsob existence do sebe přejal. Každý člověk se rodí do společnosti, která má zcela určitý, konkrétní (historický) charakter; lidský jedinec je tedy odrazem, zrcadlem, individuací těchto zcela určitých společenských vztahů. Společnost je primární; lidské individuum až sekundární.

Marx tedy neprohlašuje pouze apodikticky: „Člověk je společenský tvor“; nýbrž Marx toto své přesvědčení opírá o určitý konkrétní argument, který je velice zásadní, a který se svou přesvědčivostí dlouhou dobu zdál prakticky nevývratný. Ale tady musíme napřed ještě blíže konkretizovat, jak Marx chápal svou tézi, že člověk je „souborem společenských vztahů“.

Materiální základna společnosti

Marx totiž zároveň vyslovil přesvědčení, že tyto společenské vztahy nejsou jednolité, nediferencované, stejně významné. Přesně naopak: z celé této sumy společenských vztahů se zásadně vyděluje jedna sféra, která je naprosto rozhodující, určující, která nakonec formuje, determinuje charakter všech ostatních sfér společenského života. Touto exkluzivní sférou je – oblast materiální produkce společnosti. Právě tento komplex vztahů tvořících se kolem materiální produkce je proslulá Marxova „materiální základna“, nad kterou se zvedá a kterou je určována „společenská nadstavba“ – tedy celá sféra ostatních společenských, politických, právních, kulturních a jiných vztahů.

Na tomto místě je zapotřebí podotknout: tady se dostáváme k místu celé marxistické teorie, které je skutečně značně nesnadné pochopit. Marxovi bylo znovu a znovu vytýkáno, že zbavuje člověka jeho svobody, když (prý) tvrdí že člověk je beze zbytku determinován svou materiální činností. Lidská mysl se přirozeně vzpírá tomu, aby si sama uvědomila, přiznala svou závislost na něčem jiném, vnějším. Tím spíše na něčem natolik zdánlivě profánním, jako je materiální produkce. Člověk je zcela přirozeně přesvědčen, že on sám je ve svém životě, ve svém konání naprosto svobodný, že jenom a jedině on sám si určuje svůj vlastní život. A to sice svou vlastní vůlí, svými vlastními myšlenkami, svými vlastními ideály – a ne nějakým přízemním materialismem.

Ale: že toto přesvědčení lidské mysli o vlastní nepodmíněnosti je pouhá iluze, to naprosto jednoznačně potvrdí každý psycholog. A je stejně standardním poznatkem moderní psychologie, že člověk s jeho psychickým aparátem je velice podstatně formován vnějšími podmínkami jeho existence. Tedy především podmínkami jeho pracovního života. A to má už velice blízko k Marxovu produkčnímu materialismu.

Ale podstata věci nakonec stejně leží někde zcela jinde. Je nutno si znovu připomenout: Marx se nijak nezabíral jednotlivcem, jeho individuálním psychickým uspořádáním. Marx se zabýval tím, jak se projevují, jak své dějiny vytvářejí velké skupiny lidí: společenské třídy, respektive celá společnost jako taková. Marx nijak nepopíral (relativní) individuální svobodu, volnost jednání jednotlivce; jenže když svůj pohled zaměříme na tyto velké skupiny lidí, pak se tu do popředí dostanou zcela jiné faktory, které jaksi „z pozadí“, ale velice účinně ovlivňují a formují jednání těchto velkých skupin.

Tolik tedy obecně k otázce determinace společenského dění; a nyní k otázce materialismu. Co je tedy v dějinách lidstva rozhodující – hmota nebo duch? Materiální produkce, nebo lidské vědomí? Tady je nutno si připomenout, že Marx svůj koncept vývoje lidstva musel napřed osvobodit z tehdy zcela dominantního filozofického pojetí Hegela, kde v pozadí veškerého dějinného dění stál Duch. Nebudeme se tady hlouběji nořit do složitostí tohoto Hegelova pojetí (které nebylo až tak zcela „duchařské“, jak mu vytýkal Marx); jisté je že Marx – už proto aby vůbec mohl odůvodnit potřebnost další, sociální revoluce – musel zaujmout zásadně protichůdné stanovisko. Tedy takové, že všechno světové dění má svůj původ ve zcela přirozených procesech, daných přírodními zákony. Člověk se pak s tímto přirozeným, materiálním světem stýká tím, že opracovává okolní přírodu, aby si tak zajistil podmínky svého vlastního přežití.

A právě tohle je naprosto klíčový argument pro Marxův materialismus: podle Marxe člověk „napřed musí jíst, bydlet, oblékat se – a teprve potom může filozofovat“. Tímto argumentem tedy Marx podpíral svou zásadní tézi, že zcela rozhodujícím faktorem pro společenské procesy není lidská mysl, lidská vůle (jako u Hegela), nýbrž reálná praktická činnost člověka, a to tedy v prvé řadě znamená jeho činnost produkční, pracovní. Právě z této téze pak Marx odvodil nevyhnutelnou nutnost sociální, komunistické revoluce – neboť dokud je člověk polapen v dehumanizujících, odosobněných mechanismech kapitalistického způsobu produkce, do té doby nemůže být nikdy skutečně svobodný.

V této kapitole jsme si tedy vyložili, že základem celé Marxovy teorie společnosti je jeho přesvědčení, že člověk je

– za prvé bytost zcela důsledně společenská, že je jakožto „soubor společenských vztahů“ zásadně formován charakterem společnosti ve které žije;

– za druhé že tato obecná podmíněnost člověka jeho společenským prostředím má jeden rozhodující kořen či faktor, a to sice tzv. „materiální základnu“ společnosti, tedy sféru materiální produkce, která je rozhodující a nepostradatelná pro zabezpečení jeho vlastního života.

V příští kapitole si pak ukážeme, jaké důsledky Marx vyvozuje z těchto dvou výchozích tézí; a tyto jeho závěry pak kriticky přezkoumáme.

—————————————————————

Dodatek: až po nějakém čase po sepsání tohoto textu mě v rámci jiné diskuse napadla jedna další možnost, jak pojmout vzájemný vztah Marxovy „materiální základny“ a „společenské nadstavby“. Jako spojující prvek mezi těmito – zdánlivě – zcela rozdílnými sférami se vynořil centrální pojem řeckého filozofického myšlení, totiž „logos“. I ona zdánlivě pouze produkční „materiální základna“ má totiž také svůj vlastní, specifický logos; který se v rámci jedné a téže společnosti nemůže trvale lišit od logu „společenské nadstavby“. Musí tedy dojít k homogenizaci obou stran; a v tomto procesu vzájemné harmonizace se „logos“ materiální základny nevyhnutelně ukáže být tou silnější, dominantnější, a tedy „konec konců“ určující složkou. Podrobnější výklad tohoto schématu je možno nahlédnout zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/problem-nevedeni-soucasne-spolecnosti-podle-v-belohradskeho-iv/#comment-16546

(Pokračování)