Josef Poláček
V příloze deníku Právo „Styl pro ženy“ z 22. září vyšel zajímavý článek o teorii amerického výzkumníka Paula D. MacLeana o „mozkové trojjedinosti“. (!) Podle jeho modelu náš mozek sestává ze tří, evolučně a funkcionálně zásadně rozdílných částí: z mozku protoplazího (také možno říci: ještěřího, dinosauřího); ze staršího mozku savčího; a z nového mozku savčího. Ve své funkcionalitě se tyto tři mozky odlišují v zásadě takto:
„Ještěří“ mozek je tvořen mozkovým kmenem a je spojený s primitivními pudy, jako je žízeň, hlad, sexualita, a teritorialitou, stejně jako se zvyky a procedurální pamětí (například pokládání klíčů každý den na stejné místo, aniž bychom o tom přemýšleli nebo si to uvědomovali, případně jízda na kole).
Starý savčí mozek je centrem motivace, emocí a paměti a jsou v něm uloženy vzorce chování, jako je například rodičovství.
Nový savčí mozek zajišťuje schopnost osvojit si jazyk, přemýšlet abstraktně, uvažovat a plánovat.
Ve zmíněném článku je věnována pozornost především vlivu onoho „ještěřího mozku“ na naše každodenní jednání. Tento pravěký mozek totiž znal prakticky jenom dva způsoby zhodnocení stavu okolí, jenom dva signály: bezpečí a nebezpečí. A na stav nebezpečí znal jenom tři způsoby reakce: útok – útěk – zmrznutí. (To „zmrznutí“ je stav naprosté nehybnosti, který může zmást predátora, respektive umožní splynout s okolím, a být tak predátorem přehlédnut. Svým způsobem je to tedy také druh útěku před hrozícím nebezpečím.)
Tyto základní, primární reakce jsou pro nás i dnes nepostradatelné pro naše holé přežití: například divoké zatroubení automobilu v nás vybudí okamžitý reflex uskočit, aniž bychom se jakkoli zdržovali nějakým rozumovým rozborem situace. Ale – na straně druhé nás tyto primitivní reflexy znovu a znovu limitují či ovládají v našich běžných společenských stycích, například emocemi hněvu v situacích, kdy by to objektivně vůbec nebylo nutné. A tyto reakce jsou prakticky neovladatelné, právě proto že vycházejí z té nejstarší části mozku, kde je navláda těchto reakcí nad naší vědomou složkou žádoucí, a dokonce životně důležitá.
V článku je také řeč o tom, jak se onen signál či povel k útěku projevuje u dnešního člověka v jeho emocionálních vztazích: „Ze skutečných vztahů se dá účinně mizet například při četbě romantické červené knihovny nebo v mimomanželské aféře. Utéct se dá i před obrazovku televize, člověk se může v důsledku strachu zavřít doma nebo třeba v garáži, ale také se zavalit prací či jen nonstop koukat do mobilu.“
Co se pak oné útočné reakce týče, pak tu v nás může vybudit nejen strach o náš život, ale třeba i o pocit vlastní hodnoty: „Pokud se vám třeba zdá, že vás váš protějšek přehlíží, mozkový kmen to může velmi rychle vyhodnotit jako ohrožení vašeho ega. Než si to zbytek mozku stačí rozmyslet, vyrazíte do útoku. Váš partner je z toho velice zmatený, protože přece přišel o patnáct minut později z nějakých objektivních důvodů…“
Co je pro onen „ještěří“ mozek typické: žije jenom v přítomném okamžiku. Budoucnost pro něj neexistuje. – Jako příklad je v článku uváděno například chování dětí, když při nákupu v obchodě spatří čokoládu: „Když jim řeknete, že ji nemůžou mít ozve se plazí mozek, pro kterého budoucnost neexistuje. Jen tady a teď. Místo toho si tedy automaticky ‚myslí‘: Jsem hladový! Tohle je jediný zdroj jídla na téhle planetě a já ho potřebuju! Musím ho mít hned, nebo umřu hlady!“
Mimochodem: tato existence našeho primárního dinosauřího mozku výlučně v současném okamžiku by mohla poskytovat vysvětlení pro to, jak je současné lidstvo neschopné adekvátně reagovat na hrozící ekologické nebezpečí. Je to právě tento dinosauří mozek, který nám znovu a znovu nakazuje: „Já se chci nakrmit! Já chci konzumovat! Tady a teď!“ A něco takového jako „budoucnost“ pro něj prostě vůbec neexistuje. – To jediné co proti tomu můžeme udělat je to, vypracovat si s pomocí vývojově novějších částí našeho mozku schopnost přece jenom ovládnout a do příslušných mezí vykázat tyto primitivní signály našeho pramozku.
*********************************************
Tolik tedy článek ve „Stylu pro ženy“. K tomu je nutno ještě připojit, že ve vědeckém světě byla tato teorie MacLeana většinově zásadně odmítnuta. Že prý je příliš zjednodušující, a že existuje spousta příkladů které platnost tohoto modelu vyvracejí. Jsou ale i renomovaní vědci, kteří tuto kritiku nesdílejí. Ta se tak jako tak zdá míjet se s pravým jádrem věci. Samozřejmě že takovýto model je zjednodušující; to je ale základní charakteristikou každého myšlenkového modelu vůbec, že nekopíruje originál v celé jeho složitosti, nýbrž ho pro naše myšlení zjednodušuje na jeho základní momenty, struktury a vazby.
Pro nás se tu ale teď staví jedna nikoli nezajímavá otázka. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že dosavadní evoluce vytvořila tyto tři základní druhy mozků, a s nimi spojených mozkových funkcí – bylo by pak v zásadě myslitelné, že ta samá evoluce nás v budoucnu obdaří ještě nějakým dalším, čtvrtým druhem či stupněm mozku? Který by svými schopnostmi, svými možnostmi, svou funkcionalitou opět ještě dalece převyšoval to, co je nám v tomto ohledu dáno v současnosti?…
Samozřejmě: od té doby co jsme obdařeni schopností abstraktního myšlení, které nám umožňuje osvobodit se od bezprostřední jsoucnosti věcí, od jejich pouhé materiální existence, a myslet náš svět v jeho nemateriální, myšlenkové, ideové podobě – od tohoto stavu se nezdá, že by mohlo přijít něco, co by mohlo přinést ještě nějaký kvalitativně zásadně nový skok. Ovšem: stejně tak ten dinosaurus si nemohl vytvořit sebemenší představu o možnostech a schopnostech ani jenom onoho „mladšího savčího“ mozku; natožpak o tom, co vůbec znamená schopnost abstraktního myšlení. A je tedy v zásadě stejně tak možné, že objektivně tu nějaká principiálně vyšší schopnost mozku, tedy intelektuální činnosti dána je; jenomže tato latentní schopnost je právě natolik revolučně vyšší, že my – ve své současné existenci, a s naším současným mozkem – pro tuto schopnost, pro tento potenciál nemáme k dispozici vůbec žádnou představu.
Zkusme ale uvažovat o případě, že by jednoho krásného dne na naší planetě přistáli příslušníci nějaké mimozemské civilizace – která by byla evolučně o celé statisíce, nebo dokonce milióny let před námi. Nebylo by opravdu možno nemalým právem předpokládat, že tyto bytosti by měly už k dispozici nějaký takový „čtvrtý mozek“?… Zajímavé je: ve všech vědeckofantastických románech líčících takovéto hypotetické setkání s jinou civilizací je sice se vší samozřejmostí předpokládána jejich nesmírná technická vyspělost; ale jinak jim – například v oblasti emoční inteligence – nejsou přisuzovány principiálně žádné vyšší schopnosti či způsoby myšlení, nežli jaké známe už my! Jako by se od současného stavu lidstva dále nemělo rozvíjet už vůbec nic jiného, nežli jenom čistě technické schopnosti, technické dovednosti!
Na jedné straně ta zmínka o „mozkové trojjedinosti“ opravdu může docela svádět k závěru, že je zde – v rámci dialektické triády – vývoj už v zásadě ukončen. Že už teď jsou k dispozici všechny principiální funkce a schopnosti lidského mozku; a že teď už jde jenom o to tyto schopnosti dále rozvíjet, víceméně v přímé linii. Možné to ovšem je; ale na straně druhé stejně tak může být, že nás v budoucnosti přece jenom čeká nějaký kvalitativní zlom, jehož potenciál si dnes, s naší omezenou perspektivou, vůbec nedokážeme představit.
Já jsem sice přislíbil, že jako příští přinesu text o kapitalismu. Ale při ponoření do tohoto tématu jsem zjistil, že je to záležitost ke zpracování komplikovanější, nežli jsem původně předpokládal. Takže než se mi podaří toto téma dovést do konce, bude zapotřebí ještě trochu času. Mezitím se aktuálně vynořilo téma se „čtvrtým mozkem“, a proto jsem operativně zpracoval toto. Ale to téma kapitalismu je nadále „v pořadí“, není zapomenuto. – Naopak, až teď se mi vlastně skutečně ukázalo, co všechno bude nutno v souvislosti s ním ještě rozebrat dopodrobna.
Je pravděpodobné že limitující je tu(pro „integraci více mozků“ do jednoho smysluplně funkčního systému) časový rozměr. „Plazí mozek“ nestíhá být vědomý v reálném čase, díky jeho rychlosti ale můžete jet na kole a nespadnout při vyhýbání překážce. Vědomá vyhodnocování (a přehodnocování způsobů a cílů jízdy) probíhají nespojitě, v paralelní spolupráci „mladšího a staršího (emočně-motivačního)“ savčího mozku, ex-post sice, ale mohou (snad) modifikovat i budoucí způsob té, většinu času zřejmě reálně automatické „ještěří jízdy“.
Is Consciousness Continuous or Discrete? Maybe It’s Both – Neuroscience News @MIUI| https://neurosciencenews.com/consciousness-continuous-discrete-16958/
Čili pro nějakou hypotetickou ještě hlubší integraci těchto „subsystémů percepce – zpracování – pokus o adaptivní reakci“ bychom asi potřebovali, aspoň na chvilku, vypnout čas;-)
Pane Nusharte, prvotní vada tohoto Vašeho skeptického soudu ohledně našich potenciálních možností sestává v tom, že je činěna – právě z perspektivy našeho pouze „mladšího savčího“ mozku! 😉
Zkrátka: jestliže my dnes soudíme, co je či není (v budoucnu) možné, pak jsme v situaci právě toho prapůvodního „savčího mozku“, který si vůbec nemohl dokázat představit, že mohou existovat nějaké vyšší, komplexnější formy kognitivní činnosti. A ostatně: ten hypotetický „čtvrtý mozek“ by se opravdu asi sotva zdržoval respektive zabýval takovými banalitami, jako je jízda na kole. 😉 Tady by se jednalo o všechno to, co by převyšovalo dosavadní funkcionalitu našeho vlastního „mladšího savčího“ mozku.
Já osobně se – zcela bez souvislosti se zde daným tématem – už dlouhou dobu domnívám, že naprosto revoluční změnou lidského myšlení by bylo, kdyby se lidstvo naučilo myslet dialekticky. Což je činnost, kterou dnes dokáže provozovat – pokud vůbec – jenom několik málo specialistů. A je možno tedy předpokládat, že aby se tato schopnost stala všeobecným potenciálem lidského myšlení, že by k tomu bylo opravdu zapotřebí zásadních změn v samotném mozku. To by tedy mohl být onen „čtvrtý mozek“.
Ta naprosto revoluční změna by spočívala v tom, že dosavadní člověk je s železnou pravidelností uvyklý myšlení v jednostrannostech. Je to svým způsobem naprosto pochopitelné, a má to opět naprosto objektivní evoluční kořeny: ve svém reálném praktickém životě si člověk nikdy nemohl dovolit (a dodnes většinou nemůže) nějaké skutečně komplexní myšlení, zahrnující – současně! – obě protichůdné stránky daného problému, dané záležitosti.
Za prvé: tuto schopnost rozbíjí už sám onen primární „savčí mozek“, svou základní funkcí zabezpečit přežití svého nositele. Při pohledu na hladového šavlozubého tygra neměl pravěký člověk dostatečné možnosti k filozofování o ideální podstatě predátora; tady šlo o jediné, dostat se z nebezpečí a přežít.
Ale i dnes – můžeme si aktualizovat – příslušník kapitalistické společnosti také musí v prvé řadě hledět jenom na to, aby sám v nemilosrdném konkurenčním boji uspěl, čistě existenčně. A také do svých – ryze praktických – úvah nemůže integrovat pozici svého konkurenta, jeho vlastní (vitální) zájmy a potřeby.
To je jeden aspekt věci. Druhý aspekt je ten, že toto komplexní, dialektické myšlení je ovšem nesrovnatelně náročnější, nežli ono obvyklé jednostranně orientované myšlení. Je mnohem náročnější časově, i energeticky. Takovýto časový a energetický výdaj by se vyplatilo investovat jenom tehdy, když by to přinášelo odpovídající reálný efekt. Což jak řečeno za současné situace (kapitalistické konkurenční společnosti) tomu tak není.
Ale – kdyby se přece jenom instaloval nějaký zásadně jiný typ společnosti? Založený na kooperaci? Kde by se tedy vyplácelo myslet jaksi i „za toho druhého“? A kde by i samotná věda jako taková vyspěla tak daleko, že by toto integrativní, dialektické myšlení bylo jejím prvotním a všeobecně uznávaným postulátem?…
V každém případě je možno právem tvrdit toto:
– dialektický způsob myšlení je kvalitativně jiný způsob, nežli jakým pracuje běžné vědomí
– důsledně dialektický způsob myšlení v celospolečenském měřítku by znamenal 1. zásadně jiný způsob chápání světa nežli je dosavadní; 2. zásadní změnu v obecném způsobu myšlení
A pokud by se skutečně tento dialektický způsob myšlení (dějinně, a snad i evolučně) prosadil – opravdu nelze nijak vyloučit, že by to bylo spojeno se zásadními změnami fungování samotného mozku. Tedy že by skutečně vznikl nějaký „čtvrtý mozek“.
Ovšem ta záležitost s kontinuitou a diskontinuitou vědomí je taktéž velice zajímavá. Ale – tady bude zřejmě zapotřebí jít ještě nějakých dalších tisíc let i za Augustina.
Co se vztahu vědomé a nevědomé složky našeho vnímání týče, tak pokud mně je známo, jako první se na toto téma vyjádřil Hérakleitos. „Spící bdí; a bdělí spí.“ To je naprosto typicky hérakleitovsky kryptický výrok, jehož smysl je ale nejspíš takovýto: je to spící mysl, tedy v jejím nevědomém stavu, která ve skutečnosti „bdí“, tedy poznává skutečně hluboké pravdy o bytí; zatímco normální mysl obyčejného bdělého člověka „spí“, protože je příliš vázána na předmětný (tedy diskrétní) svět, a není schopna poznat svět „holistický“, tedy kontinuální.
Co se pak konkrétně vztahu kontinuity a diskontinuity týče, pak tady je naprosto klíčovým poměr mezi pyhtagorejci a Zenónem z Eleje. Pyhtagorejci vycházeli ze základního axiomu, že vše jsoucí je možno vyjádřit prostřednictvím čísel. To ovšem znamená: diskrétně. Už oni ovšem narazili na problém aritmetického vyjádření geometrických (tedy principiálně kontinuálních) struktur respektive linií; ale to se snažili ještě nějak vysvětlit (či snad spíše: zakamuflovat) v rámci svého modelu. Ale byl to pak Zenón, který jim svými proslulými aporiemi (Achilles a želva, letící šíp atd.) dokázal, že to zcela principiálně možné není. Že jakýkoli pokus vyložit jsoucí fenomény čistě a pouze aritmeticky, tedy diskrétně, že každý takovýto pokus nevyhnutelně končí neřešitelnou aporií, logickým protimluvem.
Zenón sám ovšem ještě nebyl tak daleko, aby tento vztah diskrétního a kontinuálního dokázal pochopit jako vztah vzájemně podmíněný, tedy dialektický. K tomuto poznání dospěl až o mnoho později Hegel; ovšem – pokud je mi známo – ani on nedokázal tyto Zenónovy aporie vyřešit konkrétně, tedy jaksi „zevnitř“, imanentně; jenom je subsumoval pod svůj obecný filozofický koncept dialektické jednoty protikladů.
Já sám – jakožto laik v dané oblasti – se nemohu dost dobře nějak kvalifikovaně vyjadřovat k tomu, jak konkrétně funguje naše vědomí/nevědomí. Jenom na tom výše uvedeném obecném filozofickém základě bych se dost přikláněl k předpokladu, že i zde existuje jednota kontinuity a diskontinuity. Tedy: že neexistuje jenom jakási paralelní existence diskrétního a kontinuálního vědomí; nýbrž že ve skutečnosti je obojí jenom dvě různé stránky té samé mince. Diskrétní vědomí – už samou svou podstatou směřuje k vědomí kontinuálnímu, jinak by fakticky bylo k ničemu.
Musíme si uvědomit: za prvé, i to nejdiskrétnější vědomí je nutně vázáno na subjekt. Bez subjektu není vědomí. A subjekt, to je principiálně kontinuum. Vědomí trvání vlastního já v čase.
A za druhé: ve skutečnosti i to nejkratší „diskrétní“ vědomí je samo v sobě kontinuální, v čase trvající. Protože jinak bychom museli vycházet z „nekonečně krátkého“ okamžiku (diskrétního) vědomí; a už právě Zenón nám dokázal, že takovýto „nekonečně krátký“ časový okamžik či interval je logický nonsens. Opakuji proto znovu: i ta zdánlivě nejkratší „kvanta“ našeho myšlení mají zároveň kontinuální komponentu.
Ano, nejde o paralelní existence ale o paralelní zpracovávaní informací o existenci, v rozdílných „kalibracích časomíry“: Sebe-vědomí subjektu si vytvářím na základě „historie“ vnímání. Ale reakční rychlost přes míšní a kmenové struktury (ten „ještěří mozek“) je prostě vyšší než přes složitější struktury koncového mozku a mezimozku – kde teprve se odehrává emočně-motivační a kognitivní uvědomované zpracování…třeba té jízdy na kole (jak se při ní cítím, kam chci dojet nebo jak a proč jsem při ní dopadl). Proto se vědomé zpracování událostí může jevit jakoby kvantované a jakoby teprve „dohánějící“ to co už jsme nějak prožili (tedy jakoby spící v okamžicích kdy „ještěří“ struktury již něco prožívají-„bdí“ abych z kola nespadl, ale nevědí o tom). Zároveň ale se snaží i „předbíhat“ to co teprve má být těmi rychleji reagujícími strukturami prožito…
Dialektika je myslím „zabudována“ už v přírodě samotné. Např. tradiční čínská medicína „definuje“ smrt jako odloučení jinové a jangové složky dané existence.
Jestliže je ale konkrétní člověk součástí „něčeho většího“, musí asi přijmout fakt, že v tomto rámci vytvoří životaschopnou dialektickou jednotu až teprve s ostatními, nezreprodukuje ji sám v sobě. Otázka je, co je/může být to „ono“, co udržuje ty mnohočetné polarity ve vztahu dialogu – a tedy systém při životě.
Ano, dialektika je skutečně obsažena už v přírodě (není tedy v žádném případě jenom nějakým výmyslem filozofů); ale na straně druhé pro člověka je stejně tak jeho přirozeným stavem, že tuto dialektiku nevnímá a nechápe.
Naráží tu tedy na sebe přirozenost celku a přirozenost partikulárního jedince. Zásadní otázka je, jestli je možné, aby se lidské individuum vypracovalo (kognitivně a emočně) tak, že by překonalo tento svůj partikulární stav, a začalo fungovat v „dialektickém modu“. – Právě proto jsem do hry vnesl ten hypotetický „čtvrtý mozek“; protože jenom s jeho pomocí by zřejmě takto revoluční změna byla možná.
Ovšem: lidské individuum nakonec vždycky zůstane samo sebou, tedy individuum. To je bezpochyby jeho výchozí, primární stav. Nějaký rozdíl mezi jednotlivcem a celkem tu tedy bude vždycky; jinak řečeno, individuum nikdy nemůže být v plném smyslu „dialektické“. Nemá smysl, aby si jedinec hrál na celek. Toto se o sobě domnívají pouze mystici, kteří – ve chvílích mystického vytržení – prožívají pocit bezdistančního splynutí s celkem. – Takovýto stav či pocit naprosté identity ovšem v žádném případě není skutečnou dialektikou; neboť dialektika je podstatně z p r o s t ř e d k o v á n í protikladů, nikoli jejich paušální popření.
Člověk – jako jedinec – tedy vždycky bude v nějakém protikladu s celkem. Jde ale o to, jestli by se člověk mohl vypracovat natolik, že by alespoň do jisté míry byl schopen se nad tuto svou individuální izolovanost respektive partikularitu pozdvihnout, a začít dokázat myslet, cítit a jednat ve smyslu onoho vyššího celku.
Co se té otázky týče, kde hledat jakési centrální „ono“, které udržuje ty mnohačetné polarity ve vztahu dialogu, a tedy systém při životě – naprosto nejjednodušší odpověď v tomto ohledu by byla, že jsme to už vlastně objevili: že je to totiž naprosto přirozený stav!
Jedná se o naprosto přirozeně vyvážený stav systémové homeostáze, kdy jednotlivé elementy vstupují do vzájemných kontaktů a reakcí, ale logikou systému jsou tyto kontakty a reakce udržovány ve vzájemně souladné podobě. (Kdyby tomu tak totiž nebylo, celý systém se rozpadne a přestane existovat.)
Ovšem: tento poukaz na přirozenost daného stavu je sice s největší pravděpodobností oprávněný, nicméně nám nedává dostatečnou odpověď. Zůstává totiž jenom v obecné rovině. Ta otázka po onom „co“ je vlastně otázka po „black box“, řídícím jádru či kódu či programu celého systému. A dešifrovat tuto „black box“, to je samozřejmě vždy to nejtěžší ze všeho. Jmenovitě pak v lidské společnosti. Takže výzkum se pak většinou spokojí s tím, že pozoruje a popisuje jednotlivé parciální elementy, procesy a změny; s tím že jejich vzájemným srovnáním se pak může dospět i k určitému pochopení fungování celku (a tedy jeho „black box“).
A aby to všechno bylo ještě o něco složitější a obtížnější, staví se tu ještě ten rozdíl, co je tato „black box“ sama o sobě, a čím se jeví pro nás.
Krátce řečeno: tato „black box“ může být sama o sobě opravdu víceméně zcela přirozeným uspořádáním; a přece z našeho lidského hlediska se může jevit něčím ne- respektive nad-přirozeným. Dost možná právě proto, že my onen celek nikdy nedokážeme pozorovat jinak, nežli z hlediska naší vlastní partikularity.
Spíš jsem tu (asi dobře že nezodpověditelnou) otázku myslel tak: Co tvoří tu hranici toho, kdy polarity přestávají být zavzaty v dialozích, udržujících adaptivitu/životnost systému (např. konkrétního lidského společenství – nebo jak píše Jiří, jeho kultury).
Vlastně asi lze obecně říci: pravděpodobnost rozpadu funkčnosti systému narůstá s nárůstem podílu zřetězení prvků systému pozitivními zpětnými vazbami. Dochází pak snadno k lavinovitému, těžko nebo až za cenu vynaložené vysoké energie regulovatelnému šíření impulzu…
Na otázku, co může být to „ono“, co udržuje ty mnohočetné polarity ve vztahu dialogu – a tedy systém při životě, by žalmista (nedávno mnou citovaný žalm 104) nejspíš odpověděl: „Odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu , a tak obnovuješ tvářnost země.“
ŽALMISTŮV „DUCH“ A HÉRAKLEITOVO „JEDNO“
No ano, paní Hájková, tento „duch“ je prakticky totéž, co moderní teorie (otevřených dynamických) systémů ve své velice abstraktní terminologii nazývá onou „black box“. Tedy centrálním řídícím systémem či kódem.
Což je pak i odpověď panu Nushartovi: kde konkrétně leží hranice mezi integritou daného systému a jeho vlastními dezintegrujícími tendencemi, to se nedá stanovit se všeobecnou platností. To záleží vždy na tom právě daném konkrétním systému; a navíc tato hranice je sama obvykle pohyblivá, elastická. Pro komunistické státy je například touto hranicí mezi integritou a rozpadem přítomnost svobodného volebního práva a svobody slova.
Ale všeobecně ještě k té otázce, c o je vlastně tímto něčím (pokud tedy zůstaneme u onoho „ducha“ žalmisty), pak určitou odpověď by snad mohl dát Hérakleitos (tedy právě ten myslitel, který myslel výlučně v polaritách): „To Jedno, jež jediné je moudré, chce i nechce být zváno Diem.“
Máme tu tedy napřed ono klasické „Jedno“ řeckého antického myšlení – jakožto prvek integrující, spojující.
Za druhé: toto Jedno je „moudré“ – to tedy znamená, že vykazuje určité charakteristiky ducha.
A za třetí: ono „chce i nechce být zváno Diem“ (tedy bohem). To je opravdu geniální Hérakleitova formulace; on zde v kratičké polovětě vyjadřuje veškerou ambivalenci (a neurčitost či – jak pan Nushart správně konstatoval – nezodpověditelnost celé věci). Vraťme se napřed k druhému bodu: to „Jedno“ je moudré – tedy vykazuje určité charakteristiky ducha.
Jenže nevyhnutelná příští otázka pak zní: je tento „duch“ duchem subjektivním, anebo toliko objektivním? Je tedy „bohem“ (či „Bohem“) v klasickém významu tohoto označení; anebo je to jenom jakési objektivně jsoucí „moudro vůbec“, které působí, aniž by muselo nabýt podoby subjektivního vědomí, subjektivního ducha – tedy boha?
Hérakleitos tady odmítá upnout, fixovat se na kteroukoli z obou nabízejících se odpovědí; neboť ví, že každá z nich by – ve své jednostrannosti – byla nevyhnutelně falešná a chybná.
On proto naprosto vědomě dává tuto napohled kryptickou, nepochopitelnou, vnitřně rozpornou odpověď: „chce i nechce být zváno Diem“.
Hérakleitos nám tímto sděluje toto: my nemáme žádnou možnost definitivně určit, jaký vlastní charakter má tento fenomén, toto „Moudré“, toto vše ostatní integrující Jedno. Jakoukoli (jednoznačnou) odpověď bychom tu dali, vždy to bude odpověď chybná.
Je to něco tak trochu podobného jako v moderní fyzice princip neurčitosti kvantových fenoménů: čím přesněji určíme jednu jejich charakteristiku, o to více nám unikne jejich charakteristika opačná.
Přičemž ještě jednu věc je tu ale nutno poznamenat: Hérakleitos v žádném případě neříká, že to „Jedno“ samé by nevědělo, čím je. – Stejně tak jako kvantové fyzikální fenomény také nijak „netrpí“ svým momentem neurčitosti. Ony prostě jsou. Je to jenom n á š vlastní, lidský pohled, který tu naráží na své hranice.
Všimněme si ještě jednou té naprosto exaktně promyšlené Hérakleitovy formulace: „chce i nechce“ (být zváno). Hérakleitos tedy neříká: „to Jedno j e Diem, a zároveň n e n í Diem“; nýbrž ta formulace se týká výlučně toho, jak toto tajuplné Jedno má být n a z ý v á n o, tedy jak může být jedině viděno z perspektivy nás lidí.
Jsme to tedy my sami, lidé, pro které toto „Jedno“ zřejmě už provždy bude mít tento svůj ambivalentní charakter: ryze objektivního fenoménu na straně jedné, ale stejně tak subjektivního (vědoucího) ducha na straně druhé.
Takový Albert Einstein se možná zároveň pokládal i nepokládal za nábožensky věřícího. Včera jsem narazila na jeho citát:
„Znalost existence něčeho, co nemůžeme proniknout svým úsudkem, výrazů toho nejhlubšího rozumového poznání a nejzářivější krásy – právě že taková znalost a takovéto emoce formují skutečné náboženské stanovisko; v tomto smyslu, a jen v tomto smyslu, jsem hluboce náboženský člověk. (Albert Einstein)
Ano, je tomu skutečně tak. Einstein odmítal (židovsko-křesťanskou) představu personálního Boha; ale na straně druhé měl sám jakousi představu či vizi nějaké vyšší kosmické inteligence. (Dost možná se tím blížil řecké představě „nús“, kosmického ducha.) Ovšem tato jeho vize zřejmě měla také určité znaky personálního boha; známý je jeho výrok (když polemizoval se zastánci kvantové mechaniky), že „Bůh nehraje v kostky“. Tedy: že základní fyzikální procesy nejsou nějakou čirou nahodilostí; on za vším pohybem vesmíru zřejmě skutečně spatřoval nějaký vyšší (božský) plán.
Pozoruhodné je, že v jeho víru věří i kreacionisté.
https://kreacionismus.cz/albert-einstein-a-jeho-komplikovana-vira-v-boha/
Mě především překvapilo, že kreacionisté dokáží na věc hledět poměrně střízlivě. Ale možná že čeští kreacionisté se přece jenom nějak odlišují od jejich amerických fundamentalistických protějšků.
Co se pak Einsteinova náboženského kréda týče: to co je psáno v tom – druhém – článku, to víceméně naprosto potvrzuje to co jsem napsal já: že Einsteinovo pojetí nepersonálního Boha se velmi blíží antickému konceptu „nús“, kosmického ducha. „Zákonná harmonie“, „hudba sfér“ – to jde přesně tím samým směrem.
Ovšem ta první historka je prakticky s jistotou jenom legenda. Ale našel jsem jiné výroky Einsteina ohledně vztahu Boha a zla. V roce 1921 prý řekl na princetonské univerzitě v rozhovoru profesoru matematiky Oscaru Veblenovi: „Bůh nehraje v kostky.“ A: „Pánbůh je rafinovaný, ale není zlomyslný.“
Ovšem, o dva roky později týž Einstein prohlásil: „Přemýšlel jsem o tom ještě jednou. Možná že je (Bůh) přece jenom zlomyslný.“ (!)
Oni se tam zmiňují, že jeho výroky byly značně protichůdné. Byl velmi rozporuplný.
Ale proč si myslíte, že nábožensky tíhl spíš k antickému konceptu?
Vždyť údajně tvrdil, že není panteista. A řekl: “Jako dítě jsem byl vychováván na Bibli i na Talmudu. Jsem Žid, ale zářivá postava z Nazareta mě fascinuje”.
Zde tu jeho větu o „zářivé postavě z Nazareta“ potvrzují: https://temata.rozhlas.cz/einstein-a-jeho-vira-8012493
„Následovala otázka, zda si myslí, že Ježíš byl historickou postavou. Einstein odpověděl: „Nepochybně ano. Nikdo přece nemůže číst evangelia bez toho, aby cítil přítomnost Ježíše. Jeho osobností přece pulzuje každé slovo. Žádný mýtus není takhle naplněn životem“.“
Dnes jsem si přečetla takové moudro. Ctnost se prý pozná ve spontánním jednání. Člověk může v sobě ctnosti vědomě pěstovat, ale největší význam nemá, jak se zachová po uvážení; opravdu důležité a pravdivé je to, co dělá bez uvážení, když ho někdo vzbudí uprostřed noci, kdy nemá čas rozhodovat se, jak zareaguje. Jenom tehdy se opravdu ukazuje, kým je, a jenom tato pravda je podstatná.
Možná to má něco společného s těmi mozky.