Život v socialismu podle J. Rychlíka

225 komentářů u „Život v socialismu podle J. Rychlíka“

1. V jednom ohledu je nicméně Rychlíkovy názory nutno podrobit zásadní kritice. Totiž tam, kde zcela apodikticky zavrhuje marxistický koncept zákonitého směřování lidstva k socialismu respektive komunismu. Rychlík oproti tomu prohlašuje, že žádný konečný cíl vývoje lidstva není, neboť prý „lidé jednají svobodně“. Takže prý není možno dělat žádné předpovědi jejich budoucího jednání.

   V každém případě by natolik vzdělaný člověk jako je Jan Rychlík mohl (a měl) vědět, že veškeré moderní neurologické i psychologické vědy tuto představu o „svobodné vůli“ člověka přinejmenším velmi relativizují, ne-li přímo odmítají. Člověk má – jakožto jedinec – dozajista určitou r e l a t i v n í možnost klást si záměry a cíle svého jednání; ale to nic nemění na tom, že je zasazen do zcela objektivně existujícího, reálného světa, a je tímto světem, jeho pohybem a vývojem podmíněn.

   Tato Rychlíkova argumentace „svobodnou vůlí člověka“ má asi takový význam, jako kdyby se prohlásilo, že každá molekula vody má přece svůj vlastní autonomní pohyb, který nelze předpovídat – takže ani samotná ř e k a, jejíž je tato vodní molekula součástí, nemá žádný cíl a žádný směr.

   Toto Rychlíkovo apodiktické tvrzení o absolutní neexistenci směřování lidských dějin jenom dokumentuje naprostou degeneraci současného pozitivistického myšlení, které naprosto ztratilo schopnost strukturální, a tím spíše pak metastrukturální analýzy společenských procesů.

2. Článek Jana Rychlíka v Salónu jsem nečetl. Na základě informací zde mi ovšem přijde možné v mnohém mu přitakat.

   Dnes však upozorním na dle mého názoru dost podstatný aspekt, který zřejmě Rychlík nezohledňuje (či nedoceňuje). Vedle velkého vlivu reálných ekonomických zájmů, rozhodují o postojích lidí ještě přinejmenším dva další významné faktory. Zaprvé je to touha po změně a zadruhé oportunismus.

   Píšu tohle pod konkrétním dojmem. Nedávno jsem při úklidu vzal do ruky tašku s výtisky novin z pohnutých dnů historie 20. století. Přečetl jsem si tedy oficiální politická, jakož i redakční prohlášení např. k vyhlášení 1. světové války, ke vzniku a konci 1. republiky, k návratu prezidentů Masaryka a Beneše do vlasti, po jejich smrti atp. Z těch starých zažloutlých výtisků různých novin i magazínů mě ovanul zvláštní dech doby, která stále měla vestavěné neviditelné mantinely. Způsob zpřítomnění maršála Stalina v roce 1945 již zdá se přinášet další, nám ovšem známý, vývoj. Vyslovené a snad ještě více nevyslovené se stává normou, ba pokynem také v případě smrti Jana Masaryka, jakož i demise a úmrtí prezidenta Beneše (a dále ani nemluvě).

   Zkrátka je to politika, ošklivá reálpolitika, aparát a vlivní oportunisté, kdo píší scénář pro následující představení. Bude to drama, kde jednotliví aktéři spolehlivě ztvární své role, neboť na parodii nebude ani pomyšlení. Na inscenované procesy bylo zaděláno celkem brzy…

   Není nakonec až tak divu, že ještě po 40 letech a vlastně až dodnes se těší nemalé víře a popularitě teorie o inscenaci pádu systému roku 1989 ať už v komunistické nebo americké režii.

3. TOUHA PO ZMĚNĚ?

   Jak se to vezme. Na jedné straně ve společnosti vždy existuje přirozená, a o sobě vlastně pozitivní a nutná rovnováha mezi touhou jedné části společnosti po změně, a konzervatismem části druhé. (A v principu má ta konzervativní složka za standardních okolností dokonce navrch.)

   Jenže: jak u nás po skončení druhé světové války, tak ale prakticky i všude jinde kde byl kdy v dějinách instalován socialismus došlo k takové aktuální historicko-společenské konstelaci, že momentálně nabyla na vrchu ta složka „touhy po změně“.

   Když zůstaneme u nás, pak většina faktorů je obecně známa: politická hegemonie Sovětského svazu, který po válce obecně platil jako náš osvoboditel od fašismu; spolu s tím související eliminování pravicově-konzervativních stran obviněných (ať už právem či neprávem) s kolaborace s okupanty; a dále i traumatické národní zklamání z toho, jak nás západní spojenci „zradili“, předhodili Hitlerovi (ani tady není rozhodující faktický stav věcí, nýbrž tento národní pocit).

   K těmto obecně známým faktorům vedoucím k „touze po změně“ pak přistupuje ještě ta okolnost, která se obecně méně zmiňuje, ale kterou naprosto správně uvádí Jan Rychlík: že totiž lidé měli ještě v paměti r e á l n ý život v První republice, a to především z časů světové ekonomické krize. Ten život (respektive živoření) na „žebračenkách“, to nebyl nějaký propagandistický výmysl komunistů, to velmi mnoho lidí zažilo ještě na vlastní kůži. Zatímco – a to je dnes už jen velice málo známá okolnost – v té samé době, tedy v době světové ekonomické krize, Sovětský svaz (do světové zbožní výměny prakticky nezapojený, a tedy touto krizí nepostižený) hlásal rok co rok rekordní nárůst hrubého národního produktu! Tím mohl ovšem u velmi mnoha lidí (neseznámených s reálným stavem sovětské společnosti) velmi snadno vzniknout pocit, že je to skutečně socialismus, který skýtá jedinou garanci jak proti chudobě, tak i proti germánské rozpínavosti.

   Za těchto okolností tedy ve společnosti nad oním jinak převažujícím konzervatismem skutečně do značné míry převážila „touha po změně“.

   Co se pak onoho oportunismu týče: „oportunismus“ je samozřejmě hodně ošklivé slovo, respektive vlastnost; ale na straně druhé – to se nedá nic dělat – z hlediska celospolečenského je to vlastnost nakonec velice užitečná.

   Je to totiž právě tento oportunismus, který za prvé zamezuje trvalým vnitrospolečenským konfliktům; většina populace se nakonec smíří s danými poměry, což je fakticky stále ještě lepší alternativa nežli trvalý boj.

   A za druhé: tento oportunismus umožňuje nejen diktátorům zmocnit se vlády nad zemí – ale stejně tak je to ten samý oportunismus, který umožňuje změny progresivní!! V podstatě žádná revoluce by nebyla možná bez přítomnosti tohoto momentu oportunismu.

   Vezměme si jako příklad vývoj v Německu: na straně jedné se jenom díky tomuto oportunismu velké části německé společnosti podařilo ovládnout nejen tuto společnost samu, ale i veškerý státní aparát. (Přesněji řečeno pořadí bylo opačné: Hitler se fakticky stále ještě nacházel v politicky patové situaci, byl sice kancléřem, ale v parlamentu neměl většinu; ale státní aparát s až přímo animální intuicí už cítil nástup nového lídra, a prakticky bez odporu vykonával příkazy nacistické partaje.)

   Jenže: s tou samou neuvěřitelnou rychlostí se po válce ten samý – tedy vlastně už nacistický – státní aparát „zdemokratizoval“. Ti samí státní úředníci, kteří ještě včera s horlivostí prováděli státní správu ve smyslu nacistické ideologie, nyní poslušně (a korektně!) pracovali ve jménu státu demokratického.

   A nejenom státní aparát; četl jsem před časem vzpomínání jednoho pamětníka, jak byl svého času užaslý nad tím, jak neuvěřitelně rychle se po skončení války slovo „nacista“ stalo nadávkou! Tady s razantní rychlostí proběhly ony „oportunistické“ změny v samotné společnosti: jestliže ještě včera být příslušníkem nacistické partaje bylo fakticky privilegiem, tak o pár dnů později bylo totéž jak řečeno nadávkou.

   Většina lidí je skutečně velmi oportunistická, a v časech kdy se moci zmocňuje diktátor je to ovšem krajně tristní zjištění; ale jak řečeno, z objektivního systémového hlediska se jedná vlastně o vlastnost pozitivní, v každém případě užitečnou. Jako každý subjekt, i lidská společnost má především zájem na svém vlastním udržení – a to tedy pokud možno bez těžkých interních konfliktů. Každý systém – a tedy i lidská společnost – je zásadně nastaven na tuto vnitřní bezkonfliktnost, je to jedna z jeho naprosto primárních potřeb.

4. Ještě je nutno připojit něco k té – v současné době tak emocionálně diskutované – otázce, zda tedy československý lid v zásadě přijal myšlenku socialismu, anebo ale celou tu dobu úpěl pod komunistickou tyranií.

   Takto položená otázka má asi stejně takový smysl, jako kdyby se dejme tomu o nějakých sto let později budoucí historikové začali dohadovat o tom, jestli česká populace v druhé dekádě jednadvacátého století byla pro Zemana, a n e b o proti Zemanovi; zda byla pro Babiše, a n e b o proti Babišovi.

   Fakticky každá populace, každá společnost je principiálně vždy názorově rozpolcená, do přinejmenším dvou protichůdných táborů. (I to je zřejmě systémově objektivně podmíněný stav.) Daleko spíše tedy nežli otázka: jak se k socialistickému režimu stavěl n á r o d je smysluplná a oprávněná otázka jiná: které č á s t i národa se s režimem identifikovaly a které ne; v kterých časových fázích převažoval který trend; a jaké byly zcela konkrétní okolnosti a příčiny vývoje a posunu těchto preferencí. Přesně takto otázky stavěl historik Jan Rychlík; a právě tohle vytváří mimořádnou hodnotu jeho analýz a závěrů.

5. Ještě se ale vrátím k jedné pasáži z Rychlíkova článku, kterou považuji za klíčovou. Totiž tu, jak naprosto přesvědčivě líčí, že dělníci v době po převzetí moci komunisty nějaké demokratické vymoženosti vůbec nepostrádali, protože je předtím stejně vůbec nevyužívali! Jak Rychlík píše, do novin tak jako tak nepsali (případně je ani nečetli), jezdit na výstavy umění do Paříže neměli žádnou potřebu. Ani jezdit na dovolenou do Itálie. To byly všechno věci, které si ve svém životě za první republiky tak jako tak nemohli dovolit, respektive je nezajímaly.

   Vlastně už jenom těchto pár příkladů naprosto jasně dokládá, jak krajně zjednodušené je, když se komunistický režim – z pravicové perspektivy – líčí jako diktatura už od prvotního počátku „únorového puče“. Ano, po převzetí moci komunisty byla samozřejmě okamžitě nastolena politická hegemonie komunistické strany, nastala tedy politická diktatura; ale velké části populace to takto naprosto a vůbec nevnímaly.

   Toto líčení událostí historika Rychlíka ostatně plně koresponduje s pamětmi reformního komunisty Jiřího Pelikána, když napsal, že druhý den po převzetí moci komunisty život běžel dál, skoro jako by se vůbec nic mimořádného nestalo. Lidé naprosto normálně chodili do práce, tramvaje jezdily; a do ústředí komunistické strany přicházelo mnoho rozradostněných lidí gratulujících komunistické straně k jejímu vítězství.

6. A ostatně, co se těch demokratických vymožeností a práv týče, tak s těmi to bylo už za první republiky také lecjaké. Zrovna včera jsem četl v archivním Rudém právu z osmašedesátého roku vzpomínky jednoho dřívějšího policisty na dobu z První republiky, kdy ministrem vnitra byl agrárník. A jednoho dne se na jejich služebně na malé straně objevil jakýsi činitel z ministerstva s přihláškami do agrární strany – s tím že všichni tuto přihlášku musejí vyplnit! Vypravěč tohoto příběhu tomu tehdy – jakožto velitel oné stanice – zabránil; důsledkem pak bylo, že poté „sjezdil všechny okresy v pohraničí“. Zkrátka: za trest byl poslán do nejzazší provincie, a navíc neustále překládán z místa na místo! Takže i takovouto podobu měla prvorepublikánská „demokracie“.

7. To se mi nezdá pravděpodobné, pane Poláčku. Policisté a četníci tehdy určitě nesměli být politicky organizovaní.

8. Ano, paní Hájková, tohle mě také napadlo. Jenže v tom vzpomínání onoho bývalého policisty (které ostatně znělo opravdu věrohodně) nebylo udáno žádné datum, kdy se tak mělo stát. Mohlo se to tedy stát ještě p ř e d t í m nežli byly přijaty příslušné omezující zákony. A stejně tak je možné, že ten agrárnický funkcionář prostě a jednoduše jednal ilegálně.

9. Za 1. republiky bylo členství v nějaké politické straně aspoň mezi muži zcela běžnou, dá se říci že většinovou záležitostí. Konkrétní volba vyplývala často z příslušnosti k nějakému reálnému „stavu“, či z rodinné tradice. Na výběr měli voliči, přinejmenším čeští voliči, z několika srovnatelně silných politických stran. Vstupovali do nich (a i s rodinami je volili) mj. proto, že v nich posléze měli zastání. Strana dohlédla, aby její členové nebyli nějak diskriminováni nebo opomíjeni v kariérním postupu. Položit někomu na stůl v zaměstnání přihlášku do partaje nebylo nic znepokojivého (jako později za komunistů). Do roku 1938 si člověk mohl u nás mezi stranami vybrat aspoň tak jako Američan mezi výrobci svého automobilu (což tam o stranické volbě říct úplně nejde).

   Pár slov ke zmíněnému vyjádření Jiřího Pelikána. Maminka mi kdysi vyprávěla, že 25. února 1948 o konání nějaké demonstrace nevěděla (přitom jako dvacetiletá pracovala v samém centru Prahy a odjížděla domů vlakem z Masaryčky.) V zaměstnání lidé o politice nemluvili a večer (doma) v rozhlase…, „aby se v ní čert vyznal“. (Každopádně o pomoc Rozhlas nikoho nevolal.) V únoru 1948 totiž nedošlo k vystoupení lidu srovnatelnému s rokem 1989, převrat byl stranickou a institucionální záležitostí. KSČ se podařilo využít naší předprotektorátní situace ve vztahu k SSSR. Samozřejmě, že nějakých 17 let předchozího trvání převládající mizérie vývoji napomohlo. (O 20 let později ostatně povstala opojná atmosféra roku 1968 nemálo pro již více než dvojnásobnou délku stále převážně špatných časů.)

   V následujících týdnech předjaří roku 1948, „kdy šel život dál“, se ovšem děly dramatické události: např. Prokop Drtina a Jan Masaryk vyskočili z okna. Šeptanda fungovala, to ano, ale noviny, jak jsem uvedl již dříve, setrvávaly při své oficióznosti. Normální referování, myslím na nynější způsob (právem nemilovaný) způsob, bylo tehdy stejně málo reálné jako třeba v roce 1914. Opatrnictví, zadřené pod kůži válečným stavem, a oportunismus, osvědčený v roce 1938-1939, jakož i o šest let později, byly logickou odpovědí na zjevnou vůli mocnosti, silnější než byla Německá říše, a jejích četných zdejších exponentů. Mezičasem komunisty nenápadně podmaňované společenské organizace, nakonec vždy prorežimní, přijímaly usnesení za usnesením, zatímco lidé, kteří mohli získat jen okovy, se báli a v bezmoci se občas utěšovali, že to nemůže vydržet dlouho.

10. No tak ten zákaz členství v politických stranách prý platil u četnictva od roku 1927, jak uvádí Wikipedie. A nejen to, ale dokonce prý i omezení volebního práva, aby nedocházelo k ovlivňování aparátu různými politickými tlaky.
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_%C4%8Detnictvo
    Takže znovu pochybuji o tom, co ten pamětník napsal o těch přihláškách agrární strany.

11. Co se týče četnictva, nevím. Ale můj děd byl u „zelených“ a jsem si jistá, že jeden z jeho kolegů byl komunistické straně. Jsem si tím jistá, neboť ho po válce ze strany vyhodili. Protestoval proti přijetí nového člena, o kterém se vědělo, že měl styky s gestapem.

12. V KSČ šlo před válkou být i tajně. A docela obtížně se to pak dosvědčovalo, že tam někdo byl, když na to neměl svědky.

13. Pane Poláčku, přiznávám, že Rychlíkův článek jsem nečetla, ale vaše interpretace mne minimálně v jednom bodě zarazila. Píšete, že poté, co komunisté převzali moc, život šel dál, jako by se nic nestalo, lidé chodili do práce, tramvaje jezdily, elektrický proud proudil a z kohoutků tekla voda. Tvrzení o diktatuře od samého počátku je tedy podle vás přehnané.
    Jenže co se o situaci, jaká nastala, mohli dozvědět lidé, jejichž okolí se nedotkla okamžitá vlna zatýkání? Jak jim to mohli dát vědět ti, kterých se to týkalo, když redakce nekomunistických novin i rozhlasu byly od osudných únorových dnů obsazeny ozbrojenými členy komunistické milice? Takto byly přepadeny i kanceláře nekomunistických stran a jejich funkcionáři, pokud nebyli na místě zatčeni, je museli opustit pod namířenými zbraněmi. O takových maličkostech samozřejmě Rudé právo nepsalo. Leccos se asi mezi lidmi šeptalo a tam, kam se šeptanda dostala, se mohl rozmáhat strach. Procesy ještě nezačaly, nikdo nic určitého nevěděl, ale normální atmosféře se to podle mne nepodobalo.

14. Textem výše jsem nezamýšlel bagatelizovat nemalou přitažlivost nejen socialismu, ale docela i sovětského systému už během 1. republiky, natož po válce. Neplatí to jen o chudých či obyčejných lidech, ale v pozoruhodné (dnes stěží pochopitelné) míře i o intelektuálech.

    Četl jsem nedávno Návrat ze Sovětského svazu napsaný A. Gidem. Autor byl, jak známo, za knížku, z dnešního, dokonce levicového pohledu s komunisty vysloveně sympatizující, převahou tehdejších realistů považován za renegáta. Potázat se ve vlastním táboře se zlou, takový byl stále se opakující osud komunisticky smýšlejících idealistů.

    O tom, nakolik byla přitažlivá politická linie KSČ, svědčí asi nejlépe výsledky strany ve volbách. V roce 1925 dostali komunisté asi 900 tisíc hlasů. Po vnitřním stranickém převratu a dobrých hospodářských letech ztratila KSČ šestinu voličů. Na dřívější úroveň se nevrátila ani po letech těžké krize, i u nás z ní těžila především pravice. Ve volbách roku 1946 však komunisté získali o nějakých 160% hlasů více než v polovině 30. let! Ekonomické, resp. sociální zájmy pracujících při tom rozhodující roli zjevně nesehrály.

    Již krátce po válce došlo ke změnám, k jakým by se ovšem 1. republika nedopracovala ani za nerušených 50 let, jež si pro plné zažití demokracie přál Masaryk. Pochopitelně. Německé obyvatelstvo muselo téměř vesměs a skoro s holýma rukama opustit zemi. Znárodněny byly podniky s více než 500 zaměstnanci a záhy i ty, které jich měly přes pouhých 50. Ať si o jednom nebo druhém myslíme cokoli, otevřela se příležitost k odstranění chudoby a k postupné (nikoli potupné) socializaci. Nešlo o dílo jediné strany, ale o široce založenou politiku reflektující nové uspořádání této části Evropy.

    Zachování národní jednoty bylo všeobecně vzýváno i respektováno jako nejvyšší příkaz doby. Komunisté však byli povinováni a odhodláni docílit uchvácení vší moci po sovětském vzoru. Lidé byli po všech svých zkušenostech s politikou natolik realisty, že často vycítili, kam „jde doba“.

    Když bylo v 50. letech „vymalováno“ a zavládl socialismus našich komunistů podle sovětských, vyhovovaly leckteré změny, činěné na solidním starém základě a mnohdy s poctivými úmysly, nemalé části obyvatelstva. Přivírání, ba zavírání očí bylo však i v případě obyčejných pracujících nejen důsledkem ekonomické jistoty či politického lichocení. Šlo do značné míry o směsici opětovných obav a oportunismu, považovaných znovu za oprávněné i užitečné.

    Socialistická etapa vývoje, dokonce stalinistické provenience, byla z hlediska potřeby vyvažovat (přestože hospodářství postupně ztrácelo dech) v nejednom ohledu přínosná, především podstatně urychlila konec dlouhému vyznívání staleté minulosti a znamenala satisfakci i emancipaci dosud ne dost vlivných společenských vrstev.

15. Ale paní Hájková, vždyť ty Vaše údaje o četnictvu ve skutečnosti naprosto potvrzují to, co jsem psal já! Já jsem přece napsal že ve vyprávění toho pamětníka nebyl žádný časový údaj; a že tedy ta historka se mohla odehrát ještě předtím, nežli přišel ten zákaz! A jestliže tento zákaz přišel až v roce 1927, pak se toto mohlo odehrát kdykoliv létech předešlých. (Ostatně, jen tak pro pořádek: nejednalo se v daném případě ovšem o četnictvo, nýbrž o policii. To je rozdíl; v Praze byla policie, četnictvo na venkově. V jednom díle známých „Hříšných lidí města pražského“ je to naprosto plasticky znázorněno, když jsou páchány vraždy mimo území Prahy, ale pachatel bydlí v Praze – a městská policie a venkovní četnictvo se nemohou dohodnout, kdo z nich je vlastně pro tento případ kompetentní.)

16. Paní Zemanová: ale jistě, že pro u r č i t é skupiny obyvatelstva se komunistickým převzetím moci změnilo velmi mnoho, a to sice okamžitě. Ta komunistická komanda skutečně hned druhý den vyrazila s cílem obsadit klíčové centrály opozice. Ale z mé strany byla řeč o tom, že (jak to ostatně dokládá i pan Horák) značná část – a snad většina – obyvatelstva to takto vůbec nevnímala. Většina obyvatel – ostatně nejinak než dnes – o vysoké politice neměla žádnou hlubší vědomost. Nakonec – co s v tu chvíli stalo? Bezprostředně nic jiného, nežli že prezident státu přijal demisi několika ministrů! Pod něčím takovým si běžný občan sotva mohl představit nějakou dramatickou změnu; tím spíš že předsedou vlády byl už předtím Gottwald, takže se vládní kontinuita zdála být víceméně zachována. O těch násilných akcích komunistických bojůvek věděli v tu chvíli prakticky jenom ti, kdo jimi byli bezprostředně postiženi.

    O jejich brutalitě ovšem svědčí kromě jiného vzpomínání Egona Bondyho – který tedy sám byl levicovým radikálem, přesvědčeným marxistou. Když došlo k uchopení moci komunisty, tak na jeho fakultě revoluční studentský výbor převzal vedení. Ovšem – brzy nato tam vpadlo jedno komando komunistické strany, s tím že prostory fakulty zabírá ve prospěch partaje. Proti tomu se student Bondy ostře ohradil s tím, že celé fakultě přece už vládne revoluční studentský výbor. Důsledkem za tuto jeho „troufalost“ ovšem bylo, že byl úderem pěstí sražen k zemi.

    Takže tímto osobním zážitkem se Egon Bondy velice záhy přesvědčil o tom, co zmiňuje i Jan Rychlík, totiž že levicoví intelektuálové brzy zjistili že vysněná éra osvobození se od pout kapitalismu přináší velmi málo z té tvůrčí svobody kterou si představovali.

17. Ovšem jeden velmi důležitý aspekt – jinak velmi opomíjený – zmiňuje pan Horák, když píše o „směsici“ pocitů (obav a oportunismu).

    Už jsme si osvětlili, jak zásadně chybné a od skutečné reality vzdálené je, když se soudy o éře reálného socialismu vynášejí paušálně – tedy že obyvatelstvo bylo b u ď t o proti totalitnímu režimu, a n e b o se se socialismem víceméně identifikovalo. Ve skutečnosti celá populace byla ve vztahu k socialismu rozdělena na názorově velice rozdílné skupiny. A za druhé, že zde docházelo k velkým změnám v různých dobách. A to sice v obou směrech – jak negativním (odklon od socialismu), tak ale i pozitivním, jako byl ten Rychlíkem jmenovaný příklad s družstevními (původně tedy soukromými) rolníky, které si režim nakonec dokázal tučnými dotacemi získat.

    Ovšem je zde právě ještě i aspekt třetí: nejenom že zde byly různé názorové skupiny; ale velká část obyvatelstva byla sama názorově rozpolcená, to jest byla v ní přítomna ona směs různorodých pocitů.

    Vztah obyvatelstva k reálsocialistickému režimu se často líčí jako buďto vztah opozice vůči totalitnímu režimu, anebo ale jako vztah jakési „společenské smlouvy“, kdy obyvatelstvo je sice v opozici, ale nechalo se víceméně zkorumpovat, s tím že dostane určité sociální záruky, a za to se nebude aktivně míchat do politiky.

    Faktem je: vyhraněný postoj k režimu zaujímaly jenom minoritní části populace. Určitá část setrvávala na komunistickém přesvědčení; určitá část byla jednoznační antikomunisté. Ale ta velká – ve své podstatě apolitická – většina populace zřejmě ve vztahu k režimu prožívala dosti ambivalentní směsici pocitů, velmi mnoho se jim na jeho reálné činnosti nelíbilo, ale v mnoha ohledech se s ním přece jenom dokázala tak či onak identifikovat. To jest, přijmout ho jako realitu svého života. Jako svého představitele. Jako příklad si můžeme vzít třeba let kosmonauta Remka do vesmíru: státní propagandou to bylo prezentováno jako velký úspěch socialistického státu a komunistické strany; což bylo v té době pro většinu populace už přinejmenším značně odtažitou záležitostí. Ovšem – zde vstoupila do hry národní hrdost, a tak i sám socialistický stát v tu chvíli u svého obyvatelstva mohl získávat body.

    Ještě jednou opakuji a troufám si tvrdit, že po většinu doby byl vztah většiny populace ke komunistickému respektive socialistickému státu nikoli černobílý, nýbrž značně ambivalentní. Ve hře byla celá řada zcela protichůdných aspektů a z nich rezultujících pocitů; a záleželo pak na konkrétní situaci, které pocity nabyly vrchu.

18. Pane Poláčku, smyslem toho mého předchozího příspěvku bylo právě to, že většina lidí o aktuálním teroru vůči jejich spoluobčanům nevěděla. V tom se přece nelišíme. Já jsem jen dodala, že se to v těch prvních týdnech ani dozvědět nemohli, protože všechny obvyklé informační kanály byly až na možnost šepotu od ucha k uchu okamžitě zlikvidovány.

19. Různé odstíny ambivalentního vztahu ke komunistickému režimu se vyvinuly postupně, jak se proměňovala perspektiva, co se týče jeho možného trvání. Zpočátku možná mnoho lidí žilo nadějí, že to brzo skončí. Ale jak šly měsíce a roky, začalo být jasné, že žádná pomoc odnikud nepřijde a že komunisti udělají všechno pro to, aby se udrželi u moci. A že se nemilosrdně vypořádají s každým, koho budou podezírat, že je jejich protivník. To jistě přineslo mnoha lidem pocit, že bude třeba zvolit zbrusu novou životní strategii. Někteří zkusili stát se neviditelnými, což asi nešlo úplně lehko, protože režim začal požadovat viditelný souhlas, minimálně u příslušníků inteligence. Vtahoval je do světa povinných schůzí, brigád, oslav…
    Pokročilejší strategií se tedy stalo přizpůsobení. Původní vědomé mimikry, provázené morálními rozpaky, se časem staly automatickou součástí života adaptovaného jedince, součástky nivelizované masy.
    O části společnosti, která nový režim přivítala s upřímným nadšením a nijak se proto nemusela přetvařovat, se nijak podrobně nezmiňuju, pouze konstatuju její existenci. Proměny vztahu jejích příslušníků k režimu jsou taky jistě zajímavé, ale k tomu jistě může napsat svoje někdo povolanější.

20. Režim vtahoval lidi do světa povinných schůzí… Paní Zemanová, tady mám k dispozici dva naprosto konkrétní příklady, jak zcela různě se s tímto různí lidé vypořádávali.

    František Ringo Čech a Jiří Schellinger – oba hudebníci, a oba členové téže kapely. A oba odpůrci normalizačního režimu.

    Jenže: Fr. Čech si s těmi povinnými úlitbami režimu zřejmě vůbec nelámal hlavu. On sám přímo vyprávěl, že v potřebných chvílích (při nějakých prověrkách) bohorovně prohlásil: „Ale ano, soudruzi, my j s m e pro socialismus!…“

    Zatímco Jiří Schellinger, když měl jít podepsat proslulou „Antichartu“, tak tím byl natolik zhnusený, že podle svědectví své manželky dokonce noc předtím uvažoval o tom, že kdyby si sám opařil pravou ruku(!!), tak že by se z toho ponižujícího aktu snad mohl vyvléknout.

    Byli tedy lidé (a sám se k nim počítám), kterým se normalizační režim hnusil k nesnesení; zatímco jiní byli prostě „teflonoví“, dělali co po nich režim žádal a jak řečeno nijak moc si s tím nelámali hlavu.

    Na straně druhé je ale vždy nutno mít na paměti tu skutečnost, že podle průzkumů veřejného mínění ještě tuším v prosinci roku 1989 devadesát procent(!) obyvatelstva bylo pro zachování socialismu. Takže naprostá většina lidí přece jenom tehdy dělala ještě rozdíl mezi socialismem jako takovým, a mezi husákovsko-biľakovským normalizačním režimem.

21. Pane Poláčku, že normalizační společnost byla hodně rozvrstvená, je jistě pravda, ale já jsem psala o tom, jak lidé měnili svou životní strategii v prvním desetiletí existence komunistického režimu, kdy přestali doufat, že to brzo skončí.

22. „Levicoví intelektuálové brzy zjistili že vysněná éra osvobození se od pout kapitalismu přináší velmi málo z té tvůrčí svobody kterou si představovali.“

    Rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou je tedy vlastně jen v tom, že tehdy už to levicoví intelektuálové zjistili, zatímco dnes to ještě nezjistili a teprve je to zjištění čeká. 😉

23. „Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas“

    A můžu snad dnes volit stranu, která mi nabídne skutečnou, socialistickou alternativu vůči stávajícím kapitalistickým poměrům a dokáže ji alespoň zčásti realizovat? Řekl bych že z mnoha (navzájem provázaných) geopolitických, ekonomickým i lokálně-politických důvodů nikoli. Tak v čem je rozdíl? 🙂

    Mimochodem, když byla zmíněna ta wikipedie. Nedávno jsem tam zkusil překopat několik článků, aby nepreferovaly pravicový úhel pohledu (a ten levicový tam někdy vůbec není) a bez šance. Česká wikipedie je podle mě pravicová, tak jako Rudé právo bylo (snad) levicové. Dokonce tam (na wikipedii), ač se holedbají apolitičností, pořádaly poměrně nedávno soutěž, kterou sponzorovalo americké velvyslanectví a měla probíhat v Knihovně Václava Havla. Co k tomu dodat? 🙂 Prezentoval jsem se tam jako v podstatě eurokomunista, který nechce vnucovat lidem komunismus násilím, ale doufá, že na něj přijdou lidé sami (což ano, je asi naivní :-)), ale stejně sem tam byl šikanován. A opět se táži. Jaký je zde oproti době před rokem 89 rozdíl?

    Snad v tom, že 20 let po „únoru“ zažil tehdejší režim velkou krizi, ale teď 30 let po „listopadu“ je stále pevnější, ale musí se tomu říkat „svoboda a demokracie“, která je ale zejména svobodou a demokracií pro bohaté, tak jako před rokem 89 se mluvilo o lidové demokracii, ačkoli se jednalo hlavně o demokracii pro (elitní) členy komunistické strany.

24. (Rozdíl je pochopiteně v tom, že před rokem 89 by mě za kritiku režimu mohli zavřít, kdežto teď když někam přijdu na pohovor a oznámím zaměstnavateli či jeho zástupci, že bych chtěl jeho firmu převést do vlastnictví lidu, posílit roli odborů atd., tak mě, pokud bude mít na výběr, možná nezaměstná a já se vystavuji riziku, že skončím někde pod mostem. Ale třeba si také ten personalista zaťuká na čelo a vysměje se mi s tím, že kapitalismus již natolik zapustil své kořeny, že vyvlastnění dané firmy není možné a řekne si, že když ten utopicky smýšlející neškodný blázen jako já, bude šikovný, tak proč by nezaměstnal.)

25. Za pravopisné chyby se jako vždy omlouvám, většinou mi jde (snad) o myšleku, píši rychle a nějaké ty čárky ve větách, shody podmětu atd. bych opravil dodatečně, ale už to nejde.

26. Pane Krupičko, když jste se prezentoval jako člověk, který nechce vnucovat lidem komunismus násilím, ale doufá, že na něj přijdou sami, byl jste úplně upřímný?

27. Pane Krupičko, obávám se, že když za nějaký čas přijdeme na přijímací pohovor a seznámíme tam zaměstnavatele se záměrem převésti dotyčnou firmu do vlastnictví lidu, naše šance na přijetí do pracovního poměru tím výrazně vzrostou. (Globální) kapitalisté dnes už totiž sami přicházejí na to, že násilné vnucování komunismu není dobré a doufají, že na prospěšnost komunismu přijdou lidé úplně sami, což pak zákonitě povede k prosperitě – podobně jako třeba v Číně. Je ovšem samozřejmě potřeba dát si pozor na to, aby naše myšlenky neporušovaly pravidla komunity, protože v takovém případě by byly smazány a my bychom byli zablokováni. 😉

28. Také, pane Krupičko, píšu rychle a doufám, že ostatní čtou rychle.

29. Pane Krupičko, máte v každém případě pravdu v tom, že k a ž d ý společenský systém má snahu eliminovat všechny myšlenky a projekty, které jsou vůči němu alternativní respektive konkurenční.

    Jinak řečeno: každý systém provádí na svém obyvatelstvu svůj vlastní brain-washing.

    Rozdíl je v tom: za totality tento systémový brain-washing musel být doprovázen násilím – protože lidé režimní ideologii nevěřili (přinejmenším z velké části ne).

    Liberální (kapitalistická) demokracie má tu velkou výhodu, že převážná část populace jí její ideologii více či méně věří. (Ale nebylo tomu tak bezpodmínečně vždycky, například ještě celá desetiletí po válce měla v Itálii antisystémová komunistická strana velký počet vyznavačů a voličů; v jedněch volbách (ovšem „jenom“ do europarlamentu) získala dokonce relativně nejvyšší počet voličských hlasů.

    Objektivní rozdíl je ale především v tomto: vůči (reálnému) socialismu existovala fungující alternativa, přinejmenším v ekonomické oblasti: totiž systém tržního hospodářství, čili kapitalismus.

    Zatímco vůči současnému systému symbiózy kapitalismu a liberální demokracie bohužel žádnou takovouto funkční alternativu v současné době nemáme. To pak vede k tomu stavu který popisujete: že nemáte reálnou možnost volit žádnou stranu s autentickým socialistickým programem.

    Tento systém není „vinen“ tím, že tady takováto alternativa není; ale je vinen tím, že ji vůbec nehledá. To je to, o co tu běží. Tento systém vyhlásil fakticky to samé heslo, které svého času jakoukoli lidskou inteligenci uráželo svou nekonečnou tupostí: „Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak!“

    Současný systém sice ne nahlas, ale fakticky vyhlašuje totéž: „S (liberálním, demokratickým) kapitalismem na věčné časy a nikdy jinak!“

    Tento systém liberálního kapitalismu se oním zmíněným „vymýváním mozků“ prezentuje jako konečná, definitivní fáze lidských dějin, jako stav naprosté dokonalosti, nad který není možno si vůbec představit cokoli lepšího. A jakoukoli kritiku na sobě okamžitě odmrští s tvrzením, že se nejedná o nic jiného nežli o snahu obnovit diktaturu.

    Jinak řečeno: ano, pane Krupičko, máte pravdu v tom že ani současný systém neposkytuje reálně žádnou jinou alternativu, nežli jenom sám sebe. Že tedy zase máme možnost výběru jenom mezi dvěma pozicemi: buďto se systému podřídit, přijmout a mechanicky papouškovat jeho vlastní ideologii – anebo z něj vystoupit, ale tím se octnout na periférii, ztratit jakýkoli faktický význam.

    Ano, je to prokletá situace, je to vlastně naprosto šeredná „Sofiina volba“ (v obou případech obětujeme sami sebe); ale nedá se nic dělat, vězíme přesně v tom. A bude krajně obtížné se z toho dokázat vyhrabat.

30. Paní Zemanová, ano, chtěl bych komunismus (či spíše nějakou radikálnější verzi socialismu) prosadit nenásilnou, demokratickou cestou, kdyby jste mě někdy slyšela a hlavně viděla na živo, tak byste myslím pochopila, že např. představa, jak někde lezu se samopalem po barikádách, je dokonale absurdní 🙂

31. No ve skutečnosti už nechci vlastně nic, člověk, který má více problémů se prostě dnes snaží nějak protlouct, aby neskončil na dlažbě.

32. Pane Krupičko, třeba se nakonec prosadí ten nepodmíněný základní příjem nebo něco podobného, co lidem, jako jste vy, pomůže.
    Držím vám palce. Řekla bych, že se za vás budu modlit, ale vy to stejně neuznáváte.

33. Pane Krupičko, z mého hlediska reálný socialismus a reálný kapitalismus (ať už se sobě v některém ohledu podobají, nebo se v jiném velmi liší) jsou jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Mohlo by se namítnout, že takové konstatování je paušalizující a skutečností opravdu je, že technický a ekonomický vývoj, narůstání společenských sil, jsou často příčinou jak lepšího, tak i horšího hodnocení novějšího z režimů. Nejinak tomu ostatně bylo v případě, kdy tím novějším pořádkem byl socialismus a tím starším kapitalismus 1. republiky.

    Přes uvedené je však na místě říct, že ani v 70. a 80. letech nestačilo nebýt proti a člověk měl od režimu pokoj. Už od školy jsme byli nuceni „kolaborovat“, třeba ve školním předmětu dílny jsme zhotovovali výzdobu školy při příležitosti výročí vzniku KSČ. Doufám, že dnes tak děti nečiní, dokonce ani reklama jejich služeb nevyužívá. Stěží by se také našla učitelka, která by středoškolákům před povinnou oslavou 4. července (dne nezávislosti v USA) kontrolovala barvu jejich košil. Věřte, pane Krupičko, že bych i po všech těch letech uměl pokračovat v podobných příkladech poměrně dlouho.

34. Pane Krupičko, socialismus měl tu výhodu, že se člověk nemusel bát o práci, nemusel se bát propuštění (pokud nevystupoval proti režimu), a to je asi tak všechno.

    Reálné mzdy byly nižší, bytová situace horší, míra arogance v mocenské hierarchii větší, životní prostředí více znečištěné, zdravotnictví horší, vztahy mezi lidmi poznamenané přetvářkou, neupřímností a strachem co o vás kdo kam donese: Zažil jsem dokonce „třetí odboj“ ve školních lavicích, naše „diverzní skupina“ byla však rozprášena a ideologicky znemožněna ve školním rozhlase. Můj kamarád se zachoval dobře a místo toho, aby to klukovské protisocialistické fantazírování, ze kterého byl obviněn, práskl i na mě, zvolil si raději ředitelskou důtku či dvojku z chování (už se nepamatuji).

    Přeji Vám, pane Krupičko, všechno dobré, jestli bych Vám ale měl přát i ten socialismus, to si nejsem jistý. (Možná znáte ten vtip – jak Bůh, když chce někoho potrestat, splní mu všechna jeho přání…)

35. Ještě to mělo jednu výhodu, a sice tu, že lidé (teď myslím ty protirežimní) měli celkem jasného nepřítele. Což je spojovalo.

36. Jenom byl mezi nimi možná rozdíl v tom, že někteří toho „nepřítele“ brali víc s humorem, kdežto pro jiné to byl nepřítel opravdovější. Každopádně se zde vytvářel společný antirežimní folklór (například vyprávění anekdot). Lidé (až na některé výjimky) si rozuměli a těm vtipům se většinou společně zasmáli.

37. Jak jsem se taky stal „účastníkem“ třetího odboje

    O jedné věci se při hodnocení reálného socialismu většinou nikdy nemluví: o životě ve strachu z jaderné apokalypsy.

    Vzpomínám, jak jednou hodně pozdě večer (asi po nějakém velmi vzrušeném telefonátu z vyšších míst) musel táta najednou kamsi rychle odjet a my nevěděli, jestli ho ještě uvidíme. Mysleli jsme si, že už „to“ asi začalo. Branná cvičení několikrát do roka, pochody v pláštěnkách od epicenter jaderných výbuchů – to bylo sice celkem běžnou školní rutinou, ale tenhle večer, kdy zmizel táta a my nevěděli kde je, tenhle večer už to jako hra na válku nevypadalo. Po několika hodinách se táta vrátil – byl to prý zatím jen cvičný poplach a naše rodinné auto, zabavené pro účely obrany státu nám taky snad vrátí.

    Ta jistota blízkého konce v nadcházející válečné apokalypse se ale ve mně usadila a začali jsme se spolužákem přemýšlet, co s tím. Ve Švédsku prý už strašně dlouho žádná válka nebyla, ve Švýcarsku zase mají všichni uložené peníze, do těchhle dvou států by teda snad ty jaderný bomby padat nemusely, utečeme buď teda do Švédska nebo do Švýcarska, řekli jsme si s kamarádem. A samozřejmě vezmem naše s sebou. Četl jsem zrovna „Dvacet tisíc mil pod mořem“, do ponorky se vejde hodně lidí, to by snad šlo. Kamarádovi se ale ta možnost dostat se po Vltavě přes Mělník a po Labi pak až do Severního moře zdála dost náročná na přípravu a byl spíše pro ilegální přechod hranic nebo pro letecký most. Tak dobře, postavíme teda buď ponorku, jako kapitán Nemo, nebo nějaké letadlo schopné i plavby a jízdy po zemi, to se pak ještě dohodneme. Kamarád ovšem porušil pravidla konspirace a řekl o tom plánu i dalšímu kamarádovi. Průšvih byl, že je poslouchaly holky a řekly pak soudružce učitelce, že kluci plánujou útěk na Západ. A tak jsem se tedy vlastně stal „členem skupiny bratří Mašínů“, ale nebyl jsem nikdy prozrazen. Soudruh ředitel, bývalý voják z povolání, který nám do hodin branné výchovy často přinášel tankistickou kuklu, samopal s provrtanou nábojovou komorou, obranné či útočné granáty a jiné zajímavé věci, tento soudruh ředitel pak naši diverzní skupinu zostudil ve školním rozhlase a celé spiknutí naštěstí mělo jen kázeňské následky.

38. Však se ten strach z jaderné apokalypsy objevoval i v tehdejších filmech. Třeba v „Básnících“:
    Napravo rakety – nalevo rakety. Já můžu být teoreticky tisíckrát (nebo kolikrát vlastně?) mrtvej. A ona mě straší infarktem!

39. Tenhle strach trval do konce Brežněvova vládnutí, pak se začal pomalu rozplývat a s Gorbačovem u moci se nakonec rozplynul úplně.

40. Když ale předtím do úřadu nastoupil Reagan, měli jsme kvůli tomu shromáždění celé střední školy, kde nám bylo soudruhem zástupcem oznámeno, že nyní je jaderná válka už zcela jistá.

41. Za socialismu nebyl internet. Můžeme proto říct, že život v kapitalismu je lepší? Uvažme nejprve, že internet nám nejen něco, třeba možnost tu takto spolu diskutovat, dal, ale také, třebaže až v důsledcích, ne zcela nezbytných a přímých, i vzal. Pokud v existenci internetu shledáváme převahu pozitiv, můžeme ovšem mít sklon připsat současnému politickému systému plus. Na jednu stranu to není nesmyslné, internet opravdu nevznikl v socialistickém táboře a navíc by v něm v současné, jakkoli sporné podobě, stejně veřejně spuštěn nebyl. Na druhou stranu by staršímu socioekonomickému pořádku nemělo být přičítáno na vrub, že vývoj v celém světě spěje stále kupředu.

    Vraťme se někam krátce před rok 1975. Lidé mají k normalizátorům odůvodněnou nechuť a vidí svou i národní existenci jako bezperspektivní, znechucující a ponižující. A co nato komunisté?

    -Oproti době před 40 lety jsme bezpečnostně zajištěni.
    -Zlepšilo se školství, mnohem více chlapců a hlavně dívek studuje na středních a vysokých školách. Bezplatně. Děti se ve škole naučí plavat a dostanou se na hory.
    -Zlepšilo se zdravotnictví. Lidé se dožívají vyššího věku. Mnohé nakažlivé nemoci jsou pod kontrolou, nebo vymizely. Především v důsledku všeobecné vakcinace. Zlepšila se péče o matku a dítě, úmrtnost dětí prudce klesla. Provádí se náročné operace. Vše je bezplatné
    -Zlepšila se výživa lidu, např. průměrná spotřeba masa, mléka.
    -Pracující mají lepší postavení v zaměstnání.
    -V Praze se otvírá metro. Na polích jsou místo koní vidět traktory.
    -Bytů se staví podstatně více než kdysi. Nízké je nájemné.
    -Lidé si kupují auta a televizory.
    -Ve vysokých nákladech vycházejí kvalitní a levné knihy. Lidem jsou dostupné návštěvy divadel a muzea, otevřené jim jsou četné zámky. Lépe je zajištěna ochrana památek. Lidé jezdí na rekreace, do lázní i k moři.
    -V zájmu ochrany přírody byly vyhlášeny četné rezervace, národní parky a další chráněná území.

    Obdobně by se samozřejmě dalo argumentovat i ve prospěch posledních 30 let. Taktéž však v neprospěch obou dobových socioekonomických systémů.

    Dávejme proto pozor na málo zaslouženou obhajobu/oslavu režimů skrze všeobecný pokrok.

42. Ano, pane Horáku, internet a nakažlivé nemoci existují jak v socialistické Číně, tak v kapitalistických USA. Dokonce i v Severní Koreji prý existuje intranet Kwangmyong. (Nakažlivé nemoci v Severní Koreji samozřejmě existují také.)

43. Pane Nusharte, to je snad opravdu poprvé, kdy mohu s Vámi sdílet nějaký společný životní prožitek. (Vlastně dokonce dva.)

    S tím „třetím odbojem“ a jeho rozehnáním především. Víceméně to samé jsem zažil i já sám. S tím jediným rozdílem, že k tomu došlo až během mého vysokoškolského studia (ovšem už na gymnáziu jsem měl jeden velký politický průšvih, s naší ředitelkou, dosazenou v rámci „normalizace“). A rozdíl byl ještě v tom že my jsme opravdu měli v úmyslu pěstovat aktivní opozici. Ne proti komunismu (všichni jsme byli přesvědčení komunisté nebo přinejmenším socialisté), ale proti normalizačnímu režimu. Vlastně k našemu štěstí nás ale také – i když jen jakousi fantaskní náhodou či spíše řetězem náhod – odhalili a rozehnali dříve, nežli jsme mohli rozvinout nějakou závažnější činnost. – A vlastně v důsledku tohoto odhalení já jsem se pak později dostal na ten Západ.

    ——————–

    Co se pak toho strachu z atomové války týče: zrovna v těchto dnech jsem si vzpomněl na to, jak nám – ale to bylo ještě někdy na počátku šedesátých let – rodiče (evidentně velmi znepokojení) dávali rady, že kdybychom náhle spatřili na obloze nějaké jasné světlo, že máme okamžitě ulehnout někam do příkopu a rukama si chránit hlavu. – Dost možná, že to bylo v souvislosti s kubánskou krizí, kdy atomová válka visela opravdu jenom na vlásku. Tehdy v mém ještě dětském věku jsem vlastně vůbec neměl ponětí o co se jedná; ale ta atmosféra strachu, ta byla nepřehlédnutelná.

    Ta branná cvičení jsme absolvovali později také; ale to už jsme pak většinou nebrali příliš vážně. Přesněji řečeno: ona zmíněná soudružka ředitelka se jednou velice rozčílila nad tím, jak si studenti při jednom takovém cvičném poplachu ze všeho dělali nezřízenou legraci.

    Ke skutečné recidivě strachu z atomové války došlo v obyvatelstvu ale v souvislosti s tzv. „neutronovou bombou“, někdy v 70. letech. Tato záležitost je dnes už prakticky zapomenutá, většina lidí by asi už vůbec nevěděla co taková neutronová bomba vlastně je; ale tehdy kolem toho byl opravdu velký poprask. Totiž především ze strany režimu. Američané totiž tehdy vymysleli neutronovou bombu, která na rozdíl od klasické atomové bomby účinkuje jenom na biologický materiál (tj. na člověka), ale budovy nechává víceméně netknuté. Režim v tom tehdy spatřoval příležitost ukázat, jak jsou ti američtí imperialisté cyničtí; že nás (lidi na východě) chtějí všechny vyhladit, a potom si užívat materiálních výdobytků našeho socialismu. Zkrátka; režim spustil při této příležitosti vysloveně hysterickou kampaň, takže u mnoha lidí – i když naprosto neodůvodněně – opravdu vznikl pocit, že atomová válka je na spadnutí. Dokonce tehdy nějaký čas nebyl v obchodech k dostání ocet – protože se mezi lidem rozšířila fáma, že to neutronové záření je možno neutralizovat octem! – Jak je vidět, tyto šílené „fake news“ nepotřebují ke svému vzniku a šíření ani internet.

44. Pane Horáku, myslím, že s tou propagandou máte pravdu jen částečně. Fakt asi je, že před rokem 89 byla ta propaganda křečovitější a halasnější, což, a v tom souhlasím s panem Poláčkem, dokazuje, že lidem komunismus nebyl přirozený a že tehdejší režim byl svým způsobem v permanentní defenzivě.

    Na druhou stranu bych řekl, že dnes je kapitalistická propaganda mnohem sofistikovanější, implicitnější a zkrátka těžko se s propagandou z doby minulé srovnává.

    Tak např. nápisy o bratrství se Sovětským svazem na věčné časy nebo podobné vystřídaly reklamy na velké banky, jejichž cílem jsou miliardové zisky pro malé množství vyvolených (jak známo, tak v případě ČR jsou zisky bank obrovské). Samozřejmě, že tyto banky se prezentují jako silně přátelské instituce, které pro své klienty udělají první poslední, podobně jako Sovětský svaz, he he 🙂 (ale pokud do těch bank posíláte pravidelně příslušné sumy peněz, tak pro vás skutečně leccos udělají, pokud ovšem ne… )

    Co se týče průniku bank do školství, tak o tom psal A2larm např. zde: https://a2larm.cz/2019/09/jak-jsem-synovi-zazdila-karieru/ nebo: https://a2larm.cz/2019/10/home-credit-se-stal-hlavnim-partnerem-univerzity-karlovy/

    Mimochodem, před lety byla na Wikipedii soutěž, kterou tedy nesponzorovalo americké velvyslanectví, ale Česká spořitelna, pokud si dobře vzpomínám, tak tomu byl částečně i přizpůsoben výběr témat. O privatizaci veřejného prostoru by se vůbec dalo napsat mnohé….To, že by na Wikipedii nějakou soutěž sponzorovalo naopak třeba velvyslanectví Kuby či Ruska (nikoli až tak jako zástupce levicové země, ale jako zástupce protihráče USA), je naprosto nemyslitelné.

    Cenzury již není třeba, většinu médií např. vlastní oligarchové či jiní velmi bohatí lidé a jejich zaměstnanci moc dobře vědí, co se od nich očekává…Pokud média nevlastní oligarchové, tak píšou hlavně pro střední třídu, protože ta si je může dovolit zaplatit. Což ale nevylučuje, že když např. vznikne nějaká nová levicová strana, tak se o ní krátce nenapíše, ale pak je zase dlouho ticho po pěšině, pochopitelně i tato média píšu jednou za čas trochu levicově, jak jsem psal, přístup je relativně sofistikovaný, jejich hlavní směřování ale sleduje cíle jejich vlastníků. Ostatně můžu třeba na Aktuálně požádat o svůj blog (kdysi, když jsem psal umírněněji, mi ho tam přislíbili) a poslat tam vzorek textů, uvidíme, jak to dopadne 🙂

    Stb se již nikdo nemusí upisovat, jak již naznačuji výše, lidé se hlídají sami, aby neskončili na ulici. Stb nahradili do velké míry manažeři korporací a příslušníci jejich bezpečnostních a jiných sekcí, např. specialisté na zkrocení odborů. Mohl bych např. vyprávět o šikaně, jakou jsem zažil v Amazonu a to jsem tam vydržel jen chvilku. Někdo namítne, že po pracovní době (což je 10 hodin tvrdé dřiny, ať chcete nebo ne; pochopitelně pracovní týden je zkrácený, ale stejně) si můžete dělat co chcete, to je ale lež, protože možnosti trávení volného času se odvíjejí od mzdy, kterou určuje zaměstnavatel a část té vaší mzdy jde opět k relativně malé části vyvolených, kteří si za vaše peníze třeba jen tak pro zábavu létají do vesmíru či nakupují jiné extra luxusní a svým způsobem zbytečné služby a produkty. Navíc v té práci a dojížděním do ní (firemním autobusem, kde se musíte řídit firemními pravidly) strávíte velký kus života (nepočítaje v to spánek).

    Atd.

45. VÝDOBYTKY SOCIALISMU

    Pane Horáku, o té sebechvále režimu ohledně „výdobytků socialismu“ se svého času kdosi trefně vyjádřil v nějaké exilové publikaci, že reálněsocialistický režim se jenom proto může prezentovat jako natolik ekonomicky úspěšný, protože se nikdy neporovnává se současným vyspělým světem, nýbrž „s poměry za První republiky či s produkcí z dob Marie Terezie“.

    Například když si vezeme to zdravotnictví: ano, to bylo v socialismu zadarmo; jenže přinejmenším už od poloviny šedesátých let technicky zoufale zaostalé za vyspělými zeměmi Západu. A tak by bylo možno pokračovat prakticky bod za bodem.

    Co se těch „kvalitních a levných knih“ týče, tady mám k dispozici jednu historku s Janem Werichem. Který tuším v roce 1967 v rámci televizního pořadu který se jmenoval myslím „Černá hodinka s…“ ukázal do kamery výtisk nějaké kvalitní, hodnotné nově vyšlé knihy (snad to bylo něco se Shakespearem); a k televizním divákům se obrátil se slovy: „Předpokládám, že tuto knihu ve své knihovně n e m á t e. Neboť stalo se zvykem v tomto státě, že opravdu kvalitní publikace vycházejí v tak malém nákladu, že jenom několik málo šťastlivců se k nim může dostat.“

    A já sám (a asi my všichni ostatní) si vzpomínám ještě na ty proslulé „knižní čtvrtky“ za socialismu, kdy se před knihkupectvími tvořily (myslím že před čtvrtou hodinou odpolední) fronty dlouhé i mnoho desítek metrů, když měla vyjít nějaká zajímavá kniha. Protože všichni věděli, že kdo si nepospíší, tak na toho se už nedostane.

    Rozdíl v kapitalismu je ovšem v tom, že knih sice vychází mnohem více (a někdy snad i opravdu kvalitní); ale že o ně už (téměř) nikdo nemá zájem. Zatímco tehdy když vyšla nějaká kvalitní publikace, pak se – a to i v důsledku její vzácnosti – z ní stal svým způsobem veřejný statek, byla předmětem diskusí a názorových střetů. Zatímco dnes je to všechno víceméně privátní záležitostí; člověk si sice může pořídit dobrou knihu, ale nemá víceméně nikoho s kým ji sdílet. Všechno pozbylo (obecně platného) smyslu.

46. Mimochodem, pane Nusharte: na Západ se opravdu utíkalo opravdu i těmi ponorkami. Tohle byla ale víceméně výsada východních Němců, kteří se svými západními sousedy sdíleli společné pobřeží. Takže někdo šikovný si postavil vlastní ponorku, a podařilo se mu proplout pod východoněmeckými strážními čluny do Německa západního.

47. K tomu článku v Alarmu (Jak jsem synovi zazdila kariéru): ano, jsem už sám dávno naléhavě přesvědčen, že by ve školách měla probíhat intenzivní výuka ohledně základní finanční gramotnosti. Ovšem: nejvlastnějším jádrem této výuky by mělo být naučit děti, aby nepodléhaly sugestivní komerční reklamě. A především nebrat si žádné spotřebitelské úvěry, pokud nemám jistotu že je budu moci bezproblémově splácet.

48. Nejrafinovanější je ale taková ta drsnější forma kapitalismu (která bych řekl, že ale u nás je) v tom, jak dokáže lidi poštvat proti sobě. To tomuto kapitalismu zajišťuje samovolně mocenský monopol. Zejména mám pocit, že ti, co mají málo, bojují proti těm, co nemají nic. Např. si myslím, že třeba ti, co jen tak tak vyjdou bez půjček (a následní hrozby exekuce) často nepřipustí ani částečnou formu oddlužení již zadlužených, podle hesla „já trpím, tak musíš ještě víc, abych z toho života alespoň něco měl“

    Nebo v jedné levicové organizaci jsem na facebooku zachytil názor, že sociální pracovníci, kteří tvoří část jejího členstva, by měli mít kvůli své kvalifikaci vyšší platy. Nic o tom, že vyšší platy by měli mít všichni nízkopříjmoví – uklízeči, sanitáři, skladníci atd., jejichž práce je také třeba. Jakoby se i na levici objevovalo jakési kastování, cechovní systém či tak něco, jakýsi návrat do středověku.

49. Pane Poláčku, jak jsem s Vámi v předchozí obsáhlejší reakci souhlasil, tak teď zase musím spíše nesouhlasit. Výuka finanční gramotnosti je takové podle mě centristicko-pravicové klišé. Ti lidé si ty půjčky berou, protože většinou nemají na výběr. A těžko se podle mě divit např. někomu, kdo si stěží ušetří v Praze na tramvajenku, aby pak dělal za 100 Kč za hodinu a míjel v té tramvaji poměrně často 20-tileté holčičky a chlapce ze zbohatlických rodinv luxusních automobilech, že si půjčí za jakýkoli úrok (protože v normální bance mu někdy půjčku nedají), aby si alespoň něco užil či zajistil dočasně o něco vyšší životní standard. A to říkám jako člověk, který si zatím, k dnešku, žádnou půjčku od banky či podobné instituce nevzal.

50. REVOLUCE A NÁSILÍ

    Ovšem co se té možnosti nenásilné revoluce týče, pane Krupičko, tak zrovna včera jsem se u Masaryka (!) v tomto ohledu dočetl něco, co mi opravdu vyrazilo dech.

    Masaryk se tu rozepsal o vztahu bolševické revoluce a demokracie (článek napsal v roce 1920). Samozřejmě že tady Masaryk zcela zásadně kritizoval a odmítal násilnost ruské bolševické revoluce; nicméně za prvé vyzdvihoval, že nejenže Engels ke sklonku svého života dospěl k názoru, že – v důsledku probojování všeobecného hlasovacího práva – násilná revoluce není nutná, protože dělníci se mohou socialismu dobrat i jenom čistě svou parlamentní většinou, ale dokonce i Marx prý ve svých pozdějších letech tvrdil, že přinejmenším v Anglii násilné revoluce nebude zapotřebí, neboť zde je dělnictvo už natolik vyspělé, že může převzít moc ve státě přirozenou cestou.

    Masaryk výslovně vyzdvihl základní tézi zakladatelů marxismu, že sociální (socialistická) revoluce musí nastat přirozeným vývojem – tedy až poté co společnost k tomu vnitřně dospěla. A právě proto Masaryk kritizoval revoluci bolševickou, že ta vznikla v zemi tak zaostalé, že zde pro ni vhodné a potřebné podmínky ještě v žádném ohledu nebyly dány. (A proto musela být natolik násilná.) Masaryk doslova píše, že Lenin tím že prosadil revoluci v Rusku „opustil Marxe a poslechl (anarchistu) Bakunina“.

    Ale největší překvapení, ne-li přímo šok přichází, když Masaryk cituje samotného Lenina – který svého času (už po revoluci) napsal anglickým socialistům: „Můžete-li vyvolat revoluci pokojnou, nebude tím nikdo více potěšen než my v Rusku. Držte pohromadě, dokud nebudete mít jisté vítězství a neuchylujte se k násilnostem.“ (!!) Tak tohle tedy napsal Lenin, který platí za prototyp teoretika násilné revoluce! A jak Masaryk dále píše, „podobně radil Lenin norskému vůdci sociálních demokratů Friisovi, který se ho přímo ptal, mají-li Norové také sbírat zbraně; Lenin odpověděl: ‚Nikoliv, naprosto ne.'“

    Takže jak vidět, už i velcí revolucionáři minulosti naprosto nehlásali nutnost, ale dokonce ani žádoucnost násilného provedení revoluce!

51. K těm půjčkám: pane Krupičko, opravdu si netroufám – navíc takhle z dálky – posuzovat kdo opravdu má či nemá zapotřebí brát si úvěr dejme tomu na tramvajenku.

    Ale: za prvé já jsem psal výslovně o úvěrech spotřebitelských; tedy na pořízení si toho či onoho konzumního zboží. Které – pokud na něj kdo nemá – si většinou přece jenom může odepřít.

    Za druhé: i ten přijatý úvěr respektive půjčka se musí nakonec splatit – a to sice v naprosté většině dráže nežli přímý nákup. Čili právě pro toho kdo má méně finančních prostředků k dispozici je daleko smysluplnější nebrat úvěr, ale nakupovat za hotové.

    A za třetí: právě u dětí respektive mladých lidí existuje vysoké nebezpečí, že podlehnou té snadnosti braní úvěrů; tedy že podlehnou svůdnosti reklamních hesel: „Pořídíš si hned, zaplatíš až později!“ Když si totiž takových úvěrů vezmou postupně několik, pak se to nakumuluje – a oni najednou zjistí že už to neutáhnou. A právě tohle pak je přímou cestou k exekucím. A právě před tím by měla chránit výuka k finanční gramotnosti.

52. Jinak děkuji paní Hájková, pane Nusharte, já se za vás modlit nebudu, ale přeji, ostatně všem zde, vše dobré.

53. To máte, pane Krupičko, prašť jako uhoď: podle mě ať už se člověk modlí, nebo někomu přeje v duchu něco dobrého a myslí na něj – v obou případech vlastně dělá pořád to samé.

54. Tedy pane Krupičko ten Váš první odkaz je opravdu děsivý: Ne už „pořídíš si hned, zaplatíš později“. Dáme Ti hned a někdo kdo Tě má rád to zaplatí nebo odpracuje…
    Přeci jen mi to nedá znovu v tomto kontextu doporučit četbu geniální dětské knížečky Michaela Ende.

    Bylo by užitečné si uvědomit při těch diskusích o přiměřenosti cen různých prací(kdo by ji měl posuzovat, jaká konsenzualní kritéria), že reálná dostupnost (a cena) úvěrů je mnohem mocnějším nástrojem exponenciálního růstu nerovností šancí který dále nádobí samotné diference výše odměny za práci.
    A všimnout si na citovaném případu, že hodnota poskytnutého úvěru je z pohledu banky dána(vedle reklamního efektu) ochotou a schopností (rodičů;-)) vyvážit jej svou BUDOUCÍ prací/časem.
    Pokud budete chtít spotřebovávat a nemáte trvale k dispozici hodné práceschopné rodiče (ani hodnou banku:-)), investovat by přitom bylo rozumné. A snažit se odpíráním si zbytné spotřeby akumulovat pro budoucí investici nejspíš bláhové. S indexem bláhovosti úměrným tomu inflačnímu. Navíc byste tak snižoval (sice dočasně) množství peněz obíhající ekonomikou, což by mohlo přispět k chudobě jiných a zpomalení růstu HDP:-)
    …Máme označit hypotéku na byt(pro vlastní bydlení) za spotřební nebo investiční úvěr?

55. Podobně jako Spořitelna v tom odkazu pana Krupičky „pečuje“ u dětí o gramotnost finanční, snaží se zase jiní v rámci té výuky pečovat u dětí o gramotnost sexuální a identitární (jak už jsem někde zmínil příklad té hry „teď se zvednou a vymění místo ti, kteří ještě neměli žádný sexuální styk“).

    O gramotnost dětí je tedy pečováno všestranně i když ten dojem by mohl být ještě o něco lepší, kdyby Spořitelna byla neziskovou organizací.

56. Ano, pane Poláčku, tak to je skutečně zajímavé s tím Leninem a Masarykem, i když asi také záleží na kontextu těch výroků.

    Nevím jistě, ale snad není třeba dodávat, že zde kapitalismu právě pomohla ona (zejména majetková) diferenciace proletaritátu či spíše jakéhosi postproletaritátu. Nevím také, kdo jako první pronesl výrok „Rozděl a panuj“, ale je to snad jeden z nejgeniálnějších výroků historie. Kapitalismu také zřejmě pomohl outsorcing/offshoring výroby do Asie apod. a orientace na služby. Tím zabil dvě mouchy jednou ranou: komunismus např. v Číně, či zkrátka na periferii, se stal formálním a zároveň došlo k rozdělení chudých v „centru“.

    Zároveň se vytěžované (rozkradené a rozprodané) země na periferii, mezi které bych spíše počítal i Česko, nemají z hlediska levicového hnutí příliš o co opřít. Nižší životní úroveň a s tím související větší tlak na produktivitu práce (ve srovnání např. se Skandinávií či Německem, kde je naopak levicové hnutí pestřejší a silnější) totiž omezuje akceschopnost chudých vrstev se organizovat.

    Jak vidno, je kapitalismus ďábelsky chytrý systém a ačkoli já násilí odmítám, až tolik se nedivím, že se mu v minulosti prostřednictvím násilí někteří postavili. Co jim zbývalo, trpět?

57. Zkrátka bych řekl, že kapitalismus se v průběhu moderních dějin začal vyznačovat tak obdivuhodnou schopností adaptace a ovládání či rozdělování lidstva, že to nedokázal předvídat ani Marx a musím to uznat i já, jakožto antikapitalista.

58. A tady ještě z cyklu „co nám buržoazní propaganda zatajila“: drtivé vítězství komunistů ve volbách v Nepálu 2017, https://en.wikipedia.org/wiki/2017_Nepalese_legislative_election

    🙂

    Zkrátka když jsou dějinné okolnosti příznivé (Lenin, kterého hodili tenkrát Němci do vlaku směr Rusko by mohl vyprávět), v horách, kam temný stín kapitalismu zatím zřejmě nedosáhl, tak to jde 🙂

59. Kapitalismus je chytrý přímo ďábelsky, ani božsky geniální Marx na něj nemá.

    Nezbývá než lítat po těch barikádách… Jenomže takhle předpotopně se prý dnes už revoluce nedělají. V Rusku se to neosvědčilo. Italský komunista Gramsci přišel s lepšími nápady… Ty nápady se ale nesmí pojmenovat (to je součástí ďábelské chytrosti). Kdo je realizuje, je levicový liberál; kdo je pojmenuje, je fašista. Kapitalismus je prostě ďábelsky chytrý…

60. Ještě mě napadá – kapitalismus je chytřejší než socialismus, a proto socialismus nad kapitalismem nikdy nemůže vyhrát.

    Jde o nerovnost. Řešením by bylo povolit inteligeci pouze do určité výše. Ta maximální povolená výška hladiny inteligence by pochopilně nesměla překročit běžnou inteligenci socialismu. Tím by se zaručily rovné a spravedlivé konkurenční podmínky pro socialismus i pro kapitalismus.

61. Pane Krupičko, u té vaší představy o nenásilné cestě ke komunismu nejde jen o samotný revoluční moment, ale hlavně o následné kroky. Tahy revolučního režimu totiž bývají zpravidla násilné v tom smyslu, že svou moc brání všemi prostředky, a to velmi nevybíravými.
    Takže se ptám: kdyby ta samá většina, která se dobrovolně rozhodla jít po cestě ke komunismu, po čase zjistila, že to není ono a chtěla vrátit mnohé prvky předchozího stavu, bude mít tu možnost? Dovolíte jí to?

62. Pravda je taková, že kapitalismus v sobě obsahuje zrnko lidské přirozenosti, ať už jde o touhu mít se lépe, touhu realizovat své sny, touhu využít své organizační schopnosti atd. atd. Tyto touhy lze jen stěží potlačit a možná by to ani nebylo žádoucí. Ostatně dějiny pro to svědčí.
    Kapitalismus tedy v sobě nese lidskou přirozenost, která může být někdy dost dravá. Je proto zapotřebí kapitalismus kultivovat kulturou. Může se kultivovat i zákonem, ale zákon bez přijímané kultury by byl prázdný zákon.
    Touhu je zapotřebí kultivovat. Tuhle jsem například uvedla, co napsali o Terezii z Lissieux:
    „Tatáž chtivost, která jí jako dítěti kázala shrabovat pro sebe všechny hračky z krabice, když ji prosili, aby si vybrala jenom jednu, jí později kázala dosáhnout svatosti. Její vlastnost tedy nebyla utlumena, ale byl jí dán správný směr.“

63. Přečetla jsem si konečně toho Rychlíka a musím konstatovat, že jeho narativ vnímám jako falešný.
    Už třeba proto, že převládající polistopadový výklad dějin 20. století přičítá emigrantům, jakoby většina obyvatel tu nebyla zcela svéprávná a naivně se chytala kdečeho importovaného v rozporu s vlastními zkušenostmi.
    Ale je toho víc.
    Rychlík píše o proměnách lidové podpory komunistického režimu tak, jakoby měl k dispozici data, která jeho tvrzení podporují. Nic takového ovšem v ruce nemá. Ani co se týče padesátých let, ani dob pozdějších. Jedinou výjimkou je několik bouřlivých měsíců roku 68, kdy nenadálé uvolnění cenzury lidem umožnilo vyslovovat své názory o něco svobodněji než předtím i potom. Ale historik, pokud chce být hoden svého poslání, by neměl zaměňovat naděje, které lidé vkládali do tehdejších představitelů, s podporou idejí socialismu a komunismu. Jen šílenec si tenkrát neuvědomoval, že poměry nejsou tak daleko, aby bylo možné přestat se zaklínat socialismem. Mocenský monopol stále trval a připomínky jeho represivních možností nešlo jen tak zapomenout. Vždyť byly ještě zcela nedávno postihovány poklesky zcela nesrovnatelné s popíráním blahodárnosti socialismu.

64. Ještě něco k ruské revoluci: podle Masarykova podání si byl Lenin naprosto přesně vědom toho, že zaostalé Rusko v žádném případě nesplňuje základní požadavky a podmínky marxistické teorie pro provedení (komunistické) revoluce. A Masaryk dokonce v zásadě velmi pozitivně hodnotí u Marxe a Engelse, že oni vždy zásadně trvali na tom, že revoluci je možno provádět až tehdy, kdy společnost k ní vnitřně, evolučně dozrála.

    Takže tedy Lenin naprosto jasně viděl, že jeho vlastní ruská, bolševická revoluce byla vyvolána fakticky uměle, zcela předčasně. (A proto se také mohla držet jenom prostřednictvím násilí.) Ale jeho kalkulace byla v zásadě taková: ano, v zaostalém Rusku ještě zdaleka nedozrály objektivní podmínky pro úspěšnou socialistickou respektive komunistickou revoluci. Ale jestliže pak následně budou provedeny revoluce i v jiných, průmyslově mnohem vyspělejších zemích, se silnou a vyzrálou dělnickou třídou, tak tyto státy se „správně“ provedenou revolucí pak budou moci svou kompetencí být nápomocny Rusku v jeho socialistické výstavbě.

    Proto se také Lenin neustále snažil iniciovat revoluce i v jiných zemích; a je nutno zmínit že tyto vyhlídky se nejevily být tak zcela nereálné, v poválečném období byla leckde velmi silná socialistická hnutí, v Německu byly přímo provedeny pokusy o revoluci (především Bavorská republika rad); ale třeba i v Itálii existovala silná radikální levice, včetně pozdějšího fašisty Mussoliniho.

    Ale: nakonec se ukázalo že Sovětský svaz zůstal se svou revolucí sám; ovšem bylo zcela nemyslitelné, aby ruští revolucionáři najednou prohlásili: „Bohužel v západních zemích k žádným revolucím nedošlo, a tak my teď tu naši revoluci stornujeme, a všechno vrátíme zpátky ke Kerenského buržoazní revoluci!“ – Mimochodem: pro tuto Kerenského buržoazní revoluci bylo tehdejší Rusko prakticky stejně tak málo zralé, jako pro revoluci bolševickou. Takže pokud by se měla sledovat tato logika vrácení dějin před provedení „předčasných revolucí“, pak by se Rusko vlastně muselo vrátit až k carismu!

    Zkrátka: bolševici zjistili, že na všechno zůstali sami; a objektivně jim nezbylo nic jiného, nežli se pokusit vzniklou situaci vyřešit tak, jak to jen bylo za daných podmínek možné. Jestli to tehdy bylo možné bez násilí? – Bez jakéhokoli násilí asi sotva; ovládat tak obrovskou – a občansky nevyzrálou – říši jako je Rusko prakticky nebylo možné bez železné pěsti. (A pro skutečnou demokracii Rusko není fakticky zralé dodnes.) Jinou je ovšem otázka míry násilí; ten zběsilý stalinský teror nelze samozřejmě obhájit žádnými objektivními okolnostmi.

65. MASARYK A REVOLUCE

    Při dané příležitosti je nutno uvést ještě jednu věc, která pro mnohé bude asi nemálo překvapivé: Masaryk se nijak nedistancoval od revolucí jako takových! Masaryk naprosto jasně a nedvojsmyslně vyhlásil: „Revoluce byly, jsou a budou!“

    On v tomto smyslu kritizoval Marxe a Engelse jenom z toho důvodu, že oni tu svou vlastní revoluci prohlásili za tu naprosto poslední, definitivní, po které už žádné další revoluce nepřijdou. Oproti tomu Masaryk říká: lidstvo se bude vyvíjet dále, další tisíce a snad další miliony let; a v tomto vývoji budou znovu a znovu vznikat sociální napětí, které budou řešeny prostřednictvím revolucí.

    Jinak řečeno: Masaryk Marxovi a Engelsovi v zásadě nijak nemá za zlé jejich projekt sociální revoluce. Či snad přesněji: skoro se zdá, že Masaryk se s tímto projektem sociální revoluce mohl docela dobře vnitřně ztotožnit. Klade si jenom dvě základní podmínky: za prvé, takováto revoluce musí být skutečně spontánní; to jest, musí být provedena na základě vůle naprosté většiny lidu. A za druhé – musí být nenásilná. Což nakonec souvisí s bodem prvním: tam kde je revoluce prováděna z vůle naprosté většiny lidu, tam nemusí být prováděna s použitím násilí. Nanejvýš v momentu jejího samotného provedení, proti zastáncům starých pořádků, kteří brání mocí svá privilegia. – Ale takto použití revolučního násilí chápali nakonec stejně i Marx a Engels; ona proslulá „diktatura proletariátu“ měla být skutečně jenom naprosto přechodným opatřením, nežli bude zlomen ozbrojený odpor poražených vykořisťovatelských tříd. Jakékoli další umělé prodlužování této „diktatury proletariátu“ už nemělo žádné další oprávnění a odůvodnění.

66. „Ještě mě napadá – kapitalismus je chytřejší než socialismus, a proto socialismus nad kapitalismem nikdy nemůže vyhrát.“

    Ano, pane Nusharte, možná tomu tak s kapitalismem a socialismem nyní opravdu je. Podobně jako třeba v případě šachových computerů a lidí -šachistů. V určité době, za postupně proměněných okolností, získávají první schopnost porážet vždy druhé.

    No, a co? Mají proto lidé se šachy skončit? Nebo spíš mají hlídat, aby byly computery vykázány ze sálu aspoň po dobu utkání?

67. KULTIVOVAT KAPITALISMUS – ano, paní Hájková, to je přesně to o co se jedná, jak jste řekla kapitalismus má i své přirozené stránky, které není možno lámat přes koleno, to by šlo opravdu jenom násilím, ale to o co se jedná je tyto přirozené potřeby, touhy, sklony lidí svést jiným, společensky pozitivním směrem.

    Tenhle projekt „kultivace kapitalismu“, i když v zásadě bude proveden, bude vždycky muset bojovat s tím, aby tyto sklony nesklouzly zpět, do své negativní podoby (tedy ve Vašem příkladě se jedná o to, aby ten vlastnický pud zase nesklouzl do bezmezného a vlastně nesmyslné hromadění vlastního, osobního majetku.

    Tento „kultivovaný kapitalismus“ bude tedy vždycky vlastně balancováním na nataženém laně, vždycky bude hrozit ztráta rovnováhy, a pád dolů, a to nejen na jednu, nýbrž na obě strany. Jednou stranou je ten zmíněný regres do čistě soukromovlastnických pudů, toto hromadění majetku bez míry; ale druhou stranou bude vždy latentní snaha tohoto regulujícího státu přehnat – byť i v dobrém úmyslu – svůj dozor nad chováním lidí, a reglementovat jejich životy a jejich aktivity až příliš. Jinak řečeno: bude zde vždy latentní nebezpečí k totalitním tendencím a choutkám.

    Bude to tedy vždy velmi labilní stav, kdy onu žádoucí rovnováhu bude nutno hledat vždy znovu a znovu. Ovšem – to není fakticky nic neobvyklého nebo nepřirozeného; přesně naopak, celý náš vlastní přirozený život nesestává nakonec z ničeho jiného, nežli z neustálého (více anebo méně úspěšného) hledání takovýchto vyvážených postojů mezi něčím a mezi jeho opakem.

68. „Ten zběsilý stalinský teror nelze samozřejmě obhájit žádnými objektivními okolnostmi.“

    Ale lze. Byl to z hlediska dějinnosti objektivně nutný návrat k carismu, ale zároveň je zde již přítomen i náznak pokroku či již dokonce pokrok samotný – prosazující se prostřednictvím tzv. Pullmannova demokratického prvku stalinismu, byť ve spojitosti s jeho zločiny. Dělníci v továrnách dostali možnost odsuzovat inženýry a posílat je na smrt. Takže stalinismus 30. let měl jistý řekněme demokratický aspekt, v tom smyslu, že dával neelitám možnost útočit na elity, dělníkům na své inženýry.

69. Masaryk řekl, že „revoluce byly, jsou a budou“, takže se nedistancoval od revolucí. Dokonce se nedistancoval nejen od revolucí, on se nedistancoval ani od dějin.

70. Zatímco Marx s Engelsem se od dějin distancovali, protože komunistickou revoluci prohlásili za konec dějin – podobně jako Fukuyama.

71. Podobně jako Fukuyama liberální demokracii

72. Pane Poláčku, se dvěma texty, jež jste umístil výše, souhlasím a je mi blízká i jejich vstřícnost a vlídnost k velkým osobnostem již dávnější historie. Mimochodem, jako zajímavost, o uvedeném postoji Lenina k revoluci v Rusku jsem slyšel, „mimo mikrofon“, již při výkladu látky na gymnáziu. Zároveň však dotírají otázky.

    „Kdo, když ne my?! Kdy, když ne teď?!“, bylo jedno z hesel listopadu 1989. Platí ovšem vždy, neboť „kdo chvíli stál, již stojí opodál“. Lenin tedy asi musel chytit příležitost „za pačesy“, neboť „odvážnému štěstí přeje“. Nakonec Masaryk také dlouho nepředpokládal, že o 300. výročí naší „poroby“ nebudeme již pod Rakouskem, nýbrž samostatným státem.

    Visí ve vzduchu tato otázka: Pokud by Lenin „dokázal“ ze zaplombovaného vagónu vystoupit přece jen dříve než se stalo, kdy by přišel čas pro dozrálou a (skoro) nenásilnou evropskou revoluci? Nezůstalo by spíš u menší, byť „světové“, revoluce, o níž píše Masaryk? Vždyť pro Západ bylo Sovětské Rusko a pak SSSR dlouho nejen hrozbou, ale i motivací. Bylo by pro „věc socialismu“ lepší, kdyby se „reálný kapitalismus“ nepodařilo „předčasně“ nikde odstavit od kormidla?

    Otázka typu „kdyby“, jaké se nemají, v dějepisu ovšem, klást, stojí takhle: Naskytla by se bez ruské bolševické revoluce v příštím století šance na (přiměřenější) pokus o socialismus, nebo bychom už o něčem takovém ani neuvažovali?

73. Paní Zemanová, ta Rychlíkova formulace o polistopadovém „vítězství narativu emigrace“ mě napřed také poněkud zarazila. Ale pak jsem si uvědomil, že se jedná opravdu jenom o poněkud nešťastnou formulaci. Rychlík tu zřejmě v žádném případě nechtěl říci, že by listopadový převrat iniciovala či řídila emigrace (historik Rychlík ovšem není tak naivní, aby nevěděl o faktické slabosti a bezvýznamnosti politické emigrace); on tím chtěl jenom říci, že oficiálním polistopadovým výkladem poválečných dějin se stal ten narativ, který celou tu dobu zastávala (a především prostřednictvím „Svobodné Evropy“ do národa hustila) antikomunistická emigrace: tedy že celá poúnorová existence státu a společnosti nebyla ničím jiným nežli holým útlakem, diktaturou a vládou totality.

    Oproti tomu Rychlík – naprosto právem – namítá, že takto triviální narativ je falešný, neboť hrubě zkresluje vždy mnohotvárnou a mnohovrstevnatou realitu.

    Jak naprosto zkreslující jsou takovéto paušální soudy si můžeme ukázat na příkladě ze zcela jiné oblasti. V polovině devadesátých let americký historik Daniel Goldhagen vyvolal především v Německu velký poprask a vášnivé diskuse svou knihou, ve které paušálně tvrdil, že za nacistického režimu byli všichni Němci „ochotní pomahači Hitlera“. Vzápětí ovšem Goldhagen sklidil bouři odporu víceméně celého cechu profesionálních historiků; neboť seriózní historické výzkumy už dávno dokázaly, že takto paušální obraz (a soud) je naprosto nevěcný, že ve skutečnosti byla německá společnost ve vztahu k Hitlerovi (a odporu k němu) mnohem diferencovanější.

    A to samé platí i tehdy, když se někdo snaží celé československé poúnorové dějiny paušálně deklarovat jenom jako „útlak a totalitu“. A že obyvatelstvo celou tu dobu nemyslelo na nic jiného, nežli jak svrhnout komunisty. Tvrdíte, že Rychlík nemůže svá tvrzení o smíření, o identifikování se (části) společnosti s režimem nijak dokázat. – Tady se ovšem nutně staví otázka, o co Vy sama můžete opřít svůj vlastní výklad. V každém případě se dá předpokládat, že historik Rychlík má k dispozici mnohem více historických materiálů, nežli Vy. Rychlík se především opírá o jednu naprosto objektivní skutečnost: totiž o zcela reálné sociální zájmy velkých skupin obyvatelstva. A především v první fázi se tyto materiální zájmy víceméně naprosto kryly se socialistickým projektem.

    Ostatně ten útlak: ten sice byl přítomen, ale to ještě naprosto neznamená, že by jím všichni byli zasaženi stejně, a především, že by ho všichni subjektivně pociťovali stejně.

    Zase příklad z doby nacismu: už jsem jednou zmínil tu historku, kdy jakási mladá německá žena varovala svou přítelkyni, která chystala jakousi nepředloženost: „Ale pamatuj si, že když tě pak zavřou, tak já tě z koncentráku tahat nebudu!“

    To ovšem znamená: tato žena samozřejmě věděla, že systém je represivní; že nějaké akty odporu proti němu se mohou šeredně nevyplatit. Ovšem – podle celého kontextu se nijak nezdálo, že by touto skutečností nějak zásadně utrpěla její principiální loajalita vůči režimu.

    Ostatně, na DR teď také jeden historik (snad jste ten článek také četla) zcela správně poukázal na to, že víceméně každý stát používá alespoň určité míry donucování (a tedy násilí) ke svému vlastnímu udržení. Jako příklad mohu uvést jeden moment ze současného Německa: kdy skupiny takzvaných „Říšských občanů“ vůbec neuznávají právní existenci a tedy legitimitu poválečného německého státu. A když je tento stát donutí respektovat jeho zákony, tak oni to také pociťují jako „násilí“, jako nelegitimní akt.

    Všeho všudy, paní Zemanová: snad i Vy byste se konečně jednou mohla (či spíše měla) smířit se skutečností, že skutečně zdaleka ne každý obyvatel poúnorového Československa byl přesvědčeným antikomunistou. A že opravdu zdaleka ne každý měl trvající pocit, že žije v diktatuře. Opakuji znovu: samozřejmě že každý věděl že to či ono se nesmí, to či ono je zakázáno. Ale to ještě zdaleka neznamená stav zásadního odporu vůči socialistickému státu jako takovému.

    A ostatně, paní Zemanová: když jsme se svého času (na počátku osmdesátých let) s několika tehdejšími spolubojovníky rozhodli vstoupit do skutečně aktivního odporu proti normalizačnímu režimu – tak jsme zcela naopak žili v pocitu, že jsme naprosto nepatrnou minoritou v jinak politicky zcela indiferentní většině. Ano, národ vyprávěl v hospodě své vtipy na režim a na policajty; ale to bylo v zásadě všechno. Ten samý národ pak druhý den šel do práce (a na svůj melouch), a o nějakou politiku se víceméně nezajímal.

74. Revoluce musí tedy být provedena na základě vůle naprosté většiny lidu, což teda umožňuje, aby byla i nenásilná.

    Jenomže, pane Poláčku, naprostá většina lidu je vždycky hloupá, takže nemá pravdu – šlo by prostě jen o populismus. Taková revoluce z vůle naprosté většiny lidu by tedy nikdy nemohla nastolit ten skutečně pravdivý a správný humanistický režim – jak byste například při revoluci provedené z vůle naprosté většiny lidu chtěl ochránit zájmy menšin? Je tedy patrné, že revoluce nemůže být provedena z vůle naprosté většiny lidu. Aby taková revoluce nebyla pouhým populismem, aby mohla být revolucí skutečně humanistickou, musí se jednat o revoluci násilnou…

75. Pane Poláčku, kdybyste si ráčil přečíst mé příspěvky o těch čtyřiceti letech panování komunistů, pak byste musel přiznat, že pokaždé píšu výhradně o části obyvatelstva a nedopouštím se toho, že bych smýšlení kteréhokoli segmentu československé společnosti absolutizovala.
    To, že o skutečném smýšlení lidí, včetně sousedů přes ulici, měl málokdo ponětí a musel si ve svém odporu k režimu zákonitě připadat jako minorita, je trefný postřeh. Nositelé moci to měli po této stránce perfektně zařízeno.
    Pullmana jsem se zastávala. Jeho teorie o tom, že tu byla vrstva lidí, kteří demokratické vymoženosti nepostrádali a nikdy nepřemýšleli o jiných možnostech, jaké mají lidé jinde /kromě čistě materiálních/, není nic, co bych cítila potřebu vyvracet. Jediné, o čem bych se možná dohadovala, by bylo procento, které tato část lidí zaujímala. Ale tady na tom nejsem o nic lépe než Pullman nebo Rychlík. Data, která by mohla podpořit to nebo ono tvrzení, nejsou a nebudou k mání.

76. RELATIVITA PŘEDČASNOSTI

    Pane Horáku, to jsou ovšem velmi nejednoduché otázky. V každém případě musím podotknout: já jsem o „předčasnosti“ ruské bolševické revoluce v daném kontextu hovořil výhradně ve vztahu k marxistické teorii. Je to právě tato marxistická teorie sama, která naprosto jasně říká, že v natolik zaostalém, agrárním státě (tedy s jen relativně malým podílem průmyslového dělnictva) jako bylo tehdejší carské Rusko nejsou dány základní objektivní, nezbytné podmínky pro úspěšné provedení socialistické/komunistické revoluce.

    Pokud se ale na celou záležitost chceme podívat z hlediska jiného – totiž z hlediska vlastního chodu dějin jako takových – pak se nám tu samozřejmě staví obraz dost jiný.

    V každém případě je nesporné: bolševická revoluce vložila do chodu dějin zcela novou skutečnost. Obrazně je možno říci: když se do řeky zřítí velká skála, tak si řeka také musí začít hledat pro svůj tok nové koryto. To je prostě objektivní fakt.

    Důsledky bolševické revoluce (a existence Sovětského svazu a poté dalších socialistických států) pak ovšem měly na další chod dějin velice ambivalentní důsledky:

    – Za prvé, vznikl zde dějinný prototyp „beztřídní společnosti“. Společnosti bez vykořisťování. A i když tento obraz byl namnoze idealizovaný či přímo fiktivní, i tak vykonával velký vliv na dění v ostatním světě. A jestliže dnes můžeme o státech vyspělého Západu hovořit jako o „sociálním státě“, pak je velká otázka, do jaké míry by se tento sociální stát podařilo vybojovat, kdyby zde nebyl onen příklad reálně existujících socialistických států.

    – Ovšem na straně druhé tyto samé státy „reálného socialismu“ působily na většinu západního (či světového) obyvatelstva naopak odstrašujícím dojmem, v důsledku jak svého politického útlaku, tak ale i své ekonomické neschopnosti, a tedy nízké životní úrovně.

    Celkově se asi dá říci, že v tomto ambivalentním působení pozitivní vliv socialismu působil spíše v chudých státech, s dramatickými sociálními rozdíly, kde obyvatelstvo toužilo především po základním existenčním zabezpečení, a případné politické restrikce ho zajímaly (či pálily) daleko méně. Zatímco ve státech vyvinuté – a čím dál tím bohatší – západní Evropy respektive západního světa byl účinek východního komunismu spíše negativní, odpuzující.

    K tomuto vlivu „předčasné“ revoluce na reálné uspořádání států ostatního světa je ale nutno připočítat ještě jeden, naprosto zásadní aspekt: že totiž do světových dějin vstoupil nejen nový reálný sociální fenomén, nýbrž i zcela nová idea. Která by – nebýt právě oné „předčasné“ ruské revoluce dost možná byla už dávno zapomenuta. Tato nová idea začala stavět zcela nové otázky po tom, jaký je vlastně charakter našeho světa, jaká je skrytá podstata zdánlivě „standardního“ státu volné tržní ekonomiky doprovázené státem parlamentní demokracie. Mimochodem: jestliže po rozpadu sovětského impéria levicové (marxistické) hnutí na Západě utrpělo samozřejmě těžký šok, pak se zdá, že v poslední době zase začíná docházet – a to právě v oblasti teorie – k určitému oživení. Zdá se, že přišel čas neortodoxních marxistů – kteří monitorují ty či ony omyly v marxistické teorii, nicméně i nadále staví na zcela centrální výpovědi marxismu, totiž že kapitalistický společenský řád je ve své nejhlubší podstatě ahumánní a antidemokratický; a že je tedy nutno pracovat na jeho odstranění, nebo přinejmenším zásadním modifikování.

    K danému tématu je tedy na tomto místě možno říci: i když svého času bolševická revoluce přišla – z hlediska ryzí marxistické teorie – předčasně a jaksi „bez dostatečného důvodu“, tak přesto svou reálnou existencí dokázala vytvořit novou historickou, ale i ideovou skutečnost, na jejímž základě my dnes na vyšším stupni vědomí a vědění můžeme uvažovat další možnosti nekapitalistického vývoje lidské společnosti. Protože kdyby toho nebylo – pak bychom zřejmě stále museli ještě čekat na to, až přece jenom nějaká taková revoluce přijde, aby nám tuto novou skutečnost vytvořila.

77. V dnešní době může dělat revoluci i elita. Právě protože lid je hloupý, jak praví pan Nushart.
    Dnes jsem se v rozhlasovém pořadu Spirituála dověděla, že i národní obrození může dělat elita. Zatímco v českém národním obrození šlo o prosazení češtiny (jazyk prostých lidí) proti němčině (jazyku elit), v aktuálním běloruském národním obrození jde o prosazení původní běloruštiny (kterou dnes mluví už jen elita) proti ruštině, kterou mluví lid neznalý běloruštiny (a navíc si volí diktátora). Běloruská elita chce tedy obrodit Bělorusko. Samozřejmě kromě prosazení západní demokracie.

78. Ještě k tomu Bělorusku. Nechci říct, že to je jednoznačně špatně – tedy to, že elita se snaží obnovit běloruštinu, i když větší část lidu o to evidentně nemá zájem. Člověk by musel mít o oné elitě přesnější informace, musel by se na ni podívat zblízka, k čemuž má málokdo z nás příležitost.
    Ona je totiž elita a elita.
    Izraelští proroci (pokud je lze považovat za elitu) také nebývali s lidem zajedno. Prorok Eliáš nechodil do shromáždění a nedal na to, co lid říká, přesto byl s Božím lidem vnitřně spjatý. Zatímco Baalovi proroci (jiná elita) s lidem žili, vedli ho a plnili v podstatě jeho přání, ale vnitřně s ním spjati nebyli. Protože nebyli spjati s Hospodinem, kterému ten lid patřil.

79. VZNIKLA REVOLUCE NÁHODOU?

    A nyní konkrétně k otázce, co by se stalo, jak by probíhal další chod dějin, kdyby svého času k bolševické revoluci nedošlo.

    Jako první je ovšem nutno položil zcela závažně klíčovou otázku: bylo opravdu vůbec dějinně možné, aby k takovéto revoluci nedošlo? Byla bolševická revoluce opravdu jenom jakýmsi „omylem dějin“, anomálií vzniklou jenom v důsledku chaosu ničivé světové války – anebo se zde přece jenom projevila nějaká skrytá dějinná zákonitost? Jinak řečeno: kdyby nedošlo k bolševické revoluci v Rusku, nedošlo by k obdobné situaci za jiných podmínek někde jinde?

    Tohle a právě tohle je ovšem krajně obtížně zodpověditelná otázka.

    V každém případě si ale ujasněme toto: jestliže bolševická revoluce sama samozřejmě vznikla v důsledku výjimečné situace, tedy do značné míry „náhodně“ – pak samotné socialistické hnutí jako takové v žádném případě nějakou dějinnou nahodilostí nebylo a není.

    Je to totiž kapitalismus sám, který si svou vlastní imanentní dynamikou produkuje své nepřátele. Naprosto jednoduše: kdyby kapitalismus byl humánním, sociálně spravedlivým uspořádáním lidské společnosti – pak by vůči němu neexistovala žádná relevantní opozice. Lidé by v něm žili spokojeně a šťastně, užívali by si jeho bohatství a jeho svobody, a vůbec by jim nepřišlo na mysl proti němu iniciovat nějaké násilné revoluce.

    Z tábora antikomunistů znovu a znovu přichází ten výklad, že všechny – socialistické – revoluce byly jenom dílem jakýchsi malých skupinek zfanatizovaných, spikleneckých revolucionářů. A že kdyby jich nebylo, tak že celý svět by si žil spokojeně a bezkonfliktně v nekonečně trvajícím řádu kapitalismu. („Konec dějin“!…) Takovýto výklad nemá ale žádné reálné odůvodnění. Lidská společnost je svým způsobem krajně citlivý mechanismus, reagující neomylně na všechny reálné podněty. Zopakujme znovu: kdyby byl systém kapitalismu vnitřně homogenní a bezrozporný, nikdo by se proti němu nebouřil. Jsou to jenom a jedině jeho vlastní vnitřní rozpory a nespravedlnosti, které jeho obyvatelstvo – či alespoň jeho radikálnější část – žene na barikády v boji proti němu.

    Jak už bylo řečeno, vznik – a úspěch – bolševické revoluce v Rusku byl samozřejmě jako takový dílem historické nahodilosti. Ale kdyby jí nebylo, v každém případě by tyto interní rozpory kapitalismu existovaly nadále. Pak by dějinně existovala jenom dvojí alternativa:

    – buďto by revoluce byla provedena někdy jindy a někde jinde; pak by historicky vznikla prakticky ta samá situace, jenom v jiných konkrétních kulisách;

    – anebo by revoluce tohoto typu, tedy s převzetím veškeré státní moci revoluční složkou, nikdy nedošlo.

    Ovšem: i v tomto druhém případě by i nadále existovalo socialistické hnutí jako takové, a působilo by svou silou (a trvající h r o z b o u revoluce!) na kapitalistické státy, takže ty by stejně byly donuceny provádět taková socializační opatření, jaká prováděly pod vlivem existence Sovětského svazu.

    V zásadě bychom se tedy dnes nacházeli ve víceméně stejné situaci: kapitalistický stát by nebyl schopen řešit své vlastní interní rozpory; tento stav by plodil opozici proti němu; a dnes bychom tedy stejně tak rozvažovali co dál, jaké máme možnosti tento stav pozitivně překonat. Jediný rozdíl by byl v tom, že bychom neměli k dispozici žádnou reálnou zkušenost s pokusem o provedení klasické komunistické/socialistické revoluce, ani zkušenost z jejího ztroskotání.

    Z tohoto důvodu ale spíše předpokládám, že historicky bylo uskutečnění revoluce nutné a nevyhnutelné; protože dokud se lidstvo nepřesvědčilo o jejích problémech, do té doby by zde stále byla přítomna touha ji uskutečnit.

    Z doposud řečeného je tedy možno učinit tyto závěry:

    – samotné socialistické hnutí není nijak nahodilé, nýbrž historicky vzniklo zcela zákonitě a nevyhnutelně, jako reakce na interní a imanentní rozpory kapitalistického společenského řádu

    – v souvislosti s tím i samotné revoluční hnutí vzniklo stejně tak zákonitě a nevyhnutelně

    – otázka kdyby nebyla provedena revoluce bolševická, zda by byla provedena revoluce jiná, zůstane samozřejmě už provždy jenom hypotetickou; ale je vysoká pravděpodobnost toho, že ono reálně existující hnutí by se o provedení revoluce pokoušelo znovu a znovu. Nějaké „nahodilé“ okolnosti se v dějinách už vždycky najdou.

    V každém případě – opakuji ještě jednou – je nutno zcela zásadně zamítnout veškeré snahy o to, socialistické a revoluční hnutí degradovat jenom na jakési hrátky skupinek nezodpovědných revolucionářů. Je to sám kapitalistický řád, který si své revolucionáře vytváří, svými vlastními rozpory.

80. Pane Nusharte, tady byla řeč v prvé řadě o čistě s o c i á l n í revoluci. Kterou lze bez dalšího provést z vůle většiny. Co se humanismu (v jeho hlubším smyslu) týče, to je zase jiná záležitost.

81. Paní Zemanová, přečetl jsem si ještě jednou Váš komentář k Rychlíkovi. Naprosto jednoznačně tu zpochybňujete jeho podání, že by relevantní skupiny obyvatelstva se ztotožnily s režimem (s výjimkou krátkého období roku osmašedesátého). Z toho nelze vyvodit jiný závěr než ten, že Vy sama zastáváte výklad opačný. Že tedy není pravda že se relevantní části obyvatelstva s (komunistickým) režimem identifikovaly, nýbrž že je ovládal jenom strach z represí.

82. No ano, paní Hájková, „elita“ je vždy značně neurčitý pojem.

    Označili bychom například Ježíše za „elitu“, nebo ne? Na jedné straně muž z lidu; ale na straně druhé se svým duchem pohyboval ve výšinách, které byly naprosté většině jeho současníků nedostupné.

    Ruští bolševičtí revolucionáři? – Samozřejmě „elita“; už jenom svou znalostí teorie marxismu, kterou v té době jinak v celém Rusku neovládal prakticky nikdo.

    Marx a Engels? – V tehdejším komunistickém/socialistickém hnutí už svým vzděláním samozřejmě také „elita“.

    Francouzská revoluce? – Jistě, bezprostředně provedená zástupem z ulice; ale dávno předtím už ideově připravovaná intelektuální elitou francouzské společnosti.

    Poněkud zjednodušeně by bylo možno říci: bez „elity“ je možno provést jenom revoltu. Ke skutečné revoluci je vždy zapotřebí nějaké „elity“.

83. Pane Poláčku, zkusím to tedy ještě jednou:
    Červenou nití mých zdejších příspěvků je konstatování, že nemáme dostatek relevantních dat, abychom mohli přesvědčivě tvrdit, jak většina obyvatel Československa skutečně smýšlela mezi lety 1948 až 1989 o myšlence socialismu. Rychlík, vy i já jsme na tom stejně.
    Mohu si myslet opak toho, co vy, ale nemohu to dokázat, zrovna jako vy nemůžete dokázat to své přesvědčení.
    A to je taky hlavní důvod mé kritiky Rychlíka. Vypráví, čemu věří, ale podložené to ničím nemá. Vy i já jsme laici, můžeme si tu povídat, co nás napadne, ale on je historik, ne romanopisec.

84. Paní Zemanová, o tom, jak kdo smýšlí nebo smýšlel, nebude nikdy dost relevantních dat, pokud tedy lidé nepřejdou od smýšlení k činům.

85. Paní Zemanová, odhaduji že komunismus, respektive jeho hlavní proud měl (v závislosti na fázi vývoje) podporu v průměru tak 30-40 % obyvatel, což zhruba odpovídá i volebnímu výsledku komunistů, kteří si myslím nikdy příliš netajili tím, co zamýšlí, v posledních demokratických volbách. Už jsem o tom někde psal. Pokud jakýkoli režim nemá podporu alespoň výrazné menšiny, tak se bez nastolení teroru zhroutí. A teror tu byl pouze na konci 40. a v 50 . letech. Přesná data se shánějí těžko a zdůvodňování toho čísla by mě zabralo hodně času.

    A příliš nepochybuji o tom, že spousta lidí si spontánně přála popravu např. Horákové. Spojovali si ji totiž s velkou bídou a frustrací první republiky a báli se, že by lidé jako ona zajistili návrat starých pořádků. Že byla Horáková sama národní socialistka, jim myslím nestačilo, nebylo to pro ně dost radikální. Vnímali to zřejmě jako že „buď ona nebo my“.

86. Podpora reformního komunismu z roku 68 podle mě převyšovala i těch 40 %, na to jsou možná i z konce 60. let nějaká ta data.

87. Dodal bych, že dnes je volební účast u těch hlavních voleb okolo 60 % a často vládne ten, kdo získal většinu voličů (stačí třeba 51%), to jest ve finále ten člověk či subjekt, který zastupuje zájmy menšiny národa. Opět zde tedy není mezi dobou minulou a současnou zas tak velký rozdíl. Velká části občanů nezbývá a nebo se proto z nějakého důvodu dobrovolně rozhodli, než pasivně přihlížet.

88. A teď to snad nejdůležitéjší!

    Velký volební propad komunistů po roce 89 bych nepřičítal úplnému odmítnutí socialismu jako takového, ale spíše podle mě šlo o známku adaptace na nové, tehdy jen mlhavě známé a občany někdy naivně si vykreslované kapitalistické poměry a zahraničně-politický kontext. Také šlo o snahu o důslednou a pochopitelnou výměnu minulé mocenské garnitury možná až příliš úzce spojovanou s porevoluční KSČ jako takovou, ačkoli i v rámci této strany se myslím nacházely lidštější a reformám více nakloněné elementy. Levice mimo KSČ se teprve formovala, byla beztak spojována tak trochu s komunisty a hlavní úspěch tedy sklidila pravice.

    V rámci porevolučního období plného zmatků byly ale provedeny důležité změny vlastnictví výrobních prostředků, které nastolili obtížně vratnou vládu kapitálu, to jest poměrně malého množství bohatých lidí a s tím související radikální proměnu či spíše vznik politického spektra, které se ve zmatku topí dodnes. Bez této změny výrobních prostředků by strany jako ODS, Věci veřejné a dnes ANO Andreje Babiše (který do své strany nalil stovky milionů) nikdy nemohli tak uspět ve volbách a obsadit klíčové pozice ve státu. ČSSD s tímto systémem kolaborovala a kolaboruje – privatizovala, obsazovala místa v dozorčích radách, osekávala práva chudých atd. , a proto dnes téměř zaniká. Nějaká nová levice, jak ukázaly i poslední volby, je v nedohlednu.

    Spíš bych se tedy být Vámi, paní Zemanová, ptal, nikoli zda by nějaká levice, která zde dnes téměř neexistuje, moc předala dalšímu dějinnému vítězi, ale kdy předá moc, to jest ono vlastnictví výrobních prostředků, současná mocenská garnitura lidu.

89. Paní Hájková, co si lidé myslí, se dá zjistit docela dobře, když jsou takové poměry, že se nemusí bát postihu za projevený názor.
    Dá se to ošetřit přísně anonymním postupem při zacházení s dotazníky a promyšlenými otázkami. Samozřejmě ne návodnými.
    Takové zjišťování ale za celou dobu komunistického režimu neproběhlo.
    Agentura na zjištování veřejného mínění byla jednou z prvních institucí, zrušených po únoru 48. Stihla po svém založení provést jediný průzkum, a to na přelomu roků 47 – 48. Dotazníky nebyly nikdy v úplnosti zpracovány. Krátce po převratu byly skartovány. Předběžné výsledky údajně ukazovaly na pokles preferencí komunistické strany oproti jejímu zisku v roce 1946.
    Pro celou dlouhou dobu vlády KSČ pak nemáme žádné věrohodné doklady o tom, co si u nás lidé doopravdy mysleli a co si přáli.

90. Dávám v zásadě za pravdu panu Krupičkovi.

    Říká se, že komunisté spěchali na převrat nejen pro naléhání z SSSR, ale také pro známky poklesu voličské přízně, nebo aspoň v situaci zastavení růstu podpory. Lze tedy říci, že krátce před únorem 1948 měli na území dnešní ČR zhruba 40% stoupenců, kteří je v podmínkách omezené, ale trvající plurality zamýšleli volit.

    Když ovšem jdou preference strany nahoru, zvláště v důsledku působení širšího rámce událostí, dostavuje se autokatalytický efekt. V době rozčarování a opozice proti polistopadovému vývoji dostávala strana Miroslava Sládka jen kolem 5%. On, zjevně znalý efektu, který zmiňuji, argumentoval neustále proti výzkumům veřejného mínění a udával své vlastní preference na samé hranici absurdity. Kdyby neměli v téže době svých až 15% komunisté, třeba protože by byli úspěšně zakázáni, hrozil scénář, že SPR-RSČ se „dostanou na čísla“, kdy Sládkovi jeho pasování se na vůdce lidu vyjde. (Takhle z něj zůstal jen „král kibiců“.) Po letech je jasné, že postoje jeho strany sdílely v nemalé míře desítky procent našich obyvatel. (Sládkovi posléze nevyšla především sázka na odmítání rozdělení Československa. V tomto případě podcenil spodně lidové „ať si jdou!“.

    KSČ kdysi ovšem moc získala. Poděkovat se za to mohla i musela v SSSR. Kroky, které učinila, vnímali lidé jako rázné. Typický důvod zklamání mas, že došlo jen k „plesknutí do vody“ tedy nenastalo. Proto došlo podruhé za pětiletku k zdvojnásobení „komunističnosti“ obyvatelstva. (U většiny zbývajících jde o klasické mimikry.) Nakonec i mnozí z poškozených zpytovali svědomí, když ne své, tak aspoň své třídy, a potichu trousili „Co se divíte, vždyť jste to chtěli.“

91. Já se neptám, pane Krupičko, jestli by nějaká levice, která by dostala demokratický mandát k cestě k socialismu, předala moc dalšímu „dějinnému vítězi“. Tak velká slova nepoužívám. Jde mi o to, jestli by ta levice dovolila lidem, aby mluvili do dalšího směřování, pokud by nebyli spokojení. Na otázku, jak by to bylo, kdyby to záleželo na vás, jste mi neodpověděl
    Kdy a komu předá moc současná politická garnitura, to nebude záležet /aspoň doufám/ na ničem jiném než na volbách, kterými většina lidí vyjádří své přání. Že je možné získat voliče i jinak než velkými penězi a velkými sliby, se ukázalo i v právě proběhlých krajských volbách.

92. Dobře paní Zemanová 🙂 Jsem sice politicky naprostá nula a nestane se to, ale kdybych přeci jenom nějakým zázrakem získal někdy v budoucnu nějakou moc, tak slibuji, že po vypršení mandátu ji předám, i kdybych tu moc měl předat zástupci pravice.

93. A ještě sem dám odkaz na velmi krátký projev jednoho komunistického politika a pokud budete paní Zemanová nebo někdo jiný chtít, může si ho nepředpojatě vyslechnout a zamyslet se nad tím, zda tento politik opravdu nemohl být na vrcholu svých (hlavně těchto rétorických) sil, koncem 60. let u lidí oblíbený, tak jako někteří jiní komunističtí politici té doby. Podle toho co vím, hlavně z životopisu Gustava Macháčka, tak opravdu oblíbený byl, zvláště na Slovensku o jehož autonomii usiloval, jeho veřejná vystoupení byla navštěvována a někdy odměňována spontánním potleskem, jeho články v médiích byly dobrovolně čteny (a to v době, kdy byl po rehabilitaci pouze řadovým komunistou), ačkoli byl komunista, měl aureolu komunistického vězně a ačkoli to nemohl dát veřejně najevo, tak se nikdy nesmířil se sovětskou okupací a když po ní poprvé viděl Brežněva, tak mu ji vyčetl. Po srpnu 68 pochopitelně přišla jiná kapitola jeho života, kdy pro udržení se u moci obětoval mnohé, aby tu moc nezískali ještě horší, ačkoli se nakonec ukázalo, že o moc horší už to asi být nemohlo. https://www.youtube.com/watch?v=4UAEQ7n5-CE&pbjreload=101

94. Sorry když tak, ten životopisec byl Michal, Gustav byl ten politik.

95. Panu Krupičkovi

    „… což zhruba odpovídá i volebnímu výsledku komunistů, kteří se myslím nikdy příliš netajili tím, co zamýšlí, v posledních demokratických volbách.“

    —————

    Jestli máte na mysli volby v roce 1946, komunisté tehdy tvrdili opak toho, co potom udělali. Dobře to vystihuje jedna scéna z filmu Obecná škola:

    Fanouš Souček: Kdo myslíte, že zvítězí ve volbách?
    Igor Hnízdo: Tipoval bych komunisty.
    Fanouš Souček: Já taky. A proto jim hlas nedám. Voni nemají špatnej program, koukněte: „Jsme proti zavádění kolchozů a proti jakýmkoli formám násilného združstěvňování. Komunisté jsou pro zdravý rozvoj řemesel, živnosti a maloobchodu.“ 

96. Aha pane Nusharte, tak zrovna toto mi uniklo, myslel jsem spíše takovou tu celkovou rétorickou radikalitu, Gottwalda jak ve 30. letech v parlamentu vyhrožuje buržoazii, že jí zakroutí krkem, což se měl učit jezdit do Moskvy a tak.

97. Paní Zemanová, pokud vím, Rychlík nehovoří o „většině obyvatelstva“, nýbrž o těch či oněch sociálních skupinách respektive vrstvách; které mají takové či onaké specifické zájmy (případně nezájmy). A od těchto zcela reálných, sociologicky objektivně zjistitelných faktů pak odvozuje závěr, že ty či ony skupiny (například průmyslového dělnictva či třídy rolníků, ať soukromých či družstevních) naplnění těchto svých zájmů mohly spatřovat v politice (či ideologii) socialistického režimu.

    To za prvé. A za druhé: opravdu tomu není tak, že by historik nemohl dělat žádné závěry o společenské realitě, pokud nemá k dispozici zrovna výsledky výzkumů veřejného mínění. Protože v takovém případě by bylo nutno škrtnout prakticky veškerou historiografii přinejmenším před nástupem 20. století. Protože předtím se jak známo žádné takové průzkumy neprováděly.

    Zkrátka: je celá řada sociálních faktů, z nichž je možno celkem dost přesně usuzovat na stav společnosti, včetně jejích převažujících nálad. A kvalifikovaný a schopný historik dozajista ví, kde si takovéto prameny opatřit, a jak s nimi pracovat.

    Samozřejmě: i tyto prameny je nutno určitým způsobem interpretovat. Proto také dochází k takovým různorodým výkladům minulosti, i mezi kvalifikovanými historiky. Jenže: ono se dá většinou velice rychle poznat, který historik interpretuje empirická data paušálně respektive ideologicky předpojatě, a který je interpretuje diferencovaně a nezaujatě.

    Jan Rychlík – tento jeho článek nebyl zdaleka první který jsem od něj četl, a vždy znovu a znovu jsem u něj musel oceňovat jeho střízlivý a diferencovaný pohled na minulé události. – A to zdaleka nejen minulosti dvacátého století, tedy „kontaminované“ komunismem. A za druhé: on sám naprosto nějak nekriticky neglorifikuje vládu komunistického režimu; naprosto jasně a nedvojsmyslně zpravuje o tom, jak velice rychle tento režim původní důvěru velkých částí populace zklamal a ztratil.

98. Myslím, pane Poláčku, že náš základní spor nebyl o tom, jestli režim lidi zklamal a jaká část společnosti to byla a ve které době to vrcholilo, ale o tom, kolik lidí doopravdy přijalo tezi o potřebě ubírat se ke komunismu a kolik jich pouze předstíralo, že tomu věří.

99. Ovšem: s nemalým překvapením zde sleduji tvrzení, že prý „za celou dobu trvání komunismu nebyly provedeny žádné výzkumy veřejného mínění“. Přitom jsem sám – a není to vůbec nijak dávno, v červenci tohoto roku – napsal právě na toto téma samostatný text: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/prazske-jaro-1968-strana-a-lid/

    Přičemž ovšem (jak uvádím taktéž ve zmíněném textu) určité výzkumy veřejného mínění byly prováděny ještě p ř e d vypuknutím „Pražského jara“. Jenže pracovníci těmito výzkumy pověřeného institutu jejich výsledky vždycky napřed museli odpovídajícím způsobem „upravit“, než je odeslali centrále státního politického vedení – aby toto centrum neutrpělo až přílišný šok z toho, co si lid obecný o politice komunistické strany doopravdy myslí. Takže tyto výzkumy prováděny byly, a současní historikové k nim samozřejmě mají přístup.

    V krátkosti zrekapituluji to, co jsem napsal v onom článku v červenci: před zahájením reformního procesu sice u většiny populace stále ještě existovala vysoká (tj. nadpoloviční) míra souhlasu se socialismem jako takovým; ale na straně druhé komunistická strana jako taková neměla důvěru ani poloviny(!) respondentů.

    Tato čísla se ovšem dosti radikálně mění v průběhu reformního „Pražského jara“: víra v socialismus se nadále upevňovala, zatímco ohledně komunistické strany a jejích představitelů došlo k vývoji velice rozporuplnému: zatímco reformní politikové dosahovali až extrémně vysokých (až přes 90 procent!) hodnot důvěry a popularity, tak ohledně komunistické strany jako taková přetrvávala ještě hluboká skepse. – V tom se ale zřejmě odrážel fakt, že personální složení komunistických kádrů především na místní úrovni zůstávalo prakticky nezměněné. Zkrátka: lidé viděli, že tam u nich sedí na svých židlích stále ti samí „bafuňáři“ jako předtím, a to samozřejmě nebudilo žádné velké naděje ohledně jejich ochoty opravdu provést zásadní reformní proces. Bohužel reformní proces byl zvenčí přerván právě těsně předtím, než se měl konat stranický sjezd – který by bezpochyby zásadním způsobem vyřešil i tyto personální záležitosti jednoznačně ve prospěch reformistů, alespoň na vrcholné úrovni, to jest v Ústředním výboru komunistické strany. (Volby na místní úrovni byly plánovány ještě o něco později.)

    I z těch údajů které tu máme k dispozici tedy vyplývá, jak vysoce ambivalentní byl vztah obyvatelstva ke komunistické straně, a k socialismu jako takovému. Znovu se tedy ukazuje, jak krajně problematické (respektive nezodpovědné) je chtít apodikticky vyhlašovat nějaké paušální soudy.

100. Pane Poláčku, při vší úctě: opravdu si myslíte, že si u těch anket lidé mohli být jisti, že bude zachována anonymita respondentů?

101. A navíc: víte něco o způsobu výběru respondentů?
     Interpretaci výsledků bych svěřila odborníkům, kteří by vzali v úvahu nejen okolnosti jako je zaručení anonymity, ale i všechny další faktory, které tyto ankety odlišovaly od standardních průzkumů. Ona je to totiž věda.

102. Paní Zemanová, myslím, že lidé se spíše bojí říci pravdu dnes, když se např. dělá průzkum v nějaké veké firmě, protože pak by mohli přijít o práci (v závislosti na míře nezaměstnanosti, věku atd.) a tím pádem smysl života vůbec. Tenkrát za komumistů (v 60. letech) lidi trestali lidi podle mě nejvíce tím, že je „dali k lopatě“ a kdo se práce nebál, tak to zvládl. Naopak, komunisté vytvářeli umělou zaměstnanost, skrze nižší produktivitu práce, protože tu práci chtěli pro všechny.

     Dále se domnívám, že již nějakou dobu před začátkem Pražského jara byla atmosféra ve společnosti tak uvolněná, že lidé neměli s vyjádřením svého autentického názoru až takový problém, to by ostatně potvrzovala i jejich masová vzpoura po okupaci.
     Např. takový Husák ( i když uznávám, že to není zrovna reprezentativní příklad) se ještě jako řadový rehabilitovaný komunista choval poměrně drze, v některých veřejných vystoupeních kritizoval komunistické vedení a odmítal různé lepší pracovní nabídky. Pak ho trochu klepli přes prsty a on dal až do nástupu Pražského jara pokoj, ale spíše myslím, že z důvodu politické taktiky, kdy doufal v ještě lepší fukce a nechtěl si to s některými funkcionáři rozházet, než že by se bál.

103. On byl také určitý rozdíl v tom, jestli někdo kritizoval různé konkrétní neplechy tzv. z pozice socialismu nebo jako jeho otevřený odpůrce. V tom prvním případě se kritizovat mohlo a také se hodně kritizovalo. I když to třeba nemuselo být nic platné. Vím to ze schůzí KSČ.

104. Ten dotazník z července 1968 měl skoro 30 stránek a neumím si představit anonymizovanou práci s respondenty, vyplňování, odevzdávání atd.
     O opatrnosti vyjadřování svědčí například rozdíl mezi odpovědí, kdy respondent měl mluvit za sebe, a odhadem, jak tutéž věc vidí jeho okolí. Ve druhém případě bylo procento negativního postoje vyšší.
     Ale to je jen takový střípeček.

105. Ještě vzkaz pro pana Krupičku.
     Pane Krupičko, my jsme si v něčem trochu podobní. Já taky někdy mívám neodolatelnou chuť zazpívat si nějakou revoluční píseň. Například tu: „Pryč s tyrany a zrádci všemi“; včetně oněch slov slov „však přijde jednou den odplaty a potom budem soudit my!“ Ale každý, kdo mě blíže zná, ví, že jsem naprosto neschopná někoho soudit a někomu něco odplácet.
     Já vám moc přeji, abyste v životě dosáhl nějakého trvalejšího potěšení, například abyste získal zahrádku, kde byste mohl něco pěstovat (tuším, že jste se v diskusi někdy zmínil, že by vás to bavilo). A taky někoho, kdo by vám rozuměl. To je docela důležité. Protože lidi si dnes rozumějí čím dál tím méně.

106. Paní Zemanová, o tomhle problému jsme ale už jednou mluvili: už jenom z toho samotného faktu, jak drasticky nepříznivé byly výsledky (některých) anket pro vládnoucí režim lze soudit, že lidé se v nich vyjadřovali opravdu svobodně. V roce 1968 tak jako tak; ale už předtím, v roce 1967 (a vlastně právě tehdy!) byly tyto výsledky pro vládnoucí komunistickou stranu naprosto zničující; ukázalo se že důvěru v ni a její politiku nemá ani polovina(!) populace.

     Jakým konkrétním způsobem byly tehdy prováděny výzkumy veřejného mínění opravdu nevím; ale z uvedených důvodů je možno opravdu vycházet z toho, že v zásadě zachycovaly reálný stav nálad ve společnosti.

     Spíše byl někdy zavádějící způsob kladení otázek; ale to je problémem všech podobných výzkumů stejně tak ještě i dnes.

107. MASARYK, DEMOKRACIE, KAPITALISMUS A LEGITIMITA

     V mých rešerších dobového tisku z roku osmašedesátého jsem teď objevil další článek reprodukující názory Masaryka na demokracii, na kapitalismus a na legitimitu současných demokracií; a jestliže už jeho zmíněné obecné názory na revoluci byly velmi překvapivé, pak jeho soudy nad demokracií jsou bezmála šokující. (Tento článek o Masarykových názorech ostatně vyšel 21. (!) srpna 1968; tedy prakticky v úplně poslední den, kdy to ještě bylo reálně možné. Pak už tři dny nevyšly žádné noviny; a pak už jejich obsahem bylo ovšem něco zcela jiného.)

     Takže copak nám Masaryk píše o demokracii jakožto státním uspořádání?

     Ještě ve „Washingtonské deklaraci“ pro budoucí československý stát postuluje pouze klasické liberálně demokratické instituty jako jsou svobodné volby, svobodu svědomí a tak dále. Ovšem: už o několik let později ve své „Světové revoluci“ daleko překračuje tuto hranici pouhé liberální demokracie, a vyhlašuje: „Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální.“

     Tato napohled nenápadná formulace neznamená ve skutečnosti nic menšího, než ono uvedené: totiž že Masaryk tu definitivně opouští stanovisko pouhé liberální demokracie, a staví se na pozici naprosto jinou: totiž že „pravá demokracie“ je jenom taková, která jako svou integrální součást obsahuje r e á l n á, materiální a sociální práva obecného lidu.

     A Masaryk jde ještě dále, a vyjadřuje se naprosto jednoznačně na adresu kapitalismu: „Takzvaný kapitalismus není tolik pochybený svou výrobou, jako tím, že lidé nevyrábějící a dokonce nepracující mohou si nezaslouženě osvojovat výtěžky poctivé výsilné práce.“ (!!) To znamená: Masaryk tady fakticky (byť i jen implicitně) naprosto přebírá a akceptuje Marxův koncept kapitalistického vykořisťování!! I Masaryk tedy vidí v kapitalismu takové uspořádání, které určité společenské vrstvě umožňuje žít naprosto bezpracně, a užívat si přitom výsledků (namáhavé) práce, kterou vykonali jiní!

     A na adresu demokracie samotné (ve smyslu státního uspořádání) pak Masaryk vyslovuje ještě až přímo drastická konstatování: „Demokracie ještě nikde (!!) není důsledně uskutečněna; všechny demokratické státy jsou posud jen pokusem (!!) o demokracii.“

     Jinak řečeno: jestliže zde byla řeč o legitimitě komunistického státu, pak je nepopiratelnou skutečností, že Masaryk upíral (plnou) legitimitu i současným státům demokratickým! Upíral jim legitimitu přesně v tom poměru, v jakém tyto demokracie jsou pouze čistě politickými uspořádáními, ale nedokáží realizovat demokracii „zdola“, to jest reálnou demokracii hospodářskou a sociální.

108. Demokracie (hledání dobra dejme tomu) je zjednodušeně soubojem politických reprezentantů, které zastupují všechny větší skupiny obyvatel a k tomuto zastupování, a to je velice důležité, mají příslušné prostředky, to jest peníze, kompetentní stranický aparát, přiměřenou členskou základnu, vlastní média či přístup do stávajích médií atd. Tyto reprezentanti (strany, hnutí) a to je snad je ještě důležitější, by měly být postaveny na odborném ideologickém základě a v jeho rámci obsáhnout ve vztahu k oněm zmíněným skupinám voličů ideálně celé politické spektrum.

     To se ale např. v ČR rozhodně neděje! Levicový proud a zvláště levicově-radikální (ale klidně demokratický a progresivní) je zásadně oslaben a jeho ideologické směřování neodpovídá potřebám chudých.

     Dalším problémem je hřiště, kde se tento souboj politických reprezentantů odehrává. Současný volební systém co se týče přepočtu na mandáty v ČR nahrává větším hráčům (D’Hondtova metoda) a brzdí vznik nových (levicových) subjektů a to také 5% hranicí pro vstup do parlamentů, (10% pro koalici dvou stran atd. ) a s tím související absencí finanční podpory od státu pro neúspěšné. Pakliže demokracie by měla optimálně hájit zájmy menšin a zranitelných, mělo by to platit i pro volební systém.

109. V první větě mělo být místo „které zastupují“ – kteří

110. No jo, ale kdo za to může, že chudí nemají dostatečně schopného politického reprezentanta – tedy stranu, která by je zastupovala, navíc s příslušnými prostředky a na odborném ideologickém základě?
     Dejme tomu, že materiální zabezpečení takového reprezentanta by mohl zajišťovat stát. Ale jak zabránit tomu, aby se právě to materiální zabezpečení nestalo cílem snahy onoho reprezentanta? A jak najít dost kompetentních lidí ochotných zastupovat nezištně zájmy chudých? Jak sehnat širokou členskou základnu takové strany?
     Nic z toho nemůže zajistit stát. Stát může občanům například zaručit právo uzavírat sňatek, ale nikomu nemůže na požádání dodat manžela/ku.