Perspektivy socialismu

Josef Poláček

Tento text je doplňkem k mé sérii úvah o podstatě systému reálného socialismu. V těchto analýzách jsem dospěl k závěru, že podstatné znaky reálného socialismu je možno popsat a vysvětlit čistě v rámci samotné marxistické teorie, a to sice analogií s ekonomicko-společenským modelem tzv. „asijského výrobního způsobu“. Ovšem tento produkční způsob by se mohl někomu zdát přece jenom příliš exotickým, nežli aby nám mohl poskytnout nějaké bezprostředně srozumitelné vysvětlení ohledně charakteru a budoucích možností vývoje (reálného) socialismu.

Připomeňme si tedy ještě jednou: nejedná se o tento „asijský výrobní způsob“ jako takový. Jedná se především o toto: ať zavedeme jakýkoli model socialismu, vždycky a za všech okolností budeme konfrontováni s tím samým základním problémem. Který se vynořuje pravidelně vždycky, když se pokusíme jak produkční sféru, tak ale i sféru společenských vztahů organizovat na základě principu totálního kolektivismu. A kterýžto problém se historicky poprvé objevil právě v souvislosti s oním „asijským výrobním způsobem“. Takže při zavedení socialistických modelů nebyl zásadní problém v jakési „předčasnosti“ tohoto pokusu, ani ve specifických ruských podmínkách. Tento problém je principiální, systémově podmíněný. Nelze se mu vyhnout.

Jedná se v prvé řadě o holou otázku vlastnictví. Ano, ta původní myšlenka socialismu byla dozajista sugestivní: všechny továrny a všechny další produkční prostředky už nebudou ve vlastnictví skupiny privilegovaných jedinců a skupin; nýbrž všechno bude patřit nám, pracujícímu lidu. Všechno tedy bude společné, nebude žádných příčin pro vzájemné spory; společnou produkci a vůbec společné záležitosti budeme řídit a spravovat rozumně a po vzájemné dohodě.

Ten efekt, ke kterému pravidelně dochází po zavedení tohoto kolektivního (respektive celonárodního) vlastnictví je mezitím už dostatečně znám: toto „společenské vlastnictví“ je ve skutečnosti naprosté abstraktum. Jakmile je odstraněn vlastník individuální, soukromý, pak je naprosto přervána vazba mezi produkcí na straně jedné, a mezi vlastníkem ve smyslu hospodáře na straně druhé. Není tu náhle nikdo, kdo by byl s konkrétním produkčním prostředkem spjatý celou svou osobou, který by na jeho prosperitě, na jeho efektivitě měl eminentní vlastní osobní zájem. Lid jako celek nemůže, nedokáže být vlastníkem jinak, nežli v ryze formálním smyslu. Tento abstraktní, anonymní celek vůbec nemá reálnou možnost vykonávat tuto pozitivní funkci vlastníka-hospodáře ve vztahu k jednotlivým, konkrétním produkčním místům.

Po instalování tohoto abstraktního „všelidového“ vlastnictví tedy dojde vlastně ke dvěma základním efektům:

– Za prvé, produkce o kterou se nestará řádný hospodář se nevyhnutelně propadne – kvantitativně, ale především kvalitativně. Jakákoli produktivní činnost, to je v prvé řadě neustálý, každodenní boj o kvalitu; a kde není neustálý dohled vlastníka-hospodáře, tam tato kvalita nevyhnutelně upadá. Nad běžnou produkcí – a tedy nad samotnými pracovníky – musí být neustálý dohled; jinak okamžitě poleví v pozornosti. Neučiní tak třeba úmyslně; ale jakmile zde není ten tlak „shora“, tedy od majitele-hospodáře, pak prakticky není možné, aby každý pracoval – jenom na základě jakéhosi ušlechtilého pracovního étosu – s tím samým nasazením, s tou samou pečlivostí, jako to činí za stálého dohledu majitele.

– Druhý efekt je pak ten, že na místo onoho abstraktního, tedy fakticky zcela fiktivního „všelidového“ majitele pak musí nastoupit majitel skutečný, reálný. Který si fakticky přivlastní atributy majitele, tedy právo řídit, právo rozhodovat, právo ovládat. Řekli jsme si, že onen „všelidový vlastník“ je nakonec vlastníkem pouze formálním. Vzniká nám tu tedy stav, že tu na jedné straně stojí vlastník oficiální, ale pouze formální, fiktivní (to je onen „lid“) – zatímco na straně druhé stojí někdo, kdo sice oficiálně žádným vlastníkem není (pouze pověřeným správcem); ale který je ve skutečnosti vlastníkem reálným, neboť fakticky vykonává všechna vlastnická práva. Tímto faktickým – byť nepřiznaným – vlastníkem je určitá společenská vrstva či skupina, která ovládá řízení státu, a tedy i řízení ekonomiky. Marx a Engels ve svých pozdějších létech – když už přece jenom poněkud nahlédli naprostou nereálnost svých původních představ o tom, že veškerou produkci by za komunismu měly přímo řídit „asociace bezprostředních producentů“, tedy dělníků – tak poté teoretici marxismu připustili, že i za komunismu bude společnou produkci muset spravovat a řídit centrální vláda. Jenom že – prý – tato vláda „bude pouze vládou nad věcmi, nikoli nad lidmi“.

Ovšem, Marx a Engels se nijak nezdržovali vysvětlováním, jak by to vlastně mělo fungovat: je tu tedy dán nějaký vůdčí subjekt který fakticky ovládá a řídí veškeré produkční procesy – a přitom se ale jeho rozhodnutí, jeho řídící pravomoci nijak osobně nemají dotýkat těch, kteří v této produkční sféře pracují! Když i podle základních principů samotné marxistické teorie materiální sféra určuje všechno ostatní; a tedy kdo ovládá ekonomiku, ten ovládá nutně i všechno ostatní! A to samozřejmě i včetně těch, kdo jsou v této ekonomice činní.

V minulosti se mnohokrát diskutovalo o tom, jak se jenom mohlo stát, že se původní čistá myšlenka socialismu, všeobecné produkční i veškeré jiné pospolitosti mohla v reálných dějinách natolik zvrhnout, ve vládu úzké skupiny lidí nad celým zbytkem společnosti. Toto převrácení mocenských poměrů od samosprávy lidu, od jeho vlády nad věcmi svými v nadvládu jedné kasty či třídy se většinou vysvětlovalo subjektivně, tedy jako svévolný akt oné nově vládnoucí skupiny. Ovšem – z toho co bylo řečeno výše jednoznačně vyplývá, že oni vlastně vůbec nemohli jinak. To abstraktní, anonymní „všelidové vlastnictví“ svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou nevyhnutelně vede k tomu, že tento fiktivní všelidový vlastník musí být substituován nějakým vlastníkem reálným, který bude schopen vykonávat reálné atributy vlastníka. Samozřejmě, ten subjektivní moment je také vždy přítomen, toto odrodilství dřívějších revolucionářů od svého vlastního lidu; ale rozhodujícím faktem je to, že „příležitost dělá zloděje“. Tato příležitost k reálnému uchopení panství ve státě a v produkci je dána naprosto objektivně; a kde je příležitost, tam se zloděj najde už vždycky.

Pro levici by tato skutečnost měla znamenat jedno definitivní poučení: přestaňme se jednou provždy utápět v iluzích, že až jednou bude provedena „ta správná“ revoluce, s „těmi správnými“ revolucionáři (přičemž každá levicová frakce je o sobě samé naprosto pevně přesvědčena, že právě ona je ta správná a ušlechtilá) – že potom se konečně podaří zavést ten jedině správný, čistý, nezkalený a nezkažený socialismus. Úmysly těchto revolucionářů mohou být jakkoli čisté a ušlechtilé; ale proti realitě materiálních vztahů nezmohou nakonec naprosto nic. Tyto reálné vztahy si nakonec vždycky samy vynutí toto převrácení, kdy se „ve jménu lidu“ reálného výkonu vlastnictví, a tedy i reálné moci ve státě zmocní jenom určitá, kvantitativně omezená vládnoucí skupina. Čistě objektivně to nemůže dopadnout jinak.

Tak jaké jsou tedy perspektivy socialismu do budoucna? Jsou ještě vůbec nějaké? – Jisté je: nějaký „socialismus“ ve smyslu veskrze kolektivního, komunistického vlastnictví zůstane provždy jenom utopií. Samotné objektivní, strukturální podmínky jeho vznik vůbec neumožňují. Znamená tento fakt ale nutně zároveň, že by nebyl vůbec možný žádný jiný druh či způsob socialismu?

Uvědomme si: samotná skutečnost bude vždycky příliš komplexní, tedy ambivalentní, rozporuplná, než aby bylo možné ji uvést do stavu naprosté homogenity (pospolitosti) jinak, nežli aby se přitom násilně nepotlačily některé její – legitimní – součásti a momenty. V tomto smyslu tedy socialismus není možný. Ale – pokud pod „socialismem“ nerozumíme nakonec nic jiného nežli prostý fakt „vlády lidu nad věcmi svými“, pak není žádného důvodu tento projekt, tuto ideu vzdávat. Tuto reálnou vládu je ale nutno postavit na zcela jiný základ; je možno se k ní dostat jenom zásadní restrukturalizací samotných produkčních vztahů. Principiální chyba levice je v tom, že vždycky znovu a znovu převrací poměr věcí: že na první místo staví otázku vlastnictví. A domnívá se, že už jenom změnou vlastnických poměrů bude možno zásadně humanizovat celou produkční, a tím i státně-společenskou sféru. Toto už sám Marx viděl naprosto jinak; on věděl, že k rozhodujícímu pohybu musí napřed dojít na samotné základně, tedy v produkčních vztazích; změna vlastnictví je až pak jenom tím zcela posledním aktem celého dějinného procesu. (Dalo by se říci: změna vlastnických poměrů je až jenom tou pověstnou „třešničkou na dortu“.) Marx pouze učinil chybné předpoklady ohledně vlastní dynamiky této „materiální základny“.

V každém případě celou sféru vztahů vznikajících v procesu produkce (a přerozdělování) je nutno promyslet od počátku znovu. Vůdčí myšlenkou přitom už nesmí být pouhé „jak zkolektivizovat vlastnictví“, nýbrž jak zhumanizovat tuto produkční sféru. Socialismus, to je nakonec jenom slovo. Naprosto rozhodující je konečný cíl, a to je právě ono zhumanizování; tedy stav, kdy člověk se stane skutečným subjektem, středobodem a účelem své vlastní produkční činnosti, nikoliv jejím víceméně pasivním, ovládaným objektem. „Socialismus“ tady znamená jenom tolik, že této humanizace produkce není možno dosáhnout bez přítomnosti určitého základního momentu vzájemné pospolitosti, solidarity; ale už nikdy se nesmí opakovat ten fatální omyl, že by se korzet dogmaticky pojaté pospolitosti násilně navlékal na přirozené, spontánně vzniklé produkční i jiné společenské vztahy.

Co byl reálný socialismus? IV.

Josef Poláček

Co tedy vlastně byl „reálný socialismus“?

V dosavadních výkladech jsme si vlastně ozřejmili jenom to, co tento ominózní „reálný socialismus“ nebyl: nebyl v žádném případě nějakým „státním kapitalismem“, tedy prostě jenom dalším třídně-vykořisťovatelským útvarem; nebyl ale ani tím, čím měl být, tedy odstraněním všech třídních antagonismů, sociálně plně homogenní společností, založenou na vzájemné spolupráci a solidaritě. Byl jak řečeno útvarem hybridním, vnitřně rozpolceným, s neustálým pnutím mezi ideologií a přirozeným světem; ale co tento hybridní charakter vlastně doopravdy znamená?

Sám Petr Kužvart ve svých výkladech o reálném socialismu zmiňuje historickou společensko-ekonomickou formaci tzv. „asijského výrobního způsobu“, také někdy nazývané „orientální despocie“. Ovšem bohužel – Kužvart tuto formu zmiňuje jenom velice krátce a vzápětí od ní zase odbíhá; naprosto ke škodě věci, neboť je to právě a především tato „orientální despocie“, která je tou daleko nejnadějnější stopou při našem hledání podstaty historického fenoménu reálného socialismu!

Ocitujme si napřed, co pod heslem „Asijský výrobní způsob“ uvádí německý Pojmový slovník Marxe a Engelse, od autorů Lottera, Meinerse a Treptowa:

„Asijský výrobní způsob je jedna z předkapitalistických ekonomických formací, které spočívají na společném vlastnictví půdy. Ve své vlastnosti jakožto člen společenství je jednotlivec spoluvlastníkem společného majetku. (…) Jeho ekonomická základna spočívá na kombinaci agrikultury a manufaktury v malých obcích s pevně stanovenou plánovitou (!!) dělbou práce s cílem pouhé reprodukce jednotlivce, rodiny a dané pospolitosti (Gemeinwesen). Politická moc, která se může projevovat v různých formách, je založena na kontrole společně vykonávaných prací (například zavlažování) prostřednictvím určité kvalifikované skupiny (třídy) společnosti, která si pomocí této mocenské pozice přivlastňuje nadprodukt.“ (!)

Uveďme si ještě, co na toto téma píše sám Marx ve svých zápiscích „Grundrisse“: „Vůbec s ní (s formou přivlastňování) není v rozporu, že ta vyšší společná jednota, která stojí nad všemi těmito malými pospolitostmi (Gemeinwesen), se projevuje jako jediný vlastník, skutečné pospolitosti (obce) jenom jako dědičný držitel. Protože tato (vyšší) jednota je skutečný vlastník a skutečný předpoklad společného vlastnictví – tak se ona může zdát být něčím zvláštním nad těmi mnohými zvláštními pospolitostmi, kde je jednotlivec fakticky bez vlastnictví (!!), respektive vlastnictví se mu jeví být zprostředkováno jako přepuštěné celkovou pospolitostí – která je realizována v despotovi jakožto otci těch mnohých pospolitostí – jednotlivci prostřednictvím zvláštní obce (Gemeinde).“

Základními systémovými znaky asijského výrobního způsobu tedy jsou:

– společné vlastnictví výrobních prostředků

– společně vykonávané práce

– tyto práce mají plánovitý charakter

– tyto společné práce jsou řízeny a kontrolovány určitou specifickou společenskou vrstsvou

– této své mocenské pozice tato skupina využívá pro přivlastňování si nadproduktu

– jednotlivý člověk/pracovník je zde sice formálně spoluvlastníkem veškerého majetku; ale faktickým vlastníkem je centrální moc, která jednotlivé části společného majetku jednotlivcům pouze přepouští do držby, do užívání

– jako symbol, jako personifikace této pospolitosti vystupuje vládnoucí despota, který se jeví být společným „dobrým otcem“ všech jednotlivých pospolitostí.

A když se pozorně podíváme na tyto charakteristiky asijského výrobního způsobu, zjistíme – asi s úžasem, a dost možná i s ohromením: máme tady zároveň celý „reálný socialismus“ jako na dlani!

Není prakticky jedna jediná z těchto klíčových vlastností asijského výrobního způsobu, která by nenašla buď přímý, nebo alespoň nepřímý protějšek v základních určeních systémů reálného socialismu!

Ano, i reálný socialismus byl založen na společném vlastnictví a na společné práci; ale fakticky skutečným vlastníkem i v něm byl někdo jiný, a to sice ona mocenská skupina, která řídila, která kontrolovala tyto společné práce a vše s nimi související! A dokonce i natolik specifický znak reálsocialistické ekonomiky jako bylo centrálně plánované hospodářství – dokonce i to bylo přítomno už ve starém asijském výrobním způsobu! A když se podíváme na to jak se v zemích reálného socialismu provozoval kult osobnosti, a především když si vzpomeneme na samotného Stalina – pak tady máme přesně ten stav, který Marx popisuje jako takový, že vrchní despota se jeví jako „dobrý otec“ všech jednotlivých dílčích pospolitostí, a že i samotné majetky jednotlivců se jeví jako jím zprostředkované, jím poskytnuté!

Prakticky ta jediná modifikace či transformace kterou je zde nutno učinit je ta, že jestliže Marx hovoří většinou o jednotlivci jakožto subjektu produkce v asijském výrobním způsobu, v socialismu tímto subjektem produkce byly především národní podniky; ale jinak je ekonomicko-majetkový stav přesně stejný, i tyto „národní podniky“ dostaly svůj majetek samozřejmě poskytnutý z centra, jakožto reprezentanta celku, formálně správce společného vlastnictví.

Bylo by sice možno namítnout, že existuje rozdíl v tom, že onen „asijský výrobní způsob“ byl ekonomicky zaměřený na pouhou substituční reprodukci, že tedy jeho ekonomika neměla expanzivní (růstový) charakter, zatímco socialismus se neustále snažil zvyšovat svou produkci. (Kterýžto aspekt by ho skutečně mohl stavět do jedné řady s kapitalismem.) Ovšem: ekonomiky za podmínek asijského výrobního způsobu byly statické proto, že jim objektivní rámcové podmínky žádný intenzivní růst vůbec neumožňovaly. Kdyby tu možnost měly, samozřejmě by také ochotně zvyšovaly svou produkci. A na straně druhé reálný socialismus: ten se sice skutečně snažil o zvyšování produkce (už proto že mu to přikazovala komunistická doktrína o „stále vyšším uspokojování potřeb pracujícího lidu“); nicméně naprosto zásadní je ten moment, že v socialistickém režimu byla vždy na prvním místě jednoznačně ideologie, nikoli produkce. Kdyby se jednalo jenom o maximalizaci produkce (respektive zisku), pak by nic nebránilo tomu národní ekonomiku prostě transformovat na kapitalistickou, jak to bylo učiněno v Číně. Jenže v reálném socialismu byla primární doktrína pospolitosti, a pro ni byla obětována možnost efektivní produkce.

Ještě jednou onen naprosto klíčový moment: ano, je zde přítomno (formálně) společné vlastnictví, vykonávají se práce které v zásadě mají sloužit celé pospolitosti (celému lidu); ale faktickým vlastníkem je ona zvláštní skupina společnosti, která také drží politickou moc, a tohoto mocenského postavení využívá pro vlastní obohacování, tedy pro přivlastňování si vytvořeného nadproduktu!

Je tedy možno konstatovat: jakmile se vytvoří nějaká příliš monopolní moc (byť by to bylo původně ve společném zájmu!), tak se postupem času nevyhnutelně zdeformuje v moc samovládnou, v moc nad lidem. Anebo jak to vyjádřil Ludvík Vaculík ve svém kdysi legendárním projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů: ať moc vykonává kdokoli (tedy i „předvoj dělnické třídy“), tak nakonec se jejím hlavním zájmem stane – právě čiré udržení moci! Z tohoto železného pravidla zřejmě není úniku; a proto je skutečně bezpodmínečně nutné i ty nejlepší úmysly mající moc vyvažovat autonomním postavením „dolního lidu“.

Jeden aspekt je ale nutno ještě zvláště zmínit: to privilegované postavení oné řídící skupiny tedy není zcela a naprosto svévolné, parazitární; za daných podmínek je tato centrálně řídící a organizační činnost nutná a potřebná. O této vládnoucí a řídící skupině je tedy sice na straně jedné možno hovořit jako o „třídě“, a to dokonce v jistém smyslu třídě vykořisťovatelské; ale na straně druhé jak řečeno ji není možno degradovat pouze na tuto čistě parazitární činnost, nýbrž ona přese všechno vykonávala určitou společensky potřebnou činnost.

Pokud tento aspekt přeneseme na poměry ve společnosti reálného socialismu, pak se nám ozřejmí, proč ta byla vnímána mnohdy natolik diametrálně rozdílně: tato vládnoucí skupina se sama skutečně domnívala, byla pevně přesvědčena o tom, že ona – svou řídící činností – vykonává společensky prospěšnou činnost! A své vyšší příjmy (ve srovnání s jednoduchými pracovníky) považovala za svou legitimní odměnu, a nikoli za akt třídního vykořisťování. A je nutno vidět i toto: po určitou dobu tento náhled sdílel i „dolní lid“! Protože je samozřejmé, že stát musí být někým řízen, že výroba musí být někým organizována – a kromě Marxe je prakticky každému jasné, že tyto řídící činnosti nemohou být efektivně organizovány prostě „sdruženími svobodných výrobců“, nýbrž že je k tomu zapotřebí určité specializované vrstvy (respektive státní byrokracie).

Jak už bylo zmíněno na samotném počátku tohoto textu, za podmínek kolektivního vlastnictví je prakticky nemožné najít objektivní kritéria pro rozlišení, zda tato řídící vrstva své nadřazené vůdčí postavení vykonává ještě alespoň relativně legitimně, anebo jestli je fakticky jejím jediným zájmem už jenom udržení vlastní moci a vlastních prebend, a nějakou činnost pro blaho celku vykonává už jenom jako víceméně obtížnou povinnost.

Toto rozhodování o legitimitě či nelegitimně vládnoucí vrstvy je tedy principiálně velmi nejisté; a rozhodují konkrétní podmínky, které z obou mínění nabude vrchu. V zásadě je možno říci: dokud tato vládnoucí vrstva dokáže alespoň v základní míře efektivně organizovat výrobu a jiné společné záležitosti, do té doby může být lidem pociťována za principiálně legitimní; a to dokonce i když používá násilných metod prosazení své vůle. Ale jakmile ztratí tuto schopnost racionální organizace společných záležitostí a především společné ekonomiky, pak se její parazitární charakter už nedá přehlédnout, a ona ztrácí dramaticky na legitimitě v očích vlastního lidu.

Má socialismus budoucnost?

Co tedy říci závěrem o světě reálného socialismu? – Socialismus měl vlastně tu smůlu, že byl zaveden v době průmyslové revoluce – ačkoli nese všechny znaky toho systému, který byl svého času příhodný pro agrární produkci a řemeslnou malovýrobu. Marx se domníval, že jeho projekt komunismu bude návratem – na vyšším vývojovém stupni – k počáteční fázi vývoje lidstva, tedy k prvotnímu komunismu; ve skutečnosti socialismus vzniklý na základě jeho teorií byl návratem k formaci „asijského výrobního způsobu“. Je tedy samozřejmé, že za podmínek moderní průmyslové produkce se tento systém nemohl natrvalo udržet, neboť neodpovídal reálným historickým materiálním podmínkám.

Je tímto tedy možno celý projekt socialismu odškrtnout jako historický omyl? – Buďme přece jenom opatrnější. Za prvé: jako první faktor zde máme právě onen rozdílný stupeň charakteru společenské produkce; asijský výrobní způsob byl naprosto nepoužitelný pro dnešní charakter produkce, ale byl příhodný ve své době. A my v tuto chvíli nijak nemůžeme s jistotou predikovat, jakým dalším směrem se produkční síly společnosti budou dále vyvíjet. Je sice opravdu krajně nepravděpodobné, že by se kdy tento „asijský výrobní způsob“ mohl znovu uplatnit v celé své původní podobě; ale nelze vyloučit že alespoň některé jeho elementy znovu nabudou určité platnosti. Jestliže jedním z klíčových faktorů pro instalaci „asijského výrobního způsobu“ byla nutnost společných prací na zavlažování, pak se může stát, že současné lidstvo bude taktéž postaveno před úkoly (například v souvislosti s hrozící klimatickou krizí), které bude možno zvládnout pouze společným úsilím, společnou koordinovanou činností.

A za druhé: jestliže jsme v předcházející pasáži hodnotili systém (reálného) socialismu v zásadě z hlediska čiré ekonomické efektivity, pak nelze přehlédnout, že celý projekt socialismu byl zároveň něčím mnohem ambicióznějším, nežli jenom snahou o vyšší efektivitu společenské produkce. Byl především historickým projektem osvobození člověka od tlaků a závislostí, kterým je vystaven za podmínek současné soukromovlastnické, tedy kapitalistické organizace produkce. Onen projekt socialismu neuspěl, protože z uvedených objektivních příčin uspět nemohl; ale to neznamená, že by tím otázka skutečného osvobození lidské bytosti od působení ahumánních struktur a tlaků kapitalismu přestala být méně naléhavou, méně palčivou. Jestliže socialismus byl pokusem o jednostrannou orientaci společnosti a společenské produkce na princip kolektivismu a pospolitosti, pak kapitalismus je modelem naprosto stejně jednostranným, jenom směrem opačným – směrem k individualismu, který ale principiálně vždy upozaďuje zájem celospolečenský, a jeho hnacím impulsem je výhradně zájem soukromý, tedy egoistický.

Zopakujme si: socialismus neztroskotal proto, že by byl skrz naskrz špatný či vadný; on byl pouze jednostranný. Obrazně řečeno, on stál jenom na jedné jediné noze; a proto se časem musel přechýlit, zhroutit. Ztratil rovnováhu. Ke stejně tak jednostrannému kapitalismu ale princip socialismu stále ještě zůstává komplementárním momentem, nutnou protiváhou. A veškeré snažení do budoucna nemůže jít jiným směrem nežli tím, dokázat oba tyto protichůdné momenty spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný a harmonující celek. Svým způsobem se nejedná o nic jiného, nežli dotáhnout do konce to, o co se svého času pokusili českoslovenští reformátoři roku osmašedesátého. Oni si ještě nedokázali uvědomit hloubku problémů které před nimi stojí, a proto je nemohli vyřešit, i kdyby nedošlo k zásahu zvenčí; ale i tak jejich pokus o demokratický socialismus zůstává jasným signálem do budoucnosti, kudy musí vést další cesta.

(Dokončení)

Co byl reálný socialismus? III.

Josef Poláček

III. Podstata útvaru „reálný socialismus“

Pokud se podíváme souhrnně na celou éru existence dějinného útvaru zvaného „reálný socialismus“, od chvíle jeho vzniku, přes léta a desetiletí jeho trvalých systémových potíží, až po fázi jeho vnitřního vyhnívání a konečného zániku, pak se nám jako jeho profilující znak ukazuje především jedno: reálný socialismus byl ve svém nejvlastnějším jádru hybridní útvar. Hybridní – to znamená, že byl vnitřně rozpolcený. A to sice tak naprosto zásadně, že toto své doslova schizofrenní uspořádání za žádných okolností nemohl natrvalo ustát.

V čem spočíval tento jeho hybridní, vnitřně protikladný charakter? – V prvém, nejobecnějším smyslu v tom, že veškerý pokus o socialismus byl nakonec permanentním střetem mezi ideologií na straně jedné, a mezi přirozenou realitou lidského žití na straně druhé.

Vraťme se opět ke sféře materiální produkce, kterou jsme si ve shodě s marxistickou teorií označili za rozhodující. Podle Marxových představ má produkce principiálně společenský, tedy kolektivistický charakter; podle toho tedy veškerá dynamika dějinného rozvoje zcela přirozeně směřuje ke komunismu. Jenže: veškerá zkušenost právě s reálným socialismem zcela jednoznačně ukazuje, že skutečností je pravý opak: přirozeným základem jakékoli produkční aktivity člověka je výhled na vlastní užitek, na vlastní prospěch. Kdo nemá možnost vidět v zásadě přímé lineární spojení mezi vlastním výkonem a mezi získaným užitkem – u toho okamžitě mizí veškerá motivace podávat výkon. Z jeho hlediska se plnohodnotný pracovní výkon za dané situace nevyhnutelně jeví jako mrhání vlastními zdroji: on sice vynakládá svou energii, ale nevidí žádný bezprostřední efekt své námahy. Heslo „jeden za všechny, všechny za jednoho“ mohl platit právě tak ještě u počtem čtyř mušketýrů – tedy v malých skupinkách, kde činnost každého jednotlivce je bezprostředně kontrolovatelná všemi ostatními. Ale jakmile mizí tento bezprostřední vzájemný dozor – a ten samozřejmě naprosto mizí v moderní masové produkci – pak nutně mizí i jakákoli motivace podávat maximální pracovní výkon.

Abychom se tedy vrátili zpět k našemu definování reálného socialismu jakožto fatálního střetu mezi ideologií a přirozeným světem: podle socialistické ideologie měl každý člověk pracovat nezištně s plným nasazením ve prospěch celku; ale podle své přirozenosti každý člověk samozřejmě hleděl především na svůj vlastní osobní, individuální zájem. My tento postoj samozřejmě můžeme – a to třeba i právem – dehonestovat jako „egoismus“; ale tím tento přirozený instinkt nijak nesprovodíme ze světa. A nejen každý člověk, každý pracovník – ale to samé platilo i ve sféře podnikové, tam kde ideologie nakazovala vzájemnou soudružskou kooperaci všech socialistických podniků, tam ve skutečnosti každý z nich hleděl jenom na jediné: aby on sám mohl splnit jemu uložený státní plán, a tedy aby byly prémie. To že jiné podniky jsou třeba plně závislé na jeho vlastní (monopolní) produkci, a že bez jeho dodávek ony nemohou splnit svůj vlastní plán – to bylo těmto podnikům respektive jejich vedení srdečně jedno.

Můžeme si tedy jako první poznatek poznamenat: socialismus nikdy nemohl fungovat. Byl odsouzený k zániku od svého samotného počátku; respektive ještě dříve, tento hluboký a neřešitelný konflikt v něm byl obsažen už od samotné jeho teorie, tedy ještě dávno před jeho první dějinnou realizací.

Tady je zapotřebí se ještě jednou vrátit k výkladům P. Kužvarta. Podle něj byli prvotní uskutečňovatelé socialismu naprosto bez viny na jeho pozdějším ztroskotání – oni se ho prý pokoušeli vybudovat s nejlepším svědomím, a to až teprve jejich následovníci ho prý tak zlovolně deformovali v byrokraticko-diktátorský systém.

Takže tedy: opravdu už sám Marx nenesl sebemenší vinu na tom, že tvrdošíjně odmítal uznat oprávněnost vší kritiky ohledně umělého charakteru jeho konceptu socialismu? Že od sebe nerudně a arogantně odmršťoval všechny námitky, že ekonomika s kolektivistickým vlastnictvím nikdy nemůže řádně fungovat, právě proto že je v ní přervána přirozená spojnice mezi pracovním výkonem a vlastním zájmem jak pracovníka, tak i majitele produkčních prostředků?

A opravdu nenesl žádnou vinu na další deformaci socialismu třeba takový Lenin – ten samý Lenin, který kritikům své bolševické cesty z demokratického tábora pohrozil, že je nechá všechny postavit ke zdi?!… Že by mezi tyto „nevinné“ měl patřit i Trockij – který sice kritizoval Stalinův systém partajně-byrokratické samovlády, ale sám se osobně podílel na krvavé likvidaci povstání kronštadtských námořníků – prakticky toho jediného hnutí v rámci celé bolševické revoluce, které mělo skutečně demokratický charakter?… Kde je zde vůbec ještě možno nalézt někoho bez viny na tom, že socialistická revoluce skončila nakonec nejenom historickým krachem, ale navíc za cenu obrovských obětí, obrovského utrpení?…

Pokročme teď ale dále. Jestliže se systém reálného socialismu ukázal být útvarem hybridním na poli ryzí ekonomiky, kde se spolu svářely komunistická doktrína a přirozené potřeby ekonomických subjektů, pak ta samá protikladnost existovala prakticky i ve všech dalších oblastech společenského života; v prvé řadě v oblasti politiky a v oblasti idejí.

Jestliže nebyla v praxi udržitelná komunistická doktrína o naprosté jednotě všech lidí v oblasti ekonomické produkce, pak je naprosto jasné, že nemohlo dojít k žádné jednotě ani na poli idejí, přesvědčení, a tedy i politiky. Zase zde nevyhnutelně došlo ke střetu ideologie a reality: doktrína hlásala naprostou názorovou jednotu všeho lidu, zatímco tento lid byl naprosto přirozeně diferencován na zastánce kolektivistického způsobu života na straně jedné, a na zastánce individualistického usilování o vlastní osobní zájmy na straně druhé. V oblasti politiky to pak znamená, že komunistická doktrína a komunistická strana měly od počátku svého zásadního odpůrce – nikoli pouze v rezervoáru „poražené buržoazie“, nýbrž u všech vyznavačů individualistického životního stylu. A tento rozpor nemohla socialistická moc potlačovat jinak, nežli politickým diktátem a permanentním násilím, nebo přinejmenším neustálou hrozbou násilím. Z toho co bylo řečeno sice vyplývá, že komunistická idea měla u části obyvatelstva zásadní podporu (u té části která preferuje zabezpečený, kolektivistický způsob existence) – ale tu druhou, opačně orientovanou část populace si nikdy nemohla natrvalo získat.

V této souvislosti je zapotřebí opět uvést jedno tvrzení P. Kužvarta. On se odvolává na výsledky výzkumu veřejného mínění z listopadu roku 1989, podle kterého si drtivá většina obyvatelstva nepřála odstranění socialismu. Kužvart z tohoto faktu dovozuje, že kapitalismus byl v Československu restaurován uměle, shora, proti vůli lidu, jenom v důsledku masivního působení pravicové propagandy ze strany nového režimu.

Jenže: už Jan Rychlík ve své publikaci o socialismu v Československu naprosto oprávněně konstatuje, že tady je velká otázka, co si kdo tehdy pod pojmem „socialismus“ vlastně představoval. Samozřejmě, že lidé uvyklí relativním sociálním jistotám z dob socialismu se jich nechtěli vzdávat: plná zaměstnanost, levné (i když mnohdy nedostupné) bydlení, a tak dále.

Ale: to samé obyvatelstvo toužilo po dosažení toho životního standardu, jaký vidělo všude kolem sebe ve státech rozvinutého kapitalismu. A tady prostě nebylo možno mít obojí; bylo nutno se rozhodnout, buďto socialismus anebo kapitalismus. Buďto socialistické jistoty anebo konzumní blahobyt. Třetí volby nebylo. Pokud by se tehdy obyvatelstvo mohlo svobodně rozhodovat, nejspíše by zvolilo něco takového jako je skandinávský model; ovšem ten svého času natolik populární „švédský socialismus“ ve skutečnosti sám není ničím jiným nežli ryzím kapitalismem, jenom s poněkud vyšší mírou přerozdělování a vyšším společenským konsensem ohledně ideálu vzájemné solidarity. Ale jinak – zopakujme znovu – jedná se o čistý kapitalismus, o nic jiného.

Zase tedy platí: jestliže celá éra existence reálného socialismu byla profilována fatálním konfliktem mezi kolektivistickou doktrínou na straně jedné a mezi přirozeným osobním individualismem na straně druhé, pak v okamžiku zhroucení socialistického systému prostě přirozená realita zvítězila nad doktrínou; to je všechno. Že to všechno probíhalo za doprovodu masivní propagandy vítězné pravice, to je nesporný fakt; ale to všechno byly pouhé kulisy, a nikoli vlastní příčina zániku socialismu.

(Pokračování)

Co byl reálný socialismus? II.

Josef Poláček

(V tomto oddíle bude pokračováno v reprodukci názorů Petra Kužvarta na historický útvar reálného socialismu.)

3. Reálný socialismus jako nadvláda partajní byrokracie

Petr Kužvart ve své dlouhé sérii článků znovu a znovu obdařuje vládnoucí kliku v reálném socialismu všemožnými atributy a charakteristikami: věrchuška, vláda partajní byrokracie, a mnohé další. To všechno samozřejmě víceméně přesně vystihuje stav, kdy se tato vládnoucí klika už dávno odtrhla od pracujícího lidu (za jehož „předvoj“ se neustále vydávala), a nakonec už hájila jenom přežilá dogmata a především svou vlastní moc. Jenže: to všechno jsou nakonec jenom invektivy, které – jakkoli oprávněné – nám nevypovídají naprosto nic o podstatě věci.

Úvodem jsme si poněkud ozřejmili styl práce a uvažování P. Kužvarta – tedy především jeho fixování se na precizní popisy stavu věcí, které ale nevedou k odhalení vnitřní podstaty. Teď k tomu musíme přidat ještě zmínku o dalším charakteristickém rysu jeho pohledu na sociální skutečnost. A jedná se o aspekt skutečně zcela zásadní.

Petr Kužvart původně vycházel z marxismu; ale jak sám přiznal, mezitím mnohé z Marxových metod opustil. Tady je jenom možno konstatovat: zcela ke škodě věci. Kužvart totiž zcela očividně z marxismu opustil a odhodil právě to, co je na něm to nejcennější a nedůležitější: totiž schopnost rozpoznat a analyzovat skryté, strukturální, objektivní faktory společenského dění. To jedinečné – a stále přínosné – na Marxovi bylo, že (plně v hegelovské tradici) za zdánlivě nepodmíněným, volním jednání aktérů společenského dění odhaloval hlubší, objektivní, materiální příčiny. Naprosto ne neprávem Marx o sobě prohlašoval, že je to právě on, kdo staví věci „z hlavy na nohy“. Že tedy tam, kde se běžný pozorovatel domnívá, že světem hýbají myšlenky, názory, představy jednotlivých aktérů, tam ve skutečnosti tito jenom nevědomě provádějí intence skrytých, materiálních procesů. Petr Kužvart ale naopak společenské dění přinejmenším zčásti zase subjektivizuje; jinak řečeno, zase všechno obrací zpátky z nohou na hlavu.

Právě proto se znovu a znovu tolik naváží do představitelů reálsocialistického systému: protože nedokáže detekovat objektivní příčiny jeho degenerace, a proto všechno musí vykládat subjektivisticky, jako víceméně zlou vůli těch či oněch aktérů. Už úvodem bylo řečeno, že on vlastně vůbec nestaví otázku, proč a jak vůbec mohlo dojít k tomu, že se porevoluční socialismus tak zásadním způsobem zpronevěřil původnímu projektu socialismu; a proto mu nezbývá nic jiného, nežli všechnu odpovědnost za tento deformovaný vývoj dávat za vinu jenom subjektivním faktorům, tedy oné komunistické „věrchušce“. Stejně jako v případě jeho snahy určit systém reálného socialismu prostřednictvím třídního panství – může to sice být správné, ale nic nám to neříká o vlastní podstatě daného fenoménu.

Navíc je Kužvartův pohled na svět vyhraněně černobílý; on musí mít vždycky svého nepřítele, proti kterému je možno vést „svatou válku“. Nic mu není vzdálenějšího nežli aristotelská maxima hledání „správného středu věcí“, uprostřed mezi extrémy. Veškeré společenské dění se mu pak zužuje prakticky jenom na třídní boj; a tento svůj třídní boj je s neotřesitelnou umanutostí odhodlán vést i tehdy, když už v každém případě klasický Marxův proletariát už dávno zmizel ze světové scény.

4. Proč ztroskotal reálný socialismus?

K oné první řadě tří bodů, kterými se Petr Kužvart pokouší vysvětlit fenomén reálného socialismu, je nutno připojit ještě bod čtvrtý, kdy se zabývá příčinami jeho zániku. Tento oddíl je proto důležitý, protože tady – a vlastně až tady – do celé věci vnáší to, co je nejvlastnější podstatou marxistické metody, totiž faktor materiální produkce. V tomto ohledu P. Kužvart zmiňuje tři faktory:

– socialismus prohrál v soutěži (ekonomické) s kapitalismem

– socialistická ekonomika selhala, protože prý byla příliš centralizovaná

– historickou úlohou (reálného) socialismu byla prvotní akumulace kapitálu.

První bod – porážka socialismu v ekonomické soutěži s kapitalismem – je naprosto správný a zjevně klíčový; škoda že mu P. Kužvart věnuje jenom velmi krátkou zmínku. Ovšem hned je nutno připojit: nejde o to, že socialismus prohrál v soutěži s kapitalismem; nýbrž socialismus to ve sféře materiální produkce prohrál sám se sebou. Krátce řečeno: i kdyby svého času socialismus zvítězil na celé planetě, a kdyby se tedy žádná soutěž s kapitalistickým protivníkem nekonala – i tak by se socialismus musel dříve či později stejně zhroutit. Neboť socialismus nejen že nedokázal produkovat tolik jako kapitalismus; ale socialistická produkce byla chronicky mizerná, nekvalitní, nedostatková, nedokázala uspokojovat mnohdy ani základní potřeby obyvatelstva. I ten kdo by nikdy nic neslyšel o kapitalismu by nemohl přehlédnout, že musí znovu a znovu vystávat třeba hodinové fronty na nedostatkové zboží, že v produkci vládne trvalý šlendrián, že národní ekonomika není často schopna zabezpečit ani dostatek elektrického proudu na svícení, a tak dále a tak dále. Není naprosto žádných pochyb: žádný socialismus s takto dezolátní ekonomikou nemohl přetrvat.

Jestliže ovšem Petr Kužvart měl v prvém bodu alespoň částečnou pravdu, pak ohledně jeho výkladu, že socialistická ekonomika selhala proto, že prý byla „příliš centralizovaná“, je možno pouze nevěřícně potřásat hlavou, že je takovýto výklad možno vyslovit vážně. Vždyť například svého času Chruščov celou svou snahu o ekonomickou reformu postavil právě na decentralizaci! A vůbec nebyl schopen pochopit, když se mu – při jeho návštěvě Prahy – otec československé ekonomické reformy Ota Šik snažil vysvětlit, že veškerou decentralizací se základní problém jenom přesune z centra o úroveň níž. Co pak může pozitivního přinést nějaká „decentralizace“, když veškerá socialistická ekonomika trpí tou zcela fundamentální a fatální vadou, že veškeří její aktéři – a to od národních podniků až po samotné dělníky – nemají žádnou skutečnou motivaci na tom, vykonávat smysluplnou a efektivní produkci? Tohle a právě tohle bylo nejvlastnější příčinou ekonomického, a tedy i celkového ztroskotání socialismu; ale právě tímto zcela klíčovým faktorem se Petr Kužvart nezabývá vůbec! Zde by se tedy muselo hovořit o tom, že základní vadou socialistického hospodářství byla plánovaná, tedy netržní ekonomika – ale to je principiálně jiný pojem, nežli otázka centralizace či decentralizace.

A co se třetího bodu týče, že prý historickým účelem reálného socialismu byla „prvotní akumulace kapitálu“ – tady je opět možno jenom pokrčit rameny. Za prvé: jmenovitě vyspělá československá a (východo)německá ekonomika skutečně neměly zapotřebí této prvotní akumulace; a za druhé i kdybychom vzali jenom samotné Rusko, tak ani tam nebylo k této akumulaci kapitálu provádět socialistickou revoluci, na to by naprosto stačil kapitalismus (respektive volný trh) sám. Který ostatně v předrevolučním Rusku byl přítomen ve větší míře nežli se všeobecně soudí, v evropské části Ruska, především ve velkých městech existoval už nemálo rozvinutý průmysl. A navíc: v Rusku byl potenciálního kapitálu naprostý dostatek, venkovská vrstva pozemkových vlastníků držela ve svých rukou obrovské majetky, obrovské finanční prostředky, stačilo by je pouze transformovat v průmyslový kapitál.

Závěrem je nutno ještě zmínit, že Petr Kužvart tedy sice na jedné straně uznává, že (reálný) socialismus historicky neuspěl; ale na straně druhé jak řečeno stále ještě neúhybně vede svůj třídní boj; jako by žil v přesvědčení, že na ulicích stále ještě celé masy zbídačelého proletariátu jenom čekají na první znamení, aby mohly provést novou socialistickou revoluci, pro tentokrát „tu pravou“. Tuto svou víru v budoucnost socialismu opírá o několik příkladů s kolektivistickým hospodářstvím na samosprávném principu, například v mexickém Chiapasu, anebo v regionu s kurdskou samosprávou na syrsko-tureckém pomezí. Ponechme teď stranou okolnost, že těchto několik početně nepatrných případů skutečně ještě žádné „socialistické jaro“ neudělá; rozhodující vada v úsudku je v tom, že Kužvart jako doklady možnosti uskutečnit socialismus jmenuje výhradně regiony s víceméně agrární či řemeslnou malovýrobou; ale nemůže uvést jediný příklad, kde by takto kolektivistické hospodaření efektivně působilo ve velkém měřítku za podmínek moderní masové průmyslové a vysoce technologické produkce.

———————————————————————————

Tím je tedy možno uzavřít tuto část našich úvah o reálném socialismu, které se zakládají na sérii článků Petra Kužvarta na toto téma. Zopakujme ještě jednou: celá řada jeho charakteristik tohoto společenského útvaru je naprosto přesná a výstižná; ale jeho pozorování a úsudky nakonec zůstávají stát jenom u jevové stránky, a poskytují nám jenom velice málo poznatků ohledně vlastní podstaty tohoto fenoménu. Jestliže se tedy chceme dobrat poněkud blíže této podstatě, musíme sami provést své vlastní analýzy dané věci.

(Pokračování)

Co byl reálný socialismus? I.

Josef Poláček

Úvodem: následující úvahy a analýzy týkající se dějinného fenoménu známého pod názvem „reálný socialismus“ vychází ze série článků Petra Kužvarta, zveřejněné na webových stránkách „E-republika“ a „Nová republika“. Vzhledem k tomu že by bylo neúčelné sem kopírovat celé dlouhé pasáže z těchto textů, je proto čtenářům naléhavě doporučeno přečíst si alespoň určité části ze závěrečného dílu této série: https://www.e-republika.cz/article4379-Realny-socialismus-Co-to-bylo-a-proč-13-dil. Důležitá je především úvodní část („Místo reálného socialismu v dějinách“), přinejmenším až k oddílu projednávajícímu ekonomický rozpad světa socialismu. V poměru k centrálnímu tématu už ne tak nepostradatelná, nicméně značně zajímavá a velmi výstižná je ovšem i závěrečná pasáž textu, ve které jeho autor staví do jedné roviny bezbarvé, šedivé a přizpůsobivé politiky éry finálně stagnujícího reálného socialismu, a politiky systému liberálně demokratického kapitalismu.

Ještě jedna technická poznámka úvodem: samotný termín „reálný socialismus“ se sice vytvořil až v procesu husákovské normalizace po potlačení reformního hnutí tzv. „Pražského jara“; nicméně v následujícím bude používán i pro označení celé éry trvání socialistických států – jako výraz skutečnosti, že pravý, autentický socialismus (natož pak komunismus) nikdy vytvořen nebyl, a všechno co pod tímto označením bylo vytvořeno bylo pouze socialismem deformovaným, nepravým.

I. O co vůbec jde?

Když se pronese slovo „socialismus“ respektive „reálný socialismus“, pak se z dnešního hlediska, na základě konkrétních zkušeností a poznatků s tímto historickým fenoménem nevyhnutelně vynoří celá řada otázek: Jaká byla vlastně podstata socialismu? Vznikl socialismus náhodně, jenom z nedočkavosti hrstky revolucionářů, anebo za jeho vznikem přece jenom stála nějaká objektivní dějinná dynamika, respektive přímo dějinná nutnost? A jestliže socialismus nevznikl náhodou, nýbrž jako objektivně podmíněný historický pokus o instalování sociálně spravedlivé, veskrze humánní společnosti – jak se pak vůbec mohlo stát, že tento pokus tak strašlivým způsobem ztroskotal? Tedy nejenom že se nepovedl, neuspěl v soutěži s kapitalismem; ale navíc namísto humánní a spravedlivé společnosti přinesl útlak, nespravedlnost, a namnoze děsivý a masový teror. Byly příčiny selhání socialistického experimentu pouze subjektivní, tedy na straně lídrů socialistických států – anebo byly tyto příčiny objektivní, systémově imanentní? A nakonec otázka ze všech nejdůležitější: jaké jsou výhledy do budoucna? Je možné vytvořit nějaký nový model pravého, svobodného, demokratického socialismu – anebo je nutno smířit se se skutečností, že socialismus byl, je a vždy bude pouhou utopií; a že každý pokus zavést tuto utopii nevyhnutelně skončí naprosto stejným výsledkem, tedy útlakem a násilím?…

Pokud zde tedy navazujeme na dílo Petra Kužvarta, pak je už v tuto chvíli nutno konstatovat, že on tyto zcela klíčové otázky prakticky vůbec neklade; a proto na ně ani nemůže poskytnout žádnou odpověď. Bude to tedy naším vlastním úkolem, abychom napravili toto jeho zmeškání; a abychom se pokusili – nakolik to stav našeho poznání umožňuje – zodpovědět především dvě zcela centrální otázky: za prvé, co byla vlastní podstata systému reálného socialismu; a za druhé, jestli je do budoucna možno reálně počítat s nastolením nějaké formy „pravého“ socialismu.

II. Reálný socialismus podle P. Kužvarta

Začněme naše pátrání po podstatě historického fenoménu zvaného „reálný socialismus“ tím, jak jeho vznik, trvání a zánik vidí Petr Kužvart. Předem je ale zapotřebí říci něco o stylu psaní a uvažování tohoto autora. On dokáže – to je mu nutno přiznat – velice přesně popsat způsob fungování systému reálného socialismu, včetně procesu jeho rozkladu, respektive jeho mutace v režim vlády odcizené většině lidu. Ale – na straně druhé je právě tato jeho schopnost velmi přesných popisů a vystižení svým způsobem pastí, do které se uchytil. Je to nakonec ten samý případ jako je přístup současných věd vůbec: totiž přesvědčení, že když se nějaký fenomén naprosto precizně popíše a definuje, tak že už tím bylo dosaženo veškerého možného poznání, a že není možno žádat ničeho více. Jenže: tento popis jevových forem na straně jedné a postižení pravé, vnitřní podstaty daného fenoménu na straně druhé – to jsou dvě velmi rozdílné záležitosti. Kdo se chce dobrat podstaty, ten se musí napřed oprostit od všeho toho, co je vidět očima; podstata sama je neviditelná, tu je možno si jenom nepřímo odvodit z celého komplexu fenoménů, jaksi „za nimi“.

Proto jsem měl od samého počátku sledování výkladů P. Kužvarta o vývoji reálného socialismu dost rozporný pocit: na jedné straně skutečně natolik precizní popisy, že se zdálo že je sotva možno k dané věci říci ještě něco více; ale na straně druhé narůstající dojem, že zde něco zcela zásadního chybí. Jeho výklady o reálném socialismu jsou konec konců vlastně jenom popisem jeho historie; ale je tu nabídnuto sotva něco více, nežli co by mohl předložit víceméně každý jen trochu schopný historik-amatér. Chybí zde nadstavba; něco co by čtenáři mohlo zprostředkovat nějaké skutečně hlubší poznání.

Víceméně pouze v úvodním, a pak v závěrečném dílu své třináctidílné série P. Kužvart prezentuje několik tézí, které by mohly směřovat k určení toho, co reálný socialismus vlastně vůbec byl. Podívejme se tedy blíže na tyto jeho charakteristiky systému socialismu. Podle něj byl reálný socialismus především:

– třídní společností, třídním panstvím

– státním kapitalismem

– vládou partajní byrokracie.

Co se pak otázky týče, proč se vůbec reálný socialismus vyvinul právě v takto deformovaný útvar, a proč nakonec historicky ztroskotal, nabízí autor prakticky jediné vysvětlení: že prý zásadní chyba byla v tom, že jeho ekonomika byla řízená příliš centralisticky!

Rozeberme si teď tedy bod po bodu jeho téze.

1. Reálný socialismus jako třídní panství

Což o to: tato téze může být v zásadě pravdivá. Přinejmenším její pravdivost není možno vyloučit. Ovšem – není to možno ani definitivně dokázat. Na rozdíl od kapitalismu, kde moment třídního vykořisťování vyplývá ze samé definice námezdní práce, je v socialismu situace podstatně jiná. (Blíže bude tento bod osvětlen v pasáži o „státním kapitalismu“.)

Samozřejmě že v socialismu je část vyrobené hodnoty (přesněji: společenského produktu) odčerpávána státem. A samozřejmě že tento stát ovládala komunistická partaj, respektive její vedoucí vrstva. Jenže – už sám Marx psal o tom, že i za socialismu bude toto odčerpání určité části nadproduktu naprosto nutné a legitimní – jak pro budoucí investice, tak i pro obecné úkoly při řízení společnosti, například pro zdravotní pojištění. A neexistuje prakticky žádné objektivní kritérium pro určení toho, zda tento – socialistickým státem odčerpaný – nadprodukt je využíván pro celospolečenské zájmy, anebo ale jako zdroj ilegitimních prebend vládnoucí třídy.

Samozřejmě – komunistické špičky měly příjmy které několikanásobně přesahovaly průměrnou dělnickou mzdu. Jenže: je možno už ze samotného faktu příjmové diferenciace tvrdit existenci třídního panství v klasickém slova smyslu? Aby zde existovalo třídní panství, musela by panující třída mít možnost vlastnit produkční prostředky – to jest, ovládat a užívat je svou vlastní mocí, a ve svém vlastním zájmu. Jenže: i když dejme tomu komunistická strana skutečně měla faktickou výkonnou moc ve státě, a i v hospodářství, a její špičky z tohoto stavu také profitovaly – přesto ani strana jako celek, ani nejvyšší stranické špičky nikdy nemohly ovládat ekonomiku jako soukromí vlastníci. Nakonec to vždycky byli jenom správci společného majetku – nebyli jeho dědičnými vlastníky. A jakmile byl někdo odstraněn ze své funkce – okamžitě spolu s tím ztrácel možnost tohoto společenského nadproduktu užívat.

Samozřejmě, je možno říci že státní hospodářství (a tedy společenské bohatství) bylo ovládáno komunistickou partají jako celkem; ovšem i tady se staví dost zásadní teoretická otázka, do jaké míry je vůbec možné, aby institut vlastnictví byl realizován ryze politickou cestou.

Navíc je zde další otázka: jestliže bychom skutečně chtěli vycházet z existence třídně antagonistické společnosti – kdo všechno by pak personálně byl členem vládnoucí třídy? Všichni členové komunistické strany? Když mnozí řadoví členové z toho neměli prakticky žádné, nebo jenom minimální výhody? Nebo touto „třídou“ byly opravdu jenom stranické špičky? V našich poměrech by to bylo řádově snad několik tisíc lidí – může takto relativně malé množství jedinců dát skutečně dohromady jednu celou společenskou třídu?…

K tomu si ještě připočtěme tu okolnost, že – ve srovnání s kapitalismem – byly příjmy i těch nejvyšších stranických špiček naprosto zanedbatelné. Stačí si jenom připomenout legendární projev M. Jakeše na Červeném Hrádku, jak se zcela zjevnou závistí předčítá, kolik miliónů si za rok vydělá zpěvačka Hana Zagorová…

Ještě jednou: nemá tu být principiálně popíráno, že společnost reálného socialismu může být definována jako společnost třídní, třídně antagonistická. Ale má tu být upozorněno na to, že takovéto tvrzení je nemálo problematické, a především by bylo krajně obtížné jeho platnost jednoznačně prokázat.

V předchozím úseku jsme se zabývali problematičností definování fenoménu reálného socialismu jako třídní společnosti z hlediska teorie; daleko závažnější ale nakonec je to, že toto třídní hledisko – i pokud by bylo opravdu správné – je jen omezeně přínosné. Jen málo nám prozradí o vnitřní podstatě dané věci.

Především: jestliže prohlásíme, že svět reálného socialismu byl třídně antagonistickou společností, pak tím fakticky nezískáme žádný jiný poznatek, nežli že tento společenský typ byl – naprosto stejný jako všechny ostatní, s výjimkou prvobytně pospolné společnosti! Neboť i všechny následující historické společenské formace byly samozřejmě taktéž společnostmi s třídním antagonismem. Takovýto pokus o definici nám tedy neříká naprosto nic o tom, v čem spočívá vlastní specifikum systému reálného socialismu. Vlastně nám tento třídní aspekt jenom sděluje, čím reálný socialismus nebyl (třídně neantagonistickým řádem); ale nijak nám neosvětluje, čím byl.

Jistě; svého času pro nás bylo toto odhalení, ať od Djilase či od Kuroně a Modzelewkého vzrušujícím, přelomovým, až osvobozujícím zjištěním: neboť to pro nás znamenalo, že husákovský normalizační režim už v žádném případě nemusíme respektovat jako pravý socialismus, ale že mu můžeme naprosto legitimně vyhlásit boj. Jenže – dnes je situace už naprosto jiná, celý svět reálného socialismu je dnes už natolik jednoznačně demaskovaný jako říše útlaku a násilí, že jestli k tomu přistoupí ještě i aspekt třídního antagonismu, to je už naprosto vedlejším aspektem, který dnes už prakticky nikoho nezajímá.

Tuto pasáž tedy můžeme ukončit konstatováním, že snaha systém reálného socialismus vysvětlit prostřednictvím momentu třídního antagonismu naráží na nemalé teoretické potíže; ale především je její přínos pro určení podstaty tohoto fenoménu velice omezený.

2. Reálný socialismus jako státní kapitalismus

Jako druhou základní charakteristiku pro systém reálného socialismu Petr Kužvart uvádí, že tento je prý „státním kapitalismem“. Podívejme se tedy blíže, do jaké míry je tento náhled oprávněný.

Jako zcela první krok si ovšem musíme uvědomit jednu zcela základní věc: jakýkoli kapitalismus nemůže existovat nikde jinde, nežli za podmínek soukromého vlastnictví a volného trhu. Už jsme si ukázali, že snahy deklarovat státní vlastnictví za socialismu jakožto vlastnictví soukromé (třídní) naráží na nemalé teoretické potíže; ale v každém případě bez jakýchkoli pochybností platí toto: všechny socialistické státy jako jedno z prvních opatření po převzetí moci odstranily volný trh. A učinily tak z naprosto nutných důvodů: volný trh je principiálně nekompatibilní s principem socialismu. Volný trh a kapitalismus jsou prakticky synonyma. Toho si byl naprosto přesně vědom už Marx; a proto důsledně žádal, aby v komunismu byl volný trh odstraněn, a aby veškerá produkce byla plánovitě řízena přímo „svobodnými sdruženími výrobců“, tedy dělníků.

To pak ovšem znamená: jestliže za reálného socialismu neexistuje trh – pak zde není vůbec možno hovořit o jakémkoli kapitalismu. A to ani o kapitalismu státním. Jestliže tedy P. Kužvart systém reálného socialismu definuje jako „státní kapitalismus“, pak se tím v každém případě ocitá naprosto mimo klasickou marxistickou terminologii; pokud by pak chtěl zavést terminologii vlastní, musel by její platnost a nosnost podložit odpovídajícím teoretickým aparátem.

Jistě: je možno namítnout, že v Číně, do určité míry ve Vietnamu, a v období Leninova NEPu existuje či existoval volný, tedy kapitalistický trh. Jenže: právě proto není možno jmenovitě Čínu bez dalšího zařadit do kategorie „reálný socialismus“. Současná Čína je smíšený útvar, je to směsice kapitalistické ekonomiky a přetrvávající (pseudo)komunistické ideologie. Tato vyčpělá ideologie ale už dávno ztratila poslední zbytky jakékoli původní substance, a jejím jediným účelem a smyslem je udržování politického panství vládnoucí kliky. Ponechme tady stranou spekulace, zda by v daném případě opravdu mohlo být legitimním zde hovořit o státním kapitalismu (nejsme natolik seznámeni s interním charakterem čínské ekonomiky, abychom mohli určit podíl státního a soukromého sektoru); ale zopakujme ještě jednou, současnou Čínu není možno hodnotit současně s klasickými státy „reálného socialismu“, neboť se jedná o dva různé fenomény. Paralelní existenci kapitalistické ekonomiky a komunistické ideologie v Číně je možno vysvětlit především tamějšími specifickými podmínkami; ale i tak se nevyhnutelně jedná jenom o přechodný jev, tato koexistence vzájemně protichůdných principů není natrvalo možná. Kapitalismus si žádá volný trh a ten si žádá (a tvoří) osobně svobodné aktéry; výsledkem bude nevyhnutelné svržení svěrací kazajky ideologie, která se stává rodící se čínské občanské (buržoazní) společnosti čím dál tím cizorodějším elementem.

V každém případě je tedy možno konstatovat: označení systému reálného socialismu jako „státní kapitalismus“ je pouhá nálepka, která nic nevysvětluje; a která spočívá na zcela zásadním teoretickém omylu ohledně vztahu kapitalismu, volného trhu a klasického centralistického socialismu.

(Pokračování)

Existuje alternativa ke kapitalismu? I.

Josef Poláček

V souvislosti s mou recenzí knihy historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“ došlo ke krátké výměně názorů mezi jejím autorem a mnou o tom, zda je vůbec reálně možné uvažovat o nějakém druhu demokratického socialismu, respektive vůbec o nějaké pozitivní alternativě ke kapitalismu, která by neznamenala nástup další revoluční diktatury. Nakonec jsem byl J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud mám něco takového k dispozici – předložil koncept takovéhoto alternativního nekapitalistického společenského modelu; přičemž si položil tři (fakticky čtyři) základní podmínky, za kterých by takovýto projekt pro něj mohl být přijatelný:

1. nedotknutelnost soukromého vlastnictví

2. volná hra politických sil při naprosté svobodě slova a projevu

3. neutralita v oblasti ideologie.

Moje odpověď zněla, že nějaký definitivní model takovéto postkapitalistické společnosti dnes ovšem nemá k dispozici nikdo; nicméně že se mi postupem času vykrystalizovaly určité základní rysy, kterými by se takováto společenská formace musela vyznačovat. Upozornil jsem ale zároveň, že celá záležitost je krajně složitá, takže není možno ji předestřít v rámci emailové korespondence; a že mnohé její aspekty vyžadují ještě dlouhých diskusí.

Dohodli jsme se tedy nakonec na tom, že svou odpověď zveřejním na těchto webových stránkách; s tím že další otázky je možno prohovořit v následné diskusi.

Vyjasnění základních východisek

Úvodem je ovšem nutno hned poukázat na skutečnost, že jsem zde postaven před úkol někomu – aby se tak řeklo – nově příchozímu v krátké a přehledné formě prezentovat témata, o kterých my v naší komunitě (ať na stránkách Deníku Referendum či zde) – diskutujeme opakovaně prakticky už celé roky. Určité věci které nám jsou už víceméně samozřejmé (přinejmenším jejich argumentační pozadí, i když ne vždy se shodneme na konečném hodnocení) budu teď muset předkládat jako takto vyjasněné, aniž bych měl prostor uvést tento jejich argumentační fundament.

Jedná se především o takové záležitosti jako je

– otázka pravé svobody člověka

– ambivalence kapitalismu

– ambivalence liberální demokracie

– vztah „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ ve smyslu marxistické teorie

– otázka směřování dějin

atd.atd.

Poslední jmenovaný bod (směřování dějin) se ostatně zcela aktuálně projeví už v mé první reakci na podmínky, které si stanovil J. Rychlík pro koncept nekapitalistické společnosti. Tedy že pouze za splnění těchto podmínek on by byl ochoten takovéto společenské uspořádání akceptovat. Jinak že raději zůstane u toho stávajícího.

K tomu je nutno zcela zásadně podotknout toto: my máme opravdu jenom dost málo možností budoucímu vývoji cokoli diktovat. Tady se musíme znovu vrátit k otázce determinovanosti dějin, kterou jsem projednával už v rámci původní recenze. Bylo sice řečeno, že „lidé sami dělají své dějiny“ (a bylo to řečeno jak J. Rychlíkem tak samotným Marxem); nicméně stejně tak platí, že člověk v žádném případě nemá neomezenou moc manipulovat (budoucími) dějinami podle své libosti. Je nutno si uvědomit: dějiny lidské společnosti jsou prakticky jednou specifickou součástí obecné evoluce. Tato evoluce staví své aktéry do určitých situací; a oni jsou nuceni tyto situace řešit – a to sice určitým způsobem, pokud chtějí přežít. A pro člověka a celou společnost platí nakonec to samé. Jak už jsem uvedl v mé recenzi: variabilita ani těchto situací (to jest jejich základní momenty), ani variabilita jejich řešení nejsou nekonečná. A mnohdy je naopak velice omezená. To znamená: my si sice můžeme vytyčit, jaký budoucí vývoj společnosti by se nám líbil a který ne; ale fakticky tento vývoj bude probíhat v rámci určitých základních určení, která jsou objektivně daná, a naše přání na tom mohou jen velice málo změnit. (Pro ilustraci připomenu uvedený moment nevyhnutelného vzniku nadhodnoty, a stejně tak nevyhnutelně nastupujícího problému jejího přivlastňování.) Srv. poznámku pod čarou.

To pak konkrétně znamená: já sice beru na vědomí podmínky pro budoucí, postkapitalistickou společnost vyslovené J. Rychlíkem; ale pokud můj koncept takovéto společnosti má mít nějaký vztah k realitě, pak se musím především držet těch faktorů a koordinátů, které před nás staví samotné dějiny, respektive struktura a dynamika společnosti v současné fázi jejího vývoje.

V každém případě je možno předem postulovat jeden zásadní princip: společenská skutečnost je krajně složitá; a každý realistický model jejího – alespoň relativně – optimálního uspořádání musí být vždy nutně ambivalentní. Neexistují tedy nějaká „čistá“, konečná řešení – ať ve smyslu komunistické společnosti, ale stejně tak ve smyslu liberální demokracie. Je možno právem říci, že veškerá bída celých dosavadních dějin lidstva spočívá v tom, že se vždy přijímala zjednodušená řešení vysoce komplexních problémů. A všechno záleží na tom, jestli se už konečně pochopí, že jedině pravým řešením může být tato vnitřní ambivalence, která jediná dokáže udržovat relativně stabilní, ale zároveň dynamický chod společenského tělesa.

K oněm podmínkám stanoveným J. Rychlíkem je nutno podotknout ještě jedno: toto jsou ovšem základní principy systému liberálního kapitalismu. Jestliže tedy položíme otázku po možných alternativách kapitalismu, ale zároveň apodikticky diktujeme takovéto podmínky – pak je jasné, že nakonec neskončíme nikde jinde, nežli zase u toho samého kapitalismu! Je to asi něco podobného, jako kdyby – poněkud liberálnější – přívrženec komunismu prohlásil, že je ochoten akceptovat i jiný společenský model nežli komunismus, pokud jenom bude splňovat podmínku společenského vlastnictví výrobních prostředků, princip kolektivismu a princip demokratického centralismu! Zkrátka: jestli se opravdu chceme dostat někam dále nežli co nám ukazují dosavadní modely, musíme v prvé řadě být ochotni je přezkoumat opravdu kriticky – a to včetně jejich „nejposvátnějších“ principů a dogmat.

1. Bod první – nedotknutelnost soukromého vlastnictví

Rozeberme si teď tedy první podmínku stanovenou J. Rychlíkem pro hypotetickou postkapitalistickou společnost: nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Z tohoto požadavku samozřejmě hovoří osobní zkušenost autora s vlastnickou formou státně-socialistickou, která se ukázala být v každém případě ekonomicky vysoce neefektivní. Aktem přímé negace tohoto socialisticky kolektivistického vlastnictví pak logicky vyplývá návrat k vlastnictví soukromému.

Jenže: co je to vlastně toto „soukromé vlastnictví“? Když žádáme jeho nedotknutelnost – máme tím opravdu na mysli jeho nedotknutelnost absolutní?… Jenže – takovýmto požadavkem bychom zaostali přinejmenším o tři čtvrtě století za reálným vývojem společenských priorit.

Nejpozději od poválečného německého „rýnského kapitalismu“ platí v zemích vyspělého Západu maxima o „společenské odpovědnosti vlastnictví“. Platí v Německu, platí v severských zemích „švédského socialismu“, platí v Anglii i ve Francii. A co více – platí dokonce i v samotných Spojených státech, které od Anglie převzaly roli prototypu a symbolu kapitalismu vůbec. Pro ilustraci jeden velmi symptomatický případ právě ze Spojených států: bylo to někdy v devadesátých létech minulého století, v období rodící a rozvíjející se computeristiky. Stalo se, že jeden velký výrobce počítačových procesorů do jejich programu zabudoval nějakou funkci, která upadla do podezření že by mohla být k nevýhodě spotřebitelů; dost možná tím že omezovala volný přístup konkurenčních produktů. Tento producent byl proto zažalován, zřejmě nějakou organizací na ochranu spotřebitelů. Před soudem se zástupce oné firmy – zjevně velmi rozhořčen – bránil tím, že je to přece svobodná volba každého výrobce, jaké bude produkovat výrobky: „A i kdybychom se rozhodli naše procesory vložit do sendvičů, tak je to pořád naše svaté právo!“

Jenže: americký soud rozhodl jinak. I ve vedoucí zemi současného kapitalismu soudní nález zněl, že už dávno neplatí absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Volnost soukromého vlastníka produkovat cokoli a jakkoli končí tam, kde by mohla být k neprospěchu spotřebitelů. – Samozřejmě, americký soud argumentoval právy spotřebitelů, a nehovořil o „celospolečenském zájmu“ (to by znělo zřejmě příliš socialisticky) – ale fakticky je to naprosto totéž. Ještě jednou: nějaká „absolutní nedotknutelnost“ soukromého vlastnictví je v současném moderním světě už dávno pasé. Proti ní stojí zájem celospolečenský; a ten je velmi silnou a mocnou protiváhou.

Ovšem: jestliže padl princip absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví – kde je pak možno určit hranici mezi jím, a mezi legitimním zájmem společnosti? Současný stát (a to i ten zcela demokratický!) omezuje soukromé vlastnictví tisícerým způsobem (a však si na to také soukromí podnikatelé neustále hořce stěžují); a on by ho dokonce mnohdy velice rád omezil ještě daleko více, jenomže v určitém bodu naráží na čistě ekonomickou hranici ekonomické únosnosti.

Celkem vzato se tedy věc jeví takto: „soukromé vlastnictví“ jako takové už dávno není nějakým nedotknutelným fetišem. To co je evidentně ekonomicky nepostradatelné, to je soukromé podnikání, bez kterého národní ekonomika ztrácí svou dynamiku. Tady není prostor pro to řešit konkrétní otázky poměru soukromého sektoru a státních opatření ve jménu celospolečenských zájmů; zde je důležité konstatování, že se skutečně ukazuje to, co bylo řečeno úvodem: že skutečnost sama je vždy ambivalentní, a že takové musí být i každé (komplexní) řešení. Na první stanovenou podmínku ohledně možností nekapitalistické společnosti je tedy J. Rychlíkovi možno odpovědět: ano, přítomnost takové či onaké formy soukromého sektoru je zřejmě nevyhnutelná a potřebná; ale tento soukromý sektor v žádném případě nesmí být nějaké nedotknutelné dogma, a musí být nutně doprovázen a vyvažován silnou přítomností zájmu celospolečenského.

___________________________________________

Poznámka pod čarou: Evoluce a determinace

Na rozdíl dejme tomu od fyziky, kde postačí výzkum soustředit na jeden jediný obor, zkoumání na poli společenských a dějinných procesů vyžaduje mnohem širší záběr. Často se stane, že při rozmýšlení nad nějakým společenským tématem se najednou v mysli vynoří nějaký údaj, poznatek ze zcela jiné oblasti, který odhalí nějakou nečekanou souvislost nebo dodá potřebný argument. Jen velice zřídka se ale stane, že se autor nějakého textu či rozboru společenských témat přímo při jeho zpracování dostane k nějakému přelomovému objevu, který zapadne do jeho vlastní argumentační struktury jako klíč do zámku.

Přesně to se mi ale přihodilo právě teď, při psaní tohoto textu o možných alternativách budoucího vývoje lidské společnosti. Shlédl jsem včera v televizi dokumentaci o výzkumu prováděném na jednom druhu ještěrek – tedy napohled zcela vzdálené téma z oblasti evoluční teorie. Ovšem v průběhu této dokumentace se vynořily zcela fascinující objevy a odhalení.

Jedná se o to: bylo zjištěno, že na skupině čtyř karibských ostrovů je rozšířen jeden druh ještěrek žijících na stromech. Ovšem: morfologie těchto ještěrek je diferencována podle toho, v které části stromů žijí: ty co se pohybují ve spodní části a i na zemi, ty mají dlouhé rychlé nohy – aby mohly lépe lovit kořist a samy unikat predátorům. Ty co žijí ve velkých výškách mají především velmi vyvinuté přísavné polštářky na nohou. Ale ty které se pohybují především po velmi malých větvičkách, ty mají malé krátké nohy, s jejichž pomocí mohou obemknout tyto tenké větvičky a bezpečně se na nich udržet.

Otázka teď byla, jestli se z výchozího ostrova na ty další rozšířily už tyto specifické formy – anebo ale jestli se ony ještěrky takto diferencovaly až sekundárně. Průzkumem genetického materiálu DNA se ukázalo naprosto jednoznačně: k této diferenciaci došlo až sekundárně, tedy na každém ostrově nezávisle na sobě – ale s naprosto stejným výsledkem! Je tedy naprosto zjevné, že konkrétní životní podmínky si tu vynutily naprosto konkrétní změny v morfologii. (Tento fenomén obdržel speciální pojmenování: ekomorfismus.)

A teď přijde naprosto klíčový moment. Výzkumníci provedli vlastní evoluční experiment – tento druh ještěrek vysadili na nový ostrov, na kterém předtím nežily. A ony se tam diferencovaly stejně tak naprosto podle předpokladů – a to už během pouhých čtrnácti let! Tady bylo možno sledovat evoluci vysloveně v přímém přenosu.

To pro nás znamená ale především toto přelomové zjištění: budoucnost je možno předpovídat.

Když máme definovány konkrétní životní podmínky, pak z nich můžeme odvodit budoucí vývoj evoluce! Tím je tedy zcela převrácena dosavadní víra většiny evolucionistů v to, že evoluce probíhá chaoticky, neřízeně, a že v ní nelze odhalit žádné obecné zákonitosti.

A nenamlouvejme si, že člověk by se nějak zásadně vymykal z tohoto pravidla, jenom proto že má schopnost myslet. Spíše přesně naopak: právě proto že člověk má schopnost myslet, je uzpůsoben v daných situacích nalézat optimální řešení. A – optimální řešení je ze samé své definice vždy jenom jedno. I pro lidské společenství tedy platí: jestliže budeme mít k dispozici znalost určitých základních životních parametrů (a některé přece jenom známe) – pak můžeme přinejmenším s vysokou mírou pravděpodobnosti predikovat, že lidstvo časem objeví – a také uskuteční – tu jednu specifickou formu své existence, která bude za daných okolností optimálním řešením.

(Pokračování)

Svět socialismu podle J. Rychlíka IV.

Rok osmašedesátý – ekonomie a ideologie

V předchozím pokračování naší série jsme si rozebrali otázku hegemonie, tedy především politické moci v souvislosti s reformním rokem osmašedesátým. Teď je ale ještě zapotřebí věnovat se blíže dalším zásadním faktorům tehdejšího dění.

Státní vlastnictví versus podniková autonomie a samospráva

Otec československé ekonomické reformy šedesátých let Ota Šik uvádí ve svých pamětech (a jeho argumentace působí skutečně velmi přesvědčivě), že pravým impulsem svržení dogmatického prezidenta Novotného nebyly důvody politické, nýbrž ekonomické. Faktem je: čistě politicky v té době Novotný seděl naprosto pevně v sedle, stranický aparát i jeho ústřední orgány držel v ruce mocí autokrata. Jenže: plánovaná ekonomika socialismu se nacházela v natolik dezolátním stavu, že se stávalo čím dál tím zřejmější, že se musí něco změnit. Ekonom Šik se pokusil prosadit určité reformy směrem k tržní ekonomice (a tedy k větší produkční i odbytové samostatnosti podniků) už od počátku šedesátých let. Ve svých snahách ale narážel na odpor stranických ideologů, kteří v tom spatřovali nebezpečí návratu ke kapitalismu, a především na odpor samotného Novotného. Nakonec Šik poznal, že pod Novotným nebude nikdy možné potřebné ekonomické reformy prosadit; a navíc zjistil, že se ho Novotný chystá odstranit z jeho vedoucích ekonomických funkcí. Šik tedy pochopil, že nechce-li definitivně podlehnout, pak musí sám jednat. Spojil se tedy se skupinou reformě orientovaných členů ústředního výboru, a navíc využil odporu Slováků vůči Novotnému, který je před nedávnem těžce urazil v jejich národnostním cítění, a připojil je ke své antinovotnovské frakci. To pak už dohromady dalo dostatečný počet členů ÚV, aby bylo možno zahájit akci proti Novotnému. A tím vzalo svůj počátek celé „Pražské jaro“.

Tolik tedy úvodem pro pochopení toho, jak významnou úlohu v celém reformním procesu hrála ekonomika. Už v tomto krátkém přehledu se nám narýsovaly dva základní faktory, kolem nichž se točily zásadní ideové konflikty v oblasti ekonomiky. Jan Rychlík k tomu uvádí: „Šikova reforma narážela od poloviny roku 1967 na odpor části komunistického vedení, kde se někteří politici obávali, že strana ztratí na řízení podniků vliv a navíc, že racionalizace výroby vyvolá nezaměstnanost. (…) Myšlenka ‚tržního socialismu‘ byla označena za ‚reakční‘ a neslučitelnou s marxisticko-leninskou ekonomickou teorií socialismu.“ Rychlík nadále tvrdí, že tím sama reforma prý nebyla zastavena, neboť Šikův tým nebyl rozpuštěn; z vlastních pamětí Oty Šika ovšem vyplývá poněkud jiný obraz tehdejšího dění.

Rozhodující je zde ovšem to, že chystané ekonomické reformy v samotném roku osmašedesátém obsahovaly dva základní momenty:

1. samostatnost (relativní či absolutní) výrobních podniků, jejich nezávislost od státního plánu a místo toho orientace na trh a zisk, jakožto cesta ke zvýšení ekonomické efektivity; a

2. projekty na zavedení samosprávy (spoluúčasti zaměstnanců) v podnicích, jakožto posílení principu demokracie.

K čemuž je ještě nutno podotknout, že oba tyto body jsou relativně nezávislé; principiálně tedy bylo možno například zavést samostatnost podniků, ale bez momentu (vnitropodnikové) samosprávy.

Věnujme se teď ale zásadní otázce, proč vlastně tato – o sobě ekonomicky naprosto nutná a prospěšná – reforma narážela na takový odpor u komunistického vedení. A to – připomeňme hned – nejen u konzervativních částí vedení; nýbrž i v samotném táboře reformistů zde existovaly rozdílné proudy.

Připomeňme si napřed, jaké důvody pro tento odpor uvádí J. Rychlík: na jedné straně strach stranického vedení ze ztráty kontroly nad produkční sférou; na straně druhé obavy ze vzniku nezaměstnanosti (kdyby podniky začaly hospodařit opravdu pouze na základě tržní efektivity, musely by nevyhnutelně začít propouštět část nadbytečných zaměstnanců).

Obava ze ztráty kontroly komunistické partaje nad produkční sférou: tento bod budí napřed dojem čistě ideologické záležitosti, jakožto strach ze ztráty vlastní moci. Tento aspekt tu byl dozajista také přítomen; ale tímto faktem není ještě zdaleka vyčerpán celý dosah tohoto kontroverzního faktoru. Připomeňme si, že i část reformistů byla přinejmenším zdrženlivá ohledně plánů poskytnout podnikům naprostou autonomii a samosprávu. Proč vlastně?

Byla zde samozřejmě přítomna ona už zmíněná obava z nezaměstnanosti. Jenže – sami reformisté (a to i ti umírnění) podle všeho byli ochotni dočasnou existenci nezaměstnanosti akceptovat, neboť se domnívali že bude mít jenom přechodný charakter, než ekonomická reforma přinese své ovoce. Rozhodující problém se zdá tedy ležet spíše někde jinde.

Už bylo zmíněno, že se v průběhu roku osmašedesátého vykrystalizovaly nakonec ne dvě, nýbrž tři různé ideové frakce: vedle starých dogmatiků zde byli ještě umírnění reformisté a radikální reformisté. A zásadní rozdíl mezi těmito dvěma posledními skupinami sestával především v nejednotnosti ohledně otázky, jak daleko se vlastně má nechat pokračovat proces demokratizace.

Konkrétně v otázce podnikové samosprávy: Jan Rychlík podle všeho sympatizuje s projektem plné samosprávy (kdy tedy podniky mají naprostou samostatnost, a navíc samotní zaměstnanci mají prostřednictvím podnikových rad podíl na vedení svých podniků); a pozici umírněných či středových reformistů považuje zřejmě za v zásadě konzervativní.

Ovšem: tito středoví reformisté měli pro svou skepsi vůči radikální demokratizaci produkční sféry zcela závažné důvody. Především tu byl příklad s podnikovou samosprávou v Jugoslávii; a je nutno hned uvést, že to byl příklad dosti odrazující. Ukázalo se totiž, že tento prvek naprosté demokracie v produkční sféře má za důsledek, že i zde každý hledí především na svůj vlastní prospěch. To jest: zaměstnanci si prostě odhlasovali vyšší mzdy, zcela bez ohledu na to jestli tyto jsou kryty reálným výkonem jejich podniku. Což pak z hlediska celonárodní ekonomiky vytvářelo inflační tlaky. Navíc se tím vytvářelo prostředí pro vytváření různých zájmových klik, jakož i pro vyloženou korupci.

Zkrátka: už z čistě ekonomických důvodů je plná demokracie v produkční sféře velice problematickou záležitostí. Ale zdrženlivý postoj části reformistů vůči naprosté tržní autonomii produkčních podniků měl ještě jeden, a to mnohem hlubší důvod. Jednalo se tu totiž nakonec o samotnou podstatu socialismu. Ale tím už se dostáváme ke zcela novému tématickému okruhu:


Ideové střety v reformním procesu

Zcela napřímo řečeno, kdyby se opravu uskutečnily všechny plánované radikální demokratické změny v produkčním sektoru, to jest kdyby národní podniky opravdu obdržely naprostou nezávislost na intencích komunistické strany a naprostou tržní autonomii – co by zde vlastně ještě vůbec zůstalo ze socialismu?…

Produkční podniky sice měly stále ještě zůstat ve státním vlastnictví; ale tam kde by stát (a komunistická strana) nemohly těmto podnikům fakticky už vůbec nic nařizovat, jednalo by se o vlastnictví ryze fiktivní. Sice by tím snad nevzniklo soukromé vlastnictví jako takové; ale stát by ztratil právo vykonávat jakákoli reálná práva vlastníka. Snad by bylo možno namítnout, že přece právě o to šlo, vyvázat podnikovou sféru z kurately státu; jenže to o co se jedná je to, že stát a strana by ztratily jakoukoli možnost ovlivňovat aktivity ekonomické sféry z hlediska celospolečenského zájmu. A právě tady se dostáváme k centrální otázce socialismu, jeho nejvlastnější ideje.

Tady je nutno uvést: právě tuto oblast ponechává J. Rychlík v jeho přehledu dějin socialistického člověka bez hlubší analýzy. On sice konstatuje že obyvatelstvo se v jistých periodách do značné míry identifikovalo se socialismem; ale tento fakt vykládá především čistě materiálními důvody – plnou zaměstnaností, sociálním zabezpečením, bezplatným zdravotnictvím atd. To všechno je sice pravda; ale tím ještě ani zdaleka není postiženo to, co všechno si tehdy lidé spojovali – ať důvodně či jenom ve svých představách – s dějinným projektem socialismu. Pro ilustraci: pojednávat dějiny socialismu bez přihlédnutí k této ryze ideové stránce socialismu je asi totéž, jako dejme tomu probírat dějiny ultrakatolického Španělska a přitom se nijak nezabývat tím, v čem vlastně spočívá podstata samotného křesťanství. A omezit se jenom na víceméně vnější záležitosti jako je moc katolické církve, respektive vliv víry jako takové, ale bez rozboru jejího samotného ideového sdělení.


Idea socialismu

Pro pochopení událostí roku osmašedesátého se tedy jeví nezbytným rozebrat si podrobněji vlastní ideu socialismu. V co vlastně věřili ti lidé, kteří bojovali za socialismus, respektive za jeho reformovanou, demokratizovanou podobu? – Jako ve všech případech, když se jedná o lidskou víru v něco, je krajně problematické vytyčit nějaké paušální respektive univerzální principy či články této víry. Každá víra je především hluboce niterný pocit, a s tím i velmi individuální, každý do své víry vkládá své čistě osobní naděje a představy. Ale i při vědomí těchto potíží se pokusme vyjmenovat alespoň několik základních momentů, s kterými je spojena víra v ideu socialismu:

– víra v „nový svět“

– touha po sociální spravedlnosti

– víra v naplnění pravého humanismu

– pocit všeobecné pospolitosti

– osobní naděje v lepší život.

Podle postojů k těmto bodům je pak možno pochopit jak zásadní protiklad mezi ideou socialismu a běžnou „demokratickou“, to jest kapitalistickou respektive buržoazní společností, tak ale i protiklady nejen mezi konzervativci na straně jedné a reformátory na straně druhé, ale i rozdíly mezi reformátory umírněnými a radikálními.

Bezprostředně vzato jsou všechny tyto body či články víry v socialismus všem jeho vyznavačům společné, od konzervativců až po radikální demokratizátory. A podle všeho to byla právě spíše neurčitá víra v „nový svět“, která dlouhou dobu vykonávala takovou fascinaci na mysli lidí. Tento pocit neurčité, ale hluboké naděje není ovšem specifický pouze pro projekt socialismu, ale bývá stejným způsobem prožíván při všech převratných přeměnách společenského či ideového prostředí.

Specifické pro socialismus jsou ovšem další body, v prvé řadě radikální sociální spravedlnost a pocit všeobecné pospolitosti. Především tady se idea socialismu zcela zásadně odlišuje od skutečnosti běžné kapitalistické (buržoazní) společnosti: neboť ta je zcela principiálně spojena se sociální nerovností, a s jejím individualistickým pojetím nikdy nemůže poskytnout onen pocit všeobecné pospolitosti, sounáležitosti. Při vší opatrnosti je snad možno soudit, že fascinaci reformního roku osmašedesátého tvořilo právě to, že zde byl – nyní už za podmínek pravé svobody – obnoven pocit účasti na společném díle na vytvoření nového, definitivně spravedlivého, humánního světa.

Právě proto docházelo ale v průběhu reformního procesu k tak rozhořčeným ideovým bojům: konzervativní frakce nejenom že bojovala o udržení svých dosavadních privilegií; ale ona byla zároveň hluboce přesvědčena, že reformisté svou živelnou demokratizací ohrožují základní hodnoty socialismu, především princip sociální spravedlnosti. A jak už jsme si vysvětlili, tyto obavy konzervativního křídla naprosto nebyly neoprávněné.

Na straně druhé ale existovaly i diference mezi umírněnými a radikálními reformátory: neboť demokratizační snahy radikálních reformátorů byly skutečně živelné, a jejich výsledkem nakonec nemohlo být nic jiného nežli klasická pluralitní, tedy „buržoazní“ demokracie. Tím by se ovšem nevyhnutelně ztratil jeden z nejzákladnějších principů socialistické ideje: totiž pocit společného díla za společnou věc vytvoření nového, sociálně spravedlivého, ale i vůbec obecně humánního světa. Tam kde nastává klasická pluralistická, to ale znamená konkurenční demokracie, tam přichází nevyhnutelně konec veškeré socialistické pospolitosti.

Právě z těchto důvodů postupem času narůstaly diference mezi umírněnými a mezi radikálními reformátory: nejen pouze proto že umírnění reformátoři se báli že „ztratí kontrolu“ – nýbrž proto že oni si přece jenom lépe uvědomovali, že radikální a živelná demokratizace bude ve svých důsledcích hrobařem celé socialistické ideje. Naprosto bez ohledu na to, že to v žádném případě nebylo vlastním úmyslem radikálních reformátorů. Kdo ale naplno otevře stavidla, ten musí počítat s tím že ho příval strhne.


——————————————————————————————–

Tímto konstatováním je tedy možno ukončit naši kapitolu o roce osmašedesátém. Jeho dění bývá často redukováno jenom na boj mezi „totalitou“ a „demokracií“; ale ukázali jsme si že tehdejší skutečnost byla mnohem komplexnější, a že nakonec všechny tři strany tehdejších bojů a střetů měly svou část pravdy. A za druhé, ten fakt že v současné fázi vývoje vítězí princip „čisté“, to jest pluralitní, individualistické a konkurenční demokracie ještě zdaleka neznamená, že by tím byly vyřešeny ty problémy, které se otevřely v rámci bojů o charakter reformního procesu v Československu. Tyto problémy mají principiální charakter, dotýkají se samých základů přítomnosti člověka na tomto světě; a žádné pouze jednostranné řešení je nemůže vyřešit natrvalo.

——————————————————————————————–

A tím můžeme ukončit i celou recenzi publikace J. Rychlíka o poválečných dějinách socialistického Československa. Budiž řečeno ještě jednou: je to z hlediska historika přehled naprosto seriózní a objektivní; nicméně ukázala se potřebnost určité aspekty socialismu analyzovat ještě do hlubších a širších strukturálních respektive filozofických souvislostí.

(Dokončení)

Svět socialismu podle J. Rychlíka III.

Rok osmašedesátý – otázka moci

Velkou pozornost – a velkou část své publikace – věnuje J. Rychlík reformnímu procesu roku osmašedesátého, tedy periodě tzv. „Pražského jara“. Plným právem: neboť právě tato snaha o reformu zkostnatělého socialismu stalinského typu byla prubířským kamenem pro všechny otázky ohledně toho, zda je systém reálného socialismu principiálně reformovatelný, to jest zda je možno myšlenku socialismu vůbec kdy možno propojit s principem liberální demokracie, tedy osobní svobody občana a volné možnosti jeho participace na tvorbě státní vůle.

Historik Rychlík ovšemže v prvé řadě podává podrobný popis tehdejších událostí; ale přitom je zjevné, že jeho sympatie stojí na straně demokratizačního procesu. Tady se ale hned dostáváme k jednomu klíčovému bodu. Dění onoho roku totiž neprobíhalo pouze v linii střetu staré, dogmatické novotnovské kliky a reformátorů; nýbrž časem se i tábor reformistů vnitřně diferencoval, takže tu vedle sebe a proti sobě působily tři různé názorové a zčásti i mocenské směry. (A po okupaci země vlastně dokonce čtyři.)

Byl tu tedy onen tábor starých, víceméně stalinistických dogmatiků; pak zde byl tábor umírněných reformistů, a tábor radikálních reformistů. A právě toto poslední dělení je pro nás velice podstatné. Právě tady se totiž ze všeho nejspíše ukazuje, zda socialismus vůbec může být reformovatelný, tj. kompatibilní s klasickou liberální demokracií, anebo ne.

Základní dělicí linie tady ovšem probíhala napřed v čistě mocenské rovině. Tedy ohledně toho, zda komunistická strana bude ochotna vzdát svůj výlučný monopol moci, anebo ne. Rychlík sám se v tomto směru vyjadřuje značně opatrně. Konstatuje, že „KSČ se nehodlala vzdát vlastních pozic, byla však ochotna tolerovat i jiné názory a případně jimi korigovat svou politiku. (…) I když se KSČ rezolutně stavěla např. proti myšlence vzniku opoziční strany, proti hlasatelům těchto myšlenek a názorů nevystupovala. (…) Kam by vývoj nakonec došel, to nemůže historik zodpovědně říci. Naše zkušenost s rozkladem komunistického režimu na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století svádí k domněnce, že by tvořící se občanská společnost postupně komunistickou moc rozložila; to si zřejmě uvědomovala i část reformního vedení KSČ. Je tedy pravděpodobné, že dříve či později by se i reformisté sami pokusili obnovit hegemonii strany. Jde ovšem jen o spekulaci. Pouhá analogie s vývojem v SSSR a východní Evropě vůbec koncem osmdesátých let může být zavádějící: tehdy byla situace v Evropě a ve světě úplně jiná, myšlenka socialismu byla všude na ústupu.“

Tímto se ovšem dostáváme k naprosto klíčové otázce, kolem které se ještě po celá další dvě desetiletí točily všechny kontroverze (pokud byla ovšem možnost pro opoziční názor nějak proniknout do veřejného diskursu):

Hrozila v osmašedesátém kontrarevoluce?


Sám Jan Rychlík zcela zásadně odmítá tvrzení, že by tomu tak bylo. Konstatuje – v souvislosti s „nechvalně známým ‚Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti‘ – že „v roce 1968 nikdo nežádal obnovení kapitalismu“ (s. 253); a na straně 268 ještě jednou s naprostou rozhodností tvrdí, že „v roce 1968 socialismus v Československu nebyl ohrožen, jak tvrdilo sovětské komunistické vedení, protože naprostá většina lidí věřila v možnost jeho reformy“.

Ovšem – tady se J. Rychlík dopouští přinejmenším určitých nedůsledností. Na jedné straně tedy zcela zásadně zamítá ohrožení socialismu v rámci reformního procesu roku osmašedesátého (tedy komunistickou terminologií: přítomnost kontrarevoluce); ale na straně druhé za prvé v obecné rovině sám tvrdí, že není možno předpovídat budoucí vývoj dějin – což ovšem znamená, že ani on přinejmenším nemůže nijak vyloučit, že pokud by nedošlo k zásahu intervenční mocí, že by reformní pokus nakonec skutečně nevyústil v rozpad socialismu, tedy v akt kontrarevoluce. A za druhé, zopakujme si jeho vlastní výhled do budoucnosti: „Naše zkušenost s rozkladem komunistického režimu na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století svádí k domněnce, že by tvořící se občanská společnost postupně komunistickou moc rozložila“ – ovšem toto „rozložení komunistické moci“ není nic jiného nežli samotná kontrarevoluce a návrat ke kapitalismu!

J. Rychlík sice vzápětí tvrdí, že „je tedy pravděpodobné, že dříve či později by se i reformisté sami pokusili obnovit hegemonii strany“ – jenže v reáliích roku osmašedesátého není k nalezení nic, na základě čeho by takovýto (případný) pokus komunistů o obnovení vlastní moci mohl být úspěšný. Jediný způsob jak se o to pokusit by byl ten, který čínští komunisté provedli na náměstí Nebeského míru – tedy zásahem ozbrojené moci a masakrem na protestujícím obyvatelstvu. Takováto cesta byla ale pro reformní komunisty za prvé principiálně nepřijatelná; a za druhé i reálně neproveditelná. Konzervativní vedení armády by k něčemu takovému snad ještě bylo ochotno; ale samotní vojáci by v té době už daleko spíše postříleli své vlastní velící důstojníky, nežli aby stříleli do svých spoluobčanů, jejichž demokratické názory sami v naprosté většině sdíleli.

Je nutno si připomenout, s jak neustále vzrůstající rychlostí se balvan demokratizace valil do údolí; a jak rychle se přitom rozpadaly všechny dosavadní sloupy komunistické hegemonie. Představitelé (reformní!) režimu sami velice dobře vnímali tento proces. Jestliže na samém počátku reformního procesu s naprostou sebejistotou prohlašovali, že v socialistickém Československu prakticky neexistují žádné relevantní síly, které by si mohly přát návrat ke kapitalismu, pak jen o málo později tato ujišťování už zněla spíše jako zaklínání, jako úporné přání. A už v létě museli přední reformisté vydávat vážná varování, že „nebude připuštěn návrat ke kapitalismu“. To znamená, že právě toto nebezpečí návratu ke kapitalismu a k „buržoaznímu“ politickému pořádku zde zcela evidentně bylo.

A není žádného divu. Jestliže J. Rychlík argumentuje tím, že v roce 1968 socialismus v ČSSR ohrožen nebyl, „protože naprostá většina lidí věřila v možnost jeho reformy“ – pak je nutno k tomu připojit, že se s narůstající rychlostí hroutilo všechno, na čem tato víra mohla být založena. Veškeré dění roku osmašedesátého bylo totiž profilováno dvěma zásadními faktory: na jedné straně poctivým úsilím reformních komunistů o demokratizaci a humanizaci socialismu – ale na straně druhé stále rostoucí mírou odhalování zločinů a dalších negativních stránek komunistického režimu! Socialismus v Československu – jak historik Rychlík sám uvádí – stál do značné míry na vděčnosti vůči Sovětskému svazu jako osvoboditeli. Jenže: jestliže ještě dejme tomu do léta se udržoval tento mýtus „ušlechtilého osvoboditele“ víceméně netknutý, s postupem času by se i ten nevyhnutelně začal bortit. Nezadržitelně by do veřejné diskuse pronikly zprávy o paktu Stalina s Hitlerem; o agresi Sovětského svazu proti Finsku v „Zimní válce“; o tom jak Rudá armáda nechala bez pomoci vykrvácet Varšavu jenom proto, že povstání v ní vedli nekomunisté. A nakonec by se muselo provalit i to, že ta samá Rudá armáda nechala krvácet i Prahu, když ta mohla už mohla být osvobozena Američany – jenom proto aby si Stalin v Československu mohl zajistit mocenskou hegemonii.

A k tomu by se samozřejmě přidalo další a další odhalování zločinů páchaných komunistickým režimem především v padesátých létech; jeho represe proti celým rodinám skutečných i domnělých odpůrců, prakticky zcela v tradici nacistické „Sippenhaft“. A k tomu by se ještě přidalo vědomí o tom, jak komunistický režim přivedl národní hospodářství na buben, jednu z nejvyspělejších ekonomik předválečné doby na cestu stále většího zaostávání za okolním (západním) světem. A když by se to všechno sečetlo dohromady, pak by nevyhnutelně v národu musela vyvstat otázka: „A co nám tento komunismus vlastně vůbec přinesl, kromě násilí, nesvobody a chudoby?!…“ A i samotní reformní komunisté (přes všechnu svou tehdejší popularitu) by měli obrovské potíže s tím celý komunistický projekt dokázat ještě nějak obhájit.

Jednou jedinou větou je možno říci: jakmile byla jednou zrušena cenzura, už v tom okamžiku fakticky nastal konec komunismu. Ten rozkladný proces se už nedá zvrátit. A komunističtí funkcionáři ostatních socialistických států věděli naprosto dobře, proč ze všeho nejvíce brojí právě proti zrušení cenzury.

Takže tedy na rozdíl od opatrných formulací historika Rychlíka si my dovolíme jednoznačnější předpovědi budoucího vývoje: bez zásahu zvenčí by se komunistický režim nevyhnutelně rozpadl. Reformní komunisté by se pod tlakem okolností buďto transformovali ve víceméně standardní politickou stranu sociálnědemokratického typu – anebo by setrvali na svém komunistickém přesvědčení, ale pak by se dostali na periférii dění. V každém případě by dříve či později padl monopol komunistické moci, byl by nastolen standardní systém politického pluralismu; a ve sféře hospodářské by byla zavedena víceméně klasická tržní ekonomika, a tedy fakticky docela obyčejný kapitalismus. (Byť by se třeba napřed – z ideologických důvodů – ještě nějaký čas skrýval za eufemismy „socialistického státního vlastnictví“.)

Vraťme se tedy ale zpět k výchozí otázce: byla v Československu v roce 1968 přítomna kontrarevoluce? – Abychom dali skutečně adekvátní a nezpochybnitelnou odpověď, musíme opět velice precizně rozlišovat pojmy. Musíme rozlišovat mezi otázkou, zda kontrarevoluce v tehdejším Československu byla – a mezi otázkou, jestli kontrarevoluce hrozila.

Co se první otázky týče, pak je skutečně možno tvrdit, že zde žádná kontrarevoluce nebyla. V tomto ohledu má historik Rychlík v zásadě pravdu. To jest: nebyla zde žádná organizovaná skupina, která by mohla mít reálný potenciál provést přelomový (ať násilný či nenásilný) akt svržení socialismu a restaurace kapitalismu. Ale co se otázky druhé týče, pak z předešlých vývodů naprosto jednoznačně vyplývá, že „kontrarevoluce“ (v uvedeném smyslu restaurace kapitalismu) tu naprosto jednoznačně byla zcela reálnou a aktuální hrozbou. Lídři ostatních socialistických států (s výjimkou Tita a zčásti snad i Ceaušeska) zde projevili mnohem citlivější politický (a snad i „třídní“) instinkt, nežli entuziastičtí českoslovenští reformátoři. Oni si daleko přesněji uvědomovali, že pokud se reformnímu procesu ponechá volný průběh, že to ve svém konečném efektu bude znamenat konec socialismu v Československu; a tedy do budoucna i akutní ohrožení jejich vlastní moci.

Ještě jednou tedy, jednou jedinou větou: kontrarevoluce v Československu stejně tak nebyla, jako byla. Nebyla přítomna jako organizovaná síla, jako bezprostředně vystupující subjekt; ale byla už tehdy přítomna v samotných základech probíhajícího reformního procesu. „Plíživá kontrarevoluce“ – tato pověstná floskule z normalizačního pamfletu „Poučení z krizového vývoje“ byla sice nesnesitelně odporná svou lživostí v tom ohledu, v jakém sugerovala přítomnost už zformované a cílené kontrarevoluce uvnitř samotného reformního procesu; ale přesto, nedá se nic dělat, čistě objektivně jí nelze upřít určitou míru realistického postižení objektivně probíhajících procesů. Ano, proces destrukce socialistického režimu by skutečně probíhal povlovně, zdánlivě víceméně přirozenou cestou (tedy: „plíživě“); ale od jistého bodu (konkrétně: od chvíle ustavení regulérního XIV. Sjezdu KSČ) by byl prakticky nevratný.

K tomu zde ještě přistupují velice zásadní otázky ekonomiky a ideologie; ale k tomu více až zase v příštím pokračování naší série.

(Pokračování)


Svět socialismu podle J. Rychlíka II.

Kam směřují dějiny?

Jakákoli analýza dějin socialismu je nevyhnutelně spojena s marxistickou teorií společnosti, a tedy s marxistickou teorií dějin. Jan Rychlík ve své publikaci o reálném socialismu v Československu podrobuje tuto marxistickou koncepci dějin naprosto fundamentální kritice; s tím že tato je prý striktně deterministická, vychází z předpokladu předem daného a nezměnitelného chodu dějin, na základě objektivních společenských zákonů. J. Rychlík oproti tomu dovozuje: „Ve skutečnosti žádné takové zákony neexistují. Nic ‚nevyhnutelného‘ v dějinách neexistuje, protože dějiny tvoří lidé a lidé mají svobodnou vůli; samozřejmě, že tato svobodná vůle je v praxi často omezována objektivními faktory a ovlivňována osobními či parciálními zájmy a vlivem okolí, takže při analýze situace lze říci, že určitá varianta vývoje je (resp. byla) pravděpodobnější než jiná. To ale není žádný společenský zákon.“ (s. 15) Na straně 368 pak – v souvislosti s pádem komunismu a otázkou po možnostech dalšího vývoje – ještě jednou opakuje tyto téze; a dodává, že „jak ale ta příští ekonomická formace bude vypadat, určit nelze. (!) Pro historika nemá smysl spekulovat, jaké bude ekonomické a sociální uspořádání společnosti v daleké budoucnosti, zda je zde kapitalismus ještě na dlouhá století či nikoliv.“



Zmiňme na tomto místě jeden klíčový aspekt: ano, J. Rychlík má v určitém smyslu naprosto pravdu: pro historika nemá smysl spekulovat, jaké bude příští vývoj společnosti. Historik se jak známo zabývá výlučně historií. To ovšem naprosto a nijak neznamená, že by neexistovaly vůbec žádné možnosti pohlédnout – prostřednictvím strukturální analýzy – alespoň určitým způsobem do budoucnosti. Ostatně (jak bylo zmíněno v první části naší recenze) se takovéhoto pohledu odvážil i sám autor-historik, když se zabýval otázkou možného budoucího reformního vývoje v roce 1968, kdyby nebyl ukončen zásahem zvenčí. J. Rychlík v této souvislosti sice ovšem neučinil žádnou jednoznačnou, apodiktickou předpověď; nicméně načrtl dvě možné varianty vývoje, které byly skutečně obě objektivně a strukturálně možné. A právě toto je naprosto reálná a legitimní možnost, jak „předpovídat budoucnost“: vycházet ze základních systémových určení daného fenoménu. Mnohdy ten počet možných variant budoucího vývoje není ani zdaleka tak velký (či dokonce nekonečný), jak by se napohled zdálo.

A nakonec: J. Rychlík sám konstatuje (s. 168), že „komunistická utopie se tak zákonitě dostávala do rozporu s ekonomickou realitou a právě tato rozporná politika přivedla stát a společnost do krize.“ Fakticky zde tedy sám J. Rychlík argumentuje tím, že ekonomická realita se vůči „komunistické utopii“ ukazuje a prokazuje jako faktor rozhodující; což je prakticky naprosto přesně totéž, co je základním sloupem marxistického modelu o určujícím poměru „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“! Neboť i Marx netvrdil nakonec nic jiného, než to že když se do vzájemného konfliktu dostane ekonomická realita na straně jedné, a ideologické, politické, právní atd. formy (tedy: „společenská nadstavba“) na straně druhé, že následně dojde k hluboké systémové krizi, kterou není možno vyřešit jinak nežli zásadní systémovou přeměnou, tedy revolucí.

Ale vraťme se zpět k Rychlíkově tvrzení, že marxismus je prý deterministický, zatímco ve skutečnosti lidé mají „svobodnou vůli“. Takže se výsledky jejich jednání prý nikdy nedají předem předpovídat. Podívejme se teď tedy, co na toto téma říká samotný Marx: „Dějiny nedělají nic, nemají žádné nesmírné bohatství, neprobojovávají žádné boje! To všechno dělá, má a probojovává člověk, skutečný živý člověk. Není to tak, že by dějiny používaly člověka jako prostředku k dosažení osobních cílů – jako by byly nějakou zvláštní osobou – ne, dějiny nejsou ničím jiným než činností člověka, který sleduje své cíle.“ (!!)

Vidíme tedy, že J. Rychlík se svou argumentací proti Marxovi, že lidé mají svobodnou vůli a že oni sami dělají své dějiny, fakticky vlamuje do otevřených dveří – neboť sám Marx netvrdí v zásadě vůbec nic jiného!

Takže: jak je to tedy vlastně s tou dějinnou determinací u Marxe? – Řekněme otevřeně: je to opravdu hodně složité. Na jedné straně v jeho pojetí společnosti a jejích dějin skutečně vystupují zřetelné deterministické elementy; ale na straně druhé, jak jsme viděli, v zásadě i sám Marx vychází z předpokladu svobodné vůle člověka, i Marx říká že „člověk sám dělá své dějiny“. Vzniká tu tedy bezpochyby určitý protikladný vztah těchto dvou momentů; a nebude snadné si zde zjednat jasný obraz.

Jako naprosto první bod si musíme ujasnit: jestliže Marx do značné míry skutečně pracuje s faktorem dějinně systémové determinace, pak se tento týče výhradně a výlučně té fáze existence lidské společnosti, která je charakterizována třídním konfliktem a přítomností ekonomického vykořisťování! Marx sám výslovně uvádí, že tato fáze je prakticky pouhou prehistorií lidstva; a teprve až poté co lidstvo ze sebe svrhne tyto okovy, teprve poté nastane fáze jeho svobodného vývoje, éra skutečně vlastních dějin člověka!

Zopakujme a zdůrazněme si tedy ještě jednou: podle Marxe jenom a pouze tehdy, když je člověk polapen, svázán jeho odosobněnými mechanismy (zbožní) produkce, jenom tehdy je jeho jednání determinováno, škála jeho možností jednání limitována onou „materiální základnou“. Podívejme se teď blíže, v čem Marx spatřuje toto působení materiálně-ekonomických faktorů na člověka a jeho dějiny.

Zkusme na celou záležitost pohlédnout z poněkud jiné perspektivy. Už někdy v šedesátých létech minulého století známý polský autor sci-fi literatury Stanislav Lem konstatoval, že každá civilizace kdekoli ve vesmíru, která nastoupí cestu industriálního rozvoje, zcela nevyhnutelně na určitém stupni svého vývoje dospěje k okamžiku, kdy začne produkovat nadhodnotu. To jest: vyrobí více spotřebních statků nežli je bezpodmínečně nutné k samotnému přežití; ale zároveň těchto spotřebních (v daném smyslu: luxusních) statků nebude tolik, aby bylo možno je spravedlivým dílem rozdělit mezi všechny. To znamená: v každé (!) vesmírné civilizaci, ať vznikne kdekoli, se nevyhnutelně vytvoří třídní společnost, a dojde k třídnímu boji!

Přičemž tento boj o nadhodnotu může mít v principu jenom tři základní formy:

1. přímé vlastnictví osoby druhého; přivlastňování si veškerých produktů jeho práce

2. vykořisťovaná osoba je sice do určité míry samostatná, to jest smí si ponechat výsledky své vlastní práce; ale je povinována odvést určité penzum práce (bez náhrady) pro svého pána

3. vykořisťovaná osoba je osobně i právně svobodná, s tím kdo si přivlastňuje jí vytvořenou nadhodnotu navazuje zdánlivě „svobodný“ smluvní vztah. Fakticky je ale k uzavření této nerovné dohody nucena, neboť nemá jinou reálnou alternativu.

Vidíme tedy, že Marxovo určení základních společenských formací v třídně antagonistické společnosti na otrokářskou, feudální a kapitalistickou je objektivně, strukturálně podmíněné, není v žádném případě nějakým Marxovým výmyslem. V dané souvislosti ostatně korigujme jedno tvrzení učiněné J. Rychlíkem v jeho publikaci: Marx v žádném případě netvrdil, že dějinná posloupnost nutně a mechanicky probíhá po jedné jediné linii otrokářství – feudalismus – kapitalismus; vždyť nakonec i on sám byl současníkem toho, jak v jižní části jinak průmyslových Spojených států stále ještě přežíval a kvetl systém ryze otrokářského vykořisťování (aniž by zde ostatně kdy byl přítomen feudalismus).

To jediné co je Marxovi možno do jisté míry právem vytýkat ohledně jeho „dějinného determinismu“ je jeho tvrzení, že po éře kapitalismu – až tento plně vyčerpá své možnosti a dostane se do hlubokého rozporu sám se sebou – nevyhnutelně nastane éra komunismu, jakožto návrat k původní beztřídní, tzv. prvobytně pospolné společnosti. Ovšem: tady je nutno v prvé řadě konstatovat, že v tomhle byl Marx vlastně nevinně. Tuto tézi o návratu k „prvotnímu komunismu“ Marx převzal prakticky doslova od tehdejšího prominentního antropologa a etnologa L. H. Morgana – přičemž Marx k tomu výslovně (a se zjevným zadostiučiněním) podotýká, že „Morgan dozajista není žádný komunista, neboť jeho výzkumy jsou placeny americkou vládou“. (!)

Ano, Marxovy apodiktické předpovědi ohledně nevyhnutelného příchodu komunismu byly samozřejmě – objektivně vzato – značně spekulativní; nicméně alespoň tolik je nutno mu přiznat, že celkem vzato vyplývaly z logiky věci (tj. z logiky neustálého vývoje produkčních sil lidstva) a že víceméně odpovídaly tehdejšímu stavu poznání. – Ostatně, jestliže například J. Rychlík tvrdí principiální otevřenost celého dalšího vývoje lidské společnosti, pak tedy ani on sám nemůže se stoprocentní jistotou vyloučit, že tento vývoj nakonec přece jenom nedospěje k nějakému druhu komunismu! Připomeňme si, že se konec konců jedná o problém nadhodnoty (a jejího nerovnoměrného rozdělování); ale jak bude, až už opravdu všechnu materiální produkci budou dělat roboti? Nenastane pak skutečně Marxem očekávaný stav, kdy „bohatství společnosti bude prýštit ze všech zdrojů“? Kde tedy institut soukromého vlastnictví (nikoli vlastnictví individuálního!) a přivlastňování si cizí nadpráce/nadhodnoty by fakticky postrádal smyslu? Kdoví; třeba Marx se svými vizemi pouze daleko předběhl svou dobu…

Rozeberme si závěrem ještě dopodrobna jednu vlastní formulaci J. Rychlíka ohledně principiální determinovanosti a nedeterminovanosti společenských procesů. Jedná se o tuto pasáž: „Nic ‚nevyhnutelného‘ v dějinách neexistuje, protože dějiny tvoří lidé a lidé mají svobodnou vůli; samozřejmě, že tato svobodná vůle je v praxi často omezována objektivními faktory a ovlivňována osobními či parciálními zájmy a vlivem okolí, takže při analýze situace lze říci, že určitá varianta vývoje je (resp. byla) pravděpodobnější než jiná.“

Sám Jan Rychlík tedy připouští, že za určitých okolností jsou lidé (i s jejich „svobodnou vůlí“) s určitou mírou pravděpodobnosti vedeni, ne-li přímo „tlačeni“ k určitým řešením. Ale – svým způsobem ani Marx netvrdí nic jiného! I on sám tvrdí, že dějiny jsou tvořeny činností člověka „který sleduje své cíle“. Zásadní rozdíl je v tom, že Rychlík výslovně popírá, že by se jednalo o nějaké „společenské zákony“, zatímco Marx – se svou analýzou ekonomických procesů jmenovitě za podmínek kapitalismu – za těmito vlastními akty jednotlivých aktérů přece jenom spatřuje působnost určitých strukturálních a dějinných zákonitostí.

Vlastně by se oba tito autoři mohli dost možná shodnout na společné formulaci: „Za určitých okolností dějinní aktéři – sledujíce své vlastní zájmy – mají tendenci k určitému způsobu jednání.“

Rozdíl by tu pak byl ovšem v tom, že principiální odpůrci jakéhokoli dějinného determinismu pod tou formulací „určitý způsob jednání“ ve skutečnosti míní neurčitý způsob jednání. Že je tu tedy přítomna nějaká tendence, že tato tendence má svou určitou pravděpodobnost – ale že nikdy není možno předem jednoznačně predikovat, že nevyhnutelně nastane. Zatímco Marx onu formulaci míní doslova, tak jak je řečena: totiž že určité okolnosti, určité reálné podmínky lidského života (například mechanismy zbožní produkce za kapitalismu) nevyhnutelně budou mít zcela konkrétní důsledky (finální krizi kapitalismu v důsledku nevyhnutelně klesající míry zisku, a z toho vyplývající nevyhnutelnost zásadní systémové změny).

Tady není místo pro rozhodování, do jaké míry měl či neměl Marx se svými předpověďmi nevyhnutelného příchodu komunismu pravdu (poněkud podrobněji se tímto tématem budu zabývat v chystané recenzi P. Kužvarta o systému reálného socialismu); ale zde je důležité si uvědomit, že rozdíl mezi deterministickým a nedeterministickým pojetím dějin může být někdy jenom velice relativní. Každý objektivní a nezaujatý pohled na lidské dějiny musí dříve či později narazit na působnost těch či oněch determinant; zatímco na straně druhé (jak bylo ukázáno) Marx ve skutečnosti zdaleka nezastával tak jednostranně a rigidně deterministické pojetí dějin, jak je mu obecně přisuzováno.

Tímto tedy končí druhá část našich úvah nad knihou J. Rychlíka o socialismu a jeho teorii; příště se podíváme blíže na konkrétní části jeho dějinného přehledu, především na jeho výklad pokusu o reformu socialismu v r. 1968. Ovšem: ani tady nebude možno se obejít bez určitých teoretických úvah a analýz.


(Pokračování)





Svět socialismu podle J. Rychlíka I.

Josef Poláček

Před nedávnem vyšla publikace historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“, která vlastně už před dnem svého prezentování vzbudila dosti emocionální kontroverze, když byly zveřejněny některé v ní vyjádřené téze. Jednalo se především o historikovo konstatování, že v určitých fázích se socialistický respektive komunistický režim v Československu mohl opírat o značnou podporu svého lidu. Zrovna v té době ještě doznívaly spory a dohady kolem podobně vyznívajících vyjádření jiných historiků, jmenovitě Muriel Blaive a Michala Pullmanna, takže Rychlíkova kniha v daném smyslu přišla na scénu právě ve správném okamžiku.

Ponechme teď ale stranou tuto záležitost, která tvoří jenom jeden jediný aspekt z celého Rychlíkova přehledu československých poválečných dějin, od roku 1945 až do roku 1989. Záběr jeho výzkumů je samozřejmě mnohem širší, prochází víceméně celou problematiku dějinného fenoménu známého pod označením „reálný socialismus“. Pro nás je to v každém případě dostatečný důvod pro to se dané publikaci věnovat blíže. (Poznámka: termín „reálný socialismus“ začal být používán až v průběhu tzv. „normalizace“, po potlačení reformního procesu r. 1968; já ho však budu alternativně používat i pro celé období trvání socialismu; neboť i tady se už od prvního okamžiku neklamně ukazovalo, že mezi původní ideou socialismu a jeho reálnou podobou zeje hluboká propast.)

Budiž vyjasněno předem: ke zmíněným odmítavým reakcím (ze strany pravice) historik Rychlík sám nezadal naprosto žádný důvod. Ano, on konstatuje onen reálný fakt temporálního souznění velkých částí československé populace se socialistickým režimem; ale stejně tak naprosto jasně a jednoznačně vyjmenovává negativní, odvrácené stránky tohoto režimu. A i přitom hovoří naprosto jasnou řečí: útlak nazývá útlakem, zločin zločinem, hnilobu hnilobou. Rychlík se zde neschovává ani za jakýsi vědecký neutralismus, ani za – v poslední době zřejmě tak módní – teorii „alternativních výkladů“. Jan Rychlík se nespokojuje jenom s jakousi objektivistickou deskripcí, nýbrž podává i zcela jednoznačná hodnocení, tam kde o jejich oprávněnosti není žádných rozumných pochyb.

Ovšem – tady se musíme na chvíli zastavit. Jak už řečeno, u pravice přece jenom alespoň poněkud narazil se svou připraveností nezavírat oči před sympatiemi lidu vůči socialismu; ale stejně tak i u ideové (dogmatické) levice dozajista nenalezne souhlas se svou kritikou deformací, a přímo zločinů socialistického respektive komunistického režimu. V takovýchto ideových a ideologických záležitostech ovšem neexistuje žádné zcela obecně uznávané kritérium pro naprosto adekvátní, pravé (morální) hodnocení. Nakonec tu zase jednou nezbývá nic jiného nežli odvolat se na to kritérium které poskytl Aristoteles se svou maximou, že nutno jednat (a tedy i zvažovat) tak, jak by vzhledem ke všem okolnostem daného případu po zralém uvážení jednal „rozumný muž“. Pro svou osobu mohu říci, že prakticky veškeré Rychlíkovy úsudky a soudy o celé éře „reálného socialismu“ považuji za zcela objektivní, vyvážené, nezaujaté a precizní. Neobjevil jsem v jeho knize prakticky nic (s výjimkou několika aspektů ryze teoretického rázu, k tomu později), s čím bych měl vyjádřit nějaký zásadní nesouhlas. Jeho výklad československých dějin v období socialismu je nejen naprosto přesný a objektivní; ale navíc i živý a poutavý, právě proto že se neomezuje jenom na holou historiografii. (Jenom na počátku, v líčení poválečných událostí a uchopení moci komunisty se mi jejich podání zdálo být poněkud příliš popisné; na straně druhé vrcholem z mého pohledu je Rychlíkovo líčení událostí roku osmašedesátého.)

Ostatně právě jeho referování o dění roku šedesátého osmého dokládá nejlépe jeho objektivní, vyvážený přístup. Ideový výklad tohoto pokusu o reformu socialismu je vždy doprovázen velmi kontroverzními hodnoceními; Rychlík korektně reprodukuje obě dvě, tedy že podle jednoho názoru se jednalo o poctivou snahu o obnovení původních idejí socialismu, zatímco podle názoru druhého pouze o interní boj o moc mezi dvěma frakcemi jednoho a téhož totalitního režimu. A stejně tak ohledně eventuálních vyhlídek na další směřování reformního procesu (kdyby nedošlo k jeho násilnému ukončení zásahem zvenčí) uvádí obě zásadně možné alternativy: buďto úspěch reformních snah, anebo jejich ztroskotání.

Přičemž je nutno zmínit a vyjasnit ještě jednu věc. Jan Rychlík sice jak řečeno naprosto otevřeně konstatuje, ale i zcela jednoznačně kritizuje všechny negativní stránky a projevy režimu reálného socialismu, a samotnou marxistickou ideu komunismu považuje za od samotného počátku utopickou; proto ale ještě v žádném případě není nějakým apologetem (polistopadového) kapitalismu. I v tomto ohledu si udržuje naprosto vyvážený postoj. Jeho názory na celkové směřování dějinného vývoje v dané souvislosti je možno nejlépe vyčíst se závěrečné pasáže jeho historických výkladů, kdy listopadový převrat z roku 1989 dává do souvislosti s únorovým převratem roku 1948! Stojí za to si tuto pasáž ocitovat v plném znění:

„Podobně jako v únoru 1948 se i v listopadu 1989 mnoho obyvatel tehdejšího Československa domnívalo, že nastává nová éra svobody, prosperity a spravedlnosti. Jako vždy v podobných případech byli mnozí z nich později rozčarováni a zklamáni. Mnohem důležitější než formální paralely jsou ovšem faktické rozdíly co do důsledků. Únor 1948 byl veden vizí budování nové, sociálně spravedlivé společnosti a ‚skutečné‘ demokracie podle vzoru SSSR. Tato sociálně spravedlivá společnost se ukázal jako nerealizovatelná. V listopadu 1989 byly masy vedeny heslem svobody, občanských práv a demokracie, ale nový režim nenabízel žádný nový experiment. Listopad 1989 znamenal ve skutečnosti restauraci, návrat ke standardní demokracii evropského typu, ale tím také i návrat ke kapitalistickému systému se všemi jeho výhodami i vadami.“

Rychlík tedy – budiž řečeno ještě jednou – naprosto vidí a otevřeně kritizuje všechna negativa (reálného) socialismu; ale na straně stejně tak objektivně konstatuje i negativní aspekty kapitalismu. Celkově vzato vyšší míru objektivity od historika není vůbec možno vyžadovat.

Takže tedy: všechno v naprostém pořádku? Je možno celou recenzi uzavřít už v tomto okamžiku – s tím že na celé knize J. Rychlíka není možno vůbec nic kritizovat respektive problematizovat, a že je možno ji bezvýhradně doporučit k přečtení? – Totiž, to druhé (doporučení k přečtení) platí v každém případě; nicméně zde přece jenom zůstává několik aspektů, které bude zapotřebí projednat více do hloubky. To však nemá být v žádném případě rozuměno jako kritika autora; jak už řečeno, jakožto historik vytvořil naprosto objektivní a velmi hodnotné dílo. Jestliže se přece jenom poněkud kriticky podíváme na jeho některé téze, pak se to týká spíše okrajových oblastí – ne co se týče jejich významu, ale v tom smyslu, že se jedná o otázky které už přesahují do jiných oblastí, totiž do filozofie a marxistické teorie.

(Pokračování)